Vyceněné zuby v úsměvu a brýle na nose. To bylo jediné, co si Jack uvědomil, než Sam  vykřikla: „Danieli!“

   „Teal’cu.“ Dodal Jack, když mu pohled padl na dalšího starého přítele. „Jak?…“ nedořekl… Daninel s Teal’cem se rozestoupili a …. Za nimi seděl v svém křesle Thor.

   „Zdravím vás O’Neille, majore Carterová…“ pronesl přátelsky.

   „To se ani nepřivítáte se starými přáteli?“ Vyčetl jim Daniel s úsměvem a rozešel se směrem k nim s Teal’cem po boku.

   Jack dostal zvláštní tušení a o krok ucouvl, ten pocit se nedal k ničemu přirovnat, ale byl tu a Jacka to zarazilo. Když si jeho chování všiml Daniel, zastavil se.

   „Jacku, děje se něco?“ Řekl a Jackovi se v tu chvíli zdálo, že jeho oči vůbec nejsou lidské…

   „Možná už blázním.“ Pokusil se to ještě zamaskovat, ale bylo pozdě…

    Teal‘c k němu hbitě přiskočil a než stihl on nebo Sam zareagovat, tak je oba držel pod krkem… Měl takový stisk, že i když se Jack snažil sebevíc, tak ho nedokázal povolit ani o kousíček.

   „Tak dost!“ Okřikl ho najednou Daniel. „Potřebujeme je živé…“ K úžasu (možná spíš úděsu) O’Neillových se jeho tělo začalo měnit…z mužného, vysokého se stávalo drobnějším a … ženštějším.

   Sam prudce vydechla. Trklo jí…

   I jejich nynější věznitel se začal měnit…tu tmavovlasou ženu, ve kterou se změnil neznali, zato ale znali ženu ve kterou se změnil Daniel – byla to Sam, Sam jak si jí Jack pamatoval před třemi lety.

   „Zatím je odveďte dolu, ještě máme práci, pak na ně budeme mít dost času…“ Zahřměla znovu Replicarterová a otočila se na Thora. „A ty už se konečně taky přeměň zpátky, tahle podoba mě rozčiluje.“ Thor po ní hodil otrávenej výraz a neochotně se začal měnit. Ještě než Jacka hnědovlasá replikátorka dostrkala ke dveřím, stihl si všimnout, že Thor se též proměnil v hnědovlasou ženu, bohužel k němu stála zády a tak si ji nemohl lépe prohlédnout.

   Replikátorka je doslova odtáhla až na spodní palubu Asgardské lodi, kde byly místnosti pro zajatce. A že to byla Asgardská loď, to si byli oba stoprocentně jisti. Strčila je do jedné z místností a zavřela za nimi dveře.

   „Jacku!“ Ozvalo se jim za zády.

   Prudce se otočili.

   „Danieli!“ Vykulil Jack oči. „Si to už konečně ty?“

   Daniel se na něj dost nechápavě podíval.

   „To je jedno.“ Odmáchl to Jack rukou a dál se tím nehodlal zabývat. „Co se tady stalo?“

   Daniel se ujal slova: „Jsou to replikátoři, zajali nás, když jsme pro vás s Thorem letěli, Thora uvěznili někde samostatně.“

   „Letěli jste pro nás?“

   „To je trochu na delší vyprávění…“

   „Myslím, že času máme zatím dost.“

   „Tak fajn. Jo…totiž Thor…on před několika týdny přiletěl k Zemi, aby nás varoval před replikátory. Ti totiž v poslední době pronikají stále častěji jako agenti v převleku do asgardských a dalších komunit a mohlo by to tedy hrozit i Zemi. Když zjistil, že ty na Zemi nejsi, tak si na svou loď teleportoval mě. Vysvětlil jsem mu v jaké jste situaci a pak jsme se sem vydali. Cestou jsme potkali Teal’ca, který odešel ze Země od SGC poté, co vás armáda nedokázala dostat zpět.“

   „Já si říkal, kde se zdrželi.“ Skočil mu do řeči Jack. „Co třeba Prometheus?“

   „Hammond to zkoušel, ale po poslední srážce s Goauldy byl dost poškozený a opravy na něm mají skončit až příští rok.“

   „Aha. To zcela mění situaci.“ Dodal Jack ironicky.

   Daniel se zastyděl, Jack měl pravdu. Prometheus přece nebyla jediná možnost…Měli se pokoušet o navázání kontaktu s Asgardy déle a ne toho po třetím neúspěšném pokusu nechat. No jo, ale bohužel to nezáleželo na něm…

   „Proč nakonec přiletěli po tak dlouhé době?“ Promluvila konečně Sam.

   „Protože dostali naši zprávu.“ Odvětil Daniel.

   „Jak dostali zprávu?“ Nedocházelo stále Jackovi.

   „Víš, před pár týdny se na místo velitele SGC vrátil generál Hammond.“ Jackova ústa se po této zprávě roztáhla do lehkého úsměvu. „A tak jsme mohli znovu začít kontaktovat Asgardy.“

   „A co Teal’c?“ Podíval se na předmět svých slov. „Kde jste ho potkali?“

   „Ten odešel hned jak bylo jasné, že pro vás Prometheus nepoletí. Rozhodl se, že vás najde sám. Věděl sice, že mu cesta bude trvat něco kolem čtyř let, ale nehodlal vás tam nechat.“ Vysvětlil Daniel.

   „Díky Teal’cu, seš fakt kamarád.“ Řekl Jack přehnaně dojatě a objal jaffu ještě jednou.

   „Nemáš zač, O’Neille.“ Zněla stručná odpověď.

   „No a Thor jeho loď zaměřil nedaleko od této galaxie a tak jsme se po třech letech zase sešli.“ Dodal Daniel a už se zase usmíval jako měsíček na hnůj.

   „Co se tak culíš? Copak je tu něco k smíchu? Já na týhle situaci teda nic úžasnýho nevidim.“ Vyjel na něj Jack trochu přehnaně.

   „No tak se nerozčiluj.“ Odvětil Daniel klidně. „Radši mi řekněte, co se za ty roky dělo tady?“

   Jack si znovu všiml Dannyho zvláštního pohledu, ale tentokrát to raději nekomentoval… Tušil, že kdyby to udělal, dotěrným otázkám se nevyhnou…

   Stejně se jim nevyhnuli… Daniel by musel být úplnej pitomec, aby si nevšiml zlatých prstýnků na jejich prsteníčcích.

   „No tak Jacku, nedělej, že nevíš, co chci slyšet.“ Pokáral ho Daniel a zase se neubránil úsměvu, když viděl ty dva jak tam nerozhodně stojí a nevědí co dělat.

   „Sam, ani vy nám to neřeknete?“ Zkusil to jinak.

   Sam jen mírně zrůžověla, ale k odpovědi se stejně neměla.

   „Dobře,“ vzdal to Daniel „vidím, že máte prstýnky tam, kde obvykle bývají snubní… takže ani teď nám k tomu nic neřeknete?“ Další způsob, jak je přinutit k tomu, aby jim řekli pravdu už nevěděl, proto byl Sam nesmírně vděčný, když konečně začala.

   Odvyprávěla jim celý příběh, samozřejmě se to neobešlo bez Jackových doplnění některých detailů, které Sam omylem vynechala.

   „Tak jo, a co teď?“

   „Teď můžeme jen čekat, co s námi udělají.“

   Vzápětí se jim za zády ozvaly tlumené kroky. Všichni se prudce otočili. Sam úplně zbledla. Zatočila se jí hlava. Jack viděl jak zavrávorala a jemně ji podepřel.

   „Gissy…“ vydechla Sam.

   „Sam, já… mě to moc mrzí, mrzí mě že sem ti musela lhát.“

   „Jak? … Proč?“ Sam se ze šoku ani nezmohla na pořádnou otázku.

   „Sam, ona je moje matka, nemohla jsem jí odporovat.“

   „Tvoje matka? ONA?“

   „Ano, stvořila mě a jak vy říkáte, vychovala.“

   „Stvořila? Takže ty jsi…replikátor?“

   „Ano, to jsem.“  

   „Gissy, já , já myslela, že jsme kamarádky.“

   Gissy se jen trpce pousmála.

   „Poprosila jsem ji, aby vám, až splníte svůj úkol, neubližovala, víc udělat nemůžu.“ Naposledy se na Sam a ostatní podívala, pak se otočila a zmizela jim za neprůhlednou částí stěny.