Titul: Je to ve hvězdách
Autor: Moni111
Překladatel: -/-
Žánr: drama/romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: 8. sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Když se Jack rozhodne udělat něco s nevlídným osudem a okusit zase jednou něco víc...

______________________________________________________________

Je klidná noc, ani psi neštěkají jako obvykle. Muž sedící za domem popíjí pivo a s jemným úsměvem na rtech si užívá nečekaný klid. Ale v hloubi duše cítí, že se něco musí stát.
Je to jako ticho před bouří. Sedí a vyčkává, kdy se stane nějaký zvrat.
Nic se neděje.
Ticho je někdy příjemné, ale právě v tuto chvíli začíná být spíše děsivé. Najednou si připadá tak strašně sám.
Už dlouho se jeho domem neozýval žádný smích. To ho ubíjí, pocit prázdnoty, kterou pociťuje čím dál více je nesnesitelný. Jemný úsměv z jeho rtů už dávno zmizel.
Zůstal sám, všechny, které miloval ztratil.
Nechali ho tady samotného. V prázdném domě bez jediného slova.
Tolikrát už pomyslel na to prostě jít ke srázu a nechat se unášet vzpomínkami na ty lidi, na kterých mu tolik záleželo a prostě jen udělat krok vpřed. Krok do prázdna a ukončit tak své bytí.
K tomuhle všemu měl odvahu a sílu to udělat, kdyby nebylo jednoho člověka, který mu to nedovolil, i když nic neřekl. Cítil, že kdyby to udělal hluboce by toho člověka, tu ženu, ranil a to nechtěl. Nechtěl už nikomu ublížit a už vůbec ne jí.
Ona byla ta, která v něm probudila cosi neznámého, ale zajímavého. Kdykoliv byl sní snažil se jí rozesmát, a skoro vždy se mu to povedlo. Miloval její smích, miloval ji. A ona nejspíše milovala i jeho, ale to nikdy nemohl vědět na jisto, protože jim bylo zakázáno něco takového k sobě cítit.
Jednoho dne, když spolu byli na jedné misi zmizela, nemohl ji najít. Hledal, kde mohl, ale nic….jakoby se vypařila. Bylo to už půl roku co ji neviděl. Nemohl slyšet její smích, když ji vyprávěl vtipy, kterým se vždycky tolik smála, i když nebyly ani tolik vtipné. Měla ho ráda a to hodně.
Teď ho opustila, byla pryč a on je zase sám. Sedí za domem a dopíjí svou láhev piva a je odhodlán udělat to co už před lety chtěl udělat. Odkládá prázdnou láhev na zem, zvedá se a odvážnými kroky jde ke svému autu.
Když přijíždí k místu, kde si je jist, že ho nikdo neuvidí a může vše ukončit.
Zhluboka se nadechne, v očích se mu objevují slzy, ale ne proto, že by se bál. Tyhle slzy jsou pro ni, pro tu, kterou tolik chtěl mít, ale nemohl. Pro tu co zmizela tak jako ti ostatní, které měl rád. Zmizela taky beze slova.
Rozhodnut pro to co se chystá udělat otevřel dveře auta a vystoupil.
Došel ke srázu.
„ Miluji tě Sam, ale zklamal jsem. Dovolil jsem, abys odešla a ty už jsi se nevrátila. Odpusť.“ muži ukápla slza na jeho košili.
Zavřel oči. Naposledy si vybavil její tvář, její úsměv
„Odpusť.“ zopakoval tiše a když se chystal udělat ten rozhodující krok do prázdna. Připadal jsi jako kdyby už tady nebyl, proto ani necítil ten silný vítr, který se dral ze dna srázu. Odhodil muže k zemi a ten tam jen tak ležel, vypadal mrtvý, připadal si tak.
Zdál se mu sen. O ní.
Říkala mu, že jí musí najít, protože on je jediný, který ji dokáže najít. Jack ji jen namítal, že teď už ji hledat nemůže, je mrtvý. Už ji nedokáže najít. Sam se na něj jen usmála a potřásla hlavou k nesouhlasu. Zmizela. Už zase.
Náhle procitl. Dýchal značně zrychleně, jakoby po celou tu dobu zapomněl, že má používat svoje plíce.
Posadil se a prohlížel si okolí. Když mu došlo, kde je a co právě hodlal udělat
„Já jsem takovej idiot.“ nedovedl to jinak nazvat, vstal a šel k okraji.
Zadíval se dolů a náhle se mu vybavil obraz Sam a uslyšel znovu její poslední slova „…jsi jediný, kdo mě dokáže najít.“

„Ale já nevím, jak.“ řekl smutně a otočil se k autu.
Dojel domů a raději by už ani nežil. Když šel ke vchodu dveře byl otevřené, ale nezdálo se, že by někdo byl v domě „na návštěvě“.
Vkročil dovnitř zavřel za sebou a zrak mu spočinul na knize, která ležela na zemi.
´Jdi za svou hvězdou.´ byl její název.
„´Jdi za svou hvězdou´, jak mi to má pomoct? Proč jí můžu najít jen já?“ ptal se sám sebe.
Jack byl unavený a neměl sílu na to, aby teď cokoliv udělal, jen seděl v křesle ve tmě svého obýváku a svíral v ruce tu knihu.
„Najdu tě Sam, teď už musím, ale ne teď hned. Vydrž.“ vyslovil jako by to Sam mohla slyšet.
Nevěděl jak dlouho tam tak seděl, ale únava byla velká takže nakonec usnul.
Vzbudil ho dutý náraz. Podíval se kolem a všiml si knihy, která ležela na zemi.
„ Že by další znamení Sam? Jo neboj už vstávám.“ usmál se do ticha.
Doma byl celý den, do SGC moc nechodil od té doby co byla Sam shledána nezvěstnou a bylo ukončeno všechno pátrání.
Jen někdy se stavil pozdravit Daniela, T´ho a sem tam něco prohodil s Hammondem. Už to nebylo ono, to věděli všichni, ale byli rádi, že svého přítele mohli vidět, i když každý na něm viděl, že ještě pořád nepřenesl přes srdce tu ztrátu.
Daniel se mu snažil pomoct, protože něco podobného zažil se Shau´re, ale Jack nechtěl. Nechtělo se mu to co bylo mezi ním a Sam nějak řešit s Danielem ani nikým jiným.

Čekal až bude noc, takže většinu dne bezduše chodil po domě nebo seděl venku.
Pořád se mu hlavou honila otázka, proč jen on ji může najít a co s tím má společného ta kniha. Na nic, ale nepřišel a to ho štvalo. Už ho napadlo i zavolat do SGC, aby mu s tím hoši pomohli, ale zavrhl to, protože by nečekal nic jiného než, že na něj budou koukat jako na blázna.
Konečně se blížila noc, slunce pomalu zapadalo a on to sledoval.
Představoval si, jak chtěl už mockrát pozvat Sam, aby se na tuhle krásu přišla podívat. Nikdy to neuděl a teď přicházely výčitky.
„ Já tě najdu Sam, teď tě už musím najít.“ zašeptal.
Když slunce zapadlo a na krajinu padla tma, Jack vylezl na střechu, kde měl připravený svůj teleskop. Věřil, že něco najde, nějakou další nápovědu, kde Sam hledat, ale nic. Byl zklamaný, opravdu čekal, že se ukáže nějaké znamení.
*Přece by to nebylo takový lehký. Mysli, chlape.* říkal si.
Došlo mu, že na střeše už nic nenajde, tak se vracel dolů. Náhle se zastavil.
„Svou hvězdou!!!!“ znělo mu v hlavě tak silně, až se za ni musel chytit.
„Bože!“ vyběhl zpět na horu.
„Moje hvězda.“  opakoval si dokola a přejížděl teleskopem po nekonečné obloze.
Našel ji.

Jednou, když pozval SG-1 k sobě domů na grilování a film. Tak se všichni trochu připili a když odpadl T i Danny, Jack se Sam byli venku před domem, když tomu druhému ukazovali ´svoji´ hvězdu, namátkou vybranou. Jack ukázal na jednu ne moc výraznou, která vypadala jakoby odstrčená od těch ostatních. Proto, že byli oba trochu víc mimo nepřikláněl tomu velký význam a ani nečekal, že by si to pamatovala. Ale to ji podcenil, Sam si vždycky pamatovala věci týkající se tohoto muže.

Rychle si zapsal souřadnice hvězdy a pospíchal do SGC.
Když ho tam viděli, nikdo nevěděl co si myslet. Proběhl chodbami nečekanou rychlostí a mířil k Dannymu, myslel si, že jako vždy bude pod hromadou knih něco velice důležitého zkoumat, ale než tam stihl doběhnout tak se s ním srazil na chodbě, a protože si Daniel nesl ke svému studování nějakého překladu velký hrnek kávy, tak bylo celkem jisté, že teď pěkně nadával, když ho Jack srazil. Od kafe, ale byli oba, jenže Jack měl na sobě bundu, takže na tom byl o něco líp.
„Ježiši Jacku! Co ti zase přelítlo přes nos?“ zeptal se podrážděně a snažil se co nejrychleji dostat z košile od uniformy.
„Promiň Danieli.“ omluvně na něj koukl.
„No už se stalo a myslím, že tvoje omluva na tom nic nezmění.“ řekl podrážděně.
„Já potřebuju s něčím pomoct.“ nahodil prosebný výraz.
„To mi došlo, jinak bys tady tak neplašil. O co jde?“ Daniel teď zrovna neměl nejveselejší náladu.
„Možná vím, ….kde na jít Sam.“ sdělil ještě pořád se osušujícímu Danielovi s ne moc jistým hlasem.
„Cože?“ tak tohle mladého vědce probralo.
„Slyšel´s dobře.“ kývl Jack hlavou.
„Jacku, já nechci ti nic říkat, ale víš, že jsme ji hledali dlouho a kdyby žila určitě by jsme ji našli.“ pohlédl smutně Daniel na zem.
„Ona žije!“ skoro zařval Jack.
„Dobře, dobře.“ Daniel tomu moc nevěřil, ale nechtěl Jacka příliš štvát, aby mu náhodou jedna nepřilítla.
„Vím, že mi nevěříš, ale jestli to teď nevyjde, už tě nechám a nebudeme o tom mluvit.“ Jackovi bylo od té doby co zmizela jasné, že ho mají za blázna.
„Pomůžu ti, Jacku.“ souhlasil Daniel.
„Díky.“ pousmál se a podával mu souřadnice hvězdy a chtěl vědět co je to za planety a jestli tam hledali.
Daniel ji nepoznával. V počítači také nic o tomhle místě nebylo. Jediné co bylo jasné, že ta planeta nemá bránu a proto, se na ni nikdy nějak nehrnuli.
„Musíme se tam dostat.“ řekl velice vážně Jack.
„Ale jak, myslím, že se nikde jen tak nepovaluje nějaká loď, kterou bychom tam mohli doletět.“ podíval se na Jacka.
„ A navíc, neznamená, že když ti věřím já budou ti věřit i ostatní.“ dodal trochu tišeji.
„Teal´c.“ řekl jen Jack a šel směrem k jeho pokoji.
Otevřel dveře a viděl Jaffu, jak právě procitl z meditace.
„O´Neille?“ řekl jen.
„Teal´cu….“ kývl na pozdrav „..potřebuji tvou pomoc.“ vydechl.
„Můžeš se mnou počítat.“ jeho jaffský přítel mu vždy věřil.
„Potřebuji loď, třeba nákladní to je jedno.“ řekl rychle.
Teal´c přemýšlel, kde by ji mohli sehnat. Nakonec si vzpomněl, že na jedné planetě jich vzbouření Jaffové  pár mají a nechystá se teď nikde žádné velké povstání, tak by snad jednu mohli postrádat.
„Skvěle.“ usmál se s děkovným výrazem na kamaráda.
„Ale nemáme povolení projít branou.“ zastavil ho Teal´c.
„To nebude moc velký problém.“ přivřel oči Jack.
„Jsi ochoten jít se mnou najít Sam?“ pohlédl na Teal´ca.
„Vskutku.“ uklonil se Teal´c.
„Takže co bude?“ přišel Daniel.
„Ty jdeš taky?“ podivil se Jack, protože ještě před chvílí se Daniel netvářil moc nadšeně.
„No to si piš, že jdu, kdo by vás asi tak tahal s malérů?“ postrčil si Daniel brýle na nose.
„No to víš, že ty.“ poplácal Dannyho po rameni.
„Myslím, že Hammond nám nedovolí jen, tak si projít branou. Po tom co jsi na něj tak nepříčetně vyjel“ usmál se Daniel a bylo vidět, že má plán.
„Tak povídej.“
„No asi by jsme se měli nachystat a pak už to půjde rychle. Zapneme požární alarm v 27 poschodí. Což znamená, že většina personálu se nahrne tam. My pak budeme muset rychle vytočit adresu a zablokovat vstup k naši blízkosti.“ vysypal na ně Daniel a oni na něj jen udiveně koukali.
„To jsi plánoval už dlouho viď?“ podíval se na něj nedůvěřivě Jack.
„No, to by bylo moje řešení, kdybych věděl, kde je Shau´re a vy by jste mi nechtěli pomoct.“ přiznal Danny.
Jack protočil oči v sloup a Teal´c pozvedl obočí.
„Tak co, jdete do toho?“ Daniela nebavilo tam jen tak stát.
„Proto tu jsem ne?“ řekl Jack.
„Jdeme pro věci.“ zavelel a všichni si to namířili k šatnám. Jackova skřínka s uniformami tam stále byla.
Převlékli se do černých uniforem a mířili ke skladu zbraní. Vzali P90, devítky a zaty. Jack, rozhodl jak to půjde. On měl jít a zapnout alarm. Daniel s Teal´cem se měli schovat do jednoho skladu poblíž brány a až by byli všichni pryč, Daniel by šel vytočit bránu, mezitím by Teal´c hlídal u brány.
„Připraveni?“ zeptal se a čekal až oba kývnou.
„Tak jde se.“ Jack si to razil po chodbách a vyhýbal se co nejvíce všem z SGC.
Danny s Teal´cem zrovna zavírali dveře od skladu, když se základnou rozezněl alarm. A jak počítali všichni běželi pryč.

Jack počkal na vhodnou dobu a pak proběhl mezi posledními, kteří pobíhali na chodbě. V tom zmatku si ho moc nevšímali.
Daniel vyrazil k řídící místnosti a začal s vytáčením.
Teal´c doběhl ke dveřím u brány a hlídku omráčil zatem. Potom otevřel dveře a vyčkával příchodu Jacka s Dannym.
Když Jack probíhal okolo dveří vedoucích jak k bráně tak k řídící místnosti zavřel je a utíkal za Danielem.
Ten zadával poslední symbol a když zapadl. Zablokoval vstup skrze dveře, které Jack zavřel.
„To tě naučila Sam, že?“ koukl na Dannyho, ten jen přikývl a běželi k bráně.
Teal´c už stál na rampě a čekal až se k němu přidají ti dva. Když už stáli u horizontu všimli si, jak Walter dobíhá k počítačům a má za úkol to vypnout. Na nic nečekali a naskákali do červí díry.
Když se vynořili na druhé straně nečekali, že mohli spatřit to co se jim právně naskytlo.
Celá vesnice Jaffů byla vypálená, ale nikde nebyly známky toho, že by někdo proti tomu bojoval. Nikde nikdo.
„Zrovna teď, když je potřebujeme tak tady nejsou.“ nemohl uvěřit Jack.
„Na druhou stranu, není se čemu divit. Všechno šlo dnes hladce.“ uznal Daniel.
Procházeli vesnicí a čekali, kdy na někoho narazí, ale to se nestalo.
Všichni zmizeli jako mávnutím proutku a nezdálo se, že by se měli vrátit.
„Tak, co teď?“ rozhlédl se Daniel okolo.
„Musíme sehnat loď. Ale, kde?“ potřebovali rychle nějaký nápad.
„Co Tok´rové?“ otočil se Daniel na Jack.
Jack však jen zakroutil hlavou, protože nepotřeboval pomoc od někoho, kdo opouští své lidi, aby si sami zachránili svůj zadek.
„To nebude nutné…“ promluvil najednou Teal´c „….myslím, že vím, kde najít loď.“
Jack se na něj s nadějí v očích podíval.
„Pojďte.“ zavelel Teal´c a vedl je k hlubokému lesu.
„Jak víš, že najdeme loď?“ nechápal Daniel a Jack na tom byl stejně.
„Protože jsme s Bra´tacem jednu ukryli, pro případ, že by se tady objevil někdo s Vládců Soustavy a zaútočil by na lodě, které by byly v blízkosti vesnice, abychom nemohli uprchnout.“ odpověděl stručně Teal´c a dál mířil hlubokým lesem.
„Dobrej nápad, T.“ pochválil ho Jack a snažil se ho dobíhat, protože Teal´c nasadil rychlé tempo a Jack, co by si nalhával za těch několik měsíců už vyšel z formy.
Šli celkem dlouho a Jack už měl nejednou chuť se zeptat, kdy už tam budou.
Nakonec ho to přemohlo a zeptal se
„T…“ nedopověděl.
„Jsme na místě.“ řekl prostě Teal´c.
„To jsem rád…“ Jack se začal rozhlížet okolo „….Jsi si jistý? Nevím jak vy dva, ale já tady žádnou loď nevidím.“
„To proto, že je zamaskovaná.“ řekl Teal´c skoro až ironicky, čemuž se Jack podivil, ale taky se musel usmát.
„Já vím, jen jsme tě zkoušel.“
Daniel se jim musel zasmát.
„Tak ji odmaskujeme, ne?“ Daniel začínal mít špatný pocit.
„Ano, jen co ji najdeme….“ řekl trochu tišeji T „…Je to už dlouho co jsme ji tady ukryli. Ale jsem si jist, že je někde kolem.“
Jack protočil panenkami, odjistil P90 a začal okolo sebe střílet.
Daniel s Teal´cem se krčili u země.
Náboje se začaly odrážet s jiskrami od místa, kde na první pohled nic nebylo.
„Už jsem ji našel.“ dostřílel Jack.
„Tak to ti teda gratuluju!“ vyštěkl Daniel hned jak se narovnal.
„Příště alespoň můžeš říct, že hodláš střílet okolo sebe.“ křikl na Jacka s vražedným pohledem v očích.
 „Promiň.“ pousmál se na hysterického archeologa.
„Ne.“ otočil se od něj a šel směrem k lodi.
Loď odmaskovali a poté co ji zkontrolovali vyrazili na cestu vesmírem pro Sam.
„ A jak víš, že ji tam najdeme?“ Daniel se začínal nudit.
„Kdybych ti to řekl, tak bys mi nevěřil.“
Po tomhle začínal Daniel zase pochybovat, jestli to byl dobrý nápad, ale Jacka znal dlouho a věděl, že má pro všechno co dělá dobrý důvod, tak se raději moc nevyptával.
„Teal´cu? Kdy tam budeme?“
„Za pár hodin, O´Neille.“
Jack smutně vydechl a odebral se do zadní části lodi a lehl si.
Daniel něco zkoumal v batohu a když vylovil čokoládovou tyčinku vítězně se pousmál.
„Budeš tlustej.“ okomentoval ho Jack.
„Tak ať.“ nenechal se Daniel a s chutí se do tyčinky zakousl.
V lodi bylo ticho. Nikomu se nechtělo moc mluvit a ani je nenapadlo o čem.
Jack začal usínat. Zase mu zdálo o ní.

Byl v nějaké světlé místnosti a ona tam byla taky. Ležela na zemi, vypadala krásně jako vždy, ale něco tu nehrálo. Spala, alespoň to tak vypadalo. Jack k ní šel blíže, chtěl ji vzbudit, překvapit, chtěl ji mít u sebe. Klekl si k ní a jemně se ji dotkl. Ale jakmile to udělal rychle ucukl a couval ke stěně. Byla tak studená, přímo ledová. Krčil se u stěny a na prstech stále cítil ten chlad. Pomalu mu docházelo co je děje. Nahrnuly se mu slzy do očí.
„Sam, neeeeeee!“ křičel.

Daniel k němu doběhl a třásl s ním, aby se probudil. Jack se vyděsil a přitiskl se ke zdi.
*Bože ona je mrtvá.* hlavou mu proběhl hlásek.
„Jacku, hej Jacku! Co se děje?“ Daniel věděl, že se něco špatného stalo.
„Ona….ona je…..mrtvá.“ zašeptal Jack.
„Není mrtvá. Jacku, jen se ti to zdálo.“ snažil se ho nějak uklidnit.
„Já viděl jsem ji…ležela na zemi a…..“ nedokázal to říct podruhé.
„Poslouchej mě Jacku! Není mrtvá!! Všichni tady riskujeme pro její záchranu a ona ví, že ji zachráníme. Není mrtvá. Slyšíš?“ nutil Jacka, aby mu koukal do očí a vnímal ho.
„Musíme letět rychleji….rychleji!“ snažil se křičet Jack, ale od potlačovaného pláče nemohl skoro mluvit.
„Řeknu Teal´covi ať z toho vytáhne co nejvíc.“ ujistil ho Daniel a šel k Teal´covi.

*Sam tohle mi přece nemůžeš udělat, ne teď když si jdu pro tebe.* říkal si v duchu, znělo to spíše jako modlitba.
Seděl u zdi lodi a snažil se přestat se chvět.
Teal´c slíbil, že bude dělat co bude moct. A jako zázrakem se povedlo. Byli na planetě dřív než čekali.
Když skenovali planetu zjistili, že je obydlená, ale když viděli zdejší obyvatele nevěřili, že by jim nějak zvlášť mohli pomoct.
Museli na to jít sami. Podle skenu se rozhodli začít u jednoho z větších kopců, protože zaznamenali menší elektromagnetické výkyvy než byly normální v tomhle okolí.
Když procházeli pod kopcem Jack narazil na nějaký poklop nebo něco takového, když na něj šlápnul.
Byl to vchod do podzemí. Otevřeli ho a opatrně vlezli dovnitř. Všude byla tma, ale jen s jednoho místa zářil proud světla. Došli k tomu místu. Byly tam dveře.
Připravili se k akci. Daniel otevřel dveře a Jack s Teal´cem vpadli dovnitř.
Zprvu je to světlo oslepilo,ale rychle se začali orientovat a než několik vylekaných vědců stačilo cokoli udělat. Teal´c je střelil zatem.
Jack se rozhlížel okolo a těkal očima po místnosti.
Byla podobná jako ta, kterou viděl ve snu, ale nebyla to ona. Tady bylo spoustu různých nástrojů a nikdo z těch tří ani nechtěl vědět k čemu slouží.
Jack vyběhl z místnosti a hledal tu, kde je Sam. Doběhl až na konec chodby a vracel se zpět. Divoce otevíral dveře a snažil se ji najít. Čas ubíhal. Mohl ji ztratit, pokud už se tak nestalo.
Když byl u dalších dveří, prudce je otevřel a poslední co uslyšel bylo
„Tu máš ty hajzle!“ a někdo mu vrazil pěstí, tak že klesl k zemi.
„Jacku?!“ Daniel s Tesl´cem vyběhli k němu.

„Jacku?“ řekla jen Sam a vběhla zpět do tmavé místnosti, kde do teď byla.
„Už ne, prosím. Už ne!“ tiskla se u rohu.
„Jacku jsi v pořádku?“ Daniel mu pomáhal vstát.
„Co to k čertu bylo?“ držel se za krvácející nos.
„Nevím. Asi jsi někoho naštval.“ Danny byl celkem v šoku.
„Majore Carterová?“ uslyšeli Teal´cův hlas.
„Sam?“ nechápal Jack.
„Běžte pryč!“ prosila Sam se slzami v očích.

Jack se sebral šel pomalu k ní.
„Sam?“ došel k ní a klekl si, ona se od něj odtáhla.
„Jděte! Já už nic nevím, nechte mě. Prosím odejděte.“ Sam byla na dně, hlavně psychicky.
„Přece teď neodejdu, když jsem tě právě našel.“ pohladil ji po vlasech.
Sam trochu ucukla, ale nechala ho.
„Sam, já tě vezmu domů.“ řekl ji a vzal ji do náruče.
„To říkáš pokaždé.“ odvětila mu a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Teď je to, ale pravda.“ nesl ji chodbou k místu odkud sem přišli.
Teal´c šel v čele a Daniel za nimi.
Sam na tom byla špatně a Jack se snažil co nejdříve dostat k lodi, ale když vylezli na povrch, cítili, že tady něco nehraje.
To ticho, které zavládlo všude okolo, nebyli si jistí co to znamená, ale určitě nic dobrého.
„Oni nás nikam nepustí.“ zašeptala Sam.
„Jací oni? Ty je vidíš?“ ptal se stejně potichu Jack.
„Jsou všude kolem….“ řekla slabým hlasem a upadla do bezvědomí.
„Sam. Sam! Sam no tak nespi, Sam nespi! Vzbuď se prosím!!“ Jack s ní třásl, ale Sam ho nevnímala, nic nevnímala.
*Teď nebo nikdy!* rozběhl se Jack směrem k lodi.
Teal´c s Danielem byli v závěsu za nimi.
Nevěděli odkud, ale všude kolem nich létaly výstřely. Jackovi to bylo jedno, jediné na co myslel bylo to, aby Sam byla v pořádku. Skoro necítil, když ho zasáhli, ale běžel dál už byl u lodi rychle ji odmaskoval, otevřel vstupní otvor a čekal na ty dva.
Teal´c opětovával palbu, ale protože nikoho neviděla bylo to velice těžké.
Zasáhli ho, ale Teal´c dokázal doběhnout do lodi.
Daniel na tom byl hůř. Když už mu chybělo pár kroků k lodi. Trefili ho do nohy a on se skácel k zemi.
Jack na nic nečekal a vyběhl pro něj. Pomáhal mu dostat se do lodi.
„No tak Danny, přišli jsme zachránit Sam a ne tebe. Přece tady nezůstaneme.“ dotáhl ho dovnitř lodi.
Teal´c za nimi zavřel a šel k řízení.
„Padáme odsud T.“zavolal na něho Jack.
Teal´c jen uklonil hlavou vzlétl a následně vletěl do hyperprostoru.
Jack roztáhl deku, kterou vytáhl z batohu a zabalil do ní Sam.
Došel k Danielovi a pomohl mu ovázat postřelenou nohu.
„Díky….“ kývnul na Jacka „…běž k ní, já to zvládnu.“
Jack se moc nerozmýšlel a byl u Sam. Sedl si k ní a objal ji. Pořád byla mimo, Jack nevěděl jestli je to dobře nebo ne, ale věděl, že s tím nic nenadělá, protože ji nemohl vzbudit už předtím.

Všichni byli unavení, ale byli rádi, že ji mají zpět. Jack pořád seděl se Sam v náručí a když se chtěl Daniela něco zeptat všiml si, že Daniel usnul. Nebudil ho. Za to, že mu pomohl mu byl vděčný, za to, že s ním šel i když pochyboval. Byl rád, že má takové přátele. Teal´c, Daniel a Sam. Jeho nejlepší přátelé, jaké kdy měl a nejlepší lidé, které kdy poznal.
Byli rodina a teď mu docházelo, že vlastně díky Sam, díky tomu, že se ztratila, že zmizela, díky tomu jsou zase pohromadě. Sam je zachránila, i když sama zachránit potřebovala.
*Já vím, proč tě miluji.* pousmál se a taky na něj padla únava.
Teal´ca jeho symbiont vyléčil a tak mohl být na rozdíl od nich při vědomí a pokusit se je dostat domů.
A taky, že se mu to povedlo. Doletěl na Zem a ty tři vzadu nechal, aby se o ně postarala doktorka Fraiserová.

Jack nevěděl jak se dostal na základnu a nechtělo se mu o tom přemýšlet, věděl, že za to vděčí Teal´covi.
Když se probudil na ošetřovně ležel na posteli a strašně ho bolely záda. Ale ne, tak když je člověk zmožen prací. Bolely ho jen určité místa. Chtěl vědět co s ním dělali, ale nikdo nebyl okolo.
Ležel tam a snažil se určit postel, kde leží Sam, ale viděl jen Daniela, jak klidně vydechuje na posteli vedle té Jackovy.
„Doktorko?“ zavolal do ticha.
Uslyšela ho jedna sestra, která měla zrovna službu a přišla k němu.
„Co potřebujete?“ zeptala se milým hlasem.
„Kde..kde je Sam?“ to jediné ho teď zajímalo.
„Je u ní zrovna doktorka Fraiserová.“ oznámila mu pořád tím milým hlasem a ukázala směrem k plachtě, za kterou se skrývala postel.
„Jak je jí?“
„Byla na tom velice špatně, na chvíli jsme ji ztratili, ale byla silná a vrátila se.“ pokývala uznale sestra a odešla pryč.

Janet odcházela od Sam a jakmile uviděla, že ji Jack sleduje vyrazila k němu.
„Jak se cítíte?“ vzala ho za ruku a měřila tep.
„Jako, kdyby si z mých zad někdo udělal jehelníček.“ odpověděl na rovinu.
„Měl jste na sobě několik popálenin, ale podařilo se nám rány vyčistit a teď už se vám to jen hojí.“ usmála se na Jacka Janet.
„Co Daniel?“ vzpomněl si Jack, že na tom nebyl nejlíp.
„Bude v pořádku, tak jako vy i …Sam. Jen to zranění nohy, bude se trochu déle hojit, takže chvíli bude kulhat, ale jinak nic horšího myslím nebude.“ podívala se doktorka směrem k Dannymu.
„Sam?“ vyslovil jen Jack, když ho zrovna zaštípaly popáleniny na zádech.
„Ta na tom byla z vás nejhůř. Když jste ji přivezli byla v bezvědomí a nejevila žádné známky vnímání. Vzali jsme ji na sál, protože měla zlomených několik žeber.“ Janet se dívala do země.
„Ale bude v pořádku?“
„Fyzicky? Ano. Ale ještě pořád se neprobrala, takže nevím jak na tom je i duševně. To se pozná časem.“ zvedla se k odchodu.
„Díky.“ zašeptal Jack.
„Není za co, jsem ráda, že jste ji přivedli zpět.“ otočila se a odcházela do kanceláře.

Po dvou týdnech už mohli Jack i Daniel z ošetřovny, ale měli nakázáno se šetřit.
Daniel, tak jak Janet říkala, kulhal a proto, chodil s berlemi a protože ho to moc nebavilo většinou byl ve své kanceláři a něco zkoumal. Každý den se chodil dívat za Sam a pokaždé tam potkával Jacka.
Jack pořád seděl vedle její postele a čekal, kdy se na pár minut probudí. Nikdy nezůstala vzhůru déle než několik minut.
Byla smutná na všechny se dívala zastřeným pohledem, jako by si myslela, že se jí to vše jen zdá.
Jacka to ubíjelo, chtěl, aby to zas byla Sam, ´jeho´ Sam, ta usměvavá astrofyzička, kterou tolik miluje.
Pokaždé, když ze snu volala jeho jméno se slzami, které jí tekly po tváři, nemohl si pomoct a taky plakal. Modlil se ať se vzbudí, ať ji může obejmout a vzít ji domů.

Byl večer, Jack opět seděl na židli a držel Sam za ruku. Byl unavený. Všichni to na něm viděli, ale nikdo si netroufl říct mu ať se jde domů prospat.
Seděl tam hlavou opřený o její postel a spal.
Sam se probudila, stiskla mu ruku
„Jacku?“ zašeptala a Jack ji slyšel, okamžitě zvedl hlavu a s naději v očích se na ni podíval.
„Sam?“
„Jsme doma? Nebo zase jen sním?“ nebyla si jistá realitou.
„Oh Sam…“ nahrnuly se mu slzy do očí „….jsme doma.“ vydechl.
„Opravdu?“ pochybovala.
„Ano, opravdu přiletěli jsme si pro tebe a dostali tě domů.“ stékaly mu slzy po tvářích.
„Chyběl jsi mi.“ viděl v jejích očí štěstí.
„Ty mě taky. Strašně moc. Skoro jsem kvůli tobě umřel.“ přiznal Jack.
„Proč?“
„Protože tě miluji, miluji tě jak nejvíc můžu a málem jsem tě zklamal.“
„Ty jsi mě nikdy nezklamal, Jacku.“ usmála se konečně po dlouhé době.
Jack se zvedl ze židle a objal ji.
Sam se položila na polštář a zase upadla do bezvědomí.
„Tohle mi nedělej.“ vzdychl Jack.

Je tichá noc ozářená měsícem se spoustou hvězd. Muž sedící vzadu za domem popíjí pivo a na rtech se mu objevuje malý úsměv. Prohlíží si krajinu a vzpomíná na to co všechno prožil kvůli jedné ženě. Kolikrát riskoval svůj i život svých přátel, aby mohli být spolu. Kolikrát po ní toužil, kolikrát ji chtěl obejmout jen tak bezdůvodně, jen proto, aby cítil její blízkost a věděl, že není sám. Tolik ji miloval a jednoho dne ji ztratil. Ztratil ji a bezduše chodil domem. Prázdným domem. Její smích neslyšel tak dlouho, chyběl mu. Nikdy si nedovedl ani představil jak moc mu taková normální věc jako je smích bude chybět.
Seděl v tichu noci a vybavoval jsi den, kdy chtěl skončit se životem. Stál na kraji srázu a jedna jeho část křičela, že to má udělat, aby věděl jaký to bude pocit, ale ta druhá čas mu říkala nedělej to. Nestalo se tak, i když byl pevně odhodlán tak to neudělal, protože mu v tom ta žena, kterou ztratil zabránila.
Dopíjel svoje pivo, při těchto vzpomínkách se mu úsměv vytratil z tváře a vystřídal ho vážný výraz. Bylo rozhodnuto. Vstal a šel kolem domu, u vchodových dveří postavil prázdnou láhev od piva a šel k autu.
Nastartoval a jel někam pryč. Po cestě nepotkal nikoho. Nikoho, kdo by se divil na tím, kam někdo tak pozdě jede.
Byl na místě.
Zastavil a jako předtím se zhluboka nadechl. Věděl, že když to neudělá teď. Tak už asi nikdy. Pořád bude sám a nakonec umře bez přátel a bez ní, protože už nedokáže někoho pustit k sobě, tak jako ji. Nebude chtít zažít další zklamání, už ne, nechce už být sám. Vystoupil z auta a ráznými kroky mířil vpřed. Zastavil se, rozmýšlel jak to udělat. Rozhlédl se okolo, aby zjistil, že na blízku není nikdo, kdo by mu to chtěl vymluvit. Znovu se nadechl pozvedl hlavu
„Nikdy nebo navždy.“ zašeptal.
Zaklepal na její dveře a když otevřela políbil ji
„Miluji tě, Sam.“
„Já tebe taky.“
„Sam, vezmeš si mě?“ díval se jí do očí.
Sam se jen usmála a vášnivě ho políbila.
„Jestli tohle je ´ne´, tak by mě zajímalo jak vypadá ´ano´.“ usmál se Jack a vešel dovnitř.

Ta žena, kterou kdysi ztratil tady byla. Díky jemu, díky jejich velké lásce ji našel. Našel ji, aby s ní mohl být a ona, aby mohla být s ním.
Byla tady v jeho objetí a on ji už nikdy nenechal, aby ho opustila jen tak beze slova.
Konec