Byla tohle smrt? Pořád může myslet. Stále cítí jednotlivé části svého těla. Má pořád vzpomínky svého protějšku. A stále si nebyla jistá. Člověk zemře jen jednou, potom už není možné znovu žít. Ten zásah tyčovou zbraní jí tenkrát zabil, byla mrtvá, dokud ji Noxové znovu neoživili.
Její vědomí sílilo. Jako by na ni mluvilo. Popohánělo ji. Pomalu, velice pomalu se dala dohromady. Podle toho, jak její jednotlivé bloky splynuly, instinktivně věděla, že je něco špatně.
Ačkoliv ji ta zbraň nezničila, byla, věděla to, smrtelně zraněná.
Nechtěla, aby to takhle skončilo.
Byla tady taková zima. Měla vzpomínky Samanthy Carterové. Vzpomněla si na ruce, které ji objímaly….krátké, zakázané polibky. Její lidé byli pryč. A její vlastní život se za chvíli rozpadne. Chtěla poznat to lidské teplo, chtěla lásku. Věděla, jak chce zemřít a takhle to určitě nebylo.
Přišli, aby ji našli. Překonali tmu a chlad tohoto světa. Uviděla ho a najednou jí to bylo jasné.
Mohl by jí pomoct žít a ona by tak nezůstala sama.
Vzala si ho v noci. Ty ostatní snadno zneškodnila. Nezabila je, věděla, že by ho to rozrušilo, kdyby oni zemřeli. Chtěla, aby byl šťastný.
Když spal, vstoupila mu do snů. Takhle to bylo jednodušší. Mohla si od něho vzít ty informace, které potřebovala. Najít to, co hledala, jí netrvalo dlouho. Místo tak vzdálené, nikdy by ho nenašli.
Místo, kde by mohli spolu žít.
Prošli zpět bránou. Nikdo se jich na nic neptal, ani v SGC ani v oblasti 51.
A byli volní.
********************************
Major Samantha Carterová neplakala. Možná je to divné, že má oči už několik hodin úplně suché.
Možná s tím má co dělat to, že je teď trochu opilá. Vždycky si dávala pozor na to, kolik alkoholu vypije. Nikdy jí to nevyhovovalo a většinou ani jejímu okolí. Ale moc ethanolu v jejím těle znamenalo, že by se hádala, byla agresivní.
Takže když je teď sama, jediný člověk, kterému může ublížit, je ona sama.
Sama.
Nemyslela si, že by k tomu mohlo zase dojít. Když Pete odešel, jeho pozici zaujal Jack.
A teď…
Sam se zhluboka nadechla a nalila si další sklenici vína. Měl tu být stále jako generál. Měl
zůstat doma, v bezpečí. A na tu poslední misi šel kvůli ní. Danielův zraněný kotník, to byla
jen výmluva. I po roce, co velí SG-1, měla Sam někdy pocit, že jí Jack stále nevěří. V tomto
případě měl zřejmě pravdu. Sam nevěděla, co by měla udělat, když potká své *dvojče*….
to bylo směšné.
To jak se to všechno zvrtlo, neměla šanci. Byli na té správné planetě. O tom nebylo pochyb.
Dokonce ani Daniel si nebyl jistý, jestli tam budou známky, toho že *ona* tam byla. Podle
toho, co říkal, byla zraněna, umírala. Dostatečný důvod k tomu, aby byli opatrní.
Sam neměla ponětí, jak se to stalo. Seděli v noci v jejich táboře. Teal´c a Jack si vzali první
hlídku, aby mohla spát.
Probrala se o týden později na ošetřovně. Jak je Teal´c zvládl dostat domů, si nebyla jistá.
Nevzala jim vysílač kódu, bylo to nedopatření ....nebo je tu možná nechala, aby zemřeli?
Možná udělala chybu, protože už nefungovala tak jako předtím. To měli štěstí. V SGC si
mysleli, že je Teal´c mrtvý. Sam zjistila, že je všichni viděli, jak ona a Jack bezpečně prošli bránou a potom odjeli do Minnesoty…
Nikdo se jich na nic neptal.
A teď je Jack pryč.
Poslali týmy, které je hledaly. Ale Sam věděla, že je nenajdou. On už tady nikde nebyl. Proč
by ho schovávala na Zemi, když má na to celou galaxii? Sam by udělala totéž. Živě si
vzpomněla na to, co jí udělal Pátý. Jack si asi myslí, že žije svůj sen….rybaření, Minnesota, Sam Carterová. Zřejmě se na nic neptal. A *ona* zřejmě neudělala tu stejnou chybu jako Pátý.
Věděla ke komu Jack opravdu chová city.
Daniel si dával vinu za to, že si na to vzpomněl. Teal´c zase, že nebyl schopný je ochránit. Sam za to, že to byla ona, která *jí* věřila. Kdyby Jack věděl, co se stane, tak by asi nikdy neřekl, že to přece nebyla její chyba.
Láhev byla prázdná a byl čas, jít do postele. Její zdravotní dovolená skončila a ráno se musela hlásit v SGC. Práce bylo všechno, co jí zůstalo….stále musela jíst. Sam se za to, jak sama sebe viděla, nenáviděla. První věc, kterou ráno udělá bude, že půjde za McKenziem a zjistí, jestli by ji mohl pomoct.
Prošla celý dům, systematicky kontrolovala okna a dveře. Byl to podmíněný reflex. Věděla, že je všechno zajištěné, ale nemohla si pomoct. Byla právě u vstupních dveří, když někdo zaklepal. Za sklem viděla něčí stín, takže nevěděla, jestli má na sobě uniformu nebo ne. Jasně ve své hlavě slyšela ten hlas, který jí říká, že našli Jackovo tělo. Zavřela oči a přála si, aby odešli.
„Sam, já tě vidím!“
Byl to Daniel….. Daniel, který byl něčím hodně rozrušený. Někde hluboko byla Sam ráda, že našel něco, co odvedlo jeho pozornost od Jacka, ale prostě o tom nechtěla teď slyšet. Ale protože ji viděl, tak jí nezbývalo nic jiného, než mu otevřít.
„Právě jsem si šla lehnout,“ řekla a doufala, že jí dobře rozuměl. Měla pocit, že slova úplně polyká. Pokud ano, tak to vypadalo, že si toho nevšiml.
„Něco jsme našli!“ Vykřikl.
„My?“
„Teal´c a já. Procházeli jsme staré věci, které byly poslány do SGC z Gizy a tak jsme to našli.“
Mával jí před obličejem kusem papíru. Sam si ho od něho vzala. Dávala pozor, aby ho nepotrhala. Ten papír byl velice křehký. Byl to normální papír, ne žádný papyrus. Něco, co tam jejich alternativní protějšky zanechali. Co na tom bylo divného, bylo to, že ten dopis byl
adresovaný jí. Vzala si ho s sebou do kuchyně, opatrně ho položila na poličku, sklonila se k němu, aby ta jednotlivá slova, která už nebyla moc dobře vidět, mohla přečíst.
Milá Samantho,
pokud tohle čteš, tak předpokládám, že jsme zachránili budoucnost a všechno je , jak má být…
„Ano, mami. Já vím. Ano, přijdu brzo. Ne, nevím přesně kdy,“ Samantha Carterová se pokoušela mluvit potichu, ale ten hovor způsobil, že se na ni začali otáčet. Přála si, aby byla mohla mluvit někde v soukromí…nebo aby tohle číslo své matce nikdy nedala.
Stačí už to, že ji nenechají jít bránou a teď ještě bude všem pro smích. Kolik žen ve věku pětatřiceti let jejich matka stále kontroluje?
„Mami. Už musím jít,“ zaprotestovala a hovor ukončila. Nemusela nikam jít, ale její modré želé
se začalo rozpouštět.
Přála si, aby se teď někam mohla propadnout. Nebyla schopná se postavit své matce a taky nikomu jinému. Kdyby byla trochu víc asertivní, tak by se nemusela vracet ke své práci.
Povzdechla si a věnovala se zase svému želé. Ona a doktor Jackson by ráno měli odejít a vypadá to, že s tím nemůžou nic udělat. Jediný světlý okamžik toho je, že už nikdy neuvidí
Rodneyho McKaye. Už nikdy.
Ewwwww!!!
To není fér. Ona a doktor Jackson našli generálovi Hammondovi bránu a on teď pošle nějakého
idiota z armády s IQ malé brambory…oh…Sam převrátila židli když šla zvědavě přivítat muže, který právě vešel do jídelny. Navzdory tomu, že měl na sobě uniformu, tak ji nosil s jakýmsi despektem. Sam si všimla, že se určitě nečesal.
„Plukovníku O´Neille,“ vykřikla a podala mu ruku.
Jeho ruka měla v sobě zažranou špínu. Vytáhl svou ruku z její a otřel si ji o kalhoty. K jejímu zděšení si všimla, že mu na kalhotách zůstala skvrna od jejího želé.
„Promiňte,“ řekla a jako by se přitom schoulila
„Co tady musí člověk udělat, aby dostal něco k jídlu?“
„To želé je velice dobré.“
„Dobře.“
Sam se za ním rozběhla, když si šel pro jídlo.
„Jsme opravdu moc rádi, že se s vámi setkáváme,“ pokračovala.
„My?“
“Já a doktor Jackson…..alespoň by byl, kdyby tady byl.“
„To jo!“
Plukovník se věnoval tomu, aby si na ložil na talíř brambory a maso.
„Vy si nic nedáte?“
„Ne…ne….víte, co se říká *minute on the lips a lifetime on the hips*“
(*Nechala jsem to v originále, je to celkem hezky řečený.*)
Podíval se na ni a jeho výraz způsobil, že si Sam svou hnědou pletenou vestu ještě víc přitáhla k tělu. Věděla, že nevypadá nijak dobře. I když pořád držela nějakou dietu, tak se těch kil, co měla navíc, nemohla zbavit.
Když si všechno jídlo dal na tác, posadil se a Sam si vzala svoje želé a posadila se proti němu.
„Takže?“
„Co?“
„Kdy jdeme?“
„Prosím?“
„No bránou.“
Jack položil vidličku a upřeně se na ni díval.
„Vy ale bránou nepůjdete,“ řekl.
„Ale….ale my musíme. Máme to vyřešit!“ Protestovala Sam. Tohle se přece nemůže stát. Nic tak strašně moc ještě nechtěla.
„Proč bych bral učitele angličtiny a korektora na vojenskou misi?“
„Protože jsme tým.“
Naklonil se k ní blíž a nijak pěkně se na ni neusmíval
„Vy pořád ještě bydlíte u matky, že? A vsadím se, že vám pořád vybírá oblečení.“
Sam měla pocit, že se rozpláče. Jak to ví? Proč takové věci říká? Ale její slzy neuvidí, to ne. Sam si posmrkla. Sundala si brýle a otřela si oči. Jack O´Neill teď vypadal, jako by se styděl.
„Běžte domů,“ řekl jí, jeho hlas byl překvapivě jemný.
„Jistě …..domů. Myslím, že jedině k tomu jsem dobrá.“ A posmrkla.
Nic neřekl a jí bylo jasné, že je čas odejít.
„Hej,“ zavolal na ni.
„Co?“
O´Neill držel její brýle. Natáhla ruku, ale on jí je hned nevrátil.
„Měla byste přemýšlet o kontaktních čočkách,“ řekl jí.
„S tím je moc problémů,“ odpověděla a rychle si od něho brýle vzala.
„Škoda.“
Sam jeho komentář ignorovala a rychle odcházela, hlavu držela zpříma.
Nevšimla si, že ji někdo sleduje, ne dokud necítila na svém zadečku něčí ruku. Sam popoběhla a rychle ustoupila stranou. Za ní stál Rodney McKay.
„Moc lichotivé,“ řekl jí.
„Co?“
„Předhodit se tomu od námořnictva.“
„To jsem neudělala….jenom jsem chtěla jít na tu misi.“
„Tak proč to nedotáhnete až do konce a nevyspíte se s ním?“
„Prosím?“
„Jistě, to by mohlo fungovat. Myslím, že ten chlap je pěkně zoufalý!“
Jeho výraz Sam vyděsil. Díval se na ni,. jako by byla nějaká špína. Měla pocit, jako by se měla jít osprchovat. Proč vždycky přitahuje blázny? Chvíli jeho návrh zvažovala a potom se na sebe podívala. Dělá si legraci? Jack O´Neill vypadá dobře. Není možné, aby ona se mu alespoň maličko líbila.
Ačkoliv, kdyby nechala zhasnuto a byla by přikrytá….
***************************************************
Byl to velice,velice dlouhý den. Dnes ráno, byl šťastný, když byl na své lodi a neměl žádné starosti…teď je skoro půlnoc a on je v Cheyenne Moutain, aby s mimozemskou lodí proletěl skrz červí díru na jinou planetu. No v jeho životním stylu to zase tak velká změna nebyla…
Pravda.
Není divu, že byl naštvaný. Ale vytáhnout to na doktorku Carterovou, to bylo trochu mimo. Byla prostě ve špatnou dobu na špatném místě. Co Jack opravdu potřeboval, byl nějaký mladý důstojník, na kterého by mohl křičet…a nebo spánek. To bylo ono. Osm hodin spánku a bude jako obvykle v pohodě.
„Někde tady na tom patře má svůj pokoj. Podíval se do papírů, které měl v ruce a pokusil se rozluštit systém, jakým jsou pokoje číslovány. Aha…tady je to. Otevřel dveře, s tím, aby rozsvítil,se nezdržoval a hodil svou tašku na postel. Ta tam přistála a on uslyšel tlumený výkřik.
Počkat….
Jack zašmátral po vypínači, ale někdo ho předběhl a rozsvítil stolní lampičku. Byl v šoku. A to že už v posteli, o níž si myslel, že je jeho, už někdo ležel, to ho naštvalo. Bylo jasné, že je nahá. Přikrytá pouze prostěradlem a s pokřivenými brýlemi. Doktorka Carterová vypadala, jako by se o ni pokoušel infarkt.
„Promiňte,“ omlouval se. „Myslel jsem, že je to můj pokoj.“
„To je,“ odpověděla mu.
„Cože?“
Na okamžik to vypadalo, jako by jí bylo špatně. Potom si sundala brýle a posunula se na druhou stranu postele. Odhrnula přikrývky, což jednoznačně znamenalo pozvání.
„Do prdele!“ Zaklel Jack. Mohlo to být ještě trapnější?
„Nechte nás jít s vámi a já udělám cokoliv chcete,“ řekla.
Asi to mělo znít lákavě, ale spíš to znělo jako zaskřehotání a Jacka to rozesmálo. Sam se začala zvedat z postele a Jack pevně zavřel oči.
„Co chci je, abyste šla,“ řekl jí.
„Vy mě nechcete?“
„Ne. Bože…ne takto.“
Cítil, že kolem něj prošla směrem ke dveřím… A on si uvědomil, že by tak přišel o svoje ložní prádlo, pokud nic neudělá. Natáhl ruku, aby ji zastavil, aby neběhala po základně jenom v prostěradle.
„Napřed se můžete obléct,“ řekl.
„Obléct…?“ Znělo to úplně zmateně.
Jack se rozhlédl kolem sebe a našel hromádku jejího hnědého oblečení, které bylo složeno na jedné z židlí. A když jí je podával, tak si všiml, že i její spodní prádlo je nudné. Sam si je vzala a šla do koupelny. Jack zavrtěl hlavou. Muselo jí to stát hodně sil, aby sem přišla a tohle udělala. V jistém směru ji obdivoval. Ale jinak byl zcela v rozpacích. Musela vědět, že není zrovna svůdná. Ale bylo mu jasné, že to prostě strašně moc chtěla.
Když se dveře u koupelny otevřely, vzhlédl. Doktorka Carterová vklouzla zpátky do pokoje.
„Ocenila bych, kdyby jste se o tomhle nikomu nezmiňoval,“ řekla tiše.
„Vezmu si to s sebou do hrobu,“ ujistil ji.
Sam se na něho raději nedívala, pomalu se sunula ke dveřím, byla shrbená.
Jack vůči ní cítil jakousi lítost.
„Jedna rada,“ řekl. „Už to znovu nezkoušejte. Nestojí to za to.“
„Ne?“
„Ne.“
„Měl jste pravdu.“
„Ano?“
„Nikdy jsem neriskovala. Nikdy jsem nevyužila žádné šance….byl to…..byl to jen můj sen. Měla jsem vědět, že to nebude fungovat. Tím myslím, kdo by mě asi tak chtěl?“
„Carterová?“
„Můj otec chtěl syna, moje matka chce někoho, kdo se bude starat o dům. Potom je tu McKay…ten se chce jenom rozptýlit, myslím.“
Jack tohle teď zrovna poslouchat nechtěl, ani nikdy jindy. Takový osobní rozhovor, to nebylo nic pro něj. Musel ji nějak zastavit.
„Doktorko Carterová, přestaňte!“ Řekl.
„Promiňte, promiňte, už jdu,“ zamumlala.
„To udělejte. Zítra ráno musíte být brzo vzhůru.“
„Proč? Letím až v poledne.“
„Ano, ale bránou odcházíme v osm.“
„Cože?“
„Slyšela jste, ne?“
„Opravdu? Ó můj bože. Nezklameme vás, slibuju.“
Potom si Jack uvědomil, že ho objala. a najednou byla pryč.
„Musím to říct Danielovi,“ zavolala přes rameno.
To, jak se k němu její teplé tělo přitisklo, mu bylo nepříjemné. A jeho polštář voněl po vanilce.
**********************************************
Ona je přece *vědec* nebo se v tom Jack alespoň utvrzoval. Ale problém byl v tom, že čím víc času s ní strávil, tím víc mu dělalo potíže si to o ní myslet. U takových lidí přece není normální, že jsou roztomilí. Jackson není nic jiného než osina v zadku, ale čím se Carterová od něj tak liší?
Že by to bylo tím, že je to žena? To by šlo. On má ženy rád.
Nebo proto, že byla ochotná s ním spát?
No, sice ji uzemnil, ale teď se té myšlenky ve své hlavě nemohl zbavit.
Díky tomu, jak v posledních letech žil, se s nikým zvláštním nesetkal. Byly tu sice náhodné známosti na jednu noc. Bylo to fajn, když se potřeboval dostat přes svůj rozchod se Sárou nebo když potřeboval, aby měl alespoň na chvíli někoho ve své posteli. A ani v jeho věku nebyl problém sbalit nějakou holku v baru. A i když se na armádu vykašlal, nehodlal se nijak usadit.
Carterová byla jiná. Ale nějaké rychlé, nezávazné pobavení, to nebylo to, co chtěl…už ne. Nemyslel si, že někdy potká někoho, kdo je tak moc seriózní. Věřila mu. Což bylo trochu zvláštní, když vezmeme v úvahu, že spolu moc nemluvili. Její víra pro jeho unavenou duši znamenala záblesk světla ve tmě. Kdyby mohl přestat s těmi věčnými urážkami…V jeho věku se chová jako nějaký puberťák, který nechce mluvit s holkou, která se mu líbí. A ona se mu opravdu líbí. Má ji opravdu hodně rád, jenom kdyby věděl proč.
Jack si je sakra jistý, že ona si o něm nic moc dobrého nemyslí. Ačkoliv to, že ji a doktora Jacksona nechal jít na misi, mu muselo přinést nějaké body. Prostě jenom neví, jak s ní má mluvit. Je tak strašně chytrá …..a on… vůbec ne. Slyšel o ní mluvit McKaye a taky jak mluví ona. Nemohl si pomoct, ale musel s ním souhlasit. Je prostě přitažlivá, taky hodně proto, že by to nečekal.
Měl by jí něco říct? Co když ona ho ráda nemá? Ale chtěla s ním spát, ne? Ale stejně věděl, že se k žádné pořádné odpovědi nedostal.
Pokud budou spolu sami a bude na to vhodná doba, tak něco řekne. Nakonec čeho by se bál.
Je přece jen *vědec*.
Jenom *vědec*.
*********************************************
To, jak se líbali, se jí líbilo. Jack držel její hlavu ve svých dlaních. Pořád se pokoušela vyrovnat s tím, že si o ní myslí, že je přitažlivá. Tohle jí ještě nikdo předtím neřekl…nikdo, kdo nebyl surovec nebo násilník Sam pořád čekala, že je to jenom krutý vtip. Jack je strhl v lodi stranou na podlahu. Sam ležela na zádech, on ležel přes ni a ona se s ním začala prát.
„Hej, hej, to je v pořádku,“ uklidňoval ji.
„Ne, to není,“ zalapala Sam po dechu, když z pod něho vyklouzla.
Přesunula se do nevzdálenějšího rohu na lodi, aby mezi nimi byla co největší vzdálenost. Jack seděl na podlaze a sledoval, jak začala prudce, skoro nekontrolovatelně dýchat.
„Sam?“
Zavrtěla hlavou, momentálně nebyla schopná mluvit. Vypadal ublíženě a rozmrzele. Nebylo pochyb, že na mnoho žen má jeho šarm vliv…ale ona k těm mnoha nepatřila. A teď, když ten okamžik byl pryč, nevěděla, co si vlastně myslela. Políbit toho muže….skoro o něm nic nevěděla.
„Daniel a Teal´c budou chtít vědět, co se nám stalo,“ vydechla.
„A ty….“
„Je mi fajn, a co ty?“
„Jsem zmatený.“
A podle ní na to měl právo.
„Myslím, že potřebuji čerstvý vzduch,“ pokračovala Sam.
Jack otevřel vstupní dveře a dovnitř pronikl horký pouštní vzduch. A když jí podával ruku, aby jí pomohl vstát, červenala se. Měla toho tolik na práci, musela vyřešit, jak by s pomocí lodi mohli přesunout bránu, změnit budoucnost a …když si nebude dávat pozor, tak asi omdlí. Jack ji stále sledoval a Sam se cítila úplně maličká.
„Nemusíte tu zůstat,“ řekla.
„Někdo musí,“ odpověděl jí.
******************************************
Jack tomu opravdu nerozuměl. Stál a díval se, jak Sam pracuje. Ke konci ji musel skoro odtáhnout, aby se vůbec najedla a odpočinula si. Vraceli se do tábora, oba byli potichu, to ticho bylo až divné. Sam si od něj stále udržovala co nejvíc možný odstup. Nemohl přijít na to, co je tu špatně. Jednu chvíli se mazlili, což bylo hezké a potom…Jack ji považoval za velmi zvláštní. Proč tak chytrá, nádherná žena má o sobě takové mínění? Dokonce si ani nemyslela, že by mohla být atraktivní. Pozoroval ji ve světle ohně, její emoce se odrážely v její tváři, její pochybnosti o sobě samé. Ostatní si toho nevšímali. Daniel mluvil se svými přáteli a Teal´c meditoval….
Alespoň to tak vypadalo.
„Pojďte,“ řekl jí a vstal a podával jí ruku.
„Cože?“
„Spát.“
„S vámi?“
„Začíná být zima.“
Znovu se na něho tak podívala. Byl to pohled zvířete chyceného do pasti. Co si myslela, že by jí udělal?
„Dobře, já si jdu támhle lehnout a kdybyste něco potřebovala….“ řekl.
Čekal, že než noc skončí, že za ním přijde. Nepřišla. Tak dalece jak Samanthu Carterovou znal, tak strávila noc někde schoulená. A Jack nevěděl, co dělat. Opravdu ne. Ještě před několika dny se pokusila ho svést. Bylo to k smíchu a on by rád věděl, co by udělala, kdyby byl ochotný to přijmout.
Sam hned po tom, co se ráno najedli, zmizela. Dál se věnovala opravám na jejich lodi. Vzala si s sebou Teal´ca, takže si Jack neměl s kým povídat, kromě Daniela.
„S váma dvěma je to vždycky stejné,“ řekl Daniel, když už asi hodinu mlčeli a ticho začínalo být nepříjemné.
„Co jako?“ ptal se Jack.
„Ty a Sam, vy se nikdy nedáte dohromady.“
„Prosím?“
„V mé časové linii to byla vojenská pravidla. Navštívili jsme taky několik dalších světů. Kromě míst, kde jsi byl mrtvý nebo jsi umíral.“
„Nepotřebuju tohle vědět.“
Tenhle Daniel je fakt divný. Muži spolu přece nemluví o svých citech…..ne pokud v sobě nemají několik piv a možná ještě několik panáků.
„Proč si s ní nejdeš promluvit?“ Navrhl mu Daniel.
Skvělé, ještě mi dává i rady. Kdo si myslí, že je? Oprah? Kromě toho, Sam si s sebou vzala Teal´ca. Takže je úplně jasné, že s ním mluvit nechce.
„Nebo tady můžeš zůstat se mnou.“
Když mu tohle Daniel říkal, poplácal Jacka po koleni. Okaaaaaay, projít se není možná zase tak špatný nápad….Jack si nevšiml Danielova úsměvu, když se snažil co nejrychleji vypadnout ze stanu.
„A tentokrát to nepokaz!“ volal za ním Daniel.
***************************************
Ve skutečnosti toho Sam moc neudělala. Poslední hodinu jen zírala na panel, který měla před sebou a občas do něj šťouchla. Teal´c předstíral, že si její roztržitosti nevšiml. Stál venku před lodí a hlídal. Mají jaffu, který objevil jejich loď, ale dřív nebo později ho bude Ra postrádat….
A potom budou muset bojovat. Sam vlastně nevěděla, co by měla cítit, co by si o tom měla myslet. Budou zranění a mrtví. A ona od toho chtěla být co nejdál. Její poslední zkušenost jí stačila.
Minulou noc nemohla spát a nejenom proto, že jí bylo zima. Kdykoliv zavřela oči, viděla, jak někdo umírá : Kawalski, Daniel, voják, jehož jméno si ani nezapamatovala. Jack jí dal zbraň, jako kdyby čekal, že ji použije. Sam věděla, že jediné, co by zvládla, by byly náhodné výstřely. A bylo jasné, že by nikoho netrefila. A kdyby ano? Jen z pomyšlení, že by někoho zabila, se jí dělalo špatně.
„Teal´cu, potřebuji jít tam za tu dunu,“ zakřičela a vyběhla ven.
Žaludek se jí sice několikrát zvedl, ale nic víc se naštěstí nestalo. Seděla na písku a přála si, aby tak moc netrvala na tom, aby mohla jít na tuhle misi. Chtěla nějaké vzrušení něco zažít. Něco změnit. A teď, bylo to patetické, ona byla patetická.
„Jste v pořádku?“
Úplně nadskočila, když ho uslyšela. Byla tak zaměstnaná svými myšlenkami, že Jacka neslyšela přicházet. A on byl ten poslední, koho teď chtěla vidět. Když si sedal vedle ní, zapraskalo mu v koleni. Sam jen účastně sykla.
„Co chcete?“ Důrazně se ho zeptala a doufala, že když na něho bude hrubá, tak ji nechá napokoji a odejde.
„Proč jste mě políbila?“ zeptal se. „To vy jste s tím začala….“
Tahle otázka nebyla opravdu překvapením. Ale co Sam udivilo, bylo to, že se ptal zcela opravdově.
„Nikdo mi předtím neřekl, že jsem přitažlivá,“ přiznala.
„Opravdu?“
„Ano.“
Vypadal překvapeně. Někde v hloubi duše Sam věděla, že není nijak atraktivní. A nezáleželo na tom, co jí Jack řekl. Teď zůstali v minulosti jako v pasti a asi už nikdy neuvidí své přátele, své rodiny…a to zoufalství bylo možná příčinou.
„Vím, že jsme tady uvízli a to všechno, ale kvůli tomu na mě nemusíte být hodný,“ pokračovala.
„Whoa….moment. Být hodný? Nelíbám ženy, abych na ně byl hodný.“
„Prosím, přestaňte takhle mluvit.“
„Jak takhle? Vy jste přitažlivá, chytrá a podle mě jste atraktivní, vyrovnejte se s tím!“
„To nemůžu.“
„Proč?“
„Prosím…“
„Řekněte mi proč a já odejdu.“
„To není fér.“
„Vidíte, teď na vás nejsem hodný nebo ano?“
Sam se zasmála, nemohla si pomoct. I on se na ni usmíval, v jeho úsměvu bylo něco chlapeckého, jeho obličej jako by se rozzářil.
„Podívejte se, já vás nechci tlačit do něčeho, co nechcete udělat,“ řekl. „Vypadá to, že budeme mít dost času na to, abychom poznali jeden druhého.“
„Ano…čas…“
***********************************************
„Myslím, že bychom tu neměli zůstávat,“ řekla Sam.
„Proč ne?“ Chtěl vědět Daniel.
„Když jsme zakopali kameru a ZPM, měli bychom odejít.“
V jejím hlase byl vzdor, což Danielovi připomnělo jeho Sam Carterovou, ale nebyla to příjemná vzpomínka. Viděl ji umírat. Všechny je viděl umírat. Jack ležel přes její tělo a když Sam umírala, vztáhla k němu ruku, tak jak to nemohli udělat, když žili. Bylo to už pět let, ale ten zármutek se teď vrátil tak, jako by to bylo včera, když viděl jejich protějšky. Z nějakého důvodu předpokládal, že budou vypadat jinak…
„A kam bychom měli jít?“ Ptal se Jack.
„Mohli bychom s lodí najít nějakou pěknou, pustou planetu, někde, kde nemůžeme způsobit žádnou škodu,“ pokračovala Sam.
„Tak dlouho, jak tu brána zůstane, tak dlouho bude i budoucnost v bezpečí,“ řekl Teal´c.
„Tohle přece nevíme.“
Sam tomu věřila. To, že opravila tu loď, s tím mělo asi něco společného.
Byla stejně chytrá, ale nejvíc se od jeho přátel lišila. Jack byl…prostě Jack.
Teal´c byl málomluvný stejně tak, jako když se poprvé potkali. Ale život Sam se ubíral zcela jiným směrem. Ale jedna věc zůstávala stejná, to že ji Jack přitahuje a platí to i naopak. Daniel byl pro, aby je nějak povzbudil. Bůh ví, ale oni dva potřebují něco, aby to zvládli…nebo někoho.
„Pustá planeta?“ Ptal se Jack. „Žádní lidé? Jste si jistá?“
„Tak to asi skončím tím, že se postřílíme,“ souhlasil s Jackem Daniel.
„To je jediná možnost, jak neovlivníme časovou linii,“ argumentovala Sam.
„Co když najdeme místo, kde civilizace byla zničena?“
„Ty takovou planetu znáš?“ Zeptal se Teal´c.
„Nechej mě chvíli přemýšlet a dívej se na to z světlé stránky, možná nepřežijeme zítřek.“
„Jako kdybychom to potřebovali připomínat,“ zavrčel Jack.
Sam taky nevypadala šťastně. Naplánovali si, že to udělají brzy ráno, když bude svítat. Beze slova vyklouzla ze stanu. Daniel si všimnul, že Jack se na ni díval, když odcházela, z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Byla to ironie. Daniel naplánoval válečnou výpravu. To bylo něco, co si nedokázal nikdy představit, že by on mohl udělat. Ale co bylo horší, nevěděl, jestli se může spolehnout na své přátele. Nebo spíš na lidi, kteří se jimi stali. Mají velice významný úkol, zajistit, že brána zůstane na Zemi.
************************************************
Noc v poušti je chladná a Sam si přála, aby si bývala vzala bundu. Místní lidé se věnovali svým obvyklým záležitostem. To, že je všechno jako obvykle, mělo oklamat první muže toho goa´ulda. Chtěli svou svobodu, o tom nebylo pochyb. Ale Sam byla ráda, že se do tohohle boje nebude muset zapojit. A ani Jack, ale Sam si nemyslela, že by tím byl zrovna nadšený. Snažil se nějak argumentovat, ale Daniel byl neoblomný. Jack byl totiž jediný, kdo mohl řídit jejich loď. Sam věděla, že ta bitva je nezbytná. Chtěla, aby to v budoucnosti viděli na video záznamu.
Vzpomínka na domov se zdála být vzdálená,. Byla to její volba, že byla tady, ale stejně na to nemohla zapomenout. Jestlipak ji už někdo postrádá. Její máma bude mít asi starosti, když bude její telefon hluchý. A její bratr ji možná po nějakém týdnu přijede zkontrolovat….
Slyšela, že někdo vyšel ze stanu. Otočila se a uviděla Jacka. Měl pro ni její bundu a Sam mu byla vděčná.
„Litujete toho?“
„Zeptejte se mě zítra,“ usmála se.
„Chcete se na chvíli projít?“
„Ano.“
Šli jenom k první duně, bylo vidět tlumené světlo ohňů a bylo slyšet hlasy lidí. Hvězdy nad nimi nádherně zářily, ale jejich seskupení bylo jiné. Sam věděla, že během tisíců let se jejich postavení změnilo, ale nikdy si nemyslela, že by to mohla vidět.
Posadili se do písku, Jack vytáhl kožený vak na vodu, v němž měl víno. Nebo něco takového. Byl to pravděpodobně Danielův recept. Obsah alkoholu způsobil, že Sam měla pocit, jako by ji v krku hořelo a do očí jí vyhrkly slzy. Podívala se na Jacka.
„Měli bychom tohle vůbec pít?“ zeptala se ho.
„Jste jako moje žena,“ zavrčel Jack.
„Vy jste ženatý.“
„Rozvedený.“
„Já taky.“
Jack se znovu napil, trochu zakašlal a potom ten vak uzavřel.
„Máte pravdu,“ usmíval se. „Co bych teď dal za studené pivo.“
„Co se stalo? S vaší ženou?“ Ptala se Sam.
„Nějak jsme se odcizili, aspoň si to myslím. Byl jsem hodně pryč….možná kdybychom měli děti, bylo by to jiné. A vy?“
„Byl mi nevěrný.“
Její hlas byl pevný, když mu odpovídala, což bylo to nejdůležitější. O čem se ale zapomněla zmínit bylo, že svého muže našla po dvou týdnech jejich manželství v posteli se svou nejlepší kamarádkou.
Jonas si ji vlastně nikdy nechtěl vzít. Sam věděla, že byl opilý, když se jí na to ptal. Řekla ano, protože si nemyslela, že by měla ještě někdy šanci. Ale potom udělala chybu, když to řekla své matce. A najednou byli uprostřed příprav na svatbu. a už neměla čas si to rozmyslet. Obviňovala sebe. Jednou, když se odvážila navrhnout, že by to měli všechno zrušit, odpověď byla taková, že jí v paměti zůstane navždy. Obviňování, křik pláč…..a Sam potom kráčela k oltáři.
Ten rozvod pro ni znamenal úlevu, i když občas přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby dokázala svého muže uspokojit.
„To byl teda idiot,“ řekl Jack, což bylo hezké, ale nebyla to pravda.
„Ne, nebyl. To já jsem byla idiot, když jsem řekla ano,“ odpověděla mu Sam.
Jack začal v písku kreslit kruhy, bylo zřejmé, že mu tento osobní rozhovor není příjemný.
„Ublížil…ublížil vám nebo tak něco?“ Zeptal se.
„Ne, proč?“
„Však víte…když jsme…onehdy…a vy jste úplně ztuhla.“
„Sice vás ještě tak dobře neznám …. abych vám řekla pravdu…ale sex pro mě nebyl nikdy zábava.“
„Opravdu?“
Viděla, jak se mu zablesklo v očích. Bral její přiznání zřejmě jako výzvu. Odkašlal si.
„Možná jste nebyla nikdy s tím správným mužem.“
„Možná prostě nejsem dobrá.“
„Chcete si na to udělat jiný názor?“
Jeho hlas byl hluboký a drsný. Možná to byl ten alkohol a hrozba smrti, ale Sam si nemohla pomoct a opřela se o něj. Jack ji objal a pevně ji držel.
************************************************
Jack už tohle dělal dost dlouho, aby ho nerozptylovalo to, že vedle něj sedí atraktivní žena. Ale stejně se na ni pořád díval. Jejich loď teď letěla určitě klidněji a Sam opravila její maskování.
„Je vám dobře?“
„Ano….ne…..to je tím letem,“ přiznala.
„To je kvůli Danielovi, to on někde okouní.“
Teal´c seděl vzadu, tvářil se klidně a ani se nepohnul. Co se mu odehrává v hlavě, to bylo pro Jacka záhadou. Sam byla jako uzlíček nervů, ale měla na to právo. Tohle nebylo nic pro ni. Nemohl by ji obviňovat, kdyby chtěla zůstat mimo všechno to dění. Ale teď už věděl, že tohle není její styl.
Během včerejší noci si hodně povídali. I teď se Jack usmíval. Sam si toho všimla a taky se na něho slabě usmála. Nebyl si jistý, jestli ji zbavil jejího strachu, ale alespoň došli k jakémusi porozumění. Plánovat si nějakou společnou budoucnost, tím by pokoušeli osud.
Jack se podíval dolů a ještě jednou zakroužil kolem dokola a tiše si přál, aby tam dole už Daniel začal s tou svou show. Jestli budou čekat déle, tak ztratí výhodu noci. Co mu trvá tak dlouho? Dole se pořád nic nehýbalo, když se Jack vrátil nad poušť. Jak dlouho budou muset ještě čekat?
„Jacku?“ Ozval se Danielův hlas ve vysílačce.
„Konečně!“ Setřel ho Jack.
„Změna plánu. Diverze sice proběhla, ale vypadá to, že jaffové neodejdou.“
„To nevadí, jdeme do toho.“
„Jacku, opravdu si nemyslím….“
„Říkal jsi, že tu brána musí zůstat. Tak sklapni a nech mě udělat mou práci.“
Sam jeho slova zřejmě šokovala, ale Jack už couvnout nechtěl. Podíval se na Teal´ca. Hodně se na sílu a schopnosti tohohle jaffy spoléhali. Jack věděl, že tu jde o nápravu chyb z minulosti. Tentokrát to nezkazí.
„Tak děti, právě to začíná,“ zasyčel a navedl loď dolů.
Mise byla jednoduchá, připevnit bránu k lodi a odletět odtud.
Snadné.
Carterová přišla na to, že když při průletu neaktivní bránou, Jack vysune přistávací podpěry, tak by se loď mohla zaháknout …..a měla by být schopná vytáhnout bránu nahoru.
Chytré a jednoduché a Jack měl vědět, že to nebude fungovat. Proletět bránou bylo jednoduché, ale ta zatracená věc se nechtěla ani hnout. Motory byly přetížené a Jack měl dojem, že slyšel, jako by praskal kov.
„Carterová, v batohu mám nějakou C4. Běžte ven a podívejte se, jestli můžete vyhodit ty kameny. Teal´cu, kryj ji.!“ Rozkázal.
Bylo mu jasné, že jsou tam jaffové. Nechtěl tam Sam poslat, ale neměl jinou šanci. Když otevřel, aby mohli jít, dostal se sem čerstvý a navzdory vycházejícímu slunci, stále ještě chladný vzduch. Jack se podíval za sebe a viděl ty dva odcházet. Mají nanejvýš 30 sekund, aby tam položili nálož a vypadli od tam. Začal počítat.
„No tak….no tak,“ řekl nervózně.
Křik.
Zvuk nabíjení tyčové zbraně.
A potom ten hrozný zvuk střelby.
Carterová musela použít tu devítku, co jí dal. Potom slyšel výkřik. Jack málem nechal loď lodí a běžel jí na pomoc. Potom ucítil, jak se loď téměř neznatelně pohnula, jako když někdo….dva lidé ….. vstoupili na palubu.
„Všechno v pořádku?“ křikl za sebe.
„Doktorka Carterová je zraněná,“ odpověděl mu Teal´c.
„Cože?“
„Je mi fajn,“ protestovala Sam.
A Jack jí musel věřit, protože ty nálože každou chvíli vybuchnou. Loď se otřásla a všechno, co mohl udělat bylo, držet ji. Potom s minimální námahou mohl zvednout bránu. C4 odvedla dobrou práci.
„Carterová, má tohle zbraně?“ zavolal na ni.
„To nevím, zkuste na to myslet,“ navrhla mu.
Jack zavřel oči.
„Na co myslíte?“
„Na něco, co může vybuchnout.“
Nic se nestalo. Buď ty zbraně nefungují nebo tady žádné nejsou. Exploze otřásla lodí.
„To jsem nebyl já,“ protestoval Jack. „Zapněte maskování.“
To, že budou neviditelní, bylo lepší. Viděli, kluzáky, které je pronásledovaly. Byla tu možnost srážky, takže se Jack rozhodl, že je ten správný čas zmizet. Zvedl loď nahoru a vydal se ke hvězdám.
„Hej, Sam, pojďte se podívat!“ křičel, jakmile se dostali na oběžnou dráhu.
Bylo to nádherné. Když nic jiného, tak vidět Zemi z vesmíru, by za to všechno stálo. Planeta vypadala tak, jak má. Voda, lesy, všechno zatím lidmi nedotčené.
„Sam,“ zavolal na ni znovu.
„O´Neille,“ ozval se Teal´c, v jeho hlase byla panika. Jack okamžitě opustil řízení. A teď když byl blíž, cítil pach spáleného masa. Sam ležela na podlaze. Pravé stehno měla spálené a celé od krve. Málem se mu udělalo špatně. Na chvilku zaváhal, pak si klekl vedle ní. Sam chabě zaprotestovala, když začal stříhat její kalhoty.
„Sam, budete si muset zvyknout na to, že bych vás rád viděl nahou,“ zavtipkoval.
Ta spálenina byla ošklivá, ale její život neohrožovala. Muselo to bolet jako čert. Jack se natáhl pro svůj batoh. Díky bohu si s sebou vzali lékárničku. Jemně, jak jen to šlo, jí zranění vydesinfikoval a obvázal. Sam naříkala. A aby nekřičela, měla pevně stisknuté zuby. Když to všechno dokončil, plakala.
„Hej, už to je,“ uklidňoval ji.
„Bolí to,“ vydechla.
„Já vím…ale podívejte se.“
Ukázal ji k oknu lodi. Když si uvědomila, kde jsou jen prudce vydechla. Pomohl jí vstát a dál na sedadlo vedle pilota.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptala. „Když jsem byla malá, chtěla jsem být astronautem, ale..“
„A taky jste to zvládla, Sam.“
„To ano.“
**********************************
Byla tu oslava. A proč taky ne? Ti lidé tady k tomu mají určitě důvod. Ra je pryč. Viděli, jak loď opouští oběžnou dráhu.
Sam ležela v posteli a poslouchala hudbu a smích. Zoufale si přála, aby tam mohla být. Musela spát několik hodin. Den skončil a oslava pokračovala i v noci. Pohnula se. Nebylo to příjemné. V noze jí cukalo, ale věděla, že léky proti bolesti mají svoje hranice. A pokud nebude opravdu zoufalá, o další si neřekne.
Její oči přivykly osvětlení, které bylo ve stanu a tak si všimla, že Jack sedí venku před stanem.
Sledoval tu oslavu a Sam byla ráda, že ji tu nenechal samotnou. Otočil se a unaveně se na ni usmál.
„Jak se cítíte?“ Zeptal se.
„Bolí to,“ odpověděla mu.
„Já vím, ale ještě to vydržte, pokud můžete. Chcete něco?“
„Něco k jídlu.“
Sam z venku cítila vůni jídla a její žaludek se ozval.
„Budu hned zpátky,“ řekl jí Jack.
Vrátil se za pár minut s talířem masa a mísou, na které byl chleba. A taky měl měch s vodou. A když Sam jedla, tak kolem ní pobíhal. Přinesl jí další přikrývku a polštáře. Sam si uvědomila, že je jí tahle jeho pozornost příjemná. Nikdy by si tohle o tom cynickém muži, kterého potkala před několika dny, nepomyslela. Nakonec ho chytila za ruku, aby přestal.
„To je dobrý,“ řekla mu. „Je mi fajn. Opravdu.“
„Já vím….jenom…..já vím,“ koktal Jack, to že si nebyl jistý, nebylo u něho obvyklé.
Sam nevěděla, co se děje. Nechtěl se jí podívat do očí. Raději se vrátil ke vchodu do stanu. Sam to zkusila odhadnout.
„To nebyla vaše chyba,“ řekla.
„Já jsem dal rozkaz, stejně jako to bylo v Iráku….“ odpověděl.
„Cože?“
„No řekněme, že mám talent na to, aby byli lidé kvůli mně zraněni.“
Sam si uvědomila, že Jack je blízko k tomu, aby vyhořel. Tak proto odešel do důchodu….a proto ho potom letectvo zavolalo zpět.
„Myslel jsem, že je po všem,“ řekl.
„To může být,“ odpověděla mu Sam.
„Tak tohle jsem udělal.“
Bylo to divné. Obvykle je to ona, kdo potřebuje nějaké ujištění. V životě udělala hodně chyb, ale málokdy byla v pozici, aby někomu dávala rady. A teď uvízla na Zemi, ale v její dávné minulosti. Má možnost jít kamkoliv, udělat cokoliv…….bylo to dobrovolně. A protože se teď na ni Jack nedíval, odhrnula přikrývku a opatrně spustila nohy dolů z postele. Nejdřív byla trochu v rozpacích. Někdo ji musel svléknout, nechat jí její tričko a spodní prádlo. Sam neměla moc velké mínění o své postavě. Věděla, že se může jen těžko srovnávat se ženami v armádě, které viděla na základně. Ale teď bylo pozdě, aby si s tím dělala starosti. Jack už ji pravděpodobně viděl.
Vstala. Bolelo to, ale nebylo to tak strašné, jak čekala. Pomalu se sunula dopředu. Její kroky byly pomalé a nejisté. Jack se otočil.
„Běžte zpátky do postele!“ Přikázal jí.
„Jacku…“
„Sam….“
Dívala se na něho, vzpurně se snažila udržet se stát, zatímco balancovala na zdravé noze. Když může být směšný Jack, tak ona taky.
„Takhle akorát spadnete.“
„A chytíte mě?“ zeptala se ho.
A když zašeptal to jediné slovo. „Vždycky.“ Jeho oči se usmívaly.
***************************************************
Sam věděla, že jí pohled na Zemi nikdy nezevšední. Bylo těžké se rozloučit. Hvězdná brána bude brzy pohřbena a oni Zemi opustí. Jack ji sem ještě jednou, naposledy vzal. Měl na to svou výmluvu, ale chtěl prožít romantický večer, mimo ten ruch tam dole. Ještě se nedomluvili, kde se usadí. Oba chtěli vesmír nejprve trochu prozkoumat, než najdou místo, které jim bude vyhovovat.
Možná to vypadalo divně, když dělali takové plány a znali se přitom tak krátce. A protože její první manželství byl absolutní krach, nemohla uvěřit, že by tohle bylo mohlo být horší a Jack byl úplně jiný než Jonas. Usmívala se, když si na to vzpomněla.
Oni dva budou určitě v pohodě, pomyslela si Sam hrdě. A nakonec to nebude nijak těžké, aby se mu odevzdala.
„Chceš se podívat na měsíc?“ nabídl jí a usmíval se.
„Jacku,“ varovala ho.
„Ne tam, kde přistálo Apollo, slibuju.“
Škádlil ji, to bylo něco, na co si bude muset zvyknout. Objala ho.
„Máme dost paliva, abychom se dostali až k Saturnu?“ Zeptala se.
„Tvoje přání je mým rozkazem.“
Pomalým pohybem loď připravil, aby se odpoutala od Země a zadal kurz k Saturnu. To poslední, co čekali bylo, že se ozve alarm.
„Co to…?“ vykřikl, když se před nimi jako by odnikud vynořila loď.
Sam se naklonila dopředu, aby lépe viděla na tu neznámou loď, než jim zmizí.
„Goa´uldi?“ Zeptal se Jack.
„To si nemyslím.“
„Tak kdo? Na oběžné dráze by nemělo teď po dobu pěti tisíc let nic být.“
„Jacku….to vypadá jako naše loď.“
„To je nemožné.“
Ale Jack už zadal kurs, aby tu loď mohl stíhat. Zapnul maskování. A když se k ní blížili, Sam zadržela dech. Ta druhá loď zpomalila, chystala se vstoupit do atmosféry. A Jack byl připravený ji následovat. Byla to stejná loď jako jejich. Podle toho, jak se objevila na orbitě, bylo jisté, že neprošla bránou.
„Sakra!“ Zaklel Jack.
„Co se stalo?“
„Museli zapnout svoje maskování.“
Měl pravdu. Tak rychle jak se objevila, tak rychle jim zmizela z očí.
„Myslíš, že bychom to měli někomu říct?“ zeptala se Sam.
*****************************************
…píšu to tobě, protože nevím, komu jinému bych to mohla říct. Je tady ještě někdo jiný. Já a Jack jsme viděli další loď na oběžné dráze, pokoušeli jsme se ji sledovat, ale ztratili jsme ji. Oba věříme, že se vrátila v čase. Že je z vaší doby.
Nemusím ti říkat, jak moc je budoucnost křehká. Neodvážili jsme se zasahovat. Hvězdná brána bude pohřbena. Ať je to kdokoliv, nebude schopen ji použít, aby mohl odejít.
Bůh vás provázej.
Samantha
Sam ten dopis četla ještě jednou. Tohle přece nemůže být možné…nebo ano?
„Jack,“ zašeptala. „To musel být Jack.“
„To jsme si taky mysleli. On jediný může takovou lodí letět,“ řekl Daniel.
„A taky je jediný, který k ní má přístup a kterého se na nic nebudou ptát.“
„Ale ta loď je pořád v oblasti 51, kdyby ji někdo ukradl, tak bychom to věděli.“
„Danieli, to je loď, se kterou se dá cestovat v čase. Někdo ji mohl vrátit v okamžiku, kdy ji vzal.“
„Myslím, že mně z toho bude bolet hlava, tak jak to vždycky říkal Jack.“
Ale Sam ho neposlouchala. Dobře, vzali loď, vrátili se tři tisíce let zpátky….to jim pořád k ničemu není. I kdyby měli loď, aby se za nimi mohli vydat, tak jedině Jack ji může řídit.
„A i kdybychom za nimi mohli, jak bychom tu loď řídili?“ Zeptal se Daniel.
Tak tohle jim opravdu moc nepomůže. Ale musí tady být způsob, jak to udělat. To Jackovy ruce aktivovaly tu loď. To proto, že to naskenovalo z jeho DNA to , co získal od Antiků.
„Potřebujeme Jackovu DNA,“ řekla Sam.
„To by nemělo být tak těžké,“ odpověděl Daniel.
„Díky.“
„Myslím to vážně. Doktorka má přece jeho krev.“
„Danieli, ty jsi génius.“
Ten se na ni usmíval. A Sam se usmívala na něho. Cítila, že má v očích slzy. Jack…a i když udělali chybu, tak jsou nakonec schopni přece jen něco udělat. A možná ho přivedou domů. Daniel ji beze slov objal a Sam se mu v náruči bezmocně rozplakala.
******************************************
„Tak tohle bude ta největší věc, kterou jsem kdy udělala,“ zašeptala Sam, když si sedala k řídícímu panelu lodi, která je může přenést v čase.
Na rukou měla krev. Jackovu krev. Jenom doufala, že to bude stačit, že tu bude dost bílých krvinek na to, aby z nich zařízení přečetlo jeho DNA.
„Mohlo by to být horší,“ řekl Daniel.
„Jak?“
“No jsou…jiné tělesné tekutiny, které bychom mohli použít.“
„A co máš na mysli?“ zeptal se Teal´c nevinným hlasem.
„Ewwww!“ bylo vše, co musela Sam říct.
Začínala si přát, aby bývala nechala Daniela doma. Jeho kotník nebyl ještě zcela v pořádku a
tak by pro to měla velice dobrou výmluvu. Ale teď už bylo pozdě. Pokusila se uklidnit, položila prsty na řídící panel. Ale nic se nestalo.
„Možná bys měla víc přitlačit.“ Navrhl Daniel.
„Ne, viděla jsem, jak to Jack dělal. Sotva se toho dotýkal,“ argumentovala.
Tohle nebylo o fyzické síle a nevzdělanosti…..nebo o používání mozku nebo laptopu. Ten stroj reagoval pouze na vlastnosti, které nelze ani popsat a které má pouze Jack O´Neill. Sam si dala na ruce více jeho krve a zkusila to znovu. Může to být v její mentalitě, že nepřemýšlí jako Jack. Začala přemýšlet o rybaření. O tom že sedí na molu vzadu za srubem a nahazuje udici do vody….slunce jí hřeje za krkem, ve stromech ševelí vítr….
„Sam, ty jsi to dokázala!“
Danielův vzrušený hlas ji vrátil do přítomnosti. Naskočila světla a loď se zvedla kousek nad zem. Sam se ohlédla na Teal´ca, který se usmíval.
„Dobře, tak jdeme na to,“ usmála se Sam.
Tahle loď, to nebylo jako řídit kluzák nebo X-302, uvědomila si Sam, když se dostali na oběžnou dráhu. Měla pocit, že by stačila jedna špatná myšlenka a mohli by spadnout zpět. Ani podle jejího vzhledu to nevypadalo na vesmírnou loď. A taky jí nebyla. Byla vytvořena na to, aby proletěla mezi dvěma hvězdnými bránami. Ve skutečnosti v atmosféře strávili velice krátkou dobu. Myslela si, že by se mohli vrátit v čase z hangáru v oblasti 51, ale nejlepší místo na to, aby našli něco neobvyklého, je odtud shora. Ne že by očekávala, že najdou Jacka tak snadno. *Ona* nebude chtít svou budoucnost nijak ohrozit, takže se bude snažit o co nejmenší kontakt se svým okolím.
„Pět tisíc let?“ zeptala se Sam Daniela.
„Tak nějak. Nevím, jak je ta věc moc přesná,“ odpověděl.
„Nezáleží na vašich myšlenkách, podplukovníku Carterová?“ Zeptal se Teal´c.
„Ano, ale když to nevím přesně, tak bychom se mohli dostat do jiného roku.“
„Možná si s tím moc lámeme hlavu.“
„Tak udělej co nejlepší odhad, Sam.“
Sam zavřela oči, znovu přemýšlela o tom, na co Jack přesně myslel, aby tuhle věc spustil. Tři tisíce let před naším letopočtem. To bylo datum, které si Sam představila. Ne historické události. Takže jediné na co mohla myslet byla čísla a jen doufala, že ten stroj času její nijaké instrukce bude správně interpretovat. Když to zabralo, výsledek byl okamžitý, bylo to skoro zklamání. Lodí prošla jakási vlna. A pouze podle hvězd mohla Sam říct, že se něco stalo.
„Zvládli jsme to,“ vydechla.
„A jak plánujete najít O´Neilla?“ Zeptal se Teal´c.
„Budeme se pohybovat po různých dráhách na oběžné dráze, abychom pokryli co nejvíce povrchu. Budeme hledat velký kovový objekt, takže by se nám to mělo ukázat.“
„Je to velká planeta,“ řekl Daniel.
„Začneme nejdřív s mírným pásem.“
Uběhly tři hodiny a oni stále hledali.Sam věděla, že bude muset zariskovat a přistát. Tohle byla malá loď a neměla žádné toalety. Vypadalo to, že jediný, kdo začíná ztrácet trpělivost, je ona. Teal´c tu seděl, klidný jako vždycky. Daniel si vzal nějakou knihu.
„Tak kde to zkusíme teď?“ Zeptala se , aby přerušila to ticho.
V Africe a Evropě nic nenašli.
„Vždycky jsem se chtěl podívat do Mexika.“ Navrhl Daniel.
„Dobře, tak Mexiko. Měli už tam už tehdy čokoládu?“
„Ne.“
„Škoda.“
Sam přeletěla nad Yucatánským poloostrovem. Otočila loď do vnitrozemí, tam kde by mohlo být Mexico City. Skvělá civilizace, Aztékové, Mayové. Byly tu chrámy a zikuraty….nebylo divu, že se sem Daniel chtěl podívat. Několik tisíc let zpět a měl by svůj obličej u okna po celou dobu.
„Co je to tam dole?“ zeptala se, když se pohybovali nad nejrannější civilizací.
„Raný Abejas,“ odpověděl. „Na to abychom viděli Coxcatlan, jsme tu příliš pozdě.“
„Oh.“
Sam neměla ani ponětí, co tím myslí, ale byli tam lidé. Měli by být opatrní.
„Něco mám,“ řekla Sam.
„Co?“ Zeptal se Daniel.
Dokonce i Teal´c se naklonil dopředu.
„Je tady něco na svahu tady té sopky. Něco, co má složení, jaké jsem předtím neviděla. Je to něco, co sem evidentně nepatří.“
Objevila se před nimi sopka. Měla tvar kužele a z kráteru se kouřilo.
„Popokatepetl,“ vydechl Daniel.
„Jak to víš?“ zeptala se Sam.
„Zase se tak moc nezměnil.“
„Je aktivní,“ řekl Teal´c.
„Ano, a pokud mi paměť dobře slouží, tak někdy 3 000 let př.nl. tu byla obrovská erupce.“
„Takže přistanu na vzdálenějším svahu,“ řekla Sam.
Když přistáli, Sam si umyla ruce. Když budou mít štěstí, tak přivedou Jacka zpátky. Byla tu ale ještě jedna nepříjemná věc, týkající se Daniela.
„Danieli, zůstaneš tady a budeš hlídat loď,“ přikázala mu a připravovala se na nějaký neodvratný argument.
„Prosím?“ zeptal se.
„Ten terén je těžký a ty jsi stále zraněný.“
„A tak vás budu brzdit? Sam, tam někde je můj nejlepší přítel.“
„Fajn, tak mi dokaž, že jsi v pořádku. Uběhni 100 metrů a potom to možná přehodnotím.“
„Podplukovník Carterová má pravdu Danieli Jacksone. Bylo by rozumnější, abys tu zůstal.“
Sam byla Teal´covi za jeho podporu vděčná, i když ji ve skutečnosti nepotřebovala. Daniel zvedl ruce na důkaz toho, že je poslechne. Vrátil se zpátky do lodi a vzal si svou knihu. Mrzutý Daniel byl lepší než kulhající Daniel. Tady byl v bezpečí. Stačí, když má Sam strach o Jacka. Ještě mít obavy o Daniela, to by bylo moc.
„Budeme ve spojení,“ zavolala na něho Sam.
Daniel neodpověděl.
******************************************
Sam přejela prsty po blocích, ze kterých se replikátoři skládají. Byly trochu hrubé. Pamatovala si je z lodi Pátého a tyhle byly trochu jiné. Kdyby to s jistotou nevěděla, tak by řekla, že jsou mrtvé, i když stále drží svůj původní tvar. Byla ráda, že s sebou Daniela nevzali. Ta cesta byla horší než si představovala. Několikrát se pod nimi zatřásla zem. Sam si nemohla pomoct, ale musela myslet na možnost erupce.
„Teal´cu, je na vaší straně cesta?“ Spojila se s Teal´cem rádiem.
„Tady ne,“ odpověděl jí.
„Okay, sejdeme se na mé pozici.“
Čekala na Teal´ca a uvědomila si, že to místo není tak zcela izolované, jak si původně myslela.
Viděla cestičku, která se pod ní klikatila. Vypadala, že není moc používaná. Možná sem místní lidé přinášejí své oběti pro boha sopky.
Otočila se zpět ke stěně. Nebyly tam žádné dveře, žádná okna, ale replikátoři je vlastně nepotřebují. Sundala si batoh a začal v něm hledat C4. A než položila nálože, počkala na Teal´ca. Exploze vytvořila dostatečně velký otvor. Sam si prohlédla jednotlivé rozházené kousky. Nehýbaly se, aby se znovu složily.
„Zůstaňte na blízku,“ řekla Sam.
Vnitřek budovy nebyl rozdělen na místnosti nebo síně. Byl to jen prázdný prostor a *ona* na ně čekala. Vypadala stejně jako dřív. A proč taky ne? Byla stroj, takže se jí netýkal ubíhající čas nebo zážitky.
„Haló,“ řekla. „Čekala jsem vás.“
„Kde je Jack?“ Naléhala na ni Sam.
Sklonila hlavu, její smutek byl hraný.
„Je mi to opravdu líto.“
„Ne, to není.“
„Řekněte nám, kde je Jack O´Neill!“ Opakoval Teal´c.
„To nemůžu,“ řekla.
„Proč? Víme, že jsi ho sem vzala,“ řekla Sam.
„To ano, ale bylo to už dávno.“
„Prosím?“
„Ty víš, že cestování v čase není úplně přesné. Už jsem tady 200 let. Jack zestárl a zemřel.“
Sam cítila, jak se jí podlomila kolena.
To, že zůstala stát, bylo jenom díky, tomu, že ji Teal´c chytil.
Hrozně ráda by chtěla sama sobě ukázat, že není tak slabá. Celou tu dobu věřila, že Jacka přivede domů, že se k ní vrátí.
„Nemůžeme to zkusit znovu, podplukovníku Carterová?“ Zeptal se Teal´c.
Sam zavrtěla hlavou, když *ona* odpovídala místo ní.
„Minulost už byla napsaná. Nemůžete Jacka zachránit. Prožil svoje poslední roky tady. A já vás ujišťuji, že jsem udělala všechno, aby byl šťastný a spokojený.“
„Ty jsi to zařídila tak, že si myslel, že jsem to já,“ řekla prudce Sam.
„Byla to velice příjemná iluze, pro nás oba.“
„Tak to ti nevěřím.“
Jen pokrčila rameny. K citům Sam se chovala chladnokrevně.
„Všechno, co jsem chtěla, bylo prožít můj život v klidu.“
„Ty vůbec nevíš, co tahle slova znamenají.“
„Sam, ty už to musíš vědět. Můj život se schyluje k svému konci. To zranění tou zbraní bylo smrtelné. Už dlouho tady to místo nemůžu opustit.“
„Geotermální energie. Tak proto jsi tady.“
„Ano. Bez energie, která tady na tom místě je, bych zemřela během hodiny.“
Sam cítila ve svém srdci lítost. *Ona* na svém životě lpěla. Neměla žádnou naději, že potom tu ještě něco bude. Samina vlastní víra nebyla neotřesitelná, ale byly okamžiky, kdy pevně věřila.
„Jsem ráda, že jste tady,“ pokračovala. „Nikdo jiný by tomu odkazu, který tu zanechám nerozuměl.“
„Prosím?“ Vykřikla Sam.
„Věřím, že moje metoda, jak přežít, je pro lidi důležitá, pro lidskou rasu. Bez vás by byla ztracena.“
„Už nechcete lidstvo zničit?“ Zeptal se Teal´c.
„Tu touhu jsem měla před léty. To jsem byla velice mladá.“
Vlastně všechno, co říkala, byla pravda. A Sam musela přiznat, že je zvědavá. Za žádnou cenu by znovu nepadla do její pasti. Ale co když je její objev velice důležitý, pak by se měla dozvědět všechno, co může.
Je to možná něco, co by mohli s *její* pomoci dát dohromady.
„Na co jsi přišla?“ zeptala se Sam.
„Ta energie která mě drží při životě, může taky pomáhat lidem,“ odpověděla jí.
„Jak?“
„Proč to nezkusíš sama, abys to zjistila?“
„Podplukovníku Carterová?“ Ozval se Teal´c.
Sam zvedla ruku. Nechtěla, aby ji někdo přerušoval. To bylo mezi ní a *ní*.
Musela přiznat, že byla fascinovaná.
„Než to zkusím, potřebuji vědět, co to přesně dělá,“ řekla Sam.
„Pokud mám pravdu, tak se to může použít k léčení, může to prodloužit život…..bohužel jsem to zjistila pozdě, aby to pomohlo Jackovi. Prosím, potřebuji, aby to někdo vyzkoušel, aby zjistil, že mám pravdu.“
„Já to zkusím,“ řekl Teal´c.
„Ne…já to udělám,“ řekla mu Sam.
Sam nepotřebovala, aby to Teal´c udělal místo ní. Nepotřebovala, aby ji chránil. Pokud se něco stane, bude potřebovat, aby jí pomohl. A kromě toho nebyl obyčejný člověk.
Pokynula Sam, aby přešla do jiné části místnosti. Sam viděla podstavec. Vypadalo to, že tu nejsou žádné nástroje a ani technologie.
„Je třeba, aby ses položila,“ řekla.
„To jsem si myslela,“ vrátila jí to Sam.
Celá plocha toho podstavce byla vytvořena z bloků replikátorů. Sam si nemohla pomoct, ale měla trochu strach, když si lehala. Ale nic se nestalo. Čekala, že ji něco nějak omezí v pohybu.
„Jenom se uvolni,“ řekla jí. „Ať se to stane.“
„Jak?“
„Zavři oči.“
Sam udělala to, co jí *ona* řekla. Trvalo to pár sekund než pocítila nějakou změnu. Obklopily ji jednotlivé bloky. Jako by ji obalily. Jako by ji dusily. Sam začala panikařit, snažila se je ze sebe setřást. A jakmile se začala hýbat, bylo to pryč. Ležela přesně tam, kde předtím.
„Zkus to znovu,“ dožadovala se *ona*.
Sam si teď byla víc jistá a tak to udělala znovu. A tentokrát to cítila. Tentokrát….
*********************************************
Daniel jim dával ještě hodinu.
Ale určitě tady nezůstane čekat, když je v sázce Jackův život. A kromě toho, je tohle asi jeho jediná příležitost, aby mohl studovat ranou mexickou civilizaci. Sice to nevypadalo, že by kolem bylo nějak moc jejích ukázek, ale to se nedozví, pokud se tam nepůjde podívat. Kotník ho stále bolel, ale Daniel si ho pevně stáhl a vzal si dva prášky proti bolesti.
Co-dydramol, to nejlepší pro muže. Po tomhle by neměl nic cítit. A když najde Sam a Teal´ca, tak už ho pryč nepošlou.
Věřil si a tak se vydal z bezpečí lodi na dlouhou cestu vedoucí po svazích hory. Několikrát zakopl, ale kotník vydržel a taky se snažil sám sobě namluvit, že se pohybuje stejně rychle jako Sam a Teal´c. Šel už několik hodin, ale nezdálo se mu, že by se dostal o moc dál. Pomalu začal přemýšlet o tom, že taky mohl zabloudit. Takže by se mohl vrátit po vlastních stopách….kdyby nezačalo pršet.
Podnebí tady se za pět tisíc let změnilo. Letní bouřky přišly znenadání, bez varování, aby se člověk stačil schovat a počkat až skončí. Daniel si vzpomněl na svou krátkou návštěvu této země na začátku 90. let. Spolu s dalšími kamarády byli na nějakém americkém filmu,
jehož název už si nepamatuje. Ale tady nebyl žádný obchod, kam by se mohl před deštěm schovat.
Takže tentokrát počká tam v té jeskyni, než přestane pršet.
Když se na obloze znovu objevilo sluníčko, všiml si, že ta jeskyně vede dál, než si prvně myslel. Déšť pročistil vzduch, takže už v něm nebyl pach síry unikající z kráteru a jasně teď cítil ještě něco jiného, něco co mu připomínalo člověka. Rozsvítil baterku a šel hlouběji do jeskyně. Ze začátku to nebylo jednoduché. Chodba byla nízká a úzká. Takže protáhnout se některými úseky nebylo zrovna příjemné. Ale po nějaké době se mohl narovnat. A teď už ho bolel nejenom jeho kotník. Cítil se celý otlučený.
Osvítil postupně celou jeskyni. Zdi vypadaly hladké, ale když se podíval zblízka, zjistil, že jsou to bloky replikátorů. Uprostřed stál obětní oltář. To, co bylo na povrchu, byla jen špička ledovce. Ale proč to tu je? Dole v podzemí?
Daniel přemýšlel o tom, že bude kontaktovat Sam, ale potom si rychle uvědomil, že Sam a Teal´c se sem stejně asi dostanou. A pokud je replikátor tady, tak by nechtěl svou pozici prozradit. Musí tu být nějaká cesta odtud nahoru, ale chvíli mu to trvalo, než ji našel. Ve stropě je otvor. Nebyl zrovna nadšený výškami, ale naučil se je jakž takž zvládnout. Vyndal si z batohu lano a hodil je směrem vzhůru. To se o něco zaháklo. Zatahal za ně a kupodivu to pevně drželo. Stoupl si na oltář a tak se vyšvihl nahoru.
To, že chodil cvičit, mu vždycky nebylo zrovna příjemné, ale kdyby ho teď viděli spolužáci ze střední, co by na to asi říkali? Šplhat na laně mu nikdy moc nešlo. Ale teď ho to nestálo ani moc námahy.
Když se dostal do horní síně, ten pach lidského těla byl silnější. Zvedl se mu žaludek a měl co dělat, aby nezvracel. Když se rozhlédl kolem sebe, bylo mu jasné proč. Byli tu lidé. Byli obaleni bloky replikátorů a pohřebeni ve zdech. Někteří z nich byli mrtví a byli v různém stupni rozkladu, ale někteří byli stále naživu. Nějak jeho přítomnost vycítili. Vztahovali k němu ruce a nesrozumitelně křičeli. Daniel si rukama zacpal uši, ale ten křik slyšel pořád. Ti lidé trpěli, měli bolesti…a byly jich tu stovky, možná tisíce. Jeskyně se ponořila do tmy, když svou baterku odhodil. Jako by byl hypnotizován přešel k těm, co byli nejblíž.
Byla tu mladá žena, skoro ještě dítě. Zkusil ty bloky od ní odtrhnout, ale jediné co se stalo bylo, že se o ně pořezal. Jediná možnost jak je zachránit bylo, ji zabít …..*ji*.
Aniž si to uvědomil rozběhl se. Jeho kotník zaprotestoval, ale Daniel to ignoroval, tak dlouho, dokud to byl schopný vydržet ….než upadl.
„Danieli.“
Sotva ten hlas poznal, ale podíval se tam.
„Jacku?“
Chytil ho za ruku.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„To *ona* ..*ona* to udělala….“ zašeptal Jack.
„Proč?“
„Potřebuje …potřebuje nás, aby zůstala naživu.“
„My ji zastavíme. A dostaneme tě odtud.“
„Danieli….skonči to. Prosím.“
Jeho hlas byl plný bolesti a úzkosti. Ale Daniel to neudělal ani tenkrát, když ho o to Jack prosil a neudělá to ani teď.
„To ne,“ řekl mu. „Budu hned zpátky.“
*************************************
Bylo to úžasné.
Sam cítila, jak je její vědomí zaplavováno energií, která do ní proudí z toho přístroje. Cítila se silnější, mocnější než kdykoliv předtím. Ale tak rychle jak to začalo, tak to i skončilo. Když vstala, nebyla schopná si uvědomit, jak dlouho tam ležela. Ale cítila se velice dobře, ještě nikdy nic takového nezažila. Podívala se na svoje ruce a nohy a byla překvapena, že z nich nevyzařuje energie.
„Cítíš se silnější, že?“ Zeptala se jí.
„Mám pocit, jako bych mohla…“ začala Sam.
„Udělat cokoliv?“
„Ano.“
„Podplukovníku Carterová,“ přerušil je Teal´c. „Stejný efekt má i sarkofág.“
„Měli bychom udělat spoustu testů,“ řekla mu Sam.
Sam vycítila Teal´covu nevoli. Věděla, co dělá, ale taky jí bylo jasné, že tuhle věc nebude moct bez *její* pomoci vytvořit. Ale může to udělat? Může tomuhle zařízení natolik věřit, aby je s sebou vzala na Zem? Nebylo by bezpečnější, je nechat tady, kde nemůže nikoho zranit?
Její předchozí rozhodnutí bylo špatné.
„Kolik času ti ještě zbývá?“ Zeptala se *jí* Sam. „Když budeš tento přístroj používat?“
„Půl roku, možná trochu víc. Nemám už dost času na to, abych si plánovala ovládnutí galaxie, pokud ti tohle dělá starosti.“
„Tak trochu.“
„Potom mě tady nechte. Já se vás nepokusím zastavit.“
„A tohle…tento přístroj?“
„Můžete se pro něj kdykoliv vrátit, když už tady nebudu.“
To je pravda…bylo by to bezpečné…pokud by tu nebyla Danielova předpověď.
„Ta sopka vybuchne,“ řekla Sam. „A tohle místo bude zničeno.“
„Tak potom mi musíte věřit.“
„Nedělej to Sam!“
Danielův hlas se rozlehl prostorem. Sam se na něj zděšeně dívala, když kulhal směrem k ní.
Sakra, co on tady dělá? Vlastně by ani neměla být moc překvapená. Poslouchat rozkazy, nebyla zrovna jeho silná stránka.
„*Ona* ti lže,“ pokračoval Daniel.
„Danieli, já jsem to vyzkoušela. Funguje to. Tohle by mohlo zachránit spoustu životů,“ argumentovala Sam.
„Ale myslím si, že zjistíš, že cena je příliš vysoká.“
Sam se na *ni* podívala, zkoušela přečíst *její* výraz ve tváři. Byla klidná, tak netečná jako bývá Teal´c.
„Ptala ses *jí* na ty lidi? Ptala ses *jí* na Jacka?“
„Jack je mrtvý!“ Vykřikla Sam.
Chtěla se ovládat, ale ta bolest, kterou pocítila, byla nesnesitelná.
„Ne, není. Je tam dole a spolu s ostatními je zdrojem pro tohle….tuhle …věc.“
Pohnula se, Teal´c ji chtěl zastavit, ale byla příliš silná. Hodila s ním přes celou místnost, jako by to byl kus hadru. Sam zvedla svoji P90, i když věděla, že to bude mít jen minimální efekt. Měla pravdu. Šla pořád směrem k nim. Jestli byla zesláblá, tak to momentálně nedávala najevo. Zdála se stejně silná, jako bývala vždycky.
Koutkem oka viděla, jak se Daniel přesunul na druhou stranu místnosti. Ale než si stačila uvědomit, co děla, byla u ní. P90 odletěla na jednu stranu a Sam na druhou. Sam byla okamžitě na nohou. V jejím těle bylo stále spoustu energie, kterou získala díky tomu přístroji. Cítila, že má velkou sílu. Dost silná na to, aby bojovala sama proti sobě. Přikrčila se a zaujala obranný postoj.
Když *jí* uštědřila první zásah, bolelo to. *Ona* nebyla z masa a kostí, ale Sam byla schopná tuhle bolest nevnímat.Byla rychlá, přesná, tak jako nikdy dřív. Že by nad *ní* zvítězila bylo málo pravděpodobné. Ale stačilo to, aby odvedla *její* pozornost od toho,co dělal Daniel. Pokládal kolem podstavce nálože. I když by ho chtěla zastavit, aby mohla znovu pocítit tu sílu, za což se nenáviděla, ale mít tohle za cenu, že jiní trpí, nebylo přijatelné. Ale ráda by věděla, jestli neexistuje jiný způsob, jak tenhle přístroj používat. Neničí něco, co by mohlo mít pro lidstvo nesmírný význam?
Nemají jinou možnost.
Daniel se rychle přesunul od toho podstavce pryč a stiskl detonátor.
„NE!“
To byla *ona*. Něco, co drželo všechny ty bloky pohromadě přestalo fungovat. Všechno umíralo a *ona* umírala s tím.
„Rychle odtud!“ Křičela Sam.
„Tudy,“ řekl jí Daniel.
Pomohli Teal´covi a šli tou cestou, kterou Daniel přišel. Tam dolů. Ta exploze tu měla stejný efekt jako tam nahoře. Lidé byli osvobozeni. Někteří mohli chodit, ale bylo tu spoustu těch, kteří byli příliš zesláblí. A bylo taky hodně mrtvých.
„Pomozte zraněným!“ Řekla Sam. „Kde je Jack?“
„Tudy?“
Jack byl zesláblý, hrozně pohublý, sotva mohl stát na nohou. Ale byl živý. Sam ho chtěla držet v náruči, ale měla strach, aby mu něco nezlomila.
„Teal´cu, vezměte ho,“ řekla.
Místní se rychle ztratili. Sam viděla, jak spěchají po cestičce dolů. Měli by odtud vypadnout, zachránit se. Otočila se.
Teal´c zlehka držel Jacka, aby mu neublížil. Sam popošla k němu.
„Jacku?“ Zavolala potichu.
„Tady,“ zamumlal.
„Potřebujeme najít tvou loď.“
„Jeskyně. Tudy. My …jsme ji ukryli pod kamením.“
Ukázal nahoru. Sam tam nic neviděla, ale musela mu věřit.
„Máš dost síly na to, abys ji řídil?“ Zeptala se ho.
„Jistě.“
„Dobře. Teal´cu, Danieli, běžte s Jackem, najděte tu loď.“
„A co budeš dělat ty?“ Chtěl vědět Daniel.
„Vezmu tu druhou. Někdo z nás ji musí vrátit do oblasti 51, aby si nikdo nevšiml, že zmizela. Vrátím ji zpátky ještě dřív než jsme si ji vzali.“
„Sam, bolí mě z toho hlava,“ řekl Jack.
„To bude v pořádku, pane. Vím, co dělám.“
A aniž by čekala na odpověď, vydala se na cestu.
***********************************************
Všechny ty vzpomínky byly stále hodně živé. Sam se dívala na kráter Popokatepetlu a podle toho, co viděla bylo všechno tak, jak má být. I když by ráda věděla, jestli by neměli s Jackem jet do jeho srubu a neměli by zjistit, jak je to s těmi rybami.
I když teď na nějakou dobu nebude moct nikam.
Převezli ho do vojenské nemocnice, aby se mohl zotavit. Sam s ním strávila tolik času, kolik jen bylo možné. Generál Hammond, který dočasně velel, SGC, to všechno chápal a zatím SG-1 nezařadil zpátky do aktivní služby.
Jack měl na zádech jedno velmi ošklivé zranění, jizva dole u páteře, kterou si chtěl nechat odstranit. Byl pevně rozhodnutý, i když o tom moc nemluvil. Sam na něho nechtěla moc tlačit. Jenom si přála, aby jí víc věřil. I když bylo pochopitelné, že od té doby, co ho *ona* zajala, s tím měl asi potíže. I když se Sam snažila jeho reakce analyzovat, nemohla se zbavit pocitu, že se před ní uzavřel. A to ji bolelo.
Někdy věřila tomu, že se Jack vlastně nikomu zcela neotevřel.
Chodit za ním bylo stále těžší. Hodně spal a tak občas u něj Sam hodiny jen tak seděla.
Dnes večer to bylo stejné. Vzala s sebou Teal´ca, aby si měla s kým povídat. I když Teal´c moc nemluvil., aspoň s ní tady někdo byl.
Jack byl stále hodně pohublý. I když podle lékařské zprávy jedl dost, bude to ještě trvat než se zase dostane na svou obvyklou váhu, o jeho tělesné kondici nemluvě.
„O´Neill je silný bojovník,“ řekl Teal´c, když už tu nějakou dobu seděli.
„Já vím.“
„Bude znovu silný.“
„Já vím.“
Sam si skousla ret, měla slzy na krajíčku. Když s ní Teal´c mluvil, měl na ni vždycky takovýhle vliv. Někdy jednoduchá slova měla větší vliv než jakýkoliv soucit.
„Ale je to tak těžké,“ řekla Sam. „Vidět ho takto….“
„To ano.“
„Pořád musím myslet na ten zatracený přístroj. Mohli jsme ho použít, abychom mu pomohli.“
„A jiní by mohli zemřeli.“
„Já vím…já vím. Jenom…vy jste to necítil. Po tom, co jsem byla uvnitř, jsem cítila tak silná, tak mocná. Co když tu byla i jiná možnost?“
„Nemyslím si, že by s vámi O´Neill souhlasil.“
„Nemusel by to vědět.“
„Tento rozhovor nemá smysl, podplukovníku Carterová. Co se stalo, změnit nemůžeme. Je zbytečné spekulovat.“
Sam jen přikývla. Teal´c měl pravdu, tak jako vždycky. Když šlo o Jacka, neuvažovala tak docela logicky. Byla unavená, potřebovala jít domů.
„Nevypadá to, že se dnes večer vzbudí,“ řekla. „Pojďme.“
A než odešla, sklonila se a políbila Jacka na ústa. A nechala Teal´ca , aby ji odvedl ke dveřím
Ani jeden z nich si nevšiml, že Jack otevřel oči a díval se za nimi.
*************************************
Už to nebolelo. Ten chirurgický řez byl čistý…jako kdyby se nikdy nic nestalo. Přejel si prsty přes to místo. Nechtěl tam mít jizvu, aby mu to stále připomínala. Stačily ty děsivé sny, které měl. Tohle nemůže nic vymazat.
Udělal všechno, co mohl. Vina, potupa, jeho propuštění. A teď před ním byla jediná možnost. Prostě odejít. Vzal si své auto a jel do Minnesoty. Zdálo se to přirozené, správné. Jet domů, první zastávka na jeho dlouhé cestě.
V ten den ho zabil. Zabil toho muže, který býval Jackem O´ Neillem.