Jack je spolehlivě vedl k vzdálenému lesu. Batoh mu při běhu na zádech dost nepohodlně skákal a rány, jež mu uštědřoval mu na rychlosti zrovna nepřidávaly.

   Napadlo ho jak je na tom asi Sam, měla na zádech stejnou krosnu jako on, a tak se přes rameno ohlédl, aby ji a zbývající členy svého týmu zkontroloval. Všichni se drželi těsně za ním, takže se mu zčásti ulevilo. Ovšem jen do té doby než mu do zorného pole padly dva útočné letouny.

   Jackovi se úzkostí sevřel žaludek. Měl pocit, že mu snad udělal i kotrmelec.

   Blížili se. Takovou rychlostí. Viděl už i jak se hromadí energie v rozevřených hlavách připravených zbraní.

   Přidal. Stále otočený, dívajíce se do tváře blížící se zkáze.

   „Pane!“ Stihl ještě zaslechnout Samino varování.

   Podíval se jí do očí a v příští vteřině ucítil ránu do holeně a udělal několik kotrmelců. Zastavilo ho až husté křoví o deset metrů dál.

   „Pane!“ Doběhla k němu udýchaná Sam. „Jste vpořádku?“ Ptala se jak mu otáčela hlavu směrem k sobě.

  Oddechla si, když se oklepal a lehce přikývl.

   S Danielovou pomocí ho postavila na nohy, zatímco Teal’c se rozhlížel kolem a hledal nejvhodnější cestu, aby se mohli vrátit zpátky k bráně.

   „Co teď?“ Zeptal se Daniel, Když se Sam zkontrolovali Jacka, jestli nemá nějaké poranění.

   Ten se sice ještě chvíli pěkně motal, aby taky ne po té ráně do hlavy, ale naštěstí ji, až na pár oděrek neměl nijak poraněnou.

   Teal’c zvedl obočí, jak usilovně přemýšlel.

   Daniel ho ještě chvíli nechal, ale když viděl, že se k žádné odpovědi nemá, začal se jí zase dožadovat.

   „Budeme muset zmizet, za chvíli by tu mohli být. Budou nás přece hledat. Tak kam půjdeme?“

   „Bránu budou pravděpodobně hlídat. Navrhoval bych abychom šli až k bráně lesem. Tak budeme alespoň kryti.“

   „A co pak u brány?“ Ozval se znovu Daniel.

   „U brány se uvidí. A teď rychle. Nerad bych zase viděl mříže goa’uldského vězení zevnitř... no vlastně bych je nemusel vidět vůbec, ale…“

   Daniel s Teal’cem si vyměnili pohledy, nenechali ho to ani doříct a svižným tempem se vydali na cestu.

   Jack pokrčil rameny s poznámkou, že toho snad až tolik neřek a s Carterovou po boku se vydal za nimi.

   Cesta k bráně jim trvala celkem dlouho a to ze dvou důvodů: za prvé – prodírat se lesem to není zrovna záležitost na pár minut, a za druhé – Teal’c zastával názor, že pokud mají nepřátelům alespoň trochu ztížit pronásledování, tak se to musí vzít pořádnou oklikou. Není třeba dodávat, že kombinace těchto dvou faktorů rovná se dost velký časový úsek.

   A tak namísto hodiny, kterou jim trvala cesta sem se plahočili lesem bezmála pět hodin.

   Všichni už toho měli tak akorát plný zuby, když se Teal’c, jdoucí vepředu, přikrčil. Ostatní ho okamžitě následovali.

   Po břiše se připlazili až na místo, kde měli dobrý výhled na bránu a zároveň i dobrý úkryt.

   Jack vytáhl malý černý dalekohled a přiložil si ho k očím.

   „Deset jaffů. Čekají na nás. Na druhé straně brány jsem zahlédl jednoho ve křoví. Nikde nevidím žádnou loď. Vypadá to, že spoléhají na to, že nás dostanou tihle a pak nás přivedou bránou.“

   „Zkusíme je dostat jednoho po druhém, O’Neille?“

   „Myslím, že to bude nejrozumnější, Teal’cu.“

   Schoval dalekohled.

   „Carterová se mnou a Danieli, ty jdi s Teal’cem.“

   Za okamžik se obě dvojice rozešly opačným směrem.

   Sam se přikrčená držela těsně za generálem. Náhle se zastavil. Naštěstí si toho všimla včas a tak se zarazila ještě dřív než do něj stihla vrazit.

   Jack jí rukou pokynul, aby se ještě více přikrčila. Sám si pak lehl na zem a odplazil se kousek stranou. Sam ho pozorovala dokud to šlo. Za chvíli se jí ale ztratil ve změti zelených listů nízkých křovisek.

   Pomalu se přikradla na jeho místo.

   Jeden jaffa seděl přikrčený za trnitým roštím sotva deset metrů od ní. Za chvíli se za ním ze křoví objevila prošedivělá hlava jejího velitele.

   Sam si pomyslela, že moc opatrní tedy nejsou, když jsou tu jen po jednom.

   V mžiku se Jack vymrštil zpoza svého úkrytu, hbitě jako dravá šelma útočící na svou kořist. Sam v tom okamžiku napadlo, že vlastně vůbec nevypadá na svůj věk. Perfektní kondice, silné paže, svaly, že by mu je mohl leckterý mladík závidět… Bože, tenhle chlap, zbaví se vůbec někdy myšlenky na něj? Pravděpodobně ne.

   Celé se to obešlo bez jediného zvuku, který by mohl v ostatních vzbudit podezření.

   Stejně snadno, jako to šlo s prvním jaffou, to šlo i s ostatními, které stihli vyřídit, než se na druhé straně za bránou opět sešli s Teal’cem a Danielem. Evidentně jim to šlo stejně hladce jako jim.

   Sam to akorát utvrdilo v tom, že je goa’uldi stále více podceňují. Za ta léta by se už mohli poučit… Jenže jejich ego se zřejmě stále zvětšuje…

   „A co uděláme s těmi deseti jaffy u brány?“ Otázal se Daniel nevinně.

   „Nejspíš bychom se měli rozdělit a z úkrytu je najednou vyřídit zak’niaktely.“ Odpověděl mu Jack a už si připravoval svoji zbraň.

   Teal’c a Sam si také vytáhli své zbraně. Daniel udělal totéž a na Jackův pokyn se rozešli po okraji lesa v úkrytu stromů na místa odkud měli dobrý výhled na jaffy.

   Jack je ještě naposledy všechny zkontroloval, jestli jsou na svých místech a připraveni. Jaffové vůbec netušili, že jsou obklíčeni nepřáteli, tolik spoléhali na svou přesilu…

   Jack dal pokyn a než se stačili rozkoukat co se děje, první čtyři leželi omráčení elektrickými výboji, v prachu cesty. Další čtyři leželi vedle nich ještě než stačili pozvednout zbraň k obraně a ti zbylí dva, ti se hned dali na útěk, jenže jednomu v tom zabránil Teal’c, který se ukrýval ve směru, kam oba dva prchali a srazil ho pěstí na zem a tomu druhému v útěku zabránil zak’niaktel podplukovníka Carterové, která byla poblíž.

   Rozběhli se k bráně.

   „Jacku!“ Vykřil Daniel a vystřelil kamsi z O’Neilla.

   „Díky, Danieli.“ Zvedal se generál z podřepu jak zareagoval na Danielovo varování. „Rychle k bráně! Zadejte adresu!“ Křičel v rychlosti rozkazy.

   Všichni se bez váhání pustili určeným směrem. Daniel zadal adresu Země a Teal’c kryl blížícímu se generálu O’Neillovi a podplukovníku Carterové, záda. Nikde nikdo nebyl a generál s podplukovníkem už byli kousek od brány.

   „Jděte!“ Zavolal Jack na vysokého jaffu a brýlatého doktora.

   Ti se teda otočili a podle rozkazu zamířili k bráně, když v tom se ozval výstřel a tlumený výkřik. Jack se prudce otočil, skoro se bál podívat. Sam klesla na kolena, zasažena výbojem z tyčové zbraně jaffy, který se ukrýval za křovím u nedalekého srázu. Teal’c se v mžiku otočil a útočníka zasáhl jednou přesně mířenou střelou.

   Jack mezitím doběhl k Sam.

   „Nic mi není, budu vpořádku.“ Uklidňovala Sam sebe i zbytek týmu, držejíce se za levý bok. Jack jí s úlevou pomohl na nohy, srdce měl ale pořád až někde v kalhotech. Odváděl ji k bráně.

   Všude už byl klid a tak Daniel s Teal’cem prošli bránou.

   Ovšem jeden ze zasažených jaffů se probral. Jack si ho všiml a chtěl ho zneškodnit, jenže než stačil cokoliv udělat, jaffa vystřelil. Díky bohu je oba minul, bohužel ale zasáhl přímo ovládací panel brány.

   Ta zhasla.

   Jack vystřelil o zlomek vteřiny  později než jaffa, přesto už neštěstí nedokázal zabránit.

   Jaffa se skácel na zem.

   Jack se rozběhl k ovládacímu panelu, byl úplně spálený. Energetický zdroj pro bránu byl výbojem z tyčové zbraně úplně vypálen. Že tohle už spravit nepůjde, poznal i Jack.

   Zůstali sami, Teal’c s Danielem byli pryč, brána byla bez energie… jediná cesta domů se zavřela …

   Sam klesla k zemi napůl omráčená bolestí ze zranění způsobeného tyčovou zbraní. Jacka to úplně probralo. Přiklekl k ní a vzal ji do náručí.

   Zaběhl do stínu mezi stromy.

   Zase uslyšel ten zvuk… mateřská loď…

   Zastavila se přesně nad bránou. Pak brána najednou zmizela.

   Jack nemohl věřit tomu co vidí. Oni teda věděli, že on a Sam uvázli tady na planetě.

   „Ti parchanti!“ Ulevil si.

   Bylo mu jasné, že jim chtějí zabránit, aby se dostali zpátky domů. Tak si to pro jistotu pojistili tím, že odnesli celou bránu. A teď je budou pronásledovat jako štvanou zvěř, dokud je nedostanou.

   Jack jim to ale rozhodně nehodlal usnadnit.

   Sam vzdychla, Jack k ní přiklekl a začal jí kontrolovat ránu.

   Těžce dýchala a přestože se třásla zimou, čelo jí máčel studený pot. Měla vysokou horečku.

   Jack vyndal z batohu čistý obvaz a jemně ho přiložil na Samin zraněný bok.

   „To bude dobré.“Utěšoval ji Jack, ale spíš tím chtěl utěšit sám sebe. „Teď ale musíme někam do úkrytu.“ Jemně ji podebral a zdvihl ze země.

   Vydal se se Sam v náručí hlouběji do lesa, který po pár desítkách metrech přecházel ve smíšený a nakonec zůstal pouze jehličnatý.

   Měli štěstí, úkryt se jim nabídl téměř sám, nebýt toho, že si Jack všiml jak v té skále zmizel zajíc, nikdy by si ho byl nevšiml. Hustá záclona křovisek a přerostlých řas perfektně skrývala vchod do jeskyně. Byl to vlastně spíše tunel, krátký tunel a na druhém konci ústil zase do lesa až na to, že sem nevedly žádné viditelné cesty, kterými by se sem dostalo něco jiného než malý zajíc. Z jedné strany sráz, za nimi a po pravé straně skály a když se podíval pořádně zjistil, že za tím lesem jsou jen další skály. Takže opravdu příhodné místo pro úkryt.

   Děkoval bohu, že uviděl toho zajíce… a doufal, že zrakům goa‘uldů zůstane toto místo skryto…

   Jack položil Sam na příhodné lehátko z vřesu na okraji jeskyně a ponořil ruce do chladivého potůčku, jehož vody se líně ubíraly kolem vstupu do jeskyně a mizely kdesi v nitru skal o pár metrů dál.

   Sam byla unavená a pomalu usínala. Jack jí sundal bundu a roztrhl tričko, rána zasahovala i pod kalhoty a tak jí stáhl i ty.

   Ještěže byli připraveni na delší pobyt na této planetě. Teď, když tu zůstali sami, měli alespoň nějaké přikrývky a zásoby, sice jen na pár dní, ale pak se něco vymyslí…

   Jack namočil kus látky v chladivém potoce a vyčistil Sam ošklivou ránu. Když přikryl zkrvavenou část jejího boku látkou všiml si jak se mu třesou ruce… měl strach… snad ještě nikdy se nebál tak jako teď. Dřív by si to snad ani nepřiznal, ale dnes… dnes už je to trochu jinak. Miloval ji, strašně moc. Ale nemohl jí nic říct, prostě to nešlo. Nemohl jí to udělat. Věděl moc dobře co pro ni její práce znamená a nechtěl jí to ztěžovat. A byl tu ještě jeden důvod proč svou práci nemohl opustit on… nedokázal by se smířit s tím, že ona bude den co den nasazovat život a on ji nebude moci chránit. Ne že by nevěřil jejím schopnostem a výcviku, ale stejně… Věděl, že ona je nejlepší, koneckonců teď už s ní na mise většinou stejně ani nechodí, když ví kam ji posílá, může jí pak alespoň nějak pomoct.

   Po pečlivém očištění rány, Sam znovu ovázal čistým obvazem a zajistil ho spínáčkem. Sam přikryl dekou a vydal se prozkoumat okolí a zahladit stopy.

   Jejich jeskyně byla naštěstí kryta tak dokonale, že i když je jaffové hledali několik dní, nepovedlo se jim objevit ani náznak ničeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo pobyt člověka. A tak odletěli.

   Sam se za pár dní udělalo o něco lépe. Už neměla horečku, začala i něco jíst. Jackovi se kvůli tomu ulevilo. Hodně ulevilo. Měl o ni opravdu starost. Byla pobledlá a hodně zesláblá.       

   Teď ležela na svém vřesovém lehátku a Jack připravoval oběd na provizorním ohništi. 

   „Pane…“ Probrala se a pokusila se posadit, jenže byla ještě příliš slabá a rána na boku, přestože s již skoro zahojila, stále ještě bolela.

   „Zůstaňte ležet.“ Řekl Jack jemně a znovu pootočil uloveným pernatcem připevněným nad ohništěm. Pak se zvedl a přešel k Sam. Sedl si vedle ní a odkryl tričko, aby znovu zkontroloval jak se rána hojí.

   Sam ho jen tiše pozorovala.

   Evidentně spokojen s výsledkem svého průzkumu spustil tričko a znovu jí přikryl.

   „Jak je vám?“ Zeptal se jí.

   „Už je to dobré.“ Odpověděla a zhluboka se nadechla.

   Jack si povšiml, jak při nádechu přivřela oči a došlo mu, že jí ještě stále není tak dobře jak tvrdí.

   „Dáte si něco k jídlu?“ Zeptal se po chvíli.

   „Spíš bych se něčeho napila.“

   „Á, jistě.“ Otočil se a nalil do malého plecháčku trochu vody.

   „Tak.“ Pomohl Sam se posadit a podal jí nádobku s vodou.

   „Děkuji.“ Řekla než se napila.

   Odložila nádobku a s námahou si přisedla k Jackovi.

   „Jak dlouho tu jsme?“ Zeptala se a opřela si hlavu o Jackovo rameno.

   „Jsou to skoro tři týdny.“ Oddech si a znovu otočil ptákem nad ohništěm. Sam se rozhlédla po okolí. Všude byly samé stromy, ale obloha se jen modrala.

   „Brána je pryč, že? Vzali ji goa’uldi.“ Ujišťovala se, zda se jí to jen nezdálo.

   Jack jen nepřístupně přikývl. Radost z toho tedy rozhodně neměl, ale to Sam taky ne. Oba doufali, že se pro ně někdo vrátí, ale zároveň věděli, že to rozhodně nebude tak jednoduché… Goa’uldi jim sebrali bránu, aby jim ze Země nemohli poslat přenosný zdroj energie pro bránu. A Země odtud byla vzdálena několik desítek tisíc světelných let. Takže i mateřskou lodí by to trvalo několik měsíců. Takže záchrana jim v nejbližší době asi rozhodně nehrozí.

   „Byl jste se už podívat venku?“ Zavedla Sam raději rychle řeč jinam, když viděla, že Jackův pohled pořád ještě vyhlíží dost neochotně.

   „Zatím ne, nechtěl jsem vás tu nechat samotnou.“ Usmál se a Sam se ulevilo. „Až se vám udělá lépe, tak se půjdeme porozhlédnout spolu. Nechci vás tu nechávat samotnou, protože si nejsem jistý, že odletěli všichni.

   Usmála se a dopila. „Už je mi líp.“

   „To já vím, ale pořád ještě nejste dost silná na takovou cestu.“ Jeho starostlivost byla obdivuhodná, pomyslela si Sam.

   Podíval se na ni. Ona se v tu chvíli dívala na něj a tak si teď najednou byli velice blízko. Cítil jak se chvěje. Rukou ji jemně pohladil po tváři.

   Zavřela oči.

   Slyšel jak zrychleně dýchá.

   Nečekal na další pokyn a políbil ji. Ona mu polibek opětovala.

   Ucítil, že se přestala třást a i dech se jí uklidnil.

   Chytil ji za ruku a podíval se na ni.

   „Měla byste si odpočinout, abyste zase nabrala sílu.“

   Přikývla a s Jackovou pomocí si zase lehla. Přikryl ji.

   „Vzbudím vás, až bude ten pták hotový.“ Lehce se usmál. „Zatím si nechte něco hezkého zdát.“

   „Děkuju.“ Podívala se na něj rošťácky… „Určitě se mi bude něco hezkého zdát…“ Vydechla a zavřela oči.

   Jack se na ni zakřenil a za pár minut už slyšel Samino pravidelné oddechování. Najednou měl pocit, že je dokonce rád, že tady uvázli…

*****************************

   Za několik dní už byla Sam celkem vpořádku. Nabrala sílu a rána už nebolela. A tak se vydali prozkoumat okolí. Nespěchali, měli dostatek času.

   Šli severozápadním směrem, tedy na druhou stranu od brány. Ale zdálo se, že les nebere konce. Byl stále hustší a hustší. Asi po dvou hodinách chůze se dostali na okraj útesu, les náhle končil a do očí je bodalo jasné slunce.  

   Nad obzorem byly dva obrovské měsíce. Měly nafialovělou barvu. Zdálo se, že je i vidět řeky a jezera, která na nich jsou, tak byly blízko.

   Sam stála jako opařená. Dívala se nejprve na oblohu s měsíci a pak pohledem sklouzla dolů z útesu. Hluboko pod nimi se třpytilo obrovské jezero.

   Jack se na Sam zazubil, když viděl jak tam stojí s otevřenou pusou. „Pojďte Careterová, podíváme se taky dolů, co říkáte?“

   Sam se na něj rozpačitě usmála, vypadal jako by ji právě probudil. Jack vykročil podél útesu dolů k jezeru. Sam mu šla v patách.

   Za necelou hodinu stanuli pod útesem a dívali se na rozlehlou plochu křišťálově průzračného jezera. Bylo vidět až na pískové dno. Po hladině klidně plula hejna vodních ptáků dost podobných pozemským kachnám, ale byly červenomodré. A o něco větší, asi jako labutě.

   Jack je chvíli pozoroval a pak si všiml něčeho zvláštního. Nad protějším břehem jezera vycházel zpoza stromů pramínek šedého kouře.

   „Carterová, koukněte!“ Vybídl ji a prstem naznačil směr, kterým se má podívat.

   „Kouř? Tady?“ Podivila se Sam, „To nevypadá, že by někde hořelo… Jenže já myslela, že je ta planeta neobydlená…“

   „To si myslelo víc lidí.“ Řekl Jack a ještě jednou se rozhlédl po okolí. „Pojďte, půjdeme se podívat, co jsou zdejší obyvatelé zač.“

   „Nemohli by to být ti jaffové co na nás zaútočili?“ Zeptala se Sam.

   „Mohli, ale nemyslím si to.“ Sam se zatvářila nechápavě a tak pokračoval. „Ti jaffové nás přepadli kousek od brány. Možná jim někdo dal tip, že budeme na této planetě a proto přiletěli, proč by se přemísťovali o několik desítek kilometrů dál, když nás nedostali?“ Otočil se na ni. Jen bezradně pokrčila rameny.

   „Máte pravdu, pane.“

   Vykročila mu v patách po okraji jezera směrem ke stoupajícímu kouři.

   Byli na břehu jezera zhruba v půlce cesty, když se začalo stmívat. Slunce se nořilo do krvavé vody na obzoru. Sam se při tom pohledu málem zastavilo srdce. Podívala se na Jacka. Také se zastavil a pozoroval umírající slunce.

   „Jak to, že tohle je pokaždé tak krásné jako bych to vždycky viděl poprvé?“ Položil Jack filozofickou otázku aniž by se přestal dívat na hořící obzor.

   Sam se odvrátila a zadívala se na něj. „Možná, že to bude tím, že toto slunce je skoro o polovinu větší než to naše.“

   „Takhle to nemyslím. Škoda, že jste se mnou nikdy nejela na ryby do Minessoty…“ Vydechl.

   Zavřel oči a Sam měla pocit, že ho něco trápí.

   „Stalo se něco?“ Zeptala se trochu víc starostlivě než měla v úmyslu. Ale je pravda, že v poslední době o něj měla trochu starost. Připadal jí ustaraný a zamyšlený.

   „Chybí mi to.“

   „Co?“

   „Země, Minessota, domov…“

   „Určitě se tam jednou vrátíme.“ Sklopila Sam oči, aby nebylo vidět, že jí do nich vhrkly slzy…