Titul: Následky
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: HC/chybějící scéna
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG 13
Délka: Krátké
Časová osa: Pokračování 1x18 Solitudes
Stav: Kompletní
Synopse: Události následující záchraně Jacka a Sam.

______________________________________________________________

Znovu ji probudil až zvuk vrtulníku. Zamžourala nad sebe a pálili jí oči. Chtěla si dát ruku před obličej, ale nemohla ji zvednout.
„Sam, ležte v klidu. Za deset minut budeme na McMurdo.“ Danielův hlas k ní doléhal z bezprostřední vzdálenosti. Chtěla ho vidět, ale neodvážila se otevřít oči dokud nebyla v příšeří vnitřku vrtulníku.
„Leťte.“ Přikázal Hammond a obrovský vojenský vrtulník se zvednul ze zamrzlé planiny.
Sam konečně pootevřela oči.
„Ahoj, Sam.“ Usmál se na ní Daniel. „Doktore, probrala se.“
„To je dobře, Jacksone.“ Odbyl ho doktor Werner. A dále jen mluvil do vysílačky. „Neměli jsme ještě možnost zjistit úplný rozsah škod. Prozatímní diagnózu jsme stanovili na frakturu minimálně tří žeber, pravé nohy, silné podchlazení, omrzliny a dehydrataci. Selhává samostatná ventilace plic, než doletíme na McMurdo, budeme inkubovat.“
Sam jen zamrkala a chvíli zvažovala o kom to mluví? Co se děje?
„Bereme na vědomí. Základna bude připravena na přijetí. Kapitán Carterová?“
„Celkové vyčerpání, prochlazení. Neobjevili jsme při prvním vyšetření žádná velká zranění.“
„Díky Wernere. Už vás vidíme na radaru.“
Werner položil vysílačku a otočil se na kolegu po pravici. „Jdeme na to. Bez ventilace už dlouho nevydrží.“
Mluvili o ní a pak zase stočili hovor jinam. Měla pocit, že něco musí vědět, ale nemohla si na nic vzpomenout. Tápala ve své paměti a jako by šla pustou planinou. Zavřela oči a pocítila Danielův dotyk na tváři.
„Budete v pořádku, Sam.“ Bylo jediné co slyšela, než znovu usnula.

Janet Fraiseorová znovu kontrolovala všechno potřebné vybavení. Nesměla na nic zapomenout. Jakékoli zdržení by mohlo znamenat smrt pacienta. A proto těkala očima po místnosti naplněné přístroji a v hlavě si pomyslně odškrtávala seznam. Když skončila, chtěla začít ještě jednou, ale přerušil ji hluk přistávajícího vrtulníku. Rychle přes sebe hodila freesovou bundu a utíkala na přistávací rampu. Cestou se připojila k několika dalším zdravotníkům.
Vrtulník klesal pomalu a když konečně dosedl, okamžitě se rozletěli jeho dveře. Ven vyskočil Warner s jeho pomocníky a s vojáky. V mžiku vytáhli nosítka a hnali se s Fraiserovou na sál.
„Při intubaci zkolaboval. Dokončili jsme to a začali s oživováním. Trvalo pět minut než naskočil, ale je velice kolísavý. Tlak se drží na 70/55. Puls nepravidelný. Samostatné dýchání nemožné.“
Janet si vše zapamatovala a dál sama rozhodovala o osudu pacienta. Warner se otočil a nechal vše na ni. On sám se vrátil k Sam. Odvezli ji na vedlejší ošetřovnu než Jacka. Daniel stál po jejím boku a Teal´c u dveří.
Sam byla při vědomí. Probrala se v okamžiku, kdy jeden z monitorů ve vrtulníku začal příšerně ječet a značil konec. Rychle našla zdroj toho příšerného zvuku a vyděšené tváře Daniela a Teal´ca.
Werner tiše vplul do místnosti a vzal do rukou fonendoskop. Sestra, která mu měla asistovat a Daniel v tichosti vymotali Sam z několika přikrývek do kterých ji zabalili dole v jeskyni. A sestra samotná ji nakonec vyvlékla i ze svršků, které ji chránili celou tu dobu tam dole před zmrznutím. Překryla ji zahřátou přikrývkou, zatímco Daniel sáhnul po teplých váčcích gelu. Některé dal sestře a do ostatních zabalil Sam nohy.
Za malou chvilečku se cítila mnohem příjemněji. Tělem se jí rozlívalo teplo a promrzlé svaly začínali tepat, jak přiházeli k sobě.
„Jak se cítíte kapitáne?“ Warner k ní přistoupil a začal ji prohlížet.
„Unavená.“ Odpověděla Sam po pravdě. „Zkřehlá.“
„Jak se vám dýchá?“
Sam se dívala přes skleněnou stěnu do vedlejší místnosti a mlčela.
„Kapitáne?“ Warner se na ní podíval a pak na směr jejího nepřítomného pohledu.
Ve vedlejším sále pobíhali doktoři a sestry okolo Janet a jejího pacienta. Od úst jim šel kouř.
„Musí tam udržovat velice nízké teploty. Dokud je plukovník podchlazený, má minimální ztráty krve a rychlý přechod na teplo by byl pro jeho tělo příliš velký šok.“
„Zkoušela jsem co jsem mohla.“ Vydechla Sam a oči se jí zalili.
„My víme, Sam.“ Zašeptal Daniel a uchopil ji za ruku. „Teď dělají co můžou oni. Ty teď musíš odpočívat a dát dohromady sama sebe.“
Jen přikývla a podrobila se všem doktorovým otázkám, vyšetřením a nařízením.

„Sam?“
Otevřela oči a viděla Janet.
„Warner říkal, že se mu dobře léčíš.“
„Neptej se mě jak se cítím, prosím.“ Sam se otočila na bok se kamarádce, která seděla vedle ní.
„A co cítíš špatně, že o tom nechceš mluvit?“ Janet otázku přetočila a položila jinak.
„Janet,“ Sam se nadechla. Odmlouvání měla marné. „On-“
„Bude v pořádku.“
„Umíral a já nemohla nic dělat.“
„Jak by jsi mohla?“
„Měli jsme vše potřebné. Bránu, panel.“
„Ale adresa domů nefungovala.“ Tišila ji Janet.
„Měla jsem zkusit jinou adresu.“ Vyčítala si Sam.
„A kam by jste šli? Sam, tohle si nemůžeš vyčítat.“
Sam zavřela oči jen na chvilinku a okamžitě si vybavila okamžik v ledové jeskyni. Jack umíral a prosil jí, aby zachránila sama sebe. Nikdy nezapomene, jak poprvé a snad i naposledy slyšela Jacka O´Neilla tak naléhavě prosit. Plukovník, od kterého by nikdy to slovo neočekávala v jiné formě, než ironické, ji vyděsil. Velice to na ni zapůsobilo a zbořilo některé zdi, které měla mezi sebou a jím. Odkryl před ní velkou část svého charakteru a ona si toho velice cenila. Možná až natolik, že i něco pocítila. Muž, který se dokáže obětovat i pro skoro cizí ženu.
„Jak je na tom?“
„Zvládnul dost složitou operaci a i přes to, že není ještě stabilizován, dělá pokroky. Chce žít, Sam.“
„A jeho noha? Nejsem si jistá, jestli jsem mu ještě víc neublížila.“
Janet pomohla Sam dosedu a podala jí hrnek s horkým čajem.
„Museli jsme ji otevřít a dokončit co jsi začala, ale odvedla jsi velice dobrou práci.“ Než Sam znovu otevřela pusu, Janet odpověděla i na další otázku.
„Má omrzliny na končetinách a pravé líci. Jsou třetího stupně. Na dalších místech jeho těla jsou omrzliny druhého stupně. Organizmus je podchlazený a značně zesláblý“
„Pořád si budu vyčítat, že jsem mohla udělat víc.“
„To je součástí tebe Sam, vždy budeš sebekritická, ale nezapomeň, že přežil zvláště kvůli tobě.“
„Přežil…“ Zopakovala Sam a otočila se ke sklu, za kterým byl plukovník. Neměla co víc k tomu dodat. Měla svíravý pocit. Přes všechnu její snahu Jacka zachránit, ho nyní viděla jak musí sám bojovat o život. A ona sama musela sedět a jen se dívat. Její tělo se teprve vzpamatovávalo.


Sam poslouchala vichřici, která se opírala do budovy stanice. Nikde nikdo nebyl. Janet si šla na chvíli zdřímnout a Werner zapisoval cosi do papírů. Sam sklouzla nohama za zem a nazula se do teplých bačkor. Okolo sebe omotala svojí přikrývku a udělal krok směrem k oknu.
Velice nejistý krok.
Chvíli rozmýšlela, jestli jít dál, ale nakonec jí to nedalo. Potichu se vydala do části stanice, kde byla ošetřovna. Warner zvedl hlavu od papírů, když šla okolo něj, ale nesnažil se jí zastavit. Řekl jen „Dobrý večer, kapitáne.“ A usmál se na ní. Janet ho už dávno varovala, že až se bude Sam cítit lépe, udrželi by jí v posteli jen řemeny. A taky že se vydá za plukovníkem.
Sam Warnerovi jen přikývla na pozdrav a vklouzla na ošetřovnu.
Mlčela a nic neříkala. Jen skousla dolní ret a cítila, jak se jí sevřelo srdce.
Viděla plukovníka vyčerpaného a umírajícího tam dole v jeskyni, ale tady jí pohled na něj přišel ještě hrůznější. Jeho tělo bylo úplně bezvadné. Okolo blikalo spousta přístrojů a z jeho těla vycházelo tolik trubiček a hadiček, že se ani neodvažovala je počítat. Ležel mírně na boku a hlavu měl otočenou na levou tvář. Na pravé tváři se mu leskla mast překrývající temně fialovou podlitinu a jeho výraz byl absolutně prázdný.
Sam přešla až k němu a trochu rozpačitě se dotkla jeho ruky. Byla studená a Sam si vzpomněla jak viděla doktory, kterým šla pára od úst. Nadechla se a vydechla. Přeci ho nenechali v takové zimě? Z jejích úst nevyšlo nic. Žádný obláček. Znamenalo to tedy, že pomalu přidávali na teplotě. Přistrčila si k Jackovi židli a po zbytek noci tam jen tak seděla. Jeho ruku držela ve své a nevědomky ji třela, jako by chtěla Jacka zahřát.
---
Janet Fraiserová šla po chodbě a kontrolovala záznamy vložené do desek, které nesla v ruce. Trošku se usmívala a svůj pocit evidentně přenášela i na svojí přítelkyni, která se loudala o krok za ní.
„Sam, vypadá to docela dobře.“
„Já vím, stavila jsem se za ním včera ráno. Je skvělé ho takhle vidět.“
Janet přikývla.
„Jde to rychleji než jsem myslela. K nelibosti sester se vrací některé jeho povahové vlastnosti.“
Zastavili se před dveřmi do pokoje číslo 47. Sam se na Janet zářivě usmála a zaklepala.
---
O třicet dní dříve
V tichosti a šeru se přes chodbu, z jednoho pokoje do druhého přehnal pár měkoučkých a teplých bačkor. Nikdo nemohl ani zaslechnout vrznutí dveří.
Sam se posadila na židli vedle postele svého CO a rozpačitě si promnula prsty. Podívala se na něj a pak zase na svoje kolena. Sedávala tu teď často a čekala. Janet jí prozradila, že plukovník by se měl brzy probudit a tak čekala. Vlastě ani moc nepřemýšlela proč tu sedí a čeká, ale rozhodně jí to dělalo lépe, než být sama zavřená se svém pokoji.
Dveře se znovu otevřeli a dovnitř strčila hlavu jedna ze sester. Sam se zatvářila provinile a sestra se usmála.
„Deset minut.“ A zase odešla.
„Slyšíte pane? Máte deset minut na to, aby jste se probudil.“ Obrátila se zpět na Jacka.
Co vlastně čekala? Že to za těch deset minut skutečně zvládne? Kdepak. Po té krátké chvíli, kdy tam Sam seděla a poklepávala nohama na podlaze, ji sestra skutečně vyhodila a dohlédla na to, aby šla zpět do své postele. Šeřilo se a Sam sáhla po ovládání televize na pokoji. Mezi kanály si vybrala sci-fi chanel. Zrovna začínal pořad Battlestar Galactica a jí moc bavilo sledovat technické nesmysli.
Z pobavení nad snahou lidiček v seriálu přežít, ji vytrhl hluk na chodbě. Rozhlučel se tam zvonek a křičel tak dlouho, dokud ho jedna ze sester nevypnula. Pak slyšela rozčílené hlasy. Vzpřímila se na posteli, ztlumila televizi a čekala. Bylo jednoznačné, že ty zvuky přicházejí z plukovníkova pokoje. Celá napjatá teď seděla a čekala. Věděla, že když tam vběhne, tak se bude všem motat pod nohama.
Klika se pohnula a Janet vtrhla dovnitř.
„Sam, pojď se mnou!“ Přikázala.
Sam vyskočila na nohy a hnula se ke dveřím. Nevěděla, co si z Janetina výrazu přečíst. Jen za ní šla.
„Plukovník se probral.“ Zkrátila Janet celou událost cestou. „Je vystrašený. Jedná agresivně. To není pro něj dobrý, Sam. Nechceme do něho ládovat sedativa, jeho organizmus je ještě pořád oslabený, ale musíme zabránit tomu, aby si sám neublížil a nevytrhal si infuze a intubaci.“ Janet se zarazila před dveřmi do pokoje. Sam do ní málem narazila. „Já si myslím, že je vyděšený, co je s tebou a nevěří nám, že jsi v pořádku. Chci abys k němu promluvila.“
Sam nestíhala Janet odpovídat. Jen přikývla a vešla za Janet do pokoje.
První moment byl pro Sam těžký. Nad plukovníkem se skláněli dva sanitáři, kteří ho drželi za ruce a doktor, který k němu promlouval. Sam se mezi nimi protlačila a naklonila se nad plukovníka. Aniž by si to pořádně uvědomila, rukou mu stiskla rameno.
„Plukovníku? Slyšíte mě?“
Reakce přišla okamžitě. Přestal těkat rozšířenýma tmavýma očima po místnosti a zaměřil se na ní.
„Jsme oba v nemocnici. Léčíme se tu.“
Svraštil obočí. A ještě pozorněji si ji prohlédl. Zkusil něco říci, ale díky přístrojům v jeho hrdle a ústech se nemohl na více než podivný zvuk.
„Jsme v pořádku. A vy budete také, ale nesmíte se tu s námi prát.“ Usmála se a ohlédla na Janet. Ta dala pokyn ostatním v místnosti aby odešli a mezitím, co se Sam chystala dovykládat plukovníkovi celý jejich příběh, opatrně kontrolovala všechny přístroje.
Jack poslouchal. A cítil únavu. Jeho mozek nebyl moc schopen přemýšlet a dávat si do souvislostí, co mu Sam povídala. Asi to bude muset vykládat ještě jednou. Zavírali se mu oči, ale věděl, že jen usíná. A Samin hlas ho uspával. Na to by si mohl zvyknout. Bylo poslední, co ho napadlo.
---
„Jo?“
Na tohle pozvání Sam vzala za kliku a vstoupila.
„Dobré poledne.“ Pozdravila a hned sahala do batohu. „Nesu komix“
„Super.“ Jack se natáhl po nabízeném magazínu a strčil si ho pod polštář.
„Tak jak je?“ Zeptala se Sam a obešla postel. Odolala pokušení polechtat ho po obnaženém chodidle nohy zavěšené vysoko nad úrovní lůžka.
„Jako vždy.“ Tvářil se hrdinně, ale v zápětí změnil výraz na ukřivděný. „Bolí to.“
„Janet říkala, že vám dneska vyndají ty kovové výstuže.“
„Jo, na to se těším snad nejvíc.“
„A za 14dní budete moc jít domů.“
„To taky říkala. Já tady za tak dlouhou dobu zblbnu.“ Zaskučel. Sam ho ignorovala a posadila se na židli vedle něj.
„Danielovi se stýská.“ Začala jiné téma a pak si uvědomila, co právě řekla. Jack na ní podivně koukal a ona se musela začít smát. „Dobře, řekněme, že se těší až se vrátíte na základnu. A Teal´c vám přeje rychlé uzdravení. Přidali se k SG 7 a teď jsou na planetě P3X 1701. Je tam nějaká kultura, která jako by vypadala podobně našim Apačům.“
„Doufám, že nepřivedou na základnu nějakého Winetoua.“ Povzdechl si. Jeho kamarádi se baví kdesi na cizí planetě a on tu bude ležet a nudit se.
„Carterová, já, chtěl jsem se zeptat.“ Začal jiné téma. Asi tu opravdu ležel a nudil se příliš dlouho a přemýšlel.
„Samozřejmě.“
„Když jste… vylezla nahoru nad jeskyni.“ Schválně neřekl odešla oděně. „Proč jste se vrátila? Mohla jste zkusit jít dál.“
„Ale vy jste mi dal rozkaz vylézt nahoru. Né, se courat po okolí.“
„Měla jste se zachránit a jít hledat pomoc!“ Rozčilovalo ho, že si jeho rozkazy vykládá jak chce.
„Pane, řekněme, že jsem to vzdala. Pochopte, vylezla jsem nahoru a okolo byl jen sníh a pusté planiny. Kam jsem měla jít hledat pomoc?“
Jack zmlknul a sledoval svoje koleno.
„Největší šancí byla brána. Vrátila jsem se.“ Odmlčela se a počkala až na sebe upoutá jeho pozornost. „Nechtěla jsem vás nechat samotného.“ Schválně vynechala slovo ´zemřít´.
„Věděl jsem, že jste tam… Nějak jsem cítil, že tam se mnou někdo je. Šeptal mi. A nějak jsem poznal vás.“
„Vím, oslovil jste mě jménem.“
„Víc se nepamatuji.“
„Nebylo nic víc.“ Ukončila Sam tento rozhovor.
„Vracíte se na základnu?“
„Ano. Na mise mě Hammond ještě nepustil, ale mám hodně práce v laboratoři.“
„Co třeba?“
Podezřívavě se na něj podívala a on rychle reagoval.
„No tak, nad čím zrovna bádáte?“ Pobídnul jí a sám sobě přiznal. ´Sakra, nechci tu být zase celý večer sám a o tomhle dokážeš mluvit věčnost, budu poslouchat, přísahám!´
Sam povídala tak dlouho, dokud Jack neusnul. Pak se sebrala, pohledem se rozloučila a tiše za sebou zavřela dveře.

konec