Titul: Hledej hlouběji
Autor: Mainly
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack, Daniel/Sarah
Hodnocení: Děti
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: po 7x15 Chimera
Stav: Kompletní
Synopse: Někdy vám podvědomí musí ukázat pravou cestu.

__________________________________________________________

Jack a Daniel jdou chodbami SGC a Jack do Dannyho furt něco hustí.
„Náhodou, podle mě je to docela srandovní. Představ si jeden takovej antickej šutr, kterej by mohl vyletět do vzduchu jenom, když na to pomyslíš,“ byl Jack úplně mimo z jedné novinky.
„Jacku, Japonci se pokoušejí o všemožné, ale kdyby věděli o našem programu, žádné létající šutry by nebyly.“ Dannyho to moc nezajímalo.
„Jsi tak povrchní! Copak tebe nezajímá, že ti v boji bude krýt zadek nová výbušnina?“
„Když mi nebouchne u zadku, tak ne, nezajímá.“
„Řeknu Sáře, ať ti zakáže dívat se na ty pitomý dokumenty!“
„A já řeknu Sam, ať ti zakáže Simpsonovi.“
Jack sebou trochu škubl.
„A proč by to měla dělat?!“
„Třeba proto, že nebýt mě, tak jsi málem zapomněl na její svátek!“
„Neuvěří ti.“
„To říká kdo?“
„Já, protože jsem její manžel.“
„A já její dobrý přítel.“
„A já jsem generál.“
„A?“
„A? A?! Danieli!“ vztekal se Jack. Když zahli za roh, Sam stála přímo před nima, ruky v bok. Vedle ní Teal´c, typicky zvednuté obočí údivem.
„Miláčku!“ vyjekl Jack a radši se k Sam nepřibližoval, protože i když měl navrch, tak jejich konverzace o Saminém svátku nebyla neslyšitelná.
„Jacku,“ zavrčela, „do kanceláře.“
„Ano, zlato,“ ani nedutal a šel po schodech nahoru.
Daniel se jenom křenil.
„Vidíš to, T. Je to generál, ale jakmile si jeho žena dupne, je v háji a skáče, jak píská.“
Teal´c jen divně koukal, když Dannymu začal zvonit telefon.
„Haló.“
„Danieli Jacksone, kam jsi včera dal tu pánev?“ mohl slyšet T z telefonu. Hlas na druhém konci byl dost silný.
„Sáro, miláčku, tooooooooooooo … je ve třetím šuplíku.“
„Danieli, kolikrát jsem ti říkala, že pánvičky se dávají do druhého?!“
„Já vím, promiň, lásko, už se to nestane.“
„Taky bych řekla,“  položila to.
„Sakra …“ sykl Daniel, „musím domů.“
Teal´c mu chtěl říct něco o tom, co před chvílí říkal, ale radši mlčel.

Ozval se alarm a seržant hlásil příchozí červí díru. Daniel se se škubnutím probudil. Už celý týden bez přestávky pracoval na jednom překladu z P3X-698. Za boha nemohl přijít na prostřední část textu.
„Ještě minutku …“ zamumlal si pro sebe a praštil hlavou do polštáře.

„Zlato, dívej. Tady je zajímavej článek. Kolegové by si spolu v práci neměli nic začínat, jinak to prý může vést k rozpadu kolektivu či vydírání mezi partnery.“
„To jsou kecy,“ vytrhl  jí Jack časopis z ruky. „Co to čteš za pitomosti?“
„Vědci se domnívají, že …“
„Vědci, vědci, vědci. Já mám doma jednoho a to mi bohatě stačí,“ letmo Sam políbil.

„Danieli.“
„Sarah?“ otočil se za hlasem.
„Ahoj, Danieli. Dlouho jsme se neviděli.“

„Danieli! Danieli! Halooooooooo. Danny, práce čeká,“ stál  mu Jack nad hlavou.
„Ahhhhhhhhh!“ škubnul sebou při pohledu na Jacka.
„Stalo se něco?“ díval se na něho ustrašeně.
„Ne, ne. To nic.“
„Zase ty sny?“ sedl si na konec postele.
Daniel se posadil a složil hlavu do dlaní.
„Ano. Víš, popravdě by mě to nemělo moc trápit, protože to vlastně není nic špatného, ale je na nich svým způsobem něco zvláštního.“
„Myslíš jako to, že jsem s Carterovou, ty se bavíš s Usirevem, hm …“
„Už se Sarah, nezapomeň. Tak trochu.“
„Ah.“
„O čem to bylo tentokrát?“
„Jen takové … útržky. Většinou o tobě a Sam. Copak ty o sobě a o ní nikdy nesníš?“
„Uhhhhhh, … já jo, ale … většinou … je to o něčem jiném, než …“ zakoktal se.
„Jo, jo, jistě.“
„Mám říct Frasierové, ať tě …“
„Ne, ne, nic mi není. Jsou to přece jenom sny,“ vstával z postele. „Hloupé, … bezvýznamné, … normální sny.“
„Když myslíš. Každopádně, za hodinu vyrážíme na P3X co já vím co, tak ať jsi připravený.“
„Ano, pane,“ zasalutoval mu a smál se.

„SG-1, máte zelenou.“
„Díky, pane.“
„Hlaste se každou hodinu.“
„Ano, pane.“

„Dámy a pánové, vítejte na P3X-698, kde jsou stromy, stromy a zase stromy. Dneska se podíváme na vegetaci a případné známky antické kultury. Dejte si pozor, slečinky, nejsme v Minnesotě,“ smál se Daniel.
„Klídek,“ sjel ho hned Jack.
„Támhle vypadá, že něco je, pane,“ ukázala před Jacka Sam.
„Šálí mě mé oči nebo to vypadá jako …“
„Bublina, ano, pane.“
„Vypadá to, že uvnitř je nějaké město.“
„A zatraceně vyspělé.“
Jack už tam už už chtěl jít, ale Sam ho zastavila.
„Pane …“
„Carterová?“
„Neměl by jste tam chodit, nevíme, jestli je to bezpečné.“
„Ale no tak, Carterová. To mě máte tak moc ráda? Nebudu vám chybět, nebojte se,“ smál se Jack, nebo se o to aspoň pokusil. Sam naopak zbledla a ztuhla jako morovej sloup. Jack si až o chvíli později uvědomil, co vlastně řekl.
„Ehm, … no, … předpokládám, že si budete chtít přinést ze základny nějakou ze svých hraček, aby jste do toho pak mohla rýpat, takže T se s vámi vrátí. My s Danielem tady zůstaneme.“
„Ano, … pane,“ pronesla poněkud otráveně Sam a šla.
Jack se za ní chvíli díval. Od té doby, co si zpívala ve výtahu písničku z „dobré nálady“ a co se jí zeptal na jméno jednoho stupidního muže, jako by se uvnitř jich něco zlomilo. Najednou si byli cizí, vzdálení den za dnem čím dál tím víc. Jack by si nejraději nakopal.

„Neplánovaná mimozemská aktivace!“ hlásil poslušně Walter.
Hammond docupital do řídící místnosti jak nejrychleji mohl.
„Seržante?“
„To je SG-1, pane.“
„To šlo nějak rychle … nebo nějak špatně. Otevřete iris.“
„Ano, pane.“
Sam scházela z rampy, nebo se lépe řečeno hnala, protože jí ještě v hlavě zněla Jackova slova.
„Majore?“
„Pane, v blízkosti brány jsme narazili na nějakou … vypadá to, že je to bublina, podobná, jaká byla na P…“
Hammond jí ovšem skočil do řeči.
„Ano, jistě. Něco mezi Za´tarskou technologií?“
„To nevíme, pane. Zakázala jsem tam plukovníkovi jít, ale pochybuji, že tam nevleze.“
„Vemte si, co potřebujete.“
„Ano, pane. Díky, pane.“

„Proč jsi na ni tak vyjel?“ zajímal se Daniel.
„O čem to mluvíš?“
„O Sam. Měla o tebe prostě starost.“
„Nevyjel jsem po ni.“
„Štěknul si po ní.“
„To není pravda. Řekl jsem jí, že tak ráda mě snad nemá. No a?“
„Jacku, víš přece, že Sam tě …“
„Tě co? Mě co?“
„Že tě to … no …“
„No nic, nic mě. Má toho svýho policajta. Je to moje kolegyně, podřízená. Nic víc, nic míň. Tečka. A kromě toho, rozkazy tady dávám já,“ naštval se Jack a vlezl do bubliny.
„Jacku!“ křikl Daniel a byl mu v patách.

„Nepřipadá mi to tu ani trochu antické,“ díval se Teal´c okolo, když šli od brány zpátky za zbytkem týmu.
„Myslíte? Daniel se tvářil celkem nadšeně, když viděl záznam ze sondy.“
„Daniel Jackson se těší na každou misi.“
„Jo …“ zabručela.
„Za to vy poslední dobou ne, majore Carterová.“
„O čem to mluvíte, Teal´cku?“
„Myslím, že víte, co mám na mysli. Vaše konflikty s O´Neillem jsou stále častější.“
„Ne, to se vám jen zdá. Máme prostě … špatné dny.“
Teal´ckovi se to nezdálo, ale radši už byl potichu. Tak, jako vždycky.

„Jacku, … kde to zatraceně jsme?“ díval se Daniel po velké tmavé místnosti.
„To se ptáš toho pravého.“
„Sam říkala, že sem nemáme chodit!“
„Bla, bla, bla, bla, bla,“ mrmlal Jack a díval se okolo.
Černočerná tma. Díval se, jestli nezahlédne nějaké světlo.
„Vidíš něco?“ šeptl Danielovi, který podle hlasu se držel stále u něho.
„Ani vlastní ruku. Přitom zvenku to vypadalo průhledně.“
„Iluze.“
„Nejspíš.“
„Pořád ti to tu připadá antické?“
„Ani ne.“
„Tak to jsme dva.“
Najednou se za oběma rozsvítilo světlo. Otočili se.
„Hou, hou, hou,“ uskočil najednou Jack. „Co to sakra je?“
„Mám to říkat nahlas?“
„Ne.“
„Tak fajn, Goa´uldi.“
„Copak jsi neslyšel mou dvou písmenkovou odpověď – NE?!“
„Promiň, ale někdo to říct musel.“
„Takže ses obětoval? Mám oči, vidím.“
„Trochu mi to připomíná ty stroje, které nás uvěznily, abychom si poopravili minulost.“
„A oni do toho můžou?“ díval se Jack na pár vyšnořených panáků, kteří byli uvězněni v těch strojích. Nebo aspoň na zbytky z nich.
„Jak vidíš, tak asi ano.“

Když Sam s Teal´ckem přišli k bublině, našli tam jen batohy.
„To jsem si mohla myslet!“ praštila Sam rozčileně taškou o zem. Vzápětí se ozval zvuk, jako když někdo něco rozbije. „Sakra,“ zaklela.
„Zdá se, že vás O´Neill neposlechl.“
„Jistě. To se dalo čekat.“
„Myslíte, že by jsme měli jít za nimi?“
„Neriskovala bych to.“
„Něco přece udělat musíme.“
„Taky, že uděláme. Půjdeme zpátky do SGC a ohlásíme to generálovi.“
„Dobrá.“

„Nepřibližuj se k těm strojům, Danieli!“
„Proč?“
„Copak si nepamatuješ, co nám to udělalo naposledy, když jsme k tomu šli?“
„Jo, vzpomínám. Ale pokud si tedy vzpomínám … a dobře, tak do toho musíme vlízt, abychom zjistili, co to po nás chce.“
„Správce?“
„Možná.“
„Říkal jsi, že je to Antické a jsou tu Goa´uldi. Vypadá to, že jsou tu pěkně dlouho, nechci riskovat, že …“
Ale svou větu už Jack nedopověděl. Stejně, jako kdysi, ho to vtáhlo na křeslo. Daniela jakbysmet.

Sam se s Teal´ckem a SG-9 vrátili na planetu. Když dorazili k bublině, Sam a T si začali oblékat protichemické obleky.
„Hodláte jít dovnitř, majore?“ ptal se jí poručík z SG-9.
„Něco přece udělat musíme. Když se do hodiny nevrátím, tak …“
„Tak co, majore?“ zajímal se kapitán.
„Tak … však víte, co se říká. Prostě zkuste přijít na to, jak to funguje a uvidíme,“ řekla Sam a společně s Teal´ckem vešli dovnitř.

Jack se rozhlížel po místnosti, kterou už nikdy nechtěl vidět. Byl to snad sen? Ne, je v tom stroji, ví to. Ale teď … je znovu v Baalově vězení.
Daniel se rozhlížel po ošetřovně. Tady v této místnosti se přece povznesl. Byl tady sám, nikde nikdo. Všechny dveře zavřené. Co to má znamenat?

Sam s Teal´ckem vešli dovnitř. Tak, jako ti dva předtím spatřili Goa´uldy. A poslední, čeho si stačili všimnout, než je ty stroje vtáhly bylo, že opodál je Jack s Dannym.

Teal´c se probudil ze zlého snu. Ležel připoután v jednom z pokojů v SGC, kde se ho kdysi snažil Bra´tac přesvědčit, aby si vybral mezi smrtí a svobodou.

Sam strašně bolela hlava. Pomalu otevřela oči a rukama se plazila po okraji stěny, aby si mohla stoupnout. Kde to je? Šla pomalu chodbami. Prométheus?

*** TEAL´C ***

Říkal jsem majoru Carterové, že sem nemáme chodit. Najednou nás ty stroje uchopily a byl jsem tady. Nevím, co tohle má za smysl. Chtěl jsem vstát z postele. Bezpečností popruhy, kterými jsem byl uvázán, se sami od sebe uvolnily. Čekal jsem, jestli se zde objeví nějaký Správce, jako tenkrát, ale nic. Až po chvíli, když jsem se otočil, stál za mnou Bra´tac.
„Vítám tě, Teal´cku.“
„Mistře,“ chtěl jsem se k němu vydat, ale on mě zastavil. Zvednul ruku, čímž mi posunky přikázal, abych zůstal tam, kde jsem.
„Vím, že si myslíš, že nevíš, proč tu jsi, ale tyhle stroje uchopí každého, kdo sem přijde. Nepátrej po tom, proč. Je jen na tobě, kdy tě to pustí.“
„Ale já nevím …“ chtěl jsem mu oponovat. Znovu mě zastavil. Přešel ke mně a dal mi ruku na rameno.
„Pátrej v sobě, co ti chybí ke štěstí.“
„Cože?“
Ale už byl pryč.

„Mám na to svůj názor, kapitáne. SG-1 se prostě chtěla zase předvýst,“ seděla SG-9 před bublinou a popravdě se nudili.
„Myslíte, poručíku?“
„Ano, pane. Při vší úctě si myslím, že plukovník O´Neill si musí neustále něco dokazovat.“
„Jak to myslíte?“
„Myslíte si, že se před Carterovou předvádí?“
„Jo, každý přece ví, že je do ní zamilovaný až po uši.“
„Přečetl sis někdy pravidla, Johny?“
„Jo, ale no tak. Právě proto ti dva. Jsou v SG-1, zachránili a udělali pro Zemi maximum. Myslím si, že právě proto by …“
„A Carterová? Má přece přítele, ne?“
„Jo, ale nemiluje ho.“
„Jak to víte, Bryanová?“
„Hodiny kecání s holkama  na ošetřovně, pane.“
„Myslel jsem, že v SGC babky na trh nechodí.“
„To by jste se divil, pane.“

*** SAMANTHA ***

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Tohle, to je docela určitě zlý sen. Nemůžu být na Prométheovi. Byla jsem na nějaké planetě, kde mě polapil jeden z těch strojů. Ano, ano, tak je to. Já jsem se nezbláznila.
„Twinkle, Twinkle little star …“
Co? Šálí mě uši? Ta písnička je …
„How I wonder what you are …“
Dobře, půjdu na to logicky. Ty stroje nás polapily, abychom si udělali minulost takovou, jakou jsme ji chtěli. Pak jsme ale našli Správce a bylo to. Ale tenkrát jsem tam byla s Danielem. Tak kde sakra je, když ho potřebuju?
„Up above the world so high …“
Asi jsem se vážně zbláznila. Tohle už se přece stalo. Neříkám, že bych to na Prométheovi nechtěla změnit. Tenkrát jsem se cítila dost mizerně, to je pravda, ale nakonec jsem to vyřešila. Ano, dostala jsem se z toho, ano, přesně tak se to stalo. Nemám už žádné námitky.
„Slyšíš, nechci nic měnit!“ vykřikla jsem ke stropu lodi. Bláhově jsem si myslela, že mě to pustí.
„Like a diamond in the sky …“
Dobře, tohle by tedy nešlo.
„Grace?“ zavolala jsem na ni.
„Twinkle, Twinkle little star …“
Slyšela jsem, jak se ke mně přibližuje.
„How I wonder what you are …“
Rukama jsem si promnula obličej.
„Twinkle, Twinkle, all the night,“ stanula naproti mně.
„Grace?“
„Ahoj, mami.“

*** DANIEL ***

Tohle zvládneš, bude to v pohodě. Už jsi to zažil. Teď jenom zase zjistit, jak z toho ven. A copak je tohle? Podíval jsem se na malou věcičku, která ležela u postele. To je přece to zařízení, které na mě Sarah použila, aby se mi dostala do mysli.
„Ano,“ ozvalo se za mnou.
Překvapeně otočil jsem se.
„Sáro?“
„Ahoj, Danieli. Omlouvám se, ale nešlo to jinak.“
„Co nešlo?“
„Nebyla tu jiná možnost, jak si s tebou promluvit. Pořád jsi pracoval.“
„Sáro, já …“
„Šššššššššš. Nic neříkej. Jen poslouchej. Snažila jsem se ti dovolat. Kontaktovat tě, ale v SGC jsi byl pořád nedostupný a doma jsi téměř nebyl. To jenom díky mně je celý tvůj tým v těchto strojích.“
„Ty jsi tady taky?“
„Ne. Já jsem na Zemi. Využila jsem ještě svých vědomostí Goa´ulda, abych tě přilákala na tuto planetu. Kdysi jsem ji zkoumala jako Usirev. Přišla jsem na to, jak funguje a … chtěla jsem ti pomoct.“
„Jak?“
„Něco ve tvém životě chybí, Danieli. A ty to víš, i když se ve svém nitru přesvědčuješ, že je vše v pořádku.“
„Sáro …“
„Pomůžu ti najít cestu.“

*** JACK ***

Tak tohle už jsem nechtěl nikdy zažít. Ne, tohle ne. Tohle byly nejhorší dny mého života. Já chci pryč!
„Ahoj, tati.“
Co?
„Charlie?“ koukal jsem na něho jako na ducha, i když … on to vlastně duch byl.
„Musíme si promluvit, tati.“
„Charlie, nemyslím si, že by to bylo za téhle situace vhodné.“
„Ty vůbec nevíš, proč jsi tady.“
„No, tak to mi čteš myšlenky.“
„Vlastně čtu, máš pravdu.“
„Dobře, budu to brát jako samozřejmost. Nezbláznil jsem se. Na cizích planetách je možné cokoliv. Tak …“ tlesknul jsem rukama, „kdo tě stvořil? Goa´uldi?“
„Vlastně to byli Antikové.“
„Ještě lepší.“
„Tati, tenhle stroj, ve kterém teď jsi, ti má pomoci najít ztracené věci.“
„Myslíš jako ponožky, nebo …“
„Tati!“ okřikl mě, až jsem se lekl. „Nedělej si legraci, tohle je vážné. Taky bych teď mohl odejít a nechat tě tu pátrat do konce tvého života.“
„Takže žádné fórky?“ trochu jsem povadl.
„Bylo by to lepší nejenom pro tebe.“
„Dobře,“ zkřížil jsem si ruce na hrudi. „Tak povídej.“

„Už je to hodina, pane.“
„Myslím, že máme problém.“
„Beckerová, vraťte se s poručíkem do SGC a přiveďte mi nějakého šíleného vědátora.“
„Ano, pane.“

*** SAMANTHA ***

„Mami?!“ vykulila jsem oči. Asi jsem špatně slyšela. „Cože?“
„Ano. Ty jsi mě na Prométheovi nepochopila, a proto jsi se sem také vrátila.“
„Počkej, počkej, počkej. Můžeme se vrátit k té části, kdy jsi mi řekla: mami?“
„Jistě. Tobě to vážně nedošlo? Ten pohled, kterým jsi se na mě podívala, když jsi mě uviděla poprvé. Máme stejné oči. Nebyla jsi to ty, když jsi byla malá. Měla jsi přece blond vlasy.“
„Ano, to je pravda, ale … kdo je teda …“
„Otec?“
„Ehm … ano.“
„Můžeš hádat.“
Dobře, asi jsem se vážně zbláznila. Ano, jako na Prométheovi. Povídám si s představou vytvořenou mnou, takže si vlastně povídám zase sama se sebou.
„Ne.“
„Cože?“ vytrhla mě z přemýšlení.
„Já nejsem tvoje podvědomí jako na Prométheovi, jsem osůbka ze stroje.“
„Takže zase moje podvědomí,“ zatvářila jsem se kysele.
„Mami,“ zavrčela.
Trochu jsem sebou škubla, když mě tak znovu oslovila.
„Vůbec jsi se nezměnila. Až budeš s tátou, tak se to změní.“
„Ano! A teď se ani nehýbej!“ zastavila jsem jsi prudce. „Kdo – je – tvůj – otec?“
Že by Pete?
„Ne,“ odpověděla najednou.
„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Mohu ti číst myšlenky. Ne, není to ten, který si myslíš.“
„Ale on je přec jediný muž, kterého …“
„Miluješ? Ale no tak, mami. On není, nikdy nebyl a taky nikdy nebude muž, kterého by jsi mohla milovat,“ tajemně se usmála. „Ty víš, o kom mluvíš.“
„Nemůže to být on,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Ale ano, je.“
„Jack nemůže být tvůj otec!“ vykřikla jsem a najednou jsem byla opět v místnosti, kde mě ten stroj polapil.

*** TEAL´C ***

Jak to Bra´tac myslel? Kromě mé ženy, která už zemřela, mi nic nechybí. Syna vídám, snad jen …

„Teal´cku?“ stála u jaffy major Carterová.
„Majore?“ otevřel oči a rychle se soukal ze stroje.
„Jste v pořádku?“
„Myslím, že ano.“
„Zkusíme jít zpátky ven.“
„A co plukovník a Jackson?“
„Snad je to taky pustí. Musíme oznámit situaci.“
„Jistě.“
Ti dva stáli u kraje bubliny, kde bylo zřetelně vidět pobíhající SG-9 spolu s nějakýma mariňákama, jak se snaží něco udělat. Natáhla před sebe ruku a prošla na druhou stranu.
„Majore!“ vykřikl plukovník.
„Pane.“
„Už jsme se o vás báli, Sam. Kde jsou ostatní? Co se tam vlastně stalo?“
„Zvenku to vypadá jako město. Vevnitř jsou ovšem podobné stroje, z jakých jsme dostali před pěti lety lidi od Správce.“
„A kde je Jack a doktor?“
„Jsou ještě uvnitř.“
„Dobře, vás to prostě jenom tak pustilo?“
„Dá se říct, že ano.“
„Dá se říct?“ vyzvídal.
„Ano, ale o tom se teď nebudeme bavit. Chtěla bych se vrátit do SGC a podat hlášení.“
„Dobře, běžte. Raynoldsi, jděte s nimi.“
„Ano, pane.“

*** DANIEL ***

„Mluvíš jako Oma.“
„Tvoje představa Omy.“
„Tak možná.“
„Proč jsi to udělala?“
„Tohle?“
„A jak vlastně?“
„Říkala jsem ti to. Snažila jsem se s tebou zkontaktovat, ale nešlo to. Proto jsem využila ještě té technologie, kterou jsem tě nedávno …“
„Napadla?“
„Já bych spíš použila slovo: otravovala.“
„Budiž.“
„Něco ve tvém životě chybí, Danieli.“
„Ty,“ řekl jí.
Sarah se usmála a vypadalo to, že se jí do očí začínají hrnout slzy.
„To jsem neřekla.“
„Ale naznačovala jsi to.“
„Ani trošičku,“ ohrazovala se.
„Sáro, prosím, pokud chceš mluvit, dobře, uděláme to, ale rychle, víš zrovna teď …“
„Vůbec jsi se nezměnil, Danieli. Pořád někam spěcháš. To byl právě ten důvod, proč jsme se kdysi rozešli.“
„Sáro …“
„Ne. Tu máš,“ podala mu starodávnou tabulku.
„Co je to?“
„Čti,“ pobídla ho.
„To je anticky.“
„Ano.“
„Ehm … jsou tu záznamy o nějakém výzkumu, … předpokládám, že tohle to bude ono. Takže … machinam se ipsum affected … to je … velice složité to přeložit, řekl bych, že … hledali sebe sami …, další slovo je … inveniebant. Zkoušeli najít sami sebe, nebo svou ztracenou část. To je ono?“
„Dá se říct. Pokračuj.“
„Ehm … dál je tu zmínka vlastně o tomhle, zvenčí to vypadá jako vyspělé město, které má lákat nevědomé návštěvníky sem. Proto tady asi jsou i ti Goa´uldi.“
„A proto tady všichni také zůstali. Goa´uldi nemají absolutně žádnou představu o světě či o svém já. Ženou se jen za mocí. Nezajímá je to, že je jejich hostitel nešťastný.“
„Berou si ho násilím.“
„Ano.“
„Proč jsi mi tohle chtěla ukázat.“
„Danieli. Do toho stroje se dostal každý, komu v životě něco chybí.“
„Máš pravdu, možná si odpírám něco, co bych moc chtěl. Chtěl bych někdy hodit práci za hlavu a jít prostě jen tak … ven.“
„Tak běž,“ lehce se usmála a zmizela.

*** JACK ***

„Ty nevíš, co je láska.“
„Cože?“ myslel si Jack, že špatně slyšel.
„Odpíráš si ji.“
„Charlie …“
„Ne, mlč!“ přikázal mu, „chápu, že to není lehké, ale myslím si, tati, že si zasloužíš být konečně šťastný. Díky mně se přihodily události, které jsem nechtěl. Má matka tě opustila. Ale za to jsi nemohl. Byli jste na tom oba dost špatně. Chci, abys věděl, že ti nic nevyčítám. Nebyla to tvoje chyba. Hrál jsem si na půdě. Omylem jsem vzal tvou zbraň, myslel jsem, že je to ta moje na hraní. Byly rozeznatelné jen v nepatrných detailech. Tati,“ popošel blíž k němu, „musíš jí konečně říct, doopravdy, žádné schovávání, ani přetvářky, co k ní cítíš. Zasloužíte si to, oba dva. A kdybych byl naživu, tohle by se nestalo a já bych tu nebyl. Ale sled událostí, které následovali po mé smrti, byly rychlé a … díky tomu vlastně z části dobré, pro tebe. Trápil jsi se, ale pak jsi potkal ji a měl jsi zase pro co žít. Nevzdávej se nového života, tati. Přeji si a doufám, že ji uděláš šťastnou. Oba jste prošli tolika škaredými věcmi. A já neznám žádné dva lidi, kteří by si to zasloužili víc. Prosím, udělej to,“ lehce se usmál.

„Jacku?“ šeptl někdo za ním. Nechtěl se pohnout, jeho hlava ještě zpracovávala informace, které dostala před chvíli. „Jacku?“ ozvalo se zase, „Jsi O.K.?“
„Danieli?“ zamžoural Jack před sebe.
„Jo, to jsem já. Co se stalo?“
„Tak to se ptáš toho pravého. Můžeme jít ven?“
„Řekl bych, že jo. Zkusíme to a uvidíme.“ Pomohl mu vstát z křesla a šli ven, kde potkali ještě zbytek dvou SG týmů, kteří byly tak rádi, že je vidí, že je hned vzaly na lékařskou prohlídku do SGC.

O tři hodiny později:
- na poradě

„Takže, co jste se dozvěděli, doktore?“
„Pane, když jsme se dostali dovnitř, objevila se tam Sarah.“
„Jako Usirev?“ vyhrkl Jack. Znovu.
„Ehm … teď už ne. Jinak ano, Sarah Gardnerová. Řekla mi, že to ona mi tuto adresu … jak bych to řekl .. vnukla do mysli. Měli jsme ji v plánu až za půl roku, ale já, jak dobře víte, jsem si prosadil svou.“
„Ano, doktore Jacksone, všichni si určitě dobře pamatujeme, jak jste tady vyváděl, když jsem vás tam nejdřív nechtěl pustit.“
„Ano, i přesto děkuji. No, ale pak mi taky vysvětlila, na co tuhle planetu Antikové používali. Vytvořili na planetě tu bublinu. Zvenku to vypadá jako vyspělé město, které mělo lákat lidi. Vevnitř byly stroje, které vás uchopily a tak trochu se napojily do vašeho podvědomí. Mám takové tušení, že Antikové to využívali i sami, protože přece to byli lidé jako my, i když trochu vyspělejší. Hodně experimentovali, ale myslím si, že tím  zapomínali na docela důležitou složku života. Rodina, přátelé, dovolená, či tak a tohle jim zřejmě dokázalo znovu připomenout, proč jsou na světě. A nechali to tam, abychom si ujasnili znovu naše hlavní priority, ale ne žádné povýšení či tak.“
„Dobře, ale co ti Goa´uldi?“
„Ti tam šli původně kvůli tomu, jak jsem říkal: „vyspělému městu“, ale Antikové už byli tak chytří, že to zařídili tak, aby od tama žádný Goa´uld už nikdy neodešel. Vlastně … oni nemohli najít tu podstatnou část, kterou hledali. Ve svém životě chtějí jen nadvládu a ignorují tužby a přání hostitele.“
„To by vysvětlovalo jejich stáří.“
„Ty stroje nás pustily, jakmile jsme si připustili něco, po čem už dlouho touží a neměli jsme na to čas nebo jsme to nemohli … nemůžeme udělat,“ dívala se Sam do země, když toto říkala.
Cítila na sobě dobře nalepené Jackovy oči. Tak nějak věděla, že on ví, o čem mluví.
„Dobře. Doktorka Frasierová říkala, že jste všichni v naprostém pořádku. Prozatím vám dávám 2 dny volna. Užijte si volno. Rozchod.“

*** SAMANTHA ***

To byla ta nejhorší porada, na které jsem kdy byla. Teal´c nám řekl o tom, že ho ten stroj pustil, jakmile si přiznal, že i mu vlastně chybí svoboda. Daniel zase řekl, že pojede za Sárou vyjasnit si pár věcí. Jack nic neřekl. Jack … Je divné mu tak říkat. Vždycky jenom: Ano, pane. Ne, pane. Plukovníku, sem tam i O´Neille. Ale Jacku! To slovo bylo pro mě zakázané. Vyslovit ho, znamenalo určitou VELKOU pozornost z jeho strany. Občas mi připadá, že ho nenávidím. Svou prací jsem si zakázala milovat člověka, kterého miluji víc než cokoliv na všech planetách, ale takto, když už se na něj jen podívám, je … k sežrání. Ty oči … ten úsměv, i ty prošedivělé vlasy dělají svoje. Tělo … hm … nemám ráda chlapy stylu: Arnold Schwarzeneger. Jack je tak akorát. A ten jeho zadek! Pane bože! Každou misi musím jít před ním, jinak bych se asi zbláznila! A samozřejmě jeho smysl pro humor! Dokáže během jedné minuty udělat ze základny blázinec!
Asi bych už o něm měla přestat básnit! Nicméně, nevím, co mu to v jeho hlavě řeklo, ale já mám co dělat, abych chápala sebe. Grace. Říkala, … no, vlastně já jsem řekla, že Jack je její otec. Jak by to mohlo být možné? A když už tak, byla jsem to já, kdo porušil pravidla? A jak? A kdy? A proč? Co?! Proč?! Sam, ty jsi vážně blbá! Proč? Protože toho chlapa miluješ, to je jednoduchý! Co s tím sakra budu dělat?! Když o tom tak uvažuju, Samantha O´Neillová nezní špatně. Zkusím si to napsat na papír, jak to bude vypadat. Když jsem byla malá, dělala jsem to hodněkrát, když jsem se do nějakého kluka zabouchla. Jo, tak … a je to. Jo, vypadá to dobře, dokonce víc, než dobře. Teď to ale rychle schovat, než to někdo uvidí. Při štěstí, který mám já, nejlíp on. Tak, a teď zkusím: Grace … Grace O´Neillová. Hm, taky není špatný. Kdopak to jméno asi vybral? Že by …
„Ahoj, Carterová,“ pozdravil mě někdo za zády.
Ani jsem se nemusela otáčet. To, že vstoupil do místnosti, mě zcela vyvádělo z míry. Připadala jsem si jako puberťačka. Skvěle, Sam, ještě začni koktat.
„Ahoj, pane,“ pozdravil jsem ho skrz zuby a ani jsem se neotočila.
„Potřebuji se vás na něco zeptat.“
No paráda. O co, že se zeptá, co mi řeklo mé podvědomí?
„Jistě.“
„Vy jediná jste neřekla, co se vám tam stalo.“
Bingo!
„Ale vy jste to taky neřekl.“
„Ale řekl. Udivuje, že jste to neslyšela.“
Co?!
„Ale, … ale, … ale … když jste to říkal?“
„Hned, jak jsme přišli do zasedačky.“
No jistě! Teď si ze mě buď utahuje, nebo … nebo to vážně říkal, ale já jsem byla zabrána zkoumáním svého vlastního podvědomí, že …
„Aha, tak v tom případě se omlouvám, pane. Asi jsem … byla jsem z toho trošku rozhozená. Přeci jenom, že já sama sobě radím, co mám udělat, se nestává tak často,“ pokusila jsem se o chabý úsměv, ale on mi na to neskočil. Jistě, že ne. Jak by taky mohl, zná mě ze všech nejlíp.
„Řeknete mi to?“
„Ne,“ byla moje rychlá odpověď.
„Ne?“ překvapilo ho to.
„Ne, pane.“
„Vážně ne?“
„Ne.“
Zřejmě nebral ne jako odpověď.
„Nemyslíte si, pane, že jsem asi měla dobrý důvod, proč jsem to nechtěla říct?“
„A proč to neřeknete mně? Já bych vám s tím přece pomohl, pokud bych mohl.“
Ale jistě! Miluji tě. Chci tě už od 1. chvíle, kdy jsem vešla do zasedačky.
„Ne, pane, to je dobrý. Já … pokusím se to vyřešit v co nejkratší době.“
„Dobře. Vážně teda ne?“
„Ne, pane, díky za ochotu.“
„To já rád, vždyť víte. Takže kdyby něco, … víte, kde mě najdete,“ usmál se.
Ve své posteli.
„Huh, … ano, jistě, pane. Děkuji.“
No jasně! Moje představivost si zase hraje. Ježiši, šmarja!

Daniel stál přede dveřmi Sářina bytu. Svítilo se tam. Tak nějak čekal, že ho očekává, když ho „vtáhla na tu planetu“. Dřív, než stačil zaklepat, se dveře otevřely.
„Ahoj, Danieli. Čekala jsem tě.“
„Ahoj, Sáro. Myslel jsem si to.“

*** SAMANTHA ***

Oh, jak by byl svět jednoduchý, kdyby nám nestály v cestě překážky. Jo, před chvílí mi volal Daniel. Pěkně si to se Sarah všechno vyříkal. Jak se jí po něm stýskalo, jak se mu snažila ustavičně volat … a bla, bla, bla, bla, bla, bla, bla.
A koho zajímá, že mě to nezajímá, ať zvedne ruku?
Ano, pokrok, hlásím se ve svém obýváku sama.

***

„Ahoj, Jacku,“ přisednul si Danny k Jackovi v kantýně.
„Danieli? Vyřešeno?“
„Ehm … jo. Chtěl jsem se tam ještě chvíli zdržet, ale musel jsem sem. Čekal jsem fax z jednoho britského muzea.“
„Co Sarah?“ kousl si Jack do jablečného koláče.
„No, vypadalo to, že se mi vrhne do náruče. Přiznávám, že ji mám rád, ale vyláká nás na nějakou planetu, kdy nás to svým způsobem ohrozí, hm, ne, myslím, že si na ni budu muset zajít jinej den.“
„Co úterý?“
„Myslíš zítra?“
„Jo.“
„Jo, je to úterý. Co Sam?“
Jack se začal dusit.
„Ccc … o? Co?“
Daniel se trošku zamračil.
„Jen jsem se zeptal, co Sam. Říkal jsi přece, že se za ní po poradě zastavíš. Byla nějaká zamlklá.“
„Aha, to … Jo, no … nechtěla mi to říct. Snažil jsem se to z ní dostat. Myslím, že to bude něco z její minulosti.“
„Je to divné, nemyslíš? Vypadala, jako by viděla ducha.“
„Jo, myslím, že se za ní cestou domů stavím. Nějak se mi nelíbila.“
„Můžu jet s tebou?“
„Ne.“
„Proč?“
„Ehm … teda … jistě, že můžeš, já jenom to … no …“
Jack se najednou zakoktal. Chtěl s ní být sám. A ani úplně nevěděl proč.
„Ne, ne, to je dobrý,“ podíval se Danny v rychlosti na hodinky, „úplně jsem zapomněl, že mám jít s SG-6 na P7G261. Promiň.“
Sebral si věci a odběhl.
„Pche,“ vyšlo jenom z Jacka.

*** JACK ***

Stojím před jejím domem, kolena se mi klepou. Ony to vlastně dělají pořád, ale takhle moc se neklepaly hodně dlouho a když už tak z jiné příčiny. Co jí vlastně řeknu?
„Nazdar Carterová, jenom jsem vás přišel zkontrolovat, jak vám je.“
Ne, to je blbost.
„Víte, o těch strojích jsem neřekl všechno a můj mrtvý syn mě nebádal k tomu, abych si s vámi konečně něco začal.“
No, tak to zní ještě líp, ty inteligente. Proč já musím být chlap? Chlapi tohle neumí. Neumí se malovat, oblékat, nemají smysl pro desing, neumí se omlouvat a přiznat chybu! A taky se před ženskou neumí normálně vyjádřit!

*** SAMANTHA ***

Asi se naložím do vany, jo, vana bude to nejlepší řešení. Horká voda, v té se vyžívám, pěna, bublinky, nějakou vonnou svíčku. Hmmmmmmmm, už si to představuju. A nějakej chlap se širokýma ramenama mě masíruje. Ty prsty … ty oči … ta vůně … Jacku …
„Jacku!“ vykřikla jsem, když jsem si to jeho těla představila až moc živě.

„Carterová? Jste v pořádku?“
Sam tak rychle jako dneska ještě z pohovky nevstávala.
„Pane! Jak … jak … jak … jak jste se dostal dovnitř!?!?!?!?“
„Viděl jsem, že venku máte auto, ale neslyšela jste na zvonek, tak jsem se bál, jestli se vám něco nestalo a použil jsem náhradní klíč, který jste mi kdysi dala. Něco je špatně?“
Sam si připadala, jako kdyby jí hlava narostla do obrovských rozměrů.
Všechno je špatně. To, že mu neřekla, jak se doopravdy cítí, neřekla mu to, jak moc ho chce, sakra a vždyť to ona ho donutila udržet to „jejich tajemství“ za zdmi té místnosti, protože si myslela, že to tak chtěl. Nechtěla riskovat, že se to dostane na veřejnost.
„Ne, ne, pane, je to v pořádku já … jen jste mě vyděsil.“
„Promiňte, to jsem nechtěl.“
Jack se snažil ignorovat, nebo se aspoň snažil soustředit na něco jiného než na to, že před chvílí takřka vykřikla jeho jméno. A ten její výraz, když vcházel do místnosti. Ležela na pohovce a trošku se kroutila. Určitě nespala a na tváři měla výraz blaha. Mohl jen hádat, o čem přemýšlela, i když kdyby to věděl, asi by to udělal taky. A když zamumlala jeho jméno, málem to neustál.
„Jste v pořádku?“
„Ano, já jen …“
„Sam,“ zašeptal.
Zvedla obočí.
„Já a Daniel …“
Sam se trošku zamračila. Měla ho prokouklého.
„No dobře, takže teda hlavně já se o vás bojím. Nevím, proč o tom nechcete mluvit, co se tam stalo a věřte mi, že to chci vědět víc, než cokoliv jiného, já …“
„Trápí tě to.“
„Dostal bych se k tomu.“
„Já vím. Víš, …  když jsem byla na Prométheovi …“
„Sama.“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne. Šmarja … Jacku, já … můžu ti tak říkat?“ zeptala se v rychlosti, a Jack jí odpověděl stejně rychle, že ano, jako by se nic nedělo. „Vím, že jsem tam byla sama, bylo to strašné, ale … neptej se mě proč nebo jak …“
„Ty víš, že se nezeptám, protože by z toho byla velká poučka.“
„Vlastně ani možná ne, protože do dneska to neumím logicky vysvětlit.“
„Ale …?“ nahodil ten svůj překvapený výraz. Sam zase ten svůj kyselý.
 „Byla tam malá holčička. Grace se jmenovala.“
„A?“
„Když jsme byli na té planetě a ty stroje nás chytli, objevila se znovu a řekla …“ zhluboka se nadechla, až měl Jack pocit, že bude potřebovat ještě kyslíkovou bombu, „ a řekla mi, že je moje dcera,“ otevřela oči, které měla od té chvíle, kdy začala mluvit o Grace zavřené, aby neviděla Jackovu okamžitou reakci.
„Tvoje dcera …?“
„Ano.“
„Tvoje a …?“
„Tvoje.“
„Moje?“
„Ano.“
„Naše.“
„Ano.“
„Měli by jsme přestat s touhle krátkou slovní  přestřelkou.“
„Asi by to bylo lepší.“
„Ano, to měli. Takže … naše dcera … a jak jsme to udělali?“
„Myslíš jako tu věc, která začíná na S a končí X a má tři písmena?“
„Ne, myslím to, jak jsme mohli být spolu.“
„Nevím. Popravdě o tom přemýšlím už od té doby, co mi to řekla. Vím, že to byla jen halucinace, ale bylo to ve skutečnosti mé podvědomí a myslím si, že ví, co je pro mě dobré. A taky se toho trochu bojím.“
„Sam …“ nevěděl, co má říct.
„Ne, ne. Nic neříkej, chápu to. Nejsi ochotný porušit pravidla, já vím, jenom prostě …“
Zbytek věty zadržel Jackův jazyk.
„E … ee … Jacku!“ odstrčila ho od sebe. „Pane bože,“ vystartovala rychle z obýváku do koupelny a zabouchla za sebou dveře.
Jackovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a šel za ní.
„Sam?“ zaklepal na dveře.
„Jacku! Tohle je špatně, všechno je špatně! Proč zrovna s tebou?! Proč ty jsi ty jediný muž, se kterým já můžu žít a kterého stejně nemůžu mít?“
„Protože tě miluji,“ řekl bez zaváhání. I skrz zavřené dveře slyšel, jak Sam těžce polkla.
„A nejhorší na tom je …“ posmrkla, „že tě taky miluju, ale nesmím!“
„Osud si nevybírá, Sam. Patříme k sobě.“
„Než jsi přišel, uvažovala jsem o koupely.“
Jack si jen pomyslel: „Už jí vážně přeskočilo? My se tady bavíme o naší budoucnosti a ona začne o tomhle? Cliché.“
„A víš ty co?“ otevřela dveře a smála se od ucha k uchu.
„Pojď se mnou,“ chytla ho za košili, vtáhla ho do koupelny a zabouchla dveře.

THE END!!!