Titul: Osudový tanec
Autor: Nikkol088
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Nezařazeno
Stav: Kompletní
Synopse: Třídní sraz.

__________________________________________________________

„Pane?“ Zavolala na něho Sam, když si všimla, že právě minul její kancelář. Jack když uslyšel Samiin hlas, otočil se a nakoukl do místnosti.
„Carterová?“
„Byl jste za Danielem?“
„Jo… zrovna jdu od něj,“ odpověděl a vešel do pracovny.
„Jak mu je?“ Zeptala se rovnajíc si složky na svém stole. 
„Prý až na pár proleženin a hlavu je v pořádku. Doktorka říkala, že ho brzy pustí,“ dodal s nezvykle zachmuřeným výrazem ve tváři.
Sam si toho okamžitě všimla: „Pane… ehm… jste v pořádku?“
„Trochu mě otrávila jedna zpráva,“ vzdychl.
„Která? Stalo se něco?“ Upřela na něj zvídaví pohled plný obav.
„Před chvílí jsem se dozvěděl, že se chystá natáčet třetí MacGyver film.“
„Také jsem o tom slyšela. A co je na tom?“ Pokrčila nechápavě rameny a opět se začala věnovat papírům.
„Ono by to nebylo tak špatné, jenže hlavní roli nemá hrát původní herec.“
„Anderson?“
„Hm… bez něj už to nebude taková sranda,“ svěsil nešťastně hlavu.
„To máte asi pravdu,“ souhlasila.
„No nic… jdu tu novinu říct Teal’covi.“
„Myslíte že on kdy viděl MacGyvera?“
„Viděl. Koupil jsem mu ho totiž k loňským Vánocům. Nebo předloňským?“
„To ale ještě neznamená, že si ho pustil.“
„Hm… to je fakt… zjistím to!“  Zrovna když se chystal k odchodu, padl mu zrak na světle žlutou obálku ležící na jejím stole.
„Pozvánka,“ aniž by mu dala možnost reagovat, dodala. „Byla jsem pozvaná na třídní sraz.“
„Wow… takže mejdan,“ zajásal.
Sam s mírným úsměvem na tváři souhlasně přikývla. „Něco takového ale pochybuji, že to bude tak živé pane.“
„Hm… takže mejdan šprtů… ne, že byste… byla šprt… no vlastně jste, ale v dobrém slova smyslu,“ provinile se zakřenil a začal si nervózně pohrávat s rozházenýma tužkama na stole.
„Možná… nevím,“ odpověděla s mírnou rozpačitostí v hlase.
„Už víte co si vezmete na sebe? Teda… ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo… to ne,“ povzdechl si, „vlastně, jo… zajímá mě to.“
Sam se opět objevil na tváří úsměv, který okamžitě zamaskovala pohledem na vršící se kupu složek. „Asi tam nepůjdu,“ dodala na vysvětlení.
„Nepůjdete? Proč? Určitě bude sranda,“ naznačil prsty uvozovky.
Sam nevěděla, jestli má lhát nebo povědět pravdu. Vlastně sama nevěděla, jaké důvody jí k tomuto rozhodnutí vedly, „Ono je to trochu složitější,“ odpověděla snažíc se vyhnou očnímu kontaktu. Tušila, vlastně byla si jistá, že Jackovi tohle vysvětlení nebude stačit. Znala ho už moc dobře na to, aby věděla, že tím co právě vypustila z úst, ještě více podnítí jeho zvědavost. Jack jako by jí četl myšlenky, odsunul papíry z protější židle a sedl si na ní.
„Já mám čas… vlastně právě jsem se chystal na menší svačinku ale že jste to vy… rád vás vyslechnu,“ šibalsky na ní mrkl. Sam se nepatrně zachvěla a ze všech sil se snažila, aby byla vyrovnaná a našla pevnou půdu pod nohama, kterou v jeho přítomnosti pokaždé tak nějak ztrácela.
„Pane,“ nadechla se snažíc se co možná nejvíce se uklidnit. „Víte přece, jak je obtížné mluvit s někým… jak to říct…“
„Nezasvěceným?“
„Ano. Navíc… je to už… ehm… několik let, kdy jsem je viděla naposledy…. hodně se toho změnilo… všichni už mají určitě rodiny… a… já nevím… prostě něco ve svém životě dokázali… někam se dostali…a…“
„… a vy snad ne? Kolikrát že jste vlastně zachránila svět?“
Sam se si jen bezradně povzdychla a zabořila se hlouběji do židle, „To ano… ale…“
„Vím jak to myslíte,“ skočil jí do řeči a pohlédl jí zpříma do očí. Sam mu pohled opětovala. V tu chvíli, v tom zlomku vteřiny, kdy se díval jeden na druhého, jí obklopil nesmírně silný pocit bezpečí. Uvědomila si, že i když to nevyslovila nahlas, že přesně pochopil, na co myslí.
„Doprovodím vás,“ řekl náhle, „jestli chcete samozřejmě,“ dodal na vysvětlení.
„Vy byste opravdu…“
„Budu stát při vás… když si nebudete jistá, obraťte se na mě… budu tam s váma.“ Sam byla jeho slovy tak šokovaná, že nevěděla, co na to říct.
„Em…pane… jste si jistý?“
Jack se na ní lehce usmál a začal se zvedat ze židle, „Těším se na to. Kdy že to přesně je?“
„No… zítra v osm,“ vykoktala ze sebe.
„Fajn… vyzvednu vás tak… v půl?“
„Dobře.“
Jack se už chystal vyjít z pracovny když si Sam opět vynutila jeho pozornost.
„Pane?“ promluvila klidně. Jack se otočil a vyčkával.
„Děkuji.“
„Neděkujte… jednou si to od vás všechno vyberu,“ s provokativně pozvednutým obočím vyšel ze dveří a zamířil směr kantýna. 
Sam, stále ještě mírně překvapená z jeho nabídky, upírala pohled na protější zeď, kde ho naposledy ztratila z dohledu. Nevěděla jestli si má gratulovat nebo být na sebe naopak značně rozzlobená. Nabídl se vlastně sám… nebo jsem se mu nějakým způsobem vnutila? Dumala a čím dál víc jí zachvacovala panika když si uvědomila, že s ním bude sama… mimo základnu… mimo dohled ostatních…. No ták… uklidni se… vždyť o nic nejde… dva přátele si udělají příjemný večera…, nevědomky si souhlasně přikývla a upřela pozornost na blikající monitor, jenž měla před sebou. Jenže když položila prsty na klávesnici za účele dopsat hlášení, uvědomila si, že se jí myšlenky někam rozutekly. Jediná věc, na kterou dokázala v tuhle chvíli myslet, byl její nadřízený a nadcházející večer.
Proto ruce s povzdechem přitáhla zpět a promnula si unavené oči. Rychlým pohybem přepnula obrazovku do úsporného režimu a zhasla vedle stojící lampičku. Když se místnost zahalila do tmy vstala a vydala se do prosvětlené chodby. Cítila se neuvěřitelně utahaná. I když se celý den motala jen na základně, pociťovala nesmírnou únavu. Na jednu stranu byla ráda, že už je večer a bude moci konečně zalehnou ale za druhou stranu si uvědomovala, že čas do zítřejší akce se neuvěřitelně krátí…

Druhého dne Sam vstala asi kolem půl deváté a začala se psychicky připravovat na večer. Celý den jí zabral přehrabováním se ve skříních a hledáním vhodného oblečení. Kolem čtvrté hodiny už začínala být značně nervózní. Na posteli se jí kupila halda všemožných módních výstřelků na všemožné i nemožné akce, kterých se musela – proto, aby si udržela alespoň ten zbytek přátel, který jí ještě zbyl – zúčastnit. Ale nic hodno dnešního dne nenašla.
Naštěstí jí, dalo by se říct za minutu dvanáct, padly do oka smetanově zbarvené letní šaty. Sam se při pohledu na ně rozzářila. Úplně zapomněla, k jakému účelu si je tenkrát koupila. Ale co na tom teď záleží, důležité je, že mám konečně něco vhodného… Sundala je z ramínka, pořádně si je prohlédla a když si je sama sobě schválila, vydala se do sprchy.
Bylo něco málo před půl osmou, když se rozdrnčel domovní zvonek. Sam už byla naštěstí připravená a tak mohla jít v klidu otevřít. No v klidu, samozřejmě, že byla nervózní ale alespoň už byl hotová a v těch šatech, které si vybrala, se cítila pohodlně.
„Ahoj já jsem…,“ v okamžiku, kdy ji spatřil, nechal větu nevyřčenou.
„Stalo se něco?“ dožadovala se odpovědi s mírně rozpačitým hlasem.
„Wow… Carterová… čekal jsem hodně ale tohle teda ne.“
„Myslíte že jsem to přehnala? Měla bych se převléknout? Určitě najdu něco lepšího!“ spustila na něj, aniž by mu dala možnost se vzpamatovat.
„Ne! Ne! Je to… nejsem zvyklý vás vidět… v civilu… vypadáte… no… sluší vám to, vážně!“ vysoukal ze sebe stále očima upřenýma na její dokonale ladnou, šatami zvýrazněnou, postavu.
Sam se jen lehce usmála, cítila, jak jí začíná stoupat do lícních kostí horkost. „Pojďte dál,“ vyzvala ho a kousek poodstoupila, aby mohl vejít.
„Zapomněl jsem se vás zeptat, kde to je… a jestli si mám obléct něco nóbl nebo stačí… no… nenóbl,“ pokrčil rameny.
Sam si ho změřila od hlavy až k patě. Musela se v duchu pousmát nad kombinací jeho a svých šatů. Tmavě zelená košile, jenž zvolil, až neuvěřitelně ladila s jejím lehkým svetříkem, který si chtěla před cestou přehodit přes ramena. To je snad osud, pomyslela si.
„Myslím si, že jste to vystihl docela přesně pane,“ odpověděla. 
„To jsem rád. Ehmm… mohl bych vás o něco požádat?“ Zpříma jí pohlédl do očí až se Sam zachvěla. „Mohla byste mi pro dnešní večer říkat Jack?“
„Dobře,“ lehce kývla a přehodila si přes sebe svetr. Jack, ač se snažil sebevíc, musel každý její ladný pohyb sledovat.
„Můžeme?“
Sam popadla kabelku, „můžeme.“ Od Jackova příhodu jí stále na tváři pohrával slabý úsměv, doprovázený lehkým chvěním v žaludku. Přisuzovala to dnešnímu obědu, který spíše zhltla ve spěchu než v poklidu, jak měla původně v plánu. Jenže ve skrytu duše tak trochu tušila, že to nebude jídlem…
Oba vyšli z domu a Jack jí gentlemansky otevřel dveře od auta. Sam se usadila a kabelku si položila do klína. „Myslel jsem, že takovéhle věci nenosíte,“ kývl směrem k tašce když také dosedl.
„Při výjimečných příležitostech ano,“ odpověděla mu zatímco si zapínala bezpečností pás.
„Vidět vás tahle… je trošku… no…“
„…nezvyk?“
„Jo.“
„Doufám, že jste si nemyslel, že nosím vojenskou uniformu i doma!“ výhružně ho sjela pohledem zatímco se Jackovo auto pomalu vydalo na cestu.
„Nééé!!!! No… vlastně jo,“ zamumlal. V tu chvíli, aniž by se na ní sebemenší zlomek vteřiny podíval, cítil její probodávající pohled. „Nikdy jsem o vás nepřemýšlel takhle mimo… však víte… základnu,“ dodal na vysvětlení a doufal, že z tónu jakým to pronesl nepozná že lze. Samozřejmě, že o ní přemýšlel. Posledních pár měsíců skoro bez přestání. Někdy měl pocit, že když jí neuvidí alespoň jednou za den, že se z toho při nejmenší zblázní. Často vyhledával nejrůznější záminky, jen aby k ní mohl zavítat do kanceláře nebo si přisednout v kantýně.
„Vím… a ujišťuji vás, že mám i civilní oblečení,“ odpověděla.
„Tušil jsem to,“ mrkl na ní. „Než jsem přijel k vám, stavil se ze za Danielem… pozdravuje vás.“
„Děkuji… a jak mu je?“
„Očividně dobře, protože zrovna když jsem přišel, flirtoval s jednou sestrou.“
„Daniel a flirtovat? Jste si jistý, že se vám to jen nezdálo?“ skepticky se na něj podívala a byla mu neskonale vděčná, že ukončil rozboje jejího šatníku.
„No vážně! Dokonce si vzal i svý sváděcí brejle.“
„Co že to? Sváděcí brýle?“ Divila se.
„No jo… sám sem na to přišel nedávno. Jednou… myslím, že to bude tak měsíc zpět, jsem ho chtěl pozvat na hokejovej zápas… jenže jsem ho nenašel ale našel jsem celé šuple brýlí. Jenže… když jsem si je začal zkoušet, vrátil se a vrhl na mě ten nejvražednější pohled… jako z nějakého hororu… takovej ten, který hází na namyšlený, arogantní, egoistický, nehorázně šeredný hady, kteří si říkají o pořádné nakopání!“
Sam, ač se snažila sebevíc ovládat, opět jí přiměl se usmát. „Rozumím ale jak jste přišel na to, že je má k různým účelům?“
„Řekl mi to.“
„Pane… ehm… Jacku, při vší úctě nevěřím, že by vám to dobrovolně prozradil,“ otočila se na něj a vyčkávala co on na to.
„No… dobrovolně… jak se to vezme,“ přiznal. „Mimochodem už tam budeme?“ Zeptal se doufajíc, že se zaměří na cestu.
„Zamlouváte to!“
„Nezamlouvám! No dobře…. Řekl jsem mu, že jestli mi neřekne, na co je všechny potřebuje, že ho vezmu o víkendu na ryby,“
„Tak to se nedivím, že vám to prozradil,“ odpověděla, ale když se podívala na jeho zmatený obličej, okamžitě toho litovala.
„Máte snad něco proto rybaření?“
„Ne… ne… já jen… ještě jsem si k němu nenašla cestu,“ dodala, aby tak alespoň částečně vysvětlila a zároveň zakryla svou nechuť k tomuhle… ehm… sportu, což by spíš nazvala zbytečnou ztrátu času.
„To je chyba! U chytání se krásně odreagujete…nikdo na vás nic nechce… nemusíte nic řešit… prostě jen vy… ticho…a komáři…“
„Ehm… až na ty komáry to nezní špatně,“ souhlasila a konečně se trochu uvolnila.
Bála se, že si s ním nebudu mít co říct a celou dobu bude vládnout trapné ticho, ale nebylo to tak. Jack jí vyprávěl o místě, které vyhledává pokaždé, když není ve službě…. vykládal jí, jak byl nedávno navštívil svého kamaráda z armády… jak v jednom supermarketu rozsypal plný sáček buráků, čímž udělal neskonalou radost jednomu výrostkovi, jenž si chtěl pod bundou přes kasu propašovat láhev piva… no prostě všechno možný, co ho jen napadlo. Všiml si, že ho se zájmen poslouchá a tak pokračoval. Sam mu na oplátku povykládala o svém otci,  bratrovi,  rozverných neteřích a dětství. 
Cesta tam jim trvala necelou půl hodinku, takže když dorazili na místo, bylo ani ne osm hodin.
„Tady to znám,“ prohodil rozzářeně když vystoupili z auta. „Zastavil jsem se tu před pár lety na oběd… dělají tu vynikající biftek,“ dodal, prohlížejíc si dřevěnou budovu a velkou cedulí, na níž stálo oranžovým písmem Baker‘s Bar.
Sam se zastavila těsně před vstupními dveřmi a zhluboka se nadechla. „Co je?“
„Nic… jsem jen trochu nervózní.“
„Vždyť jsou to přátelé.“
„Já vím…“ zatřásla hlavou a v tu chvíli se za své chování styděla. Jack na ní pohlédl a vykouzlil na své tváři úsměv. Najednou se Sam cítila tak nějak bezpečně, věděla, že ať se stane cokoliv, že Jack bude vedle ní. Cítila, že mu může věřit a byla vděčná, že jel s ní. Jeho klidná, něžná, usměvavá tvář jí dodávala sílu.
„Půjdeme?“ vybídl jí a otevřel dveře.
Sam jen kývla a vplula dovnitř.
Na to, že nebylo ještě ani osm hodin, to v baru žilo. Místností se rozléhala příjemná hudba doprovázená lidským smíchem a hlaholem. Když vstoupili, několik hlav od baru se na ně otočilo.
„A já myslel, že mimozemšťany na téhle planetě nepotkám,“ zašeptal když spatřil, že se k nim valí podsaditý mužíček s nezvykle vypadajícím prošedivělým hnízdem na hlavě. Mohlo mu být tak přes šedesát, možná i sedmdesát, hádal Jack.
„To je můj bývalí profesor,“ vysvětlila stejně ztišeným hlasem a neubránila se úsměvu.
„Samantho… rád vás zase vidím!“ řekl příchozí a podal jí ruku.
„Profesore Weste, taky vás ráda vidím,“ odpověděla s velkým nadšením. „Tohle je pluk…“
„…Jack O’Neill,“ představil je a stiskl mu pravici.
„West… Charles West, profesor matematiky… dnes už bohužel v důchodu, teď už učím jen své vnučky.“
„Aha… Sam byla vaše žačka?“
„No ano. Dva roky… dva dlouhé roky,“ pozvedl pravé obočí, což mu dodalo káravý výraz.
„Měla jsem tenkrát těžké období,“ hájila se.
„Těžké období? Tak to mě zajímá. O tom si budeme muset ještě promluvit,“ kývl na ní Jack a z očí mu vyzařovala zvědavost. 
„Sam! Sam! Tak ráda tě zase vidím!!!“ Vyhrkla hnědovlasá žena a zavěsila se Sam kolem krku.
„Jasmine! Ahoj! Taky tě ráda vidím!!!“
„No nic. Jsem tu jen na skok… dneska k nám přijede manželčina sestra až z Anglie… chce abych byl u toho,“ prokroutil profesor znechuceně očima.
Jack se chápavě usmál, „Tak to přeju hodně štěstí.“
„Myslím, že ho budu potřebovat. Rád jsem vás poznal,“ odpověděl, popadl kabát z vedle stojícího věšáku, posadil si klobouk na hlavu a vydal se ke dveřím.
Když ho Jack ztratil z dohledu otočil se zpátky k Sam.
„Jasmine, tohle je… plukovník Jack O’Neill.“
„Jack prosím.“
„Těší mě,“ odpověděla se svůdným úsměvem na tváři. „Vy dva… Sam… neřekla jsi, že jsi toho praštila,“ vyhrkla, aniž by ho spustila z očí.
„Ne! Ne! My k sobě nepatříme… teda ano patříme ale ne tak jak si myslíš!“ vyděšeně začala vysvětlovat a cítila se nehorázně ostudně. Když očima přelétla Jacka, všimla si, že on se usmívá. Bože… nic horšího se snad ani nemohlo stát! „Jack je můj nadřízený.“
„Aha… takže vy dva… nejste…“
„Nejsme,“ poznamenal neutrálně ale bylo vidět, že by k tomu rád ještě něco dodal. Buď na to ale neměl odvahu, nebo raději mlčel, aby je oba nedostal do nepříjemné situace, dumala Sam.
„Škoda, docela se k sobě hodíte,“ mrkla na ně.
„Jasmine!!!“ Káravě jí napomenula. Kdyby v místnosti nebyl takový hluk, určitě by bylo slyšet nepatrné agresivní zavrčení.
„No dobře… už vás nebudu trápit. Pojďte za ostatními. Ještě všichni nedorazili ale už je nás tu větší polovina,“ vysvětlovala zatímco je vedla k baru. Jack usoudil, že tahle hospůdka je pro srazy jako dělaná. Taneční parket byl dostatečně velký, aby se na něj vešlo nejmíň dvacet párů, boxy byly odděleny dřevěnou příčkou a u baru byl dostatek místo pro několik desítek hostů.
„Samantho, tak ty jsi přeci jen přišla!“ spustil na ní hubený blonďák, který se svým vzhledem až nehorázně podobal Bradu Pittovi a vlepil jí pusu na tvář.
„Ahoj Seane. Co tvá žena? Ona s tebou nepřijela?“ 
„Bohužel… dostala nějakou chřipku či co. Mrzelo jí to ale doktor jí nakázal klid a odpočinek doma v teple.“
„To je škoda… těšila jsem se na ní. Mimochodem tohle je Jack O’Neill.“ Všichni se vzájemně představili a domluvili se, že si budou tykat.
Když skončily zdvořilostní fráze, oba se usadili k ostatním za barové stoličky a Jack sobě i Sam objednal pití.
„Tak na zdraví,“ ťukl svým Guinessem o Samiino mojito. Sam si nebyla jistá jestli nabídka na tykání patřila i jí a tak se rozhodla zariskovat.
„Omlouvám se vám za Jasmine, co jí znám, nikdy si nebrala žádné servítky. Pokaždé hned řekla co má na jazyku....“
„… ne… to je v pořádku. Sam… ehm… to tykání patřilo bylo i na vás,“ zahleděl se jí do očí s tak uklidňujícím výrazem, až z ní opadla veškerá nejistota.
„Tak na tykání,“ odpověděla, lehce pozvedla sklenku a nepatrně z ní upila.
„Sam já…“ V tu chvíli se k nim vyřítil jeden ze Samiiných bývalých spolužáků, Shane se svou ženou Katherine a s Jasmine.
„Sam, tak kde že to vlastně oba pracujete? U armády?“ Vyzvídal Shane se sklenic skotské v ruce.
„Ano… pracujeme se satelity pro výzkum hlubokého vesmíru,“ ujmula se slova Sam.
„Hm… takže asi nuda… nic vzrušujícího co?“ zklamaně pronesl Shane.
„To by ses divil jak je to někdy vzrušující!!!“ Dodal Jack s jiskrou v očích.
„Vážně? To jako hlídáte jestli nás nenapadnou zelení mužíčci?“
„Nejsou zelení,“ opravil ho.
„Nejsou?“
V tu chvíli nevěděl, co mu má na to říct. Proto, aniž by to kdokoliv postřehl, pohledem zavadil o Sam, čímž jí žádal o pomoc.
„No… teoreticky by mohli mít jakoukoliv barvu ale spíše bych vsadila na šedivou,“ vysvětlila.
„Proč šedivou?“ Chtěla vědět Katherine.
„Při použití stejného množství všech základních barev vzniká šedá… samozřejmě o různé světlosti. Logicky tedy vycházím s toho, že nejpravděpodobnější barva mimozemské rasa by měla být právě šedá“…“viz Asgardi“,  pomyslela si ale nahlas nic neřekla. 
„Vidíte! A tohle nám dělá pořád!“ promluvil Jack, čím se tak snažil odvrátil konverzaci. 
Sam do něho neparně šťouchla ale vzápětí se za to proklínala.
„Koukám, že ses nám nezměnila co? Ve třídě tím byla vyhlášená,“ popichovala jí Jasmine. „Musím si jít přepudrovat nos. Pojď mě doprovodit,“ rozhodla Jasmine a než Sam stačila cokoliv říct, čapla jí za rukáv a táhla jí k dámským toaletám.
„No tak… Jasmine… vytaháš mi svetr!“
Když se dostali z dohledu Jacka a ostatních, konečně se zastavila.
„Tak co?“
„Co co?“ Nechápala Sam.
„No ty a Jack.“
„Co by… nic.“
„Ale no ták… mě to říct můžeš… myslíš, že jsem si nevšimla těch pohledů?“
„Jakých?“ zeptala se zmateně.
„Zamilovaných! Koukáte se na sebe jak dva puberťáci… a věř mi, že vím o čem mluvím… doma mám dva a oba zamilovaný. Takže co?“
„Jasmine… on je můj nadřízený… nic ví, nic míň… každý jsme…“
„To přece neznamená, že se nemůžete jeden do druhého zamilovat, ne? Láska si nevybírá.“
„Náš vztah je opravdu jen profesionální a navíc naše práce nám nic jiného nedovolí, takže… “
„… takže přiznáváš, že k němu něco cítíš… no konečně,“ zaradovala se.
Sam si zhluboka odechla a přela se zády o zeď. „Možná,“ přiznala a modlila se, aby výslech už konečně skončil. Jenže jak si pamatovala už ze školy, Jasmine se nikdy nenechala uchlácholit strohými informacemi, takže jí bylo jasné, že tohle vysvětlení nebude zdaleka stačit.
„Možná? A on k tobě cítí to samé?“
„Nevím… někdy mám pocit, že mi rozumí, že čte moje myšlenky a přesně ví co cítím ale…. asi se mi to všechno jen zdá,“ smutně svěsila hlavu a zaměřila se pohledem na černou skvrnu na podlaze.
„Třeba se ti to nezdá… dej na mě holka, on k tobě cítí to samé!“
„Myslíš?“ Vzhlédla a v očích jí probleskla naděje. Jasmine se stoupla vedle ní. „Věř mi… dřív nebo později se stane něco zásadního, něco, co vám změní svět k lepšímu… cítím to a víš, že já se málokdy mýlím,“ pronesla konejšivým hlasem a chytla jí za ruku. Sam se na ní vděčně usmála, „Vím.“
Když se obě vracely, Sam si všimla, že je Jack plně zabrán do hovoru. Spolu s Shanen, Seanem a dvěma dalšími, seděl za barem svírajíc v ruce lahev piva. Když se dostala blíž, zaslechla, že jsou plně zabráni do sportu, respektive do Jackova neoblíbenějšího, do hokej.
„Sam… víš že tady Scott hrál v osmdesátých letech za Vancouver?“ Rozzářeně pronesl a byl hrdý, že to může někom sdělit.
„Vážně? Po tom, co jsi přešel jsem o tobě nikdo moc nevěděl.“
„Já vím no… mohl jsem se tenkrát s váma víc stýkat… nějak jsem neměl čas… škola, rodina… zápasy… bylo toho na mě moc,“ pokrčil rameny a napil se z lahve.

Čas nehorázně rychle plynul. Kolem desáté už hospoda praskala ve švech. Krom Samiiných spolužáků zde, pro dnešní večer, našlo útočiště také pár lidí z nedalekého města, několik stálých štamgastů a projíždějících turistů.
Sam se bála, že se Jack bude nudit ale když viděla, že našel ve Scottovi a v několika dalších spřízněnou duši, ulevilo se jí.
Asi kolem jedné hodiny dav začal řídnout. Někteří se ještě kolébali na parketu ale už jich tam nebylo tolik jako před několika málo hodinami.
Z reproduktorů se linula příjemná hudba. Když došlo na Samiinu oblíbenou písničku, I Will Always Love You, Jack jí dokonce vyzval k tanci. Věděl, že jí má ráda. Jednou jí slyšel si jí prozpěvovat, když míjel její pracovnu. Proto neváhal a jakmile uslyšel první tóny, kopl do sebe panáka bourbonu, jenž mu objednal Shane a nabídl jí tanec. Sam, už mírně posílená alkoholem, jeho nabídku s úsměvem přijala. Když došli na parket, jemně si jí přitáhl, stiskl jí ruku a oba se nechali unášet melodií.
Sam v tom momentě cítila jeho blízkost… žár jeho děla smísený s vůní kolínské… Bylo jí tak krásně, že by to ani slovy nedokázala popsat. Přitiskla se k němu těsněji a nechala se unášet tím blažený pocitem štěstí.
Jack na tom byl podobně. Ani jeden z nich nemluvil, jen se pohupovali do rytmu a naslouchali textu.
Když doznívaly poslední tony… I will always love you… darling I love you… love you… I’ll always love you… Jack se od ní nepatrně oddálil, aby upoutal její pozornost. Když k němu vzhlédla, vzal jí prsty za bradu a naklonil jí hlavu, aby jí mohl políbil. Sam podvědomě tušila, že když s ním vstoupí na parket, že se to stane. Tak trochu ho podezírala, že tuhle písničku dokonce vybral sám, jelikož ho zahlédla podezřele se motat u jukeboxu.
Proto nebyla ani moc zaskočena když udělal to co udělal. Jeho polibku se nebránila a přitiskla své rty na jeho. To spojení úst představovalo mnohem víc než polibek, jako by splynuli v jedno tělo. Cítila jeho dech… tlukot jeho srdce… něžně se jí dotýkal… jednou rukou jí pohladil na tváři a druhou si jí nepatrně přitáhl k sobě. Sam se při jeho dotyku zachvěla a pociťovala smyslný náboj, jenž jí celou uchvátil. Tělo se jí zachvělo vzrušením… zavřela oči a úplně se mu poddala.
„Budeme mít malér,“ vydechl jí do úst nepřestávajíc jí líbat.
„Asi ano,“ opověděla když se konečně vymanila z jeho polibků. Všimla si, že jsou už jediným párem, kteří spolu tančí. Ten zbytek, co ještě neodešel se usídlil u baru. „Měli bychom asi jít,“ usoudila aniž by přerušila oční kontakt s jeho spalujícím pohledem. Jack jí naposledy políbil,  pohladil po tváři a druhou ruku ji uchopil za dlaň. Ruku v ruce se pomalu vydali k baru. Když opouštěli parkety, Sam náhle zavrávorala. Jack, aniž by cokoliv řekl, instinktivně jí chytl za pas a zavedl jí k ostatním.
Jakmile došli, Jasmine si jí s potutelným úšklebkem, přitáhla taktně k sobě.  „Sam!!! Říkala jsem to!“ spustila na ní celá rozjařená. Sam se stále jen blaženě usmívala. Pohledem zavadila o Jacka, stojícího nedaleko od nich a slastně si odechla.
„Sam! Jsem na tebe hrdá… konečně se to stalo!“ Pokračovala, čímž jí definitivně vrátila do reality.
„Já vím… jsem šťastná… jsem já… nevím… bože…bylo to tak… intenzivní…,“ koktala a pomalu jí začalo docházet, co se vlastně stalo.
„Holky… tak jdeme!“ Zavolal na ně Sean jenž si právě oblékal bundu.
„No jo…. Sam povídej… jaký to bylo?“ vyptávala se.
„Bylo to… nádherné… tak živé… neskutečné… uchvacující… já nevím… no byl tak něžný… nedokáži to ani slovy popsat…“
„No tak… musím bejt doma do dvou… tak pohněte,“ tlačil na ně teď už značně netrpělivě.
„Bože! A pak že není pod pantoflem,“ ulevila si Jamine ukazujíc mu, že už jdou. „Zítra ti zavolám… musíš mi všechno říct do detailů Sam, jasný?“
„Jasný… jen doufám, že si to zítra budu všechno pamatovat… hodně jsem toho vypila,“ svěsila ramena.
„Neboj, tohle se ti určitě vrylo do paměti,“ ujišťovala jí zatímco se blížily k ostatním. Sam nevěděla, jak se má k Jackovi chovat. Dokonce se zdráhala na něho i podívat.
Když vyšli z baru, předali si svá telefonní čísla se slibem, že si to budou muset co nejdříve zopakovat. Rozloučili se, popřáli si štěstí a každý se vydal ke svým autům. 
Sam se uvelebila na sedačku spolujezdce a vyčkávala. Kdyby v sobě neměla tolik alkoholu, určitě by byla jako na trní. Možná, že by to ani tak daleko nikdy nenechala zajít ale pokud si dobře pamatovala, Jack to všechno začal. Kdyby jí nepolíbil, nic by se nestalo… nebo snad stalo? Nebyla si jistá protože tahle těsně se k němu ještě nikdy nedostala. Možná, že kdyby první kroky nepodnikl on, že by to udělala sama… přemítala.
„Sam… to co se stalo,“ spustil, když konečně dosedl. Otočil se k ní, pohlédl jí do očí v nich se zračila vyrovnanost.
„… lituješ toho?“ Skočila mu do řeči.
Jack se dotkl její ruky a jemně jí pohladil, „nikdy bych toho nelitoval… jsem rád, že se to stalo… Sam… já… nevím jestli sis toho kdy všimla ale… cítím k tobě něco víc… už od samého začátku… když jsem tě poprvé spatřil… věděl jsem… že se mi od toho okamžiku změnil svět. Než mě povolali do aktivní služby, byl jsem troska,“ sklopil oči. „Ale když jsem tě uviděl, věděl jsem, že se to změní,“ opět na ní vzhlédl a nepatrně se pousmál. Sam mu rozuměla. Věděla přesně o čem mluví, protože na tom byla stejně. Nepromluvila, jen zvedla dlaň k jeho tváři, nepatrně se nahnula a políbila ho. Oba byli šťastní.
Po pěti minutách vzácného dotýkání, líbání a něžných slovíček se Jackovo auto konečně rozjelo z parkovitě. Sam se schoulila do sedačky svírajíc Jackovu ruku. Nemluvili. Jen tiše naslouchali noční přírodě a užívali si přítomnost jeden druhého…
Ač si to Sam nerada připouštěla, nebyla zvyklá tolik pít… respektive ne tolik jako dnes. A tak, ještě než dojeli k jejímu domu, usnula schoulená do Jackova saka. Nebyla jí ani tak zima, chtěla jen cítit jeho vůni… věděla, že dokud bude mít jeho sako, neodejde. 
I přesto, že klidně oddychovala, každou chvíli jí pozoroval a vychutnával si tu dětskou nevinnost její tváře. Cítil se neskonale šťastný a byl bohu vděčná za dnešní sled událostí.
Když dorazili na místo, zaparkoval těsně před jejím domem. Vzal si v tichosti z kabelky klíče od domu a vydal se odemknout. Vrátil se zpět, otevřel dveře spolujezdce, něžně jí uchopil do náručí a odnesl si jí do domu. Potichu za sebou zavřel a vydal se k ložnici. Připadala mu tak křehká… zranitelná… líbilo se mu to… dodávalo mu to ochranitelský pocit. Věděl ale, že je to jen zdání, že uvnitř je silná… nebojácná žena, která se jen tak někoho a ničeho nezalekne. Poznal to hned při první misi, na kterou se jako tým vydali. Tehdy viděl, co se v ní doopravdy skrývá. 
Když ji donesl až do pokoje, rozhrnul prostěradlo a pomalu ji položil na postel. Sam si vzdychla a zabočila hlavu do měkkého polštáře.
Jack stále ještě nemohl uvěřit tomu, že je u ní… že je tak blízko… že se jí dotýkal…měl jí v náručí… že laskal její rty…  že jí mohl konečně říct, co k ní doopravdy cítí… Rozhodl se, že ať se stane cokoliv, že bude za jejich vztah bojovat a už nikdy v životě se jí nevzdá… Všem, kdo jim bude stát v cestě byl ochoten se postavit.…  Pokud bude muset, odejde z armády… půjde do důchodu… hlavně ale, že bude s tou, kterou nadevše miluje.
„Miluju tě Sam,“ špitl do tmy a schoulil se vedle ní. 

Konec