Světlo. První vjem bylo světlo. Pálilo do očí. ‚Ale ne! Už ne!‘ Volal zoufalý hlas uvnitř. Pak světlo pohaslo. Ztlumilo se na přijatelnou úroveň. Zamžoural do prázdna a nastražil i ostatní smysly.
„Bude pokračovat v Kananově boji jeho jménem...“ Nesl se hlas jakoby z dálky. ‚No tak, zkus na ten hlas zavolat, zní povědomě!‘
„Hej!“ Slabě se ozval do mlhy před jeho očima. „Zkouším se tu vyspat!“
„Omlouváme se pane,“ Něžný hlas se zdál blíže než ten předchozí. Oči již rozpoznaly místnost. „Rádi vidíme že budete v pořádku!“ Poznal ten hlas, poznal i komu patřil. ‚Bože, jsem doma.‘ Napadlo ho. Musí jim odpovědět. Ujistit se že to není další trik.
„Poslouchejte…Ten váš nápad byl dobrý.“
„Ve skutečnosti jsme se na tom podíleli všichni pane.“ Ano, ty tři čmouhy co stály u jeho postele byli přátelé. Skutečně byl doma. Dál nic neříkal vychutnával si ten pocit. Pak se šmouha, kterou si přiřadil k Samanthě Carterové pohnula a přešla blíže k němu.
„Potřebuje něco?“ Tak něžný hlas. Hladil po duši na které se začali otevírat rány nedávno prožitých událostí. Cítil se hrozně.
„Vodu.“ Ano, až teď si uvědomil jakou má žízeň. Jak dlouho vlastně nepil? Ztratil přehled o čase.
„Jistě.“ Usmála se. Cestou ke dveřím naznačila Teal’covi a Jonasovi, ať jdou s ní. Teď doufal, že již bude sám a bude moci přemýšlet co se vlastně stalo. Ale jen co Jonas prošel dveřmi, u jeho postele stál další přítel. Daniel měl ve tváři starostlivý výraz, ale zároveň i spokojený. Jeho přítel byl v bezpečí. Teď se stačilo je rozloučit.
„Zdá se mi, že ti vždycky říkám sbohem.“
„Taky jsem si všiml.“ Odpověděl pomalu Jack. „Proč se nikdy nezastavíš?“
„Nemohu…skutečně.“ Danielova tvář vypovídala, že ho to opravdu mrzí. Ale teď tu být mohl. Jack si toho všiml.
„Teď jsi tu.“
„Zvláštní události.“
„Vánoce?“
„Ne.“
„Ground Hog‘s day?“
„Ne.“
„Já mám svoji cestu a ty svou?“
„Jo, něco takového.“ Danielovi opravdu scházely tyhle rozhovory s Jackem. Tak jednoduché a přitom říkali tolik mimo řádky.
„Podívej, vím, že si to nemyslíš ... Teď zrovna ... chci říct, vím, že máš své pochyby, ale ... protože jsi prošel něčím, čím by nikdo neměl projít. Co se ti tu asi pokouším říci, je, že budeš v pořádku.“ Nechtěl aby si Jack myslel, že mu tehdy nechtěl pomoci. A věděl též, že o něj má jeho přítel obavy.
„Jak to víš.“
„Budeš my muset věřit.“
„Jo, to můžu.“ Samozřejmě že nu Jack věřil. Vždy to tak bylo. „Jsi v pořádku?“
Daniel pokrčil rameny. „Jo, Je mi fajn.“ Přesvědčivě se na Jacka usmál a otočil se za zvukem u dveří. Ty se otevřely dveře a Jack osaměl se Samanthou. Přinesla mu vodu. Položila kelímek na stoleček.
„Tady to je, pane.“
„Děkuji.“
Pohladila ho po ruce a popřála dobrou noc. Pak odešla. Jack zadoufal, že se znovu objeví Daniel. Nestalo se tak.
„Děkuji.“ Zašeptal do ticha ošetřovny a doufal, že ho přítel uslyší. Ležel tam zcela sám. Okolo jen blikající monitory, přítmí a holé neopracované zdi. Vždycky to tu nesnášel, ale teď, po prožitcích z Ba’alova vězení, to tu na něj působilo ještě depresivněji. Raději zavřel oči. Ale tma mu taktéž nepřinášela toužený odpočinek a úlevu. Bál se, že zase propadne do toho hrozného snu. V mysli se mu zjevovali obrazy. Špička nože, mířící na něj, absolutní neschopnost pohybu, malá místnost, spletité dlouhé chodby, bezmoc, samota. Nemohl tu zůstat.

Alarm se rozléhal základnou a zdálo se, že dnes je ještě naléhavější než obvykle. SG – 1 a Hammond spěchali na ošetřovnu, kde byl poplach vyhlášen.
„Doktorko, co se děje?“ Vystřelil generál otázku hned jak vrazil do dveří ošetřovny.
„Nevím jak se to mohlo stát pane!“ Janet se chystala odpovědět, ale do řeči jí skočila Carterová, která se protlačila na ošetřovnu kolem generála.
„Kde je plukovník?“ Vystřelila otázku hned jak si všimla prázdné postele.
„To je důvod proč jsem vyhlásila poplach. Plukovník O’Neill zmizel pane!“ Nahlásila rozrušeně Janet.
Hammond přiskočil k telefonu na zdi. „Ihned vyhlašte pátrání. Hledaným je plukovník Jack O’Neill.“ Hammond se podíval z SG-1 na Fraiserovou.
„Myslel jsem, že není ve stavu kdy-“
„To není pane.“
„Dobrá tedy. Všichni hledat. Buďte opatrní.“

Sam se rychle rozeběhla do své laboratoře. „Projedeme záznamy kamer.“ Volala na Teal’ca a Jonase, kteří jí byli v patách.
V laboratoři rychle vyvolala video odpovídající době kdy ho naposledy viděla na ošetřovně. Usmála se když viděla, jak se zvedá z postele a míří pryč.
„Dobrá, můžeme ho sledovat.“ A dál vyvolávala záznamy ukazující Jacka jak jde chodbou k výtahu, jak jede nahoru a vychází v jednom z horních podlaží. Pak zahnul za roh a zmizel z dohledu.
„Sakra!! Zaklela Sam. Musel utéct jedním z bezpečnostních tunelů.“
„A to je problém?“ Zeptal se Jonas.
„Ano, protože ty tunely vedou do lesů okolo hory.“
„A O’Neill opustil ošetřovnu před více jak hodinou…“ Upozornil Teal’c na čas na monitoru.

Hammond dal okamžitě utvořit oddíly a vyslal vojáky do lesů. Se svítilnami v rukou utvořili rojnice a rozešli se do okolí Cheyennské hory.
„Pane, ráda bych dostala povolení zkontrolovat plukovníkův dům pane.“ Přišla Carterová za generálem.
„Dobrý nápad.“ Hammond si promnul oči. „Teal’c a Jonas se přidali ke skupině prohledávající lesy. Ale zkontrolovat jeho dům a jiná podobná místa je též potřeba.“

Sam nasedla do auta. Vycouvala z parkoviště a vydala se na cestu. Padal déšť se sněhem a foukal nepříjemný vítr. Zapnula stěrače, rozsvítila světla a sešlápla plyn. Měla neodbytný pocit, že je na správné cestě.
Fujavice nabírala na intenzitě stejně rychle jako se Carterová řítila po lesní cestě.
Daniel stál při krajnici a pozoroval auto řítící se k němu. ‚Nemohu pomoci přímo, ale přeci jen mohu něco udělat.‘ Zavřel oči a soustředil se. ‚No tak Sam, já vím, že to cítíš.‘
V Carterové jako by najednou něco hrklo. Sešlápla brzdu. Kola zaúpěla a auto se po pár metrech zastavilo. Sam chvíli seděla a přemýšlela co to dělá. Pak ji další impuls uvnitř ní donutil otevřít dveře auta a vystoupit do deštivé noci.
„Plukovníku!“ Zakřičela jak nejvíce mohla. Nikdo neodpovídal. „Jacku!“ Odhrnula si mokré vlasy z čela a zamžourala do tmy. Zdálo se jí, že před sebou vidí mlhavou postavu.
„Pane?!“ Pomalu se vydala jejím směrem. Pomyslela si, že asi zešílela. Sama uprostřed noci a jde naproti bůh ví komu. Veškeré obavy ji ale opustily, když rozpoznala, že se k ní skutečně blíží Jack O’Neill.
„Bože můj. Jacku!“ Rozeběhla se mu naproti. Ihned ho podepřela. Vypadal hrozně vyčerpaně. Sotva se držel na nohou. Promoklý a promrzlý byl až na kost. Dovedla ho až k autu. Usadila ho na místo spolujezdce. Rychle oběhla auto a zaujala místo řidiče. Když byli oba v autě. Podíval se na něj. Vzala jeho obličej do dlaní. Byl studený jako led.
„Pane! Podívejte se na mě.“ Zvedl k ní oči. Hleděl na ní nepřítomně. „Pane, pojedeme zpět na základnu, ano! Vydržte chvíli.“
Zařadila a chtěla auto otočit. „Prosím, ne!“ Potichu promluvil a prosebně se na ní podíval. „Tam ne!“
Zůstala očima viset na tom jeho pohledu. Nechápala jeho obavu z návratu na základnu, ale cítila jak prosebně žádal.
„Dobrá tedy.“ Zařadila a vyrazila do Colorado Springs. „Ale musím informovat generála.“ Odpovědí jí bylo přikývnutí.

„Majore, děkuji za informace. Přivezte ho co nejrychleji!“ Hammondovi spadl kámen ze srdce.
„Pane, nechce se vrátit na základnu.“ Hlas Carterové se zdál z telefonu tak naléhavý. „Pane, myslím, že se u plukovníka začíná projevovat poststresový syndrom.“
Hammond svěsil hlavu a rukou si promnul čelo.
„Očekávali jsme to majore. Co navrhujete?“
„Pokud dovolíte generále, zavezu plukovníka k sobě domů. Je to ke mně nejblíže.“
George zalapal po dechu. S touhle variantou nepočítal. Ale důvěřoval Carterové.
„Dobrá. Posílám za vámi doktorku Fraiserovou.“¨

Sam zaparkovala před svojí garáží. Vystoupila, obešla auto a otevřela dveře. Pomohla Jackovi do domu. Zamířila přímo do ložnice. Kolikrát si přála aby spolu touhle cestou prošli. I když za zcela jiných okolností. Opatrně ho usadila na postel a přiklekla si k němu. Rty měl namodralé, třásl se a jeho pohled byl zase nepřítomný. Zabodnutý někam do jejích kolen. Zvedla mu bradu a donutila ho podívat se na ní.
„Přinesu něco na zahřátí. Janet dorazí za chvíli. Zůstanete tady pane!“ Počkala až jí očima potvrdí, že ji slyšel a rozuměl. Pak se zvedla a na chvíli odešla. Když se vrátila, nesla škopík s vodou a čisté tričko. Opatrně mu omyla obličej. Nechala ho převléci a namočila zmrzlé nohy do vodní lázně.
„Pane, až nám zase příště utečete, myslím, že by jste si měl opatřit nějaké boty.“ Sam se na něj usmála. A odměnou jí skutečně byl drobný opětovaný úsměv. Zkoumala jeho oči. Snažila se v nich nalézt odpovědi na otázky které on nechtěl zodpovědět.
Zvonek u dveří jí oznámil, že Janet přijela. Sam jí šla otevřít.

Janet Fraiserová vešla do kuchyně. Požádala Sam o hrnec a do vodní lázně vložila vak s tekutinou. Celé to postavila na kamna a začala pomalu zahřívat. Posadila na židli a s vděčností přijala hrnek kávy.
„Bože Sam. Dala jsem mu něco na uklidnění. Stále se nemůže zahřát a stoupla mu teplota. Obávám se, že si k tomu všemu přivodil pořádné nachlazení. Ale to je teď jen drobný detail. Skoro nic mi neřekl. Ani proč nechce být na základně.“ Posteskla si. „Myslím, že tohle je práce spíše pro psychologa.“
„Myslíš, že se u něj objevují abstinenční příznaky jako u Daniela?“ Sam se posadila naproti doktorce.
„Ano, byli tu znánky, když ho Tok’rové přivedli, ale je to rozdílné. Daniel měl absťák. Protože on byl pomocí sakrofágu uzdraven, ale pak ho využíval ze své vlastní vůle. Potřeboval dávku. My nevíme kolikrát plukovník v té věci byl, ale jsem si naprosto jistá, že díky tomu přečkal hrůzu kterou si my nedokážeme ani představit. Už nemá abstinenční příznaky.“ Janet se zhluboka nadechla. „U plukovníka se začíná velice vážně projevovat post traumatický syndrom. Za normálních okolností bych mu dala pár dní volna a nechal ho ať si vše urovná v hlavě, ale-“
„Díky sarkofágu s ním nedokáže bojovat.“ Doplnila Sam a svěsila hlavu.
Janet vstala a přešla k ní. Položila jí ruku na rameno a naklonila se. „Máš pravdu Sam, nedokáže. Nedokáže to sám. Tentokrát ne. Sarkofág ničí osobnost. V tomhle případě, to byla jeho schopnost odolávat stresu a racionálně myslet. Proto nám utekl ze základny. V tu chvíli to místo bral jako ohrožení. Třeba mu to tam připomnělo nějaký zážitek. My nevíme, co se stalo tam na té planetě.“ Ještě pevněji ji stiskla. „Sam, důvěřuje ti a proto zde zůstává. Člověk instinktivně vyhledává pomoc tam kde se cítí v bezpečí. Já nesvedu nic víc, než že mohu kontaktovat psychologa. Ale myslím si, že jako jeho přátelé mu můžeme pomoci mnohem víc.“
Sam přikývla. „Já ale nevím co dělat.“ Povzdychla si.
Janet se zvedla. Vyndala vak z hrne, osušila ho a naznačila Sam, aby jí následovala. Společně šli nahoru do pokoje. Potichu, aby Jacka nevzbudily. Ležel schoulený do klubíčka pod dvěma přikrývkami a jednou rukou si chránil hlavu.
„Plukovníku.“ Janet Fraiserová se k němu posadila. Jemně se ho dotkla. Instinktivně jejímu dotyku ucukl a vzbudil se. „Něco jsem vám přinesla, pane.“ Ukázala doktorka na vak s čirou tekutinou, který držela v ruce. „To vás zahřeje.“ Povzbudivě se usmála. Napojila vak na infuzní set, připravila si kanylu. Našla si na jeho předloktí místečko a zavedla ji dovnitř. „Sam.“ Oslovila kamarádku. „Zavěs to nad postel.“ Sam poslechla. Janet ji pak vysvětlila vše potřebné. Svěřila jí léky na uklidnění a antibiotika. Plukovníka nechali odpočívat. Netrvalo dlouho a zase usnul.

„Opravdu tu nemám zůstat Sam?“ Ptal se Janet starostlivě.
„Myslím, že to zvládnu. Pozdravuj Cassie.“ Jistě, že by byla Sam raději, kdyby dnes v noci zůstala doktorka u ní, ale Janet měla svoje povinnosti. „Pozdravuj jí.“
„Dobře. Kdyby cokoli, zavolej mi.“ Doktorka vztyčila ukazováček.
„Ovšem, že ano.“ Vyprovodila Janet a popřála dobrou noc. Teď stála sama uprostřed chodby a nevěděla co dělat. Jak se zachovat. Jak mu pomoci? Pomalu přešla do ložnice. Jack spal velice neklidně. Posadila se na druhou polovinu postele a položila mu ruku na rameno. Pohladila ho. Jako by jí nějaký instinkt vedl. Hladila ho a potichu utěšovala. Sama však cítila jak si je nejistá a do očí jí stoupají slzy. Jack pro ni znamenal hodně. Měla v něj naprostou důvěru a vždy v něm cítila oporu. Tuhle jistotu teď ztratila. Teď to byl on kdo potřeboval podržet. A ona si nebyla jistá jak se toho úkolu zhostit.

Ráno se Jack probudil brzy. Cítil se hrozně vyčerpaně. Ale sám musel uznat, že pociťoval jakousi zněnu. Najednou zmizel pocit stísněnosti. Teď už nemusel nikam utíkat. Jako by tomu pocitu nemohl uvěřit, schoulil se do přikrývky a ještě na okamžik zavřel oči. Matně si vzpomínal na minulý den.
„Dobré ráno pane.“ Sam pozdravila ode dveří. Nesla tác se snídaní.
„Uh. Carterová.“ Hlas jeho podřízené ho trochu překvapil. Pomalu se posadil. Najednou se mu jasně vybavil včerejšek. Uvědomil si kde je. Obličej si složil do dlaní a promnul si oči, jako by to mělo odehnat tu mlhu, které mu stínila mysl.
„Nesu snídani.“ Sam si dala předsevzetí, že začne šířit dobrou náladu a tak svítila jako sluníčko. „Vypadáte, že by jste do jídelny ani nedošel.“ Postavila před něj tác. Nesla jídlo pro oba. Džus a pudink. Posadila se proti němu.
„Ne, asi ne.“ Potichu přiznal. Sam v tom ucítila příležitost.
„Ale včera jste došel docela daleko…“ Na chvíli se odmlčela, aby zjistila reakci. Plukovník se tomuhle tématu ale věnovat nechtěl. Uhnul pohledem a nic neříkal. „No, nevěděla jsem co udělat k snídani. Janet říkala, že mám udělat něco lehkého. No, znáte mě a kuchyni. Snad to půjde.“ A podstrčila mu svůj výtvor pod nos.
Jack na to chvíli zíral. Pak vzal žíci a zabořil ji do hnědé hmoty. Ale sousto si do úst nedal.
„Děje se něco, pane?“ Sam viděla jeho reakci. Jen nevěděla jak si ji má vyložit.
„Ne, já jen…“ Podíval se jí do očí. Její pohled byl tázavý a čekala na cokoli, co on udělá. „Nic se neděje.“ Dodal rychle a dokončil započatou cestu jeho lžičky. Sam to evidentně uspokojilo a začala se věnovat svojí snídani. Tahle ranní zkušenost znamenala pro Jacka další krůček k realitě. Jedl pomalu a vychutnával si každé sousto. I když Carterová skutečně nebyla výborná kuchařka, tohle bylo jeho první jídlo od doby kdy odjeli z Antarktidy.
„Pane?“
„Ano?“ Tušil jakou otázku mu Sam položí. Byl si vědom toho, že si budou muset spoustu věcí objasnit a je načase s tím pomalu začít.
„Báli jsme se o vás, plukovníku. Proč jste odešel?“
Jack k ní zvedl oči. Viděla v jeho očích bolest. Nebyl zcela připraven o tom začít mluvit. „Nemohl jsem zůstat. Ani tady nemůžu zůstat.“ A zase pohled sklonil. Jak by zde mohl zůstávat. U svojí podřízené. Nejen, že se to nehodilo, bylo to i proti přepisům a sám si nebyl jist, zda se na ty předchozí důvody jen nevymlouvá, aby si nemusel nic přiznávat.
„Ale ano.“ Chytila ho za ruku a pevně stiskla. „Tady ano.“

Sam měla jiné představy. Myslela si, že když zůstane u ní doma, přijde na jiné myšlenky, promluví si spolu.
Janet přijela hned po ránu. Sam akorát odnášela z pokoje nádobí, když zazvonil zvonek.
Janet se přijela podívat na oba. Chtěla vědět jak Sam zvládá novou profesní úlohu a zkontrolovat si plukovníka. Zdálo se, že z nachlazení se nevyvine nic vážnějšího. Ale znepokojovalo ji jeho chování. Jeho postoj k léčení byl povětšinou plný sarkastických poznámek. U plukovníka je brala s velikou nadsázkou a často se jim i zasmála, ale tentokrát jí její pacient odsekával. Mluvil v co nejkratších větách. Jako by se snažil tajit i to, co nemusel. Janet odjížděla s rozporuplnými pocity. Zanedlouho po ní dorazil Jonas s Teal’cem. Přivezli O’Neillovi nějaké věci. Zdrželi se až do večera.
Jack zůstal celý den v ložnici. Závěsy zatemnil okna. Byl nervózní. Sám na sobě pociťoval jak se mu chvějí ruce. Bolela ho hlava a myšlenkami se pořád vracel do chvil, na které se snažil usilovně zapomenout. Znovu si rekapituloval vše co si zapamatoval. Vzpomínal na rozhovory s Danielem. ‚Bože, jak mi tam jen tak mohl nechat!‘ Zazlíval příteli. ‚Seděl tam vedle mě a nehnul ani prstem!‘ Nesnášel ho za to. Všechno v něm začalo vřít vzteky. Nechali ho tam, nikdo nepřišel na pomoc. Dali mu hada do hlavy. Začal přecházet po pokoji. Hlavu si svíral v rukou. Bolela jako čert. Dohánělo ho to k šílenství. Nechali ho tam, nikdo nepřišel na pomoc. Dali mu hada do hlavy. Vzteky smetl věci z nočního stolku. Nechali ho tam, nikdo nepřišel na pomoc. Dali mu hada do hlavy. Pěstí praštil do stěny.
„Pane! Co se děje!“ Sam vtrhla do pokoje. Slyšela hluk.
„Nic!“ Jack se prudce otočil zařval na ženu stojící ve dveřích. „Vůbec nic!“ Zavrčel. Sam vstoupila dovnitř. Jack měl úplně rudé oči vzteky. Pěsti na rukou svíral tak pevně, až mu klouby na nich zbělely. Krize, kterou všichni čekali, se dostavila. Vybavil si najednou příliš mnoho vjemů. A některé si špatně vyložil.
„Nechali jste mě tam!“ Obvinil je všechny. Když za Sam do pokoje vstoupil i Jonas a Teal’c.
„Nevěděli jsme kde jsi O’Neille.“ Řekl klidně jaffa.
„To je lež!“
„Ani Tok’rové nevěděli kde jste.“ Doplnila Sam.
Jack se chytil za hlavu. Otočil se k nim zády a opřel se o stěnu. „Zatraceně! Vypadněte!“ Zaúpěl. Sam viděla, že se třese. „Prosím, nechte nás o samotě.“ Klidně se otočila na kolegy.
„Budem na telefonu, kdyby něco.“ Ujistil ji Jonas.
„Fajn.“ Zavřela za nimi dveře.
„Plukovníku?!“ Popošla k němu o několik kroků.
„Řekl jsem ať vypadnete! Byl to rozkaz, majore!“ Zavrčel.
„Promiňte pane, ale ten rozkaz nemůžu splnit.“ Dotkla se jeho ramene. „Teď vás neopustím.“
„Ale no tak majore! Dokázala jste to tehdy. Dokážete to i dnes!“ Bolestí zatnul zuby. Prudce se k ní otočil. „To vy jste mě přemluvila! To vy jste zavinila, že mi dali do hlavy toho hada!“ Vmetl jí do obličeje. Sam to ranilo. Rozhodla se však zachovat si odstup a nepodlehnout emocím. Ona teď musela být tou silnou bariérou, která zmírní jeho vztek.
„Muselo to tak být. Zemřel by jste!“ Sama však na svým hlase cítila, jak jí selhává. Mrzela jí ta obvinění.
„Tak to taky mělo být! Kdybych nešel k tem prolhaným bídákům! Jen mě využili. Dali mi do hlavy jednoho z nich a já zkejsnul na tom zatraceným místě!“ Sesunul se na podlahu. Hlavu si opřel o kolena. „Sakra!“ Zaklel.
Sam si k němu přiklekla. „Plukovníku, naším jediným úmyslem bylo zachránit vás. Opravdu nás mrzí, že to došlo tak daleko. Nedokážete si představit jak nám bylo. Byli jsme bezmocní. Nevěděli kde vás hledat, jak vás odtamtud dostat. Nevěděli jsme jak se to stalo…“ Sam se snažila omluvně vysvětlit důvody jejich jednání. Jack O’Neill teď potřeboval někoho obvinit. Obvinil je, a teď bude obviňovat sebe. Pak přijde na řadu realita a smíření se se situací. Sam věděla, že to přijde. Nevěděla kdy a upřímně nečekala, že tak brzy, ale když ta situace nastala, bylo potřeba ji řešit a vše vyjasnit.
„Pojďte, promluvíme si.“ Posadila s vedle něho. Viděla jak se mu chvějí ramena. „Co si pamatujete jako poslední?“ Položila její otázku a čekala, jestli přistoupí na její jednání.
„Arktidu.“ Odpověděl velice pomalu. Zdálo se že usilovně přemýšlí nad dalším. „Pak vás. Chtěla jste abych se zachránil a přijmul simbionta… A pak jsme byli u Tok‘rů. Chtěli mi dát do hlavy hada-“ Hlas mu selhal. „To…to je vše co si pamatuji. Dál už jen Ba’alovo vězení.“
„Co se tam stalo?“ Zeptala se Sam potichu. Ruku mu položila na koleno. Musel teď cítit její přítomnost.
„Chtěl vědět kdo jsem. Kdo byl ten had ve mně. Co jsem dělal na jeho základně…“ Jack se zhluboka nadechl. „On…několikrát mě zabil. Já…já opravdu nevím kolikrát mě zabil a zase oživil v sarkofágu. Jeho vězení… je to jako když vás dají do hluboké jámy. Není šance utéct. Šance bojovat…“
„Ale ta šance nastala, pane.“ Pohladila ho po skloněné hlavě. „Využil jste jí a vrátil se zpět.“
„Nepamatuji se na to. Nevím co se potom stalo.“
„Ani my přesně nevíme jak se vám podařilo utéci. Dostali jste se na planetu Tok’rů. Ti potom kontaktovali nás.“ Ztěžka polkla při té vzpomínce. Doposud si živě pamatovala vše co se stalo poté, co Jacka poprvé dopravili k Tok’rům. Celou tu dobu doufala, že zůstane v bezvědomí. Bylo by pro všechny lehčí, kdyby byl symbiont implantován, aniž by to Jack vnímal. On se ale probral. Přesně v okamžiku, kdy se mu chystali vložit hada do úst. Nikdy neviděla v jeho očích takovou směsici hrůzy a strachu. Byla při něm. Držela ho za ruku. Přemlouvala, aby se spojení nebránil a nechal simbionta, aby léčil. Jack vzdoroval spojení. Podvědomě bojoval ze všech sil co mu zbývali. Vyděsilo ji když viděla v jeho očích tu vteřinu čiré paniky, když si uvědomil, že had převzal kontrolu. A Potom to už nebyl pohled Jacka O’Neilla. Dívala se do chladných očí Kanana.
Nikdy si nepřipadala zničeněji, než když tok‘rové oznámili, že Kanan zmizel. Cítila naprostou bezmoc a vztek. Následující dny hledala s Teal’cem a Jonasem jakoukoli možnost jak Jackovi pomoci. Cokoli bylo dobré než nic. Když se příležitost naskytla, oni nemohli nic dělat. Jen sedět doma a čekat, jestli Jack té šance využil. To čekání bylo nekonečné. Při každé aktivaci brány doufala ve vzkaz, posla, cokoli. Nic ale nemohlo překonat moment, když se brzy ráno z brány vynořila skupinka Tok’rů a mezi sebou podpírali Jacka O’Neilla. Když běžela dolů po schodech, cestu nevnímala. Potřebovala se i fyzicky přesvědčit, že se skutečně vrátil domů. Šok když ho viděla jí podlomil kolena a stejně jako Jack ztěžka padla na rampu. Posadila se vedle něho. Položila si jeho hlavu do klína. Čekání na zdravotníky se zdálo jako věčnost. Rukou se dotkala jeho tváře. Očima přelétla jeho tělo. Bodlo ji u srdce když viděla rozedranou tuniku a zaschlou krev smíšenou se špínou. Jeho oči se zdály tak zmatené, unavené. Pohladila ho hřbetem ruky po špinavé tváři. Cítila jak se jí z očí derou hořké slzy. ‚Už je to dobrý. Je po všem.‘ Šeptala spíše sama sobě. Nikdy necítila takovou úlevu.
„Pane, pamatujete si, proč jste se vrátil na tu planetu?“
Jack se prudce narovnal. Pevně se jí podíval do očí. Přečetla si v nich chvilkovou nejistotu. Váhal. Tu informaci prozradil pouze Danielovi. Jinak ji chránil jak nejvíce mohl. Řekl by snad Ba’alovi cokoli, ale tajemství o lásce, kterou pociťoval k jedné otrokyni by mu nikdy nevyzradil. Teď se díval na Sam. Připomínala mu tu ženu kvůli které se vracel. Ale on ji nemiloval. Tu miloval Kanan. On miloval tu co teď seděla před ním. Čekala na jakékoli jeho slovo.
„Vrátil jsem se, protože… Ten tok’ra uvnitř mě miloval. Velice hluboce. Cítil jsem jeho touhu vrátit se tam, i smysl pro povinnost nedělat to. Já, nemohl jsem ignorovat tak silný cit. Najednou jsem si představil sebe. Nikdy bych nemohl opustit nikoho koho miluji. Kanan se vrátil pro ni…“ Nespouštěl z ní oči.
Sam si ž domyslela konec. Nikdy nemohla od Jacka chtít úplné přiznání jeho citů. Sama si domyslela, že to bylo Jackovy city, které narušili Kananovy plány. Ten Tok’ra nebyl připraven na tolik emočně založeného člověka jako byl Jack O’Neill a Jack nikdy nepomyslel, že splynutí se symbiontem doloví právě této jeho slabosti aby ho ovládla.
Sam cítila jak jí pálí oči. Nejistě se rukou dotkla jeho tváře. Něžně mu po ní přejela. „Silné city nelze přehlížet.“ Uchopil tu ruku do své. „Nezvládnu je už ignorovat. Nedokážu to Sam.“ Zlomeným hlasem vyslovil její jméno. Naklonila se blíže k němu.
„Teď už nemusíš nic tajit Jacku.“
Bezmezně jí důvěřoval. Přitáhl si ji k sobě a něžně ji políbil. Nechala se líbat a oplácela mu stejnou měrou. Jeden potřeboval přítomnost toho druhého. Už se nedokázali bránit. Řekli příliš na to, aby se to dalo zase přejít a zamluvit, tak, jako už mnohokrát předtím. Zůstali spolu celou noc bok po boku usínali. Oba s pocitem jistoty a bezpečí.

Ráno se Sam otočila na bok. A zašátrala rukou vedle sebe. Našla jen prostěradlo. Zvedla hlavu, aby se přesvědčila, že tam Jack skutečně není. Rychle se vysoukala z postele a přehodila přes sebe župan. Vůbec nepostřehla, že se někam vytratil. Jak mohla tak tvrdě usnout. Cítila teď za něj odpovědnost.
Našla ho na verandě. Seděl tam, vedle sebe dvě kávy a díval se do zahrady.
„Dobré ráno.“ Pozdravila.
Jack se jí lekl. Trošku si bláhově myslela, že se ráno probudí a najde doma Jacka O’Neilla na kterého byla zvyklá. Nebylo obvyklé, že by se jen tak lekl. Posadila se vedle něho. Mírně rozpačitě k němu otočila oči.
„Dobré.“ Usmál se a rozehnal její pochyby. Až teď se odvážila se naklonit a něžně ho políbit na tvář. To aby to ráno bylo skutečně dobré. Jack jí podal jedno kafe.
„Děkuji.“ Přijala ho Sam. Neuniklo jí, že se mu mírně třese ruka. „Jak se cítíš?“ Pohladila ho.“
„Jako ten nejšťastnější muž na světě.“ Roztáhl úsměv.
„To nemyslím.“
Usměv pohasl a nahradil ho vážný výraz. „Bude to dobré.“
Objala ho kolem ramen. „Vím že ano.“
Společně seděli a popíjeli kávu. Ani jeden nic neříkal. Neodvažovali se pomyslet co bude dál a v tenhle okamžik to ani nechtěli. Vychutnávali si sílu momentu. Bok po boku seděli a pili kávu.

konec