Titul: Malování
Autor: Nikkol088
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Nezařazeno
Stav: Kompletní
Synopse: Pokračování "Konec?".

__________________________________________________________

Jack si to štrádoval zamyšleně chodbou a snažil se vymyslet nějaký plán na víkend. Váhal nad rybařením a lelkováním u televize. Možná se pokusí trhnout rekord v nepřetržitém sledování Simpsonů nebo si pustí nahraný zápas, který kvůli mimozemským malichernostem zameškal.
Pak ho ale napadlo, že se na víkendové radovánky pozeptá i ostatních. Třeba pochytí inspiraci a zkusí konečně něco nového… no i když.
Copak asi bude dělat Daniel? Pomyslel si a jeho obličej se zkřivil do zamyšlené grimasy. Chvíli nečinně zvažoval pro a proti a nakonec se rozhodl to jít prozkoumat. Otočil se proto na podpatku a vydal se k jeho pracovně, která poslední dobu vypadala jako muzeum. Ještě nikdy neviděl tolik předmětů v tak malém prostoru. A těch knížek… prokroutil znechuceně očima.
Když už ho od ní dělilo jen několik málo kroků uvědomil si, že Danny říkal něco o májské civilizaci a bůh ví o čem ještě. Když mu to velice zaníceně vyprávěl, jemu vrtaly hlavou Homerovy tři vlasy na hlavě. Nedokázal pochopit, že mu ty vlasy – na rozdíl od něj – nezešedly. Jak jen to ten žlutej týpek dělá? Takže jediné, co si z jeho výkladu pamatoval bylo slovo májové, civilizace a podnebí… či klima? Kdo ví. No nic. Než riskovat další nekonečné přednášky, raději se půjde podívat za Carterovou. Ta bude mít určitě normálnější nápady. Při této myšlence se zarazil a musel se pro sebe srdečně zasmát. Carterová a něco normálního? Jak pošetilé. 
Tak místo Dannyho pracovny zamířil do protější laboratoře.
Našel jí sedět na stoličce a zaníceně zírat do mikroskopu. „Carterová?“
Sam sebou cukla a pohlédla ke dveřím: „Plukovníku?! Co tady děláte? Myslela jsem že jste jel domů.“
„Chtěl jsem ale zdrželo mě tu nějaké papírování,“ zalhal, aby zakryl svou nerozhodnost.
„Aha.“
„Nevíte kde je Teal’c?“
„Nemám tušení. Naposledy jsem ho viděla u snídaně….“
„…neříkejte, že jste odsud dneska ještě nevylezla!“ tázavě se na ní podíval.
„No ehm… Ne.“ Přiznala se a sklopila stydlivě oči.
„A víte, že mě to ani nepřekvapuje? Jedla jste vůbec?“ starostlivě k ní přistoupil a pohlédl na její přeplněný stůl.
„Ach… ano… něco mi sem donesli.“ Jack jen chápavě semkl rty, uchopil do ruky ampulku se žlutou tekutinou a tázavě se na ní podíval.
Sam cukaly koutky: „Pane, to je moč plukovníka Jackmana.“
„Ježiš!!!“ vyhrkl a velice rychlím pohybem vrátil uzavřenou lahvičku na své místo: „Taky jste mě nemohla varovat!!!“ Sam to nevydržela a začala se smát. „Takové věci byste tu neměla mít. A když tak s velkou červenou varovnou cedulí! No fuj,“ ušklíbl se a kousek poodstoupil. Sam vstala, vzala ampulku a uložila jí do na své místo k ostatním vzorkům. Jack jí chvíli pozoroval a pak nenápadně nakoukl do mikroskopu. „Fíha… to je barev.“
„To je jeden ze vzorků…“
…“jestli mi řeknete, že tohle je moč nebo jiný nechutný produkt lidského těla, tak mě tu vidíte naposled!“ Zvedl oči a výhružně se na ní podíval.
„Ne, pane…“ Sam se neudržela a vyprskla smíchy „… omlouvám se… ehm… to je rostlinný vzorek, který přinesla SG-5 z nedávné mise,“ vykoktala ze sebe snažíc se uklidnit. „Pokouším se zvládnout technologii přípravy speciálních buněk, které svými vlastnostmi odpovídají zárodečným kmenovým buňkám. Tyto buňky pak mohou být použity…“
„… k léčně různých závažných onemocnění,“ dořekl a prokroutil znuděně očima.
„Pane, jak jste to věděl?“ Vyhrkla značně šokovaně.
„Předplatil jsem si jeden ten chytrej časopis, který jsem si prolít při čekání na zubaře,“ narovnal se a významně  a hlavně pyšně na ní mrknul.
„Jste překvapená?“
„Při vší úctě pane…. ehm…. trochu,“ lehce se na něj pousmála a svůj rozpačitý pohled zabodla do stěny za ním. „Pane, chtěl jste ode mě něco?“
„Já? Jo… už vím! Co máte v plánu na víkend?“
„Na víkend? Proč se na to ptáte?“
„No… chci mít přehled o svých podřízených. Daniel říkal něco o májích…“
„Ach ano. Je to velice zajímavé. Ve své studii se zaměřil na zánik májské civilizace, kterou zřejmě zapříčinilo samo-indukované sucho a změna klimatu, jenž je pro….“
„… tak prrrrr prrrr! Kdybych se o tom chtěl dozvědět něco víc půjdu vedle,“ ukázal směrem k Dannyho pracovně „nebo si předplatím další inteligentní časopis.“
„Omlouvám se.“
„Tak co ten víkend?“
„Plánuji malování pane.“
„Asi jsem přeslech. Nemyslela jste náhodou zírání do mikroskopu? Tahle slova jsou totiž dost podobná a lidem se často pletou.“
„Ne pane,“ usmála se a posadila se zpátky na stoličku.
„Takže malování…. hm….,“ významně se na ní podíval a rozhodl se jí dál trápit. „Víte, že k takovému malování potřebujete úplně obyčejný… normální,“ naznačil prsty uvozovky „potřeby jako třeba barvu, štětce…. hodně štětců, žebřík, noviny…“
„Pane?“ Skočila mu do řeči.
„Ano?“
„Myslíte si, že jsem tak neschopná, že si nedokážu ani sama vymalovat?“ snažila se vypadat dotčeně ale jen tak tak se držela, aby nevybuchla smíchy.
„Nééé! To ne. Jen, že bych to od vás nikdy nečekal. Vy spíš něco víc… jak to říct… hloubavějšího?!“ začal se omlouvat.
„Plánuji to už pár měsíců a jelikož mám tenhle víkend volný a práce zde není tak nutná, rozhodla jsem se toho využít.“
„Hm… a co moč Jackmana?“ zašklebil se.
„Už jsem skončila… nabídla jsem se Janet že jí pomůžu s několika testy a jelikož je vše jak má být, tak mám volno.“ V tom si Sam všimla Jackova nutkání něco dodat. „Pane?“
„Tak mě tak napadá…. no… je to přece jen těžší chlapská práce, tak no… nechcete s tím pomoc?“ Nervózně ze sebe vysoukal a čekal na Samiinu reakci. V tu chvíli si připadal jak největší rošťák třídy stojící před ředitelnou a čekající na verdikt samotného nejvyššího. Sam, ač to na sobě nedala znát, byla jeho otázkou značně zaskočena. „No… je to jen malá místnost. Ložnice, takže to nebude zas až tolik práce.“
„Fajn,“ strčil ruce do kapes, otočil se a chystal se k odchodu.
„Pane?“ Sam ho těsně u dveří zarazila. Jack se otočil a vyčkával. „Možná, že byste mi mohl přece jen pomoc.“
„Vážně?“ Pronesl to s takovým nadšením až se sám zarazil a nesměle si odkašlal.
„No.. nejsem si tak úplně jistá stropem.“
„Stropem? To je má oblíbená část malování. Každý strop je totiž jedinečný a musím se přiznat, že už jsem jích pár úspěšně vymaloval,“ šibalsky na ní mrkl. Sam se jen lehce usmála a cítila, jak se jí do tváří vhání ruměnec. Pokaždé totiž, když vedla s Jackem konverzaci ať už o prachobyčejných věcech nebo přísně tajných materiálech, cítila se tak nějak nesvá, skoro jako roztěkaná puberťačka, jenž právě dostala na koncertě podpis od svého vysněného idolu.
„Sam?“ Jackův hlas jí rázem vytrhl ze snění.
„Prosím pane?“
„Snažím se vás zasvětit do malířských technik a vy mě tu málem usnete.“
„Omlouvám se…. jsem trochu unavená,“ zalhala. „Pane, jste si tím jistý? Určitě byste našel lepší způsob jak trávit sobotní den.“
„No plánoval jsem sledovat novou hvězdu v souhvězdí Štíra ale…“
„Vážně???“ Se zájmem k němu vzhlédla a v očích jí zajiskřilo.
„Ne.“
„Aha…,“ vydechla zklamaně.
„Popravdě, chystal jsem se celý víkend prosedět u televize,“ přiznal se a sklopil provinile ramena.
„A co vaše zranění?“ Vzpomněla si vzápětí a vybavila si vzpomínky na nedávnou událost, která ač to ani jeden z nich nedal najevo, navždy změnila od základu jejich životy. 
„Jsem plně zdráv.“ Sam se na něj jen skepticky podívala a v očích se jí zračila starostlivost.
„No vážně!!!“ pozvedl obočí a lehce přikývl „Čestný skautský! Můžete se zeptat doktorky. No ono to nebylo žádný pořádný zranění. Pro chlapa jako jsem já to bylo jen škrábnutí.“
„Ale množství krve na vaší podlaze vykazovalo něco jiného.“ Jack se rozhlédl kolem a nepatrně se k ní nahnul až Sam uchvátila vůně jeho kolínské. Jeho náhlou reakcí byla tak zaskočena, že zůstala nehnutě stát s očima upřenýma do jeho čokoládově pronikavého pohledu.
„Svěřím vám tajemství,“ vysoukal se ze sebe pološeptem. Sam v tom okamžiku zatajila dech a napjatě vyčkávala příval dalších slov.
„Asi nejsem takový tvrďák, jak se na první pohled zdá. No… prostě…. bolelo to jako čert,“ ušklíbl se. Pár vteřin trvalo, než si Sam vůbec uvědomila o čem to vlastně mluví. Když konečně pochopila, že mluví o svém zranění, objevil se jí na tváři slabý pobavený ale zároveň i zklamaný výraz.
„Takže zítra dopoledne u vás?“
„Ano. Je to opravdu malý prostor, měli bychom to do večera zvládnout. Mohu vás pozvat na oběd?“ vyhrkla najednou ze sebe, aniž by si uvědomila, jak směšně její pozvání vyznělo.
„Domácí jídlo? Tak to neodmítnu nikdy,“ prohodil k ní jeden ze svým svůdných pohledů, který by v gay baru určitě sklidil velký úspěch.
„No domácí… em… jak se to vezme.“ Jack jen tázavě pozvedl obočí a vyčkával. „Vaření není zrovna moje silná stránka pane,“ přiznala.
„Ne??? A já myslel že jste něco jako ty univerzální vysavače, který dokáží i nemožné, jen v lidské podobě.“
„Bohužel,“ kývla hlavou. „Co třeba domácí hamburgery?“
„Ty mám nejraději,“ lehce se na ní usmál a poodhalil tak své dokonalé zuby. Sam mu úsměv opětovala, ale protože měla k obědu špenát, raději se snažila svůj úsměv krotit na minimum.
„Tak fajn. Už raději půjdu. Nechci vás rušit od možného budoucího zázraku,“ ukázal rukou na mikroskop a elegantně vyplul ze dveří.
Sam se přistihla že jí na tváři hraje šťastný úsměv a pohledem stále hypnotizovala místo na dveřích, jimiž Jack před chvíli odešel. Zhluboka se nadechla, otočila se zpět ke zkoumanému vzorku a snažila se zkoncentrovat svou mysl do načatého projektu. Jenže po chvíli se ukázalo, že to nebude tak jednoduché jak předpokládala. Stále se jí hlavou honily myšlenky na jednu jedinou osobu (a Jackman to vážně nebyl). Na Jacka.
„Kruci!“ povzdechla si promnujíc si unavené oči. „Neměla bych přece jen uvařit něco domácího? Co takhle špagety? Ty jsou docela jednoduché,“ uvažovala. „Možná někde najdu recept na věhlasné boloňské špagety, který mi tehdy předala matka jako odkaz budoucímu kuchařskému mágovi. Jenže to se tenkrát šeredně zmýlila.“
Nějakou chvíli jen tak zírala nesoustředěně do okuláru a když si konečně uvědomila, že ani jedna jediná věc, na kterou po Jackově odchodu dokáže soustředit své myšlenky, se ani zdaleka nepodobá zkoumanému vzorku, narovnala hlavu, zhluboka a hlavně unaveně si povzdechla a odsunula mikroskop stranou. 
Když se podívala na hodinky uvědomila si, že je tu zavřená už přes dvanáct hodin. „Ten čas tak neuvěřitelně letí,“ pomyslela si. Vstala ze židle, označila poslední vzorek, uložila ho na své místo a vypnula lampičku na stolku. Vyšla na chodbu masírujíc si přitom ztuhlý krk.
„Sam?!“
„Danieli.“
„Končíte?“ zeptal se narovnávajíc si brýle na nose.
„Asi ano. Potřebuji se trochu vypsat. Poslední dobou se mi to moc nedaří. Co vy?“
„Já? No… ehm… taky asi půjdu. Měl jsem v plánu projít pár artefaktů z Jericha ale jelikož přišel Jack a chtěl vědět, co má společného Jericho – nejstarší město s Jerichem - seriálem, vzdal jsem to,“ vydechl zoufale. V tu chvíli si Sam představila Jackův zmatený štěněčí výraz, který je pro něj v určitých situacích tak typický, že nedokázala zadržel úsměv. „Ehm… Jack říkal, že budete zítra malovat…“
„Ach ano… mohlo mi být hned jasné, že plukovník si to nenechá po sebe,“ vydechla. Daniel jen bezradně pokrčil rameny, což mluvilo samo za sebe.
„No nic… mějte se. Jsem tu zítra celý den, tak kdyby Jack nějak obtěžovat, zavolejte…“ V tom si uvědomil, že to možná vyznělo hůř, než měl v plánu a snažil se uvést všechno na pravou míru: „Myslel jsem… no… já…znáte přece Jacka… nemyslel jsem že…“ Sam Dannyho reakce značně pobavila ale protože se chtěla dostat co nejdříve do postele jen chápavě kývla. „Vím jak jste to myslel.“ Bylo vidět, že se mu při jejích slovech značně ulevilo.
„Dobrou noc a moc neponocujte.“
„Pokusím se. Dobou Sam.“
 
Sobotní ráno vypadlo jako každé jiné. Tedy pokud nepočítáme soboty strávené na jiných planetách ve společnosti jiných forem života. Tahle sobota spíše připomínala obyčejné ráno obyčejného smrtelníka v obyčejné posteli. 
Ranní paprsky prosvítávaly žaluziemi, které si Sam zapomněla večer zatáhnout a dopadaly na sametově bílou pokrývku. Otevřela oči a pohlédla na noční stolek, na něm stál fosforově zelený budík, jenž se do hnědobílé ložnice svým vzhledem vůbec nehodil. Ale protože ho dostala k loňským vánocům jako dar od své neteře, nemohla ho s čistým svědomím odložit někam hluboko do prádelníku, ale vystavit na noční stolek.
Červená čísla na displeji ukazovala teprve půl šesté. Do sedmé, kdy se hodlala s pronikavým zvoněním probudit a začít všechno připravovat, zbývala ještě dosti dlouhá doba. Vždycky to tak fungovalo. Vždycky se probudila o několik minut dříve, než na skutečnou hodinu nařízení. Vypnula ho, převalila se na záda a začala pozorovat stíny větví na stropě, jenž se míhaly s každým zafoukáním ranního větru a vytvářeli na zdi zajímavé ornamenty. Vzpomněla si na jednu misi, při které celá SG-1 ležela pod širým nebem na obydlené planetě Andora a pozorovala seskupení hvězd a roj meteoritů. Bylo to tak krásné… neuvěřitelné. Představení však trvalo jen chvíli, protože jeden z meteorů proletěl neuvěřitelně nízko, což zvěstovalo začátek blížícího se konce. Tehdy málem přišli o plukovníka. Ty tři měsíce pro ní byly neuvěřitelná muka. Vybavily se jí všechny ty bezesné noci, které strávila spolu s Danielem, Teal’cem a generálem, vymýšlením jak dostat Jacka zpátky na Zem. Jakou beznaděj pociťovala když jejich výpočty selhávaly a s každým dalším dnem se jeho šance na záchranu nepředstavitelně zmenšovala…
Vzpomněla si na okamžik, kdy se z hladiny červí díry vynořil Jacků rozzářený obličej… jenže  v momentě, kdy vstoupil na rampu se z reproduktorů v místností rozhostilo pronikavě hlasité zvonění.
„To tam přece nemá být!!!“ Vyděšeně sebou cukla, čímž se okamžitě probrala. Když vrhla svůj zmatený  pohled na hodiny, nedokázala si vůbec vybavit co se stalo. Uvědomila si, že musela nevědomky usnout a probudilo jí až zvonění mobilního telefonu. „Kruci!!!!“
„Prosím?“ vysoukala se zebe značně podrážděně.
„Carterová?! Ruším?“
„Plukovníku! Co… ehm…. ne nerušíte…  Kolik je hodin?“
„Něco po deváté… Asi tak za deset minut jsem u vás. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nepotřebujte cestou něco koupit.“
„Ne asi ne… myslím že všechno mám.“ V tom si ale uvědomila, že kdyby ho zaměstnala, oddálila by tím tak jeho příchod. Stihla by se alespoň dát trochu do pořádku. „Em… pane?“
„Ano?“
„Mohl byste přece jen něco koupit?“
„Jistě. Povídejte… jsem jedno ucho.“
„No… vypadá to, že mám málo barva,“ zalhala mu – v garáži měla několik nových plechovek.
„Dobře… a jaký přesně odstín? Jakou máte vlastně barevně zkombinovanou ložnici?“
„Hnědo-bílou ale mám málo… ehm… bílé barvy… takže kdybyste byl tak…“
„… jasně… takže bílá. Ještě něco? Nemám koupit ty hamburgery?“.
Sam chvíli trvalo než mu odpověděla… zvažovala totiž, co to vlastně chtěla uvařit. „Áááá špagety!!!“ „Ne… děkuji… to bude vše.“
„Fajn… počítám, že mi to bude trvat půl hodinky…“
 Kéž by byla zácpa!!! Pomyslela si soukajíc se přitom z postele. „Už se těším… ,“ Bože!!!  Okamžitě se za to, co právě vyslovila, prolínala. „…těším na tu barvu…“ „No… teď jsem tomu definitivně nasadila korunu!!!!!“
„Já taky,“ odpověděl a z tónu jeho hlasu bylo poznat, že ho její reakci pobavila. Sam mu už raději neodpověděla, jen ukončila hovor. Rychle vyštrachala ze zásuvky čistý tričko, ze skříně džínsy a pádila pod sprchu.
Asi tak za deset minut byla hotová se vším všudy. Ale jen se sebou… když se rozhlédla po ložnici… po všem tom nepořádku… zoufale si povzdechla sbírají ze země poházené oblečení a ostatní věci, co nemají na podlaze co dělat – a že jich bylo. Chtěla to uklidit včera ale když se konečně dostala domů, byla tak unavená, že se zmohla jen na rychlou sprchu, malou večeři a teplou postel. „…taky jsem ho včera mohla nechat odejít… už byl skoro pryč… vypadal ale tak zklamaně když jsem odmítla jeho pomoc… ten pohled… sakra…ovládej se trochu!!! Opět myslíš na to na co bys rozhodně neměla… kdyby  to alespoň nebyla ložnice… a zrovna tu musím mít takový nepořádek… Kruci!!!!“ Kárala se v duchu snažíc se mezitím uklízet. 
Veškeré osobní věci včetně budíku odnosila do koupelky, oblečení naházela do skříně, staré časopisy vyhodila.
Zrovna když měla plné do práce se skvrnou od kafe, zazvonil domovní zvonek. Rozrušeně se podívala na hodinky, který ukazovaly přesně půl hodiny od telefonátu: „Hm… asi žádná zácpa nebyla,“ pomyslela si.  Ještě ze země cestou ke dveřím rychle posbírala několik věcí a zamáčkla je do botníku.
„Ahoj… Co tak zadýchaně? Jezdila jste snad na ortopedu?“ zeptal se když spatřil jak si oddechla.
„Ehm… ortoped pane? Neeeee… trochu jsem uklízela a dalo mi to větší práci než jsem si myslela. Pojďte dál.“
„Sam?“
„Ano?“ otočila se čekajíc na jeho další slova.
„Mohla byste mi říkat Jack?“
„Emm… jistě,“ rozpačitě se na něj usmála.
„Kam to mám dát? Přinesl jsem i pár koblih… jak vás znám, tak jste určitě ještě ani nesnídala,“ kývnul na plechovky a sáček jenž držel v ruce.
„Dejte je zatím do ložnice… je to tam vzadu,“ nasměrovala ho a sáček od něj převzala. Jack neváhal a odnesl všechno tam, kam mu nakázala.
Když se vrátil, Sam akorát nalévala do hrnečků čerstvou kávu.
„Máte to tu opravdu moc hezký… takový útulný.“ Shrnul když nenápadně nakoukl do všech místností. Došel až k ní a posadil se na barovou stoličku u kuchyňský linky. Sam mu přistrčila hrnek a koblihy vysypané na talířku. 
„Díky… ale omlouvám se za ten nepořádek. Včera jsem sotva došla domů. Chtěla jsem ráno vstát dřív a dát to tu trochu do pořádku ale nějak jsem…,“ pokrčila rameny „… zaspala.“
„Rozhodně tu máte stále menší chaos než mám já,“ odpověděl a kousl do pečiva.
„Hádat se s vámi nebudu,“ potutelně se usmála.
„Jak to myslíte?“ Zpozorněl.
„Když jsem u vás byla naposledy, tak…“
„… kdy jste u mě byla? Myslíte když jste přišla s Danielem a chtěli jste po mě výtisk National Geographic z kterýho že roku?“
Sam se objevil na tváři lehký úsměv: „z devadesátého pátého pane… ehm Jacku,“ dodala rozpačitě.
„Jo… to je ono… vytáhli jste mě tenkrát z postele.“
„Říkala jsem Danielovi, že to není tak důležité, ale nedal si říct.“
„No jo… Daniel,“ zakroutil hlavou. „…když se pro něco nadchne, tak s ním není k vydržení. A jak to vůbec dopadlo?“
„Hledali jsem článek německého archeologa Ernsta Sellina, který byl přesně tam, kde jsem předpokládala.“
„Hm… cesta zpátky musela být asi dosti napjatá, co?“
„Ani ne… nakonec sám uznal, že se spletl,“ v očích jí nepatrně zajiskřilo.
„To je dobře.“
„Co?“
„No… že jste měla pravdu,“ nechtěl jí uvést do rozpaků proto dodal: „Kdyby měl pravdu on, stouplo by mu to moc do hlavy…A víte jaký dokáže být, když  mu něco vyjde…“ tázavě k ní vzhlédl.
„Vím,“ přitakala a dopila zbytek kávy.
„Tak jdeme na to!“ Rozhodl zvedajíc se pomalu ze stoličky. Chtěl po sobě uklidit, proto sáhl po hrnku, ale zrovna v tom samém momentě, kdy po něm sáhla i Sam. Jejich prsty se jemně dotkly. Oba se na sebe v tu chvíli podívali a spojili své pohledy. Ani jeden z nich se  nezmohl na slovo. Chvíli naprostého ticha přerušil až Samanthin chvějící se hlas. „Půjdeme?“
„Jistě.“ Pustil hrnek, čímž definitivně přerušil to, co se mezi nimi při dotyku tak intenzivně vytvořilo a nechal Sam, aby je oba položila do dřezu. V tichosti se vydali do ložnice.
Sam se porozhlédla po místnosti. „Ještě jsem nestihla ani přikrýt nábytek.“
„S tím vám můžu pomoc. Máte nějaký igelit?“
Sam mu ho podala. Menší věci odnesli na chodbu, zbytek obalili do průhledné folie a odšoupli do středu místnosti.
„A tohle jste chtěla dělat sama?“ Opřel se znaveně o zeď.
„Nejsem tak slabá jak vypadám.“
„To je mi jasný… poznal jsem to, při nedávný zkoušce zdatnosti.“
Sam se jen zasmála: „Tohle je proti tomu hračka.“
„O tom nepochybuju,“ mrkl na ní div se jí nepodlomila kolena. No… vypadá to, že tu nejtěžší práci máme za sebou,“ rozhodil rukama rozhlížejíc se po vyklizeném pokoji. 
Sam mezitím otevřela plechovku s bílou barvou a začala jí rozdmýchávat.
„Vzal jsem i trochu kaštanový… můžete to zkombinovat… když máte ložnici takhle barevně zařízenou…třeba by to nemuselo vypadat tak špatně…“ Vytáhl z bundy, jenž měl přehozenou přes židli, malou lahvičku s hnědým uzávěrem.
„Myslíte?“ nedůvěřivě se na něj podívala.
„Mohla byste natřít třeba jen jednu stěnu… zbytek by mohl zůstat bílej… ale záleží na vás.“
Sam k němu přistoupila, převzala barvu a začala studovat odstíny na etiketě. „Tahle vypadá docela dobře,“ ukázala na třetí čtvereček, v něm odstín připomínal podobnou barvu jako měla podlahu. Jack si chtěl vybraný vzorek pozorně prohlédnout a tak se k ní lehce nahnul až Sam opět pocítila tu příjemnou vůni vody po holení. Na vteřinku zavřela oči a nechala se unášet tím krásným pocitem z jeho těsné blízkosti.
„Sam… tak co myslíte? Musíte přece trochu zariskovat.“
„Emm… vždyť riskujeme každý den,“ vzhlédla k němu a na nepatrný kousek od něj odstoupila.
„Vsadím se ale, že v osobním životě moc neriskujete…,“ střelil od boku.
„To není pravda. Nedávno jsem si koupila novej touster.“
„Touster? Ale určitě jste sáhla po tom samém, kterej jste měla předtím.“
Sam na to neodpověděla… snažíc se zakrýt rozpaky, sklopila oči opět na štítek plechovky.
„Ha! Věděl jsem to!“
„No dobře… věděl… přiznávám, že v osobních věcech mám určitý řád,“ připustila a začala do bílé barvy nalévat hnědou v množství uvedeném na etiketě. Jack mezitím donesl z chodby štafle a opřel je o zeď.
„Vezmu nejprve strop a až ho dodělám, pustíme se do zbytku,“ rozhodl. Vzal barvu, vyšplhal se na štafle a vyzkoušel štětku.
„Půjdu mezitím připravit něco k objedu… kdybyste cokoliv potřebovat zavolejte.“
„Máte nějaký hadry?“
„Jasně… hned je donesu.“ Odešla z ložnice a zamířila ke skříni na chodbě. Vylovila z ní několik starých asi půl metru širokých hadrů, které zkontrolovala jestli se na nich nenachází něco co by jí před Jackem nějakým způsobem zkompromitovalo a donesla mu je. Jack si mezitím připravoval ostatní potřebné nářadí a noviny, kterými se chystal pokrýt podlahu pod sebou.
„Tady,“ předala mu je a začala mu pomáhat s novinami. Oba pracovali v tichosti. Ani jeden se tomu druhému nepodívat zpříma do očí. Sam si pomyslela, že to nebyl nakonec zas až tak špatný nápad přijmout jeho pomoc… i když tvrdila, že by to sama zvládal, teď si byla jistá, že nezvládla. Myslela si, že to pro ní bude nadlidský výkon vydržel s ním samotná v malé místnosti bez ostatních… nevěděla přesně, jak se k němá má chovat…jak s ním mluvit… něco jiného je probírat jednotlivé mise, všemožné taktiky – tyhle situace se už dávno naučila ovládat ale osobní život? Navíc v její ložnici… v tom nejsoukromějším koutě? Teď si ale uvědomila, že to není zas až tak nehorší. Byla sice trochu nervózní ale dalo se to zvládnout.
„Stejně si tu pak budete muset pořádně uklidit… noviny toho moc nezadrží,“ dodal, když položil poslední list papíru.
Sam kývla, „S tím počítám.“
„Potřebujete ještě něco?“
Jack se rozhlédl kolem sebe. „Asi ne… mám co potřebuji,“ usoudil a postavil se na první příčku žebříku. Sam mu podala plechovku s barvou.
„Půjdu se podívat, co mám v lednici… kdyby něco, křičte.“ Jack neodpověděl… veškerou pozornost upřel na natírání. Sam se ve dveřích otočila, pohlédla na něj a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Pár vteřin ho sledovala a pak se vydala do kuchyně…

Asi po půl hodině se rozhodla že ho půjde zkontroloval. Mezitím uvařila špagety a ohřála boloňskou omáčku, kterou našla ve skříni.
„Jacku? Ani jsem se nezeptala jestli…,“ nedořekla, protože v momentě, kdy se podívala na protější zeď, oněměla úžasem. 
„Neodolal jsem a musel jsem to vyzkoušet,“ začal když spatřil její výraz.
„Tak tohle jsem nečekala!“
„Jestli se vám to nelíbí, můžu to přetřít… nic to není… já jen… myslel jsem…“
„Ne. Je to moc hezký… nedokázala jsem si to předtím představit ale teď vidím, že musíme natřít i ty zbývající,“ přistoupila k němu nespouštějíc oči od čerstvě natřené kaštanově zbarvené zdi. „Bála jsem se… že to bude působit moc tmavě ale…“
„Taky se mi to líbí,“ dodal když uvidět to nadšení, které se jí objevilo na tváři. Sam si všimla, že se k ní až nebezpečně blízko přiblížil ale nedala na sobě znát sebemenší rozpaky.
„Sam… já…. Chtěl bych se na něco zeptat.“ Sam zpozorněla a teď už značně znervózněna se k němu otočila. V hlouby duše doufala, že se třeba už konečně vyjádří… že konečně nechá na plno promluvit sté city… věděla totiž, že to co cítí ona k němu od samého začátku, on cítí to samé… i když si slovně nikdy nic konkrétního nenaznačili… věděli to oba. Na druhou stranu si přála, aby to nikdy neudělal… protože jestli to vysloví… prolomí všechny ty ledy, který se mezi nimi za ta léta vytvořili… všechno se změní.
„Jacku?“ Zahleděla se mu do očí.
„Pamatujete si na Crowella?“ Sam jen tiše přikývla. Pomalu už začínala tušit, kam tím míří.
„Tehdy jste se vrátila… proč?“ Pohlédl na ní plný očekávání. Sam nevěděla co mu na to má odpovědět… nevěděla co přesně chce slyšet. Ano, něco… se tehdy stalo… oba to věděli, ale ani jeden to nevyslovil nahlas… viselo to na nimi od té doby jako Damoklův meč. 
„Jacku… něco jsem si ten den uvědomila,“ odpověděla nespouštějíc z něho pohled.
„Co?“ Zeptal se, v očích naději. Pár kroků se k ní přiblížil až se Sam nepatrně zachvěla.
„Řekněte mi to… musím to věděl,“ naléhal.
„Jacku… já,“ sklopila hlavu. Jemně se dotkl její brady a její pohled opět nasměroval ke svým očím.
„Taky jsem si tehdy něco uvědomil,“ pohladil jí lehounce po tváři a rukou jí odhrnul neposedný pramínek vlasů. Sam byla jeho reakcí tak zaskočena, že nedokázala se zebe dostat jediné slovo. Jack to věděl....  proto se k ní pomalu nahnul a přitiskl své rty na její. I když si byli oba vědomi, že dělají chybu… nechtěli svým citům už dál lhát…. Jejich touha byla tak silná, že ani jeden nedokázal dál vzdorovat…
„Vrátila jsem se protože…“
„… já vím Sam… a chci říct, že cítím to samé… jsem rád, žes to udělala,“ odpověděl a zavřel jí ústa svými… jeho rty byly tak něžné, že Sam neodolala a polibek mu vzápětí opětovala…
 

The End