Jack stále cítil Samin pevný stisk, ale bál se otevřít oči. Neslyšel už výstřely z Danielovy a Teal’covy zbraně, ani odporný skřípavý zvuk pohybujících se robotů.

Ucítil, jak se Sam pohnula. Trochu povolila sevření a pak jím lehce trhla. Nic však neřekla. Nikdo nic neřekl. Jack začínal pochybovat o výborném zdravotním stavu svých uší. Ve chvíli, kdy se chystal otevřít oči, ucítil, jak mu Sam skočila kolem krku. Překvapením trochu zavrávoral.

„Jacku!“ Zašeptala mu do ucha šťastně. Pevně ho objala, jakoby se od něho už nikdy nechtěla oddělit. Ucítil jak mu pár horkých slz promáčelo košili na rameni. Tentokrát ji ale neutěšoval, tentokrát ji nechal plakat, protože i jemu samotnému se stejně jako jí nahrnuly do očí slzy štěstí.

Díval se na Sam, své přátele a na Asgardy stojící nedaleko od nich.

Pořád nebyl schopen si uvědomit jestli je to sen nebo skutečnost. A co se vlastně stalo?

Opětoval Sam její pevné objetí a zhluboka vdechnul reálnou vůni jejích vlasů. Teď už si byl stoprocentně jistý, že tohle není ráj, i když se Sam byl vlastně ráj kdekoli…

„Sammie…“ Vydechl a ona se od něho trochu odtáhla, ale jen na takovou vzdálenost, aby ho mohla políbit. Byl to ten nejsladší polibek, jaký kdy dostal. Cítil, že mu jím „vdechla život“ a on se ho konečně mohl z plných plic nadechnout.

„Co se stalo? Jak jste nás odtamtud dostali?“ Slyšel Daniela.

„Poté, co se nám na senzorech objevila jedna z našich lodí, která se nehlásila, jsme pojali podezření, že něco není v pořádku. Pak začala nebezpečně kolísat energie v jádře, které absorbovalo veškerou energii ze všech dostupných částí lodi. Díky tomu vypadly štíty a my vás mohli všechny zaměřit a přenést sem na planetu.“ Odpověděl Danielovi na otázku jeden z Asgardů.

„A co Thor?“ Zeptal se Jack.

„Ten byl sice v jiné části lodi než vy, a tak nám chvíli trvalo než jsme ho našli, ale podařilo se nám ho sem přenést těsně před výbuchem lodi.“ Nechal se slyšet další z Asgardů.

„A je v pořádku?“ Požadoval Jack další informace.

„Bude v pořádku. Drželi ho v umělém spánku, takže až se probere, budete ho moci navštívit. Teď byste si ale měli odpočinout i vy. Myslím, že hlavně podplukovník Carterová to bude potřebovat.“ Usmál se na Sam a pak ukázal na čtyři lůžka v místnosti. Ta sice nevypadala příliš pohodlně, ale byli tak unavení, že jim to ani nevadilo.

Jack, Daniel i Teal’c se nejprve nechápavě podívali na šedého hubeného mužíčka stojícího proti nim a potom vrhli ještě nechápavější pohled na Sam. Odpovědi se jim ale nedostalo, protože onen šedá mužíček opět pokračoval.

„Mimoto bychom vám také chtěli poděkovat za to, co jste pro nás udělali. Znovu jste zachránili naši planetu a Asgardi jsou vám za to velice vděční. Cokoliv byste potřebovali, stačí říct…“

Daniel i Teal’c čekali, kdy Jack najede na téma „poskytnutí technologií“, ale ono nic. Jack už tuto křehkou situaci mezi lidmi a jejich mocnějšími spojenci dávno pochopil a Daniel si pomyslel jak ho ta léta s SG-1 a vůbec v SGC změnila. Vybavila se mu i Jackova slova „My přece nepotřebujeme jejich technologii…potřebujeme je.“ Nostalgicky mu přeběhl mráz po zádech. Najednou se cítil hrozně unavený…dolehly na něj těžkosti posledních dní. Pomalu se sesunul na jemu nejbližší z postelí a mdle položil hlavu na polštář. Přesto se ale nedokázal přinutit zavřít oči a spát…prožili toho v zajetí replikátorů hodně, před pár minutami málem všichni položili život za jednu z asgardských planet. Při tom přemítání se musel ušklíbnout… no jo…závěr dalšího dobrodružství jak jinak než ve velkém stylu…

Asgardi se otočili a pomalu vyšli z místnosti, aby je nechali odpočinout. Teal’c se usadil na další z postelí a dal si nohy křížem, jak měl ve zvyku pokaždé, když se chystal provádět svůj sílu dodávající rituál.

Jack asi jako jediný ale na odpočinek vůbec neměl pomyšlení. Stále mu v hlavě hrála věta, že hlavně Sam bude ten odpočinek potřebovat. Co to mělo zanmenat?

Sam seděla na jedné z postelí a pozorovala ostatní. Jack si k ní přisedl, ale zatím nic neříkal. Sam si mu opřela hlavu o rameno. Věděla na co myslí a věděla, že je načase říct mu pravdu.

„Jacku…“ Oslovila ho a probrala tak ze zamyšlení. Otočil se k ní a čekal, co mu chce říct. Sam potlačila zívnutí než pokračovala…

„Jacku, já ti musím něco říct…něco důležitého…“

Jack si ji zpytavě prohlížel. Byl zvědav na to, co o ní vědí Asgardi a on ne.

„Jacku, já jsem těhotná.“

Jack na ni chvíli nechápavě koukal, ale pak mu došel význam jejích slov.

„Těhotná? Ale…jak to? Já myslel…“

„Ano, to ano…“ přerušila ho „…ale občas se stává, že když žena otěhotní, tak pak ještě chvíli…krvácí. Ovšem jen chviličku a jen velmi slabě. A mě to do téhož večera přestalo.“ Vysvětlila mu situaci.

„Takže budeme mít dítě! My budeme mít konečně dítě!“ Vykřikl Jack nadšeně. Probral tím Daniela a Teal’ca. Vyskočil na nohy, popadl Sam do náručí a zatočil se s ní.

„Jacku! Jacku!“ Křičela a smála se při tom.

Po chvilce ji konečně postavil na zem. Oba se znovu posadili. Vůbec si neuvědomili, že na ně Daniel i Teal’c celou dobu koukají a že je slyší. Ti dva nemuseli ani nic říkat, aby Sam s Jackem poznali, že jim přejí vše nejlepší a hlavně hodně štěstí. A z radostné zprávy že mají stejnou radost, jako oni dva. To vše mlčky říkaly jejich unavené, ale šťastné pohledy. Pak už smějící se oči přikryla ztěžklá víčka a oba jejich přátelé konečně usnuli.

„Jak dlouho už to víš?“ Zeptal se Jack zvědavě.

„Ode dneška.“ Usmála se na něj váhavě. „Řekla mi to Repli.“ Odtušila další otázku.

„Repli? Takže, když jsi nechávala vybuchnout to jádro, už jsi to věděla…“

Sam na to nic neřekla místo toho sklopila hlavu do dlaní.

„Jacku, já…nešlo to jinak.“ Vzlykala. „Strašně mě mrzí, co jsem se tam rozhodla udělat, ale nemohla jsem… Nešlo to jinak.“ Čekala, že na ní teď začne křičet a dělat scény, ale namísto toho ji objal.

„Sam, vím co jsem ti řekl…že jsme to pořád my…SG-1, a proto musíme hledět na situace trochu jinak. Vím, že šlo o celou planetu a my ji nemohli nechat zničit. To bychom nebyli my. Krom toho jsme to přežili. Ty i naše dítě jste v pořádku a to je hlavní.“ Zvedl jí hlavu tak, aby jí viděl do očí. Setřel jí něžně z tváří slzy a pak ji lehce políbil na čelo, na nos a pak na ústa.

Sam si byla vědoma, jak moc ho muselo bolet, že mu to neřekla a místo toho… Nedokázala to vyslovit ani ve svých myšlenkách. Nechápala, kde sebrala tolik odvahy, aby to udělala…

Byla Jackovi vděčná, že jí nic nevyčítal. Vždycky věděla, proč toho muže miluje. S těmito myšlenkami usnula.

Jack cítil, že si o něj zase opřela hlavu a po chvíli slyšel už jen její pravidelné oddechování. Jemně ji položil na postel, lehl si k ní a zezadu ji objal.

„Miluju tě, Sam.“ Zašeptal.

Sladce se mu schoulila v náručí.

„Miluju tě, Jacku.“ Zašeptala mu v odpověď.

 Slova se vytratila do ticha, ale štěstí, štěstí zůstalo. Zůstalo vepsané v jejich klidných tvářích lehce spočívajících na tenkých polštářích.

Za chvíli usnul i Jack s jednou rukou ochranářsky položenou u ní na bříšku.

„O’Neille, vzbuďte se.“ Jack s sebou trhl. Posadil se na posteli a málem z ní spadl, protože si neuvědomil, že vedle něj leží ještě Sam a postel není tak široká…

Před sebou uviděl jednoho z těch šedivých mužíčků a přestože všichni vypadali stejně, Jack v něm i po těch letech přece poznal Thora.

„Thore…jsem rád, že vás vidím.“ Usmál se Jack na starého přítele. Podal mu ruku a Thor mu ji mlčky stiskl. Sam za Jackovými zády se trochu pohnula. Začala se probouzet.

„I já jsem rád, že vás vidím, O’Neille.“ Odpověděl konečně Thor tiše.

„Jsem rád, že jste pro nás přiletěl. Děkuji.“

„Sice to neproběhlo úplně podle plánu, ale nemáte zač…Krom toho i já musím poděkovat vám…“ Thor se podíval Jackovi za záda na probouzející se Sam. „Prý nás zase zachránila Podplukovník Carterová.“

„Hm, ano. Přetížila jádro nebo tak něco…“

„Já vím, již mě o tom informovali. Bylo to obdivuhodné. Myslela na cizí, na naši planetu i přesto…že čeká dítě…“

Teď už se Thor díval na Jacka. Jeho výraz v obličeji byl neurčitý. Na jednu stranu byl Jack na Sam pyšný a věděl, že by na jejím místě jednal stejně, ale na druhou mu z toho bylo smutno…

„To mi připomíná,“ přerušil Thor Jacka v jeho zamyšlení, „že jsem vám chtěl pogratulovat.“ Tentokrát podal ruku Jackovi on a lehce mu ji stiskl.

„Děkuji…děkujem.“ Jack se probral ze své neurčité nálady a uvědomil si, co ho teď vlastně čeká. Sam a miminko…no to bude něco. Už se vážně těšil, konečně bude zase táta. A Sam… Sam vlastně ještě ani neví jaké to je být mámou. Nemohl se dočkat až bude na Sam vidět bříško a pak až se to malé narodí a ona ho bude chovat v náručí a zpívat mu ukolébavku…to byla představa. Už aby to bylo, ale všechno má svůj čas…i devítiměsíční těhotenství…

„Generále O’Neille, až si všichni odpočinete, dopravím vás zpátky na Zemi.“ Thor se otočil a opět je nechal o samotě. Dveře za jeho šedými kostnatými zádíčky se pozvolna s hlučivou tichostí zavřely a Jackovi to nepříjemně připomnělo pár nevalných dní strávených na Thorově lodi v zajetí Replicarterové.

Znovu se otočil a podíval se na svou těhotnou ženu nepokojně se otáčející z boku na bok. Sam znovu upadla do neklidného spánku. Jemně ji pohladil po sněhobílé pokožce na rameni a pomalu sjížděl dolů k loktu a zápěstí. Sam se spokojeně zachrula a otočila se na záda. Instinktivně si položila ruku na bříško. Jack položil svou dlaň na hřbet její ruky a opatrně si k ní opět lehl. Ani nevěděl jak, ale během pár minut opět usnul.

Když se znovu probudil vůbec nepoznal, že by v této místnosti usínal. Bylo to tím, že to nebyla ta místnost, kterou viděl těsně před tím, než usnul.

Pomalu se zvedl z postele a zjistil, že je v oné místnosti úplně sám. Po Sam, Danielovi nebo Teal’covi nebylo nikde ani vidu ani slechu.

Ospale si promnul oči, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá a vylezl ven ze dveří. Cítil v těle zvláštní tlak. Procházel úzkými chodbami a pomalu si začal uvědomovat jak nebezpečně mu připomínají Thorovu loď. Dál se proplétal spletitou sítí chodeb až se úplnou náhodou dostal na můstek. Dveře se před ním jako na povel otevřely a on opatrně, jako kočka, vstoupil dovnitř.

„Generále O’Neille…“ Oslovil ho ze svého velitelského místa Thor a Jack v jeho okolí zaregistroval své přátele i svou ženu. Ta v okamžiku, kdy vstoupil do dveří, zvedla hlavu od své práce. Tedy pokud se její záliba dá pojmenovat prací… Těmito věcmi Sam už tolik let žije a i když k tomu poslední tři  roky neměla  moc příležitostí, ve skutečnosti spíš neměla žádnou příležitost, tak teď se jí to všechno zase vrátilo… Jack ale na její pracný koníček nežárlil a nevadil mi. Teď se spíš strachoval o Samino zdraví a také zdraví svého budoucího, dosud nenarozeného a víceméně se nijak neprojevujícího, potomka.

„Sam, neměla by ses tak přepínat.“ Podotkl vzápětí po té, co k ní zezadu přistoupil, chytil ji kolem pasu a políbil na krk. Sam se mu lehce protočila v náručí a laškovně ho políbila na špičku nosu. Neřekla ani slovo, ale na rtech vykouzlila dokonalý, pro Jacka vždy tak odzbrojující úsměv. Jako vždy mluvil za vše a Jack už zase věděl, že se svými argumenty neuspěje.

„Proč jste mě nevzbudili?“ Zavedl raději rychle řeč na jiné téma.

„Podplukovník Carterová si přála, abychom vás nechali spát.“ Odpověděl mu Thor a znovu se zadíval na velkou obrazovku před sebou.

Jack sklouzl pohledem z něho na Sam. Ta se musela omluvně usmát, když viděla Jackův pobouřený výraz.

„Promiň Jacku.“ Zkusila to co nejvlídněji. „Ale nechtěla jsem tě budit zbytečně brzo. Vypadal jsi unaveně.“ Znovu se kouzelně usmála a on jejímu kouzlu znovu podlehl.

Uběhlo sotva pár hodin když Sam Jackovi zlehka zaklepala na rameno. Trochu s sebou trhl, jak se probral z neklidné dřímoty. Pohled mu padl na Saminy modré oči. Nepromluvila, jen mu očima pokynula, aby se podíval ven z okna.

„Bože…“ vydechl… „Ani jsem nedoufal, že ji ještě někdy uvidím.“ Stále se díval ven a nebyl, stejně jako Sam, schopen očima uhnout ani o milimetr. Ten pohled byl tak svazující a přece tak osvobozující…vrátí se…vrátí se domů. O tom, už roky jen snili. I když už nic nebude jako dřív. Nemůže být…

„Transportujete nás na základnu SGC?“ Zeptal se Jack Thora, když konečně odtrhl oči od kouzelného výhledu na Zemi.

„Ano, ale nejdřív vám dám nové koordináty naší nové planety, aby se nestalo to, co nyní…že nás nebudete moci kontaktovat, když se bude něco dít.“ Podal Sam malý panel, něco jako ruční počítač. Ani jí nemusel vysvětlovat, jak se používá…tato asgardská technologie je SG-1 dobře známa.

Sam si panel vzala a děkovně se na Thora usmála. Thor jim pokynul na rozloučenou a přesunul na hlavním ovládacím panelu lodi pár oblých kamenů. Ve vteřině se celá SG-1 ocitla v zasedací místnosti SGC.

„Nerušíme?“ Usmál se Jack na jeden z přítomných SG týmů a znovu dosazeného generála Hammonda. Všichni přítomní zapomněli zavřít pusu údivem. Nikdo ani nedokázal nic říct. Jen tam seděli a zírali na kompletní SG-1.

Jako první se vzpamatoval generál Hammond… „Jacku, Sam…“ vydechl se zjevným překvapením a vstal od stolu. Vypadal přesně tak, jak si ho Sam s Jackem pamatovali. Zato generál si je nenápadně prohlížel…aby taky ne…Jack se tedy příliš nezměnil, možná mu jen přibylo něco stříbrných vlasů. Zato ale Sam vypadala jinak…ty dlouhé vlasy udělaly své. I tak jí to ale moc slušelo…pomyslel si. Z úsměvu, který jí pohrával na rtech pocítil Generál zvláštní teplo u srdce. Byl šťastný, že opět vidí staré přátele…

„Jsem rád, že vás vidím…vítejte doma…“

„To i my Georgi.“ Odvětil mu Jack za oba přívětivě.

„Jsme rádi, že jsme se vrátili…“ Dodala Sam a přistoupila ke generálu Hammondovi, aby ho objala. Ten jí její objetí samozřejmě srdečně oplácel, a když se pustili věnoval ještě jedno stejně srdečné objetí Jackovi.