„Měli bychom se tu někde utábořit. Za necelé dvě hodiny bude tma.“ Popošel Jack vedle staré olše a opřel se o její vrásčitý kmen loktem. Stále nedokázal spustit upřený pohled z té barevné podívané, kterou jim cizí nebe právě nabízelo.

   Probralo ho až tupé žuchnutí Samina batohu do řídké trávy. Stála kousek od něho a pozorovala ho. Ovšem jen do chvíle než se otočil po zvuku, který ho vyrušil. To raději rychle odvrátila pohled jinam, aby se vyhnula nepříjemným otázkám.

   „Jistě, Carterová, máte pravdu, tady to opravdu vypadá celkem dobře.“ Řekl aniž by mu Sam naznačila byť jen sebemenší část svých myšlenek. Po tolika letech si rozuměli i beze slov, přestože už tomu bylo pár měsíců, co byli na nějaké misi společně.

   Sam opřela batoh o kmen jedné z olší. Jack si také sundal svůj batoh ze zad a položil ho na zem. Jak se narovnal, cítil se najednou o sto kilo lehčí. Hlavou mu projelo, že kdysi ty batohy určitě tak těžké nebývaly. Vzápětí ho ale napadlo jiné vysvětlení, které bude nejspíš pravděpodobnější, ale zároveň se za něj musel stydět. Totiž, že mnohem jistější bude možnost, že už v kanceláři odvykl namáhavé práci v terénu. Ne že by nebyl ve skvělé kondici, cvičit a posilovat chodil jako voják stále, krom toho se udržoval ve formě i kvůli jedné blonďaté astrofyzičce, ale jednoduše trochu zpohodlněl. Což ovšem nebylo nic, co by se nedalo za pár dní napravit a Jack měl pocit, že tady na to bude mít víc času než jen pár dní…

   Oba začali vybalovat věci k utáboření. Rozložili deky a rozdělali malý oheň, jen tak, aby příliš nekouřil. Sam postavila vodu nad oheň a začala připravovat jednu z konzerv, které jim ještě zbyly. Vzpomněla si při pohledu na její neurčitý obsah, jak Jack občas pronesl, že jestli je to hovězí, tak tomu musí věřit a musela se usmát.

   Jack si jejího nepatrného úsměvu samozřejmě všiml. Pak si uvědomil celý ten obraz, který se mu naskýtal (Sam sedí u ohniště, v rukou drží otevřenou konzervu a usmívá se na její obsah). Položil na zem deku, kterou právě připravoval na přespání a udělal krok k Sam.

   „Nebojte, odtamtud na vás nic nevyskočí.“ Řekl jí konejšivě a přiklekl k ní. Zvedla hlavu a zmateně se na něho dívala. „Nebo si říkáte, že jí musíte věřit?“

   Sam vyprskla smíchy.

   Už zase věděl na co myslí…

   Zanedlouho se začalo stmívat, byli už po jídle a oheň zvolna dohoříval. Oba se zachumlali do svých přikrývek. Jack si vzal první hlídku.

   „Jděte spát, Carterová. Za dvě hodiny nás vzbudím.“

   „Dobře, pane.“ Dala si pod hlavu batoh a za pár minut už tvrdě spala.

   „Pane, pane, vzbuďte se.“ Slyšel a stále mu nedocházelo proč ho ten velký steak oslovuje: pane.

   Najednou s ním někdo jemně zatřásl, trochu se probral, no, alespoň dost na to, aby byl schopný rozeznat Carterovou od steaku.

   „Pane, je ráno.“

   Snad ještě nikdy se necítil tak unavený.

   „Už jsem vzhůru, Carterová.“ Ozval se rozespale, aby jí zabránil s ním znovu zatřást, když na svých ramenou znovu ucítil její jemný dotek. Připadalo mu, že sotva zamhouřil oči a už ho zase budí, už potřetí…

   „Dobré ráno, pane.“ Popřála Sam Jackovi.

   „Dobré, Carterová.“ Odpověděl jí a promnul si přimhouřené oči před paprsky ranního slunce.

   Vstal.

   Došel na břeh jezera a ponořil do něj ruce. Pak si vodou v dlaních omyl obličej a krk. Sam ho z povzdálí tiše pozorovala a zároveň si při balení věcí do batohů tiše pobrukovala melodii jakési písničky. Vzpomněla si na onu chvíli, kdy si takhle pobrukovala naposledy… a Jack jí na to tenkrát v tom výtahu upozornil…

   Za necelou hodinu už byli znovu na cestě na druhou stranu jezera. Sam šla Jackovi těsně za patami. Šli mlčky a přemýšleli o tom, co je čeká na druhé straně jezera.

   Po poledni se dostali zhruba na míst, odkud včera viděli vycházet kouř. Dorazili na zarostlou lesní cestu. Asi po hodině si Jack uvědomil, že by si nejspíš měli dát pauzu. Přestože se Samino zranění zahojilo, tak při větší námaze stále ještě bolelo. Sam to sice neřekla a nechtěla to na sobě dát znát, jenže Jack ji za ty roky znal dobře a tak si všiml, že by potřebovala nabrat novou sílu.

   „Tady se na chvíli zastavíme.“ Řekl po chvíli na malé mýtince.

   „Ano, pane.“ Uposlechla Sam a zkoumavě se si ho prohlédla.

   Jack její pohled zachytil a dodal…“No co, musíte dát starému člověku chvíli, aby chytil dech…“ Zasmál se.

   Jenže Sam moc dobře věděla, že Jack je ten poslední člověk, který by potřeboval odpočinek. Bylo jí jasné, že si musel všimnout, že jí není dobře. Byla mu za jeho ohleduplnost vděčná.

   Chvíli jen tak seděli a povídali si, pak se rozhodli něco sníst a když se balili k odchodu, byly už skoro tři hodiny odpoledne.

   Neudělali ještě ani pár kroků a oba se prudce otočili. Větve přímo za jejich zády zapraskaly a uslyšeli tichý smích. Dívčí smích. A vzápětí i mužský!

   Jack Sam pokynul a každý se k onomu místu přiblížil z jiné strany.

   Jakoby si tam spolu povídali dva lidé. Jack i Sam byli naprosto zticha a nehybně se krčili za nízkými keři. Oběma proběhlo hlavou, že ti dva o nich zřejmě nevědí.

   Jack opatrně odhrnul větve v úrovni svého obličeje. Carterová zatím dál tiše seděla a čekala na další rozkazy.

   Jediné co Jack viděl byla spousta stromů. Chvíli čekal, slyše jak se k nim hlasy přibližují. Pak už uviděl i jejich majitele. Procházeli mezi stromy. Byli to dva mladí lidé a drželi se za ruce. Chvíli přemýšlel, pak ale sklonil zbraň, připravenou pro všechny případy a rozhrnul křoví před sebou. Sam ho okamžitě následovala.

   Oba neznámí se prudce zastavili. Pár vteřin si je nedůvěřivě prohlíželi.

   „Kdo jste?“ Zeptal se nakonec vysoký hnědovlasý mladík.

   „Jsme z planety Země. Přišli jsme Hvězdnou bránou.“ Zarazil se, když si všiml jejich pohledů.

   Carterová se už nadechovala, že jim vysvětlí, co je to Hvězdná brána, ale tmavovlasá dívka byla rychlejší…

   „Myslíte *velký kruh* nahoře za lesem?“ Zeptala se jemným hláskem a tmavé oči se jí rozšířily.

   „Ano, přesně ten.“ Odpověděla jí Sam.

   Dívka hodila po svém doprovodu pohled typu: tak kdo měl pravdu? Ten se však jen nepatrně usmál a pokračoval…

   „Jak jste tím sem mohli přijít?“

   „No to je trošku na dlouho, ale slibuju, až bude čas tak vám to plukovník Carterová vysvětlí.“ Odpověděl Jack pohotově.

   „Plukovník Carterová?“

   „Ano, plukovník Carterová a já jsem O’Neill, Jack O’Neill.“

   „Já jsem Jereth.“

   „A já Gissy.“ Usmála se dívka a natáhla pravici k Sam, evidentně se jí Sam líbila.

   „Sam, Sam Carterová.“ Stiskla jí Sam ruku a i ona si uvědomila, že je jí mladá mimozemšťanka docela sympatická.

   „Takže, co od nás chcete?“ Nepřestal být Jereth nedůvěřivý.

   „Potřebovali bychom pomoc, docházejí nám zásoby a nemáme jak kontaktovat někoho, kdo by nám pomohl.“ Prosila Sam.

   „Jak pomohl? Co se stalo?“ Zeptala se znovu Gissy.

   „No, vlastně, u Brány nás napadli jaffové a prvně zničili ovládací panel a pak odnesli celou bránu, takže jsme tu uvízli.“ Vysvětlila Sam.

   „Jaffové?! Oni už se zase vrátili?“ Gissy i Jereth vypadali vyděšeně. Sam s Jackem se na ně jen překvapeně dívali.

   „Ne, to je v pořádku, oni tu nebyli kvůli vám…“ Vzpamatovala se Sam.

   „Oni nás totiž honí už pár let po všech koutech vesmíru…“ Zasmál se Jack a Sam se taktéž neubránila úsměvu, zvlášť, když měl Jack úplnou pravdu, leželi goa’uldům v žaludku už pěkných pár let a tak je pronásledují po všech možných planetách, napříč desítkami galaxií.

   Gissy a Jerethovi to jako vysvětlení nejspíš stačilo, protože navrhli, aby s nimi šli do jejich vesnice.

   „S tím jídlem bychom vám pomoct mohli, ale nevím, jak někoho kontaktovat.“ Pokrčil rameny Jereth.

   „U nás doma se jistě najde něco k jídlu pro dva cizince.“ Usmála se na ně Gissy a oči se jí rozzářily.

   „To budeme moc rádi.“ Odpověděla Sam za sebe i za Jacka.

   „Tak pojďme.“ Zavelel Jereth a otočil se k odchodu.

   Jack a Sam po sobě hodili letmými pohledy a vydali se za Jerethem a Gissy.

   Vesnice opravdu nebyla zas tak moc daleko. Cesta jim trvala jen půldruhé hodiny.

   Vyšli z lesa po upravené prašné cestě do luk, za kopcem už viděli se blýskat červené střechy domů v zapadajícím slunci. Jak se blížili k vesnici, louky kolem nich se začaly měnit v úhledná různobarevná políčka. V ohradách u domků už byly zavřené ovce i krávy. Za ploty štěkali psi a občas se ze stáje ozval hlasitým zaržáním i nějaký ten kůň.

   „Kdybych nevěděl, že jsme prošli bránou, tak jsem tu jako doma na Zemi.“ Zkonstatoval Jack povzbudivě směrem ke Carterové.

   „Až na jednu výjimku.“ Usmála se Sam a naznačila směrem k obloze. Druhý měsíc na Zemi opravdu neměli…

   „Vy jste puntičkář, Carterová.“ Ohrnul Jack nos. „Člověk se vás snaží povzbudit…“ zlobil se na ni naoko.

   „Jistě, pane.“ Pokusila se Sam o vážný výraz, ale tentokrát jí to při pohledu na zlobícího se O’Neilla příliš nevyšlo. Neudržela se a musela se usmát.

   Vešli do vesnice. Byla to malinká vesnička, jen taková osada s jednou hlavní cestou v celé vesnici. Ta byla lemována několika desítkami domů po obou stranách. Jackovi to připomínalo staré westernové filmy z divokého západu. Chyběl tu snad jen Saloon a Banka. Prošli za Jerethem a Gissy celou vesnicí až na druhý konec. Cestou je pozorovalo několik desítek párů zvědavých očí. Jack i Sam na to ale byli zvyklí a tak je to ani moc nepřekvapilo.

   Před posledním domem se Gissy s Jerethem zastavili. Jereth Gissy políbil na rozloučenou a pak se otočil k Jackovi a Sam:

   „Tak, Gissy vám ukáže, kde budete spát. Uvidíme se zítra. Zatím vám přeji dobrou noc.“ Otočil se a odešel zpátky do vesnice. Do kterého domu zašel, to už Jack ani Sam neviděli. Gissy je vyzvala, aby vstoupili.

   Prošli malými dveřmi do nevelké předsíně. Tam je přívětivě uvítala Gissyina matka a pozvala je ke stolu. Sam s Jackem si podali ruce ještě s panem domu – Gissyiným otcem a ještě se seznámili s její mladší sestrou. Byly si nápadně podobné…

   Po večeři Gissy zavedla Jacka a Sam dozadu na zahradu, kde byl v úkrytu mezi stromy postaven malý zahradní domek.

   „Tak, tady můžete zůstat jak dlouho budete chtít. Ten domek nikdo nepoužívá. Dříve v něm žili rodiče mé matky, ale teď už je dlouho prázdný.“

   „Děkujeme Gissy, tobě i tvé rodině, za všechno, co jste pro nás udělali.“ Poděkoval Sam.

   „Nemáte za co, přeji dobrou noc.“ Usmála se na ni.

   „Dobrou noc Gissy.“ Popřála jí i Sam.

   „Zítra na viděnou.“ Popřál Gissy Jack.

   Gissy se otočila a odcházela domů. Jack stál ve dveřích domku. Otočil se na Sam.

   „Tak pojďte, Carterová. Naše malé království už na nás čeká.“ Usmál se a otevřel jí dveře. Sam se kolem něho protáhla a vstoupila. Uvnitř je čekalo malé překvapení. Domek vypadal malý jen z venku. Uvnitř byla hned za dveřmi malá předsíňka. Hned naproti byla místnost se dvěma postelemi a za ní byla ještě jedna menší místnůstka.

   Z předsíňky doprava byla kuchyně i s jídelním stolem a nalevo umývárna. To bylo lepší než v co vůbec doufali. Ve velké ložnici byly dokonce kamna. A v kuchyni byla v rohu u zdi krásná, velká kachlová pec.

   Sam rozložila deku na jednu postel v rohu místnosti a Jack si ustlal na posteli pod oknem.

   „Tak dobrou noc, Carterová.“

   „Dobrou noc, pane.“

   Jack zhasl rozsvícenou svíčku na stole a lehl si do své postele. Sam už také ležela přikrytá dekou. Netrvalo dlouho a oba už spokojeně podřimovali.

*****************************

   V příjemném poklidu se odvíjely i následující dny, týdny a měsíce. Sam a Jacka v dobrém přijali i ostatní lidé z vesnice. Oba zůstali v domku za zahradou a začali si zvykat na život ve vesnici. Jack chodil každý den ráno pracovat s Jerethem a ostatními na pole a zastával i další práce. Ženy, včetně Sam, většinou zůstávaly doma a staraly se o dobytek a vaření. Ani jeden z nich by si před několika měsíci rozhodně neuměli představit, že jednou spolu budou hospodařit v zemědělské vesnici na cizí planetě.

   Jereth a Gissy se před několika týdny vzali a odstěhovali se do nedalekého domku kousek od nich.

   Sam a Gissy si docela dobře rozuměly a trávily spolu celkem hodně času, tedy toho, kdy Jereth a Jack byli pryč.

   Jednoho dne takhle Gissy zase přišla za Sam a povídaly si na zahradě. Sam si všimla, že Gissy je nějak neklidná a tak nějak nervózní.

   „Děje se něco, Gissy?“ Zeptala se jí Sam nakonec.

   „Ne, nic se neděje, odpověděla pohotově, ale vzápětí řekla: „no vlastně…“ usmála se „víš, Sam, já myslím, že čekám dítě.“ Vypravila ze sebe Gissy nakonec.

   „No, to je přeci skvělé, ne? A už to ví  Jereth?“ Zaradovala se Sam.

   „Ne, Jereth ještě nic neví. Nechtěla jsem mu nic říkat, dokud si nebudu úplně jistá.“ Odpověděla.

   Sam se na ní jen usmála.

   „A co ty a Jack?“ Zavedla Gissy řeč na jiné téma.

   „Jak to myslíš? Já a Jack?“ Zeptala se Sam zaraženě.

   „No, tak jak to říkám. Kdy se vezmete?“

   „Vezmeme? My se přece nemůžeme vzít!“

   „Sam, jsi má kamarádka, vidím, že k němu něco cítíš. A on k tobě také. Krom toho už spolu i nějakou dobu žijete a lidem to připadá divné, že jste se ještě nevzali.“

   „Jack je můj nadřízený. Vždyť mu ani neříkám jménem. To jen, když mluvím s tebou. Nemůžeme spolu být, i kdybych stokrát chtěla.“ Dodala trochu sklesle.

   „Sam, jste tu už skoro rok. Sama jsi říkala, že kdyby vás někdo hledal, tak už by zde byl. Třeba máte konečně možnost žít normální život – spolu.“

   Sam se na chvíli zamyslela. Než ale stačila Gissy odpovědět, přišel Jack.

   „Á, návštěva. Zdravím.“ Přivítal Jack Gissy.

   „Jé, můj bože, to už je tak pozdě? Jereth už je určitě také doma, musím běžet. Zatím se mějte.“ Rozloučila se a zmizela za několika keři a stromy.

   „Tak, jakpak jste se měla celý den?“ Zeptal se Jack Samanthy, když vcházel za ní do domku. Na stole byly připravené talíře a příbory a z hrnců na plotně se ještě kouřilo. Sam pokynula Jackovi, aby se posadil ke stolu a při té příležitosti mu odpověděla.

   „Dobře, když už jsme měli všechno hotové, šla jsem uvařit a pak přišla Gissy. Chvíli jsme si povídali a pak jste přišel vy. Usmála se a položila na stůl malý hrnec s polévkou. Sběračkou na talíř Jackovi nandala drůbeží vývar a pak nandala polévku sobě. A přisedla si ke stolu. Když dojedli přinesla druhé jídlo. U stolu si povídali, co celý den dělali. Pomalu se začalo stmívat. Jack pomohl Sam umýt nádobí a pak si šli lehnout.

   Trochu se ochladilo a tak se oba pořádně zachumlali do přikrývek.

   „To mi něco připomíná…“ Poznamenal Jack a záměrně nechal konec věty viset ve vzduchu. Sam se na něj upřeně zadívala a Jack její pohled cítil i přesto, že ji ve tmě, jež je obklopovala neviděl.

   Nakonec se po chvíli ticha přece jen ozvala… „Co vám to připomíná?“ Zeptala se i když už tušila o čem Jack začne. A taky že jo…

   „No, tenkrát jsem sice měl zlomenou nohu a žebra, ale do pokrývek jsme se tam choulili taky…“

   „Jo, ovšem teď nejsme na Antarktidě…“

   „Jistěže nejsme na Antarktidě, taková zima tu není. Vy jste vůbec nepochopila, co jsem tím myslel…“ Dodal naoko ublíženě a ještě trochu si přitáhl svou přikrývku k bradě.

   Sam moc dobře věděla, kam Jack mířil, bože proč mu nikdy nedokáže říct, že tohle téma tak strašně nesnáší. Jako náhodou vždycky s Jackem najedou na téma: pasti do kterých goa’uldům padli nebo prostě jen situace, ve kterých se vždycky museli bát o holý život. Nikdy si to sice nepřiznali, ale vždycky se víc než o vlastní život báli o život toho druhého.  Pokaždé se Sam udělá těžko. V žaludku jakoby jí uvízl kámen. Nesnášela tyhle rozhovory, vážně nesnášela…nebo se jich spíš bála…bála se to prožít znovu, znovu ho vidět před očima, jeho bezvládné tělo, krev, prach…už je to tu zase… Pořád to vidí, cítí ten strach, prach vdechovaný do plic, zimu… tyhle zážitky jí už nikdy nikdo z hlavy nevymaže, i když by si to někdy vážně přála… Jenže Jack, ne že by se v tom vyžíval, to ne, ale prostě si z toho dělal legraci, koneckonců proč ne, když to přežili…

   Jack ještě chvíli něco povídal a než se stačil nadechnout k dalšímu zážitku, uslyšel z druhé strany místnosti Samino pravidelné oddechování. Po pár minutách poslouchání si uvědomil, že ho to docela uspává a během dalších několika minut usnul i on.

   V noci Jacka náhle něco probudí. Chvíli se dívá jen tak do tmy marně se pokoušejíc zaostřit a poslouchá. Po chvíli si uvědomí, že to co slyší, nemluví někdo cizí, ale Sam. Napadlo ho, že mluví asi ze sna. Znělo to tak nějak naléhavě. Pomalu vstal, ale než stihl k Sam dojít, začala křičet: „Jacku, ne! Prosím. Neumírej mi, Jacku!“ Prosila ze sna.

   Jack si k ní rychle přisedl a jemně s ní zatřásl. Sam ho ale dál naléhavě prosila, aby ji neopouštěl.

   „Neopustím tě, Sam, slibuji.“ Sam se rychle posadila, Jack ji chytl za ramena „Neboj se, jsem tady.“ Sam už byla vzhůru, celá se třásla a do očí jí vhrkly slzy. Jack ji objal. „To nic, to byl jen sen, já jsem tady.“ Sam se v jeho náručí trochu uklidnila.

   „Neopouštěj mě prosím.“ Zašeptala, když se přestala třást.

   „Neopustím tě.“ Odpověděl jí Jack a sevřel ji v náručí o něco silněji.

   Přesně to Sam právě potřebovala. Chtěla ho cítit u sebe, chtěla se u něj cítit v bezpečí a přála si, aby to neskončilo. Bylo jí u něj tak dobře…

   Jemně ji pohladil po vlasech a odtáhl se od ní. Zpříma se jí podíval do očí. Byly ještě lesklé od slz. Cítil, že teď je ten správný okamžik. Déle už čekat nechtěl. Vždyť už přece čekali tak dlouho a teď už jsou spolu na cizí planetě, žijí spolu už tolik měsíců v jednom domku, spí v jedné místnosti a popravdě už ani jeden z nich příliš nedoufal, že pro ně někdo přiletí, muselo se něco stát, jinak už by tu jejich spojenci byli…

   Pomalu se k ní nahnul. Sam zpočátku trochu zaváhala, jestli je tohle správné, pak si ale vzpomněla na to, co jí odpoledne říkala Gissy, a když se Jackova ústa dotkla jejích, zatočil se s ní celý svět. Líbal ji vášnivě a přitom tak něžně… Úplně zapomněla na zlý sen, který se jí před několika minutami zdál. Stejně vášnivě mu jeho horké polibky oplácela. Stáhla mu tmavě hnědé tričko a on jí stáhl to její. Věděla, co se teď stane, ale chtěla to tak. Už neváhala. Snad poprvé v životě cítila, že tohle opravdu chce.

   Opatrně ji položil na postel. Rozepla mu kalhoty. Jack u ní ležel bokem a hladil jí na břiše. Pak sjel rukou k zipu jejích kalhot a obratně ho rozepl. Stáhl jí kalhoty a jemně ji zašimral pod kolenem. Za neuvěřitelně krátkou chvíli už byli oba úplně nazí. Chvíli se jen něžně mazlili a pak…vydechla. Stalo se to, poprvé. Tenhle okamžik si po tolika letech doufání oba právem a se vší grácií vychutnali. Tohle už nikdo nevrátí, nikdo jim tuhle chvíli už nikdy nevezme. A Sam i Jack tomu byli nesmírně rádi.