„Mimochodem, gratuluji k vaší „staronové“ funkci, pane.“ Zkreslený tón Jackova hlasu při vyslovení slova staronové se opravdu nedal přeslechnout a jak Jack zamýšlel - nikomu neunikl. Pohledy přítomných mluvily samy za sebe a Jack byl najednou rád, že je opět doma. Upřímně si při pohledu na Hammonda uvědomil, že ho moc zajímá, jaká bude jeho reakce až mu oznámí tu novinu. Konkrétně to, že se se Sam vzali a ona je teď těhotná… no to bude zajímavé. Jak o tom tak přemýšlel, už se mu nechtělo čekat a rozhodl se, že mu to při první vhodné příležitosti nadhodí. A měl štěstí… vhodná příležitost se naskytla téměř okamžitě a ještě mu ji poskytl sám Hammond.

Jack ani nevěděl proč, ale měl pocit, že bude mít radost, věděl, že Hammond jim to štěstí vždycky přál…

„…já jsem tu vlastně jen jako záskok z O’Neilla, podplukovníku.“ Slyšel Jack a ta slova ho probrala.

„Podplukovníku?“ Kovila se Sam generálovu oslovení. „Copak letectvo už nás nezatratilo?“

„Vrátili jste se a my všichni bychom byli velice rádi, kdybyste se zase vrátili na svá původní místa.“

Sam s Jackem se na sebe podívali zprvu zděšeně, ale pak se ty pohledy změnily v odhodlané.

„Pane…“ Oslovil h Jack. Generál se k němu otočil. „Pane, já myslím, že to nebude možné.“

„Ne? A smím znát důvod?“ Zeptal se zaraženě. Odmítnutí zrovna nečekal. Nečekal sice ani, že mu hned celí šťastní půjdou dělat práci, kterou dělali před třemi lety a kvůli které uvízli sami na cizí planetě, ale tohle opravdu bylo hodně, myslel si, že si to třeba budou chtít ještě promyslet, nebo budou chtít nějaký čas na to aby si tu zase zvykli, ale rovnou tuhle příležitost odmítnout…tomu nechtěl uvěřit.

„No…“ udělal Jack krátkou pauzu a přešel přitom dvěma kroky k Sam… „…myslím, že Carterová to má jasné…“ Sam se na něj při tom oslovení opovržlivě podívala, ale zároveň ho chápala…nechtěl to generálovi říct hned, hodlal si ještě chvíli hrát na tajemného…

„…a já…já si myslím, že ten důchod, který mi před lety nabízeli, teď nejspíš rád využiju.“ Dodal Jack a se zájmem pozoroval Hammondovu reakci. Ten na něj jen chvíli nečinně hleděl.

„Co to tu říkáte, Jacku…jaký důchod? A co má Carterová jasné?“ Hammonda tak trochu napadlo, že když byli tři roky sami na cizí planetě, tak to na nich zanechalo následky a Jack teď mluví z cesty. Pak ale zvítězil zdravý rozum a on se pokusil vžít do jejich situace…tři roky úplně odříznutí od lidí. Musel to být tvrdý život.

Sam si všimla generálova nepřítomného pohledu a dostala strach, že když to na něj vybalí Jack, nemusel by to generál přijmout až tak dobře. „Pane…“ vložila se tedy do jejich rozhovoru s jasným cílem - trochu generála uklidnit… „Já se nemohu vrátit do armády, protože čekám dítě.“ Ten opatrně starostlivý  úsměv jenž se jí objevil na tváři byl jistě na místě vzhledem k tomu, že generál jen nevěřícně zamrkal a ztěžka dosedl zpátky na svou židli.

Chvíli bylo ticho a generál se jen mlčky nepřítomně díval před sebe.

„Asi se nemusím ptát čí to dítě je, že Jacku?“ Zvedl nyní již prozřelé oči k Jackovi.

Jack vzhlédl a jeho oči se potkaly s Hammondovýma. „Ne pane, nemusíte. To dítě je moje.“ Přiznal Jack na rovinu a chytil přitom Sam kolem pasu. Ani neměl v úmyslu něco skrývat. „A pane, je tu ještě něco…vzali jsme se.“ Generál nechápavě zakroutil hlavou.

„Ale já myslel, že ta planeta je neobydlená…“ Zmateně se díval po Danielovi a Teal’covi, kteří mu to nejspíš také řekli.

„Ne pane, sice jsme si to mysleli, ale byla obydlená. No ono by se o tom nejspíše dalo polemizovat, ale prakticky vzato jsme tam prostě nebyli sami.“ Vysvětlil Jack.

Generál to stále nechápal…

„Byli to humanoidní formy replikátorů, pane. Vstoupila Sam opět do rozhovoru.

„Byla to past…pane.“

„No…Repli říkala, že spíš jen využili naší situace. Neplánovali to.“ Upravila Sam tu Jackovu „past“. Koneckonců ona byla jediná s kým Repli mluvila…

„Ale proč? Proč vás nechali si tři roky jen tak žít a nezabili vás. Byli to přece samí replikátoři, ne?“

„Ano pane, byli. Nechali nás žít, protože od nás něco chtěli…“ Sam vzhlédla a podívala se z Jacka na generála Hammonda.  „Repli chtěla naše dítě, pane.“

„Co? Proč? A jak to vlastně věděla…nebo udělala…nebo co?“ Generál si začínal připadat, že toho nyní chápe ještě míň než na začátku.

„Repli má mí vědomí, mé vzpomínky…mé pocity. Ví, co k Jackovi cítím a co jsem k němu vždycky cítila a věděla, že stačilo, aby nám dala potřebný čas. Tak silné ty city byly a ona si toho byla dobře vědoma. A naše dítě chce, protože bude výjimečné. Bude mít veškeré znalosti Antiků.“

„Cože?“

„Ano pane, samozřejmě ne hned…Repli říkala, že se projeví v pravý čas, až na to bude připravené.“

„Ale jak to?“

„Asgardi prý vědomosti z Jackova mozku nevymazali, jen byly uzavřeny do nepoužívané části mozku, kde se k nim Jack nedostane, ale mohou se přenášet geneticky a to díky těm bílkovinám, které máme oba po Tok’rech, a právě ony také způsobí, že se v jejím mozku ty vědomosti ve správnou chvíli aktivují.“

„Ale to pak…“

„Ano pane,…nejspíš to bude nejhledanější člověk v vesmíru.“ Povzdechla si Sam a rukou si přejela po zatím plochém bříšku.

„Ale my to zvládneme, pane.“ Poznamenal Jack sebejistě a pohledem ujistil Sam, že to rozhodně nebude jinak.

„A, ehm, jsme tu ještě my.“ Přihlásil se Daniel o slovo. „Rozhodně vás v tom nenecháme. S námi můžete počítat, viď Teal’cu.“

Teal’c jen souhlasně přikývl. Nemusel nic říkat. Sam s Jack byli šťastní a dojatí zároveň, že mají takové přátele.

„Jo a ještě něco. Sam, Jacku, vaše domy jsou pořád vaše.“ Upozornil Daniel. Vycenil na všechny své zuby v přátelském úsměvu a ukazováčkem si posunul brýle o něco výše na nos. Pak se ohlédl přes rameno na Teal’ca a obřadně pokýval hlavou. Teal’c mu poklonu oplatil tou svou.

„Naše? Jak to myslíte Danieli?“ Zeptala se Sam.

„No, my jsem stále věřili, že vás ještě někde najdeme a tak jsme přemluvili Hammodna, ať zatím vaše domy letectvo nechá tak jak jsou. My s Teal’cem jsme vám tam občas zašli omést prach a pavučiny.

„To je skvělé.“ Vykřikla Sam a nadšeně se podívala na vedle sebe stojícího Jacka. Ten už se na ni stejně díval a evidentně měl z této zprávy také radost. Ani jeden z nich už nedoufal, že zde budou mít ještě všechny věci a do konce i domy.

„Pane,“ vzhlédl Jack. „Mohli bychom se teď odebrat…pryč?“ Generál přikývl. „Kdyby něco, víte kde nás hledat.“ Dodal Jack a se Sam po boku vyšel ze zasedací místnosti. Ovšem hned si uvědomil, že auta tu nejspíš mít nebudou.

„Danieli!“ Otočil se pár metrů od dveří do zasedačky.

„Já vím, Jacku. Už jdu.“ Vyběhl ze dveří Daniel i s Teal’cem v patách a pořád zářil jako sluníčko.

„Díky.“ Otočil se Jack zase zpět k východu a společně se všemi svými přáteli odcházel.

„Díky Danieli.“ Řekl Jack a společně se Sam vystoupil z Danielova auta. Staženým okýnkem u řidiče nakoukl dovnitř. „Nechcete jít na chvíli dál, třeba na kafe…i když pochybuji, že tam něco bude…“ Usmál se a čekal na odpověď. Daniel chvíli váhal, ale nakonec zakroutil hlavou.

„Díky Jacku, ale už je pozdě a poslední dny byly lehce náročné a tak myslím, že se půjdu vyspat.“

„Děkuji za pozvání O’Neille, ale i já jsem již unavený a měl bych provést rituál Kel’no’reem.

„Jasně.“ Pokýval Jack hlavou a poodstoupil od auta. „Dobrou.“ Popřál jim a Daniel nastartoval a rozsvítil světla.

„Zítra se stavíme, jestli můžeme.“ Vyklonil se Daniel z okýnka. Jack chytil Sam kolem pasu a na srozuměnou pokýval hlavou. Sam udělala to samé a ještě přidala překrásný  úsměv. Daniel s Teal’cem se na oba zazubili a Daniel přidal plyn. Auto se začalo vzdalovat. Obláček kouře, který za sebou zanechávalo se pomalu ztrácel v padající mlze. Tam, kde jim auto přátel před chvílí zmizelo z očí, byla teď jen šedivá mlha, lehce naoranžovělá od ulici osvětlujících lamp. Sam s Jackem tam ještě chvíli stáli bok po boku. Pak se cosi ve tmě okolních domů pohnulo a kočka vyskočila na malou zídku protějšího domu. Oba si jí všimli, ale ani jeden z nich nic neřekl. Jen na ni  chvíli koukali, než jim znovu zmizela ve tmě jednoho z mnoha keřů sousedovy zahrady.

„Tak…a jsme doma.“ Při těch slovech se otočil i se Sam čelem ke svému  domu. Rukou se přesunul z jejího pasu k ramenům. Přitáhl si ji blíž k sobě a lehce se hlavou dotkl té její, pak se k ní otočil obličejem a políbil jí na spánek.

Sam tu nebyla poprvé, ale byla tu poprvé takhle, jako Jackova žena. Vzpomněla si jak tu stála naposledy…tenkrát by si rozhodně nepomyslela, že by to jednou mohla být skutečnost. I když na Zemi manželé vlastně nebyli. Přišlo jí to zvláštní, ten pocit a ty vzpomínky…bylo to jako se s odstupem stovek let dívat na svůj minulý život. Tolik se toho změnilo a přitom tady jakoby se čas zastavil. Tady byli prakticky pořád vojáci, Jackův dům byl stále přesně takový, jak si ho pamatovala. U vedlejšího domu stálo to samé auto jako posledně…

„Nic se nezměnilo…“ Vydechla zamyšleně a očima stále pátrala po okolí, zda přece jen nenajde něco, co je tu jiné.

„Nic, co by bylo vidět…“ Řekl Jack a podíval se na ní. Pak sklonil hlavu… „Až na tohle…“ Uchopil její ruku a zvedl ji do výšky jejího pasu. Ve světle lamp, které už se pomalu nořily do šedé mlhy stejně jako Danielovo auto před pár minutami, se jí na prsteníčku zatřpytil zlatý kroužek. Viděla i záblesk Jackova prstýnku. Ta malá věcička byla jediná hmatatelná věc, jediný symbol všeho toho, co nebylo vidět.

„Pojďme domů…“ Prořízl  ticho Jack a se Sam v závěsu vykročil vstříc své minulosti. V kapse nahmatal chladný klíč od domu, který mu v autě dal Daniel. Vytáhl ho a zasunul do zámku. Otočil jím a po dvojitém cvaknutí otevřel. Chladná ocel kliky mu připomněla, že už není zrovna nejtepleji a Jackovi se vybavily plameny šlehající z doruda  rozpálenách uhlíků ve které se rozpadlo ohořelé dubové dřevo. Míjela jedna barva za druhou. Oranžová, červená, žlutá…

Otevřel dveře. Typická vůně jeho domu vrytá v jejich pamětích jim vstoupila do smyslů a proběhla jimi od konečků prstů na nohách až pro vlasy na hlavě. Sam vedla Jacka se zatřásla, jak jí po zádech přeběhl mráz. Jack jí stiskl ruku a společně pomalu vstoupili do domu.

Jack za nimi zavřel dveře a rozsvítil světlo. Oba se rozhlédli po obývacím pokoji. Všechno vypadalo jakoby odtud Jack nikdy neodešel. Sam si povzdechla. Jack jí sundal kabát a naznačil ať se posadí na pohovku. On sám zatím přešel ke krbu a zapálil v něm oheň. Za pár minut už z něho byl celkem slušný ohýnek a toho tepla. Sam měla chuť si lehnout rovnou před krb na ten krásný chundelatý koberec.

Jack si k ní přisedl na pohovku a přehodil přes ně oba velkou teplou deku. Sam se do ní pořádně zabalila a položila si hlavu na Jackovo rameno. Plameny v krbu ji začaly uspávat a když na sobě Jack ucítil bezvládnost jejího těla, jemně ji položil na pohovku a pod hlavu jí dal jeden z polštářků na gauči. Pak se od ní odtrhl pohledem a vstal, ovšem jen na tak dlouho, aby mohl přiložit do krbu a pak se k ní rychle vrátil. Uložil se vedle ní a děkoval bohu, že má tak širokou pohovku. Přehodil přes sebe volný kousek deky a objal Sam kolem pasu pod její paží. Ta se v jeho objetí jen spokojeně zachrula a dál nerušeně spala. Jack ji chvíli pozoroval a zároveň si pohrával s jejími světlými vlasy. Pak mu ruka pomalu klesla a on také usnul.

„Co to bylo?“ Probudila se Sam uprostřed noci a snažila se zaostřit do temné noci. Oheň v krbu už vyhasl a celý pokoj se utápěl v temnotě bezměsíčné noci. Sam za sebou ucítila Jackovo tělo. Byl ztuhlý, ale cítila, že je vzhůru.

Vzápětí to uslyšeli znovu. Oba předtím doufali, že se jim to jen zdálo a nechtěli svými domněnkami zbytečně plašit, ale teď už klidně mohli plašit…

„Jacku…“ Vydechla Sam.

„Útočné letouny.“ Poznamenal Jack, vstal a přešel ke dveřím. Našel vypínač a rozsvítil. Sam z tónu jeho hlasu cítila starost a když rozsvítil a ona mohla vidět i jeho tvář…už nepochybovala. Napadlo ho to, co ji.

„Jacku, určitě tu nejsou kvůli nám. Je příliš brzy na to, aby to věděli.“

„Snad máš pravdu, ale i tak.“

Sam se zvedla z pohovky a začala se oblékat. Jack na sebe hodil bundu a oba se vyřítili ze dveří. Nasedli do Jackova auta, které bylo zaparkované v garáži, tak jak ho tam Daniel po jejich zmizení zaparkoval. Jackovi sice chvíli nechtělo nastartovat, ty tři roky byly znát, ale nakonec chytlo a oni se vyřítili na příjezdovou cestu, odtud na silnici a nabrali směr rovnou k základně SGC.

Když vjeli na parkoviště před komplexem, všude byla spousta zmatku. Vojáci pobíhali sem a tam. Přistavovali protiletadlová děla i tanky. Jack auto zaparkoval co nejblíže ke vchodu. „Pane.“ Zasalutovali mu vojíni hlídající vchod. Jacka to trochu vyvedlo z míry, ale pak jim jen pokynul rukou a oba proběhli do výtahu. Svezli se na osmadvacáté podlaží a vyřítili se do chodby vedoucí do řídící místnosti. Tušili, že tam někde nejspíše Hammonda najdou. A taky, že jo. Zrovna vybíhal po točitých schodech nahoru do zasedačky, když si jejich příchodu všiml.

„Jacku, Sam! Pojďte nahoru!“ Křikl na ně a ani nezastavil.

Sam se však náhle zarazila uprostřed kroku. Jack se na ni chvíli jen tak díval, ale pak mu došlo, co je příčinou jejího zděšení. Zatřásl s ní. Zmateně se mu podívala do očí a on jí naznačil, že by měli jít nahoru. Už na nic nečekali a vyběhli po schodech za generálem Hammondem.

„Pane, co se děje? Kde je brána?“ Ptala se Sam. Byla rozčilená. První, co jí přišlo na mysl bylo, že nebudou moci kontaktovat Asgardy…

„Je pryč, v noci z ničeho nic zmizela…alespoň tak to popsali vojíni, kteří ji střežili. Máme za to, že ji transportovali go’auldi, aby nám zabránili zavolat pomoc.“

Sam generálovi tuto domněnku nepřítomným pokyvováním hlavou potvrdila.

„Pane, co budeme dělat?“

„Nevím, co tady budete dělat vy, Jacku, ale já jsem byl včera převelen zpátky do Pentagonu.“

„Počkat, počkat…tohle mi něco připomíná…a ne, že by se mi to zrovna dvakrát líbilo.“

„To je mi líto, ale zrovna vám se to bude muset líbit.“

Jack překvapeně pozvedl obočí.

„Vám totiž bylo včera vráceno velení SGC.“

„Cože? Ale já ještě neřekl, že se chci vrátit.“

„Na to se vás nikdo ani neptal Jacku, máte tu holt ještě nějaké povinnosti. Jste v armádě… a pracujete v nejpřísněji střeženém komplexu na světě…máte tady spoustu zkušeností… jistě vám nemusím připomínat, že je to vaše práce a vaše práce je váš život. A krom toho vás tady teď bude potřeba víc než kdy jindy. Vás obou.“

Jack si povzdechl. Už nepočítal s tím, že by se na tohle místo ještě někdy vrátil, ale zároveň teď věděl, že bude muset…