Všechny poznámky a artefakty doktora Jacksona by klidně mohly představovat malé muzeum. A i když se všichni tři tímhle prokoušou, nebyl si Daniel jistý, že najdou informaci, kterou hledají. V hlavě se mu vyrojila všechna ta klišé….jehla v kupce sena, bylo jedním z nich.

Jackovi by se tohle asi nelíbilo. Když si na něho Daniel vzpomněl, tak jen doufal, že je on i major Carterová v bezpečí, ať už se vydali kamkoliv. Ale nebyl si jistý, že jejich útěk byl zrovna nejlepší plán. Přál si, aby  zavolali nebo se jinak ozvali.

Jacob Carter seděl naproti němu. Pokud se o svou dceru obával, tak to dokázal dobře skrývat.

Nebo je to možná tím symbiontem? Daniel ještě nikdy nebyl tak blízko nějakému goa´uldovi… Tok´rovi…..nebo jak to vlastně je. Nebyl si tak zcela jistý, že je v tom nějaký rozdíl, ale vypadalo, že Jacobovi všichni věří…dokonce i generál Bauer. Což byl jediný člověk, který si nemyslel, že by měl být Daniel mrtvý. A to bylo hezké, opravdu hezké. Z těch pohledů a všeho kolem něho se mu už dělalo špatně…..a to nebere v úvahu tu sestru, kterou

 rozplakal.

Ale teď byl alespoň ve známém prostředí. Být na cizí planetě nebylo zase až tak přitažlivé.

Musel přiznat, že probírat se informacemi mu přece jen přinášelo vetší uspokojení. Tohle prostě byla jeho parketa. Nikdo jiný to tu udělat nemohl….nikdo jiný nebyl schopný rozluštit jeho písmo. Bylo tady tolik fascinujících detailů, že se obával, že by ho to mohlo rozptylovat.

Vypadalo to, že jeho dva společníci podobný problém neměli. Jacob se probíral  hromadou poznámek, kterou měl před sebou mnohem rychleji, než by si Daniel pomyslel. No vlastně když je Jacobova dcera považována za génia, musela to po někom zdědit.

„Dal byste si ještě kávu?“ Nabídl Jacobovi Daniel.

„Ne, děkuji. Selmak kávu nemá ráda,“ odpověděl mu Jacob.

„A něco jiného?“

„Ne, děkuji.“

„Dobře.“

Daniel ale kávu potřeboval. Byl si jistý, že ve své pracovně míval konvici…..ale odhadoval,že tohle asi byla věc, která je v této realitě jinak.

Dostat se do kantýny nebylo tak jednoduché jako dřív. Jedna z chodeb teď byla uzavřena, kvůli tomu co se stalo na tom záchodě. Takže musel o patro výš, přejít k dalšímu výtahu a potom zase sjet dolů. Ale doufal, že mu tahle procházka trochu pročistí hlavu. Potřebuje se soustředit. Potřebuje….

Sakra, potřebuje se odtud dostat!

Dveře výtahu se otevřely a Daniel najednou stál tváří v tvář jaffovi. Když stiskl tlačítko, aby sjel dolů, srdce mu rychle tlouklo.

Co tady dělají jaffové? Přece se sem nikdo bránou nedostal. Možná byl sice hodně zabraný do své práce, ale nikdy se mu nestalo, že by přeslechl alarm oznamující mimozemskou aktivaci brány.

Když se dostal do 28. patra a vběhl do pracovny generála Bauera, sotva popadal dech. Když se nad tím zamyslel, možná by bylo lepší jen generálovi zavolat. Ale když tak znenadání uviděl skupinu ozbrojených jaffů, tak prostě přestal logicky myslet. Takže bylo pochopitelné, že generál Bauer nebyl zrovna nadšený, když Daniel vtrhl do zasedačky.

„Jaffové, 16. patro,“ vydechl.

Kupodivu s ním generál ale nijak nepolemizoval. Zřejmě proto, že se v ten okamžik rozezněl alarm a bylo slyšet hlas Waltera Harrimana.

„Vetřelec na základně, vetřelec….“

„Chci tady hned jednotku!“ dal Bauer rozkaz. A někdo sežeňte Teal´ca. Doktore Jacksone jste si jistý, že to byli jaffové?“

„Uh…byli v plné zbroji.“

„Uzavřete základnu!“

Dobře, nesmí je pustit ze základny ven. To je zřejmě dobrý nápad, ale taky to znamená, že ani oni se nikam nedostanou. A taky bránu nelze použít.

                                **********************************

S těmi jaffy to zase nebylo tak nejhorší, jak se zdálo. Byli tím, jak se náhle změnilo prostředí kolem nich, tak vyvedeni z míry, že jejich odpor byl, podle Teal´ca, velmi slabý. Takže, jak říkal Teal´c, je zvládli bojovníci z Tau´ri sami a jeho pomoc nepotřebovali. Ale byl to alespoň důvod, aby mohl odejít z ošetřovny. Věděl, že ho doktorka Fraiserová nenechá zahanbit, aby tady musel zůstat a tak by byla jeho pověst bojovníka zpochybněna. Jeho střelné zranění nebylo zase tak vážné, aby nemohl vykonávat svoje povinnosti. Jeho symbiont mu pomáhal jeho zranění léčit…..i když to nebylo tak rychle, jak by si on sám přál. Takže teď to musel všechno ohlásit generálu Bauerovi. Kdyby mu Jack O´Neill nepřikázal, aby zůstal na základně, asi by odešel na planetu jaffů. Vůči tomuto generálovi neměl respekt.

Bauer nebyl jediný, kdo čekal na Teal´covo hlášení. Vypadalo to, jako by nejméně polovina SGC byla v zasedací místnosti. Generál konečně přiznal, že tu mají problém, bylo jen škoda, že tohle nemůže osobně vidět Jack O´Neill. Tohle muselo být pro generála velké ponížení.

Ne že by Bauer vypadal nesvůj. Dával McKayovi, kterému bylo trapně, jednu otázku za druhou.

„Musí pro to být jiné vysvětlení!“ Vykřikl McKay.

„Sam o tomhle byla hodně přesvědčená,“ řekl doktor Jackson.

„No ano…když tady mluvíte o poručíkovi Carterové, možná bychom mohli jít všichni domů!“

„V takové situaci mívá obvykle pravdu,“ dodal Teal´c.

„Je nebezpečná. Její teorie nemají žádnou hodnotu.“

„No, tentokrát to vypadá, že má pravdu,“ přerušil ho Bauer. „Pokud tedy vy nemáte jiné vysvětlení pro to, že se na základně náhle objevili jaffové.“

Na tohle neměl McKay odpověď. Bauer přikývl a obrátil se na ostatní, kteří se tady shromáždili.

„Plukovníku Reynoldsi, máte ponětí, kde by mohla Samantha Carterová být?“

„Ne, pane,“ odpověděl Reynolds. „Byli pryč tak rychle že jsme neměli žádnou šanci.“

Teal´c si oddechl, když slyšel, že se jeho přátelům podařilo uniknout. Ale taky si uvědomil, že je teď nemůže nikdo informovat o současné situaci a posledních událostech. Budou muset čekat, až  se je O´ Neill a major Carterová pokusí kontaktovat.

„Zavolejte policii a nechejte je zavřít,“ navrhoval McKay.

„Ne, nikdo  nic zatím dělat nebude. Oni se vrátí, že Teal´cu?“

„Ano.“

„Takže potom musíme čekat a pokusit se zvládnout situaci na základně. Doktore Jacksone, doporučuji vám pokračovat ve vašem hledání.“

                       **********************************************

Jacob Carter měl smíšené pocity, když se připravoval k odchodu ze základny. Na jedné straně cítil povinnost varovat svoje lidi, na druhé straně….bylo dost pravděpodobné, že by svou dceru už nikdy nemusel vidět. Když odcházel, měl opět nepříjemný pocit, že jeho poslední slova, která jí řekl, byla řečena ve vzteku. Přemýšlel o tom, že by ji tu nechal dopis. Ale potom mu došlo, že by ho taky nemusela nikdy dostat.  Bylo tady tolik věcí, které jí chtěl říct.

Sledoval její kariéru již několik let a byl na ni nesmírně hrdý. Ale měl pocit, že jí něco chybí.

Alespoň, kdekoliv byla, byl s ní Jack O´Neill. Byl opravdu dobrý velící důstojník A zdálo se, že chce pro Sam to nejlepší. A i když byla jeho dcera už dospělá a byla také schopným důstojníkem, Jacob o ni měl stejně starost. Bylo to otcovské privilegium.

Teď stál před bránou a čekal až seržant, vykonávající službu, bránu aktivuje. Jacob věděl, že jsou tu problémy, ale doufal, že to nebude trvat dlouho. Potřeboval se včas dostat ke své lodi.

„Vsadím se, že byste si přál, aby tu teď byla Sam,“ řekl seržantovi, který se na něho zamračil.

Najednou byl slyšet známý zvuk, když se otevřela červí díra.

Viděl, jak si seržant viditelně oddechl, když se podařilo navázat spojení a Jacob na něho kývnul, aby tak ocenil jeho práci a potom spěchal do prostoru brány.

Prošel pancéřovými dveřmi ….a nic tu nebylo. Žádná brána, žádná rampa, jenom prázdná místnost.

„Seržante!“ Zakřičel.

„To není moje chyba!“ Odpověděl mu seržant. „To není moje chyba!“

Jacob udělal několik kroků dopředu a rukou máchl před sebou…..jenom pro případ, že by se brána stala najednou prostě neviditelnou. Byl to ale pouze jen bláznivý nápad. Škoda, že se to nestalo. Opravdu tady teď nic nebylo. Lidé, kteří tu byli, začali panikařit a Jacob je nemohl za to obviňovat. On má před sebou pořád úkol, který má splnit.

„Generále, potřebuji se dostat na Peterson,“ informoval generála Bauera, když se vrátil do zasedačky.

„Cože?“ Zeptal se generál.

„Moje loď je zamaskovaná na přistávací ploše.“

„Je mi to líto Jacobe, nemůžu to udělat.“

„Prosím?“

„Když nemáme bránu, tak ta loď je jediná možnost, jak se někam ze Země můžeme dostat. SG-1 ji bude potřebovat.“

„Předpokládáš toho hodně.“

„Já vím.“

„Ale já odcházím.“

„Ne, neodcházíš.“

„A ty mě zastavíš?“

Bauer pokynul vojákovi, který tu hlídal. Jacob nemohl uvěřit tomu, co viděl.

„Eskortujte generála Cartera do VIP pokoje,“ dal mu Bauer rozkaz. „A ujistěte se, že tu zůstane, dokud si ho nezavolám.“

Tohle přece musí být jenom vtip. Tohle se přece nemohlo stát. Když si vzpomněl, jak byl rozčílený, když se Sam nechala zavřít….

                            *****************************************

Jack seděl venku před jejich pokojem v motelu a zase se díval na hvězdy. Přemýšlel o tom, jestli by ho někdo mohl  poznat a jestli by nebylo lepší raději zůstat uvnitř. Ale potom se rozhodl, že zůstane venku. Carterová pořád pracovala. A dokud neskončí, tak stejně neměl co dělat. Ani se nemohl dívat na televizi, protože Sam ji rozebrala. A den utekl, aniž by se něco zajímavého stalo. Nikdo se ho nepokusil během posledních 24 hodin zastřelit, takže mohl být v klidu.  Samozřejmě tu bylo to, že Sam už pracovala moc dlouho. Jack nechápal, jak to může vydržet. Pokud vůbec spala, tak to bylo tak půl hodiny, co on byl ve sprše.

Sám se sebou uzavíral sázky, jak dlouho to ještě může Sam  vydržet a vlastně ji nemohl nijak zastavit. V sázce toho bylo příliš mnoho.

Podíval se na hodinky. Už by bylo načase dát si něco dalšího k jídlu.Objednat si něco po telefonu ale nemohl, protože Sam ho taky nějak použila. Zakručelo mu v žaludku.

Když se chystal vstát, všiml si, že se ze tmy vynořila nějaká postava.

„Hej,“ usmál se , když poznal, že je to Sam. „Máte pauzu?“

„Už nemůžu přemýšlet,“ přiznala Sam.

Posadila se vedle něho a tiše si povzdechla. Jack na sobě nechtěl nechat znát, že tohle ho překvapilo.

Nestávalo se často, že by Sam dávala najevo své znepokojení, vyčerpání….. zranitelnost.

„Proč se trochu nevyspíte?“ navrhl jí.

„Nejsem si jistá, že bych mohla. Moc kofeinu.“

Nepřítomně si masírovala ramena. Jack si na jedinou bláznivou chvilku pomyslel, že by jí pomohl, ale potom sám sebe zastavil. Nemluvili, bylo to až nepřirozené. Nevědět, co říct, bylo neobvyklé především pro něho. Sam ani žádné hluboké myšlenky neočekávala. Vypadala docela šťastně, že tu může na chvíli jen tak sedět a nic nedělat.

„Povídejte mi o hvězdách, pane,“ řekla.

„Cože? Já?“ zeptal se. Byl její žádostí zmatený.

„Já jsem jejich analýzou strávila tolik času, že jsem nikdy neměla opravdu čas pozorovat noční oblohu. Nejsem si ani jistá, jestli ta souhvězdí znám.“

„To myslíte vážně?“

„No, možná některá ano, ale stejně mně o nich povídejte.“

„Dobře….uh…tam je Velký vůz, támhle Malý vůz a tam Polárka. Venuši teď vidět nemůžeme….a támhle je Mars a …..“

Jack zmlkl a hledal něco na obloze. Myslel si, že se spletl.

„Pane?“ Zeptala se Sam.

„Nemůžu najít Jupiter,“ řekl jí.

„Možná teď není ten správný čas.“

„Ne. Díval jsem se na něj minulou noc. Měl by být právě támhle.“

Ta část oblohy, na kterou ukazoval, byla úplně bez hvězd. Sam vedle něho ztuhla.

„To kvůli tomu brána správně nefungovala,“ vydechla. „Planety, se kterými jsme se pokoušeli spojit, nejsou ve své pozici.“

„Což znamená?“

„Ten efekt se neprojevuje  jen tady na Zemi a máme méně času, než jsem si myslela.“

„Tak nějak jsem si myslel, že tohle řeknete. Takže jak moc času?“

„Týdny….nejvíc měsíc.“

„Sakra.“

„Musím jít. Musím se vrátit k práci.“

A Jack neměl to srdce ji zastavit.

                      ****************************************

Sam od něho odcházela nerada. Tak jak moc by tu s ním ráda zůstala…..tak moc měla práce. Vrátila se do pokoje. Když viděla ten nepořádek, co tu udělala, moc dobře jí nebylo. Co udělala? Nic z toho nedává smysl. Opravdu si myslela, že by mohla udělat to, co stvořila tak dalece vyspělá rasa? Jenom si mohla představit, co by na to řekl její otec. To, že si vzpomněla na svého tátu, ji trochu uklidnilo. Poslední věc, kterou chtěla udělat, by bylo dokázat to, že on měl pravdu. Znovu slyšela jeho slova…Carterovi se nevzdávají. Jen by teď ráda věděla, kde má začít.

Čím víc se na to dívala, tím víc byla přesvědčena, že to nebude fungovat a že musí začít úplně znovu. Všechno to znovu rozebrala a tehdy do jejich pokoje přišel plukovník. Nic na to neříkal, jenom jí sdělil, že zajde pro žebírka a zelný salát. Když Sam to zařízení rozebrala na kousky, přemýšlela o tom, jestli se nemá pokusit chvíli spát. To, že vypila moc kávy, byla jen výmluva. Sam nechtěla usnout a probudit se někde úplně jinde. Během několika posledních hodin uvažovala o tom, jestli je stále ten stejný člověk, kterým byla, když tohle všechno začalo. Je pořád v té stejné realitě? A co plukovník? Moc přemýšlím a nic nedělám. Vzala šroubovák a dala se do práce.

                    *************************************************

Obloha byla rudá. A Jonas si s úlevou oddechl. Byl zpátky. Po tom, co mu dala doktorka sedativa, myslel, že už ztratil spojení, jeho vědomí bylo…. ano nebyl vzhůru a ani nespal. Temné, chladné místo. Chtěl vědět, jestli nezašel moc daleko, někam až za hranici snů. Ale rudé slunce ho hřálo do zad, když stoupal ke věži.

Uvnitř to bylo úplně něco jiného. Pochodně svítily tlumeně a plamen se chvěl, jak spěchal dolů do té nádherné síně. I když to bylo iracionální, Jonas nechtěl zůstat tady v té tmě. Nemohl si pomoct, ale cítil, i když to mohlo vypadat bláznivě, že jeho sen je ovlivňován tím, co se děje ve skutečném světě.

Když viděl Daniela, jak tu stojí u okna a dívá se ven na rudou krajinu, oddechl si.

„Jsem zpátky,“ řekl Jonas.

„Ah,“ byla Danielova odpověď.

„Přišel jsem pozdě?“

„Ne, ne, ne.“

Jonas z toho začínal mít nepříjemný pocit. Jenom se mu to zdálo nebo vypadal Daniel trochu…no…naštvaný?

„A tady tkala nocí i dnem,

kouzelnou síť pestrých barev,

slyšela ten šepot,

prokletí svého života, pokud zůstane….“

Daniel zmlkl a šel směrem k Jonasovi.

„Rozuměl jste?“ Ptal se ho.

„Ne zcela.“

„A tomu všemu tady?“

Jonas zakroutil hlavou. Opravdu neměl ponětí o tom, o čem to Daniel mluvil. Když jim chce pomoct, proč mluví tak nejasně?

„No tak, Jonasi. Není to tak těžké! Rozhlédněte se kolem sebe!“

„Jsem na nějakém hradě.“

„A jak jste se do něj dostal? Dveřmi?“

„Pohádky, příběhy?“

Daniel mu zatleskal. Jeho další slova byla vyřčena tak potichu, že Jonas musel napínat uši, aby ho slyšel.

„Tam to můžete najít. V příbězích, legendách, pohádkách, které vyprávíme dětem před spaním. Strašíte je macechou, zlou čarodějnicí, skřítky, kteří žijí pod mostem. A ani na chvíli nevěříte, že by to všechno mohla být pravda.“

„Co by mohlo být pravda?“ Odvážil se Jonas zeptat.

„Poslouchejte mě Jonasi! Pokouším se vám to říct!“

„Zrcadlo celé popraskalo.

Ta kletba mne dostihla.“

„Je to ta báseň?“

„Víte, opravdu bych byl rád, kdyby tady byl Teal´c nebo Sam, oni by to pochopili.“

*Skvělé*, pomyslel si Jonas, ani jeho představy si nemyslí, že je hoden být členem SG-1.

„No, máte štěstí, že to není plukovník O´Neill,“ připomněl mu Jonas.

„To je pravda. Ačkoliv i Jack má taky něco do sebe. To byste si měl pamatovat.“

„Jistě.“

„Jonasi, všechno, co potřebujete, je tady, v rýmech, v příbězích, v básních. *Mezi hvězdami putuje meteorit, nechávající za sebou zářící stopu.*“

A potom Jonas přesně pochopil, co mu Daniel vlastně říká. Jsou to astronomické údaje. Takhle by mohli najít hvězdný systém. Zaplavila ho euforie.

„Děkuji,“ řekl Danielovi.

„To nic, jen to nezapomeňte říct Teal´covi.“

„Řeknu.“

„A asi bude nejlepší, když nikomu nebudete povídat, že jste mě viděl. Možná by si mohli myslet, že jste…“

„Blázen?“

„To taky.“

„Nashledanou.“

Jonas tady chvíli stál. Takže, jak se odtud teď dostane?

                              *************************************************

Walter Harriman teď neměl co na práci. Když brána zmizela, seděl chvíli na své židli a doufal, že by se zase mohla objevit. Potom šel dolů do prostoru brány a sledoval vědce, kteří

se pokoušeli zjistit, jak se to vlastně stalo. Přemýšlel o tom, že mu připomínají kuřata bez jejich kvočny nebo včely, které přišly o jejich královnu. Jen tam tak stál a díval se na ně. Nikdo se ho neptal na jeho názor, dokonce si ani nevšimli, že tady je. Proč by měli?

Vždyť je tady od samého začátku. Věděl o všem,  co se s bránou dělo. A teď je pryč. A stejně tak důvod, proč by tu měl být i on.

Chodby se zdály cizí. Walter se snažil vzpomenout, kdy se naposledy procházel po SGC.

Obvykle se zapíše a jde přímo dolů do kontrolní místnosti. Tady zůstane, než mu skončí směna. Teď…. nevěděl, co má dělat. Nedostal žádné rozkazy. Vypadalo to, že generál se víc zajímá o to, kde se momentálně nachází major Carterová. Jako kdyby byla schopná sem najednou vtrhnout a vyřešit jejich problémy! Nebyla tady přece tím nejchytřejším člověkem. Byl tu například Siler…..ale ten je pryč. Kolik ještě? Všechno, co znal, se změnilo, přeměnilo se v něco nepoznaného. Už to nebyl jejich domov.

Něco se v něm změnilo, jako by to ovlivnilo chemické reakce na molekulární úrovni v jeho mozku. Všechen ten vztek a frustrace za posledních pár dní se dostaly na povrch. Najednou věděl, že všichni tady jsou proti němu, každý ho nenávidí. Bylo to neotřesitelné zjištění a on s tím musí něco udělat. Ukáže těmto lidem, že si s ním nemohou jen tak zahrávat.

                             *****************************************

„Je to ten příběh,“ oznámil Jonas.

„Co?“ zeptal se Daniel.

Jonas se tu objevil před deseti minutami. Stále měl na sobě nemocniční oblečení a taky ho podpírala doktorka Fraiserová, ale ve vzduchu bylo cítit, že Jonas přišel s něčím triumfálním.

Doktorka Jonase rychle posadila na židli, aby jim mohl říct to, na co přišel….

Jonas jim nevysvětlil, jak na tuhle bláznivou teorii přišel, ale nevypadalo to, že by na tom záleželo. Daniel se podíval na Janet a Teal´ca, kteří se oba tvářili, že je to nepřesvědčilo.

„Jaký příběh?“ Zeptal se Daniel.

„O tom zrcadle, které se roztříštilo, o souhvězdí, o vousatém meteoritu…..“

„O kometě?“

„To by mohlo být ono…..a Teal´c, Teal´c tohle zná.“

„Teal´c?“

Teal´c se zrovna netvářil že by něco takového věděl. Jak by mohl? Jonas říkal nesmysly. Doktorka by ho měla vzít zpátky na ošetřovnu a dát mu zase nějaká sedativa nebo tak něco.

„Odkud to všechno víte?“ Zeptala se doktorka.

Jonas okamžitě neodpověděl. Vypadalo to, že mu je tato otázka nepříjemná.  Ale, možná na tom, co jim řekl, něco je. Je tady určitě spousta záznamů o zrcadlech. Nebylo to zase tak mimo, možná by se mohlo něco zakládat na faktech.

„Vzpomenete si přesně na ta slova?“ Zeptal se Daniel.

„Uh…Zrcadlo celé popraskalo,

 tak kletba mě dostihla,“ odpověděl Jonas.

„To je Lady of Shallot!“

„Daniel Jackson a já jsme o tomhle diskutovali před mnoha roky,“ dodal Teal´c.

„Jsou  tam nějaké údaje,“ pokračoval Jonas.

„Takové, abychom našli planetu?“ Zeptal se Daniel.

„To nevím.“

Daniel šel k poličce s knihami a vytáhl jednu starou kopii básní od Tennysona.

 Je to divné, je na stejném místě, kde ji má i on. Našel přesně tu pasáž, o které Jonas mluvil.

Prohlížel si všechno pozorně. Byl tu měsíc, kometa, souhvězdí, které bylo součástí zlaté galaxie.

„To nestačí,“ řekl Daniel.

„Cože?“ ptal se Jonas.

„To nestačí. Podle tohohle ji nemůžeme najít.“

Daniel hodil knihou přes celou místnost. Bylo mu jedno, že se strany rozletěly po celé podlaze. Nemohl tomu uvěřit. Byli zase na úplné začátku.

„Možná to není v této básni.“ Dodal si Jonas odvahu.

„Potom tedy ve které?“ Ptal se Daniel.

„Ve světle rudého měsíce, kde se tajemné hvězdy dotýkají ptačích křídel…..“ řekl Teal´c.

„Cože?“

„To jsou jaffské verše, které vlastně říkají totéž.“

„Jací jsou to ptáci?“ Ptal se Jonas.

„Druh podobný kolibříkovi.“

„Pořád nevidím, jak nám tohle pomůže,“ řekla Janet.

„Ty tajemné hvězdy ………. to musí něco znamenat,“řekl Daniel.

„Kdo by to mohl vědět?“

„Sam.“

„Skvělé. Ani nevím, jestli si vůbec s sebou vzali telefon.“

                    ******************************************

Někdo s ní třásl. Sam se po něm ohnala a potom si uvědomila, že je to plukovník, který se ji pokouší vzbudit. Obloha byla šedivá a ke svému zděšení zjistila, že leží na polštáři. Polštář? Dívala se na plukovníka a nechtěla vědět, jak dlouho vlastně spala.

„Když jsem se vrátil, tak jste spala,“ řekl na svou obranu.

„Měl jste mě vzbudit!“ Protestovala Sam.

„To jsem právě udělal. Volá T.“

Ještě to neskončilo, uvědomila si, když si vzala telefon.

„Teal´cu, co se děje?“ Zeptala se.

„Potřebujeme vaši pomoc,“ odpověděl jí. „Jonas Quinn věří, že zná místo, které hledáme.“

„A jak vám mohu pomoct?“

„Co znamená * kde se tajemné hvězdy dotýkají ptačích křídel, které jsou rozprostřené napříč oblohou.*?“

„Jak ti ptáci rychle pohybují křídli?“

„Asi 400 až 500 krát za minutu.“

„Dobře, myslím, že to, co mi popisujete, je pulsar zakrytý zbytky supernovy. Vypadá to, jako dost dominantní věc na noční obloze té planety.“

„Zajisté. A jak ten pulsar můžeme najít.“

„ Na internetu existuje australská databáze o pulsarech. Je to pouze na mém počítači. Požádejte některého z fyziků, aby vám s tím pomohl.“

„Děkuji majore Carterová.“

Na chvíli zmlkl a Sam slyšela v pozadí ještě další hlas. Znělo to jako Daniel Jackson, ale bylo těžké to určit. Měla pocit, že ještě není úplně probuzená.

„Chci mluvit s O´Neillem,“ nakonec řekl Teal´c.

„Jistě.“

Sam předala telefon dřív, než se jí mohl Teal´c zeptat, jak je na tom ona se svou prací. Znělo to, jako by oni na to byli mnohem lépe než je ona.

O´Neill s ním mluvil několik minut, ale Sam toho z jejich rozhovoru moc nepochytila.

Osud vesmíru má ve svých rukách a co vlastně udělala? Klidně si usnula. Ale nemůže panikařit. Musí tomu problému čelit klidně a racionálně. Uvědomila si, že se dívá na plukovníka, jak uklízí to, co tu zůstalo po jejich posledním jídle. Vypadalo to, že s ním není něco v pořádku. Není zrovna typ, který byl uklízel.

„Teal´c vám musel něco říct, co to bylo?“ Zeptala se.

Na tváři se mu objevil odevzdaný úsměv.

„Máme další problém. Brána je pryč.“

„Pryč? Jak?“

„Podle T prostě zmizela.“

„Do pytle.“

„To ano.“ Nic víc se tady nedalo říct. To, že ztratili bránu, bylo děsivé. Ale nikde není dáno, že by ta planeta, kterou hledají, byla v síti bran. Budou to muset udělat postaru.

„No alespoň máme pořád tátovu loď,“ řekla Sam.

„A teď…dáte si něco?“ Zeptal se jí Jack a vrátil se k jídlu.

„Ne, díky,“ odpověděla mu.

Jenom pokrčil rameny a začal jíst. Sam se zrovna teď na jídlo nemohla ani podívat. Zvlášť takové jídlo, které bylo studené, se spoustou tuku. Vypadalo to, že to plukovníkovi moc nevadí. A taky ho neviděla, že by někdy něco přibral…..sakra!

Vrátila se k hromadě součástek na vedlejší posteli a začala se jimi probírat. Pokoušela se najít něco, co by mohla použít. Plukovník musel minulou noc spát na podlaze. Byl tam polštář a přikrývka přímo před koupelnou. Když si vzpomněla na to, o čem minulou noc přemýšlela, tak tohle ji dostatečně přesvědčilo o tom, že je to opravdu stále její Jack O´Neill.

Všechno, co teď potřebovala, byla mikrovlnka, kelímek vosku…a další televizi.

                  ***********************************************

Jako by z něj sršel oheň. Jak se to stalo a proč, Rodney McKay nevěděl, ale určitě tu nehodlal čekat tak dlouho, aby to zjistil. Stálo ho to hodně úsilí, aby si zachránil svůj zadek a nepřišel tady k úrazu. Toho muže odněkud znal: šedé vlasy, brýle, pletená vesta. Nebyl to zrovna typ člověka, který by kolem sebe působil nějaký rozruch. A kde jsou najednou všichni vojáci, když je člověk potřebuje? Co takhle se pokusit tohohle blázna zastavit? McKay si nebyl moc jistý, jak daleko utekl, ale určitě uběhl vetší vzdálenost než je schopný. Bylo mu jasné, že s jeho kondicí je to špatné….buď to nebo má infarkt.

Vypadalo to, že nemůže uniknout. Každý výtah, ke kterému  přišel, měl zavřené dveře a ten muž mu byl v patách, takže se Rodney nemohl zastavit a čekat. Jediné, co mohl udělat, bylo běžet dál, dokud nepadne vyčerpáním. Ten muž, který ho pronásledoval, však unaveně vůbec nevypadal.

Co je to tady se všemi kolem? Je snad on jediný, kterému zůstal zdravý rozum? Generálovo chování v poslední době, dávalo Rodneymu důvod k tomu, aby začal o generálově zdravém rozumu pochybovat. Všichni ví, že názory poručíka Carterové nemají žádnou cenu.

Zariskoval a otočil se. Tem muž ho doháněl. A protože se podíval za sebe, zapomněl zabočit za roh a tak vrazil přímo do zdi. Sesul se na podlahu a už nebyl schopný se znovu zvednout.

Ten muž se zastavil a usmíval se, dával tak najevo svou převahu. Vystřelil z plamenometu, takže se Rodney kryl. Plamen byl tak blízko, že cítil jeho žár. Ale nespálil ho….zatím ne.

„Prosím, prosím,“ žadonil.

„Znáte mě?“ Ptal se ho ten bláznivý muž.

„Cože?“

„Řekněte moje jméno!“

„Já je neznám.“

„Řekněte je!“

„Neubližujte mi!“
McKay věděl, že kňourá, ale bylo mu to jedno. Nikdy nepředstíral, že je hrdina. To je pro méně inteligentní lidi. Lidi, kteří jsou tak hloupí, že nevidí, že jejich čas vypršel. Pevně zavřel oči a čekal.

…..a čekal.

„Rodney, můžete vstát.“

To byla doktorka Fraiserová. Pomáhala mu na nohy.

„Kde je? Kam zmizel?“ Vydechl McKay, když zjistil, že nikdo jiný v té chodbě už není.

„Kdo?“ Zeptala se doktorka.

„Uh…“ McKay si uvědomil, že je po všem a vlastně si nemůže pořádně uvědomit, jak ten muž vypadal…..kromě toho, že měl plamenomet.

„Jestli jste si jistý, že vám nic není, tak byste mohl po svých,“ řekla mu Janet.

„Jistě, cokoliv.“ Cokoliv, jenom aby se odtud dostal. Poslušně ji následoval do laboratoře, kde už na ně čekal Daniel Jackson. Vzhlédl od počítače, na kterém pracoval….nebo se o to snažil.

„Takže jste ho našla, dobře,“ zamumlal. „Tohle nedává smysl.“

„To protože jste archeolog, uhněte mi,“ odpověděl mu McKay.

Daniel vstal a McKay se posadil na jeho židli. Ten program poznal okamžitě, astronomická databáze.

„Takže, co hledáme?“ Zeptal se.

„Pulsar,“ odpověděl Daniel. „Mělo by nás to dovést k planetě…..“

„Jaký pulsar, je jich tu několik.“

„Uh, co to Teal´c říkal?“

„Tajemné hvězdy….mezi 400 a 500 sty pohyby za minutu,“ řekla Janet rychle.

„Dobře.“

Amatéři, pomyslel si Rodney, když prohlížel katalog. Byly zde čtyři možnosti.

„Musíte mi dát ještě nějakou další informaci……pokud nechcete prohledávat  celou galaxii…“

„Uh…kde jsou?“ Zeptal se Daniel.

„Jeden je v souhvězdí Střelce, druhý v souhvězdí Býka, ten třetí v souhvězdí Kentaura,“ odpověděl mu Rodney.

„A ten čtvrtý?“

„No to je diskutabilní. Je úplně na okraji, takže k nim možná nepatří.“

„Takže ho vyškrtneme,“ řekla Janet. „A co ty ostatní? Danieli?“

Daniel si něco mumlal. Jako by to byla nějaká báseň.

„Musí to být Střelec!“

„Dobře….v tom případě mluvíte o PSR J1930+1852, 16 000 světelných let…..“ řekl. „Samozřejmě předpokládáte, že je tahle planeta pořád v linii, z níž je ten pulsar vidět…“

„Můžeme se tam dostat?“ Ptal se Daniel.

„Máte loď, která tak dlouhou cestu zvládne?“

„Ano, díky.“

A bylo to. Ti dva tu nechali McKaye samotného. Ten se cítil trochu víc rozladěný. Ale zase ne tolik, aby šel za nimi a chtěl, aby ho zasvětili. Jediný pohyb, který udělal, byl, že šel ke dveřím, aby je mohl zamknout.

                                    ***********************************************

Hotovo. Sam přesně nevěděla, jak a nebo proč, ale zrcadlo bylo hotové…a nebo alespoň tak, jak si byla jistá, že má vypadat. Byl tady ale problém s naquadahovým reaktorem jako zdrojem. Nevěděla, jestli to bude po jeho připojení fungovat. Budou muset zpátky na základnu a doufat, že nikdo nevydal rozkaz, aby je, když je uvidí, zastřelili. Euforie z toho, že nakonec to zrcadlo dala dohromady, zastínilo její vyčerpání. Toužila po tom, vrátit se zpátky do SGC a otestovat to zrcadlo…. i když tím, jak je poveze na své motorce, si nebyla jistá. Tohle její zrcadlo bylo menší, než to které našli. Ale stejně bylo poněkud neskladné. A když si vzpomněla na to, jak se při jejich cestě sem plukovník tvářil, zřejmě by dal přednost nějaké jiné možnosti přepravy. Když si Sam na jeho vyděšený výraz vzpomněla, usmívala se.

Bylo pozdě. Uplynul další den. Ale tentokrát tu byl pocit vítězství a ne deprese.

„Pane!“ zavolala.

Jack vyšel z koupelny, vlasy měl stále ještě mokré, jak se sprchoval. Sam se na něho usmívala.

„Bylo načase!“ A taky se usmíval, to její nadšení bylo nakažlivé.

„Jenom doufám, že to bude fungovat. Dokud se nedostaneme na základnu, nemůžeme to otestovat.“

„A čekáme na co?“

Sam zavrtěla hlavou a zasmála se.

„Tentokrát řídím já,“ dodal Jack.

„Cokoliv řeknete, pane.“

Ve skutečnosti jim to trvalo trochu déle, než se sbalili a vyjeli. Sam zabalila zrcadlo do prostěradel a přikrývek. Doufala, že je tak ochrání při dlouhé cestě. Jack vyšel ven a najal auto. Aspoň doufala, že si je pronajal. Sam se rozhodla, že bude lepší, když se ho nebude moc ptát. Když je v sázce osud světa, tak by jedna malá krádež přece zase neznamenala tak moc. Ačkoliv tohle bylo něco, co by vykompenzovalo to, jak velký nepořádek udělala ona v jejich motelovém pokoji. Byla skoro půlnoc a oni byli konečně připravení k odjezdu.

Když Sam nastupovala do auta, podívala se na oblohu. Byla zatažená, takže nemohla říct, jestli se hvězdy nějak podstatně změnily. Najednou zafoukal studený, ostrý vítr a Sam pocítila nepříjemný chlad i přesto, že měla na sobě koženou bundu. Kdyby nevěděla, že je červen, myslela by si, že asi začne sněžit. A nebylo to jenom to počasí, něco je tu špatně. Vypadalo to, že plukovník si to uvědomil taky. Byl podivně zaražený, když vyjeli do tmavých ulic.

A na sníh nemuseli dlouho čekat. Než ujeli míli, začaly padat první vločky. Po dvou minutách byla viditelnost skoro nulová. Sam se podívala na Jacka.

„Klid,“ řekl jí. „Učil jsem se řídit v mnohem horších podmínkách než je tohle.“

„Dobře,“ zamumlala Sam.

To, že už je tím ovlivněno počasí na Zemi, jí dělalo mnohem větší starosti, než to že sněží.

Jen doufala, že je to omezeno jen na Colorado Springs.

 Budovy byly zasněžené a za jiných okolností by to možná považovala za přitažlivé…kdyby byla uvnitř domu, seděla by u krbu a nemusela spěchat do SGC, aby zachránila svět. Sníh padal čím dál víc a když se dostali k hoře, ještě se to zhoršilo.

„Předpokládám, že jste nemyslel na to, abyste ukradl nějaké sněhové řetězy,“ řekla Sam.

„Ukradl? Tak ošklivé slovo, Carterová.“

„Takže jste se nejdřív zeptal?“

Auto před nimi náhle změnilo směr, takže když Jack šlápl na brzdy, zanadával si. Jejich auto dostalo smyk a Sam to zatlačilo na okraj jejího sedadla.

„Pitomec,“ zakřičel plukovník, když zase dostal auto pod kontrolu.

Když se Jack dostal zpět na silnici, Sam se otočila, aby se ujistila, že je zrcadlo v pořádku.

Doprava kolem zhoustla. Lidé věděli, že se tu něco děje…. jak by taky ne? Panika byla přirozená reakce na tak neobvyklé počasí. Dost na to, aby lidé přestali racionálně přemýšlet. Všimla si řady, která se tvořila u benzinové pumpy. Tím, jak doprava houstla, jejich rychlost se rapidně snižovala. Lidé nevěděli, jak mají ve sněhu své auto řídit. Vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že zastavit každou chvíli na tom lepkavém povrchu, je to nejlepší, zvlášť na kopci.

Čím déle byli na cestě, tím víc sněžilo a Sam měla stále větší obavy. Dívala se směrem na východ a přála si, aby se rozbřesklo. Obloha v tom místě byla trochu šedivá. Nejdřív si myslela, že je to od světel ve městě.

……a potom vyšlo slunce.

Plukovník zastavil, tak jako mnoho dalších lidí. Vystoupili, aby se na ten východ podívali. Bylo to ale špatné, moc špatné. Bylo teprve půl druhé ráno a slunce už vycházelo. Obrovské, jako by bylo nafouknuté. Takový pohled Sam nikdy  neočekávala, ne tady, ne na Zemi.

„Tohle by se nemělo stát,“ mumlala.

„Já vím,“ odpověděl jí plukovník. A věděl to, co většina těch lidí ne. Tohle bylo staré slunce, které bylo už unavené svým životem. Chtělo hořet a ničit. Sníh se rozpouštěl. Lidé začali křičet. Sam cítila, že ji někdo chytil za paži. Nejprve ho chtěla odstrčit a potom si uvědomila, že je to plukovník, který ji tahal zpět do auta. Když byli uvnitř, zamkl dveře. Auto se úplně kymácelo, když se kolem něho lidé drali pryč. Sam si všimla, že plukovník vytáhl svou zbraň. Přála si, aby mohla udělat totéž.

„Zalehněte,“ radil jí Jack a Sam se k němu v tom malém prostoru přikrčila. Někdo jim rozbil boční okno, byli pokrytí úlomky skla. Sam se v nevhodný okamžik podívala nahoru a něco ji udeřilo do tváře. Dotkla se toho místa a zjistila, že krvácí. Červená jako ta obloha, jako to slunce. Přestože měla tolik zkušeností z boje, udělalo se jí špatně.

Najednou se plukovník postavil a vystřeli skrz zadní okno. Sam si uvědomila, že někdo chtěl vlézt vzadu do auta. Otočil se a hodil jí svůj telefon.

„Zavolejte vašemu tátovi,“ nařídil jí. „Budeme odsud potřebovat pryč.“

                                    ***************************************

„Už bylo na čase,“ bylo jediné, co Jacob Carter řekl, když uslyšel hlas jeho dcery.

V pozadí slyšel výstřel z pistole. Což stačilo, aby zapomněl na všechny další komentáře, na které se chystal.

„Jste v pořádku?“ Ptal se naléhavě.

„Ne, nejsme,“ odpověděla mu Sam. „Všechno se řítí do pekla. Máme zrcadlo, ale nemůžeme se k tobě dostat.“

„Vydržte, už jsem na cestě.“

„A vezmi s sebou naquadahový reaktor.“

Znělo to, jako kdyby ho volala, aby ji zachránil před jejím prvním přítelem….jakže se jmenoval? Bobby, jak dál? No tím teď ztrácí jenom čas. Vstal z postele a zabouchal na dveře. Voják, který stál před nimi, rychle odpověděl, ale obával se splnit jeho požadavek. Rozkaz byl rozkaz. Ale na druhou stranu byl natolik rozumný, aby poslechl. Nastal čas si promluvit s tím pitomcem Bauerem. A taky byl rád, že má omluvu proto, že se nemůže vrátit k Tok´rům. Ačkoliv Selmak byla k jeho lidem loajální, Jacob opravdu nechtěl svou dceru za těchto okolností opustit. Měl tu loď, byl připravený jim pomoci a tak teď musí jen Bauera přemluvit, aby ho to nechal udělat.

„Už bylo na čase,“ zamumlal, když se generál konečně objevil.

„Jacobe, to není dobrý…..“ začal generál Bauer.

„Jdi s tím k čertu, právě mi volala Sam. Potřebuji se dostat ke své lodi a za nimi.“

„Kde je?“

„Někde na cestě.“

Vypadalo to, že generál chvíli váhal.

„Myslíš, že bych ti lhal o tom, že se obávám o život své dcery?“ Ptal se ho Jacob.

„Vypadá to tam  na nepokoje.“

„Máme stejná hlášení.“ Přiznal generál.

„Tak mě odsud pusť.“

Bauer ustoupil a pokynul směrem k dveřím. Když Jacob vyšel na chodbu, šel za ním. Jacob se chtěl ke své lodi dostat co nejrychleji, ale generál byl zřejmě jiného názoru.

„Mluvil jsem s Jacksonem. Je si téměř jistý, že mají správnou planetu.“

„Téměř jistý?“ Zeptal se Jacob.

„Tohle je to nejlepší, co máme.“

„Dobře, řekni mu, ať mi dá souřadnice.“

„On a Teal´c tady na tebe čekají.“

„Cože?“

„Jackson na tom trval.“

„A ty jsi souhlasil?“

„Odmítl mi poskytnout ty informace, pokud ho nenechám jít. Co jsem měl dělat? Zastřelit ho?“

„Nepokoušej mě.“ Jacob nepotřeboval žádného přisluhovače a podle něj tímhle tento Daniel Jackson právě byl. Ten bývalý by mu nevadil a Teal´c je vždycky vítán. Ale teď opravdu není čas na to, aby se dohadoval. Potřebuje se dostat k Sam.

                              *****************************************

„Cassandro?“

Janet byla trochu překvapená, když uslyšela hlas své dcery. Věděla, že je hodně brzy ráno. Cassandra by měla ještě spát…..pokud nevyužila toho, že její máma není doma a nepozvala si svého přítele.

„Co se děje, zlato?“

Pro Cassie to bylo nejprve těžké dát dohromady pár slov.

„Mami, venku před domem jsou nějací lidé!“ Vykřikla Cassie.

„Zavolala jsi policii?“

„Tam se nedá dovolat. Mami a už vyšlo slunce.“

„Slunce?“

„Ano….a je strašně velké. Lidé začali bláznit. Mami, mám strach.“

„Dobře, zamkni dveře. Budu tam co nejdřív.“¨

„Prosím, pospěš si.“

Cassandře teď bylo sedmnáct a už svou matku zase tak moc nepotřebovala. Ale paniku, kterou Janet v jejím hlase slyšela, nemohla ignorovat. Měla v prádelníku zbraň, ale pokud o ní Cassandra nevěděla, tím lépe. Stejně by jí k ničemu nebyla. A protože ji Chester, Cassandřin pes, vytáhl, to Janet přesvědčilo, aby ji neměla nabitou. A Chester byl tuhle noc na veterině. Možná by se tak nebála. Byl sice malý, ale byl to ochranář, který svou mladou paní velice chránil.

Janet si sundala plášť a spěchala z ošetřovny. Už byla skoro u dveří, když si uvědomila, že se tu něco děje. Jonas Quinn se oblékal.

„Tak to ne, Jonasi,“ zastavila ho ostře.

„Patřím k SG-1, musím jít,“ protestoval.

„Byl jste dlouho v bezvědomí.“

„To nevadí.“

„Moje dcera má potíže. Nemám čas se tu s vámi hádat. Jestli odtud odejdete, tak si pamatujte, že tady nebudu, abych vám tentokrát pomohla.“

„Fajn.“

I když byl jen napůl oblečený, vyšel ven. I od tam kde Janet stála, slyšela zvuk, jak něco spadlo na podlahu. Vyšla ven a stála nad Jonasem.

„Co jsem říkala?“ Zeptala se.

„Dobře, dobře,“ vydechl.

„Sestro!“

Janet ho překročila, nehodlala mu nijak pomáhat. sestra mu pomůže. Je do něho zamilovaná, tak si to pravděpodobně vychutná. Janet má teď na práci důležitější věci.

                    *****************************************

Svíčky svítily jen slabě, chvěly se v neviditelném větru. Teal´c otevřel oči.

Něco se stalo. Podíval se na šedé stěny, postel, obrázky na stěnách a věděl že sem nepatří.

Jeho kelno´reem přerušilo hlasité zvonění.

Podle zvuku našel na stole vedle postele komunikační zařízení.

„Teal´cu?“ Zeptal se ten hlas.

„To jsem já,“ odpověděl. „S kým mluvím?“

„Tady Daniel. Tedy….jdeme? Počkám na tebe před pokojem.“

Ten hlas byl nervózní a nejistý. Teal´c se podíval ke dveřím, byl zvědavý, jestli by ten člověk vtrhl dovnitř. Položil ten přístroj zpátky. Svou výzbroj nikde neviděl a jeho oblečení se taky změnilo na jakési zelené a černé. Nebylo tak pohodlné. Materiál toho, co měl na horní části těla byl měkký a pružný, kalhoty trochu dřely, stejně jako spodní prádlo. Proč má na sobě spodní prádlo?

Na stěně bylo zrcadlo a Teal´c se do něho podíval, aby se pokusil najít další rozdíly ve svém zjevu. Hlavu měl oholenou, své zlaté tetování měl na čele. Proč je potom na takovém podivném místě? Byl zajat jiným vládcem soustavy? Zkusil dveře od pokoje. Otevřel je úplně snadno. Takže vězněn nebyl.

Vystrčil hlavu ze dveří, aby zjistil něco dalšího. Viděl šedivou chodbu, podél stěny bylo nějaké potrubí. Nebylo to zrovna místo, které by mohl označit jako pěkné. Ale ve službách svého pána už navštívil hodně světů. Byla to pravděpodobně jeho chyba. Procházeli tu nějací lidé. Nebyli to jaffové. Nikdo z nich neměl na čele tetování a měli na sobě stejné oblečení jako měl on. Vklouzl zpátky do místnosti a ještě jednou se podíval do zrcadla. Pokud nezjistí, kde vlastně je a co tu má dělat, potřebuje zůstat nenápadný. Prohledal místnost a našel klobouk. Dal si ho na hlavu, aby tak zakryl své tetování.

A hned potom někdo zaklepal na dveře. Teal´c otevřel a tam stál nějaký muž. Správně předpokládal, že je to ten Daniel, se kterým mluvil tím komunikačním zařízením.

„Už jsi připraven,“ řekl ten muž.

„Ano,“ přikývl Teal´c.

                                *****************************************

Jack znovu vystřelil a doufal, že nikoho nezasáhl. Nemířil tak, aby někoho zranil. Ale když kolem sebe viděl ten dav, nemohl si být jistý, že se někdo nepřipletl té kulce do cesty. Byl sice rád, že už je skoro odehnal….ale nebyl si jistý, jak dlouho je ještě od sebe v patřičné vzdálenosti udrží. To zrcadlo, které měli vzadu v autě nevypadalo jako něco k jídlu nebo k pití. Ale nikdo z těch lidí kolem nepřemýšlel logicky. Jack je ale nemohl za to nijak obviňovat.

Ten pohled na slunce byl děsivý a on věděl, co se stane. Aspoň si to myslel.

„Carterová, bude to ještě horší?“ Zeptal se.

„Cože?“ Zakřičela Sam.

„To slunce.“

„Nevím. Nemělo by být červeným obrem ještě několik miliard let. Možná tak zůstane nebo….“

„Nebo co?“

„Bude se dál zvětšovat a pohltí Zemi.“

„Super. Není tu žádná možnost, že by se mohlo změnit na bílého trpaslíka?“

„Můžeme v to doufat. Ačkoliv by to moc nepomohlo. Teplota by poklesla a Země by zmrzla.“

„To je výběr.“

Jejich auto se otřáslo, když se někdo do něj snažil z boku dostat. Jack se podíval přes Sam,  která byla skrčená na sedadle vedle řidiče, ven. Sakra, kde k čertu ten Jacob vězí? Mohl úplně cítit žár toho obrovského slunce. Po zádech mu stékal pot, který se vpíjel do jeho kalhot. Sam byla taky zpocená a navíc se oba mačkali v tak malém prostoru. To nebylo zrovna dobré(leccos ho přitom napadalo).

Podíval se nahoru a doufal, že uvidí obrys goa´uldské lodi. Ne že by ji mohl vidět, protože  Jacob pravděpodobně použil maskování.

Dvě postavy skočily na střechu auta a prolomily větrací okno. Jack přemýšlel, jestli na ně má vystřelit, ale než se k něčemu přinutil, byly pryč. Právě když začal přemýšlet o tom, že by měli raději utéct, zazvonil jeho telefon.

Sam mu strčila ruku do kapsy a přijala hovor dřív, než měl čas o tom přemýšlet. Jack byl najednou moc zaměstnán tím, že se dva muži snažili rozbít kladivem dveře a dostat se tak dovnitř.

„Řekněte, že už je na cestě!“ Zakřičel a vystřelil dva poslední náboje.

„Právě opustili základnu.“

„Díky bohu.“

„Je tu jeden problém.“

„Proč mě tohle nepřekvapuje?“

„Musíme být v kontaktu se zrcadlem, aby nás táta mohl přenést kruhy.“

„A to mi říkáte teď, když už nemám žádné náboje?“ Podíval se na ten dav kolem. Když se budou pohybovat rychle a potichu, možná si toho nikdo nevšimne.

„Dobře, na můj pokyn….jdeme!“ Nařídil Jack.

Sam otevřela na své straně dveře a Jack udělal to stejné, potom se oba skutáleli na asfalt.

Když přemýšlel o tom, jak dobře jejich pohyb z auta ven vypadal, někdo mu šlápl na hlavu. Cítil, jak se proti jeho kůži tlačí kamínky, ale naštěstí se mu nic nestalo. Prostě měl hlavu ve špatný okamžik na špatném místě. Uvědomil si, že ležet na zemi, není zrovna nejbezpečnější, přesunul se k zadní části auta. Sam už byla vzadu a podávala mu ruku.

Dřepli si a dívali se nahoru na oblohu. Loď bude sice zamaskovaná, ale bude vidět unikající teplo z motorů. Jack sledoval, jak se Jacob s lodí ještě jednou otáčí. Sam ho chytila za ruku a oba dva je stáhla dolů na zrcadlo. Jack si byl najednou moc dobře vědom blízkosti jejího těla. Byla velice blízko. Úplně cítil pod sebou teplo, které sálalo z jejího těla, teplejší než slunce……a to nebylo moc příjemné.

Ucítili závan vzduchu a Jack cítil, jak se horký vzduch, rozpálený od slunce, změnil na chlad nákladní lodi. Na několik sekund se uvolnil.

Někdo hlasitě zakašlal a on si uvědomil, že pořád leží přes Sam a její otec je tu někde v dohledu. Sklouzl dolů a postavil se a taky si stáhl dolů svou zpocenou košili.

„Jacobe,“ usmíval se Jack.

„To je ono?“ Ptal se Jacob a ukazoval na věc, na níž Sam pořád ještě ležela.

„Ano, tati,“ odpověděla mu. „Máš naquadahový reaktor?“

Nebylo pochyb, že ho tady mezi tím vším, nevidí.

„Vzadu, nebyli jsme si jistí, co dalšího bys mohla potřebovat,“ vysvětloval jí Jacob.

„Chci vyzkoušet, jestli to bude fungovat. Mohlo by to stabilizovat to narušení,“ řekla.

„Nemáte teď náhodou mít přestávku?“ Ptal se jí Jack.

Tento jeho komentář Sam ignorovala.

Ne že by čekal, že ho bude poslouchat. Byl nakonec jenom její CO. Nebylo to stejné jako, když by něco řekl její táta. Ten jí ale zrovna teď  pomáhal se zrcadlem doprostřed místnosti. Jack si uvědomil, že ho tu nechtějí a odešel. Teal´c řídil loď. Bylo zřejmé, že spěchali, když neměl ani čas sundat si klobouk. Daniel Jackson seděl na sedadle druhého pilota. Vypadal trochu zeleně, cestování vesmírem zrovna asi nebylo pro něj to nejlepší. Ale byl tady a Jacka z toho měl příjemný pocit. Poprvé od té doby, co Daniel zemřel, to vypadalo, že SG-1 je zase pohromadě.

                            ***************************************

Vesmír je velký. Opravdu, opravdu velký. Daniel se s tímto faktem nemohl smířit. To, že se jejich slunce zvětšilo na 100 násobnou velikost bylo zapomenuto tím, co se před ním objevilo. Opouštěli sluneční soustavu, proletěli kolem Jupiteru, Saturnu… Daniel sotva věřil svým očím, když viděl prstence této planety. Potom mrkl a najednou byly pryč. Začínal chápat, proč si jeho protějšek vybral takovýto život. Tohle všechno…všechny nové zkušenosti… tomu člověk propadne. Najednou si Daniel přál, aby tuhle loď mohl ovládat a cestovat navždy. Až na to, že neuměl řídit nic a navíc tuhle loď už vůbec ne, to byl skvělý plán. Muži přece mají právo na své sny.

Jack stál vedle něho a byl z toho u vytržení stejně jako Daniel. Vypadalo to, jako by i tento Jack byl někdy jako malé dítě, tak jak je to i v jeho světě. Daniel ho občas viděl, jak je nadšený nějakou novou misí, novou technologií, i když se vždycky snažil zůstat ve své obvyklé póze nezájmu o jakoukoliv vědeckou záležitost.

„Tohle nikdy nezevšední,“ zamumlal Jack, když opustili sluneční soustavu. Stihli jen letmý pohled na Pluto, než Teal´c přepnul na hyperpohon a hvězdy se jako by rozpíjely.

„Jak dlouho to bude trvat?“ Zeptal se Daniel.

„Vypadám jako Carterová?“ Odpověděl mu Jack. To jejich jakési souznění se vytratilo.

„Ne…ne, já jenom… to místo je vzdálené 16 000 světelných let…. chtěl jsem jenom vědět…“

„16 000 světelných let?“

„Tak nějak.“

„A vy jste to zjistil?“

„Trochu mi pomáhali Jonas, Sam, Rodney…“

„Hezká práce.“

„Díky.“

Daniel  to vzal jako kompliment, i když se mu Jack odmítal podívat do očí. Udělal vše správně a na tom přece záleží. Ví, kam se mají dostat a pokud bude to zrcadlo, co Sam udělala, fungovat, mají šanci. Někdy je tohle všechno, co potřebuje.

„Pane, je to připravené,“ zavolala na Jacka Sam.

„To šlo rychle,“ okomentoval to Jack.

„Jenom teď potřebuji připojit zdroj a…“

„Ah! Ne! Proč bych tam nezašel a nepodíval se?“

„Dobrá.“

Daniel šel za nimi, bral to tak, že to pozvání platí i pro něho. To, jak to zrcadlo vypadalo,  zrovna nečekal. Myslel si, že se v něm bude něco odrážet. Ale všude bylo tolik drátů, že to vypadalo, jako by jimi bylo to zrcadlo obalené. A nejsou tohle spony do vlasů? Stál tu Jacob a sledoval svou dceru.

„Jdeme na to,“ řekla Sam a zapnula reaktor.

Nic se nestalo! Ačkoliv Daniel přesně nevěděl, co by měl očekávat, čekal, že se to nějak viditelně projeví, že se zrcadlo aktivovalo. Aby se objevil alespoň záblesk světla, přece není zase tak moc, ne? Vypadalo to, že Sam o tomhle také přemýšlí, protože vzala šroubovák a začal utahovat různé spoje.

„Whoa!“

Místnost ozářilo intenzivní modré světlo a Sam to odhodilo na nejbližší stěnu, když ten výboj ze zrcadla prošel jejím tělem. Daniel si všiml, že Jack odstrčil Jacoba z cesty, když se k ní  snažil dostat. Světlo pohaslo a Daniel si uvědomil, že se dívá na…na co? Posunul se blíž, odstrčil pryč ty dráty a pokoušel se zjistit, co se v tom zrcadle vlastně ukázalo. Nebyl to vnitřek jejich lodi, tím si byl tedy jistý.

Daniel uslyšel zasténání, otočil se a viděl, jak Jack pomáhá Sam na nohy. Potom se Sam trochu nejistě vydala k němu.

„Funguje to!“ Vykřikla.

„Jak to víš?“ Zeptal se Jacob.

„Podívej, tati, je tam nějaký jiný svět.“

Obraz byl potemnělý, jako by to byl starý černobílý film, ne zcela ostrý. Když přimhouřil oči, myslel si, že tam vidí krajinu: stromy, domy, světla na obloze. Potom mrknul a vypadalo to, jako by ten obraz zmizel a byl nahrazen něčím, co vypadalo jako vířící voda.

„Proč se to takhle mění?“ Zeptal se Jack.

„Nemáme žádnou kontrolu nad realitou, se kterou nás zrcadlo spojilo. Prostě to nahodile přeblikává.“ Odpověděla Sam.

„Vadí to nějak?“ Zeptal se Daniel.

„Myslím, že ne.“

„Nejde o to, že ho použijeme,“ dodal Jacob.

„Táta má pravdu. Funguje. To by mělo stačit. Někdy sami sebe překonáme.“

                       ************************************************

Daniel Jackson se nepokoušel utéct, nepokoušel se skrýt. Po pravdě nebylo ani kam. *Ostatní* by ho stejně našli. Nechce to dělat zbytečně složité. Jestli ho chtějí potrestat, že pomohl svým přátelům, tak potom ano. Co horšího by mu mohli udělat?Nechat ho opuštěného na zničené planetě, tak jak to udělali Orlinovi? Tohle by bylo asi málo. Kromě toho to nebylo tak, že by svým lidem pomohl vytvořit zbraň, tak jak to udělali jiní antikové. Daniel jim jen ukázal ten správný směr, nic víc.

Cítil, že se vrátila. Oma stála vedle něho.

„Jsi naivní,“ řekla mu. „Jestli si myslíš, že upustí od tvého potrestání.“

„Neudělal jsem nic špatného,“ řekl Daniel.

Pevně tomu věřil.

„Jsi připraven?“ Zeptala se ho.

„Na co?“

„Na tvůj soud. Pojď, čekají na tebe.“

„Já budu mít soud?“

„Budeš mít možnost přiznat svou vinu.“

„Prosím? Tohle musí být jiné vysvětlení slova soud, než které já neznám. Já už jsem vinný?“

„Očekával jsi, že tento život je fér?“

Daniel přesně nevěděl, co očekával. Určitě ne tohle. Neměli by být vyšší bytosti tak spravedlivé, jak je to o nich známo?

„Kam jdeme?“ Zeptal se.

„Někam, kde ti to vezme dech.“

„Předpokládám, že i tak budu stále dýchat.“ A potom byli úplně někde jinde. Navzdory tomu, co před chvílí řekl, zatajil dech. Bylo to… bylo to nejkrásnější, co kdy viděl. Stál na planině otevřené vesmíru.  Musí to být na okraji galaxie, protože na obloze dominuje elegantní spirála.

Sledoval tři padající hvězdy. Za každou byla zářící stopa, jako by ta hvězda tančila. V blízkosti horizontu hvězda explodovala. Vypadalo to, jako by celou oblohu pokryly gejzíry plynu.

„Kde to jsem?“ Vydechl Daniel. „Co je to za místo?“

Oma se na něho usmívala.

„Vítej v místě stvoření.“

                          ***********************************************

Jacob si uvědomil, že sleduje svou dceru, jak spí. Bylo to něco, co dělal, když byla maličká. Vzpomněl si, jak stával u postýlky a nebyl schopný odejít od toho malého zázraku, který on a jeho žena stvořili. Sam to nikdy nevěděla, ale sledoval ji i tu noc, co se její matka zabila při autonehodě. Jen pro případ, že by ho potřebovala. Ale nepotřebovala ho. Tu noc prospala celou, byla vyčerpaná tím, jak moc plakala. Sam už ho nikdy nepotřebovala. Nebo to tak vypadalo. Dokonce i teď, kdy byla tak vyčerpaná, jak ji ještě Jacob nikdy neviděl, Sam se nikdy nedozví, že to byl právě on, kdo ji přikryl…..a odhrnul jí vlasy z čela. Už toho moc udělat nemohl. Někdy byl zvědavý, jestli jeho dcera vůbec někoho potřebuje. I když možná  tu byla jedna výjimka….

„Už bylo načase,“ zamumlal Jack, když vešel do nákladního prostoru a viděl, že Sam spí.

„Neměl byste udělat totéž?“ Navrhl mu Jacob.

Jack se na něho podíval. Když mluvil o vyčerpání své dcery, tak to bylo v pořádku, ale běda, když se o tom Jacob zmínil v jeho případě.

„Později ano,“ ostře mu odpověděl Jack.

„Víte, že by to pomohlo, kdyby Sam na tom mohla pracovat na základně,“ řekl Jacob.

„A čí je to chyba?“

„Sam se vždycky hned rozčílila.“

„Mohl jste ji víc podpořit.“

„Prosím?“

„Místo toho, abyste se k ní tak zachoval, proč jste k sakru nešel za tím pitomcem generálem?“

„A řekl mu co? Myslíte, že ať bych řekl cokoliv, že by to pomohlo? Dal mě do vězení.“

„To udělal?“ Jack se krátce usmál, takže Jacob by ho nejraději udeřil…..a to ne zrovna poprvé. Jack byl sakra chytrý. Ale měl pravdu. Jacob neměl na Sam křičet, ale někdy si prostě nemohl pomoct. Byl přece pořád její otec. Měl stále pocit, že by jí mohl radit a ukázat jí tu správnou cestu. I když Sam měla svou jasnou představu. A to vedlo mezi nimi ke sporům. Pravdou je, že si byli v mnoha směrech hodně podobní.

„No ano….. všichni děláme chyby,“ zamumlal Jacob.

„To ano,“ přiznal Jack.

Chvilku seděli potichu, oba sledovali své okolí a oba dva čekali. Nakonec Jacob cítil, že by to měl být on, kdo promluví.

„Nechci, aby její poslední vzpomínka na mě byla jen špatná,“ řekl. „Nechci, aby poslední slova byla slova hněvu.“

„Tohle by si nikdy nemyslela,“ odpověděl mu Jack.

„Přál bych si mít vaši víru.“

„Možná svou dceru neznáte tak dobře, jak jste si myslel.“

„Možná.“

Jacob se usmál. Vzpomněl si na to, když byla Sam malá.

„Vzpomněl jsem si na to, když byla Sam dítě,“ začal.

„Její dětství? Muselo být hodně dobré!“ řekl Jack.

„Blízko našeho domu byl kopec.Každou neděli jsme tam chodili. Moje žena vzala všechno potřebné na piknik…..víte, co myslím? Sam milovala, když mohla běžet z kopce dolů. Jak jí přitom vlály ruce. A potom, než se dostala až na jeho konec, spadla. Prostě pokaždé spadla.“

„A já jsem si myslel, že byla vždycky chytrá.“

„Říkával jsem jí * Sammie, nemůžeš běžet z toho kopce dolů*, ale nikdy mě neposlechla. Prostě si stoupla, oprášila si kalhoty a udělala to příště znovu.“

„To je roztomilé.“
“Podstata je v tom, že nikdy svého otce vlastně neposlechla a já jsem to měl vědět. Proč se nejdete prospat? Teal´c a já to tu na chvíli zvládneme. Slibuji, že vás vzbudím, když se bude dít něco zajímavého.“

„Slibujete?“

Když ho Jacob ujistil, že ano, Jack se uložil do jednoho z rohů a Jacob ho nechal samotného.

                            *************************************************

„Cassandro! Cassandro!Zlato, tak zvedni ten telefon,“ zakřičela Janet do svého telefonu. Sakra. Na jednu stranu to může být jen dobře,  Cassandra se asi někam schovala….ale na druhou stranu. Janet na to ani nechtěla pomyslet. Cassie sice nebyla její skutečná dcera, ale to neznamená, že by se o ni Janet nebála.

Vzpomněla si na ten den, kdy ji Sam požádala, aby si Cassie vzala k sobě. Tehdy se ještě moc dlouho neznaly, ale možnost, že by Cassie byla poslána bůhví kam, Sam značně rozrušila.

A Janet neměla to srdce udělat něco jiného. Během těch let se několikrát sama ptala, zda to bylo správné. Ne proto, že by toho litovala, ale jaký by byl její život bez její dcery. Právě teď se snažila probojovat ucpanými silnicemi. Ruku měla na klaksonu, když  projížděla další křižovatkou. Byla červená, ale vypadalo to, že si toho nikdo nevšímá.

Janet se snažila nemyslet na to obrovské slunce, ale bylo to těžké. Člověk by skoro věřil, že se schyluje ke konci světa. Ale SG-1 to vždycky zvládlo….tohle si sama sobě říkala, silou sešlápla brzdy. Skupina lidí přecházela přímo před jejím autem: muži, ženy, děti. Všichni se snažili opustit město, ačkoliv kam asi jdou, mohl člověk jen odhadovat. Před tím sluncem se uniknout nedalo.

Mateřství v ní objevilo stránku její osobnosti, o níž ani nevěděla, že ji má. O lidi měla vždycky velkou starost. Kdyby to tak nebylo, asi by nevystudovala medicínu a neprošla by vojenským výcvikem u letectva. Děti nikdy neměla ve svých životních plánech, zvlášť když už se svým manželem nežila. Nikdy takovou oddanost k jednomu člověku nezažila. Tady plně sympatizovala s plukovníkem O´Neilllem. Kdyby se Cassie něco stalo, tak nevěděla, co by dělala. Připomněla si svou vlastní reakci na to, když Nirrti ohrozila život její dcery. Že by ji klidně zastřelila, o tom nebylo pochyb. A vůbec by jí to nebylo líto. Janet občas přemýšlela o tom, jak moc si jsou Sam a Cassandra blízké, ale nakonec to byla ona, kdo na Nirrti mířil pistolí. Sam sice je přítelkyně Cassandry a v některých případech její důvěrná přítelkyně, ale není její matka.

Silnice, která vedla blízko jejího domu, byla přecpaná auty. Vypadalo to, jako by se všichni najednou vydali na cestu. Lidé se dohadovali, byli tu nějaké potyčky, není divu, že se Cassandra bála. Janet byla donucena svoje auto opustit a zvládnout poslední úsek své cesty pěšky. Pravděpodobně by se toho zalekla, kdyby si s sebou ze zbrojnice v SGC nevzala P90.

Mnoho z jejích sousedů vědělo, že je lékařka, důstojník v armádě a někteří se na ni obraceli, když se snažila dostat ke svému domu. Protože nebylo učiněno žádné oficiální prohlášení, představovala pro ně Janet jakousi autoritu. Neviděli v ní matku, která se zoufale snaží dostat ke své dceři.

„Co  se děje?“

„Jsou to mimozemšťané?“

„To slunce! Viděla jste to slunce?“

Křičeli na ni nějaké zmatené otázky. Janet neměla jinou možnost, než odpovědět.

„Běžte všichni domů!“ Křičela. „Tam budete v bezpečí.“

Někteří poslechli a začali odcházet. Ale zbytek se shromáždil kolem ní, protože nebyli spokojeni s její odpovědí. Neměla jinou možnost. Zvedla P90 a vystřelila nad sebe. Lidé byli na chvíli v šoku a toho Janet využila a dostala se ke svým dveřím.

Dům byl ponořený do tmy. Kdyby to Janet nevěděla, věřila by tomu, že tam nikdo není. Telefon byl v chodbě a na záznamníku blikalo červené světýlko, které dávalo jasně najevo, že jsou tam všechny její zprávy.

„Cassie?“ Zavolala.

Žádná odpověď.

„Cassandro!“

Kde by jen mohla být? Janet prohledala přízemí a potom vyšla po schodech nahoru. tam byly pouze dvě místnosti, které bylo možné zamknout. Koupelna a ložnice Cassie. Zdola slyšela  bouchat lidi na dveře.

„Cassie? To jsem já,“ promluvila znovu, trochu víc naléhavěji. Nechtěla tu zůstat, až se její sousedé dostanou dovnitř. Ložnice její dcery byla odemčená. Nikdo tu nebyl.

„Mami?“

Janet vzhlédla. Z mansardy se na ni díval vystrašený, bledý obličej. Cassie seskočila dolů, rovnou do náruče své mámy. V očích měla slzy úlevy. Někde v domě se rozbilo okno. A Janet bylo jasné, že musí odejít.

„No tak, je čas jít,“ řekla.

                             *******************************************

Jack O´Neill byl na svou schopnost usnout kdekoliv a kdykoliv patřičně hrdý. Byla to jedna z věcí, ve které byl prostě nejlepší…I když to asi sotvakdo považoval za talent. I tentokrát to tak bylo. Nebo spíš mělo být, kdyby něco v hloubi jeho mysli nepřerušovalo jeho sny. Vzbudil se několik hodin předtím, než mínil. Byl si jistý, že se tu něco děje.

Všechno vypadalo normálně. Carterová stále klidně spala v jednom z rohů. Teal´c byl pohroužen do svého kelno´reem. Daniel tiše pochrupoval. Jack už na tohle úplně zapomněl. Ale něco tu nebylo v pořádku. Pomalu vstal a snažil se ztuhlost v kolenou a zádech ignorovat.

Vždycky ho to ráno bolelo. Ale když už vstal a pohnul se, tak už to nebylo tak zlé. Protáhl se a rozhodl se, že půjde za Jacobem.

„Myslel jsem, že spíte.“ Přivítal ho Jacob.

„Jo….to se přeceňuje, zeptejte se Sam,“ odpověděl mu Jack.

Jacob se zasmál.

„Už jsme tam?“ Zeptal se Jack.

„Za několik hodin, potom budu muset zastavit a porozhlédnout se kolem.“

„Porozhlédnout?“

„Budeme ve správném sektoru. A tam budeme muset najít to správné souhvězdí.“

„Aha.“

„Nemyslel jste si, že to jen tak najdeme, že ne?“

„Doufal jsem, že ano.“

Jacob se znovu zasmál a Jacka to poněkud rozladilo. Někdy si přál, aby poznal Jacoba předtím, než se spojil se svým symbiontem a stal se Tok´rou. Měl takový sen, že možná absence symbionta mohla Jacoba dělat trochu méně upřímnějšího, když vyjadřoval svůj názor…ačkoliv o tom pochyboval. Alespoň že Sam, když ho nějak opravovala, se mu nevysmívala do obličeje.

Podíval se za sebe. Pořád se nemohl zbavit své nejistoty. Po těch letech se naučil věřit svým instinktům. A ty ho málokdy zklamaly. Ale jak by měl Jacobovi vysvětlit, že má pocit, že tu není něco v pořádku? Přál si, aby byla Sam nebo Daniel vzhůru. Nebo Teal´c kdyby se probral z toho svého meditování.

Počkat.

Teal´c ho přece nemohl vykonávat od toho okamžiku, co tohle začalo. Tak proč teď? A proč má stále ten klobouk?

„Jacobe,“ řekl Jack potichu.

„Co je?“

„Tohle není Teal´c.“

Jacob se podíval přes rameno dozadu za sebe.

„Ale vypadá tak.“ Zašeptal.

„Věřte mi. To není on.“

Opatrně se pohnuli, Jack šel k tomu, co vypadal jako jejich přítel. Přestože vypadal, že je uprostřed hluboké meditace, byl si svého okolí vědom. Jack si sice myslel, že je nebylo slyšet, když spolu mluvili, ale jistý si nebyl. Natáhl ruku a strhl mu klobouk. Teal´c reagoval okamžitě. Jeho ruka vystřelila a chytil Jacka pod krkem. I když byl jeho pohyb rychlý, bylo jeho tetování odhaleno. To tetování, které měl na čele dávalo jasně najevo, že patří ke Cronosovi a ne k tomu hadovi Aphophisovi.

„Teal´cu!“

Tento Jakobův výkřik zřejmě zachránil Jackovi život. Raději než by mu zlomil vaz, mrštil s ním o protější stěnu. Sam a Daniel se tím hlukem probudili. Sam měla okamžitě v ruce svou zbraň. Jack tu jen ležel a nebyl schopný se zvednout, když se Teal´c postavil a kráčel k Jacobovi.

„Tok´ro, zastav hyperpohon,“ nařídil mu.

„Uh….tak to nikdy!“ Odpověděl mu Jacob.

„A pro případ, že by sis toho nevšiml, tak moje dcera na tebe míří a střílí velice dobře.“

Což nebylo vůbec moudré říkat. Teal´c se prudce otočil směrem k Sam. Jack se konečně postavil, ale nebyl dostatečně rychlý. Zbraň, kterou Teal´c vyrazil Sam z ruky, zachrastila na podlaze. Sam prostě váhala tak o mikrosekundu déle, než měla. Chytil ji za ruku a táhl ji jako když má dítě v ruce svého medvídka.

„Jacku, udělej něco!“ Vykřikl Daniel.

Jack se podíval na Jacoba, který přikývnul. Oba se uvolnili a otočili se pryč.

„Já ji zabiju!“ Ozval se Teal´c.

„Co to děláte?“ Ptal se Daniel.

Znělo to až hystericky. Ale on neznal Sam tak jako Jack., který teď slyšel její hlas.

„Prosím, neubližujte mi, prosím…prosím….“

Úpěnlivě Teal´ca prosila. Jack zůstával stále otočený zády a doufal, že Jacob dělá totéž.

Pokud to má fungovat, musí předstírat, že je to, co se stane Sam, nezajímá a spoléhat, že ona udělá ten zbytek. Jack se snažil odolat svým přirozeným instinktům. Potom bylo slyšet prasknutí a to, jak se k zemi sesulo něčí tělo.

Jack tu stál se zatajeným dechem.

„Uh, tati, pane, mohli byste mi pomoct.“

Otočil se a viděl Sam, jak leží přes Teal´ca. Ale její váha nebyla dostatečná na to, aby ho udržela, když se snažil ji ze sebe shodit. Takže už neváhali. Jack skočil Teal´covi na nohy, Jacob mu chytil ruce a Daniel se mu posadil na hlavu, pro jistotu.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ vrtěl Daniel hlavou.

„Teal´c mě tohle naučil,“ řekla Sam s úsměvem. Postavila se a vytáhla zat.

„Ustupte!“ Zavolala. Ti tři odstoupili a ona ho jednou zasáhla výstřelem ze zatu.

                                    ************************************************

„Naposledy ho viděli v 16. poschodí,“ řekl plukovník Reynolds svým mužům.

„Nevím, jak moc je při smyslech. Je ozbrojený a nebezpečný.“

Walter se usmíval, když tohle slyšel. Nic neví, nic neví. Byl tak blízko, že je cítil. Bylo by to tak jednoduché to hned teď skončit. Zapálit jejich uniformy, takže by viděli, že je víc než obyčejný technik. Prošli kolem místa, kde se skrýval. Dva muži z SG-3 byli zabraní do jejich hovoru.

„Jmenuje se Davis nebo Harriman?“ Zeptal se Peterson.

„Myslel jsem, že je to Hooper.“ řekl Bosco.

„Jeden z nich.“

„A co se stalo tomu druhému? Simmonsovi? Vzpomínáš?“

„Ten, co se mu líbila major Carterová?“

„Jo, to je on, Je mrtvý?“

„Ne, je stále naživu. Myslím, že ho plukovník O´Neill nechal převelet.“

Všichni jsou patetičtí. To jediné, co je zajímá, jsou řeči, které jdou po základně. Brána, jeho krásná brána, pro ně nic neznamená. Neseděli tu hodiny, dny a nesledovali ji, neposlouchali její píseň…a teď je pryč. Walter na svých tvářích ucítil slzy. Někdo za to, že ji vzal, zaplatí.

A když vyběhl ze svého úkrytu, křičel. Muži z SG-3 se otočili, byli překvapení. Mysleli si, že by tohle nemohl udělat. Mysleli si, že je slaboch….ale je těžké přemýšlet, když hoříte.

Smál se, když jim zapálil uniformy, díval se, jak se kutálí po podlaze a pokouší se uhasit plameny. Ale nemohl tu zůstat a dívat se. Byla tu další místa, kam má jít. Další lidé, kteří si zaslouží potrestat. Rozběhl se.

„Stůj nebo střelím!“

Ten hlas byl přesvědčivý a Walter zaklel. Poslední člen SG-3 mu zablokoval cestu.

                       ***********************************************

„Teal´c měl v jedné věci pravdu,“ řekl Jacob.

„A ve které?“ Zeptala se Sam.

„Brzy budeme muset zastavit.“

Sam se podívala přes rameno dozadu a viděla Teal´ca pevně svázaného. Teď když se hladina adrenalinu v jejím těle dostala do normálu, pocítila jakousi nevolnost. Není to jednoduché zneškodnit jedno z vašeho týmu. I když je to jeho verze v jiné realitě. Tohle se tedy muselo stát předtím, než opustili Zemi, předtím než aktivovala zrcadlo……ale mohl to být kdokoliv z nich. A i když tyhle okolnosti ji mírně rozptylovaly, slyšela, že se plukovník pokouší s Teal´cem promluvit. A jeho úsilí vyšlo na prázdno. Ať to byl kdokoliv, nemínil je poslouchat. Takže se rozhodli, že ho raději uspí. Bylo to bezpečnější.

„Pane! Doktore Jacksone!“ Zavolala a ti dva byli hned ve střehu.

„Fajn, tak se podíváme, kde vlastně jsme,“ zamumlal Jacob.

Loď se zachvěla a oni před sebou opět uviděli hvězdy.

„Takže kde jsme?“ Ptal se Jack.

Když je Jacob otočil o 360 stupňů, Sam zatajila dech. Tak tady je to. Mlhovina. Pozůstatek supernovy. Nemyslela si, že by někdy viděla něco tak nádherného, jako oblak zářícího plynu. A tam v jeho srdci je pulsar.

„Tati, mohli bychom si to poslechnout?“
Její otec zapnul komunikátor a naladil potřebnou frekvenci. Najednou uslyšeli zvuk hvězd, jako by spolu komunikovaly. Sam si všimla, že si Jack zacpal uši. Ale podle ní to byl báječný zvuk. Nikdy ani v těch nejdivočejších snech si nemyslela, že by se dostala tak blízko. Nemohla tomu odolat, i když se chovala jako malé dítě. Zvedla ruku a položila prsty na okno. Chtěla se toho dotknout, i když věděla, že je to stále několik světelných roků vzdáleno. Potom si uvědomila, že ji všichni sledují a rychle stáhla ruku zpět.

„Můžeš prohlédnout okolní prostor, jestli je tu odpovídající hvězdný systém?“ Zeptala se svého táty.

„Už na tom pracuji,“ odpověděl. „Máme dva kandidáty.“

„Jak to víte?“ Zeptal s plukovník.

„Ta mlhovina by se měla rozprostírat přes celou oblohu,“ řekl Daniel.

„Takže?“

„To jsou asi 3 stupně v astronomickém jazyce,“ dodala Sam.

„To vím.“

„A víme, jak velká ta mlhovina je, takže můžeme určit, jak daleko je od toho našeho hvězdného systému.“

„Super.“

„Takže, který z nich chcete prověřit první?“ Zeptal se Jacob.

Plukovník se sklonil k obrazovce, díval se na informace, které tu Jacob měl. Pak ukázal prstem.

„En ten týky…“ začal.

„Sakra!“

Ta loď se před nimi objevila, aniž by skenery jejich lodi měly šanci ji vůbec zaregistrovat.

I když to bylo asi nemožné, Sam jako by úplně slyšela ten zvuk, jak se mateřská loď vynořila z hyperprostoru.

„Jacobe, dostaňte nás odtud!“ Křičel Jack.

A než ho mohl Jacob poslechnout, ta druhá loď vystřelila. Zasáhlo to jejich nadsvětelné motory. Loď se pod nimi zakymácela a Sam byla ráda, že se posadila. Ani Daniel a ani Jack takové štěstí neměli. Slyšela, jak oba zakleli, když je to odhodilo na zeď za nimi.

„Jacobe!“ Zakřičel plukovník znovu.

„Nemůžu nic dělat,“ zaprotestoval Jacob.

Ta mateřská loď stála přímo před nimi. Čekali a sledovali je. Proč? Sam to nemohla pochopit. Neměli kam uniknout. Seděli, byli schoulení.

„Tau´ri!“ Ozval se hrubý hlas nějakého goa´ulda a překřičel tak zvuk, který vydával ten pulsar.

„To jen tak odhaduje, že?“ Ptal se Daniel.

„Váš bůh Cronos čeká!“

„Ale no tak!“ Řekl Jack. „Ještě někoho tohle nudí?“

„Není Kronos mrtvý?“ Zeptal se Jacob.

„V tomto světě zřejmě ne.“
Za nimi se aktivovaly transportní kruhy. Sam se ani nemusela podívat za sebe, aby věděla, že na ni míří tyčová zbraň. Teď ji momentálně zaměstnával panel, který měla před sebou. Viděla, jak se plukovník mírně pohnul do strany, aby ji svým tělem zakryl. Jejich oči se na chvíli setkaly. On se potom odvrátil. Sam zatlačila na panel a oddechla si, když sklouzl k jedné straně. Ten prostor za ním nebyl velký. To proto, že goa´uldi používají technologii založenou na krystalech a ne jako oni na Zemi mají všude spoustu různých drátů. Ale neměla jinou možnost než se tam nasoukat. Nakonec to zvládla, i když se jí jeden krystal zaryl do zad a jiný se jí tlačil do ucha, nebylo to zrovna moc příjemné, ale byla teď schovaná.

Jakmile slyšela, že se transportní kruhy aktivovaly, pokusila se vysoukat ven. Bylo to ale mnohem těžší než si myslela.

Jeden z těch krystalů se jí dostal pod tričko a stále ji držel v tom prostoru. Takže jí nezbývalo nic jiného, než si tričko roztrhnout. Postavila se a rozhlédla se kolem sebe. Všude bylo ticho. Přímo před ní se stále vznášela Cronosova loď. Aspoň byli plukovník a ostatní na blízku.

Vypadalo to, že jiné poškození lodi tu není. Ale největší obavy měla o zrcadlo. Proběhla strojovnou a doufala, že tím zásahem, nebylo poškozené. Vzduch byl štiplavý. Recyklační systém měl zjevně potíže s tím, aby ho zbavil kouře.

Sam se rozkašlala a téměř ji to dusilo. Ale oddechla si, když zjistila, že zrcadlo je v pořádku a stále funguje.

Ale hyper pohon, to byla jiná záležitost. Sam to skoro vzdala, když viděla tolik spálených krystalů.

Neměla možnost se odtud dostat, pokud nechtěla riskovat a použít transportní kruhy nebo záchranný modul. Tou první cestou by se dostala na Cronosovu loď a pokud nejsou na orbitě jimi hledané planety, musela se pokusit opravit hyper pohon.

Na lodi byla spousta krystalů. Problém byl ten, že Sam si nebyla tak úplně jistá, k čemu který je. Kdyby vyndala některý, který loď udržuje v její poloze….nebo ještě hůř, kdyby vytáhla ten, který zabezpečuje podmínky, aby tu přežili, dostala by se do obrovských potíží. Také nevěděla, kolik času ještě má. Jeden z těch hvězdných systémů je tu jaksi navíc. Jen tolik vlastně věděla. Musí se spolehnout na své instinkty a svou schopnost vidět i to, co je mimo logiku, zákony i rovnice. Takže, jak říká plukovník, bude muset přijít se sakra dobrým nápadem. Sam věděla, že musí zachránit celý vesmír. Ale k čemu to bude dobré, když jsou její přátelé pryč? Dala se jako vždycky zarputile do práce.

Vyměnit krystaly nebylo lehké. Některé se roztavily a Sam je musela násilím vytahovat. Ruce měla plné modřin, bolely ji a to nebrala v úvahu, že je měla spálené. Něco jí říkalo, že na to, aby si vzala rukavice, nemá čas. Ten samý instinkt ji přesvědčil, aby hned, jak vymění poslední krystal, spustila hyper pohon. Celou její duši zaplavilo ostré světlo a uvrhlo ji do tmy.

                       ************************************************

Daniel se snažil, aby se nedíval směrem, kde se Sam schovala. Ale neměl ani moc času, aby to nějak řešil. Na jejich loď se transportními kruhy právě přepravila skupina jaffů. Tahle událost ho dostatečně rozptýlila.

„Vsadím se, že další věc, kterou se chystáte říct bude kree,“ řekl Jack a Daniel se na něj díval se strachem v očích. Vlastně s jejich Jackem nikdy mimo Zemi nebyl a tak neznal některé aspekty jeho povahy. Co mohl doufat, že tímhle nepříjemným chováním u těchto lidí získá?

„Kree!“ Zakřičel jeden z jaffů.

„Říkal jsem to,“ ozval se Jack.

O gestu, které jaffa udělal nebylo pochyb. *Půjdete s námi nebo zemřete velmi bolestivou smrtí.* bylo něco, čemu člověk rozumí ve všech jazycích. Zvedli ruce a udělali to, co jim bylo nařízeno. Jako poslední, kdo odcházel, zavřel Daniel otevřený panel svou nohou. Vypadalo to, že se žádný z nich neobává, že tu nechávají Sam samotnou. Nakonec podle toho, jak se vypořádala s Teal´cem, je Daniel ani nemohl obviňovat. Pořád tu existovala šance, že by jejich misi mohla dokončit.

Dva jaffové rozvázali Teal´covi pouta a protože byl stále ještě v bezvědomí, museli ho i zvednout. Jeden z nich aktivoval kruhy a tak byli přeneseni na mateřskou loď. Daniel si všechno prohlížel se zájmem. Procházeli jednotlivými chodbami. Hieroglyfy na stěnách ho fascinovaly. Ale na jejich překlad neměl čas. Pohybovali se moc rychle a Daniel si uvědomil, že požádat o to, aby zpomalili, by nebyl asi dobrý nápad.  A to,že by řekl, že jde na záchod, už nepřipadalo v úvahu vůbec.

Místnost, ve které se teď nacházeli, byla až na vrcholu pyramidy. Muselo to být něco jako řídící místnost. To podle počtu jaffů, kteří tu hlídali a podle toho, že tu bylo honosné křeslo, které té místnosti dominovalo. Byla přes něho přehozena kožešina a kolem byla stráž.

Všechno bylo zasvěceno Cronosovi.

„Na kolena před svým bohem!“ Vyštěkl jeden z jaffů.

„Věděl jsem, že to řeknete,“ zamumlal Jack, když byl silou přinucen pokleknout. Daniel to raději udělal dobrovolně, stejně jako Jacob. To, co Jack udělal, Daniela nijak neuklidnilo. Nevěděl, co může čekat a v tom tam vstoupil Cronos.

Byl oblečen ve starořeckém stylu. Byl to poměrně veliký, mocný muž. Na ramena mu spadaly jeho šedé, vlnící se vlasy…bylo to něco, co by možná Daniela pobavilo, kdy ten muž neměl ve tváři výraz, ze kterého až mrazilo. Teal´ c přešel až k němu.

„Jsou z Tau´ri, můj pane!“ Poklonil se mu jeden jaffa.

„Počkejte!“ Vykřikl Teal´c.

„Co je?“ Ptal se Cronos.

„Jeden z nich chybí. Kde je ta žena, které říkáte Carterová?“

„Nevím, koho myslíte,“ odpověděl Jack s lhostejným výrazem na tváři.

„Nelži mně!“

Teal´c vzal tyčovou zbraň a udeřil s ní Jacka po hlavě. Ten se se zasténáním svezl na podlahu.

„Kde je?“ Dožadoval se odpovědi Cronos.

„Nevím,“ vykoktal svou odpověď Daniel.

Goa´uld otevřel dlaň a v jeho ruce se objevily zářící krystaly. A potom už Daniel cítil jen bolest…takovou jakou doposud nepoznal. Připadalo mu to, jako kdyby se mu rozpouštěl mozek. Matně slyšel něčí výkřik, ale nepoznal, že je to jeho vlastní hlas.

„Musí být stále na té lodi,“ řekl Teal´c.

Potom ten žár zmizel. Cronos se otočil a díval se na opuštěnou loď.

„Znič ji!“ Přikázal.

Daniel i Jacob společně vykřikli. Jacob se snažil postavit, ale v to v co doufal, by byl jen zázrak. Byl okamžitě sražen zpátky. Neměli jinou možnost než sledovat, jak nákladní loď přímo před jejich očima zmizela.

                      ************************************************

„Mami, oni zapalují auta!“ Křičela Cassie.

Janet se snažila nepanikařit a podívala se směrem na ulici. Někdo, kdo vypadal jako paní Carmichaelová, které bylo 90 let a bydlela naproti přes ulici, vylila na kapotu benzín. Někdo další tam byl připraven se zápalkami v ruce.

„K zemi!“ Nařídila Janet Cassie.

Chytila Cassie a strhla ji dolů. Vzduch se tím výbuchem otřásl a k zemi se snášeli kousky kovu. Věděli, že toho chaosu musí využít, Janet vyskočila.

„Utíkej!“ Křičela.

Cassie naštěstí nijak neargumentovala. Rozběhla se takovou rychlostí, že by se za ni nemusel stydět ani světový rekordman. A Janet ji kupodivu stačila. Za jiných okolností by byla na to, že je schopná držet s tak mladou dívkou krok, hrdá. A teprve až byly odtud několik bloků se odvážily zastavit, aby se mohly nadechnout. Ulice byla kupodivu tichá. Víc zajímavé ale bylo to, že tu byla nějaká opuštěná auta.

„Takže Cassii,“ ptala se Janet. „Dáváš přednost čemu?“

„Čemu?“ jen vydechla Cassie.

„No přece na dopravu. Myslím, že by to mohl být kabriolet.“

„Mami!“

„Snad nečekáš, že celou cestu zpátky do SGC poběžíme, že ne?“

„Mami, to nemůžeš!“

„Ale můžu.“

Pažbu své P90 použila Janet na to, aby u nejbližšího z aut rozbila okénko. Rozezněl se alarm, ale nevěnovala tomu pozornost. Několikrát poplácala kapotu a alarm ztichl. A zatímco na ni Cassandra zírala s otevřenou pusou, spojila Janet potřebné dráty a nastartovala.

„Jedeme,“ řekla.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala,“ řekla jí Cassandra, když si sedala na sedadlo spolujezdce.

„Pozůstatek promarněného mládí.“

„Tak to ti nevěřím.“

„No, víš, nejsem nejlepší přítelkyně Sam pro nic za nic.“

Cassie cestou do SGC zase nabyla svou jistotu. I když už toho za svůj krátký život Cassie zvládla hodně, občas Janet přemýšlela o tom, jestli očekávali, že toho bude tolik. Jak moc je silná? To stejné lze říct o každém z nich. Každý z jejích přátel toho tolik prožil, o tolik přišel. Je to až kupodivu, že stále zůstali normální. A Janet se děsila toho, že by musela jednoho dne Cassie říct, že jeden z jejích adoptivních rodičů už se domů nikdy nevrátí. Jak ještě dlouho může mít SG-1 takové štěstí?

Když prošli s Cassandrou vstupním kontrolním stanovištěm v SGC, čekalo je tady velké překvapení.

„Doktorko Fraiserová, můžete mi vysvětlit, o co tady sakra jde?“

Na malou chvíli měla Janet nutkání svého CO obejmout. Nemohla si vzpomenout, kdy byla naposledy takhle ráda, že někoho vidí.

„To je dobře, že jste zpátky, pane,“ usmívala se na něho.

„Nejsem si vědom, že bych někde byl,“ zavrčel. „Jednu chvíli jsem byl na poradě s SG-1 a další okamžik jsem byl doma v posteli.“

„Myslím, že to byl vesmír, který se pohnul.“

„Nechci předstírat, že rozumím tomu, o čem tu mluvíte. Co se stalo SG-1?“

„Zachraňují svět, pane.“

„Tak o tom mi můžete povědět cestou dolů.“

                            ******************************************

To, že ho bolela hlava, mu připomnělo, že je stále na živu….. ačkoliv by si možná přál, aby to bylo naopak. Probral se asi před deseti minutami a viděl Daniela, který kolem něho poskakoval jako nějaký dementní křeček a uvědomil si, že jsou v luxusním Cronosově vězení. Nebylo mu zrovna teplo, necítil se nijak dobře a pokud jde o to vězení, byla to jakási jáma. A to doslovně. Cela měla dva metry čtvereční a vypadalo to, že byla proražená ve skále. Nebyl tam žádný strop, jen nad jeho hlavou byla asi tak čtyř metrová díra. A podle toho, jaké měl na svém těle podlitiny, je sem asi vhodili. Pokusil se postavit, ale to jenom vedlo k tomu, že ho hlava bolela ještě víc. Podél jednoho rohu jejich cely stékala voda. Pitná voda…to bylo dobře.

Jednoho hodně vzdáleného dne, až odejde do důchodu, Jack přísahal, že napíše knihu a v ní popíše všechna vězení, ve kterých kdy byl. Nebo možná disertaci? K čertu, to by mu mohlo vynést jednu z těch PhD věciček za jménem.

           **********************************************

Takže byli s Danielem v nějaké díře.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Jack.

„Myslím, že jo. Cronos mě něčím zasáhl, vypadalo to jako zářící krystaly.“

„Ozbrojená ruka. Neměj obavy. Daniel už tím byl zasažen několikrát. Myslím si, že si to vlastně užíval.“

„Bolí to.“

„Jo….v tom bylo trošku zvrácený.“

Daniel se na Jacka překvapeně podíval, ale ten už pokračoval.

„Co se stalo Jacobovi?“ řekl.

„Vzal si ho Cronos,“ řekl Daniel. „Vypadá to, že se o něj zajímá.“

„Správně. Jacobův symbiont Selmak je mezi Tok´ry velice vážený.“

Jack chvíli seděl, poslouchal tekoucí vodu, podíval se na oblohu. Zkoušel určit, jaká je vlastně část dne. Obloha byla šedá, žádné slunce, takže odhadoval, že je asi den. Studený vítr mu foukal přímo do obličeje, tak se schoulil, aby mu bylo teplo. Brzy tady bude pěkná nuda.

„Dobré je, že Carterová je pořád tam někde nahoře, aby nám mohla zachránit naše holé zadky,“ řekl.

Daniel sebou cukl. Jack se na něj podíval. Dokonce i na Daniela…nebo Daniela byla tahle reakce podivná.

„Danieli?“ Zeptal se ho.

„To nic,“ odpověděl mu.

„Co se stalo Carterové?“

Jack všechny hlásky pečlivě vyslovoval. Chtěl tak dát Danielovi jasně najevo, že lhát mu nemá cenu. Není tak vážně zraněný, aby ho Daniel před něčím chránil.

„Cronos zničil loď. Teal´c si zvědomil, že Sam je pořád na lodi a prostě ji vyhodil do vzduchu.“

„Cože?“

„Jacku, já jsem to viděl. Není tu žádná možnost, že se z toho mohla dostat.“

„Carterová vždycky najde cestu. Vždycky.“

„Jacku?“

Ale ten se otočil. Carterová není mrtvá, nemůže být. Nikdy by nevěřil, že je někdo z jeho týmu mrtvý, pokud by neviděl jeho tělo na vlastní oči…a možná ani potom ne. Daniel mu nerozuměl. Carterová je někde tam venku a má to zrcadlo. Jeho srdce by mu nedovolilo věřit něčemu jinému.

                  *********************************************

Teal´c si získal u svého pána ocenění. Ti Tau´riové, u nichž byl, byli  dlouho trnem v oku vládcům soustavy. Aphophis, Heru´ur, Hathor, žádný z nich nebyl schopný přivést legendární SG-1.  Ale Teal´c zvládl to, co jiní ne. I když ani nevěděl, jak se v jejich světe ocitnul a měl jejich důvěru.  Měl právo se škodolibě radovat a také proto teď stál před celou, kde byli Daniel Jackson a Jack O ´Neill.

Díval se na ně, opravdu teď představovali patetický obraz. Tahle ta planeta byla vybrána kvůli své strategické poloze a ne kvůli pohodlí. Dny byly dlouhé a noci chladné. Mnoho vězňů bylo po několika hodinách těmito podmínkami zlomeno. Ale u těchto lidí si Teal´ c tak jistý nebyl, zvlášť u O´Neilla ne. V jeho očích bylo něco, co ukazovalo, že poznal bolest a poznal mučení. Bude to silný protihráč. A on bude s velkým potěšením tohoto muže učit, jak má prosit.

Netrvalo to dlouho a všimli si ho. O´Neill se podíval nahoru a zamával mu.

„Hej T!“ Zakřičel.

„Jacku,“ slyšel Teal´c hlas Daniela Jacksona. „Toto není zrovna vhodná doba na to, aby sis ho znepřátelil.“

„Kuš Danieli.“

„Jenom jsem myslel…“

„Dobře, přestaň.“ Jejich spory by mohly být jejich zhouba, pomyslel si Teal´c. Je to tak se všemi z Tau´ri?  Bojují víc proti sobě než proti společnému nepříteli? To byla slabost, které by mohl využít.

„Tak Teal´cu, co říkáš na to, že bys zradil svého boha a dostal nás odtud?“ Křičel ne něho O´Neill.

„Plýtváš slovy, Tau´ri,“ zasmál se Teal´c.

„No, před tím to fungovalo,“ zamumlal Jack pro sebe.

„Připrav se. Můj bůh si tě brzy zavolá a budeš si přát, abys byl raději mrtvý.“

„No a chceš něco vědět o Cronosovi?
Teal´c už byl na odchodu. Tahle hra se  slovy ho začal nudit. Tenhle muž z Tau´ri už pro něj nebyl zábavou. Ale nebyl tak rychlý, aby unikl jeho posledním slovům.

„Zabil tvého otce!“

Teal´c se zastavil.

„No vsadím se, že tohle ti neřekl, že? Neřekl ti, že mu vytrhl symbionta a nechal ho zemřít.“

Teal´c si chtěl proti těmto slovům zacpat uši.

„Až se příště před ním budeš plazit, proč se ho nezeptáš? Řekni mu, ať ti poví pravdu!“

Teal´c už to nemohl vydržet a dal se do běhu. Tohle není pravda. Snaží se ho tou lží oklamat. Cronos je bůh. On by své bojovníky neklamal.

Nebo ano?

                     ******************************************

Musí odtud vést nějaká cesta.

Jack věděl, že jde Danielovi na nervy, ale prostě tu jen tak nemohl sedět a být smířený se svým osudem. Sám sobě říkal, že už se dostal z horších míst než je tohle. Problém ale byl v tom, že nevěděl přesně jak.

Rozhlédl se kolem sebe. Stěny byly hladké, to jim nepomůže. Otvor nad nimi byl výš než byla výška jich obou. Nemůže tak vysoko vyskočit. I když to zkusil a málem si vyhodil koleno. A potom tady byla ta voda….poslouchat tekoucí vodu ho nutilo jít čůrat tak desetkrát za hodinu.

Protože byl nějakou dobu v bezvědomí, nevěděl přesně, jak dlouho tu jsou. Někdo mu vzal hodinky, aby ho desorientoval. A to fungovalo, dva členové jeho týmu byli nezvěstní. Jacoba k nim neposlali a Carterová….. za tu dobu, co tu byli vězněni, obloha potemněla, ale byla stále zatažená, takže žádné hvězdy nebyly vidět. Nebylo zima, což bylo dobře. Jack si nedovedl dost dobře představit, že by se měl kvůli teplu přitulit k Danielovi.

Dostali jídlo. Tou dírou jim vhodili chleba. Pořád tu ještě ležel na podlaze. Jack věděl, že za pár hodin bude šťastný, že má co k jídlu, ale tak daleko ještě nebyl. S jejich pitím to bylo stejné. Úplavice by nebyla příjemná. Zvlášť když sdílíte tak malý prostor ještě s někým jiným.

Nemyslel si, že je tu nějaká naděje, že by se Teal´c obrátil proti svému bohu a přišel je zachránit.

Jack si uvědomil, že na něho asi příliš tlačil. Ptát se ho na jeho víru je jedna věc, ale najednou změnit podstatu svého života, to bylo jiné.  Kdyby věřil jeho slovům, tak by asi připravoval pomstu. Buď by zabil Cronose nebo jaffu loajálního Cronosovi. Tak to je sebevražedná situace. Ne, pokud se odtud dostanou a budou to muset udělat sami.

Daniel předstíral, že spí. Ale Jack se vedle něho stejně posadil.

„Jestli máš nějaký nápad, jak se odtud dostat, tak to řekni,“ řekl. „Něco, cokoliv.“

Daniel otevřel jedno oko a potom je hned zavřel.

„Beru to jako ne,“ zavrčel Jack.

„Co čekáš, že udělám, Jacku? Možná váš Daniel by se mohl vznést, ale to já neumím.“

„Jenom jsem se ptal.“

„Dobře.“

Ticho. A Jack si vzpomněl, jak moc neměl rád ty jeho rozepře s Danielem.

„Jak jsi si na tohle mohl vůbec zvyknout?“ Řekl náhle Daniel, právě, když se Jack rozhodl, že se trochu prospí.

„Cože?“

„Nevědět, co bude dál. Možnost, že už se nikdy nevrátíš?“

Jack o tom chvíli přemýšlel. Má na to odpověď? Není to poprvé, co  se ho na to někdo ptá a pravděpodobně ani naposled. Prostě udělal, to co musel.

A stejně tady  není nic, kvůli čemu, by se vrátil. Skoro všichni, kteří pro něj něco znamenali, jsou tady s ním.

„Nemůžeme tu vodu nějak zastavit?“ řekl.

„To nevím. Možná bychom mohli ucpat odtok nebo tak něco?“

„A potom co? Utopit se? Nebo odtud vyplavat?“

„Jacku?“

„Co?“

„Sundej si oblečení.“

„Prosím?“

„To je ono! Ucpeme odtok. Naplní se to tady vodou a tak se můžeme dostat na povrch!“

„Danieli, vůbec nevíme, jak to bude dlouho trvat, než se to tu zaplní. Možná by to mohlo trvat pěkně dlouho.“

„Máš nějaký lepší nápad?“

„Ne.“

„Tak potom.“

Sam se rozkašlala a to ji probudilo. Polkla a snažila se tak zbavit nepříjemného pocitu, který měla v krku. Co se vlastně stalo? Hyper pohon byl tichý, jeho krystaly nesvítily. Dostalo ji to tedy někam? Sam se pomalu postavila a šla směrem k oknu, aby se podívala ven.

Hvězdy se posunuly a zbytek té supernovy byl mnohem blíž. Takže aspoň o kousek se posunula. Měla štěstí, že hyper pohon vyhořel, jinak by byla pravděpodobně teď někde uprostřed galaxie.

Kam teď? Vypadá to, že podsvětelné motory jsou v dobrém stavu, takže by se přece jenom mohla někam dostat. Někde blízko je tu planeta. Potřebuje najít Cronosovu základnu. A i když je vesmír ve velkém ohrožení, své přátele tu nenechá nebo svého otce, aby tu shnili. Vždycky spoléhala při řízení lodi na tátu nebo Teal´ca. Ale teď to musí zvládnout sama. Snad jí systémy na lodi napoví a  nakonec přijde na to, jak fungují. S takovým počítačem se ještě nesetkala. Teď by se jí hodily vzpomínky Jolinar. Ale ty si bohužel nemohla vyvolat, kdy chtěla. Vyjevovaly se jí jen narážky a obrazy, sice to potom bylo jasnější, ale bylo tak hodinu předtím než jí to začalo dávat smysl.

Řídit loď byla ale jiná záležitost. Jenom jednou byla téhle technologii opravdu blízko a to byla na sedadle druhého pilota. Řekla si, že až se vrátí zpět, že požádá o nějaký trénink. Pokud se vrátí zpět. Sakra. Tyhle negativní myšlenky jí moc nepomůžou. Opatrně se pokusila pohnout lodí vpřed. Motory zhasly.

Zhluboka se nadechla a zkusila to znovu. Loď nejprve poskočila dopředu a potom dozadu….

A Sam byla opravdu ráda, že je tu sama. Živě si dovedla představit ty vtipy o ženách, které řídí. Tohle je opravdu mnohem složitější než se zdálo. Chce to jen jemně. Dělat jen drobné pohyby. Sam přišla na to, že pouze tím, že ohne prsty, přinutí loď změnit její směr.

Tak tohle nebyla záchranná mise, na jakou je zvyklá. Obvykle je to plukovník O´Neill, kdo tu představuje hrdinu. Sam je obvykle tím, kdo má používat svou inteligenci. Ne že by si neužila tu možnost, aby někoho dostala ze spárů smrti. Kdyby plukovník zjistil, že je Sam jako někdo, kdo si užívá adrenalinových situací. Cítila, že vyrazila vpřed. Samozřejmě letět

s neozbrojenou lodi do míst, která patří Cronosovi, je dost bláznivé, ale to ji stejně nezastaví. V tuto vzácnou chvíli ve svém životě přestala přemýšlet o tom, co dělá. Prostě to udělala. A měla z toho velice dobrý pocit.

                            ************************************************

To, jak se Daniel naučil plavat, zrovna nebylo příjemnou cestou. Bylo mu pět a Jammie Morgan ho na oslavě narozenin Jona Kinga hodila do bazénu. Tedy učil se velice rychle a snaží se tomu od té doby vyhýbat. Jistě, někdy, když se rozhodne, že potřebuje zvýšit svou kondici, tak několikrát i přeplave bazén, ale nic ho na tohle nepřipraví. Voda se v jejich cele hromadí asi hodinu. Už necítí nohy ani ruce. Voda, která zpočátku vypadala jako celkem teplá, když mu sahala po kotníky, je teď ledová a vysává teplo z jeho těla. Podíval se nahoru. Ten kousek tmavé oblohy, která byla vidět vchodem do jejich vězení, byla stále nedosažitelná. Ale Jack unaveně nevypadal.

Oba byli jen v tričku a kalhotách. To proto natékání vody trvalo tak dlouho.Víc oblečení by lépe utěsnilo otvor, ale tak jak Jack správně připomněl, až se dostanou ven, nebudou přece chtít potkat jaffy a být přitom nazí. Bylo by to trapné. Taky si drželi svoje boty. Vypadalo to, že Jack zřejmě viděl několikrát *Die Hard* a proto chtěl utíkat bosý. Daniel měl boty zavěšené kolem krku a ty ho táhly dolů. Bylo by to tak snadné přestat bojovat, vzdát to  a sklouznout pod hladinu.

„Už to nebude dlouho,“ řekl Jack.

„Tobě  se to lehce říká,“ vydechl Daniel.

Na to, aby mluvil, silu už opravdu neměl. Trochu se ponořil a tak se snažil udržet na hladině.

„Uvolni se,“ řekl mu Jack.

„Jacku, nevím, jestli tohle zvládnu.“

„Ale ano, zvládneš.“

„Nechej mě tady.“

„Tak to určitě! Já vím, že to bolí. Ale prostě musíš ještě vydržet.“

Daniel cítil, jak se mu pomalu zavírají oči a najednou dostal facku.

„Tak to se neopovažuj.“

„Podívej se.“ Jack se natáhl a chytil se okraje té díry. S námahou se vytáhl. Daniel viděl, jak jeho nohy zmizely.  A potom tu byla pomocná ruka a Jack ho vytáhl nahoru a ven. Uvědomil si, že leží na zemi a dívá se na oblohu. Jack ležel přes něho. Z toho, že musel bojovat, aby se nadechl, měl dobrý pocit.

„Promiň,“ řekl.

„To nestojí za řeč,“ odpověděl Jack.

Měli by se pohnout, ale když je Jack ochotný tu zatím ležet, tak nemá pocit viny, že se snaží chytit dech. Odněkud začal foukat vítr, v jejich promočených šatech jim bylo zima. Daniel se podíval nahoru a všiml si, že se obloha vyjasňuje a začínají být vidět hvězdy. To je jeho první pohled na mimozemskou oblohu. A teď to vidí. Ten pozůstatek supernovy jako by se na ně díval zlověstnýma očima. Jack zvedl ruku a přeměřoval jeho velikost na obloze.

„Danieli,“ zasyčel. „Je to tady.“

„Tady? Na této planetě? To se mi nezdá.“

„Ne v tomto systému.“

Daniel nevěděl, jestli má být rád nebo ne. Tento objev způsobil, že Jack měl náhle spoustu sil. Stál  a popoháněl Daniela, aby udělal totéž.

„Musíme najít cestu odsud,“ řekl.

„A k čemu? A kdybys měl i pravdu, tak zrcadlo bylo zničeno spolu se Sam.“

Jack najednou ztuhl a Daniel věděl, že řekl něco úplně nevhodného. Jack si nikdy nepřipustí fakt, že je Sam mrtvá a tehdy si uvědomil, jak málo ho zná. Ať už jsou mezi nimi jakákoliv pouta, tak je to mnohem víc, než co viděl ve svém vlastním světě. Aniž by řekl jediné slovo, vydal se Jack na cestu.

Přestože si boty předtím drželi, jejich kůže byla stále nasáklá vodou. Jako by si Jack ani neuvědomoval kostrbatý povrch, ale Daniel klopýtal. Ta krajina tady nevypadala jako na Zemi. Ta jejich cela nebyla jediná. Museli se vyhýbat šachtám, aby do nich nespadli. Daniel se podíval dolů. Něco na něj z té tmy mávalo. Něco, co určitě nebyl člověk…..i když kdysi jím mohl být. Slyšel z té hloubky pláč. Daniel cítil, jak se mu zvedá žaludek a pospíšil si.

A teď pochopil, proč Jack tak spěchá. Prostě si nemohli dovolit z lítosti zastavovat.

„Jacku!“ Zavolal na něho Daniel. „Jacku!“

„Ať už musíš říct cokoliv….“ začal Jack.

„A co Jacob?“

Jack se zastavil.

„Dobře, zachráníme Jacoba. A potom se odtud dostaneme.“

                           ************************************************

Jacoba už mučili i předtím. Jeho osobně, ale měl i vzpomínky symbionta. Dobře věděl, že je to síla Selmak, která ho stále drží. Jeho kariéra u letectva ho na tohle nepřipravila. Nikdy nebyl vhodný kandidát pro zvláštní jednotky. Jacob nebyl Jack O´Neill.

S pomocí Selmak byl schopný postavit se krutosti goa´uldů. Nebylo jednoduché si přiznat, že je v podstatě slabší než jeho dcera. Když ho vytáhli ze sarkofágu, pořád na Sam myslel. Jedna jeho část byla ráda, že je mrtvá a nemusí tohle všechno vidět. Jacob byl pořád její otec, nikdy nechtěl, aby jeho malé holčičce něco ublížilo.

Selmak se proti sarkofágu vehementně bránila. Jacob cítil, jak se symbiont chvěje strachem a bolestí. Věděl, co to, že ho znovu oživí, dělá s jeho duší. Tohle se nemělo stát. Když je člověk mrtvý, tak je mrtvý….Nikdy nečekal, že by se smrti bál, ta rakovina ho zbavila veškeré kuráže. To nebyl způsob, jak chtěl zemřít. Viděl, co to s lidmi dělá, zbavovala je jejich dřívějšího vzhledu. Byl by v hospici, kde o vás sestry mluvily jako *oni* nebo *on*, ale nikdy nepoužívaly vaše jméno. Proto se spojil s tím symbiontem.

Přijal symbionta…..a ocitl se ve světě, který byl daleko za hranicí jeho nejdivočejších snů. Teprve teď se Jacob nebál smrti a teď to byla věc, kterou mu odepírali. Když šel Teal´c ke Cronosovu křeslu, věděl Jacob, že to nebude ještě konec. Pokud nepromluví.

Nenáviděl se za to, že na tuhle možnost vůbec pomyslel.

„Bavíš se?“ zeptal se.

„Tím popichováním nic nezískáš,“ odpověděl mu Teal´c.

„Aspoň jsem to zkusil.“

„Tohle už jsem říkal i O´Neillovi.“

Tak Jack je naživu i přesto, že si proti sobě poštve každého, s kým se potká. Jacob věděl,že by ho tento fakt měl uklidnit, ale plukovník byl někdy nepředvídatelný. Buď je zachrání nebo všechny zabije.

„Co ti Jack řekl?“ Ptal se Jacob a jeho zvědavost vzrostla.

„Lži.“

„A o čem?“

„O mém bohovi.“

„Řekl ti o tvém otci?“

Teal´c se zastavil. Vypadalo to, jako by byla Jakobova myšlenka sakra správná.

„Je to pravda?“ Zeptal se Teal´c.

„Ano.“

„Lžeš.“ To, co vypadalo nadějně bylo náhle pryč a Jacob by rád věděl, jak by tohohle muže mohl zlomit. Na to, aby s ním hrál takovéhle hry, už byl opravdu starý a slabý….

„Dobře, tak lžu,“ souhlasil. „Ale pokud jsi si tak jistý, proč se nezeptáš?“

„To nevím. Připadá mi to všechno hodně zvláštní. Proč jsem byl ve vašem světě?“
Teď byl na řadě Jacob, aby trochu váhal. Musel se rozhodnout, jak moc tomuto muži věří. Cokoliv řekne, by se hned mohl dozvědět Cronos. Ale co by vlastně mohl ztratit? To nejhorší, co by mu mohli goa´uldi udělat je, že by ho zabili znovu.

„Teal´cu, to co jsi prožil byla trhlina do jiné reality. A o co se teď pokoušíme, je dát to do pořádku….. a neříkej mi, že ti zase lžu. Jenom poslouchej. Pokud to neuděláme, tak vesmír zanikne. Nebude tu nic. Nic, čemu by mohl tvůj bůh vládnout!“

„Já….“

„Poslouchej mě. Musíš nás nechat to dokončit. Jinak nastane chaos.“

Vášeň  s jakou Jacob mluvil, měla očekávaný efekt. Teal´ c váhal.

„Cronos mě potrestá,“ řekl Teal´c.

„A ty se bojíš.“

„Ne.“

„No mně to tak připadalo.“

Jacob byl napjatý, jak očekával výbuch, který ale nepřišel. Dal v sázku Teal´covu čest. Ale stejně očekával nejméně modřinu na oku.

„Pomoz nám,“ bylo to jediné, co musel Jacob říct. „Pomsti svého otce, zachraň svého boha, ale prostě… prosím.“

„Zavedu tě tam, kde drží tvoje přátele.“

                                     ******************************************

Teal´c si nebyl jistý, že to ,co dělá, je správné. Takovouhle zkušenost zatím nezažil. Jeho život ve službách Cronose byl v podstatě jednoduchý. Vlastně o ničem nemusel přemýšlet, poslouchal jenom rozkazy. Od té doby, co se ocitl na tom podivném místě, se jeho svět dramaticky změnil. Takže tomu, co říkal ten Tok´ra, je asi možné věřit.

Ale jestli to Cronos zjistí….

Sám sobě si připomněl, že to dělá pro svého boha, kterému by se jako jeho první muž mohl znelíbit. Teal´c by se podrobil jakémukoliv trestu. Nedovolil by sám sobě, aby se bál, tak jak to říkal ten Tok´ra.

V jednom směru měl štěstí. Nemusel pomáhat osvobodit ty muže z Tau´ri z jejich vězení, protože tohle zvládli sami.

„Jacobe!“

To křičel O´Neill. Teal´c instinktivně zvedl svou zbraň, ale nevystřelil. Ti dva muži se postavili před ně, oba byli bosí a promočení.

„Teal´cu?“ Zeptal s O´Neill.

„Jde s námi,“ odpověděl Jacob.

„Fajn.“

Tak tohle bylo opravdu divné. Teal´c O´Neillovi už nic víc dokazovat nemusel. Vypadalo to, že plně akceptoval slova toho Tok´ry. Někomu věřit nebylo zrovna mezi jaffy rozšířeno.

„Můžeš nás dostat k lodi?“ Zeptal se O´Neill.

„Ano.“

„Tak jdeme.“ A protože byl Teal´c jediný ozbrojený, vedl je. Ale asi by to bylo jednodušší, kdyby neměl Daniela Jacksona po svém boku a který ho pořád rozptyloval svými otázkami.

„Žiju tady celý svůj život,“ odpovídal mu na jednu jeho otázku.

„Takže tento planetární systém znáš dobře?“ Pokračoval Jackson.

„Ano. Proč se na to ptáš?“

„Je tady nějaká planeta, která je, přesně nevím…povídá se o ní něco zvláštního?“

„Ne.“

„Možná je to zakázané území.“

„Tady není pro boha nic zakázaného.“

Z nějakého důvodu měl Teal´c pocit, že Daniel chce udeřit jeho hlavou o nejbližší zeď.

„Dobře, je tady v této sluneční soustavě nějaká planeta, která nepatří Cronosovi?“

„Není tady nic….“

„Ah…“

„Je tu jeden svět.“

Toto přiznání bylo pro Teal´ca jedno z nejtěžších. Nechtěl těmhle lidem říct, že je tu místo, kam se jaffové bojí vstoupit. Místo, které jeho pán nemá pod kontrolou.

„Pokračuj,“ popohnal ho Daniel.

„Je to měsíc, který obíhá kolem páté planety. Žádný jaffa se k němu nepřiblíží, aniž by se nezbláznil.“

„Proč?“

„Žije tady jakási životní forma, kterou nazýváme Erinyes.“

Dál už nechtěl pokračovat. Raději udělal několik dlouhých kroků, aby tak za sebou nechal Daniela Jacksona i s jeho podivnými otázkami. Ti lidé z Tau´ri by nikdy nemohli porozumět strachu, který zaplní jaffské srdce a duši. Ten trest, který Erinyes má připravený, je hrozivý. Nic je nemůže před tím šílenstvím ochránit. Teal´c znal bojovníky, kteří nabízeli všechno: hrdost, oběť, slzy. To není místo, kam by měl někdo chodit, hlavně ten, kdo je tak slabý jako lidé z Tau´ri. Mohli by zemřít.

Trochu mu na tom záleželo. Nebo tomu chtěl věřit.  Byli blízko hangáru a jeho úkol už téměř skončil. Byl by se rád těchto mužů a jejich otázek zbavil. Na chvíli zastavil a dal ostatním pokyn, aby se drželi vzadu. Ale O´Neill stejně přišel až k němu.

„Problémy?“ Zeptal se.

„Lodě budou hlídány a jediný já jsem ozbrojený,“ odpověděl Teal´c.

„A nemáte tu někde nějaké zaty?“

„O čem to mluvíš?“

„Zat´niaktely, ale zaty je jednodušší vyslovit, nemyslíš?“

„Zbrojnice je kousek odtud. Riskovali bychom prozrazení.“

„Dobře…uh…proč bychom nemohli předstírat, že jsme vězni a ty nás vedeš přímo k jedné z lodí. Jsi první muž Cronose.  Nikdo se tě na nic nebude ptát.“

„Zajisté. Ten plán má svou cenu.“

„Ten je v té knize nejstarší.“

Teal´c zvedl obočí.

„Myslím, že ty jsi tu knihu nečetl.“

„Ne, nečetl.“

„Bude to fungovat, věř mi.“

Nebyl si jistý, že to bude mít úspěch, ale musel přiznat, že je tu nějaká možnost získat čas. Teal´c se snažil zbavit pocitu jako by byl nemocný. Sklopil svou tyčovou zbraň a dal jim pokyn, že ho mohou následovat do hangáru. Když Teal´c vstoupil, jaffové mu okamžitě věnovali pozornost. Teal´c na ně kývl, ale danou situaci nijak víc nekomentoval.

Hangár byl obrovský, plný lodí. A protože Teal´c věděl, že nesmí váhat, vybral si jeden tel´tak a šel přímo k němu.

„Teal´cu! Kree!“

Všichni se zastavili. Teal´c toho jaffu, který promluvil znal, byl to jeden z osobní Cronosovi stráže.

„Kronos se dožaduje tvé přítomnosti,“ pokračoval.

„Přijdu tam hned, jak se postarám o jeho vězně,“ odpověděl Teal´c.

„Trval na tom. Já ty vězně zavedu do jejich cely.“

Tentokrát Teal´c zaváhal. Logické by bylo, aby tady ty lidi nechal a vrátil se ke svému bohovi. Tak proč to neudělá? Ten druhý jaffa si toho všiml. Viděl, jak si připravuje tyčovou zbraň. Ale Teal´c se rozhodl jako první.

„Utíkejte!“ Zakřičel a vystřelil.

Jacob Carter chytil Daniela a udělal to, co jim Teal´c řekl. Ale O´Neill  vytrhl nejbližšímu jaffovi jeho tyčovou zbraň a zůstal s Teal´cem. Jeho kuráž byla chvályhodná, ale pošetilá. Žádný člověk se nemohl měřit s vycvičeným jaffou.

„Pozor!“ zakřičel O´Neill.

Ale varování přišlo příliš pozdě. Teal´c za sebou uviděl nějaký pohyb, ale jeho výzbroj byla moc těžká a tak se nestihl otočit včas. Dostal zásah do břicha. Ležel na podlaze, nebyl schopný si uvědomit, co se stalo. O´ Neill stál u něho a stále střílel.

„Nechej mě tady,“ vydechl Teal´c.

„Tak to se nestane.“

Bylo znát, že je Jack rozzlobený. Pokud neodejde, bude ho muset Teal´c donutit. Ignoroval bolest a pokoušel se postavit na nohy. Rukama si držel svoje zranění a pomalu klopýtal k nejbližší lodi. Jak očekával, O´ Neill ho následoval. Objevila se před nimi postava. Okamžitě změnil směr a táhl Teal´ca s sebou. Daniel Jackson a Jacob Carter je kryli, když se ti dva dostali k lodi. I když viděl Teal´c mlhavě, zahlédl pohyb blonďatých vlasů.

„Já jsem to věděl!“ Vykřikl O´Neill.

                  *******************************************

Sam měla štěstí, že maskování ten útok vydrželo a že stále fungovalo, když navedla loď z oběžné dráhy dolů. Na té planetě bylo jen jediné osídlené místo. Byla to budova připomínající Pantheon. Sam sledovala dolů jeden přistávající tel´tak a svou loď odmaskovala, až byla v bezpečí hangáru. I kdyby to tu někdo pečlivě sledoval, je nepravděpodobné, že by si všiml, že je tu mezi tolika loďmi jedna navíc.

Chtěla najít ostatní, ale byla tu ještě jedna věc, kterou musela udělat jako první. To, že se s její lodí dostala až sem, byl zázrak. Nemohla se spolehnout, že motory znovu naskočí. Zrcadlo a to nejdůležitější z jejich vybavení musí přestěhovat do jiné letu schopné lodi.

Možná tu taky bude chodit pěkně dlouho aniž by svoje přátele našla. Pokud utekli, tak budou chtít spolehlivý prostředek, aby se odtud dostali.

Střelba upoutala její pozornost a Sam byla ve střehu. takže plukovník asi neodmítne trochu pomoci. Vzala jejich zbraně a otevřela vchod a viděla svého tátu a Daniela, jak běží směrem k ní. Plukovník a Teal´c je teď kryli. Najednou Teal´c upadal a ve vzduchu byl cítit pach spáleného masa. Sam nevěděla, jak moc je to vážné. Ale stále byl schopen pohybu. Plukovník na něho křičel, nebyl schopný ho tam nechat.

„Tati!“ zakřičela, aby si jí otec všiml.

Jacob se zastavil, jako by viděl ducha.

„Co?“ ptala se ho.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvá,“ odpověděl jí.

Sam mu jednoduše podala zat. Na vysvětlování bude čas později. Nebo aspoň v to doufala.

Zvedla svou P90. Teal´covi se nějak podařilo vstát. Plukovník mu pomáhal a běželi směrem k ní. Sam vystřelila a jaffové se zarazili, když slyšeli zvuk neznámé zbraně. Ale bylo to jen na chvíli. Teal´c klopýtal kolem ní a plukovník byl těsně za ním, potom Daniel a její táta. Sam zůstala stát, dávala jim čas, aby nastartovali loď. Alespoň si to myslela, než ji někdo chytil a vtáhl ji dovnitř. Vchod se za ní zavřel a tel´tak se vznesl.

Potom ji někdo, ne zrovna jemně, objal.

„Jste mokrý,“ řekla plukovníkovi O´Neillovi.

„A vy jste naživu,“ odpověděl jí.

Sam se na něho usmála, ale potom zvážněla.

„Jak je na tom Teal´c?“

„Ne moc dobře,“ odpověděl jí Daniel.

Teal´c se ztěžka opíral o zeď a přerývavě dýchal. Sam podala svou P90 plukovníkovi a přesunula se k Teal´covi. Sice měla základní zdravotnický výcvik, ale udělat pro něho už moc nemohla. Zásah tyčovou zbraní zabil jeho symbionta. Plukovník si dřepl vedle ní a tehdy ho Teal´c chytil za ruku.

„Proč?“ Jen zasyčel. „Mohl jsi mě tam nechat zemřít.“

„Tohle mi neděláme,“ odpověděl mu Jack.

„Ale já nejsem jeden z vás.“

„Ano, jsi, jenom to ještě nevíš.“

Teal´c přikývnul, byl hodně zesláblý na to, aby odpověděl.

Sam se posadila o objala svoje kolena a dívala se na něho. Všimla si, že ho plukovník po celou tu dobu držel za ruku.

Použili kruhy a vyslali jeho tělo do hlubin vesmíru. Přesto, že její otec nebyl zrovna nakloněn tomu, aby loď jen na několik sekund odmaskoval. Po tvářích jí tekly slzy, ale neudělala nic, aby je zastavila. Smrt a žal byly součástí života, který si vybrala. A bylo jí tentokrát jedno, že se na ni její otec dívá. Tento krátký okamžik žalu byl všechno, co si mohli dovolit.

Věděla, že to nebyl jejich Teal´c, ale to nevadilo.

„Jeden z měsíců páté planety,“ řekl Daniel.

„Nemělo by to trvat dlouho,“ odpověděl její táta a otočil loď patřičným směrem.

Sam se pořád dívala tam, kde ještě před chvílí bylo Teal´covo tělo. Poznala, že si vedle ní stoupnul plukovník.

„Jste v pořádku?“

„Ano,“ řekla mu.

Byla to lež. Věděl to a i ona to věděla.

„Takže Carterová,“ pokračoval. „Co přesně je ten pulsar?“

                       *******************************************

„Tak Jonasi, jak se vám líbí na Zemi?“

Cassadra vypadala, jako by ji všechen ten strach už přešel, zamyslela se Janet, když slyšela její hlas. Přestala s prohlídkou a vykoukla zpoza závěsu. Sice přímo neseděla na Jonasově posteli, ale měla k tomu velice blízko.

„Myslím tím, kdybyste něco potřeboval, aby vám to tady někdo ukázal….“ pokračovala.

Janet toužila Cassie někam poslat, ale bohužel nebylo kam. Ale tady na ni aspoň může dávat pozor. Svou pozornost zase obrátila k pacientovi a několikrát si prošla jeho záznam. Generál Hammond její zprávu očekává každou chvíli a tak ji to pomůže, aby mu mohla vše potřebné říct. Zejména proč se najednou seržant Walter Harriman začal tak násilnicky chovat.

On byl opravdu ten poslední, o kom si myslela, že ho bude muset držet pod sedativy a přivázat ho k posteli. Ještě jednou ho zkontrolovala a potom zatáhla závěs.

„Cass,já teď jdu ke generálovi, zůstaň tady,“ nařídila jí.

„Mami! Myslela jsem, že bychom s Jonasem zašli do kantýny,“ ozvala se Cassie.

„A co Jonas říkal?“ Ten se na ni jen provinile usmál a Janet to vzdala. Neměla tolik sil, aby se s ní dohadovala.

„Fajn, ale očekávám, že tu oba budete až se vrátím zpátky.“

V rukách držela svůj zápisník a vydala se ke generálovi. Hammond tu stále byl, což ji uklidnilo.

„Walter má nízkou hladinu serotoninu a zvýšenou hladinu dopaminu,“ začala Janet. „Tohle se projevuje násilnickým chováním. U něho je to typ B.“

„A co přesně to znamená?“

„Osoby typu B mají sklon k častým útokům a mají jen malé nebo žádné výčitky svědomí. Prostě to už  není on.“

„Myslíte, že je to vliv kvantového zrcadla?“

„Jsem si jistá, pane. Podle toho, co jsem viděla venku, asi nebude jediný…a předtím než se zeptáte, nevím, jak to zastavit. Všechno, co můžeme dělat je, sledovat a čekat.“

„Moc možností mi nedáváte, doktorko.“

„Je mi to líto.“ Od té doby, co ho poprvé potkala, teď generál vypadal jako starý muž, který by měl jít do důchodu. Ale bohužel mu nemůže nijak pomoct. Janet měla pocit, že selhala, podívala se na dveře a doufala, že ji generál nechá odejít. Zrovna zazvonil telefon a generál ji naznačil, aby tu zůstala. Otočila hlavu a snažila se neposlouchat.

„Pane presidente? Ano pane… je mi líto. ….jste si jistý? Se vší úctou…ano…..pane.“

Položil telefon.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptala se Janet.

„President mi nařídil, abych dal základnu do pohotovosti.“

                           **********************************************

Daniel se snažil, aby nevypadal nervózně, když kráčel přes rozlehlý prostor. Oma ho nechal předstoupit před tribunál samotného. Myslel si, že by měl být rozzlobený, ale právě teď myslel na úplně jiné věci.  Proč mu tak dlouho trvá, než tam dojde? Pokud se ho pokouší  zastrašit tím, že ho nechají jít touhle cestou, tak to nebude fungovat. Nebo si tohle alespoň sám sobě říkal.

Čekali na něho tři. Jeho soudci, dvě ženy a jedem muž…pokud je možné o těch, co se povznesli, mluvit jako o bytostech s nějakým pohlavím. A sám se sebou o své vlastní sexualitě zrovna teď debatovat nechtěl.

Nemohl nijak moc ty lidi popsat. Ten muž byl pohledný a ty ženy byly krásné. Ještě nepotkal mezi povznesenými nikoho, kdo by nebyl v perfektním fyzickém stavu. Když se poprvé podíval sám na sebe, byl překvapen, že jeho jizva po slepém střevu zmizela.

Daniel se na ně usmál  a doufal, že to bylo zcela nevinné.

„Haló,“ řekl.

„Ty jsi Daniel Jackson?“ Zeptal se ten muž.

„Ano.“

„Člověk?“

„To jsem byl.“

„Z planety Země,“ dodala jedna z žen.

„Ah ano,“ odpověděl muž. „V galaxii žije spousta lidí, zapomněl jsem.“

A Daniel najednou pochopil, jak bezvýznamnou bytostí pro povznesené je. Jako mravenci při pikniku, mohou být nepříjemní, když je dráždíte a někteří vás mohou kousnout. Jenom jako rozptýlení, nic víc.

„Máte nějaká jména?“ Zeptal se Daniel.

„Můžeš mi říkat Petre,“ řekl muž.

„Mary.“

„Elizabeth.“

To, že měli lidská jména vyvedlo Daniel z míry, ale snažil se, aby na něm jeho rozpoložení nepoznali.

„A jste tady kvůli…..?“ Zeptal se.

„Vynést rozsudek.“ Řekl Peter.

„Nade mnou?“

„Nad lidmi ze Země.“

Daniel si okamžitě vzpomněl na Orlinova slova. K jakému došlo zničení, jako trest za jeho zásah. Orlin dal těm lidem zbraň. Ale Danielovo provinění takové nebylo…..nebo si to myslel. Ale co když nedělají rozdíly? Povede jeho zásah k tomu, že Zemi bude čekat stejný osud?

                ******************************************

Cassandra cítila, jak bledne, když si všimla, že se něco děje se světly. Jonas jedl klidně dál a vypadalo to, že mu náhlá změna vůbec nevadí. Cassandra sice nežila v době studené války. Svoje dětství sice strávila na jiné planetě, ale stejně pořád měla strach z nukleární války. Stejně jako mnoho jiných lidí viděla, jak se zřítila newyorská dvojčata.

Její máma pracovala na základně, která byla teď uzavřena. Alespoň na nějakou dobu byla s lidmi, kterým na ní záleží.

Věděla, že tady je v bezpečí. Nikdo nesmí ven…nikdo nesmí dovnitř. A když nemají bránu, jsou v pasti. Cassie byla jediným člověkem, který na jejich planetě přežil. Už netoužila po tom, aby to zažila znovu. Nikdo tady neví, jaké to je, když vidíte, jak všichni kolem vás umírají. Tohle bylo něco, co jí v paměti zůstane navždy, jako by to tam měla vypálené. Lidé začali být nemocní, nejprve jen pár, potom jich bylo víc a nakonec všichni.

Cassie tomu nerozuměla, proč jen ona je zdravá. A potom jednoho zjistila, že je tu sama.

Flirtování s Jonasem náhle ztratilo svou přitažlivost.

„Cassie, jsi v pořádku?“ Zeptal se jí Jonas.

„Ani ne,“ přiznala.

 „Chceš  se vrátit za mámou?“

„Prosím.“ I ji samotnou vyděsilo, jak dětsky zněl její hlas. Ale právě teď prostě chtěla být se svou mámou. Stejně jako ostatní sedmnáctiletí si o sobě myslela, že už je dospělá. Ale teď by byla zase ráda malým dítětem, aby si mohla někomu vylézt na klín a aby ji někdo pevně držel. Tak jako Sam tenkrát v tom bunkru, když tam spolu zůstaly.

Někdy se Cassie na Sam zlobila, že to nebyla ona, kdo si ji vzal. Ale když byla starší, tak se snažila ten fakt akceptovat, ale stejně to stále bolí.

Sam teď byla pryč a nikdo neví, jestli se ještě někdy vrátí zpět. Cassie litovala každého svého pocitu nedůvěry a každého slova, které bylo řečeno ve vzteku. Modlila se, aby ji Sam zachránila před dlouhým umíráním. Mohli by tu dole všichni zemřít. Nebo by všichni zestárli a ona by zase byla sama.

Ani nestačili dojít na ošetřovnu a Janet už svou dceru šla hledat. Cassie zašla za roh a když ji uviděla, rozběhla se do její otevřené náruče.

„To je v pořádku,“ uklidňovala ji Janet. „Bude to dobrý.“

„Co se děje?“ Vzlykala Cassie.

„Má to něco společného s narušením reality?“ Ptal se Jonas.

„Myslíme si, že ano. Má to vliv na psychiku lidí. A oni pak jednají jako….řekněme velice neobvykle,“ odpověděla jim Janet.

„Dost na to, aby nás poslali ke všem čertům?“ Naléhala dál Cassie.

„To se nestane.“

„Jsme v pohotovosti. Ve vysoké pohotovosti. Takhle to bylo pouze jedenkrát a to v době kubánské krize. Tohle už jsme jednou udělali. Mami, vím, co to znamená.“

„Generál je teď na výboru náčelníků. Pokouší se vysvětlit celou situaci a jak by nebylo moudré pro Spojené státy na tuto hrozbu reagovat.“

„A budou ho poslouchat?“ Chtěl vědět Jonas.

„Samozřejmě.“

Teď lhala. Cassie se ani nemusela na ni podívat, aby to věděla. Ale Jonas se zdál tímto být ujištěný. Cassie zvedla hlavu a podívala se své matce přímo do očí.

„Takže si myslím, že by bylo lepší, aby si Sam pospíšila.“

                  ******************************************

„Tady to je,“ oznámil Jacob.

Pátá planeta, plynný obr. Jack viděl zblízka Jupiter. Ale tohle sluneční soustavu zcela zastínilo. Tohle bylo aspoň desetkrát větší. Povrch té planety, to byla prostě záplava barev. Carterová by  pravděpodobně dokázala popsat, k jakým chemickým reakcím dochází, že se tu objevuje modrá, zelená, červená. Ale Jack to nechtěl vědět. Prostě se na to chtěl jenom dívat.

„A který to je?“ Ptal se. „Který měsíc?“

„Vyberte si jeden, je jich tu 46,“ odpověděl mu Jacob.

„Ve skutečnosti většina z nich jsou jen malé kusy kamene, ty můžeme vynechat,“ dodala Sam.

„A řekl Teal´c ještě něco dalšího?“ Ptal se Jack.

„Ani ne,“ odpověděl Daniel.

„Ale ty něco víš, že ano?“

Bylo to zřejmé. Daniel dělal zase všechno možné se svými brýlemi. Někdy je měl ve vlasech, někdy s nimi pohupoval . A když je měl na nose, tak je po něm posunoval nahoru.

„Takže?“ naléhal Jack.

„Podle mytologie, byly ty bytosti vytvořeny, když Cronos vykastroval svého otce Uranuse.“

„No fajn.“

„Kapky krve, které vystříkly, byli zachyceny Zemí a ta stvořila Erineys. Jsou schopny rozeznat a pomstít zločiny a špatnosti. Bohyně pomsty které jsou připraveny zasadit do srdcí smrtelníků strach. Říká se, že se jejich oběti zblázní.“

„Skvělé.“ Šílenství. Už tak byl trochu bláznivý a co takhle trochu víc šílených mezi jeho přáteli?

„Jacku, ty tomu nerozumíš. Hrají si s tvým strachem, tvou vinou.“

„A jakou vinu musím cítit?“

Daniel se na něho díval. Sakra. Jak to, že o něm tolik ví? Podíval se na ostatní. Nevypadalo to, jako kdyby byli bezstarostní. Danielova slova způsobila, že byl zvědavý, do čeho sami sebe dostali. Pokud tu něco bylo, čeho by se Jack bál, tak toho, že by mohl přijít o rozum. Už se mu to skoro stalo, když byl v Iráku a potom, když mu zemřel syn….

byl by ztracený, kdyby tím měl projít znovu.

„Pane, něco jsme našli,“ oznámila Sam.

„Kde?“

„Na třetím měsíci. Přímo pod povrchem je nějaké silné energetické pole.“

„V podzemí?“

„Asi ano. Je tam dýchatelná atmosféra, nějaké stavby….mohlo by to být ono.“

„Jasně že to musí být ono, že?“

„Ano, pane.“
 „Jacobe, takže jdeme dolů.“

Ten sestup byl jednodušší, než Jack očekával. Čekal, že se je někdo nebo něco pokusí zastavit nebo je přímo prostě zastaví. Byli maskovaní, což by to mohlo vysvětlovat, ale stejně ho to nepřesvědčilo. Nebylo tady něco v pořádku. Měl by pocítit úlevu, když Jacob posadil loď jen s nepatrným poskočením. Všiml si, že se Sam okamžitě přesunula ke svému zrcadlu. Jak je sakra ponesou, to tedy nevěděl. Vypadalo to, jako kdyby je rozebírala.

„Co to děláte?“ Ptal se jí.

„Takhle je vzít nemůžeme.“

„Ale myslel jsem, že to stabilizuje vesmír, jen když bude fungovat.“

„To ano, pane. Ale musíme je tam dostat.“

Měla pravdu. Jenom nést naquadahový reaktor by museli dva muži. Jack sledoval její ruce, jak si byla jistá, co dělá. V její zručné prsty vkládal velkou víru. Oni všichni. Pokoušel se zaznamenat nějakou změnu, když povrch zrcadla pohasl, ale nic se nestalo. Všechno bylo tak, jako předtím.

„Tak fajn, jdeme!“ Nařídil.

Jacob otevřel vchod, vypnul recyklátor vzduchu. Jack se zhluboka nadechl. Vypadalo to, že je to v pořádku. Ten pohled před ním byl ohromující. Přistáli uprostřed louky, kde byly modré kytky, které se rozprostíraly až ke stromům na úpatí kopců. Ty hory, které byly za nimi, byly něco, co na Zemi nikdy neviděl. Jejich štíty jako by se dotýkaly oblohy.

„Wow!“ Vydechla Sam. „Podívejte se na ten oceán.“

Jack se na ni zadíval. Oceán?

„Jacku, musíme ty ruiny prozkoumat,“ řekl nadšeně Daniel.

„Jacobe?“

„Co?“

„Vy se nepřidáte?“

„Prosím?“

„Co tam venku vidíte?“

„To stejné co vy.“

„Zasvěťte mě.“

„Město.“

„Dobře.“

Odhodlán zjistit pravdu, vykročil Jack ven.

                       ***************************************

Daniel Jackson prošel dveřmi přímo do pekla. V jeho snech to tak vypadalo na Langaře, kde se  procházel tou zkázou….ale tohle nebyl sen.

Úplně cítil pach spáleného masa.

Slyšel křik.

Cítil horko té zničující ohnivé koule.

Ze všech stran to útočilo na jeho smysly. Chtěl se schoulit do klubíčka a brečet. Chtěl utíkat pryč. Chtěl, aby ho odtud někdo odvedl.

Uprostřed toho všeho byl Jack. Přestože měl na sobě proti radiační oblek, nemohl si ho splést. Vděčně se rozešel k němu. Jack by ho odtud mohl dostat. Věřil mu. A jak byl blíž, viděl, že je Jack skloněný nad něčím…někým. Ta postava byla k nerozeznání. Z té vzdálenosti to vypadalo, jako by byl ten člověk mrtvý. Jack se ho pokoušel navléct do proti radiačního obleku. A nevypadalo to, že by to jen tak vzdal.

„Pojď sem a pomoz mi,“ mumlal. „Bože prosím!“

Daniel mu položil ruku na rameno.

„Je příliš pozdě, pojď pryč,“ řekl.

K jeho překvapení se Jack otočil a bylo vidět jak moc je rozzlobený. Na fyzický útok nebyl Daniel připraven a tak byl schopen si jenom krýt hlavu, když ucítil Jackovy rány.

„Jacku, prosím,“ vydechl Daniel. Oddechl si, když se Jack stáhl zpět.

„Ty jsi nikdy nebyl nemocný. Jsi jenom obyčejný zbabělec.“ Vmetl mu do tváře.

„Nemohl jsem to udělat.“

„Takže si nechal jít ji. Podívej se teď na ni, Danieli!“

Daniel se postavil a přinutil se podívat na tělo, které bylo zpola v proti radiačním obleku. Teď viděl, že se hýbe, ale velice málo. Bolestně něco zamumlala.

„Už je to dobrý, Samantho,“ řekl Jack. „Vezmu tě domů.“
Samantha, byla to Samantha. Vrátila se zpátky se strašnými zraněními. Teď si na to Daniel vzpomněl. Ale nikdy se nezajímal o to, jak moc vážná byla. Bude žít. Daniel se tohohle faktu chytil. „Ale ty ji nemáš rád!“ Protestoval.

„Nechci, aby zemřela!“

Daniel klopýtl dozadu a najednou seděl na nějakých troskách. Díval se, jak se Jackovi nakonec podařilo ji navléknout ten ochranný oblek. Vzal ji do náruče a nesl ji k bráně.

„Jacku, dovol mi, abych ti pomohl!“ Křičel Daniel a spěchal za ním.

Nechtěl tady na tom místě zůstat sám.

„Neexistuje nic, co bych mohl udělat!“

„Mohl jsi být tady.“

„A zemřít?“

„To taky.“

„Jacku?“

„Počínaje tímto okamžikem, jsme spolu skončili.“

Daniel se zastavil. Sice to bylo jindy, ale ta slovo znal. Když se Jack vrátil z Langary, jejich přátelství ukončil. Od té doby spolu sotva promluvili.

Viděl, jak byla brána aktivovaná. Jack prošel skrz se Samanthou v náruči a ani se na něho neohlédl. Daniel si pospíšil, aby prošel taky, ale než tam stačil dojít, brána se zavřela. Rozhlížel se po DHD. Někde tady musí být, Jack přece zadával adresu. Ale Teď si uvědomil ještě jinou věc. Nemá vysílač kódu. Takže domů nemůže.

Byl tu uvězněn navěky.

                       ****************************************

Tohle už Sam zná. Byla uvězněna ve svém těle, ve své mysli. Nemohla křičet. Bylo to v ní. Pořád to cítila. Bylo to děsivé. Její smysly fungovaly normálně, ale ona nemohla odpovídat na jejich podněty. Pokaždé, když ji Entita přinutila, aby udělala to, co ona chtěla, bolelo to.

Bože, tak moc to bolelo. Nikdy tak obrovskou bolest nepocítila….

Sam šla rychle. Ta Entita se snažila Jackovi utéct. Sam ho skoro kvůli tomu, co udělal, nenáviděla. Proč to udělal. Trpěla kvůli němu. Nechal ji, aby se dotkla toho počítače, protože jí věřil. Zajímal se o ni. I když se to snažili ignorovat, jejich city ovlivňovaly jejich pracovní vztah. Sama sebe klamala, že je to jinak. Prostě to tenkrát nezůstalo v té místnosti.

Sledoval ji. Sam věděla, že tu Entitu nikdy nenechají ze základny odejít. Došli až k chodbě ve tvaru T. Ve dvou směrech jí zastoupila cestu vojenská hlídka a v tom posledním Jack. Namířil zat. Něco se stalo. Ta Entita zvedla její ruce a Sam najednou pocítila, že ji někam přemísťuje.

Jack vystřel jednou.

Sam věděla, že by to podruhé neudělal…a to stejné věděla i Entita. Na chvíli přestala a potom její paže zvedla znovu. Sam cítila, že je ze svého těla vysávána a potom byla někde jinde. Nevěděla jak nebo proč. Ale dívala se dolů na svoje tělo…a tehdy Jack vystřelil podruhé. Její tělo se sesulo na podlahu. Byla mrtvá.

Nemohla uvěřit, že ji Jack zabil. Ale bylo to tak. Byla mrtvá. Sam se neptala, jak to že je stále při vědomí. Jak to že může myslet. Chvíli jí to trvalo, než si uvědomila, že svým myšlením může ovládat počítač. A potom si uvědomila, kde je. Její tělo leželo na ošetřovně. Janet ji připojila na přístroje. Její plíce dýchaly. Její srdce tlouklo, ale bylo to umělé tak jako život, který teď žila.

A Jack.

Seděl zde a díval se. Nikdy ho neviděla tak ztraceného a osamělého. Musí tu být způsob, aby mu dala najevo, že je pořád naživu. Nemůže ho opustit. Ona….

Vešla Janet.

„Nevím, jestli vám to Sam někdy řekla, ale napsala poslední vůli,“ řekla.

„Ano, řekla mi to,“ odpověděl jí Jack.

„Myslím, že nastal čas, abychom ji nechali odejít, pane.“

„Ano.“

A vypnuli přístroje.

                                *****************************************

Nemohl nic udělat. Jacob Carter ztratil svou ženu a teď přišel i o svou dceru. Když ty dveře otevřeli, bylo už pozdě. Jejich těla byla vyplavena do chodby. Smrt utopením nezanechává žádný klid a mír. Bojovali o svoje životy a ten jejich boj se zračil na jejich tvářích. Na úplném konci se museli přitisknout jeden k druhému a objímali se tak, jak to dělají milenci. Když se mu George jemně snažil naznačit, jaké city k sobě mají jeho dva nejlepší důstojníci, tak neposlouchal. Sam by nikdy svou kariéru kvůli nikomu neohrozila. A ani Jack O´Neill.

S pomocí majora Davise je od sebe oddělili. Ještě jednou chtěl svoji holčičku držet.

Měla zavřené oči, její nádherně modré oči už nikdy neuvidí. Ale nebyl zarmoucený kvůli její kráse. Její rozum, její inteligence, její humor. Jacob si přál, aby to byla jeho zásluha, kam až se Sam dostala, kým se stala, po čem toužila, ale byl mizerný otec.

Když se pojil se Selmak, doufal, že bude schopný to pro ni udělat. Ale teď už bylo pozdě.

„Měli bychom jít,“ řekl mu jemně Davis.

Čekala na ně ponorka.

„Ne,“ odpověděl Jacob.

„Můžeme je vzít s sebou.“

Jacob se podíval na svou dceru a odhrnul jí vlasy z obličeje. Když byla malá, měla ty nejkrásnější vlasy, dlouhé, pevné, zlaté. Jedno léto si je ostříhala. A Jacob vlastně nikdy nevěděl proč.

„Jacobe.“

Davis měl pravdu. Byl čas jít. Vzal Sam do náruče. Nevěděl, jak major zvládl nést Jacka, ale bylo mu to jedno.

Sam byla mrtvá. Na ničem jiném nezáleželo. Vezme ji domů a přesvědčí se, že bude pohřbena se všemi poctami, které jí náleží. Potom pojede za Markem a jeho dětmi do San Diega. Ještě jednou. A potom…

A potom…..

                             ************************************

„Nad každým na Zemi?“ Zeptal se Daniel. Musí si tím být jistý. Musí zjistit, co přesně plánují a pokud může, tak je zastavit. Zastavit je. Ho. Daniel předpokládal, že všichni mají stejnou moc.

„Ty jsi jejich představitel,“ řekla Mary. „Jsou to lidé, kterým jsi změnil život.“

„To zatím nevíme,“ protestoval Daniel.

„To je irelevantní,“ odpověděl Peter.

„Pokusil jsi se o to,“ řekla Elizabeth.

Dobře, tohle byla pravda. Ale není to pouze Země, koho zachránil. Těmhle lidem možná nezáleží na fyzickém těle, ale mohou bez něho existovat? Tohle Daniel nevěděl.

„A co všichni ti ostatní?“ Zeptal se.

„Koho tím myslíš?“

„Ta chyba nezasáhla jen lidi na Zemi. Když nenecháte Sam opravit chybu, kterou udělala, potom všechno… všechno v celém vesmíru přestane existovat.“

„To nevíš,“ řekla Elizabeth.

„Sam si je sakra jistá.“

„Ty pořád věříš tomu, co říkají smrtelníci?“

Daniel  zdržel toho, aby jim odseknul. To, že bude rozčílený, mu v tomto případě nepomůže. Musí zůstat klidný. Soustředit se. A Sam pořád hodně věří, a taky Jackovi, jim všem.

„A co když má pravdu?“ Navrhl jim. „Co když všechno skončí, co se potom stane nám? Můžete si být jistí, že budete pořád existovat, když tu nebude vesmír, ve kterém byste žili? My také máme omezené schopnosti, že?“

Ti tři *ostatní* se na sebe podívali, bylo jasné, že je Danielova slova rozrušila. Pocítil uspokojení.

„Dobře, my tvoje slova zvážíme,“ řekl Peter.

„To udělejte,“ usmíval se Daniel.

Když mu zmizeli z očí, uvědomil si, že se Oma vrátila a stojí vedle něho.

„Nevyhrál jsi,“ řekla mu.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ odpověděl.

„Oni najdou způsob, jak tě potrestat.“

                                *****************************************

Jack věděl, že tohle všechno není skutečné. Nevěděl jak a proč, ale když vešel do nemocničního pokoje, uvědomil si, že tu není něco v pořádku. Vzpomněl si, že byl v nákladní lodi a to, co se před nimi venku objevilo, viděl každý jinak. Nebylo tedy možné, aby byl v nemocnici v Denveru a díval se, jak mu umírá jeho Charlie. Šel až k posteli svého syna. Podíval se na něho, byl tak bledý.

„Promiň, musím zachránit svět,“ usmál se.

Charlie zamrkal. Jack se k němu sklonil a dal mu pusu na čelo a otočil se k odchodu. Slyšel, jak Sára křičela, když odcházel, ale pokračoval dál. Tohle byla jeho minulost. Tohle nemělo s tím, co teď musí udělat, nic společného. Otevřel dveře a byl opět na tom měsíci.

Byly tam hory, žádná pole, žádný oceán, prostě jenom samé červené skály. V dálce byla brána. Rozhlédl se po svých přátelích. Daniel se krčil a kolébal se dopředu a dozadu. Byl to zvláštní pravidelný pohyb, připomínalo mu to metronom. Nedaleko byla Sam, ležela na zemi, její oči byly prázdné a chladné. Jacob stál za ním, P90 měl u hlavy.

„Jacobe, ne!“ Zakřičel na něho Jack.

Vytrhl mu zbraň z ruky a hodil ji, jak nejdál mohl. Jacob se sesul na kolena.

„Proč? Proč jsi to udělal?“ Vzlykal.

„Věřte mi, za tohle to nestojí,“ řekl mu Jack.

„Sam je mrtvá!“

„Ne, není!“

„Všechno je to moje chyba.“

Jackovi bylo jasné, že z tohohle asi Jacoba sám nedostane. Pohnul se směrem k Sam. Pokud se mu podaří, aby ji postavil na nohy, tak ona potom možná pomůže Jakobovi. Dřepnul si vedle ní. Pomalu ji přetočil na záda. Její pohled se stále upíral do prázdna.Její oči byly mrtvé, neviděl v nich žádný život, žádný záblesk inteligence, náznak humoru. Jack ji poplácal po obličeji.

„Carterová! Carterová! Proberte se,“ domáhal se.

Sam byla zvyklá poslouchat jeho rozkazy a tak se pokusila posadit. Byla vystrašená.

„Vy jste mě zabil.“ Kdyby to bylo za jiných okolností, tak by ho to možná pobavilo.

„Ne, nezabil. Jste naživu. Jste naživu a musíte pomoct vašemu tátovi.“

„Vy jste mě zabil.“

„Ne, Carterová….Sam nikdy bych vám neublížil.“

„Jsem mrtvá.“

Jack ji obejmul.

„Cítíte to, cítíte, že tu jsem s vámi? Jste naživu. Jste naživu.“

Její pohled se začal pomalu rozjasňovat. Zvědavě se na něho podívala, instinktivně zvedla ruku, aby se mohla dotknout jeho obličeje.

„Jacku?“

I když ho to bolelo, věděl, že to on ji musí přivést zpět do reality.

„Jacku?“ Zeptal se.

„Promiňte, pane.“

Rychle se od sebe odtrhli. Sam se vyškrábala na nohy a rozhlédla se kolem sebe.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

„Právě jsme přistáli. No tak, váš táta potřebuje vaši pomoc. Myslí si, že jste mrtvá.“

Nechal Sam s jejím otcem, která mu něco konejšivě říkala. A vrátil se k Danielovi.

Jeho pohyb se nijak nezměnil. Něco si pro sebe mumlal, ale nebylo mu rozumět. Kdoví, jaké  démony vidí. Jack si uvědomil, že to není jejich Daniel. Pro tentokrát byl ochotný na to zapomenout.

„Tak Danny, postav se,“ peskoval ho.

Žádná odpověď.

 „Danieli!“ vyjel ne něho Jack.

Jen na chviličku uvažoval o tom, že by ho tu nechal. Nikomu neublíží a ani sobě. A bylo by to jednodušší bez něho. Ale i když by to klidně udělal, nechat ho tu nebylo možné.

„Danieli, jdeš s náma nebo tu zůstáváš?“ Ptal se. „Čekám.“

„Ty mě tu nenecháš?“ Zeptal se Daniel a náhle se na něho podíval.

„Ne!“

„Opravdu?“

„Opravdu, a teď zvedni svůj zadek a vem ten naquadahový reaktor.“

Jack ho chytil z opačné strany a na Sam a Jacobem zbylo zrcadlo.

„Takže Carterová, kudy?“

„Ty údaje přicházely z tohoto směru, pane.“

Ukázala na nejbližší skály. Aspoň si Jack myslel, že jsou blízko. Nemínil tu ničemu věřit.

Teď to vypadalo, že všichni vidí totéž, ale nadalo se to zaručit. Když se pohybovali po té neúrodné planině, pořád se rozhlížel kolem sebe. Možná byl paranoidní, ale nemohl si pomoct, měl pocit, že je někdo nebo něco sleduje.                

               ********************************************************

Někdo je sleduje. Sam se nechtěla se svým podezřením svěřit plukovníkovi a mluvit o tom s otcem by jí také nebylo příjemné. Mohl by si myslet, že je paranoidní. Aniž by si to uvědomila, zrychlila. Museli se k těm skalám dostat dřív než….

Sam nevěděla co.

První obranná linie byly ty iluze. Měli by být zpátky  v jejich lodi. A díky těm falešným představám, by byli neschopní cokoliv udělat. Kdyby nebylo plukovníka, tak by to tak bylo. Nutno říct, že Sam byla ze svého chování mírně v rozpacích. Vždycky byla na sílu své mysli hrdá. Ale tentokrát je musel zachránit plukovník O´Neill. To, co ji znepokojovalo, byla její vlastní reakce na Jacka….tedy plukovníka. Ještě že to její otec neviděl, jinak by byl svědkem malého porušení protokolu.

„Je to jenom moje představa nebo se tam něco pohybuje?“ Zavolal na ně přes rameno Jack.

Sam přimhouřila oči směrem k horizontu. Mohla by to být písečná bouře, ale nefoukal tu vítr. Byl to snad divoký úprk zvířat?  Přestože tu byla dýchatelná atmosféra, nebyl na tohle měsíci život.

„Nevím, pane,“ odpověděla mu Sam.

Jack a Daniel položili reaktor a Jack zvedl svou P90. Sam upozornila Jacoba a udělala totéž. Ať je to cokoliv, přibližuje se to. Sam už i ve zvířeném prachu viděla ostré obrysy. Byly to nějaké živé bytosti.

„Pane?“ začala nervózně.

„Ano….tak se pohneme.“ Přikázal.

Vzali svůj náklad a pokračovali k těm skalám. I když jakou ochranu jim to poskytne, to si Sam neuměla moc dobře představit. Bylo těžké běžet i bez 30-40 kilové zátěže, kterou kvantové zrcadlo přestavovalo. Věděla, že to nikdy nemohou stihnout.

Měly ženské pohlaví. I přes deformovaný vzhled bylo jejich pohlaví zřejmé.  Byly černé, tak černé, že to vypadalo, jako by světlo přestalo existovat.. Měly červené oči. Jejich vlasy se jim kroutily kolem hlavy, jako by to byli hadi. Měly křídla…aspoň si tohle Sam myslela. Ale mohlo to být také nějaké jejich oblečení, ale nechtěla se na ně dívat tak dlouho, aby to mohla zjistit. Plukovník byl před ní a Sam se soustředila na jeho zadek, radši než na to, co je rychle dohánělo. Skoro to fungovalo až do okamžiku, kdy se plukovník a Daniel ztratili. Byli před ní, pak se podívala za sebe, byla to je chvilička. A když se podívala zpět, byli pryč.

„Tady,“ křičel Jack.

Sam pořád nevěděla, kde jsou. A nemohla zpomalit, aby na to přišla. Teď už je přímo cítila.

Pronikavé horko na svých zádech a krku.  Ty bytosti začaly křičet. Sam si nemohla pomoct, položila konec zrcadla a klesla na kolena. Zacpala si rukama uši a snažila se tak neslyšet ten děsivý zvuk. Poprvé v životě si přála, aby byla hluchá. Její táta se vedle ní svíjel na zemi.

„Carterová! Carterová!“. Hlas plukovníka ve srovnání s tím řevem, který útočil na její smysly, byl slabý. Všechny smysly tím byly ovlivněny: chuť, hmat, zrak….Ten zvuk je všechny přiváděl k šílenství.

„To jsou Erinye,“ vykřikl Daniel.

„Musí existovat něco, co můžeme udělat,“ zakřičel na něho Jack.

„To nevím.“

„Říkal jsi , že existují legendy. Tam musí něco být!“ jejich rozhovor byl nesmyslný. Sam nechtěla nic jiného, než z téhle tmy zmizet. Plukovník na ně alespoň vystřelil. Nemělo to žádný efekt. Sam jen nevěděla, jestli se kulky od nich odrazily nebo je pohltila tma.

„Orestes!“ vykřikl Daniel.

„Cože?“ Zeptal se Jacob.

Jak to, že má dost energie na to, aby promluvil?

„Když se zbláznil, ukousl si vlastní prst. Viděl tak Erinye v jiných barvách.“

„Tak to nám opravdu hodně pomůže, Danieli!“ Dodal Jack.

Ale ano. Sam věděla, jak tomu uniknou. Jenom musí najít sílu k tomu, aby to mohla vyslovit.

„Ochranné brýle,“ vykřikla. „Brýle pro noční vidění. To je jiná vlnová délka!“

Sáhla si pro svoje brýle, snažila se je vytáhnout ze svého batohu. Jakmile je měla na očích, křik ustal. Místo černé viděla bílou. Oslepující, ale zase se cítila při smyslech.

„Je tam jeskyně,“ řekl plukovník.

Ukázal směrem ke skalám. Sam tam viděla puklinu, která zářila. Musel tam být zdroj tepla.

„Jdeme,“ nařídil Jack.

Sam znovu zvedla zrcadlo. Tentokrát jí pomáhal Daniel, který nechal Jacka a Jacoba, aby jim kryli záda. Ztěžka dýchala, svaly jako by jí hořely, když se snažila být co nejdřív u toho vchodu.  Byl úzký. Sotva se jím protáhla a jenom bůh ví, jak to dokážou oni. Zrcadlo vtáhla za sebou a hned za ní byl Daniel.  To, jak se musel protahovat těsným prostorem mu zanechalo na těle šrámy a podlitiny. Hluk tu byl tlumený, ale i tak Sam slyšela plukovníkovu P90 a tátův zat.  Zat najednou přestal střílet. Kdyby ji Daniel nezadržel, tak by se tam Sam vrátila. Snažila se mu vytrhnout, ale k jejímu překvapení byl silnější než ona.

„Tati!“ Křičela.

„Ne!“

„Danieli, přísahám…“

Ale už neměla šanci mu říct, jaký způsobem by ho vykastrovala. Ve vchodu se objevil její táta, když ho tam plukovník postrčil.

„Dozadu!“ nařídil jim.

Vyndal z batohu C4 a Sam se s ním nehodlala nějak přít.

S Danielem zatáhli Jacoba do bezpečné vzdálenosti. U vstupu do jeskyně viděla Erinyes. Rukama škrábaly po skále, jak se snažily dostat dovnitř. A potom vedle ní stál plukovník.

„Teď to bouchne!“ Zakřičel a zalehl.

Sam měla akorát tak čas, aby si zacpala uši.

                       *******************************************

Jacob to prostě neviděl. Možná za to může jeho věk a to, že už reaguje pomaleji, ale víc se zajímal o to, aby se Sam dostala do bezpečí než o to aby si zachránil svou vlastní kůži. Dneska už ji málem jednou ztratil a podruhé už to zažít nechtěl. Ztratil koncentraci, když mu Sam a Daniel zmizeli z očí. Byl to jen okamžik, ale ty bytosti to zřejmě vycítily. A potom už cítil jenom bolest. A  ještě slyšel, jak se na něho řítí strop.

Když se prach kolem usadil, pokusil se pohnout a zjistil, že mu Sam obvazuje ránu.

„Ne tati,“ varovala ho.

Podíval se na svoje rameno, viděl místo, kam ho zasáhl dráp té bytosti. Vypadalo to, že prošel skrz. Sam dělala to nejlepší, co mohla. Ale obvaz byl okamžitě nasáknutý krví. Jacob věděl, že Selmak má mnohem větší šanci jeho zranění vyléčit, než má Sam. A tak její ruce odstrčil.

„Pěkná práce,“ řekl Jackovi.

Vstup do jeskyně byl celý zablokovaný. Sice se sem teď nic hned tak nedostane, ale na druhou stranu…..

„A jak se teď dostaneme ven my?“ Pokračoval Jacob.

Jack se na něho zle podíval.

„Možná nebudeme muset,“ řekl Daniel. Ten se zatím po jeskyni trochu porozhlédl.

„Tohle to vypadá jako cesta ven,“ dodal.

„Ty údaje vychází přímo od tam,“ souhlasila Sam.

„Dobře, tak to tam trochu prozkoumáme,“ řekl Jack.

Tak moc jak rád by s nimi Jacob šel, tak dobře věděl, že se teď moc hýbat nemůže. Tohle bude Selmak nějakou dobu trvat, než jeho zranění vyléčí.

„Někdo by tu měl zůstat a hlídat ten zátaras,“ řekl.

Věděl, že tímhle nikoho neoklame, ale prostě to, že tu zůstane, chtěl nějak odůvodnit.

„Zůstanu s tebou,“ nabídla se Sam.

„Ne, to nemůžeš. Ty jediná víš, co je třeba s tím zrcadlem udělat,“ argumentoval Jacob.

„Zůstanu tady.“

Tohle nebyla zrovna vhodná doba, aby Sam ukázala, jak je tvrdohlavá. Byl jenom její táta. Ho poslouchat nebude.

„Carterová, udělejte to, co vám řekl váš táta,“ řekl jí Jack unaveným hlasem.

Jack ji tohle mohl nařídit několika způsoby. Jacob věděl, že pokud by na ni zvýšil hlas, tak by ho Sam zrovna neposlechla. Ale na tohle mu nic neřekla. Objala Jacoba a potom šla za Danielem. Jacob se podíval na Jacka a přikývnul.

„My se pro vás vrátíme,“ slíbil mu Jack. Jestli to řekl kvůli němu nebo Sam, Jacob nevěděl. Jenom doufal, že to bude pravda.

                                *********************************************

Byli zpět. Daniel opět stál před *Ostatními*, pokoušel se odhadnout, na co myslí.

„Zvážili jsme tvoje slova,“ řekla Mary.

Daniel neodpověděl. Jenom se na ně díval. Jestli si myslí, že ho nějak vystraší, tak to se spletli.

„Tvoje argumenty si to zasloužily,“ pokračovala Elizabeth.

„Proč?“

„Kdybys nezasáhl, tak by lidé ze Země byli smeteni. Budou dál existovat jen díky tobě,“ Odpověděl Peter.

„A ostatní ve vesmíru? Ti by si zasloužili zemřít?“

„Přestože lidé ze Země způsobili to narušení reality, je od tebe arogantní si myslet, že jsou jediní, kdo to může dát do pořádku. Je tady spousta ras, které jsou stejně schopné, možná i schopnější.“

„A kdyby si toho nikdo nevšiml?“

„Pak by to byl osud vesmíru.“

Daniel se snažil, aby se nerozčílil. A oni mu říkají, že je arogantní? On tu přece nesedí a klidně nečeká, až všechno skončí.

„A vy nechcete dál existovat?“ zeptal se jich. „Neexistuje nic, za co byste měli bojovat?Nebo už jste svými životy tak znudění, že chcete, aby všechno skončilo?“

Neodpověděli mu.

„Sakra, možná neuspějí.Tak potom to bude podle vás a všechno skončí. Mysleli jste na to?“

„Zvažujeme tvůj trest,“ řekla Elizabeth a jeho otázku ignorovala.

„Počkej!“ Zastavila ji Mary.

Vstala a šla k němu. Daniel se jí díval do očí. Neodvážil se pohnout nebo něco říct. Zatajil dech. Jeden po druhém šli k němu a Daniel měl najednou jasnou představu o tom, jaké to je, být zvířetem v zoo. Ne velkou kočkou nebo slonem, ale něčím malým a primitivní, co je tu k pobavení. Opicí. Tak proto ho Oma povznesla? Aby posloužil ostatním, aby si měli na co ukazovat a čemu se smát.

„Tak proč nepočkáme a potom uvidíme?“ navrhl jim. „Když uspějí, tak potom mě potrestejte ale jenom mě. Ten zločin jsem provedl já, takže za něj musím zaplatit já.“

„A necháš svoje lidi napokoji?“ Zeptala se Mary.

„Ano.“

„Já souhlasím.“

„Já taky,“ řekl Peter. „Elizabeth?“

Ta byla zticha. Ale přikývla. Daniel zavřel oči a vydechl tichou modlitbu.  Pomohl svým přátelům, svým lidem získat trochu víc času.

                                    **********************************************

„Pane, myslím si, že ta jeskyně je umělá.“ Řekla Sam.

Jack tohle ani nepotřeboval slyšet. Došel ke stejnému závěru před několika minutami, ale nechtěl jí kazit radost. Když to řekla, Daniel se zastavil uprostřed pohybu, náhle zůstal stát a velice ho začaly zajímat nápisy na stěně toho tunelu. Jack ho musel postrčit dopředu.

„Na to se můžeš podívat později,“ řekl mu.

Ta cestička, po které šli, je vedla dolů, což nebylo pro stavbu Antiků nic neobvyklého. Dávalo to smysl, chtěli  tohle místo přece chránit….i přesto, co už na všechny čekalo venku. Podle toho, jak to tu vypadalo, bylo tohle místo už hodně dlouho opuštěné. Zem byla špinavá a byla pokrytá troskami. Jack tu viděl něco, co mohlo kdysi představovat osvětlení. Jejich brýle pro noční vidění už nepotřebovali, takže si je sundali a vzali si baterky.

„Nemělo by to být daleko,“ řekla Sam.

Měla pravdu, tak jako vždycky. Cesta končila a najednou byli v síni plné zrcadel. Jack pomalu přejel baterkou po svém okolí. Bylo možné vidět velké množství obrazů. Ta zrcadla byla zapuštěna do stěn té jeskyně. Když byla zaznamenaná jejich přítomnost, světla se rozsvítila.

„Můj bože, tohle místo musí být celé napájeno naquadahem,“ vydechla Sam.

„Jacku, podívej!“ Vykřikl Daniel.

A tady, jako by to byl chybějící zub, v kruhu zrcadel bylo jedno místo prázdné.

„Pane!“ Odvedla jeho pozornost Sam k jinému obrazu.

Upřeně se na něj dívala, jako by se snažila pochopit jeho smysl. Jack si stoupnul za ni.

„To jsme my,“ znovu jen vydechla.

Ano byli to oni, ale nebyl to jejich prostý odraz v zrcadle. Sam na sobě měla uniformu a na jeho košili byly dvě generálské hvězdičky. Alternativní realita, kde měli zrcadlo ve skladu v SGC. Dveře byly zavřené a oni dva se vášnivě objímali. Sam udělala krok dozadu a stoupla Jackovi přímo na nohu. Ten potlačil zasténání a odskočil stranou. A najednou stál před jiným obrazem. Viděl sám sebe na jiné planetě. Někdo k němu běžel, malá holčička s vlasy zapletenými do copánků. Jack otevřel náruč a holčička do ní skočila a on se s ní zatočil několikrát dokola. Když to viděl, usmál se. Tohle byla známá hra, kterou hrával s Charliem.

Bylo na tom něco fascinujícího, dívat se sám na sebe v jiných realitách. V dalším obraze držel dvě děti, podle oblečení to byla dvojčata. A pak se viděl v jednom zrcadle umírat. Sam byla opět  s ním. Tak moc plakala, jak ji ještě plakat nikdy neviděl. Chtěl se toho zrcadla dotknout, aby ji mohl utišit.

„Myslím si, že tohle místo je něco jako observatoř,“ řekla Sam.

Jack se otočil a viděl záblesk jejího obrazu a Martoufa, Sam se potom postavila před zrcadlo a tak víc neviděl.

„Observatoř, kvůli čemu?“ Zeptal se.

„Prostě můžete vidět svůj život a vyvarovat se tak vlastních chyb.“

„Skvělé.“

„Nebo pozorovat civilizace…..cokoliv.“

„To tedy nevím jak.“

„Musí tu být způsob, jak to kontrolovat.“

„Jacku! Sam!“

Danielův hlas jejich rozhovor přerušil. Ukazoval na jiné zrcadlo, jeho vzrušení bylo evidentní.

„Myslím, že tohle je moje realita,“ usmíval se.

„Jak to můžeš vědět?“ Ptal se Jack.

„Prostě to vím.“

„Dobře, takže jak sem to zrcadlo dáme, tak tě můžeme poslat domů…..Carterová?“

Sam neodpovídala. Jack se otočil, ale nikde tam nebyla.

„Počkej tady a ničeho se nedotýkej.“ Varoval ho Jack.

Rozběhl se kousek zpátky, odkud přišli, volal na ni. V prachu byly vidět jejich stopy….bylo jasně vidět, že sem přišli tři. A jiná cesta odtud nevedla.

Sam byla pryč. Jako kdyby nikdy neexistovala. Jack zavřel oči. Musí to udělat, s ní nebo bez ní….nemají jinou možnost.

„Danieli, víš, co bychom měli udělat, aby to fungovalo?“ Ptal se ho Jack, když se vracel zpátky.

„Ne…ty ano?“

„Ne.“ Podívali se jeden na druhého a potom na zrcadlo. Jack šťouchl do reaktoru. Přece to nemůže být tak těžké. Musí jenom připojit ten reaktor k zrcadlu a ….

„Myslím, že to patří sem,“ řekl Daniel a položil ruku na prázdné místo.

To, co mu chtěl na to Jack říct, nevyslovil. Celý sál se začal otřásat. Jack cítil, jak se mu chvějí plomby v zubech, když ten zvuk nabýval na síle. Nemohl přesně říct, odkud to přichází. Ale jako by zaplnil celý prostor. Vzduch před nimi se chvěl. Jack Daniela odstrčil ze středu sálu. Světla se ohnula a změnila se v cosi děsivého.

„Mám z toho špatný pocit,“ zamumlal Daniel.

„Myslíš?“

Ty bytosti se změnily v kentaura. Od pasu nahoru to byla žena s dlouhými černými vlasy a dalo by se o ní říct, že je hezká. a od pasu dolů mělo její tělo tisíce noh, které se kroutily jako klubko hadů. Na zádech měla škorpióna. Když je Jack viděl, tak slizké, chtělo se mu zvracet. Ta bytost se k nim otočila a zakřičela. Jack zvedl svou P90 a vystřílel do ní zásobník. Kulky po ni sklouzly dolů, jako by byla z naquadahu. Možná to tak bylo.  Možná ji tak to stvořili Antikové. Jedna z jejích končetin vystřelila jeho směrem, ale Jack  před ni stačil uhnout.

„Danieli!“ Křičel.

„Nemám zbraň!“

„To zrcadlo!“

Jestli Jack bude schopný udržet její pozornost dostatečně dlouho, tak možná mají nějakou šanci. Ale ze zadu ho chytila druhá končetina a hodila s ním o zem.

                             ***********************************************

George Hammond seděl za stolem a upřeně se díval na červený telefon. Neexistovalo nic, co by mohl udělat. Tohle sám sobě opakoval. Nejprve vrchní velitelé a potom president. Nikdo z nich nechtěl věřit, že tohle byl důsledek chyby, nedorozumění. Tak moc jak sám sebe nenáviděl, tak nemohl pochopit jejich úhel pohledu. Pokud by měl věřit předpovědi majora Carterové, tak na tom stejně nezáleží. Bude detekováno odpálení raket a USA nebudou mít jinou možnost, než odpovědět.

Jasně viděl, co nastane.

Zažehnutí 3-4 minuty.

Odpálení 25 minut.

Další otevření za 2 minuty.

Alespoň to pro mnoho lidí skončí rychle. Pro ostatní…. pokud budou mít štěstí, tak vesmír přestane existovat dřív.

Po té, co skončila studená válka, doufal, že hrozba nukleární války přestala existovat.  Ze strany USA a dřívějšího Sovětského svazu ano, ale byly tu další země ve hře. Ironií bylo, že to nemělo nic společného s lidskou rasou. Souviselo to s rasou tak vyspělou, tak vzdálenou, že museli opustit galaxii. Jejich vynálezy zůstaly na jednotlivých planetách jako nějaké hračky, o které mají malé děti zakopnout.

George se rozhodl, že se projde.

Víc než cokoliv, by chtěl zvednout telefon a zavolat svým vnučkám. Kdyby tu by normální svět, tak by se teď vracely ze školy. Bylo mu jasné, že by Kayla povídala o jejich nové školní hře. Stala se z ní malá herečka. A Tessa by připnula magnetem na ledničku další test se známkou A. George tajně doufal, že by mohla následovat svého dědečka a vstoupit do letectva USA. Ale to se přece může ještě pořád stát, řekl sám sobě…Stále mohou tento jejich osud odvrátit…pokud SG-1 uspěje. Podíval se na hodinky. Mají na to méně než 15 minut.

Nikdy nebyl  na muže a ženy pod svým velením víc hrdý. Všichni byli na svých místech a pracovali, což bylo díky jejich tréninku a obětavosti.

                              *********************************************

Daniel se vyděšeně díval na Jacka, který upadl a hned se nepostavil na nohy. Ta bytost cítila, že ho dostala, sklonila se nad jeho nehybným tělem a jednou končetinou do něho šťouchla. Byla to jen otázka času, než svou pozornost obrátí na Daniela. Svým tělem blokovala jedinou únikovou cestu, takže utéct nemohl. A ani nemohl. Nemohl se prostě ani pohnout. To zrcadlo bylo od něho jen několik centimetrů, ale jeho strach ho úplně paralyzoval.

Jack měl pravdu, byl zbabělec.

Bylo to tak, jako když byl ve své vlastní realitě a požádali ho, aby šel na misi s SG-1. Tehdy si všechnu hrůzu jen představoval. Ale teď to bylo doopravdy, horší než jakákoliv noční můra. Daniel věděl, co to je, byl to produkt legendy. Kampe. Průvodkyně Tartara, dokud ji Zeus nezabil bleskem.

Všechno to požduchování zřejmě Jacka probralo, protože se najednou snažil vstát a utéct pryč. Nechala ho být, zvědavě ho sledovala. Daniel měl pocit, že si s ním hraje…..než se pohne, Aby ho zabila.

„Danieli!“ Zakřičel na něho Jack.

„Nemůžu,“ odpověděl mu Daniel.

„Ale ano, můžeš!“

Hlava Kampe se otočila dokola a jak svou pozornost obrátila na Daniela, začala křičet. Napadla ho žihadlem toho škorpióna. Na několik sekund se ocitl ve vzduchu a potom  ho s pohrdavým zatřepáním pustila. Jako by měl v žilách oheň. Jack křičel, snažil se tak odlákat její pozornost na sebe, ale Daniel věděl, že je to to nejhorší. Umíral.

Škorpión měl v sobě neurotoxin a vypadalo to, že ani Kampe nebyla výjimkou. Daniel cítil, jak mu pomalu tuhne jeho tělo. Něco se změnilo. Nevyhnutelnost jeho smrti ho zbavila strachu. Jednoduše byl pryč. Zaměřil se teď na zrcadlo. Připlazil se k němu. Už mu o nic nešlo a neúspěch už nebyl tak hrozná věc. Proč by mu to mělo vadit, když by to nemohl udělat? Nebylo v tom nic osobního. Co by ještě mohl ztratit?

Nevěděl, jak se mu podařilo dostat zrcadlo tam, kam patřilo. Stálo ho to mnohem víc sil, než si myslel. A když to zvládl, jeho nohy už ho nebyly schopné udržet. Na druhé straně sálu byl Jack stále tak jeden krok před Kampe, měl toho dost. Daniel se vrátil ke svému úkolu. Naquadahový reaktor… Přece to nemůže být těžší než nastartovat auto.

Byly tady jen tři dráty, ze kterých si musel vybrat a naštěstí místa, kam je měl zapojit měla stejnou barvu jako dráty.

Jediný problém byly jeho prsty. Dráty mu pořád klouzaly dolů. Zklamáním skoro brečel. Levou rukou si stiskl prsty na pravé ruce, podařilo se mu drát zvednout a spojit ho se zrcadlem. Chtěl přestat, ale věděl, že nemá čas.

Odpočine si až umře.

Zapojil druhý drát. Viděl Jacka, jak upadl a odkutálel se pryč. Už jenom ten třetí…..už jenom ten třetí….ale přestával své okolí vnímat. Nevěděl, jestli se mu podařilo třetí drát zapojit nebo ne. Už nic neviděl a necítil, poslední věc, kterou slyšel, bylo, jak Jack říká jeho jméno.

„Danieli!“

Vesmír se ponořil do tmy. Trvalo to jenom mikrosekundu, ale Jack cítil, jak každá hvězda zablikala. A když se hvězdy znovu rozzářily, věděl, že se něco změnilo. Celý vesmír vstoupil na novu cestu. A Jack tu byl úplně sám v sále plném zrcadel. Ta bytost, ať to bylo cokoliv, zmizela, vrátila se do svého doupěte, alespoň v to doufal. A o tom, že je stále naživu, ho přesvědčilo jeho vlastní tělo, které ho neuvěřitelně bolelo.

Takže zrcadlo Sam bylo do kruhu ostatních zrcadel přijato. A i ono teď bylo zapuštěné do stěny jeskyně. Obklopil je naquadah, jako by to byla nějaká životní forma. Když bylo tohle zrcadlo naposledy aktivováno, tak se jednotlivé obrazy nahodile měnily. Neměli nad ním žádnou kontrolu. Teď, když se na ně Jack podíval, to, co ukazovalo, se neměnilo. Viděl Daniela. Po jeho boku stáli lidé, některé z nich Jack znal a některé ne. Byl u něj zdravotnický tým. Jack viděl sám sebe, jen na chviličku se tam objevil, právě když pokládali Daniela na nosítka a odnášeli ho pryč.

Byl čas jít. Na ostatní zrcadla se raději nedíval a šel přímo ke vchodu. Všechny svaly v jeho těle pomalu tuhly a tak doufal, že brána bude fungovat. A znovu snil o tom, jak se položí na ošetřovně na jednu z postelí. Na to, že celou cestu k bráně mu bude dělat společnost Jacob, se moc netěšil. Snažil se nemyslet na Sam a na to, kde může být. A Teal´c? Vrátil se sem nebo je stále v jiném světě? Je stále mrtvý? To, že by Jack často moc přemýšlel, to se obvykle nestávalo, ale okamžiky jako tenhle byly výjimkou.

Teď, když už tu není nic, proti čemu by bojoval a adrenalin v jeho těle poklesl, se sám sebe ptal, jestli už na tohle není starý. Jestli by neměl odejít do důchodu, usadit se s blondýnkou, kterou miluje a pořídit si domek s bílým plotem.

Jack položil do vchodu jeskyně nějakou C4. Aby to odradilo další návštěvníky. Ta exploze vyburcovala Jacoba. Teď už stál a čekal na Jacka, který běžel po cestě dolů.

„Jenom doufám, že to nebyla naše jediná cesta ven,“ zavrčel Jacob.

„Tam byl stejně slepý konec,“ vysvětlil mu Jack.

„Tak to teď tedy je.“

„A my se teď odtud musíme vyhrabat.“

„Prima.“

Jack Jacoba ignoroval a podíval se na hromadu kamení, která blokovala východ. Pokoušel se vybrat to nejlepší místo, kde by začal.

„Kde je Sam?“

Tak tohle byla otázka, ze které měl Jack strach.

„Jacku?“

„Já nevím,“ odpověděl mu Jack.

Stál k Jacobovi stále zády, nechtěl, aby podle jeho očí poznal, jak se teď cítí. Na to, aby se své city pokusil zakrýt, na to byl Jack moc unavený.

„Cože?“

„Nevím,“ zopakoval Jack. „Jednu chvíli tam byla a v dalším okamžiku byla pryč. Tak jako Teal´c, jako Siler….SAKRA!“

Na nohu mu sjel kus uvolněného kamene.

„Podívejte, mohli bychom se teď o tom nebavit? Potřebuji se vrátit do SGC. Možná je tam.“

„Tak to by radši měla být,“ odpověděl mu tak nějak zvláštně Jacob.

Jack nic neřekl. Nic jiného, než že Sam uvidí, Jacoba neuklidní. Teď by stejně žádná slova nepomohla. Někdo by mohl říct, že jeden lidský život, v tomto případě život Sam, by byla malá cena za to všechno…ale Jack by to nikdy neřekl. Pro něj nikdy nebyla ztráta někoho z jeho lidí přijatelná.

To, aby se dostali přes ten zával, nebylo vůbec jednoduché. Když ten vchod Jack vyhodil do vzduchu, udělal to pořádně. Trvalo jim to několik hodin, než v něm prohrabali otvor dostatečně velký, aby se jím protáhli. Na povrchu měsíce byl klid. To, co tohle místo chránilo, bylo teď pryč. A Jack ani neplánoval, že by tu chvíli zůstal, aby zjistil, jestli se náhodou neobjeví. Měl pocit, že jejich zmizení je jen dočasné. Tenhle svět není zase tak laskavý.

„Jdete?“ Zeptal se Jacoba.

„Musím vzít loď,“ řekl mu. „Tok´rové jich zase tolik nemají, že bychom ji tady mohli klidně nechat. Řekněte Sam, ať se mi ozve.“

„Ano, řeknu jí to.“

Potřásli si rukama a potom se vydali každý svou cestou.

                        *****************************************

Když se brána aktivovala, díval se  na ni Walter Harriman s jistou pýchou.

„Neplánovaná mimozemská aktivace!“ Oznámil.

Iris se zavřela. Objevil se za ním generál Hammond.

„Obdrželi jsme identifikační kód SG-1,“ řekl mu Harriman.

„Otevřete iris,“ nařídil Hammond a šel dolů přivítat plukovníka O´Neilla.

A Walter udělal totéž, jen se ještě podíval, že je všechno tak, jak má být, že všechno funguje. Mohl by si udělat přestávku a dát si kafe….ale když o tom, tak přemýšlel, zdálo se mu to přece jenom trochu riskantní. Potom všem, co se tady dělo a byly to opravdu divné věci, by nebylo dobré, aby ho na jeho místě nenašli. To, co měl někde ve svém podvědomí, se snažil nevnímat. To byl asi taky důvod, proč se probral na ošetřovně a byl přivázaný k posteli. Pamatoval si, že byl kvůli něčemu hodně, hodně rozzlobený. Ale to bylo tak všechno. Nic víc. Doktorka Fraiserová velice váhala než ho pustila z ošetřovny pryč a to pouze v doprovodu zdravotníka, který měl připravenou pro všechny případy injekci.

Podle toho v jakém stavu byl plukovník O´Neill, ať už se v SGC dělo cokoliv, SG-1 u toho muselo být. Sotva stál na nohou. Náhle se posadil na konec rampy. Kývnul na generála Hammonda. Walter zavolal na ošetřovnu. Zdravotnický tým tu byl hned, i přesto že se stále museli vyhýbat chodbě, kde to na pánských záchodech všechno začalo.

Jack byl donucen s nimi jít, i když se proti tomu hlasitě bránil.

Prostor brány osiřel. Walter se vrátil na své místo, pouze ho vyrušil hlas seržanta Silera.

„Neviděl jste někdo můj hasák?“

                          *******************************************

Kromě toho, že měl plukovník O´Neill obvyklé šrámy a podlitiny, byl jinak v pořádku. Prostě si jen bude muset trochu odpočinout. Janet by si ho aspoň na chvíli raději nechala na ošetřovně, ale bohužel tu bylo plno. Za posledních 24 hodin tu bylo hodně vážných zranění. Takže plukovník bude moct odejít a zvládnout to sám. Jeho léčba se bude zřejmě skládat z pizzy a spousty piva. Takže si Janet nakonec z toho, že ho posílá domů, nedělala výčitky. I když nevypadal, že by chtěl odejít.

„Už jsem vám říkala, že jsem Sam nějakou dobu neviděla,“ řekla mu a přesunula se k dalšímu pacientovi. Popáleniny, které plukovník Reynolds měl, sice jeho život neohrožovaly, ale byly velice nepříjemné. Jonas Quinn už se skoro zotavil a od sestřiček se mu dostávalo hodně pozornosti.

„Šla domů nebo…..?“ naléhal Jack.

„Pane, to opravdu nevím. A teď, kdyby jste mě omluvil.“

Ale on tu pořád stál. Vypadal tak trochu ztracený.

„Možná byste se mohl zeptat Teal´ca.“ navrhla Janet.

„On je tady?“

„Uh….ano. Asi před deseti minutami jsem ho viděla. Chystal se na kelno´reem. Když si pospíšíte, možná ho ještě zastihnete, než se ponoří do hluboké meditace.“

 „Díky, doktorko.“

Janet zavrtěla hlavou. Dívala, jak plukovník odchází a jako by si přitom vesele poskakoval. Proč si plukovník myslel, že by byl Teal´c někde jinde než tady, byla pro ni záhada. Ale přemýšlet o tom teď nechtěla, měla spoustu práce, než aby si o plukovníka dělala nějaké obavy.

                 *********************************************

„Funguje to. Dokázali to.“ Danielovi se moc nedařilo ve svém hlase zakrýt euforii. měl chuť tancovat, chtěl *Ostatním* zasalutovat, ale to by mu nepomohlo. Chtějí ho potrestat. Ale Danielovi to bylo jedno. Jeho přátelé jsou v bezpečí. SG-1 to znovu dokázalo.

„Tvoji přátelé odvedli dobrou práci,“ řekla Elizabeth.

„Není zač,“ usmíval se Daniel.

„Naše díky jsou nepodstatné,“ odpověděl mu Peter.

„Nikdy se to nedozví,“ dodala Mary.

A Daniel z toho najednou začínal mít špatný pocit. To, jak se na něho *Ostatní* usmívali, se mu nelíbilo.

„Cože? Co se chystáte udělat?“ Zeptal se.

„Rozhodli jsme o tvém potrestání,“ oznámila mu Mary.

„Dobře, pak mě potrestejte.“

„To taky uděláme.“

„Uděláte co?“ Daniel měl nutkání, aby sám sebe překontroloval, že je všechno v pořádku.

„Co uděláte?“ Naléhal.

„Znalosti, které tvoji přátelé mají, jsou v rukou smrtelníků nebezpečné. Měly by jim být odňaty,“ řekl Peter.

„To nemůžete udělat.“

„Můžeme. Musíme.“

„A co já? Já jsem ten, koho byste měli potrestat.“

„Ty to uděláš sám.“

„To neudělám.“

„Potom bude tvoje planeta *vyčištěna*.“ Řekla Elizabeth s úsměvem.

                        *************************************************

Svítalo.Slunce své obvyklé velikosti se vyhouplo nad horizont. Mraky a obloha měly všechny odstíny  růžové, červené a oranžové….a všechno bylo takové jak má být. Sam si nemohla vzpomenout, kdy naposledy měla takovou radost z toho, že sleduje východ slunce. Seděla venku, na vrcholku hory a byl to okamžik, kdy si uvědomovala, jak nádherná Země vlastně může být. Lehla si, i když byla tráva vlhká, zhluboka dýchala studený vzduch.

„Carterová!“

Plukovníkův hlas přerušil ten klid dnešního rána. Sam věděla, že by měla odpovědět.

„Tady, pane!“

Ale nevstala. Zůstala tam, kde byla a když ho slyšela, jak se přibližuje, měla z toho, že ji hledá, radost jako malé dítě. Konečně se objevil jeho stín. Sam se posadila.

„Tady jste,“ zavrčel. „Všude jsem vás hledal.“

„Myslela jsem si, že bude lepší zkontrolovat slunce,“ odpověděla mu.

„Ano, dobře, všechno je normální.“ Se zasténáním se posadil vedle ní, ruce si složil na prsou. Na tom, jak se choval, bylo něco divného. Jako kdyby se jí chtěl dotknout, ale nemohl sám sebe k tomu donutit.

„Pane, je všechno v pořádku?“ Zeptala se Sam.

„Vy si to nepamatuje, že?“

„Nepamatuji si co?“

„Že jste byla na tom měsíci. Ten sál se zrcadly. Byla jste tam a potom jste byla pryč.“

„Promiňte.“

„Myslel jsem, že jsem vás ztratil.“ V jeho hlase bylo něco, nějaká emoce, kterou Sam od doby, kdy je testovali jako Zaytarcy, neslyšela. Odpověděla mu.

„To se nestalo. Celou dobu jsem byla tady.“

„Ano. Myslím, že ano.“

Chvíli tu seděli, dívali se na slunce, jak stoupá po obloze a začíná hřát. Sam si znovu lehla a plukovník se natáhl vedle ní.

„To zrcadlo funguje,“ řekl.

„Ano?“

„Jste překvapená?“

Škádlil ji, ale Sam mu to dovolila, někdy byla tím, že to, co vytvořila a co fungovalo, překvapená.

„Takže jsme zase zachránili svět?“ Zeptala se.

„Ano.“

„Nezní to moc šťastně.“

„Já jenom…však víte.“

Jeho úsměv, stejně jako jeho slova, byl takový nijaký a Sam už to začalo unavovat. Vždycky vypadal jako velké dítě, ale právě teď ve světle vycházejícího slunce vypadal unaveně. Jak dlouho to ještě budou schopni vydržet? Někdy se na sebe podívala do zrcadla a uvažovala o tom, kým se stala. Ne proto, že by svůj život nemilovala….ale  bylo to tohle. Její možnosti. Ležela vedle něho, ale nemohla se ho dotknout, nemohla ho držet…tohle nenáviděla.

„Pane?“ Začala.

Ale měla tak stažené hrdlo, že mohla sotva mluvit.

„Co?“ Zeptal se.

„Přemýšlela jsem.“

„Opravdu?“

Sam se zasmála, nemohla si pomoct. To, jak se jeho obličej rozjasnil, ji donutilo se usmát. Nikdy předtím si toho nevšimla.

„A o čem?“ Zeptal se.

„Nevím…tak o všem možném.“

Začala ukazovat na sebe a na něho, ale potom dala ruku dolů.

„Promiňte,“ zamumlala. „Myslím, že jsem jenom unavená.“

„Měli bychom odtud odejít.“

„Ne….ne….je to tu fajn.“

Kdyby šla domů, byla by tam sama a to právě teď nechtěla. Zavřela oči a nechala slunce, aby ji ukolébalo ke spánku. A někde na hranici mezi spánkem a tím, být zcela vzhůru, cítila, že ji někdo drží za ruku.

                             ***********************************************

Daniele na ně díval shora, viděl, jak jeho přátelé spí na sluníčku. Drželi se za ruce jako malé děti, vypadali tak mladě, tak nevinně. Bylo to legrační, Sam a Jack, byli zkušení a zatvrzelí, ale tentokrát se cítil on starý.

A *Ostatní* byli zde.

Věděl,že to musí udělat. Oni, jeho nejbližší přátelé byli poslední.

Jemně přejel Sam po čele a potom i Jackovi.

Zavřel oči, sklonil se nad ně a rozdělil je. Jeden z nich se probudí doma, zatímco Sam ve svém pokoji na základně……nikdy nebudou vědět, jak blízko si byli.

„Hotovo,“ řekl.

A *Ostatní* byli pryč. Věděl, že byli shovívaví. Měl by být šťastný, ale dobře si byl vědom, že jakýkoliv další zásah a lidé, jako rasa by stáli tváří v tvář velice drsným důsledkům. Jenom čas ukáže, jestli s tím Daniel dokáže žít.

„A proto jsi mě odmítal dostat z Baalova *příjemného* paláce?“ Naléhal Jack.

Daniel přikývnul a tím jen podnítil Jackův vztek. Všiml si, že mu Sam položila ruku na stehno, čímž ho rozptýlila a tak ho trochu zkrotila. Daniel si s úlevou oddechl a pokračoval.

„Ale když došlo k těm událostem na Abydosu, tak už jsem se nemohl držet zpátky. A zbytek už znáš.“

„Zajisté,“řekl Teal´c.„Musím tvoje slova potvrdit Danieli Jacksone.“

„Neříkej mi, že bys neudělal to samé?“

„Nemůžu ti říct to, co nevím.“

Daniel se podíval na svoje přátele a v jejich očích viděl stejný výraz. On je zradil a pochyboval, že vůbec někdy pochopí proč. Jak by mohli? On jediný se povznesl, jediný ví… Sářina ruka vklouzla do jeho. Daniel se na ni usmál. Byl jí za její podporu vděčný.

„Podívejte se, měli bychom jít,“ řekla Sam a vstala.

„Jo,“ souhlasil Jack. „Musím se vrátit na základnu a musím ten zatracený měsíc vymazat z počítače. Jenom doufám, že Balinski nebude plakat.“

„Jacku…“ začal Daniel.

„Ne. Danieli, ty jsi můj nejlepší přítel a já ti odpustím. Už tolikrát si mi zachránil zadek. Právě teď jsem unavený a jsem velice, velice excentrický.“

„Dobře.“

„Fajn. Uvidíme se za pár dní.“

Jack odešel a Teal´c šel za ním…zůstala tu pouze Sam. Vypadala tak zklamaně a tak nějak to bylo horší než Jackův vztek a Teal´cova ohleduplnost. Daniel nevěděl, co říct.  Poznal, že ji to zasáhlo víc než ostatní, ale nevěděl proč. Jistě udělala něco úžasného, něco o čem se svět nikdy nedozví, ale tohle to nebylo. Sam není ten typ člověka, který touží po uznání. Mnoho jejích akademických úspěchů je národním tajemstvím. Tohle bylo osobní. Nic neřekla a šla za ostatními ven.

On a Sára se na sebe podívali.

„Mohlo to být horší,“ řekla Sára.

„To nevím. Myslím, že bych byl radši, kdyby na mě Jack křičel.“

„Možná se díky svému věku stal měkčím.“

„Nebo kdyby mě udeřil.“

„Danieli…“

„Měl mi dát ránu.“

„Danieli, přestaň s tím. Udělal jsi to, o čem jsi byl přesvědčený, že je správné. Je to jejich chyba, že se jim to nelíbí.“

Daniel se na ni podíval, sílou jejího hlasu byl překvapen. Byl tak zaujatý tím, jak se o ni staral, že si ani nevšiml, že už je to opět ona. Sára ho objala a on udělal totéž, dovolil ji tak, aby ho uklidnila.

„No tak,“ řekla nakonec, „pojďme spát.“

„Už je skoro ráno!“ Protestoval.

„Jack ti dal několik dní volna, myslím, že bychom toho měli využít.“

A když ho vedla nahoru po schodech, už moc na výběr neměl. Daniel věděl, že ho Jack nebude chtít nějakou dobu vidět. Nebyla to žádná štědrost. Ale potom…budou v pohodě.

                    ************************************

Když Jack vedl Sam k jejím dveřím, držela ho za ruku. Neměla k tomu žádný důvod, prostě potřebovala něco trochu romantického. Slunce už svítilo několik hodin. To že se zastavili na základně, se obrátilo v diplomatické nedorozumění a byl tu nějaký artefakt neznámého původu. Ale nakonec byli doma. Jack šel se Sam dovnitř, chtěl si dát kafe, než pojede domů. Tohle bylo nejdelší první rande v historii.

„Přemýšlíš o Danielovi?“ Zeptal se, když jí podával šálek čaje.

„Tak trochu,“ přiznala. „Něco, co řekl….nevím, proč mě to dělá starosti.“

„Ale je to tak.“

„Ano.“

Jack se posadil na pohovku vedle ní a dal jí ruku kolem ramen.

„Chceš mi říct, co přesně to je?“ Nabídl jí.

Jeho oči se usmívaly. Bral to vážně, ale Sam nevěděla, jestli to bude taky tak cítit, až mu řekne, na co myslela. Nebylo to něco, co udělali. Bylo to něco, co jim Daniel vzal.

„Tyhle poslední roky byly těžké. Ztratili jsem spoustu lidí, těžce jsme bojovali. Janet….můj táta…nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že by to bylo všechno jednodušší, kdyby…“

„Kdyby?“

„Kdybychom tohle udělali dřív.“
Sam cítila, že si ji k sobě Jack přitáhl blíž  a tak si opřela hlavu o jeho rameno.

„Myslíš, že jsme na to byli připravení?“ zeptal se.

„Vypadalo, že to tak mohlo být,“ odpověděla mu Sam.

Jack byl na chvíli zticha, hrál si s jejími vlasy a přemýšlel o tom, co Sam řekla.

„Udělala jsem spoustu chyb, Jacku,“ pokračovala.

„Já o nich nevím,“ usmál se.

„Pete? Nezachovala jsem se k němu dobře.“ Jack ztuhl, ale vše, co řekl, bylo. „Možná.“

„Nenáviděl jsi to, že?“

Nikdy si to neuvědomila. Ne celou pravdu. Až teď, když cítila jeho reakci, věděla, jak se cítil. Všechna jeho slova, jeho odvaha…..to bylo to nejlepší herecké představení.

„Trhalo mě to na kusy,“ zašeptal.

„A proč jsi tedy něco neřekl?“

„Protože tě dělal šťastnou. Nikdy jsi si to neuvědomila, ale úplně jsi zářila. Prostě jsem ti tohle nemohl vzít. A byl to dobrý chlap. Bylo těžké ho nenávidět. Musíme se svými chybami žít, Sam. Tohle je jedna z věcí, kterou mě Daniel naučil.“

Sam přikývla. Jack měl pravdu, ale ještě to nějakou dobu potrvá, než o tom přestane přemýšlet. V tichosti dopili. Sam by tu mohla strávit zbytek dne, takhle být k Jackovi přitulená. a určitě by se vyspala lépe než ve své posteli. Ale Jack musel jít. Dal jí pusu do vlasů a potom zdráhavě vstal.

„Běž se trochu prospat,“ řekl jí. „Zavolám ti později.“

„Tak to bys měl, pořád mi dlužíš večeři,“ varovala ho Sam.

„Zítra večer, slibuju.“

A potom odešel.