Titul: Mise život
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení:
Délka: Dlouhé
Časová osa:
Stav:
Synopse: bude časem :o)

__________________________________________________________

Kde život začíná

Samantha O´Neillová. Jak neuvěřitelně to znělo, tak se jí to zdálo krásně zvučné. Znovu vyndala ze své peněženky kartičku a přečetla si co na ní stálo:
Samantha Carterová-O´Neillová
Stav – vdaná
Byl to takový zvláštní svíravý pocit u srdce. Otočila se na muže vedle sebe. Jack se věnoval řízení. Pobroukával si melodii co hrála v rádiu a nepřítomně se usmíval.
Odbočili na vedlejší cestu mezi řadu rodinných domu a nákladní auto, až po střechu naložené krabicemi je poslušně následovalo dokud nezastavili u opravdu malebného domečku.

Jack vystoupil a šel ukázat stěhovákům, kteří jeli za nimi, kde mají zaparkovat. A pak pospíchal ke dveřím, aby je odemkl. Sam vystoupila taky. Rozhlédla se po uklizené čtvrti. Opravdový ráj pro rodinu. Řadové domky, zahrady, bylo to jako z nějaké čítanky nebo amerického seriálu.
„Sam, kam patří tohle?“ Jack stál na cestičce ke vchodu a držel v rukou velkou krabici. Ukazoval stěhovákům kam co dát a koordinoval vše okolo sebe. Jen jaksi nevěděl, kam zrovinka velkou bednou, na které bylo z boku napsáno ´1PzSL´.
„1. patro za schodištěm vlevo.“ Přeložila Sam zkratku, ale neotočila se na něj. Přišlo jí zajímavější prohlédnout si tu nádhernou ulici.
Jack se podíval bezradně na krabici ve svých rukou a pak znovu na Sam. Má to marný. Asi nikdy nepochopí tyhle její zkratky. Povzdechl si a vešel s krabicí do domu.
Sam to trvalo ještě chvíli, než se vynadívala a konečně se rozhodla jít dovnitř. Otřela si boty o rohožku.
„Stát!“ Jack ji slovem zadržel dřív, než stihla udělat jediný krok. Šel k ní z chodby.
„Co je?“ Otočila se.
„Tradice je přenést novomanželku přes práh, Sam.“ Přiskočil k ní, vzal jí do náručí. „A sousedé se dívají…“ šeptl jí do ucha a přenesl jí.
„Jacku, budou tě bolet záda…woow to je veliké.“ Vydechla Sam když vstoupili do haly. „Jacku, pusť mě!“
„Jojo, hned to bude“ Jack jí opatrně postavil na nohy a nechal ji jít dál po svých. Tiše ji následoval do obývacího pokoje, kuchyně. Vždy se otočila okolo své osy a mohl vidět v jejích očích, jak je spokojená. Před schody se Sam zarazila. Nadechla se a pak teprve vystoupala nahoru. Minula pokoj pro děti a vzala za kliku od ložnice.
„Je to tu všechno krásné.“ Rukou přejela po těžké velké posteli ze světlého dřeva. Došla k oknu a otevřela ho. Vedlo do zahrady.
„A bude hezčí, až si sem přivezeš ty tvoje hejblátka a zabydlíme se tu.“
„Ne, tady žádné přístroje nebudou. Tady se bude prostě jen spát a odpočívat. Je to ložnice, sem technika nepatří.“
„Máš pravdu.“ Jack vzal Sam kolem pasu a vedl jí ke schodům. „A teď pojď, musíme vyložit to auto.“

Stěhováci odjeli. Jack vzal z chodníku poslední krabici a nesl jí dovnitř. Už byla tma.
„Našlas něco Sam?“ Volal, když vešel do domu.
„Ne, nenašla. Takže se nic nemění.“ Sam stála na židli u kuchyňské linky.
„Svým způsobem jsem rád.“
„Ale plukovníku O´Neille, vy si to nějak užíváte.“
„No, na to jsem se těšil celou cestu sem.“ Usmíval se jaksi potutelně a pomalu si k sobě Sam přitáhl. „Do téhle svojí nové role se velice rád vžiju.“ Ale dál nepokračoval.
Sam si ho zblízka zkoumavě prohlédla. Přiblížila svůj obličej k jeho a zaváhala. Pak ho políbila. Velice jemně. A Jack políbil ji.
„Měli bychom to jít všechno uklidit.“
„Jo. Předpokládám že stereo, počítač a jinou techniku můžu nechat na tobě.“
„Ach, Jacku, do toho se mi ani neopovažuj sahat.“ Smála se Sam.
„Ani by mě to nenapadlo.“
Sam se jen usmála, chopila se jedné krabice na které stálo na štítku napsáno – SAM PC.
„A co mám teda udělat já?“ Zeptal se ještě Jack než mu zcela zmizela v pracovně.
„No, co kdybys třeba vybalil kuchyňské nádobí?“
„Kuchyň…jo, dobře.“ Vyhledal v chodbě příslušnou krabici a zamířil na místo určení.
´No, tak asi tady bude odteď moje místo.´ Pomyslel si a položil krabici na linku. Otevřel jí a vytáhl sadu talířů. S květinovým vzorem. ´To musí být pomsta od Hammonda.´
Talíře dal do jedné z horních skříněk a pak se vydal pro další a další krabice.
Mezitím se z pracovny vynořila Sam a v obýváku se pustila do sterea. Za chvíli pustila jedno cd a přesunula se k Jackovi do kuchyně.
„Jak to jde?“
„Skoro hotovo.“
„Jacku,“ vyhoupla se na linku. „doděláme to zítra.“ Natáhla k němu ruku.
Jack se jí chytil, přisunul se blíž a objal Sam okolo pasu.
„Chceš jít spát?“
Přikývla. Jack jí políbil a sundal dolů z linky. „Tak pojď.“ Vzal ji za ruku a vedl za sebou nahoru po schodech. Sam zhasla. Tohle byl jejich první den v novém domě a životě.

Nová místa, nové lidi
Crrrrrrrrr
„Ježiši, co to je!“ Zavrčel Jack a otočil se na bok. Přes hlavu si přetáhl polštář a rozhodně se nehodlal zvedat.
„No tak já tam jdu.“ Tiše poznamenala Sam. Zvedla se a oblékla se do lehoučkého županu. Chviličku počkala jestli se třeba Jack taky nezvedne, ale nakonec se vydala do haly sama. Vzala za kliku a otevřela venkovní dveře.
Venku stála stará paní, dvě tak ve středním věku a jedna mladá s holčičkou. Všechny drželi v rukou nějaké koláče a mile se usmívali.
„Oh, probudili jsme vás, že?“ Řekla stará paní.
„No, tak trošku,“ přiznala Sam a víc otevřela dveře. Stále zmatená co tam ty ženy dělají.
„Přišli jsme vás přivítat tady u nás v Sunside, mladá paní.“ Stále se usmívala stará žena a zvedla k Sam ruce s koláčem.
„Co? Jé, jémine, to jsem nečekala.“ Musela se zaražená Sam srdečně zasmát. „Uh, já nemám nic připravené, ale snad najdu nějaké kafe nebo čaj.“ Naznačila ženám aby jí následovali a vedla je do domu. Museli se cestou vyhnout mnoha krabicím. Ještě že Jack včera vyložil nádobí a potraviny. Jack. Asi by se měl jít představit, když je to uvítání pro ně oba.
„Jacku.“ Zakřičela na něj Sam z chodby. „Pojď dolů!“ A šla se věnovat zpět svým hostům.
Usadili se okolo stolu a Sam opravdu našla to kafe a čaj pro malou holčičku.
„No, tak snad abych se nejprve představila.“ Začala. „Jsem Samantha Car- O´Neillová“ Opravila se rychle. „Můj muž je Jack.“
„Já jsem Reniee Rossvellová,“ začala stará paní. „Tohle jsou sestry O´Reylovi – Fate a Hope.“
„A já jsem Miriam Carpentrová a toto je moje dcera Katy.“ Dokončila mladá žena.
„Ahoj Katy. Já jsem Sam.“ Sehnula se Sam k holčičce. „Budeš chtít do čaje cukr?“
„Ano prosím.“
Sam kývla a zalila nápoje.
Hope mezitím nakrájela koláč.
„Sam, co jsi potřebo-“ Jack sešel dolů ze schodů ještě viditelně rozespalý. „Ježiši! Co to tady-“ Nečekal tolik lidí. „Asi se půjdu oblíct.“
„To je kus.“ Pošeptala Fate Hope a obě se potutelně zasmály.
„Ale mladý muži, to je dobrý. Už jsme toho viděli i víc.“ Mávla rukou stará paní a smála se. Jack chvíli stál jak solný sloup v trenkách a tílku na spaní.
„No dobře.“ Jack se pomalu přesunul k nim. „Sam, můžu kafe?“
„Jistě.“ Odpověděla.
„Mladý muži?“ Pošeptal Jack tajně Sam do ucha a políbil na tvář. Trošku se ho lekla. „Tak dámy, koukám, že jste upekli něco dobrého.“ Usadil se na poslední volnou židli.
„Oh, pane O´Neille, jsou to samé naše speciality.“ Usmála se Reniee a nakrojila jeden z koláčů.

Ráno tedy začalo hezky a celý následující den byl podobný. Přišli i další sousedé a na konci dne si Jack a Sam připadali, jako by znali lidi z ulice už celá léta. Unaveni padli do postele. Popřáli si dobrou noc a usnuli.

Jak se žije život?

„Jacku! Vstávej!“ Sam tahala z manžela peřinu.
„Jojo, vždyť já se snažím!“ Zavrčel a pomalu se posadil na kraj postele. „Uh, je pondělí, co?“
„Jo a ty musíš do práce!“ Sam mu hodila tričko a šla dolů do kuchyně. Jack se za ní po chvíli vydal.
Společně se nasnídali, Jack se oblékl a Sam ho šla vyprovodit ke dveřím. Na schodu před hlavními dveřmi ho políbila a dala mu do rukou tašku se svačinou. „A koukej jít na oběd.“
„Rozkaz majore!“ Pusu jí vrátil a na dálku si otevřel zámek u auta. „Přijedu co nejdříve to půjde.“
„Vím, že ano.“ Sam mu zamávla, a dokud auto nezahnulo u Ryplayovic domu doprava a nezmizelo. Pak se vydala zpět do domu. Zapnula si televizi a dopila u ní kafe. Telenovela. Tak tohle, teď bude její náplní dne? To nezvládne. Dopila, vypnula obraz s jistou dámou v zeleném a raději se posadila k počítači. Přes internet se napojila na svojí práci v SGC a celé dopoledne věnovala výzkumu gravitačních polí jakési cizí planetky.
Na oběd byla pozvaná k sousedce. Paní Rossvellová ji včera pozvala a Sam připadala, jako by jí mohla pověděl hodně o tomhle předměstí. A možná ji i naučit vařit.

„Dobré poledne Samantho, pojďte dál.“ Starší dáma pokynula do domu a Sam ji následovala do útulné kuchyně.
„Udělala jsem dobrý těstovinová salát, snad ti bude chutnat srdíčko. Pak ti dám recept. Je vynikající.“
„To bude skvělé, paní Rossvellová.“ Sam se posadila k jídelnímu stolu. ¨
„Reniee!“ Opravila ji starší dáma.
„Ovšem, promiň Reniee. Je mi to takové nezvyklé.“
„Ovšem dítě, každému to chvíli trvá.“ Reniee přinesla na stůl prostírání a pak dva talíře s čerstvým pečivem.
„Tak mi něco pověz Samantho. Třeba o tobě a Jackovi. Už vím, že on pracuje v rybářském krámku ve městě a ty děláš doma programy na počítači. To je dost nesourodé.“
„To sice ano, ale s Jackem nám naše rozdílná povolání nevadí. On dříve pracoval jako vládní zaměstnanec, ale bylo to pro něj příliš velké psychické vypětí. Před dvěma lety to už nemohl unést a tak dal výpověď. No, rybaření bylo vždy jeho velikou zálibou, takže když v novinách našel inzerát, že přijímají v rybářských potřebách vedoucího obchodu, přijal to.“
„A to vám nevadí, že ty vyděláš mnohem víc než on?“
„Ani ne. Já pracuji doma na programech. Mě to baví. A jeho baví to, co dělá, není to o tom, že já mám větší příjem. Lépe nám svědčí, že se každý věnujeme našemu koníčku.“
Je krásné, že si tak rozumíte. Ale tak nesourodé koníčky. Co vás vlastně přivedlo k sobě?“
Sam se chvíli zamyslela. Hmm hvězdná brána? Jejich prožitky z nesčetných nebezpečných misí a věčná snaha přežít?
„Poznala jsem Jacka když jsem psala program pro jeho kancelář v Coloradu. Pozval mě na kafe a pak už jsme chodili na kafe každé ráno spolu. Byl velice galantní a zval mě do divadel, kina, plesy…painball. On je prostě všestranný muž , což mě velice přitahovalo. No a pak už to šlo rychle. Zamilovala jsem se. Co ti budu povídat.“
„Och, já vím, jaké je to milovat. Svého muže, buď mu země lehká, jsem poznala v šestnácti letech a žila jsem s ní šťastný život po sedmapadesát let.“ Reniee se zasnila a odnesla talíře ze stolu.
„To mě mrzí.“
„A co tě mrzí? To, že zemřel? Děvče, můj muž byl o patnáct let starší než já. Prožili jsme nádherný život a žel Bohu, každý musí zemřít.“ Pozorně se na Sam podívala. „Ale, Jack je také o dost starší než ty, není liž pravda?“
Sam sklopila pohled ke svým kolenům. Vlastně nad tím nijak moc neuvažovala „Ano, to je.“
„Tak vidíš. Ale neboj, až přijdou děti, tak Jack omládne o dvacet let.“ Usmála se Reniee.
Děti. V Sam se chvíli zastavilo srdce. Děti bylo něco, o čem s Jackem nemluvila. Oba se tomu tématu vyhýbali. Ale sama by je chtěla. Byla si tím jistá. Nakonec se zamyšleně usmála. „No, tak to potom budu mít o jedno děcko navíc – Jacka.“ Společně se od srdce zasmáli.

Den se nachýlil k podvečeru, když šla Sam domů. Před domem akorát potkala Jackovo auto.
„Kdepak jsme se courali?“ Spustil na ní z legrace.
„Se soudem v kůlně.“ Odpověděla Sam s úšklebkem.
Jack se zarazil. Pak ji chytil za ruku po hluboce políbil. „Jasně. A nebyl to soused Reniee Rossvellová?“
„Dostal jsi mě.“
Spolu šli ruku v ruce do domu.

„Jacku?“ Sam se postavila za manžela a čekala až se zvedne od krbu, kde zapaloval oheň.
„Ano?“
„Já, chtěla jsem se tě zeptat. Víš.“ Sakra soukala to ze sebe jak z chlupaté deky. „Mluvila jsem dnes s Reniee a ona mi řekla něco, co mě zaskočilo.“
Jack ji uchopil za ruku a stáhl k sobě dolů na předložku. „Copak tě zaskočilo?“
„Ona mluvila o… no o dětech. Něco ve smyslu náš vztah a děti. Já, myslela jsem si, že by nebylo špatné, kdybychom si o tom promluvili a sjednotili tak své názory.“
„Sjednotili názory?“ Znělo to poněkud divně, ale Jack ji pochopil. „No ano, to bychom měli.“ Sam viděla, že je tohle téma Jackovi nepříjemné. Najednou byl vážnější a z očí se mu vytratili jiskřičky pobavení. Skousnul si dolní ret a pevně se na Sam podíval. „Tedy, Samantho O´Neillová, chtěla by jste děti? Myslím do budoucna.“
Sam chvíli mlčela. „Není vyloučené, že po tom všem, co jsem prožila ve službě v SGC, je ani moc mít nebudu.“
„Na to jsem se neptal, Sam.“ Jack si ji přitáhl blíže. Viděl, jak je nervózní. „Sam, ty by sis přála mít děti.“ Nebyla to otázka. V podstatě odpověděl za ni.
Přikývla a stočila pohled na podlahu.
Jack ji dál přejížděl palcem po hřbetu ruky. „Budeš mít děti Sam, jednou.“
Přikývla a zvedla k němu hlavu. Slzy v očích, ale úsměv na tváři.
„Já sám bych si přál další dítě. Ale nedokážu ti říci, jak bych se k tomu postavil v okamžiku, kdy by mi moje žena oznámila, že je těhotná.“
Její pohled se změnil v nejistý a trochu se od něj odtáhla. „Ty by jsi snad chtěl…“
„To nikdy, Sam. Všemožně bych ji v tom podpořil a snažil se, aby si prožila co nejklidnější a nejhezčí mateřství, a dítě bych miloval. Ale sám se sebou bych asi problém měl. Vyrovnával bych se s tím nejspíš velice těžce.“
„Takže odpověď je: ANO?“
„ANO. Přál bych si dítě.“
Sam se usmála. Byl to zvláštní rozhovor, ale dost jí objasnil. Chápala Jackovi obavy. Jedno dítě už ztratil. Pronásledovali ho vzpomínky na tu dobu. V noci se budil po nočních můrách. Musela ho proto obdivovat, že chtěl jít dál a přál by si další dítě.

Děti jsou krásou našeho života. Blbost – největší bolest

Dva měsíce po svatbě se Sam vrátila k albu, které leželo na komodě v obývacím pokoji a které neviděla už tak… dva dny? Prohlížela si ho, když nebyl Jack doma. Nebo když si byla jistá, že jen tak nepřijde dolů do obýváku.
Album viděli už všichni sousedé. A všichni chválili Sam, že jí to v bílých šatech moc sluší. A chlapi poplácávali Jacka po zádech, jak krásnou manželku to má.
Obracela stránky a dopadla na ní jakási deprese. Vždyť tohle bylo vždy to, po čem toužila. Být ženou Jacka O´Neilla. Ale holt tomu pořád něco chybělo. Jack byl v posledních dnech nervózní. Moc nemluvil a byl dlouho v práci. Když přišel domů, byl nevrlý a Sam se vyhýbal. Obvykle se zašil za dům a střílel si míčkem do branky. Nebo šel běhat. Nebo zalezl do ložnice a hrál playstation. Ale s ní nemluvil. Jejich komunikace byla zjednodušena na prosté věty.
Sam se podívala z okna. Listí na stromech už skoro opadalo a foukal studený vítr. Řekla si, že za to může podzimní počasí. Protože tyto výkyvy nálad pozorovala u Jacka každý rok na podzim. Nikdy předtím tomu nepřikládala přílišný význam. Jack si většinou v tuto dobou bral dovolenou a odjížděl do srubu. Tentokráte to jaksi nešlo. A tak zůstal doma a užíral se.
Zvonek oznámil, že někdo přišel na návštěvu. Sam se zvedla a šla otevřít.
Na prahu stál Daniel Jackson doprovázený Teal´cem. Jackson měl na sobě podzimní dlouhý plášť a šálu okolo krku. Teal´c zvyklý na tuhé zimy na Chulaku měl na sobě jen lehkou šusťákovou bundičku.
Sam je pozvala do domu a usadila do obývacího pokoje.
„Kde je Jack?“ Zeptal se Daniel, když přítele neviděl nikde dole.
„Uh, no on je nahoře, leží na zádech a civí na strop,“ zavrčela tiše Sam.
Daniel chvíli přemýšlel a nakonec se nejistě zeptal. „Pohádali jste se?“
„Ne, Danieli, nepohádali.“ Sam si složila ruce na prsou. „Jen prostě se mnou už týden nemluví. Odsekává mi na dotazy. Moc nejí a neustále užírá sám sebe.“
„Nechápu proč by se tak měl O´Neill k vám chovat, majore O´Neillová,“ naklonil Teal´c hlavu na stranu.
„Já taky ne,“ povzdychla si Sam.
„Já ano,“ řekl nejistě a tiše Daniel a zvedl se. „Můžu jít za ním?“
„Ale jistě, Danieli. Jen se prosím snaž nespadnout do záhonu růží, až tě vyhodí z okna. Už jsem si je zazimovala.“
Daniel oplatil Sam úšklebek a šel nahoru po schodech. S klepáním se neobtěžoval. Prostě vešel dovnitř. A našel Jacka přesně tak, jak to říkala Sam. Ležel na zádech a civěl na strop. Vypadal nemocně. Vedle něj na stolku ležel černý čaj, který mu nejspíše přinesla Sam. Čaj byl už evidentně studený, protože se na něm udělaly skvrny.
„Jacku,“ pozdravil Daniel a posadil se na kraj postele.
Jack jen natočil hlavu a otráveně se zeptal: „Danieli, co tu děláš?“
„No, víš Jacku, přijeli jsme s Teal´cem na návštěvu a Sam říkala, že ti není dobře.
„Má pravdu. Měl jsi ji poslechnout a raději nahoru nelézt. Mohl bys něco chytit.“
Hmm, dvojsmysl. Daniel se ušklíbl. Věřil pevně tomu, že ho Jack nepraští, stejně jako tomu, že od něj nedostane chřipku.
„Co tě žere?“ zeptal se přímo.
„Nic mě nežere, Danieli. Jdi pryč. Chci být sám.“
„Fajn. Víš, myslím, že bys to měl Sam říci.“
Jack svraštil obočí a zle se na Daniela podíval. „Co?!“
„To, že se blíží datum úmrtí Charlieho.“
„Danieli, VYPADNI!“ Jack se vzpřímil do sedu a doslova Daniela probodl pohledem.
„Zítra, že?“
„Řekl jsem, VYPADNI!“ Byl rudý vzteky. Ale Daniel zahlédl v jeho pohledu bolest.
Nenechal se Jackovou prudkou reakcí vytočit a klidným hlasem a přitom nenápadně se snažil Jacka utišit.
„Jacku, teď prvně po letech na to nejsi sám. Sam tě vyslechne. Půjde s tebou a podrží tě. Je to tvoje žena.“
„Tohle sem netahej, to s tím nemá nic společného!“ Jack se vztekal, ale seděl na zadku a i když to tak nevypadalo, poslouchal, co Daniel říká.
„Svěř se jí,“ doporučil Daniel a zvedl se. „A laskavě si uvědom, že teď žijete pod jednou střechou a tu svojí špatnou náladu přenášíš i na Sam a tím ji zraňuješ. Tak přestaň být laskavě sobecký a vše jí vysvětli.“ Daniel se otočil a odešel dolů.
Sam s Teal´cem se přestali bavit, když sešel ze schodů.
„Danieli Jacksone, slyšeli jsme křik. Co jsi řekl O´Neillovi?“
„Teal´cu, pojedeme do kina. Dávají nový StarTrek.“ Sam viděla, jak se Daniel trochu třese rozčílením.
Teal´c se zvedl z gauče a odložil sklenici s džusem. „Tohle byla nezdvořile krátká návštěva, Danieli Jacksone.“
„Myslím, že tentokráte to bude vhodné. Pojď. Ahoj Sam.“
„Majore O´Neillová, uvidíme se později.“
„Jistě kluci. Pozdravujte Hammonda.“ Sam je doprovodila ke dveřím a počkala na zápraží, dokud nezahnuli do vedlejší ulice. Pak zavřela dveře a vrátila se na gauč. V domě bylo naprosté ticho a napjatá atmosféra. Když Sam zavřela oči, mohla slyšet, jak Jack nahoře v ložnici přešlapuje. Z jedné strany přecházel na druhou a občas otevřel a zase zavřel dveře. Chvíli trvalo, než se kroky pohnuly ke schodišti. Jack šel dolů. Tiše. Neřekl ani slovo. Posadil se vedle Sam na gauč. Zvedla hlavu a věnovala mu pozornost.
Mlčel a zvažoval, co a jak říci.
„Ten čaj už vychladl,“ konstatoval pro začátek a poukázal na hrnek, který držel v dlaních.
„To ano. Udělám ti jiný.“ Chtěla se zvednout, ale Jack ji zadržel a jemně usadil zpět do gauče. Několikrát se nadechl. Přešlápl z nohy na nohu.
„Charlie zemřel…“ Zarazil se, jako by původně chtěl říci něco jiného nebo nějak jinak začít. Nakonec se posadil a rozpačitě si rukou prohrábl vlasy. „Zít… zítra je výročí jeho úmrtí.“ Rychle to dostal ze sebe. Na Sam se nepodíval. Seděl před ní se svěšenou hlavou a shrbenými zády.
Sam chvíli mlčela. Vzala Jackovu ruku do své. „Kde je pohřben?“
„Na centrálním hřbitově v Coloradu.“
„Chceš tam jít?“
Nedíval se jí do očí. „Nechci, ale půjdu.“ Vyzul si nohy z pantoflů a stulil se na gauči. „Sam, nechtěl jsem být na tebe hnusný.“
„To v žádném případě, Jacku. Je to v pořádku.“
„Není nic v pořádku. Tolik let jsem se touhle dobou užíral a neměl se komu svěřit. Vlastně jsem se ani nechtěl nikomu svěřit. A teď, když by to bylo i vhodné vůči tobě, jsem udělal to co vždy.“
„Je dobře, že ses mi vůbec svěřil.“
„No, Daniel mě donutil,“ přiznal Jack.
„Věděla jsem to.“ Sam se natáhla k Jackovi a políbila ho na tvář.

Samantha O´Neillová stála u auta. Jen z něj vystoupila a čekala. Jack šel k hrobu sám. U tohohle ho nechtěla rušit. Tohle si musel urovnat sám a ona tu stála jen jako opora.
Zatímco viděla v dálce Jacka, jak stojí nad hrobem, pozorně si prohlédla okolí.
Dneska, ač ráno skoro mrzlo, svítilo slunce. Celý svět byl zbarven do červeno-hněda.
Jack se zvedl a vracel se k autu. Hlavu měl svěšenou, ale když se přiblížil k Sam, vykouzlil alespoň maličký úsměv.
„Pojedeme domů, paní O´Neillová.“
„Budu řídit,“ nabídla se Sam a šla ke dveřím řidiče.
„Jak chceš.“ Jack nasedl na sedadlo spolujezdce a připoutal se. Když Sam nasedla a než nastartovala, Jack se na ni otočil. „Sam, nedala by sis něco k jídlu? Mohli bychom se dnes najíst venku.“
„Restaurace?“ Byla překvapená. Nastartovala a vyvedla auto z obrovského parku, ve kterém se nacházel městský hřbitov. Nečekala by, že se Jack bude dneska zajímat o společenský život. Spíše očekávala, že si doma sednou k televizi a půjdou brzy spát.
„No ano. Dobré jídlo, taneček. Znáš to, prostě bych si s tebou rád udělal hezký večer a omluvil se tak za to, že jsem byl takový pruďas v posledních dnech.“
„Ráda se nechám rozmazlovat.“ Sam vyjela na hlavní silnici. Potěšilo ji, že mu není lhostejné, jak se k ní choval. „Tak kam?“

Tiché kroky v šeru

Auto vjelo na příjezdovou cestu k domu a Jack vypnul motor. Vystoupil a počkal, až k němu Sam přijde.
„Jacku, co se děje, můžeš jít otevřít.“ Přitáhla si bundičku blíž k tělu a nechápavě se na něj podívala.
„Někdo tu je.“ Položil si prst před ústa a naznačil jí tak, aby byla tiše.
„Kde?“
„Nahoře v ložnici,“ ukázal Jack na okno. „Nechal jsem záclonu skřípnutou v okenici. Už tam není.“ Sam se pozorně podívala, kam jí ukázal. Automaticky si sáhla do kabelky pro malou zbraň.
Jack už také držel tu svoji v rukou.
Oba tiše obešli dům a vstoupili do kuchyně zadními dveřmi. Jack Sam naznačil, ať se jde podívat po dolních pokojích a on sám se vydal do patra. Potichu našlapoval po schodech a jako by slyšel něčí dech. Rychle rozrazil dveře do ložnice a namířil před sebe zbraň.
Něco se pohnulo jeho směrem. Neskutečně prudce. Jack vystřelil. A pak ucítil, jak do něj to něco narazilo, srazilo ho na záda a pak už nebylo nic. Vyrazilo mu to dech a na okamžik ztratil vědomí.

„Jacku, prober se!“ Sam Jackem zatřásla a poplácala ho po tváři.
„Kde to je?“ zaskřehotal. Připadal si omámený.
„Nevím, uteklo to oknem dole v hale. Zahlédla jsem to jen na okamžik a pak to zmizelo.“
Jack, místo aby něco řekl, tak zakašlal a nechal Sam, aby mu pomohla se posadit.
„Bylo to zvíře?“
„Vypadalo to tak nebo vlastně ani ne, spíše jako člověk, malý, hbitý ...“
„Takže přeci jen nám dům sledují.“
„Asi ano. Jacku, cítíš se dobře?“ Sam se teď nestarala o nic jiného, než jeho bledou barvu a krvácející ránu nad jeho obočím.
„Bude mi fajn. Asi jsem se praštil do hlavy.“
„To rozhodně. Něco ti na to dám.“ Sam mu pomohla na nohy a dovedla ho k posteli. „Lehni si tu. Zavolám do SGC a nahlásím situaci. Řeknu Janet, aby se zastavila.“
„Fajn.“ Jack se svalil na postel a vzal si od Sam papírový kapesník. Přitiskl si ho na ránu a zavřel oči.

Janet Fraiserová vzala nůžky a ustřihla poslední steh. „No, pane, tentokráte jen 2 stehy? Tímhle tempem budu brzy bez práce.“
„Doktorko, sarkastický tu mám být já,“ utrousil Jack a nechal ji dokončit, co začala.
„Privilegia doktora, pane.“ Janet se otočila na Sam. „Dohlédneš, aby zůstal celý den v posteli a odpočíval.“ A než stihl Jack zaprotestovat, dodala. „Má slabý otřes mozku.“
„Janet, mohla bys prosím předat generálu Hammondovi moje hlášení?“ Sam podala přítelkyni modré desky.
„Ale ovšemže ano, Sam. Pojď, necháme plukovníka odpočívat. Potřebuji s tebou ještě mluvit o samotě.“
„Hej, ženský, hodláte pomluvit starého zraněného plukovníka?“
„Ne, jen probrat ženské věci, pane,“ odvětila doktorka a zavřela za sebou dveře.

Sam položila na stůl dvě horké kávy a posadila se naproti Janet. Ta si ji pozorně prohlížela.
„Hej, mám rozmazaný líčení, nebo co?“ Ohradila se Sam.
„Sam, vypadáš spokojeně.“
„Právě cosi vlezlo do našeho domu a zranilo mi manžela, nejsem spokojená!“
„Myslela jsem to obecně.“
„A neměla bych snad být?“
„No, čekala bych, že budeš trochu víc nervózní. Je to přeci PLUKOVÍK Jack O´Neill,“ naklonila se doktorka dopředu k Sam a schválně zdůraznila Jackovu hodnost.
„Víš, zprvu jsem si myslela, že to bude problém, ale život s ním je… nevím jak to popsat.“
„Život?“
„Vlastně ano. Janet, skoro se toho až bojím. Jack O´Neill je manžel, kterého si může každá jen vysnít. Je pozorný, chová se ke mně opravdu moc hezky. Cokoli pro něj není problém. Mám pocit, že tohle je to, co jsem si vždy představovala a přála.“ Sam se napila a schválně uhnula očima stranou, aby se nestřetla s Janetiným varovným pohledem.
„Sam, obě moc dobře víme, jak je to bylo mezi tebou a plukovníkem O´Neillem. Nemůžu si pomoci, ale celá tahle situace se mi zdá příliš nebezpečná.“ Janet se tvářila ustaraně. „Chtěla bych o tom informovat generála.“
„Ne! Janet, prosím, tohle si nech jen pro sebe. Já nevím jak se tohle všechno bude dál vyvíjet, ale jsem si už jistá jedním. Miluji Jacka O´Neilla.“
„Sam, jsem za tebe moc ráda, ačkoli musím přiznat, že o tebe mám obavy, aby tě jedou plukovník nezranil.“
„To by nikdy neudělal.“
„Přinutí ho, Sam. On sám by to nikdy nedopustil, ale ani on nemůže ovlivnit, co se stane v budoucnu.“ Janet chytila Sam za ruku. „Sam, já ti přeji, aby tyhle dny byli nejlepší v tvém životě, ale přiznávám, že mi z toho všeho běhá mráz po zádech.“
„Děkuji ti, Janet,“ usmála se Sam. „To mě taky.“
Janet Fraiserová odcházela velice zamyšlená a s rozpačitými pocity.

„Jacku?“ Sam vbalancovala do ložnice s hrnkem čaje.
„Hmm, zavrčel Jack a otočil se k ní.
Sam se posadila na kraj postele. „Spal jsi?“
„Ne, nemohl jsem usnout. Bolí mě hlava.“
„Něco jsem ti přinesla.“
Jack se vyškrábal do sedu a vzal si od ní hrnek s čajem a aspirin. „Moje jediná záchrana.“
„Já vím.“ Tak nějak významně si ho prohlížela, když zapíjel prášek.
Všiml si toho.
„Sam?“
´Ježiši, co si myslela? Tohle s ním přeci nebude probírat.´
„Co?“ zeptala se raději trošku hloupě.
„Děje se něco? Tváříš se tak… podivně…“
„No tak to ti pěkně děkuji.“ Nejlepší obrana je útok. To je učili na akademii. Ale o partnerských vztazích to nejspíše platit nemělo.
„Nemyslel jsem to tak. Jen mi přišlo… děkuji za ten aspirin, Sam,“ ukončil rozhovor. Odložil hrnek s čajem, otočil se k Sam zády a dělal, že jde spát. Cítil, jak sebou několikrát nervózně pohnula na pohovce.
Trvalo tak deset minut, než se rozhodla, že ho raději nechá o samotě. Zvedla se a zamířila ke dveřím. Na poslední chvíli se otočila a podívala se na Jackova záda. Udělala pár kroků zpět a přikryla ho. Pak odešla.
Jack celou dobu napjatě čekal, co udělá. A když Sam odešla, přitáhl si přikrývku více k tělu a tiše zasténal. ´Tohle zachází sakra daleko.´

Listy na stromě se jen zachvěly. Nikdo v ulici neslyšel dopadnout něco na zem a nikdo si nevšiml stínu, který rychle proběhl zahradami, přeskočil pár plůtků a s tichým vrčením zmizel ve tmě.

Rozkazem

Generál Hammond zavřel desky na svém psacím stole a podíval se na doktorku s velice nejistým výrazem. Poklepal tužkou na desku svého stolu a zhluboka se nadechl. Hlášení ho velice znervóznilo.
„Myslíte, že to může ohrožovat jejich životy?“
„Pane, plukovníka O´Neilla to srazilo s takovou silou a rychlostí, že si nepamatuje absolutně nic. Ani jak to vypadalo.“
„Takže se neví, jestli je to člověk nebo zvíře?“
„Bohužel, pane. Ale jedno je jisté. Teď si můžeme být jisti, že to existuje.“
„To ano, doktorko. Podle toho se také zařídíme. Potřeboval bych proto jakékoli informace, které zjistíme.“
„Rozkaz pane.“ Janet zasalutovala a otočila se k odchodu.
„Doktorko Fraiserová.“ Zastavil ji Hammond. „Ano, pane?“
„Je zde ještě něco, co jste nezahrnula do svého hlášení?“ Schválně zpřísnil hlas.
Ale Janet nezaváhala a razantně odpověděla. „Ne, pane.“
„Dobře tedy, můžete jít.“
Janet přikývla a odešla.
Generál se zamračil. Janet neřekla ani slovo, co by potvrdilo jeho podezření. Ani ho nevyvrátila. Cítil jemné zamrazení v zádech při představě, co bude v budoucnu následovat.

Koláč voněl domem a Sam seděla u trouby a nevěřila vlastním očím. Tohle skutečně upekla sama? Bude se s tím muset pochlubit Reniee. Ani se neopovažovala odejít od trouby a nechat ji bez dohledu. Seděla u kuchyňského stolu a více než notebooku se svojí prací se věnovala onomu zázraku, který vytvořila.
Až se Jack vrátí z práce, chtěla mít hotový nejen koláč, ale i večeři. Tak, jak to dobré manželky dělají. Už jí přestávalo bavit, že Jack přijde z práce a uvaří, nebo si někam zajdou, nebo objednají jídlo přes telefon.
Dneska, když se probudila a ucítila ranní kafe, které jí Jack uvařil. On už dávno odjel do SGC a ona zůstala doma. A cítila potřebu nějak ho potěšit. Uklidila v domě, ustlala v ložnici a dala se do vaření.

Jack prošel kontrolou ve vstupu do SGC. Před průchodem detektorem odložil vše kovové u sebe. Klíčky od auta a domu. A jen udělal krok za detektory kovu, začal ječet tak hlasitý alarm, až se lekl.
Vojín stojící u ovládání udělal krok směrem k Jackovi, ruku na zbrani.
„Pane, musím vás požádat, abyste odložil kovové předměty.“
„Nebuďte směšný, vojíne. Už u sebe nic nemám!“ zavrčel Jack.
„Pane, prosím,“ natáhl vojín ruku s košíčkem.
Jack zalovil v kapsách a vytáhl pár drobných mincí. „A to je vše!“ A aby potvrdil svá slova, natáhl ruce dopředu a vojínovi jimi zamával před očima.
„Pane…“
„No!“ Už ho ten mladík začínal rozčilovat.
„Pane, snubní prsten.“
„Cože?“ Jack musel uznat, že ho to vyvedlo z míry.
„Pane, máte na prstu snubní prsten, to je také kov-“
Jack se zamračil, stáhnul prsten z ruky a podal ho vojínovi. Tentokrát načisto prošel detektorem a zase si svoje věci vzal zpět.
Ve výtahu si Jack nasadil prsten zpět na prst. A pak si se zájmem prohlížel svoji ruku. Ten drobný kroužek z bílého zlata a titanu vypadal na jeho ruce tak cize. Ale přesto ho netížil. Necítil potřebu si na něj zvykat. Vlastně ho ani nevnímal po celou tu dobu, co už se Sam žili spolu.
Výtah se zastavil a Jack spustil ruku dolů, aby ho nikdo neviděl. A jen co se dveře otevřely, Jack rychlým krokem vykročil k pracovně generála Hammonda.

„Generále?“ Jack O´Neill nakoukl do otevřených dveří.
„Plukovníku. Prosím, vstupte dovnitř. A podejte hlášení.“
„Ano, pane.“

Navečer, když šel Hammond domů, zastavil se naposledy v monitorovací místnosti.
„Seržante,“ upozornil na sebe vojáka u ovládání kamer.
„Pane, Generále, jak mohu pomoci?“
„Nic se neděje, seržante, jen jsem se přišel zeptat, jestli se dnes dělo něco… abnormálního.“
„Ne, pane. Dnes jsme měli přímo předpisový den.“
„To rád slyším, seržante. Dobrou noc.“
„Eh, pane, možná by vás přeci jen mohlo něco zaujmout, či spíše pobavit,“ zastavil seržant generála na odchodu.
„Co to je, seržante? Nemám čas na pitominy, moje vnučky mají dnes své první divadelní vystoupení a tak bych to rád stihnul.“
Seržant se rychle otočil se klávesnici a vyvolal jeden ze záznamů.
„Tohle je z dnešního rána. Je to kontrolní kamera 1.“
Na monitoru se objevil vstup do SGC. Plukovník O´Neill prošel detektorem a rozezněl se alarm.
„Je to prvně za celou dobu, kdy je plukovník O´Neill v programu Stargate a napoprvé neprošel kontrolním vstupem.“
Hammond sledoval celou tu událost a naprázdno polkl. Jeho podezření se začínala vyplňovat.
„Seržante, ukažte mi další záznam s plukovníkem O´Neillem. Co se dělo po tomto incidentu?“
Seržant zase zapracoval na klávesnici. „Šel do výtahu…“ A vyvolal záznam.
Hammond pokýval hlavou a bez rozloučení odešel.
Celou cestu domů autem pak zpytoval svoje vlastní svědomí, že měl poslechnout doktorku Fraiserovou mnohem dříve.

Každý zná své sousedy

Bylo obvyklé, že ve městech se konaly různé festivaly a slavnosti. Bylo to už jakousi samozřejmostí. Ale tady, na předměstí Colorado Springs, byl podzimní festival opravdovou slávou. A protože se konal jen pár dní před Halloweenem, nesla se i tato oslava ve stejném duchu. Na náměstí přijeli klauni, potulní zpěváci, kolotočáři, cukráři a jiní nezbytní cizinci, kteří vyvolávali v dětech pocit magična a záhad. A dospělí se vždy těšili na večerní tancovačky a na posezení se sousedy.

Sam se převalila z boku na bok a vzdychla. Setřásla Jackovu ruku ze svého boku a otevřela oči. Dívala se z okna ložnice a byla moc ráda, že je až po krk přikrytá teplou dekou.
Za sebou uslyšela zamručení. Jack se s nespokojením probral, když mu utekla zpod jeho ruky.
„Sam, my už vstáváme? Je přeci sobota.“
„Ne, nemusíš vstávat, Jacku.“
„Ale ty už jsi vzhůru,“ kňoural dál.
„Jen se dívám ven. Myslím, že dneska bude hezký den. A… nemusíš vstávat se mnou.“
„Ale ano, musím.“ A bez udání důvodu se pomalu zvedl a vydal se do koupelny. Sam zůstala ještě pod peřinou a pořád se dívala ven. Až když se Jack vydal do kuchyně, šla se osprchovat.

„Budeš dneska péct?“ zeptal se Jack, když sešla Sam dolů po schodech. Byla zabalená v županu a na hlavě měla ručník na vlasy.
„Měla bych?“ Posadila se ke stolu a nechala se Jackem obsloužit. Servíroval čerstvé pečivo z pekárny za rohem, kam hned po ránu zašel, a teplou kávu.
„Včera, když jsem hrabal listí, tak jsem přes plot slyšel Fate a Hope. Hádaly se, který koláč na dnešek udělají. Jestli s jablky a nebo dýňový. Co jsem tak vyrozuměl, tak je běžné, že na tu večerní slavnost každý přinese něco dobrého.“
„Jacku, já si nejsem jistá, jestli bych měla ohrožovat místní lidi se svým kulinářským uměním,“ zamumlala Sam s plnou pusou.
„Ale prosím tě. Vždyť minule se ti to moc povedlo. Sam, vždyť Daniel se po tom mohl utlouct.“ Jack se posadil naproti Sam a vzal si vlastní croissant.
„Fakt?“
„Proč tak nejistě? Ovšemže mluvím pravdu.“
„Asi se budu červenat,“ usmála se Sam. „Dobře, pokusím se o něco.“
„Fajn. Pomůžu ti, ale v jednu musím jít na náměstí. Slíbil jsem Jonesovi, že mu pomůžu se stavbou altánku pro hudebníky.“
„Jones s tebou mluvil?“ Sam byla najednou vážná.
„No, myslím, že ho Reniee popostrčila,“ přiznal Jack.
„Dobře, hlavní je, že jsi se k němu dostal. Je to poslední z čtvrti, s kým jsme zatím nemluvili.“
„Jo, ale víš, Sam, nečekal bych, že se něco změní.“
„Uvidíme, Jacku. Uvidíme.“

Když se podívala z okna, už se šeřilo. Venku na ulici už svítila světla a z dálky mohla vidět zářit snad tisíce lampionů. Slavnost začínala v sedm a hodiny ukazovaly 5hodin a dvanáct minut.
Koláč stál na stole v kuchyni, zabalený pečlivě v alobalu. A voněl po celé místnosti. Doma bylo vše hotové a Sam čekala už jen na Jacka.
„Jsme doma!“ ozvalo se z chodby.
„To vám to teda trvalo!“ Sam šla naproti svému muži, Danielovi, Janet a Tea´covi.
„Jo, promiň. Víš, ten altánek nám zabral víc času, než jsme čekali,“ omluvil se Jack zvesela a políbil manželku.
Daniel sklonil hlavu. Pořád měl pocit, že je to něco, co by neměl vidět.
„Jacku, ty kulháš,“ upozornila ho vážně Sam. „Co se stalo?“
„Zlato, asi se budu muset omluvit z té dnešní slávy.“
„To ne.“ Úplně viděl, jak Sam klesla nálada.
„Sam, plukovník to dneska asi přehnal. Asi mu nedošlo, že stavba altánu bude pro jeho záda příliš velký záběr,“ řekla Janet.
„Mrzí mě to, Sam,“ omluvil se Jack.
„Samantho O´Neillová, pokud ti to alespoň trochu zvedne náladu, slibuji, že si s tebou zatančím,“ pronesl hrdě Teal´c.
„Uh, Teal´cu, ty umíš tancovat?“
„Ano, Danieli Jacksone. Společenské tance patří v každé kultuře k velice významným společenským aktům a událostem. Je nedůstojné pro muže, který neumí uspokojit svoji partnerku v přání kvalitní zábavy, k níž bezpochyby tanec patří.“ Teal´c se s nepochopením otočil na archeologa. „Ty snad neumíš tancovat, Daneili Jacksone?“
„No, víš. Vlastně… umím, ano, umím nějaké tance…“ Daniel byl evidentně zaskočen.
„Opravdu?“ Janet se na přítele otočila.
„No… už jsem to nedělal od promoce…“ A rychle dodal: „Uh, no umím několik domorodých tanců indiánů z oblasti střední Ameriky a mayské kultury… s těmi místními… no dlouho jsem neměl s kým…“
„To je jako jízda na kole, Danieli, to se nezapomíná,“ plácnul Jack. A neměl to dělat.
„Tudíž jsi tam nepostradatelný, Jacku.“ Jack se po Sam nechápavě otočil a aby potvrdil svoje pochyby, sáhl si na svoje záda. „Já se nenechám odbýt - bez urážky Teal´cu – ale můj manžel mě dnes provede po parketu. Máme ještě hodinu čas, takže s těmi zády něco uděláme.“
Posadila manžela obkročmo na židli a odešla. Ostatní se uvelebili na křeslech a čekali, co hodlá Sam s Jackem provést.

„Tak kam půjdeme nejprve?“ Doktorka Fraiserová se držela rámě Daniela a zcela nenápadně ho tlačila směrem ke střelnici.
„No, co takhle zkusit střelbu na růži?“ Daniel byl dnes večer velice důvtipný. Teal´c souhlasně zamručel a Jack se stále se Sam táhnul za nimi.
„Studí to!“
„Ještě pořád? Jacku, ty jsi jen nedůtklivý, že jsem tě někam dotáhla.“
„Ne! Napatlala jsi mě tou horskou ledovou mastí a ta teď pořád ještě studí.“ Tiše vrčel.
„A dlouho bude. To je právě ono, Jacku, studí to, ale nic nebolí.“ A táhla ho ke střelnici, kde Teal´c držel vzduchovku tak, že se Sam obávala, aby nevystřelil a brok se neodrazil od jeho tetování na čele.

Daniel se vytáhl. Sestřelil tři růže a věnoval je Janet. Jack ho hravě dohonil a tak na sebe dámy nemusely žárlit. Teal´c odmítl střílet ze zbraně, která je křivá jak Sok´karův nos.
Společně se vydali do velkého stanu, kde byla hostina a taneční parket.
Posadili se k jednomu z dlouhých stolů. Daniel a Teal´cem došli pro punč a svařené víno.
„Jacku, dám ten svůj koláč mezi ostatní,“ zvedla se Sam a vydala se ke skupince žen opodál.
Janet chvíli pozorovala záda odcházející Sam a pak stočila svůj pohled na Jacka.
Taky pozoroval Sam a usmíval se. Co usmíval? On celý jen zářil!
„Plukovníku?“
Jack se otočil. „Doktorko, prosím. Jacku.“
„Dobře tedy, Jacku. Jen jsem chtěla říci, že vypadáte spokojený.“
„A jsem, Janet. Opravdu jsem.“
„Mluvila jsem se Sam…“ začala Janet pomalu.
„Aha… co vám na mě práskla? Počkejte, budu hádat…“ Chvíli se zamyslel. „Vsadil bych se, že vám prozradila to o tom koleni…“ A rychle chtěl vysvětlit jeho verzi.
„Ne, měla jsem na mysli váš život,“ zarazila ho.
„Život?“ Jacka to zmátlo. O čem to spolu mluvili?
„Sam je s vámi šťastná, Jacku. Nikdy jsem ji neviděla tak klidnou, vyrovnanou. Pokud se někdy objeví v SGC, udělá nejnutnější práci a jede celá natěšená domů.“ Janet se dívala Jackovi přímo do očí a on mohl vidět v jejích bolest.
„Kam míříte, doktorko?“
„Jacku, vy jí zraníte,“ zašeptala Janet. „Nemůžete se tomu vyhnout.“
Jack na ni chvíli nevěřícně zíral. Začal se mračit. Narovnal se v zádech a pak vstal. „Já jsem se snažil odmítnout. Nešlo to a vy to víte. A teď mi to budete vyčítat? To není správné Janet. A krom toho. Dejte nám alespoň jednou šanci. Šanci na Život.“
Otočil se a odešel za svou manželkou.
Daniel s Teal´cem se s ním akorát minuli.
„Hej, kam jdeš? Máš tu svařák,“ zavolal za ním Daniel a nechápavě se otočil na doktorku.
„Janet, co to mělo znamenat?“
„Potvrdily se mé obavy, Danieli.“ Janet si lokla punče a smutně se usmála.

„Sam?“ Jack se jemně dotkl zad své manželky.
„Jacku. Promiň, zdržela jsem se tu s…“ A gestem ruky obepsala oblouk okolo svých přítelkyň.
„Ale to je v pořádku, zlato. Zvláště, když jsi v přítomnosti tak výborných a krásných dam.“
Fate a Hope, na které se Jack naschvál sexy usmál, zrudly jak rajčata a začaly se tetelit.
„Ale obávám se, že vám musím Sam unést.“ Otočil se k Sam. „Smím prosit?“
Sam to překvapilo, ale na její tváři se zcela ihned objevil široký úsměv. „Opravdu? A co tvoje záda?“
„To vyřešíme později,“ zašeptal jí Jack do ucha a vedl si ji na parket.
Sam se v životě necítila tak jako teď. Připadla si úplně lehoučká. Její nohy se hýbaly snad samy, i když tento tanec nikdy netančila, bylo to, jako by tančila na mistrovství světa. Jack ji dokonale vedl a ještě s ní stihl flirtovat. Bože, skutečně tu s ní flirtoval! Na veřejnosti! Letmé pohledy, dotyky, jemný polibek na zátylku, pevné držení.
Svět se jí točil a Jack tomu twisteru dával směr. Cítila absolutní odevzdanost a zároveň si byla jistá, že se může spolehnout.
U stolu opodál seděl Teal´c rovně a hrdě pozoroval svého přítele.
Daniel se trochu ošíval a Janet se mračila.
„Janet?“
„Danieli, on neví co způsobuje.“
„Možná ne, ale nech je proboha, ať si to užijí. Zrovna ty bys je měla podpořit.“ A než Janet odpověděla, Daniel se postavil a vztáhl k ní ruku. „Janet, půjdeš?“ Doktorka spolkla, co měla na mysli a nechala se zvednout. Tohle nečekala.
Teal´c po chvíli zjistil, že sedí u stolu sám. To bylo nepřipustitelné. Vyzval proto Reniee, která stála opodál.
Starší dáma se přistihla, jak zírá. Vysoký černoch ji galantně vyzval a ona přijala.

„Vedeš mě v noci za stodolu? A políbíš mě?“ smála se Sam a nechala se Jackem táhnout dál do tmy.
„Promiň Sam, teď žádná líbačka nebude.“
„Tak kam jdeme? Janet už třikrát šlápla Daniela. Reniee se chce znovu vdávat – nikdy v životě ji nikdo takhle neprovedl po parketu…“
„Jones se před chvílí bavil se skupinou mužů ze spolku domobrany. Někdo přinesl zprávu, že se u domu Janewayových mihl temný stín a-“
„To mohl být pes.“ Sam byla zklamaná.
„-svítily mu oči,“ dodal Jack a významně na Sam mrknul.
Přidala do kroku.
Z ulice za nimi se ozývala bujará oslava. A před sebou kdesi ve tmě slyšeli pokřikovat na sebe muže z domobrany.
Došli až mezi domky na kraji ulice. Dál bylo jen pole, pár stromků a křoviska.
„Jacku, támhle!“ Sam ukázala jedním směrem. „Mihlo se tam něco velkého.“
Jack vytáhl zbraň. Sam také a pomalu se vydali tím směrem. Oba opatrně pokračovali kupředu. Jack Sam čas od času něco signalizoval.
Bylo naprosté ticho. Jen několik větviček prasklo pod podrážkami bot a z křoviska planých růží se ozývalo přerývavé dýchání.
„Jak to dostaneme ven?“ zeptala se tiše Sam.
„Spíš mě děsí, kdy to na nás vyběhne.“ Jack se ohnul a sebral kmen. Hodil ho před sebe do křoví. Ozvalo se zavrčení.
„To není pes,“ konstatoval Jack. Znělo to spíše jako člověk. „Vylez ven!“ vyzval TO.
Nic mu neodpovědělo. Jen se rozsvítily dvě velké žhnoucí oči a zíraly jejich směrem. Ale ne přímo na ně. Pohled té bytosti směřoval na zem vedle Jackových nohou.
„Jacku.“ Sam zbraní ukázala na zem. Leželo tam goa´uldské zařízení.
„Ovládání transportu?“
Sam přikývla.
„Ono to má transportér?“ Jack držel svoji zbraň ve směru bytosti.
„A to znamená, že na orbitě je loď!“ dodala Sam.
PRÁSK!
Jack vystřelil.
Sam padla k zemi. Co se dělo? Bylo to tak neuvěřitelně rychlé.
PRÁSK!
Střelba byla odjinud.
„Nestřílejte!“ křičel Jack.
„Co se děje?!“
„Kdo to je?!“
„Zvedni ruce nad hlavu!“
„Tam… uniká to!“
PRÁSK!
„Sam!“
„Au, sakra, to bolí, bože!“
„Nestřílejte, sakra, zasáhnete někoho!“
„Sam!“
„Noh ta mar! Noh ta mar!“
„Bože můj, co to je.“
„Sakra, nezabíjej to! Sam!“
„Noh ta mar, saditol.“
„Držíme to… ji!“
„Jonesi, zavolám policii. Asi jsme ji zranili!“
„Zabijeme ji.“
„Ne! Zavolám policii. Pošli někoho na slavnost pro tu malou ženu, co přišla s námi…Sam, Sam?“

Jack stál u vozu záchranné služby a trpělivě čekal. Ruce měl v kapsách a zíral na zem. Daniel byl značně neklidný. Klepal nohou na zem a co chvíli nervózně přešlápl.
„Nebyl jsem schopen ji identifikovat a ani se mnou nemluvila.“ Teal´c se přidal ke svým přátelům.
„Tvrdí, že je Tok´ra. Siranay. Byla na misi na nedaleké planetě. Měla infiltrovat goa´ulda
Lomra. Podařilo se jí to pouze tak, že se stala jeho milenkou. Když to začalo být příliš nebezpečné, utekla. Dostala se lodí až na Zem. A snažila se splynout. Není mi známo, proč zůstávala v této čtvrti. Pravděpodobně je tu někde skryta její loď.“
„Musíme ji najít. Řeknu to Reynoldsovi z SG 7.“ Jack zvedl pohled od země k hvězdné obloze.
„Myslíš, že ji ten had hledá?“ zeptal se Daniel.
„Můžeme jen doufat, že ne, Danny.“
Dveře záchranného vozu se otevřely a ven vyskočila Janet.
Všichni se k ní okamžitě seběhli. Jako vždy.
„Jacku, Sam je otřesená. Maličko odřená a je v šoku. Ale není to nic vážného. Odmítla převoz do nemocnice, takže vás vezmou jen na pohotovost pro nutná vyšetření a pak můžete domů. Postaráte se o ni?“
„Ježiši, Janet, to je samozřejmé! Omluvte mě, lidi“ Jack vylezl do sanitního vozu a posadil se vedle své manželky, která tam seděla zhroucená na nosítkách a zhluboka dýchala.
„Hej, Sam, jak je?“ Chytil ji za ruku a usmál se na ni.
Chvíli jako by zaostřovala svůj pohled.
„Jacku?“
„Jsem to já. Zlato, teď pojedeš s Janet. Naládují do tebe trochu rentgenových paprsků a já si tě tam hned vyzvednu, ano?“
Pokývala malátně hlavou. Jack ji políbil na hřbet ruky, pohladil ve vlasech a odešel.

Na pohotovosti bylo kupodivu jen pár lidí. Paní O´Neillová seděla na jedné z prázdných sedaček a čekala, až doktor domluví s Jackem. Párkrát se přistihla, že přemýšlí nad otázkou ´co tu dělám?’. A pak se podívala na svého manžela , který si vzal několik krabiček od lékaře a přikyvoval na pokyny. Nakonec si s doktorem potřásl rukou a vydal se k ní. Pomohl jí vstát z lavičky a pozorně si ji prohlédl.
„Jsi si jistá, že to zvládneš?“
„Ano,“ odpověděla jednoduše.
Jack si ji ještě jednou změřil pohledem a raději ji chytil kolem pasu, aby si neublížila, kdyby padala.

Když dorazili domů, Sam už spala. Usnula na sedadle spolujezdce. Jack vystoupil a obešel auto, aby ji mohl vyndat. Vzal ji do náručí a nesl do domu. Sam se ho chytila kolem krku.
Došli až do ložnice, kde ji Jack položil na postel. Sundal jí boty, bundu a džíny. Vytáhl zpod ní deku a přikryl ji.
Tohle byl opravdu dlouhý den.
„Jacku,“ zašeptala Sam ospale, když se chystal odejít.
„Ano?“ Vrátil se k ní a sklonil se níž, pohladil ji ve vlasech.
„Tvoje záda…“
„Sam,“ políbil ji na čelo. „S tím si nedělej starosti. Spi.“

Hledej, pátrej a nezapomeň, že skutečně miluješ

„Konečně doma.“ Jack zabočil na příjezdovou cestu k domu.
Zastavil.
Vyndal klíčky ze zapalování a vystoupil.
Dneska se mu celý den dařilo a měl dobrou náladu. Chtěl Sam pozvat na večeři. Rychlým krokem se tedy vydal k domu.
„Sam, jsem doma,“ volal z chodby.
Nic.
Pokrčil rameny a šel do kuchyně. Na stole stála studená káva a vedle ní ležel Samin mobil. Jack se na něj podíval a našel tam nepřijatý hovor od Daniela.
´Asi bude někde na návštěvě,´ pomyslel si a šel si najít něco k jídlu. Otevřel lednici a vytáhl z ní tuňákovo-těstovinový salát. Posadil se k jídelnímu stolu a zabořil vidličku do misky. Chvíli přežvykoval jedno sousto a poslouchal.
To ticho v domě bylo hrozně deprimující. Jackovi z toho běhal mráz po zádech a po několika soustech mu přestalo chutnat. Vstal a raději zapnul televizi, aby měl alespoň nějakou zvukovou kulisu. Posadil se na gauč a natáhl si nohy.
Ani nevěděl, jak a kdy usnul.

Bouchnutí dveří nahoře v patře probralo Jacka z blaženého bezvědomí.
Musel usnout.
Pomalu se zvedl z gauče a šel nahoru za zdrojem zvuku.
Cestou se podíval v kuchyni na hodiny. Ukazovaly 20:44.
„Sam, kdepak jsi byla?“ ptal se ze schodů, ale nikdo neodpovídal.
„Sam?“ Otevřel dveře do ložnice a nakoukl tam.
Nikde nikdo nebyl. Jen vítr divoce povíval záclonami a závěsy u okna.
Jack okno zavřel.
A zase slyšel to totální ticho v domě a něco mu sevřelo žaludek. Chvíli stál u okna a přemýšlel. Nakonec se posadil na Samin kraj postele a zvedl telefonní sluchátko.
„Daniel Jackson,“ ozvalo se trochu ospale. Jack asi archeologa probudil, ale kdopak dnes chodí spát v 9 večer?
„Ahoj Danieli, tady Jack.“
„Ahoj,“ Daniel zněl překvapeně. S Jackem se neviděl od minulého týdne, kdy chytili tu Tok´ru. „Jacku! To je překva- víš kolik je hodin?“
„Jojo, fajn, jen prosím, Danny, viděl jsi dnes Sam?“
„Sam ne, spíš jsem myslel, že ty mi řekneš, jak se jí daří.“
„Přijel jsem domů a Sam tu není, tak volám, jestli není u tebe.“
„Ne, počkej chvíli, zeptám se na vrátnici, jestli se tu dnes objevila.“ Bylo slyšet, jak Daniel položil telefoní sluchátko na stůl a vytočil jinou linku. Jackovi začala do uší hrát protivná melodie, ale trpělivě čekal.
„Jacku?“
„Jo!“
„Tak Sam se tu dnes neobjevila.“
„Uh, dobře, díky, Danny.“
„Jasně, v pohodě. Jen, Jacku, zníš nervózně. Děje se něco?“
„Ne, snad ne. Zavolám později.“
Jack zavěsil telefon a zhluboka se nadechl.
´Renniee´
Rychle seběhl po schodech dolů. Oblékl se do fleecové mikiny, co visela na věšáku, a rychlým krokem se vydal směrem k domku Saminy přítelkyně.
Začalo pršet. Než doběhl na její práh, byl promočený skoro na kost.
Zazvonil.
Nic se nedělo. V domě byla tma.
Pak se nahoře v patře rozsvítilo světlo. A netrvalo dlouho a na prahu se objevila Reniee.
„Jacku, dobrý večer.“ Byla viditelně dost překvapená.
„Omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale prosím, není tu Sam?“
Reniee se zamračila.
„Jacku, je půl desáté v noci. Vaše žena tu není.“
Jack svěsil hlavu a zklamaně zašeptal. „Omlouvám se za vyrušení.“ Pomalu se otočil a zmizel z Renieeina dohledu ve tmě. Ta přes sebe přetáhla hustý pléd a zakroutila hlavou. Pak šla zpět do domu.

Jack se vrátil domů promočený a třásl se zimou. Byl u několika žen, se kterými se tu Sam bavila. Nikdo o ní od rána, kdy ji potkaly Fate a Hope na tržišti, neslyšel.
Posadil se v kuchyni na židli a zvedl telefon.
„Hammond, prosím.“
„Pane, tady O´Neill.“
„Jacku, našel jste ji?“ Jacka překvapilo, že Hammond věděl o čem s ním chce mluvit, ale pak mu to došlo… Daniel.
„Ne pane. Volal jsem snad samotnému Bohu a byl jsem i za Ďáblem, ale nenašel jsem ji, pane. Myslím, že byla unesena.“ Jack to ze sebe vychrlil tak rychle, jako by ho ta slova mohla chytit a udusit.
„Neukvapujte se ve svých závěrech, plukovníku.“ Hammond mluvil klidným tónem.
„To není ukvapení, pane. Sam by mi dala vědět, kdyby se chystala odjet nebo…“
„Plukovníku, pošlu k vám nějaké lidi, nemějte starost, Sam najdeme.“
„Děkuji pane. Počkám tu na ně.“
Jack pověsil sluchátko a těžce polknul. Chvíli jen tak seděl a zvažoval. Již dlouho neměl takový pocit bezmoci. Mračil se sám nad sebou a svojí neschopností.
´Sakra Jacku, jsi přeci voják!´
Zvedl se z gauče a s telefonem u ucha se vydal do druhého patra.
„Gregore?“
„Jacku, jsi to ty?“
„Jo. Potřebuji od tebe službičku.“
„Beze všeho.“
Z dřevěného pouzdra vyndal zbraň.
„Někoho jsem ztratil a potřebuji ji najít. Pořád máš kontakty?“
„Jasně. O koho jde?“
Jeden náboj po druhým zasouval do zásobníku zbraně.
„Jde o majora Samanthu Carterovou – O´Neillovou.“
Na konci telefonu bylo chvíli ticho.
„Udělám, co budu moct.“
Natáhl hlaveň zbraně.
„Díky.“

Jack O´Neill otevřel dveře domu.
Venku stáli muži v černém oblečení.
„To byla doba,“ zabručel plukovník. „Tak do práce!“
Muži vešli do domu a začali pracovat na zajištění všech stop.
O´Neill zůstal stát v chodbě.
„Jacku?“
„Danieli, sakra, lekl jsem se. Asi jsem se zamyslel.“
„To vidím.“ Daniel mluvil tiše a jeho tón hlasu byl konejšivý.
„O co se snažíš?“ Jack na něj vyjel. Neměl náladu na to, aby ho někdo litoval a ještě mu to dával najevo.
„Jacku, Sam byla pravděpodobně unesena.“ Daniel si i nadále držel klidný hlas.
„To sakra byla unesena, Danieli.“ Už křičel. Nechtěl se na přítele rozčilovat, ale jeho emoce ho předběhly.
„O´Neille, Daniel Jackson se ti snaží za nás vyjádřit podporu a soustrast.“
Jack chtěl okřiknout i Teal´ca, ale Jaffův výraz ho zarazil.
„Jo… víš já…“
„Půjdeme do domu, Jacku?“
„Jo.“

Seděli u kuchyňského stolu a čekali, co řeknou speciální jednotky.
„O´Neille, opravdu se major nezmiňovala, že by někam odjela?“
„Ne T. Nic takového nezmiňovala.“ Jack se držel hrnku s chladnoucí kávou, ze kterého zatím neupil ani loka. „Včera jsme šli jednoduše spát. Sam byla zima a nebylo jí moc dobře. Udělal jsem jí horký čaj a koukali jsme se na nějaký dokument o astrofyzice. Když jsem ráno vstával, Sam ještě spala.“
„Jacku?“
„Danieli?“
Daniel se zhluboka nadechl a pomalu s rozmyslem řekl. „Já myslím, no, vypadá to, že tě to vzalo víc než jindy.“
„Danieli, nevidíš si do pusy?“
„Jacku, posuď si to sám.“ Daniel udělal pausu aby zjistil, jestli ho bude Jack vůbec poslouchat. „Když Sam naposledy unesl ten goa’uld, nebyl jsi tak… no choval ses víc profesionálně.“
Jack jen otevřel pusu, ale předběhl ho Teal´c.
„Věřím, že nyní je to zapříčiněno vetší zainteresovaností O´Neilla do tohoto případu.“
Daniel na to nic neřekl.
Jack jemně potřásl hlavou a nic neřekl.
Seděli tam chvíli jen tak potichu. Než zazvonil telefon a Jack jako by najednou ožil.
„O´Neill…. Cokoli jste zjistili… Cože? …. Ne, nemyslím, že je to nesmysl… Kam? To je v Coloradu!... Jsem ti vděčný… Dám vědět.“ Zavěsil telefon a zvedl se ze židle.
„Hej!“ křikl na muže v černém, kteří prohledávali dům. „Jedeme do skladiště u výpadové dálnice.“ A už jen pro Daniela a Teal´ca dodal.
„Motal se tam chlápek se svítícíma očima…“

Začínalo svítat.
Přízemní mrazík spaloval trávu v okolí a na plechové budově se tvořila námraza.
Někde v dálce řvala vrána.
Nic víc se neozvalo.
Auta zaparkovala za nedalekým lesíkem a speciální zásahové jednotky se tiše přibližovaly k budově.
Vítr začínal pořádně pískat a mužům šla pára od pusy.
Strategicky se rozmístili po okolí a vyčkávali asi hodinu, dokud se neotevřely malé dveře a nevyšel z nich jeden člověk se samopalem.
Postavil se před vrata a zapálil si cigaretu. Netvářil se nijak přívětivě. Bylo evidentní, že ho vyhnali na hlídku proti jeho vůli.

Jack O´Neill, přikrčený za vrakem auta, měl přímý výhled na onoho muže. Mohl ho klidně střelit mezi oči a zaútočit. Ale vyčkával.
Jeden z jemu podřízených vojáků obcházel budovu a měl za úkol zjistit pomocí speciální kamery, co se děje uvnitř.
Teal´c byl schovaný na dohled od O´Neilla a Daniel stál u aut se spojovacím důstojníkem. Jack mu zakázal jít do akce.

Cizí muž u dveří zvednul vysílačku a něco do ní povídal. Jack ho neslyšel, ale nespustil ho z očí.
„Holendre, hlášení!“ požádal Jack do vysílačky.
„Pane, dostal jsem se dovnitř. Vidím pět můžu. Majora jsem nikde nespatřil, ale budu pátrat i z jižní strany, pane. Myslím, že se tam mohu dostat.“
„Udělejte to a průběžně nás informujte.“ Ukončil relaci a dál čekal. Čím dál tím víc nervózní.

Daniel se posadil do kabiny vozu vedle operačního důstojníka.
„Děje se něco?“
„Ano pane. Přijímám zprávu z SGC,“ odpověděl spojař a věnoval se přijetí a zapsání zprávy.
„Doktore Jacksone, myslím, že byste to měl předat plukovníku O´Neillovi.“ Daniel dostal do rukou papír s krátkým textem od Hammonda.
Daniel si to přečetl a okamžitě zvedl vysílačku.
„Jacku, máme tu zprávu od Hammonda.“
Ve vysílačce zapraskalo a pak se potichu ozval O´Neill.
„Rychle Danieli. Něco se tam děje.“ Spojení bylo rušené a slabé, proto Daniel přidal na hlasitosti.
„SGC obdrželo zprávu z vesmíru. Jistý goa´uld – Himirabi poslal zprávu se sdělením, že zajal Sam. Chce o ni vyjednávat.“
„Podmínky?“
„Požaduje vydání Siranay – té Tok´ry. Chce ji vyměnit za Sam. Hammond už sem s ní poslal vůz.“
„Nemůžeme ji vydat.“ Jack byl touto nutností evidentně dost znechucený, ale uvažoval jako profesionál.
„Ona sama souhlasila, že nám pomůže.“
„Chce dělat volavku?“
„Vypadá to tak.“
„Odvážná holka. Dobře tedy. Kdy dorazí?“
„Do půl hodiny jsou tu.“
„A předání má být?“
„Za 46minut.“
„Počkáme tedy. Tým dva a tři se stáhnou k autům a počkají na příjezd posil. Tým čtyři a pět zůstanou na pozicích.“ Vydal rozkaz a přitáhl si bundu víc ke krku.

Auto se Siranay dorazilo dokonce dříve, než za dvacet minut.
Jack se vrátil k autům. Musel se se Siranay připravit na ´předání´. Zvolili prostý plán. Vylákat Himirabiho ven a ve vhodném momentu zaútočit.
Tentokráte přišel na řadu i Daniel. Pro Jacka bylo dost frustrující, že musí sebou brát Daniela a ohrožovat tak jeho život, ale ten jediný byl schopen překládat, co říká goa´uld. Jack alespoň dohlédl na to, aby si vzal Daniel neprůstřelnou vestu a přilbu. Jejich svěřenkyni také oblékli do ochranného oděvu a vydali se zpět k budově.
Daniel si cestou prohlédl své společníky. Na Siranay bylo znát, že je mírně nervózní. Ale odhodlaná. Jack měl pevně sevřenou čelist a tvářil se dost neutrálně, autoritativně. Ale nemusel se tvářit sklíčeně, aby Daniel poznal, že uvnitř umírá strachem.

Počkali na určenou hodinu a pět minut více.
„Není dochvilný,“ brblal Jack.
Daniel jen zakroutil hlavou a podíval se na zcela evidentně bledou Siranay.
Když se otevřely dveře, Jack vydal rozkaz okolním týmům, aby byli ve střehu.

Vystoupili dva vojáci a jeden draze oděný muž.
„To je on,“ vydechla Tok´ra
„To je divné, jen dva strážci…“
„Jo, bude to léčka,“ zavrčel Jack a zvedl se ze své pozice. „Jdeme na to. Týme dva, kryjte nás.“
Siranay a Daniel ho následovali.
Pomalu se blížili k nepřátelům a cestou Jack naznačil, že nemá braň.
„Noch-dal-terah!“ zvolal Had.
„Stát,“ přeložil Daniel.
Jack tedy zastavil. Siranay nasměroval tak, aby stála za ním.
„Te-la nor-danach…“
„Chce prostou výměnu,“ Daniel začal překládat, co Himirabi říkal.
„Jeden z nás půjde se Siranay k němu. Až dostane tu ženu, pošle nám Sam.“
„Ať nám ukáže, že je Sam naživu.“
„Tech narah kamit ta.“
Himirabi se ušklíbl a mávl rukou.
Přišel třetí strážce. Držel před sebou Sam a na její krk měl položený nůž. V bledé tváři měla několik ošklivých škrábanců, ale jinak vypadala nezraněná.
„Ter na faj.“
„Můžeme se přiblížit,“ přeložil Daniel a pomalu se vydali k únoscům.
Jack spustil zrak ze strážců a pozorně si prohlédl Sam. „Jste v pořádku, majore?“
Sam přikývla.
„Tuz reta O´Neill?“
„Danny?“ Jack se otočil s otázkou na mírně zaraženého archeologa.
„On se ptá, jestli jsi ty O´Neill. Její manžel.“ Daniel to řekl tiše, protože věděl, že tohle zkomplikuje jejich práci.
„To sakra jsem!“ Jack přestával mít trpělivost a po goa´uldovi to vyštěkl.
Himirabi začal povídat něco dlouhého a rychlého v goa´uldštině. Daniel se snažil co nejrychleji překládat.
„Našel u Sam kartičku s jejím jménem – O´Neillová… nejspíše občanku… tedy usoudil, že jsi její manžel a požadoval jednat pouze s tebou…“ Sam na sebe upozornila Jacka. Nenápadně mu naznačila a pak nohou nakopla prach a jemné kamínky před sebou. Jack zprvu nechápal, proč chce špinit Himirabimu plášť, dokud kameny nenarazily na žádnou látku a propadly na zem. Obraz v okolí se zavlnil. Jack zvedl hlavu a jemně se na Sam usmál.
„Všem jednotkám, připravte se na útok na můj povel,“ tiše zašeptal do vysílačky.
Daniel mezitím stále pokračoval v překladu „…on se prohlašuje za manžela Siranay a chce si tedy s tebou vyměnit majetek… no ženy…“ Jack už toho měl tak akorát dost.
„Jo, dobře. Navrhuji něco jiného,“ řekl. „Řekni tomu panákovi, že mi dá Sam, otočí se a půjde, odkud přišel. Nebo že se z téhle planety nevrátí živý.“
„Jacku?!“
„Danieli!“
Daniel se tedy snažil vše přeložit a přitom Jackovo sdělení přetvořit do slušnější formy.
Jack zatím dal tajné znamení ostřelovačům na střeše. A než Daniel domluvil, zazněly tři výstřely a vojáci se svezli k zemi.
Sam se hnula na stranu a padla k zemi.
Hologram Himirabiho zablikal. Bylo vidět, že je zmatený.
Jack se pohnul dopředu. Vytáhl zpoza pasu braň a jen na okamžik se sklonil u Sam, aby se ujistil, že je v pořádku. Posadila se.
Jack vpadnul do budovy v závěsu se zásahovým oddílem.
Postupovali pomalu vpřed. Zbraně namířené před sebe.
Jack několikrát vyzval Himirabiho, aby se vzdal a vyšel s rukama nad hlavou, ale nikdo nereagoval.
Dostali se až k navršeným krabicím a barelům.
Jack znovu zvolal výzvu a když nikdo neodpověděl, přikázal útok.
Sám udělal první výpad. Vystřelil, když zahlédl goa´ulda. Za ním zaútočili i ostatní.
Plukovník O´Neill se znovu přikrčil za bedny a vyčkával na další vhodnou příležitost.
Ve zlomku vteřiny pocítil obrovskou bolest, která ho srazila na kolena. Nebyl si jistý, jestli vykřikl. V hlavě jako by se mu měl rozskočit mozek. Bylo mu horko a cítil sucho v ústech.
„Vydej mi Siranay.“
Nebyl schopen v ten okamžik vypravit ze sebe ani slovo. Nebyl schopen uvažovat, o čem to útočník mluví.
To nesnesitelné horko a úporná bolest hlavy, která se rozlévala po celém těle.
Přestalo to.
Nejednou to bylo pryč.
Nic neslyšel.
Cítil, jak dopadl tvrdě na zem.
Nemohl otevřít oči.
„Plukovníku?“
Znal ten hlas. Určitě si ho brzy přiřadí k obličeji, jen otevřít oči.
Sam se zdálo, že se Jack snaží otevřít oči. Nepřišla tedy pozdě. Založila si zbraň za kalhoty a nahnula se k plukovníkovi
„Jacku, to jsem já, Sam. Jak ti je?“ ptala se starostlivě a opatrně mu pomohla do polosedu. Probíral se a mžoural okolo sebe. Zdálo se, že se snaží rozpoznat její obličej.
„Víš, kdo jsem?“
Přikývl a podařilo se mu posadit stabilněji. Rozhlédl se okolo a viděl vojáky, jak zajišťují tělo goa´ulda.
„Použil na tebe…“
„Jo, tu mikrovlnku na mozek, já vím.“ Dostal se až na kolena. Sam ho celou dobu opatrně držela.
„Věděla jsem, že přijdeš,“ zašeptala. Měla vlhké oči.
„Už mi to nikdy nedělej!“ Jack ji v náhlém momentu objal. Hodil za hlavu, že okolo je spousta vojáků z SGC a že by z toho mohly být nepříjemné klepy.
Sam se k němu přitiskla. Byla evidentně v šoku. Třásla se a když se postavili, Jack poznal, že on na tom rozhodně není tak špatně jako ona a měl pocit že Sam musí každou chvíli upadnout.
Daniel s Teal´cem k nim doběhli.
„Jste oba OK?“ ptal se udýchaný Daniel. V ruce stále držel otevřený zat.
„Jo, vypadá to, že jo.“ Jack se slabě usmál. „Jedeme domů.“
Všichni se vydali pomalu ven z budovy.

Před plechovou budovou už stála všechna zásahová vozidla i sanitka.
„Co myslíš, dostaneme tam něco na bolení hlavy a mastičku na ty tvoje škrábance?“
„Já doufám, že ano.“ Sam se slabě usmála. Točila se jí hlava. „Jacku, potřebuji si sednout.“
Sunula se k zemi a Jack ji stačil akorát v posledním momentu zastavit před pádem.
„Sam, sedni si. Danieli!“ Archeolog se posadil k Sam a držel ji ve vzpřímené pozici a Jack se rychlým krokem vydal k sanitce.
„Plukovník O´Neill?“
„Za chvíli.“ Ani se neotočil na toho, kdo ho volal. Doběhl k sanitce a jednoho ze záchranářů nasměroval k Sam.
„Plukovníku O´Neille, je mou nemilou povinností...“ Neznámý muž chytil Jacka za loket a tím ho zastavil.
„Co je!“ křikl po něm O´Neill a vytrhl mu svoji ruku ze sevření.
„Pane, je mi líto, ale musím vás zatknout.“ Muž v černém obleku mluvil zcela vážným tónem.
„Co? Helejte, já mám támhle zraněnou ženu. Teď na vás skutečně nemám čas!“
„Pane, buď mě poslechnete, nebo budu nucen použít násilí.“
Jack se rozhlédl okolo. Po jeho pravici a levici se postavili další dva cizinci.
„Cože?“
„Plukovníku Jonathane O´Neille. Jste zatčen.“ Jack se nezmohl ani na slovo. Podíval se dozadu. Jeho tým sledoval, co se děje. Daniel klečel u Sam, záchranář, kterého k nim vedl, byl s nimi a Teal´c se tyčil nad nimi.
Sam byla v bezpečí. Proto Jack nekladl odpor a posadil se do černého auta.

„Danieli?“ Sam se tiše zeptala.
„Já nevím, Sam.“ Držel Sam za záda a nespouštěl zrak z auta, které odjíždělo po prašné silnici.
„Ani mně není známo, proč O´Neilla odvezli,“ zakroutil hlavou Teal´c.

Když jsem potkal stejný osud

Vysoký štíhlý právník v bílé uniformě stál u stolečku ve vazební věznici ve Washingtonu. V rukou držel desky s nápisem TOP SECRET a znovu si pročítal jejich obsah.
Bylo to nadmíru zajímavé čtení. Nikdy by nevěřil, že se k něčemu takovému může dostat. Slova jako Hvězdná brána a červí díry. To naposledy slyšel v televizním seriálu.
„Pane.“ Vojín u dveří upoutal jeho pozornost.
Právník zvedl hlavu od lejster.
„Pane, vězeň dorazil.“
„Letadlo nemělo zpoždění?“ Právníkovi se odpověď nedostala. Vojín znovu vešel do vedlejší místnosti a zpět přivedl vězně.
„Plukovníku O´Neille, toto je major Rabb z vojenské prokuratury. Bude vaším právníkem.“
Jack O´Neill se na majora zašklebil a posadil se ke stolečku.
Vojín je opustil.
„Tedy, majore Rabbe. Od kdy právník JAGu zastupuje Air Force?“
„Taky jsem se divil, plukovníku.“ Harmon Rabb otevřel na stole desky a posunul je k O´Neillovi. „Přečetl jsem si všechny záznamy, co se týkají vašeho případu, ale přesto bych byl rád, kdybyste mi objasnil určité skutečnosti, pane.“
„No, myslím, že mi nic jiného nezbude.
„Ale než začneme, byl bych rád, kdybyste mi alespoň vy řekl, z čeho jsem byl obviněn. Ti, co mě zadrželi, mluvili o ´zneužité pravomoci velícího důstojníka´. Jack zvedl ruce na stůl. Bylo dost obtížné listovat stránkami se spoutanými zápěstími.
„V podstatě se jedná o obvinění ze zneužití podřízeného důstojníka.“
Jack prudce zvedl hlavu. „Co?“
„V žalobě se doslova píše, že jste porušil nařízení paragrafu 47 pro všechny vojenské důstojníky armády Spojených států a udržoval jste intimní vztah s majorem Samanthou Carterovou, a to proti její vůli.“
„Obvinili mě, že jsem znásilnil Carterovou? Co je to za debilitu!“ Jack byl v obličeji rudý a zuřil. Skutečně zuřil. Čekal by kdejakou špínu, co na něj může kdo hodit, ale tohle…
„Tak to tam stojí, pane.“ Major Rabb se posadil a připravil si diktafon. „Plukovníku, jsem tu proto, abych vás hájil, tedy potřebuji vědět všechno, co se událo ve vašem vztahu k majoru Carterové.“
„Ježisi.“ Jack by pochodoval po místnosti, ale raději zůstal sedět u stolu. „Nikdy bych s Carterovou… a proti její vůli?… To je nesmysl.“
„Tedy pane…“
Jack se zhluboka nadechl. „Ptejte se, majore.“
„Upřímně potřebuji vědět, jaký je váš vztah k majoru Carterové.“
„Jsme kolegové a přátelé. Nikdy víc.“ Díval se do země.
„Dobrá, od toho se odrazíme.“ Rabb si udělal poznámku.
„Měl jste někdy s majorem intimní vztah, nebo jste prováděl činnosti, které by mohly být považovány za fyzickou náklonnost k ní?“
„Nikdy. Proboha, nikdy jsme se ani nepolíbili… dokud…“ Jack se zamyslel a pak praštil pěstí do stolu. „Sakra… ta mise!“
„Předpokládám, že máte na mysli tu posední misi.“ Rabb zalistoval papíry. „Je označena jako tajná a probíhala skoro poslední půlrok. Je označena pod krycím názvem ´Mise život´.“
„Zatraceně. Nastražili to na nás,“ vrčel Jack.
„Jak to myslíte?“
„Mohli na tu misi vybrat spousty párů z SGC a vybrali nás. Řekli nám, že jsme jako SG-1 nejzkušenější a Hammond – náš generál, do toho nemohl nijak zasáhnout. Vsadil bych se, že nás vybrali schválně…Zatraceně! Celou dobu se snaží SGC zdiskreditovat a obzvláště mě nebo Hammonda.“
„Proč si to myslíte?“
„SGC spadá přímo pod prezidenta. Hodně organizacím to zvedá adrenalin.“
„Nějaké tipy?“
„Osobně bych vsadil na Kinseyho nebo Simmonse, ale může to být prakticky kdokoliv.“
Rabb chvíli mlčel.
„Plukovníku O´Neille, proč vybrali vás a majora Carterovou?“
„Nevím.“ Jack odpověděl hodně rychle. Vždy připraven chránit jejich tajemství za jakoukoli cenu.
„Plukovníku.“
„Opravdu nemám tušení, majore.“
Rabb si uvědomil, že dneska a takhle z O´Neilla nic nedostane. A něměl náladu z něj něco lámat. Povolali ho z dovolené a od včerejšího večera se prakticky nezastavil, aby si mohl včas nastudovat patřičné dokumenty. Pro dnešek to bude muset stačit.
„Děkuji za informace, plukovníku. Zítra se uvidíme u prvního soudního přelíčení.“
Jack pokýval hlavou a postavil se ke dveřím, kterými ho přivedl vojín.

Daniel Jackson stál u dveří do soudní síně a čekal. Teal´c již seděl uvnitř.
„Doktore Jacksone?“ Hlas ženy na sebe upozornil a Daniel se otočil.
„Ano?“
„Jsem major Sarah MacKenziová z JAGu.“
„Těší mě.“ Daniel si potřásl napřaženou rukou s vysokou brunetkou v zelené uniformě.
„Jsem tu jako státní žalobkyně proti plukovníku O´Neillovi.“
„Oh.“ Daniel se pokusil na sobě nedat znát zklamání.
„Slyšela jsem, že jste dobrým přítelem plukovníka O´Neilla a tak jsem se chtěla zeptat, jestli souhlasíte jako osobní přítel majora Carterové i plukovníka O´Neilla s tím, z čeho je plukovník obviněn.“
„Je to holý nesmysl.“ Daniel si uvědomil, že reagoval přehnaně popudlivě. A proto mírnějším tónem dodal: „A odkdy se žaloba zajímá o názor přítele obžalovaného?“
Major McKenziová se narovnala a tišším hlasem mu řekla. „Víte, mám ve zvyku si ověřovat fakta, zvláště, pokud jich mám nedostatek. Byly mi dány do rukou podivné, i když závažné důkazy, na základě kterých by nebyl problém poslat plukovníka na hodně dlouho do vězení, ale nějak mi to celé nesedí. Je dobré se tedy seznámit se všemi okolnostmi i z jiného pohledu.
Jestliže však plukovník spáchal tak ohavný čin, bude za to potrestán,“ dodala vážně.
„Hmm a zeptala jste se majora Carterové, jak to vše bylo?“ Daniel si založil ruce na hrudi.
„Bohužel, její výpověď mi chybí, což je vzhledem k povaze obvinění značně zarážející.“
„Zrazuješ Danny?“ Daniel se prudce otočil a viděl přicházejícího Jacka a vedle něj vysokého muže v bílé uniformě. Doprovázel je člen justiční stráže.
„Jacku, ty víš, že…“
„Danieli, nenachytal jsem tě na sousedovic švestkách,“ uklidnil Jack přítele mírným úsměvem.
„Sarah,“ Rabb pozdravil svoji kolegyni.
„Rozhodl se snad dneska každý trávit noci s nepřítelem?“
Major McKenziová sebou viditelně cukla při poznámce Jacka O´Neilla, ale dokázala zase rychle svoje emoce zamaskovat a rázně odpovědět.
„Plukovníku O´Neille, o tom, kdo a kde trávil svoje noci, si promluvíme až uvnitř soudní síně.“ Její tvář zůstala zcela kamenná.
Jack se na ni na oplátku usmál a otočil se na Rabba. „Majore, rád bych mluvil tady s doktorem Jacksonem.“ Nebyla to ani v nejmenším žádost. Spíše oznámení, že by bylo vhodné, kdyby se major vzdálil.
„Ale jistě plukovníku. Mac, můžete na okamžik?“
Státní žalobkyně pokynula hlavou a poodešli.
„Jacku, Hammond mi řekl, z čeho tě obvinili. Byl úplně nepříčetný. To on dal zavolat JAG a vyžádal si speciálně majora Rabba, prý je nejlepší.“
„Jo a toho druhého právníka, majora McKenziovou, taktéž nejlepší právničku, dal jistě zavolat Simmons nebo Kinsey.“ Až teď si Daniel všiml, jak je Jack unavený a deprimovaný. Celou tu dobu se to snažil skrývat, ale teď mu uniklo povzdechnutí a uvolnění jinak velice dobře držené masky tvrďáka.
„Taky jsem měl ten pocit. Ale to se nám podaří jen těžko dokázat.“ Daniel svěsil hlavu a podupával nervózně nohou.
Nastala chvíle trapného ticha, kdy se Jack rozhlédl okolo. „Kde je Teal´c?“
„Je už v síni.“
„A Sam?“ skoro zašeptal Jack.
„Sam tu není. Je stále na ošetřovně v SGC.“ Daniel zvedl pohled zpět k příteli.
„Co se jí stalo?“ Jack si vybavil Sam jak vypadala, když ji naposledy viděl.
Daniel se nadechl. „Teď už je jí dobře. Včera, než jsem odjel sem, jsem se u ní zatavil. Byla pěkně v šoku. Když šla do té budovy za tebou a týmem, držela se na nohou jen zázrakem a když už bylo po všem a ty jsi šel pro toho záchranáře, začínala ztrácet vědomí. Myslím, že ani neviděla, jak tě odvážejí. Odvezli jsme ji na ošetřovnu. Janet říkala, že je hodně vyčerpaná. V krvi měla stopy po neznámém sedativu a nějaká zranění. Asi se s nimi pořádně poprala když ji unesli.“
„Mluvil jsi s ní o…“
„Mluvili jsme o tom, jak ji unesli. Pomáhal jsem jí sepsat hlášení.“ Daniel se podíval Jackovi přímo do očí. „Byla na tržišti pro zeleninu. Přistoupili k ní tři muži a zeptali se, jestli je paní O´Neillová. Pak ji sledovali cestou domů a přepadli ji. Poprala se s nimi, ale pak už si nic nepamatuje. Až okamžik, kdy se probrala v té budově.“ Daniel chtěl ještě něco dodat, ale když viděl Jackův více než stísněný výraz, rychle ho ubezpečil: „Bude v pořádku.“
Jack pokýval hlavou a víc neříkal. Major Rabb se k nim blížil.
„Plukovníku, musíme se připravit. Za chvíli začínáme.“

Soudkyně byla starší dáma v letech. Dívala se dost přísně, ale Danielovi připadala důvěryhodná a spravedlivá.
Byla vznesena obvinění a představeny strany žalobce a obžalovaného.
Na druhý den bylo naplánováno předvolání svědků.
Hned po přelíčení Jacka odvedla vězeňská služba a major Rabb zůstal v jednacím sále. Přidala se k němu Sarah MacKenziová a Daniel s Teal´cem si tiše povídali na svých místech.
„Sarah, nesnažíte se nějak moc s jeho obviněními?“ Rabb nabídl ženě místo a ona se posadila.
„Harme, vy moc dobře víte, že k němu nemůžu být mírná. Co když jsou ta obvinění pravdivá?“
„To se právě teprve dozvíme. Víte, měl jsem možnost s ním mluvit a nemyslím si, že by k něčemu majora Carterovou nutil.“
„Vy se do toho osobně zainteresujete. Pozor, Harme.“
„Mac.“
„A z vašeho postoje odhaduji, že nepopíráte, že by spolu něco měli.“
„Tím si nejsem právě jist. Možná bychom měli postavit celý případ na obvinění z neuposlechnutí nařízení ´o vztahu důstojníků v jednom týmu´ a v tom případě ona překročila pravidla dobrovolně.“
„Skutečně se chcete pouštět do téhle tématiky?“ Sarah se zvláštně usmála.
„Myslíte si, že výsledek nějak ovlivní i nás dva?“
Daniel zpozorněl.
„Harme, my jsme nikdy pravidla neporušili, ale přistoupil byste jako klient na takový návrh a tím ohrozil i moji kariéru?“
„Teď už se nebavíme o plukovníku O´Neillovi a majoru Carterové, že? Moje odpověď je – NE.“ Harm jí stiskl ruku, kterou měla položenou na lavici.
„Navrhněte mu to. A připravte dobrá alibi, protože na to nepřistoupí a já ho usvědčím.“
Major pokýval hlavou a zvedl se.
„Půjdeme na oběd, Mac?“
„Ale jistě.“
Spolu odešli.
Daniel se s vytřeštěnýma očima otočil na Teal´ca.
„Mají stejný osud Teal´cu. Máme naději.“
Jaffa přikrčil obočí. „Nerozumím, Danieli Jacksone.“
„Teal´cu, majoři Rabb a MacKenziová mají úplně stejný problém jako Sam a Jack. Jejich profesní vztah jim nedovoluje být spolu jako zamilovaný pár. Všemožně se tomu snaží ubránit a marně. Teal´cu, to je naše naděje!“

Život se měl změnit jinak

Seděli v jedné místnosti a snažili se moc na sebe nekoukat.
Vždy jeden zvedl pohled a ten druhý s ním uhnul. Bylo to směšné a oni to věděli, ale rozpaky je nutily jednat jako idioti.
A tak to bylo už nejméně hodinu.

Daniel se odvrátil od obrazovky a tvářil se nakvašeně.
"Tohle nemůžete myslet vážně, pane!"
"Doktore Jacksone, mně se to nelíbí o moc víc než vám, ale takové byly rozkazy a bohužel s nimi nic nezmůžu." Hammond chápal rozhořčení archeologa a sám v duchu nadával na jednoho velice ambiciózního senátora.
"Generále Hammonde, tohle je zničí." Daniel rozhazoval rukama a rozčiloval se, zatímco Generál se tvářil klidně a psal cosi do svých poznámek.
"Oba jsou profesionálové, doktore Jacksone. Nesmí je to nijak ovlivnit."
"To je nesmysl pane. Oni jsou vzoroví vojáci, ale tohle bude už moc. Generále, už hodně dlouho sledujeme jejich snahu vzájemně se fyzicky i citově ignorovat. Celý tenhle náš zatraceny systém, který jim zakazuje byt spolu... A teď je k tomu bude nutit? To není fér, generále! Bude je to stát kariéru!" Daniel se otočil zpět na monitor. Sam pravě uhnula dalšímu Jackovo pohledu. "Vidíte, jsou naučeni chovat se jakkoliv, hlavně aby se vyhnuli podezření. A až překročí hranice téhle jejich hry, už nebude cesty zpět."
Hammond se zvedl a přešel k monitoru, kde stál Daniel.
"Ano, máte pravdu Jacksone. Tohle je hrůzný pohled."
"A tragický příběh." Daniel si povzdechl.
Dveře kanceláře se rozletěly bez klepání.
"Pane, je to pravda?" vyhrkla udýchaná Janet Fraiserová. Nejspíše běžela celou cestu z ošetřovny.
Hammond se podíval na doktora Jacksona. "Nechci být u toho, až se to dozví Teal'c."
Daniel se ušklíbl a nadechl se k odpovědi pro Janet.

Sam se rozhodla.
Takhle to prostě dál nejde. Sedí tu proti Jacku O'Neillovi, před sebou má doklady, které tvrdí, že je jeho žena a oni se už asi hodinu nedokázali jeden druhému podívat do očí.
"Pane, myslím, že takhle se nikam nedostaneme," řekla rozhodně.
"Ne, to asi ne." Spletla se, nebo si skutečně povzdechl?
"Pane, nemě-"
"Carterová, začněme třeba něčím tak jednoduchým jako tím, že si budeme tykat..."
Sam otevřela doširoka oči.
"Ano, myslím, že by to bylo vhodné."
"Tedy Sam, na které straně postele raději spíš?" Jack se pokusil vše odlehčit. Způsobil tím však pouze to, že Sam zase uhnula pohledem do země.

„Plukovník O´Neill využil svého postavení a dané situace a zneužil svých pravomocí. Svedl majora Carterovou, není vyloučeno, že i donutil násilím jednat podle jeho vůle, což je nevhodné chování pro důstojníka Air Force a může to velice poškodit dobré jméno armády Spojených států.“
Sarah MacKenziová přešla naposledy po soudní síni a zastavila se u lavice obžalovaného. „Jeho chování je nepřípustné a je třeba ukázat i našemu národu, že nebudeme tolerovat takovéto chování.“
Jack O´Neill se opřel do křesla a podíval se právničce přímo do očí. Měl pocit, že je ta žena mírně nervózní.
„To je vše.“ Sarah se posadila ke svému kolegovi na druhé straně místnosti od Jacka.
Vstal Rabb. Došel k vyvýšenému křeslu soudkyně a předložil jí desky s dokumenty.
„Zde předkládám důkazový materiál číslo 1.“ Obrátil se na porotu a promluvil k nim: „Je to složka, která pojednává o přímém rozkazu, který udělil generál Hammond svým dvěma podřízeným. A to majoru Samanthě Carterové a Jacku O´Neillovi. Jejich úkolem byla infiltrace předměstské části Colorado Springs. Jejich úkolem bylo zapadnout mezi obyvatele předměstí, protože bylo podezření, že se v této části města zdržuje nepřítel. Oba důstojníci měli za úkol chovat se jako pár i v soukromí, protože zde bylo podezření na sledování domu, odposlechu telefonů. Plukovník O´Neill nezneužil svých pravomocí. Jednal pouze na základě rozkazů.“
Nechal soudkyni, aby si prohlédla dokumenty.
„Ctěný soude. Jak se měl můj klient zachovat, když mu bylo jednoznačně nakázáno, aby jednal jako milující manžel? Bylo snad chybou políbit na veřejnosti svoji ženu? Držet se s ní za ruku a jednat s ní tak, jako by jednal se svojí skutečnou ženou? Jediné, čeho se plukovník O´Neill dopustil, bylo, že velice dobře přesvědčil své okolí o náklonnosti k Samanthě Carterové – v té době O´Neillové.“
Soudkyně vzala do rukou kladívko a praštila s ním do desky stolu.
„Soud se odročuje na zítra, 9:00.“

Soudkyně opustila místnost jako první. Jack O´Neill počkal až si Rabb posbírá všechny svoje papíry. K jeho boku se mezitím připojil člen justiční stráže a sepnul mu želízky zápěstí k sobě.
Rabb byl za chvíli hotov a vydal se s Jackem ke dveřím.
„Promluvíme si ještě ve vazební věznici, plukovníku.“
Jack přikývl.
Vyšli na chodbu a vydali se směrem k východu.
„Sam!“
Jack se otočil za hlasem Daniela. Nejprve nemohl přítele najít, ale pak ho spatřil, jak jde rychlým krokem vstříc Samanthě Carterové. Jack se zastavil.
Sam si ho všimla. Sevřelo se jí při tom pohledu srdce. O co tu sakra šlo? Proč má na rukou pouta? Ale než stihla více zareagovat, strážce vedle Jacka něco řekl a donutil Jacka jít dál.
Pak už se dívala na jeho záda a těžké dubové dveře, které se za ním zavřely. Jejího ramene se dotkla cizí ruka.
„Major Carterová?“
„Ano?“
„Jsem Sarah MacKenziová, žalobce. Můžeme si promluvit?“
„Nejsem si jistá.“ Sam otočila na druhou ženu a zkřížila si ruce na prsou.
„Měli bychom si promluvit, je to v zájmu plukovníka O´Neilla.“
„Neřekla jste, že jste obžaloba?“
„Ano, ale to neznamená, že jsem tu od toho, abych plukovníka stůj co stůj odsoudila.“
Sam chvíli přemýšlela, co jí major řekla. Nakonec přikývla.

Šeřilo se. Jack O´Neill sledoval nadcházející tmu a v černých myšlenkách seděl ve své cele. Neměl chuť nic dělat. Vedle něj ležel časopis, kterého se ani nedotknul. Večeře vedle byla studená a snězená jen z poloviny. Co chvíli musel přijít vojín a odnést to.
„Plukovníku, máte návštěvu.“
„A že nezazvonila,“ zavrčel a otočil se ke dveřím. V okamžiku stál ohromený na nohou.
„Ahoj Jacku.“ Sam se nejistě usmála, jako by to na tomto místě bylo zakázané. „Můžu?“
„Jistě,“ konečně se ´probudil´. „Promiň, posaď se.“ Odstranil z postele časopis a svoji vlastní uniformu.
„Děkuji.“ Sam se na něj neustále upřeně dívala.
„Jsi v pořádku?“ Jack si ji pozorně prohlížel, jako by mohl najít nějaké zranění, na které doktorka nepřišla.
„Jsem … už jsem.“ Na chvíli sklonila hlavu. Než stihla říci další, Jack začal.
„Mrzí mě to, Sam.“
„A co?“
„Že jsem nemohl být s tebou.“ Naznačil rukou svoji celu. „Měl jsem o tebe starost, nikdo mi nic neřekl. Naložili mě do auta a poslední co si pamatuju…“
„Daniel s Teal´cem se o mě postarali. Byli u mě, dokud nemuseli odjet do Washingtonu, a to už mi bylo docela dobře. Chtěla jsem jet s nimi, ale Janet to nedovolila.“
Jack pokýval hlavou.
„Viděl jsem tě u soudu.“
„Přijela jsem těsně před jeho koncem. A potom jsem mluvila s majorem MacKenziovou a majorem Rabbem. Myslím, že jsem jim osvětlila důležité momenty.“ Nadechla se a chytila ho za ruku. „Bože Jacku, to je nehorázné z čeho tě obvinili!“
„Dali jsme jim záminku.“
„Ale nepřekročili jsme žádná pravidla.“
Jack se na ni bolestivě podíval. Neřekl nic, jen stiskl čelist.
„Vědí to?“ Sam znervózněla a rozhlédla se okolo sebe.
„To nevím.“

Trvalo to už skoro tři neděle.
Jack a Sam se po celou tu dobu snažili najít si k sobě cestu. Oslovovat se jmény a občas obměkčit větu oslovením ´Miláčku´. Ale nedařilo se jim to.
V nejnevhodnější okamžiky použili svoji hodnost.
Sam se několikrát sama chytila na svoje naučené ´pane´. V okamžiku, kdy Jacka políbila a řekla mu něco zamilovaného, ho oslovila ´pane´.
A Jack jen těžko potlačoval nutkání opravovat ji, když mu řekla Jacku.
Daniel a Teal´c s nimi trávili skoro celé dny a upozorňovali je na drobné maličkosti jejich vzájemného jednání.
Večer se tichou chodbou v SGC rozléhaly pouze rytmické kroky vojenských bot. Zahnuly doprava a pak šly chodbou dál. Zarazily a otočily se. Vrátily se ke dveřím, které přešly.
Jack O´Neill zabral za kliku a otevřel dveře ubikace Sam Carterové. A poprvé životě do nich vstoupil s cíleným účelem přespat tam.
Vešel do temného pokoje, kde jediným zdrojem světla byla malá lampička u postele.
Na posteli seděla Sam a vypadalo to, že přemýšlí.
Jack otevřel pusu, aby něco řekl, ale ona rychle zvedla hlavu a rázně řekla: „Chci spát vpravo!“
Pouze přikývl. Obešel postel a lehl si na svoji polovinu.
Postel se zhoupla, když Jack dolehl. Sam si to uvědomila až příliš. Ztěžka polkla a také se položila.
Jen tak tam leželi a zírali do stropu. Stále to celé bylo takové divné, cizí a hlavně to lákalo.
„Je to zvláštní,“ povzdechla si Sam.
„A co?“ Jack se otočil na bok obličejem k ní.
„No, chováme se jak dva idioti. Spali jsme spolu na jedné posteli snad už tisíckrát a teď děláme, jako by nám to bylo kdovíjak cizí. Vždyť se neděje nic… nepravého. Dostali jsme rozkaz a misi a plnit ji musíme…“
„Jo. Právě že jo.“ Jack si přitáhl pokrývku víc k tělu.
„Jak to myslíš?“ Moc dobře vycítila v jeho hlase zklamání.
„Nijak.“
„Jacku, já vím co tenhle tvůj tón znamená.“
„Jaký ´můj tón´?“ Dělal že neví o čem mluví, ale přitom dobře cítil, jak se dostává do pozice, kdy z něj dostane jakékoli státní tajemství.
A ona nic neřekla. Jen se otočila obličejem proti němu a ležela proklatě blízko. A dívala se. Nic víc. Jen se dívala a čekala.
„Tak fajn.“ Chtěl nasadit tvrdý výraz a odehnat ji svým popuzeným hlasem, ale místo toho vyzněl odevzdaně. Až ho to samotného překvapilo. „Sam, nikdy spolu nedokážeme vycházet jako manželé, dokud to této situace nevpustíme trochu… no… Nás.“
Přikývla. Ale nic neříkala.
„Nemá nejspíše moc smysl předstírat, že jsme dva vojáci, kteří jednají zcela profesionálně. Myslím, že od samého začátku je tu něco… víc.“
„Řekl jsi mi to,“ zašeptala.
Jack přimhouřil oči. Nebyl si jist, na co Sam naráží.
Vytušila to a více naznačila. „Když jsme byli testováni na Zatarcy, řekl jsi, že ti na mně záleží víc, než by mělo.“
„Jo,“ šeptal, jako by mu nějaký špeh stál za zády. „To se nezměnilo.“
„A já jsem řekla, že na tebe nedokážu nahlížet pouze jako na nadřízeného.“
„Sam, myslíš, že je vhodné, abychom teď hodili za hlavu ten slib, že vše zůstane za dveřmi té místnosti? Později už nemusí být cesty zpět.“
„Ne, to nemusí. Ale ten most překročíme, až k němu přijdeme.“ Zářivě se na něj usmála. Schválně použila Jackovu oblíbenou frázi.
Pozoroval ji. Její rty. Přestal přemýšlet nad tím, co řekla. Pohnul se trochu dopředu a jemně ji políbil. Mohlo by to být považováno za polibek na dobrou noc, kdyby ho Sam neopětovala a mnohem důrazněji. A nepřestávala.
Zvedl ruku a pohladil ji po tváři.
Polibky následovaly doteky.
Vše, co za ta léta potlačovali, je teď dostihlo s vášnivou intenzitou.

Něco bylo špatně. Velice špatně.
Daniel se otočil na druhý bok a zamžoural do tmy. Nemohl spát. Něco v jeho podvědomí na něj tlačilo a vnoukalo mu nutkavý pocit, že tahle noc bude jiná než ty ostatní.

Ten den nezačal zrovna dobře. Vlastně ani jeho celý průběh nikoho moc netěšil.
Samantha Carterová stála před hvězdnou bránou. V bílých šatech, závoji a nervózně podupávala nohou v lodičce po podlaze.
Čekání na plukovníka ji tentokráte rozčilovalo víc než kdy jindy. Vojíni okolo se po ní co chvíli po očku podívali a pak si něco zašeptali. Nejspíše si mysleli, že o nich Sam neví. A to ji štvalo. Měla chuť na ně křiknout, ať si hledí svého, ale raději mlčela.
Konečně se odsunuly dveře a plukovník O'Neill vstoupil.
"Dobré ráno, děcka," pozdravil a postavil se k Sam.
"Dobré ráno, Sam," pozdravil i ji osobně. Chvíli se na ni rozpačitě díval a pak se naklonil k rychlému políbení.
"Jacku." Sam se suverénně usmála.
"O'Neillovi, máte zelenou," zahlásil Hammond do mikrofonu.
Jack se ušklíbl. Vzal Sam za ruku a spolu prošli hvězdnou bránou pořídit ty nejromantičtější fotografie novomanželů ze svatební cesty. Tentokráte se ale na to opravdu těšili.

Ráno jako stvořené k procházce.
Svítilo sluníčko a kdesi v parku řvali ptáčci. Jejich křik se skutečně nedal přirovnat ke zpěvu. Trhalo to uši, ale Jacka to uspokojovalo. Stál u auta vojenské služby a čekal, až vojín zamkne.
Teď si užíval těch pár teplých paprsků, které na něj dopadaly. Připadalo mu, jako by mu prohřívaly klouby, které ve vězení prochladly. Rozhlédl se okolo a viděl Sam, Daniela a Teal´ca, jak k nim míří. Generál Hammond si povídal s jiným plešatým mužem opodál. „Jacku, dobré ráno,“ pozdravil Daniel zvesela. Jack se ušklíbl.
Sam se na Jacka usmála. Jeho opětovaný úsměv hraničil s úšklebkem a natočil se k ní víc bokem ve snaze skrýt před ní kovové náramky na svých zápěstích.
„Danieli Jacksone, přijeli novináři,“ Teal´c poukázal na auto „Blesk.“
Všichni se otočili po tom rozvrzaném sedanu, z kterého vystoupil jeden muž.
„Bože můj,“ tiše zavrčel Jack a podíval se do nebe.
„Myslím, že je dnes velice teplo.“ Sam ze sebe setřásla kabát. „Pomůžete mi, plukovníku?“
Zpříma se na něj podívala.
Jack po ní hodil nechápavý pohled a nadzvedl svoje spoutané ruce. „Jak asi?“
Sam mu rychle přehodila přes zápěstí a želízka svůj svršek a zakryla je tak. „Díky.“
A aniž čekala na to, až to Jack ocení, otočila se na podpatku a vydala se ke schodům.
„Ona je opravdu perla národa.“ Jack se usmál a už s vojínem po svém boku se vydal za Sam.

Soudkyně se podívala na Rabba s rozpaky. Slyšela o jeho značně osobitých metodách při procesech, ale ani to ji nedokázalo zcela připravit na jeho zcela suverénní chování před soudem. Svým způsobem jí to imponovalo a zajímalo ji, s čím přijde tentokrát, ale na stranu druhou ji to popuzovalo.
Naštěstí měla dnes dobrou náladu a major se velice krotil.
Jednání se protáhlo do pozdních odpoledních hodin. Byli předvoláni svědci a tak si všichni mohli vyslechnout dlouhou řadu pohledů a názorů na vztah plukovníka O´Neilla k majoru Carterové.
Nejdůležitějším byl okamžik, kdy Rabb předvolal Sam.
„Majore Carterová, jste si vědoma, z čeho byl plukovník O´Neill obviněn?“
„Ano jsem.“
„Proto nám prosím po pravdě odpovězte. Zneužil vás plukovník O´Neill?“
Sam se nadechla a podívala se Jackovým směrem. „Nevím, kdo vám něco takového řekl, ale rozhodně to není pravda.“
„Ctihodnosti, myslím, že toto je dostačujícím důkazem. To je z mojí strany vše, děkuji.“ Rabb si sedl a postavila se MacKenziová.
„Majore, cítila jste někdy, že vás plukovník O´Neill protěžoval proti ostatním členům týmu?“
„Nikdy.“ Sam cítila, že major chce, aby pokračovala. „Když jsem nastoupila k SG-1, kladl na mě plukovník O´Neill mnohem větší nároky než na Daniela nebo Teal´ca. Musela jsem si získat jeho respekt a dokázat, že jsem schopna toho co ostatní, ne-li on sám. Myslím, že na začátku plukovník značně toleroval Daniela Jacksona, který nebyl voják a měl určité problémy zažít si vojenskou disciplínu. Jemu dokázal prominout, co by vojáka stálo minimálně zápis do záznamů. Později, když jsme získali jeden k druhému důvěru, se naše vztahy ustálily. Nikdy jsem necítila v našem týmu rivalitu nebo předpojatost.“
„Pokusil se plukovník někdy s vámi jednat jako muž? Myslím tím, že naznačoval nebo se dokonce pokoušel o fyzický kontakt?“
„Jednal se mnou vždy jako s vojákem a přítelem. Jistěže také jako se ženou, ale myslím, že se spíše ptáte na sexuální obtěžování. Pak musím znovu nesouhlasit.“
„Ale nemůžete popřít, že jistá fyzická náklonnost tu je.“
Sam se usmála a měla na mysli odpovědět: ´A podívala jste se někdy na jeho zadek?´ Nakonec ale s rozmyslem řekla: „Ano, plukovníka shledávám za fyzicky přitažlivého.“
„Jsem si jistá, že je tomu i naopak,“ pronesla MacKenziová k soudkyni a sálu.
„Spekulace,“ nadhodil Rabb a soudkyně souhlasila.
„Pak se tedy zeptejme plukovníka O´Neilla. Odpověď, myslím, nebude jiná, než moje ´spekulace´.“ MacKenziová poděkovala soudkyni a Sam a posadila se.
„Ze strany obžaloby je to vše, madam.“
„Majore Rabbe, prosím vás o závěrečnou řeč.“ Vyzvala soudkyně obhájce.
„Děkuji madam,“ Rabb vstal a předstoupil před porotu. „Plukovník Jack O´Neill, je příkladným vojákem, který brání naší Zemi. Několikrát vsadil svůj život, abychom my mohli klidně spát. A jednoho dne, když pracoval na tajné misi, se ti, kdož mu dali rozkazy, tu misi provést, obrátili proti němu a zneužili k tomu jeho dlouholetou kolegyni a loajálnost k této zemi.
Sama major Carterová zde odpřísáhla, že plukovník O´Neill je čestný muž, ale pouze vy, porota, rozhodnete o tom, jestli uvěříte pár lžím, nebo dovolíte tomuto důstojníkovi dále sloužit tomu, v co všichni chceme. Spravedlnosti a míru.
To je vše, madam.“
„Děkuji majore. Nyní obžaloba.“
Major MacKenziová si urovnala uniformu a také předstoupila přímo před porotu.
„Jsme tu proto, abychom učinili za dost i takové pravdě, která je skryta pod slupkou lží, intrik a zastrašování. Její odhalení je vždy složité a ne každý pak vidí její skutečnou podobu. Dnes se nám jedna pravda poodhalila a vy jí musíte vynést na světlo. Děkuji.“ Sarah se vrátila ke svému stolu. Její řeč zvláštní řeč vyvolala v místnosti šum.
„Děkuji, majoři.“ Soudkyně vstala. „Porota se nyní odebere do vedlejší místnosti k poradě. Rozsudek bude vynesen za hodinu.“
V síni bylo dusno. Kdesi v rohu cvakal jeden muž tlačítkem na propisce tak intenzivně, že to bylo tak hlučné, až Jacka napadlo dojít k němu a nacpat mu tu propisku hluboko do chřtánu. Na lavicích pro veřejnost se rozléhal vzrušený šepot dámské podpatky, které klapali o podlahu. Sam se posadila vedle toho novináře a nahnula se k Jackovi.
„Už jsme tu,“ zašeptala.
„Jo, dík.“ Jack se k ní neotočil. Dýchal zhluboka a klidně. Nechtěl na sobě nechat znát nervozitu.
„Ahoj.“
„Mac.“ Rabb zvedl hlavu od lejster.
„Majore,“ pozdravili i Jack a Sam.
„Plukovníku, majore.“ Opětovala žalobkyně pozdrav. Nakonec se nahnula k Rabbovi a schválně nahlas, aby to slyšel i Jack a Sam, zašeptala. „Tenhle proces jste získal moc snadno, Harme.“
„Mac, tohle jsem nepovažoval za výhru. Je jasné, že tady nebylo za co plukovníka odsoudit.“
Sarah se usmála směrem k Jackovi. „Tentokrát jsem ráda, že tomu tak bylo.“
Do soudní síně vkročila soudkyně a Sarah se rychle vydala na své místo.
„Soud dospěl k rozhodnutí. Prosím předsedu poroty, aby vynesl rozsudek,“ řekla soudkyně bez jakéhokoliv uvítání.
Vstal malý podsaditý muž, který předsedal porotě a nasadil si brýle. Z papíru, který pevně držel v rukou, přečetl rozsudek.
„Vojenský soud vynesl rozsudek nad plukovníkem Jonathanem O´Neillem, jež byl obviněn ze zneužití pravomocí velícího důstojníka a s tím spojeného sexuálního obtěžování majora Samanthy Carterové.
Porota přihlédla k výpovědi majora Samanthy Carterové, uvážila možnost jejího ovlivnění ze strany obžalovaného a dospěla k závěru, že plukovník Jonathan O´Neill je nevinný a proto bude zproštěn žaloby.“
Soudkyně se postavila. „Rozsudek nabývá právní moci tímto okamžikem. Plukovník O´Neill je zproštěn obvinění a bude propuštěn z vazby.“
V síni se rozlehlo hlučné souhlasné mumlání. Soudkyně si musela zjednat klid kladívkem. „Tímto je soudní přelíčení považováno za ukončené.“
Soudkyně odešla a v místnosti se rozlehl již hlasitý hovor lidí. Jeden mluvil přes druhého a hodnotil rozsudek. Jack, kterému sundali pouta a se co nejrychleji snažil dostat ze síně. Připadalo mu, že pokud se okamžitě nenadechne čerstvého vzduchu, tak omdlí. Propletl se mezi několika lidmi v uličce a vyšel ven na chodbu. Blesk ho zasáhl přímo do očí a na okamžik oslepil. Novináři, kterých od začátku procesu viditelně přibylo, se snažili vyfotit, co mohli. Kladli otázky a cpali Jackovi před obličej diktafony a mikrofony. Byl z nich dezorientovaný a proto, když zahlédl velké dřevěné dveře, které vedli ven z budovy, neváhal se mezi nimi prodrat a co nejrychleji od nich zamířit pryč. A nestaral se, po kom se vrhli, když jim on unikl. Co nejrychlejším krokem se vydal k východu. Na přátele počká venku – svobodný.
Daniel ho dohonil skoro až u vstupních dveří do budovy soudu.
„Jacku. Kam jdeš?“
„Danieli.“ Jack se zastavil a počkal, až ho přítel doběhne.
„Kam jdeš?“ Daniel zopakoval svoji otázku.
„Já ti ani nevím. Přivezli mě sem a zavřeli rovnou do cely. Asi se půjdu najíst a najít si nějaký ubytování.“ Dal se znovu do pohybu. Ven – to bylo to jediné, co teď chtěl. Uniklo mu, že z pohledu Daniela to může vypadat, jako když se snaží před všemi utéct.
„Jacku nebuď osel. Už dávno jsme ti zařídili pokoj v našem hotelu. Je to kus tady odsud.“
Jack se zarazil a otočil zpět na přítele. „To je… milé. Dík.“ Jack se slabě usmál a strčil si ruce do kapes.
„Počkáme na ostatní a taky bychom měli dát vědět Rabbovi, kde tě najde.“
„Jo, pravda.“

Těžká volba je často ta nejsnazší cesta k úmyslu

Konečně měkká postel a pořádně teplé jídlo.
Jack se převalil z boku na bok a zavřel oči. Nechtělo se mu nad ničím moc přemýšlet. Jen ležel a nechal čas plynout, dokud ho nevyrušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte.“ Vzpřímil se na posteli a čekal, až dotyčný vstoupí.
Dveře otevřela Samantha.
„Můžu?“
„Ale jistě,“ pokynul jí dál. Ale neusmál se na ni. Jeho výraz byl spíše soustředěný.
„Já, chtěla jsem jen…“ Sam se skoro zakoktala. Zasunula si ruce do kapes a raději se posadila vedle Jacka na postel. Pevně sevřela rty a mlčela.
„Nechceš kafe?“ začal Jack.
Sam zavrtěla hlavou. Nedívala se na něj.
Jack se na ni otočil a dotkl se její ruky. „Sam. Skončilo to.“
„Opravdu?“ Zvedla k němu pohled a hledala nějakou širší odpověď.
„Soud je pryč a my jsme zase volní. Můžeme…“
„To není jediné, co je pryč,“ vzdychla a vytáhla svoji ruku zpod jeho.
„Ne, to není. Vrátíme se tam.“ Chtěl jí dodat naději, ale marně.
„Jen to tam vyklidíme. A pak se oba vrátíme do svých domovů.“ Otřásla se. „Zpočátku jsem s tím počítala, ale teď mi to přijde hrozně těžké.“
Jack vstal a vzal svůj hrnek kafe ze stolku. Znovu obešel postel a posadil se vedle Sam. Podal jí hrnek. „To kafe?“
„Je tvoje,“ zatřásla hlavou.
„Podělím se.“ Natáhl k ní ruce a ona vzala hrnek do svých. Dotkli se prsty.
Sam nasála vůni a zavřela oči. Zhluboka se nadechla. Rozhodla se, že musí vše ukončit teď, nebo je jejich společná práce citově zabije.
„Plukovníku.“ Zpozorněl, když ho oslovila hodností. „Byla to mise a skončila. Je mi to líto. Je mi líto, že jste byl díky mně málem odsouzen za něco, co jste nespáchal, ale my musíme jít dál a chovat se, jak nám náleží,“ vychrlila to ze sebe rychle. Vnutila Jackovi kávu zpět do rukou a přešla ke dveřím.
„Uvidíme se později, pane.“
Jack otevřel pusu. Srdce měl v kalhotách a rozbolela ho hlava. Postupně ho přemohl vztek. „Sam?“ Nechtěl po ní vyjet, ale její slova byla tak hrubá a jednoznačná. Práskla za sebou dveřmi a slyšel její rychlé kroky na chodbě.
Chtěl se zhluboka nadechnout, ale jako by mu v tom bránil knedlík v krku. Zavřel oči.

Ranní snídaně byla neobvykle tichá. Jack se rýpal ve svém koláči a káva vedle talíře byla už studená. Daniel seděl vzpřímeně na židli a tiše Jacka pozoroval. Teal´c potichu a pomalu jedl.
Sam se připojila později. Přinesla si jogurt a jen zašeptala: „Dobré ráno.“
„Tak, co se stalo?“ Daniel se podíval přísně na Jacka. Přítel po něm vrhl přímo vražedný pohled a pak ho stočil na Sam. Nechtěl být na ni nijak naštvaný, ale měl vztek a stěží ho ovládal. Nechápal, proč to udělala a to ho přivádělo k šílenství.
„Nic.“ Prudce vstal a vydal se na pokoj.
Daniel se tázavě otočil k Sam. Ta sklopila zrak a neřekla ani slovo.

Jack šel rázným krokem přes recepci. Neslyšel a vzteky neviděl.
„Plukovníku O´Neille!“ Recepční jeho jméno zopakoval několikrát, než se Jack zastavil a došel k němu.
„Máte tu telefon, pane.“ A podával mu sluchátko.
„Hmmm.“ Jack přijal aparát. „Ano, O´Neill.“
„Plukovníku, jak rád vás slyším.“ Než se Jack stihl nadechnout, volající dodal. „Neříkejte moje jméno nahlas a nepokládejte sluchátko.“
„Proč mi voláte?“
„Chtěl jsem vám pogratulovat, plukovníku. Vyhrál jste.“
Jack si hned domyslel, co asi vyhrál. Ten zatracený soud byla jeho výhra nad politikem, kterého by nejraději viděl na kůlu.“
„Vyhrál jste první kolo,“ pokračoval telefonát.
„Kolo?“ nechápal Jack.
„Nepodařilo se mi usvědčit vás. Neměl jsem být tak naivní a rovnou sáhnout po svém esu v rukávu.“
„Prosím?“ Recepční se diskrétně otočil a posadil se dál ke svému papírování, když viděl Jacka, který rudnul.
„Chtěl jsem ji toho ušetřit. Její vědomosti jsou pro nás potřebné, ale můžeme postrádat i ji.“
„Nemůžete ji nijak ohrozit.“ Jack se ušklíbl. Připadalo mu, že rozhovor spadává do absurdity.
„Vy jste ji ohrozil, plukovníku. V SGC. V ubikacích.“
Jack zalapal po dechu, ale navenek nehnul ani brvou. Otočil se zády k pultu recepce.
„Máme video záznam. Sice tmavý, ale dost jednoznačný.“
Sam se zvedla s ostatními od stolu. Daniel jí položil ruku na rameno. Sam měla svěšenou hlavu a nesouhlasně s ní zavrtěla na Dannyho otázku. Vydala se jeho směrem. Vypadala smutně a Jackovi jako by to najednou celé došlo. Nemohl se na ni zlobit. Dělala to i pro něj.
„Co chcete?“ Čekal. Dál sledoval blížící se Sam. Najednou viděl, jak se jí lesknou zlatavé vlasy, září jí oči, i když posmutnělé. Šla tak lehce. „Jak si mohu být jistý.“ Zase čekal. Usmál se, když se na něj Sam podívala. Reagovala na to zmateným pohledem. Ještě ráno nad ním visel bouřkový mrak – a ne neoprávněný a teď se tu na ní usmívá? „Souhlasím,“ odpověděl Jack jednoznačně. Položil sluchátko na desku recepčního stolu. Sam ho minula. Jack se za ní otočil a chtěl něco říci. Nakonec tak ale neučinil. Podíval se na hodinky.
„Můžete mě prosím spojit s tímto číslem?“ požádal recepčního a podával mu vizitku. Ten přikývl, i když se tvářil zvláštně. Takovou rychlou změnu nálad u klienta už dlouho neviděl.
„Majore Rabbe? Plukovník O´Neill. Mohli bychom se sejít? Ano. Dobře, budu tam.“ Jack předal telefon a co nejrychleji si šel nahoru pro bundu.

„Plukovníku, to, co mi tu říkáte, bychom mohli napadnout jako vydírání.“ Rabb si vzal od číšnice svůj šálek čaje a poděkoval.
Jack O´Neill naproti němu vypadal zvláštně vyrovnaně.
„To bych mohl. Jenže to by dál prodlužovalo zatraceně nepříjemnou situaci. A to si nepřeji.“
„A to chcete odejít takhle? Z ničeho nic?“
„Uh, majore, není zrovna moc možností, jak to udělat.“
„Nechápu.“
„V mé práci mám pramálo možností. Mohu zemřít v boji, být povýšen za psací stůl nebo mě potupně usvědčí za nějaký právnický nesmysl. To jsou jediné možnosti jak se mě zbavit. A zrovna o tyto možnosti příliš nestojím.“
„Proto tedy důchod?“
„Opravdu se mi moc nezamlouvá, jak mě k tomu donutili, ale jsem ochoten to překousnout. A přiznat si, že bez nich bych tento krok asi nikdy neudělal.“
„Ale já stále nechápu ten důvod, proč?“
Jack se zasmál. Napil se coca-coly, co ležela před ním, a podíval se na Rabba zpříma. „Kvůli ní.“
Rabb svraštil obočí.
„Netvařte se, majore, jako byste nevěděl, o čem mluvím.“
„Ale já to chápu, tím že by obvinili vás, obvinili by i ji. A nevyhnutelným výsledkem by bylo odsouzení vás obou a degradace.“
„A její kariéru za žádných okolností neohrozím.“ Jack pokýval hlavou. „Tak se to dá také chápat.“
Rabb se tvářil neutrálně. „A dostanete šanci.“
„To doufám. Doufám, že moje pohnutky pochopí.“
„Vsadím se, že ano, pane. Tedy, pomůžu vám se zajištěním právní stránky a jednáním s úřadem. A po celou tu dobu vám budu závidět, že jste tuto příležitost dostal.“
Jack zaplatil a postavili se.
„Majore, vy jste na důchod ještě moc mladý, ale myslím, že s Mac najdete jinou cestu.“
Rabb se na Jacka podíval skoro vyděšeně s otázkou v očích ´co prosím?´
Jack se zašklebil. „Další sobě-lhář?“ povzdechl si.
„Přestávám s tím, pane,“ zasmál se O´Neillově poznámce a nabídl mu doutník. „Takže na vítězství?“ navrhl.
Jack neváhal. Přijal nabízený doutník a spolu si zapálili.

Sam Carterová seděla na gauči u sebe doma. Přes půl roku tu nebyla. Neměla čas se tu zastavit ani poté, co se vrátila do SGC. Z ošetřovny jela rovnou do Washingtonu.
Rozhlížela se okolo a pozorovala. Kytky na okně uschly a na nábytku ležel prach, ale jinak se nic nezměnilo. V domě bylo absolutní ticho a na Sam dopadala deprese. Připadalo jí, jako by se její život obrátil a šel pozpátku. Měla velice zvláštní pocit. Najednou bude zase sama doma. Bude si v mikrovlnce ohřívat hotové jídlo, protože vyvářet nemá smysl a ani by jí to nebavilo. Bude sedět u knížky a čekat, až zavolají kluci, že půjdou někam ven. Sousedy v okolí ani nezná. Jednou byla za sousedkou z vedlejšího domu, aby se zeptala, jestli jí taky nejde internet. Sousedka jí odpověděla a Sam šla domů. U nich ve čtvrti nikdo nehrabal sníh z chodníků a nesypal ho solí. Měli najatou službu, která to dělala za ně. Vlastně ani neměla doma, čím by sníh shrabala. Začala přemýšlet, kde vlastně ten nástroj koupí a pak jí došlo, že jí chybí všechny ty práce okolo domu, v domě a hlavně jí chybí někdo, s kým by se o tyto pocity podělila.
Venku se začínalo šeřit.
Pustila si televizi a přestala myslet na to, jak je sama, protože cítila, že brzy by ji vše přemohlo.

V domě byla zima. Jacka to ani nepřekvapilo. Ani si nesundal bundu a rovnou se vydal do koupelny k plynovému kotli, aby ho zapnul.
Netrvalo to dlouho a začalo se oteplovat. Jack procházel domem a kontroloval, jestli je vše v pořádku. Zapnul pojistky, zapojil ledničku, ohřívač vody, televizi a rádio. Nezdálo se, že by někde bylo něco špatně. Vyšel ven z domu a obešel ho zvenčí. S nechutí si uvědomil, že bude muset ořezat stromky a opravit pár planěk v plotu u lesa. Ale jinak nikde žádné větší škody. Snad až na prasklé sklo na okně od garáže. Vrátil se zpět do domu. Bylo tam již teplo a tak si svlékl bundu. Pověsil ji na věšák a rozsvítil světlo v obývacím pokoji. Chtěl si zajít do lednice pro pivo, ale pak ho napadlo, že v ní nic není. Posadil se tedy na gauč a zvedl telefon.
„Speedy service. U telefonu Jenny. Vaše přání?“
„Mohl bych si objednat pizzu?“
„A co na ni, pane?“
„To máte jedno. Nechám se překvapit.“
„Vaše jméno a adresa, pane?“
„O´Neill. Sunda…“ Jack se zarazil. Zavřel na okamžik oči a rychle si vybavil jinou adresu. „Hill´s street 47. Je to dům na konci ulice u lesa.“
„Dobrá tedy. Budeme tam do 20ti minut. Tedy jednu pizzu, pane?“
Zase zaváhal. „Pošlete mi dvě. A dvě piva v plechu, prosím.“
„Přeji zatím hezký večer, pane.“
„Vám též. Budu čekat.“
Jack položil sluchátko a opřel se. Zvedl ruce nahoru a přikryl si tvář. Cítil se unavený.

Do Colorada přijel s ostatními ráno. Jeho první cesta vedla do SGC. Nebyl tam dlouho a stejně mu přišlo, jako by se nic nezměnilo. Minul několik vojínů, kteří stáli u výtahu, a zamířil do Hammondovy kanceláře.
Walter, který jako obvykle seděl u počítače vytáčení brány, byl plukovníkovou přítomností evidentně nadšen.
„Plukovníku O´Neille. Vítejte zpět, pane.“ Postavil se a horlivě salutoval.
„Pohov, Waltře. Jsem rád, že jsem zpátky. I když… asi né na moc dlouho.“ Jack by si sice rád promluvil s malým důstojníkem – ostatně od něj by se mohl dozvědět nejnovější drby, ale chtěl mít co nejdříve za sebou setkání s Hammondem.
Walter evidentně přešel Jackovu divnou narážku. A tak toho plukovník využil a zavčas se zeptal. „Waltře, generál je u sebe?“
„Ne pane. Je nahoře na poradě s SG-3. Ale myslím, že bude velice rád, když vás uvidí.“
Jack přikývl a usmál se. „Geologický průzkum?“
„Bylinky, pane,“ upřesnil důstojník generálovu situaci.
Jack O´Neill tedy neváhal a vydal se po kovových schodech o patro výše.
Jen co se jeho šedivá hlava objevila v Hammondově zorném poli, přestal se generál snažit vnímat kapitána Parise.
„Plukovníku O´Neille!“
„Dobré dopoledne, pane.“ Jack se usmál na zaskočeného kapitána. Došel až ke stolu a jednou rukou se ho dotkl. Kolikrát asi bude mít příležitost tohle zopakovat? „Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji s vámi nutně mluvit, generále.“
Hammond se zamračil. Co mohl mít plukovník tak důležitého? Ale spatřoval v tom dostatečně velký důvod, jak se zbavit Parise.
„Ale jistě, plukovníku. Ke mně do kanceláře.“ Přikázal. „Kapitáne, vaše hlášení si dočtu,“ odměřeně se rozloučil s nebohým Parisem a vydal se za Jackem do kanceláře. Jack již seděl v křesle naproti Hammondově stolu a vypadal uvolněně.
„Plukovníku. Jsem rád, že jste zpět.“
„Jo, to já taky, pane.“
„Je mi líto, že jsem vás nemohl přijet podpořit do Washingtonu. Alespoň jsem se ale pokusil najít vám skvělého právníka.“
„To je v pořádku, generále. Máte tu hodně co na práci. A děkuji za Rabba, pane. Byl skutečně dobrý. I když jste ho tím postavil do značně složité situace.“
„Jak to myslíte?“ Generál se zdál zmatený.
„No, řekněme, že major Rabb měl hodně podobný problém jako já a Carterová, pane. Někdo nejspíše využil situace jeho a majora MacKenziovou pěkně potrápit.“
„To jsem neměl v úmyslu. Nevěděl jsem…“
„To nikdo, pane. Až Daniel jim na to přišel.“
Generál odstranil ze stolu papíry a zhluboka se nadechl.
„Jacku, vy jste nepřišel si jen popovídat o Rabbovi.“
„Jo, to jo. Víte, pane, myslím že jste neočekával, že bych se vrátil z téhle mise a…“ Jack chvíli přemýšlel, jak to říci, ale generál to řekl za něj.
„A vrátíte se rovnou na další mise? Ne, to jsem skutečně neočekával.“ Jackovi se zdálo, že si generál povzdechl.
„Dost se změnilo, pane.“ Jack sklopil pohled ke svým kolenům. Mrzelo ho, že Hammonda zklame, ale to mu přeci už nemůže zabránit udělat ten nutný krok.
„Synu, když jste odcházel s majorem Carterovou na tu misi, bylo mi jasné, že jeden nebo druhý za mnou po tom všem přijdete.“
„Není to lehké, pane. Mám SGC opravdu rád, ale-“
„Jí máte radši.“ Hammond to dořekl za Jacka ve víře, že plukovník má stále problém to sám vyslovit a překvapilo ho, že Jack zvedl hlavu a zpříma se na něj podíval.
„Miluji ji, pane. Proto chci oficiálně podat rezignaci a odejít do výslužy.“
„Nebudu zastírat plukovníku, že mám touhu vás přemlouvat. Jste skvělý důstojník a myslím, že jen tak snadno nenajdu někoho, kdo vás zastoupí, ale jako dobrý velitel musím brát v potaz vaši situaci. Se Sam,“ obzvláště dal důraz na její křestní jméno, „jste se dostali do situace, kde jen těžko šlo skrývat vaše osobní pocity. A nenamluvíte mi, plukovníku, že jste se nenechali zlákat. Já tedy nemůžu jinak, než vám vyhovět a pogratulovat.“
Jack se kupodivu smutně usmál. „Ještě není k čemu gratulovat, pane. Sam jsem ještě nic neřekl. Chci to rozhodnutí nechat na ní.“
Hammond pokýval hlavou. „Potřebné papíry vyřídím ještě dnes, plukovníku. A doufám, že už v pátek budu pozván na pravidelnou večeři u O´Neillových,“ řekl rezolutním hlasem a opřel se do křesla.
„Odchod, Jacku O´Neille.“
„Uvidíme se v pátek, Georgi.“ Jack vyšel z kanceláře svého teď už bývalého velícího důstojníka. Zůstal chvíli v zasedací místnosti a rozhlédl se okolo. Viděl před sebou svoje vzpomínky na to, co se tu všechno odehrálo.
Podíval se z velkého okna na bránu a vyvolalo to v něm zvláštní pocit, jako by ztrácel něco moc důležitého. A sakra ano. Ten kruh, co stál o dvě patra níž, mu zcela změnil život. Když sem přišel poprvé, přemýšlel vážně nad sebevraždou. Jeho život se točil v temném kruhu smrti a pudu sebezáchovy. Vlastně jeho první průchod branou nebyl tak šťastný okamžik, jak to popisují ostatní. Tehdy vážně doufal, že neprojdou na jinou planetu, ale zemřou. Nebo že je zabije něco na druhé straně. Pak ale našli to pouštní město a on se už nedokázal postavit ráně do cesty. Bojoval. Zachraňoval. Nakonec přežil a vrátil se domů. A v tom mezičase, kdy se vrátil z první mise na Abydos a SGC napadl Apophis, začal vnímat jiný život. Odstěhoval se a rozvedl se Sárou. Našel si nové koníčky jako rybaření a Simpsonovy. Začínal žít. Další nástup do služby v SGC ho seznámil se Sam, znovu se setkal s Danielem a poznal Teal´ca. Zjistil, že každý z nich si nese svoje jizvy na duši a že není jediný, jehož život se v okamžiku dokázal převrátit naruby.
Brána se začala otáčet a rozezněl se alarm.
„Příchozí díra,“ slyšel Waltrův hlas v reproduktoru. „SG-6 se vrací.“
Jack se otočil a rychle sešel dolů po kovových schodech. Přešel řídící místnost a chodbou sešel do prostoru brány. Cestou ho minul tým, co právě dorazil. Šli na ošetřovnu na osobní prohlídku, uvědomil si Jack.
Brána už byla zavřená a v gateroomu nikdo nebyl. Tak si to Jack přál. Došel pomalu po rampě až k bráně samotné a dotkl se jí. Za celou tu dobu, co tu pracoval a procházel jí, se jí nikdy nedotkl, aby poznal jaká vlastně je. Položil na ni ruku a zavřel oči. Byla chladná. Kovová, ale přesto vydávala jakési energetické vlny. Cítil to. Sam by mu jistě řekla, co to je a kde se ta pulzující energie bere.
„Pane?“
Siler. Toho by se taky mohl zeptat, zamyslel se Jack, ale když se otočil a stál tváří v tvář zdejšímu ´údržbáři´, všechno si rozmyslel. Nasadil zcela vážnou tvář.
„Silere. Nashledanou.“ Poplácal zmateného seržanta po rameni a vydal se na cestu na povrch.

Crrrrrrr
Jack sebou trhnul. Musel usnout. Rychle vyskočil z pohovky a několika kroky se dostal ke dveřím. Nečekal, že tu bude tak rychle. Musel vypadat jako blázen, že se tak žene ke schodům. Ale chtěl jí otevřít a uvítat ji doma. Obejmout ji. Maloval si vše v nejrůžovějších barvách a jak malé dítě, které jde otevřít dveře k místnosti se stromečkem, rychle otevřel dveře. A zarazil se. Muž v kšiltovce a šusťákové bundě určitě nevypadal jako Sam. Jack zíral na chlapa na svém prahu a chlap zíral na něj.
„Pizza, pane.“ Natáhl cizí muž ruce dopředu a Jackovi to konečně došlo.
Raději nic neřekl. Jen změnil výraz na rozmrzelý a z kapsy vytáhl bankovky. Podal je poslíčkovi a vzal si od něj jídlo. Zavřel za sebou dveře a odnesl vše do jídelny, kde to odložil na stůl.
Až teď se podíval z okna. Byla už tma a hodiny ukazovaly 19:00. Otevřel si jedno pivo a krabici s pizzou. To druhé jídlo posunul na místo naproti na stole.
Nebyl si vůbec jistý, jestli přijde. A když, tak co mu řekne. Přemýšlel nad tím, jak zareaguje na jeho rezignaci. Začínal pociťovat nervozitu a sevřel se mu žaludek. Sakra, přeci vůbec nemusí mít tušení, jestli vůbec přijde. Pizza mu přestala chutnat. Vlastně už neměl hlad. A už dlouho se mu nestalo, že by byl tak nervózní.
Zvonek se znovu ozval a Jack zavřel oči. Na tváři se mu sám od sebe objevil spokojený výraz. Pomalu se postavil a vydal se ke dveřím. Teď už nemusí nikam spěchat.

Sam vystoupila z auta a šla suverénně ke dveřím. Postavila se a natáhla ruku ke zvonku. Zaváhala a zase ji stáhla zpět. Nervózně si rukama zajela do vlasů a otočila se a seběhla po cestičce zpět k autu. Uvědomila si, že než odešla z domu, tak se ani neučesala. Určitě jí vlasy trčí všemi směry. Naklonila se tedy k zrcátku u spolujezdce a pokusila se alespoň trošku si urovnat účes.
Vynadala sama sobě, že odešla tak ve spěchu a ani se nepřevlékla. Přijela ve starých jeansech a vytahaném tričku a čekala snad, že takhle na Jacka O´Neilla zapůsobí?
Zavrtěla hlavou a vzdala snahu se poupravit. Teď už to přeci nevzdá! Odhodlaně se narovnala a vydala ke dveřím. Zazvonila a čekala.
Když Jack O´Neill otevřel dveře, neproběhlo žádné zdvořilostní přivítání. Sam jen špitla, jestli může dál a Jack přikývl a ustoupil krok dozadu, aby mohla projít.
Sam došla až do obývacího pokoje a otočila se na přicházejícího Jacka. Chtěla okamžitě spustit a říci mu vše, co měla na mysli, když si všimla jeho výrazu. Stále se usmíval a Sam zaváhala, jestli ji vnímá.
Zamračila se, ale svůj úmysl nevzdala. „Víte, přijela jsem domů. V domě byla zima a vlhko a kytky mi uschly. Všechno jsem zapojila a vyvětrala, ale víš,“ Jack se ještě víc usmál, když ji slyšel, jak nevědomě přechází od vykání k tykání. Ale nepřerušil ji. Dobře věděl, že když se Sam takhle rozjede, tak ji nesmí přerušit. Ztratila by nit a už by mu nejspíše neřekla to všechno, co nyní. „Když jsem to všechno udělala, nakoupila a posadila se, měla jsem pocit, že něco chybí, že jsem na něco důležitého zapomněla. Znovu jsem obešla celý dům a nenašla jsem nic. Znovu jsem se posadila a tentokrát mi přišlo, že je tam hrozné ticho. Pustila jsem televizi a nic se nezměnilo.“ Jack začal zvažovat, jestli by ji přeci jen neměl přerušit a donutit ji, aby se nadechla, ale naštěstí se Sam zarazila, zhluboka nadechla a pokračovala. „Chvíli jsem sledovala nějaký pořad – vlastně už nevím, co to bylo, všimla jsem si, že se svítí v chodbě. Zvedla jsem se a šla zhasnout a v ten okamžik mi napadlo ´Jack asi zapomněl zhasnout´. Chápete mě? Prostě mi přišlo normální myslet si, že nejsem doma sama a že jsi ty nechal rozsvíceno v chodbě.“ Zadrhla se. Jack ji pokýváním hlavou povzbudil, aby pokračovala. „Zhasla jsem a až pak mi to všechno došlo. Celý ten večer jsem vlastně čekala, až dorazíš domů. A hned potom jsem si uvědomila, že nepřijdeš a moc mě to mrzelo. Opravdu mi to přišlo moc líto a tak jsem vzala klíčky od auta a jela sem, protože jsem potřebovala být s tebou. Jacku, mně už je všechno jedno. Jestli se budeme muset skrývat a lhát přátelům, jestli se budu muset vzdát své kariéry… bože jak jsem si kdy mohla myslet, že je kariéra přednější než život s někým, koho člověk miluje.“ Zastavila se. Překryla si ústa dlaněmi a doširoka otevřela oči.“
Jack se musel ještě víc usmát. Byla tak roztomile nervózní. Zavrtěl hlavou a přešel o krok blíž k ní.
„Sam,“ začal potichu. „Víš dobře, že bych po tobě nikdy nežádal, aby ses vzdala své kariéry.“ Přikývla, ale Jack cítil, že ztrácí jistotu svého rozhodnutí a začíná váhat. Vlhly jí oči a tak rychle pokračoval. „Taky dobře víš, že jsem si pro tebe přál vždycky to nejlepší a nikdy jsem nevěřil, že to jsem já. Nebo spíše jsem si to nechtěl přiznal, protože jsem tvoji touhu být se mnou považoval za bláhovost,“ sundal jí ruce z úst a podržel je ve svých dlaních. Podíval se jí zpříma do velkých modrých rozšířených očí. „Nechci po tobě, abys dělala tak velké oběti nebo lhala svým přátelům.“ Jackovi se objevily v očích rošťácké jiskřičky. „A taky bych nedokázal tajit a nepochlubit se tím, že si žena, tak krásná a skvělá jako jsi ty, vybrala mě.“
Samin výraz se změnil ve zmatený. Netrpělivě čekala, co jí Jack řekne.
„Ráno jsem byl u Hammonda. Asi jsem ho moc nepotěšil, ale podal jsem rezignaci.“
Sam otevřela ústa. Ale nic neřekla.
Jack viděl, jak horlivě přemýšlí.
„Sam, já jsem si to tak přál. Už jsme se dostali na příliš tenkou hranici. Nechtěl jsem, aby někdo dostal příležitost zkoumat náš soukromý život… který… no od té noci v SGC… máme?“ Nebyl si jist, jestli to tak cítí i Sam, ale chtěl a potřeboval začít řešit i tuhle záležitost.
Sam kývla a konečně se i na její tváři objevil úsměv.
„Takže teď můžeme mít … no být spolu i oficiálně?“ ptala se skoro nedůvěřivě, ale s nadějí v hlase.
„No, pokud chceme…ano, byl bych rád.“
Pomalu stoupal svými dlaněmi po jejích pažích, krku, až na čelist. Jen konečky prstů ji pohladil a naklonil se, aby ji políbil. Poprvé ji mohl obejmout a nemuset doufat, že druhý den se z toho nebudou muset zodpovídat.
Jack se odtáhl a Sam mohla v jeho tváři vidět spokojený a klidný výraz. Naznačil hlavou k jídelně.
„Máš tam večeři.“
Udiveně svraštila obočí. „Tys mě čekal?“
„Jo.“ Vedl jí do jídelny.
„Jak jsi to věděl?“
„Doufal jsem,“ přiznal.
Sam se posadila k pizze a Jack jí otevřel pivo. Sám si sednul naproti ní ke svojí večeři a chvíli ji tiše pozoroval. „Moc se na to netěším, ale asi si budeme muset promluvit trochu vážněji.“
„Sam pokývala hlavou a zamumlala. „Nejspíše ano.“
Jack se vzpřímil na židli a s vážnou tváří se zeptal: „Tedy… na které straně postele chceš spát?“

=Konec=

Epilog

Samantha O´Neillová. Jak neuvěřitelně to znělo, tak se jí to zdálo krásně zvučné. Znovu vyndala ze své peněženky kartičku a přečetla si co na ní stálo:
Samantha Carterová-O´Neillová
Stav – vdaná
Byl to takový zvláštní svíravý pocit u srdce. Otočila se na muže vedle sebe. Jack se věnoval řízení. Pobroukával si melodii, co hrála v rádiu a nepřítomně se usmíval.