Titul: Konec snům
Autor: Peggy
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Neurčeno
Stav: Kompletní
Synopse: Neznámé nápoje na cizích planetách, jedno přání a hromada následků.

__________________________________________________________

„Sedmý symbol, zadán.“ Rozlehl se místností s bránou, intercomem mírně zkreslený, hlas Silera.
SG-1 už stála připravena před bránou. Čekali až jim generál Hammond dá povolení projít skrze modrou hladinu červí díry.
Planeta, která je čekala, vypadala podle průzkumné sondy docela normálně. Lidé se zdáli trochu plaší, ale přátelští. Mírně primitivnější, ještě zemědělci.
„SG-1, máte zelenou.“ Přišel očekávaný rozkaz. Tým na nic nečekal a postupně je všechny pohltila zčeřená hladina Horizontu události.

Jack se vynořil na druhé straně, po boku Carterovou a před sebou Daniela s Teal’cem.
Chvíli se před deaktivovanou bránou rozhlíželi. Kolem byl klid. Oči těch čtyř se snažily přivyknout nepříjemným paprskům obou sluncí.
To byl vlastně také jeden z důvodů, proč se na tuto planetu Sam tolik těšila.
„Půjdem? Nebo se utáboříme rovnou tady?“ Nechal se slyšet Jack po chvíli, když už ho nebavilo pozorovat své přátele unešené neobvyklým přírodní jevem. Sam si sundala speciální brýle z očí a podívala se na něj.
„Jistě pane, půjdeme.“
Daniel si také sundal velké brýle z těch svých a s Teal’cem po boku se vydal vstříc Saminým a Jackovým zádům.

„Vesnice?“
„Vypadá to tak, pane.“
Jack se zastavil a pozoroval lidičky hemžící se mezi domky.
„To už jsme tady?“
„Uteklo to co, Jacku? Hlavně když jdeš a skoro slintáš na jeden hezoučkej zadeček…“ Poplácal Daniel Jacka po rameni a věnoval mu jeden zubatý úsměv.
„Danieli, já koukal na hezčí zadek než je ten tvůj…“ Vrátil mu to Jack bleskově.
Sam trochu ztuhla, najednou vůbec nechtěla slyšet další část jejich rozhovoru a tak se beze slova vydala směrem k vesnici.
„A kdo říkal…“ Zaslechla ještě Daniela než ho Jack přerušil.
„Carterová, kam tak ženete?“
Sam však ani neodpověděla ani nezastavila, a tak jim nezbylo nic jiného než se pustit poklusem za ní.“

Ve vesnici je obyvatelé přivítali velice přátelsky. Až moc přátelsky na nedůvěřivého Jacka.
Zrovna zde probíhala nějaká slavnost. Všichni už vypadali tak trochu v náladě a tak si Jack řekl, že to nebude kazit a nechá SG-1 si užít hezký večer.
Sam seděla na židli vedle Daniela. Vypadala nepřítomně. V ruce držela skleničku něčeho, co jí a Jackovi nabídli místní obyvatelé. Danielovi to bylo divné, ale atmosféra na oslavě sálala uvolněním a přívětivostí. Dokonce i Teal’c se zdá se dobře bavil. A tak to po Samině ujištění, že alkohol to není, nechal být a začal se také bavit.
Do zorného pole mu padla dívka stojící u stolu s občerstvením a přátelsky se na něj usmívala. Daniel o tom ani moc nepřemýšlel, vstal, a šel za onou kráskou s červenou orchidejí v tmavých vlasech, tolik typickou pro Hawaiské dívky.
Sam osaměla.
Najednou za zády ucítila něčí přítomnost. Normálně by se otočila a byla by ve střehu, teď se ale cítila podivně nesoustředěná a přitom vnímala úplně všechno. Chtěla se otočit, ale tělo ji neposlouchalo. A pak ji i mozek začal zrazovat…
Někdo jí položil ruku na rameno a přejel jí přes něj ke krku.
Zatřásla se pod tím dotekem, ale k jejímu vlastnímu překvapení ji to naprosto uvolnilo. Ucítila Jacka, jeho vůni, věděla, že je to on.
Pak konečně byla schopná jeho ruku chytit a otočit se. V Jackových očích viděla, že se cítí úplně stejně. Byly podivně něžné a temnější a hlubší než kdy dřív. Přejela mu prsty po hřbetu ruky. Pokusila se vstát. Jak to udělala, ucítila v žaludku zvláštní tlak. Nechtělo se jí zvracet, jen si uvědomila před kým teď vlastně stojí a má ho od sebe, svého těla, sotva pár centimetrů.
Zvedl ruku a dotkl se její tváře. Cítila strašnou bolest v srdci, ale nedokázala si vybavit proč. Měla pocit, že by tu s tímto mužem být neměla, ale její srdce vědělo, že takhle je to správné. Dívala se mu do očí a pomalu ji opouštěly i tyto myšlenky. Zapomněla je. Najednou už nebylo nic jiného než oni dva…žádné obavy…byli volní…
Chytila ho za ruku a otočila se k odchodu. Jack ji pomalu následoval.
Netušila jak dlouho a kam šli, ale najednou ji zastavil.
Než se k němu otočila, stačila si všimnout, že ho dovedla na měsícem osvětlenou mýtinu. Kdyby byla při smyslech, nejspíš by si pomyslela, že je to kýč. Jakoby tu malíř podlehl své představivosti a štětcem nakreslil obrazy, které mu vytanuly na mysli tak, jak je zná z fantastických pohádkových příběhů. Ale nic z toho jí hlavu netrápilo. Nic z toho si neuvědomovala…možná naštěstí…pro ně oba…
Věděla jen, že k tomu muži, který stojí před ní a který je jí teď tak blízko, že se jí skoro třásla kolena jak malé školačce, že k němu cítí něco velkého, hlubokého. Něco silnějšího než to, co jí od něj doposud oddělovalo. Něco silnějšího než je ona sama.
Stačila se akorát nadechnout než jediným prudkým pohybem zajmul její rty ve vášnivém, spalujícím polibku… Její mozek vypnul, nyní již jednala zcela instinktivně…

„Sam, Jacku! Vstávejte! Nebo snad chcete prospat celý den?“
Sam s sebou prudce trhla. Bože! Zakřičela její hlava vzápětí. Tohle neměla dělat. Měla pocit, že se jí hlava snad každou chvilkou rozskočí. Pokusila se vzpomenout si, co dělala minulého večera a nejspíš i celou noc, ale…nic. Nevybavovala si vůbec nic. Tak to už se ví vážně dlouho nestalo…
Podívala se na vedle ní ležícího plukovníka. Držel se za hlavu a pokoušel se zaostřit na Daniela, který ho vytrvale tahal z postele.
„Nemáš tolik pít, Jacku.“ Káral ho zrovna. „Pak bys byl fit, tak jako já a Teal’c.“ Ušklíbl se na něj škodolibě.
Jack to radši jen přešel. Neměl náladu se s ním hádat. Vlastně vůbec neměl teď chuť kohokoli poslouchat. Ani si nevšiml, že Carterové je poněkud stejně zle. Ale i když se mu žaludek pokoušel napodobit horskou dráhu, cítil jakési vnitřní uspokojení…

Vrátili se na Zemi. Generál jim hned při příchodu slíbil další zajímavou misi a tak se znovu měli na co těšit. A tak zase plynula jedna mise za druhou a týden za týdnem…

„Je to kód SG-1, pane.“
„Otevřít Iris. Zdravotník do prostoru brány!“
„To nebude nutné, pane.“ Odpověděl mu Jack, který se i se zbytkem svého týmu právě vynořil před bránou.“
Generál se za okamžik objevil v místnosti s bránou. „Tak co se stalo, plukovníku. Měli jste se přece vrátit až za osmnáct hodin.“
„No, pane. Na ošetřovně se musí hlásit tak akorát Carterová.“
„Co? Jak to?“
„Carterové není asi zrovna nejlíp, pane.“ Usmál se Jack a pokynul Sam, aby se šla hlásit na ošetřovnu.
„Sam už se po předchozí „výměně názorů“ s plukovníkem neodvažovala cokoli namítat. Poslušně přikývla a odebrala se směr ošetřovna.

„Doktorko, už víte co s ní je?“ Přišel Jack na ošetřovnu asi o hodinu později, když podal hlášení o misi, která stejně neproběhla.
„Pane, vyšetřila jsem ji a ještě musím počkat než přijdou výsledky testů, ale myslím, že to není nic závažného.“
„A co to teda je?“ Nedal se Jack odbýt.
„Pane, já…není to nic závažného, ale přesto vám to bude muset říct ona.“
„Cože, jsem přeci její nadřízený…“
„Plukovníku, ale tohle je její soukromá věc. A nebojte, ona vám to jistě řekne sama.“ Usmála se, otočila se a odešla za svou prací.
Jack tam chvíli stál a pak se rozhodl, že zajde za Carterovou a zeptá se jí na to osobně.

„Dále!“ Ozvalo se zpoza dveří na které zrovna klepal.
Otevřel je a vstoupil.
„Pane?“ Zvedla Carterová oči od hromady papírů na stole a na chvíli měla pocit, že jí srdce poskočilo radostí. Pak to ale rychle zaplašila a raději zase sklopila oči přičemž řekla: „ Co se děje, pane?“
„Carterová, mohl bych s vámi mluvit?“ Zeptal se tiše a pomalu si přisunul židli naproti ní ke stolu.
Sam znovu zvedla oči k němu a zadívala se mu do těch jeho. „Jistě pane.“ Čekala napjatě co z něho vypadne.
„Chci se vás jen zeptat…co je to s vámi?“ Sam se na něj nechápavě podívala a nic neřekla, a tak Jack pokračoval…
„ No víte, byl jsem za doktorkou a od té jsem se dozvěděl, že mi to můžete říct pouze vy…takže…?“
„Pane, já…“
„Carterová, já vás neukousnu.“
„Pane…“ Sam rezignovala, stejně by se to dozvěděl…tohle by asi jen tak nezakryla… „Pane, já…já jsem…jsem těhotná.“ Právě jí přišlo, že udělala tu nejtěžší věc ve svém životě.
Dívala se na Jacka a čekala na jeho reakci. Ten se jen nepřítomně díval před sebe. Tohle tedy vážně nečekal.
„Huh, a… už to ví Pete?“ Vzpamatoval se konečně.
„No, pane, vlastně ne a není důvod, aby to věděl.“ Odpověděla s mírným stydlivým úsměvem.
„Co?“ Nedocházelo Jackovi.
„Víte, já už s Petem nechodím, je to už přes tři měsíce, co jsme se rozešli…a…a já jsem teď, podle doktorky, v osmém nebo v devátém týdnu těhotenství…“
Jack po ní hodil nevěřícným pohledem.
„Jak to myslíte, Carterová?“
„Pane, to dítě není Peta.“
„Ah…snad nebudu drzý, když se zeptám…čí to dítě je?“
„No…hmm…já to vlastně nevím…“
Jackovi údivem vyletělo obočí nahoru. Carterová…ta slušná Carterová teď čeká dítě a neví s kým…no to je povedené…
„To myslíte vážně, Carterová?“
„Ano, pane.“ Sklopila už zase oči. Cítila se před ním trapně. Přesně věděla na co teď plukovník myslí.
„To jste spala s tolika muži, že už nevíte, který je otec?“ Přestal se Jack ovládat. Bylo mu najedou jedno, že mu do toho vůbec nic není.
Sam chtěla něco namítnout, ale nenechal ji.
„Carterová, tak tomu se mi opravdu nechce věřit.“
„Pane, já jsem s nikým nespala…nebo si to alespoň nepamatuji.“
„To chcete říct, že se prostě chodíte ožírat a pak spíte s každým kdo se zrovna namane?“
Sam před ním stála jako opařená. Jak může něco takového říct.
Jack to nechápal. Jak se v ní mohl takhle zmýlit. Myslel si, že jí zná, ale teď…? Nevěděl, co jí na to říct. Cítil se zklamaný a ublížený. Beze slova se otočil a vyšel ze dveří.
Sam se nahrnuly slzy do očí. Něco v ní se zlomilo. Vyběhla za ním na chodbu.
„I kdyby to byla pravda…“ Křikla na něj a bylo jí jedno, že na chodbě nejsou sami. Slzy už se jí z očí kutálely jedna za druhou. Tak moc jí ta jeho slova bolela.
Otočil se na ni.
„…tak vy mi nemáte právo něco vyčítat!“ Cítila jak se jí vzteky chvějí snad všechny svaly v těle.
Nevydržela ten jeho pohled a utekla zpět do své laboratoře.
Jack se beze slova otočil a odkráčel do šaten.

Zavřel za sebou dveře. Bylo tam příjemné šero. Přesně tak nějak se teď cítil a tak ani nerozsvítil. Usoudil, že nejlepší bude, dát si sprchu. Začínal mít pocit, že to trochu přehnal… Měl na tohle právo? V tu chvíli tam měl pocit, že ano, ale…?
Zalezl do sprchy. Pustil si pořádně horkou vodu. Přestože mu jindy vadí, tak dneska mu připadala příjemná. Jenže nepříjemný pocit z něj ani hrká voda nesmyla a začínalo se ozývat jeho svědomí. Možná, že by se jí měl dojít omluvit. Záleží mu na ní a tohle neměl. Už mu bylo jasné, že tohle přehnal. Krom toho, jak se asi musela cítit…čeká dítě a ani neví s kým. Bude teď na všechno sama. Svěřila se mu, protože doufala, že právě u něj najde trochu pochopení a snad i pomoc a co on udělá? Takhle jí zradí.
Pustil si proud vody ze sprchy na obličej. Najednou mu před očima vytanul obraz. Byla tma, ale svítil měsíc. Někam šel. Ucítil jak mu něco…ne…někdo tiskne ruku. Někdo ho někam vedl. Před sebou uviděl siluletu ženy. Tu postavu by poznal všude. Sam ho vedla nocí někam pryč. Dřív než ten obraz stačil pochopit…zmizel. Co to proboha bylo?
Teď už se opravdu cítil provinile. Tak moc o ní přemýšlí a sní, že už se mu jeho sny objevují i když bdí…
Vypnul vodu. Rychle se otřel ručníkem a hodil na sebe nějaké oblečení. Vydal se směrem k Samině laboratoři, aby se omluvil.

Zaklepal. Nic. Zkusil to znovu. A zase nic. Začalo mu to být divné a tak vzal za kliku. Dveře povolily a jemu blesklo hlavou, že kdyby Sam odešla, zamkla by.
Otevřel dveře dokořán a vstoupil.
To co uviděl ho málem zmrazilo. Sam ležela na podlaze vedle stolu. Přiskočil k ní a otočil ji na záda. Nikde neměla žádné viditelné zranění a tak ji vzal do náruče a utíkal s ní na ošetřovnu.

Tam rozrazil dveře a položil ji na první volnou postel.
Ve vteřině k němu přiběhla Janet.
„Co se stalo, plukovníku?“ Ptala se při prohlížení Sam.
„Já nevím. Přišel jsem k ní do laboratoře a našel jsem ji tam ležet na zemi.“ Bylo na něm znát jak je nervózní. Bál se o ni. Opravdu se o ni bál.
„Kruci!“ Vykřikla doktorka po chvíli.
Jackovi po těchto slovech přejel mráz po zádech, moc dobře věděl, že je to jeho vina. Kdyby na ni tak nevyjel, jistě by se tohle nestalo.
„Doktorko…“
„Teď ne, pane. A prosím odejděte.“
Jack se se strachem v srdci odebral na chodbu před ošetřovnou.
Asi za hodinu Janet vyšla. Jack tam pořád seděl.
„Doktorko!“
„Ano?“
„Co se stalo? Jak je jí? Vlastně jim.“
„Budou vpořádku, oba dva.“ Usmála se Janet unaveně.
Jack sklopil pohled do země. Janet na něm viděla, že by jí rád něco řekl.
„Pane? Děje se něco?“ Zeptala se opatrně.
„Víte, my jsme se s Carterovou trochu chytli asi hodinu před tím.“
„Jak chytli?“
„No, ona mi řekla o tom těhotenství a já se na ni utrhnul. Vím, že jsem neměl. Strašně mě to mrzí. Všechno je to moje vina.“
„Pane, ona i její dítě budou vpořádku, ale tohle jste vážně neměl. Málem o něj přišla. Nesmí se rozčilovat. V jejím věku už je to skoro rizikové těhotenství a tohle není dobré ani pro ni ani pro to maličké.“
„Já vím doktorko. Pro to co jsem udělal není omluva.“
„Ale bude vpořádku a to je teď hlavní, plukovníku.“ Pokusila se ho alespoň trochu utěšit.
„Mohl bych u ní chvíli zůstat?“
„Ale nebuďte ji.“ Usmála se na něj doktorka a pustila ho dovnitř.

Jack u ní seděl až dlouho do noci. Donekonečna se jí omlouval. A donekonečna si to vyčítal. Až nakonec usnul. Zkroucený v křesle u její postele. Zdál se mu zvláštní sen. Podobný jako ta vidina, kterou měl ve sprše, jen teď už to viděl jasněji a určité chvíle mu dávaly dokonce smysl. Trhnutím se probudil v okamžiku, kdy se dotkl svými rty těch Saminých.
Ach jo, to byl zase sen. Pomyslel si a pohledem sklouznul na stále spící Sam.
Další záblesk se objevil ve chvíli, kdy se pohnula a rukou se dotkla té jeho…leželi v trávě. Stébla ho šimrala na zádech. Líbal ji…na krk…na ústa…na celé tělo…
Znovu se v bílých pokrývkách pohnula a obraz zase zmizel.
Co se to zase děje? Jack už vůbec nic nechápal. Tohle přece nemohly být pouze sny. Bylo to pokaždé reálnější a reálnější.
Rozhodl se se svými vidinami svěřit doktorce. Třeba zjistí co se děje…
„Doktorko!“ Zvedl se Jack, když ji zahlédl, jak prošla za zástěnou u Saminy postele. Janet se zastavila a otočila. Jack k ní došel a odvedl ji kousek stranou, aby Sam nebudili.
„Doktorko, něco není vpořádku.“ Začal.
„Co? Co není vpořádku, plukovníku?“ Zeptala se Janet lehce nedůvěřivě.
„No, já mám asi vidiny, halucinace nebo jak tomu chcete říkat.“
„Co tím myslíte, že máte halucinace?“
„Prostě mám určité představy a nikdy dřív se mi to nestávalo. Teda aspoň ne když jsem vzhůru.“
Doktorka po něm hodila přísný pohled. Na jeho prasárničky opravdu neměla náladu.
„Dobře, tak si sem sedněte a já vám vezmu krev a pak vám udělám cétéčko.“ Ukázala na jedno z volných lůžek a začala si připravovat jehlu a desinfekci.
Jack přetrpěl všechna vyšetření, která po něm doktorka ještě vyžadovala, ale nic nenašla. Nakonec mu řekla, že si bude muset počkat až na výsledky krevních testů a pak se uvidí. Jinak by si ale měl odpočinout a jít se vyspat. Mohlo by to být přece i z únavy. Vypadala, že se jí to co jí řekl vůbec nelíbilo.
Jack tedy odešel domů. Nebyl nadšený, že tu má Sam nechat, ale co se dalo dělat, doktorka umí být, co se týče lékařských příkazů, také pěkně tvrdohlavá. Takže mu nakonec nezbylo nic jiného, než ze základny zmizet. Měl totiž pocit, že kdyby ho tam někde načapala, byla by schopná nacpat do něho sedativa, aby ho donutila odpočívat.

Druhý den, když se Jack vrátil na základnu ho hned u dveří do šaten zastavil Daniel a řekl mu, že ho Janet chce okamžitě vidět.
Jack se tedy ani nepřevlékl a vydal se na ošetřovnu.
Janet už ho čekala.
„Plukovníku, dobře, že jste tady. Už tu mám výsledky testů. A je tam něco divného.“
Jack se na ni zvědavě díval a hltal každé její slovo a tak raději pokračovala.
„Máte v krvi nějakou zvláštní látku.“
„A ta způsobuje ty halucinace?“ Skočil jí do řeči.
„Já bych řekla, že to není halucinogenní látka. Takové účinky nemá. Myslím, že u vás spíše otlačila určitou část vzpomínek, jenže se postupně vytrácí a vám se tedy vzpomínky vrací. Kromě toho jsem ve vaší krvi našla ještě zbytky jedné látky. Ta už teď sice nemá účinek, ale nejspíš někdy měla. Řekla bych, že je to nějaká forma drogy. Těžko říct, jaké měla účinky.“
Jack se zamyslel. Tak, že by ty halucinace opravdu nebyly halucinace? To by potom ale…
„Kromě toho, mám ještě jednu věc. Mluvila jsem se Sam a řekla mi něco podobného. Také měla nějaké halucinace a tak jsem jí udělala tytéž testy a výsledky dopadly stejně. V krvi má stejné látky jako vy.“ Dívala se na něj a přemýšlela, co se mu honí hlavou. Vypadal totiž, že jí vůbec nevnímá.
„Země volá plukovníka.“ Zasmála se Janet, když se jeho výraz začal podobat blaženému. Ve chvíli, kdy to řekla se ale změnil ve zděšený.
„Zase jste měl nějakou vidinu?“ Zeptala se opatrně. „No vlastně spíš se vám ukázala další vzpomínka?“
„Jo asi jo, jen neví, jestli mám být nadšený nebo se začít bát.“
„Proč? Na co si vzpomínáte, co vás tak děsí. Sam totiž také nevypadala na záchvat smíchu.“
„Doktorko, jestli jsou to co vidím vzpomínky, tak to dítě, co Carterová čeká, je moje!“
„Panebože.“ Ulevila si Janet.
„Jste si jistý?“
Jack po ní hodil nevraživý pohled.
„Nejsem doktorko, jak bych mohl. To vy jste mi řekla, že to nejsou vidiny, ale vzpomínky.“ Zněl už spíš zoufale. Co na to asi řekne Sam? Jak se to, kruci, mohlo stát? Ne že by o tom nesnil nebo v to nedoufal, ale takhle? Vůbec si nedokázal představit, co teď bude dál, jestli má doktorka pravdu a opravdu se to stalo. Najednou musel vědět, co se zdá Sam.
Doktorka si šla po své práci a on se schoval za zástěnu u Sam. Sedl si k ní a chvíli ji mlčky pozoroval. Nevěděl jestli ji má nebo nemá probudit. Nemusel o tom naštěstí moc dlouho přemýšlet. Sam to vyřešila za něj.
„Pane…“ Jack s sebou při tom oslovení škubl.
„Carterová.“
„Děje se něco?“ Povytáhla se výš na posteli a tak si sedla. Jack měl stále skloněnou hlavu a nevěděl jak to říct.
„Doktorka říkala, že máte nějaké vidiny…“ Začal opatrně.
Sam to trochu zarazilo. Chvíli se na něj dívala než mu konečně odpověděla.
„Ano, vidiny. Doktorka mi udělala pár testů, ale nic nenašla. Teď čeká na výsledky testů.“
„Já mám ty vidiny také.“ Vysypal ze sebe. Necítil se v tomto rozhovoru zrovna jako ryba ve vodě. Zjistit, co se Sam zdá ale musel.
„Také?“
„Ano.“
Sam ztichla, přemýšlela.
„Carterová, doktorka říkala, že to co se nám zdá není halucinace, ale jsou to vzpomínky.“
Sam se na něj chvíli dívala. Pak jí najednou došel význam jeho slov. Trhla s sebou.
„To myslíte vážně? Jak to? Jak to ví?“
„Našla nám v krvi nějaké neznámé látky. Něco jako drogy.“
Když viděl Samin výraz raději dodal… „Nechtějte po mě vědět nic podrobnějšího, protože to nevim. Na to se raději ptejte přímo jí. Já jen vím, že jestli to jsou vzpomínky, tak asi máme problém.“
„To ano, pane.“
Jack si ji přejel pohledem. Skončil u jejího bříška, jakoby snad už mohlo být něco vidět.
„Carterová, já…chtěl bych se vám omluvit za to, jak jsem na vás vyjel.“
„Pane, to je vpořádku.“
„Ne, to není vpořádku! Neměl jsem právo něco takového říkat. Ohrozil jsem tak vás i své dítě!“
Se Sam se zahoupala zem. Jack se jí teď díval přímo do očí. Jak to řekl, to bylo neuvěřitelné. Sam nemohla uvěřit vlastním uším. Úplně jí to vyrazilo dech. Teprve teď si uvědomila, co se vlastně stalo i se všemi důsledky. Jestli je pravda to, co Jack a Janet říkají, pak opravdu čeká Jackovo dítě… Ale jak? Jak se jim mohla ta látka do těla dostat? Počkat! Tenkrát ta planeta…jak se to jen jmenovala?… No to je jedno…nic si z tamější oslavy nepamatuje. Ten večer jakoby nebyl. Že by ti lidé…? Ale proč?
„Pane, ta planeta, pamatujete, byla tam oslava.“
„Myslíte tu, jak jsme si pak ráno nic nepamatovali?“
„Ano, to by mohl být ten chybějící článek, pane.“
„Asi bychom si měli udělat výlet…“ Jack se usmál. Sam se na něho dívala. Vypadala, že nad něčím přemýšlí. Měla tak krásný výraz. Jack myslel, že se neudrží.
„Pane, ještě něco…“ Najednou se k němu nahnula a lehce si ho k sobě přitáhla. Pak bez zaváhání spojila jejich rty v jediném dokonalém polibku.
Když se po nějaké době už chtěla odtáhnout, znovu si ji k sobě přitáhl…

„Generále, žádám o povolení vrátit se na planetu P3X7275.“
„Plukovníku? A smím vědět proč?“
„Se vší úctou, pane, ne nesmíte.“
„Co prosim?“ Nemohl generál uvěřit vlastním uším. Opravdu mu před chvílí jeho podřízený řekl, že nesmí vědět, proč má povolit návrat na jednu z navštívených planet? Chvíli si myslel, že si Jack dělá legraci. Z jeho výrazu ale pochopil, že ne.
„Pane, je to důležité, prosím. Slibuji, že až se vrátíme, dozvíte se proč jsme se tam museli vrátit.“
„No dobře, ale jestli…“
„Nebojte se pane, nic se nestane, jen se jdeme na něco zeptat.“
„Tak jděte!“
„Ano, pane.“

Jack, Teal’c a Daniel se tedy vydali na starou známou planetu. Znovu byli přívětivě přijati veškerým zdejším obyvatelstvem. Jack a Daniel našli člověka, který se jich minule „ujal“ a začali se vyptávat…
„Tak proč jste nám tu látku dávali?“
„My jsme to tu pili všichni, i vaši dva přátelé to pili.“
„Tak jak to, že oni si všechno pamatují a my ne?“
„Jacku? Nemohlo by to být tou bílkovinou, co máte oba po tok‘rech? Už jsme se přece setkali s látkami na které vaše tělo reagovalo jinak než by mělo.“
„Ta látka vám jen měla pomoct se trochu uvolnit. Nemělo to být nic špatného.“ Upozornil je muž.
„Já si vzpomínám, že jsem byl jako smyslů zbavený vůbec jsem se nemohl ovládat…vlastně jsem se spíš nechtěl ovládat. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám. Neměl jsem žádné výčitky…“ Doplnil Jack svou výpověď.
„To může být také jen vedlejší reakce té bílkoviny a té látky, Jacku.“

„Carterová, tak jak je?“
„Jde to, pane, děkuji. A jak jste pořídili vy?“
„Carterová…“ Jack ztišil hlas „…Daniel si myslí, že ta látka díky té bílkovině co máme po tok’rech, měla vedlejší účinky. Prý jsme to pili všichni, jen my si nic nepamatujeme a podle těch vzpomínek, jsme byli i značně mimo smysly…tak je to možná pravda.“
„Pane, co budeme dělat?“
„V prví řadě bychom to měli říct Hammondovi a pak se uvidí.“
Jack se otočil k odchodu.
„Pane, já se toho dítěte nevzdám, jestli vy…“
„Carterová…jak vůbec můžete něco takového říct?“ Zastavil se, vrátil se k ní a pěkně zlehka ji políbil.
Sam najednou uvěřila, že to všechno vyřeší. Uvěřila JEMU. Ví jediné, že Jack ji v tom samotnou nenechá. Víc už nepotřebuje… jen oni dva a jejich dítě…to je jediné co chce…

Konec !!