Titul: Kde jsi?
Autor: Nikol088 (velké dík patří Hajdy, která mi v určitých pásážích dosti pomohla)
Překladatel: -/-
Žánr: Drama/romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Záchrana Sam

__________________________________________________________

Pondělí 08:30 na základně:
Jack sedí znuděně v Danielově kanceláři přeplněné nejrůznějšími artefakty a hází si tenisovým míčkem o zeď polepenou náčrty a plány. Daniel pracuje na nejnovějším objevu přineseném SG-5 z nedávné mise na P3S-451 a snaží se rány ignorovat. Po každém úderu přimhouří naštvaně oči a v duchu začne počítat.
„Jacku!“ Vykřikne už dost nasupený.
„Danieli?“ Osloví ho provokativně a znovu hodí tenisákem po zdi. Daniel se jen zhluboka nadechne, otočí se na O’Neilla a pravý: „Musím se soustředit! Bolí mě hlava! Mohl bys toho nechat?“ Šlehne po Jackovi výhružným pohledem.
„Chceš pomoc?“ uculí se, zvedne se ze židle a jde se podívat co Daniel vlastně dělá. Chvíli si prohlíží stůl plný neznámých symbolů a pak si sedne na jeho okraj. 
„Chceš mi pomoc? Jestli dokážeš tohle vyluštit, tak ti do konce života budu sloužit.“
„Myslel jsem spíš, jestli nechceš pomoc někoho sehnat,“ prohodí s úsměvem na tváři a seskočí ze stolu. Sedne si na vedlejší křeslo a začne se točit. Jenže židle vyluzuji protivný skřípot, který Daniela ještě více rozohní.
„Nechceš se jít takhle náhodou podívat za Teal’cem?“ prohodí a v hlouby duše doufá, že se toho Jack chytne.
„Teal’c kouká na nějaký poučný video či co, tak ho nechci rušit.“
Daniel jen protočí panenky. „A mě rušit můžeš,“ zahuhňá si pro sebe.
„Co?“
„A co Carterová? Určitě jí už chybíš.“
„Carterová je na nějaké misi s SG-2,“ otočí se kolem své osy už asi po desáté.
„Tak jdi třeba s Wilsonem skákat přes švihadlo… mě je to jedno… jen mě prosím tě nech už konečně pracovat,“ zoufale poprosí.
Jack jen znuděně vydechne, pomalu se zvedne ze židle, strčí si tenisák do kapsy od košile a vydá se směrem na chodbu.
„Počkej až za mnou zase přijdeš, že nemáš s kým hrát dámu,“ prohodí ještě ve dveřích. Daniel jen mávne rukou a vrátí se ke svému projektu.
Jack jen tak bezcílně bloumá po chodbě když v tom narazí na Teal’ca.
„O’Neille? Mohl bych se tě zeptat na pár věcí, kterých jsem si všiml na videu od Daniela Jacksona?“
„Teal’cu teď to vážně nejde… mám zrovna dost práce. Mohl bys to nechat na později?“
Teal’c jen souhlasně přikývne: „Jistě O’Neille.“
Jack ho chápavě poplácá po rameni a vydá se do řídící místnosti za generálem. Akorát když dorazí spustí se poplašné zařízení signalizující manipulaci s bránou.
„SG-2?“ Zeptá se vedle stojícího Hammonda.
„Ano.“
„Myslel jsem, že se mají vrátit až za několik hodin?“
„To já taky ale tým plukovníka McPeace dokončil průzkum o něco dříve.“
„Aha.“
Oba stojí za neprůstřelným sklem a sledují právě příchozí. Když Jack napočítá jen 5 navrátivších, vydá se McPeacovi naproti.
„Zdravím plukovníku. Generále,“ Zvedne příchozí pravici.
„A kde je Carterová?“
„Kdo?“ Zeptá se McPeace nepřítomně sundavajíc si z hlavy čepici.
Jack jen zakroutí nechápavě hlavou: „Hubená, blondýna s krátkýma vlasama. Někdy mluvící  neznámou řečí… no?“ Snaží se připomenout.
„McPeaci?“ 
„Generále o čem to mluví? Nikdo tam nezůstal. Jsme všichni.“ Ukáže do řad svých lidí.
„Pane…Tady něco nehraje,“ usoudí Jack.
„Když jste odsud odcházeli doprovázela vás i major Carterová. Sám jste si její pomoc vyžádal.“ Snaží se mu danou situaci generál nějak objasnit.
„Pří vší úctě pane, nemám ponětí o čem mluvíte.“

O několik hodin později v zasedací místnosti:
„Pane musíte nám dovolit vrátit se na P5C-768. Musí přece existovat nějaké logické vysvětlení,“ uvažuje Jack a nervózně přechází po místnosti sem a tam.
„Plukovníku, nejsem si tak úplně jistý jestli je to bezpečné,“ váhá generál.
„Promiňte pane ale myslím si, že nám nehrozí žádné nebezpečí,“ uvažuje Daniel sedící za stolem a studující McPeacovo hlášení.
„Z čeho tak soudíte doktore?“
„No… plukovník se se svým týmem vrátil relativně v pořádku. Vyšetření neukázalo nic neobvyklého takže…“
„…a jak chceš teda vysvětlit tu ztrátu paměti?“ Skočí mu do řeči rozrušený Jack. „Tohle přece není tak úplně normální.“
Daniel jen sklopí oči a začte se to zprávy. „Zvláštní je, že si nepamatují jen Sam. Jako kdyby někdo nechtěl aby vůbec existovala,“ přemýšlí nahlas.
 „Generále žádám o povolení vrátit se na tu planetu.“
Hammond si sedne na židli a chvíli mu trvá než vyřkne svůj definitivní ortel: „No dobře plukovníku ale pošlu s vámi jen zbývající SG-1. Nemůžu dovolit další ztráty.“
„Děkuji pane. Danieli svolej Teal’ca a ve...“ podívá se na hodinky „… 13:00 u brány.“ Praví a čeká na reakci svého nadřízeného.
„Dobře ale buďte opatrní. Nevíte co tam na vás může čekat,“ varuje je oba.
„Ano pane,“ přikývne a gestem Danielovi naznačí odchod.
Daniel jde najít Teal’ca a O’Neill si to namíří přímo do šaten. Sedne si na lavičku a hlavou se mu začnou promítat vzpomínky na minulou noc.

 Celá SG-1 sedí v jedné malé hospůdce v irské stylu a užívá si nedělní den volna. Tedy spíše všechny dosavadní Teal’covi narozeniny jak to pojal Jack. Když se O‘Neill od Jaffy dozvěděl, že narozeny se u nich nikdy neslavily, rozhodl se mu jedny malé uspořádat. Všichni měli povinně přinést nějaký prezent.
„Nejsem zvyklý pít alkoholické nápoje,“ prohlásí a vyžahne další skleničku skotské.
„Co na to říká Junior?“ optá se Jack sedící naproti Sam.
Teal’c se jen podívá na své břicho a prohlásí: „Nic neříká,“ odpoví s vážným výrazem ve tvářit. Jack ho jen soucitně poplácá po rameni a mrkne na Sam.
Daniel chce něco říct ale jen nesrozumitelně zadrmolí. „Koukám, že máš pro dnešek dost co?“ prohodí na Daniela. Ten se jen hloubě zazubí a zapadne hlouběji do židle.
„Taky už má pro dnešek dost,“ usoudí Sam a vstane ze židle aby se protáhla. Jack též vstane a zamává na číšníka. Ten ho zpozoruje a přijde hosty zkasírovat.
„Odvezu vás.“

„Ne pane děkuji, ráda bych se prošla. Na dnešní noc hlásili meteorický déšť tak…“

„… tak byste ráda byla při tom.“
Sam se pousměje „Ano.“
„Hm… Můžu vás alespoň doprovodit?“
„Myslela jsem že odvezete tyhle dva,“ ukáže na jednoho poloopitého Teal’ca a úplně opilého Daniela.
„Zavolám jim taxíka. Prosím,“ zaškemrá.
Sam se na něj jen usměje a souhlasně přikývne. Jack pomůže Danielovi na nohy, posadí je do taxíku a nasměruje řidiče. Pak se oba vydají poklidnou nocí směrem k Samiině domě.
„Co Pete?“
„Má se fajn,“ prohlásí Sam pozorující přitom oblohu a doufajíc, že Jack brzy změní téma. 
„Proč nepřišel s vámi,“ vyptává se zvídavě.
„Musel jet za svými rodiči. Onemocněla mu matka, tak se rozhodl jí navštívit.“ Prohlásí a zavrávorá. Jack jí chytne za ruku a zabrání tak následnému pádu. „Jejda a to jsem myslela, že jsem toho moc nevypila,“ usměje se na svého zachránce.
„Alkohol dělá divy.“ Drží Sam stále za ruku, ne a ne ji pustit. Jejich pohledy se střetnou. Prohánějící se listí na chodníku utichne a jediné, co je v tuto chvíli slyšet je tlukot jejich srdcí. Život se rázem zastaví a splyne v jeden nekonečný moment. Jack se k Sam opatrně přiblíží a svými ústy se dotkne těch jejích. Sam mu polibek opětuje. Čas jako by v tu chvíli neexistoval. Studený vítr jim rozevlává vlasy ale ani jeden nic podobného nevnímá. Nic je od sebe v tuto chvíli nedokáže odtrhnou – i kdyby z nebe začaly padat meteority a nastal konec světa, oni tam budou jen tak stát a dívat se jeden na druhého…

„Ehm…Jacku?“ vyruší ho ze snění Danielův hlas. Jack vzhlédne směrem k příchozím.
„Řekl jsem Teal’covi co se stalo a on přišel s tím, že zažil něco podobného,“ prohlásí s nadějí v hlase a opře se zády o skřínku.
„Vskutku O’Neille. Když jsem sloužil ve službách Aphopise stali jsme se svědky zmizení několika našich lidí.“
Jack jen tiše naslouchá.
„Stalo se to jen dvakrát ale pokaždé na jiné planetě.“
„Co noxové? Nemohli to být oni?“
„Nemyslím si, že by byli do toho nějak zapletení Jacku. Mají sice schopnost člověka nebo věci zneviditelnit, to připouštím, ale že by dokázali vymazat lidskou paměť o tom nic nevíme,“ odpoví Daniel.
„Co Reetou?“ Střílí od boku.
„Vycítili bychom je.“
„Sakra… zapomněl jsem.“
„Jacku, nevíme jistě, jestli Sam zneviditelnili. Nevíme co se tam přesně událo. Mohli jim jen vzpomínku na únos vymazat stejně tak jednoduše jako celý její život.“
„A co se s nimi vlastně stalo? Našli se?“ obrátí svou pozornost zvonu na Jaffu.
„Ne O’Neille, hledali jsme je ale marně. Samotný Aphopis si tehdy nevěděl rady.“
„No paráda!“ prohodí zoufale. „To jsou vyhlídky,“ zvedne se, odemkne skříňku a začne z ní zoufale soukat uniformu.
„Jacku uvědom si, že mezi námi a Aphopisem je velký rozdíl.“
„Jo? A v čem?“
Daniel se mu zadívá zpříma do očí a řekne konejšivě: „my naše lidi neopouštíme. My jí najdeme.“

13:00 před bránou:
„Jste připraveni?“
„Ano pane.“ Odpoví při vstupu na rampu se svým vyzbrojeným týmem.
„Dobře plukovníku. Doktorka Fraiserová provedla veškerá možná vyšetření ale nic neobvyklého nenašla. I přes tuto skutečnost ale buďte maximálně opatrní.“
„Jistě generále,“ ujistí ho a všichni tři se vydají směrem k bráně.
„A plukovníku?“
Jack se těsně u vodní hladiny otočí zpět na generála: „Ano pane?“
„Přiveďte jí zpět.“
„Provedu pane,“ odpoví a následuje oba do vytvořené červí díry.
„Hm… tak copak to tu máme?“ Zeptá se při vstupu na pevnou zem s odjištěnou zbraní v ruce.
„McPeace měl pravdu, nic podezřelého nevidím O’Neille.“
„Víš co se říká Teal’cu… nikdy neříkej nikdy. A taky nikdy nemluv s plnou pusou,“ odpoví zkoumajíc přitom místní terén.
Daniel zatím u sondy zjišťuje rozsah škod: „Sonda je relativně v pořádku… žádné poškození nevidím. Při odchodu jí vezmeme zpět na základnu.“
Jack jen kývne na souhlas a dál se zabývá hledáním jakýchkoliv neobvyklostí.
„Tak co budeme dělat?“ optá se Daniel.
„McPeace říkal, že se celý tým pohyboval jen tady u brány. Odebrali vzorky všeho možnýho a vrátili se zpět.“
„Ale bez Carterové.“
„Ale bez Carterové. Půjdu se poohlédnout kolem, třeba budu mít štěstí… Vy tu zůstaňte a pokuste se ze sondy dostat co nejvíce informací. Teal’cu omrkni pak severní stranu,  já půjdu na opačnou. Třeba se na nás konečně usměje štěstí.“
„A Jacku?“
„Hm?“
„A co když nic nenajdeme? Co pak?“ zeptá se zkroušeně Daniel.
„Budeme hledat tak dlouho, dokud NĚCO nenajdeme.“ Odpoví a vydá se na jih od brány.

17:00 na základně:
„Pane? Dostali jsme signál od SG-1.“
Generál se podívá na hodiny pověšené na stěně. „No dobře. Otevřete Iris.“
„Provedu generále.“
Hned co to dořekl celý areál ze zahalil do modravé barvy. Za několik okamžiků se na rampě objevil Teal’c s Danielem.
„Doktore Jacksone. Teal’cu,“ poohlédne se kolem. „Kde jste nechali plukovníka?“
„Em… prosím pane?“ nechápavě se na něj oba podívají.
„Plukovníka O’Neilla?“
Daniel jen svěsí rezignovaně ruce a praví: „Nemám tušení o čem mluvíte generále,“ podívá se tázavě na Teal’ca.
„Také nerozumím otázce Danieli Jacksone.“ 
„Pamatujete si kolik vás prošlo bránou?“
„Jistě… já a tady Teal’c.“
„Vskutku generále.“
„Děje se tu něco hodně podivného,“ zakroutí generál nechápavě hlavou. „Pojďte se mnou, odvedu vás na ošetřovnu za doktorkou Fraiserovu. Musíme tomu už konečně přijít na kloub.“

„Tak co se s nimi přesně stalo doktorko?“
„Nemám vůbec zdání generále. Tak jako u McPeace a jeho týmu, tak ani u těhle dvou jsme nenašli nic neobvyklého. Žádné abnormality, žádná cizí zařízení. Prostě nic podezřelého,“ rozhodí nechápavě rukama.
„A co mi můžete říct k té ztrátě paměti?“
Doktorka jen zakroutí nechápavě hlavou: „Nic nenasvědčuje poškození mozku ani traumatu.  Nejsem si jistá ale mohou trpět lakunární ztrátou paměti.
„Což je?“
„Jde o to, že si nepamatují jen jednu specifickou událost, tedy majora a plukovníka. Jinak si to nedokážu vysvětlit.“
„A co to pro ně znamená?“
 „Může se jednat jen o krátkodobý proces nebo také ne,“ podívá se na své pacienty.
„Ale proč zrovna major Carterová a plukovník? Proč si všechno a všechny ostatní pamatují?“
„Upřímně řečeno nevím. Provedu jim ještě několik testů ale pochybuji, že nám něco prozradí. Pane pošlete na tu planetu další tým?“
„Přemýšlel jsem o tom a rozhodl jsem se už dál nepátrat. Nemůžu riskovat ztrátu dalších lidí. Kdyby alespoň existovala nějaká vzdálená naděje, že jsou živi a zdrávi, tak prosím ale bez jediného důkazů nemůžu dělat nic,“ vzdychne bezradně.
„Rozumím pane.“

Po několika hodinách:
„Sam?“ Jackův hlas se odrazí od zdi a vytratí do ticha. Plukovník ležící na studené podlaze sebou cukne a procitne z hlubokého bezvědomí.
„Ááá sakra,“ chytne se za poraněnou hlavu a zjišťuje rozsah svých zranění. Až na ránu způsobenou něčím velice ostrým vypadá jeho tělo relativně v pořádku. Začne se proto rozhlížet kolem sebe ve snaze se zorientovat. Místnost vypadá studeně, nikde nic jen holé šedivé zdi, šero a nepříjemný zápach. Chvíli mu trvá, než si uvědomí co se vlastně stalo. Vybaví si podivný předmět ležící v lese na zemi, nedaleko od brány.  Jediné, co si pamatuje dál je, že ho při bližším zkoumání něco nebo někdo silně praštil.
Vyloví z kapsy od uniformy zmuchlaný (samozřejmě čistý) kapesník a přidrží si ho na krvácející ráně. Pomalu se zvedne a podél zdi se došourá až k zamčeným kovovým dveřím s malým zamřížovaným okénkem.
„Haló? Je tam někdo?“ zavolá a doufá, že se mu někdo ozve.
Kopne do dveří: „Hááááloooo, potřebuju si odskočit!“
Opět hrobové ticho.
Jacka svírá podivný pocit úzkosti. I když nikde nikoho nevidí zdá se mu, že ho přece jen někdo pozoruje.
„Hej… nemá tu někdo aspirin?“ Pokouší se znovu zavázat kontakt. Chvíli tiše naslouchá, pak se pomalu sesune podél dveří na zem, hlavu položí do dlaní a začne přemýšlet, jak se odsud dostat.
Po dvou hodinách usilovného dumání se z chodby ozve podivné šoupání a cinkání. Jack se okamžitě vymrští na nohy, přejde na druhou stranu, zaujme bojový postoj a netrpělivě čeká, co se bude dít. Kovový zámek zachrastí a dveře se s vrzáním pomalu otevřou. Jackovi oslepeném nepřirozenou září chvíli trvá, než si uvědomí, že ve dveřích někdo stojí. Když si jeho oči konečně přivyknou, začne si postavu prohlížet důkladněji.
„Ouuu… teda ty máš ale ránu. I Michael Jackson vypadá líp než ty,“ zhodnotí první dojem.
Tvorův obličej tvoří pláty šedé kůže (nebo něčeho hodně podobného) položené jeden vedle druhého, což na první pohled připomíná střešní krytiny. Oči vypadají jako dva skleněné obří korálky, které jsou umístěny neuvěřitelně daleko od sebe. Roce a nohy jsou tvořeny jakýmisi  pahýly se třemi pokroucenými prsty na kterých rostly drápy. Celé tělo je zahaleno do starých fialových hadrů a kovových zrezivělých popruhů.
„Co po mě chceš? Kdo jsi? A kde vlastně jsem? A co ta fialová?“
„Caerules,“ představí se.
„Těší mě, já jsem Jack a rád bych odsud co nejdříve vypadnul. Byl bys tak moc hodný Caeru… Cral… ehm… Carle a ukázal mi cestu ven?“
Tvor jen nakloní nechápavě hlavu do strany, vytáhne z pouzdra u pasu zvláštní fialové kroužky a pomalým krokem se vydá a O’Neillovi.
„Tak hele klídek Carle… nechtěl jsem se tě nějak dotknout. Michael Jackson je svým způsobem milý chlapík a umí celkem dobře zpívat, což je další plus. A myslím, že má rád fialovou,“ snaží se s Caerulesem  navázat komunikaci ale marně, protože ten jen dál mlčí a stále se přibližuje.
„No… jak tak koukám… zpěv ti asi nic neříká co? Ona asi ani zubní pasta,“ začne před postavou couvat až narazí do zdi.
„Ruce!“ zavelí tvor.
„Umím kung-fu,“ varuje ho Jack.
Tvor ho surově chytne za zápěstí až mu pokřiví celou ruku. Jack se zkroutí bolestí a klekne na kolena. Caerules mu zacvakne obě ruce do kroužků a postaví ho zpátky na nohy.
„Díky, to je od tebe milé, ta zem je docela studená. Měl by sis pořídit koberec.“
Tvor ho popostrčí do dveří, chytne za ruku a vydá se s ním do stejně studené šedivé chodby.
„Taky by sis to tu mohl trochu zařídit, můžu ti dát pár užitečných rad jestli chceš. Tamhle do rohu by se hodila nějaká ta palma nebo obrázek…“
Věznitel na O’Neillova slova opět nereaguje, jen ho znovu surově postrčí před sebe.
„Stačilo říct ne,“ vyhrkne nabírajíc přitom rovnováhu.
Oba se vydají na druhý konec chodby, kde jsou stejně vypadající kovové dveře jako ty Jackovy. Když je míjí, Jack se nenápadně nahne a skrz zamřížované okno se podívá, kdo je za nimi.
„Sam!“ Vykřikne a vytrhne se tvorovy ze sevření. Začne okamžitě lomcovat se zámkem ve snaze dostat se dovnitř. Caerules se vzpamatuje, vytáhne z kapsy malý skleněný trojúhelníček a namíří s ním Jackovým směrem. Předmět zfialoví a pošle k O’Neillovi silné vibrace, které s ním mrští o zeď.

„Georgi.“
„Jacobe, vítám tě u nás,“ prohlásí přicházející generál a podá návštěvě pravici.
„Co se stalo? Dostali jsme vaši žádost o pomoc,“ vyptává se zvídavě.
„Jacobe, máme potíže a nevíme jak postupovat dál,“ svěří se generál.
„Stalo se něco Sam? Kde vůbec je?“
„Jak se to vezme. Pojď půjdeme do zasedačky a tam se tě pokusíme do všeho zasvětit.“
Když Jacob souhlasí, oba se vydají za ostatními.
„Doktore Jacksone. Teal’cu.“ Přivítá se s oběma.
„Tohle je plukovník McPeace,“ představí je generál.
„Moc mě těší.“
„Co se Sam stalo?“
„Posaď se prosím,“ vyzve ho generál. Jacob chvíli vyčkává a když generál nic neříká usadí se naproti Teal‘covi.
„Takže… major Carterová byla před několika hodinami poslána s SG-2 vedenou tady plukovníkem McPeacem na P5C-768. “
„A?“
„Potíž je v tom, že se vrátili všichni zpět krom majora.“
„Tomu nerozumím?“
„My popravdě také ne. Nikdo z týmu si její přítomnost na planetě ani její dosavadní život nepamatuje a nevíme...“
„…poslali jste na to místo pátrací tým?“ Skočí mu do řeči celý rozrušený.
„Ano. Doktore Jacksone?“ Obrátí svou pozornost na Daniela.
„No ano. Vydali jsme se tam zpátky jenže stala se nám podobná věc. Ehm… já ani Teal’c si nepamatujeme plukovníka O’Neilla. Víme, že jsme se vydali na záchrannou misi ale kdo nás vedl ne,“ pokrčí nechápavě rameny.
„Proto potřebujeme pomoc od Tokrů. Víte toho daleko víc než mi,“ přizná generál.
„Je třeba se tam vrátit a…“
„… musíš mě pochopit. Nemůžu riskovat další ztráty. Je mi to moc líto.“
Jacob náhle přimhouří oči, zhluboka se nadechne a po znovu procitnutí si prohlédne všechny přítomné.
„Generále.“
„Selmak, je mi ctí se s vámi opět setkat.“
„Mě také“, kývne souhlasně. „Popište mi celou situaci,“ obrátí svou pozornost na Daniel a Teal’ca.
Všichni tři mu vyloží obě mise i se všemi detaily, které si v danou chvíli dokáži vybavit. Selmak jen tiše sedí a naslouchá.
„Myrtusové,“ prohlásí nakonec.
„Jakže? Myrtusové?“ Zpozorní Daniel.
„Ano, vy je nemůžete znát. Tito tvorové tu byli dávno před vámi.“
„O těch jsem nikdy neslyšel.“
„Vyhynuli před mnoha miliony let. Jen málokterý Tokra si je pamatuje. Tito parazité se živili krví, kterou potřebovali nezbytně ke svému životu.“
„Odkud jí získávali?“ chce vědět Teal‘c.
„Z čehokoliv živého. Své oběti lákali na blýskající se předměty a pak je drželi v zajetí dokud s nich nevysáli poslední kapku krve.“
„A jste si opravdu jistá, že jsou to oni?“ vyzvídá generál.
„Myrtusové dokázali vymazat vzpomínky, proto taky  o nich žádné informace nenajdete. Nikdo do dnešní doby přesně nevím jak vypadali.“
„A proč vlastně vyhynuli?“
„Několik vyspělejších ras se domluvilo, že jim tito primitivní tvorové jen škodí a tak se po necelých deseti jednajících letech rozhodlo všechny Myrtusy vyhubit.“
„Ale jak je možné, že do dnešní doby nejmíň jeden přežil? Copak si toho nikdo nevšiml?“
„Musel se skrývat. Mytrusové přebývali v podzemí. Hloubili si několikakilometrové tunely, kde drželi i své oběti. Ostatním formám života se vyhýbali. Z podzemí vylézali jen za potravou a jinými nezbytnostmi k přežití.“
„Z toho tedy plyne, že jsou plukovník a major opravdu ve velkých potížích,“ zhodnotí generál danou situaci. Selmak jen souhlasně přikývne.

Jack leží s rozpaženýma rukama svázanýma silnými koženými popruhy na dřevěné konstrukci. Rukávy od uniformy jsou strženy a ruce otočeny dlaněmi vzhůru.
„Aouuuu… co to k čertu bylo?“ Pomalu se začíná vzpamatovávat z prožitého šoku. „Ty parchante co si s ní udělal?“ Začne sebou zmítat ve snaze se osvobodit. Popruhy jsou ale pevnější.
„Zatím je v pořádku,“ odpoví tvor bez sebemenšího zájmu.
„Chci jí vidět!“ poručí Jack.
„Ne!“ odsekne a pomalým krokem se k němu začne blížit.
„Co po mě chceš? Chceš mě zabít?“
„Ne.“  
„I můj pes toho řekne víc než ty!“ Zavrčí rozčíleně.
Tvor se přesune k Jackově pravé ruce a pozvedne k němu jeden ze svým zkroucených prstů.
„Ouuu… co… co chceš dělat?“ zeptá se vyděšeně zírajíc přitom na obrovský dráp. Caerules chytne Jackovu ruku a drápem se mu pomalu zaryje do zápěstí. Jack vykřikne bolestí. Tvor ale ještě více zesílí a zabodne ho do kůže hlouběji až z rány začne téct silný proud krve. Jack zvrátí hlavu, zatne zuby a snaží se ukrutnou bolest vydržet. Trýznitel vytáhne z vaku položeném na stole dlouhou hadičku jejíž jeden konec zastrčí Jackovi do ránu a druhý si zasune do vytvořeného otvoru na hrudi. Krev začne proudit trubicí do celého Caerulesova těla.  
„Chceš mojí krev? Proč sakra?“ Zaúpí Jack.
„Bez krve bych dlouho nežil,“ odpoví mu.
„Proto si nás unesl? Udělal jsi to samé i Sam?“
„Ano ale neměj obavy, nevzal jsem si toho tolik, aby jí to zahubilo. Pokud budeš mít štěstí i ty přežiješ. Musíte mi chvíli vydržet.“
„Budou nás hledat.“
„Nebudou.“
„Budou.“
„Nebudou.“
„Budou, vsaď se!“
„Tak jako těm před vámi jsem i těm co byli s tebou pročistil paměť od vaší existence.“
„Kruci!“ Uleví si zoufale. „Tak jo… hele…uzavřeme spolu menší dohodu… souhlasíš? Necháš jí v klidu odejít a se mnou si můžeš dělat co uznáš za vhodné, nebudu ti dělat problémy. Platí? Můžeš třeba využít mé orgány. Doktorka říkala, že jsem v celkem dobré kondici a vše je tam, kde má být. Nebo si můžeš nechat nastřelit mý vlasy, co ty na to? Jsou sice už trochu prošedivělý ale k té fialové ti budou slušet. Hm? Jo a jen tak mimochodem… ehm… měl by sis co nejdříve zajít na manikúru.“
„Nechám si vás oba a dost řečí,“ odsekne a praští Jacka do otevřené rány až se mu bolestí zatmí před očima.
Caerules takhle Jacka drží ještě několik nekonečných hodin až z velkého množství ztráty krve padne do bezvědomí. Pak ho odtáhne zpátky do cely.
Po dalších dlouhých osmi hodinách strávených na studené podlaze se Jack konečně probere. Pomalu otevře oči a dezorientovaně se rozhlíží po šedé místnosti. V momentě kdy si znovu uvědomí kde je a co se stalo se pokusí vstát.
“Argh… Bože…” zaúpí bolestí skrze zatnuté zuby a okamžitě vzdá svou snahu. Celé jeho tělo je jako kus ledu a zranění na jeho ruce a hlavě mu způsobují nesnesitelnou bolest. Každičký pohyb pro něj teď znamená muka.
„Ou…sakra.“ zasténá, jakmile pohlédne na zanícenou ránu na svém předloktí. Znovu se pokusí zvednout ale jeho tělo nereaguje.
S vydáním všech sil se mu podaří doplazit ke zdi a pomalu se posadit. Hlavu si opře o zeď a čeká až bolest alespoň trochu odezní. Těžce vydechuje a cítí jak se s ním podlaha houpe. Když hluboká rána na jeho zápěstí začne znovu krvácet, namáhavě se předkloní a utrhne kus látky ze svých kalhot, který si na ránu přiloží. Se zaťatými zuby se zhluboka nadechne a pevně provizorní obvaz utáhne těsně nad ránou, aby zastavil krvácení.
“Aaaaaargh!!!” do očí mu vytrysknou slzy a bolest, která mu v tom momentě vystřelí do celého těla už neunese a znovu upadne do bezvědomí.
Po několika minutách se ale probere a pomalými pohyby se došourá až ke dveřím.
„Sam?“ zavolá skrz ně.
Žádná odezva, jen hrobové ticho. „Tak sakra Carterová?“ Zakřičí.
„Pane?“ ozve se slabý hlas.
V tom okamžiku Jackovi spadne obrovský kámen ze srdce. To, že nevěděl jak na tom je mu způsobovalo ještě větší bolest než obě dvě rány dohromady. Vlastně dalo by se říct, všechny dosavadní fyzická poranění, která až doposud utrpěl. Neměl tušení, že ho její nepřítomnost tak zasáhne. Sice věděl že to, co se mezi nimi za ta léta vytvořilo je něco víc než jen vztah mezi kolegy, ale že bude až takhle intenzivní zjistil v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách. V tu chvíli si uvědomil, že takto se naposledy cítil když v náručí držel tělo svého syna. Ta beznaděj a hrůza, která ho celého obklopovala se nedala ani slovy vyjádřit. Naštěstí se ale vytratila v okamžiku, kdy Sam konečně promluvila. Při tomto jediném slovu jenž pronesla, se okamžitě vzpamatoval a opět začal doufat a srdce se mu znovu naplnilo nadějí.
„Plukovníku co tady děláte? Jak jste mě našli?“
„Povím vám to všechno později. Sam jak je vám? Jste v pořádku?“ Zeptal se nezakrývajíc přitom své obavy.
„Ehm…no… ano pane a vy?“
„Ještě žiju.“
„Co vaše ruka?“
„Není to tak zlé pane.“
„U mě teda je,“ procedí skrz zaťaté zuby spíše pro sebe.
„Carterová máte nějaký chytrý nápad jak se odsud dostat?“
„Zatím ne… Zkoušela jsem zámek odemknout ale nepodařilo se mi to. Co vy?“
„No… možná. Jak často sem chodí?“
„Nejsem si tak úplně jistá, pár hodin jsem strávila v bezvědomí ale řekla bych že moc často ne.“
„Dobře. Je tu krom nás ještě někdo další?“
„Nevím o tom.“
„Fajn.“

Po dalších pěti hodinách:
„Pane jak je vám?“
„Krom toho, že ruku už ani necítím, potím se a každou chvíli ztrácím vědomí, jsem unavený a špinavý… mám ukrutnej hlad. Sakra… dal bych cokoliv za vychlazený pivo a párek v rohlíku. Vlastně momentálně bych nepohrdl ani jídlem ze školní jídelny. Jak jste na tom vy?“
„To já si zase na školní stravu nikdy stěžovat nemohla.“
„Protože jste chodila do chytřejších škol a tam, jak je známo, dávají jen to nejlepší.“
„Při vší úctě pane s tím nesouhlasím,“ pousměje se Sam.
„Vám bych nikdy nelhal.“
„Pane… ehm…mohu se na něco zeptat?“
„Pokud nebudete chtít probírat základy astrofyziky tak klidně.“
„Proč jste se vrátil? Podle toho co jste říkal šance na mé objevení byla mizivá?“
Jack opře unavenou hlavu o zeď, přivře oči a zhluboka se nadechne. „Nevím jak to přesně popsat ale cítil jsem že vás tam někde přece jen najdeme,“ svěří se jí.
„Ale tím, že jste se vrátil jste riskoval svůj i život ostatních.“
„Musel jsem to udělat. Kdybych se rozhodl jinak nemohl bych už dál se sebou žít,“ svěsí vyčerpaně hlavu na ramena.
„Pane?“
„Ano?“
„Děkuji.“
„Sam… já… musím vám…“ Najednou Jackovu řeč přeruší známé zvuky.
„Už jde!“ zavolá, aby se i ona mohla připravit.
Caerules se pomalu došourá až k Jackově cele a zastrčí klíč do zámku. Když se dveře dostatečně otevřou a tvor už je jednou nohou v místnosti, Jack schovaný za dveřmi se vymrští a celou svou vahou se o ně opře. Dveře vyletí a praští Caerulese přímo do hlavy. Ten, jelikož ránu nečeká, se okamžitě svalí na zem a nehnutě zůstane ležet na podlaze. Jack
neváhá a uštědří mu několik ran do tváře. „Auuuu…. ty máš ale tvrdou palici.“
Následně vytáhne z kapsy propletené tkaničky od svých bot a sváže jimi vězniteli ruce za záda. Popadne vedle ležící svazek klíčů a běží vysvobodit Sam. Zatímco, hledá ten správný, začne se tvor pomalu vzpamatovávat. Improvizovaná pouta ho ale na moc dlouho neudrží. Jedním rychlým pohybem se jich zbaví a postaví se na pařáty. Když Jack konečně najde ten správný, tvor ho popadne a praští s ním o dveře. Jack zasténá a pár okamžiků trvá, než se s vypětím všech sil znovu vyšplhá zpátky na nohy. Když se mu to konečně podaří, šlehne útočníka klíčema přes hlavu. Ten jen zavrávorá a dál stojí v plné síle na svých pařátech.
Jack jen nehnutě zírá. „Ty asi navštěvuješ posilovnu co?“
Tvor ho praští tak silně do hrudníky až se Jack v bolestech skácí na zem. Caerules se k němu nahne a chce mu klíče vzít z rukou, jenže v tom momentě jako by do O’Neilla vstoupila nová energie, se vzchopí a kopne ho tak prudce až se svalí i on a z kapsy mu vypadne stejný předmět jehož vibrace Jacka zneškodnily. O’Neill neváhá, popadne trojúhelníček a namíří s ním Caerulesovým směrem. Ten zfialoví a pošle k útočníkovi silné vlny, jenž ho okamžitě  hodí až na samý konec chodby. Jack se jakžtakž vzpamatuje, opře se ramenem o zeď, hmátne po klíči a všechnu sílu soustředí do odemknutí zámku. Když se mu to konečně podaří, padne vysílením k zemi.
„Plukovníku jak je vám?“ Chce vědět vyděšená Sam podepírajíc přitom Jackovu hlavu.
„Aaaahhgg… už mi bylo i líp,“ zachraptí.
„Můžete chodit? Musíme se odsud dostat.“ Aniž by čekala na odpověď pomůže mu se postavit. Jelikož se Jackovi podlamují nohy podepře ho a oba se vydají hledat cestu ven. Podzemní tunely jsou dlouhé, takže chvíli trvá, než najdou tu správnou.
Když se konečně dostanou na povrch Jack, jelikož už nedokáže dál jít, se svalí do vysoké trávy. 
„Pane musíme…“
„…nemůžu dál,“ odpoví napůl v bezvědomí.
„Dobře. Zůstaneme tady dokud se vám neudělá líp.“ Když Sam pohlédne do bledého obličeje svého nadřízeného její dobrý pocit z vyhraného boje se rázem vytratí. Pane? Co je vám? Začne ho prohmatávat a zjišťovat rozsah poranění. Při jakémkoliv větší tlaku na jeho hruď se Jackův obličej zkřiví bolestí.
„Ach…bože! Vypadá to, že máte zlomených pár žeber a možná i vnitřní krvácení,“ vydechne zoufale. „Musím vás co nejdříve dostat na ošetřovnu. Musíte mi pomoc!“  Začne ho okamžitě zvedat ze země, jenže sama je tak vysílená, že to brzy vzdá.
„Přivedu pomoc!“
„Ne. Sam?“ V tu chvíli Samantha Jackovu prohru přímo cítí.
„Dostaneme se odsud! Plukovníku prosím… nevzdávejte to!
Jeho víčka těžknou stále víc a víc.“Ne! Neusínejte! Co jste mi to chtěl říct?“ snaží se ho držet při vědomí. Ale jeho tělo je tak zmoženo bojem a utrpěným zraněním, že ze sebe nedokáže dostat ani jedinou hlásku. Bolest a únava jsou tak silné až ho donutí zavřít oči a nechat své bezvládné tělo ležet na studené krví potřísněné zemi.   
„Néééé Jacku!“ vyhrkne Sam jenž v tu chvíli vytrysknou slzy a sevře se jí celé hrdlo. „Jacku ne! Prosím!“ snaží se ho probudit.

Čtvrtek odpoledne:
„Doktorko probírá se.“
„Plukovníku jak je vám?“
„Aaaaauuuu… všechno mě bolí.“
„A ještě dlouho bude. Utrpěl jste několik vážných poranění se silným otřesem mozku.Víte kde jste?“
„Zpátky doma?“
„Ano,“ pousměje se doktorka. „Teď si musíte odpočinout.“ 
„Kde je Carterová?“
„Tady jsem,“ odpoví mu vedle stojící postava. Doktorka Fraiserová mu naposledy zkontroluje infuzi a nechá je oba o samotě. Sam si přisune židli a posadí se vedle Jackova lůžka.
„Jak se cítíte?“
„Jako by mě někdo praštil železnou tyčí do hlavy. A ještě k tomu vidím dvě Carterové.“
Sam se na tváři objeví úsměv: „To bude těma práškama. Máte jich v sobě opravdu hodně.“
„Jak jsme se sem dostali?“
„Daniel přesvědčil generála, aby podnikli poslední záchrannou misi a s pomocí Tokrů se jim podařilo nás najít.“
„Takže váš otec si přece jen prosadil svou.“
„Asi tak pane.“
„Hmm… a co ten…“
„…Myrtus?“
„Kdo?“
„Ten tvor patřil do rasy nazývané Myrtusové. Daniel vám to pak všechno vysvětlí.“
„Patřil?“
„Ano… Tok‘rové se postarali, aby už nikomu neublížil.“
„Lepší zprávu jste mi nemohla říct.“ naznačí úsměv a lehce se rozkašle. Únavou se mu zavírají oči, ale znovu se donutí se na ní podívat.
„A… co vaše ruka?“ poukáže pohledem na její obvaz a jemně se ho dotkne svými prsty.
„Je v pořádku pane.“ sleduje jeho pohyb a napětí způsobené jeho dotekem jí donutí se vzpřímit.
„Chtěla jsem vám poděkovat.“
„A za co?“
„Že jste se pro mě vrátil. Už jsem ani nedoufala že…“ dotek jeho prstů na její ruce zintenzívní přerušujíc tak tok jejích slov. Znovu zvedne hlavu k jeho unavené, bledé tváři a její oči se střetnou s jeho pronikavým, hlubokým pohledem.
„Nikdy bych vás tam nenechal.“
V hrdle jí vyschne a vteřiny ticha mezi nimi se zdají jako hodiny, než se konečně odváží znovu promluvit.
„Pane… tam na té planetě… Chtěl jste mi něco říct.“ napjatě ho pozoruje a jedním pomalým pohybem letmo proplete jejich prsty. Jack, jakoby mu v tu chvíli tělem projela elektrická vlna, se s námahou posadí a odtáhne tak svou ruku od její.
„Promiňte pane… já…“ začne Sam nervózně koktat, zaskočena jeho reakcí, ale její rty jsou umlčeny rychlým, jemným polibkem.