Titul: Na tenkém ledu
Autor: Prinzeschen
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: 9.sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Jack vymýšlí pro získání Sam ďábelský plán – bohužel se mu trochu vymkne z ruky.

__________________________________________________________

Byl jeden z typických podzimních dnů. Obloha byla zatažená a ustavičně lilo. Proudy vody dopadaly na chodníky, nejprve se tříštily a poté zase slévaly do podob obrovských kaluží. Pokud jste nechtěli, aby vás postříkalo projíždějící auto, museli jste si dávat velký pozor a mnohokrát vmžiku uskočit
Jack O’ Neill stál už deset minut před restaurací. Neustále se díval na hodinky a nervózně poklepával nohou. Čekal na zvláštní návštěvu.
Amy byla jeho dávná přítelkyně. Poznali se už kdysi dávno u soudu, kde byl Jack jako svědek. Tenkrát šlo o šikanu v armádě. Byla o dost mladší než Jack – táhlo jí na 35 let. Amy byla kus ženské. Měla dobře tvarovanou postavu, příjemný úsměv a hlavně vyzařování, o kterém mnohé ženy mohou snít. Dokázala si muže podmanit jedním pohledem a druhým je srazit na kolena. Jack jejímu kouzlu nikdy nepodlehl, byl spíš na něžné a křehké víly. Zato Amy byla temperamentní samostatná žena jižanského vzhledu, která šla tvrdě za svou kariérou.
Jack se znovu nervózně podíval na hodinky, ale když vzhlédl, uviděl ji přicházet a ústa se mu rozšířila do širokého úsměvu. Měla na sobě kalhotový kostým, který ji obepínal a ještě více lichotil její postavě. Tmavě hnědé vlasy měla rozpuštěné. Nechala je spadnout na ramena a svůdně se vlnit kolem její tváře. Její typickou houpavou chůzí se k Jackovi blížila a ani ona se neubránila úsměvu.
„O‘ Neille,“řekla radostně a letmo ho políbila na tvář.
Jack cítil pohledy procházejících mužů, na které Amyina přítomnost zřejmě zapůsobila.
„Amy, rád tě vidím,“opětoval její nadšení a naznačil objetí. Přesto se snažil dotýkat se jí, co nejméně. „Půjdeme dovnitř, ne?“
Amy přikývla a vešli do malé restaurace, kterou Jack pro jejich setkání vybral. Patřila k jeho oblíbeným. Byla útulná, obsluha byla vstřícná a hlavně – našla se tu spousta místeček, kam se zašít. Neváhal a zamířil si to přímo ke stolu až v zadní části místnosti. Amy se podivila, ale nic nenamítala. Koneckonců došlo jí, že to, co chce Jack řešit, má asi osobnější charakter. Usadili se, objednali dvě kávy a dali se do řeči. Došlo na klasické otázky, jak se vede, co je nového a tak dále. Amy se zdálo, že Jack dlouho chodí kolem horké kaše a na otázky se jí ptá jen ze slušnosti. Nenechala tedy všechnu tíhu na něm a zeptala se ho rovnou.
„Jacku, tohle klábosení ale není důvod, proč jsme tady. Tak co potřebuješ?“
Jacka překvapila její přímost. Na druhou stranu si oddechl. První a nepříjemný krok je za ním. Vlastně se mohlo stát, že by se ani nezeptal. Připadal by si netaktní a bál se, aby si Amy nemyslela, že ji jen využívá. Mrzelo by ho to.
„Amy, já…budu ti vyprávět od začátku,“ začala Jack.
Amy ho bedlivě poslouchala, přikyvovala a občas se zeptala na nějakou nejasnost.
„…a to je vše,“skončil Jack své vyprávění, „půjdeš tedy do toho?“
Chtěla odpovědět, že si to musí rozmyslet. Jenže Jack se na ni díval takovým pohledem, že nemohla odmítnout. Usmála se tedy na něj a významně přikývla. Nešlo přehlédnout náhlé zajiskření v Jackových očích. Pak se s ním rozloučila a pro dnešek se rozešli.

Sam byla už dávno v práci. Čekala na ni spousta rozborů a nových výzkumů. Přesto se na práci nemohla soustředit. Myšlenky se jí neustále otáčely k Jackovi. Kde asi je? Nebo on tu snad nemá žádnou práci, ptala se sama pro sebe. Odpověď ale nenalezla a papírů na stole neubývalo. Hlasitě si povzdychla a upřela pozornost na práci. Každou chvíli ale měla co dělat, aby jí zase neutekla někam k němu…Věděla, že by neměla. Jenže nemohla si pomoct. Táhlo ji to k němu. Přímo cítila to vzájemné neutichající jiskření. Tolikrát by se mu ráda vrhla kolem krku nebo ho políbila. Jenže nemohla. Nešlo to. Bylo to proti předpisům. Stáli by sami proti všem. Jednodušší se zdálo vše tajit, dusit v sobě, nedávat to najevo. Chránila tím sebe, ale i jeho. Jejich práci, kterou potřebovali, a naplňovala je. Navíc – jak mohla tušit, že on k ní cítí to samé? Nikdy nedal nic najevo. Jistě, dorážel na ni. Jenže to mohlo být jen z přátelství nebo pro zábavu. Nemuselo v tom být nic hlubokého. Jaké by pak asi byly jejich vztahy v práci? Díval by se na ni jako na blázna. Možná by ji nechal přeřadit. V týmu by to skřípalo. Ne, zavrtěla razantně hlavou a utnula tím své čím dál bláznivější teorie. V tomhle případě bylo lepší držet vše pod pokličkou.
Jack dorazil do práce v dobré náladě. Těšilo ho, že viděl Amy po dlouhé době a že díky ní se věci možná dají do pohybu. Převlékl se a vydal se do své kanceláře. Dnes by ho neměla čekat žádná porada, vlastně by tu ani nemusel být. Potřeboval ale dodělat nějaké papírování. Nebavilo ho to, už mnohokrát se snažil tomuto úkonu vyhnout. Nepodařilo se mu to. Obvykle byl kvůli tomu dost mrzutý, nechtěl nikoho vědět, natož o něčem diskutovat. Dnešní den byl jiný. Myslel si, že mu nic nedokáže zkazit jeho náladu. Vesele kráčel po chodbě, usmíval se sám pro sebe a nevšímal si vyjevených pohledů ostatních. Všichni tu dobře znali, co se děje s plukovníkem O’Neillem, když mu na stole leží hromadící se papíry. Ještě než došel do kanceláře, narazil na Sam. Zamyšleně se dívala do nějakých desek, které nesla v ruce. Tvářila se vážně.
„Dobrej, Carterová,“pozdravil jí.
Neodpověděla mu, jen otočila list.
„Haló, Carterová! Jste tam,“nedalo mu to a zkusil to ještě jednou.
Tentokrát ji probral. Přesto se odpovědi nedočkal. Jen na něj kývla hlavou a nyní již se zavřenými deskami odkráčela pryč. Jack zůstal zaraženě stát. Co jí je, ptal se sám sebe a s pokrčením ramen si šel dál svou cestou.
Sam za sebou dveře kanceláře prudce zabouchla. Měla toho už dost! Od rána na Jacka musela myslet, odvádělo ji to od práce. V několika chvílích ji dokonce napadlo, že se mu něco stalo. Obvykle přece chodí do práce včas. Vždyť jí žije. Napadaly ji hororové scénáře, měla strach. A on se tu pak objeví s tím svým samolibým úsměvem na tváři, kterému by ve vteřině podlehla, vůbec netuší jak jí je a ještě si z ní utahuje. Práskla složkou o stůl. A kolik jí tu ještě čeká práce…Sakra! Posadila se za stůl, zkřížila ruce na prsou a zaklonila hlavu. Snažila se uvolnit krk a páteř. Slastně přivřela oči, cítila protažení a úlevu. Bývala by v tom jistě pokračovala, kdyby se neozvalo klepání na dveře.
„Vstupte,“řekla polohlasně, ale neobtěžovala se změnit svou polohu.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Jack. Pousmál se, když ji viděl, jak tam odpočívá v nepřirozené pozici se zavřenýma očima a nereaguje na jeho přítomnost. Ani ji nechtěl budit, ale nic jiného mu nezbylo. Taktně zakašlal.
Sam se okamžitě probrala, unavený mozek nastartoval na plné obrátky. Vmžiku stála.
„Pane,“oslovila ho a proklínala se, proč ji musel přistihnout zrovna v této situaci. Určitě ji teď zasype spoustou otázek.
„Máme se sejít v zasedačce. Jde o nějaké jednání,“oznámil jí Jack. K odchodu se neměl.
„Ano, pane,“řekla tedy a rychlými kroky se vydala ven. Jen se odtud rychle dostat pryč!
Jack zavřel dveře a vydal se za ní. I když šla rychle, netrvalo dlouho a dohnal ji. Šli teď bok po boku. Sam se na něj ani nepodívala, oči měla zabořené do špiček svých bot. Zřetelně slyšela, jak Jack zhluboka dýchá, protože sotva stačil její tempu. Na druhou stranu to v ní vyvolávalo zvláštní pocity. Dokonce snad rudla! Nadechla se a chvíli zadržela dech. Vždycky jí to pomohlo. Ne však dnes.
„Carterová, jak vám je? Není na vás hodně práce,“zeptal se starostlivě.
V ní to však vyvolalo nevoli.
„Ne, pane. Není nic, co bych nezvládla. Pokud nejste spokojen s mou prací, řekněte mi to narovinu a nechoďte kolem horké kaše s hloupými otázkami kolem mého stavu.“
Jacka překvapila její reakce. Nechtěl ji nic vyčítat. Ani ji naštvat. On měl vážně jen starost, jestli není přepracovaná! Dal by jí volno. Zasloužila by si ho. Vždyť ho neměla už dost měsíců, ne-li dokonce několik let. Chvíli nebyl schopný slova. Když se trochu vzpamatoval, stejně se zmohl jen na koktání.
„No…já jen…že jsem vás tam viděl v kanceláři a říkal jsem si…“
„Chápu, pane,“uťala rychle veškeré jeho snahy.
Znovu se podivil nad její náladou, nechápal co se s ní děje, ale jedno pochopil - nemá cenu se dnes o něco snažit. Všechno by mohl ještě víc zkazit. Po zbytek cesty raději mlčel.
Když došli do zasedačky a vyslechli si vše o připravovaném úkolu, Sam se omluvila a co nejrychleji opět zmizela ve své ulitě. V kanceláři se opřela o dveře a se zavřenýma očima se pomalu svezla dolů, až zůstala sedět na zemi. Je to tak těžké! Už nemohla dál odolávat. Mrzelo ni, jaká na něj byla, jak se chovala. Ale co jí zbývalo? Měla si ho připustit blíž k tělu? Nezvládla by to. Neudržela by v sobě všechny svoje city a touhy. Musela by ho obejmout nebo políbit. Jenže NEMŮŽE! Musí to už pochopit. Pomalu ji to ničí. Dříve to bylo mnohem jednodušší. Stačilo jí to, že ho vidí, že s ním může trávit každý den několik hodin v práci. Myslela si, že ji to časem omrzí. Jenže všechno dopadlo jinak. Sílilo to v ní a každým dnem chtěla víc. Člověk prý s věkem moudří. Jí přišlo, že hloupne. Nechala se ulovit sítěmi lásky a citů na úkor zdravého rozumu. Dnes to v ní vřelo a snad by vše vybublalo na povrch, kdyby se včas neovládla a nezmizela v kanceláři. Seděla stále na podlaze, myšlenky jí vířily v hlavě a ona se snažila je zahnat. Zavřela oči a po chvíli usnula.
Jack přemýšlel, co se to děje. Sam je dnes nějaká jiná. Najednou už mu nepřišel jeho plán tak dobrý. Co když ona k němu nic necítí? Co když všechno co dělá, vyjde nazmar? Dokáže se pak ještě vzchopit a jít dál? Teď má ještě naději, je tu spousta nezodpovězených otázek, ke kterým se může upnout. Ale poté – bude si jistý. Buď tím, že ho chce nebo nechce. Hlasitě vzdychl a rozhodl se jít za ní. Musí to zkusit.
Opatrně otevíral dveře, ale nešlo to. Musela je něčím zahradit! Byl šokovaný, nechtěl se však vzdát. Tlačil dál, až mohl otvorem mezi rámem a dveřmi prostrčit hlavu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že překážkou byla samotná Sam. Už neseděla, ale ležela a celou vahou svého těla bránila otevření dveří. Jack opatrně zvětšil mezeru ještě o pár čísel a protáhl se k ní. Dveře zavřel, sednul si do Saminy židle a pozoroval ji. Když spí, je tak krásná, pomyslel si. Vypadala opravdu jako malý a křehký andílek. Najednou sebou několikrát škubla a zasténala. Jack se lekl, co se děje. Okamžitě vstal a vyděšeně se na ni díval. Když se však jen trošku pootočila a dál klidně oddychovala, došlo mu, že se jí jen něco zlého zdálo. Znovu se posadil. Dovedl by ji takhle pozorovat hodiny.
Asi po čtvrt hodině se zvedl a přistoupil k ní. Už nedokázal odolat. Strašně ho to k ní táhlo. Jen se jí jednou dotkne…Pohladí ji po vlasech nebo po tváři. Přivoní si k vůni její kůže. Nebo ji jemně políbí na ústa. Jen musí něco udělat! Opatrně si kleknul vedle ní a přemýšlel co dělat. V jednu chvíli ho dokonce i napadlo, že je naprostý šílenec. Měl by vstát a zmizet! Jenže to nešlo. Naklonil se k ní a svými rty se lehce dotknul její tváře. Vdechl při tom její svěží vůni. Měl co dělat, aby se vůbec od ní odlepil. Donutilo ho k tomu až to, když si všiml, že otvírá oči.
Sam se probudila a než jí došlo, co se děje, zhluboka zívla a protáhla se. Pak uviděla Jacka, který seděl po jejím boku.
„Pane,“zpanikařila a snažila se vstát.
„Jen klid, Sam. Lež,“ neubránil se Jack přílivu svých citů a rukou zatlačil do jejího těla, které poddajně ulehlo.
Co to řekl? Jak ji to oslovil? Sam? Lež? Zmateně se rozhlížela, nechápala, co se to děje! Chtěla se ho zeptat na vysvětlení, ale nestihla to. Než se nadechla k vyslovení své otázky, byl pryč. Nechal ji tam se svými myšlenkami a domněnkami.
Ještě týž den večer museli odejít na misi. Volali je Tokrové. Nepředpokládalo se, že mise potrvá dlouho. Potřebovali se vyspat, protože nebyla poslední, která je čekala v tomhle týdnu. Sam celou dobu musela myslet na to, co se stalo. Chtěl jí Jack něco naznačit? Nebo to byla čirá náhoda? Bylo to tolik matoucí. A ona už to nemohla vydržet. Musí se ho prostě zeptat, co to mělo znamenat. Třeba se konečně dozví, jak na tom je. Jestli má doufat nebo ne. Bude mít jasno a bude se jí dýchat lépe. Byla pevně rozhodnutá to udělat.
Jack vůbec netušil, co se Sam honí hlavou. Nenapadlo ho, že by pro ni ta věc měla nějakou váhu. Navíc se teď musel soustředit na problém, který měli Tokrové. Podle nich se objevil nový vůdce Goaldů a snažil se zotročit další národy ve vzdálených galaxiích. Jack navrhl, aby Tokrové nejprve nasadili zvěda, informovali Zemi o situaci a teprve poté oba národy společně zasáhli. Velitel Tokrů po sáhodlouhém rozhovoru souhlasil a jejich mise byla ukončena. Jackovi spadl kámen ze srdce. Nebyl typ na vyjednávání, a přesto tahle nepříjemná povinnost vždycky zůstala na něm. Prý proto, že je velitel, tak ať to zařídí. Kromě papírování to byla další věc, která ho dokázala zvednout ze židle. A dneska, když byl už totálně vyřízený a potřeboval si odpočinout, se mu to hodilo ještě míň.
Celý tým prošel zpátky branou, podali krátké hlášení generálu Hammondovi a mohli jít každý svou cestou. V Sam to vřelo. Čekala na vhodný okamžik, až Jack půjde někde sám a ona ho bude moci odchytnout. Převlékla se rychlostí blesku a nedočkavě vyčkávala. Chtěla to zvládnout už dneska. Jenže Jack nikde. Nervózně se dívala na hodinky, zdálo se jí, že minuty si daly závod, která bude rychlejší. Nakonec to vzdala. Vždyť zítra je taky den! Unaveně vyšla z kanceláře, sjela výtahem do garáží a šla ke svému autu. Všimla si, že Jackovo auto tam stále stojí. Pokrčila rameny a přece jen vesele nasedla do auta. Nějak zvláštně se těšila na zítřek. Nastartovala a vyjela z garáží.
Venku už byla tma a dost pršelo. Sam se těšila do teplé postele. V tomhle by mě nikdo ven nevyhnal, pomyslela si a musela se zasmát. Už od mládí na ni tohle počasí působilo zle a vždy na podzim a v zimě se z ní stával nejlínější člověk, jakého znala. Cesta ubíhala celkem rychle, za chvíli už byla doma. Práskla dveřmi, odemkla si, v kuchyni si nalila džus a namířila si to přímo do postele. Usínala s myšlenkou, že zítra se jí změní život…
Ráno před komplexem SGC si uvědomila, jak bolestnou měla pravdu. Jako obvykle jela do práce, když vtom uviděla Jackovo auto. Srdce ji téměř poskočilo. Zaradovala se. Jenže její radost nevydržela dlouho. Jack totiž nebyl sám. Vedle něj stála pohledná třicátnice a vyzývavě se na něj smála. Jack se také tvářil mile a dokonce jí políbil na tvář. Sam už to nemohla dále pozorovat. Ještě pevněji stiskla volant a upřeně se dívala před sebe. Tak to tedy nic neznamenalo! Byl to jen další z jeho přihlouplých žertíků. A ona mu tentokrát naletěla jako nikdy předtím. Zčernalo jí před očima. Když zastavila na parkovišti, ještě notnou chvíli zůstala nehybně sedět a snažila se zatlačit slzy, které se jí tlačily do očí. Co to s ní je? To ji to opravdu tak sebralo? Ale ona přece nikdy nebyla ta naivka, která by si myslela, že na ni bude čekat až do konce života. S tímhle musela počítat! Jenže s tím nepočítala…Po pár minutách se přeci jen zvedla. Dveře auta prudce zabouchla a na Jackův pozdrav reagovala jen nenávistným pohledem. Pak odešla pryč.
Jack se domluvil s Amy, že dnes by mohla jet s ním. Věděl, že v tu samou hodinu jezdí do práce Sam a určitě je uvidí. Byl to první krok jeho plánu, jak Sam postrčit. Jenže místo tolik očekávané reakce, kdy se mu sama vrhne do náruče a vyzná mu lásku, se dočkal něčeho jiného. Její pohled ho naprosto usadil. Nedokázal si to vysvětlit. Vyspala se snad špatně? Nebo má opravdu problémy v práci? Ani na okamžik ho nenapadlo, že právě touto scénou se mu Sam spíše oddálila, než přiblížila. Z Jackovy dobré nálady nezbylo teď vůbec nic. Mrzutě se vydal převléct se do šatny a doufal, že dnešek nebude nijak náročný.
Z omylu ho vyvedl Daniel, když mu připomněl dnešní zvláštní poradu, která se měla konat kvůli jejich zítřejší misi. Jack na ni úplně zapomněl! Nebylo se čemu divit. V záplavě nových problémů, práci začal přikládat čím dál tím menší důležitost. Znechuceně se vydal do zasedačky. Sam už tam seděla. Když vešel, nevěnovala mu ani pohled. Raději předstírala, že listuje v papírech a narazila na nějaké nesrovnalosti, než aby se na něj podívala. Zamrzelo ho to, ale nemohl nad tím déle přemýšlet. Jeho pozornosti si žádala mise na přátelskou planetu Madroňanů. První potíže, které vznikly kvůli loupeži jejich stroje ovládajícího počasí, již dávno překonali a teď se z nich stali spojenci. Mohli si navzájem hodně pomoci. Generál Hammond nemluvil dlouho, předal slovo Jackovi, který měl informovat o průběhu mise.
Každé jeho slovo se Sam zarývalo do hlavy. Nejraději by si rukama zakryla uši a hlasitě křičela, ať toho nechá. Ať mlčí. Netrápí ji už nikdy víc. Nic z toho neudělala. Jen dál seděla a snažila se soustředěně si zapisovat nejrůznější věci. Nemusela si nic psát. Planetu Madroňanů znala dobře, spoustu informací si už nastudovala. Jen prostě musela něco dělat. Aby se na něj nemusela dívat a uznale přikyvovat. Neměla na to sílu.
Jack skončil a předal slovo generálu Hammondovi. Ten setkání rozpustil, s tím, že se uvidí zítra.
Sam nezaváhala ani minutu. Kvapně se postavila do pozoru, s očima připoutanýma k podlaze. Pak se otočila a zmizela. Ani se neobtěžovala se zavíráním dveří, které ohlásily její odchod mocnou ranou. Muži v místnosti se na sebe zmateně podívali. Především v Jackovi se však odehrávaly nejrůznější pochody a hromadily otázky. Jestliže při poradě dával pozor, nyní se nemohl na nic soustředit. Rozhodl se, že za Sam později zajde. Tentokrát snad vymyslí lepší otázku – ne jako minule, když ho tak odpálkovala. Již uklidnění a přesvědčující se, že to zvládne, se odebral do své kanceláře.
Nevydržel tam ale ani hodinu a už kráčel po chodbě k Samině kanceláři. Odkašlal si a zaklepal. Nikdo mu neodpověděl. Počkal ještě pár sekund a zaklepání zopakoval. Znovu nic. Začínal být nervózní. Sam mu snad nechce otevřít?
„No tak Carterová, otevřete,“promluvil do škvíry dveří a zaklepal znovu.
Když se nic neozvalo, vzal za kliku. Dveře byly zamčené! Jack zalomcoval klikou.
„Jacku, Sam tu už není. Před pár minutami odešla domů,“řekl Daniel, který se zničehonic objevil za Jackovými zády.
Jack se polekaně otočil. Připadal si jako zloděj přichycený při činu. Nemělo cenu nic vysvětlovat, stejně by se jen zakoktal. Daniela by jistě nenapadl pravý důvod jeho návštěvy. Zřejmě si bude myslet, že se Sam potřeboval ještě na něco zeptat. Vždyť byla ten vědec, takže…
„Aha,“řekl nakonec a zakroutil nevěřícně hlavou, „že o tom nic nevím.“
Daniel se podivil, zamyšleně se na Jacka podíval a pak to vypadalo, že přemýšlí.
„No Jacku, Sam šla za samotným generálem,“vypravil ze sebe.
Tak tohle se Jackovi přestávalo líbit. Obvykle se tu velitelé neobchází! Nechápal, proč nepřišla za ním. Přece by ji také pustil domů!
„Dík, Danieli,“odpověděl mu Jack a vypravil se rovnou za generálem.
Zaklepal a bez čekání na výzvu vstoupil dovnitř.
„Plukovníku,“vstal Hammond ze židle a v jeho očích se zračilo překvapení.
„Generále Hammonde, chtěl jsem se zeptat na majora Carterovou. Odešla,“řekl Jack.
Generál přikývl a vysvětlil mu, že major se necítila dobře a aby na zítřejší misi byla připravené, odešla raději domů.
„Vy o tom nemáte tušení, plukovníku?“
„Ne,“řekl téměř neslyšně Jack.
Generál protáhl obličej, zřejmě nevěděl, co říct.
„Poslal jsem ji za vámi, O’Neille. Zřejmě tam nedošla…“
„Zřejmě ne…Omluvte mě, generále,“řekl Jack, postavil se do pozoru a odešel. Měl tedy nad čím přemýšlet…

Mise na planetě se zdála být naprosto v pořádku. Madroňané byli přátelští, došlo k velmi významné dohodě, která měla pomoci oběma stranám. Naneštěstí ne vše bylo tak idylické. Planetu napadli Goaldi. Nešlo o nějaký velký útok, vysadili zde jen pár jednotek Jaffů. Stačily by na zotročení obyvatel a krádež jejich stroje ovládajícího počasí.
Nikdo o nich zatím neměl ponětí. Tým SG1 se rozloučil a odcházel již z tábora, když jeho členové uslyšeli dobře známý dupot těžkých bot a jaffský pokřik. Nikdo nezpanikařil. Muži byli připraveni bít se, uchránit své přátelé. A Sam? Ta možná ani netušila, co se děje. Byla mimo sebe. Když ostatní již mířili a zaujímali bojové pozice, ona jen stála jako zmrzlá a pozorovala Jacka.
V noci na ni všechno dopadlo. Ptala se pořád, proč to tak dopadlo? Začínala si vyčítat, že něco nepodnikla dřív. Když ještě měla čas a příležitost. Šanci… Teď už je pozdě, vše je ztracené. Jack má jinou a krásnou ženu. A ona? Musí se zbavit těch tajných snů, kterým nikdy nedala prostor proniknout na povrch a smířit se s tím, jaký teď bude mít život. Vše obětuje práci. Bude se muset soustředit jen na ni, na nic jiného. Každý večer se bude vracet do toho stejně prázdného domu bez rodinného tepla a duše. Bude se dívat na televizi pozdě do noci, dokud neusne únavou.  A každý den bude tak stereotypní. Stejně nudný…Sam vše viděla v těch nejčernějších barvách. A Jack? Nad tím přemýšlela právě teď. Třeba si tu ženu vezme a budou spolu mít děti. Třeba odejde z SGC. Už jen při té představě ji píchlo u srdce.
Ani se nevšimla blížících se jaffů a boje, který vedli s Jackem, Danielem a Teal’cem. Z její apatie ji probudila až čísi ruka, držící ji pod krkem a hlasitě pokřikující, až jí to málem utrhlo uši. Snažila se pootočit hlavu, zjistit, kdo je ten násilník. Jenže sevření bylo moc pevné a ona beztak již pochopila, kdo to je. Jaffové padali k zemi, Teal’c a Daniel stříleli jako o život a Jack…Kde je vlastně Jack? Á, tamhle běží směrem k ní…Rozmazaná postava Jacka prodírajícího se k ní, bylo to poslední, co viděla. Pak omdlela…
Probudila se po chvíli. Ležela již na zemi, kolem ní se válela těla padlých jaffů a Jack s Danielem seděli o kousek dál. Slyšela je, jak se baví.
„Ještě, že jsme tu byli. Bůhví jak by to jinak dopadlo,“řekl Daniel.
„Hm,“zamručel Jack a rukou utrhl trs trávy.
„Jacku, co se děje,“zeptal se Daniel a podíval se na svého přítele přes brýle.
„Carterová…nevím, co se s ní děje. Je celá mimo. Zdá se mi, že přede mnou utíká. A ta mise dneska. Byla jak z jiného světa.“
„Já vím, Jacku. Sam… no možná teď prožívá těžké období. Já nevím,“snažil se Sam obhajovat Daniel.
Jack jen pokýval hlavou a pak si všiml pohybu. Sam už to nemohla poslouchat. Vadilo jí, že se o ní takhle baví. Jediným důvodem je on!
„Danieli,“ozvalo se tiše a on k ní hned přiskočil.
„Sam, jste v pořádku,“zeptal se starostlivě.
„Ano, celkem to jde,“řekla a chytla se za hlavu. Musela se uhodit, když omdlela. Najednou se jí vše vybavilo.
„Jak dlouho jsem spala?“
„Nebojte se, jen chvíli,“uklidnil ji Daniel a povzbudivě se na ni usmál.
Saminy oči zabloudily k Jackovi. Mračil se a trhal si kousky housky, které si potom vkládal do úst a hrubě přežvykoval. Tiše si povzdychla. Dneska to pokazila. Ve všech směrech…

„Majore Carterová,“ozval se generál Hammond a vyzval ji, aby se posadila.
Jackova přítomnost ji znervózňovala.
„Plukovníku O’Neille,“pokynul mu hlavou a rukou ukázal na židli přímo vedle Sam.
„Děkuji, ráda postojím,“zamumlal Jack.
Bylo mu jasné, co teď přijde. Mise se nevyvedla, tak jak měla. Dohodu sice uzavřeli, to ano, ale ohrozili svoji vlastní bezpečnosti. Tedy hlavně Sam. Věděl to, ale nemohl to do hlášení napsat. Bylo mu jí celkem líto. Od té doby se totiž tvářila jako mučedník, nekladla žádný odpor – nezbylo žádné místo pro jejich obvyklé rozepře mezi vojákem a vědcem. Skličovalo ho to. A věděl, co teď přijde. Zřejmě se o její chybě nemusel ani zmiňovat. Generál to věděl.
„Majore, doslechl jsem se, co se stalo na misi. A už toho mám dost. Poslední dobou se vám nic nedaří. Zkazíte, na co sáhnete. Neříká se mi to snadno, ale musím jít rovnou k věci. Už nemohu trpět žádné další vaše chyby. Tímto vás odvolávám z týmu SG1 a přiděluji vám pouze místo v kanceláři. Žádné mise, žádný terén.“
Sam se zarazila. Do očí se jí vlily slzy. Tak teď přišla i o to poslední, co měla. O svou milovanou práci. Přesto nic neřekla. Jen kývla a povstala.
„Generále,“řekla a odešla. Dveře za sebou zavřela zlehýnka.
„Pane, jste si jistý, že to bylo nutné,“zeptal se Jack.
Generál jen kývl a omluvil se Jackovi, že má ještě nějakou práci. Jack pochopil a odešel. Čirou náhodou prošel i kolem kanceláře Sam. Dveře byly zavřené a skrze ně se ozývalo tiché vzlykání. Strašně ho to bolelo. Dokázal si představit, jak teď Sam je. Najednou mu plán s Amy nepřišel až tak dobrý. I on se zavřel k sobě a čekaly ho dlouhé hodiny přemýšlení.
Sam se zamkla v kanceláři a ještě ke stolu se držela. Jakmile tam ale došla a dopadla na svou kancelářskou židli, rozplakala se. K čertu s majorem. Teď plakala jako žena. Jako Sam. Která všechno ztratila. Jacka, práci…Všechno se na ni sesypalo najednou a nečekaně. Mohla být vlastně ráda, že ji nevyhodili z SGC. To by asi nepřežila. Tahle tu bude. Sice jen za stolem, ale bude. A ona si nějak zvykne…
Daniel a Teal’c vzali zprávu o přeložení Sam z týmu velmi špatně. Nedovedli pochopit, proč si vysloužila, tak tvrdý trest. Vždyť pochybila jen jednou a to se může stát přece každému. Chtěli jít za ní, povzbudit ji – ale nepustila je k sobě. Dveře měla zamčené a zevnitř se neozývaly se žádné zvuky. Pokrčili jen rameny a smutné se vydali pryč.
Když šla Sam večer z práce, byla si téměř jistá, že ta žena bude na Jacka opět čekat. Nechtěla je vidět, ale na druhou stranu doufala, že…V co vlastně? Že tam žena nebude a včera to byla jen náhoda? Možná se chtěla jen ujistit, že Jack už opravdu patří jiné. Odmítla Danielův odvoz, který jí nabídl, když se potkali na chodbě a čekala až pojede Jack. Když se tak stalo, rozjela se za ním. Nemusela čekat dlouho a její obavy se potvrdili. Jack opravdu zastavil u chodníku a žena nastoupila dovnitř. Sam už víc vědět nepotřebovala. Šlápla na plyn a plnou rychlostí se rozjela směrem domů.
Jack ji viděl, byl si jistá, že to bylo její auto. Doufal, že domů dojede v pořádku. Obvykle takhle rychle nejezdila. Byla vždy opatrná. Jenže dnes jí na tom asi tolik nezáleželo.
Jack nyní musel vyřešit své osobní záležitosti.
„Ahoj Amy,“pozdravil ji a vydal se do restaurace, kde se poprvé setkali.
„Jacku co se děje? Volal si mi tak rychle a zněl si…vyděšeně, řekla bych,“začala hned Amy.
On ale chtěl vše probrat až v klidu, takže ji ještě napínal.
Když dorazili do restaurace, šel hned k věc.
„Amy, já chci tenhle tyátr už ukončit. Nemám na to síly. Myslel jsem si, že to zvládnu, ale zřejmě je vše mnohem horší než bylo. Sam se na mě zlobí a teď má ještě ke všemu problémy v práci. Myslel jsem si, že ji takhle získám, ale místo toho, že vše ještě horší.“
„Jacku, já tě varovala. Vy muži občas máte zkreslené představy o svém jednání a jeho následcích. Dostat ji tak, že se před ní ukážeš s jinou ženou, aby žárlila? Jak naivní,“odpověděla mu Amy a samozřejmě tím dala najevo, že nemá vůbec žádný problém, pokud tahle fraška skončí.
Jackovi se ulevilo. Strávil s Amy příjemný večer a rozloučil se s ní, protože za pár dní měla odlétat do New Yorku. A Jack teď měl stejně na starost svůj osobní život a nejasnosti, které si v něm svou zásluhou vytvořil. Při cestě domů přemýšlel, že by měl možná Sam zavolat. Napadlo ho ale, že s ním nebude chtít mluvit nebo bude mít telefon vypnutý, protože bude chtít mít svůj klid. Podíval se na hodinky. Ještě nebylo tak pozdě, aby se za ní zastavil. Doufal, že ho nakonec přece jen vyslechne. Dá mu šanci. Nemohl už čekat do zítra a už vůbec to nechtěl tahat do práce, kde Sam měla už tak dost problémů. A tak bez zaváhání zazvonil na její zvonek a čekal, co se bude dít.
Sam už ležela v posteli. Nespala. Na to bylo moc brzo. Prostě jen přemýšlela, bilancovala svůj dosavadní život. Co se jí povedlo a co naopak ne. Co mohlo být a není. Pomalu upadala do hlubokého smutku a sebelítosti, když se ozval zvonek. Věděla, že není pozdě, ale přesto se podívala na hodinky a podivila se, kdo to může být. Přes tílko, které měla na sobě, přehodila lehkou šedou mikinu, nazula si bačkory a vydala se po schodech dolů. Zatřásla se zimou, která panovala v prvním patře. Obvykle topila jen tam, kde zrovna byla. Dnes nezatopila nikde. Zívla a otevřela dveře.
Málem jí spadla čelist. Stál tam Jack. Urousaný, se smutným pohledem a s něčím co připomínalo květinu. Nevěděla, co má dělat.
„Ahoj Sam,“pozdravil ji.
Teď Sam věděla, že se jí to nezdálo. Teď jí opravdu řekl jménem. Obvykle by měla radost, možná by z toho vyvozovala nějaké závěry – ne však dnes. Měla toho už po krk a jeho lži byly to poslední, co potřebovala.
„Co chcete plukovníku,“řekla a vůbec se nesnažila zakrýt svou špatnou náladu.
Jak ztěžka polkl.
„Sam…pustila bys mě dovnitř?“
Dělala jako by ho neslyšela, i když uvnitř ní to vřelo. Neřekla nic, jen rukou naznačila, ať tedy vejde. Jack si znovu odkašlal a vešel.
Sam se posadila na křeslo. Musela se uzemnit. Jinak by to asi nezvládla, tak se jí třásla kolena. Jack to přijal jako výzvu a sednul si k ní.
„Sam, já…musím si s tebou promluvit.“
Jack přešel k tykání a oslovování ji jejím jménem naprosto spontánně a doufal, že ona udělá totéž. Zmýlil se.
„Co mi chcete říct plukovníku? Nechoďte kolem horké kaše. Chcete mě snad vyhodit z SGC? Zase jste si na mě stěžoval,“zaútočila na něj otázkou.
Jacka až zamrazilo, když si uvědomil zlobu v jejím hlase. Teprve až teď si uvědomil, co všechno provedl a jak pár věcí pokazil.
„Ne to ne. Vlastně jsem si na tebe nikdy nestěžoval. Chtěl jsem ti říct něco jiného,“obcházel to pořád Jack.
Sam se snažila na tykání nesoustředit, ale teď už jí to opravdu vadilo.
„Odkdy si my dva tykáme,“zeptala se a v očích se jí zračil výsměch.
Tohle Jacka zasáhlo. Přemýšlel, jestli se nespletl a Sam se přece jen neděje něco jiného. Chovala by se takhle k člověku, kterého miluje? Zarazil se. Neměl moc času na rozhodnutí a tak si vybral risk.
„Myslel jsem, že člověku, kterého mám rád, bych tykat mohl,“vytlačil ze sebe tlumeně.
Sam se zarazila. Počkat, počkat…co to má znamenat? Slyšela dobře – má ji rád?
„Rád,“zeptala se.
„Mám tě víc než rád, Sam,“vypadlo z něj a ustrašeně teď sledoval její výraz, očekával, až se jí pohnou rty a řeknou něco hezkého.
„Lžeš,“rozkřikla si Sam. Nenechá se obalamutit jeho sladkými řečmi. Vždyť ho přeci viděla s tou ženou a on se jí tu teď snaží navykládat, že ji snad miluje. Není hloupá.
„Ale Sam. Myslíš, že v tomhle bych dokázal lhát? Tak to mě asi moc dobře neznáš,“řekl Jack smutně. Tohle nečekal.
„Znám tě dobře. A moc dobře. Ale nejsem slepá ani hloupá. Přece jsem tě viděla s ní. S nějakou cizí ženskou. Ale byla pěkná. Máš vkus, to se musí uznat,“přecházela Sam od křiku k ironii. Jack jen šokovaně poslouchal. Ani netušil, co tímhle způsobí. Kolik teď musela mít v sobě zlosti. Jeho křehká víla…
„Ale Sam, počkej já…,“snažil se Jack o vysvětlení,
Sam mu nedala prostor: „ Nemůžu už čekat. Čekala jsem dost dlouho. A víš co – zbytečně! Viděla jsem tě s tou ženskou a ty se mi tu teď snažíš nalhat…já ani nevím co. Že mě miluješ. Jsi jiný, než jsem si myslela. A já už tě ani nechci znát. Vypadni.“
Byla krutá. Jack už to nemohl snést. Chtěl sice všechno vydržet, ale tohle byla silná káva.
„Já tě ale miluju. Strašně dlouho. Jenže není to tak jednoduchý, víš? Jsem tvůj nadřízenej, sakra. Co by asi řekli? Já taky čekal a možná ještě dýl než ty,“křičel na ni.
„A co ta ženská,“vyštěkla jen Sam a bojovná nálada ji přestala opouštět. V očích se jí začínaly dělat ostrůvky nashromážděných slz.
„Amy? Je to kamarádka. Známa z dřívějších dob. Požádal jsem ji o pomoc. Myslel jsem, že když mě uvidíš s jinou, budeš žárlit a konečně se rozhýbeš. Že za mnou přijdeš a řekneš mi, jak to cítíš. Nic jsem s ní neměl. Ta pusa byla jenom sehraná. Viděl jsem tě, jak jedeš. Vím přesně, kdy jezdíš do práce,“Jackovi na konci věty selhal hlas.
Sam si to musela uspořádat v hlavě. Bylo toho moc, co jí řekl a bylo to tak zamotané. Takže ta žena byla jen návnada na ni? Bylo to všechno jen nahrané? Ale vypadala tak věrohodně…No dobře, i kdyby tuhle verzi připustila, nedokázala pochopit, jak se Jack mohl k tomuhle snížit. Ohání se tu pracovním vztahem, ale vůbec nic si vlastně neuvědomuje. Ona je jeho podřízená a ještě ke všemu žena! Dalo jí práci vydobýt si své místo. Jeho by popleskávali po zádech, že ji sbalil. Ona by byla za tu, která nemá pracovní morálku. A že po ní chtěl, aby přišla za ním? Tak proč to neudělal sám? Proč ji musel obcházet takhle složitými cestami? Vždyť všechno mohlo být jednodušší.
„Odejdi,“zašeptala Sam a první slza se jí vykoulela z očí.
„Ale Sam,“řekl Jack a přiblížil se k ní, protože ji chtěl obejmout.
„Prosím, odejdi,“zopakovala Sam a tentokrát ji poslechl.
Osaměla. Seděla stále v křesle a její pláč se změnil na bolestné vzlyky. Nevěděla, co má cítit. Tohle chtěla slyšet. Chtěla, aby jí řekl, že ji miluje. Zdálo se jí o tom v tolika snech. Tolikrát po tom toužila. Tak teď to má. Opravdu to řekl. Jenže bude si moci tenhle okamžik vychutnat? Zachovat si ho v paměti, jako den, kdy jí vyznal lásku? Ne…Představovala si to úplně jinak. Ne takhle. Řvali na sebe, obviňovali se…Takhle to nemělo být…
Jack na tom také nebyl dobře. Myslel si, že vše je ztracené. Zalitoval, že si to nenechal až na zítra. Teď se bude celou noc sžírat pocitem viny a nebude moc spát. A Sam? Plakala. Rozplakal ji. To nikdy neměl v úmyslu. Byla tak zranitelná, tak křehká. Chtěl ji chránit. Obejmout ji. Jenže místo toho, ho vyhodila. Už to s ním nemohla vydržet. Sakra…

Epilog
Uplynuly dva dny. Sam a Jack se spolu moc nevídali. Sam byla zavřená v kanceláři a Jack koneckonců taky. Nechtěl vycházet, nikoho vidět. Všichni si o něj dělali starosti. Daniel, který vše věděl, chodil k Sam orodovat za svého přítele. Snažil se jí vysvětlit důvody, proč tohle Jack udělal, svýma očima. Nebylo to třeba. Sam měla dost času na to, aby si všechno promyslela a byla rozhodnutá, jak se dál budou věci vyvíjet.
Jack seděl ve své kanceláři a zmuchlanými papíry se snažil trefit do koše. Moc se mu to nedařilo. Kancelář byla skoro zavalená bílými hroudami. Apaticky zmuchlal další list papíru a zamířil, když vtom se ozvalo klepání. Cosi zamručel, hodil papírem a řekl „dále“. Ve dveřích se objevila Sam. Jack okamžitě sundal nohy ze stolu a prkenně seděl.
„Sa…sam…,“to bylo jediné, na co se vzmohl.
„Jacku…já myslím, že bychom si tykat mohli. Jestli nemáš nic proti,“řekla tajemně Sam a zavřela za sebou dveře.
Jack nejprve nechápal, o čem to mluví. Když si ale poskládal souvislosti, pochopil a na jeho tváři se objevil šťastný úsměv. Přistoupil k Sam a polibkem stvrdili nejen tykání, ale i jejich vztah.