Jack se od Sam jemně odtrhl a podíval se jí do těch jejích studánkově modrých očí. Sam ho plaše pozorovala s nevyslovenou otázkou v očích. Hlavou se jí honila spousta otázek. Měla teď ve všem takový zmatek…nevěděla co má dělat. Co když jí Jack vynadá? Nebo ji vyhodí z práce? Neměla, tohle říkat neměla…

   Zoufalé situace si vyžadují zoufalé činy…

   „Pane, já…omlouvám se, neměla jsem právo něco takového říkat…“ Zavrtala pohled do země.

   Ucítila jak ji chytil za ruku a odvedl ke straně.

   „Co kdybychom šli na chvíli na čerstvý vzduch, trochu se projít.“ Navrhl nakonec.

   Sam sotva zřetelně přikývla, pohled stále upřený k velice zajímavým parketám.

   „Tak tu na mě, prosím, chvilku počkejte.“ S těmito slovy se otočil a odešel zaplatit, vyzvedl jejich kabáty a během neuvěřitelně krátké chvilky byl zpátky. Pomohl Sam se obléct a pak se navlékl do svého kabátu.

   Společně vyšli do nočního chladu. Byla už pořádná tma. Pouze lampy osvětlovaly ulici nevelkými kužely oranžového světla.

   V chladném nočním vánku se Sam trochu probrala z omámeného poblouznění.

   „Omlouvám se.“ Špitla a zastavila se pod jednou z lamp.

   Světlo jí dopadalo na tvář a dávalo jí sametový nádech. Jack se musel zhluboka nadechnout. Byla to opravdu ta nejkrásnější žena jakou kdy viděl. Jemně jí zvedl hlavu tak, aby na ni dobře viděl.V jejích modrých očích zahlédl slzy. Zamrazilo ho. Vždycky ho bolelo, když ji viděl, že se trápí. Teď to ale bolelo o to víc, když věděl, že je to proto, že přiznala co cítí. Proto, že konečně řekla jemu, že jí není lhostejný. Tedˇsnad víc než kdy dřív nenáviděl tu jejich zatracenou práci. Nejradši by se na ni vykašlal. Na všechna ta zatracená pravidla a předpisy.

   „Pane, opravdu mě to…“ Prolomila znovu ticho, ale byla umlčena, jak se Jackův ukazováček dotkl jejích rtů.

   Najednou Sam na tvář dopadla sněhová vločka. Sam cítila, jak se na její horké pleti rozpouští. Jack jí palcem setřel malou stříbrnou kapičku, která po vločce zbyla. Cítil, jak se Sam pod jeho dotekem chvěje. Najednou ho opustila i ta poslední špetka sebeovládání. Nechtěl myslet na nic jiného než na ženu, kterou nadevšechno miluje a která má ty nejkrásnější oči na světě.

   Pomalu se k ní přiblížil a zlehka jí políbil. Nebránila se. Odtáhl se od ní a znovu se jí podíval do očí. Tentokrát v nich viděl napětí a očekávání. Ten pohled ho úplně zajmul…Podruhé se k ní přiblížil a políbil ji. Teď už ale o poznání divočeji s uvolněnou vášní, která se v něm za ta léta nahromadila.

   Sam nezůstávala o nic pozadu a jestli se jí při prvním polibku podlomila kolena, tak teď už stála na nohou opravdu jen ztěží. Ještěže ji Jack pevně objímal. Nebyla si jistá, zda by to v jiném případě ustála.

   Jack Sam stále držel v náručí, i když už tam jen tak stáli a vychutnávali si přítomnost toho druhého.

   Začalo docela slušně sněžit. Nevěděli, jak dlouho tam takhle stáli, ale jednoho si byli oba plně vědomi. Tohle bylo nejspíš naposledy, co se něco takového stalo. Zbyde jim jen krásná vzpomínka a neutuchající chuť toho druhého.

   „Carterová…“ Ozval se po chvíli.

   Ucítil jak zvedla hlavu. Znovu se jí zadíval do očí.

    „Já vím, co ke mně cítíte a vy víte, co já cítím k vám. Stále vím, že tady ty city jsou, nikam nezmizely, ale my s tím nemůžeme nic dělat…snad jednou…“

   Znělo to tak rezignovaně, že Sam skoro vhrkly do očí slzy. Nechtěla uvěřit tomu, že muž, kterého tolik miluje, a který jí právě přiznal, že cítí totéž k ní, teď jen odevzdaně přiznává, že s tím nemůžou nic dělat. Bohužel měl ale pravdu, měli práci, skvělou práci, které se ani jeden z nich nechtěl vzdát. Ne teď, nebyli připraveni na takový krok. Možná časem…pomysleli si současně.

   „Já vím.“ Zašeptala a v jejím hlase byla slyšet bolest a utrpení.

   „Pane?“ Promluvila po chvíli.

   Zvedl oči k její tváři. Chvíli měla pocit, že se mu v nich snad zatřpytila i slza… 

   „Změní se to vůbec někdy?“

   „Možná Carterová…až na to budeme připraveni…“

   Zazvonil telefon. Jack s sebou trhl. Automaticky sáhl rukou do kapsy a než hovor přijal, hodil omluvným pohledem po Sam. 

   „Ano?“ Zeptal se do přístroje.

   „Pane, tady Siler, omlouvám se, že ruším, ale je to naléhavé.“

   „Co se děje Silere?“

   „Pane, přišli Tok’rové.“

   „A to je tam nezvládnete sami?“ Začal Jack pomalu ztrácet trpělivost. „Řekl jsem, ať mi voláte jen v *naléhavých* situacích.“ Úmyslně zdůraznil slovo naléhavých a snažil se ovládat.

   „Ano, generále, já vím, ale oni s vámi chtějí mluvit hned teď.“

   „Mám dovolenou, kruci, to to nepočká do zítřka?“

   „Pane, prý mají i jiné důležité věci na práci a navíc je tu Jacob Carter a chtěl by mluvit s plukovníkem Carterovou. Mám jí dát vědět?“

   Jack chvíli mlčel. „Ano, zavolejte jí. Já jsem za hodinu tam.“

   „Rozkaz, pane.“ Ozvalo se Jackovi do ucha a pak už jen dlouhé protivné pípání…

   Jack schoval telefon a podíval se na Sam.

   „Asi budete mít hovor.“ V odpověď se mu dostalo další zazvonění telefonu. Tentokrát ho ale hledala Sam.

   „Carterová.“

   „Podplukovníku, Siler.“

   „Seržante, co se děje?“

   „Na základnu přišli Tok’rové, i váš otec. Chce s vámi mluvit.“

   „Děkuji, Silere. A co generál?“

   „Generála O’Neilla jsem už informoval, za hodinu je zde.“

   „Dobře seržante, už jedu.“

   „Ano, pane.“ Zase to pronikavé pípání…

   „Pane?“ Vzhlédla a upřela své velké pronikavé oči na Jacka.

   „Ano, Carterová?“

   „Co teď?“

   „Teď nejspíš pojedeme na základnu a tam si vyslechneme, co nám chtějí Tok’rové tentokrát…“ Ironicky bezradně rozmáchl rukama a nevěřícně pozvedl obočí. Koutkem úst mu ale pohrával úsměv.

   „Ano, pane.“ Odpověděla zkroušeně. Bylo to zvláštní, cítila se zvláštně. Na jednu stranu by odtud nejraději utekla, ale na druhou by to s Jackem hrozně chtěla vyřešit…i když si v zápětí uvědomila, že vlastně ani nebylo co řešit, ale měla pocit, že takhle to dopadnout nemělo… Neměla nic říkat, přestože si byla téměř jistá, že Jack už to stejně dávno věděl. Teď už ale nic nevyřeší. Bude se s tím muset smířit. Dívat se na něj jen jako na svého CO. Bylo to těžké, ano, ale nebylo to poprvé, co si něco takového řekli a pak se museli vypořádat s tím, že spolu být prostě nemůžou. Podvědomě si ale uvědomila, že s tím spíš nic dělat nechtějí, než že by to nešlo…Pořád si jen donekonečna říkají: Jednou snad…

*****************************

   Sam zaparkovala své auto na parkovišti před Cheyennskou horou. Vystoupila z auta, přešla parkoviště ke vchodu do SGC a než nastoupila do výtahu, zhluboka se nadechla. Jack ji sice odvezl domů, to ano, ale ani jeden z nich cestou nepromluvili jediné slovo. Sam bylo strašně a teď ho má po půl hodině zase vidět. Nejradši by se otočila a odjela domů. Jediné, co ji sem alespoň trochu táhlo byla vidina, že po dlouhé době zase uvidí tátu. Co jim asi mohou zase Tok’rové chtít? Nevěděla. No však se to co nevidět dozví…

   Otevřela dveře do zasedačky. U stolu už seděli Daniel, Teal’c, Jacob, nějací dva neznámí Tok’rové a … Jack.

   „Dobrý večer.“ Zavřela za sebou dveře a objala se s tátou na přivítanou. Zhluboka se nadechla a zaujala své místo po generálově pravici.

   „Tak, můžeme začít?“ Začínal být Jack mírně netrpělivý.

   Sam si všimla, že ani jemu není příliš do smíchu. Věděla proč. Z úplně stejného důvodu, jako jí. Přála si jen, aby to co nejdřív skončilo a mohla odtud vypadnout.

   Po chvíli se přistihla, že vlastně moc nevnímá, co jim to Tok’rové vykládají. Pochytila jen, že chtějí, aby se vydali na nějakou planetu, jejíž adresu našli *někde* zahrabanou ve starých spisech Goa’uldů. Mělo by tam být něco, pro pozemšťany hrozně důležitého.

    Měla pocit, že už tam seděla snad dvě hodiny, když je Jack rozpustil. Vystřelila odtamtud tak rychle, že ji Jacob málem nestíhal.

   „Sam, co se, proboha, děje?“ Chytil ji Jacob za ruku a zastavil v chodbě někde v půlce cesty mezi zasedačkou a její laboratoří.

   „Nic se neděje, jen se spěchám připravit, jdeme na misi, vzpomínáš?“ Odvětila a znovu se vydala původním směrem.

   Jacob ji tentokrát doběhl až těsně přede dveřmi její laboratoře „Ale jestli si vzpomínáš ty, tak na tu misi jdete až zítra…“ Usadil ji Jacob a hodil po dceři zpytavým pohledem.

   Sam se otočila. V očích zmatek… „Bože, tati, já… jsem nějak mimo…“

   „To vidím…“ Poznamenal suše.

   „Já, tati…“ zasalutovala procházejícímu důstojníkovi a nemohla si nevšimnout jeho zvědavého pohledu a tak otevřela dveře do laborky a pokynula tátovi, aby vstoupil…

*****************************

   Sam tušila, že se z toho nejspíš nijak nevykroutí, uvědomila si jak dobře ji její otec zná… Dříve spolu sice netrávili mnoho času - no vlastně spíš spolu netrávili žádný čas - ale v poslední době, tedy od té doby, co je Jacob Tok’rou, tak si zase začali rozumět. Konečně znovu našla tátu…

   Oba se posadili a Jacob Sam povzbudil výrazem typu: No tak dceruško, čekám na tvé vysvětlení.

   Sam se pod jeho pohledem sevřel žaludek. Došlo jí, že táta by mohl, po tom co mu chce říct, vybuchnout. Nebo třeba rovnou jít a začít na Jacka ječet, nebo i něco horšího, což raději nechtěla ani domýšlet.

   „Víš, já…dneska jsem se špatně vyspala, včera jsem měla hodně práce a domů jsem se dostala až ráno…“ Byla tak mimo, že si vůbec neuvědomila, že včera měla dovolenou a vůbec tady nebyla, a že Jacobovi to nejspíš někdo řekl, když tu na ni čekal.

   Naneštěstí pro ni si to ale uvědomil Jacob… „To je sice hezké, ale doufám, že si nemyslíš, že ti na takovou pitomost skočím. Mě, holčičko, neopiješ rohlíkem. To už bys ale mohla vědět.“

   „Cože?“ vytřeštila na něj oči. „Ale já přece…“ Snažila se obhajovat svoji lež, ale sklaplo jí hned jak jí Jacob vpálil, že od Daniela věděl, že včera už měla volno.

   „Tak ven s tím.“ Pokoušel se to z ní Jacob vymámit, jak z jalový krávy tele.

   Sam zavřela oči a z hluboka se nadechla. Věděla moc dobře, že táta na ni nepřestane naléhat, dokud mu to neřekne. A znovu mu lhát… to už si netroufla.

   „Ale slib mi, že když ti to řeknu, tak to necháš být…“ Špitla a nedůvěřivě, ale zároveň pevně si ho přeměřila nesmlouvavým pohledem.

   Jacob kupodivu hned pochopil, že nemá cenu se s ní dohadovat, a tak téměř okamžitě přikývl.

   Sam se posadila naproti němu na židli. Až doteď tady totiž pořád nervózně bloumala po místnosti od jedné stěny ke druhé.

   „Víš, já…než jsi přišel, tak…tak jsem byla na večeři.“ Jacob pozvedl obočí, tušil, že tohle ještě zdaleka není všechno, ale nic neříkal. Sam trochu překvapilo, že se na nic nevyptával a nevědomky udělala delší pauzu.

   „A?“ Přerušil Jacob sled jejích myšlenek, když už se mu to zdálo trochu dlouhé.

   Zmateně potřásla hlavou.

   „Bylas na večeři, a dál?“ Doplnil a navedl ji zpět na předchozí větu.

   „Já na té večeři nebyla sama…“

   Jacob si pomyslel, že to z ní leze jak z chlupaté deky, ale nechal ji a místo nějakých povzbuzujících slov ji chytil za ruku.

   „Na tom přece není nic divného, že sis vyšla na večeři s přáteli, ne?“ Dodal po další chvilce ticha.

   „No, s přáteli ani ne, byla jsem tam s generálem O’Neillem.“

   Jacoba to evidentně trochu zaskočilo, ale rozhodl se z toho nedělat tyátr „No tak jsi byla na večeři se svým nadřízeným, z toho se přeci nestřílí…“ Snažil se si Jacob zachovat klid.

   „Jenže…ono se to trochu zvrtlo…“

   Teď už se nedá říct, že by Jacob nebyl překvapený. Brada mu trochu poklesla a na svou dceru se teď díval s mírnou hrůzou v očích.

   „Snad nechceš říct, že jste…spolu…“vysoukal ze sebe namáhavě.

   „Ne! Tati, to vůbec ne.“ Snažila se to Sam trochu zmírnit. „Jen jsme se líbali.“ Chrlila ze sebe ve snaze vyvést tátu z omylu, do kterého se nechtěně zamotala.

   „K ničemu jinému nedošlo…“ Dodala a Jacobovi neunikl tón zklamání, i když ona sama si ho vědoma nebyla. Najedno mu to všechno došlo. A došlo mu i, jak moc musí tím vším jeho dcera trpět. Nechtěl jí to ještě ztěžovat.

   Možná, že v tom měla trochu prsty i Selmak, když o poznání klidněji a jemněji, jakoby mluvil s malým dítětem řekl „Takže jste se líbali, a co dál?“

   Sam zvedla hlavu a tentokrát její výraz naznačoval jisté překvapení. Čekala nadávky, spílání a výčitky, ale její táta tu jen stál držel ji za ruku.

   Vrhla se mu kolem krku, byla mu za to všechno tak vděčná…

   „Dohodli jsme se, že s tím zatím nic dělat nebudeme.“ Zašeptala mu bolestným tonem do košile na prsou.

   Jacob ji od sebe škubnutím odtrhl a přísně se na ni zadíval.

   „Že s tím nebudete nic dělat?“ Zeptal se nevěřícně.

   „No, ano.“

   „Sam, a ty to tak chceš?“

   „Já nevím, ale Jack má pravdu…nejsme připraveni s tím něco dělat…“

   „Sam, to snad nemyslíš vážně! Takhle to nechat nemůžete!“

   „Ale co s tím mám dělat? Pentagon nás rozcupuje…oba přijdeme o práci, jestli se něco provalí…“

   „Sam…“ povzdychl si „přemýšlela si někdy o tom, že by ses nechala přeložit? Pak by jste mohli být spolu, pokud je tohle to, co chceš…“ Vydechl to tak potichu, že chvíli přemýšlela, jestli dobře slyšela.

   Pak se ale zamyslela. Možná je tohle to východisko, být s Jackem, ale za jakou cenu… možná už je načase…

   „Uvidíme.“ Řekla ještě napůl v zamyšlení. „Po té *vaší* misi uvidíme…“

   Jacob přikývl, ne nadšeně, ale spokojen alespoň s tím, že donutil svou dceru přemýšlet nad, podle něj, jediným možným řešením. Moc dobře si byl totiž vědom, že pokud tu ty city už jednou jsou, tak už to nikdo a nic nemůže po tolika letech změnit. A že to není jen nynější chvilková záležitost, to si byl téměř stoprocentně jistý…

*****************************

   Tok’rové odešli…

   Daniel dostal ještě týž večer, než se rozešli každý ke své ubikaci, skvělý nápad…

   „Jacku, co kdyby si šel s námi na tu planetu?“

   „Danieli, to přeci…“ Snažil se z toho vykroutit, ale Daniel se jen tak odbýt nenechal…

   „No tak, bude to spíš dovolená, jdeme to tam přeci jen obhlídnout a ta planeta je koneckonců neobydlená… Ber to jako náhradu za tu tvojí zrušenou dovolenou.“

   Jackovi se vážně moc nechtělo, představa, že bude mít Sam pořád na bízku ho sice dost lákala, ale mnohem víc ho děsila…

   Nakonec ale podlehl doktorovu naléhání a souhlasil, odkýval by mu snad cokoli, jen aby do něj už přestal hučet…

*****************************

   Další den ráno prošli bránou. Na druhém konci červí díry je čekala opravdu pohádkově malebná krajinka a jak tvrdili Tok’rové, nikde nebylo ani živáčka.

   Celý tým se vydal podle pokynů mapy, kterou jim na Zemi zanechali Tok’rové, severním směrem.

   Podle toho co jim Tok’rové  řekli, by se po pár kilometrech měli dostat do skal, kde jsou opuštěné doly na naquadrii, jenže pořád šli a šli a už jim pomalu začínalo být divné, že nikde na obzoru nejsou vidět ty zmiňované skály…

   Po pravé straně les, a všude kolem jen pusté stepi. Nikde ani náznak něčeho, co by, i kdysi, mohlo připomínat byť i sebemenší kámen.

   Najednou se Jack zastavil, ostatní se také zarazili. Chvíli nevěřícně poslouchali a pak…

   „Do lesa! Rychle!“ zařval Jack a okamžitě zamířil k jedinému možnému úkrytu.

   Všichni ostatní se rozběhli za ním. Vtom jim nad hlavou prolétl goa‘uldský útočný letoun a jim došlo, že jsou nejspíš v pasti…