Sam and Jack

Tak takhle si to nepřestavoval. Co je teď generálem, jsou porady ještě nudnější než dřív. Vlastně se tu střídá 17 SG týmů, takže jsou to buď porady před misí nebo po ní. A tak velkou část svého života tráví právě v této místnosti. Už se vidí, jak stárne a plešatí. Když o tom tak přemýšlí, přesně tohle se stalo generálu Hammondovi. Mělo by na to existovat nějaké pravidlo. Bude se o tom muset zmínit presidentovi, až spolu budou příště mluvit…

Cameron Balinsky je nadšenec, Jack by pro něho mohl tolik udělat. Kdyby měli Carterová a Daniel dítě, tak by jejich potomek asi vypadal takto. Ne že by Daniel a Sam někdy….aspoň doufá, že ne….Tohle je špatné. Přemýšlet o Sam, ale bylo mnohem příjemnější než poslouchat přednášku o nějakém kontinentálním vulkanismu. Jack se musel přestat usmívat. Půjdou na jejich první rande a svět bude za několik hodin vypadat hned líp. Nebude se muset tak ovládat.

Znovu svou pozornost obrátil na to, co se děje v zasedačce. Byl zvědavý, jestli si někdo všiml jeho rozptýlení. Daniel se na něho díval přes stůl. Tak jo, byl přistižen, že nedává pozor. No a co. Podíval se na hodinky. Uvědomil si, že další tým už bude asi čekat za dveřmi.

„Kdyby jste mě nechal ještě říct to, co našla sonda,“ navrhoval Balinsky.

„Měsíc má dýchatelnou atmosféru, nejsou tu žádné známky nepřátel a z pod povrchu vyřazuje nějaká energie, pane. Myslím, že by stálo za to, poslat tam tým.“

Jack se otočil a podívala se na videozáznam sondy. Zaprvé, protože ho to zaujalo a za druhé, aby měl čas se rozhodnout.

Jestli si někdo myslí, že je to jednoduché posílat lidi tam ven, tak mu nabídne, aby jeden den strávil na jeho místě.

„Jestli jsme tam už byli, není důvod tam chodit znovu. Konec porady. Hlaste se zítra.“

Pokud je tam něco, co stojí za to, tak to tam bude určitě i zítra. Asi měl jen takový pocit. A Daniel měl pravděpodobně pravdu. Vždycky to tak bylo, ale být opatrný, to nemůže ničemu uškodit. Ale co tady vlastně Daniel dělal? Jack si nevzpomínal, že by ho pozval a určitě nebyl členem SG-13. Jack tuto myšlenku zahnal a otevřel dveře, aby mohli vejít členové SG-7. Mezitím, co si sedali, se otočil na obrazovku. Byl tam stále obrázek z M4K879. Jack věděl, že už tam byl. Prostě to věděl.

Jack si pohrával s jídlem na talíři, posouval cannelloni po talíři a ani si neuvědomoval, že zatím skoro nic nesnědl. Co Sam vyzvedl, a to bylo už před dvěma hodinami, na ni skoro nepromluvil. Sam to nejprve chtěla ignorovat. Navzdory očekávání, měl teď Jack velice důležité postavení a občas měl hlavu plnou starostí. Ale pokud by jejich vztah měl fungovat, budou si muset zvyknout spolu mluvit. Ale ve skutečnosti to bylo mnohem těžší, než Sam očekávala. Byla zvyklá poslouchat jeho rozkazy. Když jí Jack přikázal, aby byla zticha, tak to tak bylo. Zbavit se starých zvyků je těžké.

Podíval se na ni, uvědomil si, kde je a začal jíst. Sam si povzdychla, tak takhle to určitě nechtěla. Zvedla ruku a Jackova ruka vidličkou zůstala na půli cesty k ústům.

„Právě jsem se tě chtěla zeptat na totéž,“ odpověděla mu Sam. „Stalo se něco?“

„Tak jak?“ Ta to je skvělé, že se poprvé pohádají na veřejnosti, moc dlouho netrvalo. Sam se zhluboka nadechla.

Potom se několikrát podíval na svůj talíř a nakonec ho odsunul. Naklonil se k Sam a ztišil svůj hlas.

„Myslím, že USAF nepovyšují hloupé lidi do hodnosti generála,“ ujistila ho.

„Tak proč mám pocit, že mě nikdo nebere vážně? Dneska jsem se na něco ptal Daniela a on mě hned usadil.“

„M4K879. Říká ti to něco? Díval jsem se na záznam ze sondy a prostě jsem věděl, že jsme tam byli. Daniel říkal, že ne a on by to měl vědět, že?“

A tak skončilo jejich první rande. Za dvacet minut byla Sam zase v Cheyenne Moutain. Měla na sobě pořád, to v čem byla s Jackem v restauraci, tedy šaty a boty na podpatcích. Seděla sama v zasedačce a Jack šel zatím vzbudit Teal´ca. Takhle si dnešní večer nepředstavovala. Přestože musí stále dodržovat určitá pravidla, je přece jenom hodně možností, jak spolu strávit večer mimo základnu.

Konečně Teal´c přišel. a podle toho, co měl na sobě, tak to vypadalo, jako kdyby byl uprostřed tréninku nebo se na něj právě chystal. Nebyl zpocený tak jako ostatní lidé. A ani to nevypadalo, že by mu zvlášť vadilo, že ho tak pozdě večer někdo vyrušil.

Sam se podívala zblízka na obrazovku. Byly na mnoha podobných skalnatých místech, tak těžko říct. Tak moc jak chtěla Jacka podpořit, tak s ním nemohla souhlasit.

„Myslím, že nemáš pravdu,“ řekl Teal´c. „Nikdy jsem tento svět nenavštívil.“

Jack protáhl obličej a upřeně a v očekávání se díval na Sam. A ona opravdu nechtěla být ta, kdo ho potopí. Takže mu pokynula, ať to pustí ještě jednou. A tentokrát se posadila ještě blíž. Něco tam musí být. Věřila Jackovým instinktům.

Jack udělal to, co po něm chtěla a Sam se teď na obrazovku dívala ze vzdálenosti jen několika centimetrů. Vzadu v rohu byl lesklý bod. Kovový předmět, který odrážel sluneční paprsky. Vzala si od Jacka ovladač a objekt si přiblížila.

Sam věděla, co teď řekne. On to jenom tak nenechá. Kdyby tohle tvrdila ona, tak by si ji dobíral, přemlouval by ji, aby začala konečně žít. Ale zdá se, že pro něho stejné pravidlo neplatí, když je něčím takhle posedlý.

Daniel si nedělal iluze o tom, kdo se to snaží vylomit jeho venkovní dveře. Slyšel volání.

„Danieli, vstávej!“ Tohle se nadalo přeslechnout a dělat jako, že se ho to netýká.. .Jacka bylo těžké ignorovat, když byl popuzený…a není pochyb, že sousedé už si toho všimli. Aby zachránil svou situaci, a taky svoje venkovní dveře, neměl na vybranou než jim otevřít.

Těsně za ním šla Sam a Teal´c. Daniel zamával na svoje sousedy, že je všechno v pořádku a zavřel dveře. Doufal, že se mu podaří skrýt, že tu není sám, ale lhát Jackovi bylo vždycky obtížné. Když dával pozor, vždycky to poznal. A poznat, kdy Jack zrovna moc nevnímá, bylo opravdu těžké. I po těch osmi letech, co se znají, to Daniel nebyl schopný rozeznat. Jackova paměť pracovala zvláštně. Někdy se mu vybavily útržky vysoce odborných informací, zatímco jindy si nemohl vybavit, na které planetě vlastně je. Možná je to proto, že měl ve svém mozku znalosti Antiků. To by taky vysvětlovalo, proč si pamatoval ten měsíc.

„Sára je tady,“ řekl Daniel, když se k nim připojil. Doufal, že to pochopí a odejdou.

Daniel si všiml, jak se Sam na Jacka podívala a Jack rezignoval a tiše zamumlal.

Tak to bude asi chvíli trvat, uvědomil si, když vešel do kuchyně. Ten hluk Sáru vzbudil a objevila se v kuchyni.

Káva byla hotová a Daniel už nemohl déle otálet. Vzal šálky a šel zpátky. Ani jeden z nich nevypadal zrovna šťastně. Jack přecházel po místnosti, bral do rukou různé artefakty a zase je vracel na místo. Sára byla připravená okamžitě je chytit, kdyby mu náhodou některý z nich upadl. Sam seděla na pohovce, ruce i nohy měla překřížené. A podle toho, co měla na sobě, Daniel odhadoval, že nebyl jediný, komu Jack pokazil večer. Alespoň Teal´c vypadal relativně klidně.

Sam vyndala z kabelky složený papír velikosti A4 a podávala ho Danielovi. Tak tady to bylo. Bylo to nezpochybnitelné. Jakákoliv naděje, aby mu to vymluvil, byla najednou pryč.

Jack se vecpal na pohovku mezi Sam a Teal´ca, zatímco Sára se schoulila na opěradlo. Daniel měl pocit, jako kdyby se zase účastnil trialu a zůstal stát.

„Vymazat tvou paměť, nebyl můj nápad,“ začal Daniel. „Já jsem proti tomu protestoval.“

„Jistě že ano. To jsi musel opravdu hodně protestovat,“ obviňoval ho Jack.

Je to zvláštní, divné…..trochu erotické….a fascinující. Je to jako by ste se dívali na srážku vlaků…..nebo na nějakou honičku policejních aut, které má Teal´c tak rád.

Major Carterová si uvědomila to, co se stane,o několik sekund dřív než ostatní. Ale stejně s tím nemohla nic dělat. Oni byli v jednom světě a ona v jiném. Ať udělá cokoliv, mohli by si to ostatní špatně vysvětlit, takže tu musela zůstat a předstírat, že ji to nijak nevadí, že ji to nenahání hrůzu.

Když se otočila ke generálu Hammondovi, cítila, že se červená. Doufala, že to generál nebude brát tak, jako že mezi ní a plukovníkem je…ale ne. Všichni tu vědí, proč to O´Neill dělá. Je to jenom útěcha a rozloučení, nic víc. Sam pro něj udělala totéž, když byli v Antarktidě a ona předstírala, že je ho žena, i když tam s nimi nikdo nebyl a nelíbali se.

A Sam si všimla, že to byla doktorka, která nakonec polibek přerušila. Pohladila ho po vlasech a zašeptala mu něco do ucha. Na to Jack zavrtěl hlavou. Sam přemýšlela, jestli by neměla žárlit, ale Jack kývl hlavou a odcházel. Když se dotknul zrcadla a objevil se před ní, tak si teprve teď uvědomila, že předtím vlastně zatajila dech. Jen tu tak stál, měl zvednutou ruku. Obraz cizího světa zmizel a Sam ho podezírala, že se možná ani nechtěl vrátit.

Všichni v místnosti zadrželi dech a dívali se na ni a plukovníka. Určitě si musel být vědom toho, jak si ho všichni prohlíží. Skoro to nebylo znát, ale narovnal se v ramenou a otočil se od zrcadla a od ženy, kterou právě políbil.

Sam se zamračila. Copak mu nebylo jasné, že tím, co udělal, vyvolal rozruch nebo jak by je to mohlo případně kompromitovat?

„Porada bude za hodinu,“ oznámil generál Hammond a tím přerušil ten trapný okamžik.

Když už ostatní členové SG1 odešli, Sam tu pořád stála. Čekala je pravidelná prohlídka jako po každé jiné misi, nechali ji tady s poněkud otevřeným koncem. Najednou tu bylo spoustu lidí, kteří odklízeli pytle s pískem. A taky odcházeli vojáci, kteří tu stáli, po zuby ozbrojení pro případ, kdyby se k zrcadlu dostali nepřátelé. Zvládli to tak rychle, že tu Sam najednou zůstala sama. Stála tu a chvíli přemýšlela o naleštěném povrchu zrcadla, nedívala se sama na sebe. To, co ji fascinovalo, bylo zrcadlo samotné. Z čeho je vyrobené? Jak vlastně funguje? Jaký má zdroj energie? Věděla, že navzdory dlouhé době, co je studovali, se nedostali nijak blíž, aby tyto otázky mohli zodpovědět.

Spojit se s jinou alternativou bylo teoreticky nemožné. Sam pomalu přejela prsty po matném šedém kovu, cítila jemné mravenčení a teplo. To způsobovala energie, kterou toto zařízení vyzařovalo. Tohle se dalo nakonec říct i hvězdné bráně, která je schopná vytvořit stabilní červí díru.

Testovali ji všemi možnými způsoby, ale stejně nezjistili, proč má naquadaha takové zvláštní schopnosti. Tento minerál si udržuje svoje tajemství, je to dáno konfigurací jeho elektronů, protonů a neutronů. Je to něco, do čeho lidé zatím nevidí. Možná jsou jeho zvláštní schopnosti výsledkem konfigurace kvarků. Sam se při téhle myšlence usmála a nechala svou ruku sklouznout dolů. Její gesto vyjadřovalo její zklamání. Její dohady jsou zbytečné. Nemají ovladač, kterým je možné zrcadlem otevřít. Kdyby měla dost času, byla si jistá, že by na něco přišla…..ale momentálně je to je neužitečný kus harampádí. Čím dřív je pošlou do oblasti 51, tím líp.

Obrátila se a odcházela do zasedačky. Bude tam sice brzy, ale tím líp. Aspoň bude mít čas se trochu uklidnit.

Jack vypadal ztrápeně. Ale Daniel dobře věděl, že se ho nemá ptát, co se stalo. Jack vždycky mluvil, když on chtěl. A když nechtěl, tak mu ani pivo nerozvázalo jazyk. Ale tohle Daniel nevěděl tak jistě. Většinou, když Jack ještě nebyl ani trochu opilý, tak on už byl mimo.

Daniel nebyl jediný, kdo byl zvědavý, když viděl, jak se na něho Janet, která prováděla jejich prohlídku po skončené misi, dívá. Jack odtud odešel jako první, byl první ve sprše a vypadalo to, že má v úmyslu využít všechnu horkou vodu pro sebe. Jack vyšel ze sprchy, ručník kolem pasu, až už byli Daniel a Teal´c oblečení a byli připraveni k odchodu. Nebylo pochyb, že to má co dělat s majorem Carterovou, doktorkou Carterovou…..nebo možná s oběma. A Daniel věděl, že existuje jenom jediný způsob, jak ho rozptýlit.

„Celkem by mě zajímalo, jestli je tohle jediné zrcadlo.“ Pokračoval Daniel.

„Všechny tyhle příběhy a legendy, související s lesknoucím se povrchem. To přece nemůže být jenom shoda náhod,“ zkusil Daniel ještě víc přitlačit.

„To není jenom tohle nebo Kráska a zvíře, Sněhová královna, Království pokřivených zrcadel….“

„Možná …. a co legendy? Lady of Shallot…a obrazy, které viděla v zrcadle, které měla před sebou. Viděla to, co se ve světě děje a stane…“

„Viděla tam cestu, která vedla do Kamelotu…každý tuhle báseň zná, Danieli.“

No tak tohle bylo překvapení. Ale Daniel se nehodlal tím, že Jack ve škole taky poslouchal, zabývat.

„Je to příběh ženy, která žila pod kletbou. Viděla svět skrz zrcadlo a to, co viděla, vetkala do tapisérie. Jednoho dne viděla obraz toho, jak Lancelot jede sám, podívala se na něho z okna.

„Potom se strhla bouře, ona nasedla na loď a plula po řece ke Kamelotu a zpívala svou píseň smrti,“ dokončil to Jack. „Spáchala sebevraždu.“

„Jaffská poezie? Tohle nevypadá na nějaký jaffský vtip, že ne?“ Zeptal se Jack.

„Dobře, tak si ji poslechneme.. .nebo tě Daniel bude celou noc otravovat.“

Teal´c zvážněl… a to bylo i na tak obvykle klidného jaffu něco zvláštního.

„Ve světle rudého měsíce, kde se skryté hvězdy setkávají s křídly ptáků. Vyšívá žena ladně a nádherně, jak vypadá svět, který se odráží ve vodě….“

Ta slova byla krásná, úplně je hypnotizovala. Daniel se podíval na Jacka. Tentokrát opravdu poslouchal.

„….její krásu nelze slovy ani popsat. Možná Kronos dohlížel na její duši.“ Skončil Teal´c.

Ve skutečnosti to zase nebyl tak špatný nápad, přemýšlel Daniel, když vyšel za Jackem ze šatny ven. Zajímalo by ho, kolik dalších příběhů je v goa´uldské mytologii podobných těm našim. Ale hlavní bylo…že se Jack přestal tak moc zabývat sám sebou a mise byla dotažena do úspěšného konce.

„Posaďte se majore,“ bylo všechno, co jí Hammond řekl. Seděl v čele stolu a vypadal, jako kdyby ji očekával.

Sam udělala to, co jí přikázal. Posadila se na židli co nejdál od něho, ale tak aby to nevypadalo nevhodně.

„Je tady něco, o čem si potřebujeme promluvit,“ pokračoval, což Sam samozřejmě vyděsilo.

„Plukovník O´Neill už předložil doporučení a já s ním v podstatě souhlasím. To zrcadlo představuje možné bezpečnostní riziko a tak by mělo být zneškodněno.“

„Není dostatečně velké, aby jím mohla být provedena invaze. Podle toho, co víme, musíte být v tělesném kontaktu se zrcadlem, aby jste jím mohl cestovat.“

„To je možné, ale není tu žádný důvod, proč by nemohlo být využito, aby jím byla poslána nějaká chemická nebo biologická zbraň. A nemusím vám popisovat možné následky.“

„Vypadá to, že moc na vybranou nemáme a budeme muset zničit to zrcadlo předtím než….někdo z těch paralelních světů přijde a nakope nám zadek.“

Sam se snažila, aby se neusmívala a mohla pokračovat.. Bylo to totiž jako typická poznámka Jacka O´Neilla.

„To zrcadlo je vyrobeno z naquadahu jako brána. Takže je skoro nezničitelné. Rozmýšlela bych se to udělat, protože vůbec nevíme, jak obrovská by to mohla, díky naquadahu, být exploze.“

„Mohli bychom je zapečetit, jako jsme to udělali s tou druhou bránou. To by mělo stačit, aby se nemohlo na naší straně reintegrovat. Museli bychom kontaktovat Salish a získat víc trinia, ale….“

Sam si uvědomila, že byla po zbytek porady zklamaná. Jak se dalo čekat, tak Daniel s jejich plány, týkajících se zrcadla, nesouhlasil. Sam mu rozuměla, ale věděla, že moc možností nemají. Generál jeho důvody zásadně odmítl. Plukovník byl nezvykle potichu. Víc než jedenkrát Sam cítila jeho pohled. Snažila se, aby se na něj nedívala, ale cítila se hodně nepříjemně.

Vzhledem k tomu, kolik je venku jiných alternativních realit, proč se museli dostat k té, kde oni dva zrovna mají romantický vztah?

Vlastně by jí to nemělo nijak vadit. To by si spíš generál Hammond měl dělat starosti. Sam si pořád nedokázala představit život, kde by nebyla v armádě. Byla to tak velká součást jejího života, jí samotné.

Snažila se všechny tyhle myšlenky zahnat a opět se soustředit na to, jak zapečetit zrcadlo. To, že začala přemýšlet o technických problémech, jí pomohlo se víc soustředit. Tohle přece uměla nejlépe. A proč by se měla zajímat o nějaký alternativní svět? To, že už jí zrcadlo neumožní setkání s jejím dalším já, neznamenalo, že by se tím neměla zabývat.

Seržant Baker zívnul a podíval se na hodinky. Teprve uplynula hodina z jeho dnešní služby a on už se hrozně nudil. Nevěděl, koho že to tak rozčílil, že ho poslali zrovna sem. Ale musel to být někdo hodně vysoko postavený. Kdyby si sem mohl aspoň vzít noviny nebo karty. Ale to ne. Prostě tady musí stát a hlídat to. A ani neví, co to je. Je to asi dva metry vysoké, široké asi jako dlaň a je to kovové. Místnost se mu pro tak malý předmět zdála až moc velká. A proč to není ve skladišti s ostatním harampádím? Bude si muset dávat pozor, aby se k tomu nepřiblížil moc rychle nebo moc blízko a tak nepřerušil některý z laserových paprsků, které křižují celou místnost.

Povzdechl si a podíval se zase na hodinky. Mezi důstojníky koluje příběh, že nějací lidé něco střežili v Cheyenne Moutain a byli přitom napadeni mimozemšťany….ne že by to bral někdo vážně…ale stejně musí být člověk zvědavý. Vypadá to, že je tady všude kolem spousta podivných věcí. A to nemluvě o lidech. Hlavně vědci, které on si představuje jako lidi se šílenými vlasy a brýlemi. Je tu jedna výjimka…. jak se jenom jmenuje? Major Carterová? Carterová je *kus*, pomyslel si a zdá se, že si najde pro nižší hodnosti vždycky čas. Je pravidelným návštěvníkem oblasti 51, ačkoliv patří k SGC.

Svoje fantazírování o vyšším důstojníkovi skončil. A nic dalšího, co by ho mohlo rozptýlit, tu nebylo. Baker nebyl zrovna typ, který by se svými představami mohl nějak pyšnit. Měl rád studené pivo, krvavý steak a jeho nejoblíbenější věc z vojenské služby bylo to, že mohl mít opravdu pořádnou zbraň. Dělal svou práci, jak nejlépe mohl, ale nikdy by to nedotáhl někam vysoko…a ani moc nevěřil na duchy a mimozemšťany nebo…

Pevněji sevřel svou zbraň a potom se uklidnil. Nic to nebylo, to jenom ta nuda a prázdná místnost si pohrávají s jeho smysly.

Asi po pěti minutách to slyšel znovu. Tentokrát dvakrát něco lehce zaklepalo, vypadalo to, jako by vycházelo z toho předmětu uprostřed místnosti. Jako by tam bylo něco uvězněné.

Přesunul se ke dveřím. Vykoukl ven. Jenom se chtěl ujistit, že si z něho nedělá někdo legraci. Ale nikdo tam nebyl a taky věděl, že do místnosti se nikdo dostat nemohl. Tak tohle bylo dost divné.

Chvíli váhal, jestli by to měl oznámit….nebo jestli si kvůli tomu nezajistí postel v nebližším psychiatrickém zařízení. Třeba to není zase tak důležité. Pomalu se začal uklidňovat….

Vědomí, že je tady sám, ho srazilo na kolena. Když se podlaha přestala houpat, zvedl hlavu a marně hledal něco, na co by vystřelil. K jeho překvapení ta věc byla pořád uprostřed místnosti, jako by se vůbec nic nestalo. Zatřásl hlavou a snažil se tak zbavit zvonění ve svých uších.

Ten hluk sem přivolal další lidi. Někdo na něho mluvil, ale nějak nemohl pochopit, co se mu snaží říct. Ukázal na to zařízení a tak se ti lidé v bílých pláštích k němu rozběhli. Jeden muž v uniformě ho vzal za paži a pokoušel se ho odvést pryč, ale on jen zavrtěl hlavou. Jestli je ta věc nebezpečná, tak nikam nejde. Nějaký jiný muž ukázal na jeho uši a tak si na ně sáhnul.

Na prstech měl krev…teplou, lepkavou…dělalo se mu špatně. Krev někoho jiného mu nevadila, ale jeho vlastní…..

Jack byl vždycky trochu nervózní, když byl v oblasti 51. Věděl že není zrovna nejchytřejší. A být ve společnosti tak chytrých lidí, mu zrovna moc na sebeúctě nepřidalo. Ale na druhou stranu tu byly tuny dost zajímavých věcí, na které se mohl podívat. Navzdory tomu, jak to zvnějšku vypadalo, ho nové technologie fascinovaly. A být tu s Carterovou, nebylo zase tak špatné.

Ona všemu tomu kolem rozuměla a on tu jen stál a vypadal vystrašeně. Dva zbývající členové jejich týmu byli pravý opak. Jonas Quinn tu nadšeně pobíhal kolem s široce otevřenýma očima. Dřív nebo později ho všechno to nové na Zemi omrzí….aspoň v to Jack doufal. A Teal´c. Jack dobře věděl, že jeho přítel si to tu všechno pozorně prohlíží. Kdyby tady bylo něco nepříjemného, Teal´c by to zjistil. Jack SG1 plně věří a dokonce i Jonasovi. Ale to stejné by nemohl říct, pokud jde o muže, který se k nim připojil.

Jednoduše, doktor Rodney McKay byl osina v zadku. Pokusil se zabít Teal´ca a taky se mu líbila Sam…a obě tyhle věci Jacka znepokojovaly.

„Oh…je pohodě, pokud na něho budete mluvit hodně nahlas. To, co vám chci říct, je, že se to vaše takzvané zapečetění začíná rozpadat.“

Jack si všiml napětí v jejím hlase. Ale zdráhal se nějak zasáhnout. Za to by mu teda nepoděkovala. Kromě toho, věděl, že je schopná se o sebe postarat sama.

„No jo,“ zamumlal McKay, když je zavedl do místnosti, kde bylo uložené kvantové zrcadlo.

Dokonce i Jack poznal, že tu není něco v pořádku. Aby dodal této situaci ještě na dramatičnosti, ztlumil světla. Jasně zde bylo vidět matné červené záření, které vycházelo z povrchu pole, které zrcadlo obklopovalo.

Jack přemýšlel o tom, jestli existuje nějaké vzdálenější místo než Rusko, kam by tady toho pitomce mohli poslat. Možná okraj Galaxie? Nebo raději do úplně jiné galaxie?

„No?“zeptal se Jack, po té co Sam celkem dost dlouho prověřovala stav silového pole.

Sam se narovnala a otočila se ke svému CO a úmyslně McKaye ignorovala…..tohle Jacka zjevně pobavilo.

„Nemyslím si, že tu existuje nějaké okamžité nebezpečí, pane,“ řekla.

„Teal´cu, buď tak laskavý a odveď pana Macawa pryč z této místnosti, abych si o tom v klidu mohl s majorem Carterovou promluvit, aniž by nás někdo vyrušoval.“

To, že nepoužil jeho titul a ještě spletl jeho jméno, byl dvojitý zásah a Jack byl na sebe docela hrdý. A když Teal´c McKaye vyváděl z místnosti, Jack doktorovo pobouření jednoduše ignoroval.

Jack jen nepřítomně přikývl, jak o tom, co Sam řekla přemýšlel. Sice to nahlas neřekla, ale bylo mu jasné, že ať je za tím cokoliv, je to pravděpodobně inteligentní. A podle toho, jak se to pořád snaží dostat skrz, je to agresivní.

„Vzhledem k tomu, že nám tu někdo klepe na dveře, potřebuji, abyste znovu zvážila naše možnosti na zničení zrcadla.“

Sam se na chviličku na tváři objevil výraz zklamání nad Jackovou prostořekostí. A Jack si sám sobě v duchu nakopal za to, že zase otevřel pusu dřív, než si pořádně uvědomil, co říká.

„Naše předchozí pokusy zničit zrcadlo byly zmařeny naší neschopností kontrolovat reakci. Obsahuje mnoho naquadahu, takže při použití konvenčních zbraní by došlo k rozsáhlým škodám.“

„Přesně tak,“ řekla Sam. „Ta chvilka bude, doufejme, stačit, aby ta řetězová reakce prošla zrcadlem a škody budou minimální.“

Jack se podíval na zářící předmět. I když ho Sam ujišťovala, stejně to znělo riskantně. Úmyslně vyhodit do vzduchu naquadrii….ten materiál je nevyzpytatelný. Tak jak to nakonec zjistil Daniel, tohle se mu vybavilo, když si vzpomněl na svého přítele. Byly okamžiky, kdy ho nenáviděl za to, že si hrál na hrdinu…a tak sám sebe zabil. No dobře, možná se dostal na jinou úroveň existence, ale Jack si tím nebyl moc jistý. Ještě ne. Chtěl vědět, jestli všechna ta vidění, nebyla jen výsledkem jeho zbožného přání nebo toho, že snědl hodně modrého želé.

„Pane?“ Její otázka přerušila jeho bezútěšné myšlenky, ale Jack jí byl za to vděčný.

„Naquadria je v SGC,“ řekl Jonas . „A nevím, jestli by bylo bezpečné ji sem dopravit letecky.“

„Pane, má pravdu. Bylo by lepší, kdybychom vzali zrcadlo s sebou. Možná bude potřeba provést nějaké simulace…“ Dodala Sam.

Jack si matně uvědomil, že Sam odešla z místnosti. Slyšel její hlas z chodby za nimi, když se o něčem dohadovala s doktorem McKayem. Podíval se na Jonase.

Jonas Quinn se za tu dobu, co je na Zemi, naučil spoustu věcí. Jednou z nich je i to, že plukovník chce občas víc informací, než je nezbytně nutné vědět. Dává majoru Carterové víc prostoru než ostatním vědcům, ale stejně je šťastnější, když odpověď zní prostě jen ano nebo ne. Když má odpověď víc než dvě slabiky, moc šťastný není. Bylo v tom něco podivného. Nešlo o to, že by byl plukovník málo inteligentní…ale míval špatnou náladu, byl netrpělivý…

a pak to, že obviňoval Jonase z Danielovi smrti. Někdy by chtěl Jonas vědět, jestli si u plukovníka někdy získá respekt. Myšlenky, že by mohli být přátelé, tak té se vzdal. Byl členem SG1 jenom proto, že mu plukovník O´Neill dal přednost před nějakým ruským důstojníkem . Jonas by si rád myslel, že se jím stal proto, co dokázal během krize s Anubisem, ale realita byla jiná.

A i když se k němu ostatní chovali přátelsky a byl teď mnohem šťastnější. A bylo mu dovoleno opustit, i když pod dohledem, SGC, tak, aby se tu cítil jako doma, od toho byl ještě hodně daleko.

V noci byl venku a pozoroval hvězdy. Nemohl pochopit, jak zvláštně vypadají. Potom mu major Carterová řekla, že ze severní polokoule není jeho souhvězdí vidět a tak hodně ze své přitažlivosti ztratily.

Zařadit se do společnosti na Zemi nebylo jednoduché. Tohle Jonas věděl už než odešel z Kelowny. Ale nikdy si doopravdy nepřipustil, jak je tato planeta odlišná. Doufal, že mu Teal´c trochu pomůže, ale jediný další mimozemšťan v SGC jen dokazoval, jak moc je to těžké.

Podle toho co viděl, se Teal´cův život za těch pět let, co tu žil, trochu změnil. Samozřejmě, Teal´c byl mnohem starší. Jonas měl spíš takovou tu potřebu jako teenager zapadnout a možná proto chtěl, aby ho měl plukovník rád. A podle toho, co četl v hlášeních, byl plukovník O´Neill jeden z nejúžasnějších lidí v SGC.

Takže teď spolu byli v jedné malé místnosti a Jonase nenapadalo nic, co by mohl říct, aby přitom nevypadal jako idiot. A taky to vypadlo, že to nepříjemné ticho plukovníkovi nevadilo. Jako kdyby byl docela šťastný, že tu stojí a dívá se na to zrcadlo.

„Major Carterová říkala, že máte zkušenosti s alternativními realitami.“Odvážil se Jonas.

„Teal´c stále sloužil Apophisovi. Já jsem byl ženatý s Carterovou a jeden z mých nejlepších přátel stále žil.“

Jonas si uvědomil že se dostal na tenký led a tak se rozhodl, že se vrátí k tomu, co vypadalo nejméně pobuřující.

Dobře, tak možná ne. Myšlenka být ženatý s Carterovou se ukázala být nepříjemnou záležitostí, a to se mu zdálo divné. Podle toho, co Jonas viděl, plukovník a major Carterová spolu dobře vycházeli.

A protože se major Carterová vrátila, byl Jonas od téhle konverzace zachráněn. Usmívala se.

Teal´c neměl zrovna moc rád pozemskou leteckou dopravu.Ale jako správný bojovník, jakým on je, si nestěžoval. Dokonce ani tehdy, když tlak v letadle působil na jeho symbionta tak, že byl až příliš aktivní,což bylo dost nepříjemné. Konečně byli na cestě zpátky do Cheyenne Moutain. Kvantové zrcadlo měli pečlivě uloženo v zavazadlovém prostoru. Alespoň že tohle letadlo bylo pohodlnější než C-17, kterým cestovali do Ruska…

A Teal´c jenom doufal,že nebude muset zase skákat z letadla. I navzdory tomu jaká byla jeho služba pro goa´uldy, přece jenom mu některé věci chyběly. A transportní kruhy byly jednou z nich.

„Takže Carterová, řeknete mi o té věci s alternativní realitou ještě jednou?“ Zeptal se jí Jack.

Teal´c si všiml, že se Sam podívala směrem, kde seděli další dva členové jejich týmu. Ona a Jack seděli trochu mimo něho a Jonase Quinna, tak jak bylo jejich zvykem. To, že sedí tak stranou, bylo zřejmě důvodem, že se Jack na tohle zeptal a nepřemýšlel o tom, že by mohl být slyšet.

Jack vypadal trochu nepřítomně, a možná to tak i bylo. Teal´c neměl ani tušení, o kom major Carterová mluví.

„Vy jste dala svou kočku do bedny a zkoušela jste ji zabít? Carterová, to znamená,“ odpověděl jí Jack.

Teal´c viděl, jak Sam přimhouřila a oči a snažila se odhadnout, jestli si Jack dělá legraci nebo ne. Ale i po těch letech, co se znají, to bylo někdy těžké říct.

O´Neill byl velká individualita, stejně jako major Carterová a Teal´c byl poctěn, že je oba může nazývat svými přáteli.

„Mluvila jsem o teorii existence mnoha světů. Kde pro každý možný výsledek dané situace se svět rozštěpí na mnoho dalších ,“ řekla mu Sam.

„Aha…tohle.“ Každé z těchto slov si šlo svou cestou a nebyla tu žádná možnost, že by se spolu setkala.

„Takže, když se vás ptám, jestli se mnou pojedete na ryby, tak existuje svět, kde mi nakonec řeknete ano?“

Teal´c si uvědomil, že major Carterová na tuhle otázku neodpověděla. Vypadalo to, že jí to, kam se jejich rozhovor ubíral, nebylo příjemné. Teal´c si vzpomněl na svou vlastní zkušenost s alternativní realitou. Byl přinucen zabít svůj protějšek. Tento muž odmítl šanci, aby svrhl svého falešného boha Aphophise a bojoval za svobodu všech jaffů. Často o svém protějšku v té realitě během minulého roku přemýšlel. Připravil tak Teal´c Rya´ca o otce a Drey´auc o manžela? Kdyby se jejich situace obrátila, následoval by tenhle muž O´Neilla? Tenhle ten druhý svět byl opravdu zvláštní. O´Neill měl pravdu, když nařídil zničit to zrcadlo. I když dává Teal´c přednost tomu, aby se mohl setkat s nepřítelem tváří v tvář. Ale tentokrát akceptoval to, že v tomhle případě by nemusel být svolný nebo dokonce nebyl schopný proti tomuhle nepříteli bojovat.

Ochranné pole, které chránilo Zemi před těmi na druhé straně zrcadla, bylo pod stálým útokem. A bylo důkazem důmyslnosti majora Carterové, že nebylo dosud prolomeno.

„Bude to trvat ještě několik hodin, než přistaneme,“ řekl O´Neill. „Proč se nejdete na chvíli prospat?“

„Jistě že ano, ale až se vrátíme zpátky, tak na tom budete už pracovat víc jak 24 hodin.“

Jack nechal Sam odpočívat a připojil se k těma. Možná to tak na první pohled nevypadalo, ale Teal´c si všiml, že chování Jacka k Jonasu Quinnovi, se oproti dřívějšku zlepšilo. Jonas Ouinn má spoustu obdivuhodných vlastností. I když v jejich srdcích a mysli nikdy nemůže zaujmout místo Daniela Jacksona.

„Carterová se pokouší spát,“ řekl jim Jack a sesul se dolů na zbývající sedadlo.

Teal´c se snažil, aby jeho výraz neprozradil, že to, co Jack řekl, ho pobavilo. Někdy pro něj bylo těžké, aby v údivu nad tím, co Jack říká, nezvedl obočí.

„Udělám, co bude v mých silách, pane. Největší problém je nestabilita naquadrii.“

Jack zavřel oči. Předstíral, že spí a tak se vyhnul rozhovoru na tohle, dost technicky zaměřené téma. Jonas tím byl trochu zklamaný, ale Teal´c mu naznačil, že udělal dobře a viděl na Jackovi, že je s tímhle spokojený.

A když se Teal´c připravoval ke svému kelnore´em, přemýšlel o tom, že mladí ne vždycky dobře rozumí.

Věděl, že je tady. Když byla blízko, něco se v jeho okolí změnilo. Nevěděl, proč je na ni víc citlivý než ostatní. Je to možná proto, že je jednou z těch, kdo mu pomohli se povznést?

Cítil tíhu její ruky na svém rameni, jak se jejich vlastní energie setkaly. Bylo to zvláštní, že může pořád cítit svoje tělo, přestože jeho tělesná schránka už neexistuje. Je to něco podobného, jako když někdo ztratí svou končetinu. Nebo si je představoval.

Bylo to zdrženlivé vyjádření. Znal své přátele dobře. Věděl, že uspějí. Bylo mu jasné, jaký zmatek nastane.

Tuhle její odpověď očekával, i když ho moc neujistila. O tomhle už mluvili dřív. Věděl, že by ho to nestálo moc sil, aby je zastavil. Věděl, že by to se svými schopnostmi, které momentálně má, zvládl. I když se stále teprve učí, kde jsou jeho hranice. Předpokládal, že nějaké má. Sice to nevypadalo, že by si tím byl někdo zrovna moc jistý. Přestože mu jasně ukázali, co mu není dovoleno udělat. Začínal přemýšlet o tom, jestli se nerozhodl špatně.

Ačkoliv se jeho smrt zdála nevyhnutelná, vždycky bude trochu pochybovat o tom, jestli ho nemohli zachránit. Tahle ta existence, i když to byla zajímavá zkušenost, nebyla tak docela pohodlná. Prostě to nebylo to, na co býval zvyklý.

Byl sám. Mohl by jít kamkoliv, udělat skoro cokoliv chtěl a on se rozhodl se toho všeho vzdát, aby byl znovu se svými přáteli.

„Potřebuju vědět, jestli to můžu udělat. Jestli nemůžu...dobře....možná byste mě měla poslat zpátky, odkud jsem přišel.“

Jeho slova ji znepokojovala. Ale místo toho, aby odešla, zůstala mu na blízku. Dívala se. Čekala. Byla připravená zavolat ostatní, kdyby to bylo třeba. Ať přijdou. Jestli tu existuje způsob jak pomoct, Daniel Jackson by ho našel.

Plukovník O´Neill měl v jedné věci pravdu. A to, že až se vrátí do SGC, tak nebude mít na to, aby mohla spát, čas. Napila se znovu kávy a pokusila se ještě jednou soustředit na obrazovku počítače. Tak dlouho už nepracovala od…od Edory. No tohle nebyla zrovna věc, kterou by si právě teď chtěla připomínat. Tentokrát byla cena mnohem vyšší než jeden lidský život.

Další simulace, další neúspěch. Tak dalece, jak byla zodpovědná za explozi celé Země, Ameriky, Colorada….tak se dostávala blíž a blíž. Ale neměla ponětí, kolik času jí zbývá. Nevypadalo to, že by ten útok, nebo co to bylo, nabýval na síle.

Byla tu jedna možnost, kterou nepředpokládala, když doporučila vytvořit kolem zrcadla pole. Byla to záhada, proč by se někdo chtěl tak strašně moc dostat do jejich reality, že by vynaložil tolik času a energie a pokoušel se je prolomit. A potom, věděla, že jsou tam venku nepřátelé, tak velcí a hroziví, že vyhnali Antiky z galaxie…jakou šanci by potom mohli proti ním mít obyčejní lidé?

Zrcadlo bylo umístěno v podlaží pod prostorem brány. Sam by byla radši, kdyby bylo trochu dál, tam kde není tolik lidí. Ale fakt byl ten, že jakmile upřesní potřebné údaje, dostane rozkaz, aby provedla destrukci zrcadla. Takže nemá čas na to, aby chodila někam jinak.

Počítač zablikal…zase Colorado. Sam zadala nové parametry a rozběhla se další simulace, takže si mezitím šla pro další kávu. Předtím s ní tady byl Jonas, byl nadšený tím, že jí může pomoct. Vzala v úvahu jeho doporučení, ale když došlo na jednotlivé simulace, už tady nebylo nic, s čím by mohl pomáhat. Teď to bylo na Sam nebo konkrétně na centrálním počítači.

V SGC bylo pořád rušno, celých 24 hodin, celý týden. Týmy odcházely a jiné se vracely. Takže bylo vždycky potřeba, aby byla v kantýně káva a teplé jídlo. Za což byla Sam mnohokrát vděčná. Ať už to bylo, když se unavení vrátili z mise nebo když zůstala celou noc vzhůru, protože pracovala na nějakém projektu.

Dnes tu bylo prázdno. Sam kývla skupince vojáků, kteří tu seděli u jednoho stolu, na pozdrav.

Měla v plánu si vzít kávu a sendvič a jít zase hned zpátky do laboratoře. Bývala doba, kdy by tu zůstala. To když tu byl Daniel. A i Teal´c se k nim někdy uprostřed noci připojil. Sam se pokoušela tyhle dojemné vzpomínky zahnat, ale proč vlastně? Daniel jí chyběl. Byl pro ni jako bratr, přítel, a taky byl vědec. Fakt, že plukovník O´Neill odmítal truchlit, bylo mezi nimi dvěma jablkem sváru. Věděla, že plukovník O´Neill se s tím vyrovnává po svém, i když nepochopitelným způsobem. Když si Sam chtěla promluvit, tak se plukovník uzavřel do sebe. A když potřebovala trochu času a prostoru, tak trval na tom, aby se zúčastnili příští mise. Kdo z nich měl pravdu?

Nakonec Sam svoje úsilí vzdala a nejistý mír mezi nimi byl obnoven. Teď si byla jistá, že ztráta Daniela je všechny bolí, zvlášť v okamžicích jako je tenhle. Moc jí chyběl, zvlášť když bylo všude ticho. Když byli na misi, tak na to neměli čas myslet. Prostě museli jít dál, být spolu jako tým, v což možná plukovník doufal.

Občas přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby vedla normální život. Ale byla vždycky pyšná, že je tady a může dělat věci, které jiní nemohou. Měla taky sklon být arogantní, když přišlo na věc. Ale pravděpodobně to nebylo tak zřejmé jako u McKaye, ale prostě to tak bylo.

A je to tady. Obrazovka zablikala, destrukce zrcadla s minimálními škodami v odstíněné místnosti. Podívala se na hodinky.

Byly tři hodiny ráno. Má čas na to, aby udělala ještě nějaké simulace? Jediný časový limit je její odhad, jak dlouho může pole kolem zrcadla ještě vydržet. Není žádná možnost, že by to mohla nejdřív vyzkoušet. Musí to udělat správně hned na poprvé.

Sam se rozhodla, že udělá úmyslnou chybu. Musí vědět, jaká je možná tolerance systému.Co když změní o zlomek množství naquqadrie, které je třeba? Když se simulace znovu rozběhla a znamenalo to, že Colorado Springs přestalo existovat, měla Sam opravdu strach. Bude muset být hodně, hodně opatrná.

Vzala výsledky a směřovala ke generálově pracovně. Už na ni čekal, a k jejímu překvapení tady byl i plukovník O´Neill.

„Dát nálož sem, sem a sem,“ ukazovala na jednotlivá místa na obrázku kvantového zrcadla.

„Já vím, že to vypadá jako hodně malé množství, ale jediné, co musíme udělat, je zpustit řetězovou reakci.“

„Dokonce ani teď si nejsem jistá, jestli to bude fungovat. Bez přímého vyzkoušení?“

Když se mělo něco vyhodit do vzduchu, tak u toho nemohl Jack nikdy chybět. Jeho služba sice začínala zhruba až za čtyři hodiny, ale prostě tu nemohl chybět. Kromě toho měl spoustu důvodů tu být. Byl přece jenom expert na výbušniny. Když chodil na střední školu, tak byly hodiny chemie jeho nejoblíbenější….ačkoliv si nebyl moc jistý, že to takhle viděl i jeho učitel…ale jenom jednou se mu podařilo skoro podpálit laboratoř a na stropě zůstala skvrna od draslíku. No a potom ještě ten ohlušující incident se čpavkem. Ale nešlo o nic pravidelného.

Nemohl se neusmívat, když se díval na obrazovku, zatímco Sam dělala poslední přípravy. No ono s tím mělo co dělat i to, že se tak pěkně předkláněla. Možná by se neměl dívat ale….k čertu s tím. Měl by toho nechat, ale vždycky si našel nějakou omluvu, že je muž. Což znamenalo, že by si mohl dost užít, zvlášť když se Sam na něco soustředila. Ale asi tu nebylo všechno úplně v pořádku, když se mu líbila i v neforemném proti radiačním obleku.

Zrcadlo bylo přímo před ní, silové pole teď vyzařovalo bílé světlo. Jack měl pocit, že to teplo, které vycházelo z jeho povrchu mohl skoro cítit, i když všechno sledoval jenom na obrazovce monitoru několik pater nad místností, kde teď Sam byla. Narovnala se a položila poslední nálož.

„To by mělo stačit,“ řekla Jackovi, její hlas byl ztlumený respirátorem, který byl v obleku.

„Myslím, že ano,“ souhlasil, tím ji dal prostor k tomu, aby se ještě jednou ujistila. Oběma bylo jasné, že jejich čas brzy vyprší. Ještě jednou všechno překontrolovala a potom vyběhla z místnosti. Stejně jí to bude trvat několik minut než se vrátí zpět do laboratoře. Jack cítil, jak mu přitom čekání svědí prsty. Chtěl,vědět, jestli ho nechá stisknout tlačítko.

Sam se cestou nezdržovala tím, že by si proti radiační oblek svlékla. Takže až v laboratoři si stáhla rukavice a sundala si ochrannou masku z hlavy. Bylo vidět,jak je zpocená. To Jacka ani nepřekvapilo. Zvládnout naquadrii není vůbec jednoduché. A to ani nebere v úvahu, že na tom závisí osud celé planety.

Jack jí uhnul z cesty a Sam se sklonila nad klávesnici počítače. Velice rychle něco psala a potom ustoupila zpět. Obrazovka na chvíli zablikala a potom obraz zmizel.

„Je tu jenom jediný způsob, jak to zjistit.“ Jack už mohl jenom sledovat, jak se Sam zase oblékla a vracela se o několik pater dolů. Jack si vzal svůj oblek a vydal se za ní.

Bylo v tom něco podivně fascinující, když se díváte na důsledky výbuchu. Zvlášť když nedošlo ke ztrátě životů.

Když vystoupili z výtahu tam, kde v podzemním patře předtím bylo zrcadlo, Jack jasně cítil, jak se mu zrychluje tep. Bylo normální, že ten výbuch vyhodil osvětlení…to se nakonec zdálo Jackovi celkem příjemné. Znamenalo to, že se tu opravdu něco stalo.

„Snad nebyla porušena struktura,“ řekla Sam a posvítila kolem sebe baterkou.

„Teď zrovna není vhodný čas, aby jste mi tohle říkala,“ rychle jí Jack odpověděl.

Síla výbuchu byla mnohem víc patrná, když se dostali blíž k jeho epicentru. Šedé stěny byly černě ožehnuty a dveře místnosti byly vyhozeny z pantů. Na zemi bylo spoustu vody, žár spustil ostřikovač.

„Dámy první,“ nabídl Jack a potom, co se na něj Sam ne zrovna přívětivě podívala, vešla do místnosti.

Nebylo pochyb, že zničení bylo úplné. Jack odhadoval, že to, co tu z kvantového zrcadla zůstalo, by se vešlo do skleničky na panáka.

„Vy jste svou práci už udělala. takže nechte zase někoho jiného, aby udělal tohle. Nechci vás vidět zpátky na základně dřív jak zítra, rozumíte mi?“

„To je zábavné, Carterová. Pojďme, tohle místo mi začíná připadat strašidelné.“

Jack se tentokrát zdržel komentáře, i když slovo *myslíte* měl na jazyku. Chvíli se rozhlížel kolem. Chtěl vědět, co mohla Carterová vidět. Obvykle její instinkty objeví….A potom, naštvaný sám na sebe, tuhle myšlenku zahnal. Major Carterová není jediným člověkem, který by si zasloužil vyspat se. A vyšel za Sam ven z místnosti.

Pokud existuje něco co seržant Siler nenávidí, pak je to, když se mu ztrácí jeho nářadí. Můžete do něho vrazit, dát mu elektrický šok, zlomit mu nějakou kost a on se s tím vyrovná po svém. Ale pokud mu někdo bez dovolení vezme jeho nářadí, tak to setsakramentsky zaplatí. Nutno říct, když zjistil, že mu někdo vzal jeho oblíbený hasák, nebyl z toho nijak nadšený.

Nechápe snad někdo, jak moc je to důležitá součást jeho vybavení, aby vše v SGC hladce běželo? Potřebuje o něm mít stále přehled. A zrovna teď, když se jedna z podpěr, co drží bránu, uvolnila, tak ten hasák nemůže najít. No kdyby se místo padání, kutálení a skákání po rampě normálně chodilo, tak by to pomohlo…Je tu proto, aby tohle všechno udržoval v pořádku. A ocení to snad někdo? Ne. Jediný člověk, který je ještě méně známý než on, je technik, co zadává symboly do počítače. No aspoň většina lidí ví, jak on se jmenuje.

V podstatě si něco brblal pro sebe, když vystoupil z výtahu a …skoro vrazil do majora Carterové. Byla už oblečená v civilu, takže byla zřejmě na cestě domů.

Silera to okamžitě potěšilo, když viděl, že si všimla, že něco hledá.

„Neviděla jste můj velký hasák?“ zeptal se. Zřejmě předpokládal, že major Carterová si nebere žádné nářadí bez dovolení.

„Ne, madam.“
“Viděla jsem ho tam ještě asi před dvěma hodinami….mluvil jste s vojínem Woodem?“

Wood! To dává smysl. Jenom proto, že ho nechal Siler, aby mu příležitostně pomáhal, tak si Wood myslí, že má volný přístup k jeho věcem.

Během toho, co žil Teal´c na Zemi, si svůj pokoj na základně vyzdobil po svém. Někde musí uklidnit svou duši bojovníka. Ačkoliv nemohl doufat, že to bude vypadat jako v jeho domě na Chulaku, pokusil se do té sterilní místnosti vnést něco z jeho dědictví. Martha Stewart by byla opravdu hrdá. Když za sebou zavřel dveře a zapálil všechny svíčky, mohl skoro věřit tomu, že je doma.

Navzdory tomu, kolik let už strávil ve službách Tau´ri, jeho lidé mu chyběli. Bylo mu jasné, že je tu stále brán jako mimozemšťan. To, že musel zůstat v SGC, to dostatečně dokazovalo. Protože nosí symbionta, znamená to, že jeho pohyb bude vždycky sledován. Teal´c to chápal a akceptoval to. Byli zde lidé bez skrupulí, kteří by našli způsob, jak jeho symbionta využít. Nebo kdyby byl mimo základnu zraněn, někde kde by nebyli jeho přátelé, goa´uldi by mohli najít hostitele a on by tak vystavil Tau´ri nepoznané síle samotného ďábla. Ne, je to lepší, když zůstává zde, hluboko pod povrchem, chráněný před vnějším světem. I když by si moc přál procházet se volně venku, věděl, že to nikdy asi nebude možné. Ale nikdy nelitoval toho, že se přidal k Jackovi O´Neillovi.

Proč se mu vybavily zrovna tyhle myšlenky, bylo záhadou. Obvykle měl sice potíže s tím, než si trochu před absolvováním kelno´reem pročistil hlavu. Ale dnes večer to bylo jiné. Jediné, čeho byl schopný dosáhnout byl jakýsi způsob tranzu. Jakoby ho někdo sledoval. Něčí přítomnost…navzdory tomu, že v místnosti bylo teplo, uvědomil si, že se trochu třese. A k tomu neměl žádný důvod. Základně nehrozilo žádné nebezpečí. Major Carterová úspěšně zničila před několika hodinami kvantové zrcadlo.

A protože mu bylo jasné, že si neodpočine, dokud se neuklidní, rozhodl se, že se projde. O tom, kam půjde nijak nepřemýšlel, ale najednou byl před laboratoří majora Carterové. Nepochybně ho sem vedl nějaký šestý smysl, doufal, že by tu mohla být. Ale nebyla tam, zato plukovník O´Neill ano. Psal nějaký vzkaz.

Zdálo se, že všechna zařízení v laboratoři jsou vypnutá, takže tomu, co Jack právě řekl, Teal´c naprosto věřil. Byl zvědavý a podíval se, co že to O´Neill psal.

*Carterová, jestli vás tu uvidím dřív než ve čtvrtek v 7.00, tak jste porušila přímý rozkaz. JDĚTE DOMU!“

„To je jenom pro případ, že by se pokusila proklouznout zpátky,“ vysvětloval mu O´Neill.

O´Neill okamžitě zpozorněl. Kdyby nemohl provést takto hlubokou meditaci, tak by jeho tělo nezískalo potřebnou energii.

Opravdu si dělal obavy. Jak by se na něho mohl O´Neill plně spolehnout v boji, když nebude v plné síle? Uvažoval Teal´c.

Teal´c si byl jistý, že tělesně je zcela v pořádku a popisovat doktorce jeho nejisté pocity by mu nijak nepomohlo. Ne, prostě se bude i nadále procházet, dokud si nebude jistý, že se má vrátit do svého pokoje, aby mohl meditovat.

Jack jel ten večer taky domů. Když kvůli ničemu jinému, tak aby měl alespoň nějakou iluzi o tom, že jeho život existuje i mimo základnu. Možná nepracuje tak tvrdě jako Carterová, ale nějaký podíl na tom všem přece určitě má. Když přijel domů, chvíli se díval na televizi, potom poseděl za domem a dokonce se díval svým teleskopem na hvězdy. Udělal několik opravdu pěkných fotografií Jupiteru. A nakonec, než si uvědomil, že je čas se vrátit, na chvíli usnul. A v podstatě se cítil klidně, navzdory tomu, co se děje kolem, když směřoval do šatny, aby se převlékl.

Když otevřel svou skříňku, první jeho myšlenka byla – modrou nebo zelenou…a potom ji rychle zavřel. Zkontroloval jméno na štítku. Byla opravdu jeho, ale fotografie, které tam měl, tam teď určitě nejsou. V podstatě neměl nic proti obrázkům napůl oblečených žen, ale on je ve své skříňce nevystavoval. Nebyly tu jeho fotky, na kterých byl Charlie.

Jeho dobrá nálada rychle mizela, když všechno vyndal ven. Měl jen několik posledních fotografií svého syna a každá z nich byla pro něho důležitá. Jestli mu je nějaký idiot schoval a považoval to za dobrý vtip, tak se Jack osobně postará o to, aby ten člověk strávil zbytek jeho kariéry v Antarktidě. Vzal do ruky krabici od cigaret, kterou měl až na dně skříňky a jednotlivé věci položil na lavečku. To není pravda. Byly zde fotografie, když byl mladý, jeho rodičů…ale žádná se Sárou nebo Charliem. Jeho snubní prstýnek taky chyběl.

Šatna byla prázdná, takže tu nebyl nikdo, na koho by mohl křičet. Ale někdo, kdo je za tohle zodpovědný, za to sakra zaplatí. Když se převlékl, vyšel ven s jediným záměrem, najít ostatní členy SG 1, aby si měl komu postěžovat. Naneštěstí, prvního, koho potkal, byl Jonas Quinn. Vážně uvažoval o tom, že se vydá opačným směrem, ale bylo moc pozdě. Jonas si ho všiml a tak se usmíval dřív, než mohl uskutečnit svůj únik.

„Dobré ráno, plukovníku,“ zdravil ho Jonas. „Půjdete s námi na snídani?“

„Kdo je to *my*?“ Zeptal se Jack, nebyl zrovna ochotný se k ledačemu zavávat.

Jack na okamžik pomyslel na to, že to odmítne. Vždycky spolu chodili na snídani, dokud tady byl Daniel. Ale co je pryč, Jack na ně přestal chodit. Trochu ho zabolelo při pomyšlení, že ostatní tuto jejich tradici dodržují i s novým členem jejich týmu. Takže se chystal, že to odmítne. Ale jeho žaludek ho zradil, když se hlasitě ozval.

Ne zrovna nadšeně ho Jack následoval do kantýny. Byla to jeho chyba, že nic nejedl, když byl doma. Když prošel dveřmi, rozhlédl se kolem. Hledal někoho, koho prozradí jeho oči, kdo byl zodpovědný za to, co se stalo s jeho fotografiemi. Ale nikdo se na něj provinile nedíval…jedině jedna sestřička se na něho, když kolem procházela usmála. Jack se automaticky usmál taky. A potom si uvědomil, že ona se usmívala na Jonase. *Co je to s těmi archeology a ženami?* přemýšlel, když si šel pro něco k jídlu a pro kávu. To musí být něco jako mateřský instinkt.

Jonas se rozhodoval mezi cereáliemi a teplou snídaní a Jack ho tam nechal, aby se mohl posadit na volné místo vedle Sam. To, že se na něho neusmála jako vždycky, ho překvapilo. Ve skutečnosti se tvářila tak, jak on se cítil, naštvaně. Šťouchl ji loktem.

„Nějaký blbec si hrál s mým počítačem a ten teď nechce vzít moje přístupové heslo,“ zavrčela.

„Ne,“ odpověděl jí Jack. A to, že ho by ho mohla z toho obviňovat, se ho dotklo.

A než se vrátil ke svému jídlu, podíval se na ni. Jeho fotky byly pryč, Carterová je na něho naštvaná…může den začínat hůř?

Jack víc povědět nechtěl. Ale všiml si, že se výraz Saminy tváře změnil a v očích měla porozumění. Sice to nebylo to, co chtěl vidět, ne u ní…u nikoho. Za ty roky se naučil s Charlieho smrtí žít, ale nemyslel si, že to bude někdy bolet méně. Takže se s tou náhlou bolestí vyrovnal po svém.

„A taky obrázek Claudie Schiffer v černých bikinách měl svou cenu,“ řekl tak nějak s nuceným humorem.

Sam se usmála a zavrtěla hlavou. Byly chvíle, kdy ji některé jeho komentáře popudily, ale teď už si s tím umí poradit. Po těch letech zmoudřela.

Naštěstí byl tento nepříjemný okamžik přerušen příchodem Jonase, který si nesl misku s…

Jack si nebyl moc jistý, co to vlastně je. Mělo to barvu čokolády a vznášely se v tom jakési růžové kousky. Ve skutečnosti to vypadalo nechutně, ale Jonas měl zvláštní gusto.

„Čokoládové lupínky,“ odpověděl Jonas. „Ještě jste je nikdy neochutnala?“

„Nedívejte se na mě Carterová. Já dávám přednost jídlu, které nevypadá, jako kdyby se někdo pozvracel,“ řekl Jack.

Ale Sam se nějak mračila. Tenhle výraz zná. Nad něčím dumala. Vsadil by klidně dost velkou částku na to, že se to týká toho, jaké existuje spojení mezi jejím počítačem, jeho fotkami a Jonasovou snídaní.

„Nemohl včera provést svůj kelnor´eem,“ odpověděl Jack místo něho. A Teal´c se na něho podíval a zvedl obočí.

Jenom pokrčila rameny. Bezpochyby jim to řekne, až na to bude připravená, pomyslel si Jack a zase se vrátil ke své snídani.

George Hammond měl špatný den. Vlastně to tak bylo ode dne, kdy se tady objevil Aphophis. Ale cítil by se tak i z jiného důvodu. Odejít do důchodu, to nebyl jeho styl. Raději by odcházel s pořádným bouchnutím než s kňouráním, ale goa´uldi si jeho přání přebrali doslovně víckrát, než by si rád připomínal. Tentokrát to vypadá, že jde o čistě technický problém. SG-10 čekali v prostoru brány, ale brána odmítala spojení s jinou planetou.

Navíc tu nebyl žádný zřejmý důvod, aby nefungovala a Harriman zkusil všechno, co znal.

„Pane, už jsem to zkoušel,“ odpověděl Harriman. „Nikdo ho od včerejšího večera neviděl.“

„Podle záznamů neodešel od nedělního rána. Lidé už ho hledali, ale…“

Je teď pravděpodobně na snídani, ale nedá se nic dělat. Čekají tu tři týmy, takže to, aby brána fungovala, je teď priorita.

To, že Siler zmizel, ho trochu zneklidňovalo. Základna je velká a je tady dost málo frekventovaných míst, kde by mohl Siler ležet zraněný……… nebo ještě něco horšího.

Jeho obavy o Silera nepřestávaly, takže byl Hammond rád, když viděl přicházet Sam. Byla trochu zadýchaná a nesla si kousek toastu, takže opravdu byla právě na snídani, jak nakonec předpokládal.

„Nemůžeme bránu přimět, aby se spojila s konečnou distancí, madam,“ odpověděl jí Harriman. „Diagnostika nic neukazuje.“

„Já se na to podívám.“ Harriman jí poslušně pustil, tak aby měla přístup k počítači. Hammond nevěděl, co přesně Sam dělá, ale podle toho, jak se tvářila, mohl odhadnout, že výsledek je negativní.

A když s ním mluvila, současně něco psala na klávesnici, znovu zkoušela zadávací protokol. Hammond si nebyl jistý proč. Ale ať udělala cokoliv, zdá se, že to mělo ten správný účinek.

„Dobře, majore. Seržante, zavolejte SG-10 zpátky a řekněte jim, že mají zelenou.“

Hammond se vracel nahoru po schodech do své kanceláře. A byl překvapený, když za ním vešla major Carterová a zavřela za sebou dveře.

„Promiňte pane. Myslím, že jsem trochu nervózní. To jenom proto, že se tu dnes ráno stalo dost divných věcí.“

„Víc než obvykle,“ upřesnila svoje předchozí vyjádření. „Jenom mám trochu obavy, kvůli kvantovému zrcadlu. Možná ta exploze nadělala víc škod, než jsme si mysleli. To by mohlo vysvětlit, proč brána nefungovala.“

„To přesně nevím. Není to nic, co bychom mohli s jistotou určit. Ale zatím o té technologii víme tak málo…raději bych se tam dolů měla jít podívat.“

Generál o tom ani nemusel přemýšlet. Znal majora Carterovou natolik, že když o něčem pochybovala, myslela to vždycky vážně.

Proti radiační oblek byl velký, neforemný a divně páchl. A když si ho Sam oblékla, přemýšlela o tom, proč i ta nejmenší velikost jí je o tři čísla větší. Ale musela si ho vzít, stále tam dole mohlo hrozit nebezpečí. Takže tu trochu nepohodlí bude muset vydržet. Svůj pocit nejistoty nemohla nijak vysvětlit. Možná to má co do činění s tím, že strávila hodně času při těch zatracených simulacích. Zrcadlo bylo pryč, konec příběhu.

Opravdu to nadávalo smysl. Zničení zrcadla, přece nemohlo být zodpovědné za to, že její heslo do počítače nefungovalo nebo za zmizení fotografií plukovníka O´Neilla. I když by tu zůstala nějaká zbytková radiace. Je sice pravda, že tohle by mohlo mít vliv na fungování brány, ale na nic dalšího. Od toho, co se stalo na K´tau, začala mít Sam nějaké pochybnosti. Tenkrát udělala chybu, takže málem vymazali jednu civilizaci. A potom se poprvé setkala s doktorem McKayem. Řekl jí, že její teorie jsou vesměs založeny na její intuici než na faktech, takže dost nebezpečně riskuje. Někdy by ráda věděla, jestli neměl pravdu.

Ale tentokrát neměla na výběr….nebo se v tomhle utvrzovala. Co jiného mohli udělat? Pohřbít zrcadlo do betonu nebo na dno oceánu? Sam nepochybovala o tom, že by na Zemi nikde v bezpečí nebylo.

Podzemní patro bylo teď osvětleno jenom nouzově. Ale i tak bylo vidět, že lidé, co tu uklízeli, odvedli dobrou práci. Voda a pozůstatky exploze byly pryč, ale bude třeba tu asi vymalovat, aby měly stěny svou obvyklou šedou barvu. Všechno vypadalo tak, jak by mělo. Sam si uvědomila, že stojí uprostřed místnosti.

Nic tady nebylo. Podle plukovníka O´Neilla zase moc přemýšlí. Možná měla být doma o něco déle? Uposlechla jeho rozkaz a nevrátila se dřív než ji přikázal. Ale pravda byla taková, že stejně nebyla schopná odpočívat. Někdy to tak prostě je. Po té, co musela hodně pracovat, soustředit se, řešit něco hodně důležitého, nebyla schopná vypnout. I když tělo bylo unavené. Samozřejmě šla spát, ale pořád se jen převracela v posteli a spala jen několik hodin. Byla unavená. A to bylo všechno.

Světla zablikala a to jí na jistotě nepřidalo…nakonec zhasla úplně. Povzdechla si. Nevzala si baterku. Světla z chodby matně místnost osvětlovala, ale až ke středu místnosti, kde předtím stálo zrcadlo, se světlo stejně nedostalo.

Zachvěla se, najednou tu bylo chladno. Nechtěla nic víc než prostě utéct. Ale neudělala to. Pohnula se dopředu směrem do černo černé tmy, snažila se zjistit, co tam je. Natáhla ruku dopředu a pokusila se dotknout, ale jako by její prsty zmizely.

Když se vracel zpátky do své laboratoře, cítil Jonas, že mu ta jeho dnešní snídaně moc nesedla. Že by měl plukovník O´Neill pravdu, že jíst něco, co vypadá jako zvratky, byl špatný nápad? Ať už je to jakkoliv, čokoládové lupínky ze svého jídelníčku definitivně škrtá. Jeho počáteční okouzlení pozemským jídlem se začíná vytrácet. Jeho velké množství mu dělá problémy, bývá mu špatně. Ale stejně, příležitostně, když se dostane ven ze základny, nedokáže odolat.

Příště, jak bude mít možnost, si dá to, co se nazývá *snídaně-na celý den*.

Teď už se těšil, že začne na něčem pracovat. Dr. Jackson tu nechal obrovské množství materiálu ke studiu-starověké texty, předměty, falické symboly. Pro Jonase tohle všechno bylo nesmírně přitažlivé. Nekonečný zdroj inspirace. Za těch několik měsíců, kdy dostal laboratoř po doktoru Jacksonovi, se toho naučil mnohem víc než za celou dobu svého studia na Kelowne. A kdyby nemohl SG-1 dokázat svou hodnotu, věděl, že by měl stejně pořád co dělat.

To, že se stále může učit něco nového, byla pro jeho mozek výzva. Doufal, že jednoho dne bude moct všechno, co se tady naučil, využít u nich doma…ačkoliv, podle toho, jak to teď vypadá, to je jen asi jeho velký sen. Zkoušel se zase soustředit na to, že bude ne něčem pracovat. Vstoupil do laboratoře...a zase vyběhl ven.

Hlavou mu proběhlo sto jedna výmluv, když sám sobě chtěl vysvětlit, proč by mohl mít halucinace. Usmál se na vojáka, který viděl jeho kvapný odchod.

Ten hlas se nadal přeslechnout. A podle toho, jak se tvářil ten voják, tak i on to slyšel.

„Teď pozorně poslouchejte,“ řekl mu Jonas. „Chci, abyste našel plukovníka O´Neilla a přivedl ho sem.“

„Ano, pane,“ odpověděl voják, na to aby s Jonasem nějak diskutoval, byl příliš šokován.

Když ten voják odběhl, Jonas ještě jednou zariskoval a nakoukl znovu do laboratoře. A potom spěchal, aby sem přivedl Sam a Teal´ca.

Jack se zrovna zabýval nějakým papírováním, když do místnosti vtrhl vystrašený voják. Ten muž vypadal, jako kdyby viděl ducha. Takže nějaká omluva proto, aby nemusel číst tyhle papíry, pomyslel si Jack, když na něho voják vychrlil jeho novinky. To, že si ho vyžádal Jonas, ho trochu znepokojilo, ale byl natolik zvědavý, že na tuhle výzvu okamžitě zareagoval, aniž by si vůbec připustil, že by mohl být k tomuhle skeptický. Kdyby chtěl někdo v SGC strašit, proč by si vybral laboratoř? Prostor brány, budiž… nebo ošetřovnu, ale laboratoř ne. Nevypadalo to tak, jako by tu někdo zemřel. To se spíš Jonas zase *zabýval* pozemskou kulturou a asi se moc díval na horory.

A jestli je to pravda, tak tentokrát se Jack asi už neovládne. Jeho fotky se zatím pořád nenašly. Ale byl si jistý, že pokud mu je do večera nevrátí zpátky do skříňky, tak za to ten dotyčný sakra zaplatí.

Jeden pohled na Jonase Jackovi stačil, aby věděl, že tohle není žádný vtip. Stál tu s Carterovou a Teal´cem. A neusmíval se a ani nic neříkal. Jediné, co udělal, bylo, že mu ukázal směrem k jeho laboratoři. Jako by bylo zevnitř slyšet nějaké zvuky, ale Jack by na to nemohl přísahat. Takže nakoukl ode dveří dovnitř.

Byl okamžitě spatřen a tak neměl jinou možnost, než vejít dovnitř. Vypadalo to, jako by tu bouchla bomba. A uprostřed toho všeho stál zmateně vypadající Daniel Jackson. Jack ale tím nijak překvapený nebyl. Ale Daniel ano. Koneckonců bylo známo, že není *mrtvý*.

Jistěže se tu něco změnilo, když tuhle laboratoř dostal Jonas. Ale Jackovi to tu připadalo celkem stejné jako předtím.

„Dobře, ale nic není na svém místě. A kde je moje plnící pero?“ pokračoval Daniel ve svém hartusení.

Jak říct muži, že byl prakticky mrtvý? Jack se podíval přes rameno. Ostatní pořád opatrně postávali venku. S nadějí v očích se podíval na Sam. V těchto věcech byla mnohem lepší než on. A možná by byla schopná vysvětlit, proč má Daniel v tomto okamžiku tělo a je zdravý.

„Rád jsem vás poznal,“ řekl a potom dodal. „Proč jste mu dali moji laboratoř?“

„Teal´cu vezmi… Dr. Jacksona na ošetřovnu, aby ho doktorka mohla prohlídnout. Abychom si byli jistí, že je ten, kdo říká, že je. Carterová, vy pojďte se mnou,“ rozkázal jim Jack.

Pokud to není Daniel Jackson, tak je to velice zdařilá imitace, uvažoval Jack, když se Sam nastoupili do výtahu.

„Řekněte mi, že to nemá nic společného s tím zatraceným zrcadlem,“ žadonil Jack.

Ale Jack už ji dál neposlouchal. Opřel se o stěnu výtahu. Měl chuť udeřit hlavou o zeď. Proč on? Proč zrovna teď?

„Byla jsem zrovna na cestě do laboratoře, abych udělala nějaké testy, když pro mě Jonas přišel.“ Pokračovala Sam.

Vzít dr. Jacksona na ošetřovnu by byl normálně úkol pro vojáka s nižší hodností, ale Teal´c došel k závěru, že tahle situace je přece jenom zvláštní. Když ho o tenhle úkol O´Neill požádal, věděl Teal´c, že to má svůj důvod. První a nejhlavnější, že přesně nevěděli, kdo tento muž je.

Vypadal jako jejich přítel, ale věděli, že zdání může klamat. O´Neill potřeboval někoho, komu by mohl věřit a kdo je schopen plně kontrolovat svoje emoce, zatímco on bude informovat svoje nadřízené o současné změně situace. Jeho předpoklad byl chytrý, uvědomil si Teal´c cestou na ošetřovnu. Reakce lidí byly překvapení a šok.

Samozřejmě, že bylo pořád nutné se ubezpečit, že jde opravdu o Dr. Jacksona. Byly tu další alternativy, klony a jiné životní formy, které připadaly v úvahu.

„Vím, že nejsem u SGP moc dlouho, ale nemyslel jsem si, že by mi vzali moji laboratoř.“ Řekl Dr. Jackson. Tak aby udržel mezi ním a Teal´cem nějakou konverzaci.

„Tohle je velitelství hvězdné brány. A Daniel Jackson tu byl od začátku. Byl to on, kdo odhalil tajemství hvězdné brány a doprovázel O´Neilla na první misi na Abydos.“

Ačkoliv byl tenhle Dr. Jackson úplně stejný jako ten jejich, všiml si Teal´c mírné odchylky v jeho osobnosti. Jeho zvědavost narůstala a tak se zeptal.

Teal´c přikývl.Tohle se nedalo popřít. Ačkoliv O´Neill udělal jakousi výjimku, pokud jde o majora Carterovou a doktorku Fraiserovou. S jinými vědci takovou trpělivost nemá. Každý musel něco dokázat, než ho začal Jack nazývat svým přítelem.Z určitého úhlu pohledu to byl cenný přístup, ale někdy jeho nedostatek důvěry byla nepříjemná záležitost. Dr. Jackson, pokud je to on, si bude muset u O´Neilla jeho důvěru znovu vydobýt.

Janet Fraiserová si myslela, že je na to připravená. Když jí Jonas Quinn zavolal a varoval ji, cítila se relativně klidně. Potom, co se byla schopná vyrovnat s alternativou Sam a Kawalského, proč by to teď mělo být jiné? Jakmile ho uviděla, věděla, že sama sebe jen klamala.

A najednou tu byl, stál před ní, jako by se nic nestalo. Nevěděla, co si má myslet, co má cítit….On si jejího zaváhání všiml a usmál se na ni.

Věnovala se jeho prohlídce. Pokud na ni nemluvil nebo se na ni nedíval, byla v pohodě. To, že je Teal´c sledoval, jí zrovna moc nepomáhalo. Byl netečný a vypadal jako socha. Skoro se zdálo, jako by se ho to, že se tu jeho kolega objevil, nijak nedotklo. Tedy pokud by neměl svou ruku proklatě blízko u svého zatu. Kdyby se nijak neznepokojoval, tak by nebyl připraven na to, aby mohl Daniela případně zneškodnit….tedy doktora Jacksona.

Na konci své prohlídky Janet nepochybovala, že je to Daniel Jackson. Když mu to řekla, jen přikývnul.

„Abych řekl pravdu, tak ne,“ přiznal. „Doufal jsem, že je to jen nějaký zlý sen. Opravdu jsem mrtvý?“
„Ano.“

Zhluboka se nadechl a Janet byla zvědavá, jestli ho tohle nezlomí. Chtěla ho utěšit, jak to dělávala Danielovi.

„Zemřel jste při výkonu služby,“ řekla mu tak jemně, jak jen to bylo možné.

„Jak?“ požadoval vysvětlení. „Myslím tím, že jsem jen archeolog. Ta nejnebezpečnější věc je pro mě přejít ulici.“

Janet se podívala na Teal´ca, chtěla vědět, co může Dr. Jacksonovi říct. Ty informace nebyly zase tak tajné a pokud tady nějakou dobu zůstane, tak by se to dřív nebo později stejně dozvěděl.

„Vy…zemřel jste na nemoc z ozáření,“ řekla a její hlas se zachvěl, z čehož neměla vůbec radost. I teď byla ta vzpomínka hodně bolestivá.

„Došlo k neštěstí,“ řekl Teal´c. „Daniel Jackson zneškodnil zařízení., které by bylo zapříčinilo obrovskou destrukci.“

„Na domovské planetě Jonase Quinn, na planetě s názvem Langara,“ řekla mu Janet.

Když tohle doktor Jackson uslyšel, nadskočil , jako by ho zasáhl elektrický výboj. Bylo bez pochyb, že to pro něj mělo velký význam.

„Protože dva stejní lidé nemohou současně v jedné realitě existovat. Vaše tělo by bylo vystaveno kaskádovému efektu.“

Janet sledovala Teal´ca, jak Dr. Jacksona odvádí pryč. Tohle setkání jí otřáslo, o tom nebylo pochyb, ale teď to musela zasunout někam hodně hluboko do svého podvědomí, aby mohla připravit hlášení pro generála Hammonda.

Sam měla všechny potřebné informace uložené ve svém laptopu, měla infračervenou myš, laserové ukazovátko…..jinými slovy byla jako vždycky perfektně připravená. Teoreticky řečeno. Ale ve skutečnosti se necítila nikdy tak nervózní, když měla ostatní seznámit s nějakými novými informacemi. Plukovník O´Neill měl pravdu. Udělala chybu. Nevěděla jak a nebo proč, ale bylo to tak. A i když znovu a znovu všechno propočítala, věděla, že tu určitě byla možnost tohle předvídat.

To, že znovu sledovala onu anomálii, nepomohlo. Nevykazovala totiž nic, co by mohli zaměřit. Podle toho co viděla, to byla prostě jenom díra v podlaze. Sam si uvědomila, že se hrozila toho, co by měla říct.

A tehdy si uvědomila, že tu stojí asi dost dlouho. Stiskla ovladač, obrazovka se rozzářila. Když začala mluvit, její hlas zněl divně….tak nějak skřípavě…pokusila se ho srovnat.

„To, na co se teď díváte, je dočasná anomálie, která tu zůstala po destrukci kvantového zrcadla,“ řekla.

Uvědomila si, že počítá do deseti a pak teprve pokračovala. Plukovníkova *chytrá* poznámka nebylo to, co teď zrovna potřebovala.

„Všichni známe teorii o existenci mnoha světů,“ pokračovala. „Takže to, co tu teď máme, je série úniků z alternativních realit.“

„Když jsem se pokoušel o kelno´reem, měl jsem pocit, že mě někdo sleduje,“ řekl Teal´c.

„To se mohlo stát. Možná to byl někdo, kdo má technologii, která mu umožňuje být neviditelný…“

„To je trochu jako nějaké čáry máry, Carterová, nemyslíte?“ přerušil ji Jack.

Sam v tichém souhlasu přikývla. Vypadalo to, že je Jonas z toho setkání stále trochu otřesený.

Ačkoliv se narodil a vyrostl na jiné planetě, z těchto věcí byl pořád nějak nesvůj. Podle toho, co Sam věděla o jeho výchově, bylo to všechno takové bezstarostné. Oni se s tím vyrovnali každý po svém, ačkoliv by byla Sam ráda, kdyby ji naslouchali s takovým zájmem jako Jonas.

„Pane, každé naše rozhodnutí pronikne do mnohonásobné alternativní reality. Teoreticky řečeno, všechny existující možnosti…směřují přímo k velkému třesku. Přestože půjde o vpád z reality velmi podobné té naší, ale co se stane, když bude jejich gravitační konstanta odlišná? Nebo bude svět v brzké fázi evoluce?“

„To mohu jenom odhadovat pane. Ale podle našich měření se ta anomálie zvětšuje. Můžeme tedy jen očekávat, že ty útoky budou vážnější.“

„Mluvíme o mnohonásobné nestabilitě. Na konec se všechny reality spojí do jedné a všechno, co známe, se změní v chaos.“

„Existuje něco, co můžeme udělat, abychom tomu zabránili?“ Zeptal se Teal´c.

„Pane, taky bych doporučila kontaktovat Asgardy a Tok´ry, možná by nám mohli pomoct.“

Jack už už chtěl jít za Sam. Ale na jednu stranu si mohl všimnout, že byla znepokojená a na druhou nechtěl začít s nějakými řečmi. Byla ze zasedačky pryč tak rychle, že by klidně mohl přísahat, že úplně cítil vítr. A nebylo to proto, že by horlivě plnila Hammondův rozkaz. Jack si přál, a to ne poprvé, aby byl schopný předtím než promluví, používat svůj mozek. Ta poznámka o tom, že udělala nějakou chybu, byla myšlená jako vtip, ale Carterová to viděla jinak. Někdy sama od sebe očekává až moc.

Dobře věděl, co se teď stane. Její další kroky se daly lehce předvídat. Zavře se v laboratoři, nebude jíst a spát, dokud to nevyřeší. Její rozhodnutí je obdivuhodné, ale stejně o ni má obavy.

Zjistil, že jde přímo k její laboratoři. Nevěděl přesně, co říct, jenom prostě věděl, že by tam měl být. Nebude jim nic platná, když se bude utápět v sebelítosti.

Jak předpokládal, už tvrdě pracovala. Všechny počítače byly zapnuté a blikalo tu víc světýlek, než kdy viděl.

„Dostala jste přímý rozkaz a splnila jste ho podle svých nejlepších možností. Tak jak to vždycky děláte. Mohla jste nějak tohle zjistit z těch vašich simulací?“

Jack se usmál. Nechtěl by nic víc, než aby se taky usmála. ale to se nastalo.

„Pane, tohle by mohlo znamenat konec….všeho. Je to těžké, být za to zodpovědný.“

„Dobře, tak posmrtný život může být trochu trapná záležitost, ale….“

Věřil jí, i když její víra sama v sebe se vytrácela. Ale Sam si toho tak nějak vážila. Jeho poznámka způsobila, že se usmála. A protože měl Jack pocit, že je Sam v trošku lepší náladě, rozhodl se, že se zeptá.

Zajela si rukou do vlasů. Jack věděl, že má Sam odpověď, vždycky ji má.

„Právě teď to odhaduji na méně než století,“ přiznala a potom dodala. „Prosím pane, opravdu na tom musím začít pracovat.“

Jack věděl , že je čas odejít. Když to neudělá, svět by možná nebyl zachráněn a to by byla sakra škoda. Jistě, život občas smrdí, ale chybělo by mu to, kdyby to tak nebylo. Méně než sto let vypadá jako dost času, ale Jack zase není tak hloupý. Ví, jak dlouho by měl svět ještě existovat. Sto let to by bylo jenom jako mrknutí oka.

„Je to docela zvláštní takto vidět Daniela,“ ještě dodala Sam, než Jack opravdu odešel.

Jeho myšlenky se vrátily k Danielovi Jacksonovi…..nebo spíš jeho kopii, která je teď v jedné z VIP místností. Vlastně s ním, od té doby co ho našli v Jonasově laboratoři, nemluvil. A aby byl upřímný, ani o to neměl zájem. Nebyl to ten Daniel, kterého Jack nazýval svým přítelem, přestože byli úplně stejní. Jenom ho tu nechají, než ho bude moct Carterová poslat zpátky tam, odkud přišel.

„Zajímalo by mě, jestli se tohle stalo i v jejich realitě.“ Pokračovala Sam.

Daniel se upřeně díval na šedou stěnu v jeho pokoji….Chtěl spát, potřeboval spát, ale věděl, že když zavře oči, mohly by dostavit špatné sny. Teď věděl, že …ten druhý….udělal něco jiného než on. A to by mohlo jeho noční můry ještě zhoršit. Hlasy byly silnější, bylo tam víc krve, víc mrtvých…

Takhle se to opravdu nemělo zvrtnou, došel k závěru Daniel. Tohle nechtěl….

Pro krista pána, je jenom archeolog! Po celou dobu své kariéry cestoval po celé Zemi, ale na jiné planety? Daniel nepřišel na žádný důvod, proč by to měl udělat a hlavně jako součást prestižního týmu SG-1. To mu připadalo k smíchu, že by Jack dovolil někomu, kdo není v armádě, aby byl v jeho týmu. Jednou, když střílel z pušky, tak se zranil a dopadl hůř než ten králík, na kterého mířil.

Daniel si znovu uvědomil, že je zvědavý, jaký byl jeho zdejší protějšek. Co ho vedlo vydat se do neznáma? Předpokládal, že klíčové je setkání s Catherine Langfordovou. Daniel nikdy nepublikoval nebo nijak nezveřejňoval žádnou ze svých divokých teorií. Jeho vlastní setkání s Dr. Langfordovou bylo založeno na jeho jazykových schopnostech, o nic víc nešlo. Když ho navštívila v jeho útulné kanceláři na universitě v Chicagu, tak poslední, co by chtěl, bylo, aby všeho nechal a přestěhoval se do Colorada Springs. Znamenalo by to ztrátu jeho výzkumného grantu, něčeho, na čem tak dlouho a tvrdě pracoval, aby se toho tak rychle vzdal. Kdyby neměl jinou možnost, tak by k její nabídce byl otevřenější. Prostě tehdy nebyl schopný pochopit, proč potřebují někde hluboko v Cheyenne Moutain archeologa.

Byl to jeho přítel, Dr. Rothman, kdo ho nakonec seznámil s programem. Nikdo nebyl tak překvapený jako on, když zjistil, že jeho teorie jsou pravdivé. Trvalo mu jenom asi tak 30 sekund, než začal litovat svého původního rozhodnutí.

Jistě, měl příležitosti, cestovat mimo Zemi. Ale z nějakého důvodu to nikdy neudělal. A teď byl tady, v úplně jiném světě…jako by byl v nějaké cele. Jediný člověk, kterého viděl, byl seržant, který mu přinesl jídlo. A když teď slyšel klepání na dveře, tak zrovna nepřekypoval nadšením.

„Najednou se tu rozhostilo ticho, když ji napadlo, jestli to nebylo špatné rozhodnutí, sem přijít.

„Bohužel ne,“ zavrtěla Sam hlavou. „No vlastně jsem doufala, že byste mi mohl pomoct.“

„V našem světě byl Daniel první, kdo se dostal do alternativní reality. Našel zařízení na PP3R-223. Nazvali jsme ho kvantové zrcadlo. Když bylo aktivované, mohli jsme projít do jiné reality. Zajímalo by mě, jestli nemáte stejnou zkušenost.“

„Já jsem v SGP jenom asi osm měsíců. Neznám nikoho, kdo by prošel zrcadlem. A kdyby ano, pochybuji, že by mi to řekli. Nikdy jsem nepatřil mezi ty, co by tyhle věci měli vědět.“

Sam vypadala rozmrzele, jako by čekala, že bude mít odpověď. Možná jejich Jackson by ji měl. Daniel ho začínal nenávidět…i když je po smrti. Před dvěma minutami toužil po společnosti, ale teď nechtěl nic víc, jako být zase sám.

„Možná to bude znít divně…tam....odkud jste přišel…byli jsme plukovník a já….měli jsme spolu něco?“

„No, ve skutečnosti je to úleva. Podívejte se, už musím jít, zkusím se za vámi stavit později. Potřebujete něco?“

Když Sam odešla, byl Daniel zvědavý, jak to vlastně Sam myslela. Jaký by měl Jack důvod, aby za ním nepřišel. Pravda, byly mezi nimi nějaké neshody, ale…

„Proč já?“ řekl skoro neslyšně Jonas Quinn, když směřoval na pány. Ty čoko lupínky dělaly v jeho zažívaní boží dopuštění. Nebudu zvracet. Takovéhle ponížení zrovna teď nemohl potřebovat. Obával se jiného konce. Presentace Sam byla málem jeho konec a tak byl moc rád, když skončila. Nebyl si jistý, že by měl tu jinou alternativu světa vinit za svoje bolesti břicha., ale raději tohle než něco jiného.

Objevení Dr. Jacksona bylo… nebyl si jistý, že by našel vhodné vyjádření. Kdyby měl být sám k sobě čestný, vždycky předpokládal, že kdyby Daniel přežil, že by se mu nikdy nemohl podívat do očí. Tohle jeho podezření bylo docela správné. Ať je to jakkoliv, jistě to nepomáhalo jeho žaludku.

Zrovna vešel do jedné kabinky a uvědomil si, že je tu poněkud větší teplo, než by mělo být. No, v zasedačce bylo taky teplo, ale tady to bylo mnohem horší. Jonas věděl, že nemá horečku, takže se rozhodl to tu prozkoumat. Stál v prostoru před kabinkami a pomalu se otáčel kolem dokola a snažil se určit směr, odkud to teplo přichází. Byla to kabinka na druhém konci, než kde byl před chvílí on. Opatrně se k ní přibližoval. Nechtěl spustit alarm, dokud si nebyl jistý, že se tu děje něco zlého.

Stál přede dveřmi kabinky, nebyl si jistý, co by tam mohl najít. Hlavou mu vířily myšlenky o spoustě mrtvých, což bylo samozřejmě nelogické.

Teď byl ještě blíž, mohl vidět v trhlinách dveří blikající světlo. Nejprve si toho nevšiml, protože celá místnost byla dost osvětlená. A to horko…

Klopýtl dozadu, snažil se chránit si oči. Když se tomu snažil utéct, zakopl o svou vlastní nohu. Upadl a udeřil hlavou o umyvadlo. To ho na chvíli ochromilo, takže tu ležel s pevně zavřenýma očima a cítil, jak mu po obličeji teče krev. Potom si uvědomil, že by bylo lepší, aby vstal a otevřel oči.

Přej si rukou po obličeji, myslel si, že má v očích krev. To světlo tu bylo stále. Cítil na obličeji to horko. A teď mu to došlo.

Ale musí se odtud dostat. Snažil se nepanikařit, chytil se umyvadla, aby mohl vstát. Otočil se k tomu horku zády a pomalu se sunul tam, kde podle něj byly dveře.

Udělal tři kroky a zakopl o koš, takže se zase natáhl. Ležel na podlaze a nutil sám sebe k pohybu.

*Takové to bylo, když se to stalo Dr.Jacksonovi?* Cítil, jak se na kůži dělají puchýřky, jako by jeho kůže hořela.

„Pomozte mi,“ pokoušel se zavolat, v krku měl úplně sucho, rty měl popraskané.

Ale pokud sem nikdo nepřijde, takhle ho nikdo neuslyší. Bude to prostě muset zvládnout sám. Opřel se o ruce a o kolena a začal lézt po čtyřech.

Dveře…dveře…musí být tady někde blízko. Ale jediné, co cítil, byly kachličky na stěně. Musel se nějak otočit.

Takže asi umře na pánských záchodech. Jonas se začal smát, tak tohle je opravdu černý humor. Jeho smích se rozlehl prázdnou místností. Takže neslyšel, že někdo otevřel dveře.

Silné ruce se ho snažily postavit na nohy, ale ty odmítaly váhu jeho těla udržet.

Jonas poznal po hlase plukovníka O´Neilla…který by byl určitě strašně naštvaný, kdyby musel kvůli Jonasovi zemřít. Nějak se mu podařilo doklopýtat s pomocí plukovníka na chodbu, kde se doslova zhroutil na studenou dlažbu. Nemohl odpočívat. Bylo tu něco, co musel O´Neill vědět. Jonas ho chytil za ruku.

Jonas si byl jistý, že plukovník dal na dveře upozornění, že se tam nesmí.

Ležel tiše. Dýchal…. a bylo v tom něco uklidňujícího, vidět, jak se mu pravidelně zdvíhá hrudník a je slyšet pípání monitoru, na který je napojený.

Nebylo pochyb, že měl Jonas štěstí. To, že momentálně nevidí, by sem mělo zlepšit, popáleniny vyléčit a bezvědomí by mělo skončit…jen to chce čas. Kdyby se Jonas dostal do blízkosti světa, který by existoval asi miliardu let, nakonec by to mohlo být horší. Plukovník se z toho dostal pouze s spáleninami, jako by byl dlouho na slunci. Samozřejmě, tenhle svět měl jiné parametry než jejich vlastní….a dveře u kabinky taky zadržovaly vliv radiace.

Mezitím uzavřeli celou místnost a obklopili ji ochranným polem. Mohlo zadržet radiaci, ale jen dočasně, nezastaví tento svět před jeho expanzí….a podle toho, co Sam ví o vesmíru, tak to bude podle probíhat jasných pravidel.

Ucítila na svém rameni něčí ruku, otočila se a uviděla Janet, která stála vedle ní. Usmívala se.

„Generál Hammond právě volal,“ řekla jemně. „Chce, abys přišla do zasedačky.“

Pravda byla, že zrovna tohle Sam nechtěla. Nechtěla zase vidět jejich obličeje a přiznat, že stále nemá řešení jejich problému. Viděla, jak sedí kolem stolu a hltají každé její slovo, čekají na její skvělý nápad. Dokonce i plukovník…. její myšlenky se vrátily k Dr. Jacksonovi a jeho světu. Její život by byl nepochybně sakra jednodušší, kdyby byla schopná nemít Jacka O´Neilla ráda. Ale nějak nemohla sama sebe přesvědčit, že existuje svět, kde to tak je. I přesto, že by byl Jack nesmírně protivný….

Tak tohle byl ten pravý příklad. Nedal jí ani šanci, aby se posadila a srovnala si svoje myšlenky.

„Jonas bude v pořádku,“ řekla a podívala se na svého velícího důstojníka.

„Tak to jsou dobré zprávy, majore,“ odpověděl Hammond. „Posaďte se.“

„Nic takového jsem nejedl od té doby, co jsi mi to přikázal, O´Neille,“ řekl Teal´c a znělo to trochu uraženě.

„Ten svět na panských záchodech, je to odhad, je starý asi tak milion let,“ začala Sam, aby je tak nějak zaslepila vědeckými údaji.

„Vyzařuje teplu, světlo a radiaci, jak se elektrony a protony spojují, aby se zformovaly neutrony. A rozrůstá se. A pokud to zůstane tak, jak je to teď, tak nás může zničit ještě předtím, než to udělá důsledek zničení kvantového zrcadla.“

Sam přestala mluvit a s nadějí se podívala na její spolupracovníky, možná některý z nich dostane nějaký nápad.

„To je to, co jsem právě chtěla říct,“ zalhala jim. „Tam byla laboratoř. Musí tam být nějaké záznamy.“

„Majore, to místo bylo prohledáno s příkladnou pozorností,“ argumentoval Hammond.

„Je možné, že jsme si něčeho nevšimli, pane. A právě teď nemáme moc jiných možností. Předpokládám, že jsme neměli štěstí, když jsme se snažili spojit s Asgardy.“

Hammond zavrtěl hlavou. Sam věděla, stejně jako ostatní, že se na jejich pomoc nemohou spoléhat. Asgardi mají zřejmě hodně práce s replikátory…a Tok´rové? Tak to mohli jen hádat.

„Proč si goa´uldi to zrcadlo nevzali?“ zeptal se náhle plukovník. „Tím myslím, že používali bránu po tisíciletí, museli ho znát, že ano?“

„A před bránu dali varovný symbol,“ dodala Sam. „Možná byla důvodem radiace na povrchu té planety.“

„Nechápu to vaše přesvědčení, že by si goa´uldi nechali jen tak ujít příležitost dostat se do jiného světa, aniž by k tomu měli sakra dobrý důvod.“ Řekl O´Neill.

„A je tu ještě jedna věc,“ dodala si odvahu Sam. „Asi budeme potřebovat někoho, aby nám text, který možná najdeme, přeložil. Jonas s námi nebude schopen jít…“

„Ale ano, pane. Tak za prvé mi to sám navrhl a i když je z jiné alternativy, je tu stále jediný nejzkušenější lingvista.“

„A co když se ukáže, že je…však víte…. Danielovo zlé dvojče?“ Zeptal se O´Neill.

„Potom jsem si jistá, že vy a Teal´c jste schopni ho zvládnout,“ odpověděla Sam. A snažila se neusmívat, když viděla plukovníkův výraz. Bylo to něco mezi tím, že nechce udělat to, co Sam navrhovala a úmyslnou výzvou jeho mužnosti. Tenhle ten Daniel Jackson nestrávil posledních pět let v boji a tak je nepravděpodobné, že by byl pro ně hrozbou.

„To je v pořádku, pane,“ nebyla schopná nedodat ještě tohle. „Jsem si naprosto jistá, že my dva v té realitě nejsme manželé.“

„Dobře, máte zelenou,“ promluvil Hammond, než mohl Jack vymyslet vhodnou odpověď.

„Plukovníku, promluvte s Dr. Jacksonem a zjistěte, jestli je ochotný s vámi jít. Chci, abyste byli za půl hodiny v prostoru brány. S Dr. Jacksonem nebo bez něho.“

Jonas běžel tak rychle, jak jen to bylo možné….. ale stejně se stále nemohl pohnout z místa. Co je tohle zase za knihu? Alice se setkává s rudou královnou.

Přeskočil potok. Potom se zastavil. Měl by přestat číst knihy pro děti. Dost ho to rozptylovalo. Ale kde tedy je?

Rozhlédl se kolem a pozoroval krajinu. Kopce, stromy, potok…jenom je všechno červenofialové….a třpytí se to. Tohle byl sen, jenom si nemohl vzpomenout, že by šel spát.

Jonas došel k závěru, že je čas se vzbudit. nejprve se štípl, nemělo to žádný účinek. Tak se poplácal po tvářích. Nic. Když otevřel oči, rudě zářící krajina tu byla stále. Jako poslední pokus, aby se probral, si klekl u potoka a strčil hlavu do studené proudící vody.

Jeho podezření sílilo. Co když nespí? Jeho paměť je v pořádku. Pamatoval si, že zkolaboval

a někdo ho vytáhl ven na chodbu. Plukovník O´Neill? Ano, byl to on. Jonas se cítil trapně. No to zrovna nebyl způsob, jak dokázat svoji cenu. Takže když nespí, tak potom musí být…

Jonas se rozhlédl a pokoušel se zjistit, odkud ten hlas přichází. Předpokládal, že to není jen výplod jeho neuvěřitelně zmatených představ.

Ale stejně nikoho neviděl, nebyl tam ani inteligentně vypadající pes. Jeho psychika si s ním hraje na schovávanou. Stejně nemá nic jiného na práci. Vzdal to a otočil se směrem, odkud hlas přicházel.

Jack O´Neill neměl rád, když byl nucen dělat něco, co nechtěl, což bylo pro něho v jeho postavení neobvyklé. Nutno dodat, že stoupal od jedné hodnosti ke druhé tak rychle, jak jen to bylo možné, až nakonec je to on, kdo dává rozkazy. Bohužel, ne vždycky to takhle funguje. Takže teď byl na cestě k pokoji Daniela Jacksona, jako by byl vzdorovitý školák.

Carterová byla v těchhle věcech mnohem lepší než on. Pokusil se to na ni hodit, ale řekla mu, že musí zařídit nějaké věci, vybavení týkající se jejich mise…..nebo co. Pravdou bylo, že přestal poslouchat hned asi po čtvrtém slově, co Sam řekla…..což byl možná její záměr.

Věděl, že jeho pocity jsou zřejmě iracionální, ale po všech těch letech věřil svým instinktům. A ty mu právě teď říkaly, aby byl ve střehu. Na tomhle Danielovi bylo něco zvláštního. Věřit mu venku…něco takového, to chce přece čas. Sice by se neměli dostat do nějaké bojové akce. Možná bude muset pracovat pod tlakem, ale Jack si uvědomil, že Carterová měla pravdu. Potřebují Daniela Jacksona.

Zaklepal na dveře. Čekal, dokud neuslyšel tlumenou odpověď. Takže by mohl vejít. Strčil hlavu do dveří.

„Doktore Jacksone,“ odpověděl mu Jack se zřetelným nedostatkem nadšení. Tohle nebyl jeho přítel, řekl si znovu.

„Carterová říkala, že byste s námi šel na misi mimo Zemi.“ Řekl Jack.

Daniel přikývl, ale Jack si nemohl pomoct, v očích tohoto muže viděl záblesk strachu.

Daniel si povzdechl a posadil se na postel. Jack si všiml, že tento Daniel vypadá dost zkroušeně…..jako by nespal několik měsíců.

„Já vás přece neznám. A to je ten problém! Takže buď mi to řeknete nebo vás na tu misi nevezmu.“

Jack neodpověděl. Neexistovaly žádné argumenty, které by musel říkat. Buď to Daniel vysvětlí nebo on odejde. Nic tomuhle muži nedluží.

„Teal´c a doktorka Fraiserová mi řekli, jak váš Daniel zemřel. Byl hrdina,“ začal Daniel.

„Měl to být můj první průchod bránou… a hned s SG-1. Taková čest….“

„Prostě jsem to nemohl udělat. Když jsem se to ráno vzbudil, věděl jsem, že to prostě není možné, abych prošel bránou.Tak jsem zavolal , že jsem nemocný a SG-1 šli beze mě. Zbytek už znáte. Zemřelo tam spoustu lidí. Tenkrát jsem o tom moc nepřemýšlel… nebo jsem se o to nesnažil. Byla to hrozně zbytečná ztráta tolika životů, ale byli to právě oni, kdo takto riskovali. Nemyslel jsem si, že kdybych s nimi šel, že by se něco změnilo.“

„Teď nevím, co si mám myslet. A i kdybych tam byl, nevím, jestli bych mohl udělat to, co udělal on.“

„Tohle to není mise, kde se bude umírat, kde se získá sláva, doktore Jacksone. Spíš tu můžeme ztvrdnout.“

Jack se ho chtěl zeptat, o čem to tu sakra mluví, ale věděl, že teď není doba na to, aby si hrál na hloupého. Tohle věděl moc dobře. Navzdory tomu, že byl v tomhle programu jen krátce, tenhle Daniel znal jeho minulost a věděl, kde má přitlačit.

Podíval se na hodinky a zjistil, že uplynulo skoro 15 minut z těch 30, co mu generál dal.

„Máte deset minut, abyste se připravil a byl v prostoru brány,“ nařídil mu Jack, než odešel z Danielova pokoje a Daniel tak neměl šanci mu děkovat.

Zase se jim nezdařilo spojení a Walter Harriman musel potlačit nutkání, aby pěstí nerozbil monitor, který stál před ním na stole. Seděl tady už tak dlouho, že by tu mohl zapustit kořeny. Trochu se pohnul, aby tak aspoň mírně zmírnil bolest, kterou při tak dlouhém sezení v jisté části svého těla pociťoval a začal znovu s diagnostikou. Slyšel, jak si za ním stojící major Carterová, rozmrzele odfrkla. Moc dobře věděl, že by ho nejraději odstrčila od klávesnice a posadila se k počítači sama. Ale protože byla připravena na nadcházející misi a na zádech měla batoh, tak se tam prostě posadit nemohla. Nezbývalo jí nic, než tu prostě stát a dívat se.

Walter věděl, že je ve stresu, nakonec to byli všichni. Ale byla naštvaná a přepracovaná a to bylo pro všechny kolem velmi nepříjemné. Většinou je to nemilejší člověk na světě. Ale Walter by mohl klidně přísahat, že se nachází v bodě zlomu, kdy se její chování podstatně mění. To, kdy na vás křičí major, není nijak příjemná zkušenost, zvlášť když se to stává opravdu jen ojediněle. To, že bude nepříjemný plukovník O´Neill, to by člověk očekával a navíc to tak nepůsobilo na vaše city, když na vás křičel.

Walter si všiml u majora Carterová ještě větší netrpělivosti a tak ani nečekal na rozkaz a začal znovu zadávat symboly.

Sledoval SG-1, kteří se dole v prostoru brány znovu připravovali na průchod bránou. Nebo spíš SG-1 a Daniela Jacksona…bylo tu něco opravdu divného. Co se týkalo Daniela Jacksona, ano …i ne. Walter si nebyl úplně jistý, jestli je to alternativní Daniel Jackson nebo jestli se zase vrátil mezi … živé.

A ani o tom nechtěl přemýšlet. Byl docela šťastný, že může sedět na své židli a oznámit to, že druhý zámek zapadl.

A taky že otevírá a zavírá iris. Někdy taky dostane nějaký ten zásah a taky musí občas udělat papírování. Sem tam fantazíruje o tom, že by byl členem některého vojenského týmu, ale ne moc často.

„Pokud to tentokrát nebude fungovat, měli bychom znovu zkusit kontaktovat Tok´ry a zjistit, jestli bychom se tam mohli dostat lodí,“ řekla major Carterová generálu Hammondovi.

„Je to škoda, že projekt Prométheus není ještě hotový,“ odpověděl jí generál.

Harriman neměl o nějakém Prometheovi ani ponětí. Bylo to pravděpodobně něco, co neměl slyšet. Dělal, že nic neslyšel a doufal, že řeknou ještě něco dalšího, ale už nic neřekli. Byl Prométheus alternativou k hvězdné bráně, něco co by jim umožňovalo cestovat na jiné planety? Takže by v tom případě přišel o svou práci?

Opravdu by nechtěl být přeložen z SGC. Navzdory tomu, že je jeho práce navenek monotónnosti, má i svoje příjemné stránky.

Walter byl zvědavý, jestli by mu pomohlo, kdyby se modlil. Podaří se teď spojení nebo ne. Navzdory tomu, že nikdo neví, co se to s bránou děje, dokonce ani major Carterová, je pyšný, že je toho všeho součástí.

Brána se probudila k životu a doktor Jackson se málem vypařil. Teal´c ho stačil stáhnout zpět právě včas.

„SG-1 máte zelenou!“ Oznámil jim generál Hammond, když major Carterová spěchala do prostoru brány.

Walter potom viděl, jak jdou po rampě. Dr. Jackson před horizontem zaváhal, vypadalo to, že tam nejprve strčí hlavu. Major Carterová a plukovník O´Neill se na sebe podívali a potom mu položili ruce na záda a strčili ho dovnitř. Walter by se asi usmál, kdyby za ním nestál generál Hammond. Plukovník galantně pokynul majoru Carterové, aby šla první a potom už byli pryč.

Daniel si nebyl jistý, co od jeho prvního průchodu bránou může očekávat. Jak si všiml, ostatní už touto zkušeností prošli. Stáli kolem a smáli se, když přišel o svůj oběd. Aspoň to tak vypadalo. Takže se teď cítil ještě víc odstrčený, než když byli na základně. Tihle lidé byli tým, zatímco on byl outsider. Seděl na schodech před bránou a sledoval, jaká je tohle pro ně rutina. Zajímalo ho, jestli by měl obcházet kolem se zbraní v ruce. Ne že by nějakou měl, ale….tohle Daniel přijal s úlevou. Byl rád, že to, že nemá rád zbraně, byla věc, kterou Jack dobře chápal.

„Carterová, vy a Daniel běžte obhlídnout laboratoř,“ dal jim Jack rozkaz, když si byl jistý, že je to tu bezpečné.

„Budeme dávat pozor.“ Mrkl Jack na Sam a ta se usmála. Tohle byla další věc, které Daniel nerozuměl. Přátelství mezi Jackem a Samanthou….Sam. Ti, které znal on, by se hádali. Bylo to skoro jako….

V laboratoři nebylo nic, co se dalo považovat za nějakou technologii. Tohle místo bylo zcela mrtvé, uvědomil si Daniel a zajímalo ho, jak je to dlouho, co tu byli lidé. Tedy kromě nich. Díval se, jak začala Sam prohlížet jednotlivé skříňky. Byla si vědoma, že ji sleduje a podívala si na něho.

Zase to jeho snění. Ale pořád se nemohl docela dostat přes fakt, že je úplně na cizí planetě. Navzdory teplotním podmínkám, věděl, že není na Zemi. Bylo zde toho hodně, čím se tato planeta lišila od Země. Tak za prvé svou váhu cítil jinak než na Zemi Kdyby to s jistotou nevěděl, mohl by přísahat, že zhubl o několik liber. A vzduch…. byl prostě jiný. Byl cítit sírou. Přál si, aby tu byla možnost, aby mohl jít na povrch a stoupnout si pod toto cizí nebe. Ale podle toho, co řekla Sam, je stupeň radiace hodně vysoký. Ale stejně byl zvědavý, jaké by to tam asi mohlo být. Jsou tam hvězdy? Galaxie? Mlhovina? Nebo by byl zklamán tím, že by obloha byla zatažená.

Na spodní straně zásuvky našla cár papíru. Poslušně k ní přišel a prohlížel si chvíli, co tam je napsáno.

Takže mu říkají doktore Jacksone….dokonce i Jack. Udržují si od něj určitý odstup, aby si s ním moc nezačali…. Což je pochopitelné. Ale nebolí to o nic méně. Jako kdokoliv jiný chtěl Daniel, aby ho přijali, aby ho měli rádi. Začal mu být zima.

Pokusil se znovu soustředit na práci. Vzal do rukou zabavený blok a listoval jím. Vypadalo to, že tady o zrcadlech nic není, ale stejně si ho dal do kapsy, aby ho mohl později prostudovat.

„Jak můžeme vědět, že si goa´uldi všechny informace nevzali s sebou, když tuhle planetu zničili?“

„To nevíme,“ přiznala Sam, „ale proč by to dělali a nechali tu to zrcadlo?“

Což moc nepomohlo. Sam popošla, aby mohla obhlídnout vzdálený konec místnosti, který se utápěl ve stínu.

Daniel si prohlížel znaky na stěnách. Ale nevypadaly jako ty, kterými byl napsán ten deník. Po pravdě řečeno to bylo něco, co ještě nikdy neviděl. Navzdory tomu, tam bylo něco, co mu bylo povědomé. Vytáhl kameru a všechno si nahrál. Jenom pro případ, že by to byl mimozemský ekvivalent pro školní tabuli.

Bylo to ticho, které Jacka nejvíc rozčilovalo, když spolu s Teal´cem systematicky prohledávali celý komplex. Přál si, aby vzal s sebou Carterovou, aspoň by mohl počítat se zajímavou konverzací. Byly okamžiky, kdy si cenil toho, že je Teal´c celkem nemluvný, ale tohle nebyla zrovna ta správná příležitost. Jack si přiznal, že je nervózní. Z nějakého důvodu si myslel, že tohle místo není úplně mrtvé, tak jak vypadá. Bylo to šílené. Neviděli toho zase tolik…. Ale najít někoho živého, to byl bonus, protože by jim mohl říct, jak to kvantové zrcadlo přesně funguje….ale tohle mohlo jedině být jeho velkým snem. Spíš by byli zajati , mučeni…zatímco by se jejich svět rozpadal.

Jack si byl dobře vědom vážnosti jejich situace. Nikdy si nemyslel, že uvidí Carterovou tak vystrašenou, nakonec ani sebe samotného. Byla jediným člověkem, který by je z toho mohl dostat…jediným člověkem, kterému mohl věřit, že tohle zvládne. Čeká, že přijde s nějakým skvělým nápadem, ale …. Jack byl konfrontován s faktem, že tentokrát to možná nebude schopná vyřešit.

Ten komplex byl větší, než očekával. Procházeli temnými komnatami, některé byly velké, jiné ne, ale všechny byly prázdné. Nikdo by si nikdy nepomyslel, že je tady něco cenného. Už byl z toho, že jediné co slyší, je jeho vlastní dech, unavený. Zapnul rádio.

„Ne, pane. Dr.Jackson chce vědět, jestli jste prošli něčím, co by připomínalo knihovnu.“

Jack se podíval na Teal´ca, který místo odpovědi jen zvedl obočí. Bylo to bláznivé, ale nikdo z nich to Sam nehodlal říct. Už chtěl říct Sam a Danielovi, aby se k nim připojili, ale potom se rozhodl jinak. Dvě dvojice pokryjí při hledání větší prostor.

Dívali se všude. Obrátili všechny kameny…. Stáli tam, kde se cesty dělily. Rozbíhaly se tu tři chodby. V první byly schody, které směřovaly nahoru, druhá klesala dolů a ta třetí zůstávala v úrovni, ve které se teď nacházeli. Jack začal stoupat po schodech nahoru, Teal´c ho hned stáhl dolů.

„Můj symbiont mi poskytne určitou ochranu, půjdu já,“ odpověděl Teal´c.

Jack se podíval na Teal´ca, v tomto s ním nechtěl souhlasit. Opravdu nechtěl svého přítele pustit samotného tam nahoru. Ale na druhou stranu, tak vysoká úroveň radiace není žádná legrace. To, že se díval, jak mu takto umírá jeho přítel, mu stačilo. Ale Teal´c měl zřejmě pravdu.

Teal´c přikývl a začal stoupat po schodech nahoru. Jack čekal a když už neslyšel jeho kroky, vydal se na cestu. Když jde Teal´c nahoru, tak on by mohl jít dolů.

Bylo to tu tak o padesát % děsivější, když tu byl sám. Odmítl nutkání zavolat zase Sam, jenom proto, aby slyšel přátelský hlas. Vzpomněl si na svoje dětství, když se plížili kolem opuštěného a údajně strašidelného domu. Vzpomněl si na to, jak učil Charlieho bojovat proti duchům a jak se jeho syn strašně bál. Sára tohle nenáviděla. Tahle vzpomínka u něj vyvolala hořký úsměv.

Musel jít nejméně dvacet minut, než došel až na konec chodby. Musel být hluboko pod podlažím, kde byla brána. Před ním byla dobře osvětlená místnost. Muselo ji chránit něco silného, když to odolalo útoku goa´uldů. Podle toho, co mohl Jack vidět, to byla místnost velká jako prostor brány a byly tam něčím zdobené stěny a množství zrcadel. Chtěl se podívat zblízka, popošel dopředu a byl odhozen asi dvacet stop na nejbližší stěnu. Udeřil se o ni hlavou a upadl do bezvědomí.

Teal´c odcházel s neblahým tušením. Věděl, jak by mohl povrch tohoto světa vypadat. Během doby, co sloužil Aphopisovi, viděl mnohokrát takové vyčištění planety. Tahle vzpomínka v něm vyvolala pocit selhání, rád by věděl, kolik by mohlo být zachráněno životů, kdyby se vzbouřil dřív.

Ale ne. Takové jednání by skončilo jeho smrtí a nebyl by tak schopen pomoci jeho lidem.

Jestli mají být ty informace, které major Carterová požaduje někde na povrchu, sice pochyboval, že by to přežily, ale někdo to zkontrolovat musel. Věřil, že by byla mnohem víc rozrušená, kdyby tohle udělal O´Neill. A ona by se neměla nijak rozptylovat. Teal´c si všiml, že když je rozrušená, tak ztrácí s lidmi kolem sebe trpělivost. Očekává od nich, že i oni budou uznávat stejnou úroveň povinností. Má také sklon přivést sama sebe až na pokraj vyčerpání. Rozhodnutí, které by nakonec mohlo ublížit jim všem.

Uvědomil si, že na povrchu je jiná teplota. Nebyl nijak překvapený, když viděl, jak budovy vypadají a že jejich zdi jsou pokryty námrazou.

Stál pod šedo-modrou, zamračenou oblohou. Sluneční záření procházelo vrstvou prachu, která byla v atmosféře a tak byla krajina zbarvena do matně ohnivé rudé. Bylo tu tak málo světla, takže tohle byla spíš noc než den.

Teal´c si pomalu prohlížel okolí. V tom přítmí mohl tak stěží rozeznat ruiny budov. Bylo jich tu spousta, takže by bylo nemožné je všechny prohlédnout. Tak nějak zdráhavě se otočil, aby se vrátil zpět.

Uslyšel rachot kovu. Otočil se, svou tyčovou zbraň měl připravenou k útoku. Ale to jenom kopl do kusu kovového plátu. Sám sobě se usmál, byl rád, že tohle nikdo neviděl, jeho ztrátu kontroly. Zvědavě ho zvedl, byl těžký. Odhadoval,že byl vyrobený z nějaké slitiny obsahující naquadah. Něco na něm bylo, byl zpola zaprášený. Setřel špínu a objevilo se jemu známé písmo.

„Myslím, že jsem našel něco zajímavého. Vrátím se a setkáme se u brány.“

Sam nevěděla jestli se má zlobit nebo ne. Teal´c a plukovník zřejmě šli tam, kam neměli. Teal´c jí vlastně nelhal, jenom se vyhnul odpovědi na její otázku. Na druhou stranu, pokud našli něco cenného, tak to za to riskování asi stálo.

Ten jen něco zamumlal. Plně se soustředil na tu starou knihu, co našel. Některé věci se nemění, uvědomila si Sam. Daniel, tedy tato jeho podoba, byl člověk s velkou schopností se soustředit na svou práci….stejně jako ona. Nechala ho, aby si tu studoval a vydala se k bráně.

Byla teď úplně sama, připadalo jí to jako věčnost, posadila se na schody a snažila se potlačit zívnutí. Popravdě řečeno, měla pocit jako by měla se měla rozplakat. Ale tohle nechtěla sama sobě dovolit. Někdo by si mohl všimnout jejího červeného nosu a nateklých očí. Všechno vsadila na to, že tu najdou odpověď a navzdory tomu, co jí řekl Teal´c, si nebyla jistá, že něco objeví.

Sam si ho od něj vzala a zkoumala, co je tam napsáno. Neuměla to přečíst, ale mohla obdivovat tu technologii. Ten nápis byl dokonalý.

„Jak jste se správně domnívala, goa´uldi o zrcadle věděli,“ pokračoval.

„Protože goa´uldi tento svět napadli, aby zabránili zničení vesmíru.“

Sam stála a pokoušela se vstřebat tuhle informaci a potom si něco uvědomila.

„Bude lepší, když ho půjdeme hledat,“ řekla Sam. „Doktore Jacksone!“

„Plukovník O´Neill má potíže. Musíme ho jít hledat,“ zavolala na něj Sam.

Nikdo tady sám nezůstane. Teď už ne. Plukovník by to měl vědět nejlíp a neměl nikam chodit sám. Teal´c je vedl na to místo, kde naposledy viděl O´Neilla.

„To nevím,“ odpověděl jí Teal´c. „Vypadá to, že tady jsou nějaké stopy, tímto směrem,“ dodal Daniel.

Sam přimhouřila oči a v tlumeném světle viděla otisk bot velikosti plukovníka O´Neilla.

Začali scházet dolů chodbou. Sam je vedla a Teal´c je kryl. To, že se plukovník ztratil, vyvolávalo možnost, že tu přece jen nějací nepřátelé mohou být. Sam se pokoušela nepodlehnout panice.

Ale teď byla opravdu rozčílená. Opravdu nemají tolik času, aby hledali plukovníka O´Neilla a pomáhali mu dostat se z problému, ať už je to cokoliv. Proč dělá takové věci? Proč? Je to proto, aby si dokázal, že je chlap? Co tu sakra musí dokazovat? Zná protokol tak dobře, jako každý jiný.

Sam byla tak zaujatá přemýšlením o plukovníkově chování, že málem zakopla o tělo, které leželo na podlaze.

„Sakra, pane!“ Klekla si vedle něho, hledala puls. Byl silný a pravidelný. Takže byl jenom v bezvědomí. Sam ho lehce poplácala po tváři.

Plukovník se pohnul, otočil hlavu a najedenou ji měl opřenou o její stehno.

Sam se podívala nahoru a viděla Teal´ca, jak stojí na prahu dobře osvětlené místnosti. Zvedl ruku a máchl jí ve vzduchu před sebou. Vzduch jako by zazářil. Teal´c ustoupil vzad. Silové pole.

„Říkala jsem, že tu něco je, co nechtěli, abychom viděli,“ okomentovalo to Sam.

Daniel opatrně popošel vpřed. A jeho nos se zastavil o energetickou bariéru.

Sam se podívala na plukovníka. Byl sotva při vědomí. Bylo jí jasné, že by ho měli dostat do SGC co nejdříve. Na druhou stranu, jestli za tím silovým polem je něco, co by jim mohlo pomoct, nemůžou ztrácet čas. Klidně by se mohla vsadit, že vystřelit na to pole, by jim nijak nepomohlo. Zřejmě by tak zabili sami sebe. Musí existovat jiný způsob, jak se skrz ně dostat.

Pokynula Teal´covi, aby šel s ní a sama šla hlouběji do chodby. Bylo tu několik tmavých vstupů a Sam zkusila ten první. Zavedl je do malé, prázdné místnosti.

„Tohle je jedna ze stěn té místnosti,“ řekla Teal´covi a ustoupila o kus zpět.

Ten přesně věděl, co chce Sam udělat. Zvedl svou tyčovou zbraň a namířil ji na tu zeď. Sice neměli jistotu, že to silové pole neprochází i tou stěnou… Sam se schovala a zacpala si uši, Teal´c několikrát vystřelil, aby se ve stěně vytvořila díra potřebné velikosti. Sam na sobě měla kousky zdiva, ale jinak to vypadalo, že nic jiného se nastalo. Pomalu natáhla ruce před sebe a prostrčila je tou dírou.

Sam teď byla uvnitř, viděla na stěnách nějaké nápisy. Byla si jistá, že tohle není jenom pouhá výzdoba. Musí to něco znamenat. Uslyšela za sebou nějaký zvuk a otočila se. Viděla, jak se Daniel protahuje dovnitř.

Zřejmé, sakra co to má znamenat? Jediná zřejmá věc je, že stěny té místnosti jsou popsané a …Daniel přestal se svým vnitřním monologem a otočil se.

„Co?“ Dožadovala se Sam odpovědi. „Doktore Jacksone, ani jste se na to nepodíval.“

„Ale ano,“ odpověděl. „Odráží se to v zrcadle. Leonardo Da Vinci udělal totéž.“

„Ale co to znamená?“ Jackův hlas zněl trochu roztřeseně, ale aspoň stál na vlastních nohách.

Daniel si všiml, že se Sam na něho usmála, když se tam objevil. Jack měl nasazené sluneční brýle. Bylo jasné, že nechtěl, aby se mu někdo mohl podívat přímo do očí.

„No to je dost těžké, když vy a Teal´c tady střílíte z tyčové zbraně. Je mi dobře.“

Ale vzadu na čepici měl tmavou skvrnu, takže krvácel. Vypadalo to, že Sam dobře ví, že nemá cenu zkoušet něco udělat. Když byl Jack zraněný, tak býval nedůtklivý a tak bylo lepší ho většinou nechat napokoji. Osobně si Daniel myslel, že to má něco společného s vysokou hladinou testosteronu. Radši trpěl, než by přiznal, že něco není v pořádku. Takže, pokud cestou zpátky k bráně omdlí, tak jim pomáhej bůh….

Daniel přešel k jednomu ze zrcadel a díval se na ně několik minut. Ostatní ustoupili. Bylo to dost těžké tu jen tak stát a nic nedělat. Ale v tomhle případě, opravdu pomoct nijak nemohli. Daniel to musel zvládnout sám.

„Tahle část vypovídá o bránách a o tom, že Antikové sestrojili ještě druhou síť zařízení, kterou se dají překročit hranice reality. Myslím si, že tím mysleli ta zrcadla. Dobrá….,“ začal, jeho hlas byl teď jistější. Přešel po místnosti a zase se vrátil zpět. Potom začal vyprávět celý zbytek příběhu.

„Všechna zrcadla jsou spojena. Když se jedno zničí, tak se všechno destabilizuje.“

„Tak proč je tady potom nechali, aby je kdokoliv mohl najít?“ zeptal se plukovník.

„To oni neudělali. Podle tohoto textu, byla zrcadla na věky ukryta jedním chytrým mužem. Stala se legendou….ale tohle zřejmě není konec tohoto příběhu. Tento svět válčil se svými sousedy a prohrávali. A potom bránou přišel nějaký návštěvník a přinesl s sebou zrcadlo. Řekl, že je to zbraň, která by mohla zničit nepřítele. Takže jediné, co potřebovali, bylo najít způsob, jak je zničit.“

„To je možné. Ale než mohli provést to, co chtěli, objevil se nový nepřítel a jejich svět zničil.“

„Kdyby se pustil do takového troufalého plánu, ostatní vládci soustavy by se pokusili ho zastavit,“ řekl Teal´c.

„Danieli, je tam ještě něco, jak bychom mohli tu destabilizaci zastavit? Nebo nějak zamezit tomu, aby se rozšiřovala dál?“ zeptala se Sam.

„Pokud tu něco bylo, možná jsme tím právě prošli dovnitř.“ Byla jeho odpověď.

Jack věděl, že má otřes mozku. A taky věděl, že i Sam tohle dobře ví. Ale Sam nevěděla, že on ví, že ona to ví…..

Už to za svou kariéru schytal hodně krát, takže je to celkem zázrak, že je schopný ještě něco sledovat. Podle toho, jak se teď cítil, mu bylo jasné, že ta část mozku, která zůstávala při vědomí, to brzy vzdá. Nechtěl nic jiného, než si lehnout na jednu z těch *nádherných* postelí na ošetřovně. Čisté prostěradlo, měkký polštář. A pokud by měl štěstí tak i pěkné sestřičky, které by se o něho staraly.

Sam je sadista a nechává Jacksona, aby se procházel po celé místnosti, jenom aby se přesvědčila, že nic nevynechal. Jack jim mohl samozřejmě přikázat, aby toho nechali. Ale bylo mu jasné, že osud vesmíru je dost důležitý důvod, aby se nenechal ovlivnit svými nepříjemnými pocity.

Něčí zvýšený hlas způsobil další vlnu bolesti v jeho hlavě, takže se přinutil pohnout od zdi, o niž se opíral a šel k nim, aby to ukončil.

Ti tři se otočili, jejich hněv se teď obrátil proti němu. Ale Jackovi to bylo jedno. S tím se klidně vyrovná. Ale to, co mu vadilo, bylo, že dva z nich se tu hádali jako děti. A oba dva teď na něho trucovitě špulili rty. Ačkoliv Sam by to mohla zvládnout, vidět stejný výraz na Danielově tváři bylo legrační. Jack se zhluboka nadechl a odolával tomu, aby jejich hlavami neudeřil o sebe.

„Carterová, faktem je, že tahle ta místnost má kolem sebe dost silné silové pole, které ji chrání a něco mi říká, že už tady nic víc nenajdeme.“

Tím to pro něj skončilo. Šel směrem k díře ve zdi. Buď půjdou za ním nebo ne. Momentálně mu bylo celkem jedno, co udělají. On se vrací zpátky do SGC a potom jde hned na ošetřovnu. Jack už byl kus v chodbě, když ho Sam dohnala, tak jak předpokládal. Měl svůj plán, aby nemohla nijak argumentovat proti. Sotva otevřela pusu, Jack předstíral, že se zapotácel. Opřel se na chvíli o zeď a těžce dýchal. Její výraz se okamžitě změnil. Tvářila se starostlivě.

Pokračoval opět v chůzi, ale ne dřív než viděl Teal´covo zvednuté obočí. Rozhodl se, že to bude ignorovat. Nějak musí ty dva, Carterovou a Jacksona, dostat k tomu, aby spolupracovali, v relativním klidu. To bylo něco, co by tady nedokázal. Přemýšlel o tom, jak zachránit svět a nemyslel tak na bolest hlavy….ne tak moc.

K bráně to bylo celkem daleko a Jack si přál, aby mu jeho mužská hrdost dovolila, aby vzal v úvahu dřívější nabídku Sam. Kdyby to bylo od někoho jiného než od ní, tak by to možná udělal.

To, že jednotlivé zámky zapadly, skoro nevnímal. To, na co se soustředil, bylo, aby nezvracel.

To by byl skvělý pohled, kdyby se vrátili do SGC, kdyby zrovna zvracel. Naštěstí vstoupil na rampu, aniž by jeho důstojnost nějak utrpěla. Ale podle toho, jaký pohled ho vítal, si Jack přál, aby poslechl Sam a aby tam zůstali o něco déle.

Jacob Carter byl hodně naštvaný. Před šesti hodinami dostal vzkaz, aby se okamžitě dostavil na Zemi a tady zjistil, že jeho dcera je na nějaké z poloviny šílené misi, takže nemá vlastně příležitost jí říct, co si myslí o její posledním výstřelku. A dokonce i teď držel jazyk za zuby.

Jack O´Neill se kolem Samanthy točil jako vychrtlý, starý….a tady jeho přirovnání končilo.

Jacob vlastně nikdy nedošel k závěru, co si o Jackovi myslí.Bylo tady něco, co u něho respektoval. Ale taky měl trochu obavy z toho, jakou náklonnost jeho dcera projevuje ke svému velícímu důstojníkovi.

Náklonnost, která byla jasná hned, jakmile Jack, kterému bylo zle a už nezvládl svoje předsevzetí, že nebude zvracet, zavrávoral. Samantha byla okamžitě po jeho boku a vzala jeho P-90.

„Takže co to bylo tentokrát?“ Zeptal se Jacob přívětivým, ale neupřímným hlasem.

Ale Sam jeho ne nebrala jako odpověď. Podepřela ho a společně se vydali směrem k ošetřovně. Jacob byl zvědavý, jestli si ho jeho dcera vůbec všimla. Potom došel k závěru, že si ho všimnout přece musela. Prostě toho jen využila, aby se mu vyhnula. Takže teď nabyl přesvědčení, že všechen ten zmatek je práce jeho dcery.

Jacob byl vždycky na svoji dceru hrdý. Je nejchytřejším člověkem v SGC, což už něco znamená. Vypadá stejně jako její matka, je stejně tak i chytrá….. a je tvrdohlavá a unáhlená jako on.

Jacob ucítil na svém rameni něčí ruku a otočil se, stál tam George Hammond.

„Za hodinu budeme mít poradu,“ řekl George s náznakem úsměvu. „Možná by jsi si chtěl nejdřív vyčistit svoje oblečení.“

Jacob se na sebe podíval, když viděl svou tuniku, měl v očích smutek. Rád by věřil tomu, že to, že má na svém oblečení fleky, bylo nevyhnutelné, ale začal Jacka podezřívat, že to udělal záměrně. Bude si muset se Sam později opravdu promluvit.

Za hodinu už byl Jacob převlečený do čisté standardní uniformy SGC a seděl u stolu v zasedačce. Sam seděla naproti mu, v očích měla vzdor. Jacob se utěšoval, že je to tím, že tu není její CO. Jack se sem zatím nedostavil. Pravděpodobně se pokouší přemluvit doktorku Fraiserovou, aby ho pustila z ošetřovny.

Jako poslední přišli Teal´c a doktor Jackson. Tedy jeho alternativa z jiné reality, opravil sám sebe Jacob….Měl by být asi překvapený, ale nebyl. Byl to prostě jenom projev toho, jak to tu všechno zpackali.

Všichni sledovali generálovu kancelář, nikdo nemluvil. Byla tu tísnivá atmosféra. Všichni byli nervózní. A Jacob moc dobře věděl, že kdyby otevřel pusu, začal by válku. Naštěstí George ukončil svůj telefonní hovor a přidal s k nim, než by to napětí Jacoba ovládlo.

„Nic užitečného,“ přiznala Sam. „Ty nápisy na zdi, jen potvrdily to, co už jsme věděli. Zničení zrcadla vyvolalo destabilizaci struktury reality a ten efekt je exponenciální.“

„Ještě jsem to celé nepřeložil,“ polemizoval s ní Daniel. „Všechno je na videu, jenom to potřebuji projít. Anubis odněkud to zrcadlo ukradl….“

„Dobře,“ povzdechl si Jacob. „Selmak vám ten příběh převypráví lépe než já.“

Zmlkl a nechal Selmak, aby nad ním převzala kontrolu. Když sklonil hlavu, věděl, že budou jeho oči žhnout. I po celé té době věděl, že tohle je něco, na co si nikdy nezvykne.

„Zdravím vás, majore Carterová, generále Hammonde, Teal´cu, doktore Jacksone,“řekla Selmak.

„Mezi Tok´rami je známý jeden příběh. Ta zrcadla byla vytvořena jen kvůli výzkumu. Antikové tak mohli sledovat jiné alternativní reality, aniž by měli potřebu nějak zasahovat.

Z dvanácti zrcadel utvořili kruh, jedna realita za druhou. Když si uvědomili sílu svého vynálezu, ukryli ho před zbytkem vesmíru. A podle téhle legendy bylo jedno z těchto zrcadel ukradeno nějakým goa´uldem.“

„Vypadá to tak. Když to zrcadlo přemístil z jeho původní pozice, vedlo to k dalekosáhlému narušení vesmíru.“

„Hvězdy, které byly ve stádiu vývoje, se změnily v supernovy. Začaly se vytvářet černé díry…..ale vesmír je odolný. Takže se z toho vzpamatoval.“

Ten hlas, který se ozval z čela stolu, byl neobvyklý a nečekaný. Jacob měl zase okamžitě kontrolu nad svým tělem. Selmak ustoupila, věděla, že její hostitel se s touhle situací vyrovná lépe. Podíval se na Sam, ta jen zavrtěla hlavou. Dala mu tak najevo, aby nic neříkal. Ale jak by tohle mohl ignorovat? Ten muž, který teď seděl v generálově židli, nebyl jeho přítel.

„Poručíku Carterová, doporučuji vám vrátit se zpět do laboratoře. Rozchod.“

Tohle nečekala. Z nějakého důvodu si myslela, že její přátelé, včetně generála Hammonda, tady budou vždycky. Nevěděla, že svět může být tak krutý, aby jí její přátele vzal. Tak to se tedy spletla. Jakmile dostali rozchod, spěchala hned na ošetřovnu, zkontrolovat Jacka…..

a Jonase. Táta, Daniel a Teal´c jí byli v patách. Z nějakého důvodu, který jí nebyl jasný.

Plukovník O´Neill vypadal docela spokojeně, když ležel v jedné z postelí. Byla by škoda ho budit, zvlášť když pro něho měla Sam špatné zprávy. Vážně uvažovala o tom, že by odešla. Ale rychle si uvědomila, jak zbytečné by to bylo. Kromě toho potřebovala jeho ujištění. Pokud je tu na téhle planetě někdo, kdo v ni nikdy neztratil víru, tak to je Jack O´Neill. Přesto všechno stále věří v její schopnosti. Když tu tak stála, přemýšlela o tom, jestli se k němu chová férově. Podívala se na Janet a doufala, že by doktorka mohla rozhodnout za ni.

„Byla bych radši, kdyby spal…..Sam, co se děje?“ Odpověděla jí Janet.

„Hammond je pryč?“ Zeptal se a tak bylo jasné, že byl vzhůru celou dobu.

Povzdechl si a posadil se. Podíval se na celou tu skupinu lidí, kteří stáli kolem jeho postele.

Sam ustoupila a nechala svého otce, aby mu řekl ten stejný příběh. Plukovník poslouchal, na tváři měl jeho obvyklý výraz nezájmu.

„Takže v podstatě musíme vytvořit nové zrcadlo a dát je zpátky? Je to tak?“ Řekl plukovník.

„Vy všichni to zvládnete. Dr. Jackson a Teal´c se podívají do knih a zjistí, jestli by se tak mohli dozvědět, kde ta síň zrcadel může být. Carterová….“

Sam věděla, že plukovník požádá tátu o pomoc. To je něco, co by ona zrovna teď nechtěla řešit……

Sam si úlevně oddechla a sama sobě v duchu připomněla, že plukovníkovi poděkuje. Jack spustil nohy dolů a chystal se slézt z postele. Najednou ucítil na hrudníku něčí ruku, byla to Janet. Sam musela potlačit úsměv, když tak drobná doktorka, jako je Janet, byla schopná udržet plukovníka v posteli.

„Nemůžete ho konfrontovat, pane,“ řekla mu Sam. Věděla přesně, na co plukovník myslí. „Skončil byste ve vězení…. nebo ještě hůř.“

„Pane, budete muset. Nechte nás dělat naši práci. Jestli na něco důležitého přijdeme, tak potom…“

„Pořád stejně,“ odpověděla jí Janet. „Momentálně pro něho nemůžu nic udělat.“

Sam přikývla, cítila, jako by na ni dolehla obrovská tíha. Jediné, co teď mohla udělat, bylo jít do své laboratoře a začít pracovat na kvantovém zrcadle. Ironie situace. Alespoň se bude řídit Bauerovým rozkazem. Zamyslela se nad tím, jak už je to vlastně dlouho, co naposledy jedla. Zastavila se v kantýně pro kávu a koláč a chystala se začít pracovat. A protože její otec je právě teď zaneprázdněn, mohla si být jistá, že bude mít několik hodin klid.

V laboratoři to vypadalo trochu jinak, Sam se musela do svého počítače v podstatě nabourat. Zrovna se snažila dostat k informacím, které tam měla uložené o konstrukci zrcadel, když instinktivně pocítila, že ji někdo sleduje. Vzhlédla a dívala se přímo na Rodneyho McKaye, který se usmíval. Úplně se schoulila.

„A co myslíte, že asi tak právě děláte, poručíku Carterová?“ S výhružným dotykem řekl.

„Oh, já si myslím, že ano. Vypadá to, že jste zapomněla na pravidla, Samantho.“

„A ještě jednou sáhnete na můj počítač a nechám vás přeložit do Antarktidy!“

Svá poslední slova už na ni křičel, bouchnul rukou do stolu a Sam uskočila zpátky a málem spadla přes stůl, u kterého před chvílí pracovala. Co je zas tohle?

„Ale prosím vás, Bauer vám dává rozkazy jedině přese mě. Vím, že vyslání na tu misi, by vám dodalo na významu.“

„Každý tady ví, že tuhle tu práci máte díky svému otci…..a to nezmiňuji to, že pícháte s plukovníkem O´Neillem….“

Sam zatnula pěst s tím, že by to bylo v pořádku, kdyby tohohle muže tvrdě udeřila.

„To tedy ne. Uděláte tu analýzu, o kterou jsem vás požádal, než jste přemluvila vašeho přítele, aby vás vzal na tu misi.“

A teď už to Sam nezvládla. Věděla, že zachází příliš daleko, když napřáhla paži. Ale nemohla sama sebe zastavit. Všechno to napětí a stres za posledních 48 hodin dala do toho jednoho úderu. Zlomila mu nos a něco ji při tom hluboce uspokojilo.

„Co to sakra?“ Zakřičel McKay, když se snažil zastavit krvácení „Ty mrcho!“

„Poručíku Carterová!“ Křičel na ni generál Bauer a to ji vzpamatovalo.

Šel už několik hodin. Přinejmenším se tak cítil. Opravdu tomu nerozuměl.Tohle všechno se odehrávalo jen v jeho mysli, tak jak to že ho tak bolí nohy? Jak to že má hlad a žízeň? Krajina byla pořád zbarvena do ruda. Dal by opravdu cokoliv, aby viděl zelenou, stromy a pole….cokoliv. Rudé slunce zářilo na rudé obloze. Za celou tu dobu, co tady byl, se ani nepohnulo. Nejprve si myslel, že tady nemají den nebo noc, ale potom se to najednou změnilo. Noc přišla náhle, jako kdyby někdo otočil vypínačem. Tam kde bylo až doteď světlo, byla najednou tma. Jonas se podíval na oblohu. Jaké to bylo překvapení, i hvězdy byly rudé.

„Doktorka Fraiserová se vás pokouší vyléčit a nakonec se jí to podaří.“

No tak to nejsem vůbec pod tlakem. Uvědomil si, že nemá na vybranou, takže začal.

Jonas si nebyl jistý. Nerozuměl tomu, o co tady jde. Podle slov jeho *neviditelného* přítele byl přece stále v bezvědomí. Co by se stalo, kdyby se vzbudil? Cítil, jako kdyby měl už málo času. Dal se do běhu.

Jack přísahal sám sobě, že bude muset na Carterovou dohlídnout. Dostala sama sebe už na pokraj svých sil. Tohle nebyl jen projev toho, že je přepracovaná. Sakra, ale proč se nedržela vlastní rady?

K jeho překvapení s ním doktorka nepolemizovala. O deset minut později stál před pokojem Sam. A zjistil, že už ho někdo předběhl. Jenom sykl, když slyšel zvýšené hlasy. Měl to vědět, že tohle Jacob Carter nenechá jen tak být. Rozkaz od nějakého podřadného důstojníka ho nezastaví, aby své dceři neudělal kázání. Jack si živě pamatoval svoje první setkání s * tátou*. Někdo by mohl říct, že Selmak některé z jeho drsných stránek zmírnila, ale tohle nebyl zrovna ten případ. Tentokrát měl Jack pocit, že jak Jacob tak Selmak si chtějí se Sam promluvit.

„Potom bys měla tento čas využít k tomu, abys o tom přemýšlela. Tohle není jen nějaký naquadahový reaktor se kterým si hraješ…“

Jack prudce pokynul strážnému, aby mu otevřel dveře. Mladý muž zaváhal, nebylo pochyb, že dostal přesně opačné rozkazy.

„Útočili na nás, co jsi ode mě čekal?“ Zvýšila svůj hlas Sam o oktávu.

„Přemýšlej předtím, než budeš jednat. Nebo je to moc, o co tě žádám? Sakra, čeká se od tebe, že ty budeš ten génius.“

„To stačí tati! Plukovník O´Neill ti dal rozkaz, doporučuji ti, abys ho poslechl.“

„A co teď budeš dělat? Budeš psát na zeď? Bauer se tě chystá poslat před vojenský soud!“

Když Jacob zaklepal na dveře, Jack ustoupil. Strážný okamžitě pustil Jacoba ven. Ten se zastavil a zadíval se na Jacka.

„Ze všech mužů, které dokázala rozčílit…. Bauer byl vždycky idiot.“

Někdy byl Jack zvědavý, jestli ho má Jacob vlastně rád. Když ho viděl odcházet, pomyslel si, že jeho odpověď by byla asi ne. Z nějakého podivného důvodu v něm Jacob vidí hrozbu pro jeho dceru. Nic nemůže být tak daleko od pravdy, jako tohle. Jack věděl, že by nikdy nic neudělal, co by její kariéru ohrozilo. Jenom si přál, aby o tom byl přesvědčen i Jacob.

Lehce zaklepal na zárubeň dveří, aby věděla, že za ní přišel někdo další a dal jí tak možnost, aby se dala dohromady. A potom vstoupil dovnitř.

Prostě se na něho podívala a Jack už nemohl být další, kdo ji bude hubovat. Vypadala tak hrozně unaveně, že není divu, že ztratila sebekontrolu.

„Nevím, pane,“ přiznala. „Byla jsem… a potom tam přišel McKay a ….“

Skoro panikařila, tohle u ní Jack nikdy neviděl. Carterová takto nesouvisle skoro ještě nikdy nemluvila. Takhle by se neměla chovat. Sam pocítila jeho rozpaky a s úsilím se snažila zmobilizovat své sebeovládání.

Jack přikývnul, to byl ten *neviditelný* mimozemšťan, který byl u Sam doma. Viděl několik fotografií, jak se spolu procházeli v parku. A kvůli tomu, co se tam mohlo stát…o tom Jack opravdu radši nepřemýšlel.

„Ano. Přemýšlela jsem o tom. Když bylo možné postavit bránu, tak proč ne i zrcadlo?“

„Z obyčejných věcí co máte doma? Carterová, nedívala jste se náhodou na MacGyvera, když ho teď zase opakovali?“

„Pane…prosím. Všechny informace, které potřebuji, mám doma. Potřebuji je dostat sem.“

A když vyndával zat z pod košile, divoce se přitom usmíval. Takže nakonec jeho cesta do skladu zbraní byla úspěšná. Sam se zasmála a Jack si asi tak dvě sekundy myslel, že poruší protokol a obejme ho. Samozřejmě že to neudělala, ale představa to byla hezká. Jack zabouchal na dveře. Muž, které je otevřel, neměl žádnou šanci. Sesul se k zemi a ani nehlesl. Jeho tělo se po zásahu zatem chvělo. Sam mu okamžitě vzala zbraň. Jack jen přikývnul.

Dostat se z SGC nikdy nebylo snadné. Jack doufal, že by se mohli dostat k jedné z únikových cest tak, že by nikoho nezranili. Neví, co se přesně stalo na P3R-233, ale mohl pozorovat určité změny. Nebylo to jenom kvůli změně velení. Ti lidé tady se báli a tím byli nevypočitatelní. To by bylo opravdu hloupé nechat se střelit někým z vlastních lidí.

Jack věděl, že Sam je ten důležitější člověk. Jeho povinností je ji chránit, ať už to bude chtít nebo ne.

Chodba byla prázdná. Spolu se Sam toho strážného, který byl stále v bezvědomí zatáhli do cely. Jack si pomyslel, že ten muž je mladší než on. V jiné situaci by se pravděpodobně nenechal střelit. Jack nechal Sam, aby jim kryla záda. Jakmile zašli za první roh, dostali se do potíží. Ta možnost, jak Jack doufal, že by to mohli zvládnout, se rychle rozplynula, když se na něho ta žena tázavě podívala a utíkala na druhou stranu. Jack na ni namířil zat, ale minul a ta žena to bezpečně stihla do výtahu.

Tak teď si musí pohnout. Bauer bude rychle vědět, kde jsou. Ani se nezabýval tím, že by za nimi poslal nějakou jednotku. Pancéřové dveře se začaly zavírat.

Proběhli pod prvními, pod druhými už se museli sehnout a když zvládli ty třetí, Jack by klidně přísahal, že přitom přišel o polovinu vlasů. Ale na tom nezáleželo. Byli tam. Únikový poklop měl ruční ovládání. Takže už jim nic nebránilo, aby se odtud dostali.

Ale šplhat nahoru, nebyla žádná legrace. Dvacet pater nahoru to bylo pro jeho rameno a kolena jako smrtelný zásah. Jednou za rok probíhala v celém SGC cvičná evakuace, ale po několika prvních cvičeních, to Jack vždycky udělal tak, aby byl v tu dobu mimo základnu.

A teď si přál,.aby na sobě víc v posilovně pracoval. Co by dal za Teal´covi bicepsy. A to, že byla Sam před ním mu taky zrovna moc nepomáhalo, šplhala nahoru jako veverka.

Sam sotva popadala dech, čímž ho ujistila, že už to není daleko. Jack se podíval dolů, jestli je někdo nepronásleduje. Pravděpodobně ne. Bauerovi to bude chvíli trvat, než otevře pancéřové dveře a zjistí, že oni dva odtam unikli. A když to zjistí…no, jsou i rychlejší způsoby, jak se dostat na povrch. A taky si nemyslel, že jejich pronásledování skončí jen proto, že už se dostali z SGC.

Když se dostali až k poklopu, na chvíli se zastavili. I když věděl, že je to zbytečné, poslouchal,jestli zvenku něco neuslyší. A jak se dalo čekat, neslyšel nic. Nějak obešel Sam. Kdyby to měl někdo schytat, bylo by to on. Pomalu otevřel poklop.

Nic. Žádné výstřely. Nikdo neřekl, aby položil zbraň a vyšel s rukama nad hlavou. Takže úplně otevřel poklop a vylezl ven. Sam byla hned za ním. Oba se skrčili a pozorovali okolí. Podíval se na Sam a ta jen pokrčila rameny. A současně vstali.

„O´Neille musíš mě postřelit, abych mohl předstírat, že jste mě přemohli a poslat tak hlídky nesprávným směrem.“

K jeho obrovskému překvapení to Sam opravdu udělala. Protože Sam měla devítku, způsobila mu větší zranění, než Jackův zat. I když šlo jen o průstřel stehna.

„Dávej tu na všechno pozor. Možná budeme potřebovat pomoc, abychom se sem dostali zpátky.“

Jack věděl, že Sam neměla jinou možnost, ale stejně si s ní bude muset promluvit, až ji dohoní.

Teal´c ležel na zemi v potemnělém lese a přemýšlel o tom, jestli jeho jednání bylo moudré.

Nečekal, že ho střelí pozemskou zbraní. Ale, jak řekla major Carterová, jeho symbiont

by měl jeho zranění vyléčit. Ale momentálně to nesnesitelně bolelo. Ale pokud se jeho přátelům podaří uniknout, tak by i ta bolest stála za to. O nedozírnosti toho, čemu čelí, neměl žádné iluze. Nepochyboval, že O´Neill zprostředkoval majoru Carterové útěk, aby mohla vyřešit vrácení kvantového zrcadla tam, kam patří.

Když slyšel zvuky a hlasy skupiny lidí, která to tu prohledávala, ulevilo se mu….nejenom z jednoho důvodu. Pokud je stále hledají, potom O´Neill a major Carterová zatím nebyli zadrženi a taky bylo jasné, že ho ošetří. Teal´c se postavil. Nemohl riskovat, že by ho nenašli. Jakmile ho uviděli, někdo křičel. Poznal majora Gruffa, který tým vedl.

„Pokusil jsem se zastavit majora Carterovou a plukovníka O´Neilla,“ odpověděl mu Teal´c.

„To byla major Carterová. Už nevěřím, že to jsou ti stejní lidé, které jsem znal.“

„Dobře, Smithi vezměte Teal´ca na základnu a zbytek jde se mnou. Nemohli se dostat daleko.“

Teal´c se dokonce mírně usmál, když ho vedli ke vchodu a potom dolů na ošetřovnu. Dr. Fraiserová nebyla moc nadšená, když ho viděla. Ačkoliv nic neřekla, dokud jeho doprovod neodešel.

„Major Carterová a O´Neill potřebovali čas, aby mohli uniknout.“ Odpověděl jí.

„Doktorko Fraiserová, osud světa je v sázce. A tak tahle nepříjemnost za to stojí.“

Doktorka svůj nesouhlas nedala najevo. Pro ni byli vždycky na prvním místě její pacienti.

„A i kdyby udělali nové zrcadlo, stejně pořád nevíme, kam by s ním museli cestovat,“ dodala doktorka.

„Tak to ne, zůstanete tady a necháte se léčit…. nebo vás znovu střelím sama. Vím, že máte problémy s kelno´reemem.“

O´Neill, musel to být O´Neill. Na ženách na Tau´ri je něco zvláštního, zamyslel se Teal´c, když se pokládal zpátky na postel. Za určitých okolností jsou víc agresivnější než muži.

„Dobrá, nestřílíme, pokud je neovládá mimozemská entita a nechovají se agresivně a tím ohrožují bezpečnost SGC a celé planety.“

Což bylo nejdál, kam se ve své omluvě za to, že Sam dvakrát zasáhl zatem, dostal. Za ty roky se Sam naučila brát od něho i takovou omluvu. Nikdy ji nezapomněl pochválit za dobrou práci. Ale někdy nebyl moc sdílný. Například omluva zrovna nebyla jeho silná stránka. Víra, to bylo něco jiného. A momentálně mu byla Sam vděčná za to, že ji jednak naslouchá a taky že ji dostal ven z té zatracené cely. Cestou do Colorada Springs přemýšlela, jestli z toho plánu mám mít radost. Mohla jen doufat, že na ně nebudou jejich nadřízení čekat.

Když udělal Orlin bránu, bylo Sam jasné, že tohle zařízení v jejím domě dlouho nezůstane. Takže, když se vrátila z P4X-636, strávila celou noc tím, že ji rozebrala na kousky a pokoušela se tak zjistit, jak vlastně funguje. Bylo to vyčerpávající, ale stálo to za tu námahu.

Všechno, co zjistila, zašifrovala a uložila pro svou vlastní potřebu. Tehdy byla rozzlobená a cítila se zrazená lidmi, které nazývala svými přáteli. A to nebere v úvahu smutek ze ztráty Orlina. Teprve až tohle všechno udělala, dovolila odvést bránu do oblasti 51. Nepochybovala, že by lidé, kteří tu pracují, mohli přijít na to, jak brána funguje….nakonec. Ne že by měla momentálně moc nápadů týkajících se toho, jak přeměnit bránu v kvantové zrcadlo. Ve skutečnosti si nebyla jistá, jestli by vůbec mohla sestavit Orlinovu bránu. A i kdyby udělala nemožné, dokud Daniel a Teal´c nezjistí, kde jsou ostatní zrcadla….Sam se zhluboka nadechla. To, že bude panikařit, jí moc nepomůže.

Zase se vrátila do přítomnosti, jeden krok za druhým……pokoušet se nezakopnout, neuklouznout…..

Plukovník ji chytil za paži a stáhl ji zpátky, než mohla zakopnout o vyčnívající kámen.

S vědomým úsilím se Sam pokusila dát své myšlenky dohromady. Pěšinka směřovala na lesní cestu, která vedla na asfaltovou cestu. Za chvíli procházeli mezi domy a taky začaly padat první kapky deště. A za tu dobu, než došli k ní domů, byli promočení.

Podle všeho tu bylo všechno tak, jako když Sam odešla. Ne že by si myslela, že by jejich příchod zůstal bez povšimnutí, ale její sousedé byly zvyklí, že se vrací domů v podivnou dobu. Takže si asi myslí, že to není nic neobvyklého.

„Udělejte si pohodlí, jako doma,“ řekla plukovníkovi a šla do své pracovny, aby zapnula svůj počítač. Slyšela, že si Jack pustil televizi a potom, že otevřel ledničku. A cvaknutí otvíraných lahví.

„Vezměte mi taky jedno,“ zavolala na něj přes rameno. Dát si pivo asi není zrovna dobrý nápad.

„Nemyslíte si, že byste se měla aspoň trochu osušit, než začnete pracovat s elektronikou?“ Zeptal se.

V posledních letech si Jack několikrát představoval, že je v ložnici Samanthy Carterové. A nehledal pro to žádnou omluvu. Koneckonců on byl muž a ona atraktivní žena. Bylo to přirozené. Ale nikdy si nepředstavoval, že by se v její ložnici převlékal do šatů jejího otce.

Podíval se na sebe do zrcadla a byl zvědavý, jestli někdy vypadal tak hloupě. Kalhoty mu byly krátké a košile mu byla příliš těsná. Naštěstí mu Sam dala jedenu z jejích nadměrných košil, která mu přece jen seděla líp. I když to, proč nosí něco tak velkého, to tedy nechápal.

Právě teď měla Sam spoustu práce. Takže se Jack cítil mírně nevyužitý.

On už svůj úkol splnil, takže teď nechá Sam, aby zachránila svět. Přešel po kuchyni a vzal si další pivo a posadil se k televizi. Podíval se na hodinky, za chvíli by měli být Simpsonovi…

Na obrazovce se objevila slova *poslední epizoda*. To Jacka zmátlo. Ta série by ještě neměla končit. Vzal si program, kde byla na obalu jeho oblíbená rodina s titulkem POSLEDNÍ EPIZODA. To nemůže být pravda. Do jakého pomíchaného světa se to dostali? Prudce se opřel o křeslo. Cokoliv teď Sam dělá, tak určitě by si měla pospíšit. Na chviličku zavřel oči….a potom je prudce otevřel, když uslyšel vrnění kočky. Podíval se dolů a kolem jeho kotníků se proplétala kočka. Zamňoukala a vyskočila mu na klín a začala příst.

„Carterová!“ Zakřičel Jack. „Je tady kočka a mám její zadek před svým obličejem.“

„Kočka?“ Zeptala se Sam, když rychle vyšla ze své pracovny. „Kočku jsem neměla od….Schrodingera?“

Sam se mu ho zželelo a kočku sundala. Jack si oprašoval kočičí chlupy ze svého hrudníku. Kočky zrovna nemiloval. Sam to naopak cítila jinak. Pevně ji držela, i když se kočka snažila dostat zpátky k Jackovi.

„Začalo to v Cheyenne Moutain, teď je to v Colorado Springs…raději bych se měla vrátit k práci.“

Jack nepotřeboval další vysvětlení. Kočka zaujala svou předchozí polohu, on se posadil na pohovku a díval se na poslední epizodu Simpsonových.

Plukovník Reynolds byl celý svůj život voják…..nebo by tomu rád věřil. Už když byl malé dítě, běhal kolem s holí a předstíral, že střílí na své kamarády. Byl vždycky hrdý na to, že slouží své zemi. Ale tohle…tohle je špatné. Poslechl rozkaz, který dostal, ale to neznamenalo, že by rád udělal to, co musel. Když vám generál řekne *skoč*, tak se cestou na horu ptáte *jak vysoko?*. A nezáleží na tom, kdo to je….nebo co se stalo muži o němž jste si myslel, že velí SGC.

Bauer měl nejistou pověst a nikdo se ho na jeho rozkazy neptal. Ne pokud nechtěl skončit ve vězení…..nebo před vojenským soudem. Teď měl nepříjemný pocit, že to alespoň měl zkusit.

jako major Carterová. Nebyl tady nikdo, kdo by nesouhlasil s tím, že McKay si tu ránu do nosu zasloužil. Ale kdyby udržela svoje ruce v klidu, nebyl by on v nynější situaci,

Byla to klidná, předměstská čtvrť. A dokonce i sousedé, kteří všemu věřili, si uvědomili, že se tu kolem té ženy, která bydlí v čísle 1025, děje něco zvláštního. To už je v posledních letech podruhé, co jsou kolem jejího domu vyšší důstojníci. A to nebereme v úvahu to vyšetřování minulý rok, když ji unesli. Kolem majora Carterové nebylo nic normálního. A to stejné se dá říct o muži, který je momentálně s ní v jejím domě. Reynolds plukovníka O´Neilla respektoval. I když odmítl rozkaz svého nadřízeného, Reynolds věděl, že k tomu měl sakra důvod. O´Neill hrál tvrdě, ale vždycky měl na paměti zájmy svých podřízených a také zájmy celé planety. Plukovník měl sice všeobecně známou *slabost* pro majora Carterovou, ale nikdo o tom nikdy nemluvil…………..kdyby byl Hammond pořád velitelem SGC, nikdy by se nastalo, že by tihle dva byli na útěku. A Reynolds opravdu nechtěl být ten, kdo by je měl přivést. Ale byly tu ty rozkazy. Povídalo se, že jde o získání plánu záchrany světa právě od majora Carterové. A to, že SG-1 byla tímto pověřena, dávalo této akci smysl.

Ten den bylo venku pošmourno, pršelo. Takže uvnitř domu byla rozsvícená světla. Reynolds viděl pohybující se postavu. Podle velikosti věděl, že je to major Carterová. Podíval se na muže, kteří se krčili vedle něho.Mariňáci, kteří určitě neměli ve svých hlavách stejné myšlenky jako on. Někdo z nich už zvedl zbraň s tím, že by stačil jeden čistý výstřel. Reynolds strhl zbraň dolů. Nenechá nikoho, aby na jeho přátele střílel, aniž by jim nedal šanci, aby mohli vyjít ven. Kromě toho, kdyby ten muž znal Jacka O´Neilla, tak by věděl, že on už o nich stejně ví. Nemají kam utéct. Auta obou dvou jsou stále v SGC a pěšky by se moc daleko nedostali.

Žádná odpověď, ale to ani neočekával. Po pravdě řečeno by byl překvapený, kdyby O´Neill něco řekl……..něco, co by bylo možné zopakovat ve slušné společnosti.

„Nemáte žádnou šanci se odtud dostat, Jacku,“ dodal. „Vyjděte klidně ven a nic se vám nestane.“

Světla jedno po druhém zhasla, takže teď už Reynolds žádný pohyb neviděl. Zadržel dech. Na co se Jack O´Neill asi tak chystá? Ačkoliv nikdo asi nepochyboval, že tím *mozkem* tady je major Carterová, Jack uměl také hodně překvapit. Venkovní dveře se se zavrzáním otevřely a Reynolds slyšel, jak muži kolem něho zvedli zbraně. Bezpečí se rozplynulo. Věděl, že pokud by Jack O´Neill vyšel ven a byl ozbrojený, že by tyhle muže nemohl nijak zastavit od toho, aby nestříleli. Mají svoje rozkazy, stejně jako on. Ale pravděpodobně poněkud přísnější, jak je odtud dostat.

Sledoval dveře, které se otevřely ještě víc. Reynolds viděl světlý obrys, jak se něco ve tmě pohnulo. Nejistě i on zvedl svou zbraň. Potom se ozvalo zamňoukání a zrzavá kočka vyběhla na ulici. Reynolds věděl, že tohle mělo jen odvést jejich pozornost, ale stejně nemohl z té kočky spustit oči. Někde zavrčela motorka, Reynolds se otočil a viděl něco neuvěřitelného. Jack O´Neill seděl za majorem Carterovou na její Kawasaki a všem jim salutoval.

Už nikdy. Jack věděl, že Sam jezdí ráda rychle, ale nikdy se osobně neměl zatím možnost přesvědčit, jak moc je ztřeštěná. Navíc osobně by raději řídil on. Sam to jasně zamítla, když se o tom zmínil. Kawasaki potřebuje jemné zacházení….něco, co Jack nemohl ocenit, když se držel, aby vůbec přežil. Carterová měla na to, co znamená jemné zacházení, zcela jiný názor. Když s tím nápadem, odjet na motorce, přišla, Jack si myslel, že to bude její starý Indian

………. a ne nějaká rychlá, ztřeštěná motorka, o tomhle se tedy nezmínila. Vypadalo to, že si jeho nepříjemný pocit uvědomila. A i když viděl jenom její záda, byl si jistý, že se směje.

A taky ta taška plná nářadí, kterou měl přes rameno, mu moc nepomáhala. Pokaždé, když Sam rychle vybrala zatáčku, ztrácel rovnováhu.

A byla mu zima. Jacob si bohužel u Sam nenechal kožený oblek na motorku. I když, podle toho jak jeho dcera jezdí, to není žádné překvapení.Nakonec mohl být rád, že měla Sam alespoň rezervní helmu. A když přežil to, co se jim stalo v Antarktidě. Se zlomenou nohou a vnitřním krvácením, tak na to, že je mu zima, by moc myslet neměl. Ale když Sam zastavila u motelu, byl velice rád. Když slízal dolů, byl poněkud ztuhlý. Nutno říct, že byl trochu napjatý.

Jména pan a paní Smithovi se zdála nejvhodnější. Podle toho, že Sam na sobě měla kožený oblek a Jack byl….o něco starší, nevypadali moc jako manželé. Pokud si budou lidé myslet, že si ji našel někde v baru, tím líp.

Pokoj vypadal tak, jak to očekával, trochu zanedbaný, trochu nasáklý vlhkem, ale jinak dobrý. Jack se sesul na jednu z postelí, zatímco Sam začala vybalovat svoje nářadí.

Takže mu tak bylo jemně naznačeno, že má vypadnout. To je zřejmě to nejlepší.

„To by bylo fajn.“ Sam už měla ve svých očích takový jako by zamlžený pohled a Jack věděl, že už ničemu kolem sebe nevěnuje pozornost, hlavou jí už běží spousta čísel.

Jack tedy rezignoval a podal jí zbraň a vyklouzl ze dveří. Obešel tři bloky a dostal se k pizzerii. A když tam byl, uvědomil si, že nemá vůbec ponětí, co má Sam ráda. Bylo na tom něco zvláštního. Prakticky stojí před koncem světa a on má pocit, jako by tu ženu, se kterou pracuje šest let, skoro neznal. Nebyla to pravda, samozřejmě. Ale stejně pořád nevěděl, co jí má objednat. Feferonky má snad rád každý, ne?

Když se vracel zpátky, obloha se začala vyjasňovat. Jack se podíval nahoru na známé hvězdy. Alespoň tohle se nezměnilo.

Byl to hrad. Přesně takový jako je v Disneyovkách. Ale byl tu jeden problém…vypadalo to, že do něj nevede cesta. Jonas chodil pořád dokola, ale ve spodní části zdi nebylo nic, co by připomínalo vchod.

To nebyla žádná pomoc. Ani nevěděl, jestli má jít dovnitř. Ale i když to byla jen budova, klidně by se vsadil, že to,co chce, je uvnitř.Přešel po padacím mostě a díval se do třpytící se vody, která byla v příkopě. Viděl, jak v hloubce plavou ryby. Byla to jen jeho představa nebo zpívaly?

Jonas to ignoroval. Musí přemýšlet. Všechno to bylo založeno na pohádkách a kouzlech…..

„Dobře, je to rabská pohádka,“ zamumlal si Jonas pro sebe. Špatná volba.

Takže jaká je možnost dostat se do neproniknutelné pevnosti? Podíval se nahoru, měl přitom pocit, že je dost hloupé, co teď dělá a zakřičel,

Z okna ve věži se spustil dlouhý cop zlatých vlasů. Jonas se na ně podíval a potom vzhlédl nahoru. Bylo to vysoko, ale nic, co by potřebovalo nějakou odvahu… Pevně se chytil copu a vyšvihl se nahoru. Vždycky si myslel, že je relativně v kondici, zejména od doby, co je na Zemi a trénuje s Teal´cem. Ale když se vsoukal do okna, jeho ruce a ramena byly skoro ztuhlé.

Po tom, komu ty vlasy patřily, tu nebylo ani památky. A jakmile byl na pevné zemi, cop zmizel.

Místnost měla kruhový tvar a byla v horní části věže. Jediná cesta, která tu byla, vedla dolů…Což byla ironie, když o tom tak přemýšlel. Jonas otevřel těžké dubové dveře a začal sestupovat po točitých schodech. Teď ho bolely nohy. Když si uvědomil fakt, že je to všechno jenom sen, ta bolest byla větší než by si přál. To, že ho to tak bolelo, vypovídalo něco o jeho mysli.

Schody najednou končily u dalších dveří, které byly ozdobeny zrcadlem. Podle jeho odhadu byl několik metrů pod úrovní, kde začal sestupovat………což ho vedlo k tomu, aby začal přemýšlet o žaláři a mučírně a různých způsobech mučení. Nic, co by si chtěl představovat ve světě, kde se právě nachází. Zkusil ty dveře…zamčeno. Podíval se na ně.

Bylo slyšet cvaknutí. Přinutil se dveře otevřít a byl v nádherné síni. Na stěnách byly tapisérie a na podlaze byla sláma. Ve vzduchu byl cítit kouř. Na vzdáleném konci byl stupínek a na něm velký trůn.

„Haló?“ zavolal Jonas a snažil se tak rozeznat, kdo to na tom trůně sedí.

„A teď byste rád věděl, jak se dostat z té kaše, do které jste se sám dostal.“

Ten výkřik byl tak hlasitý, že to Janet přinutilo vyběhnout z její pracovny. Jonas Qiunn se probral. Seděl na posteli na ošetřovně, jeho obličej byl bledý jako stěna.

Janet stačil jeden pohled na monitory, aby věděla, že je silně rozrušený.

Ale jako by ji neposlouchal. A když se snažil zbavit se připojení na monitor, chytila ho za ruce.

„Jonasi, uklidněte se. Jste v bezpečí, budete v pořádku,“ řekla mu Janet.

Janet začala mít nepříjemný pocit. Co když ta radiace, které byl vystaven, ovlivnila jeho mysl? A taky se udeřil do hlavy. Že by nějaké poškození mozku? Krevní sraženina? Jonas se zhluboka nadechl.

„Doktorko Fraiserová, já vím, že to zní šíleně, ale musíte mi věřit. Viděl jsem Daniela Jacksona, vašeho Daniela Jacksona…..a myslím si, že ví, jak nám pomoct. Musíte mi pomoct.“

Upřeně se na něho dívala, zřejmě zvažovala jeho návrh. Vypadal vážně, ale Janet svým pacientům nedávala sedativa jenom proto, že si o to řekli. Ale potom uvažovala, co by vlastně mohla ztratit. Situace na základně se rapidně změnila. Teal´c se z ošetřovny vytratil, dřív než byl vyléčený…..a pokud si Jonas myslí, že by mohl pomoct…..pokud by se stalo to, co Sam předpověděla, nebylo by lepší, aby to všechno zaspal?

„Když to neuděláte, tak se rozběhnu proti nejbližší zdi,“ vyhrožoval.