Tma prostupovala všechno kolem.Jack se posadil a promnul si víčka.Když se rozhlédl, spatřil Daniela jak tiše oddychuje kousek od něj.Na druhou stranu místo, kam položil Sam, bylo prázdné.Jack byl hned na nohou a vystrašeně se rozhlížel po jeskyni.

„Sam?“

Žádná odezva.

„Sam?“

Nic.

Jack sledoval jemné stopy ve vrstvě prachu a písku na zemi.Směřovaly do úzkého průlezu v zadní části jeskyně.Jack vytáhl baterku a pomalu se vydal po stopách.Prolezl do chodbičky a postupoval dál, směrem k ústí chodby, kde viděl záblesky světla.Cesta mu připomněla podivný sen, který ho tak náhle probudil.Zdálo se mu, že se propadal do temnoty, kde ho obklopoval tichý hlas, který mu říkal……..co mu to vlastně říkal.Jack si nevzpomínal.Než stačil hlouběji probrat svoje noční můry, chodba skončila a Jack se ocitl na skalní římse, odkud měl nádherný výhled na spoustu palem a neuvěřitelně pestrobarevných květů.Všemu tomu vévodil deset metrů vysoký vodopád a průzračné jezírko.Nejkrásnější pohled se mu však naskytl pod vodopádem.Stála tam štíhlá, vysoká blondýnka a byla úplně nahá.Jackovi se téměř zastavilo srdce.Pozoroval, jak jí na blonďaté vlasy dopadá proud vody, stéká pomalu po zádech až k hladině, kde splýval s ostatní masou vody.

Stál na místě se zatajeným dechem několik minut.Pak pomalu sestoupal z kamenného schodiště a neslyšně došel až k břehu jezírka, aniž by spustil oči ze Samiiných nahých zad.

Nevypadala, že by si vůbec všimla jeho přítomnosti.Jack si sundal boty i kalhoty(tričko už dávno neměl) a pomalu vklouzl do vody.Sam byla stále otočená zády a nechávala vodu bubnovat do obličeje a ramen.Jack už byl téměř na dosah.

Sam natáhla ruce do vzduchu a projížděla proudem vody.Stála tak pár minut, pak ruce zase svěsila a zajela si pravou rukou do vlasů.Voda byla tak příjemně teplá, že se jí nechtělo vůbec odejít.V jednom okamžiku se jí zdálo, že něco zaslechla, ale byla příliš líná se otočit.Pak se jí najednou kolem pasu ovinuly čísi ruce a ucítila, jak se jí do zad opřela silná hruď.V prvním okamžiku vyjekla, ale pak si uvědomila, čí ruce ji to uchopily a slastně si povzdechla.Pomalu se otočila a s úsměvem pohlédla Jackovi do tváře.Jeho ruce se ovinuly pevně kolem jejích zad a Jack si Samiino nahé tělo přitiskl k sobě.Sam měla pocit jako by přešla z jednoho krásného snu do dalšího, ještě hezčího.Nikdo z nich neřekl ani slovo.Sam se Jackovi znovu zadívala do hlubokých očí.Na okamžik zahlédla v jeho pohledu záblesk čehosi nepřirozeného.Tento pocit však zahnaly Jackovy ruce posunující se po Samiiných zádech nahoru přes lopatky a ramena až ke krku.

Sam se ještě víc přitiskla Jackovi na hruď.Cítila teplo jeho těla a připadala si jako v sedmém nebi.Na tento okamžik čekala už celou věčnost.Tak dlouho ukrývala své city.Cítila jak celé její tělo hoří pod jeho doteky.Toužila ho konečně políbit.Cítit chuť jeho rtů proti jejím.Naklonila se a stoupla si na špičky.Jack však nereagoval, jak čekala.Místo jeho rtů cítila jeho pevné dlaně, jak se sevřely kolem jejího hrdla.

Sam se rozšířily oči.Zmateně hleděla na Jacka a pátrala po vysvětlení.Jeho tvář nyní hyzdil nevraživý pohled plný nenávisti a zloby.Jeho ruce sevřely její krk tak pevně, že se zalkla a nemohla popadnout dech.Postřehla, jak se celé jeho tělo napjalo těsně před tím, než ji celou svou vahou zatlačil pod hladinu.Sam bezmocně máchala rukama ve vodě a několikrát udeřila Jacka do rukou.Pak popadla jeho dlaně a snažila se je odtrhnout od svého krku.Nezbýval jí čas přemýšlet, proč to Jack dělá a tak se jen zoufale snažila vyprostit se z jeho sevření.Pomalu cítila, jak jí z plic uniká i poslední zbytek vzduchu.Před očima se jí zatmělo.Věděla, že každým okamžikem omdlí a pak …….Z posledních sil prudce vykopla nohou a zasáhla Jacka mezi nohy.Stisk jako na povel povolil.

Sam lapala po dechu jako divá.Vykašlávala zbytky vody z plic a snažila se najít rovnováhu na kluzkých kamenech.Najednou už jí to místo nepřipadalo tak dokonalé.Křik ptáků začal být nesnesitelný, voda byla studená jako led.Sam se najednou zatočila hlava a plácla sebou do vody na břehu. ´Uklidni se !Uklidni se!´ říkala si v duchu a zhluboka se nadechla.Teprve teď si s hrůzou začala uvědomovat, co se stalo.Prudce vyskočila ze studené vody a zběsile se rozhlížela po Jackovi.Zahlédla jeho tělo nehybně plout na hladině jezírka asi deset metrů od břehu, kam ho zanesl pomalý proud.Chvíli ho pozorovala, jestli se nepohne.Když se nic nestalo, rychle přeběhla k nízké skále a ve spěchu na sebe hodila tričko a kalhotky.Pak se znovu vrátila k vodě.Její srdce křičelo, aby se rozběhla do vody a pomohla Jackovi na břeh, její mozek ale naopak nabádal k ostražitosti.Pořád měla v živé paměti jeho silné ruce, ovinuté kolem jejího krku.Při tom pomyšlení se otřásla.Vzpomněla si však ještě na něco.Na pistoli ve své ruce, která Jacka málem připravila o život.Rozběhla se do vody a začala se brodit po proudu k nehybnému tělu.Tričko bylo prakticky okamžitě nasáklé vodou a Sam připadalo, že váží nejmíň tunu.Nakonec musela plavat, neboť už nedosáhla na dno.Uchopila Jackovu paži a zatáhla směrem k sobě.Zdálo se, že se téměř nepohnul.S vypětím všech sil ho převrátila a uchopila pod krkem.Pak začala kopat nohama.Jeho tíha ji táhla ke dnu.Snažila se špičkami prstů na noze dosáhnout na kameny.Když se jí to konečně podařilo, byla už na pokraji sil, vyčerpaná a unavená.Posledních 24 hodin bylo jako zlý sen.Z jednoho problému do druhého.Naposledy kopla nohama a konečně Jacka pustila.Ale jen na okamžik, aby si alespoň částečně vydechla.Pak ho popadla za ruce a táhla na břeh, dokud si nebyla jistá, že ho proud již nemůže odnést.Pak ztěžka poklekla vedle Jackovy hlavy.Prsty chytila jeho nos a naklonila se aby vpravila do jeho plic trochu vzduchu.Pak následovala masáž srdce.Po třetím pokusu už Sam necítila žádnou zlobu.Nyní ji nahradil strach o Jackův život.Sam si uvědomovala, že začíná panikařit.Myšlenky jí v hlavě horečně vířily.

Nyní už se začala její panika drát na povrch.Vehnala jí do očí slzy a do paží nečekanou sílu.Znovu několikrát zatlačila dlaněmi na Jackovu hruď a sehnula se k ústům.Když vdechla vzduch zdálo se jí, že cítila pohyb.Zvedla hlavu a s úlevou sledovala, jak se z Jackových úst valí voda.Začal kašlat a Sam ho jemně obrátila na bok.Ve stejný okamžik propukla v pláč.Slzy se jí nezadržitelně valily ze zarudlých očí.

Jack vykašlal poslední zbytky vody a začal se kolem sebe rozhlížet.Stromy, křik ptáků.Okamžitě ho zaujala Sam, sedící jen několik desítek centimetrů od něj a tisknoucí si skrčená kolena k tváři plné slz.Protřel si prsty  oči a posadil se.

„Sam?Jste v pořádku, já, já…..co se stalo?“Jack si toho moc nepamatoval, ale měl nepříjemný pocit, že provedl něco zlého.Natáhl ruku k Sam, ale ta ucukla a vyskočila na nohy.Byl ještě zmatenější.Sam přestala plakat a mlčky si ho měřila pohledem.Chtěl něco říct, ale nedostávalo se mu slov.Byl v šoku stejně jako ona.Jenže ona věděla, co se stalo.

„Sam, prosím, co se stalo.“Naléhal Jack.Než stačila jakkoliv reagovat, ozval se ze skalní římsy Danielův nervózní hlas.

„Jste tam dole v pořádku?“Daniel těkal pohledem ze skoro nahého Jacka k viditelně rozrušené Sam.Nechtěl si představit, co se tu muselo stát.Uvažoval, jestli by byl Jack schopný Sam nějak ublížit.Stejně rychle tu myšlenku zavrhl, nedokázal si představit, že by Jack mohl Sam zkřivit byť jen jediný vlásek na hlavě.Věděl, že by radši sám umřel.

Sam s velkým odstupem Jacka obešla a vyběhla po kamenných schodech nahoru k Danielovi.Pak kolem něj proklouzla a zmizela v tmavé puklině.To vše bez jediného slova.

Daniel se nechápavě podíval na Jacka, ten byl však myšlenkami úplně jinde.

„Jacku, vysvětlíš mi, co se tu stalo!?“

„To bych rád Danny, to bych rád.Ale nemám ponětí.Naposled si pamatuju, že jsem vlezl na tu římsu a pak už nic.Myslím, že mi zas zachránila život.“dodal s nuceným úsměvem.Nebylo v tom však ani za mák humoru.Dobře si uvědomoval, že dnešek se do jejich životů zapíše jako hodně černý den.

Jack se pomalu oblékl a posbíral Samiiny věci, zatímco se Daniel s úžasem rozhlížel po jeskyni.Pak vylezl po schodech, prosmýkl se kolem Daniela a stejně jako Sam zmizel v temnotě.Daniel jen pochybovačně zakroutil hlavou a vyšel za ním.

Sam se choulila v koutě temné jeskyně a poslouchala své zběsile bušící srdce.Pomalu se začala uklidňovat.Její myšlenky proudily všemi směry a pokaždé když zavřela oči, viděla Jacka, jak jí tiskne krk.Nebo Jacka, jak leží bezvládně na zemi a utíká z něj život.Když se její tep trochu zklidnil a ona začínala mít pocit, že už je vše zase v pořádku, poprvé začala střízlivě uvažovat o předešlých událostech.Začala zkoumat jednotlivé alternativy.Ihned ji napadlo, že se Jackovi dostal do hlavy  stejný hlas  jako jí.To by vysvětlovalo jeho agresivní chování.S tímhle vysvětlením byla spokojená, ani na okamžik si nemohla připustit, že by to Jack udělal sám od sebe.

V tu chvíli se z průrvy vynořil Jack s jejími věcmi v náručí.Ve tváři měl ztrápený výraz a Sam úplně zapomněla na ponuré myšlenky.Nyní si byla téměř jistá, že on za to, co se stalo, nemůže a byl stejnou obětí, jako ona.Nebo si to alespoň namlouvala.Možná aby ospravedlnila tu střelbu.Takže teď už si byli kvit, napadlo ji.Ihned se však za tu myšlenku zastyděla.

Jack pomalu došel k ní a natáhl před sebe ruku s oblečením.Udržoval si odstup, to věděla.Najednou se v ní vzedmula vlna lítosti.Vstala  a uchopila zbytek svršků.Jack se nuceně usmál a vrátil se do středu jeskyně, kde už se posadil i Daniel.Oceňovala, že se jí nevyptával.Vlastně ani nevěděla, co by měla říct. ´Víš Jacku, chtěl si mě utopit, ale to je v pohodě, protože já vím, že tě k tomu donutil ten hlas.´ by asi neznělo zrovna normálně.Oblékla si kalhoty a projela vlasy dlaní.Byla neuvěřitelně unavená, ale měla strach, že když usne, stane se zase něco hrozného.Došla proto k ostatním a posadila se.Chvíli mlčky seděli, než ticho prořízl Danielův hlas.

„Nechci být nijak vlezlý, ale nechtěli byste mi vysvětlit, co se tam dole stalo.Vypadáte jako po pohřbu.“Při těch slovech sebou Sam nepatrně trhla a Jack vypadal poprvé v životě hluboce zamyšlený.Po chvíli zavřel oči a svraštil čelo.

„No tak nic.Dejte mi vědět až přijdete k rozumu.Já jdu ještě spát.Později musíme probrat náš aktuální problém, čímž není vaše absence humoru, ale tahle pekelná díra.“S těmi slovy se Daniel zvedl a odkráčel si znovu lehnout.Sam se v duchu pousmála nad trefným pojmenování tohohle místa.A nemyslela tím jen jeskyni, ale celou planetu.Napadlo ji, že sem nikdy neměli  chodit.Rozhodla se, že až se vrátí na základnu, musí nadobro vymazat adresu téhle  planety z počítače.Jestli se vrátí.

„Viděl jsem tě pod vodopádem…..“nastálé ticho přerušil Jack. „…..vlezl jsem do vody a tys mě objala…..nechtěl jsem to……ale ten hlas….panebože!“Jack otevřel oči a pohlédl do těch Samiiných.Bylo jí jasné, že si vybavil i zbytek.Chtěla něco říct, ale najednou vůbec nevěděla, jak začít.Jack zahanbeně sklonil hlavu a na prašnou podlahu ukápla jediná slza.Bylo na něm znát vyčerpání.Sam se naklonila a položila mu na rameno dlaň. „Já vím, že jste mi nechtěl ublížit.I mě ten hlas donutil, abych dělala hrozné věci.Vždyť jsem vás postřelila.“Sam soucitně pohlédla na jeho lítostivý výraz. „Opravdu mě to mrzí.Nikdy bych….Nemohl jsem tomu zabránit.Jako bych to nebyl já.Bylo to jak špatnej film.“Znovu se zahleděl do země.Sam měla stále ruku na jeho rameni a nyní se přisunula blíž a objala celou jeho paži jako záchranou bóji v bouři.Cítila se znovu bezpečně v jeho blízkosti.Opřela si čelo o Jackovo rameno a povzdechla si.Jack ji pohladil po ruce a zahleděl se k tmavé průrvě.

„Chci jít domů.“Sam to pronesla tak tiše, že ji Jack téměř nerozuměl.Neměl pro ni žádnou odpověď.Cítil, že jedna jeho část už doma je.Pro Jacka byl domov tam, kde byla ona.S hrůzou si uvědomil, že mnoho nezbývalo a ztratil by ji navždy.A navíc svou vinou.Pořád nedokázal pochopit, že se tomu hlasu nevzepřel.Že ho jednoduše nevytlačil z hlavy.Ale bylo to tak těžké….. .Stále cítil její jemnou kůži mezi prsty.Otřásl se.Cítil se tak provinile, jako nikdy.Snažil se ukonejšit myšlenkou, že teď už je všechno v pořádku a on už nikdy víc nepodlehne tomu příšernému hlasu.

Od chvíle, kdy si vše vybavil mu vrtalo hlavou, čí hlas to byl.Byl mu povědomý.Jako by ho celé roky neslyšel a  bez tváře si ho nedokázal zařadit.

„Sam?“

„Hm?“

„Když jste slyšela ten hlas, komu patřil?“

Sam otevřela oči a chvíli přemýšlela.Vybavila se jí chodba a pistole.Pak i ženský hlas, jak jí našeptává, aby vystřelila.

„Nevím.Snad jsem ho už slyšela, ale za nic na světě si nemůžu vzpomenout kde.“

„I mě byl povědomý.“

„Ale nechme to být.Nechci už na to myslet.Spíš bychom měli jít spát.“

„Jo jo, spát.Tím to začíná!Já radši zůstanu vzhůru.Pro jistotu.“

„Jak myslíte plukovníku, ale dřív nebo později stejně usnete.“

Sam si složila bundu do malého uzlíčku, aby si podepřela hlavu.Pak se natáhla jen kousek od Jacka a zavřela napuchlé oči.Spánek se dostavil téměř okamžitě.

Jack se na ni hodnou chvíli díval, jak tiše oddechuje a při tom pocítil obrovskou úlevu, že je alespoň pro tentokrát v pořádku.Jenže jak dlouho budou ještě schopni čelit nástrahám tohohle hrozného místa.Co když se znovu objeví ten hlas a oni nebudou mít tolik štěstí.Raději nechtěl pomýšlet na možnost, že už Sam nikdy neuvidí.Najednou měl zase příšernou náladu, která se chystala přejít v pořádnou depresi.Tu většinou zaháněl lahví dobré skotské, ale tady po ruce neměl ani obyčejnou vodu, natož alkohol.Bezmocně se natáhl vedle Sam a tiše vdechoval její vůni.Po několika minutách ho spánek i přes veškeré obavy pohltil a Jack usnul velice neklidným spánkem.Žádný hlas však jeho mysl nenavštívil.

Víčka měl těžká a bolelo ho celé tělo.Pomalu otevřel oči a rozhlédl se po šedivé místnosti bez oken.Kovová deska, na které ležel příjemně chladila, ale pevná pouta kolem zápěstí a kotníků už nijak přívětivě nevypadala.Když pořádně otevřel oči, všimnul si Tiel´c kovového stolku nalevo, na kterém ležela úzká čelenka.Kromě něj zde byla už jen vysoká skříň v rohu, také z kovu.

Všude panovalo hrobové ticho.Tiel´c pohlédl na své tělo.Otvor ve tvaru X i se svým obyvatelem byl stále na obvyklém místě, stejně jako ostatní části těla.Tiel´c nezaznamenal ani žádné zranění, kromě ostré bolesti ve spáncích.

Tiel´c se snažil rozpomenout na předešlé události.Myšlenky měl však úplně zmatené, jako po pořádném tripu (přestože toto přirovnání ho jistě nenapadlo).Naposledy si vybavoval změt chodeb, podivné hlasy a výjevy.Pak jen neurčité vjemy a nekonečnou bolest hlavy.

Rozhodl se zaměřit raději na osvobození.Než však stačil vymyslet alespoň počáteční hloupý plán, za jeho hlavou se otevřely dveře, do té doby chytře skryté jeho zrakům.Do místnosti vstoupila Kara a dva další muži.Tiel´c zavřel oči a předstíral bezvědomí.Cítil jak kolem něj někdo prošel.Později zjistil, že to byla Kara.

„Sundejte mu pouta!“rozlehl se místností Kařin hlas.Díky rozloze místnosti a absenci překážek se její hlas ještě pár vteřin rozléhal, než tiše zanikl.Byl to mrazivý pocit prázdnoty, který jakoby se postupně přeléval kolem Tiel´ca jako mlha.

První ruka byla volná, ale Tiel´c se neodvažoval pohnout.Vyčkával na vhodný okamžik.

Když zmizela i zátěží na nohách a Tiel´c ucítil Kařin dech jen několik centimetrů od obličeje, rozhodl se jednat.

Hbitě se vymrštil a popadl Karu pevně pod krkem až vyjekla.V její ruce se zahlédl koutkem oka jehlu, proto neváhal a její drobnou ruku pevně stiskl, aby jí hned nato přitiskl špičku jehly k jemné kůži na krku.

Oba strážní byli jeho výpadem tak konsternováni, že jim trvalo hodnou chvíli, než zareagovali a vytasili zbraně.To už však mířili akorát na Kařinu hruď.

„No tak dělejte!Zastřelte ho!“vyjekla Kara, ale vzápětí si uvědomila, v jak nevýhodné je pozici.Rozhodně si nepřála mít v krku zabodnutou jehlu, nebo dostat zásah zbraní své ochranky.

„Odhoďte své zbraně.“Pronesl nahlas Tiel´c.Když se stráže k ničemu neměly, přitlačil na jehlu.Ta na povel zajela do Kařina krku a způsobila jí tak nemalou bolest.Tekutina ve stříkačce zatím zůstala jako výhružka.Kara věděla, že pohybem si způsobí jen další bolest, a tak poraženě vzdychla a nařídila strážím, aby své zbraně odhodili na zem.Ti tak po krátkém váhání učinili.

„A teď mě doveď k mým přátelům!“Pronesl Tiel´c stále ještě docela klidným hlasem.Nemohl vidět Kařinu tvář, ani stín, který po ní přelétl, když pomyslela na hrůzné důsledky, které bude tato její chyba mít.Začala usilovně hledat nějaké východisko, jen aby nemusela vše přerušit.Pak ovšem ucítila další bolest, to když se jí jehla zaryla hlouběji do krku a Tiel´cův palec se nebezpečně usadil na plastovém stlačidle stříkačky.

„Tak dobře!Jen vytáhni tu jehlu!….Prosím.“spustila žalostným tónem Kara.Doufala, že ho tak ukolébá.Tiel´c po několika nekonečných vteřinách jehlu vytáhl a postrčil Karu směrem ke dveřím. „Ustupte do rohu.“přikázal strážím.Ti uposlechli a vzdálili se.

Tiel´c chvíli usilovně přemýšlel, pak došel k jedné ze zbraní, stříkačku stiskl mezi zuby a opatrně se sehnul.Pevně uchopil zbraň a přitom doufal, že Kara neudělá nějakou hloupost.Ta však jen poslušně poklekla a posléze zase vstala, tak jak ji vedla Tiel´cova paže, pevně ovinutá kolem krku.

Tiel´c se v duchu rozhodoval, co se strážemi a nakonec usoudil, že představují příliš velké riziko.Ztlumil účinek zbraně na minimum a doufal, že funguje jako zakniaktel(nikdy si nezapamatuju, jak se to píše!-pozn.autora)- první rána omráčí, až druhá zabije.

V očích obou mužů se zračilo poznání.Mladší z nich pevně semknul víčka a zaťal ruce v pěst.Pak jen zaslechl zasvištění a zvuk dopadu něčeho těžkého na zem.Ještě než ho zasáhla druhá rána, omdlel.

Tiel´c obrátil hlaveň ke Kařině krku a postrčil ji kupředu.Opět nemohl viděl chmury v jejím obličeji, které však nevyvolal osud jejích strážců, nýbrž vidina konce jí samotné.

Postupovali chodbami a Kara schválně zahýbala špatně v naději, že ji snad cestou něco napadne.Nenapadlo.

„Přestaň nás zdržovat a hned mě zaveď k přátelům!“vyštěkl Tiel´c, unavený z bloudění chodbami.Pomalu mu docházela trpělivost.Měl sto chutí Karu na místě omráčit, či dokonce zabít.Nebyl si jistý, kde se v něm takový hněv bere, ale bez ohledu na zoufalost situace si musel zachovat chladnou hlavu.Výhružně přitlačil hlaveň na její krk a doufal, že to zabere.Zabralo.

Vynořili se v široké chodbě, z níž vedl jediný východ.Vysoké dvoukřídlé železné dveře.Tušil, co se za nimi skrývá.A nemýlil se.

Když zatlačil na pravé křídlo a kolem se rozlehlo slabé zadunění, objevila se před nimi známá silueta obrovského stroje.Tiel´c protlačil Karu dovnitř a v nastálém šeru si rychle přivykl.Zjistil že přístroj teď vypadá jinak.Celá kopule byla uzavřena, žádný vchod do středu jako minule.Přístroj nyní připomínal spíše střechu nějaké budovy, jakoby zapuštěné do země.Prošli podél stěny kupole, až se ocitli u ovládacího panelu.Tiel´c stále nevěděl, co čekat, ani kde se zbytek SG-1 nachází.Cosi mu ale říkalo, že mohutný stroj s tím má jistě něco společného.

Uvolnil sevření kolem Kařina krku a postrčil ji k panelu.Kara se k němu otočila a chvíli si zírali do očí.

„Kde jsou?“

„Uvnitř!“Kara kývla hlavou ke kopuli.Tiel´c nevěděl jestli je to dobré, nebo špatné.

„Pusť je ven!“Stále jí mířil na hruď, ale Kara se nepohnula. „Nejde to!“vyštěkla. „Pusť je ven!“nedal se Tiel´c. „Říkám, že to nejde, i kdybych chtěla.Když to teď přeruším, zemřou.“Teď lhala.Neměla jinou možnost.Nemohla dopustit, aby zničili hru.

„Pusť je nebo zemřeš!“nyní Tiel´c téměř křičel.Namířil jí hlaveň na hlavu a přistoupil o krok blíž.Kara se tvářila zmateně.Jakoby vedla vnitřní souboj.Na okamžik jí blesklo hlavou, že by mohla ty lidi pustit a oni by jí snad zbavili jejího krutého pána.Ne, nemohla zradit, nemohla zklamat!Na druhou stranu, jakou šanci má, jestli je nepustí.V Tiel´cově tváři viděla hněv a nepochybovala, že ji zabije, jestli odmítne pustit jeho přátele.

„On mě zabije, když je pustím.“zašeptala.Do očí se jí hrnuly slzy. „Kdo tě zabije?“zeptal se Tiel´c o poznání mírnějším hlasem, zmatený její náhlou změnou.

„On.Můj pán….Nemůžu je pustit!“zavzlykala.

Tiel´c viděl zoufalství v jejích očích.Najednou mu jí bylo líto.Zdálo se, že krutá jízlivost se zcela vytratila.Byl přesto opatrný a zbraň stále v pohotovosti.

„Okamžitě je pusť!“znovu začal naléhat, doufaje, že ji teď zlomí.Kara si setřela slzy a pohlédla na přístroje na panelu.Pak se zahleděla na Tiel´ca.Teprve teď si uvědomila, jak se jí projasnila mysl.Všechno nyní vypadalo jinak.Krutě.Nechápala a pak jí to najednou došlo.Nevzala si svou pravidelnou dávku upraveného criminu.Pocítila slabost v nohou.S hrůzou si uvědomila, že je pozdě.

Tiel´c sledoval, jak se na Kařině obličeji střídají výrazy.Když zamyšlená grimasa přešla do tiché hrůzy uvědomil si, že se Kara úplně zbledla a roztřásla se jí kolena.O vteřinu později se sesunula k zemi.Tiel´c ji několik dalších vteřin pozoroval, snažil se pochopit, co se stalo.Pomalu přistoupil k jejímu nehybnému tělu a nohou do ní lehce strčil.Žádná reakce.Ostražitě se sehnul a nahmatal puls.Žila.

Chvíli se rozhodoval, než přistoupil k panelu a začal zkoumat jednotlivé kontrolky a tlačítka.Po chvíli to vzdal a posadil se.Zády se opřel o zeď kopule a sledoval nehybnou Karu.Zoufalost v něm narůstala každou vteřinou.Kdykoliv dovnitř mohli vpadnout další Kařini ochránci.

Po dalších několika minutách se Tiel´c zvednul a odkráčel ke Kaře.Zlehka ji uhodil do tváří v naději, že se probere.Chvíli se nic nedělo, ale pak se její víčka zachvěla a ona otevřela oči.Na okamžik se zdálo, že znovu omdlí, ale Kara se zapřela na loktech a znovu pohlédla do hlavně thalasské zbraně.

„Prosím.“Její prosba zněla jinak, než všechno, co od ní Tiel´c dosud slyšel.Byla upřímná. „Nechtěla jsem nikomu ublížit.Je to příliš složité, nemáme času na zbyt.Musíme dostat vaše přátele ze stroje, jinak jim hrozí nebezpečí.“

Náhlá ochota z její strany byla Tiel´covi podezřelá, ale při zmínce o nebezpečí nechal Karu, aby přešla vratkým krokem k panelu a začala mačkat všelijaká tlačítka.Neměl na vybranou.Nyní musel svěřit život svých přátel do jejích rukou.A to se mu ani za mák nelíbilo.

Tiel´c už, už čekal, že všechno kolem exploduje, nebo se do haly nahrne stovka stráží, takže když se ozvalo zaskřípání kovu, skoro nadskočil.Kara tiše sledovala, jak těžké ocelové pláty mizí kdesi v podlaze a odkrývají tak střed kopule, kde byly do kruhu sestaveny kovové stoly, jako v pitevně, na nichž spočívala nehybná těla sedmi lidí.Všichni měli na hlavě kovové čelenky a dívka s tmavými vlasy, kterou Tiel´c nikdy dřív neviděl, sebou několikrát škubla.Kara přejela všechny kajícným pohledem a stiskla ještě několik tlačítek.Pak ještě pohlédla na Tiel´ca a vkročila do útrob přístroje.

Jednomu po druhém postupně sňala čelenky a vrátila se k panelu.

„Jsou v pořádku?“zeptal se Tiel´c nervózně.Kara přikývla a dál upřeně sledovala panel.

„Myslím, že ano.“řekla nakonec.Tiel´c se vydal ke stolům, nehledě na nebezpečí, kterému se vystavoval, když nechal Karu bez dozoru.

Jack měl pocit, že se vznáší.Nejdřív ho napadlo, že je mrtvý.Pak ale ucítil ostrou bolest ve spáncích a ta ho ujistila, že je stále na živu.Uvědomil si, že s ním někdo třese.Tma kolem něj se začala pozvolna rozplývat a okolní tvary začaly být ostřejší.Pak začal rozeznávat snědý obličej, který na něj shlížel. „Tiel´cu!“dostal ze sebe s námahou.Přítel mu pomohl posadit se.Ospale potřásl hlavou a znovu se ozvala bolest ve spáncích.Začal si uvědomovat, kde je.Kupole, šedé zdi.Rozhlédl se kolem sebe a spatřil dalších šest lidí v různém stádiu probouzení.Co ho však znepokojilo byla Kara, tiše stojící opodál, jak se s ustaraným výrazem rozhlíží kolem sebe a střídavě kontroluje hlavní vchod a ostatní přítomné.

Najednou se v něm vzedmula vlna vzteku.Vrávoravě se postavil a hned, jak nabral rovnováhu, vyrazil rázným krokem ke Kaře.

Ta byla jeho náhlým pohybem vyvedena z míry a než stačila jakkoliv zareagovat držel ji Jack pevně za ramena a třásl s ní, jako s onucí.

Tiel´c zachytil náhlý pohyb, když se skláněl nad Danielem a pomáhal mu posadit se.Nejdřív si myslel, že Kara se na někoho z nich vrhla, ale když tím směrem pohlédl, spatřil Jacka, jak se žene k bezmocné Kaře a hrubě s ní třese.Ihned se k nim rozběhl, to už ale Jack častoval Karu hrubými nadávkami a znovu s ní třásl.

„Co si to s náma sakra provedla?!“Jack byl nepříčetný a snažil se vybít si svůj vztek.Že se Kara bezmocně otřásá vzlyky a slzy jí máčejí tuniku, to si uvědomil až, když ho Tiel´c zezadu od Kary odtrhl a ona padla k zemi.

Všichni ostatní už byli plně při vědomí a nyní beze slov sledovali scénu před nimi.Jack se pomalu uklidnil a vrátil se ke stolu.Vztekle praštil pěstmi do kovové desky a při tom zachytil Samiin nechápavý výraz.Při pohledu do jejích krásných očí z něj vztek pomalu vyprchal.Sam slezla ze svého stolu a popošla k Jackovi.Tiše položila svou ruku na jeho a po dlouhé době se usmála.

Tiel´c se sehnul ke Kaře a jemně ji uchopil za paže.Zdálo se mu, že je lehká jako pírko.Kařiným tělem stále otřásaly vzlyky a Tiel´covi se zdálo, že se znovu sesype.Kara se místo toho pevně přitiskla na Tiel´covu hruď a prsty téměř zarývala do jeho zad.

„Promiň!“zašeptala Kara, aby to slyšel jen Tiel´c.Pak se prudce odstrčila a v její ruce se zaleskla čepel nože, který ukrývala v botě.Sam tiše vykřikla a Jack se vrhnul na pomoc Tiel´covi.Ten se však ani nehnul.Jen tiše pozoroval, jak čepel pronikla do Kařina břicha.Kara se beze slov skácela k zemi a krev se pomalu řinula z rány a tvořila tak lesklou hladinu, ve které se odrážel vrchol kopule.

Nikdo nepromluvil ani se nepohnul několik nekonečných minut.Všichni byli otřeseni událostmi posledních několika dní natolik, že i když měl každý na Karu vztek a někteří ji přímo nenáviděli, nikdo neměl z její smrti pocit zadostiučinění, natož pak radost.

Jako první se pohnul Jack.Otočil se na Sam a pak vyšel z kopule a pátral očima po přítomnosti nepřátel.Pomalu ho následovali i ostatní.Nikdo nepromluvil, skoro jako by měli strach, že zvuk hlasu může spustit nějakou další pohromu.Poslední zůstal v kopuli Tiel´c a stále hleděl na Kařino tělo.Všichni leknutím nadskočili, když ticho prořízl jeho hlas. „Musíme ji pohřbít.“Pak se sehnul a vzal Kařino tělo do náruče.Jack se probral jako první.

„Zbláznil ses?Nech ji tady, ať si ji pohřbí ti její poskoci!“

Tiel´c jako by jeho slova neslyšel.Vystoupil z kopule a ušel několik dalších kroků, než se na ostatní s kamenným výrazem otočil. „Musíme jít.Brzy se tu určitě objeví stráže.“pronesl stejně bezbarvým hlasem jako předtím.

„Další důvod nechat ji tady!“nedal se Jack, i když si uvědomoval hloupost svých argumentů.

„Plukovníku, Tiel´c má pravdu.Jestli ji tu necháme, půjdou po nás jako psi, takhle máme alespoň výhodu, že nebudou vědět, co s námi je.Snad.“dodala tiše Sam.

Přestože měla Sam na Karu vztek, uvědomovala si, jaké důsledky by mělo, kdyby nechali Kařino mrtvé tělo jen tak na podlaze.Do debaty se už zapojili i ostatní.Daniel samozřejmě místo o Kařině těle spekuloval o tom, kde celou dobu vlastně byli a co je tajemný přístroj vlastně zač.Odvážné nápady mu předkládala Abby, se kterou si s Danielem padli do oka.Představila mu tři zbylé souputníky jako Michaela, Ricka a Sandru.Zevrubně mu stačila vylíčit jejich zoufalý útěk a zrovna když se Daniel chystal začít vyptávat na jejich schopnosti ozval se ostrý Jackův výkřik „Ticho!“

Všichni naráz ztichli a zaposlouchali se do nastálého ticha.Jack si nejdřív myslel, že se mu to jen zdálo, ale zrovna, když chtěl ohlásit planý poplach, hlavní brána se rozletěla do kořán.Všichni zatajili dech v očekávání armády thallasských strážců.Ve dveřích se skutečně objevila malá armáda, nikoliv však thallasanů, nýbrž členů SG-týmů.Jack, Sam, Daniel i Tiel´c nevěřili svým očím.Všichni čtyři pocítili neuvěřitelnou úlevu a Jack se rozběhl vojákům v ústrety.Prvního z nich, majora Willise, objal a nijak se nestaral o nechápavé pohledy svého týmu ani ostatních.

„Ani nevíte, jak rád vás vidím.“pokřikoval Jack a plácal po ramennou každého, na koho narazil.

Sam se neubránila úsměvu.Věděla, že Jack blbne jen aby všem kolem zvednul náladu a byla ráda, že to dělá.Věděla, že ať už na Thallasse zažili cokoliv, teď už to bude jen lepší.Možná se nikdy nedozví, jak to všechno vlastně bylo, ale jediné, co chtěla bylo jít domů.

„Když jste se tak dlouho neozvali, generál Hammond poslal všechny dostupné týmy na záchrannou misi.“vysvětloval Jackovi a ostatním velitel SG-2.

„Jak dlouho jste nás nemohli kontaktovat?“vyzvídala Sam. „Generál poslal náš tým hned druhý den, co jste se neozvali.Jenomže jsme našli jen ty vesničany, kteří prý o vás nic nevědí.Bylo nám to podezřelé a když jsme našli část vaší výzbroje, trochu jsme na ně přitlačili.Generál Hammond poslal další posily a vydali jsme se vás hledat.Zavedli nás sice do téhle budovy, jenomže na nějakou mapu zapomněli.Bloudíme tu už víc jak týden.“

„Týden?“zvedl Jack nechápavě obočí. „Měl jsem za to, že tu nejsme víc jak dva dny.“Ještě chvíli rozmlouvali o situaci a pak Jack zavelel k odchodu.Sam a Daniel však byli jiného názoru.

„Pane, nemohli bychom tu ještě zůstat a prozkoumat ten přístroj,Je to přece velká záhada, kde jsme celou dobu byli!“

„Cože?Zbláznila jste se majore?Chci být odtud co nejdál to jde a je mi upřímně fuk, kde jsme byli!“

„Ale plukovníku!Vždyť můžeme získat cenné informace a znalosti.“Sam se nenechala odbýt.Její touha po poznání převládala nad touhou po teplé sprše a posteli.

„Už jsem řekl, odcházíme!To je rozkaz, majore!Když po tomhle místě tak toužíte, můžete se sem vrátit později.Teď jdeme domů!“

Sam se tvářila uraženě a Daniel se i přes odpor k Jackovu rozhodnutí raději neozýval.

Měli před sebou dlouhou cestu na povrch a jediným vodítkem byla provizorní mapa, sestavená několika důstojníky.Vody i jídla povážlivě ubylo už při cestě SG-týmu sem, takže zásoby zbývaly na jediný den.Nikdo ale nepředpokládal, že by se v útrobách bludiště nějak zdrželi.Kupodivu všude vládl optimismus.Důležité byly přece zachráněné životy.

Mapa se ukázala jako celkem slušná pomůcka, díky níž byli u východu za několik hodin.Jacka i ostatní členy SG-1 udivilo, že cestou nepotkali žádné stráže.Major Willis jim vysvětlil, že všichni vesničané se ještě před vstupem týmů do budovy někam stáhli.Tvrzení se ukázalo jako pravdivé hned jak vyšli ze dveří budovy.Nikde v dohledu nebyl jediný vesničan ani stráže.Náměstí zelo prázdnotou.Daniel vyjádřil obavy nad takovým jevem. „Nemyslíte, že měli pádnější důvod se někam ukrýt, než jen strach z naší možné odvety?!“

Všichni se nad touto úvahou zamysleli a Tiel´c si vzpomněl na Kařina slova o svém pánovi.

„Kara říkala, že když vás pustí z toho stroje, stihne ji trest jejího pána.“pronesl Tiel´c nenuceným tónem.Jack se zamyslel a pak řekl : „Alespoň už víme, proč spáchala sebevraždu.“Nikdo jeho slovům tentokrát neodporoval.Znovu se dostavila ostražitost a Jack šel upozornit ostatní týmy.

„Nejhorší je, že nemáme ponětí, jestli nějaké nebezpečí opravdu hrozí.Ta nevědomost mě děsí víc než cokoliv jiného.“Pronesla Sam polohlasem k Danielovi.Ten jenom pokýval hlavou a stále se rozhlížel po okolí.

Seděli na náměstí ještě několik dalších minut, než Jack zavelel k odchodu.Všichni se zvedli a začali pochodovat k bráně.

Cesta trvala slabou půlhodinku.Slunce pálilo a všichni začali pociťovat únavu.Když  se na vrcholu kopce začala rýsovat silueta brány, všem se výrazně ulevilo.Členové SG-1 však byli zároveň překvapeni, neboť brána byla na úplně jiném místě, než, když přišli a také krajina byla o poznání jinačí.Nikdo to však nerozebíral.Nikdo už nic nerozebíral.Všechny zaujala jiná scenérie.

…pokračování příště…