Titul: My Love, My Valentine
Autor: Arla
Překladatel: Marty
Žánr: romance/drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: mládež
Délka: středne dlouhé
Časová osa: nezařazeno
Stav: dokončeno
Synopse: Valentýn je jeden z nejkrásnějších svátku v roce. Když ho prožijete ve dvou, je to báječné. Jenže vždy je nějaké „ale“…

______________________________________________________________

Bylo pondělí, 14. února, Valentýn. Sam se vracela do SGC po volném víkendu. Vzdychla, když vystoupila do výtahu a vyrazila k jejímu pokoji. Ačkoliv si přála aby to bylo jinak, byl to prostě další pracovní den. Sam si přála, aby měla odvahu říct jedné speciální osobě jak se cítí v den rezervovaný pro zamilované. Dokonce se dostala až tak daleko, že koupila přáníčko, ale nenašla odvahu mu ho dát. Co kdyby k ní necítil to samé?
Zatřásla hlavou, přičemž dorazila už ke dveřím svého pokoje a otevřela je. Vešla dovnitř, rožnula a odhodila její malý batoh na židli u dveří. Sam se otočila k posteli a vzdychla. Ve středu postele byl obrovský, hnědý, plyšový medvěd. Svíral červené srdíčko mezi tlapkami a za stuhou okolo krku měl červenou růži. Usmála se a šla k posteli.
Vytáhla růži a přičichla si k ní. U růže byla malá kartička na které stálo: „SAM,…“ Zamračila se a podívala se dokola, jestli tam není zbytek zprávy, ale nebyl.
Sam dala růži do vody, posadila se na její noční stolek a zvedla medvěda. „A kde jsi se tu ty vzal, méďo?“ zeptala se a dívala se při tom na chlupatou tvář s tmavě hnědýma očima. „Takže ty jsi tvrďák, nebudeš mluvit co?“ dodala s úsměvem.
„Dobře.“ Kývla. „takže ti dáme jméno. Jak bych ti měla říkat? Co třeba… Jack, ale je to jen mezi námi, rozumíš.“ Dokončila a posadila ho na postel.
Po té co se převlékla do své uniformy, vylezla z pokoje a šla do kantýny. Přišla k pultu a pozdravila číšníka úsměvem
„Co vám můžu dnes nabídnout, majore Carterová?“ „Jen kávu a borůvkový vdoleček.“ Opáčila
Číšník se usmál, potom kývl a naskládal to Sam na tácek spolu s další červenou růží a kartičkou.
„Kdo vám to dal?“ zeptala se Sam.
„Nevím. Už to tu bylo když jsem přišel, byl u toho lístek, ať vám to dám, až přijdete na snídani.“
„Dobře, díky.“ Řekla Sam a šla si sednout k prázdnému stolu. Když si sednula, podívala se na kartičku: „BUDEŠ“
Když Sam dojedla, zamířila do laborky. Podle toho jak zatím šel den, tak ani nebyla překvapená, že našla další růži s kartičkou: „MŮJ“. Usmála se, posbírala to co dostala a šla na ošetřovnu za Janet.
Janet vzhlédla a usmála se když Sam vešla na ošetřovnu.
„Ahoj, Sam.“ Řekla Janet, potom uviděla v jejích rukou dvě růže.
„Dobře, vypadá to, že váš Valentýn jde dobře. Od koho jsou?“
„Vůbec nevím.“ Řekla jí Sam. „Někdo je nechává po celé základně. První byla u mě v pokoji. Další v kantýně a další v laboratoři. Kartičky nejsou podepsaný.“
„Fajn, váš tajný ctitel byl i tady.“ Zazubila se Janet. „Nechal to tu pro vás.“ Dodala Janet a podala jí další růži. Kartička tentokrát říkala. „VALENTÝN?“
„Janet, vy víte, kdo to tady nechal, že?“
„Možná, ale vážně vám to nechci říct a prozradit tajemství.“ Odpověděla Janet.
„Janet.“
„Ne, Sam.“ Smála se Janet. „Na tohle budete muset přijít sama.“
„Pomstím se vám za to Janet.“ Vyhrožovala Sam rozpustile.
„Jsem si jistá, že ano, ale pořád se vám to nechystám říct.“ Usmála se Janet.

Kdekoliv kam Sam to ráno šla, našla červenou růži čekající jen na ni; šatna, posilovna, sprchy, další dvě u kávovaru a když vešla do zasedačky, tak na stole kde ona většinou seděla, byly další dvě.
Místnost byla prázdná a Sam se usmála, jak šla ke své židli. Zvednula první růži a přečetla si kartičku.
„Jak tě miluji? Nech mě to spočítat. Miluji tě hluboce a široce a do výše kam až moje duše může dosáhnout.“
Mírně se usmála a zvednula druhou růži.
„Toto je pravé období lásky, když věříme, že můžeme sami milovat. Nikdo před námi tak nemohl milovat, a nikdo po nás tak nebude milovat.
Miluji Tě moje sladká Sam, budeš prosím moje?“
„Správně majore,“ řekl generál Hammond, jak vešel do zasedačky a našel Sam s párem růží u nosu. „Vypadá to, že máte tajného ctitele.“ Dodal a s úsměvem přišel ke stolu.
„Ano, pane.“ Opáčila a oplatila mu úsměv.
V tu chvíli dorazil zbytek SG-1. „Pěkné kytky, Carterová.“
Řekl Jack O’Neill a sednul si vedle ní. „Jsou od někoho koho znám?“ zeptal se s uličnickým úsměvem.
„Nevím, pane.“ Opáčila, potom se k němu otočila a její pohled potkal ten jeho.
„Jsou?“ dodala s rozpustilým, tázavým úsměvem.
Daniel nemohl zadržet hihňání při pohledu na Jackovu tvář. „Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl Jacka zčervenat.“ Pronesl.
„Ah, jdi se vycpat, Danny.“ Odpověděl Jack rozpustile.
„Dobře, vy všichni.“ Řekl Hammond a zase tam zavládla atmosféra práce.

O hodinu později už byla SG-1 v místnosti brány, připravená jít na misi. Když už skoro odcházeli, Janet přiběhla do místnosti.
„Nějaký problém, doktorko?“ zeptal se znepokojeně Hammond.
„Ne, pane. Jen, doktor Jackson si zapomněl vzít svoje léky. Dnes ráno jsem je doplnila.“
„Velice dobře.“ Dodal Hammond a sledoval jak si to Janet šinula k Dannymu.
„Tady máte.“ Řekla a podala mu malý balíček.
„Jsou to ty CD?“ zeptal se jí potichu.
„Ano. Máte přehrávač?“
„Jo, mám ho v batohu.“
„Dobře, potom hodně štěstí.“ Pronesla Janet a dívala se jak tým zmizel v červí díře.

Byl to namáhavý den a když už to začínalo být zbytečné, tak Jack rozkázal skončit a připravit tábor. Všichni už seděli okolo ohně, akorát dojídali a Daniel řekl. „Hej, právě jsem si vzpomněl, že dnes je Valentýn.“
„Kolik z něj ještě zbývá?“ zavtipkoval Jack a podíval se na hodinky.
„Danieli Jacksone, co je to Valentýn?“ zeptal se Teal’c svého přítele.
„Dobře, Teal’cu.“ Pomyslel si Daniel a poslal mu jeho spiklenecký úsměv. „Dobře.“ Začal vysvětlovat. „Je to na Zemi svátek, který je určen pro zamilované. Je to den, kdy říkáš osobě kterou miluješ, že ji miluješ.“
„Jak se to dělá?“
„Většinou té osobě dáš dárek jako květiny nebo cukroví, nebo sexy prádélko.“ Dokončil Daniel a zamrkal na Sam, která protočila panenkama v žertovném výrazu.
Teal’c kývl a řekl. „Myslím, že bychom měli něco udělat, abychom ten den oslavili.“
„A co by jsi TADY doporučoval?“ zeptal se Jack.
„Dobře, já myslím, že vám na to můžu odpovědět.“ Usmál se Daniel a přesunul se ke svému batohu.
Chvíli v něm něco hledal, potom z něj vytáhl tři čokoládová srdíčka, která rozložil dokola. Potom vytáhl CD přehrávač a CD.
„Co kdybychom si zatancovali?“ zazubil se a přesunul se k Sam, přičemž začala písnička.
„Pojďte Sam.“ Usmál se a ona mu vyhověla.
Smích a hudba naplnili noc, jak Danny a Sam tancovali okolo ohně, než je Teal’c přerušil uprostřed písně. Jack si nemohl pomoct a smál se při zábavném pohledu na Teal’ca, který se snažil tančit. Když píseň skončila, Sam zůstala stát v záři ohně, bez sebe radostí, její smích naplňoval noc. Jack ji sledoval, uchvácený pohledem, který se mu naskýtal.
„Jsi na řadě, Jacku.“ Poznamenal Danny.
Jakmile začala hrát další píseň, Jack se zvednul z jeho sedu a přiblížil se k Sam. Natáhl k ní ruku.
„Prokážete mi tu čest a zatančíte si se mnou?“ Zeptal se jí tiše, kývla a vsunula ruku do té jeho.
Přitáhl si ji k sobě a začali tancovat.
„If there were no words No way to speak I would still hear you. If there were no tears No way to feel inside I'd still feel for you And even if the sun refused to shine Even if romance ran out of rhyme You would still have my heart until the end of time You're all I need, my love, my Valentine.“
Sam zvedla hlavu z Jackova ramena a jejich pohledy se střetly. Jejich oči na sobě setrvávaly a komunikovaly, jak byly polapeny v kouzlu okamžiku.
„All of my life I have been waiting for All you give to me You've opened my eyes And shown me how to love unselfishly I've dreamed of this a thousand times before In my dreams I couldn't love you more I will give you my heart Until the end of time You're all I need, my love, my Valentine And even if the sun refused to shine Even if romance ran out of rhyme You would still have my heart until the end of time 'Cause all I need is you, my Valentine You're all I need, my love, my Valentine.“
Daniel a Teal’c se podělili o tajný úsměv, jak se jejich přátelé brzy přestali starat o cokoliv jiného než o toho druhého. Když první píseň skončila a další začala, pomalu začali vybalovat jejich spacáky, a odlezli do noci, dost daleko na to, aby jejich přátelé měli soukromí, ale pořád blízko, aby byli v bezpečí.
„There's a calm surrender To the rush of day When the heat of the rolling world Can be turned away An enchanted moment And it sees me through It's enough for this restless warrior Just to be with you And can you feel the love tonight?
It is where we are It's enough for this wide-eyed wanderer That we got this far And can you feel the love tonight How it's laid to rest?
It's enough to make kings and vagabonds Believe the very best
There's a time for everyone If they only learn That the twisting kaleidoscope Moves us all in turn There's a rhyme and reason To the wild outdoors When the heart of this star-crossed voyager Beats in time with yours And can you feel the love tonight?
It is where we are It's enough for this wide-eyed wanderer That we got this far And can you feel the love tonight How it's laid to rest?
It's enough to make kings and vagabonds Believe the very best It's enough to make kings and vagabonds Believe the very best.“
Když píseň skončila, Jack jí láskyplně položil ruku na tvář.
„Miluju Tě, moje sladká Sam. Budeš prosím moje?“ Zašeptal a Sam se usmála.
„To jsi byl ty?“ řekla tiše a on kývl.
„Ano.“ Řekla mu. „Ano, budu tvoje, taky Tě miluju.“ Dokončila v tichém šepotu. Mohla vidět úsměv v jeho tmavých očích, jak přiblížil jeho rty k jejím.
Jeho rty potkaly ty její a jeho polibek byl dlouhý a zkoumavý, plný touhy, která byla zavřená tak dlouho. Když se jeho jazyk otřel o její rty, prosící o vstup, Sam mu vyhověla, oddělujíc její rty k přivítání invaze jeho jazyku.
Oddělili se lapajíc po dechu a Jack otřel rty o její čelo, potom se odtáhl aby se na ni podíval a usmál se. „Přeju ti šťastného Valentýna, Sam“
„Přeju ti šťastného Valentýna, Jacku.“ Opáčila a oplatila mu jeho úsměv, potom se od něj odtrhla pohledem a podívala se dokola. „Kde je Danny a Teal’c?“
„Odešli před desíti minutami.“ Usmál se Jack. „Myslím, že jim došlo, že budeme chtít být sami.“
Sam se usmála a odstoupila od něj, šla tam, kde byl její batoh opřený o strom. Obešla oheň a zastavila se.
„Ah, Jacku.“ Zavolala a on byl vedle ní o sekundu později. „Myslíš, že se nám pokoušejí dát nápovědu?“ zeptala se a poslala mu úsměv.
Jack se zasmál, když uviděl jejich spacáky zapnuté dohromady a umístěné blízko u ohně.
„Myslím, že to na nás nachystali.“ Řekla Sam s úsměvem a otočila se aby se na něj podívala.
„Lituješ?“ Zeptal se jí tiše.
„Nikdy.“ Opáčila a rychle ho políbila na rty.
„Takže, uhm, vyzkoušíme to? Chci říct, nechceme přece, aby to dělali zbytečně, že ne?“
Sam se zazubila a otočila se k němu. „Je to nabídka, plukovníku?“ zavrněla svůdně.
Jack se zazubil a obtočil jí ruce okolo pasu. „Může být.“
Sam se usmála, potom sjela prstem po jeho nose. Ustoupila a sednula si na zem na konec jejich spacáků. Nepodívala se na Jacka než si zula boty a začala si rozepínat košili. Poslala mu svůdný úsměv.
„Budete tam stát celou noc, O’Neille, nebo se ke mně přidáte? Slibuji, že vám za chvíli dokážu, že to stálo za to.“
Jack se zazubil a sedl si na spacák.
Boty měl sundané v rekordním čase a natáhl se k ní, že si ji na sebe přitáhne. Ten pokus ale způsobil, že ztratil rovnováhu a oba spadli na spacáky, Samino hihňání se rozléhalo nocí.
„Hej, žádné hihňání.“ Vyhrožoval Jack rozpustile a nahnul se přes ni.
Sam se usmála do Jackových tmavých očí a prsty projela přes jeho vlasy. Soustředěně ho studovala, její oči cestovaly přes každou křivku jeho obličeje, jako by si ho chtěla uvěznit do paměti.
„Děláme dobrou věc, Jacku?“ zeptala se tiše, její oči byly vážné.
Jack se sklonil a políbil ji na špičku nosu. „Nevím, jen vím, že se cítím moc dobře.“ Odpověděl tiše.
Sam se usmála a s něžným škubnutím, přitáhla jeho rty k něm jejím.
Slabý svit měsíce a teplo ohně je zaplavili do mírné záře, přičemž se jejich těla spojila a stala se jedním. Tiché vzdechy a steny rozkoše byly unášeny větrem a smíchaly se s hudbou noci, přičemž se milovali dlouho do noci než je vyčerpání přemohlo a oni usnuli v teplém objetí toho druhého.

„Vítejte zpět SG-1.“ Řekl generál Hammond, jak sledoval tým, který pomalu scházel po rampě. „Hlášení mi podáte hned jak se vrátíte z ošetřovny.“
„Ano, pane.“ Pronesl Jack, s kývnutím. Daniel se odtrhl od skupinky a vyrazil ke dveřím, kde ho generál zastavil. „Dobře, jak to šlo?“ zeptal se ho šeptem.
„Jak to šlo?“
„Jako pohádka, pane.“ Zazubil se Daniel.
„Výborně.“ Usmál se Hammond. „Pokračujte, doktore Jacksone.“
„Ano, pane.“ Dokončil Daniel a nemohl si pomoct a usmál se, jak si generál vykračoval z místnosti a pískal si.
Jack a Sam šli hned za Danielem ke dveřím, přičemž Jack řekl. „Počkej na příští rok.“
„Co to má znamenat?“ Zeptal se Danny se zmateným zamračením.
„Obrat bude férový, Danny. Boj se, moc se boj.“ Vtipkoval Jack a poslal svému příteli úsměv. Samin smích naplnil místnost, přičemž Jack položil ruku okolo jejího pasu a vyšli z místnosti.

Dny a noci se protáhly do jedné než už nevěděla jak dlouho je v té bohem zapomenuté díře. Dny, týdny, možná dokonce roky, prostě to nevěděla. Taky už nevěděla, jestli je někdo, kdo truchlil nad její ztrátou. Myslela si, že někdo ano, ať se snažila jak chtěla, tak si vybavila jen obrázek tváře. Tmavé oči a hlas, který ji vždy uklidňoval a naplňoval ji pocitem bezpečí.
Cítila se s ním bezpečně a mohla si dokonce i pamatovat pocit jeho rukou, držíce ji blízko a udržujíce ji v bezpečí. V bezpečí před nočními můrami, v bezpečí před démony, v bezpečí daleko od chladu a hladu. Teď to bezpečí potřebovala mnohem víc než potřebovala vzduch. Bože na nebi, proč si nepamatovala kdo to byl, kdo byla ona, a proč tam byla?
Sotva se na ni někdo přišel podívat. Jídlo jí dávali jednou denně, teda pokud se tomu dalo říkat jídlo; malý bochník chleba, bez chuti a trocha vody. Mohla slyšet lidi, jak se pohybují venku před celou a byla tam jedna dívka, která se jí nebála. Příležitostně prostrčila hlavu mřížemi a podívala se na ni. Moc nerozuměla tomu, co jí děvče říkalo, naučila se jen pár slov. Jen věděla, že se jí ostatní báli. Proč? Nevěděla.
Natáhla se na slaměnou postel. Když si strčila ruku pod hlavu, její ruka se otřela o řetízek, který měla kolem krku. Chytila konec a podívala se dolů na divný symbol a klenot uprostřed. Byl důležitý, to věděla, ale nevěděla jak nebo proč to tak bylo. Mělo to nějako souvislost s mužem z jejích snů. Dal jí to a bylo to speciální. Věděla, že pokud to dá někomu, kdo mu to může dát, tak že on pro ni přijde a zachrání ji. Držela to pevně v ruce, zavřela oči a snažila se si vzpomenout na jeho tvář. Horké slzy jí tekly po tváři, zanechávajíce stopy na jejích špinavých tvářích.
Byla unavená, tak moc unavená, a nemocná a ledová a hladová. Myslela si, že už to moc dlouho nevydrží. Pokud on nepřijde.
Musí přijít. Řekla si pro sebe. „Prosím.“ zašeptala, přes popraskané krvácející rty. „Prosím, musíš mě najít. Musíš mě zachránit.“
Zmatek zvenčí mříží ji probudil o něco později a ona se donutila posadit. Její síla už skoro vzala za své a sebralo to všechny její zbytky když vstala a šla k mřížím. Ten pohyb byl následován ostrou bolestí v kotnících, kam ji žalářník vždycky zasáhl. Zakřičela bolestí a spadla zpět, přičemž se žalářník zasmál a odešel.
Čekala dokud nebyl dost daleko a zvedla se znovu. Zírala přes mříže do vesnice a její mysl se naplnila nadějí, když uviděla skupinku cizinců. V divným oblečení, které jí bylo dost dobře známé a tahalo za něco hluboko v její mysli. Znali ho a mohli mu donést ten symbol. Konečně pro ni přijde. Uviděla nablízku svoji malou přítelkyni a naznačila jí, ať přijde k ní. Dítě rychle přišlo a kleklo si k mřížím, rychle mluvila.
Vzala si od ní řetízek a řekla jí pár vět, řekla dívce, ať to odnese cizincům. Dívka kývla a vyhověla jí, rychle se rozběhla k cizincům.
Nejvyšší cizinec se usmál a vzal si dívčin dárek. Sledovala je s nadějí, jak odešli. Když zmizeli z obzoru, zkroutila se zpět na její postel, pevně se objímajíc. Představovala si okolo ní jeho ruce, pevně ji svírající, říkajíc jí, že všechno bude v pořádku a usmála se. Všechno bude v pořádku, on pro ni přijde a vezme ji domů.

Daniel stál s tím co zbylo z jeho týmu a čekal na jiný SG tým než projdou bránou. Jak čekal, tak se podíval na Teal’ca vedle něj a potom pohledem spočinul na Jackovi, stojícím na konci. Škubnul sebou, Bože, vypadal příšerně. Byly to už tři měsíce od té doby co Sam zmizela bez jakékoliv stopy a Jack z toho málem zešílel. Kdyby Danny nevěděl, že se spolu ti dva zapletli než zmizela, tak by to určitě věděl teď. Jack se nikdy neusmál nebo nezasmál a těžko s někým mluvil. A když už mluvil, vždy příkře a z povinnosti. Jack trávil svůj volný čas sám, navzdory jeho a Teal’covým prosbám a oba věděli, že začal pít víc, než by měl. Už nebyl ten muž kterým byl a bylo to proto, že ztratil štěstí. Prostě jen existoval a jediná věc která ho držela pohromadě, jediná věc která ho přiměla jít do práce, byla naděje, že najde Sam.
Daniel se otočil a podíval se na posledního muže, velitele SG týmu, který scházel po rampě. Generál na ně čekal, jako to vždy dělal. Velitel s ním chvíli mluvil a potom velitel kývl a něco vytáhl.
Daniel se otočil zpět k Jackovi, když uvolnil zvuk způli vzdech a způli zoufalý výkřik. „Bože!“ zavolal a běžel přes místnost. Uchopil pěst velitele a vytrhl mu z ruky věc, kterou ukazoval Hammondovi. „Kde jsi to vzal?!“ skoro ječel.
„Řekni mi kde jsi to našel!!!“ znovu řekl. Jeho oči byli plné emocí a druhý muž moc nechápal a podíval se zpět na náhrdelník. Byl to symbol z brány, který patřil Zemi a uvnitř něj byl malý zelený kámen.
„O’Neille, zklidněte se.“
„Nezklidním se dokud mi neřeknete kde jste to vzal!“ řekl důrazně.
„Plukovníku O’Neille.“ Vyštěkl Hammond. „Co se děje?“
Jack se zhluboka nadechl. „Tenhle náhrdelník, pane. Je Samin.“ Pronesl, nejistý jestli použil její křestní.
„Jste si jistý?“ zeptal se Hammond.
„Ano. Dal jsem jí ho. Drží to kámen z P3X cosi. Není to jedno? Je to její!“
„Kapitáne?“ zeptal se Hammond druhého muže.
„Ano, pane. Dostal jsem to na planetě, na které jsme byli. Akorát jsme odcházeli, přiběhla ke mně holka a dala mi to. Myslel jsem, že to byl dárek.“
„Nebyl to dárek. Bylo to Sa… Majora Carterové. Zkoušela poslat zprávu, říct nám, kde je.“ Řekl Jack a otočil se na Hammonda.
„Dovolíte mi nebo mi zamítnete jít pro majora Carterovou, pane?“
„Dobře, plukovníku, vemte kapitána a jeho tým sebou.“
„Ano, pane.“ Kývl Jack. „Pojďme.“ Zavolal na ostatní a oni se shromáždili a všichni vylezli na rampu, když se brána začala otáčet.
Jack nervózně přešlapoval, když čekali než se zadá adresa a pokoušel se myslet na něco jiného, aby zklidnil jeho bušící srdce.
„Co když…“ běhalo Jackovi v mozku. „Co když tam není, Bože promiň, co když je mrtvá?“ Poslední myšlenku rychle zapudil, nemyslel si, že by mu to pomohlo. „Bude v pořádku.“ Řekl si pevně rozhodnutý.
„Dobře, výletníci, jdeme.“ Zavolal a ukázal všem aby ho následovali, přičemž vběhl do červí díry.

Když už byli všichni na druhé straně červí díry, Jack se otočil k Lancemu. „Kudy?“
„Vesnice je míli rovnou za nosem.“
Jack kývl a rozešel se, věděl, že ho ostatní budou následovat.
O pár minut později vstoupili do vesnice. Pár vesničanů se k nim přiblížilo, gestikulovali a pořád něco kecali.
„Danieli?“ Zavolal Jack a čekal než se Danny prodere do popředí skupinky.
„Je to moc starý dialekt.“ Zamumlal. „Takže si nejsem naprosto jistý, ale myslím, že chtějí vědět, proč jsme se vrátili.“ Začal Daniel a podíval se na Jacka. „Bojí se nás.“
„Proč?“zeptal se Jack zvědavě a poslouchal jak se Danny ptá vesničanů.
„Jediná odpověď kterou jsem dostal, je že jim to řekl jejich Bůh a jeho pomocník. Byli varováni před lidmi kteří projdou bránou.“
„Zeptej se jich na Sam.“  Řekl Jack skoro prudce. Danny kývl a otočil se zpět.
Jeho odpověď byla tichá a vypadali, že je vyděsila. Danny se zeptal znovu a znovu obdržel zase jen ticho, tentokrát se Jack podíval na jednoho vesničana a pohledem sjel k budově vedle které stáli.
„Tam.“ Jack ukázal. Odtrhnul se od skupinky a rozešel se přes tábor. Zbytek ho následoval, stejně jako vesničané, pořád mluvili a pokusili se je zastavit.
Jack dorazil k budově a až k dveřím. Postavil se vedle statného vesničana, který se mu postavil do cesty.
„Řekni mu, ať mi uhne, Danieli.“ Řekl Jack tvrdě.
Danny mu vyhověl, ale muž jen zakroutil hlavou.
„Uhni, HNED!“ Zařval Jack a když se muž pořád nepohnul, Jack zanadával a vytáhl na něj zbraň. Odjistil ji a namířil mu jí na čelo.
I když věděl, že mu muž nerozumí, tak Jack pomalu, výhružně zavrčel. „Uhni, jinak ti vystřelím mozek z hlavy!“
„Proboha Jacku, zbláznil ses?“ Zařval Danny a chytil Jackovi ruku, ale Jack jen kývl.
„To je v pořádku Danieli.“ Řekl mladému archeologovi. „Myslím, že si rozumíme, že?“ Dokončil Jack a pořád nespouštěl oči z žalářníka.
O pár vteřin později, uhnul. „Nejchytřejší pohyb který si kdy udělal.“ Zamumlal Jack a znovu zasunul zbraň. „Kryjte mě.“ pronesl a otevřel dveře, aby se podíval dovnitř. Prostor uvnitř byl tmavý a jediné světlo, které tam pronikalo bylo ze stěny naproti, kde bylo malé okno. Jack zvednul velkou závoru, která držela dveře a otevřel je úplně. Vešel do špinavé cely, jeho oči chvilku lítali po místnosti, než si zvykly na přítmí. Když se podíval dokola a nikoho neuviděl, tak se chtěl otočit, že odejde, ale uviděl skrčenou postavu v rohu za dveřmi.
„Sam?“ zavolal zneklidněně a přesunul se k té postavě. Klekl si vedle svázané otepi na které ležela. Natáhl nejistě ruku, a odtáhl něco, co asi měla být přikrývka.
„Ne prosím, jděte pryč, už ne.“ Zašeptala postava slabě, nevlídným hlasem, ochraptěným nepoužíváním. Ale Jack ten hlas znal, poznal by ho kdekoliv, v jakékoliv formě.
„Sam?“ zeptal se Jack tiše a položil jí ruku na zraněnou a špinavou tvář, něžně její tvář otočil k té jeho a ona se na něj podívala.
„Sam, kotě, to jsem já, Jack.“ Zašeptal, hlasem zahaleným do emocí.
„Jacku?“ Zamumlala. „Ne.“ Zakroutila hlavou a po tváři se jí začaly řinout slzy. „To není pravda, jen další sen.“ Zatřásla se a snažila se otočit tvář jinam, ale Jack to nedovolil.
„Nejsem sen Sammie.“ Zašeptal, neschopný zastavit svoje vlastní slzy. „Opravdu jsem to já. Přišel jsem tě odvést domů.“
„Domů?“ zašeptala. „Chci jít domů.“
„Ano, já vím.“ Opáčil Jack tiše, potom se podíval přes rameno a našel znepokojeného Daniela stát ve dveřích. „Podej mi deku.“ Řekl mu Jack a potom se otočil zpět k Sam. Sundal z ní tu její *deku* a jeho slzy začaly téct pořádně. Nebyla oblečená v ničem jiném, než ve velkých šatech, roztrhaných a špinavých, které byly o moc čísel větší než jaké by měla mít. I přes špínu, mohl Jack vidět, podlitinami posetou kůži na jejích nohou a nechtěl vědět, kolik se jich ještě skrývalo pod těmi šaty.
„Bože, co ti to udělali?“  Řekl přidušeně, potom si utřel slzy a naklonil se přes ni. Položil jí ruku na tvář a znovu se jí něžně podíval do očí. „Sammie.“ Řekl tiše. „Kotě, podívej se na mě. Řekni mi kdo ti to udělal.“
Sam zamrkala a chvíli na něj zírala a její ústa se pokoušela říct dvě jména. „ … bourne… touf.“ Bylo všechno co Jack slyšel, ale to stačilo.
„Zabiju je.“  Pronesl, s hlasem plným nenávisti.
„Jacku?“ Zavolal Daniel, když se Jack otočil, uviděl jeho přítele stát za ním s dekou v ruce. Jack si ji beze slova vzal a přetáhl ji pře Sam. Zakřičela bolestí, když ji vzal do náručí a Jackova tvář se naplnila nenávistí pro ty co jí to udělali. Pevně ji přitáhl ke svému tělu, a potlačil šok, když zjistil, že skoro nic neváží. Její štíhlá a atletická postava teď byla už jen kost a kůže. „Jsi v pořádku, Sammie?“ zamumlal tiše. „Teď už jsi u mě a oni už ti nikdy neublíží. To ti slibuju.“ Dokončil a otočil se k Danielovi.
„Jak je jí?“ zeptal se, a jeho hlas byl naplněný znepokojením.
„Ne dobře.“ Řekl Jack tiše, a tvář měl zkřivenou obavami. „Měli bychom ji rychle donést k Janet.“ Poznamenal a přitáhl si ji k sobě ještě blíž, potom se začal přesunovat ke dveřím. Vynesl Sam ven na sluneční světlo a když vesničané uviděli, co dělá, začali mumlat něco o nespokojenosti a nelibosti. Pár se jich přiblížilo, pokoušejíce se je zastavit. Danny rychle zasáhnul konverzací s velitelem.
„Říkají, že si ji nemůžeme vzít. Že jejich Bůh bude naštvaný a že je potrestá.“
„Řekni jim,“ oznámil Jack a musel se kousat do rtu a by na ně nezačal ječet. „Že je mi u prdele, jestli bude nějakej had *naštvanej!* A propo, že si to s ním vyřídím osobně a on bude ten co bude litovat.“ Dokončil Jack a protlačil se davem.
„Dávejte pozor, aby nás nezastavili.“ Řekl Jack Lancemu a šel pryč z vesnice.
„Jistě.“ Lance opáčil a jeho tým hlídal každého, kdo by se pokusil nějak ohrozit jejich návrat k bráně.

Jack přešlapoval před ošetřovnou a čekal na nějaké zprávy o Sam. Janet ho zevnitř vyhodila, odmítla, aby tam zůstal, jediné co teď mohl dělat, bylo chodit a bát se.
Za pár minut se dveře na ošetřovnu otevřely a Janet vylezla ven.
„Doktorko?“ Zeptal se ji Jack zneklidněle.
„Drží se.“ Řekla mu Janet tiše.
„Co to kruci znamená?“
„To znamená.“ Janet se na chvíli přerušila. „To znamená, že to pro ni mohlo být horší než peklo. Ať už to byl kdokoliv, tak se na ní vyřádil.“
„Co jí udělali?“ zeptal se Jack, jeho hlas byl naplněný starostí a vztekem na ty, kdo jí ublížili.
„Lepší otázka by byla co s ní neudělali.“ Vzdychla těžce Janet. „Je podvyživená, skoro až k vyhladovění. Byla mockrát zmlácena, nemůžu říct, které rány jsou nové a které staré. Její levá čelist je zlomená, má zranění na zápěstích a kotnících od okovů, které byli ošklivě infikovány, stejně jako rány od biče na jejích zádech, ty jsou také infikovány. Má zápal plic, z donucení spát v zimě, na vlhké zemi… a seznam ještě pokračuje.“ Dokončila Janet. Jack těžce polykal a zeptal se na otázku, která mu ležela na srdci už od té doby, co jí našel. „Byla znásilněna?“
„Ne, Děkuji Bohu, takhle ji neponížili.“ Řekla Janet a dívala se mu do očí. „Byl by v tom pro vás nějaký rozdíl, kdyby byla?“
„Jistě, že ne!“ Máchal kolem sebe rukama Jack, jako kdyby se spálil. „Nic nemůže změnit to co k ní cítím.“ Přiznal se tiše.
„Promiňte, že jsem se zeptala.“ Opáčila Janet tiše a potom pokračovala. „Dávám jí tuny antibiotik, stejně jako přídavnou výživu, aby znovu přibrala. Fyzicky bude v pořádku po nějakých týdnech. Emocionálně, dobře, nemusím vám vysvětlovat, čím prošla a jaké to bude mít následky.“ Poznamenala Janet tiše, odkazujíce na dobu, kdy byl v Íráckém vězení.
„Ne, to nemusíte. Všichni tady víme, čím prošla a co máme očekávat. Můžu jí vidět?“
„Jistě, pojďte za mnou.“ Řekla Janet a vedla ho na ošetřovnu. Jack se zastavil na konci postele a jeho srdce málem přestalo bít, když uviděl Sam. Byla stočená na boku, tváří od něj a vypadala tak zranitelná na tom malém nemocničním lůžku. Janet ji obešla a položila jí ruku na rameno.
„Sam.“ Zavolala tiše a druhá žena se na ni podívala. „Jack vás chce vidět.“ Řekla tiše.
„Ne, nechci aby mě viděl, ne takhle.“ Zamumlala tiše.
Janet se podívala na Jacka a jejich pohledy se střetly. Kývl na ni a udělal gesto, které říkalo “nech mě to vyřešit“. Janet kývla a ustoupila. Zastavila se u dveří a tiše je sledovala.
Jack si sedl na postel k Sam. Rychle si sundal boty, potom vstal a nechal je u opěradla Saminy postele.
Zvedl přikrývku a lehl si vedle ní, dával si pozor, aby ji nezranil a obtočil jí ruku kolem pasu, čímž si ji k sobě přitáhl.
„Sammie.“ Zašeptal jemně a přitiskl jí rty k uchu.
„Všechno už je teď v pořádku. Jsi v bezpečí, jsem tady. Nikdo už Tě znovu nezraní.“ Řekl a láskyplně jí prohrábl vlasy. „Miluju Tě i kdyby nevím co.“ Dodal a políbil ji na spánek.
Uslyšel jak tiše zavzlykala jeho jméno a otočila se k němu, tisknouce hlavu k materiálu jeho košile. Vzlykání narůstalo na síle, její tělo se třáslo uvolněním pláče, který tak dlouho zadržovala.
Jack ji pevně objal a nechal svoji tvář na vrchu její hlavy.
„To je ono kotě.“ Uklidňoval ji tiše. „Jen se vybreč. Nech to všechno vyjít ven.“
„Drž mě pevněji, Jacku.“ Brečela, hlasem zabaleným do jeho košile.
„Neodcházej“
„Nikdy.“ Slíbil tiše a přitáhl si ji k sobě blíž.

Jack ji objímal, šeptal jí sladká utišující slova a ona usnula.
O pár minut později ucítil něčí přítomnost. Podíval se nahoru a uviděl sestřičku stát vedle postele.
„Promiňte, že ruším, plukovníku, ale Generál vás chce u sebe.“
„V pořádku. Děkuju, poručíku.“ Řekl jí a ona kývla, než odešla.
Jack se něžně vyprostil ze Samina objetí a vstal z postele. Znovu okolo ní natáhl přikrývku a políbil ji na čelo. „Sladké sny, Sammie.“ Zamumlal, než si nasadil boty a odešel.

„Chtěl jste mě vidět, pane?“ Zeptal se Jack když vešel do zasedačky.
„Ano, plukovníku, posaďte se.“ Pronesl a ukázal na židli. Když se Jack posadil, pokračoval. „Mám doktorčino hlášení o majorově stavu.“ Začal a díval se na otevřenou složku na stole. „To, co bych chtěl vědět je, jestli vám řekla něco o tom kdo jí to udělal nebo proč se dostala na to příšerné místo?“
„Řekla mi kdo je za to zodpovědný.“ Začal Jack, pokoušejíce nevybouchnout vztekem. „Když jsem se jí zeptal, řekla, že to byl Maybourne a ten zatracený Tok’ra Martouf (a sakra to je kompromitující :o)).“ Dokončil a vyprskal ty jména jako by to byla nečistá věc. „A to jak se tam dostala? To nevím.“
„Myslím, že na to můžu odpovědět já.“ Silný hlas donutil Hammonda i Jacka vzhlédnout ke dveřím. Vysoký, černovlasý muž v uniformě a plukovnickýma výložkama vstoupil do místnosti a přiblížil se ke stolu.
„Plukovník James Talbot.“ Pronesl a zasalutoval Hammondovi, Hammond mu to vrátil.
„Plukovníku?“ Řekl Hammond a když se Talbot posadil vedle Jacka dodal.
„Můžete nám poskytnout odpovědi které hledáme?“
„Většinu z nich ano. To co se vám teď chystám říct je přísně tajné a ví to jen pár lidí a já jsem byl vybrán, abych vás do toho zasvětil. Už nějakou dobu jsme podezřívali člena SGC, že hraje na obě strany a taky, že u Tok’rů je špeh. Prvně jsme nevěděli kdo, každý z SGC byl pod přísným dohledem pár měsíců. Když se naši podezřelí zmenšili jen na pár lidí, tak jsme potřebovali někoho, kdo by z něj dostal pravdu. Potřebovali jsme někoho v pozici, kde se stýká i s Tok’ry i s podezřelým.“
„Major Carterová.“ Poznamenal Hammond tiše.
„Ano. S jejím místem v SGC a s blízkostí s Tok’ry, byla perfektní adept, abychom získali to, co potřebujeme. Byla pro nás na tajné misi, když zmizela.“
„Nikdy mi o tom nic neřekla.“ Zamumlal Jack.
„Protože dostala rozkaz, aby to nikomu neřekla. Zvláště vám ne, plukovníku O’Neille.“
„Proč mi to nemohla říct? Já jsem myslel…“ opáčil Jack, cítíc se raněný, ale potom se zastavil, když si uvědomil, že by prozradil něco co by neměl.
„O’Neille, můžete oklamávat vaše kolegy tady, ale my jsme sledovali každého z SGC několik měsíců, takže my víme o vaší pokračující aférce s majorem Carterovou. Ale otevřeně se o to nezajímáme a ani prezident ne. Tak dlouho jak SG-1 pracuje, nevidíme jediný důvod vás rozdělit.“ Talbot skončil.
Hammond si odkašlal a podíval se na Jacka. Jack mu poslal rozpačitý úsměv a pokrčil rameny.
„O tom si promluvíme později, plukovníku O’Neille.“ Pronesl Hammond. „Ano, pane.“
„Prosím pokračujte, Talbote.“
„V den kdy major zmizela, kontaktovala nás a řekla, že má důkazy o plk. Maybournovi. Nikdy už ale nepřijela na schůzku.“
„A vy jste ji tam nechali, unesenou v smrdící cele celé tři měsíce!“ Jack vyštěkl.
„Nevěděli jsme kde ji drží nebo jestli je vůbec naživu!“ opáčil Talbot. „Vše co jsme mohli udělat, bylo čekat než udělají pohyb nebo že se ona vrátí. Což udělala.“
„Štěstí pro vás.“ Zamumlal Jack.
Hammond ignoroval Jackovu poslední poznámku a zeptal se. „Co se bude dít teď?“
„Chci mluvit s majorem Carterovou. Když mi dá informace, které potřebujeme, Maybourne bude zatčen za vlastizradu.“
Když už se Jack chystal k protestu, Hammond se na něj naštvaně podíval a Jack zavřel ústa.
Najednou se rozezněl alarm po celé základně. „Neohlášený příchozí.“
Hammond a Jack se okamžitě zvedli a šli do řídící místnosti, Talbot je následoval.
„Je to SG tým?“ Zeptal se Hammond poručíka u pc.
„Ne, pane. Je to signál Tok’rů.“
Otevřete Iris.“ Rozkázal Hammond.
Jacob Carter vystoupil z červí díry a na chvíli se zastavil než sešel dolů z rampy, pozdravit své přátele.
„Ahoj Georgi.“ Řekl Jacob a potřásli si rukama. „Pokud tomu dobře rozumím, tak moje dcera se našla?“
„Ano, už je na ošetřovně, děkujte plukovníku O’Neillovi.“ Pronesl Hammond a podíval se na svého důstojníka.
Jacob udělal krok od Hammonda k Jackovi a chytil jeho ruku.
„Nemůžu ti dost poděkovat za to, že jsi ji přinesl zpět.“
„Nemusíte mi děkovat, pane.“ Opáčil Jack tiše.
Jacob nadzvedl obočí a Jackově hlase něco cítil. Možná byla to, co Selmak naznačovala pravda. Možná jsou Jackovi city pro Sam hlubší než jen blízké přátelství.
„Udělal by jste pro ni cokoliv.“ Pronesl Jacob tiše.
„Zemřel bych pro ni.“ Jack řekl a téměř šeptal. Jacob se usmál a položil Jackovi ruku na rameno. „Miluješ ji?“ zeptal se potichu.
„Víc než svůj život.“
„Říkala jsem ti to.“ Škodolibě se radovala Selmak. „Možná bys mě v takových věcech měl příště poslouchat.“
„Dobře, Jacku.“ Začal Jacob „Myslím, že bych svoji malou dceru neviděl s nikým raději.“ Dokončil s úsměvem.
„Děkuju, pane.“
„Jacku, zapomeň na armádu, proč mi nezačneš říkat táto?“
„Jak je Samantě?“
Jack ztuhnul když uslyšel ten hlas a podíval se přes Jacobovo rameno a uviděl Martoufa. Obešel si Jacoba a při pohledu na Martoufa jeho vztek rostl.
„Proč ty zrádce? Ne dobře, bastarde jeden hadovskej!!“ Zavrčel Jack a byl na druhém muži než kdokoliv stačil zareagovat.
„Plukovníku O’Neille!!!“ Vyštěkl Hammond po té, kdy z Martoufa dva vojáci sundali Jacka.
„Co to má znamenat?!“ Dožadovala se Selmak. „Proč jste zaútočil na Martoufa?“
Jack se sebe setřásl vojáky a otočil se k Jacobovi. „Protože ti bastardi kteří hrajou na dvě strany jsou odpovědní za to, co se stalo Sam. Tady je váš špion.“ Dokončil Jack a ukázal na Martoufa.
Jacob se zamračil a otočil se na svého společníka. „Je to pravda? Opravdu jsi způsobil její zranění?“ Zeptala se Selmak. „Jsi špion?“
„Budete věřit tomuhle Tau’rimu spíš než mě?“ vyštěknul Martouf.
Jacob se otočil k Jackovi a Selmak se tiše zeptala. „Plukovníku O’Neille, můžete přísahat na svoji lásku k Jacobově dceři, že jste mi řekl pravdu?“
Bez rozmýšlení Jack odpověděl. „Ano, můžu.“
„To mi stačí.“ Dokončila Selmak a otočila se zpět k Martoufovi.
„Proč?“ Zeptala se Selmak tiše, studujíc muže který byl přítel a kolega.
„Jste všichni hlupáci!“ Dostal Lantash záchvat vzteku. „Myslíte si, že se můžete postavit Apofisovi, myslíte si, že ho můžete porazit, ale to se šeredně pletete. Tau’riové jsou ubohá rasa a my nepřestaneme dokud je nezničíme.“ Lantash se otočil k Selmak. „A vy jste hloupí, že se s nimi přátelíte.“
„To jsi byl ty.“ Pronesla Selmak šokovaným hlasem „Zabil jsi Jolinařina hostitele.“
„Zjistila co jsem zač a nechtěla se se mnou spojit. Nemohl jsem dovolit, aby to někomu řekla. Chtěl jsem ji zastavit, ale ona změnila hostitele a utekla mi. Skoro jsem ji měl zpět, než se mi do cesty postavil on.“ Lantash se nelítostně podíval na Jacka. „Samantha byla moje a až vás všechny zabiju, tak bude moje znovu.“
„Nikdy.“ Zavrčel Jack.
V průběhu Lantashovi tirády si nikdo nevšiml, že se do místnosti se tiše vplížil Teal’c a stoupnul si za Tok’ru.
„Připravte se zemřít!“ Zavrčel Lantash a zvednul ruku, aktivujíce ribbon.
„Myslím, že ne.“ Opáčil Teal’c a obtočil mu ruku okolo krku a pevně ho k sobě přitáhl. „Myslím, že už nikoho znovu nezraníš.“ Dokončil Teal’c a než kdokoliv mohl zareagovat, zlomil mu vaz. Ustoupil zpět a nechal jeho mrtvé tělo spadnout na zem a bez jediného slova vyšel z místnosti.
Možná to tak nevypadalo, ale když Jack vynesl Sam z té budovy, Teal’c měl co dělat, aby nezačal být nepříčetný. Pohled na tak zmlácenou Sam dostal i jeho.

Jacob sledoval Jacka na ošetřovnu a k Samině posteli. Jack se zohnul dolů a něžně položil Sam ruku na rameno. „Sam?“ zavolal tiše. „Probuď se, je tady někdo, kdo tě chce vidět.“
Saminy oči se otevřely a poslala mu malý úsměv.
„Jacku.“
„Ahoj kotě,“ usmál se. „Je tady tvůj táta.“
„Tati?“
„Ahoj, Sam.“ Usmál se Jacob, když Jack ustoupil a on si mohl sednout na postel k jeho dceři. „Jak se cítíš?“
„Budu v pořádku.“ Řekla Sam tiše a poslala mu úsměv.
„Mám tě rád, srdíčko.“
„Taky tě mám ráda, tati.“
„Selmak Tě chce pozdravit.“ Řekl jí Jacob a když kývla nechal svého symbionta mluvit.
„Samantho. Lituji toho, čím vším jsi musela projít, a nejvíc toho, že to byl jeden z mých vlastních lidí.“
„To je v pořádku. Nebyla to vaše chyba. Nemohla jste to vědět; byl velice přesvědčivý. Musím vám říct, že mám pocit, že je u vás ještě nějaký špeh. Nejsem si jistá kdo.“ Řekla tiše.
„Budeme opatrní.“ Řekla Selmak. „Děkuji.“

Když už všichni odešli a Maybourne byl zatčen, Jack šel za Hammondem hned jak zkontroloval Sam.
„Chtěl jste mě vidět, pane?“ řekl když vešel do generálovi kanceláře.
„Ano, plukovníku, posaďte se.“ Pronesl Hammond a ukázal na židli.
Jack si nervózně sedl a nemohl se zbavit upřeného pohledu staršího muže. „Uhm, pane, pokud je to o majoru Carterové a mě, tak…“
„Ano jde, plukovníku a jsem vámi velice zklamán…“
„Vím pane, a…“
„Jsem zklamaný, protože jste si myslel, že mi nemůžete věřit a svěřit se mi s touto informací. Vidím vás jako svoje děti a doufal jsem, že mi řeknete všechno dokonce i toto.“
„Jack byl překvapený. „Ale pane, předpisy…“
„Vím co v nich stojí, plukovníku, ale také vím že vy dva jste součástí nejlepšího týmu na této základně, a tak dlouho jak tento program bude pokračovat, nevidím jediný důvod vás rozdělit.“
„Děkuji, pane.“ Usmál se Jack.
„Nemáte za co, ale má to jednu podmínku.“ Řekl Hammond přísně.
„Pane?“
„Chci aby jste mi slíbil, že když budete ve službě, tak že tady nebudou žádné… činnosti mimo předpisy. Zpátky tady na základně, když budete za dveřmi vašich pokojů, tak už je mi jedno co tam děláte, ale jen pod podmínkou, když bránou projdete plně soustředění na práci, rozumíte?!“
„Ano, pane.“ Zazubil se Jack. „Všemu. Teď už asi půjdu. Mám nějakou práci.“
Hammond se usmál.

Jack šel přímo na ošetřovnu a usmál se, když uviděl, že je Sam vzhůru.
„Ahoj.“ Řekl, když se k ní přiblížil.
„Ahoj.“ Usmála se Sam a posunula se, aby mu udělal místo vedle ní. Jack si sedl a přitáhl si ji k sobě. Objala ho její volnou rukou a položila mu hlavu na rameno.
„Janet řekla, že za pár dní můžu jít domů.“ Řekla mu tichým hlasem.
„Skvělé zprávy.“ Opáčil Jack a otřel rty o její čelo.
„Víš, celou tu dobu co jsem byla na tom příšerném místě a oni…“ její hlas se vytratil, když se zatřásla.
„Hej, nemusíš o tom mluvit.“ Řekla tiše a přitiskl ji pevně k sobě.
„Ano, já budu. Celou tu dobu jsem přemýšlela o domově. Chtěla jsem jít domů a uvědomila jsem si, že domov není budova plná věcí, které nemají žádný zvláštní význam. Domov je tady…“ řekla tiše a přitiskla ruku k jeho srdci. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „A nezáleží na tom co se nám stane v budoucnosti, nezáleží na tom kam půjdeme a co uděláme, pro mě bude domov vždycky tady v tvém objetí. Celou dobu, kdy jsem snila o mém domu nebo tvém domu… snila jsem o tvých rukách a jak se v nich cítím. Cítím se bezpečně a udržují mě v teple. Odhánějí příšery a uklidňují mě, zastavují bolest a naplňují můj život nadšením a zázraky. Konečně jsem našla svůj domov, Jacku. Našla jsem ho, když jsem našla tebe.“ Dokončila v jemném uslzeném šepotu.