Titul: Nejkrásnější víkend v mém životě
Autor: Joli
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Nezařazeno
Stav: Kompletní
Synopse: Každému se může splnit jeho přání
__________________________________________________________
Už je to přesně dva měsíce, co Jack O´Neill zemřel. Ano, je mrtvý. Navždy, ale já na něj nikdy nezapomenu – nikdy v životě. Pro mě bude stále jako živý, i když ne doopravdy. Bude navždy žít v mém srdci – takový, jaký vždycky byl – vtipný, se smyslem pro čest a velení, odvážný, hrdý, trpělivý, ale zároveň tvrdohlavý. Avšak především si ho budu pamatovat jako člověka, který mi byl oporou pokaždé, když jsem to nejvíce potřebovala, byl se mnou, když jsem byla na dně a nikdo se mě nezastal; jako člověka, který mi byl velmi blízký, byl mi takřka rodinou.
Jeho smrt byla krutá a velmi bolestivá, avšak tím, že obětoval svůj život, zachránil životy všech lidí na naší planetě. My, kdo jsme ho znali osobně, jsme se jen těžko smiřovali s tím, že už s námi nikdy nebude bojovat po našem boku, ale věřili jsme, že až se svět jednou dozví o jeho statečných činech, budou mu všichni vděčni za to, co pro ně udělal. On si to zaslouží. Ze všech nejvíc.
Takhle ho ve svém srdci měla uchovaného Samantha Carterová. Ještě ovšem nevěděla, že brzy na něj bude vzpomínat trochu v jiném světle. Minulý týden – bylo to ve středu – přišla Sam do SGC jako každý den. Hlásila se u generála Hammonda, a poté zašla do své laboratoře. Po cestě potkala Daniela, který spatřiv ji doslova vylétl ze své zabordelené kanceláře.
„Ahoj, Sam.“
„Ahoj..“
„Tak co, jak to snášíš?“
„Jak to jen jde. Jack mi tu strašně chybí.“
„Jo, to mi povídej. Mám tě pozdravovat od Cassandry.“
„Vážně? Děkuju. Jak se jí daří?“
„Myslím, že dobře. Je teď na nové škole.“
„Jak jí to tam jde?“
„Řekl bych, že dobře. Je přizpůsobivá a učenlivá.“
„Jo, to ona byla vždycky.“
„NEPLÁNOVANÁ MIMOZEMSKÁ AKTIVACE!!!“
„Kdo to může být?“
„No to nevím.“
Doběhli do gateroomu zrovna ve chvíli, kdy seržant Davis otevíral na příkaz generála Hammonda iris. Náhle se objevila osoba, kterou Sam ani Daniel neočekávali – Oma Desala.
V zasedací místnosti
„Tak co vás k nám přivádí, Omo?“
„Přišla jsem vám jménem všech Antiků a všech povznesených poděkovat za to, co jste pro nás udělali. Sice to jsou již dva měsíce, co byli všichni Goauldi vyhlazeni, ale nám se podařilo teprve až teď zorganizovat a sjednotit všechny povznesené. Nebýt vás a plukovníka O´Neilla, byl by celý vesmír asi teď v područí Goauldů. Jsme vám plně zavázáni.“
„Jo, to už jsem někde slyšel.“
„Víte vůbec o tom, že se plukovník O´Neill povznesl?“
„Co? Jack že se povznesl?“
„Ano.“
„Ne, tomu nevěřím.“
„Budete muset.“
„Ne, tohle by nikdy neudělal. Na to ho znám příliš dobře.“
„Patrně ne.“
„Ale proč? Proč by to dělal? Co by z toho měl?“
„No, to vám bohužel nemůžu říct.“
„Proč ne? Snad to není jedno z těch vašich...“
„.... ne, slíbila jsem to.“
„Komu?“
„Plukovníku O´Neillovi?“
„A proč se tu vlastně neukáže a neřekne nám to sám?“
„Protože nesmí.“
„Proč ne?“
„Jedno z pravidel. To bys měl, Danieli, vědět. Sám jsi byl také povznesený.“
„Jo, byl, ale porušoval jsem to.“
„Ano, porušoval. Také jsi na to doplatil.“
„Jo, to mi nemusíš připomínat.“
„Nic méně, nejsem tu jen proto, abych vám poděkovala za vaši pomoc, ale abych vám také nabídla případnou naši pomoc. Díky vám máme o jednoho nepřítele méně, jsme organizovanější a máme možnost se seberealizovat. A samozřejmě můžeme pomáhat ostatním, když to bude potřeba.“
„Jop. To je od vás hezké, ale jak to pomůže nám? Přišli jsme o přítele, ale...“
„On zemřel dobrovolně.“
„Já vím, ale všem nám tu chybí.“
„To si uvědomuju.“
„Asi ne moc dostatečně...“
„A co mám podle vás asi dělat?“
„Stačilo by trochu ohleduplnosti a soucitu.“
„No... vidím, že my si dnes už nemáme co říct. Každopádně, naše nabídka platí. Kdybyste si cokoliv přáli, kontaktujte nás. Pokusíme se vám pomoci.“
„NEPLÁNOVANÁ MIMOZEMSKÁ AKTIVACE!!!“
„To bude určitě táta, říkal, že přijde touto dobou.“
V gateroom
„Tati?“
„Sam, holčičko moje zlatá, moc jsem se na tebe těšil..“
„Já na tebe taky a moc.“
„Jacobe, vítej na Zemi.“
„Díky, Georgi.“
„Myslíte, že by bylo možno zajít do kantýny na jídlo? Mám docela hlad.“
„Jistě, není problém.“
„Fajn.“
V kantýně
„Tak říkáte, že chvíli před tím, než jsem přišel, tu byla Oma Desala?“
„Přesně tak.“
„A co chtěla?“
„Když se to tak vezme, přišla poděkovat za to, že Jack zemřel.“
„Cože? To že řekla?“
„No, přesně takhle ne, ale vyznělo to tak. Přišla nám poděkovat za to, že jsme povzneseným pomohli, ale řekla to tak nějak divně. V podstatě ale má pravdu. Kdyby se Jack neobětoval, těžko říct, kde by teď povznesení byli. Ale nelíbil se mi ten způsob, jakým to řekla.“
„No, ona Oma vždycky mluvila tak kostrbatě. Víš jako „vesmír je nekonečný a my jsme tak nepatrní“ nebo „kdybys uvěřil, že světlo svíčky je oheň, jídlo by už bylo dávno uvařené“ a tak podobně.“
„Ty to znáš?“
„Jistě...“
„Od koho?“
„Od Daniela...“
„Ode mě?“
„Jo, od tebe. Říkala Oma ještě něco jiného?“
„No, ještě říkala, že až budeme něco přát, máme jít prosit.“
„Fakt? To zní tak trochu jako kouzelná rybička, co plní přání.“
„To je blbost...“
„Já vím, jen mě to tak napadlo.“
„Co to vyzkoušet?“
„Teal´cu?“
„Co tak koukáte? Četl jsem v jedné knize, že to fungovalo.“
„To byla kniha pohádek, Teal´cu. Nemůžeš věřit všemu, co přečteš.“
„Ale co, zkusit to můžeme ne? Jen tak ze srandy.“
„Dobře, Jacobe, začni.“
„Tak fajn. Přeju si, abych, až se vrátím k Tok´Rům, nemusel řešit ten spor mezi Freyou a Aldwinem.“
„Hmmm, zajímavé, dej nám vědět, jak to dopadlo.“
„Dobře. Teď ty, Teal´cu.“
„Mým přáním by bylo, aby se Drey´auc a Ishta potkaly a byly přítelkyněmi. Problém ale je, že Drey´auc žije na planetě, kde byla zničena brána. Takže jsem zvědav, zda-li se vůbec někdy potkají. Co ty, Danieli Jacksone?“
„Já? No já bych třeba chtěl, aby až se vrátím k sobě do kanceláře, aby byla ta kancelář uklizená.“
„To tě chápu.“
„A co ty, Sam?“
„Já?“
„Ano, ty...“
Sam se podívala kamsi na druhou stranu kantýny tak říkajíc do blba. Přemýšlela.
„Sam, holčičko... co se děje, že jsi tak zvážněla?“
„Sam, no tak, je to sranda. Jaký je tvoje přání?“
„Moje přání?“
„Jo...“
„Za posledních deset let jsem měla jen jedno jediné přání. Strávit aspoň jeden víkend sama s Jackem O´Neillem. Ale to se mi už nikdy nesplní.“
Se slzami v očích vstala od stolu a šla pryč. Přestože se neohlédla, cítila, jak se na ni všichni koukají. Sice to už byly dva měsíce od Jackovy smrti, ale ona ještě nebyla schopná se s tím smířit. A snad ani nechtěla. Sam šla do své kanceláře. Byla rozrušená, a tak si sedla k notebooku a snažila se uklidnit psaním zprávy o svém posledním objevu ohledně jednoho přístroje. O dvacet minut později k ní dorazil Daniel.
„Sam?“
„Co se děje?“
„Tomu nebudeš věřit.“
„Tak co se teda stalo?“
„Když jsem přišel z oběda do své kanceláře...“
„....ne!?!“
„Ano, je uklizená.“
„Tomu nevěřím.“
„Tak pojď se mnou a přesvědči se na vlastní oči.“
„To udělám.“
Došli do Danielovy kanceláře.
„Proboha, ono je to tu fakt uklizené.“
„Já ti to říkal.“
„A neuklidil sis to sám?“
„Ne, přísahám. Hele, než přišla Oma, sama jsi viděla, jak to tu vypadá – když jsme spolu ráno mluvili. To tu byl ještě nepořádek. Pak přišla Oma, pak tvůj táta. Poté jsme šli na oběd, ty jsi potom odešla a za dalších 20 minut jsme šli i my. Já zašel sem, uviděl to tady a vzhledem k tomu, že jsi nejblíž, tak jsem běžel hned za tebou.“
„Fajn. Ví o tom ještě někdo?“
„Ne, ale myslím, že Jacob s Teal´cem by to měli vědět.“
„Souhlasím.“
Rozdělili se. Daniel šel pro Teal´ca a Sam pro tátu. Za deset minut se všichni čtyři sešli v Danielově kanceláři.
„Danieli, ty si z nás střílíš nebo co...“
„Ne, to není vtip.“
„Hele, máš tu přece kameru. Co se kouknout na záznam?“
„Dobrej nápad.“
U Sam v kanceláři si pustili záznam a nevěřili vlastním očím. Záběr ukazoval Danielovu rozbordelenou kancelář. Náhle se objevilo bílé světlo, kterí tam přetrvávalo tak asi čtvrt hodiny. V tu dobu nebylo vidět nic než to světlo. Když zmizelo, byla kancelář uklizená.
„No to mi teda ale vysvětlete. Jak je tohle možné?“
„Je možné, že by to byla náhoda?“
„Co jako?“
„To, že jsem chvíli před tím řekl, že až se vrátím, chci mít uklizenou kancelář, a když přijdu, je doopravdy uklizená.“
„I kdyby to bylo dílo Omy, furt mi nejde do hlavy, jakby se o tom dozvěděla a hlavně, jak by to dokázala udělat, aniž by si toho někdo všiml. Jak je možné, že ti chlápci nahoře neviděli to světlo na monitorech?“
„To nevím.“
„Hele, teď mě napadlo, když jsme se bavili s Omou, přišel Jacob. Viděl vůbec někdo Omu odcházet?“
„Ty chceš říct...“
„...jo. Že tu celou tu dobu byla a slyšela nás na obědě, jak se bavíme o těch přáních.“
„To jsem teda zvědav, jestli se vyplní i ta další přání.“
„Já též, Danieli Jacksone.“
„No, je mi to líto, ale už budu muset jít zpět. Čeká mě tokerská rada.“
„Dobře, tati. Měj se hezky, ráda jsem tě zase viděla.“
„Já tebe taky, Sam. Ahoj. A pozdravuj Marka a děcka.“
„Dobře, budu, ahoj.“
Jacob odešel a Sam se vrátila ke své práci. Seděla nad tím asi tři hodiny, když se z intercomu ozvalo:
„NEPLÁNOVANÁ MIMOZEMSKÁ AKTIVACE!!!“
Sam přiběhla do řídící místnosti.
„Kdo je to, seržante?“
„Váš otec, madam. Přijímám audio.“
„Tati? Děje se něco?“
„No v podstatě nic. Jen jsem ti chtěl říct, jak jsme se dneska bavili u oběda... ty víš o čem, tak že když jsem se vrátil k nám na planetu, tak všechno mezi Freyou a Aldwinem bylo v pořádku. Prý to s nimi řešila jedna Tok´Ra jménem Odesa.“
„Odesa? To zní jako zkráceně Oma Desala.“
„Přesně tak, Oma v přestrojení.“
„Pane jo, Oma se činí. No nic, tati, budu se muset vrátit k práci.“
„Jo, dobře, řekni to Danielovi a Teal´covi. Zatím ahoj.“
„Dobře, vyřídím, ahoj.“
Červí díra se zavřela. Seržant Davis se na Sam podíval a nevěděl, co si o tom má myslet.
„To je v pořádku, seržante. Zapomeňte na to.“
„Dobře, madam.“
Sam zašla k Danielovi a Teal´covi říct, co se dozvěděla od svého otce. Dost je to překvapilo. Poté šla opět do své kanceláře a dodělala tam konečně tu zprávu. Když měla hotovo, neměla už co dělat, a tak zašla do šatny, že půjde domů, stejně jí už končila služba. Převlékla se do civilu, rozloučila se s T a Danielem a jela domů.
U Sam doma – okolo 23,30
Sam ležela v posteli a přemýšlela. Říkala si, jestli je to doopravdy jen náhoda nebo to zařídila Oma. Vše začínalo nasvědčovat, že v tom Oma má přece jenom prsty. Nakonec usnula.
Čtvrtek odpoledne
Sam seděla v laboratoři a pomáhala Felgerovi s analýzou nového prototypu disruptoru, když v tom vešel Daniel.
„Sam, můžu s tebou mluvit?“
„Jo, jistě.“
Vyšli na chodbu.
„Tak co se děje, Danieli?“
„Právě nás kontaktoval Teal´c – z té planety, kde žije Ishta. Ishta říkala, že před třemi dny k nim přišla skrz bránu skupina vzbouřených jaffských žen, které se chtěly spojit s Ishtinou skupinou. Mezi nimi nebyl nikdo jiný než Drey´auc.“
„Cože? Jak je to možné? T přece říkal, že na planetě, kde žije Drey´auc, není brána.“
„T si to taky myslel. Našla se tam ale druhá brána.“
„A co Drey´auc a Ishta?“
„Přítelkyně...“
„To je skvělá zpráva. No, když ti to nebude vadit, vrátila bych se k práci.“
„Dobře, nebudu tě už rušit.“
„Fajn, uvidíme se později.“
„Tak zatím.“
Sam se vrátila do laborky, ale musela pořád myslet na ta přání. Byla to náhoda nebo Omou splněná přání? Sam to samozřejmě všem strašně moc přála, ale co já? napadlo ji. Pokud v tom má Oma prsty, tak se jí to povedlo na jedničku. Jack se ale vrátit nemůže. Do očí se jí vehnaly slzy.
„Majore, jste v pořádku?“
„Jo, jistě.“
„Vážně?“
„Ano.“
Pátek odpoledne
Sam vešla k sobě do kanceláře a chtěla dodělávat něco na svém PC, když si všimla, že na klávesnici leží obálka. Vzala ji do rukou, otevřela ji a vytáhla dopisní papír. Bylo na něm napsáno (dopis psán na PC – aby nešlo poznat autora podle písma): „Zvu tě na večeři – dnes večer. Přijedu pro tebe přesně v osm hodin. Moc se na tebe těším. P.S. Vezmi si na sebe něco hezkého.“ Přečetla si to ještě jednou. Pete, napadlo ji. Ale proč mi nezavolal? To je to takový romantik? No asi ano. Každopádně mi zvedl náladu.
Okolo šesté v podvečer dorazila domů Sam. Naštěstí neměli ten den moc práce, a tak generálu Hammondovi nevadilo, že šla domů dřív. Čekala ji večeře s Petem a pak volný víkend. Snad si odpočinu, v pondělí jdu na misi. Sice to bude jen rutina, ale člověk nikdy neví.
Mám si vzít něco hezkého. Tak to abych si dala záležet, ne? Sam si vybrala šaty vínové barvy a k tomu odpovídající střevíčky. Poté zašla do koupelny a dala si pořádnou koupel. Když vylezla z vany, oblékla se, lehce se nalíčila a vzala si nějaké jednoduché šperky. Chvilku před osmou sestoupila do předsíně, obula si střevíčky a do ruky vzala lehký kabátek. S úderem osmé hodiny večerní zazvonil zvonek u dveří. Sam se ještě jednou zkontrolovala v zrcadle a když usoudila, že lepší už to nebude, šla otevřít. Za dveřmi stál muž a před obličejem držel velkou kytici růží.
„Páni, to je nádhera,“ hlesla.
„Jsem rád, že se líbí,“ řekl známý hlas. Jeho ruka držící růže se sklonila a Sam příchozímu pohlédla do očí. Do těch nejkrásnějších očí na světě. Ve chvíli, kdy se Sam snažila potlačit svůj překvapený výkřik, se jí po tváři skutálely první slzy.
„Jacku?“
„Ano, Sam?“
„To není... možné.“
„Myslíš?“
„Já... vždyť... ty jsi... přece...“
„... mrtvý? Ne tak docela..“
„Povznesený.“
„Přesně tak.“
„Ale jak....“
„Jak to, že jsem tady?“
„Ano.“
„To Oma, dalo jí to strašnýho vyjednávání, ale rada nakonec souhlasila. Nechali mě oživit. Na tento víkend. V neděli v noci se zase stanu povzneseným. Navždy.“
Odmlčela se. Nevěděla, co mu má na to říct, a tak jen sklopila hlavu a roztěkaně koukala kolem sebe.
„Na,“ řekl Jack a podal Sam růže. Nesměle mu poděkovala.
„Můžeme jít?“
„Jistě.“
Nasedli do auta. Sam měla dojem, že jí šálí smysly, že se jí to jen zdá, že je to jen sen. Moc krásný sen. Když ovšem dorazili před restauraci, Jack jí otevřel dveře a pomohl jí vystoupit, začlo jí docházet, že to žádný sen není, nýbrž realita, ačkoli se to stále ještě zdálo tak neskutečné. Byli uvedeni ke stolu a sotva se posadili, už u nich stál číšník s jídelním lístkem. Objednali si zatím červené víno. Číšník odešel a Sam se podívala na Jacka. Ten se na ni usmál a jí nezbývalo nic jiného, než úsměv opětovat. Mezitím dorazil opět číšník a přinesl víno.
„Ráčili jste si vybrat?“
„Ano, dala bych si kuřecí kousky s rýží a zeleninový salát.“
„A pan manžel?“
Sam se rychle podívala na Jacka, jak na to bude reagovat. Ten se jen usmál a odpověděl:
„Já bych si dal steak s bramborama a okurkový salát.“
„Jistě.“
Číšník si zapsal objednávku a odešel.
„Tak pan manžel, jo?“ zeptala se Sam pobaveně.
„No co, hezky se to poslouchá, ne? Nechtěl jsem mu to vyvracet. A navíc, co je mu do toho, že? Co dělají Daniel s Teal´cem?“
„Ale, však to znáte. Daniel se zrovna hrabe v jednom překladu, který pochází z planety P3X-cosi a Teal´c pomáhá Bratacovi s realizací jaffské samostatnosti.“
„Ano?“
„Jo, je to tak. Pamatujete, jak slavil Ry´ac v SGC svatbu?“
„Jo, nezapomenutelné.“
„Tak jeho žena teď čeká dítě.“
„Vážně? A co na to Teal´c?“
„Je šťastný.“
„Tomu věřím. Však už na to dědečkovství má věk. Kolik, že mu je? 150?“
„Skoro, 145.“
„Ach tak.“
V tu chvíli dorazil číšník s jídlem.
„Přeji vám dobrou chuť.“
„Děkujeme.“
„Díky.“
Číšník odešel a ti dva se pustili do večeře. Moc toho při tom nenamluvili (při jídle se nemluví :-D) Když dojedli, přišel opět číšník a odnesl talíře.
„Ještě víno?“
„Ráda.“
Jack nalil Sam a pak ještě sobě.
„Tak na co si připijeme?“
„Nevím, co třeba na naše shledání?“
„Dobře, na naše shledání. A co ještě na tykání?“
„Tak jo, na shledání a na tykání.“
Přiťukli si a napili se. Jack se podíval na Sam do očí a zachytil v nich takový zvláštní pohled – plný očekávání a lehkého strachu z toho, co bude.
„Nechceš si jít zatancovat?“
„Jo, jasně, ráda.“
Vstali a šli na parket, kde tančilo několik párů.
„Sam?“
„Ano?“
„Jak jsme to mohli tak dlouho vydržet?“
„Co?“
„Tak dlouho jsme spolu pracovali a nikdy jsme si nikam nevyšli. Jako přátelé, myslím.“
„Ale vyšli. Co třeba tehdy, když jsme měli ty schopnosti, které jsme získali, když jsme si nasadili ty tokerské náramky?“
„Já ale myslím jen nás dva. Ty a já.“
„Nevím, možná to bylo ze strachu, aby se něco nepokazilo.“
V restauraci strávili ještě nějaký čas. Byla půlnoc, když se vrátili k Sam domů.
„Nechceš jít dál?“
„Pokud myslíš, že tě nebudu rušit...“
„Rušit? Ty nikdy.“
Vešli do domu.
„Nechceš něco k pití? Kafe, vodu, džus, pivo...“
„Džus by byl fajný.“
Sam nalila džus i pro sebe a vzala skleničky do obýváku, kde se Jack mezitím usadil na gauči. Sedla si vedle něj a jejich hovor se stočil k tématu posledních tří měsíců v SGC. Sam vyprávěla Jackovi vše, co se za tu dobu stalo. I to, co se stalo v posledních dnech, včetně návštěvy Omy Desaly, Jacobova příchodu i těch přání.
Sam začínala být unavená, a tak nebylo divu, když během půl hodiny usnula na gauči ve chvíli, kdy Jack zrovna vyprávěl, co dělal, když se dostal mezi povznesené. Po chvíli se Sam sesula hlava na Jackovo pravé rameno, kde se mu uvelebila. Jack se snažil moc nehýbat, protože nechtěl Sam vzbudit. Po chvíli ho ale rameno začalo nepříjemně bolet, a tak ho napadlo, že by mohl Sam odnést do postele. A také tak udělal. Když ji pokládal do peřin, otevřela Sam napůl oči, ale byla tak unavená, že je zase zavřela a usnula. Jack se vrátil do obýváku a usadil se na gauč, kde nakonec usnul. Spal asi tak dvě hodiny, když uslyšel šramot vycházející z kuchyně. Potichu vstal a šel ke dveřím, odkud bylo vidět dovnitř. V kuchyni svítilo slabé světlo, v obýváku sotva viditelné.
„Sam?“
„Ah, Jacku, vylekal jsi mě.“
„Promiň, to jsem nechtěl.“
„To je v pořádku,“ odmlčela se.
„Asi jsem usnula, že?“
„Ano, odnesl jsem tě do postele.“
„To jsi nemusel.“
„Já vím, ale moje rameno, ze kterého sis udělala polštář, pak začalo protestovat.“
„To jsem nechtěla.“
„Z toho si nic nedělej.“
„Myslíš, že bys mi mohl s něčím pomoct?“
„S čím pak?“
„No... otevřela jsem si v ložnici okno, ale ono se mi nějak zaseklo a teď mi nejde zavřít, a tak tam na mě táhne. Mohl by ses tam na to podívat?“
„Jo, jasně, není problém.“
Vyšli do prvního patra a vstoupili do Saminy ložnice. Jack přistoupil k oknu a chvíli ho pozoroval, a když našel příčinu, proč okno nešlo zadělal, ihned ji spravil a okno zavřel. Otočil se a zjistil, že Sam leží v posteli a skoro spí. Přikryl ji a šel ke dveřím.
„Jacku?“
„Ano?“
„Zůstaň.... prosím.“ Podívala se na něho rozespalýma očima.
„Tak jo.“
Jack přešel k posteli, zul se a lehl si vedle Sam. Leželi vedle sebe a mlčky se na sebe dívali.
„Jacku?“
„Ano?“
„Děkuju, že tu jsi se mnou.“
„Pozvala jsi mě dál, tak tu jsem.“
Sam se jen usmála, opřela si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Jack ji objal – jednou rukou kolem ramen a druhou okolo pasu.
„Chceš spát?“
„Nevím. Jen jsem se opřela a zavřela oči, je to tak pohodlnější. Jen tak vedle tebe ležet se zavřenýma očima....“
„Co když usneš?“
„Tak to bude zítra to nejkrásnější probuzení, co jsem kdy zažila. Pokud neodejdeš.“
„Neodejdu....“
Oba nakonec usnuli. Jack se ráno probudil okolo půl osmé. Když otevřel oči, nejdříve si nemohl vzpomenout, kde je, ale když zaregistroval Sam ležící vedle sebe, vše mu rázem došlo. Usmál se. Sam spala jako nemluvně a neprobudila se, ani když ji opatrně objal a přitiskl si ji k sobě. Chvíli tak ležel a se zavřenýma očima na sebe nechal vše působit. Za chvilku vycítil, že je Sam vzhůru. Otevřel oči a pohlédl na Sam, která si ho s úsměvem prohlížela.
„Dobré ráno, Jacku.“
„Dobré, Sam.“
„Jak ses vyspal?“
„Dobře. Po těch třech měsících povznesení....“
Usmála se...
Jack vstal a sešel dolů do kuchyně, zatímco si Sam dávala sprchu. Když vešla do kuchyně, čekala ji tam na stole snídaně.
„To jsi dělal ty?“
„Jo... a nemusíš děkovat. Našel jsem to v lednici.“
„To jsi nemusel, ale děkuju.“
„Řekl jsem, že nemusíš děkovat.“
Usmála se a dala se do jídla. Když dojedla, sklidila nádobí.
„Nechtěla by ses třeba projít?“
„Jo, proč ne, ráda. Chvilku počkej, půjdu si vzít něco na sebe.“
Vyšla po schodech do patra a vstoupila do ložnice, kde měla šatník. Otevřela skříň a rozhodovala se, co si má vzít na sebe. Podle předpovědi mělo být hezky, i když místy měly přijít bouřky. Nakonec si na sebe vzala letní šaty ke kolenům – černé s oranžovými květy a oranžovým lemem na spodní straně šatů. Sešla dolů do haly, kde si vzala páskové boty a kde na ni také čekal Jack.
„Wow..“
„Copak?“
„Moc ti to sluší...“
„Děkuju, můžeme vyrazit?“
„Samozřejmě.“
Vyšli z domu, Sam zamkla a dala klíče do kabelky. Došli do městského parku. U dětského hřiště si sedli na lavičku, odkud bylo vidět na pískoviště a nedaleké houpačky a prolézačky. Svítilo slunce, oni však seděli pod větvemi borovice, které vytvářely příjemný stín.
„Víš, přemýšlela jsem...“
„A o čem?“
„Jaké by to bylo, kdyby jeden z nás odešel z armády a my byli spolu...“
„Tím by se asi hodně změnilo.“
„To ano. Ty jsi o tom nikdy nepřemýšlel?“
„Ano, přemýšlel. Ani bys nevěřila, kolik verzí naší možné budoucnosti moje stará hlava vymyslela...“
„To mi povídej.“
„Jo, ale vždycky mi na mysl, ač jsem nechtěl, vlezly představy toho, co by se stalo, kdybychom neporazili Goauldy.“
„Myslíš, že jsme nenahraditelní? Že kdyby jeden z nás odešel a nahradil ho někdo jiný, že by Goauldi nebyli poraženi?“
„To nevím, je to možné. Víš přece, jak to bylo v těch alternativních realitách, ani v jedné jsi nebyla v armádě a v obou realitách byla Země napadena Apophisovou armádou.“
„Ano, ale v naší realitě jsem v armádě....“
„... to ano, ale je možné, že kdyby místo tebe nebo místo mě byl někdo jiný, mohlo to dopadnout jinak.“
„To je pravda.“
„Možná, že by ten náš vztah nebyl tam, kde je..“
„A kde je teď?“
„Abych pravdu řekl, nejsem si jistý.“
„Kdyby jeden z nás odešel z armády, třeba bychom teď už spolu žili...měli rodinu..“
„Rodinu?“
„Ehm.. promiň, jestli jsem nějak...“
„Ne, to je v pořádku, Sam... taky mě to napadlo.. a ne jednou.. ale netušil jsem, že myslíš na to samé, co já.“
„Jo, taky jsem si to nemyslela. Vždycky jsem si říkala, že jsem asi naivní nebo co... Nikdy jsem se nesnažila vysnít si budoucnost... ale s tebou..“
„Ano?“
„Ano.. když jsem tě poznala, teda abych byla přesnější, když jsem si uvědomila, že... mě k tobě váže víc než.. přátelství... začala jsem si představovat, jaké by to bylo, kdybychom byli spolu..“
„Jaké by to bylo?“
„Krásné..“
„Vážně?“
„Ano... Nechci tvrdit, že jsem nikoho před tím nikdy nemilovala. Měla jsem pár... partnerů, které jsem v té době milovala... ale s tebou.... je to jiné.“
„Jiné? Jak jiné?“
„Nevím, jak to popsat. Víš, známe se spolu dlouho... hodně jsme toho spolu zažili. A to je možná to, co dělá náš vztah jiným. Nebo aspoň mé city k tobě. To, že tě znám... líp, než jsem kdy znala ostatní. To mi možná leccos usnadnilo. A tím spíš to bylo pro mě těžší to tajit... a dusit to v sobě a nebo se po nějaký čas přesvědčovat, že to, co k tobě cítím... nemůže být láska...“
„Víš, ani pro mě to nebylo lehké... po tom, co se stalo.... mému synovi... nikoho jsem neměl... kromě Kerri, kterou jsem snad i miloval... nebo si to snad jen myslel, ani nevím... znáš mě, nikdy jsem neuměl být otevřený k lidem a říct jim, co k nim cítím, hlavně pokud šlo o kladné city.“
„Jo, já vím.“
„Pak jsem poznal tebe, otevřela jsi mi oči... zjistil jsem, že bych lidem měl projevovat svoji náklonnost nebo opak. Zkoušel jsem to.. i když ne moc s valným úspěchem... Spíš mi šlo říkat, že lidi moc rád nemám..“
„Nikdo není dokonalý..“
„To je pravda... přesto ti chci za to moc poděkovat... myslím, že bych na to asi sám nepřišel...nebo bych se k tomu nedokopal. I tak jsem se zdál nepřístupný.“
„Nepřístupný? Na začátku možná, ale..“
„Vám to tak nepřišlo, myslím jako SG-1... vy tři jste byli lidé, se kterými jsem pracoval nejvíc, všechny jsem vás znal víc, než kohokoliv jiného na základně.. proto jsem k vám byl přístupnější, ale pro ty ostatní jsem byl ten tvrdý voják s neprorazitelnou tvrdou skořápkou, který čas od času utrousil rádoby vtipnou poznámku. Nechci se tu nějak litovat nebo se něčeho doprošovat. Jen prostě konstatuju, jak to bylo. A vlastně, můžu si za to sám. Asi jsem to tak chtěl, aby jen vy tři jste o mě věděli víc než ti ostatní... protože jsem věděl a stále vím, že vám třem můžu věřit nejvíc...“
„A my zas věřili... a věříme tobě... Teda teď jenom já, protože kluci o tobě nevědí... ani nevíš, jak to pro mě bylo těžké, když....“
„Když jsem zemřel?“
„Mysleli jsme si, že jsi zemřel...“
„Jo a já se mezitím povznesl..“
„Nikdo z nás to nečekal... bylo to veliké překvapení, když nám to Oma řekla.“
„Tomu věřím.“
„Ehm... co kdybychom si zašli na oběd?“
„To je dobrej nápad.“
Zašli do blízkého stánku – nechtělo se jim nijak daleko do nějaké restaurace. V parku bylo krásně – bylo teplé poledne, vzduch byl prosycen vůní květin z nedalekého záhonku, foukal příjemný větřík a nebe bylo bez mráčku.
Oba si koupili párek v rohlíku, gyros a k tomu minerálku. Sedli si ke stolu, kterých bylo okolo stánku asi deset.
Když byli po jídle, procházeli se po parku. Okolo třetí hodiny začalo ale pršet a za pár okamžiků připluly nad město bouřkové mraky. Jack si naštěstí všiml nedalekého altánku. Než však k němu doběhli, aby se schovali, byli promočeni na kost.
„Páni, to je slejvák.“
„To jo, ale dalo se to čekat. Hlásili to ve zprávách, že mají o víkendu přijít bouřky.“
Seděli pod stříškou altánku a dívali se, jak z nebe tečou provazy vody a nebe se rozsvěcuje. Jack objal Sam okolo ramen a přitiskl si ji k sobě, protože se začala trochu třást zimou. Usmála se, opřela se hlavou o Jackovo rameno a stále se dívala před sebe. Po chvíli se Sam otočila k Jackovi a pohlédla mu do tváře. On její pohled vycítil, a tak se na ni také podíval. Hleděli si do očí, když je to k sobě začalo přitahovat. Jack pohladil Sam jednou rukou po vlasech a pak jeho dlaň spočinula na její tváři. Jejich rty se spojily do něžného krátkého polibku. Trochu se od sebe oddálili, aby si pohlédli do očí, které vyzařovaly lásku k tomu druhému. Nad altánem se zablýsklo a vzápětí se ozval hrom. Bouře zuřila přímo nad nimi, ale Sam s Jackem se příliš zaobírali sebou samými, než aby řešili svoje okolí. Po záblesku sebou trhli, ale jejich oči se zase hned setkaly a začaly se přivírat, když se rty k sobě přibližovaly, aby se spojily do vášnivého hlubokého polibku plného lásky a touhy po tom druhém. Sam a Jack si spočívali navzájem v náručí, když je vyrušilo něčí zakašlání. Byl to policista.
„Nezlobte se, že vás ruším, ale musím vás poprosit, abyste opustili altán a šli se mnou. Dovedu vás do bezpečí. Valí se sem voda z nedalekého potůčku, co je nahoře v horní části parku, a nese s sebou nalámané a spadlé větve. Kanalizace pod parkem nestíhá brát vodu. Park je celý v ďolíku a s největší pravděpodobností bude jako jediné místo ve městě zatopen. Sami vidíte ten slejvák.“
Sam a Jack mlčky vstali a následovali policistu mimo park. Odvedl je k provizornímu stanu, kde dostali deky a kávu na zahřátí. Policista jim nabídl, že je odveze domů. Oba to vděčně přijali, protože nechtěli jít v tom dešti pěšky. Nastoupili do vozu a Sam řekla policistovi svoji adresu. Vyjeli. V autě vládlo ticho. Sam s Jackem střídavě koukali na sebe, na policistu a ven z auta. Venku hustě pršelo a stěrače nestíhali kmitat a stírat vodu ze skla. Bylo skoro půl šesté, když auto zastavilo před Saminým domem.
„Děkujeme za svezení.“
„A za deky a kafe.“
„Vůbec nemáte za co.“
„Nashle.“
„Nashle.“
Vystoupili z vozu a policista odjel. Sam vytáhla z kabelky klíče a odemkla. Vstoupili celí zmáčení do domu a okamžitě se zuli.
„Potřebuju horkou sprchu,“ řekla Sam.
„To ti věřím, taky si ji pak dopřeju.“
„Vyndám ti nějaké suché oblečení. Zbylo tu něco po Markovi. Jste oba přibližně stejně velcí, mělo by ti to být.“
„Dobře, díky.“
Sam šla do pokoje, který dřív patřil Markovi a kde teď měla věci, které už nepoužívala, ale bylo jí líto je vyhodit. Ze skříně vzala vše potřebné a šla to dát Jackovi. Jack odešel do obýváku, kde se převlékl a mokré oblečení dal na topení. Sam mezitím šla do svého pokoje a našla si něco suchého pro sebe. Vyšla z pokoje a po chodbě došla do koupelny. Tam ze sebe shodila mokré věci, vlezla do sprchy a pustila na sebe horkou vodu.
Notnou chvíli stála pod proudem a nechala na sebe vodu jen tak téct. Uklidňovalo ji to a pokládala to občas jako druh relaxace. Umyla se, oblékla si šaty a sešla dolů.
„Máš volnou koupelnu.“
„Jo děkuju.“
„Udělám něco k večeři.“
„Dobře.“
Jack se šel osprchovat a Sam mezitím řádila v kuchyni. Nakonec se jí z toho mála, co našla doma, podařilo udělat jakous takous večeři. Než Jack přišel do kuchyně, bylo už prostřeno. Sedli si ke stolu a pustili se mlčky do jídla. Když dojedli, vzala nádobí a dala je do dřezu, kde je chtěla umýt, když najednou zhaslo v celém domě světlo.
„Půjdu se podívat na pojistky. Třeba jen vypadli a dá se to opravit.“
„Dobře.“
Jack se šel podívat na pojistky, které byly zabudovány u vchodu. Podíval se ven a zjistil, že světla nesvítí ani venku na pouličních lampách, které, když dorazili před dům, svítily.
„Sam, to nebude v pojistkách tady v domě, vypadá to, že vypnuli proud. Celá ulice se topí ve tmě.“
„To je hezký. Půjdu najít nějaké svíčky.“
Jack doklopýtal po tmě do obýváku, kde již Sam zapalovala svíčky.
„Kolik je vůbec hodin?“
„Když jsem se dívala naposled, bylo myslím půl osmé. Mohl bys zatopit v krbu?“
„Jo, samozřejmě.“
Venku stále zuřila bouře. Jeden blesk střídal druhý, každou chvíli zazněl hrom a půl města bylo bez elektřiny. Sam s Jackem seděli v obětí na gauči a dívali se do plamenů, které plály v krbu a rozlévaly do místnosti příjemné teplo.
„Jacku?“
„Ano?“
„Jsi šťastnej?“
„Cože?“
„Jestli jsi šťastnej...“
„Jsem... proč?“
„Jen tak.. já jen, že to, jak tady spolu sedíme... u krbu.... tohle jsem si vysnila... že tady budeš sedět se mnou... budeš mě objímat... a že tu prostě budeme spolu sedět.“
„Tohle sis vždycky přála? Že tu budeme spolu sedět na gauči a koukat do ohně?“
„Ano. Divný co?“
„Ne, proč? Jen jsem nevěděl, že jsi takovej romantik.“
„Jo, to neví spousta lidí..“
„To je ovšem škoda..“
„Myslíš?“
„Jo, myslím, že je škoda, že tě takhle zná jen hrstka lidí...“
Sam se odmlčela.
„Myslíš, že bych se měla lidem víc otevřít?“
„Jo. Některým víc a něterým míň, to záleží na tobě, jak komu důvěřuješ....“
„Stejně jsem vždycky nejvíc věřila tobě...a pak až Danielovi a Teal´covi..“
„Vážně jsi věřila víc mě než jim?“
„Jo a stále ještě věřím...“
„Čím jsem si to zasloužil?“
„Tím, jakej jsi...“
„Jakej jsem?“
Usmála se a jen se mu podívala do očí, které se na ni šibalsky smály a vyzařovaly touhu, ale i zároveň bezpečí, které tak potřebovala. Vzrušením ji začalo mravenčit v podbřišku, měla trošku strach z toho, co mělo přijít, ale i tak dávala do toho všechno, když ji Jack začal něžně líbat. S láskou mu oplácela jeho polibky a nebránila se ani, když ji Jack vzal do náruče, aby ji odnesl do ložnice. V ložnici ji postavil na zem a nepřestával ji líbat. Sam obtočila ruce okolo Jackova krku a přistiskla se k němu, jak nejvíce to šlo. Jack ji objímal okolo pasu. Po chvilce se od sebe odtáhli, hleděli na sebe bez dechu. Naklonili se k sobě, až se hlavami sebe dotýkali. Jack pomalu začal Sam rozepínat zip na svetru, zatímco ona se snažila probojovat skrz jeho knoflíčky na košili. Zanedlouho již leželi vedle sebe v posteli v pevném objetí. Jack hladil Sam po zádech a ona přejížděla prsty po jeho chloupky porostlé hrudi. Něžně se líbali se zavřenýma očima. Sam se odtáhla kousek od Jacka.
„Miluju tě, Jacku... strašně moc..“
„Taky tě miluju, už od první chvíle, co jsem tě uviděl...“
Jejich rty se zase setkaly, tentokrát do vášnivého polibku.
Druhý den ráno se oba probudili téměř současně. Bylo po desáté hodině a venku bylo zase krásně. Sluníčko již hřálo a po bouřce z minulého dne ani památky. Když Sam otevřela oči a uviděla vedle sebe Jacka zakrytého jen peřinou, došlo jí, že to nebyl sen, nýbrž realita. Strávila noc s plukovníkem O´Neillem. Usmála se, zavřela oči a v hlavě si znovu přehrávala události poslední noci.
„Sam, jsi vzhůru, viď?“
„Jak to víš?“
„Nevím....“
„.... děkuju..“
„Za co?“
„Za poslední noc, nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak... nepopsatelně krásné...“
Jack se usmál a políbil Sam a čelo.
„Víš, že tě, Sam, miluju?“
„Já tebe taky, Jacku.“
Leželi v objetí v posteli celé dopoledne. Okolo dvanácté pak vstali. Sam udělala něco k obědu. Poté si sedli na verandu, kde trávili své poslední chvíle, které jim byly vyhrazeny. K večeru, okolo sedmé hodiny, vyrazili do SGC, kam přijeli chvíli po osmé. Jack chtěl mermomocí aspoň na chvíli vidět Daniela s Teal´cem, kteří měli ten víkend zůstat na základně. To bylo překvapení, když se se Sam objevili u Daniela v kanceláři.
„Jacku?“
„Ahoj, Danieli, taky tě rád vidím.“
„Jak..“
„Udělali mě člověkem... jen do dneška...“
„A od kdy jsi....“
„.....od pátku...“
„A proč jsi...“
„... protože... no řekněme, kvůli Sam. Bylo to její přání, pamatuješ ne? Strávit se mnou jeden celý víkend..“
„Máš pravdu.... na to jsem nevzpomněl.“
„A jak se tu vůbec máte?“
„Ale jo, ujde to. Chybíš nám tu.“
„Souhlasím s Danielem Jacksonem, O´Neille.“
„Vy mi taky chybíte... a taky chození na akce a tak. Ale život povzneseného má taky své výhody... žádné papírování.. žádní politici..“
„A kdy se zase přeměníš na povzneseného?“
„To přesně nevím. Až si pro mě přijdou. Vzhledem k tomu, že mě to povolili jen do konce víkendu, což je o půlnoci mezi nedělí a pondělím, tak asi tak za dvě a půl hodiny.“
„Aha....“
„No nic, mám hlad, je otevřená kantýna? Dal bych si poslední jídlo před tím, než se povznesu.“
„Jo, myslím,že je tam noční obsluha, ale asi tam už nebude nic moc výběr.“
„No to nevadí.“
V kantýně
„Měli jste pravdu, výběr fakt nic moc, ale asi si dám tady ten zbytek toho jablečnýho koláče, ani nevíte, jak moc mi chybí. A asi si taky vezmu to zelené želé.“
„Aby ti nebylo špatně.“
„Neboj se, jako čisté energii, do které se pak proměním, mi špatně být nemůže.“
[objeví se bílé světlo – zjeví se Oma Desala] „Ano, špatně ti být nemůže.“
„Omo, co ty tady děláš? Já myslel, že přijdeš později....“
„Bohužel, musíme už teď. Jsem za tebe zodpovědná a musím tě mezi povznesené dostat včas, jinak bych mohla mít problémy. A hlavně, musím si zařídit ještě nějaké další věci, proto už teď.“
„To je hezký...“
„Prosím, rozluč se....“
„Jo, asi mi nic jiného nezbývá, že?“
„Ne..“
Jack vstal od stolu a ostatní ho napodobili. Přistoupil k Teal´covi.
„Teal´cu, díky, že jsem tě mohl poznat a že jsem s tebou mohl strávit tolik času, hodně jsem se od toho naučil. Jsi skvělý... Jaffa.“
„I já se od tebe hodně naučil, díky, že jsem mohl a stále snad mohu být tvým přítelem.“
„Samozřejmě, Teal´cu... Danieli?“
„Jacku?“
„Díky... za to jakej jsi... a že jsi mi pomohl, když jsem to nejvíc potřeboval..“
„Za to nemusíš děkovat, ty jsi pro mě udělal to samé.“
„Takže jsme si vyrovnaní?“
„Jo, asi jo. Měj se dobře.“
„Ty taky..“
Jack přešel k Sam a podíval se jí do očí.
„Sam... já...“
Sam ho nenechala domluvit, objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. Jack si ji k sobě přivinul, co nejvíce mohl. Oddálil obličej, aby mohl Sam naposledy políbit.
„Miluju tě, Sam. Navždycky....“
„Taky tě miluju, Jacku. Budu tě milovat do konce svýho života...“
Jack od Sam odstoupil a pak ho už pohltilo bílé světlo. Odešel, napořád. Zbytek SG-1 se chvíli díval na místo, kde ještě před chvílí stál jejich přítel.
„Tak co, Sam? Jaký byl víkend?“
„Byl to ten nejkrásnější víkend v mém životě.“