Titul: I have a mind say "no"
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé (hodně)
Časová osa: 8. řada a výš
Stav: Kompletní
Synopse: I v sebe láskyplnějším manželství prostě musí přijít krize. A někdy má nedozírné následky.

__________________________________________________________

„Přestaň na mě řvát jako na nějakého spratka!“ Autoritativní a nyní i velice rozčílený hlas plukovníka O’Neilla se rozléhal chodbami SGC. Dokonce se mnohým, kteří měli tu smůlu slyšet ho, zdálo, že se jakýsi výhružný a nebezpečný podtón odráží od stěn a stále dokola se motá ve vzduchu… Všichni, kteří měli tu čest přijít s tímto stylem ‚mluvení‘ do styku, se plukovníkovi klidili z cesty a pokud to jen trochu šlo, snažili se být dokonce neviditelní.

Jediný, kdo se o nic podobného nepokoušel, ba právě naopak, byla Samantha Carterová. To ona ho očividně provokovala ke stále větší zuřivosti a naplno také projevovala tu svou…

„Já že na tebe řvu?“ zaječela. „Až na tebe zařvu, tak to poznáš!“

Jako vichřice vletěla do své laboratoře a už, už za sebou chtěla rozčíleně prásknout dveřmi, když jí v tom Jack zabránil a rozzuřeně vpadl do kanceláře za ní.

„Jo, řveš na mě! Teď už celá základna ví, že jsem včera nestihl nakoupit a zapomněl pověsit prádlo… Kruci, Sam, tohle už vážně přeháníš! Tady jsme v práci a osobní problémy musejí jít stranou. Jsem tvůj velící důstojník! Nemám ale u tebe žádnou autoritu a tímhle svým ječením a vyčítáním mi každé hlouposti tu moji autoritu shazuješ i u ostatních… Tohle nebudu trpět!“

„Autoritu?“ zaječela Sam. „Možná, že kdybych byla dneska v armádě, mám vyšší hodnost než ty…“

„Tak hele!“ O’Neill měl toho všeho právě tak akorát dost. Práskl za sebou dveřmi, které po svém vpadnutí do místnosti jaksi pozapomněl zavřít a ukončil tak divadlo, které hráli vojákům postávajícím na chodbě.

„Tohle nebudu poslouchat, jasný?“ S výhružným pohledem se k ní přiblížil, ale ona necouvla ani o píď a dál mu hrdě čelila s hrdě vztyčenou hlavou. „Teď mi tu snad ještě začneš vyčítat, že to kvůli mně jsi odešla od armády?“

„A ne?“ ušklíbla se.

„V tom případě bych ti asi měl připomenout, že určitou ‚oběť‘ našemu vztahu jsem přinesl i já…“

„Co tím chceš říct?“ bránila se navztekaně. „To já se kvůli tobě vzdala svojí kariéry!“

Zarazil se. Kdesi u srdce, někde hluboko, ucítil palčivou bolest… Nikdy ho nenapadlo, že mu to takhle vyčte.

„Tak zaprvé!“ zašeptal, ale jeho hlas si i nadále uchovával důraz. „Neříkej, že ses jí vzdala kvůli mně – vždycky jsem měl za to, že ses jí vzdala kvůli nám! A za druhé: I já se něčeho vzdal! Nebo jsi už zapomněla, že jsem se odmítl hodnost generála?“

„Nikdo tě k tomu nenutil!“

Byla neuvěřitelně nespravedlivá a zřejmě ani netušila, jaké mu tím zasazuje rány.

„Nenutil? Tohle mi řekneš po třech letech našeho manželství? Tebe přeci taky nikdo nenutil, abys odešla od armády… Pokud jsme chtěli být spolu, musel se každý z nás něčeho vzdát – ty’s odešla s armády a já odmítnul post generála!“

„Nemusel jsi to dělat!“

„Že ne? Pokud bych to neudělal, byli bychom přesně v té situaci, v jaké se nacházela tehdy ta jedna verze alternativní reality… Sam, tohle jsme, sakra, probírali milionkrát už před lety! Pokud jsme se chtěli vzít, neměli jsme jinou možnost! Pokud mi to dnes chceš vyčítat, tak… je mi líto, ale… čas nevrátím. Ovšem rozvodová kancelář není daleko…“

S těmito neuvěřitelně hořkými slovy, vypuštěnými z pusy spíše ze vzteku, stejně jako všechno ostatní, co bylo vysloveno v uplynulých několika minutách, odešel mlčky pryč. Zdrcenou Sam tam nechal jen tak stát… Vším, co řekli, si chtěli navzájem ublížit, ranit se. A povedlo se jim to…

Na dveře generálovi pracovny kdosi zaklepal.

„Vstupte!“

Do místnosti vplula elegantním, avšak tak trochu unaveným krokem Samantha Carterová. Ačkoli se to snažila zamaskovat, generál poznal, že plakala… Ani příliš nepřemýšlel nad tím proč – v poslední době to bylo pořád to samé.

„Přejete si, Sam?“

Blondýnka, které se lehce třásly ruce, usedla naproti němu do křesla a očividně přemýšlela nad tím, jak nejlépe začít…

„Přišla jsem za vámi ohledně… ohledně té nabídky, kterou jste mi učinil včera.“

Generál zpozorněl.

„Máte na mysli ten New York?“

Sam s sebou při vyslovení jména tohoto velkolepého města lehce trhla a pak váhavě přikývla.

„Rozmyslela jste se snad nějak jinak?“ vyptával se dál generál.

„No… vlastně… asi ano. Říkal jste, že by to bylo na čtyři měsíce?“

„Přibližně, Sam, pouze přibližně… Ten výzkum má být poměrně rozsáhlý, možná bude trvat déle.“

„Dobrá, pojedu,“ pronesla Sam kvapně a zdálo se, že se rozhodla až přehnaně zbrkle a neuváženě.

„Jste si jistá?“ zamračil se generál. „Včera jste ještě jet nechtěla, říkala jste, že by to ještě víc poškodilo váš vztah s plukovníkem…“

Sam nevypadala, že by se jí o tom všem chtělo nějak zvlášť mluvit, ale zdálo se, že nemá na výběr.

„Dneska jsem se s Jackem zase pohádala. Řekli jsme si… příšerné věci,“ odvrátila hlavu a očividně bojovala se slzami. „Když nad tím teď tak přemýšlím, nechápu, jak jsem mu mohla říct to, co jsem mu řekla… A když si vybavím, co řekl on mě…“ Hlas se jí zlomil a ona se rozplakala.

Generál jí dal trpělivě několik vteřin na to, aby se opět uklidnila.

„Promiňte, pane, já vím, že jste nám dal jasně najevo, že sem nemáme cokoli ze svého manželství plést, ale… Omlouvám se.“ Rychle si utírala oči i tvář kapesníkem.

„To je v pořádku, Sam. Chápu vás.“

„Netuším, co to s námi poslední dobou je…,“ pokračovala Sam. Vypadalo to, že se jí konečně rozvázal jazyk a ona to ze sebe všechno dostává ven. „Možná je to tím, že… že nemůžu pořád otěhotnět. Jack by si strašně přál dítě a já… já vlastně také. Jenže to prostě nejde! Byli jsme u spousty specialistů a každý nám řekl, že jsme úplně zdraví, že nám nic není, že to prostě jen musíme zkoušet… Zkoušíme to už dva roky a oba… oba asi ztrácíme naději. Tvoří to mezi námi propast a já… netuším, jak ji odstranit. Je tam a ani jeden ji neumíme překonat.“

Generál se zvedl ze židle, přešel až k ní a konejšivě ji objal…

„Cítím, že potřebuji vypadnout,“ zavzlykala mu Sam do ramene. „Oba potřebujeme oddech…“

Jack se ten večer vrátil domů mnohem později než Sam… Od oné poslední hádky spolu už nepromluvili, vlastně se ani neviděli. V SGC platilo pravidlo, že pokud někoho nechcete potkat, tak ho prostě nepotkáte. A ani jeden z nich skutečně nechtěl…

V celém domě byla hluboká tma. Jack se v předsíni zul. Boty odkopl do kouta a klíče hodil na poličku…

Za normálních okolností by se zřejmě v celém domě svítilo, stůl by byl prostřený k jídlu a z kuchyně by to vonělo až do chodby. Dnes ovšem nic… Jen tma a chlad.

Jindy taky už s předsíně zavolal něco jako: „Miláčku, už jsem doma! To byl děsný den… A mám příšerný hlad, co bude k jídlu? Skvěle to tu voní…“

Tentokrát ovšem ani necekl. Beze slova vešel do obývacího pokoje a rozsvítil lampičku… Tušil, že Sam bude nejspíš nahoře v ložnici, ale ani se nepokoušel, nějak ji informovat o tom, že už je doma… Spíš se pomalu psychicky chystal na to, že dneska bude spát na gauči.

Vešel do kuchyně a otevřel ledničku… Vzhledem k tomu že včera nestihl nakoupit, v ní toho moc nebylo. Načatá krabice džusu, okoralý kus sýra a svraštělá paprika. To bylo asi tak všechno… Pokud nepočítal hlávku kapusty, kterou bytelně nesnášel, a kterou si Sam nejspíš koupila, když jela z práce. Jemu pochopitelně nekoupila nic, aby ho vytrestala a on sám jel z práce tak pozdě, že už měli všude zavřeno…

Zhnuseně ledničku zase zavřel a pokoušel se ignorovat kručení v žaludku. Vrátil se zpátky do obýváku a z baru vytáhl skleničku a láhev whisky. Nalil si a mlčky usedl na gauč…

Chvilku tam jen tak seděl, popíjel a cítil se stále hůř a hůř, když se mu zdálo, že shora slyší podivné zvuky… Znělo to, jako by někdo vláčel něco těžkého po podlaze.

V první chvíli ho napadlo, že Sam posunuje skříň ke dveřím, aby se k ní nedostal… Tenhle nápad ale vzápětí zamítl – tak daleko by snad nezašla!

Už se chystal zvednout z gauče a jít se nahoru přeci jen podívat. Byl odhodlán udělat první krok ke smíření… Najednou ale slyšel, jak se nahoře otevřely dveře a pak někdo schází dolů po schodech.

Pousmál se. Doufal, že Sam se mu jde taky omluvit, a že bude zase všechno v pořádku… Vstal a pohlédl ke schodům. V příští vteřině se v jeho zorném poli objevila Sam a v ruce vláčela obrovský kufr.

Jackovi spadla brada a úsměv z tváře rovněž zmizel. Chvilku zůstal zcela omráčen a jen tak tam stál…

Sam stanula pod schody a kufr položila na zem. Její obličej byl vážný a smutný… Jack čekal, že se vydá k němu a něco řekne, ale ona jen dál stála tam, kde byla a neříkala nic.

„Co… co to má znamenat?“ vykoktal a rukou, která se mu zčista jasna začala třást, ukázal na objemné zavazadlo.

Sklopila pohled.

„Odcházím, Jacku…,“ zašeptala.

„Ale… kam? A… proč?“ koktal.

„Generál mi nabídl, že můžu začít pracovat na jednom rozsáhlém výzkumu v New Yorku. Je to v rámci jakéhosi výměnného pobytu, Pentagon si myslí, že by další vědci měli dostat příležitost, předvést se v něčem tak velkém, jako je SGC… Zprvu jsem to chtěla odmítnout a to především kvůli tobě, ale… Když jsi mi dneska řekl, že věci, které dělám, nedělám pro tebe, nýbrž pro nás, rozhodla jsem se, že… že pojedu. Udělám to pro nás, Jacku, myslím, že potřebujeme oddech, odpočinout si jeden od druhého.“

K Jackovi její slova doléhala jen pomalu a jejich význam mu docházel ještě pomaleji. Co to říká? To přece nemůže myslet vážně? Ona nemůže odejít…

„Počkej…,“ vydechl. „Ty… ty mi tu chceš říct, že ode mě odcházíš?“

Neodpovídala.

„Tak odpověz přece!“ zařval zlomeným hlasem. Najednou cítil, jak ho začínají pálit oči…

„Já nevím…,“ zašeptala a oči se jí zaleskly. Popotáhla. „Prostě si jen myslím, že si od sebe potřebujeme odpočinout.“

„Ale já to nepotřebuju! Naopak, Sam! Já tě potřebuju, tady, u sebe…“

Neřekla nic. Proboha, proč to dělá ještě těžší, než už to je? Vždyť i on přece někde hluboko v sobě musí cítit, že to tak bude lepší… Sehnula se a zvedla kufr ze země. Pomalým krokem se vydala ke dveřím. Všechno to bylo těžší, než si představovala v těch nejstrašnějších snech…

„Sam, prosím tě, nechoď!“ zavzlykal a jí jeho pláč doslova uzemnil. Ale neotočila se…

„Slyšíš? Sam, já tě prosím… Miluju tě, pořád tě strašně miluju!“

Zhluboka se nadechla… a konečně se ohlédla.

„Tím si už právě nejsem tak jistá…,“ řekla tiše a v příští vteřině se za ní zavřely dveře.

Jack zůstal sám… S bolestí, se slzami a whisky v ruce.

Bylo časně z rána, když Sam vyšla z letištní haly na Kennedyho letišti v New Yorku… Tento fakt však neměnil nic na tom, že se tu pohybovalo velké množství lidí.

Davy proudily ven i dovnitř, lidé byli nervózní, aby stihli letadlo, pospíchali, vráželi do ostatních… Zkrátka pravý a nefalšovaný letištní ruch a zmatek.

Sam se zhluboka nadechla velkoměstského vzduchu a nadhodila si tašku, kterou nesla na rameni. Pomalým krokem se vydala dál a míjela desítky dalších lidí… Bedlivě se rozhlížela kolem sebe, když jí konečně padl zrak na mladého muže, podle uniformy očividně profesionálního řidiče. V ruce držel cedulku s jménem Samantha O‘Neillová…

Už se k němu chtěla vydat, když jí něco uvnitř přinutilo doslova se zarazit uprostřed kroku. Najednou ji napadlo, že má ještě pořád možnost otočit se na patě a zmizet… Letadlo zpátky letí za hodinu, mohla by… Kruci, co by mohla? Musela si to přiznat! Za dvě hodinu by už mohla být zpátky v Jackově náručí… Její srdce jí jasně říkalo, že netouží po ničem jiném.

Ale nemohla to udělat. Ať už si srdce i láska říkali cokoli, ona měla taky svojí hrdost… V poslední době to mezi ní a Jackem začalo skřípat víc, než je v běžném manželství normální… Obviňovali se navzájem z hloupostí, křičeli na sebe. Nechtěla si to připustiti, ale faktem bylo, že její „útěk“ prakticky znamenal rozchod. Nechtěla se s Jackem rozejít, ale zároveň měla pocit, že to s ním už ani nevydrží… Podivná a vražedná směsice pocitů!

Pak se zamyslela. Nakonec si řekla, že pokud se skutečně milují, tak ta láska přežije… I tohle odloučení! Možná je to jen zkouška a oni si už za pár týdnů uvědomí, jak se mu stýská po tom druhém. Pak si jeden druhého bude více vážit…

Ano, to, co udělala, bylo správné! Věřila tomu, jako ještě snad ničemu v životě…

V domě O’Neillových zvonil nahoře v ložnici bez přestání budík… Bylo šest hodin, což byla obvyklá doba Jacka i Sam, kdy stávali do práce.

Jenže dnešek nebyl obvyklý den a tak to nemohla být ani typická, obvyklá hodina ke vstávání.

Budík nakonec své snažení po několika minutách vzdal a to i přesto, že ho nikdo nezamáčkl. Nebyl totiž nikdo, kdo by to měl udělat…

Ložnice manželů O’Neillových byla úplně prázdná.

Černá limuzína zastavila před pěti-hvězdičkovým hotelem Imperial. K jejím dveřím hbitě přispěchal muž stojící u vchodu do hotelu… Úslužně Sam otevřel a pomohl jí vystoupit. Pak jen kývl na řidiče a ten zajel do podjezdu pod hotelem.

Pak už jen Sam otevřel dveře od samotného hotelu a popřál příjemný den.

Sam vešla jako omráčená do obrovské haly. Podlaha tu byla z mramoru a vysoký strop snad ze samotného zlata. Dolů z něj majestátně visel obrovský lustr, který svítil i přesto, že z venku sem už skleněnými dveřmi pronikaly sluneční paprsky.

Protože hala byla v tuto hodinu ještě prakticky prázdná, upoutala na sebe Sam téměř veškerou pozornost… Klapot jejích podpatků se rozléhal celou halou jako bubnování na poplach.

Zamířila k recepci a postaršího, velice solidně vyhlížejícího, pána pozdravila.

„Dobré ráno! Měla bych tu u vám mít zamluvený pokoj…“

„Jméno, madam?“ zeptal se recepční.

„Doktorka Samantha O‘Neillová.“

„Ach, ano, ovšem… Apartmá číslo 14, madam.“

Sam se sice pozastavila nad tím, že ten muž řekl apartmá, ale neprotestovala… Podala muži svůj pas a pak mu podepsala papíry, které ji podstrčil. Mlčky od něj přijala klíčky od svého nynějšího domova a vydala se k výtahu…

„Kufry vám přinesou během pár minut!“ zavolal na ní ještě recepční.

Ale ona se náhle cítila až příliš unavená na to, aby byla schopná jakkoli reagovat.

Když dorazila do svého pokoje, zůstala úžasem stát hned za dveřmi… Skutečně to bylo apartmá a to doslova královské.

Jak tak procházela místnost za místností, docházela k názoru, že se na recepci spletli, že tohle určitě není zamluveno na její jméno. Silně pochybovala o tom, že by byl Pentagon něco takového ochotný financovat několik měsíců…

Hned za dveřmi přivítal člověka obrovský pokoj o neuvěřitelných rozměrech… Celý byl obložený vonícím dřevem, v jednom z jeho rohů stál velký krb, uprostřed byl stolek s koženou sedací soupravou, bar a všude vázy s květinami, které příjemně provoněly celý pokoj.

Odtud se vcházelo do neméně velké ložnice s obrovskou manželskou postelí, dvěma skříněmi velkými tak, že by si do nich uložila všechny šaty i ta nejparádivější princezna na Zemi a nočním stolkem…

Jako další místnost, tentokrát už znatelně menší byla koupelna. Obložená sněhově bílými dlaždičkami a obrovskou vanou, jejíž okraje byly doslova pokryty různými pěnami, mýdly a tělovými oleji.

Sam se vrátila do obývacího pokoje a ohromeně si všechno stále znovu a znovu prohlížela. Ne, tohle musel být vážně omyl…

Zvedla telefon a zavolala na recepci. Odpověď byla vskutku překvapivá:

„Ne, paní O’Neillová, toto apartmá bylo skutečně zamluveno na vaše jméno… Všichni ostatní vědci, kteří přijeli s vámi sice dostali obyčejné pokoje, ale pan Patric Berry si speciálně pro vás vyžádal toto apartmá.“

„Ach… Díky!“ vykoktala Sam a zavěsila.

Patric Berry? Kdo je to?

V obývacím pokoji Jacka O’Neilla se rozdrnčel telefon… Zprvu se nic nedělo, ale zhruba tak po pátém vyzvánění se cosi pohnulo na koberci.

„Zmlkni!“ zaúpěl Jack směrem k telefonu a dlaněmi se pokoušel zakrýt si uši. Doufal, že volající to vzdá, ale telefon vyzváněl bez přestání a vytrvale.

Ten zvuk se už nedal vydržet… S vypětím všech sil se mu podařilo vydrápat se alespoň na čtyři a pomalu se plazil ke stolku, na kterém ležel telefon. Při prvním pohybu se od něj odkutálela prázdná láhev od whisky, při druhém pohybu mu noha podjela na prázdné láhvi od bourbonu. I tak mu dávalo dost zabrat, aby se udržel, byť jen trošičku, nahoře, takže i sebemenší škobrtnutí nemohlo způsobit nic jiného než pád… Rozplácl se znovu na zem jak dlouhý, tak široký a obličej zabořil do koberce. Něco při tom nevybíravě zaklel…

Chvíli zůstal jen tak ležet a znovu zadoufal, že telefon zmlkne, avšak marně… Ten, kdo volal, měl zatracenou výdrž, pomyslel si a hlava ho při tom okamžitě ještě víc rozbolela. Nepřemýšlet!, nakázal si proto honem v duchu a znovu se vzepřel na rukou. Tentokrát vynaložil veškeré úsilí, aby se konečně postavil na nohy. Ani nevěděl jak, ale podařilo se mu to… V příštím okamžiku se mu ale zatočila hlava a on s dalším peprným slůvkem zahučel na gauč.

Telefon dál vyzváněl…

„Krucinál, zmlkni!“ zařval, ale hned zase zmlkl. V hlavě ho začalo píchat a cinkat a… bylo to k nesnesení! A ten vřískající telefon ne a ne přestat…

„O’Neill!“ zavrčel nevrle.

„Plukovníku!“ ozval se rozčílený hlas ve sluchátku. „Kde, sakra, jste? Víte vy vůbec, kolik je hodin?“

Jack se pokusil zapnout mozek, ale zůstalo to jen u toho pokusu… Ani ho nenapadlo se otočit a podívat se na hodiny visící za ním na zdi, aby tím tak zjistil, kolik že to vlastně je. Místo toho zničeným hlasem pronesl:

„Ne, pane, nevím, kolik je hodin…“

„Je deset, plukovníku!“ zařval generál do telefonu a Jack s sebou škubl. Sluchátko automaticky odtáhl od hlavy… Křik jeho bolavá hlava skutečně nepotřebovala.

„Je deset hodin a šest minut, přesněji řečeno… A jestlipak, Jacku, víte, kdy začíná porada?“ Tentokrát už neřval, ale jeho tón zněl tak trochu ironicky.

„V osm, pane…,“ odpověděl, ale jeho myšlenky se náhle i přes šílenou bolest zatoulaly k včerejšímu večeru. Najednou už nebyl schopen vnímat ani z poloviny to, o čem mluvil generál… Jeho hlas postupně zanikal v dáli a stejně tak se rozpíjel i Jackův obraz. Z posledních sil odpověděl:

„Omlouvám se, pane… Do hodiny jsem na základně!“ Nečekal na žádnou odpověď a zavěsil. Obličej schoval do dlaní a jako malé dítě se potupně rozbrečel… Vybavil se mu obraz Sam stojící u dveří s kufrem v ruce. Pak se ty dveře otevírají a ona odchází… A on se nemůže zbavit pocitu, že je to navždy.

Sam se únavou zhroutila do obrovské postele. Celou noc nezamhouřila oka a tak doufala, že se teď pořádně vyspí… Ale spánek i přes veškeré vyčerpání ne a ne přijít.

Na místo toho pozorovala bílý strop a hlavou jí běžel celý předešlý večer. A vlastně nejen ten… Poslední tři roky jí rovněž přinášely spoustu záležitostí k zamyšlení. Poprvé, za celou tu dobu, kdy se provdala za Jacka, musela uvažovat o tom, jestli to nebyla chyba…

„Jacku?“ zavolal Daniel na O’Neilla přes celou chodbu.

Oslovený se ohlédl.

„Máš jít za generálem!“

Nic víc už Daniel neřekl, ani nečekal na jakoukoli odpověď z Jackovi strany a zabočil do postranní chodby… O’Neill sám za ním zůstal překvapeně zírat. Pak mu došlo, že dnes měli jít na nějakou planetu, na kterou se Daniel obvzlášť těšil… A kvůli němu nešli nikam.

„Další člověk, který mě nesnáší,“ řekl si pro sebe trpce a najednou si uvědomil, že nejspíš už nikdy nebude jiný. Jen zatrpklý, starý, smutný blázen, který přišel v životě o všechno, co kdy miloval…

„Generále, volal jste mě?“

„Ano, plukovníku, pojďte dál!“

Jack ani nemrkl a zavřel za sebou dveře. Usedl do koženého křesla naproti generálovi a pohledem provrtal podlahu.

„Omlouvám se, pane, za ten pozdní příchod, já… zaspal jsem, pane. Už se to nebude opakovat!“ Při posledních slovech Jack odvážně zvedl hlavu a pohlédl generálovi přímo do očí.

Avšak generál jen podezíravě a nesouhlasně přivřel oči a O’Neilla si pohledem přeměřil. Jack pochopil, že tady je, co se zapírání týče, na špatné adrese…

„Jste si skutečně jistý, že jste jen zaspal?“

„Ano!“ pronesl Jack nesmlouvavě a najednou začínal být pěkně naštvaný. „Copak vám se to nikdy nestalo?“ vyhrkl podrážděně.

„Ale jistě, že stalo…,“ odvětil zcela klidně generál. „Můžete jít,“ mávl rukou ke dveřím.

Jack na to jen mlčky kývl, zvedl se ze židle a zamířil ke dveřím. Ve chvíli, kdy bral za kliku, generál znovu promluvil:

„Měl byste si o tom s někým promluvit, Jacku.“

O’Neill se na vteřinku zarazil. Pak se v něm vedla další vlna vzteku, která pro něj byla tak charakteristická ve chvílích, kdy nevěděl, jak se má zachovat…

„A o čem, pane?“ odsekl nevrle, pokoušejíc se předstírat, že neví, o čem je řeč.

„Vy dobře víte, o čem mluvím, Jacku… Neměl byste to dusit v sobě,“ konstatoval generál starostlivě.

O’Neill se jen kysele ušklíbl.

„Doufám, že nečekáte, že se vyzpovídám vám?“ Téměř vzápětí svého výpadu zalitoval, ale už bylo pozdě brát cokoli zpátky. „Omluvte mě, pane!“

Jack už za sebou prakticky zavíral dveře, když se ještě naposledy ozval generál. Tvrdým, nekompromisním hlasem, který nepřipouštěl ani nejmenší protest.

„A dejte si sprchu, plukovníku! Táhne to z vás jako z putyky… To je rozkaz!“

Sam se neklidně převalovala v posteli a bylo jí jasné, že už neusne… Místo toho teď přímo hypnotizovala telefon a byla v pokušení zavolat Jackovi. Ani nevěděla proč, prostě si jen byla jistá tím, že by to měla udělat.

Kruci, kdyby tak věděla, co teď cítí ke svému manželovi… Chvílemi měla pocit, že ho snad doslova nenávidí, ale pak si vybavila spoustu a spoustu vzpomínek z minulých let a uvědomila si, že ho prostě nemůže nenávidět. Ale ani si nebyla jistí tím, jestli ho ještě může milovat…

V poslední době se mezi nimi stala celá řádka věcí. Velice nepříjemných věcí… Ale ani jedna z nich nedokázala úplně smazat i to krásné, co spolu prožili. Jenže stejně tak tady pořád byly i ty ošklivé věci.

Nakonec se rozhodla. Ať už se dělo, děje a ještě dít bude, cokoli, Jack teď o ní má už určitě starosti… Zvedla telefon a vytočila číslo do Jackovi kanceláře.

O’Neill kráčel chodbami SGC do své pracovny. Umytý, vymydlený, navoněný… Přesně jak si přál generál, ušklíbl se pro sebe Jack a v klidu si i po cestě vytíral mokré vlasy ručníkem. Pár vojínů se po něm sice překvapeně ohlíželo, ale O’Neillovi to bylo úplně jedno…

Byl už jen pár kroků od své kanceláře, když z ní uslyšel zvonící telefon. Okamžitě ho napadlo, kdo by to mohl být. Rozletěl se jako pták… Do dveří vpadl jako uragán, ručník odhodil daleko do kouta. Už se natahoval po sluchátku, když přesně v tu chvíli telefon umlkl…

Zklamaně zavěsila. Ano, skutečně se cítila strašně zklamaná… Jenže pak jí došlo, že SG-1 dnes ráno vyráží na misi. Bylo nemožně, aby byli už zpátky.

Najednou se jí před očima zjevil Jackův obličej. Bylo to nečekané a ona jen omámeně propadla vzpomínkám… Cítila, jak jí po tváři stékají slzy a poprvé od doby, kdy od Jacka odešla, pocítila strašivou bolest. Spalující a neuvěřitelně silnou… Vycházela jí až z hlouby srdce a ona nemohla udělat nic, aby to přestalo bolet byť je o trošinku méně.

Jack se zklamaně sesunul do svého křesla a na několik vteřin zavřel oči. Zhluboka si vydechl a pak je zase otevřel… Před ním seděl Daniel.

Jindy by se asi O’Neill lekl, ale dnes zůstal podivně apatický. Což Daniela jen ujistilo o tom, že tu skutečně něco není v pořádku… Proč Jack zaspal a Sam nepřišla vůbec??

„Nechceš si promluvit?“ zeptal se.

O’Neill si znovu povzdychl.

„Další aktivista…,“ zamumlal zničeným tónem. „Copak nikdo nemůže pochopit, že o tom nechci mluvit?“

„A o čem, Jacku? Co se děje?“

„Co?“ ušklíbl se O’Neill sarkasticky. „Ty to nevíš? Myslel jsem, že už o tom ví přinejmenším celá základna… Ne-li rovnou Pentagon.“

„O čem to, sakra, mluvíš?“ začínal se vztekat Daniel. Pozoroval Jacka, jak přechází od svého stolu k malé skříňce, stojící na opačné straně místnosti a vytahuje z ní láhev whisky… Zpočátku to vypadalo, že se chystá vyndat i skleničku, ale pak se na to očividně vykašlal a jednoduše si lokl přímo z lahve.

Daniel užasl.

„Ty piješ ve službě?“

Chvilku to vypadalo, že se nad tím Jack pozastavil, ale nakonec jen pokrčil rameny a lokl si znovu… Pomalým krokem se vrátil ke své židli a s dalším povzdechnutím si opět sedl. Láhev s alkoholem přitom nepouštěl z ruky.

Teprve až teď si Daniel všiml jeho propadlých tváří, kruhů pod očima a toho, jak se mu klepaly ruce. A ta whisky to všechno jen umocňovala…

„Kde je Sam?“ zeptal se s pocitem, že právě odhalil příčinu toho všeho.

Jack neodpovídal a znovu si zavdal z láhve, ze které kvapem ubývalo…

„Tak kde je Sam?!“ zahřměl Daniel zřejmě s představou toho nejhoršího. Najednou si všiml, jak se Jackova ramena chvějí… Pokusil se promluvit, ale hlas ho zradil. Pak Daniel spatřil v Jackových očích slzy. A za okamžik už je neměl jen v očích…

„Ona mě opustila…,“ zašeptal. „Sam ode mě odešla…“

Sam se právě rozmýšlela, jestli nemá zkusit zavolat Jackovi znovu, když se telefon na stolu rozdrnčel sám… Hladově po něm chňapla a až příliš pozdě si uvědomila, že Jack to být nemůže, protože nezná číslo sem do hotelu, ani neví, jak se vlastně hotel, ve kterém bydlí, jmenuje. Znovu si uvědomila, že o ní musí mít strach…

„Ano?“

„Paní O’Neillová,“ ozval se muž z recepce, „mám vám vyřídit vzkaz od pana Berryho. Vy i další vědci, kteří přijeli s vámi jste dnes pozvaní na večeři. Máte být v osm hodin připravená dole v hale…“

„Dobře, díky!“ Ničím dalším se už k této záležitosti nevyjadřovala. Vlastně se jí na žádnou večeři nechtělo…

„Cože?“ nepokoušel se Daniel jakkoli zakrýt svůj úžas. „To myslíš vážně?“

„Vypadám snad jako někdo, kdo žertuje?“ zavrčel Jack podrážděně a očividně si vědom toho, že se projevil víc než měl, začal si rychle rukávem utírat obličej i oči… Jako by si snad chtěl dodat odvahy, znovu se napil whisky. „Odešla včera večer… Nebo spíš rovnou odletěla,“ ušklíbl se ironicky a nepřítomně se zadíval kamsi do zdi. Zřejmě se opět v myšlenkách vrátil o pár hodin zpět…

„Odletěla?“ nebyl Daniel stále z ničeho moc moudrý.

„Do New Yorku,“ dodal Jack na vysvětlenou nepříliš ochotným hlasem. „A teď mi dej, prosím, pokoj…“

„Ale Jacku… Měl by sis o tom s někým promluvit. Já vím, že jste měli v poslední době problémy, ale… nenapadlo by mě, že Sam odejde!“

„Danieli, nech mě být!“ zavrčel Jack. „Tím že všechny svoje manželské problémy prodebatuji s tebou, je určitě nevyřeším, takže, prosím, odejdi!“ Na svá poslední slova kladl zvláštní důraz.

„Fajn,“ kývl Daniel a zvedal se k odchodu. „Kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najdeš…“ Ještě chvilku počkal mezi dveřmi na nějakou reakci, ale když žádná nepřicházela, otočil se a odešel.

Jack se za ním ani nepodíval a opět se napil whisky. Jedním či dvěma loky láhev vyprázdnil… Ani nemrkl a došel si pro další.

Sam byla celý den na pokoji. Nejedla, skoro nepila a ani usnout se jí stále nedařilo… Tolikrát chtěla zavolat Jackovi, ale vždycky, když měla vyťukat poslední číslici, zbaběle zavěsila.

Ale teď byla skutečně rozhodnutá. Zavolá mu! Když slyšela charakteristický tón vyzvánění, žaludek jí dělal kotrmelce… Ale telefon nikdo nezvedal. Už to skoro chtěla vzdát, když… když se náhle ozvalo cvaknutí a pak zamumlání:

„Jo?“

Poznala jeho hlas i podle toho jediného krátkého slovíčka. Cítila, jako by měla v krku knedlík… Najednou ze sebe nemohla dostat ani slovo.

„Tak je tam někdo?“ zamumlal Jack.

Sam se zarazila. S jeho hlasem nebylo něco v pořádku…

„Sakra! Tak… kdo je tam? Hele, ty kanárku, ať už seš kdokoli, tak tady není žádná linka důvěry!“

Je opilý! Proboha… Sam spadlo srdce až někam do kalhot. Jack je v SGC je a je opilý!

„Víš co? Zavolej svojí babičce a mě dej pokoj… Nazdar!“

Konečně se probrala a promluvila:

„Jacku!“ zavolala těsně před tím, než O’Neill praštil se sluchátkem. Zarazil se… Vrátil sluchátko zpátky k uchu a na okamžik se zdálo, že ho Samin hlas přinutil ke střízlivosti.

„Miláčku?“ vykoktal překvapeně. „Jsi to ty, miláčku?“

„Ano, Jacku, jsem to já…“

O’Neill se spokojeně usmál. Opilým hlasem cosi zamumlal, ale Sam mu nerozuměla… Najednou mu ani nechtěla rozumět.

„Jacku, ty jsi opilý?“ zeptala se.

„Já? Miláčku, to ne… Jak bych mohl být opilý? Vždyť víš, že skoro nepiju…,“ dostal ze sebe O’Neill. Ale ať se snažil sebevíc, ty dvě láhve whisky ze svého hlasu prostě nevymazal…

„Jacku, ty seš takovej blbec…,“ ulevila si Sam. „Teď mě poslouchej, jasné? Slyšíš mě?“

„Jistě, že tě slyším, zlatíčko,“ zamumlal Jack opileckým tónem.

„Musíš odtamtud okamžitě zmizet, slyšíš? Jestli tě tam někdo najde v tomhle stavu, máš po kariéře, ty cvoku!“

„Proč mi nadáváš, miláčku?“ zeptal se Jack nevinným hláskem a jako správný ožrala se při tom nezapomněl přiblble culit… To ovšem Sam neviděla. Naštěstí, protože jinak by ho asi musela něčím praštit!

„Jacku, rozuměl si mi?“ naléhala dál Sam zoufale. „Vypadni pryč, jdi lehnout a nevylez dřív jak zítra ráno…“

„Miluju tě, Sam,“ odbočil O’Neill náhle úplně od tématu. Vlastně to vypadalo, že všechno co říkala Sam předtím, vůbec nevnímal. „Miluju tě, tak proč jsi odešla?“

Dobře zaznamenala změnu jeho hlasu. A najednou nevěděla, co na to má vlastně říct…

„Jacku, jdi si lehnout!“

„Ne, nepůjdu si lehnout, dokud to nevyřešíme…,“ prohlásil zatvrzele jako malé dítě. „Ty už mě nemiluješ, viď?“ zeptal se pohnutým hlasem.

Sam s odpovědí očividně otálela.

„Tohle nebudeme řešit, když jsi v tomhle stavu…“

„Ne, budeme to řešit! Protože je úplně jedno, jestli jsem střízlivý nebo ne, ty o tom nechceš mluvit nikdy, takže… takže když jsem opilý, bude ta realita alespoň méně bolet. Tak miluješ mě nebo ne?“

„Jacku…“

„Ne! Žádné Jacku! Já chci jen ani nebo ne!“

Najednou nevěděla, co má odpovědět… Nevěděla to, protože ani neznala odpověď na tu tak nečekaně záludnou otázku.

„Nemiluješ, viď?“ ozval se po chvilce, kdy bylo v telefonu ticho, Jack smutným hlasem.

Sam se už nadechovala k protestu, když jí doslova uzemnil příval dalších Jackových slov…

„Nemiluješ mě… A víš co? Já tě vlastně chápu, miláčku!“ mumlal opile. „A taky vím, proč mě nemiluješ! Nedokázal jsem ti udělat dítě…“

Zalapala po dechu.

„Jacku…,“ vydechla zoufale a rozplakala se. „Jacku, zmlkni, vždyť ty ani nevíš, co říkáš…“

„Ne, vím, o čem mluvím!“ trval si zarputile na svém. „Ale kdybych nebyl opilý, asi bych ti to neříkal, to je pravda… Já vím, jak moc sis přála miminko. Říkala jsi mi to už na naší svatební cestě, vzpomínáš?“

V telefonu se už neozvala odpověď. Jen zoufalý a srdcervoucí pláč… O’Neill ale i přesto pokračoval.

„Nedokázal jsem ti splnit tvůj sen… Nedokázal jsem tě přivést do jiného stavu! Já vím, že jsem zklamal, Sam, ale… to nic nemění na tom, že tě miluju! Slyšíš, miláčku? Pořád tě miluju, stejně jako na začátku!“

V odpověď mi přišlo jen pípání ve sluchátku. Zavěsila.

„Nenávidím tě, ty pitomče! Ježiši, jak já tě nenávidím…“ Samantha vztekle ale zároveň taky zoufale bušila pěstmi do velkého prachového polštáře, který byl mimochodem od jejích slz úplně promáčený…

Trvalo jí celé odpoledne, než se konečně uklidnila natolik, aby přestala plakat. Nakonec se vlastně všechna ta bolest a lítost, kterou cítila potom, co jí Jack řekl, změnila ve vztek a možná taky trochu nenávist… To, co jí vmetl prakticky do očí, byť bral všechnu vinu na sebe a byl opilý, neomlouvalo to, že si to vlastně vůbec dovolil říct! Jak mohl být tak pitomý a tohle jí říct? Copak ho nenapadlo, že jí to raní? Že i když si skutečně přála dítě, tak na tom, že se jim to nedaří, nenese vinu jenom on? Že se obviňuje úplně stejně, a že jí to taky úplně stejně bolí?

Ale ať už se cítila podvedená a zraněná sebevíc, zároveň v ní také hlodal červíček strachu… Jak mohl být ten trouba tak hloupý a opít se přímo na základně a ještě ke všemu ve své kanceláři? Jestli ho tam kdokoli najde v tomhle stavu, budou z toho víc než obrovské problémy… I kdyby se za něj generál postavil, určitě se najde celá řádka lidí, kteří toho budou chtít využít! Ona se snažila udělat, co bylo v jejích silách, jenže Jack jí vůbec neposlouchal…

Pohlédla na svoje náramkové hodinky a zděsila se. Bylo půl osmé a ona má být v osm dole připravená na tu večeři! Nikam se jí nechtělo, ale co mohla dělat…

Pro tentokrát, ale skutečně jen pro tentokrát, byla Saminy obavy o Jackovu kariéru zbytečné…

Poté, co zavěsila telefon, už O’Neill prakticky nevěděl o světě. Usnul ve svém koženém křesle, ze kterého se za pár minut svezl pod stůl… Později ho tu sice sháněl kapitán Fletcher, ale když stanul mezi dveřmi a Jacka neviděl, rozhodl se, že to nechá na zítra. Toho dne už naštěstí O’Neilla nikdo nepotřeboval…

Sam se stihla připravit skutečně v rekordním čase, i když ani pořádně nevěděla jak… Nejvíce času strávila v koupelně s líčením. Ať se snažila, jak se snažila, pořád měla pocit, že její opuchlá oční víčka a kruhy pod očima jsou vidět stále stejně.

Nakonec to s povzdechem vzdala. Usoudila, že se tu stejně všichni dřív nebo později dozvědí o jejích problémech v manželství, protože jak už měla možnost za ty roky zjistit, jí a Jacka znal v armádě snad každý… Stali se takovým „párem historie“.

Když scházela po schodech dolů, hodiny v hale právě ukazovaly osmou… Oddechla si, že nejde pozdě. To by bylo vážně to poslední, co by teď potřebovala.

Uprostřed obrovské haly stálo ve společnosti okrasných palem a květin několik kožených pohovek a křesel. Na některých z nich seděli lidé, které znala. Tedy spíš jen od vidění na základně, nikdy s nimi nijak úzce nespolupracovala, i když ani v nejmenším nepochybovala, že jsou v tom, co dělají, dobří…

Zamířila k nim a pokusila se nahodit přátelský úsměv.

„Ahoj!“ pozdravila je.

Všichni k ní zvedli hlavy – tedy pojem všichni představovali dva muži a jedna žena. Co se týče té, si Sam vzpomněla, že se jmenuje Laura Kingrodová…

Opětovali jí úsměv a rovněž ji pozdravili.

„Moc mě těší, že vás poznávám osobně, majore O’Neillová,“ potřásl jí rukou jeden z mužů. „Jmenuji se Robert Pullman.“

„Taky mě těší,“ usmála se Sam.

Pak se jí představila i ta mladá žena, ale tu už Sam znala. Druhý muž se jmenoval Benjamin Hooks, ale má mu říkat Bene. Stejně tak i Sam i jim nabídla, že jí mohou oslovovat křestním jménem…

Čas běžel, ale ten, kdo si je měl vyzvednou stále nepřicházel. Samanthe to ale kupodivu ani v nejmenším nevadilo… Se všemi našla velmi rychle společnou řeč a musela uznat, že to jsou báječní lidé. Všichni byli přibližně v jejím věku, a tak přešli během chvilky dokonce na tykání.

„Skvělé, koukám, že už jste se stihli seznámit!“ ozvalo se náhle Sam za zády. Ohlédla se a spatřila muže v obleku… Byl o nějakým pět šest let starší než ona a velice pohledný. Měl černé pronikavé oči a ještě černější vlasy. Na Sam zapůsobil… Uvědomila si, že si ho prohlíží možná až příliš a zamrazilo jí, když si uvědomila, že on dělá totéž.

Všichni se postavili a muži potřásli rukou. Nezapomněli se při tom představit… Sam přišla na řadu až jako poslední.

„A vy nemůžete být nikdo jiný než Sam Carterová-O’Neillová, že?“ věnoval jí zářivý úsměv. „Kolují o vás velké věci, majore!“ zašklebil se přátelsky.

„Nevěřte všemu, co se říká!“ usmála se.

Pustil její ruku a kousek od ní poodstoupil. Pak promluvil ke všem…

„Já jsem Patric Berry a dostal jsem vás tu z pověření Pentagonu na starost. Ale pevně věřím, že mě nepřinutí hrát roli hlídacího psa, ale spíš milého a kamarádského průvodce, takže… Víte, co? Já nevím jak vy, ale mě už kručí v žaludku… Probereme to při večeři, co říkáte? Všichni, především pánové, s úsměvem přikývli, a tak se vydali do hotelové restaurace.

Do hodiny byli po jídle a u stolu se rozpoutala vášnivá debata na různá témata. I Patric, ačkoli to vědec očividně nebyl, projevil nadšení a zápal do hovoru, takže nebyla nouze o vtípky a smích, protože to byl učiněný komik… Dokázal je rozesmát tak, že málem padali pod stůl a někteří starší hosté se po nich pohoršeně ohlíželi.

Poprvé v životě se za to ani za svoje chování Sam nestyděla. I potom, co prožila během včerejška a dneška, se cítila báječně a smála se jako všichni ostatní… S Patricem občas dokonce i lehce zaflirtovala. Na Jacka si přitom ani nevzpomněla a nijak provinile se rovněž necítila.

Ke konci večeře jim Patric vysvětlil v čem tu bude spočívat jejich práce a Sam se cítila úžasně. Brala to spíš jako dovolenou… V rámci jakéhosi výměnného programu mezi vědci SGC a Pentagonu byli jaksi „na zkoušku“ přeřazení čtyři vědci odsud do SGC a naopak. Jak jim bylo vysvětleno i tady se sice budou zabývat mimozemskou technologií, ale určitě to bude proti práci na základně skvělý odpočinek… A taky od Jacka a jejich manželství.

To bylo poprvé, kdy si za celý večer na manžela vzpomněla. Sklonila hlavu a zadívala se na svůj prsteníček na levé ruce. Třpytil se na něm snubní prsten… Úsměv jí pohasl a ona si uvědomila, jak jí zaplavuje úzkost. Přemýšlela nad tím, jak to asi s Jackem dopadlo a jestli je v pořádku. Pochopila, že se o něj bojí…

Zvedla hlavu a její oči se střetly s Patricovými. Cítila, jak červená… Chtěla jeho pohledu uhnout, ale on jí držel ve své moci jako nějakým magickým způsobem. Pak se na ni povzbudivě usmál a otočil se na Bena, aby mu něco řekl. Sam cítila, že může konečně volně vydechnout…

O dva týdny později

„Plukovník O’Neill do prostoru brány! Plukovník O’Neill do prostoru brány!“ Tak přesně tahle slova se ozývala během patnácti minut po celé základně už potřetí… Jack O’Neill však stále nikde.

Tým SG-1 už netrpělivě přešlapoval před bránou, připraven vyrazit na další misi a jejich velitel stále nikde. Daniel už začínal tušit, jak tohle zase skončí… Ostatně nebylo by to poprvé. A měl pravdu!

V příští minutě se otevřely dveře a do prostoru brány vpochodoval plukovník O’Neill. Tedy… Slovo „vpochodoval“ nebylo právě vhodně zvolené a jako plukovník taky zrovna nevypadal. Přestože razili na úplně obyčejnou průzkumnou misi, Jack vypadal jako oblečený do té nejnebezpečnější akce. Na hlavě se mu houpala podivně posazená helma a měl neprůstřelnou vestu… I tak by ale mohl leckdo pochybovat, že by mu to bylo v boji nějak platné, protože Jack O’Neill byl namol a to tak, že se sotva držel na nohou.

„Nazdar, Danieli!“ houkl na svého přítele a zatočil se před jako balerína. „Tak jak mi to sluší?“ Vzápětí se musel zachytit Teal’ca, aby neupadl.

„Sakra, mi zas máme nějaký problémy s bránou, že jo?“ škytl Jack. „Že se to tu všechno tak točí…“

Daniel i všichni ostatní na něj zůstali jen útrpně zírat.

„Jacku, tohle už není k smíchu, to je k pláči…,“ sykl Daniel potichu, jako by doufal, že se Jack probere a přestane se tu motat. Zbytečně.

Jackson pohlédl za sklo řídící místnosti a jeho pohled se střetl s pohledem generála. Ani nemusel dostat žádný rozkaz a už věděl, co má dělat… Čapl Jacka za límec a vyvlekl ho z prostoru brány. Ještě slyšel, jak generál dává rozkaz, že na misi vyrazí zbytek SG-1 společně s SG-16 za čtvrt hodiny… Pak už jeho a Jacka pohltila spleť chodeb.

O’Neill se sice bránil a protestoval, ale na střízlivého Daniela neměl šanci. U ošetřovny se srazili s generálem… Ten byl očividně rozčílený, ale stejně tak i smutný. Už se nadechoval, že něco řekne, ale Daniel ho zarazil.

„Dejte mi pět minut, generále!“ požádal nekompromisně.

„Myslíte, že vás bude v tomhle stavu poslouchat?“ pochyboval Hammond.

„Bude muset!“ zahřměl směrem k Jackovi, který se mu právě snažil vytrhnout a mumlal nějaké nesmysli o omezování svobody.

Generál poznal, že Daniel zuří. A nedivil se mu… Veškeré snahy vyřešit to po dobrém byli zbytečné, to za uplynulých čtrnáct dní poznali. Takže mu teď bude muset někdo domluvit střízlivěji. Hammond byl na jednu stranu rád, že to nemusí být on… Ostatně pokud je tu Jackův někdo skutečný přítel, který mu dokáže pomoc, pak je to Daniel. Generál chápal, že se Jackovi nejspíš zhroutil svět… Ano, jako člověk, jako přítel to chápal, ale jako generál to nemohl už déle tolerovat.

„Máte deset minut, doktore!“ řekl a otočil se k odchodu.

Daniel už navíc nečekal a strčil Jacka na ošetřovnu. Naštěstí byla prázdná, až na jednu sestřičku, která zřejmě v ten okamžik doplňovala obvazy do jedné ze skříněk… Když viděla, co se děje, raději ale vyklidila pole.

Daniel do Jacka strčil znovu a pak znovu, dokud nepřistál na jedné z postelí.

„Tak a tady teď zůstaneš a budeš mě poslouchat, je ti to jasné?“ zařval.

„Danieli, dej mi pokoj,“ zamumlal Jack a začal se hrabat z postele. Ještě ale nedal ani nohu na zem a byl tam kde před tím…

„Říkám ti, že teď budeš tady a budeš mě poslouchat!“ Tentokrát Daniel neřval, ale naklonil se k O’Neillovi a výhružným tónem mu všechno důrazně vyhláskoval.

Jack zděšeně ucouvl. Takového Daniela neznal…

„Co si vlastně myslíš, ty pitomče?“ rozkřikl se znovu Daniel. „Proboha, Jacku, prober se!“ Přistoupil ke svému příteli a na důkaz svých slov ho čapl za bundu a zatřásl s ním.

„Uvědomuješ si vlastně, co to děláš? Vždyť ty si ničíš kariéru! Jak asi myslíš, že bude dlouho trvat, než dostaneš padáka? Pokoušeli jsme se s tebou mluvit po dobrém, ale to je jako když mluvíš do zdi! Jacku, já přece chápu, že se po odchodu Sam cítíš hrozně, ale to přece neznamená, že se budeš opíjet v práci a ničit i všechno ostatní, co kolem sebe máš…“

„Nechápeš vůbec nic!“ zavyl Jack. „Nevíš, jak mi je…“

„Zatraceně!“ zařval Daniel a debata nabírala na intenzitě. „Já přece přišel v životě o spoustu lidí, které jsem miloval… Dokonce i o svou manželku, pokud si vzpomínáš,“ ušklíbl se. „Ale ona zemřela, Sam přeci žije!“

Jack na to nic neříkal. Jen rozpačitě žmoulal cíp prostěradla.

„Za dva týdny jsi přišel už čtyřikrát opilý do práce a dvakrát ses se zpožděním přikodrcal ožralý na misi,“ pokračoval Daniel. „Uvědomuješ si vůbec ta čísla, ty idiote?“

„Je to můj život a moje věc, co v něm dělám!“

Tohle Daniela očividně dorazilo.

„To si snad děláš srandu, ne? A tohle mi jako řekneš do očí, jo? Tak podívej – pokud si tady v SGC, a to zatím skutečně jsi, tak tady nejde jen o TVŮJ život, ale taky o životy tvých kolegů… Jsi zodpovědný za jeden tým a nejen to! Jsi také zástupce generála! Uvědom si, že tady nejde jen o tebe! A i kdyby šlo… Pochop, že je tady spousta lidí, i když ty si to asi nemyslíš, kteří tě mají rádi a mají o tebe strach!“

Najednou se Jack úplně nečekaně rozvzlykal.

„Ale já ji ztratil… Ztratil jsem to jediné, pro co jsem žil, Danieli!“

„Tak o ní přeci bojuj! Víš snad, že by měla někoho jiného? Prostě jen procházíte krizí a já nevěřím, že dva lidé, kteří se tolik milovali už od první chvíle, kdy se seznámili, by se mohli prostě jen tak rozejít… Jestli jí skutečně miluješ, tak o ní bojuj! Zavolej jí, napiš jí nebo jeď za ní, ale jen se tu, proboha, pořád neopíjej a neutápěj ve vlastním zoufalství!“

Jack si otřel slzy a seskočil z postele. Trochu při tom zavrávoral, ale nakonec to ustál…

„Kam jdeš?“ zeptal se Daniel.

„Myslím, že mám v kanceláři ještě jednu flašku…“

Danielovi ruply nervy. Dřív než by se kdokoli nadál, vylétla jeho sevřená pravačka k Jackově obličeji. O’Neillovi, jakožto opilému, stačilo skutečně málo a sklátil se k zemi, jen to zadunělo.

Daniel nad ním stál jako bůh pomsty s jakýmsi výrazem blaženosti ve tváři. Promnul si bolavé kloubky na ruce a zamumlal:

„Už mě dlouho svrběla ruka!“

Sam pracovala denně zhruba osm hodin v jedné z vládních budov na několika projektech najednou. I tak to ale brala jako příjemný odpočinek… Byla v týmu společně s ostatními vědci z SGC a sehráli se skutečně perfektně. Každý večer si pak většinou všichni vyrazili někam na večeři nebo si zatančit. Často s nimi chodil i Patric, i když toho jinak přes den moc nevídali…

Mezi ní a právě Patricem to v poslední době obvzlášť jiskřilo. Snažila se tomu bránit a vyhýbat se jakémukoli bližšímu kontaktu s ním, ale něco jí k němu skutečně přitahovalo. Přesto to nebyl ale on, na koho myslela každý večer před spaním. Stejně jako jí to táhlo k Patricovi, myslela i na svého manžela… Přemýšlela, jestli pravidelně nakupuje a pořádně jí, a jestli si poradí s praním prádla. Okřikovala se, že než se vzali, musel se o sebe taky postarat sám, ale to nezabránilo toku jejích myšlenek… Stále častěji vzpomínala na to krásné, co spolu prožili a to zlé se kamsi ztrácelo. Častokrát se přistihla v absolutně nemožných chvílích, že na něj myslí, a že by si přála milovat se s ním…

Už asi dvakrát se v noci probudila celá zpocená a zkroušená touhou odjet uprostřed noci na letiště a vrátit se za ním. Ale nemohla to udělat. Cítila, že by to bylo pod její důstojnost a hrdost… Vlastně doufala, že to bude on, kdo se jednoho dne objeví ve dveřích a požádá jí, aby se s ním vrátila.

Ale to se zatím nedělo a Sam byla prozatím stále přesvědčená, že to odloučení je oběma jen ku prospěchu, a že si pak jeden druhého budou více vážit.

Přesto ale nenašla odvahu, znovu mu zavolat nebo alespoň napsat email. Už dva týdny spolu nebyli nijak v kontaktu a ona měla strach to měnit… Bála se, že když mu zavolá, dopadne to stejně jako před tím. Zase jí to zlomí srdce a bude trvat spoustu dní, než se z toho vzpamatuje…

Bylo osm večer, když se konečně po dlouhém a úmorném dni vrátila na hotelový pokoj. Dnešek byl skutečně náročný, a tak se všichni shodli na tom, že večeři si každý nechá přinést na pokoj a půjdou brzy spát. Do nějakého flámování se nikomu nechtělo… Sam se cítil příšerně unavená. Lehla si na postel a vychutnávala si chladící peřiny a měkké polštáře, když se jí u hlavy rozdrnčel telefon.

„Ano?“

„Ahoj Sam, tady Patric…“

Zatrnulo v ní.

„Ahoj Patricu, potřebuješ něco?“

„No, vlastně jsem se tě chtěl jen zeptat, jestli by jsi se mnou nešla na večeři?“

„Ale my se dnes domluvili, že nikam nepůjdeme… Myslela jsem, že ti to Robert řekl, tvrdil, že s tebou bude mluvit.“

„Jo, řekl mi to, ale já myslel, jestli by sis se mnou nechtěla někam vyrazit jen ty?“

Tohle jí tak trochu uzemnilo, že v první chvíli nebyla schopná odpovědi…

„Promiň, Patricu, ale já jsem vážně dneska unavená… Vykoupu se a půjdu spát.“

„A co zítra?“ nedal se odbýt.

Pochopila, že dřív nebo později by ji stejně někam vytáhl.

„Dobře, zítra,“ odpověděla a musela se přemáhat, aby to znělo jen trochu nadšeně. Vlastně by byla mnohem raději, kdyby jí zavolal Jack a na tu večeři ji pozval on… Pak se ale okřikla! Přece nemůže srovnávat Patrica se svým manželem? Patric je jen přítel…

„Fajn, takže v půl deváté v hale, ano?“

„Dobře, dobrou noc.“ Víc už neřekla a jednoduše zavěsila. Chvilku jí vrtalo hlavou, proč v půl deváté, když si vždycky dávají sraz v osm… Pak jí to došlo! Právě proto, že si dávají sraz v osm! Zřejmě chce mít jistotu, že ostatní už budou pryč a on jí tak bude mít skutečně jen pro sebe…

Ano, Patric jí skutečně přitahoval a to flirtování a pošťuchování, které mezi nimi až do této doby panovalo bylo moc fajn a pročišťovalo ovzduší. Ale tohle už začíná být nějak moc horké…

Zamířila do koupelny s úmyslem napustit si vanu, když se znovu ozval telefon. Předpokládala, že to bude z recepce, aby potvrdili objednávku její večeře. Proto jí nesmírně překvapilo, když se ze sluchátka ozval Daniel…

„Ahoj Sam, nevolám nevhod? Máš čas?“

Všechna slova jí uvízla kdesi v krku. Jeho tedy skutečně nečekala…

„Ano, mám čas… Co potřebuješ? A jak jsi mě vůbec našel?“

„No, musím říct, že hrát si na detektiva vyžaduje určité umění…,“ zapitvořil se se smíchem.

„Ke všemu ve vládních věcech,“ doplnila ho. „Tak povídej, jak jsi mě našel? Vždyť je to tajné, že jsme tady, ne?“

„Pro mě není nikdy nic dost tajné, to už by jsi mohla vědět, Sam,“ rozesmál se. „Poptal jsem se pár lidiček, to je všechno.“

Pak jeho hlas zvážněl.

„Ale volám kvůli něčemu jinému…“

„Něco s Jackem?“ vyděsila se upřímně. „Stalo se mu snad něco?“ Úplně při tom zbledla a ruce se jí rozklepaly.

„Ne, nestalo se mu nic… Tedy ne to, co máš teď nejspíš na mysli.“

Sam z jeho hlasu poznala, že váhá…

„Danieli, řekni mi, co se mu stalo?“ naléhala celá zoufalá.

„Vlastně ani nevím, jak ti to mám říct… Není to zrovna jednoduché.“

„Tak povídej!“ Skoro do sluchátka zaječela.

„No, Jack… on… Zkrátka je věčně opilý, Sam. Během dvou týdnů přišel už několikrát do práce úplně namol. Dvakrát dorazil dokonce i k bráně zlitý, jak zákon káže…“

Sam zalapala po dechu a ztěžka dosedla na postel.

„Cože?“ zeptala se roztřeseným hlasem, jako by mu špatně rozuměla. Ve skutečnosti mu rozuměla až moc dobře… „Ale vždyť on nikdy moc nepil! Jenom pivo a…“ Hlas se jí zlomil.

„Já vím, Sam, mě to nemusíš povídat. Znám ho jako svoje boty… Tedy aspoň jsem si myslel, že ho znám. V poslední době začínám být přesvědčen o opaku. Dneska jsem mu dokonce jednu vrazil…“

„Proč?“

„Pohádali jsme se… Zase přišel úplně ožralý na misi. Generál taky zuřil, Sam. Později prohlásil, že ještě jednou a Jack dostane padáka.“

Chvilku nebylo slyšet v telefonu nic jiného než Samino zrychlené dýchání. Pak posmrkla…

„Danieli, musíš mu pomoc! Prosím tě… Jsi jeho přítel, musíš ho z toho dostat!“

„Ne, Sam,“ ozvalo se v telefonu. „Ty mu musíš pomoc, protože jsi jeho manželka…“

Okamžik bylo opět ticho.

„Danieli, já nevím, jestli…“

„Ale víš!“ přerušil ji. „Řekni mi – miluješ ho?“

„Já… já nevím!“ vyhrkla zoufale. „Jediné co vím, je, že se mi po něm v posledních pár dnech strašně stýská…“

Daniel si oddechl. Tohle vypadalo jako dobré znamení…

„Řekl ti, co mi řekl do telefonu?“ zeptala se vzápětí smutně.

„Ne, to ne… Nevím, že jste spolu mluvili.“

„Volala jsem mu ještě ten den, kdy jsem přijela… Ani bych se nedivila, kdyby se nepamatoval, že jsme spolu mluvili. Byl totiž úplně namol… Řekl mi bláznivé věci, Danieli. Nejsem se vůbec jistá, jestli bych se teď dokázala vrátit…“

„Co ti řekl?“ vyhrkl, ale vzápětí měl chuť jednu si vrazit. Tohle nebylo zrovna taktní…

„To je jedno… Jestli mu mám pomoc, bude muset on přijít první.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se nedůvěřivě.

Zaváhala, ale pak odhodlaně řekla, že ano.

„Tak dobře,“ povzdechl si. „Zkusím s tím něco provést… Měj se!“

Ještě než stačila zaprotestovat, že si v žádném případě nepřeje, aby Jacka kdokoli přemlouval, aby za ní přijel, Daniel zavěsil… Pokud chtěl, aby se vrátila, musel to chtít skutečně jen on a taky si pro sám z vlastní vůle přijet!

Daniel jakmile domluvil se Sam, zavolal na letiště a zamluvil jednu letenku na zítřejší večerní let do New Yorku… Ráno jí zajede vyzvednout a pak si promluví s Jackem. Dneska už na to neměl nervy.

Tu noc Sam nespala vůbec neustále přemýšlela nad tím, co jí řekl Daniel a bojovala s touhou zavolat mu a říct, že zítra letí domů… Jenže to by, i kdyby to chtěla udělat, nebylo tak jednoduché. Má tu přeci určité závazky!

Ležela v posteli a pozorovala noční oblohu z otevřeného okna. Zatoužila vrátit čas tak o rok nebo o dva… Kdyby oba ještě plní ideálů a lásky, kdy plánovali barvy dětského pokoje. Jednou ten katalog barev a dětského nábytku neznámo kam zmizel. Když ho Sam hledala a ptala se Jacka, jestli o něm neví, jen pokrčil rameny a uhnul pohledem… O dva dny později ten katalog našla úplně náhodou v popelnici, když šla vynášet koš. To bylo přesně před sedmi měsíci… A právě tehdy pochopila, že to Jack vzdal. A od té chvíle to s nimi začalo jít z kopce…

„Jacku?“ Daniel zaklepal na otevřené dveře O’Neillovi pracovny a bez vyzvání klidně vešel dál…

Jeho přítel ležel hlavou na stole a očividně se snažil snad ani nedýchat. Takže Danielův příchod na něj zapůsobil asi jako kdyby mu u hlavy bouchla bomba.

„Pššt!“ zaprosil s opatrně se posadil. Schoulil se do křesla a vypadalo to, že si přeje být raději mrtvý…

„Kocovina jako prase, co?“ ušklíbl se Daniel a sedl si naproti O’Neillovi. „Patří ti to!“

„Ty seš teda přejícnej,“ zatvářil se Jack dotčeně, ale vzápětí se skuhráním zmlkl.

„Do každopádně doufám, že se do večera dáš dohromady, protože v půl šesté ti letí letadlo…“

„Kam? No, počkej… Já někam letím? To už jsem dostal padáka?“

„Ne, ale jestli se nezačneš chovat normálně, tak dostaneš… Hammond řekl, že máš poslední šanci. Ještě jedou a letíš odsud,“ Daniel to řekl jasným a nekompromisním hlasem. Doufal, že si tak Jack uvědomí, jaké dělá kopance. „Už tak má kvůli tobě problémy… Něco prosáklo ven, začali tady čmuchat NID. Generálovi dává dost práce, držet tě od nich co nejdál…“

O’Neill se zatvářil provinile a ještě víc se zabořil do svého křesla, jakoby se snažil schovat před světem.

„To si asi nezasloužím, co?“ zamumlal.

„Ne, to asi vážně nezasloužíš… Ale pokud si byl včera aspoň trochu při smyslech, tak jsem ti řekl, že i bez Sam je okolo tebe spousta lidí, kteří tě mají rádi a snaží se ti pomoc!“

„Já vím…,“ šeptl rozpačitě.

„Skvělý!“ usmál se Daniel a konečně se vytasil s proužkem papíru, který měl v kapse. „Tvoje letenka,“ vysvětlil a posunul ji po stole až k Jackovi.

O’Neill na ní zamžoural a pak s sebou očividně trhl.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se výhružným tónem.

„Myslím to absolutně vážně!“ nenechal se zastrašit Daniel. „Včera jsem mluvil se Sam…“

„Ty si s ní mluvil?“ vyhrkl Jack nedočkavě. „Ona ti volala? Co říkala?“

„Ne, volal jsem já jí…“

„Ty na ní máš číslo?“

„Jo, mám… Ale nedám ti ho!“

„Proč ne?“

„Protože od toho je tu ta letenka… Nebudeš jí volat, ty za ní pojedeš!“ Znělo to jako rozkaz.

„To ona ode mě odešla, neměla by přijít ona?“

„Ne, ty tupče… Řekla mi, že jste spolu mluvili po telefonu, a že jsi jí řekl dost nepěkné věci. A že ten kdo má přijít, jsi tudíž ty!“ Triumfálně na Jacka ukázal prstem a usmál se. „Takže si jdi balit věci… U generála jsem ti zařídil dva dny volna. Řekl jsem mu, že si potřebuješ dát do pořádku život, a že pak bude všechno jak bylo. Takže mě neshoď, jo?“ usmál se šibalsky.

Chvilku bylo jen ticho, ale pak Jack zašeptal:

„Já nikam nepojedu, Danieli…“

„Cože?“

„Že nikam…“

„Ale ne, já tě slyšel! Ty tam pojedeš, jasné? Protože už se tu na tebe nemůžeme takhle dívat…“

Jack mu podával letenku zpět, ale Daniel o ni nezavadil ani pohledem a zamířil ke dveřím. Kde se ještě ovšem na chvilku zarazil… Vypadalo to, že váhá, ale nakonec usoudil, že jestli má něco Jacka popostrčit k odjezdu, pak je to tohle.

„Říkala mi, že se jí po tobě stýská.“ Nečekal na žádnou další reakci a v tichosti odešel.

Když se pak kolem poledního chtěl pro Jacka zastavit a vzít ho do kantýny na oběd, už ve své kanceláři nebyl. A letenka zrovna tak… S úlevou si oddechl a pomyslel si, že věci se konečně vydaly tím správným směrem.

Sam byla nervózní jako by jí čekalo první rande v životě a ne jen schůzka s přítelem… Nekonečně dlouho stála před otevřenou skříní a prohrabávala všechno svoje oblečení, které měla s sebou. Nemohla si stěžovat na to, že by neměla co na sebe. Ty doby už byly dávno pryč, kdy trávila celé dny pod zemí a bylo jí úplně jedno, jestli má maskáče nebo skafandr. „Od jistého okamžiku“ se totiž chtěla začít „někomu“ líbit…

Po tváři se jí rozlil pobavený úsměv, když si vzpomněla, jak tehdy lítala z obchodu do obchodu, když jí Jack pozval na první rande… Moment, kam jen to bylo? No, jasně! Na pouť! To se snad ani jako rande brát nedalo, to je fakt, ale odstartovalo to všechno ostatní… Bylo jaro a ona trpěla šílenou depresí. Nic takového snad ještě nikdy nezažila. Nedařilo se jí v laboratoři, na misích dělala jeden kopanec za druhým a navíc se pohádala s tátou… Ani to želé v kantýně ji nechutnalo. A právě tehdy za ní přišel Jack, jestli by nechtěla někam vypadnout. Nechápala, co tím myslí, ale vysvětlil jí, že večer má být v lunaparku nějaká show… Nechtěla jít, protože cítila, že by to nebyl zrovna dobrý nápad, ale Jack jí tenkrát namluvil, že jde i Teal’c a Daniel, a že ona nesmí trhat partu… Takže nakonec souhlasila a dokonce došla k závěru, že by se mohla příjemně odreagovat v partě lidí, které má ráda.

Jenže Jack jí lhal… Když přišla na smluvenou schůzku, stál tam jen on, Daniel a Teal’c nikde. V první chvíli byla strašně naštvaná, že jí tak oblafnul a ptala se ho proč to udělal… Do dneška vidí ten jeho výraz v obličeji a jak jí v klidu sděluje, že jinak by s ním určitě nikam nešla. Zůstala na něj několik vteřin jen zírat a postupně si uvědomovala, jak z ní ten vztek pomalu vyprchává… Nakonec jí nezbylo nic jiného než se jen usmát.

Byla to ta nejbáječnější noc plná legrace a smíchu, od té doby, kdy jí bylo šest a její táta jí vzal na podobnou pouť.

Postupem času si Jack vymýšlel stále častější výmluvy, aby jí mohl vidět, pořád jí jen někam lákal a zval, tvrdil, že jí musí dostat z té deprese… A nakonec s ním jela na ty ryby. Jak to skončilo, asi už nemusí říkat. Do roka se vzali…

Na první pohled normální vztah. Pokud člověk nebere v potaz ostatní okolnosti… Stálo je téměř nadlidské úsilí, aby se mohli vzít a zároveň zůstat u SGC. Nikdy nezapomene, jak Jack tehdy využil „dlouholetého pozvání“ do Bílého domu. Pochodovala tehdy po základně jako lev v kleci a nevěděla coby. Byla nervóznější než před jakoukoli misí… Když se pak před ní Jack objevil, na tváři mu pohrával tak trochu nucený úsměv. Pochopila to až moc dobře – půjde to, ale ne bez určitých obětí. Mluvili spolu dlouho do noci a Jack jí všechno vysvětlil… Prezident ani nikdo jiný nebude proti, pokud ovšem dodrží to, co všichni ostatní, kteří se ocitnou v podobné situaci. Probírali desítky možností, jak to vyřešit a stejně jim nakonec zbyla jen jedna jediná… Dobře si pamatovala, jak jí Jack ubezpečoval o tom, že když tuhle jedinou možnost odmítne, že ji pochopí, a že jí do toho nemůže a nechce v žádném případě nutit. Znělo to celkem prostě a pro ně pro oba to bylo poměrně spravedlivé, protože každý se musel něčeho vzdát… Nakonec Sam odešla od armády a zůstala u SGC jako civilista. Problém byl v tom, že pokud by to nechali takto, hrozilo by, že se stane to, co v jedné z alternativních realit, protože Jack měl být v té době povýšen na generála. Aby tomu zabránili, toho postu se vzdal a dál velel pouze SG-1 jako plukovník.

Sam si vzpomněla, jak si to při své poslední hádce vyčetli. Panebože, jak mu to jen mohla vyčíst do očí? Jak to mohla udělat?

Náhle si uvědomila, že sice stále zírá do skříně, ale že už ani v nejmenším nevnímá její obsah. Po tváři jí stékaly slzy a ona pochopila, že by byla raději kdekoli, jen ne tady… Chtělo se jí utéct nebo se alespoň někam schovat. Taky jí napadlo, že by mohla Patricovi zavolat, že jí není dobře… Jenže dřív nebo později by se tomu stejně nevyhnula, protože on o ní začal projevovat skutečně zájem. A jelikož ona byla tak hloupá a v duchu se mstila Jackovi, svým flirtováním mu vlastně tak trochu naznačovala, že i ona má zájem… Sakra, kam až to nechala zajít?

Nakonec se rozhodla, že na tu večeři půjde, ale že mu tam dá jasně najevo, že je vdaná a on že nemá šanci… Promluví si s ním jako s přítelem. A pak by se mohla zítra opatrně pozeptat, kdy nejdříve by odsud mohla odjet. Jestli jí Jack potřebuje, musí být s ním…

Oblékla se pěkně, ale zároveň se snažila, aby to oblečení už z dálky volalo: „Ruce pryč!“ Černé dlouhé kalhoty v letním stylu byly volné a vzdušné a k nim si oblékla přiléhavé tričko ber rukávů vínové barvy. Pěkné ale nevyzývavé oblečení… Přesně to potřebovala. Nemalovala se skoro vůbec jen rty si zvýraznila decentní rtěnkou a řasy černou řasenkou, když zazvonil telefon a z recepce jí oznámili, že už na ni čeká pan Berry… Popadla kabelku a vydala se ke dveřím, když se náhle zarazila. Chvilku váhala, ale nakonec se vydala k nočnímu stolku a otevřela jeho zásuvku. Vyndala z ní snubní prstýnek a nevlékla si ho zpátky na levý prsteníček, odkud ho sundala první večer, kdy sem přijela…

Teprve pak konečně sešla se schodů do haly, kde na ní už čekal Patric v černém obleku a vínové košili… Sam okamžitě zalitovala, že si vzala tričko stejné barvy, protože Patric se na ní zazubil, vysekl poklonu její kráse a pak konstatoval, že vypadají díky tomu oblečení jako pár. Byla to bohužel pravda… A komu mohla vysvětlovat, že je to jen náhoda?

Jack O’Neill se toho dne láhve s alkoholem ani nedotkl, ale rozhodně nemohl tvrdit, že by si z té nervozity nedal… Nohy i ruce se mu klepaly, když se na letišti nechával proclít a když ho pak letuška uváděla k jeho místu v letadle. V hlavě si neustále omílal svou „řeč“, snažil se přijít na to, jak nejlépe se Sam omluvit, a požádat jí, aby se s ním vrátila… Když vzlétli, byl v pokušení ztropit scénu, že chce zpátky. Nakonec to ale, díkybohu, neudělal.

Patric pozval Sam do vskutku originální čínské restaurace. Sam si trpce uvědomila, že Jack by tohle nikdy neudělal, protože ví, že asijská jídla nesnáší…

Patric se ale tvářil nadšeně, a tak se Sam rozhodla, že nebude nic komplikovat a odevzdaně mlčela. Jedna z dívek, které tu obsluhovali, a které vypadli jako pravé Gejši, je uvedla ke stolu až úplně v rohu, kde bylo víc soukromí, než bylo pro ně dva nutné… Usadila je a zeptala se, co si dají k pití a položila před ně jídelní lístky.

Zatímco Patric objednal jakési víno, Sam otevřela umně vytvořený jídelní lístek. Nenápadně si povzdechla… Přesně jak předpokládala – žádné „normální“ jídlo.

Když pak přinesla dívka víno a zeptala se, jestli už mají objednáno, kývla na Patrica, že to nechá na něm…

Něco jí vybral a Gejša odešla. Pak natáhl přes stůl ruku a jemně jí položil přes tu její…

„Jsem moc rád, že jsi si se mnou vyrazila,“ zašeptal a Sam cítila, jak bledne. Naštěstí to v tom intimním prostředí nebylo vidět. Nenásilně ale přesto radikální vymanila svou ruku z jeho a nuceně se na něj usmála.

„Už ti někdo řekl, že jsi nejnádhernější žena, jakou kdy potkal?“ pokračoval Patric a jejích rozpaků si nejspíš vůbec nevšiml.

Měla chuť šíleně se rozesmát… Pak dostala prvotřídní nápad, jak toho chlapa na chvilku zchladit.

„Patricu, já jsem vdaná, můj manžel mi to říká denně…“

Zabralo to přesně tak, jak potřebovala. Jeho úsměv ztvrdl a on sám se stáhl do bezpečné vzdálenosti.

Odkašlal si a pak, aby zřejmě nějakým způsobem zrušil tenhle trapný okamžik, nalil oběma víno do sklenic.

Sam se té svojí hned chopila a zhluboka se napila. Měla pocit, jako by polkla oheň… Ať už to bylo cokoli, bylo to skutečně silné, takovéhle víno ještě nepila! Ale pak, při pohledu na Patrica, jí napadlo, že do dnes večer bude potřebovat a lokla si znovu…

Netrvalo dlouho a přinesli jim jídlo. Jak Sam předpokládala, bylo to přesně to, co ona měla ráda ze všeho nejmíň… Vidličkou prohrábla masovou směs a narazila na to, co nesnášela už od pohledu – bambusové výhonky. Instinktivně se otřásla a doufala, že si toho Patric nevšiml…

Ten ovšem tenhle druh jídla očividně miloval, a tak jí jen popřál dobou chuť a pustil se do toho.

Sam se v jídle ďoubala jako malé dítě, jak by bezpochyby řekl její otec. V žaludku jí kručelo a ona začala litovat, že Patrica nepožádala, aby jí vzal někam jinam… Takhle jí nezbývalo, než sníst to, co se dalo a tu podivnou chuť zapíjet tím silným vínem. Netrvalo dlouho a měla toho v sobě dvakrát víc než Patric…

„Nechutná ti?“ zeptal se, když si všiml, že obsah jejího talíře se prakticky nemění.

„Ne, to ne,“ zalhala. „Jen mi není tak akorát a ani nemám hlad…“

„Ale koukám, že to víno ti chutná,“ usmál se a dolil jí už čtvrtou sklenici. Láhev tím vyprázdnil do dna… Kývl na servírku, aby jim přinesla další.

Letadlo, kterým Jack přiletěl, zrovna přistávalo na letišti. Byl horký a dusný večer, léto v plném rozkvětu… Pomalu se začínalo stmívat, podle čehož Jack i bez pohledu na hodinky usoudil, že je kolem půl desáté.

Halou i celým letištěm to vzal poměrně rychle, protože neměl žádná zavazadla, pouze příruční tašku, kterou měl s sebou v letadle. Díky tomu se ještě ven nevyhrnulo tolik lidí, kteří přiletěli s ním a on se tak v klidu dostal až k taxíkům. Řidiči řekl, že chce do hotelu Imperial, jak ho informoval Daniel…

„Ne, já už vážně nechci, Patricu!“ bránila se Sam.

„Ale no tak! Přece jim tady to víno nenecháme… Ukaž, doliju ti to a slibuji, že pak už nic neobjednám.“

„Proboha, vždyť já jsem opilá!“ škytla Sam.

Cítila, jak jí každou minutou stoupá do tváře větší a větší horko, a že pomalu ztrácí schopnost myslet. Tohle byla chyba, Sam, tohle byla velká chyba, říkala si v duchu. To, co si pro sebe ovšem zamumlal Patric, neslyšela.

„Já vím, zlatíčko, a o to mi šlo…“

Jack O’Neill vystoupil před hotelem Imperial a vrátný mu s úslužným „dobrý večer“ otevřel dveře, aby mohl vejít dovnitř.

Obrovská hala byla plná lidí a Jacka si proto téměř nikdo nijak zvlášť nevšímal… Pomalým krokem zamířil k recepci a doufal, že mu jeho plán vyjde.

„Dobrý večer,“ pozdravil. „Jmenuji se Jack O’Neill a moje manželka by tu vás měla být ubytovaná.“

Recepční pouze pokrčil rameny.

„Promiňte, pane, ale to by mohl říct každý… My máme zakázáno informovat o našich hostech. Ledaže by vás vaše paní čekala…“

„Ne, ona neví, že jsem přijel. Mělo to být překvapení…“

„Tím spíše, pane, snad pochopíte, že vám nemohu nijak pomoc. Snad vám mohu pouze sdělit, že paní O’Neillová je skutečně naším hostem a že teď momentálně není přítomna… Pokud máte zájem s ní mluvit či setkat se s ní, budete muset počkat zde v hale.“

„Prosím vás, já jsem skutečně její manžel. Přijel jsem před chvilkou a jsem unavený… Nemohl byste mě pustit k ní na pokoj?“

„To bych skutečně nemohl, pane!“

Jack už si začínal zoufat, že jeho plán nevyjde, ale nakonec mu byla seslána pomoc přímo z nebes.

„Plukovníku O’Neille!“ uslyšel za sebou. „Co vy tady? Přijel jste za Sam?“

Jack se ohlédl a spatřil mladého muže. Měl dojem, že ho odněkud zná…

„Vy nevíte, kam se mnou, že jo?“ zazubil se muž. Pak k Jackovi natáhl ruku a potřásl mu s ní.

„Já jsem Ben Hooks ze základny… Pracuji tu se Sam.“

„Moc mě těší,“ usmál se Jack a věděl, že to má v kapse, protože Ben zřejmě slyšel jeho rozhovor s recepčním, a proto se k němu hned obrátil a pronesl:

„To je skutečně manžel paní Samanthy O’Neillové, ručím vám za to! Měl byste ho pustit, je po cestě určitě unavený…“

Toto sdělení už recepčnímu očividně stačilo. Pan Hooks je už jejich dlouhodobým hostem a s paní O’Neillovou ho viděl často, takže určitě zná i jejího manžela. Vytáhl proto z pod pultu náhradní klíčky od apartmá Sam a podal je Jackovi.

„Apartmá číslo 14, pane.“

„Díky.“

Vyšli před restauraci a Patric musel Sam podpírat, protože ona se jen stěží držela na nohou… Zavolal na taxíka a pomohl jí nasednout.

„Víš, že ti to sluší, když jsi takhle červená?“ zeptal se jí s úsměvem.

„To mi Jack říkal taky,“ rozesmála se.

„Pořád mluvíš o nějakém Jackovi. Jack tohle, Jack tamto… Kdo to vlastně je?“ nechápal Patric.

„No, přece můj manžel!“ zvolala Sam. „A ty mi budeš pomoc, protože já odsud potřebuji co nejrychleji odjet za ním… Že mi to zařídíš, viď?“ usmála se na něj. Náladičku měla skutečně větší, než je normál…

„Ale no tak, Sam,“ usmál se na ni a přimáčkl jí svým tělem na sedadlo taxíku. „Přece mi teď nechceš odjet? A ještě ke všemu za manželem… Myslel jsem, že vám to neklape?“

Její smysly na okamžik zpozorněly, ale pak opět upadla do stavu opilství a klidně nechala Patrica, aby jí hladil rukama po celém těle. Cítila, že je něco špatně, ale byla natolik omámená, že nebyla schopná jakékoli obrany.

„Patricu,“ zašeptala a pokusila se ho od sebe odstrčit. „Patricu, přestaň!“

Nijak na to nereagoval, naopak jí začal líbat na krku.

Nebýt toho, že byla opilá, určitě by ho vykopla z auta i za jízdy… Jenže takhle si začala s úsměvem na tváři představovat, že ten, kdo ji líbá, je Jack, a že je všechno v nejlepším pořádku. Dál už nic neříkala a začala si jeho dotyky vychutnávat.

„Jacku…,“ zašeptala a prsty prohrábla Patricovi vlasy. Tomu bylo očividně jedno, že mu říká jménem jejího manžela. Hlavně že se mu nebrání…

Taxík zastavil před hotelem a Patric vytáhl Sam z vozu. Podepřel jí a pomalým krokem se vydali ke vchodu.

„Půjdeme k tobě, ano?“ zašeptal jí do ucha.

„Ano, Jacku…,“ odpověděla omámeně a vešla s ním do haly hotelu. Ačkoli bylo už poměrně pozdě, byla stále poměrně plná…

Vydali se k výtahu, když na nich spočinuly zděšené pohledy tří Saminých kolegů, sedících v kožených křeslech, a také dokonce recepčního. Ti všichni okamžitě vytušili, že tohle dopadne špatně… Jen nikdo z nich nenašel odvahu, pokusit se tomu nějak zabránit.

Sam nastoupila zavěšená do Patrica do výtahu. Jakmile se za nimi zavřely dveře a oni zmizeli všem z dohledu, vrhl se hladově na ní a přimáčkl jí ke stěně.

„Jsi tak krásná!“ zašeptal jí do ucha. „A já tě chci!“

Nebránila se, jen stále šeptala Jackovo jméno. Nohy jí skoro nenesly a tak když výtah zastavil, vzal jí Patric do náruče a zamířil s ní k jejímu pokoji. Po cestě jí už rozepínal kalhoty a stále vášnivě líbal…

Jackovi to čekání v Samině apartmá připadalo nekonečné. Byl nervózní jak sáňky na podzim, a tak seděl v pokoji potmě. Jednak mu to pomáhalo utřídit si myšlenky, a jednak doufal, že to bude pro Sam o to větší překvapení… V ten okamžik ještě netušil, že to bude životní překvapení pro něj.

Seděl tam asi hodinu, když konečně slyšel v zámku zachrastit klíč. Žaludek mu udělal kotrmelec a on si byl jistý, že kdyby stál, určitě by se mu podlomily nohy. Pozoroval otevírající se dveře a vteřiny pro něj měly náhle délku hodin…

Když se dveře otevřely úplně, ztratil dech. Oproti světlu z chodby viděl jasnou postavu muže, nesoucího něco v náručí… Během sekundy mu došlo, že to něco je jeho manželka.

Jacka v první chvíli napadlo, že se Sam udělalo zle, a že ten muž jí jen odnesl na pokoj. Vzápětí byl vyveden z omylu…

Patric za sebou zavřel dveře a na okamžik byla v pokoji úplná tma. Pak ovšem rozsvítil… Sam vůbec nepouštěl z náručí a poté, co zmáčkl vypínač, znovu jí hladově políbil a rukou zajel pod její tričko. Byl natolik zaměstnán Sam, že si ani nevšiml muže sedícího v křesle…

Jack zoufale čekal, že se Sam začne bránit, ale ona neudělala vůbec nic, aby tomu chlapovi zabránila dotýkat se jí… Najednou měl pocit, že se čas zastavil a on že je nucen sedět tady a sledovat tohle. Nemohl se pohnout, nemohl zakřičet, nešlo mu snad ani se nadechnout. Zatočila se mu hlava a dokonce zvedl žaludek. Zíral na to všechno jako na nějaký hodně špatný vtip… Pak si uvědomil, že to žádný vtip není, že tohle je tvrdá a nekompromisní realita, a že on je ten největší idiot, jaký kdy chodil po světě.

Během několika vteřin mu proběhlo před očima všechno, co kdy se Sam prožil, všechno zlé i dobré a nakonec mu došlo, že tohle je definitivní konec. Jako blázen pozoroval neschopen pohybu, jak Patric svléká Sam tričko, shazuje ho na zem a pak jí odnáší do ložnice. Všechna zoufalost a bolest se náhle proměnily ve vztek a nenávist… Jeho manželka, to jediné co na světě skutečně miloval, z něj udělala idiota, paroháče. A ten hajzl!

Vyletěl jako kulka z pistole přesně ve chvíli, kdy Patric mířil do ložnice. Zařval při tom jako raněné zvíře a vrhl na něj…

Patric to nečekal, pustil Sam a ta upadla. Jack čapl Patrica za sako, otočil ho k sobě a jednu mu vrazil. A znovu…

„Ty parchante!“ zařval a znovu mu jednu natáhl pravačkou. Vzápětí ho pustil a Patric odlétl přes půlku místnosti. Přistál s bolestivým zaúpěním až skoro u dveří…

„Kdo jste, zatraceně?“ pokoušel se zvednout ze země a otíral si při tom krev, která mu tekla z nosu.

Nebylo nutné, aby O’Neill odpovídal, protože se země zvedala už i Sam a rychle si oblékala tričko.

„Jacku?“ zašeptala zmateně a oči se jí zalily slzami. V první chvíli jí nedocházelo, proč Patrica mlátí, protože měla za to, že je to on, kdo jí líbá… Najednou opilost jako mávnutím zmizela a jí došlo, co se stalo. Jack byl tady, určitě pro ní přijel a ona udělala tohle!

„Jacku, já ti to vysvětlím…,“ začala zmateně koktat.

O’Neill se na Patrica vykašlal a otočil se na Sam. Bože, jak jí nenáviděl!

„Myslím, že to nebude třeba…,“ konstatoval tichým, ale jasným hlasem. Zamířil ke dveřím.

„Jacku, nechoď pryč, počkej! Jacku!“ volala za ním.

Zmizel na chodbě.

Rozběhla se za ním, snažila se ho dohonit, ale on bral schody nejmíň po třech… Přilétl do haly jako vichřice a rozběhl se k východu.

„Jacku, prosím tě, počkej!“

Nereagoval.

„Jacku, ty to tomu nerozumíš… Já ti to vysvětlím.“

O’Neill se zarazil několik kroků od dveří. V celé hotelové hale náhle panovalo hrobové ticho… Všichni napjatě čekali, co se bude dít.

Jack se pomalu otočil a s opovržlivým výrazem pohlédl Sam do obličeje. Tváře měla mokré od slz, ale s ním to poprvé v životě ani nehnulo…

Zůstala stát v bezpečné vzdálenosti od něj, jako by se bála, že se vrhne i na ní. Zhluboka oddechovala a měla pocit, že dřív nebo později omdlí… Proboha, ať udělá cokoli, ať jí třeba taky jednu vrazí, jenom ať neodchází!

Nadechl se a ukázal na ní prstem. Ruka se mu třásla jako osika ve větru…

„Už nikdy, NIKDY tě nechci vidět!“ řekl roztřeseným, ale absolutně jasným a nekompromisním hlasem. Pak se otočil a vyšel ven…

Ve chvíli, kdy se za ním zavřely skleněné dveře a on zmizel ve tmě, se Sam rozvzlykala naplno. Bez ohledu na spoustu lidí okolo se pomalu svezla na zem a plakala. Chtělo se jí na místě umřít… Ztratila ho! Navždycky ho ztratila!

Už nikdy mě nechce vidět, už nikde mě nechce vidět… Tohle a nic jiného znělo Sam v hlavě pořád dokola jako nekonečná ozvěna, jako nekonečně krutá realita.

Netušila, jak dlouho tam takhle seděla, jen po chvilce cítila, jak jí začíná chladný mramor studit. Ale nedokázala se zvednout, najednou neměla vůbec sílu a vlastně ani odvahu.

Po celé hotelové halo bylo hrobové ticho. Sam si pamatovala, že v ní ale byly nejméně dvě desítky lidí… Všichni na ni teď nejspíš zírali. Možná s lítostí, možná s opovržením… Nestála ani o jedno, ale by si téměř jistá, že to druhé si zaslouží.

Najednou slyšela, jak se k ní blíží něčí kroky. Klapot bot roztínal ticho a Sam se dokonce zdálo, že víří vzduch… Oči jí tak pálily, cítila se tolik provinile, že nebyla schopná zvednout hlavu a podívat se příchozímu do tváře.

Cítila, jak jí někdo chytá za ruku a pomáhá jí vstát. Slyšela hlas, ale nerozuměla slovům, všechno jí najednou splývalo do jedné velké rozmazané louže, v níž byly slyšet podivné zvuky…

Stála na nohou a ani nevěděla jak. Někdo jí musel přidržovat, protože jinak hrozilo, že upadne.

Jenže šok začal pozvolna opadat. Rozeznávala tváře okolo sebe, rozuměla slovům.

„Sam, proboha, posaď se sem!“

Laura jí doslova odstrkala k jednomu z křesel, kam si pak Sam zdrceně sedla. Nepřestávala vzlykat a schovávat si obličej do dlaní… Slyšela jak Laura diplomatickým způsobem odhání nežádoucí zvědavce, až nakonec úplně osaměli.

Laura si přitáhla jednu židli blíže k jejímu křeslu a povzbudivě jí chytla za ruku. Nic neříkala a Sam to neuvěřitelně pomáhalo… Takhle strávili několik dlouhých minut, než se Sam uklidnila natolik, že byla schopná konverzace. Nepřestávala sice nezadržitelně vzlykat, ale dokázala už promluvit…

„Co se stalo?“ zeptala se Laura měkkým hlasem. Neptala se proto, že to vyloženě chtěla vědět, ale spíš proto, že to Sam ze sebe potřebovala dostat…

„Já… já…,“ nadechovala se Sam a stále nebyla schopná dát dohromady jedinou kloudnou větu.

„Klid, Sam, ano? Uklidni se…“ Pak se nečekaně otočila na recepčního, který jako jediný zůstal v hale a promluvila k němu. „Prosím vás, nechte nám se poslat skleničku něčeho hodně silného, ano?“

Recepční jen kývl a snažil se tvářit nezúčastněně.

„On… on… tedy vlastně já…,“ koktala Sam. „Opila jsem se nebo… možná, že mě opil Patric schválně. Chtěl mě dostat do postele… Nikdy bych mu to nedovolila, jenže… jenže jsem byla tak opilá, že jsem si myslela, že mě líbá Jack, a že je… všechno v pořádku. Ale najednou… najednou stál Jack v pokoji a já si uvědomila, že mě drží a líbá Patric…“

Laura jí stále tiskla ruku a trpělivě naslouchala jejímu vyprávění prokládanému vzlyky. Netvářila se prakticky nijak… Ani vyčítavě, ani lítostivě.

„Jack se na něj vrhl a… a začal ho mlátit. Pak ho pustil a ohlédl se na mě… Říkala jsem mu, ať nikam nechodí, že mu to vysvětlím, ale vůbec mě neposlouchal. Vyběhl z pokoje a… běžela jsem za ním, volala jsem na něj, ale… nic. Až tady v hale se zastavil a jediné co mi řekl, bylo, že už mě nikdy nechce vidět. Tak… tak strašně to pomyšlení na to bolí. Já ho miluju a byla jsem neuvěřitelně hloupá, když jsem o tom pochybovala nebo si dokonce myslela, že už to tak není. Miluju ho od prvního okamžiku, kdy jsem ho potkala… Stálo nás tolik úsilí, abychom mohli být spolu a… a já to všechno zničím.“

„Možná, že kdybys si s ním promluvila…, pochopil by to,“ navrhla Laura.

Sam zakroutila hlavou a ramena se jí opět roztřásla.

„Ty Jacka neznáš. On… on je úplně jiný než všichni ostatní muži, je mezi námi úplně odlišný vztah než mezi ostatními manželi. My se milujeme a život jednoho závisí na životě toho druhého a to doslova… On si v životě už dost vytrpěl, někdy bývá trochu zahořklý. Tohle mi nikdy neodpustí! Věřil mi, vím, že jsem byla jediná, komu skutečně věřil… Zklamala jsem ho, tohle mi nikdy nemůže odpustiti a stejně tak ani sama sobě to nikdy nemůžu odpustit. Já ho ztratila, Lauro…“

Laura už nic neříkala, jen Sam mlčky objala.

„Ztratila jsem ho, ztratila…,“ šeptala Sam stále dokola a cítila se při tom jako někdo, kdo právě umírá.

„Kam myslíš, že jel, Sam?“ zeptala se nečekaně Laura.

„To nevím…?“ pokrčila Sam rameny. Pak se ovšem zarazila… „Ty myslíš, že… že by mohl provést nějakou hloupost?“ vyjekla zděšeně.

Laura jen velmi neochotně přikývla.

„Jestli tě skutečně tolik miluje, jak jsi říkala, a jestli ti tolik věřil, musí se… teď cítit zničený a podvedený, možná také vzteklý a plný nenávisti.“ Říkala to velmi tichým a pomalým hlasem, jako by vážila každé slovo. Věděla, že tohle Sam zrovna nepomáhalo, ale i ona určitě věděla, že přesně se Jack cítí.

Dorazil číšník a na stříbrném tácku nesl sklenici plnou zlatavé tekutiny s ledem. Laura jí od něj mlčky převzala a gestem ho poslala zase pryč. Přistoupila k Sam a podala jí skleničku… Ta se ovšem s odporem otřásla.

„Dej to, prosím tě, pryč… Alkohol už nechci nikdy v životě vidět. Zničil mi život…“

Laura si jen povzdechla, ale poslechla ji a odložila sklenici na stolek.

„Tak co myslíš, že teď udělá?“ zopakovala poté svojí otázku. „Přemýšlej, Sam, je to důležité…“

„Já… možná, že se bude chtít vrátit zpátky domů… Ano, určitě to bude tak, nebude tu chtít zůstat.“

Náhle vyskočila jako čertík z krabičky.

„Honem, musím na letiště, musím s ním mluvit…“ Vyřítila se z haly jako tornádo a před hotelem chytla prvního taxíka. Laura se jí sice pokoušela dohnat a říct, že raději pojede s ní, ale než stihla vyběhnout před hotel za Sam, taxík i ona už byli pryč.

Taxi zastavilo před rozlehlou letištní halou. Sam taxikáři zaplatila a vlastně ani nevěděla kolik… Vběhla dovnitř, vrážela do lidí, občas shodila nějaké to zavazadlo.

Při tom všem se neustále rozhlížela kolem sebe, jestli Jacka někde nezahlédne. Byla to marná snaha… Nakonec skončila u jedné z přepážek.

„Promiňte,“ vyhrkla spěšně, „ale měla bych dotaz.“

Slečna za pultem si jí nedůvěřivě přeměřila a Sam až teprve teď došlo, jak příšerně musí vypadat… Ubrečená, rozcuchaná, pomačkané oblečení.

„K službám.“

„Odlétá odsud ještě dnes v noci letadlo do Colorada?“

Slečna jen mrkla do počítače a pak pronesla:

„Poslední letadlo do Colorada odletělo před deseti minutami, madam. Další letí až zítra ve dvě hodiny odpoledne…“

Sam zalapala po dechu.

„A mohla byste mi říct, jestli tím letadlem odletěl Jack O’Neill?“

Žena zřejmě zaváhala, ale pak se opět přeci jen zadívala na monitor počítače.

„Ano,“ odpověděla po chvilce. „Pan O’Neill se sem přiřítil doslova na poslední chvíli. Už jsme mu říkali, že do letadla nemůže nastoupit, ale trval si na svém, že prý je to důležité. Nakonec jsme ho tedy pustili…“ Pak se rozhlédla kolem sebe, jako by zjišťovala, jestli je někdo neposlouchá, naklonila se blíž k Sam a nepatrně ztišila hlas.

„Vy toho muže znáte?“ zeptala se. „Víte, já jen že se choval velice… podivně. Byl úplně bledý a v očích měl slzy. Taky se mu klepaly ruce…“

Tohle už bylo na Sam moc. Křečovitě se držela pultu přepážky, ale najednou se s ní celý svět zatočil tolik, že už jí ani to nepomohlo… Omdlela.

Jack usedl na jedno z posledních volných míst v letadle do Colorada. Svět se s ním prazvláštně houpal, hlava mu třeštila a do očí se mu proti vůli draly slzy… Seděl do uličky, vedle něj spal nějaký muž. Byl mu za to neuvěřitelně vděčný… Lidé letadle měli totiž častokrát neuvěřitelnou chuť povídat si o hloupostech se sousedem. Tentokrát bylo ticho a klid…

Podepřel si hlavu do dlaně a zavřel oči. Houpání přestalo a on díky tomu pocítil, jak mu divoce tluče srdce… Buch, buch, buch! Jenže stejně se mu tak díky tomu vybavil obraz předchozích scén. Ten muž drží Sam v náručí, líbá jí, pak svléká tričko… Ještě silněji stiskla oční víčka a zabránil tak nekontrolovatelnému přívalu slz. Ruce stiskl v pěst a uvědomil si, že se třese jako osika.

Tolik jí věřil, tolik jí miloval… Udělal by pro ní absolutně cokoli!

Vzlétli a on zapadl hlouběji do sedačky. Jindy si tenhle pocit vychutnával, líbilo se mu, když člověk překonává zákony přírody i svoje možnosti, ale tentokrát z toho nevnímal vůbec nic. Měl křečovitě zavřené oči a cítil, jak mu po čele stéká pramínek potu…

„Pane?“ uslyšel nad sebou.

Jen s velkým vypětím se přinutil otevřít oči. Stála nad ním sympatická letuška.

„Promiňte, pane, ale dáte si něco k pití?“

Jackovi padl pohled na vozík, který tlačila před sebou. Co se týče pití, bylo na něm úplně všechno. Od minerálky až po nejtvrdší pití… Napadlo ho, že opít se by nemuselo být vůbec špatné. Ale při představě, že cokoli polyká, se mu zvedl žaludek…

„Ne, díky,“ zamumlal proto a znovu zavřel oči. Chtělo se mu umřít…

„Kde to jsem?“ mumlala Sam, když se probrala.

Všechno kolem ní bylo bílé a čisté. Vedle jejího lůžka se objevil muž v bílém plášti…

„Jste na letištní ošetřovně,“ řekl a změřil jí tep. „Omdlela jste u jedné z přepážek… Už se cítíte lépe?“

Sam mohla jen stěží říct, že se cítí lépe, když se jí právě vybavilo, co všechno předcházelo tomuhle… Ale pokud chtěla odsud, musela lhát.

„Ano, je mi dobře.“

„Už se vám někdy něco takového stalo?“

„Ne.“

„Tím spíš byste si měla dojít ke svému lékaři,“ konstatoval muž a pomohl jí vstát z postele. „Tady nemám potřebné vybavení…“

Sam přikývla, ale jít k nějakému doktorovi určitě v plánu neměla. Prostě to jen psychicky ani fyzicky nezvládla, tak omdlela… To se stává.

Lékař jí dal nějaký prášek na „rozehřátí“, jak s úsměvem zkonstatoval a doprovodil jí ke dveřím. Doporučil jí, ať se šetří a jde si odpočinout a ať určitě zajde k tomu lékaři.

Sam mu všechno jen odkývala a zarazila se ve dveřích.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se.

„Přes hodinu, madam.“

Sam za sebou zavřela dveře a cítila, jak se jí rozbušilo srdce. To už musí být Jack doma… Proboha, a ona se k němu nedostane dřív, než zítra odpoledne… Co když za tu dobu něco provede? Nějakou hloupost? Co si má počít?

Jacka přivezl taxík k jejich domu přesně v jednu v noci. Taxikář už působil značně unaveným dojmem, občas se neubránil zívnutí…

„3,50, pane,“ oznámil, když zastavili na adrese, kterou mu Jack zadal.

Na zadní sedačce bylo ovšem naprosté ticho.

„Hej, pane!“

Jack s sebou trhl.

„Cože? Jo, jistě, omlouvám se…“ Podal taxikáři peníze, podal svou tašku a vystoupil. Auto vzápětí odfrčelo.

Jack ale zůstával stát na chodníku a mlčky pozoroval jeho a Samin dům. Jejich domov… Uvědomil si, že už nic nebude, jak bývalo. Nechtělo se mu dovnitř, věděl, že tam na něj nečeká nic jiného než vtíravé vzpomínky, ale trávit noc na ulici se mu taky nechtělo… Takže se nakonec pomalým krokem rozešel k domu a cítil, jak se mu kroutí žaludek.

Odemkl a snažil se chovat úplně normálně… Ovšem v okamžiku, kdy vstoupil do chodby a zavřel za sebou dveře, pohltila ho tma stejně jako Samina vůně. Viděl jí a cítil úplně všude, tenhle dům jí byl plný…

Pocítil šílený vztek a vzdor. S bolestným řevem mrsknul taškou do kouta a vešel do obýváku. Ruce se mu třásly a stejně tak i brada… Rty měl křečovitě stisknuté a krev se v něm jen vařila. Už se ani nepokoušel ovládat… Přešel ke stolku, na kterém byla jejich svatební fotografie. Vzal jí do ruky a chvíli si jí jen prohlížel. Vypadali na ní neuvěřitelně šťastně… On v klasickém černém obleku, ona v bílých šatech, smáli se jeden na druhého a…

„Do prdele!“ zařval a zarámovaná fotografie přistála v příští vteřině na zdi, kde se rozbila. Na zem spadla fotka, kusy skla a pochroumaný dřevěný rámeček…

Dlaně si přitiskl na rozpálené tváře a dýchal přerývaně, zhluboka, jako by se snažil popadnout dech. Přistoupil ke stolu, na kterém ležela spousta časopisů, knih, také dvě skleničky… Jediným pohybem ruky to všechno smetl.

Pak se vrhl do kuchyně. Váza od Janet? Prásk! Skleničky od Jacoba? Prásk! Sváteční talíře od švagra? Prásk!

Během chvilky se z kuchyně stalo bojiště, na kterém bojoval Jack se vším, co by mu jen trochu mohlo připomínat Sam… Choval se jako smyslů zbavený, jako někdo, kdo už chce v životě jenom ničit. Během chvilky už kuchyně ani v nejmenším nepřipomínala kuchyni. Na podlaze, a vůbec všude, bylo plno střepů, Jack se dokonce pořezal na ruce. Bylo mu to jedno…

Najednou, jako by mu došli síly, přestal. Svezl se podél kuchyňské lince k zemi a rozbrečel se…

Sam se zoufale rozhlížela kolem sebe, až jí pohled padl na telefonní automaty na druhé straně haly. Napadla jí jediná možnost…

Rozběhla se k nim a už po cestě lovila z kapsy drobné. Nemělo cenu volat Jackovi, to věděla. I kdyby to vzal, a o tom pochybovala, stejně by s ní odmítal mluvit. Pokud se chtěla pokusit zabránit nejhoršímu, musela zavolat někomu jinému…

Daniel Jackson trávil jednu z mála nocí doma. Měl za sebou náročný týden, pracoval skoro celé noci a potřeboval se konečně pořádně vyspat, jinak hrozilo, že dřív nebo později se úplně zblázní… Měkoučká postel pro něj byla jako dar z nebes.

Šel si lehnout už v osm hodin, ale v ruce svíral knížku, pevně rozhodnut, že si bude ještě chvilku číst… Když nad tím později přemýšlel, uvědomil si, že usnul ještě dřív, než jí stačil otevřít.

Trhl s sebou, když mu hlavy začal vyzvánět telefon… Vlastně si v první chvíli myslel, že je to budík, a že už musí vstávat. Zaklel a poslepu nahmatal ten krám a zamáčkl ho. Jenže vyzvánění se ozývalo nadále a on se přinutil otevřít oči… Došlo mu, že to není budík, ale telefon, a že ještě není ráno, ale dvě hodiny v noci, jak zjistil, když se zadíval na svítící displej digitálních hodin.

Zděsil se, co se děje, a proto vystartoval, jako když ho píchne. Posadil se a rozsvítil lampičku… Při tom mu z postele spadla on knížka. Ozvala se rána, protože ta knížka byla „kniha těžká jako cihla“. Daniel se lekl, protože v první chvíli vůbec netušil, co se děje. Naklonil se a mrkl na zem… Oddechl si, když viděl, že to není nic víc než kniha a konečně zvedl telefon.

„Jo?“ zamumlal rozespale.

Na druhé straně někdo promluvil, ale on dotyčnému vůbec nerozuměl, protože Sam už zase plakala… V příští vteřině poznal, že je to ona, což ho definitivně probralo.

„Sam, co se stalo?“ pokoušel se jí uklidnit.

„Promiň, že… ti volám tak pozdě, ale… je to důležité…“

„Dobře,“ kývl, „takže se teď uklidni a řekni mi, co se stalo? Přijel za tebou Jack?“ Pochopil, že tu poslední větu říkat neměl, protože Sam se rozvzlykala ještě víc.

„Při… přijel,“ vykoktala. „Danieli, staly se tu šílené věci… On zase odjel, měl by být teď doma, ale… ale já mám strach, že něco provede, nějakou hloupost.“

„Proč by měl provádět nějakou hloupost? Vy jste se neusmířili?“

„Ne…“

„Co se stalo?“ zeptal se a Sam bylo jasné, že ho nepřinutí odjet za Jackem, dokud mu neřekne, co se přihodilo… A tak mu s pláčem vypověděla to samé, co řekla Lauře. Když skončila, bylo ve sluchátku ticho.

„Danieli, já vím, že mě teď nejspíš odsoudíš jako on a já se ti ani nemůžu divit, natož nějak bránit, ale prosím tě o jediné – jeď za ním, zjisti, jestli je v pořádku.“

„Ne, Sam, to se pleteš… Já tě nemůžu soudit. Jedu za Jackem!“

V příštím okamžiku bylo sluchátko hluché. Sam ho vrátila na své místo… Ne, nemůže jí soudit, ale přesto to udělal. Poznala to z tónu hlasu, jakým mluvil. Poznala, že dal za pravdu Jackovi, a že se staví na jeho stranu… Nemohla se tomu divit, ale přesto se náhle cítila šíleně osamocená.

Daniel na sebe naházel první oblečení, které mu ve skříni padlo pod ruku, takže teprve až mnohem později zjistil, že si v létě oblékl teplé manžestráky a k nim lehké tričko bez rukávů. Musel vypadat jako šílenec…

Ovšem tohle teď bylo úplně jedno. Vyřítil se ze svého bytu jako torpédo a plyn ve svém autě sešlápl až k podlaze. Pokud se skutečně stalo to, co mu řekla Sam, nechtěl si ani představovat, jak na tom Jack je a co teď dělá.

Jack se pomalu ze země a střepy mu při tom křupaly pod nohama. Zůstal stát uprostřed kuchyně a zdálo se, že si prohlíží své dílo zkázy… Ve skutečnosti upíral zraky někam do minulosti, viděl, jak Sam pláče, jak se směje, jak se zlobí, jak sténá, když se s ní miluje. Určitě sténala, i když se milovala s tím chlapem, uvědomil si, a srdce ho při tom zabolelo až k zbláznění. Chtěl přestat, nechtěl na to myslet, ale nešlo to jinak… Taky mu v návalu vášně říkala to, co jemu? Taky si s ním potom povídala dlouho do noci a plánovala budoucnost? Bože, nenáviděl jí! Nenáviděl…

Chtěl si zase vybít vztek na některé z těch věcí, které po ní zůstávaly v domě, ale najednou neměl vůbec sílu… Ztratil ji, ztratil svého syna, už nemá nic, co by měl na světě rád, pro co by se mu chtělo byť jen trochu žít. Ne, nechtělo se mu žít…

Pomalými kroky zamířil do zadní části domu a otevřel dveře jednoho z pokojů. Byla to jakási pracovna a knihovna dohromady… I tady na něj dýchla Samina přítomnost, protože právě tady trávila spoustu času. Snažil se to ale nevnímat… Místo vzpomínek přešel k psacímu stolu a otevřel jeho nejspodnější zásuvku. Na první pohled v ní nebylo nic, ale šuplík měl dvojité dno. Odkryl vrchní část a pak vytáhl revolver…

Chvíli si ho jen tak prohlížel a pohazoval ho v ruce. Studil, byl těžký… Zkontroloval, jestli jsou v něm nějaké náboje. Byl tam pouze jeden.

„To stačí…,“ zamumlal. Zacvakl zásobník zpět a opět se na zbraň zadíval. Najednou se cítil podivně apatický, nohy mu zlehkly, i ten revolver byl stále těžší a těžší. Pomalým pohybem pravé ruky si jeho hlaveň přiložil ke spánku a zavřel oči…

Daniel prudce zabrzdil, jen to zaskřípělo… Vyskočil z auta a s předzvěstí něčeho strašného se rozběhl k domu. Běžel tak rychle, jako snad ještě nikdy v životě, ale přesto se mu zdálo, že je to zoufale pomalu.

V okamžik, kdy byl už jen několik metrů od dveří, se ozval výstřel. Daniel doslova zamrzl uprostřed pohybu… Zdálo se mu, že se celý svět zastavil, a že se pořád dokola opakuje pouze ten zlomek sekundy – ten výstřel. Stále mu zněl v uších, ozvěna tiché noci ho vracela pořád zpátky, znovu a znovu… Chtěl se pohnout, ale nohy měl jako z olova.

Panebože, přišel pozdě! To bylo to jediné, co mu došlo…

Ohlušující ozvěna výstřelu vracející se tichem noci znovu a znovu náhle a nečekaně utichla. Daniela napadlo, že se tak příšerně hlasitá možná zdála jen jemu… Navzdory tomu všemu totiž zůstávalo okolí úplně tiché, v žádném domě se nerozsvítilo, snad ani vítr nezafoukal. A to bylo právě ono! Hrobové ticho… To bylo to jediné, co následovalo.

Když už se mu zdálo, že vteřiny mají podobu hodin, zjistil, že už se konečně může pohybovat. Zhluboka se nadechl. Uvědomil si, že těch několik sekund nedýchal… A najednou lapal po dechu, zatímco jeho mozek docházel k jedinému závěru – Jack se zastřelil. Nevěděl, kde vzal tu sílu a odvahu, ale najednou se rozběhl k domu jako blázen. Zdálo se mu, že je to jeho životní sprint… Jediným kopnutím, o kterém ani netušil, že je ho vůbec schopen, vyrazil dveře a vpadl do domu jako velká voda. Rozhlédl se kolem sebe, ale všude bylo jen ticho a tma… Proběhl předsíní a vzápětí se zmateně rozhodoval, kam se má podívat nejdříve. V rychlosti nakoukl do obývacího pokoje a taky do kuchyně. Ta spoušť ho vyvedla z míry, pokud to ještě vůbec bylo možné…

Náhle se ale zarazil a byl si úplně jist tím, kam má jít. Nedovedl běžet, byl rád, že se vůbec drží na nohou… Pomalými kroky se vydal do zadního traktu domu a v tom tichu snad dokonce slyšel, jak mu buší srdce a ve spáncích pulzuje krev. Došel až k zadním dveřím, za kterými měla Sam pracovnu. Protože všude v domě byla tma, dobře viděl, jak na podlahu dopadá úzký pruh světla, procházející pod těmito zavřenými dveřmi.

Zarazil se. Ale bylo to jen na vteřinku či na dvě. Věděl, že čas běží… Ale šíleně se děsil toho pohledu, který se mu nejspíš naskytne. Kdyby dostal příležitost, určitě by se tu potupně rozbrečel. Nechtělo se mu věřit, že by Jack kvůli Sam všechno vzdal, ale zároveň věděl, jak moc ji miluje… Pokud mu Sam řekla všechno přesně tak, jak se to seběhlo, Jack si ještě určitě všechno desetkrát překroutil a jak se zdálo, byla z toho tragédie.

Panebože, Jack! Jeho přítel… Nejspíš si všechno ani dostatečně neuvědomoval. Sebral veškerou svoji odvahu a rozrazil dveře.

Viděl, všechno to viděl, ještě než vešel dovnitř. Nehybné tělo na podlaze, zbraň, krev…

Zprvu ho oslepilo ostré světlo a to tak, že se mu až zatmělo před očima. Ale přešlo to dřív, než dostal šanci znovu se začít bát… Najednou tam stál a bylo to přesně tak, jak si myslel. Tělo na zemi, krev…

Ale počkat! Něco tu nesedělo… Když se konečně přinutil přestat hysterčit a v klidu se rozhlédnout, viděl, že nic není, jak si myslel.

Jack na zemi neležel, nýbrž seděl zády opřený o stůl. Nebyl nehybný, ale jeho ramena se otřásala vzlyky a krev… té bylo všude kolem sice dost, ale Daniel si všiml, že to není ani z jeho hlavy nebo břicha, ale z ruky.

Jack stále držel revolver a Danielovi se zdálo, že se z jeho hlavně ještě kouří. Rozhlédl se kolem a… stačilo lehké pootočení hlavou a už našel, co hledal. Kousek od dveří a jen několik centimetrů od jeho hlavy zela ve zdi díra… Neváhal už ani na okamžik a vrhl se na zem k Jackovi. Kdyby to nebylo nevhodné, rozesmál by se na místě… Tolik se mu ulevilo!

„Jacku! Panebože, Jacku… Co‘s to prováděl?“ koktal a vlastní hlas se mu znatelně chvěl. Objal ho a nenásilně vytáhl pistoli z ruky. Pro jistotu jí po podlaze odstrčil až na druhý konec pokoje…

Konečně si Jacka pořádně prohlédl, srdce mu znovu pokleslo. Kam se ztratil jeho kamarád, přítel, který nad vším zlým mávl rukou a pronesl nějakou ironickou poznámku? Tak kde je? To vzlykající stvoření, které se pokoušel uklidnit ho ani v nejmenším nepřipomínalo. Pokud měl být alespoň sám k sobě upřímný – tohle už nebyl Jack O’Neill, tohle byl jeho stín.

Nervózně si posunul brýle, které mu po zpoceném nose klouzaly dolů, a celý nesvůj se rozhlédl kolem sebe, jako by snad doufal, že nalezne nějakou pomoc či spásu… Cítil, jak se k němu Jack tiskne jako malé, vystrašené dítě a ani v nejmenším netušil, co má dělat a jak se zachovat.

V životě by ho nenapadlo, že se někdy ocitne v takovéhle situaci… Ať se dělo, co se dělo, Jack se nikdy nesnížil k tomu, aby se rozbrečel nebo takhle zhroutil. Jenže tohle bylo něco jiného, tohle nemělo co dělat s Goaldy… Pokud byl Jack někdy přinucen přežívat je, dělal to a sílu čerpal určitě především z toho, že chtěl být znovu se Sam. Najednou už nic takového neexistovalo, zhroutil se mu svět, který byl postaven na jediném základu – na lásce k ženě. Najednou mu to teprve všechno došlo! Proboha, vždyť on se chtěl zabít! Zabít kvůli Sam!

„Jacku, uklidni se, ano? Bude to v pořádku…“ Koktal první, co ho napadlo, pochyboval o tom, že ho Jack vůbec poslouchá.

„Nedokázal jsem to…,“ vydechl Jack náhle a jeho autoritativní hlas se změnil jen v zoufalé kňučení. „Jsem srab, nedokázal jsem se ani zastřelit…“

Danielem tahle slova otřásla.

„Co to plácáš, ty pitomče?“ ulevil si. „Tohle nesmíš říkat a už vůbec ne dělat! Je ti to jasné?“ Prudce s Jackem zatřásl a snažil se ho tím tak přinutit, aby ho vnímal. Zdálo se to jako marná snaha… Jack si stále něco pro sebe mumlal, ale Daniel mu nerozuměl ani slovo. Pořád brečel jako malé dítě a třásl se jako osika ve větru.

„Proboha, vnímej mě!“ zařval Daniel a znovu s Jackem zatřásl. „Vnímej mě!“

O’Neill ztuhl. Pohled upřený do neznáma náhle chytil určitý jas…

„Danieli?“ zašeptal.

Daniel si oddechl.

„Ano, Jacku, to jsem já. Jsem tady, všechno bude v pořádku…“

Jack zavyl jako raněné zvíře. Ovšem zdálo se, že je konečně plně při smyslech… O to víc byla náhle realita krutější. Vymanil se z Danielovy náruče a rozpačitým a roztržitým pohybem si otíral slzy z tváře. Ale protože měl ruku celou zakrvácenou, zůstávaly mu namísto slz na tváři krvavé šmouhy…

Danielovi se z toho pohledu zvedl žaludek, ale ovládl se. Z jeho přítele, jeho vzoru, jeho podpory byla náhle troska. Ano, úplná troska, hroutil se mu před očima a on už předem věděl, že nebude schopen mu nějak pomoci… S tímhle se bude muset vypořádat sám. Bude muset, nesmí ničemu z toho podlehnout! Smutně se zadíval za pistolí, která teď ležela pod oknem… Málem to nezvládl.

Jack si zřejmě začal uvědomovat, co se dělo a co se děje teď. Opřel se znovu o stůl a zařekl se, že už nebude takový blbec, aby se tu znovu rozbrečel. Takže se zhluboka nadechl a skousl si spodní ret. Chtěl se zastřelit… Byl v totálním afektu, když to chtěl udělat. Ale chtěl to udělat… Vyděsila ho krev na ruce, ale pak si uvědomil, že to není od revolveru, ale že se pořezal v kuchyni. Ach, proboha, kuchyň! Tam to musí vypadat…

Všechno mu docházelo jen pomalu a omezeně. Musel být před tím úplně mimo… Cítil, jak se mu vrací cit do rukou a jak šíleně ho bolí ta pořezaná. A co tu dělá Daniel? Vždyť jsou nejmíň tři v noci… A právě on pak promluvil. Jack musel zatřepat hlavou, aby se přinutil poslouchat, co to vlastně říká.

„Co si to dělal? Jacku?“

„Nic,“ vykoktal zlomeným hlasem. „Jen… jen myslím, že jsem se chtěl zastřelit.“

„Myslíš?“ Danielův hlas tentokrát zazněl poněkud rozhořčeně. „A to, sakra, řekneš jen tak?“

Jack jen rádoby lhostejně pokrčil rameny a sledoval díru ve zdi naproti němu. Kdyby nebyl zbabělec, mohl tu kulku teď mít v hlavě… Při té myšlence se automaticky otřásl.

Když Jack neodpovídal, nadechoval se Daniel k dalšímu přívalu slov, ale pak mu klesla brada a on raději všechno spolknul… Neměl právo cokoli Jackovi vyčítat, ať už provedl nebo neprovedl sebevětší pitomost. Jediné, co musel, bylo postarat se o to, aby se to už neopakovala. Jako přítel…

V místnosti se rozhostilo ticho, které trvalo možná i několik minut. Pak se Jack konečně ozval… Tentokrát už jeho hlas zněl trochu vyrovnaněji.

„Co tu děláš?“ zeptal se Daniela. „A neříkej mi, že jsi jel náhodou okolo…“

„Volala mi Sam…,“ odvětil Daniel a jen marně se pokoušel na Jackovi vypozorovat nějakou reakci. „Bála se o tebe,“ dodal nejistě.

Chvilku bylo ticho a Daniel si už myslel, že ho Jack přeslechl. Pak se ovšem ozval tichým, ale přesto jasným a nekompromisním hlasem.

„Už nikdy o ní přede mnou nemluv!“

„Tím nic nevyřešíš,“ namítl Daniel.

„Nemám chuť cokoli řešit!“ zařval Jack a Daniel s sebou polekaně škubl. Tohle vážně nečekal… „Všechno je už vyřešené, Sam mi dala jasně najevo, jak to s námi dvěma je! To, co jsem viděl, mi bohatě stačilo.“

„A co si vlastně viděl?“ odporoval Daniel. „Možná sis to všechno jen špatně vyložil a…“ Došlo mu, že se vlastně nevědomky zastává Sam. Nechtěl, aby to takhle vypadalo, protože to tak nebylo, ale…

„Proboha, s tímhle na mě nechoď!“ odfrkl Jack a obličej se mu přitom zkřivil do nepěkného úšklebku. „Viděl jsem, co jsem viděl! Na vlastní oči jsem viděl, jak jí ten chlap držel v náručí a svlékal jí… A ona se vůbec nebránila! Klidně ho nechala!“

„Ale, Jacku…“

„Hele, vždyť ty ani nevíš, co se tam stalo, nebyl’s u toho! Tak jak si vůbec můžeš dovolit mi tvrdit, že věci nejsou tak, jak jsou?“ vyjel už Jack rozčíleně.

Daniel se snažil být v klidu a tolerovat to, ale ječet na sebe vážně nenechá…

„Tak podívej!“ vybafl na Jacka. „Já vůbec nic netvrdím a ani ti nevnucuju svůj názor! Jen říkám, že by sis měl oddechnout a pak si se Sam o všem v klidu promluvit…“

„Ale já s ní nechci mluvit!“ zařval Jack úplně nepříčetně. „Nechci, aby se mi pokoušela všechno vysvětlovat, když jsem to viděl. Zase by mi jenom lhala do očí a přísahám, že to už by mě vážně zabilo! Nechci jí už nikdy v životě vidět ani slyšet.“ Hlas se mu náhle zlomil. „Ona mě zradila, Danieli! Dokážeš vůbec pochopit, jak bolí taková zrada? Když ti někdo, komu si dal vlastní život do rukou, takhle podrazí nohy? Nemáš sílu se zvednout, protože víš, že tě nahoře stejně nic nečeká…“ Do očí se mu nahrnuly slzy a Daniel cítil, jak ho polevá horko.

„Jacku, je mi to líto…,“ zašeptal.

„Já vím, že je ti to líto, ale to mi nepomůže! Mě už nepomůže vůbec nic…“

O’Neill se začal pomalu zvedat ze země. Daniel ho následoval… Když pak stáli proti sobě tváří v tvář, mlčeli oba.

„Díky, že sis dělal starosti, ale… vážně mi nepomůžeš, můžeš jít klidně domů.“

Daniel se už nadechoval k protestům, ale Jack mu nedovolil ani otevřít ústa.

„Měl si náročný týden, pořádně ses nevyspal. Jdi domů a odpočiň si.“

Daniel byl překvapený. Nenapadlo ho, že si Jack ve svém stavu všiml, že toho měl v poslední době hodně… Ale nestačil se k tomu už jakkoli vyjádřit, protože Jack ho strkal směrem ke dveřím. Daniel pochopil, že chce být sám, ale…

„Víš, já myslím, že by si teď neměl zůstávat sám,“ koktal. „Jsi na tom dost mizerně a…“

Jack pochopil, o co mu jde.

„Neboj, sebevraždu už vážně v plánu nemám. Před tím jsem byl mimo…“

Zdálo se, že Danielovi se ulevilo, ale ani tak mu z tváře nezmizel stín pochybnosti a nejistoty.

„Mohl bych tu klidně zůstat. Vůbec bys o mě nevěděl, jen bys tu nebyl sám,“ navrhoval.

„Přesně o to mi jde – potřebuji být sám… Je to od tebe vážně hezký, ale není to třeba.“ Jack otevřel venkovní dveře a nenásilně vystrčil Daniela ven.

„No, tak dobře,“ ustoupil Daniel, ale očividně jen velmi nerad. „Půjdu, ale slib mi, že nebudeš dělat žádné hlouposti…“

„Ne, nebudu dělat žádné hlouposti,“ papouškoval poslušně Jack. „Jestli to chceš vědět, tak to byl jediný náboj, co jsem tady měl…Dobrou!“ Navíc nečekal, a protože stál Daniel už venku, jednoduše zabouchl dveře. Opřel se o ně zády a slyšel, jak Daniel zbíhá ze schodů. Vzápětí se ozval zvuk motoru, který utichal v dálce, jak Daniel odjížděl… Pak už mu zbylo jen ticho, samota a bezedná zoufalost.

Sam se po hovoru s Danielem vrátila taxíkem zpátky do hotelu. Byly tři hodiny, když procházela prázdnou hotelovou halou… Jediný, kdo ji sledoval pohledem, byl ospalý recepční.

Nevnímala ho, jen se sklopenou hlavou zamířila k výtahu a později do svého pokoje. Cítila se příšerně… Ne, příšerně bylo slabé slovo, ona nemohla vyjádřit slovně, jak se cítila. Hlava se jí točila a žaludek měla jako na vodě, slzy stékající po tváři se už nepokoušela skrývat ani utírat. Jen šla jako spráskaný pes a každým krokem jí jedna z těch slz ukápla na tričko…

Jak mohla být tak pitomá a opít se? Jít potom s Patricem a Jack… Ach, proboha! Minulost už nezmění a… budoucnost? Tak od té už nic nečeká. Udělala by cokoli, aby jí Jack odpustil nebo aby jí dal alespoň šanci vysvětlit to. Nestane se ani jedno, tím si byla jistá… Znala ho až moc dobře. Zradila ho, zklamala a Jack tohle nikdy neodpouští. Tím spíš někomu, koho miluje… Panebože, a miluje jí ještě vůbec? Nezměnila se všechna ta láska jen v nenávist? Ano, určitě jí teď nenávidí…

Nikdy od něj neměla odcházet! Měla si vážit každé minuty, kdy byla s ním, neměla se s ním hádat, vyčítat mu každou hloupost a už vůbec nikdy neměla pochybovat o tom, že ho už nemiluje… Miluje ho pořád a k zbláznění, ale tušila, že on už o její lásku nebude stát.

Zavřela za sebou dveře od pokoje a rozmazaným pohledem se rozhlédla kolem sebe. Uviděla převrhnuté křeslo, do kterého nejspíš vrazil Patric, když se s ním Jack pral… Patric sám nebyl nikde. Nevěřila, že by tam po tom všem zůstával, ale přesto si oddechla. Pokud to jen trochu půjde, už toho chlapa nechce nikdy v životě vidět…

Sedla si na postel a zůstala koukat na telefon. Zavolá Danielovi…

Jenže ten to zatím nebral, nejspíš byl stále u Jacka. Nechala mu vzkaz.

Daniel se dostal domů zhruba v půl čtvrté a cítil se přibližně stejně, jako by ho právě přejel parní válec. Nevyspalý, unavený, zdeptaný fyzicky i psychicky… Chtělo se mu šíleně spát!

Všiml si, že mu na telefonu bliká vzkaz na záznamníku. Pustil si ho.

„Danieli, tady Sam. Prosím tě, zavolej mi, co se děje. Je Jack v pořádku? Prosím tě, ozvi se mi nebo tady vážně umřu…“

Její hlas zněl skutečně zoufale a Daniel se už, už natahoval po sluchátku, že jí zavolá, ale pak ho jakási síla zadržela… Ano, její hlas možná zněl zoufale, ale co teprve ten Jackův? Jeho nejlepší přítel byl úplně zdrcený a to kvůli ní. Ne, vážně neměl právo jí soudit, ale oba dva je znal už tak dlouho, že se tomu prostě neubránil… Samantha Carterová udělala dnes v noci životní chybu. Pokud za ní má skutečně zaplatit, musí se o Jacka bát, nesmí o něm nic vědět. Neměl právo to udělat, věděl to, ale byl ješitný chlap stejně jako všichni ostatní chlapi. Sam měl rád, ale tohle bylo něco, do čeho se už nebude plést… Pokud bude chtít kdokoli pomoci, pomůže, ale ne dnes v noci. Dnes se s tím musí vypořádat každý po svém. Jack se bude užírat zoufalstvím, bolestí a zradou, Sam strachem…

Zapadl do postele a už neotevřel oči. Alespoň pár hodin spánku! Prosím! Usnul, jak byl – v manžestrákách a tílku…

Sam byla na pokraji zhroucení. Seděla na posteli a zírala do stropu, Daniel nevolal… Čas se nekonečně vlekl, tím spíš když měla šílený strach. Co když Jack něco provedl? Co když si něco udělal a proč Daniel nevolá? Musí se dozvědět, co se děje… Tohle se prostě nedá vydržet!

Jack O’Neill se poté, co se konečně zbavil Daniela, zničeným pohledem rozhlédl po rozmasakrovaném domě. Je vůbec možné, že to vážně udělal on? Když nakoukl do kuchyně, skoro se lekl. Trhl s sebou a díky tomu, byť tak nepatrnému, pohybu, mu levou rukou projela bolest jako blesk. Sykl a podíval se, co se mu s ní vlastně stalo… Zděsil se, když viděl, že celá jeho levačka je od krve. Přes celé předloktí se mu táhla ošklivá řezná rána…

Zamířil do koupelny a po cestě si všiml, že všude kam jen vkročil, je podlaha i koberec pokrytá kapkami krve. Zatraceně, tohle bude uklízet ještě za týden!

Zbytek cesty do koupelny už prakticky doběhl, snažil se dělat už co možná nejmenší nepořádek. Z poličky nad vanou vyndal lékárničku. Ruku pak opláchl pod vlažnou vodou. Bolelo to a pálilo jako čert… Ke všemu si všiml, že v ráně má stále ještě kousek skleněného střepu. Zatnul zuby a jediným trhnutím sklo vytáhl. Přesto mu z úst unikl bolestný výkřik… Vzápětí se z rány vyřinula další spousta krve.

Znovu ruku pečlivě opláchl a potichu při tom sténal. Bolelo to k zbláznění… Uvědomil si, že ta rána je hodně hluboká a taky dlouhá, a že by nejspíš potřebovala zašít. Ale nechtěl na žádnou pohotovost a už vůbec ne na základnu… Takže nakonec ránu obvázal obvazem z lékárničky a spolkl prášek na bolest.

Potom mu pohled padl na obličej celý od zaschlé krve. Musel se rukou otřít o tvář… Umyl si i obličej a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Napadlo ho, že teď vypadá šíleně ztrhaně a staře. Nemohl se na sebe ani podívat…

Ustoupil a všiml si, že má od krve i všechno oblečení. Bílou košili i modré džíny… Vypadal jako vrah z nějakého hororu. Zvedl se mu žaludek. Musí se okamžitě převléknout!

Vyběhl nahoru do ložnice, ale zastavil se ve dveřích. Do tváře ho jako něčí pěst uhodil Samin parfém… Miloval tu vůni, šel by pro ní třeba do pekla. Do očí se mu znovu začaly tlačit slzy. Chtěl je zahnat, nepodlehnout tomu všemu, ale prostě to nešlo… Všechno bylo tolik čerstvé.

Rychle přiskočil ke skříni, rozhodnutý obléknout se rychlostí blesku a vypadnout odsud. Neměl sílu tu být, věděl, že by byl schopný zase tu jen všechno rozmlátit. Tahle místnost byla plná jejich lásky, plná vášně a citů, které… už nejsou. A možná ani nebyly. Milovala ho vůbec někdy?

Shodil ze sebe zakrvácené oblečení a vytáhl ze skříně azurově modrou košili a obnošené pláťáky krémové barvy. Netušil, proč to udělal, snad to bylo něco automatického, ale… Teprve až když to měl všechno na sobě a podíval se do zrcadla, uvědomil si, že Sam mu často říkávala, že v téhle kombinaci se jí líbí nejvíc. Dostal chuť všechno to ze sebe zase strhat, ale pak to vzdal… Otočil se a utekl odtamtud pryč. Prostě tam nemohl být. Miloval ji! Tolik jí miloval a ona ho podvedla! Tohle je něco, co jí nikdy nedokáže odpustit. Nikdy! Ať je jeho láska k ní sebevětší…

Sešel po schodech dolů rozhodnutý zaměstnat ruce i mozek jakoukoli činností. Napochodoval proto opět do koupelny a napustil do vany studenou vodu, do které pak bez ladu a skladu hodil špinavé oblečení…

Poté si vzal kbelík, napustil do něj vodu, nalil saponát, popadl hadr a šel uklízet. Musel něco dělat, protože kdyby ne, tak…

Zazvonil telefon. Vyděšeně pohlédl na hodiny. Byly tři ráno, kdo by mu volal? Daniel? Nebo… Sam! Ne s tou vážně mluvit nechtěl. Už nikdy! Byl rozhodnutý nezvedat to, ale pak ho napadlo, že pokud ho kontroluje Daniel a on by to nezvedl, určitě by zase začal plašit, že si něco udělal a přiřítil by se sem jako tornádo. O to vážně nestál… Takže se nakonec s velkým sebezapřením vydal k telefonu a zvedl ho.

„Jacku?“

Srdce se mu zastavilo. Sam! Ach, ne! Ten hlas…

„Jacku, jsi to ty?“

Její hlas mu zněl unaveně a smutně.

„Já vím, že jsi to ty… Prosím tě, nepokládej to, já… Chtěla bych s tebou mluvit. Jsi v pořádku? Mám o tebe strach, Jacku… Tak řekni, proboha, něco!“ Hlas se jí zlomil a ona se rozbrečela do telefonu.

„Je mi tom moc líto, miláčku… Jacku, prosím! Není to tak, jak si myslíš…“

Nemohl nic říct, nebyl schopen otevřít pusu. A stejně tak už to nemohl ani dál poslouchat. Dělalo se mu z toho špatně… Pořád mu jen lže! Co, sakra, není tak, jak si myslí? Vždyť to viděl na vlastní oči!

Jindy by ho její pláč dojal, ale dnes ne. Neřekl nic a s chladným a kamenným výrazem ve tváři zavěsil. Chystal se vrátit ke kbelíku s vodou, který nechal na chodbě, ale pak se ještě zarazil… Přistoupil ke zdi a vytáhl telefon ze zásuvky. Jistota je jistota. A on chtěl mít jistotu, že už ji nikdy neuslyší…

Sam se zhroutila. Hystericky vzlykala a bolestivě sténala.

„Ne, Jacku, ne! Prosím…“

Položil to. Neřekl jí vůbec nic a zavěsil, nechtěl jí ani vyslechnout.

„Já tě miluju, odpusť mi to!“

Hluché sluchátko jí vypadlo z ruky.

„Miluju tě, miluju…“

Nenašel se nikdo, kdo by jí na toto vyzvání dal odpověď. Pokoj zůstával tichý a chladný… Byla sama a uvědomila si, že už nejspíš vždycky bude.

Jack popadl kbelík a systematicky začal drhnout koberec a podlahu od své vlastní krve. Šlo to ztěžka, musel hodně tlačit… A on si počínal jako šílený. Drhnul jako blázen, zdálo se, že na tom chce naschvál vypustit duši.

Zastavil se až po pár minutách zpocený jako myš. Už nemohl, ale cítil, že na tom skvěle vybil svoji bolest i vztek. Dostal to ze sebe alespoň na snesitelnou míru. Sedl si na zem a zhluboka oddechoval. Zavolala mu! Slyšet její hlas pro něj představovala obrovská muka.

Pak si ale poručil, že na to nesmí myslet. I kdyby se tu měl udřít k smrti, nebude na to myslet! Trvalo mu ještě dobrou půl hodinu, než vyčistil všechnu krev. Pak se pustil do kuchyně. Zametl jí a vytřel, všechny střepy vyházel do popelnice. Když s tím byl hotov, zjistil, že mu v kuchyni nezbyla ani jediná skleněná nebo porcelánová věc, která by byla celá…

Zničeně zavřel dvířka od kredence a povzdechl si. Rozmlátil to tu pěkně…

Jenže najednou bylo všechno hotové, uklizené a on neměl co dělat. Díky tomu se mu začaly na mysl vkrádat jen samé nepříjemné myšlenky, znovu cítil, jak to na něj všechno padá jako nějaké těžké břemeno. Těžké břemeno, kterého se už nejspíš nezbaví… Napadlo ho, že by se mohl zase opít, ale pak to zavrhl. Potom by mu bylo ještě hůř…

A pak udělal něco, co ho samotného překvapilo. Vyšel po schodech nahoru. Minul ložnici i pokoj pro hosty a stanul před posledními dveřmi. Zaváhal jen na vteřinu, pak otevřel…

V místnosti se tím jediným pohybem zvedla vlna prachu. Taky tam byla tma. Jack přešel pár kroky k oknu a jediným trhnutím je otevřel. Do místnosti okamžitě nakouklo právě vycházející letní slunce a zavanul ranní svěží vzduch. Hladově zalapal po té vůni a vyklonil se z okna. Jako na dlani se mu otevřel pohled na zelené stromy a zahrady okolních domů…

Když se toho pohledu dostatečně nasytil, otočil se zpátky do pokoje. Všude byla spousta prachu a taky různého haraburdí. Polkl, když si uvědomil, co se Sam s tímhle pokojem plánovali… Teď tu sice byl pěkný bordel, ale jakmile by bylo na cestě miminko, okamžitě by to tu vyklidili a upravili.

Znovu se mu do očí natlačily slzy, když mu došlo, že tohle už nejspíš nikdy nenastane. Pohledem přejížděl po různých kusech nábytku, papírových krabic a… Srdce se mu zastavilo, když mu oči ulpěly na černém koncertním křídle.

Pomalu ke klavíru přistoupil a pohybem ruky z něj setřel prach.

„Panebože!“ uniklo mu z úst tiché zaúpění. Jak dlouho na to nehrál? Patnáct let? Nesedl k tomu od té doby, kdy zemřel Charlie… Zařekl se, že už tenhle krám nechce nikdy ani vidět. Když se Sam vzali a stěhovali do společného domu, chtěl to vyhodit, ale Sam mu to nedovolila. Snad tisíckrát ho prosila, aby jí něco zahrál, ale to byla vždycky ta jediná věc, kterou pro ni nebyl schopen udělat… A náhle cítil, jak ho k tomu kusu dřeva něco táhne.

Ani nevěděl jak, ale najednou seděl na rozvrzané stoličce a s bušícím srdcem zvedal víko. Během vteřiny hleděl na řadu bílých a černých kláves…

Seděl tam bůhví jak dlouho, než se konečně odhodlal a vyloudil z letitého klavíru jeden tón. Nezdálo se, že by byl rozladěný… Proč to vlastně dělá? Vážně věří, že mu to pomůže? A umí to ještě vůbec? Vzpomínal si, jak mu jednou jeden muž řekl, že pokud má k hudbě vztah a hraje od srdce, půjde mu to vždycky…

Nadechl se a opatrně, jakoby se bál, vybrnkal pravou rukou několik tónů. Ani nevěděl jak a hrál jakousi skladbu… Tiše a snad s bázní. Nevěděl, co je to za píseň, neznal slova, věděl jen jediné – že mu jde skutečně ze srdce.

Chvilku mu trvalo, než se odvážil přidat i levou ruku… Ale udělal to! Najednou se celým domem rozléhala perfektně ale smutně zahraná skladba. Její tóny se odrážely od stěn a zdálo se, že volají o pomoc… Stejně jako volalo o pomoc Jackovo srdce. A najednou znal i slova! Vybavila se mu v hlavě, jakoby někdo rozsvítil lampičku.

Váhal skutečně dlouho, ale nakonec se odvážil i zpívat. Cítil, jak je při tom jeho duše lehčí a lehčí… Pak mu došlo, proč si vzpomněl právě na tuhle píseň. Řekl si, že pokud Sam někdy zahraje, bude to právě tohle.

Kdysi se zpíváním i hraním živil, ale to už bylo skutečně dávno. Vždycky mu hudba přinášela v životě úlevu, jen díky ní ze sebe vždycky všechno dostal… Jen v jednom případě to nefungovalo. Když zemřel Charlie. A najednou to tu bylo zas!

Začal hrát a zpívat od začátku. Pomalá a smutná skladba byla slyšet v každém koutku a každému, kdo by měl možnost to slyšet, by to jistě rvalo srdce.

Ty klidně spíš

A já se rád jen dívám

Jak víčka skrývaj sen

Co právě sníš

Ten vzácný dar

Že s tebou jsem si hlídám

A hloubku lásky dál, dál

Plně vnímám

Brodím se tebou

Chtěl bych jít blíž

Blíž to ale nejde

Jsme nespoutaní

Letět výš letět dál

Ve dvou žít rád jsem přísahal

Jak spolu lásko krásně zestárnem

Neříkej mi že to nezvládnem

Letět výš ne však hnát

A vzájemně se s úctou s citem brát

Letět výš v souznění

A nikdo to nezmění

To že tě mám tolik rád

Jackovi se po tváři rozutekly slzy… Ale hrát nepřestal. Cítil, jak to z něj všechno uniká, že je alespoň na chvilku v klidu a v míru.

Bolela ho pořezaná ruka, skrze obvaz mu začal znovu prosakovat krev. Ale nepřestal…

Cítíš jak vplouvám

Na moře tvý

Je to krásný zázrak

Milování

Letět výš letět dál

Ve dvou žít rád jsem přísahal

Jak spolu lásko krásně zestárnem

Neříkej mi že to nezvládnem

Letět výš ne však hnát

A vzájemně se s úctou s citem brát

Letět výš v souznění

A nikdo to nezmění

To že tě mám tolik rád…

Skladba skončila a Jackovy ruce pozvolna klesly do klína. Zadíval se z otevřeného okna ven, kde už začínal nový den. Ptáci ve větvích stromů vesele štěbetaly, slunce se pomalu ale jistě vyhouplo na nebeskou klenbu.

Byly dny, kdy tohle zbožňoval. Kdy se probouzel vedle ženy, kterou nade všechno miloval, kdy se těšil z každé minuty, kdy mohl být s ní…

Tentokrát neměl radost z ničeho. Ani z ptáčků, ani ze slunce, ani ze života… Všude kam jen pohlédl viděl jen temnotu a prázdno.

To ráno Daniel Jackson zapsal. Stalo se mu to poprvé za celou tu dobu, kdy byl u SGC… Bylo už po desáté, když se jediným trhnutím probudil a v příští vteřině vyletěl jako kulka z pistole. Avšak zdálo se, že je již pozdě cokoli dohánět… Uvědomil si, že mu generál nabídl po tom náročném týdnu volno, ale on odmítl, protože SG-11 dnes razila na misi, na které se chtěl podílet. Hammond si zřejmě myslel, že se nakonec rozhodl jinak a dovolenou si vzal. Proto ho nejspíš nesháněl…

Unaveně klesl zpátky na postel. SG-11 vycházela v osm, nemá šanci to dohnat… Promnul si krk, protože si ho zřejmě přeležel a povzdechl si. Pohled mu utkvěl na oblečení, které měl na sobě a na okamžik podivně zatápal v hlavě… Po krátké chvilce se mu podařilo dostat z hlavy svojí práci a víc, než bylo nutné, se jeho myšlenky ubíraly pouze jediným směrem – k Jackovi a k Sam.

Napadlo ho, co asi dělá. A´t už jeden nebo druhý… Sam je určitě strachy bez sebe. Na rozdíl od včerejška se však cítil provinile. Snad jí měl zavolat, když ho o to požádala. Měl dělat, co sem u řeklo, bylo hloupé pokoušet se do toho zasahovat z vlastní vůle.

Ještě chvilku jen tak seděl a přemýšlel, když se nakonec rozhodl. Nedovedl s představit, že by měl celý den sedět doma, takže si nakonec usmyslel, že na základnu pojede… Konec konců má tam pořád spoustu práce i bez SG-11 a jejich mise. A od tamtud zavolá jak Jackovi, tak Sam.

Vpadl do koupelny, v rychlosti se umyl a vyčistil si zuby, v předsíni sebral klíče a dveře se za ním v příští vteřině zavřely. Okamžik bylo ticho, jen chodbou se rozléhaly Danielovy vzdalující se kroky. Ovšem utichly dříve, než bývalo zvykem. A pak se zase začaly přibližovat…

Daniel vešel zpátky do svého bytu a zamířil si to rovnou ke skříni v ložnici… Musí se převléknout! V téhle kombinaci nemůže jít ve dne ani do sklepa!

Než se Daniel dostal na základnu, bylo skoro poledne. Děkoval Bohu, že v téhle době se po chodbách nepotulovalo mnoho lidí… Chtěl být tak nějak sám a vlastně ani nevěděl proč. V příštích několika minutách byl rozhodnutý pro jedinou věc – zavolat Jackovi a pak Sam. Původně to chtěl udělat obráceně, ale svědomí mu říkalo, že bude lepší ujistit se, že je Jack skutečně v pořádku a poté to dát vědět Sam.

Nezajímajíce se o nic jiného, vešel skoro až slepě a roztržitě do své pracovny. Byl tak zabrán do myšlenek o věcech, do kterých by se vlastně vůbec neměl plést, že si ani nevšiml muže sedícího v jeho vlastním křesle. Ten člověk se ani nijak nesnažil upoutat jeho pozornost.

Daniel s sebou trhl, jako by spatřil ducha, když uviděl Jacka ve  svém  vlastním křesle… Snad ani ne tak proto, že by se lekl jeho samotného. Na podobné „přepadovky“ v režii Jacka O´Neilla si tu člověk prostě musel zvyknout… Nebylo to jeho přítomnost, co ho tak vyděsilo, byl to sám Jack.

Když Daniel vešel, jen velice pomalu a nepatrně zvedl hlavu. Daniel měl tak možnost na okamžik vidět jeho tvář… Jindy tak živé, hnědé oči plné šibalství teď jen vyhasle pohlédly někam skrze něj. Jack O´Neill byl bledší než sama smrt a očividně vyčerpaný. Daniela napadlo, že za těch pár týdnů zestárl nejméně o deset let. A bude hůř… Ještě než dostal jakoukoli další šanci, Jack hlavu zase mátožně a bez jediného slova sklopil.

Daniel se proto na několik vteřin zaměřil na jeho celkové vzezření. Až teď si všiml, že Jack na jeho židli nesedí, nýbrž se na ní jen jaksi choulí do klubíčka. Krčil se jako vyděšené dítě, které přišlo o všechno, na čem mu záleželo, co pro něj bylo životně důležité… Snad se i trochu chvěl a Daniel dokonce čekal, že musí každou chvíli vzlyknout. Nic takového se ale nedělo a vteřiny letěly. Jack tam prostě pořád jen tak seděl, až se mohlo zdát, že chce splynout s prostředím. Danielovi chvilku trvalo, než se probral z tohoto „šoku“… Uvědomil si, že vlastně stále stojí ve dveřích s klikou v ruce… Konečně za sebou zavřel a potom přešel ke svému stolu. Netušil, co má říct, a tak se snad snažil získat čas. Položil složku papírů, nesoucí v podpaží, na stůl před Jacka, rozpačitě si zasunul ruce do kapes kalhot a odkašlal si.

„Co tu děláš?“ zeptal se tichým hlasem, jakoby se snad bál, že ho čímkoli hlasitějším vyděsí k smrti. Dlouhou dobu bylo jen ticho, než Jack konečně odpověděl… Jeho oči ale nevzhlédly a zdálo se, že každé pronesené slovo mu dělá neobyčejné potíže…

„Vlastně ani nevím… Jen jsem prostě nedokázal sedět doma.“ Prsty si promnul oči a Daniel jen marně přemýšlel o tom, jestli tak zahání únavu nebo slzy.

„Chápu…,“ pronesl váhavě, „ale tady ti asi nebude o moc lépe.“

Jack jen smutně pokrčil rameny.

„Nemám místo, kde bych se momentálně cítil dobře, takže je to si jedno…“

Daniel na to nic neřekl. Jen se natáhl pro židli, stojící u jeho obrovské knihovny postavil ji řed Jacka a sednul si.

„Možná bychom si měli promluvit,“ navrhl opatrně.

O´Neill zvedl podruhé hlavu od doby, kdy přišel Daniel. Upřeně se zadíval do Danielovy tváře… Ten už čekal další křik, ale ve chvíli, kdy se i on na Jacka pozorně podíval, poznal, že nic takového se konat nebude.

„Nechci, aby ses jí zastával…,“ konstatoval Jack tvrdým a pohnutým hlasem.

„Nebudu se jí zastávat!“ slíbil Daniel. „Jen si promluvme… Mluv o tom, nedus to v sobě!“

Jack odvrátil pohled. Tentokrát jím však už neprovrtával desku stolu, nýbrž stěnu někde za Danielem.

„Nevím, co mám dělat…,“ zamumlal zoufale.

„Zkus si s ní o tom promluvit,“ navrhl Daniel. „Třeba…“

„Žádné třeba neexistuje, Danieli!“ vyštěkl Jack.

„Tomu nevěřím… Když budete oba chtít, tak…“

„A to je právě to!“ Vykřikl Jack a vyskočil ze židle. „Já nechci!“

„Tvůj mozek to nechce, srdce ano,“ odvětil klidně Daniel.

Jack si zakryl obličej rukama.

„Máš pravdu…,“ zamumlal. „A to mě ničí nejvíc. Je strašné milovat a nenávidět najednou… Ona ve mě zničila všechno krásné, smyslné a přesto ji pořád miluju!“

Daniel si všiml, jak si Jack dává pozor, aby neřekl jméno Sam. Copak to chtěl vážně všechno zahodit? Zřejmě ano, ale nemá k tomu sílu…

Jack zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptal se překvapeně Daniel.

„Pryč,“ zazněla strohá odpověď.

„Kam pryč?“

„Sakra, co je ti do toho?“ Vybouchl Jack a naštvaně se otočil zpátky. „já nepotřebuju dům!“

Daniel neříkal nic, nechtěl se pouštět do další nesmyslné hádky… Jen se na Jacka ústupně zadíval, a jak se později ukázalo, ten pohled byl účinnější než jakákoli slova.

Jack zmlkl a výraz jeho obličeje se změnil v tak trochu provinilý…

„Promiň, nechtěl jsem…,“ zamumlal a zoufale rozhodil rukama. Otočil se k odchodu, ale pak se ještě zarazil. Zdálo se, že o něčem přemýšlí…

„Danieli? Kolikrát si myslíš, že může člověk v životě milovat? Skutečně milovat…“

Daniel se snažil nedávat najevo, jak ho tahle otázka vyvedla z rovnováhy. Pokrčil rameny.

„Dvakrát? Třikrát?“ zeptal se nejistě.

Jack se znovu očividně zamyslel. Pak ponurým hlasem pronesl:

„I jednou je moc…“ Vydal se pryč, ale tentokrát to byl Daniel, kdo jeho odchod ještě trochu  oddálil.

„budu mluvit se Sam. Co jí mám říct?“

Jack Daniel předpokládal, tahle otázka Jacka přikovala k zemi. Ale nedokázal se nezeptat.

„Určitě bude chtít za tebou přijet…,“ dodal. Pak už jen sledoval, jak se k němu Jack otáčí v obličeji celý rudý… a tehdy poprvé se ho skutečně bál. Z očí mu sršely blesky a ruce svíral v pěst, až mu zbělely klouby.

„Řekni jí, ať to nedělá,“ procedil skrze zuby vztekle. „Protože bych se nemusel udržet!“ Pak definitivně odešel.

Daniel se za ním díval zděšeně. Ještě nikdy ho takhle neviděl…

Daniel dlouho váhal, déle než u něj bývalo obvyklé… ale nakonec to telefonní sluchátko zvedl a vymačkal pár číslic, které už znal zpaměti. Telefon nevyzváněl dlouho.

„Ano?“ ozval se asi po druhém zazvonění unavený a zlomený hlas.

„a…ahoj, Sam! Tady Daniel,“ vymáčkl ze sebe a nervózně se poškrábal ve lasech. Strávil dost času nad tím, že vymýšlel, co jí vlastně řekne.. Když se hlouběji zamyslel sám nad sebou, uvědomil si, že se je vlastně snaží dát zase dohromady usmířit je, a že to díky tomu vlastně hraje na obě strany. Ale copak to mohl dělat jinak? Oba byli jeho přátelé…

„Danieli!“ Samin hlas slyšitelně ožil. Vzrušením až přeskočil… „Proč si mi nezavolal dřív?“ Neznělo to moc jako výčitka, spíše jako zoufalé zavytí. „Měla jsem strašný strach! Je Jack v pořádku? Prosím tě, tak přeci odpověz!“

Daniel se náhle cítil mizerně. A co víc! Teď, když zase slyšel Samin hlas, opět v něm začal narůstat vztek a mužská ješitnost, která ho chtě nechtě stavila na stranu Jacka… Měl obrovskou chuť zakřičet na ni do telefonu, že si ani nedovede představit, jak šílenou noc za sebou Jack má. Ale nemohl to udělat. Na to ji až moc měl sám rád.

„Je v pořádku, Sam,“ odpověděl váhavě. Zdálo se, že důkladně váží každé své slovo. „Fyzicky je určitě v pořádku…“

Uslyšel v telefonu vzlyknutí. A další, ale nedokázal jí říct, ať nepláče…

Cítila neuvěřitelnou vnitřní bolest. Žaludek i srdce jakoby jí svírala ledová pěst. Pochopila, co chtěl Daniel říct tím, že Jack je v pořádku fyzicky… Pochopila to až moc dobře.

„On mě nenávidí, že ano?“ zavzlykala z posledních sol. „Sama jsem si zničila to nejkrásnější ve svém životě, zabila jsem v něm lásku k sobě, Jack mě teď určitě nenávidí! Byla jsem tak pitomá! Tak strašně pitomá! Proč jsem od něj odcházela? Proč jsem si nevážila toho, že po tolik letech nám konečně bylo dovoleno být spolu? Proč jsem tak zatraceně nevděčná?“

Její otázku za otázkou doprovázel pláč. Srdceryvný pláč. Daniela, zatímco jí poslouchal napadlo, že tohle by asi vůbec neměl slyšet… Proč se vždycky musí zaplést do vztahů, do kterých munic není?

Jakoby i Sam vycítila, že svoje pocity na Daniel vychrlila až příliš vrchovatou měrou, pokusila se ovládnout svůj pláč i hlas.

„Řekni mi, co se dělo v noci, Danieli,“ zaprosila zoufale.

Daniel pochyboval o tom, že by bylo správné vykládat Sam o Jackově pokusu o sebevraždu… Ničemu by to nepomohlo a ona by se z toho definitivně zhroutila. Nechtěl jí zasazovat další rány, poznal, že už za svou chybu platí.

„Přijel jsem k vám domů asi ve dvě ráno. Jack se vyřádil v kuchyni a pak… a pak se opi,“ zalhal. Styděl se sám před sebou. To, co tak neuvěřitelným způsobem shrnul do dvou vět. Ani v nejmenším nepředstavovalo reálnou skutečnost, ani zlomkem to nevyjadřovalo to, co se vlastně v noci dělo… Ale prostě jí neuměl teď a tímhle způsobem říct pravdu.

„Víc nic?“ ozvala se Sam pochybovačně.

„Je ti to málo?“ povzdechl s Daniel a jemněji uchopil sluchátko. Mezi zpocenými prsty mu totiž proklouzávalo…

„Ne, jistěže ne,“ zašeptala Sam tak potichu, až to přinutilo Daniela uvažovat, jestli ta odpověď nebyla jen výsledkem jeho fantazie…

Několik vteřin bylo ticho, než se Daniel odvážil vyslovit tu zásadní otázku nahlas:

„co chceš dělat, Sam?“

Na odpověď nemusel čekat dlouho. Opověděla rychle a bez váhání…

„vrátím se! Dnes večer mi letí letadlo.“

Daniel zazmatkoval.

„Nemyslím si, že…že by to byl dobrý nápad,“ vykoktal a v hlavě mu vyvstanul obraz Jacka, který tu před ním stál ani ne před hodinou. Jacka, který byl vzteky bez sebe, Jacka, který byl nenávistí celý rudý, Jacka, kterého snad ani neznal. Najednou začal mít o Sam strach. Nikdy sice nevěřil, že by Jack vztáhl ruku na ženu, ale stejně tak nevěřil, že by se pokusil o sebevraždu. Uběhlo pouhých čtyřiadvacet hodin a vše se změnilo. Jack už teď prostě nebyl Jack, byl to nevypočitatelný zoufalec…

„Proč by to nebyl dobrý nápad?“ otázala se Sam nechápavě. „Já s Jackem musím mluvit, musím mu to všechno vysvětlit, říct mu, že ho miluju…“

„Nebude tě poslouchat, Sam,“ řekl Daniel zničeně. „vím to já a víš to i ty… Sam, on se teď strašně změnil. Uzavřel se do sebe, nikoho tady neposlouchá… Asi bych ti to neměl říkat, nemám na to právo, ale zkrátka se mu zhroutil svět. Chodí nebo posedává, jeho tělo je bez duše, hodiny zírá do prázdna. Nechtěl prý mluvit ani s Teal´cem, jen se mnou prohodil pár slov… Je zoufalý, Sam, nemá nikoho a nic. Nebo si to aspoň myslí…“

Ke konci jeho proslovu poznal, že Sam opět pláče. Nechtěl jí zraňovat, ale copak mohl lhát i v tomhle?

„Tak co mám dělat?“ zavzlykala Sam. „nechci ho ztratit…“

Daniel byl v pokušení říct, že přesně to se už stalo… Ale neudělal to, nebylo by to fér. Nakonec ho napadlo jediné řešení.

„Týden , Sam! dej mu týden, možná dva… Možná, že Jack potřebuje jen čas. A ty ostatně taky. Dej si do pořádku práci a teprve pak se vrať.“

„Ale Danieli…,“ pokoušela se protestovat.

„Budu to tak lepší, věř mi! Já se ti o něj postarám…“

v telefonu bylo několik vteřin ticho. Sam o něčem důkladně přemýšlela… Chtěla za svým manželem! Ale on určitě nebude chtít ji! Proboha, jestli jí odmítne, jestli jí řekne, že už jí nemiluje, umře.

„Dobrá… Přijedu za týden,“ odpověděla váhavě a zřejmě jen velmi nerada.

„Dávej na sebe pozor, Sam! A ozvi se!“

„Ano, a… Danieli?“

„Jo?“

„Dávej na Jacka pozor.“

„Slibuju!“

Jack O´Neill celý ten hovor slyšel. Tedy celý… ten z Danielovy strany. Ale nedělalo mu problémy zbytek si domyslet. Stál na chodbě opřený o stěnu a zhluboka oddechoval. Oči se mu leskly, když zničeně zašeptal:

„Ani teď, ani za týden, ani nikdy jindy, Sam!“

Otočil se a vydal se dlouhou chodbou pryč. Už věděl, co udělá. A bude ho to bolest, snad ho to i zabije… Ale udělá to, protože dál už tuhle frašku nevydrží – požádá o rozvod!

O týden později…

„Tak dnes naposledy, Sam?“ usmála se Laura na svou spolupracovnici a zároveň při tom zadala do počítače další kombinace znaků.

Oslovená jen kývla a udělala si do svého bloku jakousi poznámku. Pak se opět naklonila nad přístroj, který jí sem před dvěma dny nechal dopravit generál Hammond… Původně to neměla být její náplň zdejší práce, ale Hammond trval na tom, že je to důležité. Tedy vlastně trval na tom Daniel, jak se dozvěděla o  něco později v jednom z jejich telefonátů. Potřeboval to k nějakému překladu a ona mu slíbila, že se na to ve volné chvíli podívá… Protože se zítra vracela do Colorado Springs, nikdo jí tu už žádnou zdlouhavou a těžkou práci nedal. Takže se pustila do té prácičky pro Daniela… konec konců dlužila mu to.

Volali si každý den, Sam chtěla vědět, co dělá a jak se má Jack. Daniel se sice snažil být do sluchátko optimistický, říkal, že Jack na tom začíná být psychicky lépe, ale poznala, že lže. Jasně z jeho hlasu vycítila, že je naopak všechno ještě horší. A ona neměla sílu vyptávat se. Snažila se uvěřit, co jí Daniel říkal a přemlouvala sama sebe, že všechno bude zase v pořádku. Ale někde hluboko uvnitř věděla, že nebude… Po každém, Danielově optimistickém telefonátu se cítila ještě hůř. Proplakávala celé noci, nesnesla na sebe pohled do zrcadla. Hnusila se sama sobě, dělalo se jí špatně z pocitu, že nechala jiného muže kromě Jacka, aby se jí dotýkal… Vlastně měla obrovské problémy se svou vlastní psychikou, netušila, jak si poradí s tou jeho. Pokud jí to vůbec dovolí… Panebože, co když ne? Toho se děsila každou vteřinku, která uběhla od okamžiku, kdy se to všechno semlelo. Co když už jí nebude chtít vidět, jak to tehdy řekl? Co když jí nebude chtít vyslechnout? Znala ho až moc dobře na to, aby věděla, že je to možné… to jí bolelo nejvíc, bolelo ji, že ztratila lásku a důvěru muže, kterého milovala v životě nejvíc.

„Samantha O´Neillová?“ ozvalo se jí za zády.

Polekaně se otočila. Na okamžik se jí zdálo, že ten hlas patří Patricovi… Při té myšlence se jí zvedl žaludek. Naštěstí Patrik se od té osudné noci neobjevil. Děsila se setkání s ním, když si přes Pentagon vyřizovala předčasné ukončení výzkumu a žádala o návrat do SGC, ale místo Patrica dorazil jakýsi pán ve středních letech… Neřekl jí, proč se dostavil on a ne Patric a ona se neptala. Nechtělo to vědět… Takže proč by tu měl být teď?

Ohlédla se a s úlevou vydechla. Přímo před ní totiž stál jeden za začínajících a trochu nervózních vědců.

„Ano?“

„Promiňte, že vás vyrušuji od práce, ale dole na vás čeká nějaký muž. Zdá se, že je to kurýr a že pro vás má nějakou zásilku…“

Sam to dost zaskočila, ale neřekla nic, jen se vydala na vrátnici. Tam stál jakýsi mladý muž a v ruce držel hnědou obálku, očividně určenou pro ni…

Jako by ji poznal, vyšel jí naproti.

„Paní O´Neillová?“ zeptal se.

Sam jen kývla. Ten muž nepůsobil dojmem nějakého běžného, tuctového kurýra Podal jí obálku a vytáhl zpod paží desky s papíry…

„Tady mi to, prosím, podepište.“

Sam vykonala jako robot, co jí řekl.

„A co to vlastně je?“ zeptala se zmateně, když se muž vydal ke dveřím na ulici a nic jí k obálce neřekl. Kurýr se překvapeně ohlédl a zatvářil se udiveně nad tím, že to nepoznala. Ještě když je na obálce razítko… Pak si ale profesionálním gestem narazil čapku více do čela a slušně odpověděl.

„To je soudní obsílka k soudu, madam. K rozvodovému soudu…“

„Co se jí stalo?“ uslyšela nad sebou něčí hlas. Nepoznávala ho…

„Nevím, prostě jednu chvíli stála as tou obálkou v ruce a v druhé se skácela k zemi…,“ odpověděl druhý hlas. Ten už Sam přišel povědomý.. Pak si uvědomila, že jede, že ji někam vezou.

„Doktore, myslím, že se probírá,“ ozval se třetí hlas. Ovšem zatímco předešla dva byly mužské, tenhle patřil ženě.

Doktore? Je tedy v nemocnici? Cítila, jak lehátko, na kterém ji vezli, zastavilo. Přinutila se otevřít oči. Oslepily ji ovšem světla a až nechutně bílé prostředí kolem. Zvedl se jí žaludek. Rychle oči zase zavřela a nevolnost trochu polevila.. Ještě před tím si ale všimla, že u jejího lůžky stojí vrátný z laboratoří a nějaký muž v bílém plášti – zřejmě ten doktor. Tu ženu už ale zahlédnout nestihla…

Probudila se o několik hodin později na jednom z nemocničních pokojů. Cítila se v pořádku, předchozí nevolnosti byly pryč. Vlastně jí teď bylo úplně báječně… Dalo by se totiž říct, že se konečně po dlouhé době zase vyspala. Nemuseli hned volat sanitku, pomyslela si, prostě jsem jen z vyčerpání omdlela… ale bylo to skutečně jen vyčerpáním? Náhle si jako blesk z čistého nebe vzpomněla na hnědou obálku, na kurýra  čepici.

Stočila se v posteli do klubíčka a přikrývku si přitáhla až k bradě, Po tvářích se jí rozutekly slzy velké jako hrachy.

Jack požádal o rozvod! Ne, to přece nemohl! Jak jen mohl…

Slyšela, jak se otevřely dveře, a jak někdo vchází do pokoje a míří k její posteli. Rychle otřela slzy. Nechtěla, aby jí takhle někdo viděl. Ohlédla se a spatřila toho lékaře. V ruce nesl nějaké papíry a navzdory situaci se usmíval, což Sam připadalo trochu ironické.

„Tak jak se cítíte?“ Zeptal se.

„Dobře,“ odpověděla popravdě, protože se určitě ptal a nejí zdraví fyzické ne duševní.

„to jsem moc rád… Řekněte mi, zažila jste dnes nějaký psychický otřes, rozrušilo vás něco?“

Nechápala, proč se jí na to ptá, ale kývla na souhlas.

„Dobrá, nebudu se ptát co, do toho mi nic není, ale jako ošetřující lékař vás musím nabádat k větši opatrnosti. Musíme se šetřit, maminko.“

Po doktorově poslední větě nastalo několik vteřin ohromeného ticha.

„Co…co jste to řekl?“ Vykoktala Sam zmateně a překvapeně zároveň.

„Říkal jsem, že na sebe teď budete muset dávat větší pozor, abyste neohrozila své dítě..“

„Já jsem…jsem těhotná?“

Tentokrát se zatvářil vykolejeně doktor.

„Myslel jsem, že to víte?“ zeptal se.

Sam polkla, v krku měla knedlík a pak jen záporně zakroutila hlavou.

„Ach, tak to se omlouvám… Jste v osmém týdnu těhotenství, vaše miminko je zdravé, ale jak říkám, musíte se víc šetřit.“

Sam jen přikývla, zdálo se, že je úplně v transu…

„To těhotenství není plánované?“ zeptal se doktor opatrně.

Sam se konečně probrala z prvotního šoky. Neovládla se a radostí skočil doktorovi kolem krku.

„Ne, ne, naopak! To dítě je prakticky vymodlené, už jsem ani nedoufali, že…“ hlas se jí zadrhl a oči zalily slzami dojetí.

Lékař se pousmál a pomohl jí z postele. Sam skočila v rychlosti za paravan a převlékla se. Potom zamířila ke dveřím.

„Počkejte“ zavolal na ni doktor. „tohle mi ještě podepište, teprve pak utíkejte zvěstovat tu novinu tatínkovi…“

Její úsměv trošku pohasl, ale on si toho nevšiml. Podepsala mu, co potřeboval a šla… Věřila, že to dítě jí  seslala sama nebesa, že je to znamení, že se s Jackem nemůžou rozejít.

O den později…

Celým komplexem SGC se rozléhala siréna… Generál Hammond právě sbíhal do řídící místnosti:

„Kód SG-1, pane,“ informoval ho ihned Siler. „Vracejí se předčasně a zdá se, že jsou pod palbou.“

„Otevřete iris!“ zavelel generál a okamžitě zvedl také sluchátko telefonu. „Zdravotnický tým do prostoru brány!“

V příští vteřině se pak před nimi otevřela modrá hladina. Dlouhou dobu z ní však nikdo nevycházel… Hammond, Siler i celá jednotka vojáků připravených u brány v bojové pozici očividně znejistěla. Vteřiny běžely a nic se přitom nedělo. Generál byl už, už v pokušení vydat rozkaz, ať iris zavřou, když se konečně objevil Teal´c. Byl zadýchaný buď z běhu nebo z boje. O tom, že je to nejspíš z boje, se přesvědčili téměř okamžitě. Za Teal´cem vylétlo z brány několik střel z tyčové zbraně. Naštěstí ani jedna z nich nenalezla svůj živý cíl…

Pak se na železné rampě objevil plukovník O´Neill. Ale nijak se nerozhlížel kolem sebe a okamžitě se otočil zpátky k modré hladině se zbraní připravenou ke střelbě… Čekal na Daniela, ale další vteřiny letěly jako splašené a Daniel Jackson nikde.

Ve chvíli, kdy bránou prošel první jaffa, který byl ale Jackem okamžitě zneškodněn, všichni pochopili, že Daniel se už neobjeví.

Generálovi nezbylo nic jiného, než vydat rozkaz, aby zavřeli bránu.

Iris se zavřela Jackovi přímo před nosem a on na ni zůstal omráčeně zírat. Hlaveň své zbraně pomalu sklopil k zemi… Krucinál, co zase udělal špatně? Slyšel, jak k němu někdo dupe po rampě. Vzápětí vedle sebe uviděl a taky uslyšel Hammonda.

„Plukovníku, čekám na hlášení!“ Jeho ostrý hlas prořízl ticho jako břitva. Dobře totiž věděl, jak moc se za jediný týden Jack změnil. Nevěděl sice přesně, co se stalo, ale byl si jistý, že to má o dělat se Sam. O´Neill ovšem odmítal na této úrovni o čemkoliv debatovat… Ale ať už se stalo nebo nestalo cokoli, Jack byl teď mnohem uzavřenější, zahořklejší, zamlklejší, ale především začal až neuvěřitelně hazardovat a riskovat všude, kde se jen dalo. Jako kdyby pro něj už život nic neznamenal… Za pouhý jeden týden o tom stihli mluvit asi čtyřikrát, protože Jack si nezahrával pouze se svým životem, ale i se životy ostatních členů týmu.

„Já za to nemůžu, pane, přísahám!“ O´Neillův hlas zněl poněkud nakřáple. Pochopil, co má Hammond na mysli,. „poslal jste nás přece na úplně obyčejnou misi, říkal jste, že tam nic nevyvedu… Všechno probíhalo normálně. Daniel konverzoval s obyvateli, snažili jste se něco zjistit o tom jedu, který dokáže prý zneškodnit Goa´uldy a pak… prostě jsme se ráno probudili a byli jsme obklíčeni jaffy  ze všech stran. Slíbili jsme náčelníkovi, že se pokusíme vrátit a přivést posily. Ti jaffové zřejmě nevěděli, že tam jsme a ti domorodci byly poměrně primitivní. Nečekali proto, že se budou bránit, nebo se dokonce pokusí dostat k bráně, protože ti lidé tam ani nevědí, jak se používá. Hlídky byli řídké, takže se nám z vesnice podařilo proklouznout. Ale kus od brány nás odhalili a začali nás honit a pálit po nás… Všechno se seběhlo rychle, vím jen, že Teal´c přede mnou zadával adresu a Daniel běžel za mnou. Každému z nás nezbylo nic jiného, než se postarat sám o sebe. Já…doufal jsem, že to Daniel stihl.“ Při posledních slovech Jack sklopil hlavu. Cítil se neuvěřitelně provinile, i když tentokrát nic z toho nebyla jeho vina... Nebo ano?

Ohlédl se a spatřil Teal´ca, kterého nakládali na nosítka a odnášeli na ošetřovnu. Až teď si uvědomil, že Teal´c je vlastně zranění… Žaludek se mu znovu sevřel. Proboha, copak je tohle všechno možné? Během týdne přijít o vše? O milovanou ženu, přítele… A mohl snad za to? Nebyla nakonec vina v něm?

„Jacku, v zasedačce na vás někdo čeká,“ ozval se Hammond tentokrát mnohem mírnějším hlasem. O´Neill s sebou roztržitě trhl.

„Jistě…,“ zamumlala. „díky pane, ale nejdřív chci zjistit, jak je na tom Teal´c. a taky žádám o sestavení záchranného týmu.“

„Pokud je ta planeta obsazená jaffy, nemohu vám povolit návrat a ni.“ Jack ani nemrkl, zdálo se, že to čekal…

„V tom případě žádám o vypočítání vzdálenosti té planety od Země a následně kontaktování tok´rů.“ Jeho hlas zněl nekompromisně a velitelsky, ačkoliv mluvil s generálem. Ten se nezmohl na jakýkoli protest. Ani nemrkl a Jack už zmizel na chodbě. Povzdechl si. Ani se ho nezeptal na to, kdo na něj v zasedačce vlastně čeká…

„Jeho zranění je vážně, ale věříme, že to není nic, co by symbiont nezvládl. Jen to pár dní potrvá…,“ uslyšel au za půl hodiny konečný verdikt doktorky Jack. Nadechoval se, že se zeptá, jestli může něco udělat, ale doktorka ho umlčela dřív, než stihl vyslovit první slovo…

„Teal´covi teď nijak nepomůžete, to musí zvládnout sám, ale… dostaňte z toho Daniela. Ten potřebuje vaši pomoc.“

Jack se na ni zkoumavě zadíval a pak jen kývl. Měla pravdu! Musí se konečně přestat litovat a pustit z hlavy Sam. Aspoň na pár hodin… Musí se vzchopit a dostat z toho svého nejlepšího přítele! Konec konců dluží mu to…

Jack O´Neill dupal po železných schodech do zasedací místnosti a každý jeho krok vyluzoval charakteristický zvuk. Hlavu měl plnou plánů a verzí záchrany Daniela, že asi vůbec nevzpomněla na to, že mu Hammond předtím řekl, že v zasedačce na něj někdo čeká…

A tak, když konečně stanul na rovné podlaze zasedací místnosti, zůstal omráčeně stát. Měl pocit, jako by dostal ráni kladivem přímo do hlavy… Na okamžik se mu taky až zatmělo před očima. Ale když pak už zase jasně viděl, pořád tam stála opřená o stůl. Sam!

Ach ne, to snad ne! On se jí snaží dostat z hlavy, protože jedině tak je tu naděje, že z toho Daniela dostanou a ona se tu klidně objeví… snažil se potlačit vlnu vzteku a odporu, protože na ni podobného teď nebyl čas ani vhodné místo. Chtěl odejít, ale ona byla rychlejší…

„Jacku, je mi líto, co se stalo. Už jsem to slyšela…“ Pomalými kroky došla až k němu, stála teď jen kousek od něj.

O´Neill se na ni upřeně zadíval a všiml si, že má v očích slzy. Přál si uvěřit tomu, že jsou upřímné, že to, co řekla, je upřímné.. ale nešlo to. Cítil, jak mu tluče srdcem ale její slzy ho nedojímaly, cítil, jak mu ve spáncích tepe krev, ale zároveň ho taky svírala nenávist.

Dala mu ruce kolem krku, ale on je jen beze slova zase sundal. Jeho pohled byl chladný, tvrdý a jakoby zakalený… to jí do očí vehnalo další slzy. Copak jí skutečně nenávidí?

Otočil se a vydal se pryč. Zůstala za ním jen zmateně stát… chvěla se.

„Jacku, musíme si promluvit!“ zavolala za ním.

Zastavil a ohlédl se. Propálil ji pohlede a pak se jeho rty stáhly do úzké štěrbiny.

„Ano, máš pravdu,“ odvětil mrazivě. „Musíme si promluvit o rozvodu, předpokládám, že obálku si už obdržela?“

„Ten rozvod… to přece nemůžeš myslet vážně,“ vzlykla. „Ani si mě nevyslechl…“

„Nechci nic poslouchat!“ vykřikl. „a nevidím jediný důvod, proč bych ten rozvod neměl brát vážně! Žijeme v Americe a pokud vím, tak tady je nevěra dostatečný důvod k rozvodu…“

Ve chvíli, kdy vyslovil slovo nevěra, se Sam zdálo, jako by spolkla rozžhavený uhlík. Slzy se jí nekonrolovatelně rozutekly po tvářích… Obličej schovala do dlaní a zamumlala:

„Já ti nevěrná nebyla, přísahám! Tak proč mě nechceš vyslechnout?“

Neviděla, že se jen kysele ušklíbl. Zvedla k němu oči..

„Miluju tě! Proč mi to nechceš věřit? Miluju…“

Jeho výraz zjihl. Připadla mu náhle tak zranitelná… chtěl jí uvěřit! Vážně chtěl všemu, co mu tady teď povídá… Ale pak se mu v hlavě vybavil obraz toho chlapa, jak jí drží v náručí, jak jí líbá, jak jeho ruce přejíždí po jejím těle. Jeho tvář opět ztvrdla. Vydal se pryč, ale v příští vteřině ho zarazilo to, co řekla:

„Miluješ mě ještě vůbec? Máš mě aspoň trochu rád? Kdybych věděla, že ne, nechala bych tě jít a nikdy bych ti neřekla to, co se ti právě chystám říct…“

Nechtěl, bránil se tomu, ale nakonec se prostě musel otočit. Nemínil jí odpovědět na žádnou z jejích otázek, ale podvědomě ho něco přinutilo vyslechnout ji… a ona to poznala. Na několik vteřin zavřela oči a pak se na něj zase zadívala. Přála si spatřit v jeho tváři něco jiného než jen nenávist, odpor a chlad…

„Jsem těhotná,“ vydechla.

Kdyby teď v místnosti vybouchla bomb, nezpůsobilo by to u Jacka překvapení, větší údiv, větší šok… zíral na ni a nebyl schopen slova. Cítil, jak si mu po levé tváři razí cestu slzy. Kolikrát si přál slyšet z jejích úst tuhle větu? Ach, proboha, kdy mu konečně přestane lhát, kdo ho přestane mučit? Nadechl si.

„Doufám, že nečekáš, že ti uvěřím, že to dítě je moje…,“ zašeptal. Otočil se na patě a utekl pryč… už neviděl, jak na něj Sam po jeho poslední větě vyděšeně pohlédla, jak se jí rozklepaly ruce a rty a jak se rozplakala…

Daniel Jackson klesl zmoženě na kolena a teprve až po několika vteřinách se odvážil zvednout hlavu… Snad by mohl říct, že pohled, který mu vyvstal, ho vyděsil, ale asi by to byla lež.

Přímo před ním seděl na vyvýšeném stupínku Anubis. Daniel se lehce zamračil a přemýšlel nad tím, kde se stala chyba… Někde se stát musela, protože jinak by tu nebyl. Po tváři mu stékal pramínek krve a on se znovu ošil. Byl to nepříjemný pocit. Ruce měl spoutané za zády a nemohl si krev otřít, z toho pocitu začínal skoro šílet… Ale na druhou stranu zůstával naopak úplně apatický. Tedy v porovnání k situaci, ve které se nacházel…

Po několikavteřinové zvukové odmlce převzal slovo sám Anubis.

„Daniel Jackson,“ pronesl ponurým, ale zároveň jaksi potěšeným, hlasem.

Daniel nepovažoval za nutné cokoli a jakkoli odpovídat. Namísto toho se jen znovu lehce ušklíbl. Krev si už razila cestu po jeho nose dále směrem k ústům…

„Je mi potěšením, že se setkáváme,“ pokračoval dál Anubis.

Na tohle už Daniel prostě nemohl nereagovat. Tím spíš, když už poznal chuť své vlastní krve…

„Škoda, že nemůžu říct to samé,“ vyštěkl.

„Ano, to je skutečně škoda…,“ poznamenal Anubis sám k sobě a zvedl se ze svého křesla. Pomalými kroky došel až ke klečícímu Danielovi a ze shora se na něj zadíval. V okamžik, kdy Daniel pohlédl do jeho rádoby tváře, se v něm všechno sevřelo. Nedovedl si to vysvětlit, ale tělem mu prostoupil mrtvolný chlad a nevědomky se až otřásl… Anubis zřejmě dobře věděl, co mu způsobuje a naklonil se k Danielovi obličeji ještě blíž.

Přál si odvrátit hlavu nebo alespoň pohled, ale bylo to jako kdyby ho držela či dokonce přitahovala nějaká magická síla. Nedokázal se ani pohnout… Zdálo se mu, že z jeho těla uniká všechna energie, všechna chuť bojovat, víra, radost i pocit štěstí.

Ve chvíli, kdy si myslel, že to nevydrží, že se prostě s ním něco musí stát, i když přesně nevěděl co, se Anubis odvrátil a on mohl náhle zase volně dýchat… Hladově zalapal po dechu, až se zakuckal.

„S tebou to nebude těžké…,“ pronesl Anubis a prozatím už Danielovi nevěnoval pozornost. Obrátil se k Jaffovi, stojícímu za Danielem jako hlídač a zeptal se:

„Co jste zjistili?“

„Ta rostlina, ze které se dá vyrobit jed proti Goaldům, skutečně existuje, můj pane,“ odpověděl poslušně Anubisův První muž. „Když jsme dorazili na povrch planety, všechen lid se vyděsil… To, že je tam ale SG-1, jsme pochopitelně nevěděli.“ Když pronášel tuhle větu, Danielovi se zdálo, že se do Jaffova hlasu vmísil posměch a opovržení. Ale neodvážil se zvednout hlavu… Pořád cítil něco podivného hluboko v sobě, co z něho vyprchávalo jen velmi pomalu a on se přímo panicky děsil toho, že by to měl zažít znovu. Bylo to horší než jakákoli fyzická bolest, nedalo se to k ničemu, co kdy prožil, přirovnat… Nebolela ho sice jediná kůstka v těle, ale stejně to působilo obrovská muka… Jestli to bude muset prožít ještě jednou, radši se nechá zabít! Zabít!

„Jejich přítomnost jsme zjistili, až když se pokusili o útěk,“ pokračoval Jaffa. „Zajmout se nám podařilo ale jen jednoho. Je mi líto, jestli jsem tě tím zklamal, můj pane.“ Anubisův První muž se v očekávání odmlčel, ale Anubis sám nevypadal rozčíleně, pokud se na něm kdy něco takového podařilo vypozorovat…

„V případě SG-1 je i jeden hodně,“ pronesl Anubis. „Vedl sis dobře.“

Daniel zřetelně slyšel, jak Jaffa za ním úlevou vydechl. Po několikaminutovém klečení na podlaze ho už začínaly tlačit kolena a z tváře mu odkapávala krev až na zem… Z toho pohledu se mu kdoví proč zvedal žaludek. Sám se tomu divil, na tohle přece nikdy netrpěl.

„Domorodci nám ale i přes všechny výhružky odmítají sdělit recept na ten jed, můj pane,“ dodal rychle Jaffa. „Zdá se, že raději zemřou, než aby cokoli prozradili.“

„Dobrá tedy!“ souhlasil Anubis tónem, jako by si právě v restauraci objednal místo párku, který jim už došel, hamburger.

Daniel zvedl poplašeně hlavu a podíval se na Jaffu. Jak se zdálo, ani ten tak úplně nepochopil, co po něm jeho pán žádá…

„Promiň, můj pane, ale…“

„Potřebujeme přeci již delší dobu na nějakém šikovném místě otestovat tu naquadriovou bombu, ne?“

„Jistě, pane,“ přikývl Jaffa na znamení, jako že už chápe a vydal se vykonat rozkaz.

Daniel zaslepen vztekem i zoufalstvím vyskočil nečekaně na nohy.

„Vy jste blázen!“ zařval. Už ve chvíli, kdy to vyslovil, ho napadlo, že je to ale dost slabý výraz. „Na té planetě žijí statisíce lidí a vy je všechny zabijete!“ Nechápal, proč se vlastně zachoval tak pošetile, věděl, že s tím nic nezmůže… A o to víc mu z toho bylo nanic.

Ještě chtěl něco zařvat, dostat to ze sebe, ale dostal ránu tyčovou zbraní do holeně, díky níž opět klesl na zem. Pak ho zasáhla další tentokrát do tváře… Danielovi se zdálo, že má rozdrcenou čelist. Při ráně se mu hlava otočila, až mu v krku cosi křuplo a z nosu spadly brýle. Napadlo ho, že je už nejspíš nebude nikdy nosit… A měl pravdu! Další Jaffa, stojící za ním, s neskrývanou chutí na brýle šlápl, jen to ruplo.

„Odveď ho!“ zaslechl Daniel jako pod vodou Anubise a vzápětí ho čaply dvoje ruce. Neměl sílu postavit se, a tak ho z místnosti doslova vyvlekli…

A Daniel poznal, že tentokrát se skutečně něco nepovedlo, něco bylo špatně. Už bylo zbytečné přemýšlet o tom co, bylo zbytečné dělat si naděje, že ho z tohohle dostanou… Jednou ho to štěstí prostě opustit muselo.

Pánské sprchy a také šatny byly k Jackově překvapení ale i úlevě úplně prázdné… Vešel dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Chvilku jen tak stál, nedělal vůbec nic, zdálo se, že snad ani nedýchá. Rozhlédl se kolem sebe, zaposlouchal se do pro něj tak náhle zničujícího ticha… Když se ujistil, že je tam skutečně sám, a že může dát konečně průchod svým pocitům, bezmocně se svezl podél dveří k zemi. Kolena si přitáhl až k bradě a zavřel oči. Nebylo mu to ale nic platné, vydržel to pouze několik vteřin… První slza se mu vykutálela zpod křečovitě sevřeného víčka, za ní druhá a třetí…

Pociťujíc, že je to bez jakýchkoli účinků, oči zase pomalu otevřel. Bylo to úplně zbytečné. Bolest i slzy si stejně cestu ven našli.

Seděl a díval se zamlženým zrakem před sebe. Kolena tiskl vší silou až k tělu, jako by tak ze sebe chtěl vymáčknout duši… Přísahal si, že se nerozbrečí, neudělá svému měkčímu já radost. Těch pár slz, ty tiché dva potůčky, ale prostě nedovedl zastavit.

Přál si ztratit paměť nebo rovnou na místě zemřít. Najednou mu bylo všechno jedno, cítil jen bolest a v neposlední řadě taky vztek.

Sam čeká dítě! Jeho manželka čeká dítě… Když v sobě sebral dostatek sil i odvahy k tomu, aby si to řekl alespoň v duchu, neubránil se kyselému úšklebku. Vlastně se chtěl ušklíbnout, ale nevyšlo to… Namísto toho se mu obličej zkřivil do bolestivé grimasy a navzdory své přísaze vzlykl. Nešlo to jinak, vyšlo mu to až z hlubin duše… Obličej schoval do dlaní, jako by se snad bál, že ho někdo uvidí. I když pravdou bylo, že dveře se mohly otevřít kdykoli…

Svezl se z dveří a hlavou se opřel do rohu místnosti. Schoulil se do klubíčka, jako by trpěl neuvěřitelnými bolestmi břicha…

Přál si zablokovat svůj mozek, nemyslet na nic, ale i proti jeho vůli se mu v hlavě ten krátký rozhovor se Sam stále omílal v hlavě. Pořád, dokola, ne a ne to přestat… Je těhotná, je těhotná, je těhotná!!

Kolikrát si za tu dobu, co byli manželé, tohle přál slyšet? Kolikrát už div že neprosil Boha, aby směl být zase tátou s ženou, kterou nadevšechno miluje? Kolikrát se zapřísahal, že byl dal půl života za to, aby s ním Sam čekala dítě?

A teď je dítě na cestě… Sam bude mít děťátko a zrovna teď! Proč ne před dvěma lety? Proč ne před rokem, měsícem? Potom všem co se teď stalo, za ním prostě přijde a řekne mu, že je v jiném stavu a doufá tak, že se tím všechno vyřeší… Ano, doufala v to, poznal jí to na očích.

Ale nevyřešilo se tím vůbec nic! Naopak se to všechno ještě zkomplikovalo… Proboha, co všechno se mu ještě v životě musí stát?

Na vteřinu či na dvě ho napadlo, že by možná měl všechno prostě jen hodit za hlavu, vrátit se k Sam a vychovávat spolu s ní to malé… Ale nemohl! Nemohl, prostě to nešlo! Neměl jistotu, že je to dítě jeho a on si byl jistý, že by se přes to nedokázal přenést. Prostě by neuměl žít vedle ženy, která ho podvedla, ale kterou i přesto nade všechno miluje a pečovat s ní o dítě, o kterém si ani nemůže být jist, že je jeho.

Najednou mu toho drobečka bylo z nepochopitelných důvodů líto. Nepochyboval o tom, že ať už se teď, co se děje, Sam bude skvělá matka… Možná prostě jen potřeboval litovat někoho jiného, ne sebe.

Ano, lítost. To bylo taky to, co ho zaplavovalo jako přílivová vlna. Nenáviděl sebelítost… Ale přesto se cítil osudem neuvěřitelně ukřivděn. Opustila ho manželka, vzápětí zjistil, že ho podvádí a taky čeká dítě, jeden jeho přítel je raněn a druhý neznámo kde… Je to snad málo? Co všechno se ještě má stát, aby tomu všemu byl konečně konec??

Jackovy kroky už dávno odezněly v dálce a Sam stále nenacházela dost sil k tomu, aby se zvedla z kožené židle a utekla někam pryč, někam, kde by ji nikdo nenašel, neviděl…

V obrovském kůží vonícím křesle se ztrácela, připadala si maličká a bezmocná, zraněná. Ať už se kdy stalo cokoli, nikdy by ji nenapadlo, že když Jackovi – svému manželovi – řekne, že budou mít miminko, tak si bude myslet, že není jeho.

Bože, přece i kdyby se to stalo, i kdyby to dítě nebylo jeho, copak si mohl myslet, že by se mu pokoušela namluvit, že otcem toho maličkého je on? Jak jen mohl tohle říct, jak mohl na něco takového jen pomyslet? Zranilo ji to, dostala ránu přímo do srdce…

Zatočila se jí hlava. Vzpomněla si na to, co říkal doktor, musí se přeci šetřit! Začala zhluboka a pravidelně dýchat a zabralo to… Nevolnost jí přešla.

Slyšela, jak po schodech do zasedačky někdo dupe. Podle zvuků a hlasů to byl zřejmě nějaký tým, chystající se podat hlášení…

Tentokrát v sobě všechny síly zmobilizovala, vstala a utekla pryč.

O tři hodiny později…

„Jak je na tom Teal’c, doktorko,“ zeptal se Jack a usedl na židli vedle lůžka svého spícího přítele.

„Jeho stav je pořád stejný, plukovníku. Přece nečekáte za pár hodin zázraky?“

Jack se pousmál, ale v tom úsměvu nebyla ani stopa po veselí.

„Ne, v zázraky vážně nedoufám,“ zamumlal.

Doktorka si všimla, že plukovník O’Neill vypadá… příšerně. To byl jediný výstižný termín, který jako lékařka směla použít. Jako člověk by bezpochyby našla spoustu dalších a mnohem výstižnějších slov.

Nic o tom, co se dělo jemu a Sam, nevěděla, takže celý jeho psychický stav i celkové vzevření připisovala situaci týkající se Daniela.

„Nějaké noviny ohledně doktora Jacksona?“ zeptala se.

Jack se na ní trhavým pohledem otočil a lékařka poznala, že ho vytrhla z myšlenek.

„Ne… Prozatím ne,“ vykoktal O’Neill a zase ze židle vstal. „Podařilo se mi přemluvit generála, aby tu planetu vyslal alespoň průzkumnou sondu, abychom věděli, jak to tam vypadá…“ Podíval se na hodinky. „Což mi připomíná, že budu muset jít… Zatím nashle!“ zavolal na ni už s chodby.

Do řídící místnosti dorazil v okamžiku, kdy začal poručík, obsluhující bránu, zadávat do počítače první symboly… Přistoupil blíž k prosklené stěně a zadíval se na pohybující se zámky na bráně. Dole pod rampou stálo několik techniků, kteří připravovali průzkumnou sondu. Ani nevěděl proč, ale začal si techniky lépe prohlížet. Dva muži a… jedna žena! Ta se právě vynořila zpoza sondy, kam on neviděl. Zřejmě něco upravovala vepředu…

Narovnala se a jakoby tušila, jakoby jí něco vedlo, pohlédla za sklo do řídící místnosti…

Oči Jacka a Sam se setkaly v jedné jediné vteřině, v okamžiku, kdy on pohlédl na ni, podívala se i ona na něj… Zdálo se, že je přítomnost toho druhého zaskočila, ale pohled nedovedl několik vteřin odvrátit ani jeden. Dívali se na sebe a zdálo se, že si toho spoustu vyměňují i beze slov… Žádný z nich se neusmál, ale ani nezamračil, bylo to jako by někdo zmáčkl stopku.

Tento oční kontakt, ale nečekaně přerušil jeden z techniků, kdy Sam těsně před otevřením červí díry upozornil, že by měla ustoupit do bezpečnější vzdálenosti. Sam uposlechla a Jack jí tak zmizel ze zorného pole…

Jack se přinutil odvrátit pohled i myšlenky od Sam a zaměřil se na aktivní bránu a na jí právě projíždějící průzkumnou sondu.

„Přecházím na video i audio,“ oznámil poručík a Jack se spolu s generálem Hammondem zaměřil na prozatím zrnící monitor počítače.

O’Neill přitom dobře slyšel, jak někdo běží po schodech nahoru k nim a už předem dobře věděl, kdo je to… Najednou se mu obrazovka počítače rozplynula před očima a on vnímal jen ty kroky, mířící k nim. Zastavily se jen kousek od něho. Zbaběle si uvědomil, že má strach se ohlédnout…

Rukama byl opřený o stůl a najednou cítil, jak jiná ruka překrývá tu jeho…

Sam nevěděla, proč to po tom všem, co jí před pár hodinami řekl, udělala, ale faktem bylo, že cítila neuvěřitelnou potřebu po jeho blízkosti. A taky věděla, že Jack se určitě obviňuje kvůli tomu, co se stalo Danielovi i Teal’covi… Možná jí to nedovolí, ale ona se prostě aspoň musela pokusit ho povzbudit.

Váhal dlouho. Ten pocit jejího tepla a přítomnosti na své ruce byl náhle příjemný a jemu se zdálo, že alespoň na okamžik zase našel pevnou půdu pod nohama… A teď to potřeboval, protože pohled, který se mu naskytl na monitoru počítače, mu doslova podlomil nohy. Všude kam jen sonda dohlédla byla hotová spoušť… Žádná zeleň, ani modré nebe, které Jack pamatoval ze své poslední návštěvy, prostě vůbec nic. Jen prach, písek, krátery…

„Panebože!“ uniklo Jackovi z úst a stisk Saminy ruky v ten okamžik ještě zesílil.

„Tamní atmosféra je nedýchatelná, generále,“ informoval po krátkém průzkumu sondy poručík. „Oxid uhličitý společně s dusíkem tvoří přes 85% atmosféry, teplota 76°C, radiace velmi vysoká…“

Jackovi spadla brada a zřejmě tak i všem ostatním v místnosti. I malé dítě by pochopilo, že tohle ani v tomhle nemohl nikdo přežít…

O’Neill cítil, jak Samina ruka pomalu stoupá po jeho paži až k ramenu. Zadržel by ji, jindy ano, ale ne teď… Teď to byla zdánlivě jediná jistota, kterou měl. Obrátil se na generála.

„Myslíte, že… že ho tam nechali?“ Když nad tím později přemýšlel, nenašel jediný důvod toho, proč se na to zeptal a proč zrovna generála.

Hammond sklopil hlavu a Jack pochopil i beze slov.

„Není to tvoje vina, Jacku!“ zaslechl vedle sebe její hlas. „Nemůžeš za to…“

Chtěl tomu uvěřit, ale možná právě proto, že to říkala ona, tomu nevěřil.

„Ale ano, je to moje vina…,“ zamumlal. „Byl jsem… JSEM jeho velitel, měl jsem to být já, kdo běžel jako poslední! Kapitán přece opouští loď poslední, ne?“

„Sam má pravdu!“ přerušil ho rázně Hammond. „Není to vaše chyba, Jacku, nemůžete se takhle obviňovat.“

Jack měl až podezřele dlouho sklopenou hlavu… Po pár nekonečných minutách ji ale bojovně zvedl. Otočil se na poručíka u počítače.

„Propočítali jste vzdálenost té planety od Země?“ zeptal se.

„Ano, pane,“ kývl poručík a bleskově něco v počítači vyhledal. „Je až překvapivě blízko, plukovníku. Pomocí hyperprostoru je možné se tam dostat už za pět dní…“

Jack se s očekáváním v očích zadíval na generála. Ten mu pohled opětoval, ale neříkal nic… O’Neill stále cítil Saminu ruku na své paži a zdálo se mu, že mu dodává jakousi sílu.

„Pane,“ ujal se Jack slova, „pokud dobře vím, tak v Oblasti 51 máme nyní jednu plně funkční goaldskou mateřskou loď…“

„Máte pravdu, O’Neille,“ kývl generál. „Ale co s ní chcete dělat?“

Nečekaně se do debaty zapojila Sam a plně Jacka podpořila.

„Jack má pravdu, generále! Mohli bychom se tam zaletět podívat… Existuje přece určitá šance, že tam někdo pořád bude nebo najdeme nějakou stopu, něco, co sonda, nezjistí.“

O’Neill se po ní podíval, najednou byl nevysvětlitelně rád, že je tu s ním…

„Máte pravdu, Sam, ta šance tady je, ale proklatě malá… A i kdybych vám to povolil já, silně pochybuji, že až sdělím všechny okolnosti Pentagonu, povolí tenhle let.“

„Ale generále!“ vyhrkli Jack i Sam najednou. Navzájem se po sobě podívali…

„Generále, jde tu přece o Daniela!“ pokračovala Sam a Jack jí okamžitě doplnil.

„Zachránil tuhle planetu už bezpočetkrát! I Pentagon by mohl uznat, že mu něco dluží…“

Hammond jen smutně zakroutil hlavou…

„A i kdyby… i kdyby jste tam našli nějakou loď, nedej bože flotilu, kde by mohl Daniel být, co pak? Co chcete dělat?“

Na tohle neměl ani jeden co říct a v místnosti se rozhostilo ticho…

„Je mi líto, Jacku,“ zašeptal generál a bylo znát, že to myslí skutečně upřímně. „Ale tohle prostě nemůžu povolit… Nemáme jediný důkaz či aspoň náznak, že doktor Jackson ještě žije. A i kdyby ano, nevíme, kde je, ani co s ním provedli.“ Na to se otočil a odešel z řídící místnosti pryč.

Sam i Jack za ním zírali jako uhranutí.

„A tohle je jako všechno?“ zeptal se Jack zoufale. Ani si pořádně neuvědomil, že Sam stojí u něj, nečekal na svou otázku odpověď…

„To… to je strašné,“ vykoktala a nedokázala potlačit vzlyknutí.

Jack se na ní z profilu podíval. Sam po dlouhé době pustila jeho ruku a zakryla si jí obličej. Vzlykla znovu a pak znovu…

„Co se to jenom v poslední době děje?“ zašeptala.

Jack jí stále jen mlčky pozoroval. Toužil po tom, obejmout jí a pohladit, utěšit. Tahle bolest byla pro oba dva stejná, možná proto mu dala na chvilku zapomenout… Najednou ani nevěděl, co dělá a tiše k Sam přistoupil. A stejně jako to dělal vždycky, když byla na pokraji sil, když potřebovala oporu, ji objal…

Přitiskla se k němu pevně, možná pevněji než čekal. Nebo už zapomněl, jaké je její objetí? A co polibky? Pořád chutnají stejně? Najednou měl nepopsatelnou chuť to vyzkoušet… Teď se prostě dělo něco zvláštního, něco, co přehlušilo všechno ostatní. A on potřeboval ji, stejně jako ona jeho… Jen na chvilku! Sklonil hlavu a mlčky vyhledal svými rty její. Chvěly se, snad od pláče, snad vzrušením. Políbil jí. Jemně skousl její spodní ret. Chutnala pořád stejně, možná ještě lépe… A její rty byly vždycky to, co ho spolehlivě zbavilo rozumu.

Možná, že byla trochu překvapená, ale rozhodně se nebránila. Jackova náruč bylo to jediné místo, kde se kdy skutečně cítila v bezpečí… Takže jí teď přijala stejně jako o něco později jeho rty. Toužila si namluvit, že je všechno v pořádku, ale cosi v Jackově chování jí to nedovolovalo. Pořád to nebyl on, nebyl to Jack, nebyl to její manžel, pořád mezi nimi byla jakási bariéra. A ona věděla jaká – bolest, nedůvěra, vztek a taky zoufalost. Věděla, že tohle je jen okamžik. Krátký okamžik, který za chvilku skončí… Teď jí líbá jen proto, že to tak cítí, že je přemožen situací. Ale už určitě za kratičkou chviličku to ukončí, uvědomí si, že tohle vlastně udělat nechtěl, že líbá někoho, komu nedůvěřuje, kdo ho zradil, koho možná nenávidí… A zatímco ještě před chvilkou ji Jackova náruč přinášela klid a bezpečí, vědomí toho všeho, všechny ty příjemné pocity odneslo a ona se, zatímco Jack ji zuřivě a náruživě líbal, znovu rozplakala.

Zarazilo ho to a on okamžitě přestal. Pochopil, že tohle nebylo správné… Ale on ji miluje a tohle bylo silnější! Poodstoupil od ní. Zdrceně se na ní zadíval a… Najednou už prostě věděl, co udělá! Oči se mu rozsvítily jako dvě žárovky, což Sam připadalo navzdory situaci dost podivné. Dokonce přestala plakat…

„Jacku? Co se děje?“ zeptala se, když jeho výraz nepřestával být zasněný a jako by vytržený z reálu.

„Něco… něco mě napadlo!“ zvolal Jack bojovně a zamával jí před obličejem rukama. Pak se obrátil na patě a utekl pryč…

Sam se za ním nechápavě dívala. Z jeho výrazu ve tváři, ale podvědomě vycítila, že jde o něco… Sakra, nevěděla co, ale… Znala ho až moc dobře na to, aby věděla, že je to nějaká šílenost. Nejspíš právě proto se za ním taky okamžitě rozeběhla.

Dohnala ho až u pánských šaten. Volala na něj sice už hezkou chvíli před tím, ale skutečně ho dohnat a taky následně skoro až násilně zastavit se jí podařilo až u šaten…

„Jacku, co chceš dělat?“

Nic, nereagoval. Vlastně už teď litoval, že se nechal unést a zmínil se o tom před ní…

„Proboha, já tě přece znám! Co máš v plánu?“

Zastavil se. Pochopil, že tohle nemá cenu… Až příliš jasně viděl v jejích očích strach a úzkost – o jeho osobu. Došlo mu, že o tomhle ale v žádném případě nesmí mluvit na chodbě. Vtáhl jí za sebou do šaten – díkybohu ani tentokrát tam nikdo nebyl – a zavřel za sebou dveře. Nevěnoval jí však příliš mnoho pozornosti a otevřel svou skříňku. Začal ze sebe shazovat uniformu a oblékat se do civilu…

„Tak co chceš dělat?“

„Dostanu z toho Daniela!“ odpověděl neurčitě.

Sam zalapala po dechu.

„Ale… jak?“

Navlékl se do džín a přetáhl si tričko přes hlavu.

„To ti neřeknu.“

„Proč ne?“ zašeptala a on zaznamenal, že její hlas se už zase chvěje.

„Nechci, aby ses do toho nějak zapletla,“ konstatoval, jak nejlhostejněji to dovedl.

„Ale já se do toho chci zaplést!“ vykřikla bojovně. „Já nedovolím, abys udělal nějakou pitomost! Ty jsme přece vždycky dělali společně…,“ dodala šeptem.

Odvážil se na ni pohlédnout a zabouchl při tom skříňku. Neřekl ale nic a vydal se ke dveřím. Zastoupila mu cestu a uslzenýma očima k němu vzhlédla…

„Řekni mi, o co jde,“ zaprosila zoufale. „Copak mi už ani trochu nevěříš?“

Znovu si ji přeměřil pohledem… a pak se v něm cosi zlomilo. Chytl jí za ruku a vyběhl s ní na chodbu.

„Pojď se mnou, povím ti to v autě! Odvezu tě domů, řeknu ti, co chceš vědět, ale v žádném případě nedovolím, abys šla se mnou!“

Auto plukovníka O’Neilla se za soumraku vyřítilo z parkoviště komplexu Cheynevské hory až nebezpečnou rychlostí… Slunce právě zapadalo a kouzlilo na obloze neobvykle krásné a syté barvy oranžové, červené a růžové. Několik nadýchaných obláčků, kteří tomu všemu dodávaly jakýsi lehký a nadýchaný vzhled, kroužilo po obloze jako ovečky, chystající se ke spánku. Vzduch voněl pozdním létem a taky posekaným obilím… Všechno živé se už pomalu chystalo ke spaní nebo alespoň k nočnímu klidu. Ptáčci už nějaký čas nešvitořili, jen občas se ještě na nebi objevila zapomenutá vlaštovka, která spěchala domů k mámě…

Byl to nádherný soumrak. Jeden z posledních teplých letních večerů… Byla určitě škoda, že Sam ani Jack nic z toho nevnímali. Vyběhli ruku v ruce ze základny a příliš se kolem sebe nerozhlíželi. Někdo, kdo je neznal osobně, ale jejich příběh ano, by se jistě domníval, že ten nejzamilovanější a nejšťastnější pár se právě vyřítil z práce tou největší možnou rychlostí, jen aby už byli spolu sami…

Ten, kdo Jacka a Sam osobně znal, pochopil by, že to není pravda. Tihle dva se nezdáli zamilovaní a už vůbec ne šťastní… Něco se muselo stát. Sam měla uplakané oči a nedržela svého manžela za ruku. Tedy aspoň se nezdálo, že by to bylo dobrovolně… Jack O’Neill svou ženu zdánlivě až surově vlekl do auta. Ve tváři měl bolest, odhodlání, ale stejně tak možná i strach. Ačkoli to vypadalo, že Sam nejde s Jackem z vlastní vůle, bez okolků a jakéhokoli zdržování nastoupila do auta na místo spolujezdce. Jack skočil do auta ve stejně vteřině jako ona… A neuběhly ani dvě sekundy a ztichlou krajinou se ozvalo mohutné zaburácení motoru. Vojín, držící službu na vrátnici, měl co dělat, aby jim stihl otevřít vrata… Přišlo mu zvláštní, že mu O’Neill jako obvykle nepokynul rukou na pozdrav. Namísto toho jen zprudka došlápl na plyn, kola se protočila na místě, zvedla se vlnu prachu, díky níž se vojín rozkašlal a pak už byl plukovník O’Neill i jeho žena pryč…

V autě bylo několik minut takřka hrobové ticho, které přerušoval jen pravidelný chod motoru… Zdálo se, že Sam sbírá odvahu i síly na to, aby konečně promluvila a Jackovi na první pohled nebylo do řeči vůbec. Pohledem sledoval silnici před sebou, i když v myšlenkách byl určitě na míle daleko…

„Řekneš mi konečně, o co jde?“ zeptala se Sam po chvilce, kdy jí došlo, že Jack sám od sebe mluvit nezačne.

Neodpověděl. Jen zarytě sledoval cestu před sebou.

„Jacku!“ naléhala.

„Možná by bylo lepší, kdybys nic nevěděla…,“ pronesl po chvilce zamyšleně.

„Tohle už jsme probrali,“ zaprotestovala. „Řekla jsem, že…“

„Ano, já vím, co si řekla!“ vykřikl podrážděně a Sam se automaticky stáhla blíž ke dveřím.

Jack si tohoto gesta koutkem oka všiml a srdce se mu sevřelo. Copak se mě bojí?, ptal se zoufale sám sebe. Copak si myslí, že to, co jí Daniel naznačil před týdnem v telefonu, by mohla být pravda? Že bych na ní vztáhl ruku?

Podíval se na ni a srdce mu sevřela ledová pěst podruhé. Byl to, co viděl v jejích očích, vážně strach? Zadíval se na ni a ať už chtěl nebo ne, pohled i výraz v jeho obličeji zjihl.

„Dělám to pro vás…,“ zašeptal po chvilce váhání a stočil pohled zpět na silnici.

„Pro vás?“ opakovala po něm nevěřícně. „Co tím chceš říct?“

Trhnutím přeřadil rychlost a dál mlčky hypnotizoval cestu, která mu svištěla pod koly. Sakra, netušil, že mu to půjde vyslovit tak ztěžka…

„Nechci, aby se tobě a tomu malému něco stalo,“ vymáčkl ze sebe po několika vteřinách nekonečného ticha.

Dívala se na jeho profil a věděla, že to myslí upřímně. Přesto to ale nebylo přesně to, co chtěla slyšet… Mlčky ho pozorovala.

„Myslíš, že mi budeš moci někdy odpustit?“ zeptala se a bezděky přitom sklopila hlavu.

Tentokrát bylo ticho mnohem delší a děsivější.

„Nevím,“ zamumlal poté. „A ta nevědomost mě samotného děsí…“

Ramena se jí zatřásla a vzápětí tiše vzlykla.

„Jacku, přísahám ti, že…“

„Nechci, abys mi přísahala!“ přerušil ji ostře. „Je to totiž zbytečné, já vás viděl. Na vlastní oči jsem vás viděl!“ Sešlápl plyn a prudce vybral zatáčku, až se auto nebezpečně zakymácelo.

Náhle zvedla bojovně hlavu a zvolala:

„A co si vlastně, sakra, viděl? Já tě nikdy nepodvedla…“

Zatímco před tím šlapal na plyn jako smyslů zbavený, teď zčista jasna dupl na brzdu. Auto drcnutím zastavilo uprostřed silnice. Naštěstí poměrně zastrčené silnice, mnoho aut tu nejezdilo. A už vůbec ne v tuhle dobu…

„Nikdy jsem s Patricem nespala!“

Otočil se na ní.

„Možná máme odlišný názor na to, co znamená podvést toho druhého…,“ řekl úsečně. „Ne, možná jsi s ním nespala, a vážně říkám možná, ale nechala si toho idiota, aby se tě dotýkal! A kdybych tam nebyl, určitě byste spolu vlezli do postele…“

„Ale ty jsi tam byl!“ protestovala. „A nestalo se to! Třeba se to prostě nemělo stát…“

Zhnuseně si odfrkl.

„Byla jsem opilá. Myslím, že mě opil naschvál…“

Ušklíbl se.

„A to má být jako omluva?“

Zadívala se na něj a najednou jí napadlo, že tohohle člověka vůbec nezná.

„Myslela jsem, že alespoň z části ano…,“ vydechla.

Znovu bylo opět ticho. Zdálo se, že Jack nad něčím váhá… A pak konečně promluvil. Tentokrát už nekřičel, ani se nevztekal. Spíš ze sebe jen konečně chrlil jednu pravdu za druhou…

„Nemáš ani ponětí, jak mi bylo, když jsi ode mě odešla… Říkala jsi, že odjíždíš pracovat, ale já z toho tehdy cítil něco strašně definitivního. Zlomilo mě to, Sam. Přiznávám, že mi to podlomilo nohy a já najednou neměl sílu se zvednout… Nechala si mě tam po těch pár hádkách samotného. Samotného v obrovském domě, kde jsme si představovali, že budou jednou běhat naše děti. Najednou tam bylo strašné ticho. Neslyšel jsem tvůj smích, když jsem se vracel domů později než ty, nic nevonělo z kuchyně, všude byla jen tma a chlad… Jedinou vzpomínkou na to, že si do toho všeho kdysi patřila, se zdála být jen tvoje vůně. Tvým parfémem je prosycený celý dům, ložnice, postele. Měl jsem pocit, že jedna moje půlka zemřela… Začal jsem se opíjet, Sam. Do práce jsem chodil namol a když ne namol, tak aspoň s šílenou bolestí hlavy. Daniel, Teal’c i Hammond ze mě šíleli, několikrát jsem přišel opilý i na misi… Neustále mi dávali jen nové a nové šance a já byl pitomec, protože jsem si toho nevážil.

Za tebou do New Yorku mě poslal Daniel. Už se na mě asi nemohl dívat a já byl až nesmyslně hrdý na to, abych se za tebou rozjel sám, z vlastní vůle… V den, kdy jsem měl za tebou letět, jsem byl poprvé skutečně střízlivý. Chtěl jsem…“ V gestu jakéhosi zoufalství, uhodil dlaní do volantu. „Chtěl jsem před tebou padnout na kolena a požádat tě, aby ses vrátila, říct ti, že tě pořád k zešílení miluju a… a pak jsem tě tam uviděl v jeho náručí… Vrátil jsem se domů, rozmlátil celou kuchyň a taky naši svatební fotku a… Zatraceně! Chtěl jsem se zastřelit, Sam! Už jsem měl hlaveň pistole u spánku, když jsem prostě… ztratil odvahu. O pár vteřin později se tam pak přiřítil Daniel. On to všechno viděl a pak se mi celou dobu snažil pomáhat… Vím, že jste si spolu volali, ale předpokládám, že nic z tohohle ti neřekl. Nedivím se mu. Přes telefon se takové věci neříkají dobře a on tě má ke všemu upřímně rád… Myslím, že neměl sílu tě ranit. Za to teď jsem to udělal já…“ Po celou tu dobu, kdy tohle říkal se díval ven do tmy. „Asi si říkáš, že cítím zadostiučinění, ale není to pravda. Cítím se jako spráskaný pes…“

Konečně sebral dost odvahy k tomu, aby Sam pohlédl do tváře. Zděšeně ho pozorovala dokořán vytřeštěnýma očima, po tvářích jí stékaly dva potůčky slz a po těle se celá chvěla. Ve chvíli, kdy si myslel, že má nějaký záchvat, se s výkřikem hrůzy zhroutila do klubíčka a rozvzlykala se.

„Řekni, že… to není… pravda,“ vyrážela mezi vzlyky přidušeně. „Řekni, že ses… kvůli mně nechtěl… zabít.“ Najednou se napřímila a začala do něj zoufale bušit pěstmi. „Nestojím za to, ty pitomče, slyšíš? Nestojím za to, aby ses na mě jenom podíval! Jsem mrcha, nevděčná mrcha! Nestojím za nic z toho, co jsi pro mě kdy udělal!“

Uchopil její roztřesené ruce do svých a ve vteřině ji objal.

„Ššt, Sam,“ tišil ji. „Uklidni se, miláčku, prosím, uklidni se,“ prosil zoufale. „Mysli na to malé…“

Uchopil její obličej do dlaní a zblízka se jí zadíval do očí.

„Stojíš za to, slyšíš? Stojíš mi za mnohem víc, protože… tě pořád miluju! Miluju tě a ať se stane cokoli, už vždycky budu.“

Pohlédla mu do očí a věděla, že to myslí vážně. Ale stejně…

„Ale odpustit mi nedokážeš…,“ vzlykla. „Nevěříš mi, mezi námi není ta důvěra co dřív.“ Vymanila se z jeho objetí a otevřela dveře u auta. Vystoupila. Nutně potřebovala na vzduch. Venku už byla hluboká tma… Opřela se o karosérii auta a nenasytně vdechovala noční vzduch.

Netrvalo dlouho a uslyšela za sebou bouchnutí dveří a pak kroky. Mířily k ní. Světla reflektorů Jack vypnul a protože stáli mezi poli, nebylo na dohled ani žádné pouliční osvětlení. Obklopovala je jen hluboká tma a ticho. Sam zaklonila hlavu a pohlédla na nebe plné hvězd, když vedle sebe spíš uslyšela a ucítila, než uviděla, pohyb. Jack se opřel o auto hned vedle ní a rukou vyhledal tu její… Chvilku to trvalo, ale když se mu to konečně podařilo, pevně ji stiskl. Zaklonil stejně jako ona hlavu a pohlédl na oblohu.

„Daniel je někde tam…,“ pronesl po chvilce. „A je na mě, abych mu pomohl zpátky domů, Sam. Za posledních pár týdnů mu toho dlužím víc než komukoli jinému za celý život. Dostanu ho zpátky a je mi jedno, co to bude stát…“

„Co uděláš?“

„Sednu na letadlo. Když budu mít štěstí, už zítra dopoledne můžu být v Oblasti 51.“ Slyšel, jak Sam vedle něj zalapala po dechu, ale pokračoval. „Když se naší obranou dokázali tenkrát prokousat ti novináři, zvládnu to taky. Ke všemu to tam dobře znám a oni znají mě… Dokud neporuším bezpečnostní protokoly a neodletím odtamtud v goaldské mateřské lodi, nikdo se nic nedozví. A pak už bude pozdě mě zastavit…“

Křečovitě drtila jeho ruku.

„To nemůžeš…,“ zašeptala. „Zničí tě to, zavřou tě a…“

„Už jsem řekl, že je mi jedno, co to bude stát.“

„A co život tvého dítěte?“ vykřikla. „Chceš, aby mělo tátu ve vězení?“

Pustil její ruku a ona si zoufale uvědomila, že ji v tomhle směru ještě skutečně pořád nevěří. Ale pak ucítila, jak jí hladí po tváři a jemně chytá za bradu… Prstem pozvedl její obličej, dokud jejich nosy nebyly jen kousíček od sebe.

„Až se vrátím, tak si o tom promluvíme, Sam,“ zašeptal. „Teď musím jít, pochop mě…“ Nedomluvil a sklonil se k ní. Jeho rty se jemně dotkly jejích. Jen na krátkou chvilku, ale přesto to byl polibek plný upřímnosti a citů… Pak ji pustil a zamířil zpátky do auta.

„Půjdu s tebou!“ vyhrkla. „Můžu ti pomoc, nebude jednoduché dostat loď ze Země… Dvěma to půjde lépe. Ty se ke všemu v něčem vůbec nevyznáš!“

„Nepřipadá v úvahu,“ zahuhlal, nasedl do auta a zabouchl za sebou dveře. Nastartoval a Sam poznala, že to samé čeká nejspíš od ní…

Bylo už skutečně velice pozdě, když Jackovo auto zastavilo před jeho a Saminým domem. Noc byla v plném rozkvětu a v okolních domech se nesvítilo. Jack vytáhl klíčky ze zapalování a chvilku zůstali oba jen tak sedět.

„Pojedeme přes noc?“ zeptala se pak Sam.

„JÁ pojedu přes noc, vezmu si jen nějaké věci.“

„Nenechám tě jet samotného, řeknu Teal’covi…“

„Teal’c je přece raněný! Sam, tohle je jen na mě.“

„Ale sám to přece nemůžeš zvládnout! Nemáš šanci…“

„Zvládnu to, věř mi,“ zamumlal nepříliš přesvědčivým tónem a vystoupil. Zamířil k domu a Sam ho mlčky následovala.

A pak, v jedné jediné vteřině, vystoupila ze stínu domu tmavá postava. Jack ztuhl, ale hned se zase probral. Hbitě skočil před Sam, připraven tak chránit jí vlastním tělem. Dřív než stačil promluvit, dokráčela postava skoro až k nim a dopadly na ni tak paprsky pouličního osvětlení. Byl to muž. Mladý a hezký muž v obleku. Což v tuhle dobu a na tomhle místě působilo dost nepatřičně…

„Kdo…,“ chtěl se zeptat Jack, ale zarazil se uprostřed věty. Poznal ho. Sevřel ruce v pěst a na krku mu naběhla žíla.

Ale to už Sam vystoupila z Jackova zákrytu a překvapeně vykřikla:

„Patricu!“

Patric si i navzdory špatnému světlu dobře všiml Jackovy bojovné pozice a zase o dva kroky couvl.

„Klid, já… jsem se nepřišel prát,“ vyhrkl rychle, když ty dva kroky, o které on ustoupil, udělal Jack k němu.

„Jak můžeš mít tu drzost a přijít až sem, ty parchante?“ přecedil Jack skrze zuby. Všechno odhodlání začít se Sam znovu, se při pohledu na tohle individuum někam vypařilo a on byl zase jen plný vzteku…

„Přišel jsem si jen promluvit, vážně,“ odvětil rychle Patric. „Chci jen, aby se všechno vysvětlilo a…“

„Pár věcí se už vysvětlilo,“ vložila se do hovoru Sam. „Než jsi přišel…“

Patric se přinutil odvrátit pohled od Jackových sevřených pěstí a soustředit se na Sam.

„Mluvil jsem s Laurou… Teda vlastně jsem chtěl mluvit s tebou, ale ona mi řekla, že už jsi odjela a… Přinutil jsem jí, aby mi řekla, co se pak vlastně stalo. Je mi to upřímně líto, Sam, nechtěl jsem ti způsobit takové problémy… Cítil jsem se mizerně, že jsem za tebou nepřišel už dřív a neomluvil se ti.“

Samantha si přála věřit tomu, že to myslí upřímně, ale něco ve výrazu jeho obličeje ji zarazilo. Díval se na ni podivně, neznala u něj takový výraz… Najednou jí kdoví proč napadlo, a to ještě víc než kdykoli před tím, napadlo, že když tohohle člověka potkala, stala se v jejím životě osudová chyba.

Postoupil o krok blíž k ní a ozářilo ho tak světlo o něco lépe… V ten okamžik Sam bezpečně poznala, co v jeho tváři vidí – chtíč, touhu a možná taky šílenství. On jí vážně chtěl a bylo mu úplně jedno, jak toho dosáhne. Patric se právě nadechoval, že něco řekne, když bleskurychle promluvila ona.

„Jacku, neposlouchej ho!“ vyhrkla. „Cokoli, co řekne, bude pitomost!“ Ustoupila o několik kroků ke svému manželovi a zdálo se, že u něj hledá ochranu. Moc dobře viděla ten šílený výraz v Patricově obličeji… Jenže Jack si toho nejspíš nevšiml.

„Ptal jsem se tě, co tady děláš?“ procedil skrze zuby a Sam od sebe odstrčil. Vydal se směrem k Patricovi, ale ten opět zbaběle ucouvl.

„Přišel jsem si promluvit s vaší ženou… To už jsem přeci řekl.“

Jack se ohlédl na Sam a z očí mu sršely blesky.

„Aha, tak to bych vás asi neměl rušit,“ pronesl ironicky a zamířil k domu.

„Jacku, počkej!“ vykřikla Sam a z hlasu jí zazněla zoufalost.

Neposlouchal jí. Ohlédla se na Patrica a… Mrkl na ní a jako by pohledem říkal: Tak a teď dávej pozor!

„I když… Pane O’Neille?“ zavolal nečekaně sladkým hlasem na Jacka, kterého tenhle tón přikoval k zemi daleko spolehlivěji než před tím Samina zoufalá prosba.

Všude kolem se rozhostilo ticho a trvalo neuvěřitelně dlouho, než se Jack otočil zpět. Neřekl ani slovo, jen vyloženě čekal… na popravu. Cítil to. Věděl, že tohle bude poprava. Poznal to už jenom z výrazu Saminy tváře… Jak se tvářila. Tak zděšeně, tak bezmocně.

„Jacku, proboha, neposlouchej ho,“ zajíkla se. „Copak nevidíš, o co mu jde?“

Jack ani Patric ji nevnímali, zdálo se, že se oba plně věnují jen tomu druhému.

„Když už jste tady, můžu i vám říct to, co se chystám říct Sam – jsem ochotný postarat se o ní i o svoje dítě a…“

„To dítě není tvoje!“ zaječela Sam hystericky. „A radši bych umřela, kdyby bylo!“

Podívala se na svého manžela.

„Jacku, já…“

Neřekl nic, jen mávl rukou. Otevřel pusu, ale nevyšla mu z ní ani hláska. Až na podruhé…

„To by stačilo,“ zašeptal. „Tohle nebudu poslouchat!“ zařval hned na to vzápětí. „Víš co, ty kreténe? Dělej si s mojí manželkou i s tím dítětem, co chceš! Vezměte se, mějte další děti, mě je to fuk! Ale už nikdy - NIKDY – mi ani jeden nechoďte na oči!“ Seběhl ze schodů vedoucích do domu, na kterých se před tím zastavil a rozběhl se zpátky k autu.

„Jacku, on lže!“ vykřikla Sam a když se kolem ní prořítil, pokusila se ho zastavit. Chytla ho sice za ruku, ale on se jí jediným škubnutím vytrhl. Dobře viděla, že má oči plné slz…

„Ta hajzle!“ vyhrkl a vrhla se k Patricovi. A tehdy poprvé pocítila, že se bojové umění skutečně neučila nadarmo… Než stačil Patric mrknout, srazila ho jedinou ranou k zemi. Pocítila úlevu, ale jen dočasnou… Potom už jí zajímalo pouze jediné – Jack. Otočila se a rozběhla se za ním, jak jen nejrychleji to šlo… I tak se jí zdálo, že je to zoufale pomalu.

Ale to, co se dělo v následujících vteřinách, se seběhlo až neuvěřitelně rychle. Jack skočil do auta a jak se zdálo, byl vzteky a bolestí úplně bez sebe. Zrovna dobíhala k silnici, když sešlápl plyn a za zvuku skřípějících pneumatik se rozjel kupředu. Volala za ním, ale už bylo pozdě a pak… Jako blesk se přiřítil na křižovatku, kde měl dát přednost. Možná si to vůbec neuvědomil, možná nestihl zabrzdit.

Sam dobře viděla, jak ze silnice vedoucí zleva, přijíždí obrovský kamión… Už se stihla chytnout jen za hlavu a šíleně zařvat:

„Nééé!“

Pak už se tichou nocí ozvala jen příšerná rána. Zvuk mačkaného plechu rozdíral její duši na cáry. Kamión tlačil Jackovo auto ještě několik desítek metrů před sebou. Pak se zastavili a vše utichlo… Okolí upadlo do neuvěřitelného, až hrobového, ticha.

Z očí jí vyhrkly slzy a na krátký okamžik se jí zdálo, že musí každou chvílí omdlít. Přála si, aby se probudila z tohohle odporného snu, ale nic se nedělo… Namísto toho tam pořád stála neschopná pohybu.

Teprve po chvilce, kdy spatřila u vraků obou vozidel jakéhosi muže, zřejmě opozdilce vracejícího se z práce, rozeběhla se blíže. Děsila se pohledu, který ji měl vyvstat…

Ta vzdálenost se jí zdála neuvěřitelná. Ale ve chvíli, kdy se dostala na dohled, se jí opět podlomily nohy. I přes hromadu pokrouceného plechu a rozbitého skla, spatřila Jacka… Hlavu měl zvrácenou vzad a obličej celý od krve. Nehýbal se. Začala lapat po dechu, protože se jí dělalo špatně.

Onen muž, který byl přímo na místě ještě dříve než ona k ní teď přistoupil.

„Už jsem volal sanitku a taky hasiče. Řidiče toho osobního auta budou muset nejspíš vyprostit… Je tam zaklíněný, nemáme se k němu jak dostat. Ani nemůžeme zjistit, jestli ještě žije… Je vám něco?“ zeptal se, když viděl, jak je Sam bledá a jak se celá chvěje.

„Ten… ten muž… je můj… manžel,“ vykoktala.

„Váš manžel?“ zeptal se nechápavě. Pak jako by mu to došlo. „A sakra!“ Sundal si sako a přehodil ho přes Samina chvějící se ramena.

„Pojďte, posaďte se.“ Chtěl jí zavést k okraji chodníku, ale Sam stála jako přikovaná na místě a stále zírala na nehybného Jacka. Byla úplně v šoku, nemohla mluvit, ani plakat. Stále se jen modlila za nějaký zázrak, aby se Jack alespoň pohnul, ale… nic.

Doba, která uběhla od té srážky do zvuku sirény hasičů a sanitky, byla nesnesitelně dlouhá. I když jí později bylo řečeno, že přijeli do pěti minut, jí se to zdálo jako pět hodin.

Jeden ze zdravotníků se ujal jí, zatímco ostatní si začali připravovat nosítka a oživovací přístroje. Hasiči právě poprvé řízli do plechů… První sanitka pak odjela s řidičem kamiónu. Jen Jack stále zůstával tam, kde byl a oni neměli ani tušení, jestli ještě vůbec žije.

Sam se nechala jako loutka odvést stranou, ale pohled nedokázala z Jackova auta spustit. Přesně za 18 minut pak Jacka dostali ven… Žil!

„Prosím vás,“ žadonila Sam zoufale. „Vezměte mě s sebou.“

Zdravotník byl však nesmlouvavý.

„Je mi líto, madam, tohle je kritický případ, nemůžu vás vzít s sebou. Ale jedeme do nemocnice Sv. Vavřince, můžete přijet za námi.“

Pak už lékař jen zavřel dveře u sanitky a ticho prořízl zvuk houkačky. Během chvíle byli pryč, jen Sam tam zůstala stát a za zády slyšela, jak hasiči odklízejí zbytky aut. Pak k ní přistoupil ten muž.

„Jsem Philip O’Connell a bydlím támhle,“ řekl a ukázal na dům jen o pár metrů dál. „Slyšel jsem, co vám ten doktor říkal a… jestli chcete, vezmu auto a odvezu vás, kam budete potřebovat.“

Neodpověděla, jen se na něj děkovně zadívala. Pochopil i beze slov.

I když pak jeho vůz zaparkoval asi o čtvrt hodiny později před nemocnicí Sv. Vavřince, vběhla Sam do haly nemocnice jako tornádo. První, co udělala, bylo, že se až zběsile a zoufale rychle vrhla k recepci. Nemohla popadnout dech, muž jménem Philip zůstal někde za ní.

„Já… dnes v noci… sem… přivezli muže a…,“ lapala po dechu.

„Vy myslíte toho muže po nehodě v autě?“ zeptala se postarší paní za recepčním pultem.

Sam se nezmohla na víc než jen na kývnutí. Všimla si, že výraz v ženině obličeji se náhle změnil…

„Je mi líto, paní, ale ten muž při převozu do nemocnice zemřel,“ oznámila pak zúčastněně.

„Je mi líto, paní, ale ten muž při převozu do nemocnice zemřel,“ řekla žena za pultíkem, a přestože se snažila všemožnými gesty a výrazy vyjádřit lítost a dost možná i soustrast, Sam nic z toho už nevnímala. Žaludek jí udělal kotrmelec, jako by do něj právě dostala tu největší ránu pěstí. Díky tomu zalapala po dechu, avšak marně… Vzduchu se jí momentálně nedostávalo.
„Měl velmi vážná vnitřní zrnění,“ slyšela jakoby pod vodou. „Je mi to skutečně líto, madam… Mohu pro vás něco udělat?“
Sam chtěla zakroutit hlavou jako že ne, protože pro ni už nemohl nikdo udělat vůbec nic, ale nešlo to. Byla jako z mramoru, neschopná gesta nebo jakéhokoli pohybu…
„Možná byste se měla posadit,“ navrhla žena a obešla recepční pult. Chytla Sam v podpaždí a jako loutku jí odvedla směrem k lavičkám na druhé straně chodby.
Po celou tu dobu, těch několik kroků, se sebou Sam nechala volně manipulovat, protože byla úplně v šoku. Ano, šok! To bylo přesně to, co jí nedovolovalo volně se nadechnout, co jí nedovolovalo zaměstnat tou myšlenkou mozek… Myšlenkou na to, že je Jack mrtvý! A může za to ona!
Nečekanou silou, která byla ale mnohem slabší než bolest, jenž jí zaplavila jako lavina, se ženě vyškubla a oběma rukama si zakryla obličej. Zařvala jako raněné zvíře. Bylo jí úplně jedno, že je v nemocnici, že jsou dvě hodiny ráno… Muselo to z ní za každou cenu ven! Někde v dálce slyšela něčí hlas. Ta paní z recepce se jí zřejmě pokoušela uklidnit. Bezvýsledně.
„Ne, ne, ne… NE!“ řvala Samantha jako v amoku a právě křik byl to jediné, co jí přinášelo, byť zatraceně malou, úlevu.
Něčí ruce se jí pokoušely uchopit, ale ona se jim znovu a znovu vyškubávala.
„Všechno je to moje chyba! Umřel kvůli mně!“ křičela. Slyšela, jak k ní dupe další pár nohou.
„Co se tady stalo?“ zeptal se nově příchozí. Podle hlasu to byla žena.
„Té paní právě zemřel manžel,“ vysvětlila recepční.
V Sam ovšem tahle věta vyvolala jen další bolest, která se zvětšovala každou vteřinou a stravovala ji zevnitř jako nějaká nesnesitelně rychlá zhoubná nemoc.
„Já ho zabila,“ zaštkala. „Zemřel kvůli mně…“
„Klid, paní Petersová!“ uslyšela vedle sebe hlas té druhé ženy, díky čemuž doslova vzrostla do země.
Přinutila se uklidnit, otřela si mokré tváře a upřela na zdravotní sestřičku zoufalé a zároveň taky uplakané oči.
„Co… cože?“
Sestřička si z recepční vyměnila podivný pohled a pak se zase s hlasem plným ohleduplnosti obrátila na Sam.
„Říkala jsem, abyste se pokusila uklidnit, paní Petersová. Já vím, že je to pro vás velice bolestivá…“
„Ale já nejsem Petersová!“ vyhrkla Sam rychle a z hlasu jí byl znát patrný náznak naděje.
Zdravotní sestra znovu pohlédla na paní z recepce, ale tentokrát se její pohled zdál být spíš překvapený.
„Jak to, že nejste paní Petersová?“ zeptala se sestra, i když už předem věděla, že se někde stala chyba. Tvářila se velice zmateně a urychleně začala listovat v papírech, které držela v rukách.
Sam se třásla jako osika a napětím skoro nedýchala. Okamžiky, kdy sestřička obracela papíry, se zdály nekonečné… A pak se to stalo!
Sestra zvedla hlavu a nervózně polkla.
„Vy jste tedy, paní O’Neillová, že?“ zeptala se.
Sam kývla.
Sestřička se zdála být skutečně nesvá. Obrátila se za sebe, kde na opačném konci chodby seděla na lavici nějaká mladá žena. Na klíně měla položenou hlavu malé holčičky. Dívenka zřejmě spala a maminka jí roztřesenými prsty hladila po vlasech…
Žena v uniformě se otočila zpátky na Sam v obličeji bledá a taky tak trochu rozpačitá.
„Mohli bychom si promluvit, paní O’Neillová?“ zeptala se pak, jemně Sam chytla v podpaždí a odvedla ji ještě kousek dál. Na paní z recepce při tom vrhla značně uzemňující pohled a ta se se sklopenou hlavou vrátila zpět na své místo.
Sam se tvářila vyděšeně, ale v očích jí blikala zoufalá jiskřička naděje.
„Je mi to, velice líto, paní O’Neillová,“ začala sestra tichým hlasem a Sam znovu pokleslo srdce. Jen silou vůle potlačila vzlyknutí. Takže žádná naděje… „Ale došlo tu k politováníhodnému omylu,“ dodala sestřička a Samino srdce se znovu divoce a zběsile rozeběhlo.
„Chcete říct, že…,“ koktala celá rozechvělá a hlas jí rozrušením přeskakoval.
„Chci tím říct, že vás manžel Jonathan O’Neill žije,“ vydechla sestřička. „Víte, moc se vám omlouvám, ale máme tu dnes strašné zmatky. Odpoledne se stala na dálnici nehoda. Autobus se srazil s kamiónem, měli jsme spoustu zraněných. A pak přivezli vašeho manžela po těžké nehodě rovněž s kamiónem… Krátce potom přijela mladá žena s dcerou a tvrdila, že sem přivezli jejího manžela taktéž po nehodě s kamiónem. Automaticky jsme jí zařadili k vašemu manželovi… Ve skutečnosti pana Petersona přivezli o několik málo minut později. Bohužel zemřel při převozu do nemocnice. Vy jste dorazila až po jeho příjezdu, takže jsme vás přiřadili logicky k němu. Na sesterně jsme měli spoustu dokladů a průkazů totožnosti, v tom zmatku se to všechno popletlo a… Vám jsme řekli, že váš muž je mrtvý a paní Petersové, že její manžel je na operačním sále. Je mi to skutečně líto, stal se opravdu trapný omyl…“
Sam se jen ztěží přinutila vnímat celý obsah tohoto sdělení. Vždyť pro ní byla rozhodující pouze ta první věta! Jack O’Neill žije! Nic víc nežádala…
Po tváři se jí rozlil blažený úsměv, přestože v očích měla ještě stále slzy. I když teď už to byly dost možná slzy úlevy…
„Děkuji,“ zašeptala zlomeným hlasem. „Děkuji vám.“
Sestřička jen pokývala hlavou a tvářila se, na rozdíl od Sam, velice utrápeně. Sam zpočátku nechápala proč, protože ona teď cítila jen neutuchající úlevu a po těle se rozlévající blaženost… Ale poté, co se sestra ohlédla přes rameno, pochopila. Úsměv jí zmrzl na tváři, když se zadívala přes tu dlouhatánskou a neosobně vyhlížející chodbu na mladou tmavovlasou ženu, unaveně zkroucenou na jedné z nemocničních laviček a v náručí držící malou holčičku. Té nemohly být víc než čtyři roky…
„Ach, proboha!“ uniklo jí z úst a sestra se na otočila zpět.
„Ano, máte pravdu – ach, proboha!“ zopakovala tiše. Sam si náhle všimla, jak vyčerpaně vypadá. Určitě za sebou má dost namáhavý den a pak tohle…
Sestřička si unaveně promnula kořen nosu a na okamžik ztratila svou profesionalitu.
„Jak jí to mám jen, proboha, říct?“ zeptala se zoufale.
„Já… já nevím,“ zašeptala Sam a nedokázala odtrhnout pohled od té maličké holčičky. Byla tolik bezbranná… A její klidný spánek ten dojem ještě umocňoval.
Maminka té malé ale očividně spát nemohla. Seděla, dívčinu hladila po jemných světlých vláskách, které ta maličká musela mít po tátovi, a pohled upírala na dveře od operačního sálu. Netušila přitom, že doufá v záchranu jiného muže, že ten její, otec jejího dítěte… Ach, ne!
Sam se vykutálela z oka další slza.
„Tohle je strašné,“ šeptala sestřička. „Celou tu dobu jsme ji drželi v klamné naději, nikdy jsem nic takového nezažila…“
„Není to přece vaše vina,“ zašeptala Sam a povzbudivě stiskla unavené ženě ruku.
„Ale ano, je to moje vina! Měla jsem si dávat větší pozor…“
„Můžu vám nějak pomoc?“ zeptala se Sam.
Sestřička jen zakroutila hlavou a pomalými kroky se vydala překonat tu několikametrovou chodbu dělící je od té mladé paní.
Sam se zdálo, že trvá nekonečně dlouho, než k ní došla, sklonila se k ní a pak jí něco tichým hlasem řekla. Sam neslyšela, co to bylo a vlastně to ani slyšet nechtěla… Stačilo jí, že vzápětí uviděla ty zdrcují následky.
Žena se zachovala podobně jako ona před několika málo minutami. Schovala obličej do dlaní a bolestně zavyla. Rozplakala se, čímž blonďatou holčičku s dvěma cůpky probudila. Rozespale se rozhlížela kolem sebe a zřejmě vůbec nechápala, kde je, co se děje a proč její máma tak brečí… Začala jí hladit a mluvit na ní, ale maminka nereagovala. Jen se dál svíjela bolestí, kterou Sam tak dobře znala a slzy jí začaly kanout na tmavou sukni. Holčička po chvilce své snahy vzdala a protože ničemu nerozuměla, rozplakala se také…
Sam ten pohled nemohla snést a odvrátila se. Ale nešlo to ani tak… Nedalo jí to a otočila se zpět. Teď už maminka kolébala svou dcerku v náručí a obě plakali. Sam cítila, jak i jí stékají po tvářích horké slzy…
Bylo to strašné, nikdy jí nenapadlo dívat se na smrt a na její volby a rozhodnutí takhle. Nemohla se zbavit dojmu, že dnes v noci se tu volilo mezi dvěma lidmi… Mezi dvěma muži, kteří mají rodinu, práci, své úspěchy i neúspěchy. Hrdlo se jí stahovalo, dýchala podivně přerývaně. Najednou měla dojem, že se už neudrží na nohou… S rukou přitisknutou na prsa se vyčerpaně posadila na kůží potaženou sedačku a odevzdaně vzlykla.
„Proboha!“ zamumlala a skousla si spodní ret. Už nechtěla znovu plakat, nechtěla se tomu zase poddat, když Jack žije… Ale bylo to silnější než ona. Ta odevzdanost osudu, ta všudypřítomná a často nevysvětlitelná přítomnost smrti jí děsily.
Před očima jí proběhly všechny příjemné i nepříjemné okamžiky, které spolu s Jackem prožila. Najednou viděla jeho upřímné oči, mnohokrát prozrazující víc, než by si sám přál, jeho rty, ať už rozzářené úsměvem nebo stažené do úšklebku, jeho gesta. Neslyšela nic, přestože si vybavovala útržky jejich rozhovorů. Viděla, jak pohybuje ústy, jak gestikuluje rukama, jak chodí, jak se směje, jak se vzteká… Neslyšela v hlavě vůbec nic, ale o to víc vnímala všechny pohyby.
Přitáhla si nohy až k bradě a zavřela oči. I přesto se jí z nich s železnou vytrvalostí kutálely slzy. Uvědomovala si, až moc si uvědomovala, že dnes v noci nastal v jejím životě neuvěřitelný zlom. Všechna ta Jackova gesta, která měla jako ten nejdražší poklad ukrytá hluboko v sobě, mohla být po dnešku jen vzpomínkou…
Buď ten muž, tatínek té krásné holčičky nebo Jack. Její manžel, otec jejího dítěte, i když on sám si nejspíš myslí bůhví co… Ale ať už on má v hlavě cokoli, ať už si Patric říká cokoli, ona málem přišla o otce svého dítěte, o muže, kterého miluje.
Ten fakt byl tak těžký, že se jí pod ním skoro podlamovala kolena. I když zdánlivě všechno dopadlo dobře, nikdo z nich ještě zdaleka nebyl vítězem… Pokud vůbec někdy nějaký vítěz bude.
Jack žije! Zatím… Na rozdíl od toho mrtvého muže, se zdálo, že dostal novou šanci. Ale bylo to skutečně správné? Jako někdo, kdo ho miloval, nemohla mít jinou odpověď než ano. Ale zároveň před sebou pořád viděla tu maličkou holčičku, která právě přišla o tátu. Ona jako malá přišla o maminku… Moc dobře věděla, jak taková ztráta bolí, a jak zasáhne.
Ano, dnes v noci se tu skutečně volilo! Mezi dvěma muži, kteří, jak se zdálo, měli v životě to samé. Nebo to alespoň mohli mít… Druhou šanci dostal jen jeden – Jack. Uvědomí si to ale tak, jak si to teď uvědomuje ona? Možná ne…
Zvedla hlavu a opět se zadívala přes tu dlouhou chodbu na její opačný konec. Na lavičce ani v jejím okolí už nikdo nebyl… Zůstala tam sama, jen se zlověstně červeným nápisem nad dveřmi do operačního sálu, na němž stálo, že se právě operuje.
Nikdo jí neřekl, jak na tom vlastně Jack je a jaké má šance na přežití… Mlčky a už bez slz zírala na ten rudě zářící nápis a znovu před sebou viděla jen a pouze Jackovi hnědé oči.
„Žij, prosím tě, žij!“ zašeptala. „Udělám cokoli, co si budeš přát, třeba i navždy zmizím z tvého života, když to budeš chtít… Ublížila jsem ti už dost, málem jsi kvůli mně zemřel. Už ti nedokážu dál ubližovat, pokud právě tohle působí má přítomnost… Odejdu a už mě neuvidíš, jen, prosím, žij!“
Opřela si hlavu do dlaní, jako by se chtěla schovat před celým světem. A najednou, zčista jasna, už na té chodbě nebyla sama! Přímo před ní stanula postava. Objevila se jako mávnutím kouzelného proutku a nevyloudila při tom jediný zvuk. Byl to muž a byl oblečen trochu podivně. Aspoň na toto teplé počasí… Měl dlouhé světlé plátěné kalhoty a těžký svetr přibližně stejné barvy. Možná díky tomu oblečení působil na tomhle místě a v tuhle dobu trochu nadpozemsky a bohémsky… Mlčky před sebe natáhl ruku, jako by chtěl Sam pohladit po vlasech. Ovšem ještě dřív než, se jí stačil dotknout, Sam zase hlavu zvedla… Nikoho však před sebou neviděla! Muž zmizel stejně rychle a potichu, jako se před tím objevil. Saminy vlasy jen počechral lehký vánek…

O 12 dní později…

Na pokoji v nemocnici Sv. Vavřince na jednotce intenzivní péče, pípal v rádoby poklidném intervalu přístroj, kontrolující činnost srdce. Na monitoru se při tom, tak, jak se ozýval tón, objevovaly pravidelně klikaté čáry. Do pokoje pronikalo skrze žaluzie světlo, takže místnost rozhodně nemohla působit zachmuřeným dojmem…
Na posteli, hned vedle přístroje, který zaznamenával srdeční činnost, ležel muž. Bez známky pohybu, a nebýt toho stoje tak i života, tu takto ležel už skoro dva týdny. Byl už sice postarší, ale nesmírně sympatický a přitažlivý… Ale něco na výrazu v jeho tváři, bránilo člověku dodat, že se tváří také klidně a spokojeně. A nebylo to jen dopravní nehodou, která se mu stala, nebylo to množstvím bolestivých zranění. Něco ve výrazu toho člověka působilo dojmem, že už nemá chuť žít… A to se pak těžko léčí tělo, když duše nechce.
Na obličeji měl Jack O’Neill nasazen dýchací přístroj a v mrtvolně bledém pokoji a okolním prostředí i on působil, jako neživý, nemohoucí… Jen ten pravidelně pípající přístroj!
Ale ne, přeci jen v tomhle pokoji působilo něco živěji! I když ne o mnoho… Vedle postele stálo malé křesílko a v něm se choulila mladá žena. Blondýnka s neuvěřitelně krásnou tváří a křišťálově modrýma očima…
Ovšem právě ty oči teď nemohl nikdo vidět, protože Sam je měla zavřené. Ovšem nespala, jen odpočívala… To pípání jí už za těch nekonečných 12 dní lezlo na nervy a přesto na něm byla téměř závislá. Byl to totiž jediný důkaz toho, že její manžel žije! Vlastně to už nebyl její manžel…
Dnes v noci, úderem půlnoci, byli rozvedení! Už si nemohla říkat O’Neillová, zase to byla jen ona – major Carterová, nemilovaná, opuštěná… Jack se vzdal úplně všeho. Svého práva na část domu, na podíl z jejich společného majetku. Vzdal se úplně všeho, jen aby se rozvod neprotahoval, jen aby se jí už zbavil…
Takže měla obrovský dům, spoustu věcí v něm, jen… neměla lásku, teplo domova a Jackova náručí, neměla nic, o co by se teď mohla opřít. A možná právě proto se jí zdálo, že se každou chvílí zřítí někam do hlubin.
První dny poté nehodě byly skutečně náročné. Několikrát jí vyslýchala policie, protože byla svědek, pak se musela postarat o vrak jejich auta a také o určité finanční odškodnění řidiče toho kamiónu a také firmy, pro kterou pracoval a jež utrpěla nějaké ztráty. Tomu řidiči samotnému se naštěstí nic nestalo, protože by to jinak bylo tisíckrát horší… A pak ta záležitost z rozvodem. Ze soudu na úřad a naopak… Taky návštěva gynekologa, který ji oznámil, že by se měla mnohem víc šetřit. Sam se něco takového ovšem momentálně jevilo jako zcela nemožné…
Každou volnou chvíli pak trávila tady v nemocnici. Doufala, že Jackovi její přítomnost a její slova pomohou, ale časem pochopila, že je to naopak… On jí nenáviděl, zdálo se, že věřil všemu, co mu Patric ten osudný večer namluvil. Snad stokrát mu všechno vysvětlovala od začátku až do konce a v duchu se modlila, aby jí slyšel a pochopil.
Sam ještě pevněji sevřela oční víčka. Chtěla alespoň na okamžik usnout, byla strašně vyčerpaná… Svou ruku měla jemně položenou na té Jackově. Už skoro upadala do spánku, když se jí zdálo, že pod svou dlaní ucítila pohyb. Skutečně si myslela, že je to jen sen, ale pohyb se zopakoval… Prudce otevřela oči a pohlédla na Jacka. Ležel tak, jako vždycky, ale něco bylo přeci jen jiné. Měl totiž otevřené oči! Sice jen trochu, zdálo se, že je stále pod dávkou sedativ, ale díval se! Do stropu a značně omámeným a unaveným pohledem….
„Jacku?“ zašeptala a z hlasu jí zazněla radost.
Reagoval na ní jen velmi pomalu a omezeně. Otočil k ní hlavu a Sam z výrazu jeho tváře poznala, že i tento nepatrný pohyb mu působí nesnesitelná muka.
„Jacku,“ opakovala a hlas se jí zlomil. Teď, když byl vzhůru, působil jako… troska. Troska, která nemá sebemenší chuť bojovat.
Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Cítila, jak ztuhl. Chvilku to trvalo, ale nakonec se od ní s vypětím sil odtáhl. Nesnesitelně jí při tom zabolelo kdesi u srdce. Nemohla se smířit s myšlenkou, že když je mu tolik zle, přesto v sobě zmobilizoval dostatek sil k tomu, aby zabránil jejímu doteku.
Na chvilku zavřel oči, protože to všechno bylo asi vážně nad jeho síly. Ale pak je opět otevřel a zadíval se do stropu.
„Nedotýkej se mě,“ zašeptal. Nebylo mu sice dost dobře rozumět, protože mluvil neuvěřitelně potichu a jeho hlas zanikal v dýchacím přístroji, ale Sam to přesto pochopila.
Pomalu ruku stáhla zpět a jen marně bojovala s pláčem. Sváděla v sobě boj, ale nakonec udělala to, co sama sobě slíbila…
Naklonila se k Jackovi, aby tak neměl jinou možnost než se jí dívat do očí.
„Přísahala jsem sama sobě, že pokud se zachráníš, pokud budeš žít, zmizím z tvého života… Ty víš, že tě miluju, ale přinesla jsem ti už dost utrpení. Proto teď chci slyšet pouze jediné – chceš, abych odešla?“ Hlas se jí při poslední větě znatelně zachvěl. „Pokud to vážně chceš, pokud už mě nemiluješ, pokud už mi nevěříš, tak přísahám, že se teď seberu a odejdu!“ Vlastně v hloubi duše zoufale prosila, aby řekl, ať neodchází, že ji potřebuje stejně tak jako ona je. Ale nic takového nepřicházelo… Díval se do jejích očí a pak… prostě jen opět odvrátil hlavu! Copak on jí vážně nechce? Nechce svoje dítě?
Narovnala se a začala si sbírat svoje věci. Ne, nechtěl ji… Co jiného taky mohlo znamenat jeho mlčení? Zamířila ke dveřím a po tvářích jí stékaly slzy. Pak se ale nečekaně otočila a opět zamířila k Jackovi. Znovu se nad něj naklonila a vzlykla.
„Řekni to! Řekni, že mám odejít! Protože já to jinak nedokážu…“
Trvalo to nekonečně dlouho, než se k ní obrátil a pohlédl jí zpříma do očí. Sam dobře viděla, jak polyká, jak váhá a pak…
„Odejdi, prosím!“ zašeptal.
Sam zčernal celý svět. Zadívala se na něj v naději, že se přeslechla. Nepřeslechla. Opět se odvrátil. Pochopila… Se sklopenou hlavou zamířila ke dveřím, pomalu brala za kliku a věděla, že už v životě nemůže být šťastná.
„Miluju tě,“ řekla ve dveřích. I když si nebyla jistá tím, že to vzal na vědomí…

Když se za ní zavřely dveře, Jackovi se proti jeho vůli nahrnuly slzy do očí… Kruci, proč to vlastně udělal? Pohlédl ke dveřím, chtěl na ni zavolat, ať se vrátí, i když by ho nejspíš neslyšela…
Ale zjistil, že není v pokoji sám. Neslyšel otevírání dveří, ani kroky… Ale o zavřené dveře spatřil stát opřeného mladého muže v krémových kalhotách a svetru. Ruce měl založené na prsou a mračil se.

Jack z části unaveně a z části zmateně a překvapeně zamrkal. Na vteřinu či dvě dokonce oči zavřel, ale když je zase otevřel, Daniel tam pořád stál opřený o zavřené dveře nepříjemně zamračený. Jacka bolela šíleně hlava a uvědomoval si, že v sobě ještě určitě má spoustu sedativ, které ovlivňovaly jeho myšlení. Není Daniela jen výplod jeho fantazie? A Sam? Nebyl to taky jen sen? Bylo mu zle, všechno se s ním točilo a v uších podivně pískalo… Přesto měl pocit, že něco hluboko v něm bolí daleko víc. Něco ho svírá, něco, co je stokrát horší než fyzická bolest… Jenže co? Všechno si pamatoval až do okamžiku, kdy nasedl do auta a sešlápl plyn. Pak už je všude jen tma…
„Danieli?“ zachraptěl. Skoro se vyděsil vlastního hlasu. „Ty už jsi zpátky?“
Daniel si zřejmě uvědomil, jak zle Jackovi je, a že určitě nesmírně trpí. Opustil proto od svého nahněvaného postoje a postoupil od dveří blíž k Jackovi. Ruce přitom pomalu spustil podél těla a výraz jeho obličeje teď působil spíše rozpačitě a smutně.
„Jsem zpátky, Jacku,“ přikývl pomalu a jakoby neochotně. „I když ne tak úplně…“
Jack se na něj zadíval nechápavě. Mozek nějak nechtěl pracovat a oční víčka se mu zdála nesmírně těžká.
„Jak… jak to myslíš?“ zašeptal a hladově a zhluboka se nadechl kyslíku z přístroje.
„Je přece jedno, co a jak si myslím já,“ odpověděl Daniel a přistoupil ještě blíž k posteli. „Teď jde hlavně o tebe!“
„O mě?“ ozvala se tichá otázka, po které následovalo jakési zašustění – zřejmě Jackův pokus o ironický usměv. „Já už přece nejsem vůbec důležitý… Už dávno ne!“
Daniel se zamračil a na čele se mu objevilo několik vrásek.
„Jak můžeš něco takového říct?“ vyhrkl vyčítavě a hlas mu rozčílením přeskočil.
Jack neodpověděl, jen odvrátil hlavu.
Daniela napadlo, jestli by toho neměl nechat, když je mu očividně zle. Jenže Jack se nečekaně otočil zpět a jeho pohled už teď nepůsobil vůbec apaticky. Zíral na Daniela vytřeštěnýma očima.
„Proboha!“ uniklo mu rozechvěle z úst. „Ty jsi… teda nejsi… Ne, to ne, proč jsi to udělal?“
Tentokrát to byl Daniel, kdo se odmlčel a odvrátil pohled. Pak se posadil do křesla, kde seděla ještě před chvilkou Sam. Ruce si spojil v jakousi pěst a o ni si pak opřel bradu. Zadíval se na Jacka a přemýšlel, jak nejlíp vyjádřit to, co se mu chystal říct. Bylo toho tolik, že nevěděl, kde začít… Ale snad by měl začít odpovědí na jeho otázku, protože i bez vyřčení toho zásadního, přesně pochopil, na co se ho Jack ptá.
„To ti asi můžu jen těžko vysvětlit…,“ začal pozvolna. „Když jsme utíkali z té planety a honili nás ti Jaffové, zakopl jsem a upadl. Volal jsem na tebe, ale běžel jsi daleko přede mnou, všude bylo plno hluku a ty jsi mě neslyšel. Dneska už můžu říct, že to bylo jenom dobře… Nepomohlo by vůbec ničemu, kdybychom tam zůstali oba dva. Nestihl jsem se už zvednout a dohnat vás, zajali mě. Teda dokonce sám Anubis mě zajal…“
Daniel se odmlčel a pohledem zatěkal po místnosti, jako by něco hledal. Ve skutečnosti to byla jen správná slova.
„Jacku, ty sám přece nejlíp víš, jaké to je a co se děje, když tě zajme Goald, když nemáš šanci na útěk, když víš, že ti nikdo nepomůže, že to po nikom ani nemůžeš žádat. Život se ti hroutí pod rukama, na všechno hezké zapomínáš. Nepovznesl jsem se na vyšší úroveň kvůli sobě, ale kvůli tobě, kvůli Sam, kvůli každému na téhle planetě… Dřív nebo později by totiž ze mě dostal všechno, co by chtěl. Zahubil bych vlastní domov! Nemohl jsi mi pomoc, nedávej si nic za vinu! Vážím si toho, co jsi pro měl byl odhodlaný udělat, ale… nebylo by to fér.“
Jack se celou dobu, kdy Daniel mluvil, díval do stropu. Bůhví z jakého důvodu a kolik těch důvodů vlastně bylo, ale Danielovi se zdálo, že v jeho očích se blýskají slzy.
„Nebylo by to fér…,“ zopakoval Jack tichým hlasem. „A vůči komu?“
„Vůči tobě, Sam a vašemu dítěti.“
Jack opět zavřel na chvilku oči a zdálo se, že skutečně bojuje sám se sebou.
„Vím, co chceš říct, Jacku,“ pokračoval Daniel klidným hlasem. „Ale je to tvoje dítě a ty to sám moc dobře víš!“ Jako by chtěl zdůraznit vlastní slova, zamířil na Jacka ukazovákem pravé ruky. „Musíš s tím už konečně skoncovat! S těmi hloupými pochybnostmi, úvahami o ničem, s tou podezíravostí a nedůvěrou…“
Jack k Danielově překvapení mlčel. Neprotestoval, nevztekal se. A Daniel si nebyl zas tak úplně jist tím, proč. Bylo to únavou a bolestí nebo si už konečně uvědomoval pravý stav věcí? Pěvně věřil, že to ticho vězí alespoň z části v tom druhém důvodu, takže odhodlaně pokračoval…
„Tím, že jsi od sebe Sam před chvilkou odehnal, si udělal tu největší pitomost ve svém životě. Copak to nechápeš? Ano, udělala chybu, ale zdaleka ne tak velkou, aby za ní musela pořád takhle platit a už vůbec to nebyla chyba dost velká na to, aby tím trpělo to malé! Proboha, Jacku! Měli jste manželskou krizi, ona odjela, je krásná, i ty přece musíš uznat, že se za ní každý chlap otočí! Byla zoufalá, zklamaná, nešťastná a hlavně BYLA OPILÁ! Ten Patric jí opil, chtěl jí prostě za každou cenu dostat do postele a věděl, že jinak to nepůjde… Vím, že ses cítil podvedený a možná ještě pořád cítíš a snad na to máš i právo, ale neznám nikoho jiného, kdo by si tak jako Sam, zasloužil druhou šanci! Ona tě miluje, ty miluješ jí, čekáte dítě! Tak hoď prostě minulost za hlavu! Začni znova…“
Jackovy se stále leskly oči a Daniel si na monitoru přístroje všiml zrychleného tlukotu srdce. Pak se ozval tichý hlas…
„Začínal jsem v životě znova už mockrát. Začátek je dobrá věc, ale když člověk časem nabyde dojmu, že konce jsou hotová tragédie, každého nového začátku se děsí o to víc… Já prostě nevím, jestli na to mám ještě síly, chápeš? Bojím se, že se zase něco stane, že mě zase něco zklame, že mi to podrazí nohy a já se už nezvednu.“
„A bojíš se, že tě zase zklame Sam?“
Jack se odmlčel.
„Víš vůbec, jak taková zrada bolí?“ odpověděl pak otázkou. „Když miluješ, když do toho vztahu dáváš všechno, co máš a ještě něco navíc.“
Daniel se na Jacka zpytavě zadíval a pak úplně potichounku zašeptal:
„I ten nejpřísnější soudce by měl vyslechnout obžalovaného a vzít v potaz polehčující okolnosti…“
Jack se něj podíval a pak jen souhlasně přikývl. Pomalu, ale přesvědčeně…
„Uděláš to?“ zeptal se Daniel.
A Jack jen znovu přikývl.
Daniel se pousmál a pak se zvedl z křesla.
„Ty už jdeš?“ zeptal se Jack.
„Jo, jdu… Nejsi na tom nejlíp, musíš odpočívat.“ Daniel při poslední větě uhnul vyhýbavě pohledem a toho si Jack i přes svůj stav nemohl nevšimnout.
„Co se děje?“ zachraptěl a vzápětí se rozkašlal. Celé tělo ho okamžitě rozbolelo, jako kdyby ho hodili ze skály a on právě dopadl na neuvěřitelně tvrdý povrch. Musel mít určitě polámaná žebra. V ústech ucítil chuť krve… Okamžitě kašel utnul, přestože mu plíce hrozily doslova výbuchem.
Ale vyděsilo ho něco úplně jiného. Rozbolelo ho celé tělo, až… Jen na nohou necítil vůbec nic! V očích se mu objevila panika a děs. I přes šílenou bolest a tlak na prsou a zlomenou ruku se pokusil posadit, chtěl se za každou cenu nějak pohnout. Ale i za cenu neuvěřitelné bolesti, s nohama nedovedl hnout. Byly jako vytesané ze skály…
„Co to je?“ koktal pořád dokola. Dýchací přístroj mu spadl z obličeje a s ním se začal točit svět. „Proč necítím nohy? Co se děje?“
„Jacku, uklidni se!“ slyšel jako z velké dálky Daniela. „Uklidni se, vždyť si něco uděláš! Slyšíš mě? Jacku…“
Pak Danielův hlas zčista jasna utichl. V příští vteřině se rozrazily dveře a dovnitř vpadla zdravotní sestřička. I ona se pokoušela Jacka uklidnit, ale on jako by nic neslyšel… A pak se mu zatmělo před očima.

„Jacku? Jacku!“
Někdo na něj naléhavě volal jeho jméno. Ten hlas zněl zkroušeně. Bylo mu dotyčného líto, takže se přinutil otevřít oči…
„No, sláva!“ ozvalo se vedle něj úlevné vydechnutí. „Už jsem myslel, že se neprobereš… Víš, budu muset jít, ale chtěl jsem z tebou ještě mluvit.“
Jack se zmateně ohlédl po hlase a spatřil Daniela. Bylo mu divné, co tam dělá? Copak on už není v zajetí těch Jaffů? A co tu dělá on?
Pak si všiml, Danielova podivného, ale přesto tak charakteristického oblečení, ucítil bolest na hrudníku, zlomená ruka a… nohy! Zkusil s nimi pohnout, doufal, že to před tím byl všechno jen zlý sen, ale… nebyl!
Najednou cítil neuvěřitelnou fyzickou bezmoc. Do očí se mu znovu nahrnuly slzy a on najednou vůbec nebyl schopen je potlačit. Bylo mu fuk, že u něj Daniel sedí a pozoruje ho, bylo fuk už úplně všechno… Nemůže hýbat nohama, to znamená, že nemůže ani chodit! K tomu všemu, co se mu v poslední době stalo, je z něj nakonec ještě mrzák!
„Jacku, je mi líto…,“ uslyšel vedle sebe. Nevěřil tomu.
„Buď zticha!!“ zařval. Zařval? Jak to, že zařval? Sáhl si na obličej – dýchací přístroj byl pryč. Sakra, jak dlouho tu už vlastně leží?
„Nechci nic slyšet, jasný?“ vykřikoval dál vztekle. „A lítost už vůbec ne!“
Daniel se instinktivně odtáhl, jako by se snad bál, že chytí nějakou tu ránu. Vlastně se dělo přesně to, co čekal…
Jack najednou zmlkl a vzápětí už jen zavyl jako raněné zvíře. Jako malé dítě, které se bojí strašidel, si přetáhl přikrývku přes hlavu a nepokrytě se rozplakal.
Daniel byl v šoku. Věděl, jasně, že věděl, že s něčím takovým musel počítat, ale… Najednou ta situace byla tu a on nevěděl, co má dělat, a jestli vůbec existuje něco, co by měl dělat.
Uběhly nekonečné vteřiny, než se „situace pod peřinou“ trochu uklidnila a on se odvážil stáhnout Jackovi přikrývku z hlavy. Za posledních pár týdnů měl možnost poznat Jackovu psychiku ze skutečně děsivých a smutných stran…
„Já vím, že lítost nepotřebuješ, jen ti chci pomoc.“
„Jak?“ zeptal se Jack a ušklíbl se. „Vyčaruješ mi kouzelný nápoj? Nebo proneseš nějaké tajemné zaklínadlo? Vypadni, Danieli! Jdi, stejně si říkal, že už budeš muset odejít. Určitě tě někam táhne nějaká veledůležitá povinnost…“ Mluvil s hořkostí a patrnou dávkou ironie v hlase, za něž schovával bolest, únavu a dost možná i vlastní strach.
„Proč to děláš?“ zeptal se smutně Daniel. „Proč od sebe musíš odhánět každého, kdo ti chce být oporou? Máš pravdu – já nejsem ten pravý, musíš si konečně promluvit se Sam.“
„To neudělám!“ prohlásil Jack rozhořčeně a s kamenným výrazem v obličeji.
Daniel překvapeně zamrkal.
„Proč ne? Říkal jsi přece, že…“
„Je mi jedno, co jsem říkal!“ vyprskl Jack. „Teď si s ní už spíš nepromluvím! Bude lepší, když bude co nejdál ode mě…“
„Ale proč? Tomu nerozumím…,“ koktal Daniel.
„Proboha, čemu na tom nerozumíš?“ zaúpěl Jack. „Ona je mladá, krásná, chytrá a milá. Zatímco já jsem starý, hloupý blázen, který si ji nikdy ani v nejmenším nezasloužil a teď ještě ke všemu úplný mrzák! Miluju ji! Miluju ji tak moc, že bude lepší, když na mě zapomene a půjde si vlastní cestou… Nezaslouží si starat se o nemohoucího! A to já teď přesně jsem – mrzák, invalida, jsem na nic!“
„Ale Jacku…“
„Jdi pryč, Danieli!“
„Jacku, neměl bys tohle nechat na ní? To ona si musí vybrat, promluv si…“
„VYPADNI! Vypadni, chci být sám!“
Daniel vstal z křesla a zamířil ke dveřím, jako by chtěl skutečně odejít.
„Stejně ti ještě něco povím… A nepřerušuj mě!“ prohlásil bojovně, když se Jack nadechoval k protestu.
„Je mi jasný, že se teď cítíš mizerně, ale dám ti jednu radu – a věř si jí nebo ne - , když budeš chtít, opravdu hodně chtít, když budeš věřit, mít pro koho to dělat, mít pro koho bojovat, tak se jednou zase na nohy postavíš!“
Jack si odfrkl a pohlédl oknem ven. Byla hluboká noc.
„To zní bláznivě pohádkově…,“ ohlédl se zpátky do místnosti, ale byla prázdná – tedy až na něj.

Bylo pochmurné a kalné ráno. Venku skučel vítr a obloha byla ocelově šedá. Listí ze stromů už dávno opadalo a zpěv ptáčků utichl pravděpodobně už před několika měsíci.
Jack se zakaleným pohledem díval z okna ven a vypadal přitom absolutně nepřítomně. Seděl na vozíčku, oblečený už do svého normálního oblečení – kalhot, trička a košile. Přes postel, která stála za ním, měl přehozenou koženou bundu. Všude kolem něj bylo ticho, jen občas k němu z venku dolehlo krákání vran, jenž poposedávaly na holých větvích stromů, lemující nemocniční park.
Zdálo se, že je úplně mimo, že na nic a nad ničím nepřemýšlí, ale opak byl pravdou… Jack jen uměl všechno dobře skrývat. Vlastně někde hluboko uvnitř řval a krvácel jako raněné zvíře. Chtělo se mu zoufalstvím a bolestí křičet do celého světa, ale on moc dobře věděl, že by to k ničemu nebylo. A tak jen seděl a mlčel. Pokoušel se splynout s prostředím, přál si vypařit se navždy.
Strávil v nemocnici tři měsíce a půl, dnes bylo 20. prosince. Ty týdny byly nekonečné, plné děsu…

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Jack se ohlédl zpět do místnosti a zjistil, že je tam úplně sám. Daniel zmizel jako pára nad hrncem a nevydal přitom ani jediný zvuk… Neřekl ani ahoj, nepovzbudil ho. Ale mohl mu to snad vyčítat? On mu přece chtěl pomoc, jenže Jack ho od sebe odehnal. Stejně jako od sebe teď bude odhánět každého… Nestojí o soucit, ani hloupé povzbudivé tlachání, nestojí o nikoho a o nic!
Dveře se otevřely a dovnitř vešla sestřička s dvěma lékaři. Jackovi okamžitě došlo, proč přišli a odvrátil od nich hlavu k oknu. Nechtěl to všechno slyšet znovu, proto sám tiše pronesl:
„Vím, že nemůžu chodit… Tak mi to, prosím, neříkejte.“
Neviděl, jak se po sobě sestra a doktoři zmateně podívali. Takovouhle reakci ještě u nikoho nikdy nezažili, vlastně nevěděli, jak se mají zachovat. Jenže nakonec Jacka neušetřili, i když je o to žádal a všechno s ním probrali. Jen silou vůle bojoval se slzami. Vykládali mu, co všechno se mu stalo, jak dlouho tady už vlastně je a jak to s ním vypadá do budoucnosti.
Nepřekvapilo ho, když zjistil, že tam leží už přes měsíc, nepřekvapilo ho, když mu řekli, že měl polámaná čtyři žebra, pátý a šestý obratel, zlomenou ruku a klíční kost. Celou tu dobu, kdy mluvili, jen zíral do stropu jako uhranutý… Nerozbrečel se, i když mu k tomu moc nechybělo. Tedy ne dřív, než se za nimi zavřely dveře. Teprve pak se mu z oka vykutálela jedna slza… a za ní pak další.

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

Jack se konečně pohnul. Nepatrně, ale u náhodného pozorovatele to mohlo konečně smazat dojem, že Jack je jen socha. Pomalu a zhluboka se nadechl. Napůl to zaznělo taky jako zasténaní. Strávil tu skoro čtvrt roku a začínal to tu ze srdce nenávidět. A dnes šel domů. Domů… Má ještě vůbec nějaký domov?
Zhruba před týdnem se tu za ním stavil jeho právník. Prý by přišel už dřív, ale Jackův zdravotní stav mu to nedovoloval. Dozvěděl se, že je už tři měsíce rozvedený, a že na jeho předchozí pokyn, byl dům přenechán paní O’Neillové. Ovšem asi o tři dny později přišel znovu s tím, že paní O’Neillová se domu vzdala a přenechala ho jemu. Takže Jack se tam dnes mohl vrátit, ale už předem věděl, že jako doma se tam rozhodně cítit nebude…
A taky musel pořád myslet na Sam. Od toho dne, kdy se poprvé probral, a kdy ji vyhodil, se tu už neobjevila. Na jednu stranu ho to strašlivě bolelo, na druhou si říkal, že pro ni je to tak nejlepší. Nejspíš vůbec netuší, co s ním je a on chtěl, aby to tak zůstalo…
Už je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Jestlipak je to vidět? Určitě ano… Polkl, aby tak zahnal rozechvění a najednou si všiml, že venku poletují sněhové vločky. Letos první a taky tak trochu opožděné. Ale jak to tak vypadá, Vánoce budou bílé…
Jedna vločka přistála na okně a on chvilku pozoroval její krásné a pravidelné tvary. Pak ovšem roztála… V ten okamžik se otevřely dveře a dovnitř vešel lékař v závěsu s Teal’cem, který měl na hlavě zimní čepici.
„Dobrý den,“ pronesli oba, ale Jack se ani neobtěžoval se od okna otočit. V místnosti bylo chvilku ticho, poté promluvil trochu rozpačitě doktor.
„Takže přinesl jsem vám ty propouštěcí papíry, zbývá už jen, abyste to podepsal.“
Přistoupil k Jackovi a desky s papíry mu položil do klína. Několik sekund se nic nedělo, ale pak Jack vzal pomalu a tak trochu mátožně do ruky propisovačku a podepsal se. Zlomenou měl pravou ruku, takže to ještě pořád nešlo dost dobře.
„Díky,“ řekl lékař, desky si vzal a ustoupil o několik kroků zpět. „Všechny vaše doklady a podobné věci jsem už dal panu Thortonovi,“ dodal a prstem ukázal na Teal’ca. „Máte tam i seznam rehabilitací a taky lékařských kontrol. Budete docházet dvakrát týdně a… No, to máte všechno v těch papírech,“ shrnul to nakonec, když viděl, že ho Jack stejně příliš nevnímá.
„Nashledanou,“ rozloučil se poté, kývl na Teal’ca a vypochodoval z místnosti.
Jack a Teal’c osaměli a chvilku bylo hrobové ticho.
„Půjdeme, O’Neille?“ zeptal se pak Teal’c. Žádnou odpověď, ale nedostával.
„Nemusíš to dělat a ty to víš,“ řekl pak Jack tichým a soustředěným hlasem. Stále přitom zíral z okna ven, kde se už mezitím pěkně rozsypal sníh.
„Jsi můj přítel, O’Neille,“ odvětil Jaffa.
Zdálo se, že Jacka tím jaksi popudil. Prudce se totiž na vozíčku otočil a pohlédl Teal’covi do očí.
„To sem teď vůbec nepleť,“ vybafl ne něj. „Ze mě je teď mrzák, i když už jsme si kolikrát zachránili život, nikdo – a tím méně já – po tobě nemůže chtít, abys udělal to, co se chystáš udělat! Vůbec nevím, jestli to od tebe můžu přijmout…“
„Chci ti pomoc, O’Neille.“
„Ne, ty mi nechceš pomoc, ty se chystáš uvázat si na krk neuvěřitelně těžké závaží a…“
„Jsi můj nejlepší přítel,“ přerušil ho Teal’c. „Hodně pro mě znamenáš, hodně jsi toho pro mě vykonal a já jsem si jistý, že ty by jsi na mém místě udělal to samé. Budu ti pomáhat, tak dlouho, dokud jen o mou pomoc budeš stát.“
Jack na něj jen zíral, chtěl říct alespoň díky, ale najednou mu nešlo ani tohle krátké slůvko přes rty. Ale byl si jist, že Teal’c to pochopil…

Jack seděl na vozíčku, který před sebou tlačil Teal’c, když spletitými chodbami nemocnice mířili ven na parkoviště k autu. Zrovna se dostali na jakési rozcestí těchto chodeb. Jedna z nich přitom vedla na gynekologicko-porodnické oddělení.
A právě v ten okamžik se stala šílená náhoda, když nad tím později Jack přemýšlel, považoval to skoro za osud. Když okolo této chodby přejížděli, bezmyšlenkovitě do ní pohlédl… Přesně v tu vteřinu vyšla z jedněch dveří zdravotní sestřička a hned za ní Sam. Bylo to dílo několika vteřin, možná to byla jen hra světel, ale Jack okamžitě zabočil do jedné z dalších chodeb a Teal’ca zatáhl s sebou. Na jeho nechápavé otázky nereagoval, srdce mu bušilo jako zvon a do obličeje se hrnula krev.
Byla to Sam?? Ať už to byl kdokoli, musí projít kolem. Vteřiny se zdály nekonečné, ale konečně uslyšel, jak se k nim blíží kroky. Už jen podle chůze to musela být Sam… Sykl na Teal’ca, aby byl zticha a ten poslechl. Kroky se přiblížily a z chodby naproti nim vyšla Sam! Ano, vážně to byla ona! Právě si ukládala do kabelky nějaké papíry a jeden tmavý ji přitom spadl na zem.
Jack natáhl krk, jak jen to šlo a hned na to by ho klidně vsadil na to, že ten tmavý papír je rentgen. Nebo jak se tomu „vyfocení miminka v bříšku“ říká… Srdce se mu tentokrát skoro zastavilo, když si to uvědomil. Sam se sehnula a papír sebrala. Strčila ho k ostatním do kabely. Poté si bundu, kterou měla přehozenou přes ruku, začala oblékat, čímž Jackovi dala perfektní možnost si jí prohlédnout. Měla jen džíny a tričko, a tak ve chvíli, kdy bundu dala od rozkošně narůstajícího bříška pryč, Jack spatřil, jak to maličké v ní sílí a roste… Byla teprve ve čtvrtém měsíci a už bylo těhotenství znát. I když působila trochu unaveně, zkrásněla skoro k nepoznání…
Oblékla si bundu, kabelku hodila přes rameno a zamířila třetí chodbou pryč na parkoviště. Jack tam potom ještě hodně dlouho jen tak seděl a očarovaně za ní hleděl. Vlastně už byla dávno pryč, ale on měl stále dojem, že je před ním, že ji vidí, že ji cítí…
Pak mu Teal’c povzbudivě stiskl rameno a zeptal se:
„Ty se před Samanthou skrýváš?“
Jack dlouhou dobu mlčel a pak jen zoufalým hlasem zaprosil:
„Pojedeme už, ano? Chci odsud…“
Teal’c se už dál na nic nevyptával a zatlačil do vozíku, který se vzápětí dal do pohybu směrem k východu z nemocnice.

Sam vyšla z nemocnice a srdce se jí tetelilo blahem. Miminko je v pořádku, miminko je v pořádku, zněla jí v uších doktorova slova… Co si teď mohla přát víc? Mít to komu sdělit… Pomyslela si vzápětí hořce a ohlédla se zpátky směrem k nemocnici. Jestlipak už je Jack doma? A jak na tom vůbec je? Na hlavu se jí sypal sníh a ona tam jen tak stála u svého auta a váhala… Nemohla za ním jít, on ji nechtěl. Ale milovala ho a ta nevědomost ji postupně zabíjela!
Za ním přímo už sice nešla, ale několikrát se byla ptát lékařů na oddělení, na kterém ležel. Zpočátku byli poměrně vstřícní, ale časem si prostě nemohli nevšimnout, že za Jackem vůbec nechodí. Zřejmě začali něco zjišťovat, protože přišli na to, že už nejsou manželé a jejich vstřícnost poměrně ochladla… Nakonec jí už nechtěli vůbec nic sdělovat. Takže poslední, co věděla, bylo to, že Jack je na tom stále velice vážně, že se probírá z komatu jen občas a hned do něj zase upadá, a že bude mít ještě dlouho velké zdravotní potíže. Nic víc, nic míň, nic konkrétnějšího…
„Ach, Jacku, co jen s tebou je?“ zašeptala a pohlédla k nebi. Do obličeji okamžitě napadala spousta vloček… Cítila, jak jí tají na tváři a chladí tak, její rozpálený obličej.
Mám tam zajít?, ptala se sama sebe v duchu. Tolik jí to za ním táhlo, tolik si přála padnout mu kolem krku a zašeptat jak moc ho pořád miluje, a že jejich dítě je zdravé, že mu chce pomoc s čímkoli, co bude potřebovat, že se mu chce za všechno omluvit, a že má pořád neuvěřitelné výčitky a…
„Musím tě vidět, miláčku,“ zašeptala a bez dalšího rozmýšlení se vrhla zpátky k nemocnice. Kličkovala mezi auty, každému se muselo zdát, že běží běh smrti. Nebo života… Přeběhla silnici a stanula přímo před vchodem do nemocnice. Dveře se právě otevřely a zevnitř vyšlo několik lidí. Těhotná žena, muž v obleku a… První, koho spatřila, byl Teal’c. Absolutně nepřehlédnutelná postava mohutného Jaffy, prostě musela imponovat každému. Sam si zpočátku myslela, že Teal’c byl Jacka jen navštívit, ale… Pak se těhotná žena vydala jedním směrem a muž v obleku druhým. Rozestoupili se a Sam uviděla, že Teal’c není sám, že tlačí vozíček. Srdce se jí splašeně rozeběhlo, když se její pohled střetl s Jackovým.
Viděla, jak ztuhl a hned vzápětí na to zrudl. Měla dojem, že se snaží odvrátit od ní pohled, ale že se mu to ani v nejmenším nedaří…
Ale to už si jí všiml i Teal’c a zastavil se. S ním pochopitelně i Jack. Dělilo je od sebe několik metrů a jí se zdálo, že po tom nekonečně dlouhém odloučení je to strašně krátká vzdálenost… Snažila se ovládat, protože si byla vědoma slibu, který mu dala, a to, že pokud on sám nebude chtít, že už se k němu nepřiblíží, ale všechny ostatní pocity byly náhle mnohem silnější, než tenhle hloupý slib…
Vždyť on přece žil! Pozorovaly jí jeho hnědé oči, které se bála, že už nikdy neuvidí, byla si jistá, že jeho rty se chvěly pod touhou zavolat její jméno tak, jako potom teď toužila ona. A ta touha byla prostě silnější…
„Jacku!“ zavolala a ten výkřik radosti a lásky jí šel od srdce. Oči se jí rozzářily a to i navzdory tomu, že jeho pohled zůstával podivně apatický a kamenný.
Rozlétla se k němu jako pták, protože přesně tak se teď cítila. Najednou se jí zdálo, že by mohla klidně i létat. Běžela k němu a ruce se jí sami rozevřely v touze ho obejmout. Měla strach z toho, vlastně si tím byla jistá, že on nic takového neudělá… Proto jí neuvěřitelně překvapilo, když těsně před tím, než se mu vrhla kolem krku, i on roztáhl paže a v příští vteřině ji k sobě pevně přivinul.
Tiskl ji k sobě, jako by představovala jediný pevný bod v celém vesmíru. Obličej zabořil do jejích vlhkých vlasů a s obrovskou úlevou jeho nos zaznamenal, že Sam voní pořád stejně. Stejně jako kdysi byla její blonďatá a hustá hříva jemných vlasů prosycená vůní růží a fialek. Nebyl na to připraven a ta vůně ho takřka udeřila do obličeje. Pod tíhou té úžasně krásné a příjemné rány mu klesla víčka a on je slastně zavřel. U svého levého ucha slyšel a taky cítil její zrychlený dech. Buď od běhu nebo z jeho přítomnosti… Ale protože běžela sotva pár metrů, věřil, že je to ním. Ano, i když mu něco našeptávalo, že tohle není správné, cítil, jak ho pocit, že na ni ještě stále jeho přítomnost působí, zvedá do závratných výšin. A vůbec se mu nechtělo přistávat na zem…
Najednou až teď pochopil, jak moc mu vlastně celé ty dlouhé měsíce chyběla. Jak mu bez ní připadalo všechno ještě černější a smutnější, pomalejší a taky nudnější. A teď ji držel v náručí a jak se zdálo, jí ani v nejmenším nevadilo, že se k němu musí ohýbat. Vypadalo to, že má stejnou radost z toho, že ho vidí, jako on. Tak proč si to aspoň na pár vteřin neužít? Jen chvilku…
Její paže ho objaly kolem krku a ona svou hlavu přemístila na tu jeho. Bradu si opřela o temeno jeho hlavy a nechávala přitom jeho krátké vlasy, aby jí šimraly. Byl to tak úžasný pocit… Tím spíš když cítila na krku jeho zrychlený dech a jak ji rukama bloudí po těle, jako by nevěděl, kde ji pevně uchopit.
„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala bezmyšlenkovitě a pohladila ho po tváři. Kousek se od něj odtáhla a jako omámená pozorovala, jak pomalu otevírá oči. Skutečně pomalu, jako by se bál toho, co uvidí.
„Ta strašně moc,“ pokračovala tichým a naléhavým hlasem a oči se jí zaleskly. I když protentokrát si nebyla jistá tím, jestli to bylo radostí ze shledání nebo smutkem, že vlastně stejně není její… Pozorovala jeho chvějící se rty, možná se chystal jí něco říct.
Ale ona nechtěla nic slyšet, protože si byla jistá tím, že stejně ví, co to bude. Alespoň chviličku… Políbila ho. Rychle uzamknula je rty těmi svými a on, protože je právě otevíral k mluvě, jen něco zamumlal.
Okamžik měla dojem, že ji od sebe odstrčí, protože před sebe natáhl ruce a chytil ji za ramena. Teď už jen zbývalo zatlačit tím správným směrem a odloučil by jí od sebe jednou pro vždy, tím si byla jistá. Ale on to neudělal! Jeho ruce, stejně jako rty, chvilku očividně váhaly, ale pak ji k sobě přitáhly a uchopily jako do kleští. To sevření ale ani v nejmenším nebolelo, nebylo nepříjemné, přestože měla chvilku pocit, že vypustí duši…
Nebyl to ani v nejmenším něžný polibek. Spíš plný vášně, starého vzteku, touhy a chtíče… Ano, vážně v tom byl i chtíč, čehož se Jack upřímně zděsil. Děsil se sám sebe… Držel ji v náručí, stáli před nemocnicí, kolem chodila spousta lidí, padal na ně sníh, Teal’c byl zřejmě taky někde poblíž a on, i potom všem, co se za poslední měsíce zběhlo, najednou toužil jako dravé zvíře po jediném – strhat z ní šaty a vášnivě se s ní pomilovat. Ať už bylo v jeho hlavě cokoli, jeho tělo jí prostě pořád chtělo…
„Sam…,“ zachraptěl a s vypětím všech sil, které v sobě našel, uchopil její tváře do dlaní a doslova ji od sebe odtrhl. „Sam, prosím tě, přestaň…,“ šeptal a pohlédl do jejích očí. Byly modré, jako snad ještě nikdy před tím. Nedíval se do nich ale příliš dlouho…
Tak trochu stydlivě je sklopila a odtáhla se od něj do úctyhodné vzdálenosti. A přitom se taky narovnala… Jackův až do teď přívětivý výraz ztuhl a vzápětí úplně zkameněl. Sam ani netušila, co tím jediným a na první pohled zcela normálním a automatickým gestem způsobila. Ovšem Jackovy změny ve tváři si všimla… Ani v nejmenším jí ale nepadl pravý důvod toho, proč nastala.
V okamžik, kdy se nad ním napřímila, cítil se najednou strašně maličký a ubohý, zranitelný. Ona stála hrdá a krásná, zatímco on zůstal sedět, jak se jemu zdálo, bez špetky důstojnosti. Musel zaklonit hlavu, aby jí viděl do obličeje… Cítil, jak ho od hlavy až k patě polévá mrtvolný chlad. Už nikdy jí nepohlédne zpříma do očí, uvědomil si.
„Omlouvám se, asi jsem to neměla dělat,“ řekla.
Díval se na ní a toužil jí říct, že tak to vůbec není, že je strašně rád, že to udělala, a že tu teď jde vlastně o něco jiného… Ona přece nemůže pochopit, že snaží chránit především ji. Rozhlédl se kolem a uviděl Teal’ca, který se stáhl do, podle něj, bezpečné vzdálenosti od těch dvou tak, aby nic neslyšel. Pravý džentlmen, ušklíbl se Jack v duchu a pak svou pozornost obrátil zpátky k Sam. Má ji říct pravdu? Že ji už vlastně dávno odpustil, že věří, že to malé je jeho, a že ji pořád miluje?
To by šlo, ale… Je na vozíčku, nemůže po ní chtít, aby se o něj starala. Byl si jistý, že by to udělala, ale on to po ní prostě nemohl žádat! Nesnesl by to, nevyrovnal by se s pocitem, že je na ní závislý, že ji k sobě váže. Vždyť ona je tolik krásná, mladá a bude mít děťátko. Bude s tím maličkým mít spoustu práce a pak si taky musí užívat života… Ne, v žádném případě nedovolí, aby se k němu nějak vázala! Ale jak ji od sebe odehnat? Jak jí nedovolit, aby se k němu přiblížila? Bože, asi ho to zabije, ale musí to udělat…
„Ne, to si asi skutečně neměla,“ pronesl a jasně slyšel, jak zalapala po dechu. Chvilku mu trvalo, než v sobě našel dostatek sil k tomu, aby pokračoval. „Sam, jsme rozvedení, každý bychom si měli jít svou cestou…“ Neodvážil se podívat se jí do obličeje, hnusil se sám sobě.
„Já vím, že k sobě pořád něco cítíme, ale mám strach, že… z mojí strany v tom už je jen tělesný chtíč a…“
„Lžeš,“ poznamenala prostě a přesvědčivě.
Překvapeně k ní vzhlédl. Proboha, jak je možné, že ho ani ne za pět vteřin prokoukla? To je tak špatný herec? Vždycky si myslel, že ne… Zpříma se jí podíval do očí a s tou největší silou vůle, jaké byl kdy schopen, se přinutil neuhnout a trvat na svém.
„Nelžu,“ řekl pevným hlasem a pozoroval, jak se její tvář postupně mění. Z jisté se stávala méně a méně jistější… Až nakonec nervózně přešlápla z nohy na nohu a skousla si spodní ret, aby se nerozbrečela.
„Proč mi to děláš?“ zašeptala. „Vím, že mezi námi je zřejmě nepřekonatelná bariéra, ale za celé ty dlouhé měsíce si mě ani jednou nevyslechl, nenechal jsi mě vysvětlit, že jsem s Patricem nic neměla, že mě jen hrozně opil, že je to šílenec, který mě chtěl za každou cenu dostat do postele… Všechno, co řekl u našeho domu, byla lež! Podala jsem na něj později trestní oznámení, zavřeli ho a vyšetřovali, zjistilo se, že je psychicky labilní, a ještě dnes mají v Pentagonu kolem toho spoustu problémů, protože nikdo nechápe, jak se mohl někdo takový dostat až k vědomostem o projektu Hvězdné brány! Jsem ve čtvrtém měsíci a pátém dnu těhotenství, budeme mít dítě! Copak si vážně myslíš, že si nezasloužím druhou šanci?“
Ohromeně na ni zíral. Jistě, že si zasloužíš druhou šanci, miláčku, křičel v duchu. Já ti ji přece už dávno dal, ale ty vlastně vůbec nic nechápeš! Copak ti vážně musím říct pravdu, abys šla jednou pro vždy ode mě pryč a zařídila si nový a lepší život? A co moje dítě? Ach, proboha…
„Nebo je v tom ta nehoda?“ pokračovala. „Je to tak, že ano? Dáváš mi to za vinu, to kvůli mně si strávil spoustu času v nemocnici, kvůli mně jsi nemohl zachránit Daniela…“
„Tak to přece není!“ zařval. „Nikdy bych ti nic takového nedával za vinu, jasné? To bych prostě nemohl…“
„Proč?“ zazněla jednoduchá otázka.
Překvapeně zamrkal.
„Proč?“ opakoval. Zatlačila ho do kouta… Sakra, pořád to s ním zatraceně dobře umí.
„Ano, proč?“ zopakovala trpělivě.
„No, protože…,“ koktal. „Protože prostě…“
Ukázala na něj prstem a vítězně se usmála.
„Protože mě pořád miluješ!“
Zůstal na ni zírat neschopen odpovědi ani jakéhokoli pohybu. Pak ovšem prudce zatřásl hlavou a zadíval se do země.
„Sam, prosím tě, odejdi,“ zašeptal, ale ona se ani nehnula.
„Můžeš mi někdy odpustit?“ zeptala se a jeho prosbu ignorovala.
Neodpovídal.
„Tak myslíš, že mi můžeš odpustit, že mi budeš zase jednou věřit? Tak odpustíš mi?“
Nevydržel její naléhání. Prudce vzhlédl a zakřičel:
„To už jsem přece dávno udělal! Odpustil jsem si, slyšíš? Máš pravdu, pořád tě miluju a odpustil jsem ti!“
Šťastně po něm zamrkala a Jackovi došlo, že vážně vůbec nic nechápe, že nemá ani tušení…
„Tak v čem je problém?“ usmála se a jemu se zachvělo srdce. Musí jí to říct, jinak nikdy neodejde… On nechce, aby odešla, ale musí! Musí!
Chvilku bylo hrobové ticho a pak Jack konečně sebral dost odvahy. Pohlédl jí do očí a překvapivě vyrovnaným hlasem se zeptal:
„Proč myslíš, že sedím na tom vozíčku?“ zeptal se. „Proč myslíš, že jsem po skoro čtyřech měsících nevyletěl radostně z nemocnice, protože jsem se po té nehodě prakticky znovu narodil? Tak proč, Sam?“
Jeho tak náhle vážný a podivně klidný hlas jí zaskočil.
„No… já… jsi přece ještě pořád zraněný, musíš se šetřit a…“
Zakroutil hlavou a usmál se. V tom úsměvu ale nebyl ani náznak veselí…
„Nemůžu chodit, Sam. Už nikdy nebudu moc chodit…“
Vytřeštila na něj oči a ústa otevřela údivem, překvapením a dost možná i děsem.

„Někdy prostě nemůžeš udělat to, co bys zrovna chtěl, co?“ ozvalo se do ztichlé místnosti.
Jack s sebou škubl a skoro vyděšeně se ohlédl za sebe. Sakra, na tyhle „příchody“ si asi nikdy nezvykne… Pár vteřin jen Daniela tiše pozoroval. Jednak proto, že potřeboval nalézt ztracenou vyrovnanost a jednak ho ani v tu chvíli nic lepšího nenapadlo. Zdálo se mu to nebo Daniel skutečně vypadal tak vyčerpaně? Nebo už svět pozoruje a posuzuje podle vlastních měřítek?
„Dlouho ses neukázal,“ pronesl pak tak trochu hořce a znovu se od něj odvrátil. Už celé dlouhé hodiny seděl doma u okna, venku už byla skoro tma a z oblak se sypal sníh. Dnes byl Štědrý večer, všude byl klid a pohoda. Sledoval ze svého okna ostatní domy v ulici. V jejich obývacích pokojích se svítilo, všude bylo určitě lidem moc příjemně a… vzpomínal na to, jaké byly předešlé Vánoce. A ty před tím a ty před tím… Na duši ho příjemně zašimralo, když si vybavil, jak před rokem koupil tak obrovský strom, že ho nemohli dostat ani skrze hlavní dveře. Nakonec se mu to sice podařilo, ale Sam se hrozně zlobila, protože po celém naklizeném domě roztahal jehličí…
Ale pak si ji udobřil. Už ani nevěděl jak, možná to bylo prostě jen ním… Seděli pod rozsvíceným stromkem, všude jinde v domě byla jinak tma. Oba drželi v rukách skleničky s punčem a něčemu se strašně smáli. Svíral Sam v náručí, měla hlavu položenou na jeho hrudníku… Dobře cítil její vůni a dech, její vlasy ho šimraly na bradě a měkký svetr na krku a rukách.
Snad ještě nikdy životě necítil takový klid a mír jako tehdy. Objímal jí a věděl, že ho nic nemůže dostat z dosahu jejího tepla… Povídali si o hloupostech i o plánech do budoucna a pak se přímo pod tím stromečkem mezi pichlavým jehličím na měkkém koberci milovali. Bylo to skoro jako něco posvátného, když se venku sypal sníh a ona ho líbala, když mu dovolila, aby jí svlékl. Všude bylo krásné a úžasné ticho, které občas protínal jen jejich šepot jmen a nádherných vyznání lásky…
„Na co myslíš?“ zeptal se Daniel tiše.
Jack se ošil. Skoro zapomněl, že tady Daniel je…
„Na to, co jsi právě řekl,“ zašeptal pak. „Že člověk někdy nemůže udělat to, co by zrovna chtěl…“
„Kde je Teal’c?“ odbočil zčista jasna Daniel.
„Pryč. Poprosil jsem ho… chtěl jsem být na Vánoce sám.“
„Tomu říkáš Vánoce? Jsi tu sám jako kůl v plotě a už celé hodiny jen zíráš z okna. Nemáš na stole ani sušenky, natož pak cukroví. O stromku nemluvě…“
Jack na to nic neřekl. Nebylo co. Spíše slyšel, než cítil, jak k němu Daniel přichází blíž a vzápětí si sedá na okraj stolu… Jejich hlavy teď byly přibližně ve stejné výšce, což bylo možná důvodem toho, proč v sobě Jack našel dost odvahy k tomu, aby na Daniela pohlédl, ale tentokrát tak, jak se má. Jejich oči se střetly a přestože byla všude tma, oba toho viděli víc než dost…
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Daniel.
„Neměl jsem na výběr,“ odpověděl Jack rychle. Zdálo se to zvláštní, ale prostě přesně věděl, na co se ho Daniel ptá…
„Měl jsi na výběr a ty to moc dobře víš!“
„Nemohl jsem udělat nic jiného! Už jen kvůli ní!“ rozkřikl se Jack a jeho hlas prořízl ticho a tmu jako břitva. Díky tomu také neslyšel zvuk odvedle. Tiché zachrastění klíče v zámku, následné otevírání dveří a zouvání bot… A pak taky možná jakoby táhnutí něčeho těžkého.
Jack a Daniel seděli v kuchyni a to něco či někdo zamířil se svým zavazadlem potichu do obýváku.
„Vzpomínáš si ještě na to, co jsem ti řekl?“ zeptal se Daniel.
Jack jen pokrčil rameny.
„Nevím,“ zamumlal. „Říkáš toho spoustu…,“ prohlásil rychle, jako by se pokoušel obhájit.
Daniel vstal, založil si ruce na hrudníku a přešel blíž k Jackovi. Naklonil se k němu a pak důrazným hlasem zašeptal:
„Řekl jsem ti, že když budeš jen trochu chtít, když budeš mít pro koho to dělat, zase se na nohy postavíš! Vzpomínáš?“
Jack ho konsternovaně pozoroval. Jak si přál uvěřit těm slovům…
„Plácáš hlouposti, Danieli,“ polkl. „Doktoři mi řekli, že už nejspíš nikdy chodit nebudu…“
„Ale tady nejde o to, co říkají doktoři, ale o to, co říká tvoje vůle a výdrž, tvoje srdce, chápeš mě, Jacku? Celou tu dobu se ti ve tvém vlastním jazyce snažím říct, že víra znamená někdy víc než cokoli jiného… Nesmíš to jen tak vzdávat! Ty jsi byl přece vždycky velký bojovník, ovšem pouze v případě, kdy se to týkalo především druhých. Co takhle jednou zabojovat sám za sebe, Jacku?“
O’Neill ho mlčky sledoval, neschopen odtrhnout od něj pohled. Proboha, co to vlastně říká…
„Víš, v čem je problém, Jacku?“ pokračoval Daniel. „Už v tom, čím jsme začali – člověk může vždycky udělat to, co chce, ovšem pouze v případě, že o to skutečně stojí. Vždyť ty už vlastně ani nevíš, co chceš a co ne! Ty už jsi tak zahořkl a uzavřel se před okolním světem, že přestáváš vnímat i tyhle neuvěřitelně silné hranice.“
„Danieli, prosím tě, mlč!“ vzlykl nečekaně Jack a ruce se mu roztřásly.
„Ne, nebudu mlčet,“ pokračoval Daniel nekompromisně a Jackův chvějící se hlas nevnímal. „Konečně ti někdo musí říct, že děláš jednu hloupost za druhou, že se chováš jako hlupák a blázen, myslíš si, že můžeš rozhodovat za ostatní. Vždycky sis to myslel a vždycky to byla už ta základní chyba!“
„To není pravda…,“ chvěl se Jack. „Já pro ni vždycky chtěl to nejlepší!“
„Ano, ale nikdy tě nenapadlo se zeptat, co chce ona! Nebo proč si jí od sebe na tom parkovišti odehnal? Copak jsi neviděl, jak byla zdrcená z toho, že nemůžeš chodit? Chvěla se jako osika, dává si to za vinu a ty jí od sebe vyhodíš i s vlastním dítětem! Copak tohle vážně považuješ za nejlepší? Za nejlepší pro ni? Je to nejlepší ale jedině tak pro tebe a tvoje zahořklé ego! Tobě to přece vyhovuje, zžíráš se vlastní bolestí, fňukáš sám nad sebou, nechceš se nikomu otevřít…“
Jack poslouchal Danielův rozhořčený hlas a po tvářích mu stékaly slzy. Pohled upřel kamsi ven z okna… Najednou se mu vybavila ta situace před pár dny na parkovišti u nemocnice. Sam jak k němu běží, jak se směje, jak je šťastná z toho, že ho vidí, a jak ho pak líbá… A jak je on přesvědčený, že jí bude líp bez něj.
„Nemůžu chodit, Sam! Už nikdy nebudu moc chodit…“
Sam zalapala po dechu a zděšeně na něj vyvalila oči. Trvalo to nekonečně dlouho, než ze sebe konečně vyloudila nějaké slovo…
„Ne… ne, to není možné,“ šeptala a jako smyslů zbavená začala o překot kroutit hlavou. „To se nemohlo stát… Ach, Jacku…“
A pak udělala něco, s čím nepočítal. Vrhla se před ním na kolena a svou hlavu položila do jeho klína. Bylo jí zřejmě úplně jedno, že je všude kolem spousta lidí, a že je všichni pozorují…
Zůstal několik vteřina jako opařený, ale poté, co začala koktat, že je jí to všechno moc líto, ztuhl… Tohle prostě nechtěl slyšet! Nechtěl, aby ho zrovna ona litovala!
„Sam, nech toho!“ odstrčil ji od sebe, až se zakymácela. „Nedělej tu, prosím, scény, ničemu to nepomůže,“ odbyl ji chladně.
Překvapeně a nechápavě k němu vzhlédla, v očích měla slzy, věděl, že jí tím, co právě řekl, šokoval a taky ranil… Ale už to nemohl a ani nechtěl vzít zpátky.
„Bude lepší, když půjdeš,“ dodal s kamennou maskou ve tváři a pomohl jí vstát. „Žij si vlastní život…“
Pak kývl na Teal’ca a vlastním úsilím se od ní rozjel pryč. Už se neohlédl…

Teď nechápal, jak mohl něco takového udělat! Potom, co mu Daniel řekl, nedokázal pochopit, jak mohl něco takového říct ženě, kterou nadevšechno miluje, a se kterou bude mít dítě… Obličej schoval jako malé, bázlivé dítě do dlaní a rozvzlykal se. Bylo mu jedno, že je tam s ním Daniel, a že ho taky ještě někdo další slyší a pozoruje z obývacího pokoje…

O několik hodin zpět…

„Ani nevím, jak ti poděkovat, Danieli,“ zahuhlala Sam, když si přes hlavu přetahovala svetr. „Bydlet v hotelu už bylo vážně nad moje síly…“
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš potřebovat,“ odpověděl Daniel. Pak se trochu pousmál… „Mě to tu stejně k ničemu není…“
Sam mu úsměv oplatila, ale nebylo to moc upřímné. Potom přešla k oknu Danielova obývacího pokoje a otevřela jej. Přestože venku byla zima a mrzlo, až praštilo, tady to potřebovalo nutně nárazově vyvětrat…
„Být v hotelu na Vánoce, to už bych asi vážně nepřežila…“
„To chápu. Pokud mám být upřímný, taky mi není zrovna hej…“
„Jak to? Děje se něco?“ strachovala se Sam.
„Ne, to ani ne, jen… Teda pokud nepočítám ten divný pocit „být a nebýt mrtvý“. Objevil jsem jednu planetu, na které jsou její obyvatelé zužováni nátlakem Goaldů. Ti lidé a jejich kultura jsou hodně podobní lidem z Abydosu a pak je tam taky Lasha a ta je…“ Daniel se zarazil uprostřed slova a Sam na něj chápavě pohlédla.
„Miluješ ji?“ zeptala se.
Daniel se nezdál být tou otázkou překvapený. Pokrčil rameny.
„Já nevím… Možná… Potíž je v tom, víš… Ona je úžasná, krásná a chytrá, skromná a jemná. Jenže je strašně podobná Shari… Mám strach, že nemiluju Lashu, ale že v ní prostě jen vidím Shari.“
Sam k němu přistoupila blíž, chtěla mu povzbudivě stisknout rameno, ale včas se zarazila. Daniel si toho všiml…
„Vidíš? A v tom je ten problém…“
„A co ona?“ zeptala se Sam.
„Myslím, že mě má ráda, ale to, že se mě nemůže ani dotknout, nás dost odcizuje… Ke všemu jsou tam ti Goaldi, mám strach, že když jim nepomůžu, když je tam nechám, ztratím Lashu i své přátele stejně, jako jsem ztratil Shari a lidi z Abydosu…“
„Chceš jim pomoc?“
„Ano, jistěže chci, ale nemůžu… Nebo vlastně můžu, ale ty přece víš, co se stalo, když jsem porušil pravidla. Bojím se, že zklamu, že jim nepomůžu, a že sebe zase zničím. Trvalo to dlouho, než jsem se dal tehdy dohromady a tohle vypadá jako úplně stejný scénář…“
„Danieli, ráda bych ti nějak pomohla, ale ty sám dobře víš, že tohle je jen tvoje volba.“
„Ano, to vím…,“ usmál se Daniel. „A co ty?“
„Já?“ povytáhla Sam obočí. „Co já?“ zeptala se hořce.
„No, ty a to malé a… Jack?“
Chvilku bylo jen ticho, teprve pak Sam odpověděla.
„Jack mě už nechce nikdy vidět a já neznám jediný způsob, jak ho přesvědčit o opaku… Je to paličák. Vždycky to byl paličák, ale teď je ještě ke všemu zahořklý a uzavřený do sebe. Cítím vinu, myslím, že to kvůli mně nemůže chodit…,“ dodala už jen šeptem a oči se jí zaleskly.
„Není to tvoje vina, Sam,“ pronesl Daniel konejšivě.
„Ale ano, je…,“ povzdechla si Sam a okno zavřela. Už tu začínala být pořádná zima. „Alespoň zčásti určitě je… Chci mu pomoc, ale netuším, jak ho přesvědčit o tom, že ho pořád miluju, a že ho chci takového, jaký je, že mi ani v nejmenším nevadí, že nemůže chodit, že jenom chci zase slyšet jeho hlas, když usínám a cítit jeho dech, když se probouzím a…“ Nedomluvila. Rukou si zakryla ústa a pak se rozplakala.
„Tak proč mu prostě neřekneš přesně tohle?“ zeptal se Daniel.
„Když on mě nechce poslouchat, nedovolí mi být mu nablízku… Dnes je Štědrý večer a my budeme oba dva sami. A přitom loni jsme spolu strávili tak krásné Vánoce…“
Daniel se tvářil zamyšleně. Pak se obrátil na Sam se zvláštní jiskrou v očích.
„Věříš na Santa Clause, Sam?“ zeptal se.
Sam na něj nechápavě zamrkala.
„Cože?“
„Věříš na pohádky a překvapení? Protože jestli jo, tak mě teď něco napadlo…“

Současnost…

„Vypadá to, že si konečně všechno pochopil, Jacku…,“ zakončil to Daniel nekompromisním hlasem. Jestli má Jackovi otevřít oči bolest, pak bude pořádná, aby se konečně probral.
„Konečně ti došlo, jakou blbost jsi udělal? No tak, slyšíš mě? Odpověz mi!“
„Ano, ano, ANO!“ zařval Jack a dlaněmi si zacpal uši. Už nechtěl nic slyšet! Ale už bylo nejspíš stejně pozdě… Zdálo se, že je úplně mimo sebe. Jako v nějakém amoku se na vozíčku houpal ze strany na stranu. Chtěl vypnout, nemyslet na nic, ale jako naschvál viděl a slyšel v hlavě všechno, co se za poslední měsíce dělo. Vážně se zachoval jako idiot… Proč jen Sam nevěřil? Proč jí nevyslechl, když mu chtěla všechno vysvětlit? Proč musel být tak neuvěřitelně ješitný? Protože jedině ješitnost ho dovedla tam, kde je… Možná si může za všechno sám, neobstál v první zkoušce jejich lásky! Nevěřil ji a co hůř, ani ji neposlouchal! Ale proč má za jejich hlouposti trpět taky to maličké? To přece není fér…
„SAM!“ vydralo se mu náhle z hrdla a ani nevěděl jak. Zařval to, šlo mu to až od srdce a on si teď víc než cokoli jiného přál, aby ho slyšela… Ale to nebylo možné.
„SAM!“ zařval znovu a najednou měl zvláštní pocit. Někde se v něm něco sevřelo, jako by ho to chtělo někam vymrštit. Zdálo se mu to nemožné, ale měl dojem, že má najednou v nohách podivnou energii a horkost… Cítil, jak mu nohama proudí horká krev, nebylo to nepříjemné, ale zvláštní určitě.
„Mít pro koho to dělat, Jacku!“ uslyšel nečekaně vedle sebe, až s sebou trhl. Chtěl se za tím hlasem otočit, ale nešlo to. Místo toho udělal něco šíleného – opřel se rukama o opěradla vozíčku a vší silou se vzepřel. Nohama mu běhalo tisíce mravenců, jeho rozum mu říkal, že se na nich nemůže udržet. Ale taky tam bylo něco víc než rozum… Možná ta víra? Nebo chtíč?
Postavil se. Na krátký okamžik cítil, že skutečně stojí, že ho nikdo drží a že se ničeho nedrží on. Netrvalo to dlouho. Nohy se pod ním podlomily a svět se s ním zatočil. Nesedl si ovšem zpátky do vozíčku, ale skácel se na zem. Zvedl se mu žaludek, ale pochopil. Konečně to pochopil…

Podlaha v kuchyni se v tomhle ročním období zdála být chladnější než kdykoli jindy, kdy měl Jack možnost poznat ji takhle zblízka.
„Danieli?“ zamumlal a začal se neohrabaně hrabat na nohy. Tedy na nohy… Chytil se vnitřního parapetu okna a vytáhl se s vypětím sil zpátky na vozíček. Hlava se mu točila. Vlastně ani nevěděl, jak se mu to povedlo… Přece síla v rukách nestačí na tohle. Nebo ano? Přestal se ohlížet po Danielovi, protože už beztak pochopil, že je tam sám. Nechápal, jak ho tam mohl nechat, když omdlel. Nebo neomdlel? Kruci, co se to s ním vlastně stalo?
Sklopil pohled a zadíval se na svoje ruce položené v klíně. Pohnul jimi. Pomalu protáhl prsty na jedné ruce a pak na druhé… Fascinovaně přitom však vnímal něco úplně jiného. Ten jemný dotyk, který způsobovaly jeho vlastní ruce na jeho vlastních nohách. Bylo to nepatrné, jakoby se jich dotýkal přes nějakou hodně silnou látku, ale cítil to! Cítil ten dotyk!
Prudce se sehnul a sundal si z levé nohy teplou ponožku. Jako omámený pozoroval prsty a dával do toho všechno, co mohl – pohnuly se! Nepatrně, ale hýbal se svými prsty na noze!
Bleskurychle stáhl i druhou ponožku a pokusil se o totéž. Stálo ho to neuvěřitelně úsilí, ale i tady po několika vteřinách pevné vůle zaznamenal výsledek.
Daniel měl pravdu! Je to vůbec možné?
Narovnal se a pohodlně se usadil zpátky do křesla. I teď se stejně jako celé ty hodiny předtím díval slepě někam před sebe, ale tentokrát to byl dočista jiný pohled. Zasněný, ale dost možná i spokojený, plný naděje…
„Naděje,“ zopakoval si to slůvku nahlas. „Naděje, víra, touha, mít pro koho to dělat… Budu bojovat!“ přísahal sám sobě.
V ten okamžik se z vedlejšího pokoje ozvala rána. Dost možná to ale bylo z předsíně a možná to byly dveře…
„Danieli?“ zavolal Jack, ale nic se nedělo. Pak si uvědomil, že i kdyby to Daniel byl, rozhodně by nepotřeboval dveře… Tak kdo to je? A kde je vůbec ten Daniel? A jak dlouho ležel na té podlaze?
Po celém domě bylo teď takřka hrobové ticho.
„Je tu někdo?“ zeptal se Jack znovu. „Teal’cu?“ zkusil další variantu.
Nic, stále jen ticho.
Uvědomil si, že pokud skutečně bouchly venkovní dveře, někdo dost možná odešel a ne přišel. Kousek popojel, aby tak viděl na dveře vedoucí do obývacího pokoje. Byly pootevřené a tou škvírou k němu po podlaze pronikalo matné světlo. Matné, ale neobvykle barevné a blikající… Vycházelo to přímo z obýváku a on ani v nejmenším netušil, co by to mohlo být? Bylo to zvláštní, ale ani v nejmenším se nebál, ba co víc, nebyl ani nervózní nebo nejistý.
Natáhl před sebe ruku, kliku měl takřka na dosah. Natáhl se ještě kousek a vzápětí cítil, jak svírá ten studený kov v ruce…
Zaváhal, to bylo pochopitelné, ale pak s jakousi posvátností pomalu otevřel. Zůstal úplně omráčený… Stál mezi dveřmi a pozoroval tu nádheru s ústy pootevřenými překvapením.
Přímo naproti němu u okna stál, tak, jako každý rok, kdy tu se Sam žil, strom. Obrovský, možná ještě větší než loni… Monumentálně se tyčil ke stropu, byl rovný a mohutný. A taky krásně ozdobený. Desítky barevných světýlek na něm blikaly a teplými barvami ozařovaly celý pokoj. Pod ním ležel jediný dárek. Úhledně zabalený balíček, ani ne velký, ale ani ne malý.
Omámeně pohlédl na stůl. Stála na něm láhev s punčem, dvě skleničky, tác s cukrovím a několik hořících svíček. V krbu nalevo praskal vesele oheň a visely na něm dvě barevné obrovské punčochy – na jedné bylo jeho jméno, na té druhé nebylo žádné. Obě byly ale přecpané jako pokaždé sladkostmi a různými hloupostmi a blbinkami, jaké si se Sam dávaly rok co rok.
Zíral na to snad několik minut, než se byl schopen pohnout. Měl dojem, že celou tu dobu nedýchal, protože se najednou přistihl, jak lapá po dechu… Bylo to jako sen, jako pohádka. Cožpak se o Vánocích skutečně dějí zázraky? Ten samý pokoj, který ještě před chvilkou vyhlížel tak chladně a neosobně, že tu ani nevydržel sedět, tak přesně ten pokoj se teď dočista změnil k nepoznání. Vyzařoval z něj takový klid a teplo. Rodinné teplo.
Oči se mu ve svitu ohně zaleskly, ale nakonec se chtě nechtě musel usmát. Pomalým a po dlouhé době skutečně upřímným úsměvem.
Být jen o trochu mladší a trochu víc naivnější, byl by si myslel, že tu byl skutečně Santa Claus… Bylo by tak krásné, tomu věřit! Ale Santa by asi nechodil dveřmi, které slyšel bouchnout. A nejspíš to teda ani nebyl Daniel. Napadla ho sama se nabízející možnost – a to že ho Daniel přišel jednoduše zabavit, aby to tu někdo stihl všechno takhle připravit.
Konečně se odhodlal a vjel až do obýváku. Doslova ho fascinovala ta druhá punčocha bez jména… Chvilku se na ní jen díval, ale pak už neváhal. Natáhl se do šuplíku pro fixu a sundal ponožku z krbu. Opatrně, tak, aby z ní nic nevysypal, na ní napsal velkými písmeny SAM. Zadíval se na svoje dílo, jakoby se osobu s tímto jménem snad pokoušel přivolat. Jenže se pak opět jen, tentokrát ovšem trochu melancholicky, pousmál a pověsil punčochu zpátky na svoje místo.
U srdce ho přitom příjemně zašimralo a po těle rozlil blažený pocit. Najednou si uvědomil, že touží potom, aby tu teď byla s ním… Vlastně by tu byly už tři!
Vzpomněl si na ten balíček pod stromem. Od koho asi je? Ohlédl se, chtěl si pro něj dojít, ale pohled mu místo toho utkvěl na postavě, dívající se na něj zvenku skrze okno.
Jeho oči a oči Sam se střetly v jedné jediné vteřině. Nelekl se, zato ona s sebou polekaně škubla. Nejspíš nečekala, že se otočí a spatří jí… Očarovaně sledoval, jak její tvář ozářená matným pouličním osvětlením a taky světýlky ze stromečku. Měla na sobě světlou zimní bundu a na její blonďaté vlasy a ramena dopadaly vločky sněhu. Oči měla ve svém drobném obličeji snad ještě větší než obvykle a Jacka v ten okamžik mohlo napadnout už jen jediné – pokud se dnes v noci dějí zázraky, tak tohle je jejich vyvrcholení. Poprvé ve svém životě totiž spatřil na vlastní oči anděla… Skutečného anděla, jemného jako pápěří, zranitelného, s tím nejmilejším pohledem.
Nemohl od ní odtrhnout oči, vypadala víc než úchvatně. A taky bezbranně. Stála tam sama v té zimě, dívala se na něj a očividně váhala, co má dělat… Možná se chtěla otočit a utéct, ale zjevně k tomu neměla síly. A dost možná čekala na to, co udělá a jak se zachová on.
A jak se mohl zachovat? Copak jí od sebe mohl zase odehnat? Nachystala tu pro něj ty nejkrásnější Vánoce, jaké kdy zažil, byl si jistý, že to byla ona… A ještě krásnější, kompletnější, je může udělat opět jen ona.
Už to déle nevydržel a jeho rty se roztáhly do milého úsměvu. Viděl, jak se zarazila, možná i trochu zrozpačitěla… Ale pak mu úsměv opětovala. Přistoupila ještě blíž k oknu a dýchla na něj. Sklo se okamžitě zamlžilo a ona na něj prstem nakreslila srdce.
Pobavilo ho to a taky neuvěřitelně potěšilo a zahřálo na duši. Obličej se mu rozzářil a oči rozsvítily jako dvě žárovky. V odpověď vzal opět do ruky punčochu a natočil ji tak, aby si mohla přečíst, co na ni napsal… Ztuhla. A pak jakoby stydlivě sklopila na okamžik oči. Když zase hlavu zvedla, smála se tak, jako jí už dlouho neviděl.
A pak už na ni jen kývl, ať jde dovnitř.

Venku se doslova roztrhla peřina. Z oblak se bez přestání sypaly obrovské sněhové vločky, který skutečně vyvolávaly dojem létajícího peří, a na zemi pak společně vytvářely nádherně bílou pokrývku sněhu.
Všude bylo neuvěřitelné ba až posvátné ticho. Teplota venku klesala stále níž a níž pod bod mrazu, ale uvnitř domu bylo nádherné teplo prosycené vůní skořice, jehličí a vosku. Svíčky na stole už pomalu dohořívaly a oheň v krbu zrovna tak. Do ruda rozžhavené uhlíky v něm jen občas tichounce zapraskaly nebo z nich vylétly maličké jiskřičky. Jediný stromek stále a vytrvale svítil desítkou pestrých i jemných barev a jen umocňoval tuhle vánoční pohodu.
„Je tak těžké uvěřit tomu, že jsi tady se mnou…,“ ozval tichý šepot. „Zdá se mi to neuvěřitelné.“
Sam se opatrně a pomalu pohnula v Jackově náručí a pohodlněji si opřela svoji hlavu o jeho rameno. Stejně jako minulý rok… Seděli na zemi pod stromečkem, Jack byl zády opřený a gauč a ona byla opřená o něj.
„Mě taky,“ zašeptala. „Ale je to krásné. Mám dojem, že…“ Zarazila se uprostřed věty, zdálo se, že váhá.
„Že co?“ vybídl jí jemně a nos zabořil do jejích vlasů. Bože, voněla tak nádherně…
„Že jsem ještě nikdy nebyla šťastná tak zvláštním a neobvyklým způsobem, že jsem si ještě nikdy tolik nevážila toho, že smím být s tebou… Když jsme se před lety za naši lásku prali, bylo to něco dočista jiného. Stáli jsme vedli sebe, tu bitvu vedli bok po boku. Tohle bylo něco úplně něco jiného. Není nic horšího, než stát naproti tobě a ne vedle tebe…“ Mluvila tak potichu, že její hlas chvilkami až zanikal. Ale Jack jí přesto rozuměl. Rozuměl jí každé slovo…
Zvedl ruce a položil jí je na bříško. Pohladil jej a cítil, jak se zachvěla…
„Proč jsme tu takhle nemohli sedět už před rokem?“ zeptal se smutně. „Proč se muselo to všechno stát? Kdyby… kdyby to maličké bylo na cestě už před rokem, nikdy by se nám to nestalo.“
I ona zdvihla ruce za sebe a dala mu je kolem krku. Přitáhla si jeho hlavu tak ještě blíž, prsty ho hladila po šíji, až mu po zádech běhal mráz. Měl teď nos u jejího ucha a ona slyšela a cítila, jak dýchá… Do očí se jí znovu natlačily slzy, když si, jako už alespoň posté, uvědomila, že už dýchat vůbec nemusel, že to ona ho málem zabila.
„Třeba to byl prostě osud. Nikdy jsem se tě na to nezeptala, ale… věříš na osud, Jacku?“
Několik vteřin bylo jen ticho, Jack Sam ještě pevněji objal.
„Nikdy jsem na nic takového nevěřil, dokud…“ Odmlčel se.
„Dokud co?“ naléhala. Jeho dech jí příjemně šimral na krku, jeho teplo ji rozehřívalo jako kus ledu a i přes jeho košili a svoje tričko jasně cítila, jak mu tluče srdce… Napadlo ji, že být to v její moci, zastaví tenhle okamžik a uchová si ho navždy.
„Dokud jsem nepoznal tebe…,“ přiznal po chvilce a ona cítila, jak se usmál. „Když jsi tenkrát vešla do zasedačky, s nosíkem maličko nahoru, abys získala aspoň trochu respektu. Když ses na mě podívala a v očích se ti blýskl vzdor a taky paličatost, v tu chvíli jsem začal věřit na osud.“
„Cože?“ vyprskla smíchy, spustila ruce dolů, odtáhla se od něj a pak se na něj otočila a zadívala se mu do tváře. V očích jí hrály jiskřičky veselí, ale navenek se snažila působit dotčeně a pohoršeně. Moc se jí to ale nedařilo…
I jemu se po tváři rozlil úsměv.
„Ty ses na mě díval takhle?“ užasla pobaveně. „Nikdy jsi mi to neřekl…“
Pokrčil rameny.
„Možná nebyl důvod… nebo příležitost.“
„Ale…,“ koktala, „ale já nechtěla působit povýšeně!“ bránila se.
Uculil se na ní.
„Neřekl jsem, že jsi působila povýšeně, jen…“
„Jen co?“ provokovala a nezbedně ho dloubla do žeber.
Zasténal, ale pak se rozesmál. Chtěla ho začít lechtat, ale on uchopil její drobné ruce do svých a už nepustil, ať se škubala, jak chtěla. Jen se pořád smál.
Sam cítila, jak jí opět prostupuje teplo a to se jí ani nemusel dotýkat nijak osobněji. Stačil ten upřímný smích. Už nevěřila, že by ho ještě někdy mohla rozesmát…
„Jen… působila jsi jako někdo, kdo přišel do nové práce, strašně se bál a schovával to za svojí světáckost.“ Pořád se pochechtával a nepouštěl její ruce ze svých.
„Ty!“ vyprskla jako kočka, nekompromisně se mu vyškubla a posadila se mu na klín. Tak poměrně omezila jeho pohyb a tentokrát sevřela ona jeho ruce. Věděla, že kdyby jen trochu chtěl, jediným pohybem by se jí vytrhl. Ale on to neudělal. Nechal se dobrovolně zajmout… Přiblížila svůj obličej k jeho, jejich nosy se skoro dotýkaly. Ale blíže už nešla, i když na Jackovi bylo vidět, že by se nebránil… Chtěla ho provokovat.
„A chcete vědět, jak jste působil vy na mě, plukovníku?“ zašeptala a svůdně se při tom zavrtěla.
Polkl. Vlasy, které měla zastrčené za ušima, jí teď popadaly a volně a tak trochu nezbedně orámovaly její krásnou a jemnou tvář. Modré oči zářily v šeru jako dvě hvězdy a plné rty se usmívaly, jako to už dlouho neviděl… Jak si jenom mohl kdy myslet, že by jí dokázal přestat milovat?
„Tak tím si nejsem zas tak úplně jistý…,“ zašeptal a nahnul se k ní blíž. Ucukla a rozesmála se.
„Sam…,“ vydechl mučednicky.
„Ano?“ zašklebila a předstírala, že neví, o co jde.
„Neprovokuj…“
„Já?“ hrála si na nevinnou. „Nevím, co myslíte, pane…“
Najednou, aniž by věděla jak, si jí jedna jeho ruka přitáhla blíž. Ani si neuvědomila, že ho pustila… Držel ji vzadu za hlavu, prsty zabořené do jejích jemných vlasů. Jako by se bál, že mu zase uteče. Sam ale věděla, že teď už by to nedokázala udělat… Jejich pohledy se střetly, z nevěřitelně krátké vzdálenosti si hleděli jeden druhému do očí. První, kdo tento kontakt přerušil, byl Jack. Sjel očima k jejím ústům a pak zase zpátky. Jako by se snad dožadoval povolení… Nenarazil ani na sebemenší známku odporu, a tak nakonec pomalým pohybem hlavy definitivně vynuloval vzdálenost mezi nimi.
Políbil ji zprvu nesměle, jako by to bylo poprvé. Zdálo se, že se bojí, aby jí neublížil nebo dost možná, aby zase ona neublížila jemu. Cítil, jak se její ruce pomalu sunou po jeho ramenech, krku, jak její prsty projíždějí jeho vlasy… Miloval tahle gesta, miloval, když se ho dotýkala.
Její polibky začínaly nabírat na intenzitě a taky na vášnivosti, až i on začínal ztrácet rozum. Někde na hranici vědomí, cítil, jak se nepatrně posouvá, aby se tak její ruce lépe dostaly k jeho tělu… Zatraceně, tohle je tak příjemné!, zakřičel v duchu, ale zároveň věděl, že to prostě nepůjde. Ne dnes…
„Sam…,“ odtrhl se od ní. Ještě stále nedokázal otevřít úplně oči, byl jí jako omámený. „Sam, promiň, ale já nemůžu… Víš, ta nehoda a… ta zranění… Nejsem tak úplně…“
„Pššt…,“ přerušila ho a dala mu prst přes ústa. Jemně jej políbil. „Já vím,“ zašeptala. „A chápu to… Miluju tě, to je to jediné, na čem teď vážně záleží. Na tom a na tom, že jsme tu spolu…“
Po tváři se mu rozlil skutečně šťastný výraz. Objal ji.
„Taky tě miluju,“ zašeptal jí do ucha. „Oba vás moc miluju…“
To objetí trvalo nekonečně dlouho, ale nezdálo se, že by to ani jednomu z nich vadilo.
„Kde vlastně bydlíš?“ zašeptal Jack po několika minutách. Z náručí ji ovšem nepouštěl.
„U Daniela,“ zazněla tichá odpověď. „Dovolil mi zůstat tam… Nemohla jsem být přes Vánoce v hotelu.“ Cítila, jak jí k sobě ještě pevněji přimkl.
„Je úplně jedno, kde je člověk na Vánoce… Potíž je v tom, když je sám,“ řekl pak.
„Já vím, přesně tak jsem to cítila. Chtěla jsem za tebou přijít, alespoň tě vidět… Ale abych byla upřímná to s tím stromkem a tak vymyslel Daniel.“
Pousmál se.
„Daniel… to je takový náš anděl strážný.“
„Ano, dlužíme mu oba moc,“ dodala a její hlas v tu chvíli zazněl smutně. „Škoda, že tu nemůže být s námi…“
„Co ty víš,“ zašeptal jí do vlasů, „třeba tu někde stojí a šmíruje nás…“ Nemyslel to zas tak úplně, jak to řekl, jen to chtěl na okamžik aspoň trochu nadlehčit. Pomohlo to, protože Sam se rozesmála.
„Vždycky nám dvěma fandil a pomáhal nám, jak jen to šlo,“ řekla pak už zase vážně.
„Já vím,“ zašeptal, „já vím… Vzpomínáš si, jak tenkrát přišel na to, že mi dva jsme to dali dohromady? Byl první, kdo to poznal…“
Sam se při té vzpomínce neubránila úsměvu.
„Jo, vzpomínám… Myslím, že z toho byl víc v šoku než my dva.“
Jasně to před sebou viděla, jako by to bylo včera. A přitom to budou už čtyři roky… Jejich vztah byl tehdy teprve v začátcích, vlastně mezi nimi ještě nic pořádného nebylo, byli oba dva vyplašení a z toho citu taky dost nervózní. Sam jela tenkrát domů pozdě z práce, byla hluboká noc a byla unavená jako už dlouho ne. Věděla, že Jack jel domů mnohem dříve než ona a proto ji tak překvapilo, když ho kolem půlnoci spatřila u sebe před domem. Trpělivě tam na ni čekal už několik hodin, seděl na schodech a na klíně mu mezitím vadla růže, kterou ji přinesl. Snad ještě nikdy nepocítila takovou radost, takovou pýchu, že může milovat muže, jako je on. Když ji spatřil vystupovat z auta, rozběhl se k ní, vůbec se nerozhlížel kolem a políbil ji… Zřejmě ho ani v nejmenším nenapadlo, že by je mohl někdo takhle pozdě v noci spatřit. Stáli tam u silnice, když najednou vyjelo zpoza zatáčky auto. Nevnímali ho, byli až příliš zabraní do sebe. Sam si vzpomínala, že jeho přítomnost zaregistrovala teprve tehdy, když to auto zastavilo jen několik metrů od nich. Ozvalo se bouchnutí dveří a pak kroky… Zřejmě je Daniel moc dobře neviděl, protože stáli ve stínu. Jeho kroky se zarazily, až když přišel blíž. A oni ho stále příliš nebrali na vědomí, líbali se a svět jim byl ukradený…
„A sakra!“ ozvalo se vteřinu na to, kdy se kroky zastavily. Pro Jacka a pro ni byl ten návrat do reality tvrdý a zatraceně rychlý… Odskočili od sebe jako na pérkách, ale už bylo pozdě. Daniel stál pod lampou, bylo vidět, jak je rudý rozpaky. Všichni ztratili na dobrou chvíli řeč.
„Ehm… Danieli…,“ vykoktal pak Jack taky očividně v rozpacích. Ještě dlouhou dobu to neměli v plánu komukoli říkat a tohle bylo skutečně nárazové…
Daniel zvedl ruce v gestu, které naznačovalo, že raději nechce nic slyšet. A Sam tak spatřila důvod jeho příjezdu – v pravé ruce držel její klíče od domu.
„Nic jsem neviděl a ani neslyšel,“ řekl a vypadal skutečně zmateně. Vlastně ho překvapilo, jak mohl být tak slepý a hluchý, že si toho nevšiml… Přistoupil k Sam a klíče jí podal. „Nechala jste to v šatně na lavičce, napadlo mě, že to asi budete potřebovat.“ Při těch slovech kývl směrem k domu a dal se na ústup. „Do… dobrou noc,“ vykoktal ještě, nasedl do auta a odjel.
Tenkrát jim moc do smíchu nebylo, ale dnes už se tomu zasmát museli. Příští den v práci Daniel vypadal značně nesvůj a Sam a Jack vlastně taky, protože netušili, co od něj můžou očekávat. Ale jak se zdálo, Daniel jen potřeboval čas tenhle fakt vstřebat. A když navíc poznal, že ani Jack a ani Sam nemíní cokoli měnit na věcech tak, jak byly, uklidnilo ho to. Postupem času se stal jejich nejlepším přítelem a spiklencem v jedné osobě… Nikdy se nemohli v případě jejich lásky na nikoho tak spolehnout, jako na něj. A teď jim proto chyběl…
„Asi si nikdy neodpustím, že jsem se tehdy v noci nechal tak unést a ta nehoda…,“ polkl Jack. „Měl jsem mu pomoc a místo toho jsem zkysl na celé měsíce v nemocnici. Možná je to moje vina. Zůstal tam protože upadl, volal na mě, potřeboval pomoc a já ho neslyšel… A pak jsem ho ani nemohl zachránit.“
Sam vzala Jackův obličej do dlaní a donutila ho tak podívat se na ní.
„Není to tvoje vina, Jacku!“ řekla pevným hlasem. „Jestli tady někdo za něco může, pak jsem to já! To já kazila všechno už od začátku…“
Díval se na ni, oči se mu leskly, toužil jí říct, ať se neobviňuje, že je to chyba obou, ale byl si jist, že kdyby se pokusil promluvit, hlas by ho zradil…
„Miláčku,“ zamumlal do jejích vlasů a znovu ji pevně objal, „on by určitě nechtěl, abychom jsme se kvůli němu obviňovali… Jak ho znám, určitě by byl rád, že nás dal zase dohromady.“
„Počkej…,“ zarazila se a odtáhla se od něj, aby mu viděla do očí. „Ty… ty si řekl, že nás dal zase dohromady? Myslíš tím… chceš tím říct…“
„V prvé řadě tím chci, Sam, říct, že tě miluju, a že už nechci, aby se mezi nás cokoli nebo kdokoli stavěl! Ale o jedno tě chci požádat – o čas.“
„O čas?“ nechápala. „Ale… ale já chci být s tebou, nechci už čekat! Chtěla jsem ti říct, že je mi jedno, že nemůžeš chodit, že nechci, aby to nějak měnilo náš vztah… Já chci prostě jen být s tebou!“
„Já chci být taky s tebou, Sam, ale nedopustím, prostě si nepřeji, aby si mi dělala služku, aby ses mnou cítila nějak vázaná. Čekáš dítě, budeme rodiče, Sam a ty teď musíš pečovat především o sebe! Slyšíš? Ne o mě, ale o sebe a to malé…“
„Ale ty si přece říkal, že doktoři říkali, že už nebudeš moc chodit, tak… Já to nechápu, Jacku, jaká čas?“
Natáhl ruku a uchopil mezi dva prsty jeden neposedný pramínek vlasů, který Sam neustále padal do obličeje a strčil jí ho za ucho. Pak ji pomalu pohladil po tváři…
„O tenhle čas,“ zašeptal pak a kývl hlavou na svoje nohy.
Otočila se a mlčky sledovala jeho prsty na nohách. Zapnul všechny síly a vůli a… Podařilo se mu to! Stejně jako před tím! Zahýbal prsty!
Slyšel, jak překvapením prudce vydechla a když se pak na něj otočila zpátky, oči měla plné slz.
„Ach, Jacku…,“ vydechla a vrhla se mu kolem krku. Pevně jí k sobě přitiskl.
„Zvládnu to, Sam,“ zašeptal. „Jen potřebuji čas…“
Chvilku se jen mlčky objímali a Jack pak s trochou nadsázky pronesl:
„Je mi jasné, že bych tě teď asi měl odnést do postele, ale obávám se, že…“ Nedomluvil, protože její rty pevně uzamkly ty jeho. Cítil, jak natahuje ruku a zprvu mu nedocházelo proč. Teprve až pak zaregistroval, že se natahuje pro polštář a deku, ležící na gauči. Aniž by ho přestala líbat, rozmístila to na zem a pak Jacka jemně přinutila si lehnout. Jeho hlava dolehla na měkký polštář a ona si tu svou položila na jeho prsa.
„Veselé Vánoce, Jacku,“ zašeptala a slastně zavřela oči.
„Veselé Vánoce, Sam.“

O pět měsíců později…

„Necítíš se unaven, O’Neille?“ zeptal se Teal’c a nepřestával obdivovat Jackovu vytrvalost, s jakou se pohyboval po dvou bradlech ve výšce jeho pasu. Jednu tyč měl po levé straně, druhou po pravé. Držel se obou a už nejméně posté přecházel sem a tam… Na čele se mu blýskal pot, dýchal zrychleně, ale nevzdával se. Vlastně se za celý ten půl rok zotavil daleko rychleji a neuvěřitelněji, než je prý obvyklé a normální, jak zkonstatovali doktoři. Ale jen Jack věděl, proč to tak dělá, proč dře jako blázen – chtěl stát, až bude jeho dítě přicházet na svět, chtěl, až se to maličké narodí, stát u jeho postýlky, chtěl vozit kočárek… A podle pokroků, které dělal, nic nenaznačovalo tomu, že by to neměl zvládnout.
„Ne,“ zafuněl v odpověď, otočil se, protože už došel nakonec bradel a zase se vracel.
Sam měla termín porodu už příští týden. Nebydleli spolu, Sam mu dala čas, o který jí požádal. Ale jinak se vyjídali denně a Jack potichu plnil svoje předsevzetí. Představoval si, že z porodnice se vrátí už všichni domů… Požádal Teal’ca a společnými silami vyklidili pokoj nahoře. Klavír nechal Jack snést dolů do obývacího pokoje. Postavil ho pod okno s výhledem do zahrady a předsevzal si, že první večer, kdy bude Sam doma, jí konečně něco zahraje…
Pokoj nechal vymalovat – na žluto. Sam nechtěla dopředu vědět, jestli miminko bude chlapeček nebo holčička. Přála si pouze, aby dítě bylo zdravé. A on jí musel dát za pravdu… V pokoji stála postýlka, prádelník, skříň a na zdech byly připevněné poličky. Všechno ve sněhově bílé.
Jack se zastavil a ohlédl se za sebe. Tam u dveří byl nějaký šrum… Což byl ostatně na rehabilitačním oddělení zdejší nemocnice vždycky, ale tohle bylo přeci jen něco neobvyklého. Nějaký muž v bílém plášti se tam zuřivě o něčem dohadoval se dvěma sestřičkami. Jack měl zprvu dojem, že se hádají, ale pak si všiml, že muž je zadýchaný, a že si jim pokouší něco celý rozrušený sdělit. Zbystřil, protože jedna sestřička se pak otočila a zamířila přímo k němu.
„Vy jste pan O’Neill?“ zeptala se a Jack celý nesvůj přikývl. „Právě sem celý zadýchaný přiběhl pomocník z porodního oddělení – vaše paní rodí.“
„Co… cože?“ vykulil na ni Jack oči a pustil se bradel. Málem spadl.
Sestřička mu věnovala pouze zářivý úsměv.
„Sakra!“ zaklel a konečně se začal hýbat. Shodil ze sebe propocené tričko a natáhl ruku. Teal’c pochopil a beze slov podal Jackovi čistou košili. Ten pak v neuvěřitelném tempu, popadl svoji berli a jak jen nejrychleji to dovedl, se vydal ke dveřím. Pak se ovšem ještě zarazil.
„A kde… kam…,“ koktal nesouvisle.
Sestřička naštěstí pochopila.
„Na chodbě doprava, dojdete ke dveřím určený pouze pro personál. Tam řekněte, že vás posílá sestřička Smithová. A pak už jen pořád rovně, narazíte na dveře přímo porodního oddělení…“
Jack se už neobtěžoval s odpovědí nebo snad poděkováním. Byl totiž úplně mimo…

Dveře na porodní sál se otevřely, ale ještě dřív než Jack vešel, slyšel na chodbě sténání svojí milované Sam. Nakoukl a pak vešel dovnitř. Byli tam asi čtyři lidi, dost dobře to nevnímal – Sam, která ležela na porodním stole, lékař, porodní asistentka a zdravotní sestra.
„Co tady děláte? Kdo jste?“ uslyšel vedle sebe. Zdálo se mu, že ten hlas k němu doléhá ze strašně velké vzdálenosti. Jediné, co viděl, byla Sam a její bolestí zkřivený obličej. Zrovna doslova zakřičela a zalapala po dechu…
„Já… já jsem… manžel, muž… tatínek,“ vykoktal.
V tom si nejspíš konečně všimla i Sam, protože k němu natáhla ruku.
„Ja…cku,“ vydechla a znovu zasténala.
Hbitě k ní přiskočil a za ruku jí chytil.
„Klid, miláčku… Jde ti to skvěle… Jsi báječná…“ Koktal první věci, kterého napadaly. Pohladil Sam po zpocených vlasech a všiml si, že se i ona pokouší o úsměv.
„Plácáš blbosti… Ááá… Nejde mi to vůbec.“
„Dýchejte, paní!“ křikl doktor. „Pořádně a zhluboka!“
Sam se snažila vykonat jeho pokyn.
Jack se usmál a znovu ji pohladil.
„Ne, vážně ti to jde skvěle…“
Stiskla jeho ruku, až jí zbělaly prsty a znovu zanaříkala.
„Já… myslela jsem, že… to nestihneš. Doktoři říkali, že… to jde rychle.“
„Jo, ten drobeček se už nejspíš nemůže dočkat tohohle světa.“ Najednou si uvědomil, že i on se začíná pořádně potit.
„Teď paní!“ zvolal doktor. „Zatlačte!“
Udělala, co jí přikázal a zařvala při tom, jako by to měl být její poslední výkřik.
„Jacku…,“ zanaříkala, ale než jí stihl odpovědět, ozval se znovu doktor.
„Ještě jednou! Už to bude, ještě jednou… Už vidím hlavičku!“
Sam znovu zatlačila a opět místnost vyplnil její křik. A vzápětí křik právě narozeného dítěte…

Dveře nemocničního pokoje se otevřely a dovnitř vešla zdravotní sestřička. V náručí nesla jakýsi balíček nebo spíše uzlík…
Jack, který až doposud držel ležící Sam za ruku, vyskočil jako by ho píchlo. Sestřička mu věnovala milý úsměv a stejně tak i unavené ale šťastné Sam. Té pak uzlíček přikrývek podala a Sam ho s úsměvem přijala.
„Vaše dceruška,“ zašeptala sestřička, jako by se bála, že miminko probudí a pak opět vycouvala ze dveří.
Sam nemohla ze svého dítěte spustit oči. Byla tak maličká, tak bezbranná, tak krásná… Tichounce a klidně spala.
Cítila, jak se k ní Jack naklání a jak se jeho rty lehce přitiskly na její tvář. Usmála se a pohladila holčičku po jemné tvářičce.
„Je nádherná, Sam,“ řekl Jack a zadíval se na ten úchvatný obraz jeho životní lásky a jeho dítěte. Nemohl se toho pohledu nabažit… Viděl v Saminých očích náhle něco, co tam ještě nikdy před tím nespatřil. A dost možná to byla mateřská láska, ten úchvatný cit.
„Ano, to je,“ zašeptala Sam a naklonila se, aby mohla děťátko políbit. Pak konečně zvedla pohled k Jackovi. Všimla si, jak se mu blýskají oči a usmála se.
„Chceš?“ zeptala se a kývla hlavou ke spícímu zázraku.
Jako omámený přikývl a posadil se k ní na postel. Opatrně mu miminko předala a on jej přijal jako ten nejcennější poklad. Byla vážně tolik úchvatná. A byla jeho…
„Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme se vůbec nedohodli na jménu,“ řekl, ale pohled od té malé neodtrhl.
„Já…,“ začala Sam tak trochu nesvá. „Myslela jsem… chtěla jsem, aby když to bude holčička, tak by se jmenovala Victorie. Tedy pokud ti to nebude vadit,“ dodala rychle, když spatřila Jackův překvapený výraz.
„No… Jistěže mi to nevadí, pokud je to tvoje přání. Je to ostatně krásné jméno, ale… proč zrovna Victorie?“
Vypadalo to, že Sam váhá, ale nakonec šla s pravdou ven.
„Pochází to z latinského slova znamenající vítězství. A ona pro mě je jedno obrovské vítězství, Jacku…“
Usmál se a chápavě přikývl. Pak pohled sklopil ke své dceři, pohladil ji po tvářičce a zašeptal:
„Vítej, Vicky.“

O pět dní později…

Jack se jednou rukou opíral o svoji stále zatím bohužel nezbytnou berli a v druhé ruce svíral Saminu tašku. Stál u dveří a trpělivě čekal. Sam si právě oblékala bundu a pak opatrně brala do náručí Vicktorii. Pak se obrátila a všichni společně vyšli na chodbu.
„Ještě si mi vlastně neřekl, co se teď bude dít?“ zeptala se Sam.
Jack se na ni zářivě usmál a pouze pokrčil rameny.
„Nechte se překvapit, holky moje,“ zašklebil se a nadhodil si tašku.
„Ale, Jacku…,“ zaprotestovala Sam. „Jedeme k nám domů nebo kam? Co máš v plánu?“
Neodpovídal, stále se jen tak podivně usmíval. A taky tajemně.
„Víš, co je mi podivné?“ obrátila Sam nečekaně list. „Že se tak dlouho neukázal Daniel. Věděl, kdy mám rodit, myslela jsem, že se ukáže… Mám z toho špatný pocit.“
Kráčeli po nemocniční chodbě směrem k východu, Jack se zrovna nadechoval k odpovědi, když se zčista jasna zrazili s Teal’cem. Vypadal znepokojeně…
„Samantho, O’Neille, právě jdu za vámi,“ řekl a tvářil se při tom velice podivně.
„Ahoj, Teal’cu!“ usmál se na něj Jack, ale téměř vzápětí mu úsměv zmrzl na rtech. „Co se děje?“ zeptal se už zcela vážně.
„Jedná se o Daniela Jacksona, O’Neille.“
Sam a Jack se po sobě jako na povel podívali.
„O co jde?“ zeptala se pak Sam a opatrně si miminko posunula v náručí.
„Asi před dvanácti hodinami objevila na jedné ze svých misí SG-6 Daniela Jacksona a…“
„Stejný scénář jako tenkrát?“ skočil mu Jack do řeči a ani mu nedošlo, že se při tom mimovolně mračí.
Teal’c se na něj podíval a pak jen přikývl.
„Ovšem zdá se, že tentokrát je to v jakémsi pokročilejším stádiu. Daniel odmítá s kýmkoli komunikovat, nemluví, a jak se zdá, opět si nic nepamatuje… SG-6 ho nedokázala přimět k návratu na Zem, takže generál rozhodl, že se pro něj vydá někdo z SG-1. Vyrážíme za tři hodiny…“
„Zajímalo by mě, co se asi stalo,“ pronesl Jack zamyšleně.
„Lasha a její lid,“ zašeptala Sam.
„Co? Kdo?“ nechápal O’Neill.
„Daniel se do ní zamiloval. Ale jí i její lid sužoval nátlak Goa’uldů, chtěl jim pomoc… Myslím, že se to nakonec pokusil udělat. Řekl mi to, když se tu naposledy objevil.“
„Víš ale, co je zvláštní?“ zeptala se Sam. „Že vždycky na Daniela narazíme… Je to jako by nám ho Oma vždycky poslala do cesty…“
Jack se náhle zarazil a pak překvapeně pohlédl na Teal’ca.
„Moment! Ty jsi před tím řekl MY? Máme tam jít všichni? To nepřipadá v úvahu,“ pokračoval Jack a nenechal Teal’ca odpovědět. „Sam není ani týden po porodu, půjdu s tebou já.“
„Co?“ protestovala Sam. „Nemyslíš, že to samé můžu říct já? Nemůžeš ještě pořádně chodit, čtvrt roku jsi strávil v nemocnici a teď půjdeš na nějakou misi?“
„Jde tu o Daniela, Sam…“
„Právě proto! Půjdu já, ty tu zůstaneš s malou…“
„Ale…“
„Porod není choroba, Jacku! Jsem úplně v pořádku. Ty ještě potřebuješ klid. A koneckonců nejdeme do žádné akce, jen pro přítele…“

„Ale já si prostě nepřeji, abys tam šla. Bojím se o tebe a…“ Jack to nevzdával, ani když už Sam stála před bránou v uniformě připravená projít.
„Dojdu pouze pro Daniela, budu hned zpátky,“ usmála se na něj a naklonila se, aby ho políbila. Nezdálo se ale, že by ho tím nějak uchlácholila.
„Jenže já mám zlé tušení… Krucinál, Sam! Copak tenhle pocit neznáš?“ Skutečně. Hned, když se Sam rozhodla, že pro Daniela společně s Teal’cem dojde se mu v duši usídlil podivný pocit. Zlé tušení, mrazení v zádech… Nevěděl, jak to popsat, ale to tušení bylo tu.
„A co by se mělo stát?“ usmála se a pohladila ho po tváři. „Ještě jsem ti chtěla říct tohle – Vicky je teď nakrmená, měla by klidně spát. Ale počítám, že tak kolem třetí se vzbudí, bude mít hlad. Tou dobou bych už měla být zpátky, ale kdyby ne, v tašce je v lahvičce mléko. Musíš to ohřát na pokojovou teplotu. Tu poznáš tak, že když si to mlíčko kápneš na zápěstí, nebude tě to pálit jen lehce hřát…“
„To já vím. Ale Sam…“
„Plínky jsou taky v té tašce až úplně na dně. Pak jsou tam taky čisté dupačky a bryndáček. Jo, a taky svetřík, ale pochybuju, že tady by se ochladilo… Takže, doufám, že jsem na nic nezapomněla. Ahoj! Miluju tě,“ znovu se naklonila a opět ho políbila. Už se od něj otáčela, chtěla odejít, když jí najednou chytil za ruku a zastavil ji tak.
Překvapeně se ohlédla. Když se zadívala do jeho tváře, skutečně tam spatřila velké obavy. Nechápala to…
„Jacku, co se děje?“ zeptala se zmateně.
V tu chvíli se z reproduktorů ozvalo:
„Symbol sedm a start!“
Červí díra se zaktivovala.
„Sam, nechoď…,“ zašeptal prosebně jako malý kluk. Z očí mu vyzařovalo nepochopitelné zoufalství. „Já… to vážně neumím popsat, ale cítím, že se něco stane.“
„Nestane se nic, slibuji. Jacku, Danielovi to dlužíme, musím ho přivézt zpět… Budu zpátky, než bys řekl švec.“ Usmála se na něj a vymanila se z jeho sevření. Avšak marně čekala na jeho úsměv. Vytrvale se totiž mračil.
Těsně před bránou se otočila a zamávala mu. Pak společně s Teal’cem prošla…
Jack sledoval její mizející postavu a žaludek se mu při tom mimovolně sevřel. Ale oba prošli, všechno se zdálo být normální a on už měl chuť pořádně si vynadat, že už stárne. Jenže pak se to stalo…
Bránou začaly procházet elektrické výboje. Zpočátku malé, ale pak narůstaly, zvětšovaly se, všude okolo začínaly létat jiskry.
Jack se na to zděšeně díval neschopen pohybu. Někde za sebou či snad nad sebou slyšel Silerův hlas:
„Bránou procházejí neidentifikovatelné elektrické výboje. Nezpůsobují přetížení, pouze jakousi nestabilitu červí díry… Jako by ji někdo nebo něco rušilo.“
„Sam…,“ zašeptal Jack.
A pak zčista jasna červí díra vypadla.

Sam dopadla na zem a bolestivě se při tom uhodila. Bylo jí jasné, že se něco muselo přihodit… Bránou totiž neprošili, ale spíše prolétli. Zvedala se ze země a zmateně se rozhlížela kolem. Na bráně nic zajímavého nenašla, ale co jí doslova uchvátilo byla zdejší obloha. Hrála desítkami barev – od červené až po zelenou, od modré až po žlutou…
„Teal’cu, co je to?“ zeptala se s hlavou zakloněnou vzhůru.
„Nemám tušení, majore Carterová.“ I Teal’c tou neobvyklou nádherou vypadal unešeně.
„Tak jste přišli!“ ozval se radostný výkřik jen několik metrů od nich. Překvapeně se ohlédli…
Po lesní cestě k nim přibíhal nějaký muž a vypadal jimi skutečně nadšen.
„Jsme skutečně nesmírně poctěni, že jste se vrátili a rozhodli se přijmout naše pohostinství…“ Doběhl k nim a vzápětí se zarazil.
„Ale vy nejste ti, co tu byly před tím…“
„Ne, ale my jsme jejich přátelé,“ odpověděla Sam s úsměvem. „A přišli jsme si pro dalšího svého přítele… Žije tu s vámi, ale na ni c si nepamatuje.“
„Ach, vy myslíte Namara?“
„Namara?“ zeptal se Teal’c.
„Ano, tak mu říkáme… Našli jsme ho a on si vůbec nic nepamatoval.“
„Odvedete nás k němu?“ zeptala se Sam.
„Ale ovšem!“ zajásal muž. „V období Požehnání je u nás každý vítán a každý musí oslavovat…“
„V jakém období?“ nechápal Teal’c.
Muž jen ukázal na barevné nebe.
„Období Požehnání, moji milovaní…“
Sam se náhle prudce otočila a rozeběhla se zpátky k bráně. Jackovo tušení… Jako blesk zasáhlo i jí. Přiřítila k ovládacímu panelu a začala zadávat adresu domů. Nevnímala mužovi a Teal’covi nechápavé pohledy. Teď měla prostě tušení ona…
Všechny zámky zapadly, zbýval poslední. Sam zadržela dech, ale měla pocit, že už stejně předem ví, jak to dopadne… Nemýlila se. Sedmý zámek nezapadl.
Zůstala na bránu zírat neschopná pohybu či slova. Jack, Vicky… jsou někde tam a ona je tady! Proč ho jen neposlechla? Obrátila se na muže.
„Jak trvá dlouho to vaše období?“ zeptala se ve zlé předtuše.
Zdálo, že muž přemýšlí.
„Vaši přátele mi vysvětlovali, jak vypadá váš kalendář a počítání času, takže… ve vašem čase je to přesně jeden rok a jeden měsíc.“
Sam vytryskly do očí slzy…

„Sedmý zámek nezapadl,“ informoval je všechny Siler už po páté…
Jack stál kousek stranou, ale pořád všechno dobře slyšel a viděl. V obličeji byl úplně bílý…
V tom okamžiku vkročil do místnosti plukovník velící SG-6. Zasalutoval před generálem a zeptal se:
„Děje se něco, pane?“
„Major Carterová a Teal’c odešli asi před hodinou na planetu, kde jste našli Daniela Jacksona. Bránou začaly proudit elektrické výboje a teď se nám nedaří zadat adresu na tu planetu… Nemáte tušení, čím to může být způsobeno?“
Jack se na plukovníka obrátil a když spatřil jeho nervózní výraz, pochopil, že pokud neví, tak tuší určitě…
„Jejich náčelník nám vykládal,“ začal nerozhodně, „že čekají jakési období Požehnání… Nedokázali jsme z jejich řečí pochopit, o co jde, ale mluvili o jakémsi výjevu na obloze. Před tím nás to nenapadlo, ale teď…“
Plukovník se odmlčel, protože se místností ozvalo zasténání. Všichni se na Jacka otočili, ale on už vybíhal z místnosti…

O dvě hodiny později…

„Tak co jste zjistil, poručíku?“ zazněla generálova otázka.
„Podle informací, které nám poskytla SG-6 a podle údajů, které máme o té planetě, se nám podařilo zjistit, že jde o jakýsi posun meziplanetárních měřítek. Slunce, které na planetě svítí, v tomto období vůbec nezapadá a vypadá to, že se vůbec celá ta planeta zastaví… Nechápeme, jak je to možné a jsou to jen dohady, ale dle našich výpočtů se přibližně rok a několik měsíců nebude moci s nimi spojit… Na přesnější údaje bychom potřebovali více času.“
„Jak daleko ta planeta je od Země?“
„Pokud, pane, uvažujete o vyslání a vyzvednutí lodí, pak je to zbytečné… Cesta tam a zase zpátky by trvala zhruba patnáct let…“
Jack O’Neill stál na chodbě opřený o zeď a poslouchal. Se zatajeným dechem a slzami na krajíčku… Kruci! Chtěl je přece obě odvést domů, chtěl Sam ukázat pokoj, který nachystal pro jejich dítě, přál si konečně jí splnit přání a zahrát jí na ten klavír… Ani tam nedojeli a už jí zase ztratil! Na celý rok…
Už to nemohl dál poslouchat! Vyrazil jako kulka směrem na ošetřovnu. V jejích dveřích se srazil s doktorkou… Držela v ruce nějaké papíry.
„Zrovna vás hledám…,“ řekla, ale další slova jí odumřela na rtech. „Co je vám?“ zeptala se zděšeně, když mu pohlédla do tváře.
Odvrátil pohled. Ne, teď nechtěl s nikým mluvit… Chtěl jen za Vicky!
„Co jste mi chtěla?“ zeptal se, jak jen nejlhostejněji to dovedl.
„Ještě než Sam odešla, požádala mě, abych udělala nějaké testy… a tady jsou výsledky.“ Podávala Jackovi papíry.
„Jaké testy?“ nechápal a stále obtížněji bojoval s přívalem slz.
„To jsou testy, které potvrzují, že jste otcem té malé.“
„Co?“ zůstal na ni zírat. „Tak Sam si myslela, že jí ještě pořád nevěřím?“ Vyškubl doktorce papíry z rukou a hodil je za hlavu. Pak se na ni podíval a skoro výhružným tónem řekl: „Victorie JE moje dcera!“ zahřměl a rozběhl se ošetřovnou k posteli, na kterém leželo jeho dítě.

Pohladil ji po tvářičce a po té jeho mu tekly slzy…
„Ahoj, princezničko moje,“ zašeptal a přes slzy se ne příliš vesele zasmál. „Zůstali jsme tady sami, zlatíčko moje… Máma je pryč, víš, ale vrátí se. Jen to bude chvilku trvat… Zvládneme to spolu, viď?“
Vzal Vicky do náručí a začal ji chovat.
„Dneska večer jsme měli začít nový život… Víš, že už mám doma zásnubní prstýnek? Chtěl jsem zase mámu požádat o ruku…“
Snažil se mluvit statečně a chlácholivě, ale nakonec si musel přiznat, že se nepokouší uklidnit Vicky, ale sebe… Nezvládl to a rozvzlykal se naplno.
„Za rok, Sam,“ zašeptal pak potichu a schoval tvář do peřinek své dcery…




O půl roku později…

Zasedací místnost SGC byla plná lidí. Všude vládl neobvyklý zmatek, jen Jack O’Neill seděl stranou od toho všeho. Už před několika minutami si odsunul jedno z křesel ke skleněné stěně skýtající pohled na bránu… A těch pár minut na ten obrovský kruh bez přestání zíral. Vždycky v něm vzbuzoval obdiv a úctu, ale tentokrát cítil taky neuvěřitelný děs, ze kterého se mu ježily chloupky na rukou. Cítil, jak mu po zádech běhá mráz. Ochromovalo ho to, nebyl prakticky schopen jediného pohybu. Vzrušené hlasy, které vyplňovaly celou místnost, nedokázal pořádně vnímat. Vlastně mu splývaly v jeden jediný zvuk – neutuchající šum. Jednou byl docela tichoučký, jindy se mu zdálo, že z něj snad ohluchne… Občas se s ním zatočil svět a jeho prsty tak křečovitě svíraly opěradla křesla. Prsty mu od toho tlaku až bělely, ztrácel v nich cit, ale nepřestával černou kůži a její polstrování svírat. Po spáncích mu stékaly pramínky potu. Ledového potu, byla mu strašná zima…
Obraz Hvězdné brány se začal rozpíjet, namísto toho spatřil její oči. Její velké modré oči, které vždycky vypadaly jako namalované samotným Bohem nebeskou modří. Stejně jako vždycky se v nich začínal utápět, propadat jejich kouzlu, ale byly pouhým mýtem… Teď už byly pouhým snem, výplodem jeho fantazie.
Pak si k očím vybavil rty. Úchvatné, plné, krvavě rudé rty, za jejichž jeden polibek by dal život. Vzpomínal na jejich chuť, až se mu zdálo, že ji cítí v ústech…
A vlasy. Bujnou a často nezkrotnou hřívu blonďatých vlasů, vonících po růžích. Kolikrát v životě si přál dotýkat se jich? A kolikrát se jich skutečně dotknul? Byly tak jemné a zároveň tak nepoddajné. Miloval ten dotek, když jeho prsty prohrábly ty úžasné lokny, když jí při hádkách strkal neposlušné pramínky vlasů za ucho a jí pak vždycky došly všechny argumenty. Zbožňoval její pohled, který tál pod jeho dotekem… A nejvíc miloval, když se dotýkal jejích vlasů po společném milování. Kdy byly vlhké, zpocené, kdy voněly tak trochu i ním…
Ty ladné křivky jejího těla, přesné a naprosto symetrické linky její tváře, hebkost její pokožky… Najednou tu byla s ním, ale tahle přítomnost ho zabíjela. Chtěl ji tu! Chtěl ji tu za každou cenu, chtěl se jí zase dotknout a vědět, že to není pouhý přelud, pouhý výplod jeho fantazie! Ale ona nepřicházela… Pořád tu byl sám, i navzdory jeho zoufalého volání, byla pořád pryč. Miliardy a miliardy světelných let od Země, od něj, od jejich dcery…
Proč jen ho neposlechla? Proč musela za každou cenu jít? A proč ji on zkrátka nedokázal zastavit? Zůstal tu sám… Úplně sám s miminkem!
Zvuky a hlasy v místnosti poté, co se na schodech ozvalo dupání několika nohou, utichly. Jack to ovšem nevnímal, snad to ani nezaregistroval. Teprve až když k němu přistoupil generál Hammond a povzbudivě mu stiskl rameno, trochu procitl ze své apatie.
„Jacku,“ oslovil ho tichým přátelským tónem. „Už jsou tady.“
O’Neill prudce vzhlédl. Kdo? Kdo je tady?, ptaly se jeho oči v zoufalé prosbě. Pak se pomalu ohlédl. Místnost byla náhle prázdná, všichni ti lidé, kteří tam byli ještě před chvílí, zmizeli. Jen u stolu seděli senátor Kinsley a Simmons…
Přes jeho obličej přelétla vlna děsu. Co tu dělají? Vždyť oni jsou… pryč nebo mrtví a… Ohlédl se k místu, kde ještě před kratičkou chvilinkou stál Hammond, chtěl mu říct, aby je poslal pryč, ale to místo bylo prázdné. Byl tam s nimi úplně sám…
Ti dva seděli vedle sebe u stolu, zatímco on zůstával ve svém křesle stranou od nich. Zdálo se mu, že na něj shlížejí svrchu, že jejich tváře jsou staženy do výsměšných šklebů. Tvářili se vítězně a on se nemohl ani hnout. Od hlavy až k patě ho prostupoval mrtvolný chlad. Díval se na ně a byl si jistý, že musejí v jeho tváři vidět jen strach a paniku. Otevřel ústa, chtěl je poslat do háje, ale nevyšla mu z nich ani hláska…
„Určitě víte, proč jsme tady, Jacku,“ uchechtl se Kinsley a Simmons mu přikyvoval a dál se posměšně culil.
Chtěl říct, že neví, že chce, aby vypadli, ale nešlo to. Nemohl se hýbat, nemohl mluvit, pouze cítil strašný strach…
„A pokud ne,“ ušklíbl se Simmons, „pak vám to rád připomenu.“ Mluvil úlisným hlasem, věděl, že má navrch. „Vaše manželka zůstala pravděpodobně na celý rok uvězněna někde daleko od Země. Možná, že je i mrtvá… Vy, Jacku, máte se svou manželkou dceru.“
O’Neill jen marně lapal po dechu. Při pohledu na Simmonse listujícího jakousi složkou, mu začal docházet vzduch.
„Ach ano,“ pokračoval Simmons, když zjevně našel, co potřeboval. „Victorie se jmenuje. Malá slečna Victorie O’Neillová,“ zachechtal se, jako kdyby řekl něco kdovíjak vtipného a Kinsley se přidal.
Jen Jack zapadal stále hlouběji do svého křesla, stále víc se potil a taky dusil…
„Jistě chápete, Jacku,“ pokračoval opět Kinsley, „že nemůžeme dopustit, aby se někdo, jako jste vy, staral o tak malé dítě. Navíc Samantha Carterová byla skutečně nadaný vědec, je zde možnost, že její dcera bude stejná… Pochopte, my ji prostě nemůžeme nechat ve vaší péči.“
O’Neill se chvěl jako listy osiky ve větru. Zvedal se mu žaludek, hlasy těch dvou k němu doléhaly jakoby z obrovské vzdálenosti, cítil se jako před tím nejvyšším soudem, kde ho odsoudili ještě dřív, než ho vyslechli. Chtějí mu sebrat dítě, to jediné, co mu zbylo!
Najednou viděl, jak Kinsley otevírá nějakou složku papírů a dává do ní obrovské razítko. Ta rána, kterou při tom vydal, se neustále vracela jako ozvěna, přerušoval jí pouze smích těch dvou. Šílený smích…
„Vydávám jednoznačný rozsudek!“ zahřměl poté Kinsley hlasem, který zněl jakoby ze samotných nebes a Jackovi se ta slova zarývala až do morku kostí. „Plukovníku O’Neille, jste s okamžitou platností zbaven jakýchkoli nároků na svou dceru, nemáte právo se o ní starat ani pokoušet se o jakýkoli kontakt s ní!“
Jack chtěl vykřiknout, ale než to stačil udělat, oba dva zmizeli. Namísto toho uslyšel dětský pláč. Ozýval se ze všech koutů a neustále sílil. O’Neill vyskočil na nohy a začal zmateně pobíhat po místnosti.
„Ne!“ volal. „Nechte mi mou dceru! Nemáte na ní žádné právo, nechte mi mé dítě! Ne!“
Pláč pořád narůstal, rvalo mu to uši i srdce. Věděl, že jeho dcera potřebuje pomoc, chtěli mu ji sebrat… Ne, to nemohl dovolit. Ach, kde jen je? Odkud ten pláč vychází?
Cítil, jak mu kromě potu stékají po tváři také slzy. Zoufalstvím si skoro rval vlasy, byl zpocený skrz na skrz.
„Ne, nechte ji! Kde jsi, děťátko moje? VICKY?!“

„NE!!! VICKY!“
Zoufalý výkřik se tichem noci nesl jako výstřel z pistole. Rozléhal se po celém domě, narážel do stěn a stále se v tiché ozvěně vracel…
Jack O’Neill se jediným trhnutím posadil ve své posteli a vytřeštil oči do tmy. Uvědomoval si, jak zrychleně dýchá, že je úplně zborcený potem… Rukou si přijel přes obličej. Zůstala mokrá. Byly to slzy?
Prudce se otočil, rozsvítil lampičku na nočním stolku a vylétl z postele jako torpédo. I v té rychlosti si ale stačil všimnout, že hodiny ukazují tři hodiny v noci… Otevřel dveře a dvěma dlouhými kroky, překonal těch několik metrů, které ho dělily od pokoje jeho dcery. Dveře nechal otevřené, aby jí slyšel, kdyby plakala, takže teď stál na prahu dětského pokoje, stále ještě zadýchaný a úplně mokrý a díval se na měsícem osvětlenou místnost.
Spala klidně. Paleček pravé ručičky strčený v puse, levou ručičku měla v klasickém dětském stylu položenou za hlavou… Dýchala pravidelně a maličký hrudník se jí při tom zvedal a zase klesal.
Jack cítil, jak ho zaplavuje neuvěřitelná úleva a pocit relativního klidu. Konečně pořádně vydechl a pak se zase nadechl. Rozpálené čelo přitiskl na chladivé futro dveří a díky té úlevě se skoro rozplakal…
Je v pořádku, byl to jen sen!, opakoval si pořád dokola a dech se mu začal vracet k normálu. Díky tomu ale taky začínal pociťovat chlad. Propocené tričko ho studilo, uvědomil si, že má mokré i vlasy. Chtěl se jít převléknout, ale neodolal a přistoupil k postýlce Vicky. Jemně a opatrně ji pohladil po maličké hlavičce a znovu při tom doteku ztrácel dech. Byla tak bezbranná… Musí se o ní postarat, nesmí jí nikdo ublížit! Ten pocit v něm, to přesvědčení o tomhle, v něm zřejmě zanechávalo patrnou stopu. Tyhle sny se mu zdávaly prakticky každou noc.
Naklonil se a políbil Vicky na jemňounké vlásky. Lehce se při tom zachvěla, ale neprobudila se. Spokojeně a očividně klidnější se pousmál a zamířil zase ke dveřím. Na prahu se ještě jednou pro jistotu ohlédl…

Vešel do své ložnice a dveře nechal tentokrát otevřené. Pořád ho ten sen ještě svým způsobem strašil… Kdyby se cokoli dělo, všechno uslyší.
Přistoupil ke skříni a otevřel ji. Vyndal si čisté tričko a taky džíny. Byly sice tři hodiny v noci, ale on věděl, že dnes už stejně nezamhouří oči. Oblékl se proto a zpocené pyžamo hodil přes židli, aby uschlo, než ho dá do koše na prádlo.
Pak zůstal na několik minut nehybně stát uprostřed pokoje. Rozhlížel se kolem sebe, jako by nevěděl coby… Po těch pár minutách přistoupil zpátky k posteli a sedl si na ni. Zády se opřel o její čelo a z nočního stolku sebral fotografii. Svatební.
Už před dlouhou dobou si ji nechal znovu zarámovat, takže se teď na něj opět díval šťastný novomanželský pár. Prstem pohladil krásnou blondýnku v bílých svatebních šatech a snažil se při tom nevnímat, jak studené to sklo je. V očích se mu zaleskly slzy, ale pak statečně pronesl:
„Myslím, že to zvládám dobře, Sam.“ Pousmál se a rychle zamrkal, aby slzy zaplašil. „Občas to sice není jednoduché, ale… jde to, lásko. Přece jen už uplynulo pár let, kdy jsem se pokoušel vypiplat Charlieho a navíc jsem na to nebyl sám… Ale zvládáme to dobře. Vicky je andílek, nezlobí, občas mám dojem, že ví, co se děje, a že se mi to snaží ulehčit.
Doufám, že tobě se daří dobře, a že…,“ odmlčel se a znovu zamrkal. Kruci, ty slzy! „… že to jde s Danielem dobře. Přeci jen to občas býval pěkný paličák, ale ty sis s ním vždycky uměla poradit. Ostatně jako se mnou… a jako s každým.“
Naklonil se a políbil podobenku Sam. Byl to jen papír, jen sklo, ale přesto mu to přineslo jakýsi pocit… naplnění. Slzy ale neovládl. Už ne.
„Chybíš mi!“ vzlykl. „Moc mi chybíš…“
Přitiskl fotografii na prsa a pomalu si lehl na Saminu půlku postele. Obličej zabořil do jejího polštáře a bojoval se slzami. Trvalo to dlouho, než se zase uklidnil, než zase přijal situaci takovou, jaká byla.
Pak se zvedl z postele, zhasnul a sešel dolů. Měl spoustu práce. Sice asi nebyl nejlepší nápad pouštět se do toho takhle v noci, ale on to jednak ve dne nestíhal a jednak se prostě nějak musel zaměstnat. Umyl nádobí, protože večer k tomu už neměl dostatek sil. Jakmile uložil Vicky, odpadl sám… Pak zamířil do koupelny a protože koš na prádlo byl už zase narvaný k prasknutí, roztřídil prádlo a naházel jej do pračky. V komoře vzal pak koš už vypraného prádla a zamířil s ním do obýváku, kde vytáhl žehlící prkno a žehličku a pustil se do toho. Dupačky, bryndáčky, ponožky, čepičky, jeho košile, trička, kalhoty… Sám nevěděl, kde se to vlastně tak naučil, ale když měl všechno vyžehlené, což bylo asi za dvě hodiny, nikoho by nenapadlo, že to všechno vyžehlil muž. Navíc profesionální voják.
Bylo teď časné ráno. Venku už začínalo pomalu svítat, otevřeným oknem pronikal do obývacího pokoje čerstvý vzduch a hlasy štěbatajících ptáčků. Bylo vskutku nádherné ráno… Jack zpočátku váhal, ale když se ujistil, že je v celém domě klid, a že má ještě chvilku času, sebral se a vyšel na zahradu. Otřásl se, protože ve stínu domu bylo ještě chladno… Když ale pak vyšel pomalými kroky mezi stromy k zahradnímu sezení, začalo ho v obličeji lechtat sluníčko.
Chtěl se usmát, protože bylo opravdu nádherně, začínal nový den, ale ten úsměv nějak ne a ne přijít. Sedl si na lavičku a rukama si začal třít holé paže. Byla mu pořád ještě zima… Nakonec toho nechal a pokusil se ten nepříjemný chlad, který ovšem neměl s počasím nic společného, nevnímat. Aspoň na okamžik si dovolil ten luxus a dal si nohy na stůl… Zavřel přitom oči a obličej vystavil slunci. Cítil to teplo, ale pořád mu byla zároveň zima.
Vzpomínal. Ano, vzpomínal, což ostatně u něj nebylo nic neobvyklého. Poslední půl rok vlastně nedělal nic jiného, než že žil ze vzpomínek, naděje a své dcery… Sam byla pryč už půl roku a jemu se ta doba zdála nekonečná. Snažil se přesvědčit sám sebe, že má půlku už za sebou, ale nepomáhalo to. Ať si snažil namluvit cokoli, pořád tam byla určitá pochybnost – neměl totiž ani tu nejmenší jistotu, že se Sam po tom roce skutečně vrátí…
A pak se mu jako nalistováním další stránky v knize, vybavilo, jaké to bylo, když Sam odešla… Proboha, zpočátku to vůbec nezvládal. Musel si přiznat, že tenkrát na tom byl skutečně mizerně, s pocity, které cítil teď, se to nedalo srovnávat. Dnes už si mohl klidně přiznat, že byl tehdy takřka na pokraji zhroucení. Dneska se za to nesnášel, ale před těmi šesti měsíci se litoval jako ten největší pošetilec… Dalo mu zabrat, než se z toho dostal. Nejhorší na tom všem bylo, že se zkrátka cítil zoufale sám. Nebyla tu Sam, Daniel, Teal’c, Janet… nikdo! Jen generál Hammond, ale ať se Jack snažil seč mohl, generál mu nemohl nikdy poskytnout takovou podporu, kterou by potřeboval. Ale pak pochopil… Jestli má někoho litovat, pak je to jeho dcera a Sam. Ani si nedokázal představit, jak se asi Sam cítí. Je tak daleko od své holčičky, osud jí ukradl její nejkrásnější věk… A pak Vicky. Je jediný, koho má a ona je jediná, koho má on. Je tak maličká, tak nevinná a bezbranná, musel se o ni postarat. To Vicky ho nepřímo postavila na nohy a chtě nechtě se musel začít prát s nepřízní osudu.
Přistihl se, že se usmívá! Bože, ano! Vážně se usmívá! Ale cožpak to šlo jinak? Když si vybavil svoje nepříliš slavné začátky v roli otce samoživitele, prostě se musel smát…
Když tehdy přišel s Vicky zpět domů a zůstal šokovaně zírat na její „plné plenky“. Na základně totiž tohle všechno obstarávala doktorka. Tedy… ne, že by nikdy nic takového nedělal, ale přeci jen to už bylo pár pátků.
A pak to mlíčko na správnou teplotu a zároveň hlídat tu malou, aby si nic neudělala, bavit ji, uklízet, prát prádlo, brát ji ven, nakupovat a sám to všechno přežívat… Občas měl dojem, že je to nad jeho síly. Najednou měl totiž šíleně málo času, nic nestíhal a hlavně – na co sáhl, to zkazil. Barevné prádlo s bílým, rozbitá polovina talířů, protože mu všechno padalo z rukou, použité plenky zapomenuté a odložené v nouzi na televizi. Nakonec byl tak zblblý, že například svoje věci ukládal do skříně Vicky a naopak, koš s odpadky nosil místo do popelnice na ulici na zahradu, pletl si dveře na záchod s dveřmi do koupelny… A takhle by mohl ještě hodně dlouho pokračovat. Zdálo se ale, že Vicky u jeho neobratnost odpouští a když se na Jacka poprvé usmála, cítil se jako v sedmém nebi, cítil obrovské zadostiučinění. Když začala zvedat hlavičku, její první pevný stisk prstíků, její první úsměv, když se poprvé posadila… Tehdy se cítil pyšný a hrdý sám na sebe a na svoji dceru. V těchto okamžicích měl dojem, že nic není ztraceno, že to přeci jen zvládá. Jediná věc ho nesmírně bolela, s kterou se nikdy nemůže vyrovnat – a to, že s ním tyhle radosti nemohla snášet i Sam. Až moc dobře si uvědomoval, o kolik toho přišla…
Zaslechl pláč. Byl to skutečně pláč nebo se mu to zase jen zdálo? Zaposlouchal se pozorněji a… ano, skutečně pláč! Vyskočil na nohy a mrkl na hodinky. Kruci, seděl tu přes hodinu! Bylo něco málo po šesté, což byl čas, kdy se Vicky povětšinou probouzela. Rozběhl se k domu…

Obrys postavy sedící na kamenných schůdcích vedoucích k bráně se ve tmě rýsoval jen velice matně… Ale právě přicházející Daniel dobře věděl, že ta žena, která sem přišla před několika měsíci, tam je. Byl si tím jistý, prostě to cítil.
Došel pomalým a tichým krokem až k tomu obrovskému kruhu a přestože se ho místní lidé poměrně báli, on kupodivu žádný strach necítil.
Spatřil jí, jak se sedí s hlavou zakloněnou do zadu a pozoruje hvězdy. Byl si jistý, že o něm ví, i když šel nesmírně potichu. Bylo to zvláštní, ale tahle žena, stejně jako ten podivný muž, který přišel s ní, v něm vyvolávali rozporuplné pocity. Přišli sem a začali mu tvrdit, že je někým, na koho se ani v nejmenším necítil a chtěli, aby s nimi odešel… Jenže to nešlo. Nejen proto, že s nimi nechtěl odejít, ale oni prostě odejít nemohli. A především ona z toho byla strašně nešťastná a zoufalá. A i když jí vůbec neznal, hrozně ho to trápilo…
„Samantho?“ oslovil ji tiše.
„Danieli, prosím tě, neříkej mi tak!“ ozvalo se ze tmy zoufale i popuzeně zároveň. „Nikdy jsi mi tak neříkal, nesnáším tohle oslovení!“
„Omlouvám se,“ vyblekotal rozpačitě a přistoupil ještě blíž k ní. „Smím si na chvilku přisednout?“ zeptal se pak.
Žádná odpověď sice nepřicházela, ale on měl dojem, že ji viděl přikývnout. Takže se posadil.
Chvilku bylo jen ticho, Daniel bojoval s tím, co se v něm dělo. Bylo to zvláštní, ale měl dojem, že tu vůni, která tuhle ženu tak charakteristicky obklopovala, zná. A ten muž… Teal’c? Bylo to tak zvláštní…
„Jsi tu hodně nešťastná?“ zeptal se.
Chvilku bylo jen ticho, ale pak ze tmy uslyšel zcela jasné vzlyknutí. Vyděsilo ho to a taky zmátlo.
„Já… promiň, jestli… jsem se zeptal nějak nevhodně,“ začal koktat, ale přerušil ho její zoufalý hlas.
„Proč nemůžeš být tím Danielem, kterého jsem znala? Ani netušíš, jak moc bych tě teď potřebovala…“
„Já… Tedy… Je mi líto, ale…“
„Hlavně neříkej, že mě vůbec neznáš! Sám přece musíš jasně cítit, že to není pravda… Copak si vážně na nic nevzpomínáš? Nic se ti nevybavuje? Tvář, jméno, vůně?“
„Voníš po růžích…,“ odvětil zcela bezprostředně a automaticky. Samotného ho to zarazilo a dost možná i vyděsilo.
„Co?“ užasla Sam. „Ale… jak to víš? Když tvrdíš, že mě neznáš? Danieli, copak ti to nepřijde zvláštní? Tady přece růže nerostou! Kdybys nebyl odtamtud, co jsem já, jak bys mohl vědět, co to vůbec růže jsou?“
Zůstal zmateně civět do tmy.
„Já vlastně nevím, co to jsou růže…,“ odpověděl po chvilce zamyšleně. „Jen prostě vím, že ty voníš jako růže.“
Povzdechla si.
„Možná je to na dobré cestě,“ pronesla s nadějí.
Pokrčil rameny.
„Neodpověděla jsi mi. Cítíš se tu hodně nešťastná?“
„Strašně…,“ ozvalo se tichoučkým hláskem.
„Proč? Někdo na tebe doma čeká?“
Znovu se ozval vzlyk, ale tentokrát z nepochopitelných důvodů na své otázce trval.
„Mám doma maličkou holčičku,“ zašeptala Sam. „Je to ještě miminko… Nemůžu být s ní, nevidím jí růst. Chápeš vůbec, jak moc to bolí? Vůbec nevím, jestli jí ještě někdy uvidím… A pak taky Jacka.“
„Jacka…,“ opakoval Daniel zamyšleně.
„Ano, Jack O’Neill. Už jsem ti o něm vyprávěla. Je to… byl… můj manžel a…“
„Podvedla jsi ho, že?“ Řekl to ještě dřív, než si to vůbec stačil uvědomit.
Rysy jí ztuhly.
„Promiň, to jsem vůbec neměl říkat, já… netuším, jak mě to mohlo napadnout.“
Neodpověděla.
„Je mi to vážně líto…,“ koktal.
„Danieli, chtěla bych být sama,“ řekla pak pohnutým hlasem. „Prosím!“
Několik vteřin jen zmateně civěl do míst, kde tušil její přítomnost, ale nakonec se zvedl.
„Jasně, už jdu… Dobrou noc.“ Nečekaně se ale ještě zarazil. „Já… Můžu se ještě na něco optat? Neznáš někoho jménem Lasha?“
Sam k němu překvapeně vzhlédla. A i když toho moc neviděla, dobře vycítila napětí v jeho tváři. Na téhle odpovědi mu skutečně záleželo…
„Neznám tu ženu osobně,“ řekla opatrně. „Ale podle všeho jsi ji velmi miloval…“
„Nevím proč,“ zašeptal a jeho hlas zazněl neobyčejně pohnutě. Vypadalo to, že každou chvilkou vzlykne. „Ale kdykoli si vzpomenu na to jméno, cítím strašnou bolest. Neumím si vybavit její tvář, její hlas, vůbec nic, jen to jméno…“
Čekal na odpověď, ale ta nepřicházela. Takže se nakonec otočil a odcházel směrem k vesnici, zcela zmaten sám sebou.
Dívala se za ním a poslouchala zvuk chrastícího listí pod jeho nohama. Ano, snad se to konečně obrací k lepšímu a jemu se vrací paměť… Což ale ještě neznamená, že bude všechno jednodušší, pomyslela si trpce.

Jack vběhl do pokoje své dcery, která seděla ve své postýlce, tvářičky červené od křiku a mokré od slziček. Jakmile ale spatřila tátu ve dveřích, ztichla…
Usmál se na ni a přistoupil k postýlce.
„Dobré ráno, princezno,“ naklonil se k ní a pohladil po vláskách. „To je teda táta, co?“ zašklebil se a holčička ho zaujatě pozorovala. „Musíš mi to odpustit, zlatíčko, ale byl jsem až venku a hned jsem tě neslyšel… Odpustíš mi to?“ uculil se a tvář Vicky začala chytat normální barvu a slzy usychat. Jack jí ještě ke všemu jemným pohybem ruku setřel. Pak zamířil k oknu a otevřel jej dokořán.
„Podívej, Vicky, jak je tam dneska krásně. Pustíme k tobě do pokojíčku sluníčko, ano?“
Vrátil se zpátky k postýlce a vzal Victorii do náruče. Okamžitě se k němu přitulila. Pomalu k ní přešel zase o oknu a prstem ukazoval na strom, stojící hnedle vedle domu, na jehož jedné větvi seděl pták a vesele zpíval.
„Vidíš? Ptáček. Zpívá takovou krásnou písničku, viď? To aby si měla hezký den…“
Vicky hleděla učarovaně na drobného opeřence a očička jí jen zářila. Začala se smát.
„Zlatíčko, toho ptáčka nemůžeš dostat na hraní…,“ šklebil se na ni Jack a lehce jí lechtal na bříšku. Byla stejně lechtivá jako Sam, takže i tohle málo bohatě stačilo. Začala se v Jackově náruči chrout a smát.
Políbil jí na čelo.
„Tak co? Máš hlad? Měli bychom jít prozkoumat, co máme v kuchyni. Ovšem… moment!“ zarazil se a začuchal. „Myslím, že nejdřív zamíříme pro něco jiného!“

O půl roku později…

Ten den se kvapem blížil. Blížil se a blížil a… najednou byl prostě tu!
Jack se cítil na jednu stranu neuvěřitelně pošetile. Ano, byl to sice rok, ale proč tu v SGC zase vlastně je? Nejspíš proto, že tomu pořád věří, že si celý rok uchoval tu naději neporušenou… Přesně tak! Z tohohle důvodu tu teď byl…
Nesl malou Vicky v náručí a ta zase pevně svírala sněhově bílého králíčka. Jak Jack za ten rok vypozoroval, byla to její nejmilejší hračka. Držela se v Jackově náruči už zpříma, vlastně seděla a drobná hlavička jí občas padala na jeho rameno. Byla kouzelná a nádherná, jak mu už stihlo říct několik lidí. A on to věděl, a proto byl na svoji dceru tak hrdý. Byla chytrá a krásná stejně jako její matka… Taky si pořád něco povídala a nikdo jí nerozuměl.
Společně mířili do generálovi pracovny. Jackovi tlouklo srdce a rozběhlo se mu ještě daleko rychleji, když se mu nad hlavou rozezněla siréna, oznamující neplánovanou mimozemskou aktivaci. Ani si pořádně nestihl uvědomit, co vlastně dělá a rozeběhl se. Přitiskl si Vicky blíže k sobě a jako vítr se rozletěl do místnosti s bránou…
Dveře se před ním otevřely a on si už předem představoval, co uvidí. Sam, jak schází po rampě dolů a… Ano, byla to nějaká blondýnka, ale nebyla to Sam.
„SG-9, vítejte doma,“ ozvalo se z reproduktorů a Jack si najednou všiml i dalších tří lidí, kteří přišli s tou blondýnkou. Všichni na něj a na Vicky nechápavě zírali, ale jemu to bylo jedno. Vlastně se teď toužil někam propadnout. Cítil tak neuvěřitelné a bolestivě zklamání…
Schoval obličej do mikiny, kterou měla na sobě Vicky a musel se zatraceně přemáhat, aby se nerozbrečel.
Jako by jeho dcerka věděla, co táta prožívá, začala ho hladit po vlasech a něco breptat… Byl si až moc vědom toho, jak na ně všichni zírají, jak se po sobě určitě nechápavě dívají.
„Jacku, nechcete přijít ke mně?“ ozvalo se mu nad hlavou a on bez toho, aby vzhlédl, okamžitě poznal, kdo to mluví – Hammond.
Nepodíval se za sklo, nechtěl vidět všechny ty vyjukané tváře. Jen pomalu zamířil zpátky ke dveřím…
A pak se ozval se ten zvuk znovu!
„Neplánovaná mimozemská aktivace!“
Jack se otočil jako na obrtlíku a bez jediného mrknutí zíral na bránu. Vicky s ním, i když vlastně vůbec nechápala, o co jde.
„Kód…,“ Jack dobře zaregistroval, jak se poručík zarazil a pak překvapeně vydechl: „SG-1, pane!“
Srdce mu vyskočilo až do krku a z obličeje zmizela všechna barva. Všude bylo ticho, potom, co se červí díra aktivovala, jen Vicky si pro sebe něco bez přestání žvatlala a tahala králíčka za uši.
Trvalo to neuvěřitelně dlouhou dobu, aspoň tak to připadalo všem přítomným, než se konečně někdo vynořil. Jako první se objevil Teal’c a hned za ním Daniel Jackson. Pak se několik vteřin nic nedělo…

Sam stála na posledním kamenném schodu vedoucím k bráně a zírala na modrou hladinu po roce opět fungující brány… Sledovala, jak v ní postupně mizí její dva společníci. Ještě před tím, než prošli, jí oba povzbudivě stiskli ruce, Daniel jí dokonce objal a popřál mnoho štěstí. Už několik měsíců to byl zase ten Daniel, kterého znávala… Trvalo to dlouho a dalo to mnohem více práce, než kdysi. Ale byl tu s ní a pomáhal jí, jak jen to šlo. Jak Sam časem vypozorovala, za to, co se stalo, se cítil zodpovědný.
Sam se těšila na své dítě a na Jacka jako se ještě nikdy v životě na nic netěšila. Ale zároveň se toho bála… Možná to bylo pochopitelné. Netušila, jak se věci změnili, byla si jistá, že by Vicky ani nepoznala.
S tlukoucím srdcem přistoupila k horizontu událostí a prstem rozčeřila jeho hladinu. Ještě před tím, než prošla, jí z očí vyhrkly slzy…

Několik vteřin bylo všechno rozmazané a jí se zatočila hlava. Ale uchopily jí něčí ruce a povzbudivě stiskly. Přinutila se naplno otevřít oči a konečně se rozhlédnout kolem sebe. Daniel jí pustil a Sam přesně v tom okamžiku utkvěl pohled na Jackovi a malé holčičce v jeho náručí. Celá vyděšená se tiskla ke svému tátovi a drobný obličejík schovávala do jeho náruče…
Sam napadlo, že se jí bojí. Možná ji ta maličká vůbec nebude mít ráda a… Vzlykla. Její pohled se střetl s Jackovým. Měla dojem, že si v jeho očích může přečíst absolutně všechno. Pousmál se na ni, ale i tak nepatrný mimický pohyb ukončil jeho sebeovládání a jemu se vykutálela z oka slza.
„Sam,“ zašeptaly jeho rty tak tiše, že to znělo snad jen jako pouhé vydechnutí.
„Jacku,“ opětovala oslovení a pak už se její nohy sami rozletěly vstříc tomu štěstí… Zvuk jejích kroků vyluzoval pravidelné údery o konstrukci kovové rampy a do nastalého ticha to znělo jako výbuchy z děla.
Vrhla se Jackovi kolem krku a malou tak sevřeli mezi sebou. Kupodivu se nezdálo, že by jí to nějak vadilo… Culila se, protože se začal usmívat i její táta. Proč ale ke všemu i brečí? To nechápala… Sledovala, jak ta hezká paní dává tátovi pusu a jak se na sebe usmívají.
Pak se Vicky lekla. Všude kolem se totiž začal rozléhat bouřlivý potlesk. Tak hrobové ticho, které bylo ještě před chvilkou všude kolem, bylo teď nahrazeno všeobecným halasem, tleskání a výkřiků radosti. Vicky to nechápala, ale všichni se smáli, takže se začala smát taky. Učarovaně pozorovala tátu a tu krásnou paní. Pořád se k sobě tiskli a jí svírali a objímali mezi sebou. Něco si šeptali, ale nerozuměla jim… Jen se smála spolu s ostatními a tleskala drobounkýma ručičkama.
A pak se to stalo… Ta paní jí vzala do náruče. Zprvu se Vicky chtěla bránit, ještě nikdo jiný než táta jí nikdy nedržel, ale tahle paní byla tak krásná, tak hodná a táta jí měl rád. Co kdyby to byla její…
„Mama!“ zavýskla a sledovala, jak se očička její maminky zaplňují dalšími slzami. Potlesk a jásot ještě zesílil, kolem nich se začali seskupovat další a další lidé. Pak si Vicky vzal nějaký pán, kterému právě kdosi nasadil něco kulatého a skleněného na nos. Usmíval se na ni a jí se líbil. Přesto ale nespouštěla oči z mámy a táty, kteří si právě přede všemi dali obrovskou pusu a tatínek pak maminku zvedl ze země a zatočil se s ní kolem dokola…

KONEC!!!