Titul: Návrat
Autor: Lina
Překladatel: -/-
Žánr: HC/humor/chybějící scéna
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: PG 13
Délka: Krátké
Časová osa: Pokračování 6x15 Paradise Lost
Stav: Kompletní
Synopse: Tak autoři jako vždy odfláknou to nejzajímavější na celé episodě a já chudák to mám po nich dopisovat? :o) (a omlouvám se za chybičku až teď jsem si uvědomila,že Jack na té planetě nebyl 14 dní ale skoro měsíc)

______________________________________________________________

Stará vesnice a jezero se vzdalovali, až z nich zbyl jen maličký bod. Jack O´Neill se pohnul od dveří pelatku a pomalu, přidržujíc se zdí se vydal do nákladového prostoru. Zranění na noze nepříjemně tepalo a Jack se cítil, jako by měl žaludek na vodě. A ani se tomu nedivil. Na té zatracené planetě strávil alespoň měsíc nechtěné dovolené. Sakra špatné dovolené. K snídani, obědu i večeři byli jen zdejší rostliny a občas když se zadařilo, tak ryba. Spaní na slaměné pelesti je značně podepsalo na jeho zádech a zranění na noze se zanítilo. Jak by taky né.
Jack se s podiven zastavoval nad tím, že Maybourne ještě žije. Ten chlap musel mít zatraceně tuhý kořínek. Ani teď to nevypadalo, že se chystá zemřít. Jack se svezl na podlahu vedle něj v nákladovém prostoru a zhluboka se nadechl. Nechtěl Maybourna zranit. No dobrá, mockrát mluvil o tom, že ho zabije a udělal by to, v krajní nouzi, ale ta rána kterou mu zasadil naposledy ho mrzela. Ať už byl ten člověk jaký chtěl, Jack v něm viděl jistý charakter, kterému by snad i mohl věřit. Opatrně a s rozmyslem, ale mohl by.
„Je mi líto plukovníku, ale nemám na palubě žádné léčící zařízení.“ Tok´ra který právě vyvedl loď na orbitu měsíce a nastavil kurz na sousední planetu se potichu přiblížil za Jackem.
„To je v pořádku, Tuptime.“
„Jsem Tapitim.“
Než Jack stihl vyslovit ´To je jedno.´ Tak se raději kousl do jazyka. „Za jak dlouho budeme na planetě?“
„Za patnáct pozemských minul, plukovníku.“
„Skvělé.“ Jack se na něj upřeně podíval. „Hele, potřeboval bych službičku.“
„Vyslovte své přání.“ Tok´ra se usmál a čekal.
„Až přistaneme, jen mě tam vysadíš a hned zase poletíš, ano? A vezmi tady mého přítele na nějakou planetu, kde ho přijmou a uzdraví a kde s nimi bude moci žít. Nemůže se se mnou vrátit na Zemi.“
„To nechápu, plukovníku O´Neille-“
„Nemusíš to chápat, jen prostě, můžeš to udělat?“
„Myslím, že vím o národu na jedné krásné planetě, který ho přijme.“ Přikývl Tapitim a šel zpět k řídící konzoly.
„Skvělé! Díky.“ Zavolal za ním ještě Jack a nadále se věnoval jen snaze udržet sebe sama při vědomí než přistanou. Naposledy se podíval na Maybourna a tiše se s ním rozloučil. Snad už tuhle osinu v niktě nikdy neuvidí.

Peltak se snesl na malou loučku asi dva kilometry vzdálenou od brány. Jack z něj vystoupil a zastínil si rukou světlo jasného dne.
„Nemám počkat až dorazí vaši lidé?“ Tapitin si Jacka podezíravě prohlídnul.
„Ne, to je dobrý. Zavolám jim vysílačkou. Půjdou mi naproti. Leťte, nesmí najít Meybourna.“ Mávnul na Tapitima v kokpitu a ten začal plavidlo zvedat do vzduchu. Jack za chvilku osaměl a vydal se směrem k bráně.
Sáhnul po vysílačce a zkusil ji.
„Carterová, tady O´Neill. Jonasi, Teal´cu? Slyšíte mě někdo?“
Chvíli šumění vystřídal hlas Sam Carterové.
„Pane? Tady Carterová. Pane, kde jste!“ Mohl snad Jack slyšet v jejím hlase známky neskrývaného štěstí a jásotu?
„Jsem asi 2 km od brány. Nemohli jsme přistát přímo u ní. Jsem směrem severo-západ.“
„Zapněte si vyhledávací zařízení pane, půjdeme vám naproti.“ Sam do vysílačky doslova jásala.
„To by bylo milé, Cartervá.“ Řekl Jack.
„Pane, jste v pořádku, nejste zraněný?“ Starost vystřídala předchozí nadšení. Jack malinko zvednul koutek u úst. Tohle byla jeho Sam. Kdyby nikomu na celičkém světe na něm nezáleželo, tak ona bude ta, která o něj bude mít starost a bude se na něj těšit. Trošku hříšná a namyšlená myšlenka to byla, ale Jack si jí dovolil.
„No, řekněme, že se rád podívám na ošetřovnu.“
Cítil a i slyšel, jak Sam zmlkla. Zarazila se.
„Pane, pospíšíme si.“ Dodala pak rychle, když zjistila, že ticho ve vysílačce je už trapné.
„To bude fajn. Zatím konec.“ Jack vypnul vysílačku a velice pomalu a s přestávkami se probíral lesem. Cítil, že je mu čím dál tím víc zle a dělají se mu mžitky před očima. „Sakra O´Neille, teď žádné omdlívání nebude! Koukej jít k bráně, nebo tě tu sežere nějaká místní bestie.“ Popoháněl sám sebe tak dlouho, dokud se mu hlava skutečně nezamotala a definitivně ho neposlala k zemi.

Tráva lechtala pod nosem a Jack ho znechuceně nakrčil. V hlavě mu hučelo a chvíli trvalo, než se zorientoval kde je. Posadil se a zhluboka se pokusil o nádech. Svět se nad ním točil a zvedal se mu žaludek. Jak daleko asi ušel? Pomalu se pokusil postavit, přidržujíc se stromu. Chvíli vydýchával a pak se zase dal do pohybu. Ještě pomaleji než předtím. Carterová tu přeci brzy bude.

„Pane?!“ Sam křičela a rychle přeskočila potok. „Pane? Co je s vámi?“ Dohnala se až k Jackovi.
Jack seděl na pařezu a pomalu se nadechoval a zase vydechoval. Až když viděl Sam jak se k němu žene v patách s Teal´cem a dvěma vojáky narovnal se.
„Hej, ahoj lidi.“ Pozdravil jako by se nic nedělo. Až na Samin pohled se přestal přetvařovat. „Motá se se mnou svět. Myslel jsem, že se raději posadím, než abych si ještě rozbil hlavu o nějaký kámen.“
„To je dobrý nápad, O´Neille.“ Ohodnotil tím Teal´c přítelovu bledou barvu.
„Jsem rád, že se mnou souhlasíš,“ zvolal Jack. „A proto vemte místa, padlých stromů je tu dost, budeme chvíli dýchat čerstvý vzduch.“ A rozmáchl ruce v gestu jímž jako by naznačoval ať se všichni posadí, až málem udeřil Sam, která si přidřepla poblíž něj. Naštěstí včas uhnula.
„Ježiši Carterová, pardon!“ Snažil se zkontrolovat, jestli ten sexy nosík má pořád celej. Zdála se nějaká zaražená a vyvedená z míry.
„Co je?“ Spustil ruce zpět do klína. Ale Sam ho za ně chytila a nastavila je tak aby si je mohla lépe prohlídnout.
Jack jí chvíli zaraženě pozoroval a pak si konečně všimnul. Její běloučké a vymydlené ruce, s čerstvě udělanou manikúrou drželi ty jeho, špinavé od bláta a krve, které tam už zaschli a vtvořili se mezi nimi cestičky. Sam hledala zranění.
Jack jí vytrhl svoje ruce z dlaní. „Jen na noze, Carterová.“
„Mám zavolat posily?“
„Není třeba. Jen si oddychnu a dojdu k bráně po svých.“
„Dobře. Vyčistím vám tyhle rány.“ Otevřela batoh a zalovila pro lékárničku. „Kde je Mayboure?“ Položila otázku zatímco Jack ještě o něco víc rozpáral svoje kalhoty v okolí rány, jen aby nenapadlo Carterovou ho vysvléknout.
„No, když jsem propadl tím portálem, tak… Ten bastard nikde nebyl.“ Dořekl Jack rychle. Sam se na něj podívala a on si na chvíli připadal, že mu vidí až do žaludku.
„A jak jste se zranil pane?“ Přimhouřila oči a sledovala jeho reakce.
„No, uklouzl jsem po kluzkých kamenech.“
Stále se na něj dívala a přitom vyndávala z lékárničky desinfekci.
„Ježiši, Carterová, měl jsem halucinace z těch kytek tam. Viděl jsem pěšinu kde nebyla a vrazil jsem si ostrej klacek do stehna. Nehledejte v tom nějaké složitosti.“
„Ano, pane.“ Sam naznačila úsměv a dál už se neptala. Posypala ránu desinfekcí a čekala až se vypění. Jack držel statečně a byl spokojený, že Janet nenechala do vybavení týmů přidat opravdové šití, ale jen falešné lepící stehy. Podle toho, jak se Sam tvářila ne jeho lež, by si do něj určitě ráda píchla.

„O´Neille, za hodinu se bude na této planetě stmívat. Myslím, že by nebylo vhodné, zůstávat tu přes noc, teploty zde dosahují velice nízkých hodnot.“ Vstal Teal´c asi po dvou hodinách, kdy tam seděli a ´odpočívali´.
„Jo, asi máš pravdu. Vyrazíme.“ Přiznal Jack a velice pomalu vstal. Stejně cítil, jak se mu točí hlava a žaludek stoupá nahoru. Sam stála krok za ním.
Pomalu se vydali k domovu. A to doslova pomalu. Ke konci cesty se často zastavovali a když dosáhly brány, cítil se Jack tak spokojený jako snad nikdy. Domov byl na dosah červí díry.
Prošli postupně a hodně pomalu. Sam a Teal´c šli s Jackem. Každý po jedné jeho straně. A jen co vystoupili z horizontu, bylo jich třeba. Jackovi se podlomila kolena a bez nich by býval upadl. Jen co nabral svojí ztracenou rovnováhu, vysmekl se jejich sevření a hrdě kráčel vstříci doktorce Fraiserové.
Hammond stál v řídící místnosti. „Plukovníku O´Neille, vítejte zpět.“
Jack zvedl hlavu nahoru do místnosti a obloukem se vyhnul sanitářům stojícím tam s nosatkami.
„Díky pane. Jestli můžu podat hlášení poději, pane?“
„Jistě plukovníku. Až vás doktorka propustí.“
Jack přikývl a sám pro sebe si usmyslel, že bude ten příběh o Maybournovi a tom svém zranění muset trochu přeonačit. A stejným tempem jakým se šinuli lesem, se nyní vydal i na ošetřovnu.
Janet ho nechala. Počkala si na Sam a pak se za ním vydaly spolu.

„Píšete hlášení, pane?“ Sam vešla na ošetřovnu a posadila se na protější postel.
„No jo, Hammond to chce mít co nejdříve. Tlačí na něj president, kam jsme to prý ztratili Maybourna.“ Jack nezvedl pohled od notebooka, který mu ležel na jídelním stolku a do kterého sepisoval svoje zážitky ze Ztraceného ráje, jak si měsíc sám pojmenoval.
„Jo. A jak se cítíte vy?“
„Carterová, konečně jsem se vyspal v posteli, najedl se teplého jídla, co víc bych mohl-“
„Mám otravu krve, horečku a budu čtrnáct dní na antibiotikách. Namohl jsem si záda, koleno a doktorka se na mě moc zlobí.“ Dodala Janet stojící za Sam.
„Hej, vás neučili něco o lékařském tajemství?“ Zavrčel na ní Jack.
„Takhle alespoň nebudu sama, kdo vás bude chtít udržet v posteli.“ Ušklíbla se doktorka a poplácala Sam po rameni.
Sam zčervenala a uhnula pohledem z plukovníka. Přistihla sama sebe při tom, jak skoro civí na jeho nahé stehno, na kterém nebylo nic víc, než jen bílý obvaz. A Janetina poznámka o posteli. Sam rychle zavřela oči aby si pročistila hlavu.
„Ještě se tu zastavím, než půjdu domů plukovníku.“ Otočila se doktorka a odešla.
„Cartetová. Co ještě?“ Položil Jack svojí otázku tak špatně, že vyzněla, jako by ho Sam otravovala.
„Nic, půjdu. Hezký den, pane.“ Otočila se a odešla. Jack se zhluboka nadechl a opřel si hlavu do polštářů.
„O´Neille. Jaký je stav tvého zdraví?“
„Teal´cu, teď ne.“ Cožpak ho dneska nikdo nenechá nepokoji?
„Major Carterová se zdála být znepokojená, když odsud odcházela.“
„Nepřipomínej mi to.“
„Ty jsi jí řekl něco nevhodného?“ Jack nemusel na Teal´ca ani vidět, aby si domyslel, že přítel zvednul obočí.
„Nejspíš.“
„Jsi na ní příliš hrubý, O´Neille. Nebýt jí, tak tě nikdy nenajdeme. A celou tu dobu měla o tebe velký strach a byla… znepokojena.“
„Měla o mě strach a znepokojena?“ A kousl se do jazyka. Vše co dnes vypustil z úst znělo opravdu tupě. Ale, co Teal´c myslel tím ´znepokojena´ ? Řekl to tak zvláštně…
„Dobře T, asi jsem se jí dotknul.“
„Myslím, že se major též mohla urazit, protože jsi nám neřekl pravdu o tom, co se stalo na tom měsíci.“
„Co prosím?“ Zavrčel uraženě Jack. „T. já si stojím za tím, co jsem řekl a nemusím se vám ospravedlňovat.“
„Alespoň majoru Carterové bys měl.“ Dokončil Teal´c jejich rozhovor, pokynul hlavou a odešel.
Jack se teď cítil rozmrzelý. Vypnul program v počítači a zaklapnul ho. Rozhlédl se okolo sebe a ujistil se, že nikde nikdo nestojí. Odsunul stolek a pomalu se postavil. Podlaha nepříjemně zábla, ale svoje pantofle nenašel. ´Janet mi je určitě sebrala úmyslně, abych jí neutíkal.´ zabručel sám pro sebe a sebral alespoň župan, který ležel v nohou jeho lůžka.

Naneštěstí a k Jackově smůle, byla Samina kancelář hned o několik chodeb vedle ošetřovny. Zaklepal a strčil hlavu dovnitř.
„Hej, Carterová.“
„Pane?“ Sam se otočila a překvapeně na něj koukala. „Co tu-?“
„No tak, pusťte mě dovnitř než tu doktorka uvidí můj zadek a naláduje do mě sedativa abych jí neutíkal.“ Jako na oko zaprosil.
„Tak pojďte.“ Uvolila se nakonec Sam, ale uraženost a možná a trochu zklamání nedokázala potlačit ve svém hlase.
Jack se protáhl dovnitř a postavil se ke zdi, aby Sam nepřekážel. A mlčel. Nevěděl jak vlastně začít. Možná čekal, až Sam něco řekne, ale ona se k tomu evidentně nechystala. Kontrolovala údaje na svém počítači a dělala, jako by tu nikdo jiný nebyl.
Jack přešlápl z nohy na nohu. Beton přeci jenom studil. „Já, přišel jsem…“ Nepodívala se na něj.
„Carterová, tohle nedělám zrovna často, takže bych uvítal, kdy jste…“ Zhluboka se nadechl. Sam se na něj otočila s uraženým výrazem ve tváři a nesnažila se ho nijak skrývat. Jack si uvědomil, jakým tónem ji žádal o pozornost „Mě mohla chviličku vyslechnout.“ Zjemnil. A odpovědí mu byl uvolněnější výraz v její tváři.
„Chtěl jsem se omluvit, že jsem na vás byl tak nepříjemný na ošetřovně. A i za jiné věci, které tu nehodlám vysvětlovat. Nechci aby jste si to brala osobně.“
„To šlo těžko, pane. Vím, že bych neměla, ale-“
„Já, nechtěl jsem vám ublížit, Sam.“
„Já vím. Jen, když jsem přišla za vámi na tu ošetřovnu, chtěla jsem se zeptat jak vám je a možná i … říci, jak jsem ráda, že jste zpět.“ Její hlas se pomalu vytrácel a otočila se k Jackovi zády.
Jack se zhoupl ze špiček na paty a zase zpět, aby získal chvilku na vydechnutí. „Jsem za to rád.“
„Měla jsem o vás strach, že už nikdy-“ A je to tu. Nechal to zajít tak daleko, kde Sam už nedokázala udržet svoje emoce. Kdyby jí vyslechl před hodinou na té ošetřovně, možná by jí teď nedohnal k pláči. ´Jsi idiot, O´Neille.´
„Pojďte sem, Sam.“ Natáhl k ní ruku a zatahal jí za rukáv.
Otočila se a nechala se obejmout jeho pažemi okolo zad. Přimkla se k němu.
Jack jí hladil po zádech. Nic neříkal. Jen ji držel a nechal jí vybrečet. Nakonec i on si nyní uvědomil, že návrat na Zemi pro něj neznamenal jenom cestu domů, ale i cestu zpět k ní. V tento okamžik, by byl schopen vylít jí tu celé své srdce a zahodit hodnost za hlavu. Jenže osud tomu chtěl, že bude v tohle vojenském zařízení další dva roky jako velící důstojník, než nadobro odejde od svého týmu a bude se moci ucházet o její ruku.
„Plukovníku!“ A ani ne tak osudově se tu objevila doktorka Fraiserová. Když nenašla pacienta v posteli, nemusela dlouho dumat nad tím, kde asi bude. Stála ve dveřích sice sama, ale z jejího výrazu to vypadalo, jako by jich tam byla celá armáda. Schválně opomenula fakt, v jaké pozici je přistihla, i když Sam od Jacka odskočila jen co dveře vrzly. Otřela si oči a tím definitivně rozmazala svoje líčení.
„Ups.“ Jack se přikrčil jako by čekal ránu, ale usmíval se na Sam. A ona nesměle na něho.
„Tady není nic vtipného. Okamžitě se vraťte zpět do postele. Nechám vám udělat CT mozku, nebo vám snad přijde normální pobíhat po základně bez bot a ve vašem stavu?“ Janet byla opravdu nahněvaná.
Až teď Sam sklouzla pohledem k zemi a usmála se ještě srdnatěji než předtím.
„Asi dostanu doživotí. Navštívíte mě v mém vězení?“ Volal za Sam, zatímco se vydal směr ošetřovna.
„Přinesu vám buchty s mákem.“ Smála se Sam a křičela do chodby za plukovníkem, který byť převyšoval doktorku o několik hlav, šlapal před ní poslušně jako ovečka.

Konec