Titul: Horší než smrt
Autor: Dena
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Jack je a jedné akci zraněn a Sam to nese špatně... Velice špatně, protože zranění je vážné.

______________________________________________________________

Jack seděl v autě v koloně a už to v něm celkem začínalo bublat. Přes patnáct minut se nehnul z místa. Jeho dům byl v obležení jeho přátel. Ne že by měl strach, že by něco zničili, ale přece jen – šlo o párty a byl tam alkohol. A on se právě vracel s dalšími lahvemi piva. V té chvíli, kdy myslel na to, co by se mohlo stát jeho domu, se zeptal sám sebe, jestli to byl dobrý nápad kupovat všechen ten další alkohol. Uklidnila ho snad jedině myšlenka, že předtím ho koupil málo. Poctivě vzato nepočítal s tím, že by přišlo tolik lidí. A úplně poctivě vzato čekal Daniela, Teal´ca s Sam. Možná Hammonda a Janet. Ano, je fakt, že tihle všichni přišli. A s nimi všichni ostatní pozvaní. Takže čemu se vlastně divil?
Jeho auto ujelo asi patnáct metrů. Pak se znova zastavilo. Trvalo ještě dobré půlhodiny takového posouvání než konečně sjel z hlavní silnice a dal se do pohybu. Celou tu dobu měl nutkání vytáhnout svůj odznak, vjet do odstavného pruhu a pěkně od plic říct nejbližšímu policajtovi, co si myslí o zdejší dopravě. Pak tu myšlenku rychle zapudil. Možná by to taky bylo naposledy, co měl možnost odznak vytáhnout.
Nikdy by nevěřil, že mu cesta do centra (kam obvykle autem jezdí nějakých dvacet minut) zabere skoro hodinu. Tiše si povzdechl a vjel do garáže. Vystoupil, vzal tašky s pivem a šel ke svému vchodu, kde na schodech seděli dvě kolegyně, sjeli ho pohledem, něco si pošeptaly a začaly se tiše hihňat. Protočil panenky a požádal je o uvolnění cesty. Mátožně vstaly a nechaly ho projít. Vešel do haly plné hudby, hlasů a smíchu.
„Ahóóóój, Jacku!“ vyšel mu naproti s úsměvem Daniel.
„Ahoj,“ pozdravil Jack a zavřel za sebou dveře.
„Můžu pomoct?“ chtěl vědět Daniel.
„S vypitím, ne?“
„Ale no tak, ukaž, vezmu to.“
Jack Danielovi podal dvě tašky a společně je odnesli do obývacího pokoje, kde stál občerstvovací stůl. Oba si s Danielem vzali pivo (Jack poprvé. Věděl, že už NIKAM nepojede) a zamířili k nejbližším křeslům.
„Kde je Carterová?“ rozhlédl se Jack po místnosti.
„To nevím,“ rozhlédl se i Daniel. „Už je to dýl, co jsem ji viděl.“
„Odjela?“
„Proč by to dělala? Zábava je v plném proudy. Mimochodem, prima party.“
„Jo, díky. Tak kam šla?“
„Proč se staráš? Je „svépravná občanka Spojených Států Amerických“,“ řekl Daniel vysokým hlasem a mrkla na Jacka.
„Chtěl jsem s ní mluvit.“
„O lásce? O hvězdách? O nebi?“ zažertoval Daniel.
„No a co! Mám ji rád.“
Chvilku seděli a pozorovali tančící a bavící se lidi.
„Jdu ji najít,“ Jack odložil pivo na konferenční stolek a vstal.
Prošel do chodby, kde našel Janet se Silerem zabrané v těžké debatě o čemsi. S omluvou je vyrušil a zeptal se na Sam. Ani jeden z nich nevěděl.
Vyšel nahoru do patra a prohledal ho. Otevřel dveře na terasu a… našel Sam sedět na houpací sedačce se skleničkou v ruce.
Zaklepal na už otevřené dveře. Otočila se a usmála.
„Nebaví vás moje party?“ zeptal se.
„Ne, to ne, je skvělá.“
„Tak proč se nebavíte?“ šel k ní a než se posadil dovolil se jí jestli se může posadit. Prohlásila něco o JEHO majetku a svolila.
„Už mi vadil ten hluk a tak. Tohle je nádhera, že?“ ukázala rukou se skleničku na obzor, kde za hory zapadalo rudé slunce.
„Říkají, že je to jedna z nejkrásnějších věcí,“ uznal Jack.
„Máte rád noc?“
„Noc?“ ujistil se, ale nečekal na odpověď. „Jasně!“ ukázal na teleskop pod malou stříškou v rohu terasy.
„Vždycky jsem chtěla vidět Andromedu (pro vás, co nežerete vesmír jako já – Andromeda je naše nejbližší galaxie (přesně se jmenuje Velká galaxie v souhvězdí Andromedy, M31) a je viditelná pouhým okem v souhvězdí Andromedy (překvapivě)). Víte, myslím jenom tak, ze Země. Možná se zdá, že vesmír už mě nemůže fascinovat, když jsem ho měla takříkajíc na dosah. Byla na jiných planetách, vyhazovala hvězdy do vzduchu… ale to není pravda. Nikdy mě nepřestane udivovat.“
„Třeba bych vám mohl nabídnout, abychom na Adromedu mrkli společně.“
„To bych ráda, ale ne dnes, ano?“
„Jistě.kdykoli jindy budete chtít.“
Kývla a zadívala se směrem, kde už zapadlo slunce. Trochu se zatřásla, jak se na zem snášela zima.
„Nevrátíme se dovnitř?“ navrhl Jack.
„Jo,“ přisvědčila a vstala.
Vrátili se do haly plné bouřlivé zábavy.

Večer plynul a postupně se přehoupl v noc. A když se i noc proměnila v brzké ráno většina lidí už odešla. Kolem druhé se Jack rozloučil s poslední trojicí. Poklidil obývák, vyhodil zbytky a naskládal do myčky špinavé nádobí. Pak ho uklidil a rozhodl se jít si lehnout. Tiše vystoupal po schodech do své ložnice. Vešel do dveří a unaveně ze sebe shodil košili a otočil se k posteli. Málem vyletěl z kůže. V jeho posteli ležela Sam a tiše spala.
Proboha! Vůbec si neuvědomil, že se s ní vlastně nerozloučil. Zapomněl na Sam? Ale těch lidí bylo přeci tolik.
Oknem dovnitř pronikal chladný vzduch a Jack si všiml, že jeho podřízená se trochu třese zimou. Vzal ze skříně deku a jemně ji přes ni přehodil. Pak vzal ještě jednu deku s tím, že si rozestele dole na sedačce. Vrhl po ní ještě jeden pohled, na chvilku zaváhal a pak tiše zaklapl dveře.

Když se Sam ráno probudila, chvilku se cítila dezorientovaná. Zamrkala a rozhlédla se po pokoji. Věděla že byla u Jacka. Včera příliš pila. Povzdechla si a pomalu se vyhrabala z postele. Stoupla si před zrcadlo. Ještě pořád měla tytéž modré podkasané koktejlky co včera, ještě pořád měla ve vlasech drobná modrá kvítečka. Oddechla si. K ničemu nedošlo. Otevřela dveře, prošla chodbou a pak pomalu sestupovala ze schodů. Trochu se jí točila hlava a musela se přidržovat zábradlí. Ucítila vůni smažených vajec a bolestně zavřela oči. Ten pach jí vehnal žluč až do krku. Musela se snažit, aby se tam nepozvracela. Když se trochu ovládla, postupovala v cestě.
Vešla do kuchyně, přesněji doklopýtala do kuchyně a Jack se po ní otočil.
„Dobré ráno,“ kývl na ni.
„Co je na něm dobrého?“ posadila se ke stolu. Bylo jí fuk, jestli si plukovník pomyslí, že se chová žoviálně.
„Jak se vám u mě spalo?“ chtěl vědět.
Několikrát se zhluboka nadechla než odpověděla. „Fajn.“ Pak chvilku mlčela a nato pokračovala: „No… uhm… pane… já… nevím jak…“ začala.
„Nechte to být,“ přerušil ji.
„Ne, chci to vysvětlit,“ znova se nadechla. „Ani nevím, jak jsem se dostala do vaší ložnice. Omlouvám se, je to vaše soukromá místnost a já tam neměla co dělat. A rozhodně jsem si bez dovolení neměla lehat do vaší postele. Je mi to líto. Promiňte. Byla jsem tak unavená a… a… a opilá,“ sklopila oči.
„To je dobré. Mě to nevadí. Dáte si vejce?“
Zavrtěla hlavou a odehnala další nápor žluči deroucí se jí do krku.
„Už nebudu pít.“
„Ano, chápu.“
„Pojedu teď domů.“
„Chtěla jste říct spíš do nemocnice, ne?“
Vzhlédla k němu.
„No, v tomhle stavu to tak možná napálíte do prvního stromu.“
„Ne, jsem dobrá. Nedělejte si starosti.“
„Chtěl jsem jen říct, že mi tu chybí spousta jídla, tak jsem myslel, že bych vás třeba hodil domů a pak zajel nakoupit.“
Ať byla jakkoli otupělá věděla, že jejím směrem ŽÁDNÝ obchodní dům není, a že si Jack zajede. Nemohla si nevšimnout obětování, které pro ni byl ochoten udělat. Bydlela nejmíň půl hodiny od něj. Takže půl hodiny tam a od ní do nejbližšího supermarketu to bylo tak dvacet minut, protože bydlela na okraji a ten ještě ke všem byl dál k Jackově domu než její domov sám o sobě. Ovšem byla neděle a ona sama byla za jeho nabídku vděčná.
„Tak dobře, děkuju. Mimochodem… kde skončila moje kabelka?“
„V obýváku nebyla. Nemáte ji v ložnici?“
„Podívám se tam.“
„Ne, seďte, já se tam podívám.“
Vrátil se za pár minut a držel ji v ruce.
„Jo, byla u postele,“ oznámil.
Poděkovala a vzala si ji od něj.
„Jenom sním ty vejce a můžeme vyrazit, ano? Vážně si nedáte?“
„Ne, proboha,“ zaúpěla. „Ale díky,“ řekla jemněji.
Jack dojedl vajíčka, sbalil klíčky od vozu a vydal se se Sam ven. Když přecházela práh, trochu zakopla a Jack ji musel podepřít. Jakmile se dotkl její holé paže, projela jím sexuální touha jako dýka. Rychle ji zapudil a vedl Sam k autu.
K Sam domů jeli mlčky, sem tam prohodili jen pár slov o včerejšku.
Když dojeli k jejímu domu, poděkovala za odvoz a rychle vystoupila. Chvilku počkala než Jack odjel a pak tiše vklouzla domů. Aniž by dělala cokoli jiného, šla rovnou do ložnice, rozepla své šaty a nechala je sklouznout k zemi. Vytahala z vlasů kvítečka a rukou si prohrábla vlasy, aby je trochu načechrala. Pak sebou unaveně praštila na postel a okamžitě usnula.

Hodiny v hale odbíjeli osmou večer, když se konečně probudila. Šla do koupelny a napustila si vanu plnou horké vody. Zapnula přehrávač na poličce a položila se do vany. Zaposlouchala se do Everything I do, I do it for you – její oblíbené písničky (a mojí taky ;-) ) a myšlenky se jí přitom rozběhly k Jackovi. Milovala ho, o tom nebylo pochyb. Ale miloval on ji? Měla mu to říct? Jedno věděla: měla dvě možnosti. Buď mu to říct a riskovat, že necítí totéž a pak chodit dál do práce a při každém pohledu na něj klopit oči a žít se sžíravým pocitem při každém pohledu. Nebo mu neříkat nic a čekat než to udělá sám. Nebo neudělá. A ona umře jako stará panna neschopná milovat kohokoli jiného. Co bylo přijatelnější?
Asi po půl hodině opustila koupelnu a vzala si toasty k večeři. Šla do obýváku, zapla televizi a projela všechny programy. Když ji ani jeden z nich nezaujal, vzala si knížku a začetla se do ní. Jako zábava jí to vydrželo několik hodin. Pak už byl zase čas jít spát. Váhala. Přece jenom spala skoro celý den. Nakonec knihu odložila a přemýšlela, co by mohla ještě dělat. Uvědomila si, že ji 21. století rozhodně nezastihlo nepřipravenou. Zašla do pracovny a zabrousila na nějaké internetové stránky nevědomého světa o UFO. Za půl hodiny stejně nevěděla co dělat. Říkala si, že by se mohla pustit do nějaké práce pro SGC, ale to by jí zase vzalo celou noc. Nakonec to vzdala. Zaklapla laptop a šla si lehnout. Spánek se na ni snesl až překvapivě rychle.

Všichni členové SG1 už seděli v zasedačce a čekali na Hammonda. Bylo 8:13 ráno a porada už měla být 13 minut v plném proudu. V okamžiku, kdy všichni přemítali, kde Hammond může být vešel do dveří.
„Máme problém, SG1,“ oznámil jim.
„Ano, pane?“ řekli všichni jednohlasně.
„SG7 se na P8X-994 dostala pod palbu.“
„Tak proč tu sedíme a nic neděláme?“ vydechl Jack.
„Je to příliš riskantní, plukovníku.“
„Při vší úctě, generále, raději nasadím svůj krk, abych jim mohl pomoct byť naděje je malá, ale je, raději než, abych si to do konce života vyčítal.“
„Plukovníku, víte jak bych si to vyčítal já, kdybych tam poslal ještě vás?“
„Pane, když budou mít dost posil pak možná…“
„Tahle práce je riskantní, Jacku, o tom museli věd…“
„Riskantní! Sám jste to řekl. Nechte nás tam jít,“ přerušil ho Jack. „My jsme to věděli, a počítali s tím, když jsme sem šli.“
Hammond vrhl zoufalý pohled po ostatních, ale bylo očividné, že se přiklání k Jackovi.
Když za pět minut opouštěli zasedačku bylo jasné, že nad Hammondem pro tentokrát vyhráli. Nebyli si ale nijak jistí, jestli je to těšilo.

P8X-994. Okamžitě, jak se dostali na tuhle planetu věděli, že je to osudová chyba. Vypadalo to tam jako peklo. SG1 a spolu s nimi SG4 a 8 si v ten okamžik uvědomili, že měli dát na Hammonda. Ale už tam jednou byli a tak jim nezbylo než udělat, co celou dobu chtěli.
Těch jaffů byli tisíce a bylo jasné, že nad nimi se vyhrát nedá. Jack cosi křičel do vysílačky, nikdo ostatní to ale nemohl slyšet, jelikož všude bylo plno rámusu od střelby. Jack přeběhl za nebližší kámen k Sam.
„Dostal jsem se na frekvenci SG5, řekl jsem jim, že je budeme krýt, pokud to vůbec jde, a ať se co nejrychleji dostanou k bráně,“ křičel na Sam, aby ho vůbec slyšela. Sam jen tiše kývla.
Byl tam vážně povyk, ani nevěděli, jak to vlastně dokázali, ale dostali celou SG5 k bráně. Živou. Zraněnou, ale živou.
Jack kývl na Daniela, aby aktivoval bránu. Ovládání nebylo úplně v pořádku, vlastně bylo pěkně zničené, ale i tak se Daniel „dovolal“ domů. Jack na něj mávl, aby zmizel v bráně. Za Danielem pak zmizela celá SG5. Pak se tam postupně vrhli i ostatní, chráněni Sgjedničkou. Jack mávl na Sam, aby už taky šla a sám se přiblížil k bráně. Jedna ze střel proletěla jen tak tak okolo Sam. Aby jí unikla, prudce uskočila do brány. Na druhé straně tvrdě dopadla na rampu. Tiše zasténala a pak… na bolest úplně zapomněla. Brána se zavřela. Sam byla poslední, za ní už nikdo další nevyšel. S hrůzou se otočila do davu.
„Plukovník a Teal´c tu nejsou!!! Hej, slyší mě někdo? Poslouchejte, otevřete bránu, oni tu nejsou!!!“ hystericky křičela, ale přes povyk ji nikdo neslyšel. Rozběhla se do řídící místnosti, bolest v rameni nevnímala. Vtrhla dovnitř jako bouře.
„Silere!!!!!“ zařvala. „Okamžitě obnovtespojení! Teal´c a Jack tu nejsou,“ ječela. I v tom zmatku si všimla, že namísto plukovník použila jeho jméno.
„Uklidněte se, majore. Nejde to! Brána na druhé straně byla zničena. Je mi to líto,“ řekl soucitně.
„Ne! Ne! To mi neříkejte,“ vrhla se k nejbližšímu počítači a pokusila se najít kód P8X-994. Siler k ní okamžitě přiskočil a chytil ji za ruce. „Majore, uklidněte se, prosím. Prosím. Doveďte sem někdo doktorku!“ zakřičel.
Sam neměla ani sílu se zmítat v jeho náruči. Ani nemohla. Držel ji pevně, v jejím vlastním zájmu, aby si v afektu neublížila. Bolest, která se jí drala z těla byla příšerná. Daleko horší než vykloubená ramena nebo jiné rány. Pomalu si uvědomovala co se stalo. Zírala na monitor: P8X-994 canceled. Blikající červený nápis ji hypnotizoval. Úpěnlivě se kousala do rtu a nepřestala ani když jí po bradě stékal pramínek krve.
Do místnosti vešla Janet a Siler Sam opatrně pustil. Dál seděla bez hnutí a civěla na monitor. Janet tiše navedla Silera, aby odešel. Zůstali se Sam sami.
Janet si vzala jednu z židlí a přisedla si ke své kamarádce.
„Sam?“ vyslovila její jméno tiše. Už nemusela křičet. Zranění byli na ošetřovně a všude okolo byl klid. Sam k ní obrátila hlavu. Měla prázdné kalné oči. Ale neuronila zatím ani jedinou slzu. Chvíli se dívala na Janet, a když jí nabídla svou náruč, Sam se do ní bezmyšlenkovitě vrhla, a pak zapomněla na své ocelové jádro a začala brečet. Janet věděla, že lepší bude nic neříkat. Jen se tiše pohupovala se Sam v náručí. Seděli tak půl hodiny, aniž by se cokoli změnilo, aniž by je kdokoli vyrušil. Pak se Sam od Janet odpoutala. Chvíli se na sebe dívaly.
„Nemusí být nutně mrtví,“ zašeptala Janet.
Ale Sam zavrtěla hlavou. „Vím, jak to tam vypadalo. Pokud nebyli v červí díře, když došlo k rozpojení a nezemřeli v ní, pak je dostali Jaffové,“ zavzlykala Sam. Janet vytáhla z kapsy injekční stříkačku a sňala z ní kryt.
„Chceš to?“ zeptala se Sam. „Šetřila sis to až bude vážně zle.“
Sam kývla a nastavila jí ruku. Janet jí pomalu vpravila do těla dávku sedativ.
„Jsi v pořádku? Myslím fyzicky,“ chtěla vědět Janet. Sam si vzpomněla na ostrou bolest v rameni.
„Mám něco s ramenem. A… proboha! Na to kašlu!!! Moji dva přátelé jsou mrtví!“ zaječela.
„Naděje umírá poslední,“ konejšila ji Janet. „Generál řekl, že i když je naděje malá, tak pořád je a že podnikneme záchrannou misi.“
„To řekl Jack,“ štkala Sam. „To s tou nadějí.“
„Nemyslíš, že si zaslouží, abychom to splnili?“
Sam už jí neodpověděla. Pomalu ale jistě se oni pokoušel spánek vyvolaný sedativy. Janet kývla na zdravotníka a společně dali Sam na nosítka, aby ji dopravili na ošetřovnu.
„Musí být silná,“ zašeptala Janet. „Až půjdeme Jacka hledat.“
„To ano,“ podíval se na ni druhý zdravotník a zvedl Samina nosítka do vzduchu.
Když se Sam o několik hodin později probudila na ošetřovně bylo všude nepříjemné ticho. Chvilku nechápala a pak ji zase přepadl ten pocit. Bože, jak sladké bylo její nevědomí. Trochu se pohnula a zjistila, že má zavázané rameno. Nepříjemně jí v něm cukalo. Ale klidně by brala, aby jí cukalo v celém těle jen kdyby ji Jack mohl držet za ruku. Zase se jí do očí začaly hnát slzy. Byla si jistá, že ho ztratila. Nebo… ne, ve skutečnosti si jistá nebyla.Bylo to jako když tehdy přišli o Daniela.
Jack a Teal´c mohli umřít v červí díře, ale taky nemuseli. Říkala si, že se musí zeptat Silera, jestli po tom, co prošla bránou ona, zaznamenali přenos hmoty. Ale to už stejně bylo zřejmě prověřeno. A pokud Jack s Teal´cem zůstali na té planetě? Jsou mrtví, zajatí?
„Janet,“ zašeptala Sam. Janet se zvedla od stolu a přešla k Samině posteli.
„Jak se cítíš?“ chtěla vědět.
Sam na moment zavřela oči. „Mám pocit, že mě to sežere zevnitř,“ odpověděla. „Podniklo se už něco? Jak je to vůbec dlouho?“ vyptávala se.
„Něco přes pět hodin. Generál už nechal kontaktovat Asgardy a Tok´ry. Taky jsme našli nejbližší vhodnou planetu s bránou k P8X-994. Zatím je v jednání jakou loď tam pošleme, ale nějaká to bude určitě.“
„Janet, jsou téměř jistě mrtví. Proč ta záchranná mise?“
„Nechceš je najít?“
„Řeknu ti to upřímně: moje srdce křičí, abychom je našli. A já říkám, že je raději najdu živé nebo mrtvé než se do smrti ptát jestli žijí a pokud ano, co s nimi je. Ale pochybuju, že vláda má zájem platit miliardy dolarů, aby našla něčí mrtvá těla.“
„Sama jsi řekla, že jsou TÉMĚŘ mrtví. Proto ten pokus o záchranu. Pořád ještě je naděje.“
„Říkáš to tak sebejistě,“ pousmála se Sam.
„Víš, Sam, ti obyvatelé na P8X-„ Janet se zarazila, když viděla zmatený výraz v Saminých očích.
„Obyvatelé?“ vyhrkla Sam.
„No, ano! Na to jste se Hammonda nestihli zeptat, když jste tak rychle spěchali. Ta na první pohled nicotná civilizace, co tam žije, je ve skutečnosti velice…. VELICE vyspělá,“ zdůraznila Janet. „Jsou v Asgardské alianci. Možná, že plukovníka s Teal´cem zachránili. Dokážou být neviditelní, Sam.“
„Jestli jsou tak vyspělí jak říkáš, proč nepomohli SG5?“
„Jejich sídla jsou stovky kilometrů od brány. Ani nevěděli, že ji tam mají. Nejsou tak vyspělí jako by třeba byla Země za tisíc let… pro ně vyspělost neznamená mít kvantový počítač. Jde o to, že se dokáží zneviditelnit, teleportovat…“
Sam k Janet překvapeně otočila hlavu. „Velice vyspělá…“ zašeptala Janetina předchozí slova.
„To všechno nám řekla SG5. Oni s nimi navázali kontakt a spřátelili si je. Nikdy dřív neměli potřebu jít k bráně. Ale když jim o ní SG5 řekla, museli být zvědaví. Teleportovali se všichni k bráně, a pak, když se rozloučili… ti „lidé“ tam se teleportovali zase zpět s tím, že SG5 jen aktivuje bránu a vrátí se domů. Pak se to zvrtlo. Takže, Sam, oni ví o bráně, ví kde je a jak se tam dostat. A podle mě to nemohlo trvat dlouho, než se rozhodli opět se k bráně vydat!“
„Co tam k sakru dělali ti Jaffové?“
„Uhm, šli po nás. Když se dozvěděli, že se snažíme o spojení s civilizací daleko vyspělejší než jsme my sami, chtěli nám v tom zabránit. My ani nevěděli do čeho jdeme.“
V Sam svitl malý plamínek naděje.
„Takže možná žijí,“ přemýšlela nahlas.
„Možná ano, ale…“
„Jako vždy, že?“
„Co prosím?“
„Vždycky to má háček. Co je to tentokrát?“
„Ať jsou… vždyť ani neznáme jejich jméno!!!“
„Ať jsou co, Janet?“
„Ať jsou jakkoli vyspělí nemají skoro žádné znalosti v medicíně. Upřímně, nemají vůbec žádné. Podle SG5 jsou tak na úrovni doby kamenné. V medicíně, myslím.“
A naše myšlení je asi taky z doby kamenné, když nás napadlo na tuhle pitomou planetu jít, napadlo Sam. Zachránili tak čtyři lidi a o dva přišli. To je výhra, pomyslela si. Ovšem, že je – nadala si vzápětí. Ale ztráta Jacka pro ni bude horší než ztráta milionu jiných.
„Takže, jestli správně chápu, pokud je Jack nebo Teal´c náhodou v jejich osadě v bezpečí, pak, pokud jsou zranění… můžou zemřít následkem toho zranění, protože ta „maximálně vyspělá“ civilizace nemá ani doktory?“
Janet tiše kývla.
„Jak to, kruci?“
„Jak já to můžu vědět?“
Na chvilku nastalo ticho. Pak opět promluvila Janet. „Odpočiň si. Slibuju, že jakmile se něco změní, dám ti vědět.“
„Nemůžu spát.“
„Ale ano.“
„Nedokážu to.“
„Nic jiného udělat nemůžeš,“ Janet jí jemně položila ruku na zdravé rameno, a pak odešla ke svému stolu. Sam si pohodlně opřela hlavu o polštář. Pokusila se vyhnat z hlavy všechny myšlenky a usnout.Už se jí to ale nepodařilo. Neustále musela myslet na možnou ztrátu Jacka i Teal´ca. Po pár hodinách však přece jen dokázala usnout.

„Sam? Sam?!“ někdo na ni volal. Pomalu otevřela oči a zamrkala proti ostrému světlu. Uviděla Janet s Hammondem a Danielem, jak stojí po boku její postele.
„Generál by s tebou rád mluvil,“ řekla Janet a odešla si dělat svou práci.
„Majore, mluvil jsem s doktorkou a řekla, že vás zdravotní stav dovoluje, abyste se zúčastnila záchranné mise. Ovšem pouze jako ko-pilot. Ale slibuju, že pokud je najdeme, budete jedna z prvních, kdo se k ním dostane. Zbývá otázka, jestli máte vůbec zájem. Po tom, co se stalo bych…“
„Mám zájem, generále,“ vyhrkla až příliš rychle.
„Dobrá tedy. Loď startuje za několik málo hodin. Ocenil bych, kdybyste tedy přišla na konferenci, která se koná v 9:30, tedy za dvě hodiny a… osmnáct minut.“
„Ano, pane, budu tam. Děkuju.“
Hammond odešel a nechal Sam samotnou s Danielem.
„Jak je?“ chtěl vědět.
Sam tiše pokrčila rameny.
„Jo, já vím. Pořád věřím, že je najdeme.“
„Hm,“ zamumlala. „Taky půjdete?“
„Ani bych neváhal.“
„Je to tak…deprimující. Chci říct, kdybychom alespoň věděli, jestli jsou živí nebo mrtví.“
„Když jsem byl na fakultě, profesor se mě jednou zeptal co je horší než smrt. Řekl, jsem že nic a on na to: doufám, že nebudete mít možnost svou domněnku vyvrátit. Právě jsem tu možnost dostal.“
Na chvilku zase nastalo ticho.
„No, tak já půjdu, abyste se mohla převléct, ano? Uvidíme se na poradě.“
Daniel si vyměnil místo s Janet, která pomohla Sam vstát a obléct se do předem připravené uniformy.

Když Sam později seděla na poradě, poprvé za celá léta se přistihla, že neposlouchá. Mysl jí neustále klouzala k otázce, zda se Jacka a Teal´ca podaří zachránit. Uznala, že ani není důležité věnovat Hammondově proslovu pozornost, jako druhý pilot ani nepotřebovala cokoli vědět. Zaslechla, že bude použita Asgardská loď Flaw-Rian a že bude startovat mateřské planety Asgardů.
Když nakonec přeci jen zavěnovala trochu pozornosti Hammondově výkladu, zjistila, že se stejně nechytá a porada ji začala nudit. Tak i tak, pořád to bylo lepší než ležet na ošetřovně v hrobovém tichu a týrat se vyděšenými myšlenkami.

Mise byla naplánována v rekordně krátkém čase, ale byla promyšlená. Stejně rychle, jak vznikla, byla také realizována. Za půl hodiny po poradě se všichni členové posádky shromáždili před bránou a následně se prošli na mateřskou planetu Asgardů. Tam do jejich posádky přibyli ještě čtyři Asgardé. Do dvou hodin po projítí bránou loď startovala. V hyperprostoru strávili půl hodiny. Tedy ještě téhož dne večer se Flaw-Rian ocitla na orbitě planety, kde ztratili Jacka a Teal´ca. Senzory nezaznamenaly na místě, kde ještě před několika hodinami stála Hvězdná brána žádný pohyb… ještě větší přiblížení ukázalo, že v oblasti není nic neobvyklého. Mrtvá těla by něco neobvyklého znamenala. Nic tam ale nebylo.
Flaw-Rian změnila svou polohu a přesunula se nad obydlenou oblast osad. Asgardi teleportovali svůj holografický obraz dolů k obyvatelům planety. Mezitím všichni napjatě čekali co se bude dít.
Jako velitel Asgardské flotily nemohl Thor na Flaw-Rian chybět. A jako jednomu z nejvýše postavených Asgardů mu nemohlo být odepřeno, aby byl telegraficky teleportován on sám. Když se jeho obraz vrátil zpět k jeho tělu, všichni byli napjatí očekáváním.
„Majore Carterová, Danieli Jacksone… Teal´c a O´Neill…“ začal Thor. Sam i Danielovi se na okamžik zastavilo srdce. „…jsou v bezpečí Maranské vesnice.“
Sam vykřikla a skočila Danielovi kolem krku.
„Majore Carterová,“ přerušil Thor její nadšení. „Jistě jste již byla informována o lékařské nevyspělosti Maranů.“
Sam na něj vystrašeně pohlédla.
„Jsou na živu,“ řekl Thor. „Teal´c je v pořádku. Vděčí za to svému symbiontovi. Plukovník je ve vážném stavu. Je raněný.“
„Přežije to?“ vzlykla tiše Sam.
„To závisí na VAŠÍ lékařské vyspělosti.“
„Můžeme dolů?“
„Nic jiného nám nezbývá. Zoufalé situacé si žádají zoufalá řešení, jak vy říkáte, majore Carterová.“
Sam věděla, že Asgardi neradi přistávali ať to bylo kdekoli. A byla jim neskonale vděčná, že tentokrát udělali výjimku.
Těch patnáct minut během kterých loď přistávala bylo nesnesitelných. Sam už tolik chtěla na vlastní oči vidět Jacka. Tolik toužila vidět, jak na tom je, aby si sama udělala obrázek o jeho stavu.
Dolů na pevnou zem se přepravili pomocí kruhů. Hned jak Sam vstoupila na půdu té planety a vdechla její atmosféru, vybavil se jí den, kdy z jejího života zmizelo štěstí.
Thor šel první a vedl je k osadě malých slamněných chatek. Sam bilo srdce jako o závod. Teal´c byl tedy v pořádku, přemítala. To pro ni znamenalo velké uvolnění. Ale co Jack? Pořád to vypadalo, že jí umírá to nejcennější. Došli až k vísce. Sam se poprvé podívala do tváře „člověku“, který údajně nechal zachránit její přátele. Měl teplý a vlídný pohled. Napověděl jí, že Jack s Teal´cem byli i přes veškerou Maranskou medicínskou neschopnost v dobrých rukou.
Maran jim pokynul, aby ho následovali. Za chvilku všichni vešli do jedné z malých chatek. Uvnitř byly jenom dvě slaměné postele a pár vyřezávaných poliček. Místo jakékoli podlahy zem pokrývala pouze udusaná hlína. Na jedné z postelí ležel Teal´c, ale okamžitě po jejich příchodu se zvedl a vřele je přivítal. Jeho úsměv Sam prozradil, že nejspíš nikdy nebyl radši, že je vidí. Nad levým okem měl krvavý šrám, ale kůže prosvítající pod roztrhaným oblečením se zdála být neporaněná. Nebo přinejmenším dokonale zahojená.
Samin zrak sklouzl k druhé posteli, kde stále v bezvědomí ležel Jack. Z pod jeho oblečení už nezelo nezraněné tělo. Jeho bok protínala ošklivá, hluboká a stále krvácející tržná rána s kůží evidentně spálenou od tyčové zbraně. V Sam se zvedla vlna odporu proti Maranům, když ani nebyli schopni mu krvácení zastavit. Tohle přece chápou i gorily, napadlo Sam.
Pár dalších pohmožděnin na Jackově těle neohrožovalo jeho život. Důležité bylo, že jeho hrudník se neustále rytmicky zvedal. Sam zaváhala, a pak přistoupila blíž k Jackovi.
„Budeme potřebovat nosítka. Zařiďte to,“ řekla jednomu ze svých lidí. Pomalu chytila Jackovo už tak rozervané tričko a utrhla z něj celou přednici. Několikrát ji přeložila a přitiskla na ránu. Rozhlédla se kolem, jestli nenajde kus něčeho, čím by mohla látku k ráně přivázat. I když situace byla vážná, na chvilku opět zaváhala, než Jackovi sundala pásek a posunula ho víš tak, aby držel kus látky na místě. Chvilku se dívala na jeho bledou tvář, pak jí Daniel poklepal na rameno a když se otočila, ukázal jí primitivní nosítka ze dřeva a kůže. Kousek ustoupila a nechala Daniela s jedním mužem z SG8 dát Jacka na nosítka. Za pár sekund je už zvedli do vzduchu a vynesli ven.
„Díky,“ obrátila se Sam k Maranovi, který jim neustále asistoval. Místo odpovědi se jí uklonil. Sam se usmála a vypochodovala ven z chatky za ostatními. Na své cestě zpět k lodi se museli několikrát zastavit, aby si nosítka mohli vzít dva další muži. Jack přece jenom nebyl nejlehčí.
Na Flaw-Rian je přepravily opět kruhy. Asgardi nechali dát Jacka do jedné z obytných komnat a Teal´ca poslali spolu se Sam, Danielem a ostatními na můstek. Když pak za pár minut Flaw-Rian opouštěla P8X-994 Sam doufala, že je to naposledy, co na ní přistála a taky naposled co na ní vůbec byla.
Po dalších několika minutách, které teď na rozdíl od přistávání neuvěřitelně rychle běželi, vstoupili do hyperprostoru, a po několika dalších minutách se Sam obrátila na Asgarda sedící vedle ní s prosbou.
„Uhm… víte,“ řekla. Ani neznala jeho jméno.
Pomalu se na ní podíval a čekal než dopoví svoji myšlenku.
„Myslela jsem, že bych se přece jen mohla podívat na plukovníka O´Neilla. Teď tu nejsem užitečná.“
„Ovšem, majore Carterová, běžte. Až se vrátíte, informujte mne, prosím, o stavu plukovníka O´Neilla,“ řekl a otočil se zpět k řízení.
Sam poděkovala a zamířila ke komnatám. Když procházela kolem Daniela, zeptala se na cestu. Místo, aby jí odpověděl, vzal ji za ruku a vedl dlouhou chodbou až ke dveřím na jejím konci. Chvíli před nimi stáli, Sam instinktivně zaklepala, pak si uvědomila, že je to zbytečné.
„Dostane se z toho?“ zeptala se Daniela, když se ji chystal nechat samotnou.
„To nevím, uvidíme. Jack to musí zvládnout, ne?“ A taky má důvod, napadlo Daniela, ale nahlas nic neřekl.
Sam kývla a tiše vešla do komnaty. Zaklapla za sebou dveře a došla k jeho posteli. Chvíli se na něj jen tak dívala.
„Jacku,“ zašeptala. „prosím tě, nenechávej mě tady samotnou. Slíbil jsi mi přece, že mi ukážeš Andromedu. Copak na tohle jsi zapomněl? Tak se snaž!“ žadonila zoufale a cítila jak se jí do tváře dere horko a oči se jí zalévají slzami. „Kéž by ti moje láska dokázala prospět tak, jak dokáže symbiont Teal´covi,“ těžce polka. Zírala na něj. Strašně si přála, aby otevřel oči a řekl, že divadlo skončilo a jde se domů. Aby byl v pořádku!!! Věděla, že by jí scházel. Strašně moc by jí scházel. A… vzpomněla si, jak to bylo tenkrát u Daniela… proč lidé tolik váhají než někomu řeknou, co k němu cítí.
„Jacku, až se uzdravíš, slibuju, že ti to povím. Ať to chceš slyšet nebo ne, řeknu ti to… proto chci, abys mi dal tu šanci,“ řekla tiše a přejela prsty po jeho nehybné ruce. Několik minut tiše seděla vedle jeho postele. Už se chtěla skoro zvednou, když ucítila malé trhnutí. Vystoupili z hyperprostoru, napadlo ji.
„Jacku, za chvilku budeš v rukou doktorky Fraiserové. A ona tě z toho dostane. Půjdu teď na můstek, ano?“
Považovala to za hloupé, ale očekávala odpověď. Když se jí jí nedostalo, odešla zklamaně na můstek.

„Kdy budeme přistávat?“ zeptala se okamžitě po svém příchodu.
„Během deseti minut, majore Carterová. Jak se daří O´Neillovi?“ obrátil se na ni Teal´c.
„Pořád v bezvědomí,“ posadila se do svého křesla ko-pilota a rozhodla se plně soustředit pouze a jen a pouze na řízení. Když o deset minut později přistáli, mohla si blahopřát. Do její mysli se při přistávání nevkradla ani jediná nevítaná myšlenka.
Asgardská loď „kotvila“ několik metrů nad povrchem planety, stejně jako předtím na P8X-994. Na pevnou zem se opět přepravili pomocí kruhů. Byli kousek od brány. Poděkovali Asgardům za jejich ohromnou pomoc a hned nato prošli bránou.
Když se ocitli na druhé straně, prostor brány byl plný zdravotníků, předem informovaných o Jackově předběžném stavu a taky čase, kdy se dostaví. Sam stála na rampě a civěla na ten povyk. Ani se nestačila pořádně nadechnout, když si uvědomila, že je v místnosti sama. Věděla, že Jacka budou pravděpodobně během pár minut operovat. Nechtěla u toho asistovat, ani přecházet před sálem a čekat. Nechtěla ani s nikým mluvit. Sestoupila z rampy a vydala se přímo do své laboratoře.
Vešla do temné místnosti a zabouchla za sebou dveře. Nerožínala. „Nemám zájem ani o to pitomý světlo,“ pomyslela si. Sedla si na sedačku hned vedle dveří a civěla do tmy před sebou.
Tak, měla Jacka i Teal´ca zpátky, přemýšlela. Teal´c byl už v pořádku. Ani nevypadal, že by byl nějak vážněji zraněn předtím. Ale co Jack? Teď, když už ho dovezli živého… nebylo by striktně proti Boží vůli, aby zemřel? Sam se modlila. Poprvé ve svém životě prosila Boha o pomoc. Ve svém tichém promlouvání k někomu, kdo podle jejího přesvědčení ani neexistoval, změnila polohu na své vínové sedačce. Teď, když ležela a zírala do stropu, stále mumlajíc své přání, aby byl Jack v pořádku, cítila se najednou tak vyčerpaná. Za několik minut se spánku už neubránila…

Pomalu otevřela oči. V místnosti byla stále tma, ale někdo byl vedle ní. Tiše vykřikla, hbitě se zvedla a přitiskla se ke stěně.
„Ššš, Sam, promiňte.“ Byl to Danielův hlas. Nechápala, proč ji to tolik vyděsilo. Kdo z SGC by jí mohl ublížit?
„Vyděsil jste mě,“ vydechla a dívala se do jeho tmou kryté tváře. Vstal ze země, kde po celou dobu dřepěl a posadil se vedle ní.
„Něco vám řeknu, jde o Jacka,“ začal. I když se jí nedotýkal, pocítil, jak se zachvěla. „Je po operaci a přesto, že jeho stav je vážný, doktorka říká, že to skoro určitě zvládne,“ usmál se.
Cítila se jako omámená. Ty nekonečné hodiny čekání ji ubíjely. Bude v pořádku? Nebude v pořádku? A tak pořád dokola. Ale teď už má reálnou naději.
„Smím ho vidět?“ zeptala se, ačkoliv si to teď nepřála.
„Nemyslím, že by to bylo moudré.“
„Dobrá.“
„Asi půjdu. Víte, Jack je teď v kómatu. A nemyslím, že to nějak spravíte, když tu budete jen tak sedět. Můžu vás někam pozvat? Něco pro vás udělat?“
„Ne, jste moc hodný, ale ne.“
„Sam!“
„Opravdu, Danieli, nechte mě být!“
Nebyl pryč ani půl minuty, když se její zoufalý křik rozlehl laboratoří a přilehlými koridory. Zalitovala, že by ji někdo byl mohl slyšet, ale musela! Musela to ze sebe dostat. V tichosti čekala, jestli někdo nezaklepe na dveře, aby se jí zeptal, co se děje. Opět se modlila, tentokrát aby nikdo nepřišel. Jako by ji Bůh vyslyšel. Zůstala sama.

Minuly minuty, pak i hodiny. Sam o nich neměla ponětí. Potácela se někde mezi spánkem a bdělostí, mezi prací a tichým nicneděláním. Pak už jí temnota jako společnost lezla tolik na nervy, že se rozhodla, že zajde na ošetřovnu, zjistí co a jak a vydá se nahoru na osvětlenou zem.
Když přicházela ke dveřím ošetřovny zaslechla hlasy. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Jen jedna postel byla obsazená. Jen jedna, u které stála Janet. Mohly ty hlasy patřit… než to dopověděla, Janet o krok poodstoupila a Sam měla po dlouhé době zase možnost zadívat se do Jackových otevřených očí. Otevřených!!!! To pro ni bylo důležité.
„Plukovníku?“ vykřikla radostně a až přespříliš rychle vykročila k jeho posteli.
„Pane,“ vydechla, když se dívala do jeho tváře, teď už si byla jistá, že je opravdu při vědomí.
„Carterová, jak bylo?“ zašeptal.
Neodpověděla. Srdce jí bilo jako nikdy. Cítila se udýchaná, a pak… se rozbrečela. Stála nad ním a brečela.
„Ale no tak, majore, to jsem nechtěl. Co je na tý větě tak divnýho?“ otočil se k Janet. Ta se usmála a vzala Sam pevně kolem ramen. Sam trochu cukla, když se Janet dotkla jejího pravého ramene. Už to bylo dobré, ale ještě to pořád chvílemi bolelo.
„Měla jsem strach,“ zavzlykala. No a co, tak brečí, co má být?
„Sam, nebrečte. Prosím,“ požádal ji.
„Vítejte zpátky. Nechám vás teď samotného. Brzo se uzdravte,“ vyhrkla.
Nadechla se a otočila se k odchodu.
„Majore?“ zavolal za ní tiše Jack, když už skoro vycházela z místnosti. Otočila se a čekala, co za poznámku bude mít tentokrát. Bože, tak moc byla ráda, že ho měla zpět.
„Na Andromedu jsem nezapomněl,“ řekl.
Ta slova jí projela jako ostrá rozpálená dýka. Stála v šoku a zírala na něj. Řekl to jen tak nebo to mělo souvislost s tím, co říkala na palubě Asgardské lodi?
„Jistěže ne, pane,“ odvážila se jen říct.
„Já jen, že jste si myslela, že bych si umřel aniž bych vám ji ukázal.“
„Já… pane…“ nebylo schopná dál pokračovat.
„Běžte a řeknete mi to potom.“
Řeknete? Řeknete co? Snad nemyslí… Musel mě slyšet, projelo jí hlavou. Ale to že o tom mluví… Usmála se. „Jistě,“ řekla. Obvyklé „pane“ se z jejích úst tiše vytratilo.

Jackova zranění byla vážná, když ho přinesli od Maranů. Výstřel z tyčové zbraně spálil kůži a poškodil slinivku. Když ho doktorka Fraiserová začala operovat, nevěřila, že se jí ho z toho podaří dostat. Nicméně se jí to podařilo a jak řekla později, ta síla, kterou toužil žít ho postavila na nohy víc než cokoli jiného. Tak tedy, i Sam tehdy nebyla daleko od pravdy, když toužila, aby její lásky byla Jackovi tím, čím je Teal´covi symbiont.
Zdatné ruce Janet Fraiserové společně se Saminou neutuchající vírou v Jackovu uzdravení ho dostaly na nohy během dvou týdnů. Když Sam ještě o něco později potkala Jacka na chodbě, jak stál a šel na vlastních nohou, po tváři jí přeběhl široký úsměv.
„Nechcete nějak pomoc, pane?“ zeptala se.
„No, víte, když už o tom mluvíte, dnes bych se zase jednou rád podíval na hvězdy. Doktorka mi ale zakázala se jakkoli namáhat. Potřeboval bych někoho, kdo by mi pomohl s teleskopem a všemi těmi věcmi. Nevíte o někom? Já jsem třeba slyšel o jedné dámě, která strašně moc kdysi toužila vidět Androemdu, takže jestli to pořád platí?“
„Jde o pozvání?“ řekla opatrně.
„Řek´ bych, že jo.“
Usmála se. „Je to od vás… uhm, milé. Kdy mám přijít?“
„V devět?“
„Ale to ještě světlo.“
„Myslím, že to bude takhle fajn. Tak přijdete?“
„Budu tam.“
„Dobře, díky.“
„Ne, to já děkuju,“ řekla. Doufala, že to slyšel. Protože než to vůbec řekla, minul ji a šouravým krokem pokračoval dál v chůzi.

Zaparkovala několik set metrů od jeho domu. Koukla na auto-hodiny, bylo za deset devět. Jako malá nadržená holka, napadlo ji. Tiše seděla a čekala, než „odbije“ devátá. Přemýšlela. Věděla, že bude muset Jackovi říct, že ho miluje. Chtěla mu to říct. Nebude to pro něj překvapení. Jednou už to přece slyšel. Nebo ne? Nemohla si být jistá, jestli ji tehdy na Asgardské lodi slyšel.
V devět pět vystoupila a skoukla svůj vzhled v oknech vozu. Červené kalhoty až na zem, bílé tričko, pruhovaná – modro, bílo, červená – bunda. Nevypadala nejhůř.
V devět třináct zvonila u Jackových dveří.
„Ahoj,“ přivítal ji s úsměvem.
Znova jí projela věta: Bože, jak jsem ráda, že jsi zpátky.
„Ahoj,“ oplatila mu pozdrav a na jeho pokyn vešla do haly.
„Chcete jít hned na terasu nebo ještě zůstat uvnitř?“
„Je v tom nějaký podstatnější rozdíl?“ chtěla vědět.
„Na terase je něco k pití a taky grilované maso.“
Ani náhodou nemám pomyšlení na jídlo, řekla si v duchu.
„Tak tedy dobrá, beru terasu,“ usmála se. Společně vystoupali po schodech nahoru. Dveře na terasu byly otevřené. Sam jimi prošla ven do teplého, vlhkého večera. Stála a rozhlížela se kolem sebe.
„Vodu, pivo, víno?“ nabídl jí Jack.
„Dám si jen vody,“ řekla.
„No tak, Sam,“ napomenul ji.
„Ne, jenom vodu.“
Vzal jednu plastovou láhev vody a otevřel ji.
„Sklenici?“ navrhl.
„Ne, to je dobré,“ vzala si od něj láhev.
„Posaďte se,“ níbidl jí sedačku, kde seděla i tu noc, co byla jeho párty.
Posadila se. Během několika vteřin seděl Jack vedle ní s plechovkou piva v ruce.
Podívali se na sebe. Zdálo se jí to nebo zahlédla jiskru žádostivosti v jeho očích. Odvrátila se. Pak si uvědomila, že je ta pravá chvíle.
„Pane…“
„Jacku,“ navrhl jí tiše.
Kývla. „Jacku… uhm, víš, teď když jsme o tebe málem přišli, já… uvědomila jsem si, že bys měl vědět…“ tak těžce se jí to říkalo. „… no, měl bys vědět, že pro mě hodně znamenáš, a že moje city k tobě… už dávno…“ celou dobu se na něj neopdívala. Teď věděla, že musí.Sebrala poslední síly a podívala se mu do tváře. „… že moje city k tobě přerostly v… lásku. Já… tě… miluju,“ řekla pomalu a jasně.
Usmál se. „Vždycky mě překvapí, jak vy ženy dokáže říct zdálivě jednoduchou věc tak složitě. Dovol, abych se k tomu taky vyjádřil. Můžu ale po svém?“
„Jistě,“ přikývla.
Jemně jí položil ruku na krk, přitáhl si ji o něco víc k sobě a políbil ji.
„Miluju tě,“ řekl, když se od ní odpoutal.
Co víc si mohla přát? Měla ho tam, kde ho celou dobu chtěla mít. Pocit euforie se v ní zvedl jako velká vlna. Na jasném nebi nad nimi pomalu začaly vycházet hvězdy. Letmo na ně pohlédla a zase se musela usmát. Tohle byla její šance vidět Andromedu. To vždycky chtěla. Když o tom ale tak snila… snila taky o tom, že ji jednou bude pozorovat s někým.
Ten to měla. Dnes měla vidět Andromedu, jak si vždycky přála. Někým koho miluje ona, a kdo miluje ji.

Konec!!!