Titul: Naše budoucnost
Autor: Angel
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/drama
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: 7.série
Stav: Kompletní
Synopse: Sled událostí budoucích, přítomných, nebo minulých... Podle toho, z jakého pohledu se na to díváte...

__________________________________________________________

Na základně byl poslední dobou celkem klid. Samantha Carterová seděla v jídelně spolu s Danielem a právě spolu horlivě diskutovali o artefaktu, který minulý týden přinesla SG-9. Daniel byl tím kusem kamenu, jak to Jack posléze nazval, neuvěřitelně nadšený. Nacházeli se na něm pozůstatky starého dialektu, nejspíše jedné z ras Antiků, přičemž Daniela to nadchlo hned, jak o tom uslyšel.
„Je to velice stará forma jazyka, který zanikl spolu s vymřením té rasy. Zprvu jsem měl vůbec problém ten jazyk někam zařadit.“
„A už víš alespoň přibližně, co tam stojí Danieli?“ řekla se zaujetím Sam a nabrala si kousek svého želé.
„Je to poměrně složité to přeložit, takže mi to bude ještě chvíli trvat“ říkal a mával při tom rukama okolo sebe „ale přemýšlel jsem, že bych mohl požádat o pom….“ Daniel to ani nedořekl a do řeči mu skočil Jack, který právě přicházel k jejich stolu.
„Snad se zase nebavíte o tom kusu šutru? Hmm?“ zeptal se jich s významně zvednutým obočím a přejížděl pohledem z jednoho na druhého.
Sam zvedla pohled na jejího nadřízeného, velitele jejich týmu a zároveň přítele, jakým on bezesporu byl. Zasmála se, zakroutila nad ním hlavou a oči sklopila zpět ke stolu.
„Co tu děláš Jacku?“ otočil se Daniel od Sam a taktéž zvedl obočí.
„Já tady pracuju Danieli!“ řekl Jack a dal si záležet na tom, aby každé slovo patřičně protáhl a tím dal na tu větu větší důraz. Poté si sedl, jakoby nic vedle Daniela ke stolu.
„Tak jsem to přece nemyslel. Nemáš být náhodou někde jinde?“
„Jako kde Danieli?“ řekl bezvýznamně Jack a na Daniela se ani nepodíval. Jen si nasypal do misky vločky a dělal, že to je teď jeho největší starost.
Daniel zvedl oči v sloup a už už se chystal pokračovat, když mu do řeči skočila Sam.
„Myslím pane, že Daniel měl na mysli to, že když jsme vás ráno viděli, říkal jste, že dnes musíte sepsat hlášení o misi na P3X-881, které generálovi dlužíte už týden.“
„Jo tohle.“ řekl dál bez jakéhokoliv známky zájmu Jack a dál se věnoval svým vločkám, ze kterých vyndával pro ostatní neviditelná smítka prachu. 
„Takže?“ už to dál nevydržel Daniel. Byl na tohle sice zvyklý, za těch 8 let, co se znali, by si na to prostě zvykl každý, ale momentálně na to neměl náladu.
„Takže?“ zopakoval Jack.
„Jacku!“
„Danieli?“
Daniel si povzdech. Věděl, že takhle z Jacka nic nedostane, takže zavřel oči, v duchu se uklidnil a začal znova klidným a vyrovnaným hlasem.
„Jacku, proč nepíšeš hlášení pro Hamonda, když už mu to dlužíš týden a on z toho začíná být pěkně nervózní?“
„Hele, řekl jsi to sám. Vydrželo to týden, vydrží to ještě nějakou dobu.“ řekl a udělal při tom na Daniela jednu ze svých neurčitých grimas.
Sam se musela usmát. Byla šťastná, že má takovéhle přátele. Přátele, kteří by za ni položili i život, kdyby museli a už ji o tom i nesčetněkrát přesvědčili.
„Něco k smíchu Carterová?“ otočil se Jack na svou podřízenou. „Protože já bych se taky rád zasmál. A Daniel určitě taky.“ a ukázal při tom lžící na vedle sedícího archeologa.
„Ne, ne, vůbec nic pane…..já jen…tedy chtěla jsem říct, že….no…“ začala se zadrhávat a nevěděla co říct. Říct mu, že se smála jemu, tomu, že on jí pokaždé dokáže rozesmát, vždycky podržet, že je pyšná na to, že ho má za svého přítele?
Jack se na ní stále, ostatně stejně tak jako Daniel, díval se zvednutým obočím a čekal, co z ní nakonec vypadne.
„Tedy, já…jen jsem si na něco vzpomněla pane….to je vše.“ a snažila se zabořit své oči někam do stolu.
„A asi se o to s námi nechcete podělit Carterová?“
„Ani ne, pane.“ rozpačitě se na něj usmála.
„Myslel jsem si to.“ a i na ní teď ukázal lžící, pak si nabral pořádné sousto vloček a zase se věnoval jen jim.
„No, já asi půjdu, mám ještě spoustu práce S TÍM ŠUTREM!“ řekl poslední slova schválně nahlas a otočil se přímo k Jackovi.
„Hmm, užij si to Danny.“ řekl mu sarkasticky Jack s plnou pusou a zase začal šermovat tou lžící okolo sebe.
„Ty víš, že ano.“ odpověděl a zvedal se k odchodu.
„Počkej Danieli“ zvedla se Sam „půjdu s tebou, mám taky ještě rozdělanou nějakou práci a chci jí mít dneska pokud možno hotovou.“
Jack zvedl oči a zakroutil hlavou. Tohle nikdy nepochopí. Ani jednoho z nich. Jsou schopní sedět zavření v laboratoři i celé hodiny. Ne, že by to, co tam dělali, nebylo potřeba, to ne. Sice tomu vůbec nerozuměl, ale byl si jistý, že je to sakra důležité. Samozřejmě, že by to ale nikdy nepřiznal nahlas.
„Pane, jestli mě omluvíte.“ usmála se Sam na Jacka.
Ten jen opět zašermoval se svou lžící, jako, že může jít a zaujatě dál sledoval své teď už od mléka divně vypadající vločky.
„Neplánovaná mimozemská aktivace! Neplánovaná mimozemská aktivace!“ rozeznělo se všude kolem.
„Carterová….“ chtěl se Jack, ještě než Sam spolu s Danielem odejde, zeptat, jestli se má v brzké době, někdo vracet zpět na základnu.
„Ne pane“ věděla, na co se jí chtěl zeptat „ nikdo se v nastávajících 4 hodinách nemá vracet.“
„Pohoda skončila, hmm??“ řekl ironicky Jack, odhodil svou lžíci a všichni tři se rozeběhli směrem k bráně.

 

 

„Seržante?!“ vykřikla Sam na Silera, jenom co doběhla do řídicí místnosti.
„Nevím majore, neobdrželi jsme žádný kód“ hlásil vzápětí.
„V tom případě neotevírejte za žádných okolností Iris!“ zakřičel generál, který právě doběhl do místnosti. 
„Rozkaz pane!“
„Moment….“ zarazila se hned nato Carterová.
„Co se děje majore?“ chtěl hned vědět Jack.
„Je snad něco v nepořádku?“ ozval se  Teal´c poprvé od té doby, co dorazil těsně po Hamondovi.
„To ne, jen jsme obdrželi přístupový kód.“ podívala se na všechny přítomné v místnosti.
„Kde je to seržante?“ vyhrkl Hamond netrpělivě.
„Je to kód SG-1, pane…“ řekl docela nejistě a zaraženě Siler.
„Co??“ vydechl překvapením generál.
„Je to tak pane“ řekla Carterová, jen co se probrala z prvotního šoku.
„A, ehm, já nevím, ale není to tak trochu divné, když my všichni jsme tady a ten kód…tam?“ řekl Jack a ukázal na bránu.
„Velice pane.“ odpověděla mu na to Sam.
Jack se na ní podíval s udiveným výrazem, protože se nestávala často, aby mu-zrovna jemu, dávala za pravdu.
„Generále, jestli je to třeba naše druhé já z nějaké alternativní reality a my neotevřeme Iris….“ snažil se Daniel vyřešit ten zmatek, co nastal.
„Já vím.“ Řekl generál.
„Generále, na druhou stranu, pokud je to léčka a my Iris otevřeme…Nevíme co bychom mohli čekat.“ Vložit se do toho  Teal´c.
„I to vím Teal´cu.“
Nastalo ticho. Všichni věděli, že tohle rozhodnutí je jen a pouze na generálovi a tak všichni lpěli na každém jeho slovu, které ale ne a ne přijít.
„Pane?“ vyslovil plukovník.
„Otevřít Iris!“ ozval se nakonec Hamond do intercomu „A všechny týmy v pohotovosti, nevíme, co na nás čeká!!“
„Generále? Můžeme jít k bráně?“ opět se ozval O´neill.
Generál jen zamával rukou na souhlas a tak se všichni členové vlajkového týmu rozeběhli dolů po schodem vedoucích k bráně.

 

 

Jen, co tam doběhli, Iris se úplně otevřela a všichni v očekávání hleděli na modrou, vlnící se hladinu.
Plukovník si přitáhl blíže svou zbraň, kterou ve spěchu vzal jednomu vojínovi strážícímu teď bránu a čekal, stejně tak jako ostatní, co se bude dít. Sam polkla na prázdno a myslela si, že už déle nevydrží jen tak stát, když v tom z brány velkou rychlostí doslova vyletěla postava. Vyletěla z prostředku brány, takže její dopad na rampu byl poměrně tvrdý a ještě se nějakou dobu bezvládně kutálela po rampě směrem dolů.
„Zavřete Iris!“ vykřikla evidentně s bolestmi ona postava, očividně ženy.
„Zavřete to!“ zareagoval okamžitě plukovník a křičel na Silera. Ten během vteřiny uposlechl a zavřel ihned Iris.
Všichni si se zájmem prohlíželi tu osobu, která se ale vší silou držela za hlavu, protože jí určitě po tom tvrdém pádu neuvěřitelně třeštila. To znal každý z nich, uvědomil si Jack a i se při této vzpomínce zašklebil.
Do místnosti přišel generál. „Plukovníku?“
Jack jen pokrčil rameny.
Generál se podíval na tu osobu, která ležela na břiše nohama směrem k bráně a hlavu si neustále držela rukama, jakoby věřila, že tím tu nesnesitelnou bolest zažene.
Generál se už chtěl zeptat, kdo to je, kde vzala jejich přístupový kód a na spousty dalších a dalších otázek, když v tom ta osoba promluvila.
No, promluvila, nebylo to správné slovo. Přímo zakřičela s hlavou ještě pořád v dlaních a navíc směrem k podlaze, takže jí ještě stále neviděli do obličeje a ona neviděla je.
„Byla to naprosto podělaná akce už od začátku!“ zakřičela, co nejvíc nahlas to šlo a ještě více, jestli to bylo ještě vůbec možné se chytla za hlavu, protože ten křik jí tu bolest ještě umocňoval.
„Co prosím?“ zeptal se O´neill, který se jako první vzpamatoval.
„Co prosím!?“ zopakovala po něm vztekle ta osoba. Teď se otočila na záda, sice měla ještě pořád zavřené oči, ale ruce si dala na spánky a tak bylo možné si jí prohlédnout. Sice byla nohama k bráně, a tak jí viděli vzhůru nohama, ale jasně si všimli, že má velice podobnou uniformu, jaké mají v SGC a taky nějakou zbraň podobnou P-90. Měla blonďaté, delší, zvlněné vlasy a co je překvapilo, mohlo jí být tak kolem 15 let. Ne víc.
„Já to ksakru říkala, že tam nemáme lézt! Ale to ne, to byl tady zase někdo chytrej! Říkám vám, že až zase někdy vymyslíte nějakou sebevražednou misi, jdete si tam sami a je mi fuk, jestli je zapotřebí antický gen nebo ne!“
Ta dívka byla jako u vyvržení. Měla stále zavřené oči, ale křičet uměla pěkně.
Náhle se posadila a otevřela oči, což ostatní nemohli ale vidět, protože byla čelem k bráně.
Unaveně si promnula oči a vzdychla. Už zase tam venku někoho ztratila.
„Kdo sakra si?“ vypálil na ní O´neill, jen co se probral z toho prvotního šoku, který mu způsobila svým jekotem.
„Tati, nemám na tebe teď náladu, tak mi dej laskavě pokoj!“ řekla ta dívka, stále ještě otočená a dívající se na bránu.
„Tati? Eee, cože?“ zarazila se Sam.
Ta osoba si povzdechla a prudce se naštvaně otočila.
„Tak poslyšte….“ najednou se zarazila. Pohledem utkvěla na Jackovi, pak na Sam, nakonec i na Danielovi a Teal´covi. Pak se rozhlédla kolem. Oči měla vytřeštěné a na tváři překvapený výraz. Začala zhluboka dýchat a ruce se jí roztřásly.
„Zeptám se tě ještě jednou, a jestli mi ani tentokrát neodpovíš, přísahám ti, že tě čeká moc pohodlná postel za moc pěknými mřížemi!“ zaburácel plukovník.
„Tati?“ řekla ta dívka sotva slyšitelně, ale všichni slyšeli, jak se jí při tom třásl hlas. Dívala se při tom na Jacka, jakoby čekala, že on jí něco vysvětlí.
To Jacka trochu vykolejilo a tak se zarazil.
„Ihned nám řekněte, kdo jste a co tu děláte!“ zvýšil hlas generál Hamond a přísně se podíval na toho vetřelce, který byl asi víc zmatený, než oni dohromady.
Ta dívka polkla a snažila se postavit. Šlo jí to těžce, ale nakonec stála na vlastních nohách, ale stále přitom nespouštěla oči z generála.
„Georgi? Co ty tu děláš?“
„My se snad známe?“ optal se generál překvapeně, ale nedával to na sobě znát.
„Co? Co? Jestli se známe?“ ta dívka se sarkasticky usmála „Samozřejmě, že se známe…..tedy, já….vypadáte jinak, ale…..já, to….to prostě nechápu….“
A pohledem stále bloudila z jednoho na druhého, stále doufajíc, že jí to někdo vysvětlí.
„Jak? Co se stalo? Já….nechápu to….vždyť….sakra, vy mě nepoznáváte?“
Ostatní jen zakroutili hlavou.
Ta dívka se opět chytla za hlavu a měla pocit, že tam má snad střep.
„Zavolejte doktorku Fraiserovou, hned!“ zavolal Daniel.
„Co? Janet? Ona je tady? Ona žije? Ooo, neee…..to tedy neeee….“ kroutila ta dívka hlavou a zavřela oči, jakoby doufala, že až je zase otevře, bude vše tak, jak má být. Poté se sesunula k zemi a poslední co viděla, byla blížící se tvrdá rampa pod ní.

 

 

SG-1 spolu s generálem seděli před ošetřovnou už dobrou půl hodinu. Tedy seděli. Plukovník O´neill nervózně pochodoval sem a tam. Z toho byla značně nervózní i Sam, a tak i ta nakonec začala pochodovat stejně tak jako Jack. Nakonec se k nim přidal i Daniel.
Bylo jim to všem divné. Kdo, nebo co byla zač? Proč se zprvu chovala, jakoby je znala a až pak najednou tak znejistěla? Všem se honilo hlavou spousty a spousty otázek a nemohli se dočkat, až jim Janet nechá tu dívku, aby si s ní promluvili. Zatím vůbec nevěděli, jak na tom je. Ten pád nevypadal dobře….
Najednou je z přemýšlení vytrhla Janet, která rozrazila dveře a vpochodovala mezi ně.
„Janet?“ zareagovala první Sam. „Jak jí je?“
„No“ začala doktorka „má lehký otřes mozku, pár modřin, podlitin…. Ale nic vážného. Právě usnula, takže až se vzbudí, můžete za ní.“
„A víte, co je zač?“ zeptal se hned nato Jack.
„Jestli plukovníku narážíte na to, zda-li není goa´uld, tak vás musím uklidnit. Goa´uld to rozhodně není. Ale popravdě vůbec nevím, co je zač. Ve skutečnosti mi připadá, jako normální člověk, a dovolila bych si tvrdit, že dokonce ze Země. Nasvědčují tomu zatím veškeré testy, které jsme provedli.“ skončila svůj proslov Janet.
 „Doktorko, za jak dlouho se tak probudí?“ vložil se do toho generál Hamond.
„Pane, byla spíše vyčerpaná, takže usnula únavou, než kvůli svým zraněním. Dávám tomu pár hodin.“
„Dobře doktorko. Děkuji.“ řekl generál.
Janet jen pokývala hlavou a vrátila se zpět na ošetřovnu, aby tam vyhodnotila další testy, které chtěla té mladé dívce udělat. I pro ní bylo záhadou, kdo to je. Přestože ta dívka byla momentálně dost potlučená, fyzicky byla celkově ve velice dobrém stavu.

 

 

 

SG-1 měla jít sice dneska na průzkumnou misi, ale kvůli neočekávaným událostem s jejich hostem na základně Hamond misi odložil na neurčito.
Jackovi to ale nevadilo. Beztak by to byla spíš Danielova mise. Zase by tam strávili celý den zkoumáním pro něj naprosto zbytečných ruin nějakého města. Vlastně až teď si uvědomil, že ani nevěděl, na jakou planetu, že by to šli. Opět na poradě nedával pozor, jenom co se začalo mluvit o kamenech, začal si kreslit něco do poznámkového bloku, a tím pro něj porada skončila.  
„Zdravím Carterová.“ zavítal Jack do Saminy kanceláře. Neměl co dělat, tedy hlášení pro Hamonda ještě stále nenapsal, ale do toho se mu vůbec nechtělo. Prostě se nudil. Nemohl se dočkat, až se ta dívka ležící na ošetřovně probere.
„Zdravím pane.“ usmála se Sam na plukovníka.
„Co děláte Carterová?“
„No pane… Snažím se vypočítat rozpad nukleonových částic v reaktoru za velmi malé přítomnosti….“
„Carterová! To byla jen řečnická otázka.“
„Promiňte pane.“ kdy se tohle už odnaučí? Pokaždé, když se jí plukovník zeptá, na čem pracuje, tak to tak nemyslí. Nebo možná myslí, ale ona se vždycky rozpovídá tak moc vědecky, že i kdyby jí to nechal doříct, stejně by z toho nic nepochopil.
Zavládlo ticho.
„Potřeboval jste něco pane?“ konečně prolomila to dusno Sam.
„Ee, ne to ne.“
„Nudíte se pane?“ Sam to začalo docházet. Pokaždé, když se nudil, objevil se tady v její laboratoři. Ne, že by jí to nelichotilo, zvlášť potom, co si přiznala, co ke svému nadřízenému cítí, ale někdy prostě potřebovala klid na práci.
„Neskutečně Carterová.“ povzdychl si Jack a sedl si na židli.
Sam se opět usmála. Chtěla ještě něco dodat, když v tom jí zazvonil telefon.
„Promiňte plukovníku.“ omluvila se a šla k telefonu.
„Carterová?“ ozvala se, když zvedla sluchátko.
Jack si mezitím prohlížel všechny ty sarapatičky u ní na stole. Skoro u žádné nevěděl, k čemu slouží, nebo na co se dá taková divná věc použít…
Z myšlenek ho vytrhla Sam.
„Pane? Náš host se právě probudil a doktorka říkala, že není moc ochotná spolupracovat.“
„Tak to abychom jí tu ochotu naučili, hm?“ řekl Jack a zvedl se na znamení, okamžitého odchodu na ošetřovnu.

 

 

Na chodbě se potkali s Danielem, Teal´cem a nakonec i generálem a tak na ošetřovnu dorazili společně.
„Ááá, šípková Růženka se probudila?“ řekl jak jinak než ironicky Jack, jenom co procházel dveřmi.
„To těžko, protože tu nikde nevidím toho krásného prince, který mě měl políbit!“ hned mu taktéž ironicky odpověděla dívka, která nyní už seděla, ale ruce měla přivázané k posteli, aby nikam neutekla.
„Že bys nebyl jediný milovník ironie na základně Jacku?“ zeptal se spíš jen tak sám pro sebe Daniel, ale oči nespustil z té cizí dívky.
Jack jen hodil po Danielovi pohledem a dál se mu nevěnoval.
„Museli jsme jí svázat, protože trošičku vyváděla, viď?“ vložila se do toho doktorka.
„Ehm, takže“ začal Daniel, přece jenom na vyjednávání tu byl nejlepší on „pro začátek, řekneš nás své jméno a proč si tady?“
„Danieli“ zvedla své hnědé oči ke stropu ta dívka „nezkoušej na mě ty tvoje vyjednávací metody, s těma běž někam do blázince, jasný?!“
Daniela to očividně dost zarazilo, stejně tak jako všechny v místnosti. Zmlk a projel si rukou své krátké vlasy, přemýšlející, jak by měl co nejvhodněji pokračovat.
„Tak fajn“ zaburácel plukovník „když se nehodláš bavit tady s Danielem, tak si asi budeš muset promluvit se mnou!“
„Plukovníku, mírněte se!“ zareagoval generál.
„Promiňte pane.“
Ta dívka si je neustále prohlížela svýma velkýma, hnědýma očima a přicházela čím dál tím více k údivu.
„Chci slyšet vaše jméno a důvod, proč tu jste!“ teď už ztrácel trpělivost i generál.
„Já nevím, jasný!? Nevím, jak jsem se tu ocitla! Já o to rozhodně nestála, abych byla přivázaná k posteli, jak nějakej cvok! Prostě jsem se jen vracela bránou domů z mise, mimochodem docela podělaný a najednou jsem tady!“ už ztrácela trpělivost. To, že jí přivázali k posteli, by ještě snesla. Ale to vědomí, že jí její vlastí rodiče nepoznávají, že jí nepoznává vůbec nikdo, to se nedalo snést. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli to byli její rodiče, vypadali jinak, ale zároveň cítila, že to byli oni.
„Takže ty nás všechny znáš, ano?“ položila svou otázku opatrně Sam. Ta dívka byla očividně dost nervózní a dokonce by řekla, že měla strach.
„Ano.“
„Ano? To je všechno?“ vyhrk hned plukovník.
„Plukovníku! Nechte majora, aby si s tou dívkou promluvila ona!“
„Jistě pane!“ řekl nevrle plukovník. Tahle situace se mu vůbec nezamlouvala, ale to nejspíš nikomu.
„Dobře, takže….“ chtěla pokračovat Sam.
„Myslím, že jsem se dostala do nějaké alternativní reality!“ vyhrkla ta dívka rychle, jen co jí ta možnost napadla!
„Alternativní reality?“ podivil se Daniel.
„Jo, jo! To by to vysvětlovalo! Proč mě tady nikdo nezná, proč vypadáte jinak, ale zároveň stejně! Že tady je generálem strejda George, že je tu Janet naživu! Dává to smysl!“
„Generále, jestli dovolíte, sundám jí ty popruhy?“
Sam po generálově souhlasu sundala z rukou té dívky popruhy. Nějak jí věřila, že říká pravdu. Nedokázala to ničím odůvodnit, ale věřila jí. Pro jistotu ale Teal´c vytáhl svůj zat'nik'atel.
„Fajn. Takže alternativní realita říkáš?“ opět se ozval Daniel.
„Jo Danieli, sice to nechápu, protože brána by neměla mít možnost přenášet do alternativních realit, tu má jenom kvantové zrcadlo, ale jiné vysvětlení neexistuje!“ teď už živě gestikulovala volnýma rukama.
„Vidím, že víš toho hodně.“ optal se Daniel.
„Na základně pracuji v oblasti fyziky a zároveň jako člen SG-4, takže ano, vím toho dost.“
„Prima. Další vědec.“ řekl a sprásk ruce Jack.
Ta dívka se na Jacka zle podívala, ale nic neřekla. Pak opět svůj zrak vrátila k Sam, která teď seděla u ní na posteli.
„Jaké je tvé jméno?“ ozval se Teal´c poprvé od té doby, co přišli na ošetřovnu.
Dívka zavřela oči, jakoby přemýšlela, jestli to má vyslovit, nebo ne.
„No?“ nevydržel to Jack.
Nyní už svýma doširoka otevřenýma očima sledovala Jacka.
„Evelyn.“
Jack pozvedl obočí a rukama udělal gesto, aby pokračovala.
Evelyn z něj nespouštěla oči.
„Evelyn Carterová-O´neillová.“
Všichni zalapali po dechu.
„Co prosím?“ zeptala se po delší době ještě stále v šoku Sam a vyskočila z té postele, jakoby se o něco spálila.
„Ty jsi dcera Jacka a Sam? Tedy v tvé realitě?“ rychle dodal Daniel, byl si vědom, že je to dost ožahavé téma.
Evelyn se usmála. „Vidím, že tady spolu asi nic nemáte co?“
Sam ještě více vytřeštila oči a plukovník měl pocit, že už to dlouho neustojí.
„Pravidla nedovolují mezi důstojníky letectva jakýkoli jiný, než čistě přátelský vztah!“ vyslovil generál, aby tuto trapnou situaci alespoň trochu vyřešil.
„Ale prosím vás.“ zase se usmála Evelyn. Až teď si všichni všimli, že má stejný úsměv, jako Sam. „To u nás to pravidla taky nedovolují, a podívejte, jsem tady. V době, kdy se naši, teda ty“ a ukázala hlavou na Jacka „a máma“ a tentokrát ukázala na Sam „dali dohromady, byl táta velitelem vlajkového týmu SG-1 a mamka jeho členem, tudíž podřízenou. Ale nakonec, a neptejte se mě jak, protože to mi nikdy moc nechtěli říct, dostali od prezidenta povolení.“
Tohle bylo na Sam moc. Zatočila se jí hlava. Takže v další alternativní realitě jsou spolu a mají spolu dokonce dítě!
„Carterová, jste v pořádku?“ okamžitě si toho všiml Jack.
„Ano pane. Nic mi není, jen je to pro mě malinko šok.“ a zabořila své oči do podlahy.
„Jo, to pro všechny Carterová.“
Evelyn se jen nevinně usmívala. Nikdy by nevěřila, že až oznámí svým rodičům, že je jejich dcera, takhle je to vezme. No, stávaly se jí podivné věci skoro pořád, ale tohle teda vedlo.
Chvíli bylo jen tak ticho.
Když v tom Sam něco zarazilo.
„Moment, počkej, kolik ti je vlastně let?“
Teď to došlo i ostatním. Evelyn mohlo být tak 15let. V té době se Jack a Sam ještě ani neznali. Jack žil se svou ženou Sárou a ještě ani nebyl na světě Charlie. Bylo by sice možné, že v Evelynině realitě se nic z toho nestalo, ale o tom pochybovaly, protože zatím ve všech realitách, které znaly, se tyto důležitá fakta nelišily.
„Je mi 16.“ oznámila nezaujatě Evelyn.
„Tak to teda neeee…. Před 16 lety jsem žil se Sárou, vlastně jsem tady ani nepracoval a už vůbec jsem neznal Carterovou!“
„Co? To je blbost.“ teď už to Evelyn zaujalo.
„Plukovník říká pravdu Evelyn.“ řekla zamyšleně Sam.
„To nedává smysl.“ i Evelyn tomu teď nerozuměla. „Když jsem se v roce 2009 narodila, byl jsi už 10 let se Sárou rozvedený a……“
„Počkej! Cože? V roce 2009?“ Daniel byl mírně v šoku.
„Jo, jistě. Před 16 lety, v roce 2009!“
Tak to už bylo na všechny moc. Teď už jim to nedávalo smysl vůbec, nebo spíše, že jim to začínalo dávat smysl až moc dobře.
„Sam, posaď se prosím.“ řekla doktorka Sam, když viděla, jak Samin obličej mění barvu.
Sam tedy uposlechla a posadila se na židli.
„Co je zase?“ zvýšila hlas Evelyn.
„Tvé tvrzení je nepravděpodobné. Nyní je rok 2007.“ řekl s neměnící se tváří Teal´c. Nikdo jiný asi nebyl schopný cokoli říct.
„Cože?! Děláte si snad ze mě srandu?!“ teď i Evelyn byla v šoku.
„To by tedy potom znamenalo, že….“ chtěla Evelyn pokračovat.
„…… že nejsi z jiné reality, ale z budoucnosti!“ skočil jí do toho Daniel.

 

 

Evelyn ležela na posteli na ošetřovně a prohlížela si už nějakou dobu stále stejnou fotku. Nosila jí neustále u sebe. V kapse své uniformy. Měla jí tam pořád. Ta fotka jí totiž pomáhala. Vždycky, když jí na misi na jiné planetě někdo zajal, někdo jí mučil, nebo prostě své rodiče jen dlouho neviděla, podívala se na tu fotku. Byli tam všichni. Vzpomněla si na ten okamžik, kdy tuhle fotku Daniel fotil. Bylo to na oslavě jejích 13. narozenin. Její táta tam objímal jí a její mamku a všichni se smáli. Byli šťastní. A v tomhle je obdivovala. Nechápala, že přesto všechno co zažili, přesto, že viděli umírat tolik lidí, tolik lidí i sami zabili, dokázali přesto vše být šťastní, být pro ni těmi nejlepšími rodiči.
To ona se vždycky z dalšího a dalšího otřesného zážitku vzpamatovávala ze všech nejdéle. I když poslední dobou si na to všechno začínala zvykat. Pomalu se vracela do svých vzpomínek. To, že se ocitla v minulosti, v době, ve které defakto ani ještě neexistovala, na ní působilo nostalgicky.
Už jako dítě si začala uvědomovat, že je jiná, že její rodiče jsou jiní. Neustále jí dokola oba opakovali, jak jí mají rádi, že ona pro ně znamená všechno. Tehdy, jako dítě se jen usmála a dál si jich nevšímala, ale dnes chápe, že to dělali ze strachu. Oba dva moc dobře věděli, že se z nějaké další mise nemusí vůbec vrátit a tak si přáli, aby jejich dcera věděla, jak ji milují a na své dětství měla jen ty nejkrásnější vzpomínky. Častokrát si hrála s různými skládačkami a její maminka nad ní jen kroutila hlavou. Táta se jí občas snažil koupit nějakou panenku, nebo něco s čím, jak on říkal, si hrají „normální“ děti, ale panenka zůstala bez povšimnutí. Byla prostě jiná, než ostatní děti v jejím věku, jen tehdy nevěděla jako moc je to pravda. A dozvěděla se to záhy vskutku netradičním způsobem. Vzpomínala si, že byla ve svém pokoji, seděla a kreslila si obrázky, když v tom zaslechla křik. Křik jejích rodičů, pak rány z pistole a pak ticho. Zvědavě slezla ze židle a šla ke dveřím. V těch se ale najednou objevila postava muže, zažhnuly mu oči, díval se na ní a mířil směrem k ní. Měla strach, takový strach, který nikdy před tím necítila. „Kde je táta?“ zeptala se zoufale tehdy. Pak si na ty dva měsíce strávené v zajetí toho hada vzpomíná jen matně. Přece jenom bylo jí tehdy jen šest let. Ten had jí jen pořád opakoval, že je výjimečná, že má ve svých rukou obrovskou moc a on, že jí potřebuje na to, aby všechny zničil a vládl. Vládl. Ha, při té vzpomínce se musela usmát, kdyby tehdy ten had věděl, jak skončí. Po těch dvou měsících jí z toho rodiče s pomocí Asgardů a Tok´rů dostali. Ani na to se moc nepamatuje. Jen na pláč maminky, když jí po té době uviděla, i na pláč táty, kterého nikdy před tím neviděla brečet. A tehdy, po návratu na základnu, kterou ona nikdy před tím ještě neviděla, jí rodiče řekli, že jí musí něco moc důležitého povědět. Zkrátka se prostě dozvěděla, že její otec má v krvi důležitý antický gen a její matka byla kdysi hostitelkou Tok´ry. V tomto spojení je nyní Evelyn z velké části Antikem, dokáže ovládat antickou technologii, navíc má velmi vysokou inteligenci a ke všemu léčitelské schopnosti. Rozumí starým textům, které nikdy před tím neviděla a tak by mohla ještě pokračovat. Samozřejmě, že jí to rodiče tehdy neoznámili přesně takhle a na spousty těch věcí přišla až časem sama. Faktem prostě je, že se stala hledaným člověkem galaxie, veškeří goa´uldi by jí chtěli zajmout a naopak Asgardi a Tok´rové by s ní chtěli neustále spolupracovat. Od té doby byla na základně jako doma, učila se spolu Danielem starověká písma, s Tea´lcem bojová umění, mamka jí učila věci ohledně fyziky a s tátou si občas zahrála šachy. Učila se rychle. Její táta jí občas říkal, že musí taky žít, ale ona žila tímhle. Neuměla si časem přestavit, že by mohla žít jinak. Na druhou stranu občas litovala toho, kým je. Stala se nejznámějším člověkem galaxie, aniž by o to vlastně stála. Cítila všude okolo sebe obrovský tlak na svou osobu, najednou měla být ta, která bude zachraňovat celé civilizace, jen proto, že je dcerou slavného O´neilla a Carterové. A před tím jí chtěl její táta, ale i máma ochránit. Nikdy ani jeden z nich nechtěl, aby měla co dočinění s Hvězdnou bránou. Ale ona si vybrala sama. Měla na to právo. Rozhodla se a teď s tím musí žít. Chtěla by říct, že toho nikdy nelitovala, ale opak je pravdou. Když byla asi před dvěma lety zajata, to mučení bylo tak nesnesitelné, že si tehdy přála umřít. Najednou si uvědomila, jak moc je slabá a že nemá právo hrát si na hrdinku. Brečela a čekala na záchranu, která stále nepřicházela. Byla tam jen týden, ale jí to připadalo jako věčnost. Pak se z toho dlouho dostávala. Dokonce s tím vším chtěla skončit. Jenže neskončila. Rozhodla se jednou provždy, že bude ta, která bude zachraňovat životy lidí, že to tak prostě má být. Už nikdy si nepřipustila fakt, že by někdy měla dělat něco jiného, než dělá, a ten pocit, že má skvělé rodiče, báječné přátele, setkává se s mimozemšťany a chodí na planety tisíce světelných let vzdálené jí naplňoval a neustále naplňuje.
Fotku složila a dala jí zpět do kapsy. Usmála se při tom a slezla z postele. Asi by měla navštívit své rodiče.

 

 

Všichni seděli v zasedací místnosti. Potom, co jim jejich host oznámil, že asi za dva roky jejich nejlepší astrofyzička otěhotní a vdá se, Jack vylítl z ošetřovny jak velká voda. Sam naopak málem omdlela a doktorka jí musela dát něco na uklidnění. Evelyn se jen omluvila, že je unavená a chtěla by si odpočinout. A tak všichni odešli. Sam do laboratoře, Jack neznámo kam a Daniel s Teal´cem jen bloudili po chodbách SGC zabráni do svých myšlenek. Nyní je generál svolal do zasedačky.
„Takže, majore Carterová, co nám k tomu řeknete?“ ozval se Hamond, který právě vcházel do místnosti.
„Generále? Já… totiž, nechci aby jste si myslel… něco špatného…. Totiž, já a plukovník… my dva jsme nikdy nic… spolu….“ Sam se ztrácela ve vlastních myšlenkách a slovech. Navíc na sobě cítila neustálý pohled plukovníka.
„Majore. Takhle jsem to vůbec nemyslel. Chtěl jsem vědět, jestli je to, co nám ta dívka říká možné?“
„Ah“ řekla rozpačitě Sam.
„Evelyn“ ozval se Daniel.
„Co prosím?“ podíval se na něj Jack.
„Jmenuje se Evelyn“ zopakoval Daniel.
„Danieli, já ti teď něco řeknu….“
„Plukovníku, chápu, že je to pro vás těžké, ale to pro nás pro všechny, takže nechte prosím majora, aby se ujala slova.“
„Jistě pane. Majore?“ řekl jízlivě Jack a podíval se na ni takovým zvláštním pohledem.
„No…. teoreticky je to možné pane. Už jsme se přece s něčím podobným setkali už dřív. Ale radši bych počkala až Janet vyhodnotí Evelyniny testy a podle toho bych postupovala dále. Každopádně, pokud by to byla skutečně…. ehm…..“
„Vaše dcera“ vyslovil místo ní Teal´c.
„Ano, tak potom bychom měli co nejrychleji vymyslet, jak jí vrátit zpět do její doby, už jen tím, že je tady, může nenávratně změnit celou budoucnost.“
„Hele, já to neudělala naschvál. Taky bych byla radši doma, jedla pizzu a dívala se na Simsnovi.“
Všichni se otočili směrem ke dveřím.
„No, zdá se Jacku, že je ti podobná.“
„Danieli!“
„Jo, jistě promiň Jacku, samozřejmě i Sam je podobná. Má po tobě vlasy Sam.“ usmál se Daniel, tohle ho neuvěřitelně bavilo.
„Stejný jako vždy, že Dany?“ nahnula Evelyn hlavu na stranu, usmála se širokým úsměvem a šla se posadit do prázdného křesla.
„Takže, přišli jste už na něco?“
Všichni byli ticho. Ta situace se zdála každému z nich absurdní. Sam a Jack. To je přece… Každý věděl, že k sobě něco cítí, ale tohle? To bylo moc….
„No?“ zvedla obočí Evelyn.
„Eee, poslouchej Evelyn….“
„Eve (čti Ívi)“
„Cože?“  nechápala Sam.
„Nikdy mi neříkáš Evelyn, ani táta, dokonce ani Dany, nebo Teal´c. Prostě jenom Eve.“
„Takže Eve. Určitě chápeš, že je to pro nás jistý šok. Prostě se tu najednou objevíš a tvrdíš nám to, co tvrdíš, takže se nezlob, když ti zatím tak úplně všichni nevěříme….“
„Navíc je to proti pravidlům!“ vložil se do toho Jack.
„To sis asi měl říct před 16 lety tati!“
„Jo“ suše řekl Jack.
„Chceme nějaký důkaz, že tvá tvrzení jsou pravdivá.“ ozval se Teal´c.
„Janet dělá testy DNA, nebo ne?“
„To sice ano, ale to bude ještě nějakou dobu trvat.“ odůvodnila Sam.
„No“ povzdechla si Eve. „Fajn“ a strčila ruku do kapsy.
Vytáhla nějakou fotku, podívala se na ní a poslala jí po stole směrem ke generálovi.
„Myslím, že bychom jí mohli zatím věřit“ řekl generál, když se díval na tu fotografii. Podal ji Jackovi a Sam, která byla okamžitě u něj.
„Generále, to přece nic nedokazuje.“
„Otočte to.“ vybídla je Eve.
Jack se na ní jen nedůvěřivě podíval a pomalu otočil fotku.
„Och můj bože. To je mé písmo.“ žasla Sam.
„Co tam stojí?“ ihned chtěl vědět Daniel a zvedal se ze židle.
„Pro naší milovanou holčičku ať se děje cokoli. S láskou máma a táta.“ četla Sam a v očích se jí objevili slzy. Kruci, přece tady nebude brečet. Vždyť ani nemá důvod…. sakra, co to říká? Má důvod, a to hodně velký!

 

 

Eve bloumala po tak známých chodbách SGC. Broukala si pro ostatní zcela neznámou melodii a snažila se nepřipouštět si fakt, že se ještě ani nenarodila a co hůř, tím, že je tady by mohla nenávratně všechno změnit. Nebyla naivní. Věděla, že to musí mít nějaké důsledky, jen se snažila nemyslet na to jaké.
„Ahoj.“
„O, ahoj Eve.“ zvedl Daniel oči od hliněné destičky.
„Na čem pracuješ?“
„Snažím se už delší dobu přeložit tady ten artefakt, který přinesla SG-11 z P4Y-226. Ale to písmo vidím prvně, takže je to docela obtížné.“
„Ta planeta mi nic neříká.“
„Ještě ses ani nenarodila.“
„Taky fakt.“ usmála se na něj Eve.
Evelyn přistoupila k Danielovi a naklonila se směrem k destičce.
„Hmm.“ pronesla stále se ještě dívajíc na tu destičku.
„Co je?“
„Je to bezcenné Danieli. Je to celé jen o nejúžasnějším vládci, nějakém hadovi…. Ani neznám jeho jméno, takže to bude jen další bezvýznamný had.“
„To jsi to celé přečetla?“ nestačil se divit Daniel.
„No, jo.“
„Páni, Evelyn, to je úžasné. Ani kdybych to písmo znal, takhle rychle bych to nepřeložil…. To je naprosto….“
„Ale ano.“
„Cože?“
„Ano. Kdybys to písmo znal, přeložil bys to stejně rychle.“
„Ale…“
„Kdo si myslíš, že mě to naučil Danieli? Táta?“
Daniel se musel zasmát. Při představě Jacka, jak překládá starověká písma….
„Když je o něm řeč Eve….“
Ta zvedla jen obočí. Daniel si musel zase uvědomit, jak nebezpečně se podobá svým rodičům.
„Co ses tu objevila, skoro jeho ani Sam nevídám. Vyhýbají se sobě tím největším možným obloukem…..“
„Super. Takže se možná ani nenarodím…..“
„Tak jsem to nemyslel. Spíž by sis s nimi měla promluvit.“
„Co bych jim asi tak řekla Danieli? Mami, tati, sice jsem vaše dcera, ale nemohli byste ještě tak dva roky dělat, že o tom vůbec nic nevíte? To je přece absurdní….“
„Asi máš pravdu. Já jen… Bojím se, aby to nějak neovlivnilo jejich úsudky na akcích a celkově jejich práci. Nemůžou si to dovolit při tom, co dělají…co všichni děláme….“
„Já vím.“ povzdechla si Evelyn.
„Neboj se Danieli, slibuji, že to vyřeším.“ otočila se a zmizela ve dveřích.
Daniel si jen povzdechl, začínalo na něj toho být moc. Ale když na něj je toho moc, co teprve Sam nebo Jack? Potřebuje dovolenou….

„Ahoj.“
„Ahoj.“
„Tak už jsi na něco přišla mami?“
„No, Evelyn. Původně jsem předpokládala, že by to mohlo mít co dočinění s erupcí, která by měla být v setině sekundy, právě v okamžiku, kdy jsi prošla bránou na Slunci. Ale podle výsledků taková erupce, ani nic tomu podobného na Slunci v té chvíli nebylo….“
„Takže jsi nic nezjistila?“ opět si povzdechla.
„Ne.“
„Popravdě, je to pro mě celkem složité, soustředit se na práci, když… Když jsi tady, myslím celkově tady v té době a prostě nám jen tak oznámíš… tohle….“
„Chápu.“
„Před chvílí volala Janet. Má výsledky testu DNA.“
„Hmm.“
„Tebe nezajímá, jak to dopadlo?“
„Mami, já vím, jak to dopadlo a ani se na to nepotřebuji nikoho ptát. Možná jste mi nevěřili, ale já celou dobu říkala pravdu.“
Sam sklopila oči zpět k výpočtům. Přišla si nervózní, v její přítomnosti se cítila zvláštně, a co teprve v přítomnosti plukovníka….
„Takže…. Kolikátého jsi se…. se narodíš?“ pronesla do toho tísnivého ticha ještě tišším hlasem Sam a napjatě čekala na odpověď.
Eve se usmála….
„Myslím, že zrovna tobě nemusím vysvětlovat, že čím méně toho víte, tím lépe.“ neodpověděla na otázku Evelyn.
„Ano, vím to… jen jsem zvědavá.“
Nastalo ticho. Ale zdálo se, že Evelyn to nijak nevadilo. ,,V tom musí být po Jackovi,, problesklo Sam hlavou. Ježíš, na co to myslí? Zakroutila hlavou, aby ty myšlenky nějak zahnala.
„Emm, Eve…“
„Jo?“
„Jsem… jsme dobří rodiče?“
Eve se opět usmála a zase chtěla říct, že ani na tuhle otázku jí neodpoví, dost na tom, že ví to, co ví, ale jak viděla její zoufalý pohled, kterým jí doslova prosila o odpověď… Na tom, že na tohle odpoví přece nesejde…
Eve jí vzala za ruku.
„Jste ty nejlepší rodiče, které jsem si jen mohla přát. Máme mezi sebou krásný vztah a všichni jsme celkově moc šťastní.“
Sam se opět objevily slzy o očích.
„Carterová, poslyšte…“ vrazil do laboratoře Jack.
Sam se Evelyn vyškubla, jakoby dělala něco zakázaného.
 „Pane?“
„A, promiňte Carterová. Netušil jsem, že tu máte návštěvu. Stavím se později…“ otočil se a chtěl co nejrychleji odejít.
„Ne“ vyhrkla Evelyn.
Jack se zastavil.
„Tati, podívej, já vím, že je to asi pro tebe teď strašně těžký, ale nemůžeš se mi neustále vyhýbat. Kamkoli přijdu a jsi tam ty, tak okamžitě zmizíš…“
Jack se chtěl opět rozejít. Prostě být co nejrychleji pryč.
„Tati, kruci neutíkej před tím!“ zakřičela nahlas Eve. Sam zatajila dech. To, že tu teď tak stála se jít vůbec nelíbilo. Chtěla by být kdekoli jinde, třeba i bojovat mezi desítkou Jafů, ale ne tady.
„Ty přece nikdy neutíkáš.“ dodala již tišeji Eve.
To Jacka zastavilo. Pomalu se otočil a upřel své hnědé, momentálně skoro černé oči na Eve. Sam si uvědomila, že pokud by se takto díval na ní, asi by to nevydržela. Ten jeho pohled. Ale Eve to očividně nevadilo. Stále bez hnutí a i ona soustředila své hnědé oči na něj. Snad na ten pohled byla i zvyklá, napadlo Sam.
„Podívej Eve…“ začal nejistě Jack. Poté se podíval na Samanthu, ta zadržela dech a své velké, smaragdové oči z něj nespouštěla. Zase se otočil pohledem na tu dívku, která mu tvrdila, že je jeho dcera.
„…. po smrti Charlieho…. Já jsem už nikdy….“
„Ale já ho přeci nechci nahradit.“ zašeptala tiše Eve.
„Já brášku nechci nahradit.“ zopakovala defakto tutéž věc, ale to, že použila slovo „brášku“ Jacka, stejně jako Sam naprosto šokovalo, především pak Jacka.
„Tati, Charlie tu bude pořád.“ přistoupila k Jackovi a přiložila mu ruku na srdce.
„Je součástí tebe a je součástí nás všech. Častokrát mi o něm vyprávíš, stejně jako mamka, že je jí líto, že ho nikdy nepoznala. A já bych se nikdy, nikdy nesnažila jeho místo nahradit.“
Jack zadržoval celou tu dobu dech a Sam cítila, jak jí po tváři stéká slza. Ale neměla potřebu jí zastavit.
„Ale dostal jsi druhou šanci tati….“ řekla tiše, ale odhodlaně.
„Sám jsi mi to říkal, sám jsi mi říkal, že jsi dostal druhou šanci dokázat, jaký jsi táta. A jestli máš obavy, tak tě musím ubezpečit, že jsou zbytečné…“
Jack cítil, jak ho v očích pálí slzy. Teprve teď tomu uvěřil. Uvěřil, že bude zase otec, že bude mít krásnou dceru se ženou, kterou miluje…
Naklonil se a svou dceru objal. Ta se nebránila. Pevně ho stiskla a držela ho. Pro Jacka toto objetí mělo obrovský význam. Věřil jí a byl šťastný.
Sam se nervózně dívala na ty dva. Ale zároveň i ona cítila vlnu štěstí, která jí projela. Bude mít naprosto úžasnou dceru s mužem, kterého miluje.

 

 

Zhluboka se nadechla. Ten čerstvý, svěží vzduch necítila už dlouho. Poslední měsíc byla neustále na základně. Snažila se přijít na to, jak to všechno vyřešit. A to doslova. Věděla, že i kdyby přišla na to, jak se dostat zpět do budoucnosti, nemůže jen tak odejít a doufat v to, že svým zásahem nezmění celou časovou linii. Nemusela by se ani narodit a to nesmí dopustit. Až přijde na to, jak se dostat zpět a byla si jistá, že je tomu už blízko, bude muset i přesto, že se jí to příčilo zařídit, aby nikdo nevěděl to, co nemá.
Pomalu se zvedla z podzimem provoněné trávy a ještě pomalejším krokem se vydala zpět ke komplexu, kterému zasvětila svůj život. Podzimní paprsky zapadajícího slunce jí příjemně hřály do obličeje a vykouzlily jí na něm úsměv. Jen ještě nevěděla, že to je poslední západ slunce, který vidí ještě před svým narozením…

„Ahoj Sam.“
„Ahoj Danieli.“
„Carterová.“
„Zdravím pane.“
„Majore.“
„Tealc´u.“
Do jídelny, kde seděla Sam a zrovna zkoušela další výpočty, které jí opět nevycházeli, přišel zbytek jejího týmu.
„Takže, na co jsi přišla Sam?“
„Uf, Danieli, myslím, že jsme s Eve už blízko. Sice mi tady nějaké parametry neustále nevycházejí, ale to je výsledkem toho, že my s cestováním v čase nemáme ještě vůbec žádné zkušenosti, a tudíž nemám ani s čím porovnávat.“
„Věřím ve vaše schopnosti majore Carterová a nepochybuji o tom, že to nakonec vyřešíte.“
„Děkuji Teal´cu.“ usmála se Sam.
„Kde je vůbec Evelyn?“ zajímal se Daniel.
„Vlastně nevím. Chtěla jsem, aby mi s něčím pomohla, ale nemohla jsem ji nikde najít.“
Chvíli bylo ticho, když se ozval Jack s plnými ústy modrého želé.
„Je venku.“
„Venku?!“ vyjekla Sam.
„Je to nějaký problém majore?“ podíval se na ni kriticky.
„Omlouvám se pane, ale se vší úctou, ano je to problém. Už jen tím, že je tady…“
„Carterová! Ušetřete mě toho laskavě ano? Všichni tady jsme už nejmíň tisíckrát slyšely ty žvásty o tom, jak se může změnit budoucnost a tak dále…“
„Pane, v tom případě tedy nechápu, jak jste mohl dovolit, aby šla jen tak ven. Víte vůbec co se může stát?“
„Tak za prvé majore, ten tón si laskavě ušetřete. A za druhé, je tu už přes měsíc a jediné co celou tu dobu dělala, bylo, že seděla v laboratoři a pracovala na tom, jak se dostat zpátky.“
„O to tu přeci celou dobu jde!“
„To je sice pravda, ale je jí 16 proboha! Nemůže tu trávit měsíc zavřená desítky metrů pod zemí bez toho, aby odsud vytáhla paty!“
„Eee, Jacku?“ snažil se Daniel nějak zasáhnout. Teď už se nebavili jako spolupracovníci, ale jako rodiče hádající se o svém dítěti. Ani si to nejspíš neuvědomovali.
„Teď ne Danieli!“ odsekl Jack.
„Plukovníku, já v jejím věku také…“
„Já v jejím věku, stejně jako všichni ostatní teenageři dělal jiné věci, než seděl celý den zavřený v laboratoři majore!“
„Pane, ona není jako ostatní! Je chytřejší než kdokoli jiný, takže si myslím, že je namístě, když…“
„Sam?!“ zkusil to znovu Daniel.
„Teď ne Danieli!“ ozvala se hlasitě Sam.
„Myslím, že Daniel Jakson chce říct, že….“
„Teal´cu! Teď ne!“ odpověděl urychleně Jack.
„Carterová“ pokračoval Jack „jestli si myslíte, že jen kvůli tomu, že má hlavu plnou antických vědomostí, z ní budu mít někoho, kdo bude zachraňovat planety a místo panenek si bude hrát s pistolí, tak to se sakra mýlíte!“
„Já po ní nechci, aby dělala něco, co na ní bude příliš, ale časem bude mít takové schopnosti, aby ovládla celou galaxii, tak proč se podle toho k ní nechovat plukovníku?!“
„Protože to je moje dcera a já si nepřeji, aby na sobě měla zodpovědnost, kterou by nezvládl nikdo z nás!“
„Stejně tak jako moje dcera pane, a já to zase vidím tak, že to kým je, jí bylo předurčeno a nezáleží na tom, že vy nebo kdokoli jiný si přejete, aby byla průměrná!“
„Kruci Carterová? A co je na tom tak špatného být průměrný?! Bude daleko šťastnější bez všech těch….“
„Kdybychom my, myslím tím mě, vás, Daniela, Tealc´a ale všechny tady, byli jen průměrní, nikdy bychom se sem ani nedostali! Nikdy bychom se nepotkali a nezažili to, co jsme zažili! Je to dar, o kterém se dalším 6 miliardám lidí nemůže ani snít a my jsme byli vybráni, abychom ten sen proměnili ve skutečnost! Stejně jako Evelyn!“
„A myslíte si, že dalších 6 miliard lidí sní i o tom, jak bude zajato, mučeno, zabito a posléze zase vstanou z mrtvých, aby se to mohlo znovu a znovu opakovat?!“
Sam teď byla ticho, ale nedívala se na plukovníka. Svůj pohled směřovala někam za něj. Jack se tedy otočil.
„Děje se něco?“ položila svou otázku Evelyn, která právě přišla do jídelny.
Ticho.
„Jo Evelyn děje“ začal najednou horlivě Daniel, zvedl se ze židle a nejspíš na pravdivost svých slov začal rychle gestikulovat rukama.
„Představ si, že tady Sam a Jack se hádají, jak tě budou za dva roky vychovávat!“ a svá slova směřoval vyčítavě právě k nim.
„Daniel Jackson má pravdu. Vskutku jsem si všiml, že od tvého příchodu se mezi O´neillem a majorem Carterovou objevují stále častější rozepře.“
„Ale prosím tě Tealc´u.“ řekl Jack.
„Mají pravdu pane.“ řekla Sam a sklopila oči.
„No to bych řekl!“ ozval se Daniel.
„Carterová?“ namířil Jack svou otázku na Sam.
„Pane, mají pravdu. Nikdy před tím bych si k vám nedovolila to, co jsem si dovolila teď. A nikdy bychom se k tomuto rozhovoru ani nedostali, kdyby tady Evelyn nebyla a my nevěděli, že v budoucnu budeme spo…“
„Jo, jo.“ řekl okamžitě Jack. „Asi máte pravdu.“
„No to je skvělý! Opravdu skvělý! Takže teď, když jste se konečně smířili s tím, že budete mít dítě, se zase začněte smiřovat s tím, že žádné mít nebudete, protože TAKHLE se ani nikdy nenarodím!“
„Evelyn.“ začala opatrně Sam.
„Ne! Nechci nic slyšet!“
„Hele, všechno už bude OK, jasný? My s Carterovou budeme dělat, jakoby jsme tě ani nikdy neviděli a bude to všechno v pořádku, ano?“
„Jistě-že ano.“ usmála se Evelyn podivným, tajemným úsměvem. „Ani nevíte, jak.“
Otočila se a šla směrem ke dveřím.
„Co tím chceš říct!?“ zakřičela ještě Sam.
„Evelyn se otočila. „Jen, že vás mám všechny moc ráda a jednou se tomu, co musím udělat společně zasmějeme.“ usmála se teď už smutně Evelyn.
„Musím už jít. Za pár let na viděnou.“

„Co to mělo znamenat?“ posunul si Daniel své brýle výš.
„Nemám ponětí.“ odpověděla mu Sam.
„Myslím, že vaše dcera má něco v plánu.“ přidal se do toho Teal´c.
„Měli bychom za ní okamžitě jít.“
„Ne pane!“
Jack se na ni otočil.
„Pane, jestli chce něco udělat, tak jí to nechte udělat. Podle mě ví, co dělá.“
Jack váhal.
„Věřte jí pane.“
Jack si povzdechl. Podíval se na své nedojedené želé a pomalu si zase sedl ke stolu.

Evelyn vyběhla z jídelny. Teď si byla víc než jistá, že to musí udělat. Povzdechla si a poklusem se vydala ke „své“ laboratoři. Při té myšlence se musela zasmát. V té laboratoři teď trávila jen něco přes měsíc vymýšlením toho, jak se vrátit zpět, ale už jí nazývala „svojí“ laboratoří.
Otevřela dveře a rozhlédla se okolo. Bude to muset hned teď všechno sbalit. Vytáhla velkou krabici a začala do ní házet všechno, co by jí jim jen trochu mohlo připomínat. Moc toho nebylo. Jen pár bloků s jejími poznámkami a několik věcí, co jí Sam koupila, aby ten pobyt tady jí zpříjemnila. Pak si sedla k počítači a začala tam po sobě mazat všechny data. Už za chvíli snad bude doma. U svých rodičů, kteří jí znají a vědí kdo je. Tohle je totiž k zbláznění. 
Už od včerejška věděla, jak se dostat domů. Sice to chtěla ještě několika výpočty ověřit, ale teď se přesvědčila, že čím dřív bude zpět, tím lépe. Ani o tom nikomu neřekla, nechtěla jim dávat zbytečné naděje.
Vstala od počítače, vzala si do ruky krabici a pak ten přístroj. Znovu zaváhala, jestli to má udělat. Pak se v duchu okřikla. Musí to udělat.
Rozeběhla se směrem k řídící místnosti.
Proběhla kolem pokoje Jacka. Najednou se zastavila. Otočila se a podívala se na dveře vedoucí do onoho pokoje. Pak pohled sklopila ke krabici a fotce, která byla na vrchu. Té „její nejoblíbenější“ fotce.  Té, kde byla s jejími rodiči, té fotce, kterou měla neustále u sebe…. Pak ji vzala a otevřela ony dveře….

„Zdravím Silere.“ zaznělo Silerovi za hlavou.
„Zdravím Evelyn.“ ani nezvedl oči od počítače.
„Potřebuji, abyste mě nechal zapojit tohle zařízení do ovládacího počítače a pak zadal tuhle adresu.“ a hodila před něj 7 symbolů načmáraných na kusu zmačkaného papíru.
Siler se podíval na ten kus papíru, pak se otočil na Evelyn. V rukou držela zvláštní přístroj, který měla očividně v úmyslu zapojit do ovládacího počítače.
„Co je to za přístroj?“ zeptal se.
„Jen taková maličkost, co jsem si vyrobila ve volném čase.“ řekla.
„Ví o tom generál?“
„Ne.“
„Poté ti ale nemohu vyhovět a musím mu to okamžitě nahlásit.“ a zvedl se ze židle.
„Myslela jsem si to.“ řekla na to Eve a položila ten teď už těžký přístroj na zem. Poté sáhla pod bundu a vytáhla zat'nik'atel.
„Eee…. Co to děláš?“ řekl vystrašeně Siler. Ještě nikdy na něj nikdo nemířil. Měl strach.
„Bude to tak lepší. Pokud mi nechceš pomoci, budu to muset udělat sama.“
Zmáčkla zat'nik'atel a vystřelila. Siler se sklácel k zemi.
„Promiň Silere.“ překročila Silera a mířila si to k ovládacímu počítači.
„Nejdřív zavřít dveře….“ řekla si pro sebe a začala něco zadávat do počítače. Sice jí to chvilku trvalo, protože dostat se do tak chráněného počítače není snadné, ale přece jen v budoucnu se také bude podílet na tom, jak co nejlépe ochránit počítačový systém SGC před vetřelci zvenku.
„Hotovo“ a všechny dveře se začaly zavírat.
Poté přistoupila k tomu přístroji a začala ho zakomponovávat do ovládacího počítače. Musí si pospíšit, protože už jistě přišli na to, že je něco v nepořádku, když se zavřely dveře.

Komplexem se začal ozývat alarm.
Sam se rozeběhla do řídící místnosti, stejně tak jako všichni ostatní. Doběhla k titanovým, zavřeným dveřím, u kterých stál Jack, Teal´c a poté uviděla i Daniela.
„Co se děje?!“
„Nejspíš zkrátili otevírací dobu Carterová.“ řekl jí na to hned Jack.
„Víme co se děje?“ zkusila to znovu Sam. Musela ustoupit, protože ostatní vojáci se snažili dostat dovnitř pomocí laseru.
„Vojíni v monitorovací místnosti říkali, že viděli Evelyn, jak vystřelila na Silera, poté zavřela dveře a odpojila všechny kamery.“ odpověděl pohotově Daniel.
„Pořád myslíte, že ví, co dělá?“ rýpl si ironicky Jack do Sam.
„Vystřelila?“ nevšímala si ho Sam.
„Jen zat'nik'atelem.“ řekl Daniel.

„No tak.“ řekla si sama pro sebe nervózně Evelyn.
Už tam seděla 20 minut a pořád se jí nedařilo ten přístroj skrz počítač dostat do chodu a neustále slyšela, jak se sem snaží přes dveře dostat ostatní.
„Dělej, dělej.“ úplně pohledem hypnotizovala obrazovku počítače a rychle mačkala tlačítka na klávesnice.
ERROR
Neustále tam jen blikalo ERROR.
„Kruci.“ zaklela.
Najednou se už 23 minut blikající okénko s ERROR změnilo na blikající okénko OK.
„Jo!“ vykřikla.
Odběhla k přístroji, sedla si k němu a začala na něm namačkávat časový spínač.
Poté se rychle otočila a zase do jiného počítače začala zadávat souřadnice jejich „β-b základny“, která se nachází na planetě P8X-986. Na planetě, kam se oni podívají až za 4 roky.
Vytvořila se stabilní červí díra.
„Evelyn?“ začal se probouzet Siler.
„Au, moje hlava. Co se stalo?“
„Střelila jsem tě.“ neměla teď Evelyn čas na nějaké vysvětlování, musela se okamžitě dostat na druhou stranu, dřív, než se zapne časový spínač.
„Cože? Proč?“ nechápal Siler.
„Ty jsi jim zavřela dveře?“ teď si toho všiml.
Vykročil, aby ty dveře zase otevřel.
„Už ani krok Silere.“ namířila na něj opět zat'nik'atelem. Sehnula se a zvedla krabici s jejími věcmi.
„Pokud mě znovu střelíš, pak mě zabiješ a jestli si opravdu ten, za koho se vydáváš, pak mě nestřelíš.“ řekl s obavou v hlase Siler.
Evelyn na tohle neměla čas. Musela pryč, musela zpátky!
Vystřelila.

„No tak chlapi, dělejte!“ Jack už nemohl být více nervózní.
„Děláme, co můžeme plukovníku O´neille.“
„V tom případě to ale nestačí!“ prohrábl si vlasy.
„Jacku, za chvíli už to bude.“ řekla mu Sam. Najednou se zarazila. Stejně jako on. A stejně jako Daniel. Řekla mu Jacku. Ona svému velícímu důstojníkovi řekla Jacku. Čekala, co udělá. Čekala, jak zareaguje, ale on se na ni jen díval a propaloval ji pohledem.
„Já vím Sam.“ odpověděl.

Siler se s výkřikem opět skácel k zemi. Evelyn viděla ten strach v jeho očích. Polkla. Bylo jí ho líto.
„Promiň Silere.“ přiklekla k němu. „Ale neboj,“ řekla mu, přesto že věděla, že on jí neslyší „pokud mezi zásahy ze zat'nik'atelu bude dostatečně dlouhá doba, nic se ti nestane. Budeš v pořádku, uvidíš.“
Poté se rychle zvedla, jakoby si až teď uvědomila, že musí okamžitě pryč. Podívala se na časový spínač na přístroji.
„Kruci.“ Má pár minut. Rozeběhla se k bráně.

„Pane! Hotovo!“
Jack prolezl skrz dostatečně velký otvor ve dveřích. Po něm  zbytek týmu.
„Rychle“ zakřičel na ně a namířil před sebe svou zbraň. Ostatní též.

Evelyn vběhla do místnosti s bránou. Osvítila jí klidně se vlnící hladina červí díry. Vběhla na rampu.
„Stůj!“ slyšela za sebou hlas svého otce. Poté výstřel.
Vystřelil do vzduchu na důkaz svých slov.
Zavřela oči a pomalu se otočila.
„Tati…“ začala zoufale.
„E-e. Tak takhle mi neříkej, když nám postřelíš Silera, zablokuješ nám přístup k bráně a teď utíkáš.“
Evelyn znovu polkla. Nemá čas to vysvětlovat, jen se musí dostat k bráně. Když se tam dostane, stejně si tady na ní nikdo nebude pamatovat.
„Evelyn, prosím,“ začala Sam „co se děje? Co to děláš?“
„Musím jít mami a slibuji, že vám to vysvětlím. Když mě teď necháte projít, tak vám to za 18 let vysvětlím.“
Najednou ten přístroj co Eve zapojila do obvodu a počítače začal hlasitě pískat.
„Evelyn!“ snažil se Daniel překřičet ten přístroj „Co to kruci je?!“
„Zajistí to, že vše bude tak, jak to má být! Danieli, slíbila jsem ti, že to dám všechno do pořádku, tak mi teď věřte a nechte mě jít!“
„Co?“ snažil se zoufale Jack o vysvětlení.
„Až se ten přístroj spustí, nebudete si na mě pamatovat!“ křičela.
Sam se rozšířili oči.
Jack na ní stále mířil. „nebudete si na mě pamatovat“ vířilo mu v hlavě.
Sam zvedla ruku a položila jí na ruce Jackovi. Ten se na ní tázavě podíval.
„Je to jediná možnost Jacku.“ řekla mu. Jack si všiml, jak se jí třásl hlas.
Sklopil zbraň a díval se na Evelyn.
„Za dva roky na viděnou!“ usmála se na ně.
Rozeběhla se a skočila do brány. Brána se okamžitě zavřela a najednou se od toho pískajícího přístroje rozšířila vlna bílého, oslňujícího světla.
„Nebudeme si na ni pamatovat?“ zeptal se ještě Jack Sam a významně se na ni podíval. Tím samým pohledem, kterým se na ni díval tehdy, když uvízla za tím silovým polem, když ty návleky od Tok´rů přestaly fungovat. Ten pohled mluvil za něj.
„Nejspíš ne.“ ještě mu stihla odpovědět Sam a podívala se na něj stejně jako tehdy.
Poté je bílé světlo úplně pohltilo.

 

 

Daniel se Sam procházeli chodbami SGC a zaujatě si povídali o artefaktu z planety P56-897.
Daniel byl do toho tak zabraný, že si ani nevšiml Jacka, který se objevil za rohem.
„Danieli!“
„Ááá, promiň Jacku. Jen jsem Sam vyprávěl o tom úžasném objevu, co učinila SG-5 na planetě P56-….“
„Jo, jo, jo…. Další úžasný kus šutru. Četl jsem hlášení, prosím ušetři mě.“
„Jacku, kdy si konečně uvědomíš, že právě kvůli těmhle šutrům, máme ty vědomosti, díky kterým vyhráváme na goa´uldy!“
„Asi nikdy Danny“ usmál se na něj Jack.
Daniel zakroutil hlavou. Ještě, že byl na tohle už zvyklý.
„Musím jít ještě za Hamondem. Užij si to na rybách Jacku.“
Jack jen pokýval hlavou.
„Jedete do srubu, pane?“ pokračovala Sam v cestě teď už s Jackem.
„Jo Carterová. Máme dovolenou víte, což znamená žádná práce, jen pohoda a klídek u toho nejhezčího jezera se spousty ryb.“
Sam se usmála. Dávno všichni věděli, že žádné ryby tam nejsou.
„Tak mě napadá Carterová…“
„Pane, vy víte, že řeknu ne, tak proč se mě na to pořád ptáte?“
„A proč vy pořád odpovídáte ne?“
„Mám spoustu práce pane. Omlouvám se.“
„Ne, ne. Neomlouvejte se, jestli je pro vás zábava skládat reaktor a to všechno okolo.“
„Ano, je pane.“
„Potom si to užijte majore.“
„Díky plukovníku. Stejně tak jako vy.“
„A majore?“
„Ano pane?“
„Třeba někdy změníte názor.“ usmál se na ni.
„Třeba pane.“ usmála se na něj také.
Rozešli se každý svým směrem. Jen kdyby věděli, jak jsou blízko pravdě… jen kdyby tušili, že něco málo za rok Sam názor změní, a díky tomu poté vznikne něco, co jim navždy změní život.

 

 

Jack se oblékl a sbalil si několik věcí ze svého pokoje na základně.
Potřeboval dovolenou.
Bral si tašku z postele, když v tom se nad něčím zarazil.
Tohle určitě nebylo jeho.
Odložil tašku a přistoupil ke svému nočnímu stolku. Zadíval se na fotografii v rámečku. Zbláznil se snad? Vzal ji do rukou a opatrně, jakoby byla posvátná se na ní díval. Byl tam vyfocen on, jak objímá Carterovou a nějakou asi tak13tiletou dívku. Všichni se smáli a zářili štěstím. Ale on i Carterová vypadali jinak. Starší.
Nevěděl, co si má myslet. Nevěděl, kde se ta fotka vzala u něho na stole, natož kdo je ta hnědooká blondýnka na fotce s nimi.
Chtěl s tím zajít za Carterovou, ale poté si to rozmyslel. Bude lepší, když to nechá být.
Nevěděl proč, ale měl pocit, že se časem dozví, co ta fotka má za význam a kdo mu ji tam dal.

Konec