„Chance is always powerful.Let your hook be always cast, in the pool where you least expect it, there will be a fish.“
Před pěti hodinami si Tok´rové odnesli tělo jejího otce a Selmak zpět na jejich planetu. Sam seděla sama v kantýně se šálkem studené kávy. Po tom, co se s nimi rozloučila, šla do své laboratoře, zamkla dveře a dlouho plakala. Nakonec se jí po tom, co jí smrt jejího otce zlomila srdce, podařilo uklidnit se a věděla, že odtud musí pryč. Pryč z tohoto temného místa, jinak nikdy plakat nepřestane.
Její otec byl mrtvý jen několik hodin a už jí chyběl. Bylo to opravdu hloupé, byla přece zvyklá, že se neviděli i několik měsíců. Ale tentokrát to bylo jiné. Odešla z laboratoře, umyla si obličej a šla do kantýny, prostě si dát koláč a kávu. Naštěstí tu bylo jen několik lidí, takže se posadila do rohu, aby byla co nejdál od lidí. Obsluha byla nová, neznala je a pochybovala, že by věděli o tom, co se včera stalo a co to pro ni znamenalo.
Takže se posadila a vlastně o ničem konkrétním nepřemýšlela, užívala si to ticho, které zde panovalo, soustředila se jen na svůj dech, což ji pomáhalo, aby se tomu nepoddávala.
Káva vychládla, koláč byl snězený a Sam unaveně odstrčila židli, vstala a šla si pro novou kávu a koláč. Když se o několik minut později vrátila ke stolu ( a mohla si opět pogratulovat, že se vyhnula krátkému rozhovoru), všimla si, že za její židlí někdo přechází.
Když se posadila a pokynula mu, aby udělal totéž, tak ji napadlo, že ho nikdy takto neviděla.
Naklonil hlavu a posadil se vedle ní, místo naproti, tak jak to obvykle dělal. Nic neříkal, jen upíjel ze svého šálku, v němž odhadovala Sam, že má čaj a vzal si jeden kousek jejího koláče.
V jeho očích viděla smutek a účast, chvílemi se na ni podíval, leskly se v nich slzy, kterým nechtěl dovolit, aby mu začaly téct. Položil svoji ruku přes její a Sam si uvědomila, že se o něj opřela jako už mnohokrát předtím.
„Váš otec byl skvělý bojovník,ctihodný a statečný muž. Bude nám chybět.“
Sam jen přikývla, nebyla schopná najít vhodná slova, aby mu odpověděla.
„A pokud existuje něco, co bych pro vás mohl udělat, abych vám tohle usnadnil, tak to udělám.“
Sam zvedla hlavu z jeho ramene a pokusila se o chabý úsměv.
„On vás měl opravdu rád, Teal´cu. Byl hrdý, že jste si zvolil možnost zůstat s lidmi a že jste odstranil překážky stojící mezi jaffy a Tok´ry.“
Teal´c ji zlehka otřel slzy a potom ji znovu objal.
****************************************
Sam se vrátila do své laboratoře a asi musela usnout. Protože další věc, co si pamatovala, bylo, že ji vzbudily hlasy, které byly slyšet na chodbě. Otevřela oči a viděla generála O´ Neilla a Teal´ca, jak vchází dovnitř. Generál se posadil na židli hned vedle ní a pohrával si s několika drobky, které zůstaly na talíři, který si sem Sam přinesla z kantýny.
„Hej, Carterová.“
„Hej,“ odpověděla, zvedla ruku a protřela si oči. „Kolik je hodin?“
„6.00. Už jste měla být několik hodin pryč.“
Sam si povzdechla. „OK, už jdu, dám si sprchu a potom raději zavolám na letiště a zjistím si lety do San Diega.“
Jack pokrčil rameny a vyndal z kapsy dvě obálky. „My jsme vám zamluvili let na dnešní odpoledne. Měli ještě dřívější, ale mysleli jsme si, že potřebujete nějaký čas na to, aby jste si zabalila věci.“
Sam si od něho vzala letenky a jejich ruce se na velice krátký okamžik dotkly. Přečetla si jména. Samantha Carter. Peter Shanahan. Překvapeně se na něho podívala a Jack opět jen pokrčil rameny.
„Zavolejte mi, až tam budete, ano? A zůstaňte tam tak dlouho, jak jen potřebujete. A i když je Daniel zpátky, nemyslím si, že by některý z vás byl zrovna teď schopen aktivní služby.“
„Děkuji. Opravdu to je …moc to pro mě znamená, pane.“
Jack se usmál a vstal, rozezněl se klakson. „Jděte, dokud ještě můžete odejít.“
Sam přikývla a sledovala ho, jak odchází.
„Měl bych taky jít, ale zavolejte mi, až tam dorazíte.“
Sam zvedla obočí. „Kdy jsme spolu naposledy telefonovali, Teal´cu?“ Ten se na ni jen usmál a Sam ho objala. „Děkuji.“
Naklonil hlavu, tak jak to obvykle dělá a odešel stejně jako Jack, pravděpodobně do prostoru brány.
Sam se zhluboka nadechla a podívala se na letenky, které si předtím dala do kapsy. Jednu vyndala a než odešla, položila ji na stůl.
***********************************
Byla skoro na odchodu. Tašky už měla v autě. Stále seděla před domem, který měl být domem jejích snů. Pete odešel asi před půlhodinou, stále před sebou viděla jeho gesto, když sundával oznámení *prodáno*. Proč to vždycky skončí utrpením toho, koho milovala? Protože ho *milovala*. Ne tolik, aby se vzdala své práce. Ne tolik, aby se vzdala generála O´Neilla.
Sama sobě našeptávala, tak jako už mnohokrát během posledních měsíců, že je připravená to udělat, až tomu málem uvěřila. Ale slib, který jí dal, stále trval i potom, co halucinace zmizely. A zatímco věděla, že to nemůže být teď, myslela si, že to, co mezi nimi je, stačí.
Zrušila zasnoubení s Petem a snažila sama sebe přesvědčit, aby vstala a letěla dnes odpoledne ke svému bratrovi. Byl teď jediný, kdo jí z rodiny zůstal. Mark přijal zprávu o smrti jejich otce tiše, stejně jako ona. Taky chápal, že ty roky, které jejich otec dostal jako by navíc, jejich otce změnily a byl za ně vděčný. Sam byla ráda, že se za nimi podívá. A těšila se na rozptýlení, které jí určitě poskytnou Markovy děti.
Povzdechla si, podívala se na hodinky a potom se přinutila vstát. Měla hodinu, něž vyprší doba, aby mohla projít kontrolou před odletem. Takže to bylo dost času na to, aby se dostala na letiště.
Když odemkla auto, zazvonil jí telefon. Zašátrala v kapse, zkontrolovala číslo a potom přijala hovor.
„Pane.“
„Carterová, už jste sbalená a připravená na cestu?“
„Zrovna jedu na letiště. Děkuji, že jste mi zajistil ty letenky, pane. Opravdu si toho cením.“
„Jo, ty letenky…“ zdůraznil množné číslo. „Právě jsem šel kolem vaší laboratoře, abych se ujistil, že jste opravdu odešla a našel jsem Petovu letenku na stole. Chcete, abych někoho poslal, aby vám ji doručil na letiště?“
Sam zavřela oči a zdráhavě odpověděla. „Ne, pane. Pete se mnou nepoletí.“
„Oh. Nedostal volno?“ zeptal se jako by nic, ale Sam dobře věděla, na co se ptá.
„No, vlastně jsem se ho neptala.“
Nastalo ticho.
„Je to pryč, skončila jsem to.“
„Kdy?“
„Asi před půlhodinou,“ odpověděla a pokoušela se, aby to neznělo tak mizerně, jak se cítí.
„Oh. To je mi líto.“
Sam nic neříkala, jenom si nervózně pohrávala s klíčky od auta.
„Jste v pořádku?“
„No, ani ne. Ale budu. Měla bych jít.“
„To ano. Samozřejmě. Užijte si to.“
„Díky, těším se, že opět uvidím Markovy děvčata.“
Jack něco zamumlal.
„Promiňte, co jste říkal?“
Další mumlání. Takže čekala.
„Kerry je taky minulost.“
„Oh, to je mi líto.“
„No, v podstatě to ona to se mnou skončila, ale jenom proto, že věděla, že miluji…tím myslím….“ Zakašlal. Hodně zakašlal.
Sam se poprvé za těch několik posledních dní opravdově usmála.
„Víte, musím jít, jinak bych zmeškala letadlo. Ale až tam dorazím, zavolám vám,“
„Dobře, dobře. Nashle, Carterová.“
„Nashle, pane. A já jsem to skončila s Petem ze stejného důvodu.“ Řekla a ukončila hovor.
***********************************
Sam zůstala u Marka celých 14 dní a domů se vrátila v sobotu brzy ráno. Za dveřmi měla hromadu pošty, byla tam spousta kondolencí, ale nic z toho nebrala v úvahu. Položila tašky v chodbě na podlahu a šla rovnou do kuchyně, postavila vodu na kávu. Asi za deset minut seděla na pohovce a užívala si ticho a klid. Dokud jí nezačal zvonit telefon. Rozhodla se, že ho nezvedne, nakonec má záznamník.
Ten hlas poznala okamžitě. „Carterová? Už jste doma? Haló? Sakra tyhle ty věci nenávidím. Volám….“
Zazvonil jí mobil. „Ahoj.“
„Kde jste?“
„Doma.“
„No a proč nezvedáte telefon?“
„Protože ten je tam a já jsem tady.“
„Dobře. Chtěl jsem se jenom ujistit, že jste zpátky a že jste v pořádku. O nic jste nepřišla, co jste byla pryč.“
„Já vím, pane. Mluvili jsme spolu nejméně jednou denně, vzpomínáte?“
„Carterová, nudil jsem se.“
Sam se zasmála. „Ano, já vím!“
„No, už vás nechám, asi jste po té dlouhé cestě unavená. SG 1 má stejně volno. Daniel se ještě pořád necítí dobře, po tom co zase zemřel.A když je teď Anubis pryč, je tu docela klid, takže…“
„Můžete mě pozvat,“ přerušila ho.
„Cože?“
„Pozvat mě do vašeho srubu.“
„Já teď jen tak nemůžu odejet…“
“Pozvěte mě.“
„Carterová?“
„Ano?“
„Chtěla byste se mnou na ryby?“
„Ano.“
„Opravdu?“
Sam se usmála. „Ano.“
„Znamená to to, co si myslím, že to znamená?“
Tu naději v jeho hlase a stejně tak to, že má strach, nešlo přeslechnout.
„To znamená, že pojedeme rybařit.“ Najednou si uvědomila, že se k němu chová opravdu hrozně.
„Tím myslím….“
„A proč nepozvat Daniela a Teal´ca, aby jeli s námi.My bychom mohli vyrazit napřed a oni by za námi přijeli zítra.“
„Takže jedeme hned?“
„Jasně. Zabalte si věci. A, Sam?“
Zadržela dech.
„Nezapomeňte si s sebou vzít pyžamo, v tuto dobu je tam v noci pěkná zima. Doufám, že oceníte, že budu spát na pohovce.“
„Pane, mně by nevadilo spát na pohovce.“
„To bych přece nemohl hostu udělat. Ale teď zbytečně plýtváme časem. Jsou tam ryby, které jen čekají, abychom je chytili a také pivo, které bychom mohli vypít. Vyzvednu vás za hodinu, ano?“
„Budu připravená.“
Věci ale nešly podle jejich plánu. Za chvíli jí znovu zazvonil telefon. Ale tentokrát to byla pracovní záležitost.
***********************************
„Je to pravda?“
„Pokud ano, nic jsme neudělali?“
„Pravděpodobně jsme neudělali nic, co by změnilo časovou linii.“
„Ale my jme *neudělali* nic.“
„Zatím *ne*. Teprve bychom to udělali, ode dneška za dva týdny, ale teď nic dělat nemusíme.“
„Skvělé! Tak a je to! To se mi líbí.“
Sam počkala, až Daniel a Teal´c odejdou a potom se natáhla pro ZPM, které leželo na stole.
„Já si to vezmu do laboratoře, abych mohla udělat analýzu.“
„Ne, beru si to já. Tady je plno *vědců*, kteří přímo umírají touhou, aby se jim to dostalo do rukou. A vy se máte balit.“
Sam se usmála. „Já už mám sbaleno, pane. Stačí jen říct.“
Jack se podíval přes rameno a usmíval se. „Budu připravený za pět minut.“
„Já počkám.“
********************************
Muži. Ženy. Děti.
Pomáhala je zabít.
*******************************************************
Sam se posledních deset minut řídila jeho pokyny. Sledovala, kdy bude odbočka, o níž ji přesvědčil, že *nemůže minout*. A kterou minula. Když se vracela, jela po cestě, která vedla blízko stromů, takže se jejich větve otíraly o okna jeho auta.
Pod pneumatikami skřípal štěrk. Sam zastavila před srubem. Generál už byl z auta venku a šel rovnou k rybníku, který byl za větší z budov.
„No tak, Carterová.“
Sam si odepnula pás, protáhla se a pomalu vystoupila z auta. „Jenom si vezmu tašku a …“
Jack stál najednou přímo před ní. Jeho obličej zářil jako obličej dítěte o vánocích.
„To nechte, pojďte!“ Vzal ji za ruku a prakticky jí táhl na druhou stranu auta. Sam to vzdala a nechala se vést, jejich prsty se propletly. Jack jí chtěl ukázat prostor za domem.
„Tak to je ono, Carterová. *Tohle* je moje nejoblíbenější místo v celé galaxii.“ Jeho úsměv byl nakažlivý a Sam se na něho taky usmívala.
„Lepší než P3X-498?“
Upřeně se na ni díval.
„To je ta planeta s žirafami a …“
Jack přikývnul. „Mnohem lepší.“
Sam se kolem sebe rozhlédla. Kolem byly stromy. Voda byla asi studená, na rybníce plavaly kachny, všude bylo nádherné ticho.
„Víte, možná máte pravdu,“ řekla tiše.
Stiskl jí ruku a potom, kdy ji stále držel, ji otočil, takže k němu teď stála zády.Pustil ji a dal jí ruku kolem pasu, ale tak, že měla dostatek prostoru, aby od něho mohla odstoupit, když bude chtít. Ale neudělala to.
Stáli tu a sledovali západ slunce. Až když se Sam otřásla zimou, navzdory tomu, že ji Jack držel, šli dovnitř. Vzali si své věci z auta. Jack se ještě vrátil pro krabici s jídlem a nechal Sam samotnou v jeho srubu. Měla chvilku, aby se tu rozhlédla. Hlavní místnost byla docela velká. Byl tu velký krb a obývací část . Napravo byl jídelní kout se stolem a židlemi a před ní byla malá kuchyňka. Dál tu byly dvoje dveře, o nichž se Sam domnívala, že vedou do ložnice a koupelny. Ale neměla dost času – nebo odvahy- aby je otevřela.
Slyšela bouchnutí dveří u auta a tak se vrátila ke dveřím. Když je otevřela, viděla jen obrovskou krabici a Jackovy nohy. Zavřela za ním dveře a šla za ním do kuchyňky a začala mu pomáhat s vybalováním. Na jeho přání postavila vodu na čaj. Když ho udělala, zanesla hrnky do obývacího pokoje. Jack se posadil vedle ní na starou pohovku. Pokaždé, když si vzali hrnek ze stolu, se jejich ramena o sebe otřela.
„Je tu pěkně.“
„Ano, to je. Stálo to za tu cestu?“
Sam se znovu protáhla, když jí zabolelo v ramenou tiše sykla. „Zeptejte se mě ještě jednou, až chytím rybu, pane.“
„Neříkal jsem, že v mém rybníce žádné ryby nejsou?“
„To ano. Aspoň jste tomu přestal říkat jezero.“
„Hej, když jsem byl malý, tak to *bylo* jezero. Jenom se teď …nějak smrsklo,“ řekl a pokrčil rameny. Sam nic neříkala, jenom zvedla obočí.
„Jsem rád, že jste sem se mnou jela.“ Tahle slova skoro zašeptal. Díval se přímo před sebe.
„A já jsem ráda, že jste mě pozval.“
„Ano, co se toho týká, Carterová…..?“
Sam položila svůj prázdný hrnek na stůl a otočila se k němu, jednu nohu si dala pod sebe a rukama objala koleno. Čekala, co řekne, protože byla ráda, že tentokrát bude mluvit on.
„Je to trochu…podívejte, prostě to teď řeknu, ano?“
Sam přikývla.
„Já vím, že to pro vás poslední dobou nebylo lehké. A já nechci nic….nechci věci zkomplikovat víc než už jsou. A technicky vzato jsem stále váš CO…“
Tak teď Sam opravdu nevěděla, co říct. Jack se zhluboka nadechl a pokračoval.
„Přemýšlel jsem o důchodu. Už jsem sepsal svou rezignaci asi čtyřikrát. Ale potom se vždycky něco stalo a musel jsem zůstat. Ale teď…“
„Ale teď?“ Sam už měla klouby na jejích rukou úplně bílé, jak svírala ruce.
„Ale teď bych rád, abych byl schopný někoho změnit, někoho jiného než je letectvo.“
Sam se na něho usmála. „Vás?“
Zavrtěl hlavou. „Vás.“ Sam najednou nemohla pořádně dýchat.
„Chci to udělat pořádně, Sam. Víte to?“
„Ano, vím.“ Nebyla schopná sama sebe zastavit, zvedla ruku a dotkla se jeho tváře a palcem mu přejela po lícní kosti. Jack položil svou ruku na její a tak vlastně bezmyšlenkovitě udělal totéž co ona.
„Takže, nebudeme spěchat.“ Naklonil se k ní blíž.
„Neporušíme pravidla.“ I Sam se naklonila blíž.
„Já budu spát na pohovce.“ Jeho ústa byla tak blízko, že je ani neviděla, automaticky naklonila hlavu.
„Je líbání proti předpisům?“
Jack se na chvíli zarazil, prakticky o tomhle taky přemýšlel.
„Byl bych moc překvapený, kdyby dva starší důstojníci se vzornými spisy byli předvoláni před vojenský soud kvůli jednomu malému polibku. Navíc, když tolikrát zachránili svět.“
„Tak to mi stačí.“
A když o tom později (*mnohem* později) přemýšlela, tak došla k rozhodnutí, že nakonec počet jejich polibků byl opravdu nedůležitý.
********************************
Daniel a Teal´c přijeli druhý den brzy ráno. Zbytek dne strávili u rybníka, kde se nakonec ukázalo, že v něm nějaké ryby jsou. Teal´c byl z toho jakýsi rozmrzelý. Sam a Daniel se později odpoledne procházeli kolem rybníka, posadili se na lavečku naproti srubu a mluvili o všem a o ničem. Právě se vraceli zpět, když viděli Jacka, že něco chytil, ale nakonec to byl jen planý poplach, což Teal´ca pobavilo.Po večeři Jack zapálil oheň v krbu, hráli karty a pili horkou čokoládu.
A když se všichni bezvadně uvolnili, zazvonil Danielův telefon….
***************************************
Muži. Ženy. Děti.
Pomáhala je zabít.
Jaffové,, kteří se na ni dívali se strachem v očích. Kteří umírali a věřili v ni, věřili, že se jejich duše dostanou na Kheb.
Věřili lži.
V ruce držela sklenici s brandy, ještě se nenapila, ale pevně ji svírala, jako by to bylo její poslední spojení s realitou.Od toho okamžiku, co jí probudil ten strašný sen, nebyla schopná se posadit. Dokud nevyťukala třesoucími se prsty číslo, o němž předtím ani nevěděla, že je zná.
Stalo se to před devíti hodinami.
Před devíti hodinami a ona stále viděla jejich obličeje.
Slyšela jejich hlasy.
Slyšela svůj vlastní hlas.
Nic z toho nezmizelo.
Nic z toho nezmizelo i když hluk venku utichl a v jejím bytě se rozhostilo ticho.
Stále slyšela v hlavě jeho hlas.
Osiris.
Ten parazit, kterého v sobě měla a který ovládal její ruce. Ta bytost, která se sadisticky smála, když plakala kvůli všem, jejich životy si vzal.
Pro ztracené duše, jejich krev měla stále na svých rukou.
Stále jeho hlas slyšela.
Stále si myslela, že je v ní.
Ten terapeut, ke kterému chodila, doktor Mackenzie, se nechal lehce přesvědčit, že je v pořádku.
Že se z toho prožitého traumatu vzpamatovala.
Sarah se otřásla a šla k oknu. Dívala se na prázdnou silnici pod jejími okny a snažila se zastavit další příval slz.
„Danieli, kde jsi?“
*********************************