Titul: Který je ten pravý?
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Alternativní realita
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG
Délka: Krátké
Časová osa: Epizoda Hundred days
Stav: Kompletní
Synopse: Alter Sam jsme už viděli, ale kdo by mohl být Alter Jack? A jak by jeho chování mohlo ovlivnit Jacka?

______________________________________________________________

Sam zaparkovala u komplexu. Byla teplá noc. Ona přes sebe přeci jen přehodila svetr a otřásla se. Moc toho nenaspala. Vojáci co měli službu pozdravili. Sam je minula s pokýváním hlavy. Zamířila k výtahu. Když v něm byla, zavřela na chvíli oči a odpočívala. Danielův hlas v telefonu zněl naléhavě. Vzbudil jí ve tři ráno a chtěl, aby co nejdřív přijela na základnu. Prý se jednalo o Jacka. Víc neřekl. Sam spěchala jak nerychleji mohla. Bylo to pět dní, co plukovník zůstal na planetě Edora. Cožpak se vrátil? Podařilo se mu navázat spojení s domovem?
Výtah konečně zastavil. Jen co se otevřeli dveře, viděla Sam Daniela, jak za nimi netrpělivě přešlapuje. Archeolog měl kruhy pod očima a na čele hlubokou vrásku. Sam si pomyslela, že taky už ani neví, co je odpočinek.
„Vrátil se?“ Ptala se hned s nadějí.
„To zrovna ne.“ Přiznal Daniel. „Pojď se mnou.“ A vedl ji chodbou.
Sam ho následovala. „Tak co se děje? Ještě před čtyřmi hodinami naléháš, ať si jdu lehnout domů a teď mě voláš, ať se okamžitě vrátím na základnu?“
„Věř mi Sam, mám proto dobrý důvod.“ Zahnuli do chodby vedoucí na ošetřovnu. „Před dvěma hodinami, se v area 51 aktivovalo kvantové zrcadlo.“
„Už zase?“ Sam si promnula obličej. Ta věc jim už nadělala tolik problémů. Nepochopila, proč jí ještě nezničili. „Co se stalo?“
„Vyšel z něho jen jeden člověk.“Daniel se zastavil ve dveřích ošetřovny a nechal Sam, ať taky nakoukne. V tuhle noční hodinu na ošetřovně nebývalo tak rušno. Dvě sestry právě odváželi diagnostické přístroje. U posledního lůžka se Janet skláněla k muži. Sam vydechla. Zavřela oči a znovu je otevřela. Viděla Jacka O’Neilla. Zmateně se otočila na přítele.
„Danny, říkal’s že-“
„To není on Sam.“ Sam se podívala na Daniela. Ten jen pokrčil rameny. „Neřekl nic. Jen své jméno. Přivezli ho před hodinou.“ A pokynul hlavou.
Sam se pomalu vydala k cizinci, který vypadal jako jejich velící důstojník.
„Sam.“ Pozdravila Janet, když si všimla kamarády.
„Janet.“ Sam se na doktorku nepodívala. Dál fascinovaně hleděla na muže před ní. Vypadalo to, že spí. Velice neklidně. Byl bledý. Rty popraskané a pod očima tmavé kruhy. Po pravé tváři se mu táhla podlitina a na odhaleném těle měl mnoho drobných zranění.
„Jak je mu?“ Zeptala se Sam skoro automaticky doktorky.
Janet zavrtěla hlavou. „Není to zrovna sláva. Dehydratace, celková vyčerpanost, zranění. Chvilku to potrvá, ale bude v pořádku.“
„Už se probral?“
„Přivezli ho už v bezvědomí. Vojáci co ho našli, říkali, že když se objevil a oni chtěli vědět, jak se jmenuje, řekl, že je Jack O’Neill. Pak prý omdlel. Dala jsem mu nějaká sedativa. Bude spát do rána.“
Zatím co doktorka mluvila, pozorovala Sam jeho tvář. Byla zmatená. Byla si zcela jistá, že její Jack O‘Neill, je teď uvězněn na jiné planetě a ten před ní, je zcela neznámí člověk, ale nemohla být zcela netečná. Vždyť toho muže znala. Vídala ten obličej každý den a znala každý jeho pohyb, gesto. Ale něco bylo přeci jen jiné. Její Jack se zdál vždy neprůstřelný. Nedal najevo své city. Byl vždy silný. Tvář na kterou se dívala, byla plná bolesti. Vypadal zranitelně. Zamyslela se, jaká událost se musela stát, aby to pohnulo osobností jako je Jack O´Neill.

Ráno stála Sam za prosklenou vitrýnou ošetřovny. Mračila se jako bouřkový mrak. Jack se probral před hodinou a jen co doktorka provedla potřebná vyšetření, vkráčel do místnosti zvláštní agent Michell. Přijel ještě v noci. Měl návštěvníka vyslechnout. A jen co se Jack probral. Už se k němu hrnul. Janet ho dokázala zastavit jen na tak krátký okamžik, aby stihla Jacka zkontrolovat. Se sestrami mu pomohli posadit se a alespoň něco málo posnídal. Či spíše se porýpal ve své snídani. Mlčel. Nic neřekl. Sam za ním chtěla zajít, ale než to stihla, agent jí předběhl a už jí dovnitř nepustili.
„Kdo jste?“ Vládní agent hodil desky na stůl a postavil se do rohu.
Jack se po něm dlouze podíval. Musel odpovědět. Tohle nebyl jeho svět a bylo mu jasné, že tohle dříve či později přijde. „Jack O‘Neill.“
„To asi těžko. Jednoho plukovníka O‘Neilla tu už máme.“
„Já ho nikde nevidím.“
„Kdo jste?“ Agent si složil ruce na hrudi.
„To už tu bylo.“ Jack dál seděl s hlavou svěšenou a nepodíval se agentovi do obličeje.
„Dobrá. Přistoupím na vaši hru. Říkáte, že jste Jack O‘Neill. Jaká je vaše hodnost?“
„Nemám hodnost. Opustil jsem armádu.“ Jack si složil obličej do dlaní.
„Proč?“
„To je snad moje věc ne?“ Tohle bude dlouhý rozhovor. Pomyslel si.
Sam se na to nemohla dívat. Odešla.

Michell se vyžíval ve šťourání se v detailech. Od otázek na Jackovu osobu, se dostal k jeho práci, k jeho rodině. Tím však vsypal sůl do rány, která byla příliš čerstvá.

V životě se tolik nebál. Ale ne o sebe. Klečel na kolenou v prostoru brány. Hleděl před sebe do tváře ženy kterou miloval nade všechno na světě. Kterou si vzal za ženu a bez které si nedokázal představit život. Teď se jí díval do obličeje a v očích měl slzy. Špinavou rukou ji hladil ve vlasech. Viděl hrůzu v jejích očích. Cílil pach spálené látky a kůže pod ní. Ve svém náručí držel její tělo. Naposledy mohl pohlédnout do očí které pro něj znamenali vše. Věděl, že je tohle poslední okamžik. Jen vyslovil její jméno. Políbil jí. Ona opětovala políbení. Naposledy ve svém životě. Cítila jeho horké slzy na svých tvářích, ale už nemohla slyšel jak šeptá její jméno. Jak ji prosí, aby ho neopouštěla. Už jí nemohl rvát srdce jeho zoufalý výkřik, když mu naposledy řekla ‚Miluji Tě!‘ A ani necítila poslední políbení které jí dal. Nesledovala boj s jaffou, který ho odtrhl od jejího bezvládného těla. Neviděla jeho napřaženou, třesoucí se ruku když ho vlekly pryč.
V tu chvíli si připadal, jako když zemřel on sám. Daly ho do temné místnosti někde v komplexu. Nepamatoval si jak dlouho byl zavřený. Každý den přišel jaffa. Vyvlekl ho ven a odvedl k Apophisovi. Pak se zase vrátil do své cely. Ztratil pojem o čase. Den dělil na před jaffou a po jaffovi. Netušil jak dlouho tam už byl.
Ten den, když si pro něj přišli, už se skoro neudržel na nohou. Jaffa ho postrkoval před sebou chodbou a on se musel přidržovat stěn, aby neupadl. Tušil, co se bude dít a kam ho vede. A bylo mu to jedno. Lidský pud sebezáchovy je ale tak silný, že když procházeli okolo dveří, za kterými se schovávalo kvantové zrcadlo. Objevila se v něm najednou poslední síla. V nestřežený okamžik vrazil do jaffy. Ten i se svým těžkým brněním padl na zem. Jack O‘Neill vběhl do místnosti za dveřmi. Aktivoval zrcadlo a prošel. Nevěděl kam. Ale doufal, že na druhém konci najde Sam.

Daniel se vplížil do laboratoře Sam.
„Ahoj Danieli.“ Sam nezvedla oči od věci co ležela před ní.
„Mám něco, co tě bude zajímat Sam.“ Daniel nevypadal natěšeně jako obvykle, když objevil něco, s čím se chtěl pochlubit. Spíše se zdráhal „My; agent Michells dokončil výslech… Jacka.“ Trošku se pozastavil nad tím označením. „Janet potvrdila jeho identitu. Dostal volno propustku po základně.“ Sam nezvedla oči. Pořád nevěděla, jak se k novému Jackovi chovat. Daniel před ní něco položil. „Tohle jsme našli v jeho věcech.“ Posunul kus barevného papíru do jejího zorného pole. „Myslím, že bys za ním měla zajít, Sam“ Carterová si vzala do rukou pomuchlanou fotografii co před ní ležela. Zalapala po dechu. Tohle nečekala.

Jack seděl v setmělém pokoji na posteli. Ruce měl v klíně a pohled směřoval kamsi do podlahy před ním. Po tváři se mu kutálela slza. Byť se sebevíc snažil, nedokázal jí zadržet. A snažil se vůbec? Připadal si tak apatický, že mu to vlastně bylo úplně jedno.
Někdo zaklepal. Neodpověděl. Stejně jako návštěvník podruhé nezaklepal.
„Nemusíš sem chodit.“ Zašeptal. Věděl, kdo za ním stojí.
„Jak víte, že jsem to já?“
„Vím jak zní tvé kroky, Sam.“ Skryl si obličej do dlaní. Sam se zastavila. Znejistila. Nikdy si nemyslela, že by jí Jack O’Neill znal tak dobře. Podívala se na fotku kterou držela v rukou a vzpomněla si na hlášení agenta…dva roky… Zůstala stát uprostřed místnosti. Jen tiše čekala, co Jack udělá. Nevěděla jak se vlastně zachovat. Proč sem vlastně chodila? Znovu sklonila zrak k obrázku. Proto, protože v hloubi duše věděla a cítila, že by teď neměl být sám.
„Nezůstávej tam tak stát.“ Poklepal na postel vedle sebe.
Přešla k němu a posadila se.
„Víte, já si nedokážu představit co se-“
„Určitě jsi četla hlášení.“
„V tom je rozdíl.“ Sam se na něj dívala upřeně. Nevěnoval jí jediný pohled. Samozřejmě, že četla hlášení. Agent Michells vše popsal barvitě a až perverzně se vyžíval v detailech. Když Sam držela ty papíry v ruce a četla je, měla slzy na krajíčku. Teď tu seděla vedle Jacka a vlastně ani nevěděla co mu říct.
„V čem?“ Povzdechl si.
„Někoho jste ztratil.“
„To se stává.“ Hlas mu selhal. Nepodíval se na ní. Nemohl. Věděl, že v téhle realitě je zdravá a živá, ale nebyla jeho. A on nechtěl, aby ho viděla plakat. To směla jen ta jeho Sam. Jen jí se natolik otevřel.
„Ne, nestává.“
Ucítil její ruku na svých zádech. „Nejsem si zcela jistá co dělat, ale ráda bych pomohla.“
Musel se usmát. Vždy byla taková. To na ní miloval. Byla ochotná udělat cokoli. Tolikrát mu různými bláznivými nápady dokázala svojí lásku.
„Nejsem si zcela jist, jak můžeš pomoci.“ Zašeptal směrem s podlaze. Zarazil se. Podíval se jí do očí a opravil svojí chybu. „Promiňte. Chtěl jsem říct, jak můžeTE, majore.“ Tím pro ni i jeho jasně definoval rozdíl. Jeho Sam, byla Sam, tohle byl major Samantha Carterová z jiné reality.
Sam vycítila jeho rozpaky a sama nevěděla jak reagovat. Jedno její Já křičelo, aby zůstala kde je a to druhé bylo spokojené s vyjasněnou situací a chtělo co nejrychleji pryč.
„Kde je vlastně zdejší Jack O’Neill?“ Jack změnil téma.
„Zůstal na planetě Edora. Tedy, jestli ta planeta ještě existuje…“ Sam byla ráda za změnu tématu, ale na druhou stranu si vzpomněla jak moc se bojí o muže na druhé straně za branou. Jack udělal jen jakési ‚aha‘.
„Generál vám dovolil volný pohyb po základně. Můžete se tu porozhlédnout.“
„Ne, děkuji. Vše je přesně tak jako u nás. I věci jsou stejně umístěné. Jen osudy jsou jiné.“ Dodal potichu.
„Major Carterová do řídící místnosti.“ Ozvalo se z reproduktoru na zdi.
„Budu muset jít.“
„Jo.“
„Vrátím se.“ A vstala a odešla.
„Ne, nikdy se nevrátíš.“ Jack spolkl slzu a zvedl oči ke stropu. „Nikdy se nevrátíš, miláčku.“ Stiskl snubní prsten ve své ruce. Pak ho navlékl na prst.

O 10 dní později

Základna se skutečně vůbec nezměnila. Procházel chodbami a dotýkal se věcí okolo sebe. Nepřemýšlel nad tím kam jde a jeho nohy ho vedli zcela naučenou cestou. Už za rohem poznal tu známou vůni. Její laboratoř byla před ním a on neváhal vstoupit. Až ve dveřích si uvědomil, že do této místnosti nemůže chodit jak chce, jako mohl ve své realitě.
„Uh, promiňte majore, měl jsem zaklepat.“ A rychle couval ze dveří.
„V pořádku, pane.“ Sam se na něj otočila s úsměvem na tváři.
„Uh, prosím, neříkejte mi pane, nejsem na to zvyklí… Natož od vás. A konec konců, už nejsem v armádě.“ Jack se přesunul k židli v rohu. „Stačí prostě Jacku.“
Sam zvedla hlavu od přístrojů před sebou a věnovala mu zkoumavý pohled. Ani ve snu by jí nenapadlo, že si bude tikat s Jackem O’Neillem.
„Dobře, pak ale já nejsem major, ale Sam.“ A usmála se na něho.
„Dobře Sam.“ Opětoval úsměv. „Co to děláš?“
Sam se vrátila k přístroji před ní. „Je to taková věc…“
„Jaká věc?“
„Je to složité…“ Varovala ho.
„Tak povídej.“ Vybídl jí. Pevně se mu podívala do očí. Copak on může něco takového pochopit? Nebo spíš Chtít, pochopit. Nikdy ho to nezajímalo.
„Notak, 8 let jsem poslouchal tvoje technobláboly. Už se začínám orientovat.“ Stoupl si jí za záda a zkoumal věc před nimi. „Tak co to je?“
„Je to urychlovač částic. Zjistili jsme, že ta brána na Edoře, je jen zasypaná. Musíme se dostat přes vrstvu naqadahu a tohle pomůže proniknout do jeho molekulární struktury a roztavit ho.“ A dál pokračovala ve vysvětlování. A on jí poslouchal. Opřel se o opěradlo její židle, sklonil hlavu a díval se jí přes rameno. Cítil vůni jejího šampónu, parfému, když vydechl, drobné chloupky na jejím krku se zachvěli. Už nezvládal vnímat její výklad. Teď vnímal jen jí.
Sam skončila a otočila hlavu nahoru. Věděla, že je Jack blízko. Cítila jeho teplý dech a vůni jeho kolínské. Jejich obličeje se skoro dotýkali. Dívala se mu do očí a hledala odpověď na otázku, jestli to na co teď myslí, skutečně může udělat. Jeho rty byli tak blízko. Pomalu se k němu víc natáhla. A on se naklonil níže, až se spojili polibkem. Lehkým jen tak, aby zjistili reakci toho druhého. Ani jeden z nich nedýchal. Pak ji Jack otočil i s křeslem k sobě. Vzal do náručí a posadil na stůl. Z letmého polibku se stalo vzrušené líbání. Obmotala svoje nohy okolo jeho boků. Přitiskli se jeden k druhému a hladili se. Nemysleli na nic jiného, než jeden na druhého. Nebo přeci jen mysleli oba na někoho jiného?

Sam se protočila pod Jackovou rukou a otevřela oči. Leželi vedle sebe nazí v jeho posteli. Zblízka si prohlížela jeho obličej. Spal spokojeně a s úsměvem na tváři. Kolikrát si Sam představovala tenhle okamžik. Políbila ho na nos a on líně otevřel oči. „Hmmm.“
„Dobré ráno.“ Usmála se na něj.
„Dobré.“ Ruku jí zajel do vlasů. „Sam…“
„Já vím.“ Zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Nebyla jsem to já, s kým si spal.“
„A já nebyl on.“ Jack se posadil. Sam si položila hlavu k němu do klína. Dál jí laskal ve vlasech. Byli tam spolu a jeden druhého hladili. Sam cítila jak se dotýká přesně těch míst na kterých to milovala. Znal dokonale její tělo a věděl jak bude reagovat. Ona mohla prozkoumávat. Objevovala jeho tělo a zkoumala ho. Bože, i tu jizvu v obočí měl stejnou jako její Jack. Ptala se sama sebe, jak to zvládne morálně. Podvádí snad sama sebe? A sakra, vždyť muž s kterým spala byl Jack O’Neill. Zapřísáhla se, že nebude takhle uvažovat. Že si teď užije každý okamžik, kdy ho může mít u sebe tak blízko, jak se jí jen zachce.
„Jacku?“
„Hmmm.“
„Pověz mi něco o vás dvou.“ Slyšela, jak se Jack zhluboka nadechl. Tohle téma bolelo. Ale držel ji v náručí a chtěl vzpomínat jak moc tuhle ženu miluje.
„Co ti budu povídat. Hned jaks vkročila do místnosti a sdělila mi svojí teorii o reprodukčních orgánech, tak si mě dostala. Prvních pár dní jsem musel dávat na Kowalskeho sakra pozor, aby po tobě hned neskočil.
Začali jsme spolu chodit na mise. Už po prvních pár týdnech jsem se přistihl, že se na tebe dívám jinak. A pak jsme se vrátili z jedné mise a tys po mě skočila v šatnách.“
Sam se zasmála. „Moc se na to nepamatuji, ale jedno ano. Chuť tvé kůže. Kdybych měla cokoli zapomenout, na ten polibek jsem nezapomněla.“ Musela se smát. Schovala hlavu do jeho ramene. „Pokračuj prosím.“
„Moc se nepamatuji na Arktidu, ale pamatuji se, když jsem se probudil na stanici McMurdo. Seděla jsi u mojí postele. A když jsem otevřel oči, kouzelně jsi se usmála a políbila mi na ruku.“
„Kdy jsi mi řekl, že mě miluješ?“ Přejížděla mu prsty po jizvě na zádech a něžně jí políbila. Jack se nerozmýšlel a okamžitě odpověděl.
„Otestovali nás znovu na zeitarky. Negativně. Stála jsi tam proti mně a řekla, že si to musíme nechat pro sebe. Já už to nedokázal. Ještě ten den jsem podal výpověď a pozval tě na večeři. Vlastně jsem toho využil, protože jsi se nemohla vymluvit. Byli jsme spolu dlouho do noci. Tancovali, povídali si. Vrátili jsme se domů až pozdě v noci. Po třech měsících jsem tě požádal o ruku.“
„Kde?“ Sam zavřela oči. Nádherně se jí snilo když jí to vyprávěl.
„Při poradě. Měli jsme jít na nějakou misi. Mluvil jsem o ní a promítal na plátno nějaké obrázky ze sondy. Nakonec jsem tam promítl: Sam, miluji Tě! Vezmi si mě a jako další obrázek promítl snubní prstýnek, který jsem ti pak dal.“
„A co na to generál?“ Sam se posadila na posteli s vyděšeným výrazem.
„Coby, bouchl šampaňský, když jsi řekla Ano.“ Přitáhl si jí a políbil na čelo. Sam se musela smát. Líbala Jacka O’Neilla a v tenhle okamžik jí byla jakákoli realita naprosto ukradená. Prostě jen chtěla být s ním. Být jeho.


Den před cestou na Edoru
Sam seděla v laboratoři a měřila. Byla natolik zabraná do své práce, že nevyšla ven celých 12 hodin. Nevnímala ani Jacka, který potichu proklouzl pootevřenými dveřmi a postavil se do temného rohu. Nemohl se s tím vyrovnat. Všichni okolo něj se k němu chovali jako ke starému kamarádovi, ale pořád horečně hledali způsob jak se dostat na Edoru. Či spíše jak dostat Jacka Z Edory. Poslední týden neslyšel nic jiného, než Edora tudy, Edora tamtudy. Sam byla zavřená v laboratoři. Bolelo ho, když ji viděl. Nemohl se s tím srovnat. Sice zachraňovala jeho druhé Já, ale přitom jeho samého opouštěla. Sklonil hlavu a snažil se nedýchat. Nerušit jí. Ráno byl za generálem. Mluvili spolu o jeho budoucnosti a George mu dovolil jeho plán. Ale jak se mohl rozloučit? Jak mohl Samanthě Carterové říci sbohem? Jednou jí viděl umírat a teď když ji znovu našel… Nemohl v téhle realitě zůstat, pokud by se vrátil zdejší Jack. Kaskádový efekt by je zabil. Už ho napadlo, že by se mohl pokusit o sabotáž stroje co Sam vyráběla. Rychle na to však zapomněl.
„Sam?“ Znělo to spíš jako vzdychnutí. A ona si toho všimla. Překvapeně se otočila. Neviděla Jacka celého, ale z toho, jak ji oslovil vycítila jeho rozpaky.
„Ano?“ Potichu se zeptala.
„Nešla bys na večeři? Dneska mají v kantýně modré želé.“ Zkusil.
„Jacku…“ Nadechla se aby ho odmítla. Ale i přes šero v kanceláři viděla, jak mu klesla ramena.
„Nemůžeš, nebo nechceš, Sam?“ Zašeptal zdrceně. Na to nemohla nic říct. Chtěla být s ním a chtěla i pracovat na záchraně muže, který byl uvězněn na té planetě. Teď si sama uvědomila, že snahou zachránit ho, zraňovala Jacka který tu teď před ní stojí a čeká na její odpověď. Jacka který ji miluje a který by udělal cokoli by jen řekla. Jacka, s kterým smí mít soukromí život, protože není její nadřízený. Jacka, který přežil peklo, aby ji znovu našel.
Vstala a udělala k němu dva rychlé kroky. Opřela si jeho skloněnou hlavu o svojí hruď a pohladila ho ve vlasech.
„Jacku, víš že já musím.“ Zašeptala do ticha kanceláře. Ucítila jak pokýval hlavou. Přitáhl si jí za boky a pevně je objal. Nechtěl jí pustit. Nebyl na to připraven. Osud se ho ale neptal. Měl mu jí znovu vzít. A byť ho sebe víc zoufale prosil, nebyl vyslyšen.
„Sam, pojď se mnou.“ Znovu zašeptal oproti jejímu bříšku. A myslel tím kamkoli. Ven z této kanceláře, z této reality. Třeba i na to želé v chladícím boxu v kantýně. Prostě kamkoli, jen aby byli spolu a ona nemohla pracovat na tom stroji.
Sam se sehnula. Políbila ho a za paže zvedla nahoru. Teď tu stál přímo proti ní. Díval se jí do očí a ona se na něj nádherně usmála.
„Tak pojď, dnešní večer budeme jen spolu.“ Políbila ho. Vzala za ruku a vedla pryč. Zavřela svojí kancelář. Zhasla světla.

Jack čekal dole v obývacím pokoji na Sam. Převlékala se v ložnici. Sám se převlékl už na základně. O’Neillova modrá košile a džíny. Ani se nepozastavil nad faktem, že je mu vše akorát.
„Jacku, můžeme jet.“ Sam stála v chodbě. Na sobě lehké letní šaty, které jí sahali po kolena. Vypadala jako víla z pohádky. Jack se rychle zvedl.
„Moc ti to sluší.“
„Děkuji.“ Začervenala se. Přijala Jackovo rámě a společně šli k autu. Dnešní večer měl být pouze jejich. Záleželo jen na událostech následujícího dne, zda se podaří nalézt O’Neilla na Edoře. To však bylo právě v tento okamžik oběma jedno. Žili pro tuto chvíli.

Nevěděli kam vlastně jet. Nakonec se rozhodli pro náhodně potkanou vinárnu. Živá hudba, dobré víno a večeře. Sam zjistila, že Jack je výtečný společník a gentleman. Vlastně to vždycky věděla, ale O’Neill byl vždy odtažitý. Nikdy jí neukázal tuhle jeho stránku. Nikdy jí nenalil nejlepší víno, neobešel stůl, nevyzval jí k tanci. Nebyla si jistá, zda i on umí tango. Sama sebe přistihla, jak ty dva porovnává a vybírá si mezi nimi. A než stihla začít uvažovat nad volbou pro tohoto Jacka, cítila jeho tělo blízko svého. Vonící růži v jeho rukou a rytmus písně, která je vedla po parketu. Píseň vyprávěla o věčných milencích, kteří nemohli nikdy poznat lásku toho druhého. Podívala se mu do očí a místo drobných jiskřiček, které tam vždy našla, viděla v planoucí oheň. Věřila jeho rukoum, které ji zaklonili a vychutnala si polibek, který ji v ten okamžik vtiskl mezi ňadra. Cítila závrať, když ji znovu postavil, vzrušení, když ji otočil k sobě zády a rukou přejel přes bok. Poslední tóny je znovu rychle zavedly přes sál, a při posledním, si ji k sobě přitiskl. Ruce měla nad hlavou. Jeho pravice ji pevně obepínala a dívala se mu přímo ho oči. Nechala svoje ruce klesnout. Prudce ho políbila.
Melodie se změnila. První španělské rytmy prostoupily parketem. Sam se odrhla od Jacka. Nechala ho stát na kraji a sama přešla doprostřed. Na povedl hudby zvedla ruce nad hlavu. Na další nechala jednu spustit pomalu dolů. Klouzala jí přes svá ňadra, boky, až k lemu šatů, který mírně nadzvedla. Jack ji sledoval a jí to dělalo velice dobře. Luskala prsty, pohodila šaty a divokým krokem obkroužila okolo něj. Nepotřeboval další povel. Její cestě učinil konec. Chytil jí levicí za boky a společně se okolo sebe otočili. Pevně ji k sobě přitiskl, rukou si ji podržel za zadeček, zatímco druhou ji chytil za bradu a zajistil si tak další její pohled.
Nevnímali hodiny a nevnímali a ni počet písní jež se vystřídali. Cesta autem domů byla tak rychlá. Už za dveřmi jejího domu Sam přitiskla Jacka ke zdi. Vášnivě ho líbala. Rychle rozepínala knoflíčky jeho košile a on snad ještě rychleji přišel na princip rozepínání její podprsenky. S rukou na jeho hrudi cítila jak rychle mu bije srdce a její se skoro zastavilo. Když ji políbil na krku a vzal do náruče a nekompromisně zamířil do ložnice.

***
Sam šla do kontrolní místnosti napřed. Jack čekal před pánskými šatnami a hrál si s vlastními prsty. Připadal si jako hlupák, že tu teď je a čeká na Teal’ca. Co mu vlastně chtěl říct? Vždyť on teď šel na sebevražednou misi, aby zachránil jeho vlastní zadek…tedy zadek jeho alterJa. Chtěl mu to snad rozmluvit? Což byla možnost, při které by on sám mohl zůstat tady se Sam a svými přáteli. Na druhou stranu si byl jistý, že to by Teal’c nikdy neudělal. Neopustil by ho. Takže teď musí jít a pokusit se navázat kontakt se ztracenou planetou, byť by ho to mohlo stát jeho vlastní život.
Konečně se otevřeli dveře a Teal’c vyšel. V plné výbavě.
„O’Neille?“ Zastavil se. Prohlížel si Jacka zkoumavým pohledem. „Já na tu misi půjdu.“ Jako by mu četl myšlenky.
„Já vím.“ Řekl Jack smutně. „Jen, víš, že bych nikdy nechtěl, abys pro mě riskoval život.“
„Vskutku.“ Teal’c pokynul hlavou.
„Takže, jestli…“ Jack věděl. Co jaffa odpoví, ale přesto…
„Věřím, že to zvládnu O’Ńeille.“ Hrdě se narovnal.
„To nepochybuji.“ Jack se usmál. „Přiveď moje druhé Já v pořádku domů.“ Dodal nakonec. I když s velkým sebezapřením. Dneska měl tak mizernou náladu, že by O’Neilla klidně nechal tam kde je, jen aby mohl být se Sam. Protože moc dobře věděl, že O’Neill nikdy Sam nepřizná své city a ona z toho bude nešťastná. A její štěstí, bylo to jediné co ho dnes zajímalo.
„Když se mi to podaří, O’Neille, budeš muset odejít z tohoto světa.“ Poznamenal Teal’c tiše.
„A major bude z vašeho odchodu nešťastná.“
„Ale ty jít musíš.“ Doplnil za něj Jack. Tak tedy i Teal’c byl rozpačitý. Pomyslel si. „Buď opatrný.“ Poplácal přítele po rameni. Naposledy.
„Ty též.“ Teal’c znovu poklonil hlavou a vydal se do prostoru brány. Jack šel chvíli s ním. Pře dveřmi se odpojil a šel za Sam a Danielem do řídící místnosti.

„Sedmý symbol zadán a start.“ Slyšel zrovna hlásit Waltera. Teal’c se ani neotočil. Vystřelil harpunu a prošel bránou. V řídící místnosti nikdo ani nedýchal, než ožila vysílačka a TEal’c ohlásil, že je v pořádku a začíná vrtat. V následujících minutách seděli a čekali. Věděli, že až se díra zavře, bude mít jejich přítel jen malé naděje na přežití. A přesto tam šel. Hodiny běželi neúprosně rychle. Do posledních chvil čekali. Pak Daniel popřál Teal’covi hodně štěstí a brána se vypnula.
„Půjdeme do konferenční místnosti.“ Navrhl tiše Jack. Odsunul Sam židli a pomohl jí postavit se. Všichni se pak společně odebrali po schodech nahoru. Nemluvili. Posadili se do křesel a čekali. Nic jiného ani dělat nemohli. Jack se cítil naprosto stejně jako oni všichni a přeci vstal. Udělal kafe a všem nalil. Měli před sebou dlouhou noc a část dne. Posadil se vedle Sam. Stiskl jí ruku. Dodával tak víru a odvahu oběma. Sám však začal odpočítávat minuty do doby, kdy se rozhodne o jeho osudu.

***

Nevybíráme si co se stane. Vždy to přijde samo a bez varování. Stejně jako se otevřela červí díra s Teal’covým ID. Volal domů a měl dobré zprávy. Jak pro koho. Jack teď stál pře dámskými šatnami. Byl zoufalý. Nadešel okamžik, kterého se bál. Ztrácel ji a nemohl tomu zabránit. Bolelo ho jen pomyšlení, že jde za jiným. Cítil, že ho pálí oči a tlak uvnitř něj se už nedá vydržet. Svezl se po stěně k zeni a čekal. To bylo to jediné co mohl dělat. Když se dveře otevřeli, zatajil dech. Sam v nich stála a pozorovala ho. Nejednou cítila všechno co on. Věděla jak těžké to pro něj musí být. Přiklekla k němu. Nadzvihla jeho bradu a podívala se do lesknoucích se hnědých očí.
„Nechoď.“ Zašeptal tak potichu, že skoro sám sebe neslyšel. Už jednou jí to řekl a ona ho přesto opustila.
„Musím. Víš to.“ Utřela mu slzu a sama nemohla zabránit té svojí. „Slib mi, že tu budeš, až se vrátím.“ Stiskla mu rameno. Odpovědí jí bylo zakroucení hlavou. Nemohl. Věděl, že kaskádový efekt by nenastal hned, že den, nebo dva by tu mohl zůstat déle. Ale už by nezvládl loučit se s ní podruhé. Sam se mu vrhla do náručí.
„Miluji Tě… Jacku!“ Vzlykala na jeho rameni. A vychutnávala si každé slovo co řekla. Miluji tě – už nikdy nebude moct projevit tak své city. Jacku – od teď to bude zase jenom pane.
„Miluji Tě, Sam!“ Jack si přitiskl obličej do jejích vlasů. Naposledy si mohl vychutnat tu vůni, její dotek. Políbil ji a přál si, aby nemusel přestávat.

Samantha Carterová procházela bránou s mokrými tvářemi. Šla za mužem, kterého milovala a opouštěla toho, který jí tu lásku dal. Doufala, že až se vrátí, ještě ho uvidí. A když už sama sebe přesvědčila, že Jack O‘Neill, který stanul před ní v režné košili, snad jednou taky řekne: „Miluji Tě, Sam!“ , se on otočil, vrátil k ženě za jeho zády a políbil ji. A Sam tam stála a sledovala. Jako by jí vrazil dýku do zad. Otočila se. Nečekala na Teal’ca a Daniela. Běžela zpátky k bráně. Zadávala rychle adresu. První symbol… druhý….

„Vytáčí se brána Pane!“ Hlásil Walter Hammondovi. Hammond se otočil na Jacka. Ten se jen usmál. „Nashledanou generále. A vyřiďte O’Neillovi, ať se mi o Sam postará.“ Otočil se o odešel. Na pátém podlaží bylo umístěno kvantové zrcadlo. Jack se už nerozhlédl okolo sebe. Do kapsy si schoval dvě fotografie. S dvěma ženami… „Snad Tě někde najdu Sam.“ Pomyslel si a vkročil do jiné reality.

Sam se otočila. Její dlouhé vlasy přelétly z jednoho ramene na druhé. „Jacku?“ Viděla svého mrtvého muže, jak prošel zrcadlem a je v pořádku. Váhavě se k němu vydala. Dotkla se ho.
„Jacku.“ Vydechla.

Konec