Zdálo se, že cesta zpět z Minnesoty do Colorada trvala déle než obvyklých patnáct hodin.

Daniel bubnoval svými prsty o volant, doprava houstla a skoro se nepohnuli z místa. Sam se na něho několikrát znepokojeně podívala.

A potom si ještě několikrát rozčileně povzdechla.    

Daniel znovu dupnul na brzdu, v podstatě jí rozuměl. Vydržela řídit posledních šest hodin -jedenkrát tak dlouho co Teal´c a dvakrát tak dlouho co Jack.

Koutkem oka viděl, že otevřela pusu. Věděl, co se chystá říct. Aby tomu předešel, rychle se na ni podíval.

„Mohla jste zůstat s Jackem a Teal´cem. Jsem v pohodě.“  

„Máte právo si dělat starosti. Sára je přítelkyně.“

Ještě pevněji uchopil volant. Když viděl Samin chápající pohled, trochu se uklidnil.

„Ano, je přítelkyně. Ale neviděl jsem ji přes rok.“

„To neznamená, že by se vaše přátelství nějak změnilo. Byl jste víc jak rok *mrtvý*. Nic to nezměnilo.“ Když se na Daniel podívala, usmívala se. „Máte o ni strach a to je v pořádku. Říkal jste, že byla rozrušená, když vám volala.“

Daniel přikývl. Vzpomněl si na její hlas a její slova. „Nebyla jen rozrušená, ona se bála. Byla zoufalá. Sakra.“ Podíval se před sebe na červená brzdová světla auta před nimi.. „Už bychom tam měli být. Měl bych tam být.“

„Zkuste se trochu uklidnit,“ řekla mu Sam tiše, když se na ni podíval, jeho pohled ignorovala.

„Už jsme skoro tam. Ještě tak hodinu. Nanejvýš. Všechno zase dáte do pořádku.“

Daniel nic neřekl, jen si odfrkl. Zase se díval před sebe.

„Je mi to líto, že jste tu nebyl.“

„Cože?“ Její omluva Daniela překvapila. Znovu se k ní otočil a  viděl, že se dívá ven, jak se vše kolem nich pomalu mění.

„Proč se omlouváte? To s vámi nemá nic co dělat.“

„Ne?“ Její hlas zněl rezignovaně a navíc si ještě povzdechla, skoro to nebylo slyšet. „Byli jste pryč kvůli mně. Vím, že vás o to generál požádal, kvůli mně.“

„Ne, nepožádal. Zeptal se nás,jestli nechceme taky jet.“

 Zeptal se jich, protože to byla jediná možnost, aby s ním Sam jela.

Protože potřebovala odjet z SGC, odpočnout si od práce.

Pryč od vzpomínek, že právě ztratila otce a že se rozešla s Petem.

Daniel se zavrtěl, náhle měl pocit viny a cítil se hůř, než když byl před pár minutami tak netrpělivý.

„Promiňte, Sam.“

„Nemáte důvod, abyste se omlouval.“

Její pohled potvrzoval, že to myslí zcela vážně.

Daniel otevřel pusu, aby něco řekl, i když nevěděl co. Ale když se auta před nimi dala do pohybu, zase ji zavřel.

Rozhostilo se ticho.Snažil se stále něco vymyslet. Znal 23 jazyků, ale stejně nemohl najít slova, která potřeboval, aby se Sam – i on – cítili lépe.

Prožili spolu se Sam skoro devět let. Žádná jiná žena tak dlouho po jeho boku nebyla – kromě jeho mámy. Sam mu pomáhala dostat se přes vzpomínky na smrt jeho rodičů, pomohla mu dostat se z vlivu něčeho, co bylo silnější než kterákoliv droga na Zemi. Pomohla mu, když ztratil svou ženu.

Pomohla mu, když cítil vinu, že se kvůli němu žena, kterou kdysi miloval, stala goa´uldem.

Když zastavil před domem, kde Sára bydlela, trochu zaváhal, než se vystoupil.

„Sam.“

„Zapomeňte na to, Danieli. Vy jste nervózní a já jsem unavená.“ Otočila se k němu a usmála se na něho. Pomalu si rozepínala pás a druhou rukou směřovala ke dveřím auta. „Běžte zkontrolovat Sáru. A já zjistím, jestli nějak můžu ty dva zadržet venku.“

A vystoupila dřív, než na to Daniel mohl něco říct.

Bouchl pěstí do volantu, otevřel dveře a přidal se k nim.

A okamžitě viděl, jak se Jack a Teal´c na něho dívají.

„My tady na vás počkáme.“ Prolomila Sam ticho, které zavládlo. Podívala se na ty dva tak, že se neodvažovali protestovat.

„Když nás budete potřebovat, tak prostě zavolejte.“

„Jistě. Děkuji, Sam.“ Odolal pokušení dát si ruce do kapes a rychle zmizet. Cítil se provinile. Vešel do domu.

Když za sebou zavíral dveře, slyšel, jak se Jack a Teal´c Sam na něco ptají. Doufal, ať už je to cokoliv, co se Sáře stalo, že to je dostatečným důvodem k tomu, že jejich volno skončilo tak nešťastně a tak rychle.

                                          ***********************************

„Carterová, jste v pořádku?“

„Je vám dobře, podplukovníku Carterová?“

Sam na malou chvilku zavřela oči, aby nahlas neřekla něco sarkastického. Pokusila se- a zřejmě se jí to moc nepovedlo – aby její výraz obličeje nic neprozrazoval. Ale nějak, tak jako vždycky, to poznali podle lehce napjaté atmosféry..

Bylo to…svým způsobem…hezké. Vědět, že mají obavy. Ale současně měla chuť zakřičet, že je jí dobře.

Že se nehodlá hroutit.

Když byli v generálově srubu, užívala si to. Bylo jí tam hezky. Cítila se uvolněně a věděla, že je to proto, že se necítila, jako by neustále čekali, že se někomu z nich rozpláče na rameni. Nechali ji, aby si to tu užila. Ale když Daniel řekl, že bude muset odjet a ona jim řekla, že by měli odejet všichni, kdyby bylo náhodou něco třeba, všechno se změnilo.

Jako kdyby si mysleli, že jí je dobře, jenom když je pryč z Colorada, ale že když se vrátí zpátky, tak na ni všechno znovu dolehne.

Jako kdyby ty vzpomínky na ni byly moc.

Jako kdyby je nutila odjet domů.

„Je mi dobře. Jenom jsem unavená.“

Ráda by věděla, a nebylo to poprvé, jak by je měla přesvědčit, že je jí opravdu dobře.

Jakým způsobem jim vysvětlit, co k nim cítí, tak aby si mezi sebou nevyměňovali chápavé pohledy a předpokládali, že je odmítá.

Ale ona je od sebe nikdy neodháněla.

To, že své zasnoubení ukončila, ji přineslo klid. Kdyby o tom jen trochu pochybovala, ať už ve své duši nebo ve svém srdci, že to nebylo správné rozhodnutí, tak by měla pořád na prstě zásnubní prstýnek.

A co se týká jejího otce…pokoušela se to generálovi O´Neillovi vysvětlit, dvakrát. Jednou, když vedle sebe seděli v pozorovací místnosti a podruhé, když spolu byli sami  venku u jeho srubu. Myslela si, že tomu možná rozuměl, že vlastně dostala druhou šanci poznat svého otce a byla za to moc vděčná, místo aby byla zatrpklá, když její otec zemřel, tak jak to všichni očekávali.

Ale kdyby tomu dobře rozuměl, tak by si tedy musel jedině dělat obavy proto, že ještě nepřekonala svůj rozchod s Petem… a to bylo hloupé.

Právě on by měl vědět, že je v pohodě, i když se s Petem rozešli. Ano, mluvili o tom, když byli ve srubu, ale konec konců to, že tu s ním byla, by mu mělo říct to, co Jack potřeboval vědět. Ten jednoduchý fakt, že tam byla, s ním. A byli spolu sami celý den a celou noc, tak to by ho mělo dostatečně přesvědčit. Měl by vědět na co myslí nebo přinejmenším, kterým směrem se její myšlenky ubírají.

Vzpomněla si na to, když přijeli Daniel a Teal´c. A oni seděli na molu a rybařili. Sam si byla jistá, že oba dva byli překvapeni, že je vidí zrovna tam –oblečené- a nepochybovala, že ti dva čekali, že se něco stane, něco se musí změnit, když viděli, jak si Jack a Sam rozdělili, kde budou spát.

Sam spala v Jackově ložnici, zatímco on na pohovce, Danielovi a Teal´covi přenechal domek pro hosty, který byl jen několik metrů od hlavní budovy.

Možná si mysleli, že když se všude zhasne, tak se Jack za ní přestěhuje. Ale byli by zklamaní, kdyby to tak bylo.

Předpisy, ty platily stále.

A ačkoliv spát tam v Minnesotě, bylo velice příjemné, spala sama a tak to bude pokračovat i nadále doma v Coloradu, alespoň  dokud se něco nezmění.

Nakonec by se to změnit mohlo. I kdyby ona měla udělat první krok a pokračovat v rozhovoru, který měli ve srubu. A Sam doufala, že brzy najdou řešení.

„Carterová?“

„Podplukovníku Carterová?“

Podle toho, jak se ti dva tvářili a jak se na sebe podívali, měla Sam pocit, že to asi není poprvé, co ji oslovili. Měla pocit, že se jí na něco ptali a že by jim měla odpovědět jako vždycky * je mi fajn, opravdu  *, ale nějak to zmeškala.

„Je mi fajn. Jenom jsem trochu zesláblá.“

Tak to nebylo zrovna to správné, co jim měla říct.

Zase se na sebe tak podívali.

Potom jí někdo položil ruku na záda a ona si uvědomila, že ji někdo  odvádí pryč, k Jackovu autu.

„Sam.“ Její jméno znělo z jeho úst tak cize. „Proč se na chvíli neposadíte ke mně do auta? Jenom…abyste si na chvíli odpočinula. Měla jste dlouhý den.“

Spíš dlouhou noc, po kterou jeli zpátky domů, ale neřekla na to nic.

„Pane, je mi opravdu dobře. Daniel by mohl potřebovat…“

„Daniel to zvládne. A kdyby něco potřeboval, tak zavolá a potom tam půjdeme. Do té doby.“

Jack otevřel dveře u sedadla spolujezdce a pokynul jí dovnitř. „Posaďte se. Zahřejete se. Pokud potřebujete, zdřímněte si. Říkala jste, že jste unavená.“

Nechtěla se s ním dohadovat, tak se posadila, věnovala mu krátký pohled, když si všimla, jak je spokojený, když zavřel dveře od auta.

Jen několik minut, slibovala sama sobě. Jen na chvíli zavře očí, ať si myslí, že vyhráli a potom se za nimi zase vrátí a bude čekat.

Oči se jí začaly zrovna zavírat, když jí zazvonil telefon.

                                                 ******************************

Sára se třásla a vzlykala, ale nechtěla ho k sobě pustit natolik blízko, aby se jí mohl dotknout, aby ji mohl uklidnit.

Daniel si z kapsy vytáhl telefon a stiskl tlačítko rychlého spojení, takže čekal jen asi vteřinu, než Sam svůj telefon zvedla.

„Potřebuji vás. Jenom vás. Byt 307. Dveře jsou otevřené.“

Vypnul telefon, nepotřeboval čekat na odpověď a vrátil se zpět k Sáře, která přecházela po balkoně. Podle jeho představ moc blízko k zábradlí.

Když přišel k jejímu bytu, byly dveře odemčené. Takže když mu na jeho zaklepání neodpovídala, vešel dovnitř. Našel ji, jak hystericky blábolí o nějakých lidech a dětech a smrti a že to všechno byla její chyba. O krvi na svých rukou, o ohni a plamenech a o dětech.

Vypadalo to, že ho neslyší, když na ni promluvil. Ale když se k ní přiblížil poskočila jako splašené hříbě. Přešla na balkon, chvílemi se zastavila a dívala se kolem sebe.

Pozorovala silnici pod sebou.

Skoro jako by přemýšlela o….

Ne.

Na chvíli zavřel oči, ne moc dlouho, okolnosti mu to nedovolovaly.

„Danieli?“ Vystrašeně sebou trhnul, když uslyšel Samin hlas. Zakašlal, aby tak rozehnal představy, které měl ve své hlavě.

„Promiňte.“

„To je dobrý. Je tam venku.“ A ukázal Sam směrem k otevřeným dveřím a druhou rukou si posunul brýle.

„Ona ne…chová se, jako by mě neslyšela, ale nechce, abych se k ní přiblížil.“

„Uvidím, co mohu udělat.“ Sam se na něho krátce usmála a šla směrem k balkónovým dveřím. Zhluboka se nadechla, aby sebe sama uklidnila.

                             *********************************

Viděla rozbité věci. Nábytek, sklo. A cítila pach něčeho – brandy – a potom taky slyšela pláč, který přicházel z venku. To všechno bylo špatné znamení. Znamenalo to zoufalství, to že myšlení té ženy je teď velice křehké.

Sakra.

Nevěděla, co má dělat nebo říkat. Ale věděla, proč ji Daniel zavolal. Byla žena. A i po těch osmi letech, co spolu strávili, se zdálo, že oni stále věří tomu, že je schopná tohle zvládnout lépe než oni. Nebo možná si Daniel myslel, že kvůli tomu, co i ona sama prožila, může proto téhle ženě lépe rozumět.

Sakra, sakra.

„Sáro?“ Doufala, že její úsměv ji ujistí, že to s ní myslí dobře a vešla na balkon. Ale když se Sára otočila, zůstala stát.

„Ahoj. Vzpomínáte si na mě? Já jsem Sam Carterová, jsem Danielova kamarádka….“

„On vás mučil.“

Sam se ani nemusela ptát, koho má Sára na mysli.  Ale musela sama sobě připomenout, když se na ni Sára podívala a Sam zůstala jako by přimražená stát na místě, že *on* už chování ženy, která stojí před ní, neovládá.

Sáře tekly po tvářích slzy, měla červené oči a hlas se jí třásl. Ale pod povrchem byla dost silná.

Já jsem vás mučila. Vím, kdo jste, majore Carterová. Vy mi přece nemůžete chtít pomoct. Chtěla jsem vás zabít.“

Sam jen přikývla. „Vy jste mě nemučila. To *on* to udělal.“

Její jasný pohled se změnil. „Já jsem on. Byla jsem on. On byl já. Byl uvnitř. Nutil mě dělat věci. Strašné, špatné věci, na které si vzpomínám ve svých snech.“ Sam zariskovala a pohnula se k ní blíž. Jednala instinktivně. Vzala Sáru za lokty, tak silně, že to pravděpodobně muselo bolet. Tak silně, že tam bude mít asi modřiny, ale nepřemýšlela o tom.

„To jste nebyla vy. Nikdy jste nic takového neudělala. Vy jste Sára Gardnerová. Nejste zodpovědná za nic, na co si vzpomínáte, ano?  Byla jste vězeň a hodně jste bojovala a nakonec jste zvítězila. Osvobodila jste se, Sáro. Tohle si pamatujte.“

Sára zase zavzlykala a zavrtěla hlavou. Divoce se na Sam dívala, pevně svírala její ruce- - buď se zkoušela Sam vymanit nebo se jí držela, aby zase žila. Ještě se nerozhodla.

„Nejsem svobodná. Stále ve své hlavě slyším jeho smích. Nikdy nebudu svobodná.“

Ještě pevněji se jí chytila a Sam se poprvé podívala na její ruce a viděla krev, která Sáře stékala po dlaních.

„Já jsem je zabila.  Chystám se je zabít.Musíte mě zastavit. Prosím. Musíte mě zabít.“

„Nikdo vás nezabije.“ Sam se podívala přes rameno a byla ráda, když viděla Daniela postávajícího blízko dveří. To ji dodalo sílu a ona svoji pozornost zase obrátila k Sáře.
“Sáro, chci vám pomoct. Věříte mi, že to mohu udělat?“

Sára se na ni upřeně dívala, uklidnila se natolik, že se mohla Sam podívat do očí. Napadlo ji, že ji nikdy neměla ráda, tu jinou ženu, opravdu. Neznala ji natolik, aby ji měla nebo neměla ráda, tak jak by jí mohla věřit?

*Může* jí věřit?

Daniel jí věří. Volala Danielovi, aby jí pomohl. Je u ní v bytě, ale on se nepokouší ji uklidnit. Pročpak? Zastavila ho?

„Věřím vám.“ Nebyla si jistá proč, ale bylo to tak. Daniel jí taky věřil, takže to musí něco znamenat. A on – ten goa´uld – ji nenáviděl, takže v tom musí něco být.

„Dobře, to je dobrý začátek.“ Sam zlehka vytáhla svoje roce a uchopila ruce Sáry do svých a pomalu ji vedla dovnitř.

Zachází s ní jako s dítětem.

Ale ona není dítě.

Sice se tak cítí, ale dítě není.

Bože, ty děti, které zabila. Životy, které zničila, ještě dřív než dostaly nějakou šanci.

Zasténala a snažila se vytrhnout. Pokoušela se dostat znovu na balkon, kde by teď mohla už mít kuráž udělat...udělat něco, na co nechtěla ani pomyslet.

„To je v pořádku, Sáro. Jste v pořádku.“ Sam se na ni znovu usmála a Sára cítila, že ji někam zase vede.

„Chci se jenom podívat na vaše ruce, ano? Jenom se ujistit, že jste se vážně neporanila. A potom půjdeme někam, kde budeme v bezpečí a můžeme si promluvit.“

Její ruce?

Sára se podívala na svoji ruku a překvapeně na ni zírala.

To byla *opravdová* krev.

Její krev.

Ne představa krve lidí, které zabila. Možná si to vůbec nepředstavovala. Možná to byla jen její krev.

Proč krvácí? Zranila se?

Nemohla si vzpomenout.

„Všechno je v pořádku,“ opakovala Sam, pomalu ji vedla k pohovce a posadila ji.

„Jen si trochu odpočiňte, nic se vám nestane. Nikdo vám nic neudělá. Teď už jste v bezpečí.“

Sára cítila další příval slz, ale ovládla se.

Nechtěla znovu plakat, nechtěla uvěřit...

Nebyla v bezpečí a ani oni ne. Lidé v jejich snech, tváře v její hlavě.

On se jim bude chtít pomstít a ona neví, jestli ho bude moct zastavit.

                                            *************************************************

Když vešli na ošetřovnu, doktor Mackenzie se na ně podíval pohledem * já jsem to věděl* a okamžitě svůj rozhovor s doktorkou Brightmanovou ukončil. Sam měla nepříjemný pocit, když na ní spočinul svým pohledem. Přála si, aby tu nemusela být. Přála si, aby ji Sára tak pevně nesvírala ruku. Takhle bylo nemožné, aby odešla.

Daniel a generál byli s nimi. Daniel proto, že nechtěl nechat Sáru samotnou a generál protože...

Sam si nebyla jistá, proč je stále s nimi. Zřejmě to má co dělat s tím, že ho znervózňuje mít na základně bývalého hostitele.

Teal´c tady nebyl. Sára se cítila v jeho přítomnosti nejistě a tak odešel.

„Slečno Gardnerová. Musím říct, že mě nepřekvapuje, že vás znovu vidím.“

Když Sára tohle slyšela, ustoupila o krok zpátky. Daniel na něho zlostně hleděl a Sam měla  dojem, že ona sama se asi mračí. A když se za ní ozvalo zachechtání, asi to tak opravdu bylo.

„Nechci s ním mluvit. On mi nerozumí.“

„Nemusíte s ním mluvit, když nechcete.“ Řekla Sam konejšivě. Když Daniel a Jack zůstali zticha, věnovala jim pohled *kdo tohohle chlapa asi zavolal*.

„Doktorka Brightmanová se vám jen podívá na ruce a potom půjdeme a promluvíme si.“

„Na moje ruce?“

„Ano. Pořezala jste se o sklo, vzpomínáte si?“ Povzbudivě se na ni usmála, ale její usměv ihned zmizel, když se podívala na doktora Mackenzieho. Vedla Sáru k jedné z postelí a pokynula doktorce, aby je následovala. Doktora  stále držela svým pohledem v patřičné vzdálenosti..

„Udělala jsem, co jsem mohla. Ale myslím si, že byste se na to ještě měla podívat, jestli tam nějaký kousek skla nezůstal.“

Doktorka se chovala tiše a tak se ukázala mnohem lepším spojencem, než Sam očekávala.

Když se doktor snažil zase promluvit, podívala se na něho způsobem – jestli okamžitě neodejde z ošetřovny, tak ho nechá vyvést.

Sam se vítězně usmála a uvědomila si, že se v budoucnu bude k doktorce chovat lépe. A potom svou pozornost přesunula zpět k Sářiným rukám. Všimla si, že Daniel a generál zůstali podezřele zticha.

„Sáro, vadilo by vám, kdyby doktorka Brightmanová zůstala s námi?“

Tahle otázka doktorku překvapila skoro tak jako Sáru. Sam pokrčila rameny a snažila se, aby

na ní nebylo vidět, jak zoufale se cítí. Teď už to bylo za hranicí jejich schopností a ona se

nebála to přiznat. Navíc doktorka má mnohem víc zkušeností s lidmi v takovém stavu, jako je

Sára. A když jí ti dva nijak nepomohou, chtěla si být jistá, že je tu někdo, kdo jí pomůže, když

nebude vědět jak dál.

„Můžete jí věřit. Je hodná.“

Sára zamrkala a potom se na doktorku vážně podívala. Sepjala pevně ruce.

„Ne, nebude mi to vadit.“

„Doktorko?“

„Mám spoustu času.“ Řekla doktorka, podívala se na Sam a přikývla. Posadila se na postel

vedle Sáry. A když se Sára od ní odsunula, nevědomky se přisunula blíž k Sam, jen zvedla

obočí.

Sam se na ni děkovně usmála a vzala Sáru za ruku.

„Sáro, chcete nám povědět, na co si vzpomínáte? Co vás tak rozrušilo?“

Viděla, když se na ni doktorka podívala, že s jejím postupem souhlasí.

V duchu děkovala lidem, kteří se jí zeptali podobně, když se jí stalo to s Jolinar. Tehdy je

nenáviděla, zazlívala jim, že ji obtěžují, ale teď byla ráda, že se má na co spolehnout.

Chvíli bylo ticho. Potom začala Sára potichu mluvit, hlas měla nejistý, zajíkala se.

Pověděla jim vše, na co si pamatovala.

Co udělala.

„Bylo tam zařízení, mělo časový spínač. Na planetě byla spousta bomb, hlavně v nejvíce

obydlených oblastech. Udělal to proto, že někteří lidé v něj přestali věřit. Mělo to být

varování pro ostatní, aby se vrátili k tomu, v co věřili předtím.“ Pustila se Sam a rukama

objala svoje tělo, po tvářích jí stékaly velké slzy.

„Vrátili jsme se sem o několik týdnů později, abychom zjistili, jestli se poučili. Vzali jsme

nějaké jídlo, jako pomoc pro ty co přežili. Byli nám tak vděční. Byli tak rádi, že nás vidí.

Vůbec netušili, že jsme to způsobili my. Hrál to dál, řekl jim, že je zkoušel varovat a zastavit         to, ale nakonec mohl zachránit jen několik z nich. Zachránit jenom ty, co byli

loajální.“

Chvěla se jí ramena a hlas se jí zlomil.

„Mysleli si, že oni jsou ti šťastní, ale já jsem věděla, že to tak není. Nebylo zde dost potravy.

Dostatek pomoci. Chtěl, aby bojovali a dokázali tak svou cenu. Lidé začali umírat. Umírali i

přestože mi říkali, jak jsou moc vděční. Muži a ženy hladověli, aby zachránili svoje děti, ale

ty byly slabé a stejně zemřeli. Mnozí byli nemocní, voda se nedala pít. Mohl je všechny

zachránit, ale neudělal to. Stál v pozadí a díval se, co se stane. Díval se, jak je horečka a

nemoci zabíjí. A oni na něho – na mě- čekali, až je zachrání.“

Sára si odkašlala a znovu pevně sepjala ruce. Její hlas byl ještě tišší a občas byl přerušován

jejími vzlyky.

„Bylo tu jedno dítě, malý chlapec. Oba jeho rodiče zemřeli, jejich dům byl zbořený. Ale on zůstal s nimi, schoulil se mezi jejich těla, aby v noci přežil.“

Začala se třást.

„Musím zpátky. Musím vidět… musím se pokusit je zachránit.“

Když se Sára zhroutila, Daniel přešel k ní, aby ji utěšil. Nejprve to odmítala, ale potom, když

se chtěl vrátit zpátky, to vzdala a opřela si o něj hlavu.

Sam vstala a pomalu šla k Jackovi. Podívali se na sebe, rozuměli si i beze slov.

Mohli by se tam vrátit, ale šance těch lidí na přežití je mizivá.

„Je to víc jak rok,“ řekla doktorka potichu, věděla na co ti dva myslí. „Pokud to bylo tak hrozné, jak si pamatuje, bez cizí pomoci ti lidé už dávno zemřeli.“

„Stejně tam musíme jít.“ Viděla, jak se na Jackově obličeji na chvíli objevily obavy. Musela se tomu všemu postavit. To, že uvidí tolik mrtvých, po tom co ztratila vlastního otce, se jí moc nelíbilo. Ale jiná možnost tu nebyla. Sára potřebovala, aby se to všechno uzavřelo a potřebovala SG1, aby jí v tom pomohli.

„Pane, držela to v sobě měsíce. Jediná cesta,jak se toho může zbavit a uvěřit tomu, že v tom

hrála jen jakousi roli je, aby s tím byla konfrontovaná.“

„Mluvíte jako Mackenzie.“

Sam se zamračila. „To vy jste my nařídil, abych k němu šla.“

„Ano a vy jste mi pořád neřekla, jaké to bylo.“

Doktorka, která stála za nimi si jen odfrkla. Četla zprávu a uznala podplukovníka Carterovou schopnou služby. Prostě ukázala doktorovi, jak se po smrti jejího otce cítí, reagovala zcela přirozeně.

„Musím souhlasit s podplukovníkem Carterovou, pane.“ Vmísila se doktorka do jejich hovoru

a snažila se, aby nebylo na její tváři vidět, že ji to pobavilo.

„Můžeme vzít nějaké zásoby, abychom Sáře dokázali, že uděláme vše, abychom pomohli.“

„My, doktorko?“ Jack zvedl jedno obočí, překřížil si paže na hrudníku, aby odrazil útok, který se na něho řítil ze všech stran. „Plánujete si svůj první průchod bránou?“

„Měla bych tam být. Když ne proto, abych pomohl těm, kteří případně přežili, tak abych pomáhala Sáře Gardnerové a podplukovníku Carterové.“ Omluvně se přitom podívala na Sam. „Nebude to pro vás lehké, bude to vaše první mise po té, co jste ztratila otce a nebude to asi pěkný pohled. Sára je na vás fixovaná, vy jste pro ni velká podpora. Chtěla bych tam být, abych vám oběma mohla pomoct.“

Aniž by si to Sam uvědomila, udělala stejné gesto jako generál. Zkřížila svoje paže v obranné pozici. Povzdechla si, doktorka měla pravdu.

„To je v pořádku. Můžeme jít, generále?“

Jack váhal, prohlížel si ji. Potřebovala by se pořádně vyspat. A ne jít na misi, kde to bude vypadat jako na obrovském hřbitově. Ale věděl, že když to zamítne, tak to bude Sam brát osobně – k čertu, vždyť je to osobní.

Nemělo by to tak být, zatím ne – ale je to tak.

„Zítra ve 13.00. Najdu nějaké volné místo v zítřejší plánu. Vezmete si s sebou Teal´ca,“ dodal. Když viděl, že se  Sam chystá protestovat, přísně se na ni podíval.

„Doktorko, mohla byste Sáře dát něco, aby mohla v klidu spát? Je vyčerpaná a bude asi zítra potřebovat dost síly.“

Doktorka přikývla a chápala to tak, že už může odejít.

„Pane…“

„Carterová. pojďte se mnou.“ Viděl, že zaváhala, podívala se přes rameno na ty tři.

„Daniel a doktorka se o ni postarají. Vy se potřebujete teď postarat sama o sebe.“

Chvíli to vypadalo, že se chystá argumentovat, ale protože je opravdu dobrý voják, svou pohotovou odpověď spolkla a všechno vyjadřovaly její oči, potom ho následovala ven z ošetřovny.

„Carterová.“

„Ano, pane?“

„Počkejte.“

Jenom zpomalila a pokračovala dál. Když ji došel, podívala se na něho koutkem oka. Jack nic neřekl, ale výraz v jeho obličeji ji přinutil zastavit se.

Bylo to víc než pouhá starost. Jack byl nervózní.

„Stalo se něco, pane?“

A když nic jiného, tak tón jejího hlasu způsobil, že se cítil ještě víc nepříjemně.

„To ne. Jenom jsem….přemýšlel.“

Rozhlédl se po celé chodbě. Dvakrát. „O tom, co jste říkala ve srubu.“

Srdce cítila skoro až v krku, ale celkově se uvolnila. Snažila se tvářit neutrálně. „Ano?“

Jejich pohledy se setkaly. Oči nic neskrývaly. „Litujete toho?“

„Ne.“ Odpověděla okamžitě. Chvíli na sebe upřeně hleděli. Potom Jack přikývnul a ustoupil o krok.

Jako by utíkal.

„Dobře. Jenom se ptám. Běžte se vyspat. Zítra to nebude vůbec jednoduché.“

„Já vím, pane. Já to zvládnu.“ Mírně zvedla hlas. Byl už na odchodu, chtěla, aby ji slyšel.

„Kdybych si to nemyslel, nikam byste nešla.“

                                        *************************************************

Jediní, kdo tu noc dobře spali, byli Sára a Teal´c. Teal´c se nenechal ničím rozptylovat a Sára byla pod vlivem sedativ, aby ji zase nevzbudila nějaká noční můra.

Daniel strávil noc v ne zrovna pohodlném křesle u postele Sáry. A pokaždé, když měl pocit, že něco slyší, se vzbudil. Snažil se, aby se mu nevybavovaly představy, které vyvolávaly její vzpomínky. Když usnul, tak se mu to alespoň na chvíli vždycky podařilo. Ale když byl vzhůru, nemohl na ně zapomenout. Nemohl to všechno prostě před sebou nevidět.

Jack spal několik hodin, jeho vlastní vzpomínky se mísily s tím, co jim řekla Sára. Viděl ženy a děti, které bezcílně bloudily a prosily o pomoc. Mluvily jazykem, kterému nerozuměl, ale to, co mu sdělovaly, jejich zoufalství bylo nadevše jasné.

Sam spala asi čtyři hodiny, přičemž ji dvakrát probudil ten stejný sen. Takže to nakonec vzdala a jen ležela na posteli a dívala se do stropu. Snažila se, aby neviděla obličej jejího otce ve spojení s těmi mrtvými, o kterých věděla, že najdou. On zemřel úplně jinak.  A ona nechtěla , aby její vlastní vzpomínky byly ovlivňovány tou hrůzou, která je tam zítra čeká.

„Sonda nic neukázala. Jenom ruiny, které patřily nějaké rozsáhlé civilizaci.“

„Vzduch?“

„Dýchatelný. Atmosféra té planety je skoro stejná jako naše. Mělo by to být v pořádku, pane.“

Jack přikývnul. Bylo to něco, co chtěl a zároveň nechtěl slyšet.

„SG1 máte zelenou. Hlaste se v 15.00.To máte dost času, aby jste se kolem porozhlédli  a zjistili, jestli můžete ještě něco udělat.“

„Ano, pane.“ Přikývla Sam a když jí pokynul, že může jít, připojila se ke svému týmu, který čekal v prostoru brány. Podívala se do okna řídící místnosti. Jack je sledoval, potom se podíval jinam a Sam dala ostatním pokyn. „Vpřed.“

Jack se díval, jak odchází. Byl docela zvědavý, jestli mají z toho, že odchází bez něho, dobrý pocit

                                           *********************************

Opravdu to nebyl pěkný pohled. Ve skutečnosti to byl jeden z nejhorších, který kdy viděli.

Všem třem členům SG1  se živě vybavila jiná planeta, kde byli před několika roky. Téměř všichni tu zemřeli na nějakou nemoc.

Všichni kromě jednoho dítěte, které vzali s sebou na Zem a přijali je za vlastní.

Jediný rozdíl byl v tom, že tam přišli pouhý den po té, co ti lidé zemřeli, když tehdy našli Cassandru.

Tady přišli až po roce.

Místo těl našli jenom kosti.

Místo naděje to byla jen smrt.

Asi hodinu zcela v tichosti procházeli nejbližší okolí brány. Nemluvili jednak proto, že uctívali mrtvé a jednak proto, že nad jejich smrtí truchlili. Sára se náhle zastavila. Předtím jejich skupinu vlastně vedla. Daniel šel po jejím boku a byl připraven, kdykoliv ji zachytit, kdyby padala.

Podlomila se jí kolena a sesula se k zemi.

Před nimi se objevily ruiny nějakého domu. Už na nich vyrůstala tráva a mech, ale stále bylo možné rozeznat,že tu kdysi stával dům. Sára si uvědomila, že je to ten dům, kde tenkrát viděla toho chlapce. A jehož představu nemohla ze své paměti vymazat ani ve spánku a ani když byla vzhůru.

Daniel jí pomohl zpět na nohy.

Udělala tři roztřesené kroky, nemohla zadržet vzlykot, který se najednou v prázdném domě hlasitě rozléhal.

Nebyly tu jen dvě kostry, ale tři.

Dvě dospělé a jedna dětská, která byla mezi těma dvěma dospělýma. Bylo vidět schoulenou páteř, jak se chlapec snažil mezi těly svých mrtvých rodičů zahřát.

Sára hořce plakala, klekla si vedle nich na podlahu a křičela, jak moc to všechno bylo nespravedlivé. Měla pocit viny, která ji uvnitř úplně sžírala.

„Sáro, no tak Nemusíš se na to dívat.“

Ale ano. Nemohla  se na to prostě nepodívat.

Viděla to přesně, jak kdyby se zastavil čas, přestože přes slzy skoro neviděla.

„Já jsem ho zabila. Zabila jsem je všechny.“

„Ne.“ Připojila se k Danielovi Sam. A Sára koutkem oka viděla, že Sam má vlhké tváře.

„Vy jste to neudělala. Sáro, poslouchejte mě. Vy si to dáváte za vinu, ale byl to Osiris. On tyhle lidi zabil. On zničil jejich svět a nechal je zemřít. Slyšíte mě?“

„Ne. Ne, já jsem je zabila. Já jsem sem dala to zařízení. Já si to pamatuju... pamatuju si, že jsem to udělala. Pamatuju si, že jsem si myslela, že je to správné, protože jsem cítila, že je to správné. Pamatuji si, že jsem se vrátila a viděla jejich obličeje a slyšela jsem jejich nářek a odešla jsem. Prostě jsem odešla. Mohli by žít, ale jsou mrtví. Jsou mrtví kvůli mě. Protože jsem připustila, aby se to stalo.“

Někdo – buď Daniel nebo Samantha – se ji pokoušeli uklidnit. Chtěli ji obejmout.

Sára je prudce setřásla. Nechtěla, aby ji konejšili. Nechtěla jejich laskavost. Nechtěla jejich porozumění  a jejich podporu.

Chtěla, aby ji nenáviděli, aby byli znechucení.

Chtěla, aby ji zavrhli, tak jak to udělala sama se sebou.

Chtěla, aby i oni chtěli její smrt, tak jak si to zaslouží.

Ale oni by ji nikdy nenáviděli. Věděli toho příliš moc, moc dobře tomu všemu rozuměli. Sára si teď uvědomila, že podplukovník Carterová byla taky hostitelkou. Věděla, jaké to je. Znala tu bezmocnost. Věděla, že to člověk nemůže nijak ovlivnit.

Oni by ji nezabili. A nezáleželo by vůbec na tom, že by chtěla, aby to udělali.

 Nezáleželo by na tom, jak moc by je o to prosila.

Ne. Oni jsou na to moc hodní. Jediná cesta, jak tohle všechno skončit je, aby to udělala sama.

Přinutila se vstát, ruce, které se  k ní natahovaly, odstrčila.

A utíkala pryč. Tak rychle, jak jen mohla.

                                              *****************************************

„O´Neille.“

„Teal´cu, rád tě slyším. Tak jak to jde?“

„Sára Gardnerová zmizela. Našli jsme pozůstatky toho dítěte, o kterém mluvila. Obviňovala sama sebe, že to kvůli ní zemřelo a stejně tak i zdejší lidé. Doktorka Brightmanová a podplukovník Carterová si myslí, že si chce nějak ublížit, aby se takto potrestala.“

„Sakra. Potřebujete nějakou zálohu?“

„Podplukovník Carterová si myslí, že to není třeba. Říkala, abych ti vyřídil, že to zvládnou. Věří, že pokud by sem přišel ještě někdo další, že by potom bylo těžší Sáru Gardnerovou přesvědčit, aby se  s námi vrátila zpět.“

„Je tam Carterová s tebou?“

„Ne, není. Stále spolu s Danielem Jacksonem hledají Sáru Gardnerovou.“

„Dobře,“ Jack na chvíli zmlknul. Tak pro tohle svou práci občas nenáviděl. „Řekni Carterové, že má další dvě hodiny.“

„Rozumím O´Neille.“

Když se červí díra deaktivovala, objevil se tu seržant Harriman. „Generále O´Neille?“

Jack se ovládl, aby si unaveně nepovzdechl a otočil se. Když viděl, že se na něj seržant dívá s obavami, byl zvědavý, jestli vypadá tak unaveně, jak se cítí.

„Waltře?“

„Máte na lince pana presidenta. Říkal, že jste mu už volal a požádal o rozhovor s vámi.“

Ah. Tak jo. Seržant vypadal zaujatě – obvykle mu totiž připomíná takové schůzky – ale teď to bylo něco jiného. Tohle byla osobní záležitost. Jack vyběhl po schodech do zasedačky  a přál si, aby se včera v noci mohl víc vyspat. Na to, aby nedostatek spánku vydržel jen díky spoustě kávy, byl už přece jenom starý.

„Přepněte mi to do pracovny. A další hovory nepřepojujte.“

„Ano, pane.“

                                               ********************************************

Kdyby vítr zafoukal jen o trochu víc, nemusela by přemýšlet o tom, aby skočila. Prostě by ji svrhl dolů do rokle, která byla pod ní.

Třásla se po celém těle. Už se skoro neudržela na nohou, ale stejně to pořád nemohla udělat.

Nedokázala to skončit.

Chtěla to. Opravdu to chtěla. Tak proč tady pořád stojí na okraji, místo aby se vrhla dolů do náruče zapomnění?

„Sáro.“

„Ah ne, Sáro.“

„Tohle přece nechceš udělat.“

Slyšela v Danielově hlase bolest. A taky slyšela, že se hlas podplukovníka Carterové lehce chvěl.

„Tohle není jediný způsob jak to vyřešit.“

„Není?“ Slova zněla hořce a Sára vypadala dotčeně. Zvedla ruce a otřela si vlhké tváře. Přestože věděla, že je to zbytečné.

„Nemůžu takhle žít. Musím být potrestaná.“
“Potrestaná proč? Protože jste nic neudělala?“ Slyšela, jak se ti dva pohnuli směrem k ní, jak jim pod nohami zavrzal písek.

„Vy jste nic neudělala, Sáro. Tohle je jediný váš prohřešek.“

„Já jsem je zabila.“

„Jak?“

„Cože? Už jsem vám to řekla....to zařízení....spousta bomb.“

„A vy jste je dala do těch měst? Vy jste je dala dohromady a už jste nepřemýšlela o tom, co to způsobí?“

„Sam...“

„Ne, Danieli. Potřebuje to slyšet. Zkoušeli jsme to po dobrém, ale to nefungovalo. Sáro, tak mi sakra odpovězte. Vymazala jste ze své paměti obraz toho, co se stalo? Když jste viděla pozůstatky toho dítěte, potěšilo vás to? Gratulovala jste sama sobě, jak se vám to všechno dobře povedlo?“

„Ne. To bych nemohla. To bych nikdy nemohla.“

Vzlykala, bolelo ji na prsou. V hlavě jí pulsovalo a ze slov, která slyšela se jí dělalo špatně.

„Ale on by to udělal. Osiris. Tohle mu dělalo radost. Vsadím se, že byl štěstím bez sebe, když tohle dítě viděl. Když viděl toho malého chlapce, že jediní, kdo mu může nějak pomoct, jsou jeho mrtví rodiče. Cítila jste to, že ano? To jeho potěšení. Tu radost, že jeho malý plán tak nádherně funguje.“

„Ano. Cítila jsem to.“

„A jak vám přitom bylo? Bylo vám to příjemné? Aspoň na malou chviličku? No tak, řekněte pravdu. Cítila jste se mocná, že ano? Jako bůh. Měla jste jejich životy ve svých rukou, měla jste nad nimi veškerou kontrolu a to se vám líbilo.“

„Ne! Ne, ne, ne! Nenáviděla jsem to! Bylo mi z toho špatně....chtěla jsem zemřít. Nemohla jsem to unést....“ Otočila se, vypadala zmateně. Bolest v jejím obličeji byla obrovská a bylo velice těžké se na ni dívat.

„Jak tohle můžete říct? Říkala jste mi, že mi rozumíte, říkala jste....“

„Já vím, co jsem říkala, Sáro. Já v to věřím, pořád tomu věřím. Naslouchejte sama sobě.“

Sam udělala poslední krok, který ji dělil od Sáry a pevně ji chytila za paže a ustoupila i s ní o krok dozadu.

„Já vím, že mě právě teď kvůli tomu, co jsem řekla, nenávidíte.Ale muselo tak být. Vy jste tomu nijak nemohla zabránit. Vy jste to, co se stalo odsuzovala a chtěla jste to zastavit, ale nemohla jste. Poslouchejte. Vy. Jste to nemohla zastavit. To není vaše chyba. Zemřeli, protože ve vašem mozku byl parazit, který chtěl, aby zemřeli. Nádor, kterého jste se zbavila. Je pryč. Je po všem. Už se nevrátí. Nemůžete změnit, co on v minulosti udělal. To on vám ji vzal. Ale budoucnost je vaše, máte ji ve svých rukou. Tak toho využijte  a žijte dál.“

 Sára byla úplně zlomená. Jako kdyby se její mysl roztříštila na tisíc kousků. Sam ji odvedla ještě dál od okraje té rokle a předala ji Danielovi. A když si byla jistá, že se Sára nerozběhne pryč a neskočí, tak její ruce pustila.

„Udělala jste to dobře, podplukovníku.“ Přidala se k ní doktorka, když Sam poodstoupila a položila jí ruku na rameno. Cítila, jak se Sam chvěje.

„Ona mě teď bude nenávidět.“

„Chvíli ano,“ souhlasila s ní doktorka. „Ale časem vám poděkuje. Řekla jste to, co potřebovala slyšet.“

„A mezitím se budu cítit provinile, že jsem jí tohle udělala, když byla na dně.“

„Udělala jste to, co bylo třeba, podplukovníku Carterová. Zachránila jste jí život.“

„Možná,“ Sam se otočila na Sáru, která ležela v Danielově náruči, zcela zlomená. A částečně se cítila odpovědná, že k tomuto dopomohla právě ona. „Ale má před sebou ještě hodně dlouhou cestu.“

„Ale nebude na to sama. My jí přece pomůžeme – ne doktor Mackenzie- ale já ji pomohu, jak jen budu moct.“

„A stejně tak Daniel Jackson.“

„Teal´cu.“ Sam se na něho podívala, vůbec si nevšimla, že se vrátil. Ten však po chvilce svůj pohled odvrátil, v očích měl obavy. Ne kvůli Sáře, ale kvůli ní.

„Mluvil jste s generálem?“

„Ano. Byl by rád, kdybychom se vrátili včas.“

Sam se od něho odvrátila, aby tak zakryla zoufalý pláč a to jak se třese, když vidí všechnu tu spoušť kolem sebe.

„Já taky.“

                                               ********************************

Jack na ně čekal, když se vraceli zpátky. Výraz jeho obličeje byl nečitelný.

„Všichni jsou v pořádku?“

„Do jisté míry ano, pane.“ Usmála se na něho Sam unaveně. Nepodíval se jí do očí a když jí usměv neoplatil, ten její se postupně vytratil.

„S vaším dovolením bych ráda vzala Sáru na ošetřovnu.“

„Já bych byla ráda, kdybyste tam šli všichni,“ řekla doktorka. „Jenom aby jsme měli jistotu, že je všechno v pořádku.“

„Svolení uděleno.“ Jack jim přikývnul a rychle se otočil. „Porada bude v 18.00.“

„Ano, pane.“

Doktorka popohnala Daniela a Sáru, aby šli první. To nejdůležitější teď pro ni byla její pacientka a Daniel, který jí pomáhal. Teal´c a Sam šli pomalu za nimi. Vyměnili si mezi sebou pohledy. Generálovo chování bylo neobvyklé.

                                           ************************************

Daniel vyměnil poradu za to, že zůstane se Sárou. Mluvil po telefonu s Jackem asi dvě minuty a ten mu dovolil, že může se Sárou zůstat. Doktorka pro ně našla místnost, kde je nikdo nebude rušit.

Tentokrát ji neopustí. Jednou ho přesvědčila, že jeho pomoc nepotřebuje, ale tentokrát ji to nezbaští.

Tentokrát by ji neopustil.

A nezáleží na tom, kolikrát by ho o to požádala nebo kolikrát by ho od sebe odehnala.

„Danieli?“

Její hlas zněl unaveně nebo spíš vyčerpaně. Není divu, po tom co všechno prožila.

„Jsem tady.“

„To jsem ráda.“ S námahou se posadila a trošku se na něho usmála, když jí pomohl.

„Promiň.“

„Za co?“

Sára se zachvěla a vzala si od něho sklenici vody, ale do očí se mu podívat odmítala.

„Že jsem tě obviňovala.“

„Cože?“ Byl překvapený a cítil se zraněný. „Za to, co se ti stalo?“

Sára přikývla. Po tváři jí stékala slza. Měla stažené hrdlo. „Myslel jsem si, že jsem za to zodpovědný….“

„To ne. Tak to není.“ Dívala se mu do očí, bylo vidět, že mu věří. „Je mi to líto, že jsem tě obviňovala. To ode mě nebylo fér. Nechtěla jsem ti dovolit, abys mi pomohl, protože jsem chtěla, abys uvěřil tomu, že můžeš za to, co se mi stalo. Ale ty za to přece nemůžeš.“

„Sáro….“

„Ne, Danieli. Nenechám tě, aby ses obviňoval a vím, že ty nechceš, abych totéž dělala já. Už ne.“ Zhluboka se nadechla, sáhla po jeho ruce a držela ji. Podívala se na něho s nadějí.

„Já vím, že nemám právo tě žádat, ale pomůžeš mi? Já…já teď nemůžu zůstat sama a ….“

Daniel ji nenechal domluvit, zvedl ruku a prstem jí přejel přes její rty, aby ji umlčel.

„Nemusíš se mě na tohle ptát.“

Děkovně se na něho usmála s uslzenýma očima. Položila se mu do náruče a opřela si hlavu o jeho rameno. A váhavě zavřela oči.

Čekala, že opět uvidí všechnu tu hrůzu. A když se to nestalo, usmála se.

Možná, že už to tak zůstane.

              ***********************************************

Porada byla rychlá, skončila po dvaceti minutách. generál jim dál rozchod a sbíral si svoje věci, aby jako první odešel, i když obvykle býval poslední.

Doktorka a Teal´c a také odešli, Teal´c se na ni podíval, když viděl, že zůstává pozadu.

Sam se zhluboka nadechla a šla k zavřeným dveřím Jackovy kanceláře. Ostře zaklepala a čekala, až ji zavolá dovnitř. Už pomalu vzdávala nutkání, chytit za kliku a prostě chtěla odejít a trochu se prospat, když se dveře prudce otevřely.

„Carterová.“

„Pane.“

Chvíli byli zticha, potom Jack ustoupil a nechal ji vejít.

„Pane, jste v pořádku?“ Dívala se na něho, jak jde ke svému stolu a místo, aby se posadil jako obvykle, tak se opřel o jeho desku.

„Jistě Carterová. Proč se ptáte?“

„Protože to tak nevypadá a ani váš hlas není přesvědčivý.“ Odpověděla okamžitě, ruce si složila na hrudníku a přimhouřila oči.

„Stalo se něco, když jsme byli pryč?“

„To není ono.“

„Myslíte si, že jsem to nezvládla?“

„Ne! Samozřejmě že ne. Odvedla jste skvělou práci. Vynikající práci. Já bych to neudělal líp.“

Podívala se ke dveřím, které Jack nechal otevřené a spustila ruce podél těla.

„Tak co jsem udělala, že se takto chováte?“

„Jak?“

„Jako kdybyste se na mě zlobil, jako kdyby jste začal litovat toho, co jsme řekli….“

„To si myslíte…? To ne.“ Vstal a přešel ke dveřím a zavřel je. Stoupnul si vedle ní.

„Mluvil jsem s presidentem, potom co se Teal´c ozval. O tom, o čem jsme spolu mluvili.“

„Oh.“ Viděl, jak Sam stuhla, jako by se připravovala na nejhorší. „Dobře.“

Všiml si jejího výrazu, vypadala poraženě, ale bylo tam ještě něco dalšího. Zakroutil hlavou.

„Ne, takhle to není. Není to zlé. Je to… věci se daly do pohybu.“

Zklamání bylo vystřídáno zmatkem a Sam se otočila, aby se na něho podívala. „Tak proč…?“

„Jsem nervózní.“

Trochu se začervenal a tím svou odpověď potvrdil.

„Nervózní?“

„Jo.“

„Proč?“

Jack se ošil a přešlápl na místě. Díval se někam nad ni a zamumlal.

„Protože se pokouším vyřešit, jak vás mám pozvat na rande, abych přitom nevypadal jako idiot. Jako právě teď.“

„Ale vy tak nevypadáte.“

„Všechno je jednou poprvé.“

„Kdy?“

Teď byl zmatený zase Jack, podíval se jí do očí. „Kdy co?“

„To rande.“ A dívala se na něho v očekávání. Žaludek se jí chvěl a ona se to snažila ignorovat. „Kdy?“

Jack zamrkal. Dvakrát. A překvapeně se na ni díval. „To je všechno?“

„Jistě. Neptal byste se mě, kdyby nás to mohlo dostat do potíží, že?“
“Ano. Je to…zařízené.“ Neznělo to moc romanticky, když to takhle řekl. V duchu si odfrkl. Tohle je Carterová. A on. A to není romantika.

Zatím ne.

„Dobře. Tak…kdy?“

„Ah…tak daleko jsem se nedostal.“

„Dobře. Tak až to vyřešíte, zavolejte mi.“ A protože už nevydržela se neusmívat, otočila se a šla ke dveřím, které ústily do spleti chodeb.

Udělala tři kroky a v tom slyšela, že je Jack za ní. Otočila se právě v okamžiku, když se ostražitě rozhlížel po celé pusté chodbě.

Vzhlédl a váhavě se usmál, tak nějak rozpačitě. „Zítra. V sedm?“

„Dobře, v sedm.“
“Fajn. A teď se běžte vyspat. To je rozkaz.“

„Ano, pane. Dobrou noc, pane.“

„Dobrou.“

Sam se znovu otočila a pokračovala původním směrem, široce se usmívala. bylo to zvláštní, neuvěřitelné. Zvláštní a neuvěřitelný pocit. Něco tak silného, že jí to pomůže proti všem nočním můrám, které na ni čekají, až zavře oči.

                 *******************************************