Ani se nerozloučil.

Teď toho litoval.

Místo toho seděl ve své kanceláři, bavil se s Harrimanem o něčem nepodstatném, o něčem na co si už ani nevzpomíná. Nechal na Teal´covi, aby na ni dohlédl, když byl teď Daniel se Sárou v Anglii, kam jeli navštívit její rodinu. Poprvé potom co se stalo to s Osirisem.

Teal´c mu řekl, že Sam je v pořádku. Ze odjela domů. Ale už mu neřekl, že její úsměv byl strojený a že se krátce podívala k řídící místnosti v naději, že by se tam mohl generál objevit a zastavit ji.

A teď je pryč.

Ta planeta je nedostupná a navíc je na ní celá armáda super vojáků. Super vojáků, kteří obchází kolem opuštěného tábora a všechno, co je kolem nich zapalují a ničí.

Letoun, který vyslali bránou, aby zjistili, jaké jsou škody v nejbližším jaffském táboře, super vojáci sestřelili.

A než se brána zavřela, žádné odpovědi se nedočkali.

Ani od jaffů, ani od Sam.

Teal´c chtěl projít bránou – oficiálně čekal na povolení, až Jack dostane svolení od svých nadřízených. Ale jinak se chystal projít bránou ať to povolení dostane nebo ne.

Jack si nebyl jistý, jestli by proti němu nějak zasáhl, kdyby k tomu došlo.

Nebyl si jistý, jestli by také neměl neuposlechnout rozkazů, takže by mohl projít bránou spolu s Teal´cem.

Byla tu nějaká šance, že jsou v pořádku. Carterová, Ishta a ostatní, jejichž domovem byl tábor. Byl to jenom jeden z mnoha táborů. Místo, kde se jaffské bojovnice usadily, když zjistily, že u mužů nebyly vítány. Tihle jaffové měli stále problém s tím, že by bojovali bok po boku se ženami.

Věděl, že Teal´c doufal v to nejlepší, nejenom kvůli Osutě a jejím lidem, ale i kvůli Carterové a kvůli jeho synovi a jeho manželce Kar´yn. Protože ti dva také žili v jednom z těch táborů.

Spolu s Bra´tacem, jeho dlouholetým přítelem a učitelem.

Věděl, že Teal´c doufal, že byli včas varováni a tak tábor opustili a taky varovali ostatní,

aby se stihli ukrýt a mohli tak přežít.

Bylo mu to tak dobře známé,  všechno tak skutečné.

Seděl ve své kanceláři, v bezpečí a vzpomínal na jinou misi. Jak prohlíželi každou oběť, kterou našli, každého. A pokaždé doufal, že to nebude ona. I když možná, kdyby věděl, že je mrtvá, by bylo to lepší než nevědět vůbec nic o tom, co se jí stalo.

Příliš mnoho lidí tehdy zemřelo a on měl pocit, že to byl rekord, který nebude překonán.

Ani se nerozloučil.

Ta myšlenka se mu pořád vracela. Mezi nimi to nebylo zrovna nejlepší, panovalo mezi nimi jakési napětí. Neudělal nic, aby jí vyšel vstříc, nedopřál jí ani žádnou krátkou návštěvu.

Teď toho litoval, věděl, že už ji možná nikdy neuvidí.

„O´Neille.“

„Teal´cu.“

Teal´c stál ve dveřích, jeho obličej byl bez výrazu, takže ten, kdo ho neznal, by si mohl myslet, že nic necítí. Ale Jack ho znal moc dobře. Viděl jeho úzkost, která nebyla na jeho tváři vidět, ale poznal to podle jeho postoje.

„Už bylo rozhodnuto?“

„Ještě ne T.“ Povzdychl si Jack a podíval se na telefon, jako by se snažil silou vůle dosáhnout toho, aby zazvonil. „Přemýšlí o tom. Čekám odpověď každou chvíli.“

Znovu se podíval na telefon.

Ale opět se nic nestalo.

„Co když bude jejich rozhodnutí proti tomu, abychom hledali ty, co přežili?“

Jack se na něho podíval. „To nevím, T.“

„Podplukovník Carterová by na vyslání záchranného týmu trvala, kdyby tady byla, O´Neille.“

Kdyby šlo o tebe.

Jack otevřel pusu, aby zaprotestoval a bránil se.

Ale žádná slova ho nenapadala, takže ji zase zavřel.

„Vrátím se zpět do řídící místnosti.“

Vrátí se a bude zase čekat.

Jack se díval, jak Teal´c odchází a přál si, aby mohl na svou obhajobu něco říct.

Věděl ale, že nemůže.

                                        ******************************************

Les pro ně znamenal tolik potřebný úkryt. Ale nebylo to jednoduché pohybovat se s dvěma tucty lidí, z nichž byli někteří zranění. A byli tu staří a také děti.

Všichni se s nažili co nejrychleji zdolat ten kopec.

To číslo ji neustále vířilo hlavou a do očí se jí draly slzy.

Ishta se podívala na mladého muže, který kráčel vedle ní. Viděla, jak je šokovaný a přála si, aby ho mohla nějak uklidnit.

Přála si, aby mu mohla říct, že jeho žena je v pořádku, že přežila, že našla někoho z mnoha dalších táborů a spolu s nimi se snaží taky uniknout.

Ale nějak věděla, že by jí Rya´c stejně nevěřil.

Vždyť nevěřila ani sama sobě.

Kar´yn byla schopná bojovnice – tohle by měla posoudit, sama ji trénovala a naučila ji všechno, co umí. Ale musela si přiznat, že mladé všichni ti mrtví rozruší, takže se někdy chovají divně.

Kar´yn cestovala mezi dvěma tábory. V jednom žila se svým mužem a do druhého chodila navštěvovat svoje sestry. Občas chodila sama a to v nepravidelných intervalech. Chyběly jí, svého muže milovala, ale najednou ztratila jedinou rodinu, kterou kdy poznala.

„Ishto!“

Prudce se zastavila, takže málem zavrávorala. Zatočila se jí hlava a to jí připomnělo, že potřebuje další dávku tretoninu a tak se rozhodla, že při nejbližší možné příležitosti si ji píchne.

Někteří jaffové se stále na tuhle látku dívali jako na drogu.

Vybudovala si svoje jméno a zasloužila si jejich respekt. A bylo jí smutno, že jej nemohla získat tak snadno jako její bratři.

„Co je, Neitho?“

Neitha stála přímo před ní, byla bledší než obvykle, byla její vlastní stín. Nesa byla rozzlobená, Ishta si všimla, že pevně sevřela svou zbraň.

„Týká se to podplukovníka Carterové. Šla s námi, ale teď už jsme ji nějakou dobu neviděly. Někdo říkal, že si myslím že je zraněná, podle toho, jak se chovala.“

Ishta přimhouřila oči. „Někdo z našich lidí měl podezření, že byla zraněná a nic neřekl?“

Neitha pokrčila rameny a přešlápla. Několik jaffů, kteří se s nimi zastavili, se po sobě podezřívavě podívalo. Byli mezi nimi stále někteří, kteří nemohli lidi z Tau´ri akceptovat, přestože jim už několik let pomáhají.

Ti stejní, kteří měli problém přijmout Ishtu a moc, kterou si vybudovala.

„Budeme se muset rozdělit a jít ji hledat.“ Řekl Rya´c a pohledem vyzval ostatní jaffy, kteří přemýšleli o svém protestu. Ishta se na něho upřeně dívala, zdržela se vlastních rozkazů a nechala syna Teal´ca, aby získal svou první zkušenost s velením.

„Podplukovník Carterová zachránila životy jaffům, kteří teď stojí po mém boku. Něco jí a jejím lidem dlužíme. Takže ji najdeme.“

Nikdo nic neřekl.

Několik jaffů si jen vyměnilo pohledy, ale nikdo se neodvážil promluvit.

Ishta věděla proč.

Stála mu po boku, byla jeho oporou. Ona, která byla partnerkou Teal´ca a on, jeho jediný syn.

Teal´c byl hrdina, legenda mezi svými lidmi. Bylo tu jen málo mužů, kteří by se odvážili ho rozzlobit.

Zlobilo ji, že on vlastně jen díky svému jménu u nich získá okamžitě respekt. Ale zvykla si na to. Tak nějak se styděla. Dokud ji podplukovník Carterová neřekla, že získáváním zásob a pomoc lidem v táborech, je nezbytné proto, aby přežili.

„Souhlasím s tebou Rya´cu.“

Ten hlas mnohé překvapil.

Dav se rozestoupil a před nimi stál Bra´ tac. Ztěžka se opíral o svou tyčovou zbraň. Na hlavě měl čerstvou ránu, která krvácela, ale v jeho tváři bylo odhodlání.

„Už by to nemělo trvat dlouho. Děti a zranění budou pokračovat dál. Kousek výš je jeskyně, kde si mohou odpočinout. Kdo bude chtít pomoct při hledání podplukovníka Carterové, ať zůstane. Kdo nechce, měl by pokračovat s ostatními a stydět se.“

Několik jaffů se kupodivu vydalo na cestu, jak zranění tak i zdraví. Nesa zůstala stát vedle Neith. Odmítala odejít, i když jí to sestry nařizovaly.

„Nepůjdu, Neitho. Splním svou povinnost a pomůžu při hledání naší sestry.“

To Ishtu překvapilo.

Podívala se na Ray´ca a potom na Bra´taca. Dívali se na ni v očekávání.

Zamrkala.

Nikdy nepovažovala podplukovníka Carterovou za jednu z nich. Po pravdě řečeno nesnažila se ji poznat, když pro ni Teal´c získal jakýsi provizorní respekt. A celkem ji samotnou překvapilo, že vlastně proti tomu, aby byla podplukovník Carterová součástí jejich rodiny, nic nenamítala.

Obě bojovaly za své lidi.

Obě vlastně bojovaly proti dvěma nepřátelům – proti těm, kteří chtěli jejich lidem ublížit a proti těm z vlastních řad, kteří je nechtěli mezi sebe přijmout.

„Měli bychom začít okamžitě,“ řekla Ishta. Bra´tac přikývl, když nijak nekomentovala rozhodnutí Nesy. „Brzy bude tma.“

Zůstalo jich šest- ona, Rya´c, Bra´tac, Neith, Nesa  a jeden z jaffů, kterého ona nezná, ale bylo zřejmé, že Bra´tac ano. Rozdělili se do dvojic, ona a Rya´c. Vraceli se dolů a začali hledat.

                 ****************************************************

Super vojáci.

Skvělé.

 Přímo fantastické.

No přímo nádherný konec celého *podělaného* měsíce.

Sam klečela na zemi, byla schovaná za křovím a kolem procházel super voják. Dala ruku přes ústa mladé ženě, která tu byla s ní. O kterou tu Sam v podstatě zakopla a která místo toho, aby šla s ostatními, se rozhodla pro svoje vlastní zjištění, jaká je situace.

Kar´yn se otřásla, po tvářích jí tekly slzy. Sam už měla mokrou dlaň i prsty, ale ani nehlesla.

Zůstaly skrčené.

Až když si byla jistá, že je super voják pryč, teprve potom sundala Sam ruku dolů a oddechla si.

„Podplukovníku Carterová,“ Kar´yn se na ni upřeně dívala a snažila se svoje slzy zadržet. „Promiňte. Nevěděla jsem, že jste to vy a potom jsem viděla toho vojáka….“

Sam vedla ruku a opatrně se dotkla modřiny, která se jí začala dělat na tváři. „To byla moje chyba. Měla jsem vás varovat.“ Když pohnula čelistí, bolestivě sykla.

„Máte skvělý pravý hák. Tohle vás naučila Ishta?“

„Tomu slovu nerozumím.“ Vypadalo to, že Kar´yn se přestává stydět, protože teď byla tím, co jí Sam řekla, zmatená.

„Nechtěla jsem vám ublížit. Chtěla jsem najít Rya´ca a naše lidi….byla jsem na cestě za svými sestrami a slyšela jsem výbuch. Vrátila jsem se do vesnice jinou cestou, ale byla prázdná. Zůstala tu jen smrt. Hledala jsem Rya´ca, ale nemohla jsem ho najít.“ V očích měla slzy.

„Neviděla jste mého manžela? Dnes ráno jsme se trochu pohádali a neměla jsem šanci se mu omluvit…“

„Rya´c je v pořádku.“ *Nebo aspoň byl, když jsem ho naposledy viděla.*

„Musíme jít. Když si pospíšíme, doženeme ostatní. Rya´c je s nimi Viděli jsme i Bra´taca.“

Když Kar´yn nic nenamítala, Sam zjistila, zda je to bezpečné a přinutila se vstát. Rukou se dotkla svého boku a bolestivě sykla. Cítila vlhko a podívala se na to místo. A když viděla, že krev jí prosakuje obvazem, zamračila se.

„Vy jste zraněná!“ Šokovaně se na ni dívala Kar´yn.

„To nic není.“ Sam si nadzvedla tričko, aby jí krví nenasáklo i oblečení.

Nebylo to zase tak nevinné. Ale nechtěla na to myslet. Už měla horší zranění.

Tohle bylo jen škrábnutí.

Rána byla ale hluboká a možná by mohla ohrozit i její život, ale Sam o tom nechtěla přemýšlet.

Pořád nechápala, jak se to mohlo stát. Když došlo prvnímu útoku, byl všude kolem zmatek. Měla pocit, že si toho moc nepamatovala. Slyšela střelbu i ona sama střílela. Přála si, aby Jack O´Neill-tedy jeho hologram- je sledoval a nějak jim pomohl, ale nic takového se nestalo. A ona si  uvědomila bolest. Byla zraněná ani nevěděla jak. Přála si, aby tu byl skutečný Jack O´Neill.

„No tak Kar´yn, máme před sebou ještě kus cesty.“

Kar´yn přikývla a šla v jejích stopách. Nemluvily, své myšlenky ani nahlas vyslovit nechtěly.

Sam se nutila jít vzpřímeně i přes veškerou bolest, kterou v boku pociťovala. Byla si vědoma Kar´yna pohledu plného obav, ale snažila si to nepřipouštět.

To, aby o tom moc přemýšlela, si nemohla dovolit.

                           **********************************************

„Ano pane. Ano. Rozumím, pane, ale nemůžeme…ne, ne...pane, je tam podplukovník Carterová a všichni jaffští vzbouřenci. Bojují, ale potřebují posily. Ano pane. Ano. Nashledanou, pane.“

Jack praštil se sluchátkem a díval se na telefon.

„Nedali nám souhlas.“

„Ne.“

To, že Teal´c stál v jeho dveřích, ho nijak nevyděsilo. Sledoval ho, jako by viděl mnohem víc.

„Přeji si vrátit se, O´Neille. S pomocí z SGC nebo bez ní.“

Dát mu sedativa a zavřít ho do zadržovací cely, tak to bylo to, o čem Jack věděl, že by Teal´c klidně udělal. Střelil by zatem každého, kdo by se ho pokusil zastavit.

„Takhle to nemusí být, myslím odejít bez pomoci.“ Povzdechl si Jack a jeho pohled sklouzl k fotografii, kterou měl na stole. Bylo to několik dní po jeho povýšení do hodnosti generála. Usmívali se, byli šťastní. Byli naživu. Byli spolu.

„Poptám se po nějakých dobrovolnících. Možná se mi podaří kontaktovat Thora. Budeme potřebovat veškerou pomoc, kterou se nám podaří získat.“

„Já ty dobrovolníky najdu, O´Neille.“

„Teal´cu?“ Jack jen  chtěl vědět, že je bude opravdu hledat, že nebude nikoho do ničeho nutit.

„O´Neille?“

„Jenom se ujisti, že jsou to opravdu dobrovolníci, ano?“

„Samozřejmě, O´Neille.“

Jack jen zakroutil hlavou a znovu se zadíval na fotografii na svém stole a zajímalo ho, co napíše do zprávy, kterou tady nechá.

                                  ****************************************

Když uslyšela kroky, úplně ztuhla, někdo se pohyboval vpravo od nich. Kar´yn do ní málem vrazila. Sam zvedla ruku, což byl signál pro to, aby byla Kar´yn zticha, ale potom si uvědomila, že je to bezpředmětné, vždyť ona jejich signály nezná.

Ty kroky, které Sam slyšela, se zastavily. Zadržela dech.

Zapraskala větvička.

Kar´yn něco zamumlala, což Sam odhadla jako jaffské klení, pevně uchopila svou tyčovou zbraň. Byla připravená a byla zjevně nervózní.

Sam svou P90 taky pevně stiskla a namířila ji směrem, odkud se ozval ten zvuk.

Měla prst na spoušti.

A potom uviděla známý obličej.

„Rya´cu!“

Kar´yn se k němu rozběhla, svou tyčovou zbraň nechala za sebou a skočila svému muži do náruče.

Sam sklopila svou zbraň a vyměnila si pohled s Ishtou. Obě měly radost, že se Rya´c a Kar´yn shledali.

„Jsem moc ráda, že jsi v pořádku, Kar´yn. Jdi s Rya´cem a najděte Bra´taca a Nesu. Řekněte jim, že jsme podplukovníka Carterovou našli. Setkáme se v jeskyni.“

„Ale Ishto….“ Kar´yn se podívala na Sam, ale když viděla pohled Ishty, tak zmlkla.

„Jak si přeješ. Dejte na sebe pozor.“ Řekl Rya´c a zdráhavě následoval svou ženu. Ještě se přes rameno podíval na ty dvě, otcovu lásku a přítelkyni z Tau´ri.

Ishta se na Sam zkoumavě dívala. „Byla jste zraněná.“

„To nic není. Je mi dobře. Měly bychom jít. Jsou tady někde super vojáci.“ Vydala se na cestu stejným směrem, jako šli Rya´c a Kar´yn.

Ale najednou ucítila na své paži pevný stisk. Podívala se na Ishtu. „Nemuseli jste se pro mě vracet, jsem v pořádku.“

„Tak o tom bychom mohly diskutovat.“ Stále držela Sam za paži. „Jste přítelkyně Teal´ca. Udělala jste pro nás mnoho. Nemohli bychom vás nechat zemřít rukou našeho nepřítele.“

„Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“

Ishta se zamračila. „Tomu nerozumím.“

„To se říká na Zemi.“ A když ji Ishta nechala konečně jít, maličko se na ni usmála.

„Já si toho cením Ishto, ale vím, že mě nemáte ráda.“

Ishta byla jejím konstatováním překvapená. „To není pravda, že vás nemám ráda.“

„Zapomeňte na to, není to zase tak důležité. Měly bychom jít….“ Sam se pokusila kolem Ishty projít, ale ta ji opět zastavila.

„Já vás obdivuji a respektuji, podplukovníku Carterová. Teal´c mi vyprávěl o vaší statečnosti a o tom, jak umíte bojovat. A taky mi vysvětlil, že vy a já toho máme hodně společného. Muži ve vašem světě vás taky těžko přijali mezi sebe, stejně jako moji bratři.“

Sam se pohnula, tohle jí nebylo příjemné. „Nevím, co vám Teal´c říkal, ale není to tak hrozné…..“

„Ale vy mě máte ráda. Žena- bojovník v mužském světě. Není pravdou, že vás nemám ráda Samantho a je mi líto, že jsem to nedala jasně najevo. A taky je mi líto, že jsem si nenašla čas na to, abych vás poznala. A tak jak říkal Teal´c, zasloužíte si moje přátelství.“

„To mi…lichotí, opravdu,“ usmála se na ni Sam opět. „Možná až bude po všem, mohla bych s vašimi lidmi strávit nějaký čas, pomoci vám při obnově táborů. A tak bychom se mohly více poznat.“

Ishta se usmála. Její úsměv byl sice trochu rezervovaný, ale přesto Sam potěšil. „To by se mi líbilo.“

Ishta si ke svému vlastnímu překvapení uvědomila, že by o téhle ženě z Tau´ri chtěla vědět víc. Věděla, že by pro ni Teal´c klidně obětoval svůj život.

A tentokrát už Ishta Sam nezastavila. Vydala se za ní, šly beze slov a snažily se jít potichu, jak jen to bylo v tomhle terénu možné.

Sam si sáhla na svůj bok. Věřila, že je  Ishta schopná  bojovat a taky ji ohlídat.

Doufala, že se dostanou do jeskyně co nejdřív, než ji chuť bojovat zcela opustí.

                *************************************************

Brána se uprostřed vytáčení adresy  zastavila. Jack a Teal´c stáli na konci rampy. Oba se otočili k řídící místnosti.

To, že vypadla světla, je oba překvapilo.

„Ahoj.“ Když se ten hlas ozval, oba se opět otočili k bráně. Na rampě viděli stát postavu.

„Thor má  zrovna teď hodně práce. Co se děje?“

Jack se díval sám na sebe, tedy na svůj hologram. Skvělé. Přimhouřil oči a zajímalo ho, kolik toho ve skutečnosti ví.

Kolik toho tam odněkud shora vlastně viděl.

A podle toho, jak se na něj hologram zadíval, by řekl, že toho  ví dost.

„Potřebujeme vaši pomoc.“ Řekl Teal´c, když Jack mlčel.

„Podplukovník Carterová a jaffští vzbouřenci byli napadeni. Věříme, že Anubisovi super vojáci neví, že jejich falešný bůh byl poražen.“

„Super vojáci?“ Zamrkal hologram. „To jako že je jich víc?“

I on věděl o tom, jak obrovskou škodu způsobil jen jeden z nich.

„Jsou tam nejméně dva tucty, aspoň tolik jsme jich viděli, než sestřelili náš letoun. Žádáme o pomoc při záchraně těch, kteří přežili.“

„Jistě. Cokoliv bude třeba.“

Jack se na něho díval – to, že tenhle počítačový program jim může pomoct-pomoct Carterové-

víc než on sám, tak to ho rozčilovalo.

„Nemusíš se nejdřív zeptat na povolení? To Thor má v rukou otěže.“

Najednou byl i s Teal´cem na palubě Thorovy lodi a před nimi stál Thor se svým holografickým společníkem.

„Rádi uděláme, cokoliv můžeme, abychom pomohli.“ Thor na Jacka zlehka kývnul a potom se obrátil na Teal´ca. „Ty souřadnice, které jste zadávali, máme v počítači. Budeme tam brzy.“

„Děkuji,“ řekl Teal´c a uklonil hlavu.

Hologram se vyhýbal Jackovu pohledu. „Nebudeme moct všechny z povrchu té planety přenést na palubu. Není tu dost místa a taky na to nemáme zdroje, které bychom potřebovali.“

„A můžete udělat něco s těmi super vojáky?“ Jack udělal krok dopředu a odstrčil hologram stranou, aby se mohl lépe soustředit. Nebyla to chyba jeho dvojníka, že to podělal.

„Máte zbraň, kterou proti nim můžete použít, že?“

Jack na Thorovu otázku přikývl. „Carterová a její táta ji sestrojili. Ale tohle je jediné, co máme.“

„To nebude stačit.“

„Ne.“

Thor a Jackův hologram se na sebe podívali… Jackovi i Teal´covi bylo jasné, že spolu nějak komunikují.

„Kdyby jste nám dovolili to zařízení studovat, možná bychom mohli vyrobit jeho větší verzi.“

Thor nevypadal nijak šťastně, ale hologram byl neústupný.

„Aha, jistě. To není žádný problém.“

Hologram přikývl a potom se otočil, aby odešel z místnosti

„Pojď, ukážu ti, co s tím budeš dělat.“

Jack a Teal´c si vyměnili pohledy, bylo tady něco, co nechápali, ale Jack ho přesto následoval.

Thor a Teal´c tu zůstali. Thor se vrátil ke své práci a Teal´c jen čekal.

                                        ******************************************

„Nemůžou být za náma moc daleko.“

„Ale já je nevidím.“

„Neměli jsme je tam nechávat. Měli jsme na ně počkat, až nás dohoní.“

„Obě umí výborně bojovat, Rya´cu. Brzy nás doženou.“

Když tohle Bra´tac říkal, stál ve vchodu jeskyně a díval se dolů. Očima hledal v přítmí postavy dvou žen.

„Neznepokojuj se. Jsou tady jíní, kteří potřebují tvou pozornost.“

Rya´c stál za ním, spolu s Neithou. Kar´yn pomáhala raněným a Nesa spala s ostatními dětmi.

„Kar´yn říkala, že je podplukovník Carterová zraněná. To je možná zpomalilo…“

„Takže se tu objeví už brzy,“ zopakoval Bta´tac klidně. Mnohem klidněji, než se cítil.

„Ne pokud byli zajaty, kvůli tomu zranění.“ Zamračila se Neitha do tmy na neviditelného nepřítele. „Měli bychom je jít hledat. Možná potřebují naši pomoc.“

„Jít teď ven by se rovnalo jisté smrti.“ Řekl Bra´tac, jeho pohled ztvrdl, když se díval na Rya´ca a Neithu. „Náš nepřítel vidí v noci zřejmě stejně dobře jako ve dne. Podplukovník Carterová a Ishta mají zkušenosti z boje. Možná se ukryly, dokud se nerozední. Buď trpělivá Neitho. Ony přijdou.“

„A když ne?“

„Pak je půjdeme s rozbřeskem hledat.“ Ozval se za nimi stojící jaffa, který přišel do jeskyně s těmi nejmladšími a zraněnými. Jeden z těch, kteří nechtěli ztracenou ženu z Tau´ri hledat. A teď se za svou zbabělost styděl. „Je tu několik dobrovolníků.“

„Jako už předtím?“

Jaffa pod tíhou Bra´tacova pohledu sklonil hlavu.

„Měli jsme obavy o naše děti a naše lidi.“

„A Ishta není jednou z našich nebo jsi na to zapomněl?“

Na tohle ten jaffa odpověď neměl.

„To jsem si myslel.“  Bra´tac si povzdechl a znovu se podíval ven. „Počkáme a budeme se věnovat svým zraněným. Zítra je půjdeme hledat a vrátíme se s nimi sem do jeskyně.“

Jeho tón nedával prostor žádným argumentům. Rya´c a Neitha ho tu nechali samotného a vrátili se k ostatním, aby jim pomohli.

                           ************************************************

„Podplukovníku Carterová, je vám dobře?“

Ishta přimhouřila oči, aby Samanthu lépe v tom šeru viděla. Byly schované v křoví . A pokud budou zticha a nebudou se hýbat, tak by měly zůstat hlídkám, které to tu prohledávají, skryté.

Bylo to dobře, že tenhle úkryt podplukovník Carterová našla, i když to bylo jen náhodou.

Rozhodli se, že počkají až na denní světlo, aby se vrátily k ostatním.

„Podplukovníku Carterová?“

Sam zakašlala, ale snažila se ten zvuk utlumit. Když promluvila, její hlas byl chraptivý a nejistý. Jako kdyby ji to stálo všechny síly, aby promluvila. „Je mi dobře. Jen mi je zima.“

*Zima a pomalu asi vykrvácím, ale ostatní je v pohodě.*

No, úplně ne, ale Sam si nemyslela, že by Ishta chtěla slyšet o jejích potížích. Zvlášť ne o tom co se týká jejího milostného života nebo toho, co z něj zbylo.

Istha si rozepnula svůj plášť a posunula se směrem k Sam. Na chvíli zaváhala, měla divný pocit. Ale nakonec se posunula tak blízko, jek to jen šlo a svým pláštěm je obě přikryla.

„Měla jste si ho nechat.“ Promluvila Sam, znělo to tak rezignovaně. „Vy ho budete potřebovat víc.“

„Takhle nesmíte mluvit. Nesmíte to vzdávat.“

„Než nastane nový den, budu mrtvá. Nijak lépe se to říct nedá. Já umírám, Ishto a vlastně vás jen zdržuji. Jak se začne rozednívat, tak mě tu necháte a vydáte se k jeskyni. SGC se už teď zřejmě pokouší se s námi spojit, už vědí, že se něco stalo.“

Neřekla, že jim pošlou pomoc, protože to se pravděpodobně nestane.

Věděla, že i kdyby generál a SGC s tím souhlasili, tak jeho nadřízení to neschválí. Proč plýtvat dalšími životy, když nemohou vyhrát?

„Rozumím.“

Znělo to, jako kdyby promluvil Teal´c. Sam si povzdechla a zavřela oči a snažila se nemyslet na to, že už nikdy Teal´ca, Daniela nebo Jacka neuvidí.

„Jste slabá. spletla jsem se, když jsem si myslela, že jste jako já.“

Sam si odfrkla. Jaffská psychologie. Skvělé.

„Ano, jsem slabá. Umírám. Tak to bývá.“

Ishta něco zavrčela. „Vy neumíráte. Jste zraněná a potřebujete si odpočinout. Zemřete jedině tehdy, když to vzdáte.“

„Já nejsem jaffa, Ishto. Nejsem tak silná jako vy….“

„Ani já už nejsem tak silná jako dřív. Ale nevzdám se, pokud  tu je jiná možnost. A ani vám to nedovolím.“

„Ššš!“

Bylo slyšet kroky. Obě ženy ztuhly a ztichly.

Ani se neodvážily dýchat, měly strach, že by je super voják slyšel.

Až když slyšely, že šel dál a jeho kroky utichaly, se Sam znovu odvážila promluvit. Na to, aby nějak argumentovala, byla příliš unavená. Byla vyčerpaná, aby se bavila o Jaffských citech.

„Jestli mám přežít tuhle noc, nesmíte mě nechat usnout.“

„A jak to mám udělat?“
Sam chtěla jen pokrčit rameny, ale zastavila se, když si uvědomila, jak blízko Ishta je.

„Povídejte mi něco.“

„A co chcete, abych vám povídala?“

„Cokoliv. O vás. O tom, jak jste zjistila, že goa´uldi jsou falešní bohové. Jak jste zvládla dát dohromady vaše lidi a vytvořit na jedné z Moloc´kových planet svůj tábor, aniž by to někdo zjistil. To jste přece musela velice dobře naplánovat….ani si neumím představit, jaké to pro vás muselo být.“

Ishta byla chvíli zticha. Sam cítila, jak se jí zavírají oči a zoufale se snažila, aby je udržela otevřené.

„Když jsem pojala podezření, že není něco v pořádku, byla jsem hodně mladá. Jako dítě jsem byla vybraná, abych trénovala s jedním Moloc´kovým knězem…“

Mluvila tiše, ale pevně. Bylo to zvláštní, ale Sam to uklidňovalo. Nechala oči zavřené, ale nespala. Soustředila se na její slova, na celé její vyprávění.

Soustředila se na  to, aby přežila.

                                 ****************************************************

„Jsem snad neviditelný?“

Žádná odpověď.

„Ne. Počkej, promiň. To jsi ty.“

Zase žádná odpověď. Jack se zamračil.

„Aspoň bys se mnou mohl mluvit.“

„Taky bych tě mohl vzít na planetu, kde není hvězdná brána a nechat tě tam.“

„Ah.“

Konečně nějaká odpověď. Ne že by tohle zrovna chtěl slyšet, ale aspoň něco.

„Takže, co jsem udělal, že jsem tě tak naštval?“

„Co jsi udělal?“ Okamžitě jeho protějšek zareagoval, hned se zase soustředil na svou práci, nějak upravoval tu zbraň. „Ublížil jsi jí.“

Jack zavřel oči a přejel si rukou přes obličej. „Měl jsem vědět, že se tohle stane. Takže jsi nás pořád špehoval. Kdy už začneš žít svůj vlastní život?“

„Já jsem měl vlastní život. Ale žiješ ho ty.“  Škaredě se na něj podíval. „A ne zrovna nejlépe, musím říct. Tak trochu jsem doufal, že potom co jsme se posledně potkali, to už nezkazíš.“

„Pokud víš všechno, tak pak mi rozumíš. Nemínil jsem jí nijak ublížit…“

Jeho dvojník si odfrkl. „No jasně. A proto jsi neudělal vůbec nic, abys dal věci do pořádku a teď máš špatný pocit, protože víš, že už možná nedostaneš žádnou šanci.“

Jack se zamračil, ale nic neřekl. Tohle nemohl popřít. Nemohl lhát sám sobě.

„Ty jsi ale idiot,“ pokračoval hologram, který využil toho, že byl Jack zticha. „Prostě jsi od narození packal. Necháš si pěkné věci proklouznout mezi prsty, protože se něco nepříjemného stalo, protože je to docela těžké, to špatné nechat za sebou.“

„Můžu to napravit.“

Hologram si znovu odfrkl. „Ne, pokud bude mrtvá, pak už nemůžeš nic.“

Jack otevřel pusu, aby něco řekl, ale všiml si jeho výrazu a pusu zase zavřel. Najednou byl bledý jako stěna.

„Ty ji monitoruješ. Ty a Thor. To proto jste oba tak vážní.“

Hologram nic neřekl, ale to, co bylo napsáno v jeho očích, mluvilo za vše. Bylo to divné, vidět všechny ty pocity v jeho vlastních očích.

„Jak moc je to zlé?“

„Hodně.“

„Nemůžeš ji sem přenést a pomoct jí?“

„Ne, pokud má tohle fungovat. Potřebujeme veškerou energii, aby tohle opravdu fungovalo.“

„Vykašli se na to. Zachraň ji.“

„Za cenu všech ostatních? Nechat tam všechny ty jaffy?“ Hologram se ušklíbl. „Víš, že to udělat nemůžu. Ona by to nechtěla a ani ty ne. Ne opravdu.“

Jack si tak jistý nebyl. „Je tady něco, s čím bych mohl pomoct….cokoliv?“

Jeho dvojník se jen usmál. „Ne.“

„Dobře,“ Jack si dal ruce do kapes a díval se skrze hologram na řídící panel a na zbraň, která na něm ležela.

„Co to přesně děláš? Thor nevypadal zrovna nadšeně…“

„Ale s výsledkem bude spokojený, ale s tím, co se stane ještě navíc asi ne.“

„A co to bude?“

„Zemřu.“

„Cože?“

„Loď překalibrujeme na velkou verzi téhle zbraně, takovou, která bude schopná zničit všechny ty super vojáky na té planetě. Potřebujeme obrovské množství energie….“ Pokrčil rameny, nebylo mu zrovna příjemně, když to vysvětloval. „Přetíží to palubní počítače, usmaží to některé okruhy. A vymaže to několik programů.“

„Včetně tvého.“

„Přesně tak.“

Jack polkl a podíval se jinam. I on měl velmi nepříjemný pocit. „Je tu jiná možnost…?“

„Udělat něco jiného by trvalo dost dlouho. A ona nemá čas. Nikdo z nich.“

„Jsi si tím jistý…?“

Hologram na chvíli přestal pracovat, podíval se na Jacka. „A co myslíš?“

„Jistě.“ Přikývnul Jack. A byl rád, když  od něj jeho dvojník odvrátil pohled.

                     ******************************************************

 „Samantho?“

„Jsem vzhůru.“

„Dobře…“

„Myslím, že už se nebudu schopná na Teal´ca znovu dívat stejným způsobem:“

Když ta slova Sam vyslovila, usmívala se, byl to takový pobavený úsměv, jak mohla Ishta v ranním šeru rozeznat.

„Chtěla jste, abych mluvila.“

„Já vím.“

Ishta se na Sam usmála a protáhla se, byla celá ztuhlá, proseděly tu celou noc. Díky ní Sam přežila, všimla si, že je mnohem bledší, než by si přála.

„Můžete chodit?“

Sam se pokusila pohnout nohama, ale okamžitě bolestivě sykla. Stejně jako Ishta byla i ona ztuhlá a bude jí to chvíli trvat než se jí rozproudí krev. Tedy ta, která jí ještě zůstala. „To bude dobrý. Možná budu potřebovat trochu pomoct.“

„Já vám ráda pomůžu.“ Řekla Ishta a její úsměvem se vytrácel, když tohle říkala. V očích měla obavy, přinutila se podívat jinam, sáhla si na váček, který měla připevněný na pásku a vyndala z něj tretonin.

Když si vzala potřebnou dávku, přemýšlela o tom, že to není fér, když ona se bude cítit lépe a všechny ty léky a zásoby, které jsou v té jeskyni pravděpodobně podplukovníku Carterové její utrpení moc neulehčí.

„Nedělejte to.“

Ishta se podívala směrem, odkud se ozval Samin hlas. Když si uvědomila, že se jí nějakým způsobem podařilo vstát, zamrkala. Sam vypadala, jako by ji i jen slabý větřík byl schopen srazit k zemi.

„Nedělat co?“

„Nelitujte mě. Nemějte špatný pocit, protože mě nemůžete zachránit. To není vaše chyba.“

Ishta svěsila hlavu, ale nic neřekla. Zvedla hlavu, až když ucítila studený dotyk na svém zápěstí. Viděla, jak ji Sam podává její plášť a váhavě si ho od ní vzala. „Měla jste si ho nechat…“

„Pomůže vám, když se dostaneme do palby.“

To jak se na ni Sam podívala, přesvědčilo Ishtu, aby nijak neodporovala. Jen si povzdechla a zapnula si plášť. Potom se rozhlédla a  vedla je odtud pryč.

                     ***********************************************************

Čím výš byly, tím byl vzduch řidší. Sam věděla, že zpomaluje čím dál víc. Snažila se nepoddávat se nevolnosti, snažila se dýchat zhluboka, aby byla schopná jít dál.

„Asi….asi byste měla jít napřed,“ řekla Ishtě, když si uvědomila, že se Ishta musela během několika minut asi už počtvrté zastavit. „Neříkám, abyste mě tu nechala. Jenom prostě jděte pro pomoc. Nevím, jestli tohle ještě dál zvládnu.“

Ishta jí chtěla odpovědět, ale najednou ji zaujal zvuk, který se ozval za ní. Otočila se, svou tyčovou zbraň měla připravenou k boji. Ale když uviděla toho, kdo se tam objevil, vykřikla. „Teal´cu!“

„Ishto.“ Usmíval se Teal´c a pokynul jí hlavou. Očima vyhledal Sam a bylo vidět, že má o ni obavy. „Podplukovníku Carterová.“

„Teal´cu, ráda vás vidím.“ A přestože byla vyčerpaná, její úsměv byl opravdový.

„Byli to Asgardi….?“

„Ano.“ Postavil se vedle Sam a chytil ji opatrně kolem pasu, aby se nedotýkal jejího zranění.

Jak Jack O´Neill tak i jeho dvojník ho na její stav upozornili. A když ji viděl, věděl, že nepřeháněli. „O´Neill je na palubě Daniela Jacksona. Už brzy nám pomohou, ale nejprve se musí zbavit Anubisových vojáků.“

V očích Sam se na chvíli objevila naděje, ale okamžitě ji potlačila. Jenom proto, že je Jack na palubě asgardské lodi, neznamená to, že bude všechno v pořádku, co se jejich vztahu týká.

„Daniela Jacksona?“ Ishta se na ně zmateně dívala. A Sam a Teal´covi to chvíli trvalo, než si uvědomili, že si myslí, že mluví o muži tohoto jména, ne o asgardské lodi.

„Daniel Jackson je asgardská loď,“ vysvětlila jí Sam s úsměvem. „Thor zřejmě rád dává svým lodím jména podle lidí.“

Ishta tím byla překvapená. „To je loď. A je schopná bojovat proti Anubisově armádě?“

„Ano, je.“ řekl Teal´c a vyhýbal se přitom pohledu Sam. „Počítač na lodi byl modifikován tak, že byla vytvořena zbraň, kterou vyrobili podplukovník Carterová a její otec.“

Sam se chtěla zeptat, jak to udělali, jaké je tu riziko, jestli jsou Jack a Thor v bezpečí, když jsou na lodi. A jestli Jackův hologram, který jí zachránil život, je tam s nimi, ale nemohla. Jediné, co byla schopná dokázat, bylo to, že se s jejich pomocí mohla pohybovat. Neměla čas myslet na nějaké otázky.

Myslet na strach.

             *************************************************

„Otče!“

„Rya´cu!“ Teal´c se na překvapeného syna usmíval. Opatrně položil Samanthu ha podlahu v jeskyni, byla v bezvědomí.

„Jsem rád, že jsi v pořádku, synu. Kde je Kar´yn?“

„Je s ostatními.“ Rya´c objal svého otce, byl rád, když ho Teal´c taky pevně objal.

„Pošlou lidé z Tau´ri pomoc? Byli ti vojáci poraženi?“

„Brzy, Rya´cu. Už brzy budou poraženi.“ Když od svého syna odstoupil, byl obklopen jaffy. Byl tu Bra´tac, Kar´yn, dokonce i mladičká Nesa. Všichni se na něho dívali s očekáváním, čekali, že jim přinese dobré zprávy. „Na oběžné dráze této planety je asgardská loď. Během hodiny bude připravená zbraň, která zničí Anubisovi vojáky.“

„Navždy?“ Chtěla vědět Nesa.

„Navždy.“ Potvrdil Teal´c s úsměvem.

„Dobře.“ Nesa se na něj usmála a posadila se vedle Samanthy. Ishta se snažila, aby měla Sam pohodlí.

„Bude podplukovník Carterová v pořádku?“

„Samozřejmě.“ Ishta se podívala na Teal´ca, viděla, jak si klekl vedle ní.

„Teal´cu, je hodně slabá. Jak dlouho musíme ještě čekat na pomoc?“

„Už to nebude dlouho trvat.“ Chytil Samanthu za zápěstí. Cítil její puls a doufal, že má pravdu.

                      ***********************************************

„Jseš si jistý, že to chceš udělat?“

„Nemám na vybranou.“

„Já vím.“

Podívali se jeden na druhého, oběma byla tahle situace nepříjemná, ale oba věděli, že to jinak skončit nemůže.

„Nepokaz to.“

„Co?“

„Pokud žije. Tak to tentokrát udělej správně a zase to nepokaz.“

„Jistě.“

„Slibuješ?“

„Jasně že. Dobře, slibuji.“ Jack se podíval na Thora, byl si jistý, že se Thor na chvíli usmál. Ale byl to jen zlomek sekundy.

„Slibuji,“ zopakoval ještě jednou, tak trochu víc vážněji. Podíval se svému dvojníkovi pevně do očí a pokrčil rameny. „Alespoň to zkusím.“

„Tak dobře, to mi stačí.“ Hologram se na něho taky usmál a podíval se na Thora. „Jsem připravený.“

Thor jen mírně uklonil hlavu, ale neřekl nic. Skoro to vypadalo, jako by to všechno Thor bral osobně a bylo mu líto, že jeho holografický společník odchází. Na ovládacím panelu přesunul bílý kámen. Sledoval, jak hologram zmizel.

„Tak jdeme na to.“ Ozval se hlas. „Zvyšte energii, teď.“

Jack zavřel oči a  překřížil prsty na rukou, které měl stále v kapsách.

„Zamířit.“

Prosím, ať to funguje. Prosím, ať to funguje. Prosím, ať to funguje.

„Vystřelte, na tři.“

„Dva.“

„Jedna. Nashledanou.“

Objevily se záblesky. Ovládací panel explodoval a kusy kovu se rozletěly po místnosti. Thor se schoval za další ovládací panel, Jack se jim snažil vyhnout. V místnosti bylo spoustu kouře. Více záblesků. A vybouchly další ovládací panely.

Potom bylo ticho.

„Thore?“

„Bylo to úspěšné, O´Neille.“

„A….já? On?“

„Jeho program byl kompletně vymazán.“

Jack zavřel oči. „A Carterová?“

„Zachytil jsem její pozici, O´Neille. Ona a ti , co jsou nejvíc zranění, budou transportováni na loď. A já pro ně udělám, co mohu, zatímco se bude vracet na vaši planetu.“

„Děkuji.“ Jack otevřel oči, ruce svíral v pěst, přesunul se, tak aby Thor viděl na jednu z obrazovek, když se zase vrátil ke své práci. Přál si, aby mohl něco udělat.

                          *******************************************

Ještě než otevřela oči, věděla Sam, že je na ošetřovně. Kdyby to nepoznala podle pípání přístrojů, tak podle pachu desinfekce ano.

„Ahoj Sam.“

„Danieli!“ Usmála se, ale okamžitě pocítila bolest. Tváře ji bolely, v ústech měla sucho.

„Už jste zpátky z Anglie.“

„Vrátili jsme se před dvěma dny.“ Naklonil se a zlehka ji objal. „Sára vás pozdravuje. Říkala, že vás přijde navštívit, až se budete cítit trochu lépe.“

„To by bylo hezké. Jak se má?“

Daniel se usmíval, v jeho očích byl zvláštní lesk, něco co u něj Sam už dlouho neviděla.

„Má se skvěle. Její rodina je prima. Myslím, že bude v pořádku.“

„To ráda slyším.“ Daniel jí podával pohárek se studenou vodou.

„Takhle je to lepší. Děkuji.“

„To je v pořádku.“ Díval se, jak se Sam trochu zvedla, aby se posadila. „Jsem rád, že už jste vzhůru. Každý se ptal, jak vám je. A Nesa je vaším fanouškem. Chtěla, abych jí slíbil, že vám řeknu, že se musíte vrátit zpět a navštívit je, až budou mít nový tábor.“

Sam zvedla obočí, snažila se na něco vzpomenout a potom se zasmála, když si vzpomněla.

„Dala jsem jí čokoládu,“ vysvětlila tiše. „Ještě než začal ten útok. Všichni byli hodně zaneprázdnění, ale ona se mě chtěla na něco zeptat, hlavně na vás.“

„A týkalo se to i Ishty a Kar´yn? Obě tady byly tak dlouho, dokud opravdu nemusely odejít a čekali, až se proberete. Teal´covi nařídily, že jim má poslat zprávu, aby věděly, že jste v pořádku.“

„Mohl byste se zeptat Teal´ca, jestli by jim mohl za mě poděkovat?“

„Jistě.“ Daniel se podíval ke dveřím. Viděl tam někoho, kdo nakukoval dovnitř, ale koho Sam nemohla vidět.

„Půjdu mu to říct hned.“ sklonil se k Sam a dal jí pusu na tvář. Viděl, jak protočila panenkami, takže jí bylo jasné, kdo to je. „Opatrujte se Sam. Vrátím se později a budu vás nudit povídáním o Anglii.“

„Už se na to těším.“

A byla to pravda.

Daniel odešel. Jack přešel k její posteli a tak nerozhodně tam postával. „Hej.“

„Hej.“

„Jak se cítíte?“

Sam na chvíli přemýšlela, zvažovala otázku i svou odpověď. „Je mi fajn. To musí být těmi léky.“

Jack se usmíval. „Jsou to ty nejlepší.“

Prohlížela si ho, viděla, že sejí podíval do tváře a potom okamžitě uhnul pohledem.

„Co mi nechcete říct?“

„Proč si myslíte, že vám nechci něco říct?“

„Znám vás, pane. Co se stalo?“

Jack si povzdechl. Vzal si židli a posadil se na ni. „T vám řekl, co jsme plánovali, abychom se zbavili těch super vojáků, že?“

„Ano. Modifikací Daniela Jacksona.“ Přimhouřila oči a potom je doširoka otevřela.

„Počítač byl přetížen, že? Tohle bylo příliš.“

Jack přikývl a znovu se podíval jinam.

Sam se podívala na svoje ruce a zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí hromadily v očích. „On je pryč, že? Vy…tedy vaše já, co bylo na lodi.“

„Ano. Věděl, co dělá.“ Přinutil se jí podívat do tváře. Zápasil s tím, jestli se jí má dotknout nebo ne. Nakonec položil svou ruku na její.

„Chtěl to udělat. Věděl, že potřebujete pomoc. A rozhodl se, že to za to stojí.“

Sam přikývla a několik minut byla úplně potichu. „A co vy?“

„Co já?“

„A vy, myslíte si, že to za to stálo?“

Jack se na ni podíval, byl tou otázkou ohromený.

„Co je to za otázku? Samozřejmě, že to za to stálo.“

„Jenom se ptám.“ Usmívala se, ale byl to nejistý a plachý úsměv.

Jack propletl své prsty s jejími.  Posunul se, aby k ní byl blíž.

„A to se opravdu musíš ptát?“

Sam se na něj upřeně dívala, pak se podívala na jejich propletené prsty a potom zpátky na jeho obličej.

„No, nemluvili jsme spolu od….“

„Já vím, je mi to líto. Potřeboval jsem nějaký prostor pro sebe.“

„Chápu.“

„Ale ne bez tebe.“ Ohlédl se přes rameno, aby se rychle ujistil, že jsou sami. Zvedl její ruku ke svým ústům. Rty jí přejel přes ruku a když se začervenala, usmál se. „Všechno bylo prostě…..potřeboval jsem si něco vyřešit.“

Sam se na něho chápavě usmála. „A už jsi to vyřešil?“

„Ano.“ Posunul se i se židlí ještě blíž, tak jak to jen šlo. Sklonil se a zlehka ji políbil.

„Ano, už jsem to vyřešil.“