O dva měsíce později…
„Sam, pojď! Už na tebe všichni čekají.“
„Už jdu, Gissy. Jen se obuju.“
Gissy čekala na Sam přede dveřmi jejich zahradního domku. Držela v náručí malého chlapce a roztomile na něho žvatlala.
„Jestli na něj budeš ještě chvíli takhle mluvit, tak první slovo, které řekne nebude máma, ale…mňamňa…“ Usmála se Sam ode dveří.
Gissy zvedla hlavu a podívala se na svou přítelkyni. „Moc ti to sluší.“ Pochválila jí a usmála se na ni.
„Děkuju.“ Přišla k ní Sam a pohladila malého po malinkaté ručičce. Sam byla oblečená do jednoduchých bílých šatů, které jí sahaly až po kotníky, tak, že byly vidět bílé střevíčky, které jí Gissy na tento vzácný den půjčila. Vlasy měla sepnuté dozadu a v nich byla stříbrnou sponkou upevněna bílá růže.
Sam si ještě narovnala sukni a Gissy jí podala květinu, složenou výhradně z bílých kvítků. Sam si jí vzala a všichni tři se vydali do kostela. Ten nebyl daleko. Vlastně byl kousíček od Jackova a Samina domku. Chůzí tak minutu a půl.
Jack a Jereth už byli v kostele. Museli ráno ještě něco zařídit.
Sam byla nervózní, ale nebylo to tak strašné, jak si představovala, přestože to byla její první svatba a doufala, že i poslední.=)))
Teď už byla v kostele i celá vesnice a čekalo se na jedinou osobu – na Sam.Gissy vstoupila do dveří jako první a naznačila, že Sam už jde. Pak si šla sednout na své místo k Jerethovi.
Začala hrát hudba a v kostelních dveřích, ozářených dopoledním sluncem, se objevila Sam. Jackovi se v tu chvíli podlomila kolena. Měl pocit, že to snad ani neustojí. Jak dlouho musel na tenhle okamžik čekat. Najednou si uvědomil, jak moc mu schází jeho přátelé…Teal’c, Daniel, Hammond a další… Zároveň měl ale zvláštní pocit, že je ještě někdy uvidí. Sam v tu chvíli, jak kráčela středem kostela uličkou mezi lavicemi, myslela úplně na to samé. Smála se přitom na Jacka a její úsměv ho vrátil zpět do reality. Došla k němu a podala mu ruku.
Ani jeden z nich příliš nevnímali, co farář říká, oba byli příliš soustředěni jeden na druhého a na svoji společnou budoucnost. Probrala je až otázka: „Berete si tuto ženu, Sam, a slibujete, že jí budete stát po boku v dobrém i ve zlém?“
Jack se Sam hluboce zadíval do očí… „Na nic jiného celý život nečekám, ANO.“ Řekl, ale pohled neodvrátil. Dívali se na sebe ještě když Sam odpovídal své ANO. Vzájemně si nasadili na prsteníčky zlaté kroužky.
„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu.“
Sam se usmála a Jack ji nadšeně objal. Nečekal na povolení k polibku a vášnivě svou manželku políbil.
Všichni přítomní začali tleskat a vstávat. Hrnuli se k novomanželům, aby jim pogratulovali.
Jack a Sam se od sebe trochu neochotně odtrhli a s úsměvem začali přijímat gratulace.
Když už nebylo gratulantů, tak Jack popadl Sam a v náručí ji vynesl ven branou kostela. Tam na ně několik dívek, v čele s Gissy, házelo rýži pro štěstí, takže za chvíli byla celá cesta úplně bílá.
Venku se všichni shromáždili za vesnicí na louce, kde se konala hostina. Kdo nejedl, ten tančil a všichni se výborně bavili.
Sam s Jackem měli zahájit oslavu prvním tancem novomanželů. Muzikanti začali hrát něco jako polku a tak tam šťastný pár vesele poskakoval po udusané louce.
Po prvním tanci se přidali i ostatní a po několika dalších už opravdu seděl jen málokdo. Zkrátka a dobře hostina se vydařila a zábava byla v plném proudu. Když se setmělo, šli Jack s Jerethem zapálit lucerny a louče po okrajích louky a na stolech.
Bylo tak něco kolem půlnoci, když Jack odtáhl Sam z „tanečního parketu“ stranou všech ostatních. Přitáhl si ji k sobě. Smála se na něj a její úsměv ho dělal tím nejšťastnějším mužem na světě. Díval se jí do světle modrých, velkých, očí. Byly jím úplně pohlcené, nedokázal se z něj pohledem odtrhnout a on to cítil. Dívala se na svého manžela a v očích jí pohrávaly plamínky, jak se v nich odrážel plamen jedné z loučí. Konečně se Jack trochu probral z omámení. Usmál se na ni a jednou rukou ji pohladil po tváři. Jeden pramínek jejích světlých vlasů jí spadl při tanci do obličeje. Jemně ho odhrnul a pomalu se k ní naklonil. Jemně jí rty políbil na okraj ucha. Zatřásla se pod teplým dotekem jeho rtů.
„Sam…“ vydechl „…jsem tak šťastný, jako nikdy v životě.“ Šeptal jí do ucha a přitom jí něžně hladil rukou po zádech. Sam se mu svíjela v náručí v návalech rozkoše. Prsty mu zajela do vlasů na zátylku a přitáhla si jeho hlavu blíž k sobě. V okamžiku spojila jejich rty v hladovém polibku.
Ani nevěděli jak dlouho tam takhle stáli v objetí. Byli šťastní, že konečně mohou být spolu.
„Bože Sam…nikdy jsem ani nedoufal, že jednou budeme moci být spolu…takhle.“ Dořekl a vzal přitom její levou ruku, položil si ji vedle své levé ruky a zálibně se díval na jejich snubní prstýnky. Přitáhl si Saminu ruku k ústům a políbil ji nejprve na hřbet ruky a pak na konečky prstů. Sam se mu dívala do očí, ale tak nějak zvláštně. Oči jí jen zářily. Po chvíli se k němu naklonila a jemně ho políbila. Pak vzala jeho ruce do svých a místo obyčejného vyjádření svých pocitů jí posloužila slova písničky… „Here I am, this is me. This nowhere else on Earth I‘d rather be. Here we are we’ve just begun and after all this time, our time has come…“
Přestože tu písničku nezpívala, jen mu řekla její část, tak ji hned poznal. Byla to Samina oblíbená. Několikrát ji slyšel hrát u ní doma, když se tam vyskytl. A teď, teď to byla ta nejkrásnější slova, která mu mohla říct.
No, ona ta poslední slova už spíš jen zašeptala. Z oka se jí vykutálela veliká slza. Stékala jí po tváři a v odraze ve světle plamene měl Jack pocit, že jestli mu před pár hodinami dala své tělo, tak teď, teď mu dále i svou duši. Ta slova…těmi mu právě otevřela cestu do své duše a v jejích očích mohl vyčíst, že to, na co čekali celý život…jediný člověk na světě, vlastně spíš ve vesmíru, který jim bude rozumět…a okamžik, kdy po tolika letech přestanou být sami…konečně přišel.
Jack chytil Sam do náručí a pevně ji sevřel v objetí, jakoby ji už nikdy neměl pustit. Sam se zprvu trochu lekla jeho překvapivě rychlého výpadu, ale když ji sevřel ve svých ochranářských rukách, všechny myšlenky ji najednou opustily. Nebyla schopná na cokoliv myslet, vlastně ani nechtěla, chtěla jen cítit a celým svým tělem, všemi svými smysly si vychutnávat Jacka. Najednou ho cítila všude. V každém kousíčku svého těla. Prostupoval jí celou a ona si přála, aby to nezkončilo…
Po nějaké době se od sebe přece jen odtrhli a Jack vzal Sam za ruku. „Miluju tě.“ Zašeptal jí do ucha a odvedl ji zpět na oslavu. Zbylo tam, k jejich překvapení, jen velmi málo lidí. Vůbec si neuvědomili, jak dlouho byli pryč. Nebylo těžké mezi nimi najít Jeretha a Gissy. Stáli na okraji „parketu“ a povídali si s Gissynými rodiči. Jack a Sam se k nim připojili.
„No, to je dost. Kampak jste se nám ztratili?“pokáral je Jereth. „Už jsme si mysleli, že vás unesli mimozemšťané!“ Dořekl a začal se smát. Vlastně se po téhle poznámce smáli všichni, když si uvědomili, jak to vyznělo. To oni jsou tady přeci „mimozemšťané“. Jestli se to tak dá říct. Jack si s tím chvíli lámal hlavu, ale po pár minutách toho raději nechal s tím, že tu má zajímavější zábavu, a aby si to potvrdil, přitáhl si Sam za pas k sobě. Ta mu vletěla do náručí, ani nestihla zaznamenat co se děje a Jack její ústa zajmu ve vášnivém polibku.
Jereth s Gissy se po sobě s šibalskými úsměvy podívali. Konečně…mluvily jejich oči beze i slov.
Sam slastně obtočila ruce kolem jeho krku, teď už svého manžela a pomalu se společně přesunuli doprostřed plochy určené k tančení. Zvládli to i bez toho, aby se od sebe museli oddělit. Lehce se začali pohybovat v rytmu pomalé písničky.
Za chvíli si všimli, že se vedli nich mihli i Jereth a Gissy. Všichni se skvěle bavili až do ranních hodin. Tedy všichni co zůstali. Což bylo něco kolem dvanácti lidí. A samozřejmě kapela.
Mohlo být tak kolem třetí ráno a i těch posledních pár párů se pomalu začalo rozcházet. Nakonec zůstali už jen oni a Gissy s Jerethem. I ti se ale zanedlouho přišli rozloučit. Popřáli šťastným novomanželům dobrou noc a ruku v ruce se odebrali směr jejich domov.
Jack a Sam tam chvíli jen tak stáli a dívali se za nimi. Jack se otočil na kapelu a kývl na ně. Ti začali hrát pomalou romantickou písničku a Jack si Sam přitáhl blíž k sobě a chytil ji kolem pasu. Začali se pomalu pohupovat v jejím rytmu. Tančili, stmi uprostřed parketu, vychutnávali se ten okamžik. Poslední písnička večera patřila opravdu jen jim.
Jackovi bylo nádherně. Držel v náručí ženu, kterou miloval. Vdechoval vůni jejích vlasů. Ta něžná osůbka, jíž teď tak vroucně objímal, byla opravdu Sam, jeho Sam. Ještě před dvěma lety podplukovník Samantha Carterová, jeho podřízená. Ani ve snu by ho tenkrát určitě nenapadlo, že za několik měsíců, se stane tolik věcí, které jejich pracovní vztah zcela změní. Dokonce natolik, že se z podplukovníka Carterové stane Sam O’Neillová…Sam O’Neillová.. jak krásně ta dvě zdánlivě pro něj tak obyčejná slova, která slýchal dnes a denně několik let v práci znějí…Tolik let bránila jejich práce spojení těchto dvou slov a nakonec to byla paradoxně zase jejich práce, která jejich spojení umožnila. Jack si uvědomoval, že bez jejich práce v SGC by Sam nejspíš nikdy nepoznal, nejspíš by se ani nikdy tolik let netrápil, ale ani by pak neuvázli tady, na téhle planetě, nedržel by ji teď v náručí. No a teď, teď už je rozhodně spojuje víc než snubní prstýnky, které mají na svých prsteníčcích. Vzpomněl si i kolikrát za těch let u SGC si říkal, že kvůli ní, kvůli ní by se vzdal své práce, odešel by z SGC jenom aby mohl být s ní. Vždycky to ale raději zaplašil, pokaždé se mu vybavilo nebezpečí ve kterém by se Sam mohla ocitnout, které s jejich prací souvisí a nemohl, nemohl ji „opustit“. Jistěže by ji neopustil, ale pocit toho, že by ji nemohl chránit, nedokázal vydržet. A tak zůstal a musel se smířit s tím, že s ní nikdy nebude moci být, ale udělá vše proto, aby byla co nejvíce v bezpečí a chráněná… Teď teprve si uvědomil, že právě tohle je nejspíš ta pravá láska a musel se tomu usmát.
Najednou se do nich opřel nenadále chladný poryv větru. Jacka to úplně probralo z jeho zasnění a i Sam s sebou trochu škubla, jek ji chlad přivedl zpět na zem.
„Brr.“ Zatřásla se a schoulila se mu hlouběji do náručí.
„Je ti zima?“
„Tady ne.“ Podíval se dolů na ni. Vypadala jako spokojené koťátko schoulené v teplém kožichu mámy. Už jen začít příst.
Pak se Jack na chvíli zarazil. Poslouchal. Něco mu přišlo divné. Ale co…? V tom mu to došlo…všude bylo ticho…hrobové ticho…kapela už nehrála a dokonce už tu ani nebyla! Vůbec nepostřehl, že se sbalili a odešli.
Sam se na něj chvíli zmateně dívala a přemýšlela proč se tak zarazil. Snažila se zachytit nějaký zvuk, který ho mohl rozhodit, ale nic neslyšela. Jack si jejího nechápavého pohledu všiml.
„Jsme tu sami. Kapela už je pryč.“ Řekl na vysvětlenou.
„Já vím, odešli už asi před deseti minutami.“
„Co kdybychom se už odebrali k domovu.“ Pronesl Jack a Sam neunikla skrytá touha v jeho hlase. Rozhodla se ho netrápit. Koneckonců i ona už se těšila na jejich svatební noc…
Usmála se a to mu stačilo. Chytil ji za ruku a už si ji vedl po prašné cestě středem potemnělé vesnice.
Došli až ke dveřím „svého“ malého domku. Jack se před nimi zarazil a lehce sjel svou manželku pohledem od jejích blonďatých vlasů až po bílé střevíčky na nohou.
„Tak lásko, jsme doma…“ usmál se šibalsky… „a víš co teď udělám?“
Sam si ho zpytavě přeměřila pohledem. Než ale stačila cokoliv říct, Jack ji popadl do náručí, nohou lehce šťouchl do dveří a ty se otevřely.
„Vítejte doma, paní O’Neillová.“ A s těmito slovy ji přenesl přes práh.
Sam mu ovinula jednu ruku kolem krku a druhou ho jemně pohladila po tváři. Jack ji mezitím donesl do jejich pokojíku k posteli na kterou je opatrně položil. Přitom se k ní nahnul a dlouze jí políbil.
Milovali se celou noc až do rána. Bylo jim spolu tak krásně…
Sam ležela na Jackově hrudi a spokojeně se na něho usmívala. Hrála si přitom s jeho lehce prošedivělými chloupky na prsou. Jack ji hladil po zádech, díval se ven oknem na blednoucí hvězdy v brzkém úsvitu a když se zpoza obzoru začaly šerem prodírat první paprsky rudého slunce, chtěl jí ukázat tu přírodní krásu, ale když se pohnul a ucítil na sobě její bezvládné tělo, zarazil se. Chvíli se soustředil na její pravidelné oddechování a koutek úst mu začal těkat v lehkém úsměvu…Usnula…Rukou jí unaveně zajel do jemných vlasů a i on zavřel oči, jak čekal až se dostaví spánek. Nemusel čekat dlouho a i pro něho si přišlo sladké uvolnění, když ho pohltila dlouhá chapadla snů… a zdála se mu jich spousta…o něm a Sam…ale také zvláštní sny o Danielovi a Teal’covi, o základně a Hammondovi a také o Zemi…ale byly to ty sny, které se, když se probudíte, rozplynou v oblaku zapomnění a vy už vůbec nevíte, že se vám zdály. Takže Jack prožil vlastně celkem klidnou noc…bezesnou noc…
O deset měsíců později…
Ráno se oba probudili prakticky současně. Sam vstala za postele a odešla ven. Jack ji jen mlčky pozoroval. Chvíli ještě jen tak ležel a pak vstal a začal se oblékat. Sam se po chvíli vrátila. Tvář zamyšlenou a ztrápenou. Jack už tušil, co to znamená. Podívala se na něj a v očích se jí objevily slzy. Jack k ní přišel a objal ji.
„Zase jsem to dostala, Jacku.“ Vzlykla mu do ramene.
„To nic, uvidíš, že se to povede.“ Snažil se ji utěšit, ale popravdě už sám ztrácel naději, že spolu budou mít dítě.
„Mám strach, že už je pozdě. Vždyť jak dlouho už jsme manželé…deset měsíců a o dítě se pokoušíme už rok…a nic…“
„Sam, zlato, nesmíš ztrácet naději, budeme to zkoušet dál a uvidíš, že se to jednou povede…jen to chce čas.?“
„Jenže čas je to, co nemám…možná už jsem na to moc stará.“
„Sam, to nemyslíš vážně!? Ty přeci nejsi stará. Budeme mít miminko, uvidíš, že budeme.“ Otřel jí z tváří slzy a znovu si ji k sobě pevně přivinul.
„Nerušíme?“ Ozvalo se najednou Jackovi v hlavě, tohle jediné slovo působilo jako rána z děla. Sam taky strnula. Jack se od ní odtrhl a otočil se po směru odkud to jediné slovo zaznělo…