In this proud land we grep up strong,

We were wanted all along,

I was taught to figur, taught to win,

I never thought I could fail.

No figur left or so it seems,

I am a man whose dreams are all deserted.

I´ve changed my face, I´ve changed my name,

Jack ji poprvé viděl, když byl na snídani.

Jídelna byla plná a tak se nedostal ke stolu, kde obvykle sedává a tím pádem ho obsluhovala jiná servírka. To ho trochu vyvedlo z míry. Co přijel do města, snídal vždycky na stejném místě. Doreen, která ho obvykle obsluhovala, věděla, co si dává k jídlu. Nemusela se ani ptát, prostě mu přinesla kávu, dvě míchaná vejce a slaninu.Jack to oceňoval. Byl nesmělý a to, aby s někým vedl společenský rozhovor, ho děsilo. Mohl si povídat o sportu, o rybaření nebo tak něco….

Nebylo pochyb, že je opravdu starý mládenec.

Věděl, že je zvláštní. Měl plnovous, který nosil od svých dvaceti a jeho vlasy, teď prošedivělé, mu sahaly až k límečku. Větší děti se mu na ulici smály. I ty mladší se mu smály, ale to bylo jiné. Učil první ročník.Tady mu bylo příjemně. Děti ho neodsuzovaly, jeho práce, kdy je vedl při jejich prvních krocích, ho uspokojovala. Cítil, že žije.

Ozvalo se zdvořilé zakašlání. A on věděl, že je tu servírka a čeká až si objedná. Na uniformě měla jmenovku Samantha. Doreen byla žena plné postavy. Tahle žena měla kolem pětatřiceti a byla atraktivní.

„Co si dáte?“ Usmívala se.

„Uh…Doreen to ví…..“ zamumlal.

„Doreen tady dnes není.“

„Uh…počkejte,“  řekl a cítil, že se červená.

„Dáte si zatím kávu, než si to rozmyslíte?“ navrhla mu.

„Ano..dě…děkuji.“

„Budu hned zpátky.“

Zářivě se na něho usmála a odešla. Jack vážně uvažoval o tom, že odejde, aniž si něco objedná, ale byli tady lidé, kteří ho znají. Chtěli by vědět, proč člověk, který učí jejich děti, odejde aniž by snědl svou snídani. Osamělý muž na malém městě je vždycky vhodným objektem pro různé řeči. Sousedé se ho snažili zapojit do různých společenských akcí, ale on jim vždycky řekl, že je sám. Nikoho nezval na schůzky a o ženy se opravdu nezajímal, takže i lidé si mysleli, že je zvláštní. Mysleli si, že je zvláštní, protože nemluvil o tom, odkud pochází.

Vypadalo to, že tomu, že jedinou věcí co chce je učit děti, nikdo nerozumí.Takže to, že chodil sem do jídelny, byla pro něj jediná příležitost, kde se zapojil do společenského života ve městě. A to bylo jenom proto, že měl rád dobrou kávu.

Samantha už byla zpátky a on  k žádnému rozhodnutí  nedošel.

„Mohu vám přinést naši specialitu?“ Nabídla mu.

To byly lívance. Jack je neměl rád, ale přikývl. To proto, aby ta nepříjemná záležitost už skončila. Napil se kávy a tak zapil svoje vitamíny, které bere každé ráno.

„Dala jsem vám na ně trochu víc čokolády,“ usmívala se Samantha, když mu jeho jídlo přinesla.

„Děkuji,“ řekl.

„Není zač. Kdybyste ještě něco chtěl, zavolejte mě.“

A potom naštěstí odešla obsluhovat další hosty.

Jackovi se do těch lívanců moc nechtělo, vlastně je nechtěl jíst vůbec. Ale pokud nezačne, mohla by se ho Samantha přijít zeptat, jestli je všechno v pořádku. To, co měl na lívancích, byla odporná směs: jahody,sirup, šlehačka a čokoládová poleva. Tak tohle mu jeho žaludek jen tak neodpustí. Takže jednotlivá sousta alespoň zapíjel hořkou kávou. Jedl, jak nejrychleji mohl, na stole nechal peníze a patřičné spropitné. Když procházel kolem okna, podíval se dovnitř. Samantha ho viděla a zamávala mu. Ale on ji nezamával, spěchal, aby byl odtud co nejdřív pryč.

A než se Jack odvážil do jídelny znovu, uplynuly dva dny. A to sem zašel jen proto, že se předtím přesvědčil, že je tu Doreen.

„Už jsem vás dlouho neviděla,“ přivítala ho, když se posadil na svoje obvyklé místo.

Doreen mu nalila kávu. Ale místo toho, aby mu šla pro jeho obvyklou snídani, posadila se proti němu.

„Udělal jste dojem,“ řekla mu spikleneckým tónem.

„Ano?“

„Na Samanthu. Mluvila o vás.“

„Ano?“

Jack se kolem rozhlédl, v očích měl obavy. Samantha stála za pultem. Podívala se na něho a usmála se.

„Uh. Samantha je ve městě nová. Jsou se svým mužem odloučeni, děti žijí se svým otcem.“ Pokračovala Doreen. „Víte, že příští víkend je u Rayfieldů svatba? Budou tam všichni, byla by škoda, kdyby tam chyběla.“

Mrkla na Jacka a nechala, aby si zbytek domyslel sám. Jack dostal pozvánku, ale neuvažoval o tom, že by tam šel.

„Já….uh….si to rozmyslím,“ odpověděl.

„To udělejte. A já vám jdu pro snídani.“ Usmála se Doreen.

Jack si všiml, že Doreen něco povídala Samanthě a ta za ním potom přišla s jeho snídaní.

„Takže tohle je tedy vaše obvyklá snídaně,“ řekla.

„Ano.“

„Takže lívance ne?“
“Ne.“

„Vy je nemáte rád, že?“

„Ne.“

„A proč jste něco neřekl?“
Jack jenom pokrčil rameny a snažil se zase soustředit na svůj National Geographic.

Samantha tu chvíli stála v očekávání.

„Děkuji,“ řekl jí Jack.

Slyšel, když si ty dvě šeptaly o jeho nedostatku zdvořilosti. Začínalo to vypadat tak, jako by musel začít chodit k Denny´s na mezistátní.

                           **********************************************

Když ji viděl podruhé, tak plakala.

Byl pátek večer a on se vracel ze školy, když ji viděl na ulici, dřepěla a nad něčím se skláněla.

Když projížděl kolem, zpomalil.Vypadalo to, jako by se nikdo jiný nad tím, že je tu plačící žena, nepozastavil. I on chtěl odjet, ale neudělal to. Zajel stranou, zastavil a vystoupil z auta.

Samantha si toho nevšimla, byla příliš zaneprázdněná tím, v čem teď Jack rozpoznal zraněnou kočku.

„Je… je všechno v pořádku?“ zeptal se jí.

Překvapeně k němu vzhlédla, na tvářích měla slzy.

„Nějaký bastard ji srazil a nechal ji tady,“ řekla.

„To je vaše kočka?“

„Ne, nevím, čí je. Zkoušela jsem klepat na několik domů, ale nikdo… Nemá žádný obojek nebo tak něco.“

Několikrát polkla, jak se snažila, aby zase nebrečela.  Jack se podíval na kočku. Byla naživu a bolestně mňoukala. Nemůžou ji tady nechat jen tak umřít. Kolem projížděla auta. Tohle není zrovna nejbezpečnější místo.

„Chcete ji vzít k veterináři?“ Navrhl.

„Vy byste to udělal?“ Zeptala se.

„Ano.“

Šel ke svému autu a našel deku. Velice opatrně do ní kočku zabalil a zanesl ji do auta. Samantha se posadila na sedadlo spolujezdce, aby jí mohl Jack položit kočku na klín. Vypadalo to, že kočka vytušila, že ji chtějí pomoct a začala vděčně příst.

„Chudák kotě,“ dodala Sam a jemně ji hladila.

Jack vjel na silnici a zařadil se mezi ostatní auta. Měl pocit, jako by měl něco říct, ale povídat si s někým nebyla jeho silná stránka. K veterináři to nebylo daleko a Samantha se věnovala kotěti, takže si ani nevšimla, jaké je v autě ticho. A i když přemýšlel o tom, že by je tu nechal, nakonec to neudělal a zanesl kočku dovnitř. Samantha šla napřed a když Jack vešel, mluvila právě se ženou na recepci. Bylo tu plno,ale oni čekat nemuseli. Sestra je hned posílala na chirurgii.

Kočka měla štěstí. Zlomená noha byla tím nejhorším zrněním, ale museli počkat na výsledky rentgenu a na to, až dostane kotě sádru. Veterinář jim doporučil, aby kotě v noci hlídali, jenom pro případ, že by se objevilo ještě něco dalšího.

„Kde bydlíte?“ Zeptal se Jack, když odcházeli.

„V penzionu na Maple,“ odpověděla Samantha.

„Zavezu vás domů.“

„Ale je tu jeden problém. Nejsou tam dovoleni žádní domácí mazlíčci. Mohli bychom…

bylo by možné jet k vám domů?“

Samantha si k sobě kotě ještě víc přitiskla, bylo jasné, že je nechce nechat jít. Jack zaváhal, tohle nebylo to, co chtěl udělat, ale nevěděl, jak jí to má říct a tak jen přikývl. Jeho dům nebyl nic neobvyklého. Byl to malý domek, měl obyčejný nábytek. Když se sem nastěhoval, neměl moc peněz. Pořád měl původní barvu, barvu magnólií. Ale byl čistý a bylo tu uklizeno.

Tohle všechno si uvědomil, když ji vedl dovnitř.

„Jdu se podívat po nějaké krabici,“ zamumlal.

Když byl v kuchyni, chvíli se tady zastavil, aby se uklidnil. Slyšel, že se Samantha pohybuje po vedlejší místnosti. Pravděpodobně si prohlíží jeho knihy, jeho cédéčka, aby o něm alespoň něco zjistila. A to ho znervózňovalo. Našel krabici, dal do ní starý ručník a vrátil se do pokoje.

„Tady,“ řekl.

Samantha opatrně položila kotě do jeho pelíšku.

„Tak tohle je  teď tvůj pelíšek,“ uklidňovala ho. „Doufám, že se ti to bude líbit.“

Kočka zamňoukala a začala se umývat.

„Myslím, že se jí to líbí,“ usmívala se Samantha.

„To jsem rád.“

„Měli bychom pro ně najít jméno.“

„Uh… dobře.“

Ale momentálně ho nic nenapadalo. Nikdy žádné domácí zvíře neměl a ani si nebyl zrovna jistý, že by měl rád kočky. Podíval se na zvíře. Bylo černé, takže by mu mohli říkat…

„Blackie?“ Navrhl.

Samantha se zasmála a ukázala kolem sebe,

„Se touhle poezií a hudebními CD mu chcete pojmenovat Blackie?“

Jack se začervenal a odvrátil se, ale ucítil její ruku na své paži.

„To je v pořádku,“ řekla. „Jestli chcete, tak mu budeme říkat Blackie.“

„Chtěla…chtěla byste něco k jídlu?“ Zeptal se.

„To by bylo fajn.“
Sledovali jejich kocoura….tedy Blackieho, celou noc. Jack zajel pro nějaké kočičí krmení a taky smetanu, aby mohli kotě nakrmit. Samantha se snažila přimět, aby Blackie jedl a pil, nechala ho, aby jí olizoval smetanu z prstů. Brala si ho k sobě hodně často. Když se rozednilo, vypadal Blackie mnohem lépe. Seděl, zajímalo ho jeho okolí a snažil se dostat ven z krabice.

Jack byl unavený, když byl celou noc vzhůru. Pokoušel se trochu prospat, ale zjistil, že když sedí na pohovce, tak to není možné. I Samantha zívala.

„Měla bych jít,“ řekla. „Mám ranní směnu.“

Tak jak byl rád, že už odejde, tak měl taky trochu obavy.

„A nebude vám tohle vadit?“ Zeptal se.

„To není poprvé, kdy jsem byla takhle celou noc vzhůru,“ ujistila ho.

Ještě naposledy Blackieho pohladila, vzala si kabát a šla směrem ke dveřím.

„Uh…Samantho,“ zastavil ji Jack.

„Ano?“

„Příští víkend musím jít na svatbu.Šla….šla byste se mnou?“
V ústech měl úplně sucho a potil se. Ale vůbec nechápal, proč tohle dělá. Na tu svatbu jít nechtěl.

„Moc ráda,“ usmála se.

                              *************************************************

A když ji viděl potřetí, vypadala nádherně.

Teď když se spolu starali o Blackieho, zastavila se tu Samantha několikrát za týden. A Blackie vždycky vypadal, že je rád, že ji vidí….nebo možná kočičí dobrotu, kterou mu přinesla. Jack si uvědomil, že mu vlastně nevadí, že je tady má. Blackie byl velice roztomilý a vůbec se nebránil večer sedávat Jackovi na klíně. Vyplnil to ticho v jeho domě a to se nezmiňuje o tom, když kocour přede. V pondělí ho vzali zase k veterináři. Ten byl velice spokojený s tím, jak se kotě z toho dostalo a pochválil je, jak dobře se o ně starají.

A Jack začal přemýšlet o dveřích, kudy by mohla kočka sama chodit ven.

Takže tentokrát se zúčastní společenské události v jejich městě. Vypadalo to, že jsou tím lidi potěšeni a když Doreen, zjistila, že pozval Samanthu, byla ráda. Dokonce si vypůjčil smoking.

Prostě na tuhle svatbu se právě smoking hodil. Jenom doufal, že nevypadá hloupě tak, jak se cítil, když se zastavil v penzionu pro Samanthu.

„Wow,“ řekla, když ho uviděla.

„Je něco špatně?“ Zeptal se.

„Sluší vám to.“

„Oh.“

I když obvykle do práce nosí sako a vázanku, v tom smokingu se necítil moc pohodlně. Měl pocit, jako by měl na sobě uniformu.

„Takže?“ zeptala se ho a otočila se kolem dokola.

Její šaty byly velice hezké. Byly světle modré, od pasu dolů byly rozšířené a sahaly jí těsně pod kolena. A jak  jí vlasy vlály kolem hlavy, viděl, že v nich má drobné modré kvítečky. Byla víc než pěkná. Jenom se usmála a doufal, že tohle jí bude stačit.

Trochu se opozdili, ale stihli se posadit na zadní místa. Obřad byl dlouhý a precizní, ale hudba se mu líbila.  Vždycky měl rád Květinový Duet. Když ho ty dvě ženy zpívaly, Samantha ho chytila za ruku a on si to ani neuvědomil. Když skončily, měla v očích slzy.  Jack se na ni zvědavě podíval. Že by to nikdy předtím neslyšela?  Posmrkla a Jack jí podal kapesník.

„Díky,“ řekla. „Asi si myslíte, že jsem naprostý idiot. Ale jenom mi to někoho připomnělo.“

„Ne…ne. To je v pořádku,“ ujistil ji.

Ani si nevšiml, že ho stále drží za ruku, i když už obřad skončil a o přesunuli se na svatební hostinu. Nebylo to tak špatné, jak čekal. Bylo tu i několik dětí, které učil a on je bavil, když jejich rodiče byli pryč. Několik dospělých mu řeklo, jak se mu líbí metody, které používá při vyučování. Byl rád, že si ho vnímají takhle pozitivně.

Jak večer pokračoval, děti odešly a on byl stále se Samanthou a sledoval, jak ostatní tancují. Bylo mu jasné, že Samantha by chtěla jít tancovat. Takže když pro ni někdo přišel, byl rád. Vždycky se na něho podívala, aby se ujistila, že mu to nevadí a teprve potom nechala toho muže, aby ji odvedl na taneční parket. Když se na ně Jack díval ani nevěděl, jak se cítí. Samantha se usmívala, smála se. Jack se pokusil odtud zmizet a byl zvědavý, jestli si toho někdo všimne, když odejde.

Když se k němu Samantha vrátila, byla trochu zadýchaná. Jenom zářila a podávala u ruku.

„No tak,“ řekla.

„Co?“

„Tancovat.“

„Ne….já netancuji.“

„Tohle je pomalá písnička, všechno, co musíte udělat je, pohybovat nohama.“

Chytila ho za ruku a zatahala ho, takže ho zvedla z jeho místa. To, že má sílu, ho překvapilo. A potom byli na tanečním parketu. Samantha mu dala ruce kolem krku a Jack jí dal velice nesměle ruce kolem pasu.

„Jenom jeden,“ ujistila ho. „A potom můžeme jít.“

„Dobře… tím myslím….že už je pozdě.“

„To je dobrý. Tohle zase není tak špatné, že?“

Ale Jack si tím zase tak jistý nebyl. Samantha si položila hlavu na jeho rameno a Jack se snažil pohybovat v rytmu hudby. Měl pocit, že všechny převyšuje a tak, když ta písnička skončila a on ji mohl pustit, ulevilo se mu.

A aby dodržela svůj slib, že potom půjdou, vedla ho k jejich hostitelům, aby se mohli rozloučit. Byl rád, že už jsou venku na čerstvém vzduchu. A i když byl večer, bylo stále ještě teplo. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a potom ji zavezl domů.

„Děkuji,“ řekla mu, když šli spolu ke dveřím penzionu.

„Rádo se stalo.“

A opravdu byl rád. Možná mu byl každý okamžik nepříjemný, ale to, že si to Samantha užívala, tak to za to stálo. To že si to užívala, bylo zřejmé z toho, jak mu dala ruku kolem krku a tak si jeho hlavu přitáhla k sobě blíž. Jack si ani nemohl vzpomenout, kdy naposledy políbil nějakou ženu.  A pokud mu ten jejich tanec připadal neohrabaný, tak tohle bylo ještě horší. Jejich nosy se srazily a Jack nevěděl, co má dělat s rukama.

„U…uvidíme se zítra,“ vydechl, když Samantha o kousek ustoupila.

„Nechcete jít dál?“ Zeptala se ho a stydlivě se na něho podívala.

„Ne! Ne, chci říct, že vám děkuji….měl bych jít.“

Ani nepočkal, že je Samantha v bezpečí domova. Potřeboval už být doma. Pokud už nějakou dobu nelíbal ženu, tak to, že se žádnou nespal, bylo ještě déle. A Samantha určitě očekávala, že by věděl, co má dělat a ne že by se choval jako nějaký puberťák.

Když byl doma, zvonil mu telefon, ale on to ignoroval a šel si rovnou lehnout. 

                 ***************************************

Though I saw it all around

Never thought I could be affected

Thought that we´d be the last to go

It is so strange the way things tum

Drove the night toward my home

 The place that I was born, on the blakeside

As daylight broke,

I saw the Earth

The trees had burned down to the ground

                *****************************************************

Jack to chtěl skončit, ale nevěděl jak. Samantha přišla příští den, jak slíbila a přinesla pro Blackieho nový obojek. Vypadalo to, e se kotěti ten zvoneček moc nelíbil a tak mu Jack tajně slíbil, že mu ho z obojku sundá hned, jak Samantha odejde. Celé odpoledne se dívali na staré filmy, na Čaroděje ze Země OZ. Možná to vypadalo divně, ale Jack to nijak nekomentoval.

Ke konci si Samantha položila hlavu Jackovi na rameno.

A tak to pokračovalo dál.

I po měsíci se stále vídali. Zvykl si na polibky a na to, že se drželi za ruce a objímali se, ale nijak se necítil na to, aby jejich vztah dostal další rozměr. Opravdu nemohl pochopit, proč s ním Samantha zůstává. Byl tady tucet mužů, kteří by  rádi zaujali jeho místo po jejím boku.

Chytřejší, mladší, pohlednější, kteří by ji dokázali uspokojit tak, jak si zaslouží.

Ve své hlavě si ta slova přeříkal alespoň stokrát a když se tehdy brzy ráno ukázala u jeho dveří, byl Jack rozhodnutý, že jí to řekne.

„Jacku, v jídelně byli nějací lidé a ptali se na tebe,“ řekla mu hned, jak otevřel dveře.

„Cože?“

„Takové ty vládní typy. Myslela jsem si, že jsi třeba neplatil účty, ale oni říkali, že je to otázka národní bezpečnosti.“

Někde hluboko v mozku se mu rozsvítilo výstražné světýlko.

„Musím jít,“ řekl.

„Jít?“

„Odejet, vypadnout odtud.“

Otočil se a šel zpátky do domu, nechal otevřené dveře, takže Samantha mohla jít za ním.

„Kam? Kam pojedeš?“ Zeptala se.

„Já….já nevím.“

Prostě měl jen silné nutkání, že musí odejet z města. Rozhlédl se po domě a věcech, které tak pracně získal. Věděl, že tady bude muset skoro všechno nechat. Pod postelí měl tašku, vytáhl ji a dal si do ní nějaké oblečení, svoje vitamíny a potom si obul trekové boty. Peníze…bude potřebovat nějaké peníze. Otevřel jednu knihu a vyndal z ní šeky, které tady měl schované.

Tak a je to, může jít.

„Postaráš se o Blackieho?“ Zeptal se Samanthy.

„Necháme ji cestou u Doreen,“ řekla Samantha.

Jack se na ni zkoumavě podíval. Co to dělá?

„Ale…co  tvoje práce?“zaprotestoval.

„Na tom nezáleží. Jedu s tebou Jacku.“

Tak jako už se to stalo tolikrát předtím, nenašel Jack ta správná slova, jak by jí řekl ne.

Setkali se na okraji města. Samantha teď vypadala trochu jinak. Ne jako servírka ale víc jako….a to právě nevěděl.

„Znám místo, kam bychom mohli jet?“ navrhla mu.

„Kam?“

„Do Minnesoty.“

Neptal s proč tam. Byl rád, že pojedou přes půl země. Útěk bylo to jediné, na co teď myslel. A kam pojedou mu bylo jedno. Od koho nebo čeho vlastně utíká? Tahle otázka se mu pořád honila hlavou. A když byli na místě, nebyl k odpovědi nijak blíž. Ten srub byl asi 20 mil od nejbližšího města. Ideální nebo v to aspoň doufal.

To místo bylo téměř idylické. Nízká budova a kolem ní byla ještě nějaká další přístavba. Byl tu rybník a malé molo.

„Dá se tu rybařit?“ zeptal se.

„Jsou tam ryby, ale můj přítel, kterému to tu patří, nikdy žádnou nechytil,“ odpověděla mu Samantha tak nějak smutně.

„Co se mu stalo?“

„Odjel. Ale doufám, že se brzy vrátí.“

„On už ten srub nechce?“

„Ne.“

Jack poznal, že tohle je něco, o čem Samantha nechce mluvit a tak už se na nic neptal. Raději šel za ní do srubu.

Řekl by, že je to tu útulné. Jedna velká místnost, kuchyň, koupelna….jedna ložnice.

„Já budu spát tady,“ řekl okamžitě.

„To nemusíš,“ ujistila ho Samantha.

„Já….“

„Podívej, tady to není na spaní. Ten gauč není dost velký a my jsme s sebou nepřivezli nic, na čem by jsi mohl spát na podlaze.“

„Já jsem….myslím tím…už  je to hodně dávno….“

„To je v pořádku, Jacku. Budeme pouze spát vedle sebe na jedné posteli.“

Ale tohle už nebylo řečeno zcela tak jistým tónem jako to předtím. Jack si uvědomil, že moc možností tedy nemá. Když se setmělo, pokusil se ještě jednou zaprotestovat, ale Samantha o tom, že by spal na podlaze, nechtěla ani slyšet. Když přišel do ložnice, už ležela schoulená pod přikrývkou. Jestli opravdu spala, to nevěděl. Prostě se k ní otočil zády a nechal mezi nimi tolik místa, kolik jen  bylo možné.

                             *************************************

Když se ráno vzbudil, tak to byl ještě větší trapas než včera. Teď ležel těsně u jejích zad a ruku měl pod jejím tričkem, dotýkal se její teplé kůže. Pomalu a opatrně, jak to jen bylo možné, ruku vytahoval.

„Nedělej to,“ řekla k jeho velkému překvapení Samantha. Nevěděl, že i ona je vzhůru.

Rychle svou ruku vytáhl. Samantha se otočila na záda a on v jejích očích viděl zklamání.

„Já nemůžu,“ zašeptal.

Najednou byl v její náruči a hlavu měl položenou na jejím hrudníku. A ona ho prsty hladila ve vlasech.

Jak tam dlouho takto leželi, nevěděl. Ani jeden z nich se nechtěl pohnout. A kdyby nebylo kouře, který pronikal z venku až do srubu….Rozpaky byly zapomenuty. Oba vstali z postele a vyšli před srub. Ten kouř už bylo vidět. Nebylo to blízko, tak jednu nebi dvě míle.

„Myslíš, že bychom se tam měli jít podívat?“ Zeptal se.

„Ano…možná bychom měli,“ souhlasila Samantha. „Zavolám hasiče.“

Šli pěšky, silnice tam pravděpodobně nevedla. A dojít tam nebylo těžké, stačilo sledovat kouř.

Trvalo jim to půl hodiny. Hasiči už tam byli a oheň byl skoro zlikvidován. Ale nebylo pochyb o tom, že tu býval taky srub.

„Sousedé?“ Zeptal se Jack.

„Asi ano.“

Jack zůstal v pozadí, když se šla Samantha zeptal jednoho z mužů. Okolí bylo skoro nedotčeno. Bylo štěstí, že se oheň nerozšířil.

„Myslí si, že oheň byl založen úmyslně.“ Řekla mu Samantha, když se vrátila.

„Byl někdo uvnitř?“ zeptal se Jack.

„Ne. Myslím, že bychom měli jít.“

„Neměli bychom jim pomoct?“

„Vypadá to, že je všechno pod kontrolou.“

Samantha se otočila  vydala se na cestu k jejich srubu. Jack šel za ní a zajímalo ho, proč má tolik naspěch. A první, co udělala, když se vrátili, bylo že vzala svůj telefon.

„Danieli? Tady Sam. Jsme oba v pořádku. Jedeme zpátky do SGC. Uvidíme se později…ahoj.“

„SGC?“ Zeptal se Jack.

„Já ti to vysvětlím později.“

„Kdo je Daniel?“

Jacka překvapilo že žárlí. Ne na toho záhadného Daniela, ale na toho ještě záhadnějšího přítele, kterému patří tento srub. Začal si uvědomovat, že o Samanthě toho moc neví. O své minulosti mluvila málo. Oba její rodiče již zemřeli a má bratra…. takové obyčejné věci. Přiznal sám sobě, že se marně snažil se s ní nezaplést a moc se toho o ní nedozvěděl.

„Jacku….prosím, musíš mi věřit, musíme odtud,“ popoháněla ho.

„Proč?“ zeptal se.

„Protože ti lidé, co byli u nás v jídelně, jsou asi ti, kteří zapálili ten srub. Jacku, oni tě chtějí zabít.“

„Zabít mě?“

Byl učitel. Proč by ho chtěl někdo zabít? Musel opustit svůj domov, protože ho hledali. Takže pokud tady opravdu jsou, bude nejlepší, když odejdou.

„Dobře,“ řekl.

                                           *******************************************

Jeli celou noc, aby se co nejdřív dostali do Colorado Springs. Jackovi se zdálo, že tu cestu zná. A ačkoliv nikdy v tom SGC nebyl, tak instinktivně věděl, kde to je. Když přijeli k Cheyenne Mountain, uvědomil si, že už tu někdy byl. A ten pocit sílil, když prošli bezpečnostní kontrolou.Vojáci jim salutovali a on měl podivný pocit, že to patří mu. Nebo Samanthě? Mohlo by to tak být. Ona to tu určitě dobře znala. Pak byl v takovém celkem hezkém pokoji. Byla tu postel, na stěnách obrázky a byla tu i koupelna…..ale stejně měl pořád pocit, že ho Samantha zavřela do vězení.  Hned odešla a on tu zůstal sám.

Dostat se odtud ven bude mnohem těžší než dostat se sem. Přede dveřmi stála stráž. Byl to slušný mladý muž, který se ho ptal na jeho zdraví a říkal mu pane. A to ho znervózňovalo. Vůbec celé tohle místo na něj působilo nepříjemně. Cítil, jako by celá tíha hory padala přímo na něho. Chce odtud pryč.

Za hodinu přišla Samantha. Byli s ní dva muži. Ten větší měl na čele zlatý znak. Ten druhý vypadal nervózně a měl brýle. Samantha je představila jako Teal´ca a Daniela.

„Ty si na nás nepamatuješ?“ Zeptal se okamžitě Daniel.

„Ne, je mi to líto,“ odpověděl Jack.

Byl si sakra jistý, že je předtím nikdy neviděl. To by si pamatoval to tetování. Samantha se posadila vedle něho na postel.

„Jacku, možná to bude pro tebe těžké,“ začala. „Ale jsi generál letectva Jack O´Neill a já jsem podplukovník Samantha Carterová.“

„Prosím?“

„Zmizel jsi před třemi měsíci a my jsme se pokoušeli vás najít.“

Tak potom všechno….všechno, co si o sobě myslel, je jen klam. A Samantha…?

„Proč jsi mi to neřekla? A proč jsi se vydávala za servírku?“

„Protože bylo zřejmé, že mě nepoznáš. Že tvá paměť byla nějakým způsobem upravena.“

„Takže jsi předstírala, že mě máš ráda.“

„Ne! Jacku, jen jsem si myslela, že si vzpomeneš.“

Podíval se  na ni. Zdálo se mu, že to, jak ji tohle rozrušilo, je opravdové. Je to možné, že by se předtím znali?

„Někdo ti to udělal,“ pokračoval Daniel. „Když zjistili, že tě Sam našla, tak ji zkusili zastavit.“

„Proč?“

„To nevíme.“

„Já….já nevím, co mám říct.“

„Přeješ si být sám?“ Zeptal se Teal´c.

Jack přikývl, nebyl schopný vyjádřit svoje emoce, byl tak zmatený. Samantha….Sam ho na chviličku držela za ruku a potom odešla stejně jako Daniel a Teal´c.

Lehl si, nevěděl, co si má myslet. Teď by dal neví co, aby byl zase jenom obyčejný učitel. Ať si říkají, co chtějí. On generálem nebyl. Byl učitel a dobrý učitel. Bylo načase se zase vrátit zpět. Vstal, šel ke dveřím a vystrčil hlavu ven.

„Chci mluvit se Sam,“ řekl Jack tomu mladému muži.

„Podplukovníkem Carterovou?“

„Ano…..prosím.“

Když přišla, řekl jí jenom tři slova.

„Chci jít domů.“

                            ***********************************

Dům, do kterého ho Sam zavedla, vypadal trochu zanedbaně. Tráva vzadu za domem byla neposečená. A to, co bylo ze dřeva, volalo po novém nátěru. Na stole byla hromádka pošty. Všechno bylo adresované Jacku O´Neillovi.  Na stěně obývacího pokoje byla fotografie. Byl to on, měl krátké vlasy, ale byl to on. Vedle něho stála žena a měla hlavu položenou na jeho rameni. A mezi nimi stálo dítě.

„Kdo….kdo…kdo to je?“ zeptal se.

„Vaše bývalá žena a váš syn,“ řekla Sam.

„Já mám syna?“

„Měl jste syna, zemřel.“

Jack nic necítil. Nevzpomínal si na to, že by měl dítě. Jak by mohl truchlit nad něčím, o čem nevěděl? Tohle je všechno špatně. Vyšel ven za dům. Všiml si, že za ním Sam nešla. Sešel po schodech dolů na trávu. Byla vlhká a on cítil,jak mu smáčí kalhoty. Navzdory tomu všemu si uvědomil, že se mu tahle zahrada líbí. Byl tu klid. Takže chápal, proč tu muž, který strávil léta v armádě, rád odpočíval.

Sam by ho tady neměla nechávat o samotě tak dlouho. Zdráhavě se vrátil do domu. Obývací pokoj byl prázdný.

„Samantho?“ Zavolal.

„Tady,“ odpověděla.

V jejím hlase bylo něco zvláštního. A jakmile vešel do kuchyně, věděl proč. Stáli tady tři muži. Jeden z nich jí držel u hlavy pistoli.

Sam ho očima prosila, aby se odtud rychle ztratil, ale Jack zjistil, že se nemůže pohnout.

„Nech….nech ji jít!“ řekl váhavě.

„Tak to si nemyslím. Na to, až ji dostaneme, jsem čekali dlouho,“ řekl jeden z nich. „A vy…generále O´Neille.“

„Já nejsem on.“

„Zatím ne, ale to se změní.“

Jeden z nich šel k němu a než si stačil uvědomit, co se děje, Jack ho udeřil pěstí do obličeje.

Jednal zcela automaticky a tahle chvilka stačila k tomu, aby Sam vyrazila tomu muži zbraň z ruky. Potom si toho Jack moc nepamatoval. Jeho tělo reagovalo instinktivně. Věděl, jak muže tyhle lidi zranit. Tahle ta myšlenka odvedla jeho pozornost, takže zaváhal a potom ucítil, že ho něco udeřilo do zad a do hlavy. Upadl na podlahu. Nevzpomínal si, že by někdy cítil takovou bolest. Ale kolem něj stále probíhal boj. Chtěl pomoct Sam, pokusil se vstát, ale nezvládl to. A taky to vypadalo, že ho ani nepotřebuje. Zmocnila se zbraně a mířila na ty chlapy. Jack nepochyboval, že by ji mohla použít.

„Zavolejte na základnu,“ nařídila mu. „Myslím, že  číslo je v seznamu pod dodavatelem pizzy.“

Strašně ho bolela hlava, ale udělal to, o co ho požádala. Měl jen trochu problém přesvědčit muže se kterým mluvil. Vypadalo to, jako by se něco takového stávalo pořád. Nemohl uvěřit, že byl stejní jako tihle lidé…..ale jeho potlučené klouby na ruce o tom dostatečně svědčily.

Jack vyšel ven a tady ho Sam o chvíli později našla.

„Hej,“ řekla.

Pokusil se na ni usmát a potom sykl bolestí. Sam zvedla ruku a zajela mu prsty do vlasů.

„Měl byste někoho nechat, aby se vám na to podíval,“ řekla mu.

„Je mi dobře,“ odpověděl.

Usmála se. „Tohle říkáte vždycky.“

 Vypadalo to, že ho Sam zná hodně důvěrně. A Jack chtěl najednou vědět víc.

„Kdo jsem? Tím myslím, jací lidé by mi tohle chtěli udělat?“

Vzala ho za ruku.

„Jste dobrý člověk, Jacku. O tomhle nikdy nepochybujte.“

„Ale věci, které jsem asi musel udělat…“

„Jenom tehdy, když jste musel.“

Stále ho držela za ruku a vedla ho do domu a nahoru na střechu. Vypadala překvapeně.

„Tady jste se díval na hvězdy,“ řekla mu. „Nad námi jsou jiné světy, bezpočet lidí…a spousta z nich díky nám. Jacku, nechte nás, abychom vám pomohli. Abychom znovu našli toho muže, který odešel.“

Jack si nemyslel, že by se někdy tak bál. Mohl by se vrátit ke svému bezpečnému způsobu života nebo udělat ten krok do neznáma.

„Jacku, prosím,“ řekla Sam.

A on přikývl.

                           ***********************************************

Rest your head

You worry too much

It is going to be alright

When times get rough

You can fall back on us

Don´t give up

Please don´t give up

                            ************************************************

Dělali mu nějaké testy. Bylo jich hodně, ale Jack nechtěl žádné vysvětlení. Ani nic nenamítal, když s ním šla Sam, vyslechnout si výsledky. Doktorka…Brightmanová vypadala trochu znepokojeně.

„Prošla jsem si záznamy doktorky Fraiserové,“ začala.

Sam, která seděla vedle něho, sebou trhla. Vypadalo to, že když slyšela to jméno, bylo jí to nepříjemné. Jack ale nevěděl proč. Možná že spolu dobře nevycházely?

„Podplukovník Carterová nám dala vzorky vašich vitamínů a my jsme zjistili, že  jsou stejné jako ty, které měl Martin Lloyd. A ve vaší krvi jsou stopy stejných látek.“

„Ano?“

„Mezi jiným způsobují tyhle látky amnesii.“

„A daly mi úplně nový život?“

„Ano….tak jako v případě Martina Lloyda.“

Sam byla pořád velice tichá. Dívala se všude možně jen ne na něho.

„Promiňte, musím si jít zavolat,“ zamumlala a odešla aniž by se na něho podívala.

„Ale mám pro vás i nějaké dobré zprávy,“ pokračovala doktorka. „Dá se to zvrátit a všechno, co musíte udělat, je přestat brát ty pilulky.“

Zní to jednoduše.

„Dobře,“ řekl Jack.

Sam se za chvíli vrátila. Její oči byly podezřele červené. Naposledy ji viděl plakat, když se to stalo Blackiemu. A on měl pocit, že Sam pláče málokdy.

„Hej, co je to?“ zeptal se a jemně jí otřel slzy.

„Nic,“ odpověděla mu.

Ale věděl, že se muselo něco stát.

A poprvé, protože to sám chtěl, jí dal ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě.

„Řekni mi to,“ zašeptal. „Něco jsem udělal?“

„Ne, vy ne.“

„Tak kdo?“

Sam se zhluboka nadechla, úplně se zachvěla. A Jack si na chviličku myslel, že se zase rozpláče.

„Mluvila jsem s Martinem Lloydem,“ řekla. „Jack za ním přišel….“

„A?“

„Vy to nechápete, že ne?“

„Ne.“

„Tohle udělal Jack sám sobě. Chtěl od svého života utéct, od všech, kterým na něm záleželo. Utekl ode mě…“

Cítil, jak jedna její ruka svírá jeho tričko a prsty té druhé se mu zarývají dole do zad. Nevěděl, co má říct. Jak by mohla nějaká slova odčinit to, co udělal?

„Řekneš mi, co se stalo?“ Nabídl.

Sam přikývla.

„Ale ne tady.“

Vrátili se k Jackovi domů, objednali si pizzu a rozdělali láhev vína. Vypadalo to, že se tu Sam cítí mnohem lépe než na základně. A protože teď na sobě měla domácí oblečení, vypadala jako ta servírka, když ji tenkrát Jack poprvé potkal. Jako žena do které se Jack zamiloval. Ano, teď už si to může přiznat.

„Myslím, že to začalo tenkrát na té misi,“ začala. „Dostali jsme tě zpátky, ale byl jsi…zraněný, hodně zraněný. Strávil jsi dlouhou dobu v nemocnici.“

„A kdo mi to udělal?“

„Já. No, ne přímo já, ale někdo, kdo vypadal jako já. Používala lidi, aby od nich získávala životní energii…… a ty jsi byl jedním z nich. Tohle jsem nevěděla, když….když jsem ten její přístroj vyzkoušela. Cítila jsem se dobře…..a neměla jsem tušení, co to vlastně bylo….“

„A on na to přišel?“

„To jsi nejsem úplně jistá. Ale mohl. Řekla jsem to Teal´covi, když jsme byli v jeho nemocničním pokoji. Myslela jsem, že spí, ale možná nespal. A netrvalo to dlouho a odešel. Teď to dává smysl.  Chtěla jsem uvěřit tomu, že za to byl někdo jiný zodpovědný, ale myslím, že to byla moje chyba.“

„Ale ti muži…“

„Víš toho příliš mnoho…a tak někdo rozhodl, že tě nemohou nechat odejít.“

„Takže nejsou jediní.“

„Nikomu jsem neřekla, že je to on. Jeho kariéra by byla ztracená….“

„Ššš.“

Váhavě přejel prsty po linii jejího obličeje. Jejich polibek byl skoro tak hrozný jako ten první. Možná ještě horší, protože tentokrát ho začal on.

„Jacku, já….“ začala Sam, když se přestali líbat.

„Schovej si to pro něj, už brzy se vrátí,“ uklidňoval ji.

„V to doufám. Moc mi chybí.“

Sam potom odjela domů. Jack jí nabídl, že může přespat v pokoji pro hosty, ale odmítla to. Ani se jí nedivil, že si od něho udržuje jakýsi odstup. Když odešla, vrátil se na střechu a díval se na hvězdy. Byl zvědavý, jaké to je, cestovat mezi těmi světy. A najednou věděl, kam patří,

                     *************************************************

Věděl, kam patří.

Vzbudil se ve svém domě, ve své posteli a cítil to ticho, které ho obklopovalo.

Byl zpátky…a nevěděl, jestli má být rád nebo ne. Vstal…osprchoval se….oholil se…..uvědomil si, že by potřeboval ostříhat.

Snídaně. Potřeboval snídani.

Dvě vejce, toast a slaninu. A kávu, aby zapil jeho…

„Bože!“

Jack si promnul oči. Už tam znovu nechce, už nechce zažít všechno to zapomnění. Opláchl si obličej studenou vodou, to ho trochu probralo a on si uvědomil, že právě teď nechce být sám.

Odešel z domu, aniž by si dal nějakou snídani. Ulice byly tiché. Tohle si uvědomil, když zastavil u jejího domu. Nikdo tady nebyl. A když prošel brankou a šel k domu, nepohnula se ani záclona.

Když zaklepal na dveře, Sam mu otevřela. Byla rozcuchaná a bylo vidět, že až do teď spala. Chvíli ji trvalo, než si uvědomila, že za ní přišel a potom se usmála. Objala ho a zlehka políbila.

„Myslím, že bychom si měli udělat malý výlet,“ navrhl jí Jack.

Jen tázavě zvedla obočí.

„A vyzvednout si Blackieho.“

Ustoupila, aby mohl Jack vejít dovnitř.

Do´t give up ćause you have friends

Don´t give up

You´re not the only one

Don´t give up

No reason to be ashamed

Don´t give up

You still have us

Don´t give up now

We´re proud of who you are

Don´t give up

You know it is never been easy

Don´t give up ćause I believe there´s a place

There´s a place where we belong