Jack seděl za svým pracovním stolem a tupě zíral na monitor počítače. Bylo dost pozdě. Většina personálu už byla dávno doma a vychutnávala vánoční atmosféru, která se neodvratně blížila. Jack ale nebyl jediný na základně. Daniel pracoval na novém objevu z X8P29, kterou přinesla SG5. Teal’c byl pohroužen do svém meditace a generál sepisoval a podepisoval nejrůznější hlášení.
Jack si už asi po desáté (doufejme, že už i naposled) přečetl své dílo. Blikající obrazovka mu způsobovala čím dál větší bolest hlavy, proto se rozhodl to pro dnešek sbalit. Vytiskl svou zprávu, ještě jednou zkontroloval napsaný obsah, vypnul počítač, dopil zbytek ranního kafe a vydal se směrem ke generálově kanceláři. Těsně před dveřmi se zastavil, zhluboka se nadechl a zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se skrz dveře. Jack pomalu otevřel a vstoupil.
„Máte chvilku?“
„Jistě… co si přejete? Myslel jsem, že pojedete na svátky domů?“
„Já taky ale musel jsem tu dodělat nějako neodkladnou práci,“ Jack se naposledy podíval na kus přeloženého papíru ve své ruce a předal ho generálovi.
„Co to je? Pozvánka na vánoční večírek?“ Zavtipkoval Hammond.
„To je má výpověď.“ Odpověděl Jack. Generál rozložil list papíru a začetl se do obsahu.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se značně překvapený generál.
„Při vší úctě generále už nemůžu dál. Poslední dobou je toho na mě dost.“
„To kvůli misi na P4X88?“ Zeptal se generál.
„Abych byl upřímný ano i ne.“
„Tomu nerozumím,“ zakroutil nechápavě hlavou.
„Už o tom přemýšlím hodně dlouho a P4X88 byl posledním hřebíčkem do mé rakve. Nejsem už nejmladší a pomalu mi docházejí síly.“ Generál vstal ze své židle a přistoupil k Jackovi.
„Jacku… jste si opravdu jistý, že to takhle chcete?“
„Ano pane,“ odpověděl rozhodně Jack.
„Dobře. Nebudu na vás naléhat ale kdybyste si to chtěl rozmyslet, víte kde mě hledat,“ podal Jackovi ruku.
„Děkuji pane,“ odpověděl Jack a chystal se k odchodu.
„Plukovníku?“ Jack se u dveří zastavil a otočil.
„Ano pane?“
„Řeknete jim to vy nebo mám já?“ Otázal se generál.
„Jestli mohu, rád bych to udělal sám,“ odpověděl Jack.
„Jistě. A Jacku?“
„Ano generále?“
„Hodně štěstí.“
„Děkuji pane,“ odpověděl a odešel z místnosti. Zrovna když se plně zaobíral svými myšlenkami narazil na chodbě na Daniela.
„Ahoj. Myslel jsem, že už tu krom mě a Teal’ca nikdo není,“ vyhrkl překvapený Daniel.
„No jak vidíš tak je,“ odsekl mu Jack.
„Stalo se něco?“
„Musím s vámi o něčem mluvit. Kde je Carterová a Teal’c?“
„Teal’c je zavřen ve své svatyni a provádí kel’no’reem. A Sam jela už odpoledne domů. Myslím, že říkala, že jí přijedou rodiče, tak si vzala volno,“ odpověděl Daniel.
„Co se stalo?“
„O’Neille. Danieli Jacksone.“ Pozdravil přicházející Teal’c.
„Teal’cu zrovna jsem tě hledal,“ Jack ukázal do vedlejší místnosti a všichni tři vstoupili. Jack byl v hlouby duše rád, že Carterová opustila základnu. Nedokázal by jí dát sbohem. Dnes ne. Ne v tomhle století. Ne na téhle planetě.
„Jacku tak sakra řekneš nám co se stalo?“ Naléhal Daniel.
„Dávám výpověď,“ stručně shrnul nastalou situaci.
„Co to… co…. Proč?“ Vykoktal Daniel.
„Už dlouho jsem to plánoval a myslím, že bude nejlepší nový rok zahájit s novým plukovníkem…“
„Ale proč?“ Skočil mu do řeči rozrušený Daniel.
„Protože jsem se dozvěděl, že v kantýně už nebudou k dispozici ty plněný jablkový taštičky co já tak rád,“ snažil se danou situaci odlehčit.
„Ale Jacku!“ Vyhrkl rozčílený Daniel.
„O’Neille?“ Teal’c se nechápavě podíval na Jacka.
„Musím skončit. Jsem unavený. Nedokázal bych vás už dál vést.“
„Souvisí to s tím dopisem co ti přišel minulý týden?“ Vyzvídal Daniel.
„Dopis?“ Zeptal se Teal’c se zdviženým obočím.
„Ano. Jackovi přišel, dalo by se říct, výhružný dopis…“
„Ne. S tím to nesouvisí. Prostě jsem se tak rozhodl a nehodlám to změnit. A tečka.“
„Jacku…“
„Danieli!“ Daniel protočil panenky a rezignovaně si sedl na židli.
„Jsem rád, že jsem s vámi mohl pracovat,“ pokračoval a přitom očima těkal z jednoho na druhého.
„I já jsem rád O’Neille,“ souhlasně přikývl Teal’c.
„Teal’cu opatruj juniora. Někdy vás tři zase rád uvidím. Danieli, Teal’cu sbohem,“ rozloučil se a odešel.

V autě si přehrával události posledních dní. Hlavou se mu honily myšlenky na nedávnou misi, kterou všichni krom Carterové podstoupili. Hlavně ale přemýšlel nad Sam. Nad Sam, která vždycky stála při jeho bohu. Nad Sam, kterou vídával každý den a nad tou samou Sam, kterou tak bezmezně milovat. Nikdy si ale nebyl jistý, jestli ona cítí totéž. Ještě nedávno by si nic takového nepřipouštěl ale dnes je vše jiné. Dnes už není její nadřízený.
Zrovna když zahloubán do svých myšlenek odbočoval z hlavní silnice, povšiml si černého džípu pár aut za sebou. Uvědomil si, že to samé auto už tento týden viděl stát před svým srubem. Krom černých skel ale nebyl nijak zvlášť výjimečný. Po několika metrech uviděl benzínovou pumpu. Rozhodl se zariskovat. Sjel ze silnice a zabočil k pumpě. Džíp ale jen trochu přibrzdil a jel dál. Jacka napadlo, že by měl auto sledovat ale pak si to rozmyslel. Třeba to byla jen náhoda. Černých džípů jezdí v tomto státě několik stovek ne-li tisíců. A navíc dneska na nějaké to sledování nemá vůbec náladu. Rozhodl se proto, že nechá džíp džípem a raději si natankuje protože ručička na palubní desce už skoro ukazovala na červenou. Pohroužen do svých myšlenek natankoval a vydal se zpátky na cestu.

Když dojel domů, nalil si sklenku skotské. Okamžitě jí do sebe kopl a dolil si další. Uvelebil se na pohovce a zapnul televizi za sportovní kanál. Chtěl sledovat hokejový zápas, který sportovní moderátoři tak vehementně komentovali, ale usnu. Probudily ho až rány. Promnul si rozespalé oči a přemýšlel odkud se zvuk ozývá. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že někdo klepe. Zvedl se a šel k domovním dveřím.
„Carterová? Co tady děláte takhle uprostřed…“ podíval se na hodinky „…večera?“
„Pane při vší úctě to přece nemůžete myslet vážně!“ Vyhrkla rozrušená Sam.
„No nazdar… Tak pojďte dál,“ vybídl jí a ukázal na pohovku. Ještě než se usadili nalil si Jack další dávku.
„Dáte si taky?“
„Ne děkuji pane,“ odpověděla Sam a usadila se.
„Myslel jsem, že vám dnes mají přijet rodiče?“ Vyptával se a přitom nenápadně nakukoval do zrcadla, aby zjistil v jakém stavu se přesně nachází. Když usoudil, že to jakž takž jde – vzhledem u událostem dnešního dne – otočil se na Sam.
„Rodiče přijedou až zítra. Volali, že je při cestě zastihla silná sněhová bouře, takže se raději vrátili,“ vysvětlovala Sam. „Proč pane…“
„Daniel co?“
„Co prosím?“ Zeptala se mírně zmatená.
„Vždycky jsem tvrdil, že Daniel je drbna,“ napil se ze své sklenice.
„Ano plukovníku,“ Sam souhlasně přikývla.
„Mohu vás o něco poprosit?“
„Jistě pane.“ Rád by jí poprosil o tolik věcí, jenž měl na srdci ale jediná nejlogičtější věc, která ho právě napadla byla, aby se Carterová vyhnula oslovení plukovník a pan. Sam souhlasila.
„Proč jste to udělal? Je to kvůli misi na P4X88? Nebo kvůli tomu dopisu?“ Vyzvídala.
„Daniel je vážně drbna,“ zakroutil rezignovaně hlavou. „Ten dopis… o nic nejde. Jen si ze mě někdo vystřelil,“ vysvětlovat.
„Tak proč?“ Nedala se Sam odbýt.
„Nechci vám lhát Sam. Na P4X88 se toho stalo hodně.“
„Já vím. Četla jsem hlášení. Ale pane… ehm… Jacku, jestli si myslíte, že to byla vaše vina…“
„Sam…“ vyhrkl Jack. Sam se předklonila blíže k němu a dotkla se jeho ruky. V mžiku si ale uvědomila co udělala a vrátila svou ruku na původní místo. Moc ráda by mu chtěla pomoci, nerada ho viděla tak zničeného. Rvalo jí to srdce.
„Je to má vina. Jsem velitel týmu… měl jsem to tušit sakra! Zemřeli kvůli mně!“ Rozčíleně vyhrkl.
„Jacku, nemohl jste nic dělat. Vždyť jste sám málem zemřel. Nemohl jste přece vědět, že je to past.“ Snažila se mu situaci nějak ulehčit.
„Ale měl jsem. Když si představím, že to mohl být třeba Daniel nebo vy…“ Sam se k Jackovi opět naklonila ale tentokráte se svou rukou záměrně dotkla té jeho. Jack k ní zvedl oči.
„Nebyla to vaše vina. Jones i Smith věděli do čeho jdou. Nebyla to přece jejich první mise. Udělal jste všechno správně. Zachránil jste Daniela, Teal’ca i Stevense. Kdybyste rozhodl jinak už byste tu neseděl. Jacku… mi vás potřebujeme.“ V Jackových očích byla vidět čistá beznaděj. Sam ho ještě takového nikdy neviděla. Vždycky to byl on, kdo rozhodoval a nebál se riskovat. Byl silný a vždycky si dokázal i v té nejnemožnější situaci poradit. Ale dnes? Chtěla by mu tíhu svědomí nějakým způsobem odlehčit ale nevěděla jak.
Oba se dívali jeden druhému do očí. Pomalu se začali přibližovat až byli do sebe jen několik milimetrů. Všechno to několikaleté skrývání a přetvařování bylo rázem pryč. Jejich ústa se vzájemně dotkla. Najednou se zdálo, že se čas zastavil. Jack se pomalu dotkl Samiina ramene ale Sam náhle ucukla a atmosféra daného okamžiku se rozplynula.
„Omlouvám se… já…“
„Ne to já se omlouvám. Asi bych už měla jít,“ navrhla roztěkaná Sam.
„Odvezu vás. Je tam tma,“ Rozhodl Jack.
„Ne děkuju. To zvládnu.“
„Dobře.“ Raději se s ní dál nepřel protože nechtěl vzniklou situaci ještě více čeřit. Sam vstala, oblékla si kabát a vydala se ke dveřím.
„Jacku?“ Zastavila se.
„Ano?“
„Vraťte se,“ odpověděla a vytratila se do tmavého večera.
Jack jen nehnutě stál a zíral do prázdna.

Hodiny ukazovali něco po sedmé, když se od dveří ozvalo další zaklepání. První, co Jacka napadlo bylo, že si to Sam přece jen rozmyslela a vrátila se. Proto neváhal a rychle otevřel.
„Sam… já…“ Chtěl ze sebe vysoukat další omluvu, jenže na verandě nestál ten, kdo tam podle Jacka stát měl.
„Zdravím plukovníku,“ odpověděl hlas. Jackovi chvíli trvalo než postavu poznal.
„Crowelle? Co… já myslel, že jsi…“
„Mrtví? Néé… to bych ti přece nemohl udělat. Že jsi rád, že mě vidíš?“ Zeptal se značně šokovaného O’Neilla a zamával mu před očima rukou v níž držel Glocka ráže devět milimetrů.
„No to byla doba než odešla. Málem jsem tu vystál důlek,“ Ukázal dovnitř. Jack jen ustoupil a nechal Crowella vejít.
„Myslel jsem, že tě zabili.“
„Utekl jsem a skrýval se. Nemohl jsem si přece nechat ujít tenhle tvůj výraz,“ uchechtl se.
„Přišel ti dopis? Kvůli tobě jsem si na něm dal obzvlášť záležet.“
„Crowelle proč jsi tady? Chceš se pomstít? Klidně si posluž!“ odpověděl Jack.
„Ano. Přišel jsem tě zabít. Pamatuješ si na mého bratra? Určitě ano – hubenej, vysokej, rád si hrával s výbušninami…“
„Myslíš toho bastarda, co nechal povraždit půlku školního autobusu a zbytek zmrzačil? Jo… tak na toho si pamatuju.“
„To je přesně on. A tys ho nechal chcípnout!“ Vykřikl značně rozčíleně (div Jacka nepoprskal).
Zatímco mluvil, Jack se nepozorovaně přibližoval ke stolku s rozsvícenou lampou. Když už byl dostatečně blízko, trhl sebou a vymrštil lampu útočníkovým směrem. Žárovka praskla a místnost se zahalila do tmy. Crowellova zbraň dopadla na zem. Jack po Crowellovi skočil a oba přistáli těsně před krbem plným sazí. Útočník O’Neilla několikrát praštil až mu roztrhl ret. Jack omámen ranami a několika sklenkami skotské zůstal nehybně ležet. Crowell mezitím hledal svou zbraň. Jack se po pár vteřinách jakž takž vzpamatoval, uchopil vedle ležící kus dřeva a praštil s ním muže přes hlavu. Ten zaúpěl bolestí a svalil se na zem. Jack se odpotácel stranou a pokoušel se nahmatat Glocka. Crowell náhle chytl O’Neilla za nohu a pokoušel se ho přitáhnout. Jack ho ale kopl do obličeje. Jenže Crowellovi se podařilo najít zbraň a vystřelit Jackovým směrem. Jack spadl na malý stolek uprostřed místnosti a zůstal nehnutě ležet. Crowell vstal a pomalu se dovlekl k bezvládnému tělu, aby zjistil, zda je opravdu mrtev. Když mu ale sáhl na krk, Jackova ruka se najednou vymrštila a udeřila útočníka přímo do nosu. Zbraň mu opět vyklouzla z ruky a dopadla na studenou krví potřísněnou podlahu. Jackovi už docházely síly. Stěží se postavil, opřel se o pohovku a rozhlížel se kolem sebe v úmyslu najít útočníka. Crowell také vstal jenže s Glockem v ruce. Oba se na sebe pár okamžiků strnule dívali. I přes tmu, která je obklopovala se zřetelně viděli. Crowell natáhl kohoute. Padl výstřel. Když se Jack rozhlédl, uviděl ve dveřích další postavu, kterou ale nedokázal rozeznat. Jeho střelné poranění mu způsobovalo takovou bolest, že se napůl v bezvědomí sesunul podél pohovky.
„Pane jak je vám?“ Zeptal se vyděšený hlas.
„Sam?“ zaúpěl Jack.
„Jsem tu Jacku. Za chvíli přijede sanitka. Vydržte, budou tu každým okamžikem.“ Snažila se mu rukou zastavit krvácení.
„Jak jste…?“
„Něco jsem vám zapomněla říct.“
„Co?“
„To vám prozradím, až se uzdravíte,“ pousmála se na Jacka.

Pokračování příště ;)