Titul: Otec a syn
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance/Akce
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: Daleká a blíže neurčená budoucnost
Stav: Kompletní
Synopse: Jack je mrtvý, po světě mu běhá malý syn, Sam nepracuje u SGC a Daniel je v armádě. Ale co když ne?

__________________________________________________________

Samantha Carterová seděla na lavičce v jednom z městských parků nedaleko jejího domu. Bylo horké léto a slunce v pozdním odpoledni stále žhavě pálilo… V ruce zamyšleně držela výtisk její poslední vydané knihy. Stavila se pro ní zhruba před hodinou u svého vydavatele. Pojednávala o všem, co se jakkoli přibližovala tématu zvané vesmír. Už ani nepočítala, kolikátá je to kniha… Prostě měla stále o čem psát. Navíc to teď byla její jediná práce, která ji zajišťovala živobytí… Zadívala se na pískoviště, kde si hrála skupinka dětí. Pohledem zkontrolovala obzvláště jednoho chlapce… V klidu a s úsměvem na tváři si hrál uprostřed skupinky dětí. Stavěl bábovičky či snad nějaký hrad a zaujatě cosi vyprávěl holčičce sedící vedle něj… Spokojeně a zároveň tak trochu melancholicky se sama pro sebe usmála. Zatímco tam jen tak seděla, v myšlenkách se stále více vracela do minulosti. Pět let! Už je to pět let… Nechtěla vzpomínat, nechtěla to zase znovu prožívat, ale dnešní den byl tolik zvláštní. Něco podivného bylo ve vzduchu… Cítila to. Bránila se tomu, ale najednou byla ve vzpomínkách o pět let zpátky…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

„A jste si tím jistý, Jacku?“ zeptal se zděšeně generál Hammond.

„Ano, generále, jsem,“ odpověděl Jack jasně a pevně přesvědčeně o tom, co říká.

„Ale… proč? Proč tak najednou?“

„Už to prostě nemůžu dál dělat… Nemám na to síly. Končím, pane!“

S přesvědčením v očích zdrtil Hammonda a smetl tím tak ze stolu jakékoli další otázky ohledně svého odchodu…

Generál vypadal zaskočeně a zdrceně zároveň.

„Nechápu to, Jacku…“

Plukovník O’Neill na okamžik zaváhal, ale nakonec vyklopil celou pravdu.

„Chci začít žít! Chci konečně začít žít…,“ zopakoval tiše.

„Má to co dělat s majorem Carterovou? Jestli ano, tak by se možná dalo něco…“

Jack ho umlčel pouhým pohybem ruky.

„Nevím, jestli to má co dělat s Carterovou. Mezi námi je to… strašně složité. Netuším, jestli je to jen v té práci nebo jestli jsme se na to vždycky jen oba vymlouvali. Možná, že to časem zjistím… Až odejdu!“

Generál konečně pochopil, že tady nemají sliby ani výhružky žádný význam.

„A co SG-1?“ zeptal se.

„Zvládnou to i beze mě… Nejsem nenahraditelný, pane.“

Oba v tu chvíli věděli, že to tak jednoduché nebude. Ale ani jeden by to nejspíš nahlas nepřiznal…

„Povíte jim to sám nebo to mám udělat já?“ zeptal se Hammond.

Jack kratičký okamžik mlčel. Zřejmě o tomhle stále ještě přemýšlel…

„Myslím, že bych to měl udělat já…,“ odpověděl nakonec. „Řeknu jim to po dnešní poradě před misí… Mojí poslední misí.“dodal důrazně.

Generál souhlasně přikývl.

Jack se zvedl ze židle a odešel z jeho pracovny. V tu chvíli ještě netušil, že pro něj skutečně bude poslední mise. Jen v jiném slova smyslu než se kterým sám počítal…

 

Plukovník Jack O’Neill seděl ve svém křesle v zasedací místnosti. Zíral někam před sebe do prázdna… Co se říkalo o nadcházejí misi vůbec nevnímal, i když věděl, že by měl. V žaludku se mu kroutilo snad tisíce háďat a on už byl v myšlenkách na konci porady. Vlastně ten svůj proslov neměl nijak připravený. Věřil, že srdce ho nezklame… Připadalo mu, že až příliš brzy vyšla z generálových úst ta pro dnešek tak zvláštní slova.

„Takže za půl hodiny ubrány, týme!“ Odmlčel se a pohlédl na Jacka. Stále jaksi doufal, že to nakonec neudělá… Ale jeho odhodlané oči ho přesvědčily o opaku. „Ale ještě před tím… Majore Carterová, doktore Jacksone, Teal’cu, plukovník by vám rád něco sdělil.“

Všichni tři oslovení se překvapeně zarazili a zadívali se na Jacka. Okamžitě pochopili, že tohle bude něco vážného a bezpochyby důležitého… Nezapochybovali o tom ani na okamžik, ale ve chvíli, kdy se Jack s nervózním odkašláním postavil, došlo jim, že tohle bude ještě něco mnohem víc…

„Takže…,“ řekl a pohledem přejel všechny zúčastněné. „Nebudu chodit kolem horké kaše, chci vám jen říct, že… že odcházím. Dávám výpověď, podávám rezignaci, přeberte si to, jak chcete, prostě jdu pryč…“ Tak a bylo to venku!

V těch třech by se v tu chvíli krve nedořezal. Zůstali stát jako opaření a div ne s pootevřenou pusou sledovali Jacka… Vlastně tak trochu čekali, že se zasměje a že řekne, že to byl jen vtip. Nic z toho se nestalo a O’Neillova tvář zůstávala nadále vážná…

„To nemyslíš vážně!“ zašeptal Daniel zničeně, když se probral jako první.

„Myslím, Danieli,“ odpověděl Jack vážným tónem. Takovým tónem, jaký u něj snad vůbec neznali… Podíval se na Sam. Jen málokdy se mu stávalo, že z její tváře neuměl nic vyčíst. A to nastalo právě teď…

„Ale proč chceš odejít, O’Neille?“ zeptal se Teal’c.

Tentokrát si Jack všiml jistého záchvěvu v její tváři. Stále neurčitého, ale přesto záchvěvu…

„Myslím, že už je prostě čas… Člověk musí vědět, kdy má přestat. Jsem z toho všeho už unavený.“

„Ale to my jsme přeci taky, Jacku!“ ozval se znovu Daniel. „Nemáme zrovna klidnou kancelářskou práci a… a život se s námi prostě nemazlí. Kvůli tomu přece nemusíš odcházet!“

Jack zakroutil odmítavě hlavou…

„V tom musí být ještě něco jiného!“ vybafl ještě nečekaně Daniel a v tu chvíli se všichni nevědomky či spíše zcela automaticky otočili na Sam…

Zpráva o Jackově rezignaci ji už tak dost vykolejila, takže tahle nečekaná pozornost všech okolo ji už definitivně vyvedla z konceptu…

„Co… co je?“ vykoktala. „Proč všichni koukáte na mě?“ Ve skutečnosti odpověď vůbec slyšet nechtěla. Popadla svoje poznámky a doslova utekla…

 

Netrvalo ani dalších pět minut a zasedací místnost už byla prázdná úplně. Kompletní SG-1 se v ní už nikdy neměla sejít…

Daniel i Teal’c se sice Jacka ještě pokoušeli přesvědčit, ale po chvíli to vzdali. Vyrovnávali se s tím těžko, ale poznali, že Jack už je pevně rozhodnutý… Odchod Sam je sice možná trochu překvapil, ale zase se nedalo říct, že by ho tak nějak nečekali. Všichni věděli, že v okamžik, kdy Jack řekl skutečnost nahlas, něco se změnilo. Něco, ještě nikdo nevěděl co a jak se to vlastně změnilo, ale změnilo…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Sam se na okamžik odloučila od svých vzpomínek a znovu zkontrolovala chlapce hrajícího si na pískovišti. Všiml si jejího pohledu a zamával jí lopatkou celou od písku… Písek se vzápětí rozletěl na všechny strany a několik dětí hlasitě zaprotestovalo. Sam se usmála a také chlapci zamávala…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Major Carterová kráčela po chodbách základny a zdravení nižších důstojníků tentokrát přecházela bez odezvy. Neustále si v hlavě přehrávala, co řekl plukovník. To přece nemůže myslet vážně! Nemůže odejít, nesmí je tady v tom nechat… Je pravda, co tak okatě naznačil Daniel? Že chce odejít kvůli ní? Zabočila za roh a do někoho vrazila. Sešity a knihy, které nesla v náručí, upustila na zem…

„Promiňte,“ řekla aniž by věděla komu a sehnula se, aby si své věci posbírala.

„Ježiš, Carterová,“ poznala Jackův hlas. „Vy promiňte, nekoukal jsem…“

I on se sehnul a nešikovně ji začal pomáhat alespoň trochu zkompletovat rozsypané poznámky.

„To je v pořádku, pane,“ řekla a proti své vůli se začervenala. Chtěla co možná nejrychleji zmizet. Najednou jí jeho přítomnost znervózňovala. A cítila vinu! Protože jestli chce odejít kvůli ní, tak…

Jak se oba společně přehrabovali v těch papírech, jejich prsty se nečekaně propletly… Oběma projel od hlavy až k patě jakoby elektrický výboj, který dozníval jako extáze, jejich pohledy se střetly. Vypadalo to, že každý z nich chce něco říct, ale… nakonec neřekl ani jeden nic. Přerušili jak tělesný, tak oční kontakt a kouzlo okamžiku zmizelo…

„Díky, pane,“ řekla Sam a převzala si od něj poslední hromádku papírů. Už, už chtěla i tohle spolknout, ale nakonec jí to nedalo a ona se zeptala.

„Jdete vůbec ještě na tuhle misi?“

Přikývl.

„Tohle je moje poslední,“ řekl ztěžka.

Kývla hlavou a odešla. Co jiného mohla dělat? Teď ještě nic…

 

Uplynula už téměř hodina, co SG-1 prošla bránou a v týmu vládlo napjaté ticho… Nikomu nebylo příliš do řeči, téma hovoru vázlo víc než kdykoli jindy. Planeta nebyla ničím neobvyklá. Na první pohled… Ale SGC dostalo informaci od Tokrů, že právě na této planetě je jakási umělá líheň Goaldů. Ti si tu vystavěli nějaké umělé jezero na „výrobu“ goaldích symbiontů… Pokud se jim podaří všechno to zničit, Goaldi by mohli začít vymírat. Byla to důležitá mise, ne jako desítky ostatních a Jack to věděl. Možná proto ji byl ještě odhodlaný absolvovat…

Cesta k jezeru jim měla trvat přes noc. U brány nebyli žádní Jaffové a za celý den také na nikoho nenarazili… Usoudili, že Goaldi jsi jsou utajením této planety, a toho co skrývá, zatraceně jistí…

Utábořili se až dlouho po setmění na jedné mýtince uprostřed lesa. Strategicky to pro ně bylo vskutku perfektní místo. Dobře si uvědomovali, že jsou na nepřátelském území… Bylo teplo, a tak ani pro jistotu nerozdělávali oheň. Dohodli si, že budou držet hlídky ve dvou. Postavili jeden stan a něco víc než skromně povečeřeli. Napjatá atmosféra stále přetrvávala… Každý z nich byl zřejmě za tmu, která je úplně pohltila, vděčný. Ta tmavá rouška noci pečlivě skryla jejich výrazy ve tvářích i myšlenky.

Pokud v týmu vládlo napětí, pak mezi Sam a Jackem doslova létaly jiskry. Pouze jediné slovo – rezignace – stačilo k tomu, aby v nich začalo cosi ožívat. Oba se tomu ovšem, snad z principu a letitého zvyku, bránili… Ani nevěděli jak, ale najednou seděli sami venku a drželi první hlídku.

Odsunuli se dál od stanu, aby mohli v případě nutnosti promluvit, aniž by vzbudili ty dva… Jinak ani jednomu z nich do řeči nebylo. Jack se zády opřel o kmen stromu a zaklonil hlavu. Pohledem se snažil proniknout korunami stromů a spatřit samotné nebe. Bylo poseto tisíci hvězdami, které vypadaly na každé planetě stejně a přesto úplně jinak… Donutilo ho to přemýšlet, jestli mu to nebe „tisíckrát jinak“ nebude chybět. Věřil, že ne, pokud…

„Proč vlastně odcházíte, pane?“ protrhl ticho Samin nečekaně osobní a jemný hlas, který ho vytrhl z dalších úvah.

Na okamžik se rozhostilo ticho. Jí přece musím říct celou pravdu… Když ne jí, tak komu?

„Chci dát šanci svému druhému já.“

Sam byla ráda, že je obklopuje neprodyšná tma. Byla si jistá, že je červená jako rajče…

„Nezeptáte se mě, co je to za šanci?“ pokračoval Jack, když ona nic neříkala.

Chtěla odpovědět, že ji to nezajímá, ale už mu nemohla lhát…

„Co chcete od budoucnosti?“ přionačila si otázku.

Rozhostilo se nekonečné ticho, které nečekaně hlučně přerušoval jejich zrychlený dech. Sam měla i v té tmě pocit, že se Jackovi oči neobyčejně rozzářily. Teplem, štěstím a snad i láskou… Teď konečně mohl říct pravdu a ona se tomu nebrání.

„Tebe,“ vydechl téměř neslyšně. Opatrně a velmi pomalu natáhl ruku před sebe, kde tušil její přítomnost. Konečky jeho prstů se dotkly hedvábně jemné pleti její tváře. Neucukla, naopak měl pocit, že k jeho ruce ještě více přilnula… Skoro nedýchala, když se konečně odvážil a jemně a opravdově ji pohladil.

„Vy odcházíte kvůli mně?“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Nedělejte to, máte přeci svou práci rád…“ Zmlkla, když Jackovy prsty spočinuly na jejích chvějících se rtech.

„Ššt,“ zašeptal a ona slyšela, jak se přisouvá blíž k ní. „Mám rád tebe…“

„Ale…,“ zkusila to znovu z posledních sil. Cítila jeho teplé tělo až nebezpečně blízko… Jeho prsty, které se před tím vydaly jemně zkoumat další linie její tváře, se znovu vrátily k jejím ústům a lehkým dotykem je opět umlčely.

Chvilku bylo úplné ticho. Jack nechával další krok na ní… Ať už bude jakýkoli. Když už to chtěl skoro vzdát, ucítil vedle sebe lehký pohyb… A než se rozkoukal, i jeho tvář jemně pohladily její prsty. V tu chvíli si chtěl snad zavýsknout! Ona už neutíká, nebojí se… Je tu se mnou! Nechtěl ji ale nijak vylekat, věděl, že tahle chvíle je neuvěřitelně křehká… Bál se, že když teď udělá přesně to, co udělat chce, tak mu uteče. Uteče jako to udělala vždycky, když se k ní přiblížil… Nečekaně ale ona sama převzala iniciativu a než se nadál, vyhledala svými rty jeho a spojila je v nádherný polibek. Líbali se vášnivě a se vším, co měli za ta léta v srdcích a pevně se při tom objímali, jakoby snad měli strach, že ten druhý uteče… Neutekl, naopak. Jejich polibky po chvíli zněžněly, aby si dostatečně vychutnali toho druhého…

„Nejdeme na to moc rychle?“ zeptala se nečekaně Sam uprostřed polibků. Ucítila proti svým ústům jeho úsměv. Rošťácký a rozverný…

„Po devíti letech známosti?“ zahuhlal a dál se věnoval jejímu ušnímu lalůčku. Náhle se však zarazil… „Ale… jestli to nechceš, tak…“

Tentokrát se usmála ona, i když to v té tmě nemohl vidět.

„Chci tě, otázkou je, jestli ty chceš mě…“

„Proboha, Sam!“ zaúpěl mučednicky. Přitáhl si ji znovu a než se nadáli, leželi v měkkém a voňavém vřesu…

 

Druhý den se situace oproti včerejšku dost změnila. Jiskry v týmu přestaly létat a místo toho vládla jakási duševní pohoda. Sam a Jack věděli proč a taky věděli, že Teal’c a Daniel si to určitě domysleli. Nevadilo jim to… Zbytek noci, po výměně hlídek, spali v teplém objetí toho druhého, skryti před světem plachtou stanu. Po jejich prvním milování byli příjemně unavení a po skutečně dlouhé době opravdově šťastní. Všechny Jackovy pochybnosti ohledně jeho odchodu se jako mávnutím kouzelného proutku vypařily… Teď už bezpečně věděl, že to je to nejlepší, co může udělat.

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Sam párkrát zamrkala, aby zahnala slzy z očí a horkost z tváří. Ještě dnes cítila, jak ji při vzpomínce na onu noc, vřela krev v žilách a divoce tlouklo srdce. Byly to první a zároveň poslední šťastné okamžiky, které vedle Jacka prožila…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

„Víš, Sam, tohle je děsně důležitá mise,“ koktal Jack mezi polibky, které si tajně vyměňovali za skupinkou keřů. „Ty mě přitahuješ jako magnet a… a já pak vůbec nejsem schopný logicky myslet.“

Usmála se. Těšilo ji, že otevřeně přiznal, jaký na něj má vliv… Ale zároveň to všechno chápala a musela souhlasit.

„Ano, pane,“ řekla zcela vážně. „Necháme to na doma… Konec konců ještě stále jste můj velící důstojník. Bude moc fajn, když nás probereme až v klidu na Zemi.“

Přikývl. Byl nesmírně rád, že to pochopila přesně tak, jak chtěl…

„Času budeme mít dost,“ usmál se a v rychlosti ji políbil na špičku nosu. Netušil, že čas už nemají prakticky žádný…

 

Ještě dopoledne dorazili k jezeru. Na první dojem působilo mírumilovně a absolutně klidně… Že je to skutečně jen na první pohled se ujistili hned poté, co se Daniel nebezpečně blízko přiblížil k vodní hladině. Kousek od břehu se voda začeřila a vzápětí se rychlostí blesku cosi řítilo na Daniela. Jako pták, přestože před tím se to chovalo spíš jako ryba, vyletěl had z vody a zálusk měl na Daniela jako na hostitele. Naštěstí zareagoval Teal’c a symbiont zneškodnil jedinou ranou z tyčové zbraně.

„Uff, díky, Teal’cu,“ vydechl trochu nervózně Daniel a ne příliš důvěřivě si přeměřil malou hromádku ležící na zemi, z níž se kouřilo a raději od vody poodstoupil.

„Tak fajn, myslím, že Tokrové zase jednou nekecali,“ ozval se Jack. „Takže se rozdělíme a všude možně, pokud možno co nejblíže k vodě, rozmístíme nálože… Teal’c půjde s Carterovou a já s Danielem. Jeden bude vždycky rozmisťovat nálože a druhý bude v pohotovosti se zbraní…“

Sam na jednu stranu mrzelo, že ji Jack přidělil k Teal’covi, ale zase na stranu druhou… Tehdy ještě věřila, že je čeká společná a nádherná budoucnost.

Ani ne za hodinu se všichni znovu sešli na druhé straně jezera s tím, že každá dvojice zaminovala půlku břehu jezera. Teď se chystali na bleskový návrat…

„Nechápu, jak zničíme ty hady v jezeře, když odpálíme okolí…,“ brblal nesouhlasně Daniel.

Sam se nechápavě otočila na Jacka. Podobný protest čekala spíše od něj, ale ve chvíli, kdy se jejich pohledy spojily, poznala, že už je myšlenkami jinde a jejím tělem projelo příjemné zamrazení… Dalo ji velkou práci soustředit se na Daniela a jeho poznámku.

„Je to propočítané, nebojte… Podle předchozího výzkumu je to jezero uměle vestavěné do země na jakési konstrukci. Odpálením těch náloží narušíme statiku a všechno to doslova spolkne zem.“

 

Tentokrát šli i přes noc. Věděli, že jde o minuty… Sam si dobře pamatovala, že od brány je dělilo už jen pár metrů, měli ji na dohled, když se to stalo… Teal’c v jeden okamžik nebývale zbystřil, ale než stačil cokoli říci či udělat, prolétly okolo nich první výstřely z tyčových zbraní. Naštěstí je nezasáhla ani jedna… Všichni se schovali za obrovský balvan a pokoušeli se opětovat palbu. Situace se ovšem stávala stále méně zvladatelnou. Pokud si zpočátku byli jistí, že útok zvládnou odrazit, teď už bezpečně věděli, že nezvládnou…Jaffové se k nim přibližovali ze tří stran, jen od brány ne, protože ta byla ve skalní soutěsce. To byla jejich jediná výhoda… Čím víc Jaffů se jim podařilo zneškodnit, tím víc se jich objevovalo. Až teď jim došlo, že to všechno byla jen dobře připravená past. Určitě o nich celou tu dobu věděli…

„Danieli! Padej se pokusit zadat adresu!“ zařval Jack. „Carterová a Teal’c tě budou krýt, ale půjdou s tebou… Já vás budu krýt odsud.“

„Ale co ty?“ zeptala se vyplašeně Sam. S vykáním si už nezatěžovala hlavu…

„Přijdu za vámi… Jděte!“ zavelel a znovu začal střílet.

Sam se nechtělo, ale Daniel ji přinutil jednat. Vyběhl s Teal’cem v závěsu rovnou k bráně. Salva výstřelů zhoustla… Odrážením útoků a opětovanou palbou se jim jako zázrakem podařilo dostat k bráně. Sam s Teal’cem se skryli za ovládací panel a dál Daniela úspěšně kryli, zatímco on zadával adresu.

Jaffové se ale přiblížili rychleji a blíž než čekali. Danielovi se podařilo aktivovat bránu a křiknout na Jacka, ať jde, že ho budou krýt…

O’Neill se rozhlédl kolem a poznal, že tohle je pro něj už prohraná bitva. Zůstal tam moc dlouho… Přesto ho Saminy strachem rozšířené oči přinutily nevzdávat to a alespoň to zkusit. Vyběhl zpoza balvanu, zbývalo mu jen pár metrů…

I když byli tři a opravdu se snažili, tak početnou převahu nemohli uhlídat… Nečekaně se mezi výstřely ozval srdce drásající výkřik… Zbývalo mu skutečně jen pár metrů, ale on věděl, že tohle už nezvládne. Úporná bolest a pach vlastního spáleného masa mu podlamovaly kolena. Dostal přímí zásah do zad…

„Jacku!“ uslyšel hlas. Hlas ženy, kterou vždycky tolik miloval… A nikdy ji to neřekl.

Sunul se k zemi, když ho zasáhla další rána tentokrát přímo do prsou. Bolest už skoro ani necítil, všechno upadalo do těžké mlhy… Všude bylo plno krve a on ztrácel vědomí. Navždy, věděl, že je to navždy…

„Sam…,“ zašeptal. Neslyšela ho… Ale on znovu uslyšel její zoufalý křik. Chtěl jí říct nebo alespoň naznačit, ať jde, ať se zachrání, ale ruka mu klesla k zemi… Tělo ho přestávalo poslouchat. Nechtěl to vzdát, ale na to se už bohužel jeho tělo neptalo. Marně lapal po čerstvém vzduchu, v ústech cítil krev… Najednou už necítil vůbec nic. Jeho tělo zleklo, jakoby ani nebylo jeho. Pak všechno zčernalo, zavřel oči…

„Jacku!“ zaječela znovu Sam a bezhlavě se vyřítila z úkrytu… Okamžitě ji zasáhla střela. Naštěstí jen do nohy. Upadla. Něčí ruce ji vytáhly na nohy a přidržovaly v podpaží. Nemohla stát… Daniel ji vlekl k bráně.

„Danieli, nemůžeme ho tu nechat… Musím za ním.“

„Už mu nepomůžete, Sam!“ řekl Daniel rozechvělým hlasem, zatímco jí táhl k bráně. Teal’c se je stále pokoušel krýt…

„Cože?“ vyjekla Sam a po tvářích jí ztékaly slzy. Nechtěla si připustit, že…

„Je mrtvý!“ zařval Daniel a i on očividně bojoval s vlastníma očima…

„Ne… ne, to není pravda!“ zaječela Sam hystericky. „To nemůže být pravda, pusťte mě! Chci za ním!“ Vytrhla se mu a chtěla běžet za Jackem, jenže postřelená noha ji znovu zradila a ona opět upadla.

„Jacku!“ zavolala zoufale. On se však ani nepohnul. Jen tam ležel v tratolišti krve…

Jaffové se dál nelítostně blížili. Byli už na úrovni Jackova bezvládného těla, když jí něčí ruce opět uchopily a nekompromisně prohodily modrou hladinou…

„Jacku!“ zavolala naposledy…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Sam bojovala se slzami… Nechtěla tu brečet na veřejnosti. Nikdy se nezbavila těch strašných výčitek, že měla tehdy udělat všechno jinak… Noční můry, ve kterých se jí to všechno znovu a znovu vracelo, se jí zdají do dnes. Byla to ta nejstrašnější mise jakou kdy absolvovala… Nejstrašnější mise s ještě strašnějším koncem. Cíl mise nevyšel, nálože neodpálili a navíc přišli o jednoho jejich blízkého člověka… Někoho, kdo chtěl ten den odejít z práce a začít nový život. Život s ní… Nikdy mu nestačila říct, jak ho miluje. Byla to ironická hra osudu v níž prohrála všechno. Tedy možná ne úplně všechno…

Dnes je to přesně pět let, co tam plukovník O’Neill a zároveň její Jack zůstal ležet… A ona mu ani nemůže dát na hrob květiny, nemá se kde vyplakat. Co s jeho tělem vlastně tenkrát udělali? A proč jim nikdy nebylo souzeno, aby byli spolu? Tyhle a stovka dalších otázek jí už pět let bezvýchodně víří hlavou…

Začínalo se stmívat a ona poplašeně pohlédla na hodinky. Proboha, tolik hodin! Rychle si otřela slzy, posbírala všechny svoje věci a zavolala na chlapce:

„Jacku! Pojď honem, půjdeme domů, už je moc pozdě…“

 

Jedno z dětí, chlapec, na kterého před tím Sam volala, vyskočilo na nohy a rozběhlo se za mámou… Na svých necelých pět let byl velký a na rozdíl od ostatních dětí také velice vnímavý a chytrý. Tvářil se sice poslušně, ale z hnědých očí mu koukalo šibalství a jakýsi neutuchající protest proti všemu, co se mu jen trochu nelíbilo… Sam tenhle pohled dobře znala i z očí jeho otce. Malý Jack se vůbec neuvěřitelně podobal svému otci… Sam si častokrát s bolestí v srdci říkala, že je to jeho věrná kopie…

„Ahoj, mami!“ vykřikl nadšeně chlapec a celý od písku se jí s úsměvem vrhl kolem krku… Byl to neposeda s čertíkem v těle.

„Ty šídlo!“ pokárala ho Sam a odtáhla ho od sebe, aby z něj oklepala písek. „Podívej se, jak vypadáš…“ Snažila se tvářit přísně, ale jeho výmluvný obličejík ji v tom bránil… A tak ji nakonec nezbylo nic jiného, než se na svého syna usmát.

„Maminko, já mám hlad,“ zakňoural a z písku, který měl snad i v uších, si nic nedělal.

„Vždyť už jdeme domů…“

Chlapec náhle zpozorněl a vzápětí Sam ujistil, že máš až skutečně nebezpečně vnímavé dítě.

„Ty jsi plakala?“ zeptal se svým dětským hláskem.

Sam se zarazila a automaticky si sáhla na tvář, jestli na ní neulpěla nějaká slza… Neulpěla.

„Ne, neplakala!“ dodala proto rychle.

Jack se nejspíš chystal k dalším otázkám, ale Sam tok jeho myšlenek pro jistotu přerušila.

„Tak pojď!“ S úsměvem, který dnes ale nebyl zrovna upřímný, chytla chlapce za ruku a společně se vydali po cestě k domovu. „Doma nás čeká večeře…“

 

Celý večer proběhl, dalo by se říct, v rodinné pohodě. V neúplné rodinné pohodě… Malý Jack ve své vnímavosti pochopil, že dnes maminka nemá zrovna veselou náladu, a tak raději ani nereptal, když ho Sam zahnala do vany a poté do postele…

„A co pohádku?“ zeptal se, když ho Sam políbila na dobrou noc a chystala se k odchodu.

Zarazila se. Dnes na to úplně zapomněla…

„Necháme to na ráno, ano?“ zaprosila. „Půjdu taky spát, jsem unavená a bolí mě oči…“

„Protože jsi plakala!“ vybafl nečekaně znovu Jack.

Povzdychla si. Doufala, že už na to zapomněl.

„Tak dobře… Ano, plakala jsem,“ přiznávala nerada.

„Kvůli tatínkovi?“ zeptal se Jack.

Sam to vzdala. Přisedla si k němu zpět na postel a pohladila ho po tmavých vlasech…

„Ano, kvůli tatínkovi…,“ zašeptala.

„Vrátí se?“ vyptával se dál.

Mlčky pozorovala jeho dětskou tvářičku… Copak mu mohla říct pravdu? Vždyť ji po těch pěti letech nedovedla říct ani sama sobě.

„Nevím…,“ odpověděla vyhýbavě.

„Víš! Maminko, ty to víš… Maminko, já chci tatínka!“

Do očí ji vyhrkly slzy.

„Spi už…“ Rychle se zvedla z postele a pokoušela se utéct. Ano, utíkala před realitou a svým synem…

„Mami, on se už nevrátí, viď?“ ozvalo se jí za zády. „Nechce nás… Nemá nás rád!“ vykřikl obviňujícně Jack a rozvzlykal se.

Sam se k němu vrátila a láskyplně ho vzala do náručí…

„Jacku, tohle není pravda! Tatínek nás měl moc rád… Slyšíš? Tohle si nesmíš myslet!“

„Tak proč tu není?“ zamrkal na ni uslzenýma očičkama. Díky vlastním slzám neviděl ty její…

„Protože…,“ Nemohla mu říct pravdu, i když to od ní bylo sobecké a nezodpovědné, „je moc daleko…“

„A vrátí se?“ V chlapcových očích vzplanuly jiskřičky naděje.

Zaváhala, ale pak přikývla.

„A teď už spi, ano?“

Jack spokojeně zakýval hlavou a zahučel do peřin.

„Dobrou noc, mami.“

„Dobrou, Jacku.“

 

Sam za sebou rychle zavřela dveře od Jackova pokoje a zády se o ně opřela. Zhluboka oddechovala. Oči měla plné slz… Proboha, jak dlouho ještě bude tomu malému lhát? A jak dlouho bude ještě lhát sobě? Jack je teď ještě moc malý a ona ho zatím ledasčím uchlácholí… Už jsou to skoro dva roky, co se jí poprvé zeptal na svého otce. Vlastně to byla jedna z prvních otázek, co se mu podařilo zformulovat po tom, co se naučil mluvit. Tenkrát si myslela, že se snad rozpláče na místě… Ale oproti dalším dotazům, které postupem času přicházely, to bylo nic. Chtěl vědět, jak se s tatínkem poznali, jestli se měli moc rádi a v neposlední řadě taky, jak vypadal… Dala mu tehdy fotografii, kterou sama střežila jako oko v hlavě. Byla stará už deset let. Vyfotil ji Daniel na jedné oslavě Saminých narozenin… Všichni už byli tenkrát v celkem slušné náladičce a Sam na fotografii držela láhev vína. Jack se jí ji snažil vzít…Smáli se, hloupli a strkali do sebe. Daniel zmáčkl spoušť ve chvíli, kdy se Jack pro láhev natáhl. Na fotce to vypadalo, jako kdyby se objímali. Jack ji držel ze zadu kolem pasu a hlavu měl položenou na jejím rameni. A smáli se. Na té fotografii vypadali jako šťastný pár, kterým ve skutečnosti nikdy nebyli… Sam ale chtěla, aby si to malý Jack myslel. Chtěla, aby žil v domnění, že jeho rodiče spolu byli šťastní… Ale teď už krutá realita klepe na dveře. Dobře si uvědomovala, že dřív nebo později mu bude muset říct, že… že jeho otec je mrtvý. Ale bála se. Bála se dalších dotazů na to, jak a proč zemřel… Pořád to neuvěřitelně bolelo jako čerstvá rána. Pět let jakoby nebylo ani pět dní. Tehdy si myslela, že to nezvládne, že to neunese. Tu ztrátu, ty výčitky… Novou chuť a energii do života do ní znovu vlil až její syn.

Sešla ze schodů a přidržovala se při tom zábradlí… Přes clonu slz stále skoro neviděla. Jako robot poklidila v kuchyni. Skoro nevnímala, co dělá…  Nakonec zašla do obývacího pokoje. Z krbu vzala onu zarámovanou fotografii. Přitiskla si ji k srdci a s bolestivým zavytím se schoulila na gauči do klubíčka… A konečně se naplno rozplakala. Už se nemusela skrývat před světem, ani svým malým synem. Teď tu byla jen ona a její bolest. Prstem přejela přes Jackův papírový obličej… Pořád ji strašlivě chyběl. Už vždycky tady po něm zůstane neuvěřitelně prázdné místo, které nikdo nezaplní. Její bratr i spousta přátel se jí sice snažili někoho dohodit, ale… ona to prostě nezvládla a to i přesto, že to po většinou byli samí sympatičtí muži. Vůči mužům byla citově vyprahlá a nevypadalo to, že by to chtěla změnit. Věděla, že Jack potřebuje otce, ale ona prostě nikoho nechtěla… Slzy jí už dávno došly a ona jako uhranutá stále jen pozorovala fotografii. Nečekaně někdo zazvonil…

Podívala se na hodinky. Bylo půl desáté večer . Sice ještě nijak pozdě, ale na návštěvy už přece jen trochu pozdě bylo… Došla ke dveřím a otevřela je. Venku byla tma a příchozí stál poměrně daleko, takže na něj kužel světla nedopadal. Tedy ne do té míry, aby dotyčného poznala… Přesto si ale všimla, že je to muž oblečen do modré uniformy letectva… Žaludek jí udělal kotrmelec. Dostala strach! I když věděla, že tenhle člověk jí určitě nic neudělá, dostala zžírající vnitřní strach… Bylo to už tak dlouho, co podobnou uniformu viděla naposledy. Už pět let… Tehdy se zařekla, že s armádou už nechce nic mít. Tak co tu teď dělá tenhle člověk?

„Ahoj, Sam,“ ozvalo se rozpačitě ze tmy.

Zaskočilo ji, že ji ten člověk oslovil křestním jménem. Jeho hlas jí přišel známý, ale… Nečekaně muž postoupil o několik kroků k ní a dopadly na něj paprsky světla, v němž se zablýskly sklíčka jeho brýlí…

„Danieli?“ zeptala se nevěřícně.

Vypadal úplně jinak, než když ho viděla naposledy… Elegantní uniforma, podle níž Sam poznala, že má tu čest s majorem, mu na vypracovaném těle slušela. I brýle neměly ten známý kulatý tvar, ale byly hranaté a nenápadné. Vlasy měl ostříhané rovněž úplně jinak. Tak nějak elegantněji… Už nepůsobil jako mladý, rozklepaný vědec. Tohle byl důstojník, na něhož mohla být svoje vlast hrdá…

„Ano, to jsem já,“ usmál se na ni.

Najednou měla pocit, že ta změna není jen zvenčí… Nepoznávala ho celkově. Mluvil, tvářil se a usmíval úplně jinak než kdysi… Zřejmě ale pochopil, co jí jeho nenadálá přítomnost způsobila.

„Omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale potřebuji s vámi mluvit. Je to z pověření armády… Smím dál?“

Skoro ji děsil. Kam se poděl ten Daniel, kterého znávala? Copak se může za pouhých pět let tolik změnit? A změnila se tak i ona? Možná ano…

„Ano, jistě… Pojďte dál,“ vykoktala a ustoupila ze dveří, aby mohl vejít.

Pevným krokem, který mu kdysi tak trochu chyběl, vstoupil dovnitř. Vzduch kolem sebe okamžitě nasytil svojí kolínskou… Ani tu Sam nepoznávala. Najednou se jí zmocnil pocit, že právě vpustila do domu úplně cizího člověka…

„Běže dál, třeba do obýváku,“ vybídla ho celá nesvá.

Přikývl a rozešel se dál do domu. Samanthu ten pocit na okamžik opustil, protože i po těch letech věděl, kam má jít…

Poté, co dorazili do obýváku, místnost vyplnilo trapné ticho. Přestože Sam Daniela vybídla, aby se posadil, zůstal stát. Na krbové římse si všiml pár fotografií… Na většině z nich byl malý roztomilý chlapec a černými vlasy a hnědýma očima. Pak svou pozornost zaměřil na fotografii, kterou Sam těsně před tím, než šla Danielovi otevřít, vrátila na své místo… Byli na ní dva lidé, kteří vypadali nesmírně šťastně. Z myšlenek ho vytrhlo její zakašlaní… S tak trochu nervózním výrazem ve tváři se na ni otočil zpět.

„Je to už hodně dlouho, co jsme se neviděli…,“ pronesl zamyšleně.

Přikývla.

„Bude to pět let,“ dodala pro upřesnění. Teprve teď ji napadlo, proč se vlastně přestali vídat? To, že odešla z práce, přece ještě nemuselo znamenat konec jejich přátelství. Ale asi to tak bylo… „Tak už se posaďte,“ vybídla ho.

Tentokrát ji poslechl a usadil se na jedno z křesel. Znovu nastalo to nekonečně trapné ticho, které Sam rovněž děsilo… Většinou spolu dovedli konverzovat, bavit se. Ale to už je nejspíš taky dávno…

„Koukám, že jste do toho taky nakonec praštil,“ pokusila se o lehký žert a ukázala na jeho uniformu. Zabralo to a Daniel se usmál. Ten úsměv ji ale nepotěšil…

„No, jo… Už je ze mě major.“

„Jak dlouho jste už v armádě?“ zajímala se.

„Asi čtyři roky… Vstoupil jsem do ní krátce potom, co vy jste odešla.“

Krátce zaváhala, ale nakonec se zeptala. I když to mohla být dost osobní otázka pro někoho, kdo už vlastně jejím přítelem nebyl…

„Proč jste to udělal? Byly doby, kdy jste tvrdil, že vás do armády nikdo nedostane…“

Zatvářil se zvláštně. Tenhle výraz u něj Sam neznala. Ale i tak pochopila, že o tomhle se mu zrovna mluvit nechce. Nakonec však odpověděl…

„Máte pravdu, Sam – byly doby. Ty doby už nejsou…Víte, po tom, co…,“ Zarazil se a Sam si všimla, že pohledem znovu zabrousil k fotografii na krbu. Pak ale pokračoval. „Po tom, co Jack zemřel a vy odešla, se všechno změnilo… Pro nás, co jsme tam zůstali, to začalo jít tak nějak z kopce. SG-1 se definitivně rozpadla a generál Hammond odešel do penze. I Teal’c to nakonec vzdal a vrátil se na Chulak. Jediný, kdo zůstal, jsem byl já. Malý, bezvýznamný archeolog, který měl problémy s respektem ještě když existovala slavná SG-1, byl najednou jedno velké nic. I když asi každý věděl, že svou práci umím a že ji dělám dobře, stejně mě nikdo nebral příliš vážně… Jednou za mnou přišel s určitým návrhem sám prezident. Řekl mi, že ví, že v SGC se poměry změnili, a že pokud mám chuť vytrvat, pomůže mi. Díky němu jsem tak nějak narychlo dodělal vojenskou akademii…“

Sam se tvářila trochu zděšeně. Netušila, co všechno se po jejím odchodu ještě dělo… Daniel si jejího výrazu všiml a smutně se pousmál.

„Absolutně nic není, jak bývalo, Sam…,“ dodal tiše.

Jejich rozhovor náhle přerušilo ťapkání bosých nohou po dřevěných schodech. Než se oba nadáli, vykoukla na ně zpoza rohu rozcuchaná hlava malého chlapce, který k sobě až křečovitě tiskl hnědého medvídka…

„Maminko?“ zeptal se chlapec.

„Jacku, co tady děláš? Vždyť už máš dávno spát…“

Sam neuniklo, že při oslovení svého syna s sebou Daniel škubl. Uvědomila si, že on ani nevěděl, jak se její dítě jmenuje a že je to je vůbec chlapec. Nezajímalo ho to a ona se nikdy nevnucovala…

„Slyšel jsem, že někdo zvoní,“ řekl Jack a dodal si odvahy a přišel až k nim. „Kdo jsi?“ upřel svá hnědá očka přímo na Daniela.

Ještě než mu stačil on či Sam odpovědět, rozzářily se mu oči a on nadšeně vyhrkl:

„Ty jsi můj tatínek?“

Po místnosti se rozhostilo napjaté ticho… Daniel si všiml, že Sam lehce zbledla, ale že k odpovědi se jaksi nemá.

„Ne, já nejsem tvůj tatínek…,“ řekl tedy.

Nadšení v chlapcových očí lehce pohaslo, ale přesto mu v nich zůstával hořet jakýsi malý plamínek naděje.

„Tak jsi jeho kamarád, že jo? Určitě jsi jeho kamarád, protože tatínek nosí takovou uniformu jako máš ty…“

Daniel se podíval na Sam. Čekal od ní snad jakýsi signál, co může a co nemůže říct, ale ona se tvářila najednou úplně apaticky… Takže nakonec přikývl.

„Ano, jsem kamarád tvého tatínka.“

„A mluvil jsi s ním? Vzkazuje nám něco?“ vyptával se dál dychtivě Jack.

Daniel vrhl další zmatený pohled na Sam. Copak ona mu neřekla, že… Ona ovšem jakoby se právě probrala.

„Jacku, upaluj do postele!“ řekla nečekaně přísně.

„Ale, mami…“

„Jacku, je hodně hodin, musíš jít spát! Strejda Daniel už taky půjde…“

Zklamaného a zakaboněného Jacka pomalu strkala ke schodům…

Daniel v sobě sváděl boj, ale nakonec to udělal.

„Jacku?“ oslovil chlapce, který už stál na prvním schodě a jen velmi neochotně se loudal do svého pokoje. Klučina se s nadějí v očích otočil. „Táta ti vzkazuje, že tě má moc rád…,“ řekl Daniel. Jackovy oči se radostí úplně rozzářily. Div, že si nezavýskl a rozběhl se do svého pokoje…

Poté, co nahoře uslyšeli bouchnutí dveří, se Daniel s očekáváním zadíval na Sam… Ale nevypadalo to, že by se zlobila kvůli tomu, co řekl.

„Díky,“ povzdychla si unaveně a přisedla si k němu. „Dáte si něco? Ani jsem vám nic nenabídla… Kávu, čaj, vodu?“ Vypadalo to, že se celu tu situaci pokouší zamluvit.

„Děkuji, vodu bych si dal…“

Přikývla a zmizela v kuchyni. Když se vracela se sklenicí vody, rozhodl se Daniel, že se k tomu tématu ještě přeci jen vrátí…

„Je neuvěřitelně podobný svému otci…,“ konstatoval jakoby mimochodem.

Sam si nervózně prsty prohrábla vlasy.

„Ano,“ přiznala nakonec upřímně. „Někdy mám pocit, že mě ta podoba zabije…“

Daniel se na okamžik odmlčel.

„Proč jste mu to vlastně neřekla?“ zeptal se.

Nemusela se ptát, na co naráží… Věděla to.

„Nevím… Snad proto, že jsem to nikdy nedokázala přiznat ani sama sobě. Já vím, že Jack je mrtvý, ale to ví jen můj mozek, srdce si to prostě nechci připustit.“

Přes Danielův obličej v ten okamžik přelétl neuvěřitelně zvláštní výraz, který Sam zaskočil. Jakoby jí chtěl něco říct, ale pak to raději zase spolkl.

„Podařilo se vám v něm, i přes Jackovu nepřítomnost, vypěstovat lásku a úctu ke svému otci…“

„Ano, já vím… Vždycky jsem si to moc přála. Chtěla jsem, aby až se jednou dozví, že jeho otec je vlastně mrtvý, na něj byl hrdý a měl ho rád.“

Opět bylo chvilku ticho. Jakoby oba přemýšleli nad významem těchto slov…

„Proč jste vlastně přišel?“ zeptala se. „Říkal jste, že jste tady s pověřením armády… Ale já už v armádě nejsem, Dalo by se to tedy považovat skoro za zbytečnou cestu, ne?“

Její nečekaná razantnost ho překvapila.

„Jak moc bude zbytečná, záleží čistě na vás,“ odpověděl.

Zatvářila se nechápavě, a tak pokračoval.

„Podívejte, já… vám toho nemůžu moc říct. Není to v mé pravomoci. Vlastně jsem tady na rozkaz generála.“

„Aha, takže nebýt generála vůbec nepřijdete? Víte vy vůbec, že dneska je to pět let, co Jack zemřel? Copak vás nikdy nezajímalo, jak se mám? Jak se má můj syn? Vždyť jsme bývali přátelé, Danieli! A Jack je synem vašeho přítele… Vašeho mrtvého přítele a vy jste nikdy ani nezavolal. Před pěti lety jsem prožívala nejtěžší okamžiky svého života a myslela si, že vy jste jeden z těch, se kterými můžu počítat…“

Zmateně na ni zamrkal. Ale ať se snažila, jak chtěla, toho starého Daniela v tomhle muži nemohla spatřit…

„Myslel jsem, že mě nechcete vidět!“ vykoktal. „Sam, vy dobře víte, že Jackova smrt mezi námi udělala propast. Vy si to možná ani neuvědomujete, ale já vím, cítil jsem to z vašeho chování před lety, že mi jeho smrt dáváte za vinu… Myslíte si, že za to můžu já!“

„Jak jste na tohle přišel?“ zeptala se a oči se jí už zase začaly plnit slzami.

„Protože to já byl ten, kdo vám řekl, že Jack je mrtvý, že už mu nepomůžete. To já byl ten, kdo vám nedovolil jít za ním, i když jsem si vlastně tím, že skutečně mrtvý je, jistý být nemohl. To já byl ten, kdo vás od něj navždy odloučil, když jsem vás proti vaší vůli prohodil bránou…“

Po tváři jí stékaly horké slzy. On se však tvářil podivně neutrálně a to i přesto, co říkal…

„Prosím vás, mlčte!“ vykřikla zoufale. „Nechci o tom mluvit…“ Vyskočila z gauče a utekla do koupelny. Tváře měla v jednom ohni… Opláchla si obličej. Uvědomila si, jak hloupě se nejspíš chová… On jen jitřil staré rány, které ale stále bolely jako čerstvé. Po pěti letech zase s někým mluvila o tom, co se tehdy stalo. Pořád se přes to nemohla přenést. A co hůř… Daniel měl pravdu. Vinila ho z toho… Jenže stejně tak z toho vinila i sebe!

Po chvilce se vrátila zpět do obýváku, ale tentokrát zůstala stát ve dveřích. Seděl tam, kde před tím a zamyšleně pozoroval svoje ruce v klíně. Když vešla, zvedl pohled k ní. Na malý okamžik, skutečně jen na malý, měla pocit, že hledí do tváře toho Daniela, kterého znávala dříve. Pak se ale vše vypařilo…

„Omlouvám se,“ řekl Daniel. „Neměl jsem s tím vůbec začínat, chápu, že je to pro vás pořád těžké…“

„Zato pro vás to už těžké není, že?“ řekla hořce.

Odvrátil od ní pohled, jako by se najednou za něco styděl.

„Danieli, prosím vás, odejděte, my dva si už vážně nemáme co říct… Měl jste pravdu – mezi námi je propast.“ Už ale neřekla, že tu propast nevytvořila Jackova smrt, ale že ji vytvořil on sám…

„Dobrá,“ řekl a zvedl se. Přešel až k ní. „Když nechcete mluvit s Danielem, budete muset alespoň vyslechnout majora Jacksona.“ Pronikavě se jí zadíval do očí a pokračoval. „Generál Davis mě požádal, abych za vámi zašel a poprosil vás o… abyste se zítra dostavila na základnu.“

„Cože?“ nechápala.

„Je to moc důležité, Sam… Já nemám pravomoc k tomu, nějak vám to tu vysvětlovat a vím, že to můžete odmítnout, ale je to ve vašem vlastním zájmu… Jediné, co vám mohu říct je, že půjde o důležitou, skutečně důležitou, misi… Zítra se koná zatím jen porada. Bude tam generál Hammond a dokonce i Teal¨c.“

„Danieli, já nikam nepůjdu.“

„Sam, jde prozatím skutečně o pouhou poradu. Já vím, že už nemáte s SGC nic společného, ale… všichni vás skutečně moc prosí! Když nám nebude chtít pomoc, dobrá, ale… říkejte si, že zítra máte možnost na chvíli vrátit čas.“

Mlčky se na něj dívala a říkala si, že ji mělo napadnout, že nepřišel bez toho, aniž by něco chtěl…

„Danieli, mám malé dítě, na to zapomeňte!“

„Já vím… Sam, jde skutečně o pouhou poradu. Máte možnost zase vidět staré přátele… Sam, JÁ vás o to prosím!“

Zaváhala. Měl pravdu… Bylo by fajn zase vidět generála Hammonda a Teal’ca. A kdo že je to teď generál v SGC? Paul Davis? No vida, kam to dotáhl… A co Daniel myslel tím, že je to v jejím vlastním zájmu? Ještě chvilku váhala, ale pak… Přikývla.

„Dobře…“

„Fajn,“ usmál se. „Přijedu pro vás ráno, ano?“ dodal ještě a už mířil ke dveřím… Už bral za kliku, když ho ještě oslovila. Už právě jen to oslovení ho zarazilo.

„Majore?“

Otočil se.

„Říkal jste, že nechci mluvit s Danielem… Ani nevíte, co bych dala za to, kdybych s ním mluvit mohla. Jenže já ho tu nikde nevidím… Změnil jste se!“

Několik vteřin ji mlčky pozoroval. Čekala, co odpoví, ale…

„Stavím se pro vás ráno v devět,“ řekl nakonec pouze a vzápětí se za ním zavřely dveře…

S podivně roztříštěnými myšlenkami se vrátila do obýváku. Co po ní můžou chtít? Zařekla se, že už tam nikdy nevstoupí, tak proč tak náhle a nečekaně změnila svoje rozhodnutí? Na to neznala odpověď ani ona sama, ale cítila, podvědomě cítila, že tam zítra musí… Netušila proč, nedovedla si to vysvětlit, ale musela tam. Přešla ke krbu a znovu se zadívala na Jackovu fotografii.

„Má to snad něco společného s tebou?“ zeptala se nahlas.

Fotografie ji pochopitelně neodpověděla, ale Sam v ten okamžik nabyla dojmu, že má…

 

Druhý den ráno odváděla Sam malého Jacka do školky se smíšenými pocity. V hlavě jí neustále vířila ta včerejší podivná a neočekávaná návštěva Daniela, vše co říkal o minulosti i o přítomnosti a to podivné pozvání na základnu od samotného generála. Překvapilo ji, že na té poradě bude i bývalý generál Hammond a Teal’c, přestože i oni už vlastně nemají s SGC nic společného. Pocit, který se jí ale zmocnil včerejšího večera, ji neopustil. Věděla, že tam musí…

Ráno to vypadalo, že Jack na noční návštěvu zapomněl, a že tak bude ušetřena dalším otázkám… Z tohoto omylu byla vyvedena až v šatně školky.

„Mami, a přijde zase strejda Daniel?“ zeptal se chlapec, když si obouval bačkůrky.

Sam si povzdychla. Měla skutečně chytré dítě… V její situaci až nebezpečně chytré dítě. Dokonce si zapamatoval i jeho jméno. Faktem ale bylo, že na tuhle otázku odpověď neznala…

„To nevím, Jacku,“ přiznala upřímně.

„On určitě přijde,“ mudroval klučina, „a přinese nám další vzkaz od tatínka.“

Sam byla z jeho dětské naivity dojatá. On nic netušil, vše viděl tak snadné… A ona mu to mohla jen závidět. Milovala svého syna. Všechnu lásku, kterou ze sebe byla schopná vydat, věnovala jemu. Malý Jack se od chvíle, kdy jí ho v porodnici položili do náruče, pro ni stal vším… Myšlenky jí znovu zabloudily k té schůzce, která ji čekala. Ať už po ní budou chtít cokoli, ať už se bude dít cokoli, nikdy neohrozí život a budoucnost svého syna. Vždyť on má vlastně jen jí, svou mámu…

„Tak upaluj!“ usmála se na něj a políbila ho na rozloučenou.

„Ahoj!“ zamával jí Jack a za okamžik jí zmizel ve skupince dětí. Ještě chvíli tam jen tak stála s nostalgií v očích. Dnes od něj odcházela trochu jinak než jindy…

 

Když se Sam vrátila ze školky ke svému domu, bylo pár minut po deváté a Daniel už na ni čekal. Stál opřený o své auto a s někým telefonoval. Sam k němu přicházela zezadu a on si ji proto vůbec nevšiml. Na to byl až příliš zaujatý rozhovorem. Sam ho nechtěla šmírovat, ale tak nějak samo to vyplynulo ze situace…

„Elliote, za chvíli jsem na základně, čekám ještě na Sam… O Stevensovi nic? Ano, já vím, že jsem říkal, že se ještě večer vrátím na základnu, ale odcházel jsem od Sam docela pozdě a… byl jsem taky unavený. Co generál? Předpokládám správně, že své rozhodnutí nezměnil? Ano, já vím, ale… přijde mi to vůči Sam nefér. Sakra, Elliote, ale ona má přece právo vědět celou pravdu!“

„Jakou pravdu, Danieli?“ zeptala se zamračeně Sam.

Přistiženě s sebou škubl a chvíli ji pozoroval jako nějaký přízrak.

„Jakou pravdu mám právo vědět?“ zopakovala svou otázku.

Uvědomil si, že má onoho Elliota stále na telefonu. Nervózně si odkašlal…

„Ehm, Elliote, probereme to až na základně, ano?“ S těmito slovy zavěsil a telefon pomalu zastrčil do kapsy u džín. Jakoby se snažil získat čas k vymyšlení toho, co vlastně odpoví…

„Zatraceně, Danieli, řeknete mi, o co tady jde?“ zeptala se už poměrně naštvaným tónem.

„Netušil jsem, že posloucháte cizí hovory…,“ řekl chladně.

V ten okamžik nedostala neuvěřitelnou touhu jednu mu vrazit. Byla naštvaná, ale zároveň taky zoufalá… Neměla ve zvyku hned se rozbrečet, ale od včerejška měla nervy nadranc. Daniel si toho zřejmě všiml a přestože ze své odtažitosti trochu slevil, dál zůstával chladný.

„Sam, už včera jsem vám řekl, že vám tady nemůžu nic vysvětlovat… Takže pojdeme?“ Ukázal na sedadlo spolujezdce a vybídl jí, aby se posadila.

Nepoznávala ho. Bylo to snad ještě horší než včera večer. Byl sice v civilu, ale snad o to víc jí byl najednou cizejší… Bojovala s pokušením říct mu, že nikam nejede, ale nakonec to neudělala a skutečně se vedle něj posadila.

„Neudělám nic, co by nějak ohrozilo můj život s mým synem,“ řekla nečekaně. „Takže pokud po mě budete chtít, abych šla na nějakou sebevražednou misi, tak si zase rovnou můžu vystoupit.“

Podíval se na ní, ale neřekl na to nic. Nastartoval a rozjel se…

 

Už na parkovišti u komplexu, kde v dusném tichu společně vystoupili z auta, zaplavila Sam vlna vzpomínek a nostalgie, na kterou nebyla připravená… Došli k vrátnici, kde vždycky ukazovali své průkazky s kódy a kde navíc hlídkovalo několik vojáků… Ani dnes to nebylo jiné, pouze s tím rozdílem, že tentokrát svou kartu vytáhl z kapsy jen Daniel. Projel jí čidlem a společně se Sam prošel dovnitř. Poručík sedící na vrátnici u počítače se ale tvářil poměrně nevrle.

„Civilní návštěva, majore?“ zeptal se Daniela.

„Ano,“ kývl. „Měl byste o tom mít záznam v počítači, je to na rozhodnutí generála…,“ dodal Daniel stejně nepříjemným tónem jako před tím poručík.

Sam měla pocit, že to trvá nekonečně dlouho, než našel poručík to, co hledal a konečně je vpustil dál. Přemýšlela nad tím, jestli byla bezpečnostní opatření vždy tak přísná a ona to prostě jen nevnímala nebo jestli je to taky záležitost až posledních let… Zahloubaná do vlastních myšlenek následovala Daniela do výtahu. Čím níže byli, tím víc se jí zmocňoval pocit, že zabředává stále více do minulosti. Do minulosti, na kterou chtěla zapomenout… Pohled jí padl na ovládací panel výtahu a v ten okamžik si uvědomila, že tápá… Najednou nevěděla, ve kterém patře byla její laboratoř a v kterém šatny. V tu chvíli netušila, jestli je to dobře či špatně… Jediným, čím si byla jistá, byla zasedací místnost a místnost s bránou. Nezapochybovala o tom, že míří právě do tohoto poschodí. Proto jí poměrně překvapilo, když vystoupili o několik pater výš… Daniel její pohled zaregistroval.

„Musím ještě do šatny,“ vysvětlil proto. „Bylo by hloupý jít v tomhle na poradu,“ dodal a ukázal na svou džínovou bundu. „A navíc tam mám ještě nějaké materiály…“

S těmito slovy došli až ke dveřím pánských šaten a Sam si na tohle patro náhle jasně vzpomněla. Pohledem zapátrala ke dveřím, které bývaly kdysi i tak trochu její… Za nimi byly totiž dámské šatny.

„Počkáte tady?“ vytrhl ji z myšlenek Daniel a už bral za kliku… Náhle ho však něco napadlo. „Nebo víte co? Tady máte mojí kartu…,“ řekl a z kapsy vytáhl zelenou kartičku nejen s fotografií, jménem a hodností ale taky s oním zázračným čipem, který tu umožňoval přístup prakticky kamkoli. „Můžete si to tu projít, zavzpomínat si… Sejdeme se tak za patnáct minut v zasedačce, ano?“

„Ale… Jak se dostanete dolů vy?“ zeptala se zcela zmatená nastalou situací.

Daniel jen mávl rukou.

„S někým se svezu… Tak zatím!“

Ani nemrkla a byl pryč… Zůstala tam stát sama a opuštěná s jeho kartou v ruce, na místě, na kterém už nechtěla v životě být. Celý tenhle komplex jí dal smysl života jen proto, aby jí ho zase sebral… Bylo jí do pláče. Kolikrát kráčela s Jackem po téhle chodbě? Kolikrát spolu jeli výtahem? Něco z jeho přítomnosti v těchto zdech stále přežívalo… Okolo ní procházeli vojáci různých hodností. Nevšímali si jí, neznali jí… Doby, kdy byla major Carterová na téhle základně prakticky legendou, byly pryč. Ale jí to nevadilo… Nechtěla to vrátit. Ona chtěla jen jediné. Něco, co už nikdy mít nebude…

Chvíli byla rozhodnutá, počkat tu na Daniela, dokud nevyjde, ale země pod nohama jakoby jí pálila… Pomalými kroky se vydala zpět k výtahu. Ale i po tom, co do něj nastoupila, vlastně nevěděla, kam vůbec pojede… Dávno se jí vybavilo, kde měla svoji laboratoř, ale tam nechtěla. Už dlouhou dobou bezpochyby patří někomu jinému. A Jack to tam navíc neměl příliš v lásce. I když se to snažil skrývat, mezi všemi těmi přístroji se prostě necítil nejlíp… A ona chtěla někam, kde to měli rádi oba, někam, kde oba cítili mrazení v zádech… Stiskla tlačítko posledního patra.

 

V chodbách u místnosti s bránou se pohybovalo mnohem více lidí než kdekoli jinde… Ani tady ale svou přítomností nevyvolávala žádný rozruch. Lidé ji neznali a ona neznala je, nikdo ji nezdravil a ona tím pádem neměla komu odpovídat… Všechno to tu na první pohled vypadalo stejně, ta povrchová slupka toho všeho se nezměnila. Sam ale během pár minut pochopila, že to je skutečně jen ten první dojem…

Cíl měla jasný… S tlukoucím srdcem projela kartu čidlem u posledních, obvzláště bytelných, dveří a s téměř jakousi posvátností vešla dovnitř… Trochu ji překvapilo, že ji nikdo nezadržel nebo alespoň se nezeptal, co tu dělá, ale vypadalo to, že všichni spoléhali na to, že až sem dolů se obyčejný člověk nedostane. A nebo možná pro všechny nebyla zas tak úplně neznámou osobou…

V prostoru brány nebyl nikdo a jí v ten okamžik nenapadlo ohlédnout se za sklo do řídící místnosti… Po celém těle se jí rozlil ten samý pocit, jako když tu byla naposledy. Zoufalství a bolest se mísily s úctou a neuvěřitelnou podřadností k tomu obrovskému kruhu. Dříve nebylo dne, aby tu spolu bok po boku nestáli připraveni čelit dalšímu neznámému… Vyšla po rampě až k bráně. Tomu obrovskému kruhu, který jí tolik dal i tolik vzal. Zavřela oči a najednou byla o pár let zpět. Slyšela Jackův hlas…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

„Tak co, Carterová? Máte všechna svoje fidlátka?“

„To nejsou žádná fidlátka, pane!“ bránila urputně své vybavení. „To jsou satelity, které jsou schopny zaměřit i…“

„OK, Carterová!“ začal Jack couvat s rukama u hlavy jako by byl přepaden. S vyděšeným výrazem ve tváři prchal z dosahu Sam a jejích přednášek. „Nechtěl jsem se dotknout vašich nástrojů…“ Hrál blázínka, hlupáčka a šlo mu to. Vždycky! I když k tomu pokaždé nebyla zrovna ta nejlepší příležitost… Oba se tehdy neubránili smíchu. Na slovní výlevy dvojího významu byl specialista… Proč mu už tehdy neřekla, že ho miluje?

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Ze snů ji vyrušil hlas z tlampače. Hlas, který do toho snu rozhodně nepatřil…

„Hej, co tam děláte? A kdo vůbec jste?“

Se slzami velkými jako hrachy na tváři se otočila a pohlédla za sklo. Stál tam Siler… Sam v tu chvíli napadlo, že ten jediný vypadá pořád stejně. Poznal jí bez toho, aniž by promluvila. Jeho další reakce ji potěšila…

„Ma… major Carterová?“ vykoktal překvapeně a usmíval se při tom.

I když jí moc do smíchu nebylo, ten úsměv mu prostě nemohla neoplatit. Vypadal skutečně rád, že ji vidí…

„Teď už jen Sam, Silere,“ mávla na něj.

 

Sam najednou nevěděla, proč si myslela, že ji ve skutečnosti nikdo rád nevidí… Možná to v ní vyvolalo chování Daniela. V zasedací místnosti byla vyvedena z omylu. Všichni jí vítali srdečně a s upřímným úsměvem. Generál Hammond a Teal’c ji dokonce objali, s Davisem si přátelsky stiskla ruku. Uniforma generála mu slušela a Sam si byla jistá, že své místo dostal zaslouženě… Hammond s Teal’cem vypadali k jejímu údivu prakticky pořád stejně. Jejich obličeje sice zdobilo pár vrásek navíc, ale byla si jistá, že to ten její taky. Sam došlo, že jedinou a skutečně radikální změnou prošel Daniel, který teď seděl v jednom z kožených křesel a držel se v povzdálí spolu s dalším mužem, kterého neznala.

„Jak se má váš syn, Sam?“ zeptal se Hammond a vypadlo to, že ho to skutečně zajímá. Netvářil se nepřístupně jako Daniel.

„Díky, moc fajn,“ usmála se. „Je to pěkný raubíř.“

„Ano, v tom bude nejspíš po otci…“ Hammond si zřejmě až příliš pozdě uvědomil, co vlastně řekl. „Omlouvám se,“ řekl hned na to. Všiml si, že její obličej posmutněl.

„Ne, ne, to je v pořádku… Vlastně máte pravdu – je úplně ve všem podobný svému tátovi.“ Říkalo se jí to hůře, než by se mohlo na první pohled zdát. Její bývalý generál ji ale i přesto prokoukl. Zřejmě letitá praxe…

„Musí to být pro vás těžké, být tu teď tady,“ ztišil trochu hlas, aby ho neslyšeli všichni.

Sam na okamžik zaváhala, ale nakonec odpověděla po pravdě.

„Ano, je to strašně těžké… Netušila, že jsem, že až jsem přijdu, všechno tak nečekaně ožije.“

Hammond chápavě přikývl. Majora Carterovou měl vždycky rád, natož pak Sam… Mrzelo ho, vidět ji takhle, ale dělat s tím už nic nemohl. On ne… Teď dostane šanci ona a její láska. Šanci, o které až do poslední chvíle nebude vědět. A záleží jen na ní, jak ji využije!

Generál Davis si odkašlal. Bylo potřeba zahájit poradu a začít řešit něco, co se mělo vyřešit už před pěti lety… Všechny vybídl, aby se posadili.

Sam ani nevěděla jak a najednou seděla v křesle, ve kterém sedával Jack… Byla to náhoda a nikdo jiný si to zřejmě ani neuvědomil, ale bylo to tak. Zapůsobilo to na ni nečekaně silně… Měla pocit, jakoby ji objaly Jackovy pevné paže, jakoby se ocitla v jeho náručí, ve které se vždycky cítila tak v bezpečí… Nezažila to sice mnohokrát, ale ten pocit z toho, v ní přesto přežíval a teď ještě zesílil. Generál Davis začal mluvit a Sam se s vypětím sil přinutila soustředit.

„Takže, předem chci moc poděkovat především Samanthe Carterové, že se nakonec zúčastnila této porady. Věřím, že toho nebude litovat… A teď přejdeme k věci. Majore Jacksone, máte slovo…“

Daniel přikývl a postavil se. Pohledem přejel všechny zúčastněné a poté se konečně rozmluvil… Sam pochopila, že ve skutečnosti mluví výhradně k ní, a že pokud někdo něco v této místnosti neví, pak je to ona.

„Nejprve bych vám rád představil kapitána Douglase Elliota. Je to jeden z členů mého týmu…“

Kapitán kývl hlavou na pozdrav směrem k Sam a ta si znovu uvědomila, že jedině ona ho zřejmě nezná. Podle jména to byl ten člověk, se kterým Daniel mluvil po telefonu… A taky nemohla říct, že ji nepřekvapilo, že Daniel má vlastní tým.

„Jsem velitelem SG-2…,“ dodal Daniel jakoby jí četl myšlenky. „Asi byste měla vědět, že žádná SG-1 už neexistuje, její členové nikdy nebyli nahrazeni… Mimo mě a Elliota byla v týmu ještě seržantka Maggie Flowerová, která je ale nyní na mateřské dovolené a poručík Thomas Stevens, což byl… je náš odborník přes astrofyziku.“

Sam se neubránila překvapenému pohledu… Odborník přes astrofyziku Stevens? Nic jí to neříkalo… A proč Daniel tak váhal, jestli má použít minulý nebo přítomný čas?

„Majore?“ oslovil Daniela generál Davis.

„Ano, pane?“

„Vezměte to, prosím, ještě jednou od začátku, ale z toho opačného konce, ano? Ať slečna Carterová ví, o co jde…“

Daniel si trpce pomyslel, že to, o co skutečně jde, se zatím nedozví, ale nezbylo mu nic jiného než kývnout a začít konverzaci z jiného směru.

„Takže… Naši největší nepřátelé už nejsou ani tak Goaldi jako Replikátoři, ale i přesto o ty tu teď nejde… Goaldy se nám i přes neúspěch mise před pěti lety podařilo prakticky vyhubit, ale jistá hrozba tu stále je…“

Sam při zmínce o oné nepovedené misi skoro zalapala po dechu…

„Zhruba před půl rokem jsme dostali informaci, že jednomu nikterak známému Goaldovi, ale přesto Goaldovi, se podařilo znovu povstat… Informace o něm ale vypovídaly, že je velice slabý a má kolem sebe jen hrstku Jaffů. O tom, že my víme o něm, netušil, takže jsme plánovali rychlý a úderný plán na jeho zničení… Seržantka Flowerová mezitím otěhotněla a my se rozhodli, že to zvládneme ve třech – já, Stevens a Elliot. Nečekali jsme, že nastanou nějaké problémy, doufali jsme v rychlé řešení, ale opak byl pravdou… Sektar, jak se jmenuje onen Goald, nebyl zas natolik oslabený a o našem příchodu navíc věděl… Byli jsme zajati, ale mně a Elliotovi se podařilo uprchnout, Stevens tam zůstal. To vše se stalo přesně před týdnem. Stevens je doslova mozek celého SGC, něco jako jste bývala vy, Sam… Zná a ví o projektu Hvězdné brány a celém jejím technickém vedení víc než my všichni dohromady. Nepochybujeme o tom, že Sektar se pokusí jeho vědomostí využít. Musíme ho odtamtud za každou cenu dostat a vás, Sam, Teal’cu, prosíme o pomoc…“

Teal’c přikývl bez velkého rozmýšlení.

„Už dávno jsem vám, Danieli Jacksone, řekl, že pokud budete mou pomoc potřebovat, jsem vám k dispozici.“

Daniel i generál vděčně přikývli a s otazníky v očích se obrátili na Sam. Ta v tu chvíli nevěděla, jestli se má rozesmát šíleným smíchem či zoufale rozplakat. Sakra, ona mu přece řekla, že na žádnou sebevražednou misi nepůjde! Proč si myslí, že kvůli nějakému Stevensovi změní názor?

„Danieli, na to zapomeňte, já už jsem vám snad svůj postoj k tomu vyjádřila dost jasně!“

vyhrkla až přehnaně rychle a rázně.

Sklopil pohled a vypadalo to, že bojuje sám s sebou. Kdyby nelezl do té pitomé armády, mohl jí dnes říct pravdu… Snad až teprve teď naplno pocítil závazky a povinnosti armádního důstojníka. A možná až teď pochopil i Jacka a Sam…

„Sam, prosím vás,“ zašeptal. „My vaši pomoc potřebujeme.“

„Ale na co?“ divila se. „Tohle je práce pro stratéga, dobrého vojáka a velitele… Já jsem vědec!“

Absolutně nečekaně se do diskuse zapojil i Teal’c.

„Ale vy jste skvělý stratég a voják, Samantho Carterová… Vy a Jack O’Neill jste byli vždy skvělá dvojice,“ řekl.

Sam začaly nepříjrmně pálit oči… Tohle na ní začínalo být vážně moc.

„Máte pravdu, Teal’cu – byli! Jack O’Neill tady už není…,“ odpověděla a dávala si záležet na tom, aby se jí hlas třásl co možná nejméně.

„Sam, vy jste jediná, kdo ho odtamtud může dostat!“ ozval se znovu Daniel jasným hlasem. Věta, kterou řekl, měla díky předchozí konverzaci náhle dva smysly. I když ten jeden byl více než absurdní. Odkud a jak by měla dostávat Jacka? Vždyť je mrtvý… Přesto jí ale neunikl zděšený pohled všech ostatních. Pochopila, že absolutně všichni vědí víc než ona. Možná i ta klika u dveří je líp informovaná a to po ní nechtějí podobnou šílenost jako po Sam…

„Majore Jacksone, važte svá slova!“ napomenul ho Davis. Sam si v ten okamžik uvědomila, že Daniel možná v té jediné větě prozradil víc, než byla schopná zaregistrovat.

„O co tu jde?“ zeptala se, ale nikdo jí momentálně nebral v potaz. Na místo toho se začínala odvíjet docela slušná hádka mezi majorem a generálem.

„Ano, pane, ale ona musí vědět celou pravdu, jinak s námi nepůjde… Má malého syna, copak si vážně myslíte, že bude nasazovat život pro nějakého Stevense, kterého ani nezná?“

Vypadalo to, že generál Davis se držel ze všech sil, aby doslova nevybuchl.

„Majore, mlčte!“

„Sakra, musí se dozvědět, že tu nejde jen o Stevense, ale i o…“

„Jacksone, držte zobák!“ zařval Davis a celý úplně zrudl. „Na něčem jsme se dohodli, dal jsem vám jasný rozkaz…“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho… Tohle zřejmě nečekal nikdo. Sam si uvědomila, že Daniel je možná větší rebel než by si mohl kdokoli jiný myslet. Zprudka dosedl zpět na svou židli, která pod jeho tíhou a snad i vztekem zavrzala. Dal tím víc než najevo, že ať už si generál poroučí cokoli a jakkoli, on s tím prostě nesouhlasí… Sice už ani necekl, ale z očí mu létaly blesky.

Davis si nervózně odkašlal, pochopil, že jeho reakce byla zřejmě až moc razantní, ale on prostě nemohl dovolit, aby tenhle šílenec zmařil něco, o čem rozhodl sám prezident… Prezident myslel za celou Zemi a zřejmě moc dobře věděl, proč má jít Carterová na tu misi bez toho, aniž by cokoli tušila. To, že to Jackson nechce, a že se staví na stranu Sam a její psychiky, nehraje v celosvětovém měřítku žádnou roli… Věděl, že Daniel se změnil, že se pokoušel hrát si na nedobytného, protože si myslel, že přesně s tímhle se v armádě obrňoval i plukovník O’Neill, ale… Přátelství k Sam stále cítil a svazovala ho také vina. Vinil se z toho, že z toho tehdy nedovedl O’Neilla dostat. Cítí vůči Sam dluh, ale ten nesplatí tím, že jí teď řekne pravdu a všechno zhatí!

„Sam, prosím vás, pochopte, že vám nemůžeme říct všechno. Potřebné věci se dozvíte vždy včas…“

„Generále Davisi, myslím, že major Jackson to řekl jasně. Mám malé dítě, nepůjdu na žádnou sebevražednou misi a už vůbec ne, když ani nevím, do čeho jdu…“

Generál se už nadechoval k odpovědi, když se znovu ozval Daniel.

„Jdete zachránit lidský život… A ne jeden!“

Davis vrhl po Danielovi zničující pohled, ale ten mu hrdě čelil. Cítil, že bylo potřeba zase se postavit na vlastní nohy. Na nohy doktora Daniela Jacksona… Už se dál nemohl schovávat za uniformu a hodnost majora. Pět let byla až příliš dlouhá doba a on teď musel jednat… Teď nebo nikdy!

Sam očividně váhala. Na jedné straně byl její malý syn, nevinné, nic netušící dítě a na straně druhé to zničující tajemství. Cítila za tím něco víc než jen záchranu vědce… Její pohled se střetl s Danielovým. A právě v tu chvíli, v ten jediný okamžik, měla pocit, že se dívá do tváře toho starého Daniela. Daniela přítele… Jeho oči hřály stejně jako kdysi a náhle byly také plny upřímnosti a pochopení. Tím pohledem se jí pokoušel cosi říct, poznala to… Dříve z toho pohledu uměla číst, všichni v jejich v týmu byli schopni dorozumět se s tím druhým i beze slov. Myslela si, že po těch letech to už nesvede, tím spíš, když měla pocit, že se Daniel tak radikálně změnil, ale… náhle poznala, že jí říká jediné: Pojď! Nemůžu ti říct proč, ale pojď! Byl to spíš instinkt než dobře promyšlená odpověď, ale řekla to. Od srdce a s odhodláním… V ten okamžik věřila, že to nebyla chyba…

„Dobře, půjdu s vámi!“

 

Porada už dávno skončila… Alespoň Sam to připadalo jako celá věčnost. Už bůhví jak dlouho seděla mlčky na lavičce v dámských šatnách a bojovala s nečekanými změnami nálad a pocitů. Zmítal se v ní strach smíšený s povinností i odhodláním, láska s nenávistí… Bylo to tak zvláštní a zároveň měla pocit, že je to tak automatické, že se tohle prostě mělo stát. Byla přesvědčená, že na tu misi prostě jít musí, ale… Neunáhlila se, když tak bezhlavě vyhrkla, že jim pomůže? Neudělal s ní jeden pohled od přítele až příliš mnoho? Možná tam ani žádný takový pohled nebyl… Možná si ho jen přála vidět, možná chtěla být zase jen o pár let zpět. A právě tohle už nešlo a ona si to uvědomila až příliš pozdě… Ano, bylo to až příliš ukvapené rozhodnutí. Neměla žádné právo tohle udělat… Neměla právo udělat to svému synovi. Je malý, příliš malý na to, aby mu mohla cokoli vysvětlovat a žádat po něm pochopení. Je to nevinné dítě a jestli se jí cokoli stane, co pak bude s ním? Nemá nikoho… Snad jen strejdu Marka, tetu, bratrance a sestřenku. Ale copak tohle může udělat vlastnímu dítěti? Jít někam odkud je zatraceně malá šance na návrat? Ach, Jacku… Proč jen tu nejsi, Jacku? Chybíš mi! Strašně moc mi chybíš… Náš syn potřebuje tátu, já tvoji lásku a teplou náruč. Potřebuji se cítit v bezpečí… Celých pět let se pořád jen něčeho bojím. Možná se bojím i sama sebe. Schází mi ten pocit, který jsem zažívala, kdykoli jsem byla s tebou… S tebou, bez ohledu na to, jestli jsme byli milenci nebo jen plukovník s majorem… Když jsi byl u mě, věděla jsem, že se mi nic zlého nestane a když se stalo, byl jsi vždycky ten, kdo mě chytil, když jsem padala na té cestě zvané život… Jacku, já potřebuji, abys mě zase chytil! Já už nemám sílu! Miluju tě, Jacku… Proč se to tehdy muselo stát? Proč je život tak zatraceně nespravedlivý? Copak si osud myslel, že když mi vezme tebe a dá mi našeho syna, tak to bude v pořádku? Proč nemůžu mít alespoň jednou v životě všechno? Potřebuji tě, potřebuji vás oba…

Po tváři jí stékaly další horké slzy… Nebrečela hystericky, nevzlykala, jen ty slzy prostě zadržet nedovedla. Někdo zaklepal, ale nevěnovala tomu pozornost. Možná to ani nezaregistrovala… Proto s sebou škubla, když kdosi téměř neslyšně otevřel dveře, přešel k ní a posadil se na lavičku naproti, aby jí viděl do tváře… Zvedla oči. Seděl tam Daniel… Už zase Daniel, napadlo ji. Proč už jí prostě nedají pokoj? Přece jí dostali tam, kde ji chtěli mít… Jde na tu misi, jde si zahrávat se životem a budoucností svého syna. Co víc ještě, proboha, chtějí?

Propaloval ji podivným pohledem a nic neříkal. Zničující kombinace…

„Co chcete?“ zeptala se po chvíli, kdy už toho měla dost. Slzy si otřela hřbetem ruky… Chtěla se ho zbavit, chtěla být stejně nepříjemná jako byl on posledních čtyřiadvacet hodin na ní, chtěla aby vypadl a nechal ji konečně na pokoji! Ublížili jí už dost, copak jim to nestačí?

„Jen chci, abyste věděla, že… že si toho moc vážím, že jdete se mnou.“

„Neudělala jsem dobře, když jsem na to přikývla!“ ohradila se prudce. „Vy to víte, já to vím a ví to i ten váš generál…“

„Možná ano…,“ řekl tiše.

„Co: možná ano?“ vyštěkla ještě než stačil pokračovat. „Nestojím vám ani za to, abyste mi řekli pravdu! Proč tam ve skutečnosti jdu? A nezapírejte, sám jste řekl, že tu nejde jen o Stevense…“

Přikývl. Jejím výpadům se nijak nebránil… Což mělo jediný důvod – cítil se provinile! Sam obvykle taková nebyla, ale tentokrát mu to přála. Ze srdce a se škodolibou radostí… Ať se škvaří, ať pozná, co je to peklo, jaké zažívá ona už pět let!

„Nebudu zapírat, Sam. Máte pravdu… Nejde tu jen o Stevense.“

„Ale o co tu jde, mi říct nechcete…,“ odvětila hořce.

„Sam, vy přece víte, že armáda není jen o tom, co chce jeden major… Myslel jsem, že jste si všimla, že bych vám ze všeho nejraději řekl pravdu, ale nemůžu, Sam. Jsem tady strašně malý pán… Teprve teď chápu vás i Jacka, to, co vás celé roky drželo od sebe. Ten smysl pro povinnost, zodpovědnost, ty těžké okovy, které člověka svazují.“

Sledovala ho a věděla, že mluví upřímně. Hněv ji pomalu opouštěl…

„Tak mi tu pravdu řekněte tady… Nikdo tu není, jen my dva, slibuji, že se to nikdo nedozví.“

Viděla, že váhá… Na jednu stranu ji to chtěl hned teď říct, ale na druhou stranu nemohl. Generál měl možná pravdu… Jestli chce, aby tahle mise nedopadla jako ta před pěti lety, musí mlčet. Je to přece i v jejich zájmu… Pět let je až příliš dlouhá doba, teď musí už všechno dopadnout jinak – lépe. A jestli na tom závisí ten okamžik překvapení na straně Sam, tak bude mlčet! Zakroutil hlavou…

„Omlouvám se, ale mluvil jsem o tom s generálem… Přesvědčil mě, že prozatím bude lepší nechat to tak, jak to je.“

Nadechovala se k dalším protestům, ale nedovolil jí, ani otevřít ústa.

„Sam, nepřemlouvejte mě… Jestli ve mně pořád, alespoň trochu vidíte přítele, tak mi věřte. I když to možná tak nevypadá, pořád jsem váš přítel. Kdysi jsme si věřili, zkuste to udělat i dnes… Stačí když mi budete důvěřovat. Přísahám vám, že až se vrátíme všechno bude jinak…“ Postavil se a zamířil ke dveřím. „Za půl hodiny je nástup u brány, buďte tam… Prosím!“ dodal úpěnlivě k jejím zádům.

Neotočila se na něj.

Už sahal po klice, když se ještě zarazil.

„Co váš syn, Sam? Má ho kdo vyzvednout ze školky?“

Ani tentokrát se na něj neotočila. Jen kývla…

„Volala jsem Markovi, vyzvedne ho a nechá u sebe jak dlouho bude třeba…“ Hlas se jí náhle zlomil a s očima plnýma slz se konečně ohlédla za Danielem. „Ať už se bude dít cokoli, slibte mi, že se vrátím… Mám dítě! Kdo a jak by mu vysvětloval, proč jsem jedno ráno odešla a už se nevrátila?“

Mlčky ji pozoroval a nervózně při tom mačkal kliku, jakoby jí chtěl rozdrtit v ruce.

„Vrátíte se, Sam…,“ řekl pak a zmizel.

 

Dnes již podruhé vstupovala s bušícím srdcem do prostoru brány. Tato druhá návštěva se ovšem už ani trochu nepodobala té první… Najednou bylo všude plno lidí, hluku a červí díra, ta modrá, kolmě stojící hladina, už byla aktivní a na zdi okolo sebe vrhala podivné, možná až děsivé, stíny…

V první chvíli byla v pokušení otočit se na patě a utéct, ale ovládla se. Viditelně nejistým krokem přešla ke skupince lidí stojí před rampou… Ve skutečnosti se to vlastně ani skupinou nazvat nedalo. V malém, ale přesto nebývale tichém, hloučku tam stáli Daniel, Teal’c a kapitán Elliot… Oblečeni do zeleného, v rukou zbraně očividně připravení použít je. Sam si na nic podobného netroufla. Neměla na to nervy… Jedinou její zbraní byl nůž ve speciálním pouzdře upevněném na noze jako součást výstroje. Necítila se v tom obleku zrovna nejlépe… Vlastně se tu vůbec necítila nejlépe! Kývnutí Teal’ca a Elliota na pozdrav přešla bez odezvy. V tu chvíli jí bylo úplně jedno, co si o ní myslí…

„SG-2, máte volno,“ ozvalo se z reproduktoru a Sam měla pocit, že ji srdce snad vyskočí z krku. Ohlédla se a za sklem spatřila generála Davise i Hammonda. Polkla…

Elliot s Teal’cem už mezitím vyšli po rampě k bráně a bez dalšího ohlédnutí jí prošli. Jako očarovaná pozorovala jejich mizející postavy… Bylo to zvláštní a skoro k neuvěření, ale dostala strach. Zmocnil se jí pocit, že jakmile tou věcí projde, už nic nevrátí, že se stane něco… něco šíleného. Pomalým krokem přešla k bráně, ale neprošla… Prstem jemně rozčeřila tu modrou hladinu a zamyšleně do ní upřela své smutné oči. Chladila, ale zároveň v prstech cítila jakési mravenčení přecházející až do podivného vnitřního tepla… Byl to nepopsatelný pocit, na tom se ani za ty roky nic nezměnilo. Jedno její já jí táhlo na druhou stranu vesmíru, druhé se chtělo rozběhnout za jejím synem…

„V pořádku, Sam?“ ozvalo se za ní jemně.

Lehce se zachvěla. Nějak pozapomněla, že Daniel je stále za ní… Asi mohla jen ztěží říct, že je všechno v pohodě, když to tak nebylo. Pochopil jí. Povzbudivě stiskl její rameno…

„Dopadne to dobře… Jen mi věřte!“

V jeho očích v tu chvíli spatřila něco… Než stačila přijít na to, co to je, lehce do ní strčil a ona doslova proletěla modrou hladinou. Udělal to stejně jako před lety… Stejně jako tehdy totiž musela jít. Za svým štěstím…

 

Major Daniel Jackson prošel Hvězdnou bránou jako poslední a to, co spatřil, zcela předčilo jeho očekávání… Teal’c, Elliot i Sam klečeli na zemi s rukama za hlavou a přímo do obličeje jim mířili svými tyčovými zbraněmi Jaffové. Jemu nekompromisně naznačili, že se k nim má bleskurychle přidat… Nezaváhal ani na okamžik, ale s uposlechnutím příkazu příliš nepospíchal. Věděl, že tohle je okamžik, ve které má i navzdory situaci nezvykle velkou převahu, ale Sam, která po něm ve chvíli, kdy si klekal, šlehla vražedným pohledem, to mohl jen ztěží vysvětlit. Musí se jen postarat o to, aby mu věřila… K tomu, aby trochu zrychlil své tempo mu pomohl jeden Jaffa bolestivým zásahem tyčové zbraně do lýtka… Sykl, ale jinak svou bolest nedal příliš znát.

„Majore Jacksone, čekali jsme vás…,“ ozvalo se úlisným hlasem z křoví a vzápětí vyšla z lesa skupina dalších Jaffů, v čele s jedním zjevně výše postaveným.

Daniel se pokoušel nevnímat Samin zničující a zdrcující pohled… Obviňovala ho.

„My vás taky, nebojte…,“ pronesl k Jaffovi.

V tu chvíli poznal, že moci pohled vraždit, leží tu mrtvý… Sam šlehaly z očí blesky. Tak my jsme je čekali, říkala svýma očima jasně, že o tom nic nevím…

Jaffa se ironicky pousmál… Pokud se vůbec u osoby jeho typu něco jako je úsměv spatřit.

„Potom vám jistě nebude vadit, když nás doprovodíte… Vašemu příteli, poručíku Stevensovi, se již jistě stýská. A můj pán vás také rád uvidí…“

Nikdo z nich nestačil nijak zaprotestovat a najednou se jim přímo nad hlavami objevily kruhy. Obklopily je a než třeba jen mrkli, byli na chodbě Goaldské pevnosti. Ani se nestihli rozkoukat a už byli nekompromisně popostrkováni hlavněmi tyčových zbraní kamsi hlouběji do spleti chodeb… Začínali mít pocit, že už jdou snad celou věčnost, když se náhle před nimi otevřely jedny dveře a oni byli surově vstrčeni dovnitř. Každý z nich s heknutím přistál na tvrdé podlaze…

„Půjdu dát vědět svému pánovi… Z tak milé návštěvy bude mít jistě radost!“

Ještě stále leželi rozpláclí na zemi, když se dveře zase zavřely a v místnosti se rozhostilo tíživé ticho…

„Tak to bychom měli…,“ povzdychl si Elliot a sedl si odevzdaně do tureckého sedu. „První část plánu vyšla, co teď?“

„Jaká první část plánu?“ Sam šlehla vzteklým a nechápavým pohledem tentokrát po něm a on si automaticky zakryl rukou ústa… Očividně řekl něco, co neměl.

„Promiňte, pane…,“ vykoktal omluvně směrem k Danielovi.

„To je v pořádku… Myslím, že je na čase říct Sam konečně celou pravdu.“

„Ale majore,“ koktal kapitán, „generál přece řekl, že…“

„Douglasi, tady je pan generál zatraceně daleko! Teď velím já a já říkám, že se Sam teď a tady konečně dozví pravdu!“

Elliot, očividně zmaten Danielovým autoritativním hlasem, raději horlivě přikývl a mlčel.

„Takže, Sam…,“ obrátil Daniel svou pozornost ke zmatené blondýnce, sedící vedle něj na zemi. Nebylo mu však dopřáno ani dokončit větu, protože z rohu místnosti se ozvalo zakašlání a pak tlumené zasýpání…

„Pane…“

Všichni se jako na povel otočili. V jednom z temných koutů se kdosi krčil a klepal v zimnici. Teal’c i Sam se zatvářili nechápavě, ale Daniel a Elliot se za zkrouceným člověkem ihned vrhli…

„Stevensi, jste to vy?“ promluvil konečně Daniel.

„Ano, pane…,“ ozvala se tichá odpověď a další zakašlaní. „Rád vás vidím…“

„To mi vás taky, Thomasi,“ řekl opět Daniel a z hlasu mu byla znát patrná úleva, která ale rázem zase zmizela a to poté, co konečně ustaraně promluvil i Elliot.

„Má horečku, majore… a zimnici.“

„Co s vámi prováděli?“ zeptal se starostlivě Daniel.

„Já… já ani pořádně nevím. Dali mě do… nějakého stroje.“

„Pusťte mě k němu,“ ozvalo se náhle nekompromisně za jejich zády a Sam Elliota netrpělivě odstrčila. Stevens vrhl zmatený a nechápavý pohled po Danielovi.

„To je Samantha Carterová, Thomasi. Určitě ji znáte…“

I přes fyzickou únavu se Stevensovy oči nečekaně rozzářily.

„Major Carterová?“ zeptal se nadšeně.

„Ano, major Carterová…,“ přikývl Daniel. Thomas mu už však nevěnoval pozornost.

„Moc rád vás poznávám, majore… Vždycky jsem si hrozně přál setkat se s vámi osobně.“

Sam se musela polichoceně pousmát. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji to alespoň maličko nepotěšilo... Nicméně teď nebyla ta nejlepší doba.

„Jenom Sam, poručíku…,“ řekla jemným hlasem otočila se na Elliota. „Máte lékárničku? Nemyslím, že by to bylo něco mimozemského a neobvyklého… Vypadá to na zápal plic. Jedl jste? A pil?“ ohlédla se zpět na Stevense, zatímco Elliot štrachal ve svém batohu lékárničku.

„Něco mi sem přinášeli, ale nenazval bych to zrovna jídlem a pitím,“ zakašlal Stevens.

„Možná to bude nějaké viróza…,“ přemýšlela Sam nahlas a prohledávala lékárničku. Nakonec očividně našla to, co potřebovala. „Tak tohle vám srazí horečku, budete spát…“ Ani nečekala na ničí odpověď a píchla Thomasovi injekci.

„Díky…, Sam,“ řekl ještě než se mu začaly klížit oči.

Povzbudivě se usmála.

„Nemáte za co…“

Stevens během pár vteřin usnul. A vypadalo to, že klidným spánkem, který do něj vlije alespoň trochu síly a energie.

„Děkuji, Sam…,“ ozval se nečekaně i Daniel. „Praxi jste neztratila…“

Zamyšleně přikývla, ale pak s sebou trhla, jakoby si na něco vzpomněla.

„Tak teď už mi můžete konečně všechno říct, Danieli,“ prohlásila nekompromisně a zcela jasným hlasem dávala najevo, že teď už nemíní řešit cokoli jiného, dokud se nedozví pravdu.

„Ano…,“ souhlasil Daniel a zamyšleně pozoroval svoje ruce v klíně. Pak ale vstal, plně si vědom toho, že musí chodit, jinak to psychicky nevydrží… Sam ho následovala. Zřejmě proto, aby mu viděla do očí. Pohledem doslova visela na jeho rtech připravená hltat každé jeho slovo. Elliot s Teal’cem zůstali sedět na podlaze a zřejmě se chtěli držet v povzdálí…

„Takže… jak jste slyšela Elliota, tohle chycení se bylo v plánu. Nechali jsme se zajmout schválně…“

„Ale proč, proboha?“ zeptala se. „Slíbil jste, že se nic nestane…“

„Ano, slíbil,“ řekl souhlasně. „A taky vám slibuji, že udělám všechno proto, aby to tak skutečně dopadlo.“

„Ale…,“ pokoušela se něco namítnout. Daniel ji však jediným pohybem ruky zarazil. Nakonec tedy neřekla nic…

„Jak už bylo řečeno na poradě – asi před půl rokem jsme dostali informaci o Sektarovi. Nijak zvlášť známém Goaldovi… Zpočátku jsme se tím ani moc nezabývali, věřili jsme, že je skutečně tak slabý, jak tvrdili Tokrové, a že ho zvládneme vyřídit, až prostě bude čas. Před třemi měsíci jsme vyslali průzkumný tým v přestrojení, aby trochu obhlédli situaci na Sektarově planetě. Tedy na této planetě… Vrátili se poměrně s povzbudivými zprávami. Sektara dokonce osobně viděli… Už tehdy se ale stala jedna zásadní chyba! Byla tehdy vyslána SG-21, což je tým plný nováčků, byla to jedna z jejich prvních akcí a oni nikoho z bývalé, nebo spíš z té starší SGC, neznali a nám všem díky tomu unikla jedna velmi důležitá skutečnost. Zbraň, kterou proti nám Sektar drží v ruce, a o které nejspíš ani úplně neví…“ Daniel se odmlčel a prsty si promnul unavené oči. „Tou zbraní, Sam, je… je on sám!“

„Cože?“ zamračila se nechápavě. Vůbec tomu, co tu teď říkal, nerozuměla…

Umučeně si povzdechl. Nečekal, že by jeho slovům rozuměla, ale stejně ho to zabíjelo…

„Sam, Sektar je…“ Nedomluvil. Stál čelem ke dveřím, zatímco Sam naopak zády. Ty se zcela neslyšně otevřely a na jejich prahu stanula osoba. Byl to muž, v dlouhém černém plášti… Sam jeho příchod vůbec nezaregistrovala, a tak se teď nechápavě mračila na Daniela a divila se, proč nepokračuje. Rázem si ale všimla, že přímo zděšeně pozoruje cosi za ní… A pak se ozval hlas. Chladný, nepříjemný, ironický, „reprákový“ hlas…

„Jak dojemný okamžik… Slavná SG-1 opět zcela spolu.“

Sam se v ten okamžik zvedla vlna odporu a vzdoru. Chtěla tomu floutkovi vmést do tváře, že kompletní SG-1 už nikdy nebudou a to díky blbečkům jako je on. Otočila se a v tu chvíli ji všechna slova uvízla kdesi v krku… Nohy se jí podlomily a podlaha a snad i celá tahle planeta s ní udělala salto. Ruka ji automaticky vystřelila kamsi nahoru, aby se něčeho zachytila a neupadla. Jen velmi matně nahmatala zeď, kterou její prsty křečovitě sevřely… Přímo před ní stál Jack O’Neill! Živý a hmatatelný… Náhle si uvědomila, že to vlastně není to nejlepší přídavné jméno. Copak se dá vážně říct, že je „živý“? Jeho hnědé oči ji upřeně pozorovaly, ale byly podivně chladné. Ústa, která jindy ani na chvíli nezavřel, byla sevřená to tenkého a uštěpačného úsměvu… Ve spáncích jí tepala krev, až měla pocit, že ji ten zvuk zcela ohlušuje. Jack nebo spíš Sektar otevřel ústa a zřejmě cosi říkal. Tvářil se při tom neosobně, tohohle člověka neznala. Měl jen jeho tvář, ale jinak to on nebyl… Mluvil k ní, ale jeho hlas k ní doléhal jen jako jakýsi šum. Pak najednou všechno zčernalo a ona už neslyšela vůbec nic. Sklátila se k zemi, jen to zadunělo… Omdlela.

 

„Sam! Sakra, Sam! Proberte se!“

Na tváři ji přistála facka, která ji definitivně uvedla zpět do reality. Pár vteřin jí sice trvalo, než ji všechno došlo, ale její další čin předčil všechna jejich očekávání... Rychlostí blesku se vydrápala na nohy a se zuřivostí tygra se vrhla rovnou na Daniela.

„Ty hajzle!“ vykřikla očividně zcela v afektu, chytla ho za límec a nečekanou silou přimáčkla ke zdi. „Tak tohle bylo to vaše zpropadený tajemství?“

Teal’c se už chtěl vydat Danielovi na pomoc, ale ten mu naznačil, a to i přesto, že už mu pomalu přestával stačit vzduch, ať nic nedělá… On jediný zřejmě Sam pochopil.

„O co vám šlo? Proč jsem nesměla vědět, že Jack žije? Proč jste mi to, sakra, neřekli?“

Daniel už začínal pomalu sípat a lapat po vzduchu, a tak ho pustila. Odstoupila od něj jeden či dva kroky a čekala na odpověď.

„Já to tak nechtěl, Sam… Věřte mi!“ zasípal.

„Věřit?“ odfrkla. „Už zase vám mám věřit?“ Očividně si stále naplno neuvědomovala to, co se právě stalo. Jinak by se určitě nechovala takto…

„Když nás Sektar… Jack zajal před týdnem, byl jsem z toho na větvi jako vy. Bylo to strašné! Všechno se ve mně obrátilo! To že jsem ho po těch letech zase najednou spatřil před sebou…Když se to dozvěděli v SGC a taky v Pentagonu, zakázali nám zničit Sektara stejně jako ostatní Goaldy… Rozhodlo se, že odsud musíme Jacka dostat. Všichni si okamžitě vzpomněli na vás a na vašeho syna, na váš vztah k Jackovi… Musíte vědět, že to, co vám teď řeknu, probíhalo zcela proti mojí vůli! Nesouhlasil jsem s tím, ale dali to všechno nějak propočítat našim odborníkům přes psychologii a podobné věci… Došli k závěru, že musíme u Jacka i u vás vyvolat psychický šok. Jedině tak je tu prý možnost, že Jack se pokusí s tím Goaldem bojovat, jinak by naše snažení nemělo žádnou cenu. Museli jsme mu obstarat nějaký podnět, něco co s ním pohne… Bohužel do toho takhle nemile zapletli i vás, protože se domnívali, že když o tom budete vědět a budete na to připravená, nebude to pro Jacka takový šok. Chtěli, abyste oba zareagovali tak, jak to v ten okamžik pocítíte…“

Sam kroutila roztěkaně hlavou jako v nějakém záchvatu…

„A vyšlo vám to?“ zaječela. „Jste spokojení? Omdlela jsem… Skvělé řešení situace.“

„Říkám to nerad, ale… měla jste vidět Jacka, když jste omdlela. Já… myslím, že to s ním skutečně něco udělalo.“

V obličeji Sam se objevil zájem.

„Co to s ním udělalo?“ zeptala se rozechvělým hlasem.

„No,… nejdříve se zarazil. V tu chvíli vypadal zvláštně. Jakoby se v něm prali dvě já… Chvilku zaváhal, ale nakonec se k vám sehnul… Sam, věřte mi, ale jeho oči! Jeho oči v tu chvíli svítily čímsi, co v nich bývalo i kdysi! Pak se ale vše vrátilo a on rychle odešel. Prostě najednou odešel…“

Sam na něj chvíli jen tak hleděla. Najednou už ani pomalu nevnímala, co říká… Teprve teď se dostavoval opožděný šok. Ani se nenamáhala s tím, aby se alespoň pokusila ovládat se. Rukama se zakryla obličej a srdcervoucně se rozplakala. Zády se opřela o zeď a svezla se podél k ní zemi…

„Je mi to strašně líto, Sam,“ zašeptal Daniel, i když věděl, že tak, jak je mu to skutečně líto, se ani slovně vyjádřit nedá… „Nikdy k tomu nemělo dojít, neměli jsme ho tehdy opustit.“

Ani se na něj nepodívala, ale on byl přesvědčen o tom, že ho slyší a vnímá. Nevypadalo to, že by se chtěla utišit, ale on nedostal odvahu, jakkoli jí v tom pomoci… Stál tam nad ní jako tvrdé Y a snažil se nevnímat propalující pohledy Teal’ca a svého podřízeného Elliota.

Už to chtěl skoro vzdát, když náhle zvedla uslzené oči a konečně promluvila. Dobré znamení… Už měl skoro pochybnosti, že to bude mít nějaké trvalé následky. Byl to přece jen pořádný šok. Za ty roky její psychika utrpěla skutečně velké rány a už měl strach, že tohle by mohla být ta poslední a definitivní…

„Pět let, Danieli!“ zasténala. „Pět let v sobě má toho… toho hada, zatímco doma mu vyrůstá syn. Mysleli jsme, že je mrtvý a… a najednou tu stojí. Je a vlastně to není on! Danieli, co mám dělat? Já nevím, jestli… jestli se mám smát nebo brečet.“

Konečně se odhodlal a přisedl si k ní. Už se trochu uklidnila a on ji vzal kolem ramen…

„Slíbil jsem vám, že tahle mise dopadne dobře… Sam, já vám… přísahám, že ho odsud dostaneme!“

Přikývla a v očích se jí v tu chvíli rozhořel plamínek naděje. Slabý, ale plamínek… Netušila, jaký má Daniel plán, pokud vůbec nějaký plán má, ale věřila mu. Stejně tak i sobě… Před lety udělali chybu! Už se nesmí opakovat! Dostanou z toho Jacka! Po pěti letech ho dostanou zase zpět domů…

Dveře se znovu otevřely a v nich se objevili dva Jaffové. Jeden z nich promluvil rázným a velitelským hlasem.

„Náš pán chce, aby major Carterová přišla za ním!“ Že si na dobré způsoby skutečně nepotrpí se ukázalo hned vzápětí. Přišli až k Sam a jedním mocným trhnutím jí postavili na nohy. Neurvale do ní strčili, aby se vydala ke dveřím… Nebránila se, šla pokorně. Ještě se otočila zpět na Daniela. Díval se za s ní očima plnýma důvěry a odhodlání. Přeneslo se to i na ní… Už za chvíli zase uvidí Jacka! A udělá všechno proto, aby z něj zase Jack byl!

 

Sam odvaha, pokud se vůbec o nějaké odvaze dalo mluvit, zase brzy opustila… Jaffové jí prováděli křivolatými uličkami a vypadalo to, že ta cesta je zcela bez cíle. Ze začátku se pokoušela pamatovat si trasu, ale brzy to vzdala. Bylo to hotové bludiště a ona byla navíc zaměstnána zcela jinými myšlenkami… Vnitřnosti se v ní svíjely jako tisíce háďat. Chvilku měla dokonce pocit, že zase omdlí nebo že bude dokonce zvracet… Ustála to! Naštěstí… Hlava se jí točila, ale přesto když stanula mezi dveřmi jakési obrovské místnosti, vše viděla a vnímala překvapivě jasně. Měla šílený strach, který se v ní mísil s odhodláním… Pokud chtěli Pentagon a SGC, aby na nic nebyla připravená, pak se jim to perfektně povedlo. Netušila, jak zareaguje ona, jak zareaguje Jack, jak zareaguje Sektar… Je vůbec možné, že po pěti letech tam Jack pořádně někde je? Že dýchá, že mu tluče srdce? Je tu vůbec šance, že ho odsud dostanou a on bude zase takový jako býval? Hlas rozumu mluvil jasně – ne! Ale srdce si to připustit nechtělo. To bylo odhodlané bojovat až do konce…

Jaffové ji dalším surovým gestem popostrčili dovnitř. Nečekala to, a tak do místnosti úplně vpadla. Pro tentokrát se ale udržela na nohou a během jedné vteřiny už zase stála pevně a vzpřímeně… Dveře se za ní zavřely a Jaffové zůstali venku. Rozhlédla se okolo. Nikdo v místnosti nebyl… Cítila, jak jí od hlavy až k patě prostupuje podivný chlad. Nelíbilo se jí tu. Vypadalo to tu jako na mateřské lodi, ale Sam byla skálopevně přesvědčená, že na lodi nejsou… Byla to nějaká obrovská stavba, sídlo. V místnosti nebyla žádná okna a o to více působilo vše jaksi stísněně. Uprostřed místnosti stál stůl a několik židlí, z nichž jedna byla větší a vyšší. Očividně pro pána… Po pěti minutách toho začínala být dost a zároveň byla stále více nervózní. Tak proč nikdo nepřijde? Co to s ní hrají? Jako by někdo četl její myšlenky…

Dveře se vzápětí otevřely a ona s sebou polekaně škubla. Trhnutím se otočila zpět ke dveřím. Stál tam ON… Znovu ji tělem projela oslepující a ubíjející vlna emocí. Na vteřinu či na dvě zavřela oči, jakoby se chtěla přesvědčit, že to není jen sen. Že tu je, a že tu je i on… Nebyl to sen. Když oči otevřela, pořád tam stál. S ironickým úšklebkem ve tváři… Tohle nebyl její Jack. Měl sice jeho tvář, jeho podobu, jeho tělo, ale… Jack to prostě nebyl.

„Je mi jasné, že mého hostitele pravděpodobně dobře znáte…,“ řekl drsným hlasem a vešel dovnitř. Dveře se za ním zavřely. „Jistě mě omluvíte, že slavnou SG-1 neznám osobně, ale v době její slávy jsem byl jaksi… mimo hru.“ Propaloval jí ledovýma očima a jeho chladný tón jí skoro zabíjel.

Chtěla něco říct, ale ústa měla úplně ochrnutá. Stejně tak i všechno ostatní… Nemohla se pohnout, ba nešlo ji snad ani mrknout. Byla úplně strnulá…

„Ale můj hostitel tuto dobu pamatuje až velmi dobře…,“ pokračoval Sektar tiše a úlisně. Jakoby se v ní snažil probudit ještě větší hrůzu. „Byl jeden z členů… A vy také, že, majore Samantho Carterová?!“

Ve chvíli, kdy vyslovil její jméno, jakoby se konečně probrala… Prudce se nadechla a teprve teď si uvědomila, že celou dobu od jeho příchodu vlastně nedýchala.

„Už nejsem major…,“ řekla tiše, ale přesto s určitou rázností a odhodláním.

„Ne?“

Všimla si něčeho podivného v jeho očích. Snad to byl údiv… Vzpomněla si, co jí řekl Daniel. Musí v Jackovi vyvolat vzpomínky, šok. Tím, že bude mluvit o tom, co je a není teď, to rozhodně neudělá… Vzchop se, Sam! Ty to dokážeš! Teď musíš být silná!

„Ne, už nejsem major… Překvapuje vás to?“

Očividně u něj vyvolala mírný zmatek. Pochopitelně se ho pokoušel skrýt…

„Pět let je dlouhá doba…,“ pronesl zamyšleně a přešel ke stolu. Posadil se na jednu ze židlí a vyzval ji, aby si sedla k němu.

Zprvu ho nechtěla poslechnout, ale pak usoudila, že prozatím bude lepší nevyvolávat konflikty…

Náhle si ale uvědomila, že se k ní Sektar nechová jako jiní Goaldi. Vlastně se dalo říct, že byl… slušný? Bylo to více než podivné. Pochybovala o tom, že by za to mohl Jack. Spíš to znamenalo jediné – Sektar po ní něco chtěl… Sedla si na jednu z židlí, která byla zároveň i v bezpečné vzdálenosti od něj. Netušila, co se bude dít, ani co od něj může čekat…

„Při minulé návštěvě vašich lidí ze Země jsem se jen marně pokoušel o získání nových informací… Nemám nikterak skvělou techniku a vaši přátelé jsou, řekl bych, velice odolní.“

Zamračila se. Nechápala, proč jí to říká… Ach, tolik toužila po tom, aby se mu mohla schoulit do náruče. Po letech, kdy si myslela, že je mrtvý, tu před ní seděl. A ona nemohla vůbec nic…

„Jestli si myslíte, že já budu sdílnější, tak…“

On ovšem pokračoval dál tichým hlasem, jakoby nic neřekla.

„Jste krásná žena… Sam? Říkají vám přece Sam, ne?“

Pohled na něj jí úplně pletl hlavu. Jediné, co ji drželo nohama na zemi, byl jeho hlas… Právě jeho hlas totiž do toho všeho tak nějak nezapadal a nutil ji myslet racionálně. Jestlipak věděl, jak na ni působí? Byl si vědom své nadvlády, kterou měl v Jackově podobě? Těžko říct…

„Ano, říkají mi Sam,“ připustila přiškrceným hlasem. Věděl to! Byla si jistá, že věděl, co pro ni představuje Jackova tvář…

Nečekaně se zvedl a přešel k ní. Zděšeně zamrkala. Co po ní chce? Přiblížil se k ní, náhle je nedělila vzdálenost ani půl metru. Zrychleně dýchala… Byla nervózní, netušila, co má dělat.

„Co ode mě chcete?“ zašeptala umučeným hlasem.

Svůj obličej přiblížil k jejímu. Mezi jejich nosy bylo pár centimetrů. Dostala strach. Nepochybovala o tom, že ji chce políbit… A děsila se vlastních reakcí. Nenáviděla Goaldy, ze srdce je nenáviděla, ale teď prostě nedovedla nějak reagovat či se dokonce bránit. Ať si říkala cokoli, nedovedla se zbavit vědomí, že svoje rty přibližuje k jejím Jack. Po pěti letech zase mohla cítit jeho horký dech… Ale nebyl to Jack! Byl i nebyl… Trhnutím hlavy tomu polibku nakonec zabránila. Prudce se zvedla a shodila tak svoji i vedlejší židli.

I Sektar se náhle zatvářil poněkud zmateně a o několik kroků od ní poodstoupil… Vypadal zamyšleně, ale pak se rozjařeně pousmál. Jakoby objevil perpetum mobile…

„Myslím, že jsem konečně po pěti letech objevil slabost svého hostitele… Jeho netěsné místo.“ Zvedl ruku a prstem ukázal přímo na ni. To gesto ji vyděsilo. „Vás!“ Vzápětí se rozesmál šíleným smíchem blázna. Nebyl normální… Ale který Goald je normální? Jediné co na tom všem působilo divně, byl fakt, že tím Goaldem je Jack! Panebože, poprvé za tu dobu si to uvědomila a přiznala naplno – Jack je Goald!

Sektar si jejího rozpoložení zřejmě vůbec nevšiml. A jestli ano, nedal to najevo…

„Asi mi to nebudete věřit, ale to on vás chtěl políbit… Ne já, ale on!“

Zamračila se. Nevěřila mu. Pochopitelně… Pět let byla až neuvěřitelně dlouhá doba. Alespoň na některé věci… Za ty roky už muselo spojení proběhnout. Sam si náhle musela připustit to nejhorší, co vůbec šlo – Jack O’Neill už nejspíš neexistuje… Pocítila neuvěřitelnou bolest. Chtělo se jí umřít. Vědomí toho, že se stalo přesně to, co Jack nikdy nechtěl ji bolelo víc než myšlenka na to, že je mrtvý… Teď byla postavena před fakt a situaci, o které marně snila celé ty roky. Ale nedalo se říct, že by byla šťastná… Ne, vlastně nebyla šťastná vůbec. Nevěděla, co má dělat… Byla vhozená do ledové vody. Nebyla na to připravená a teď jen marně lapá po vzduchu a pokouší se plavat…

„Vypadáte zdrceně, má drahá…,“ konstatoval spokojeným hlasem.

Prudce zatřepala hlavou. To bylo to poslední, co potřebovala – aby to na ni poznal.

„Proč jste si mě nechal zavolat?“ zeptala se překvapivě pevným hlasem. „Nevypadá to, že zrovna tahle místnost slouží pro vaše pokusy na lidech…“

Zakroutil hlavou a usmál se. Při tom úsměvu jí přeběhl mráz po zádech… Byl to ledový, neupřímný a nic neříkající úsměv, který Jackovi nikdy nebyl vlastní. Když se smál, bylo to proto, že měl důvod. Jakýkoli ale důvod… Jeho úsměv říkal vždy něco na víc, něco, co si nemohl dovolit vyslovit nahlas. Nic z toho nebylo teď v jeho tváři…

„Nechci na vás dělat žádné pokusy… O to jsem se už marně pokoušel před několika dny. Určitě víte, že nejsem nikterak silný, nemíním zatajovat něco, co už dávno vyplavalo na povrch… Jediné, co pro vás mám, je návrh.“

Návrh? Nechápala to… On ji něco navrhuje? Nabízí? To je přece hloupost. Goaldi vždycky jenom brali, nikdy se na nic neptali, jen hamižně natahovali ruce pro vše kolem, co jim mohlo být užitečné…

„Goaldi už dávno nejsou tím, čím bývali…,“ pokračoval podivným zadumaným hlasem. Snažil se tvářit mile, ale Sam neunikaly jeho pohledy, které po ní vrhal. Podle nich poznala, že ve skutečnosti z toho, že s ní vyjednává, není vůbec nadšený… „Vymíráme a je teď prakticky na mě, abych tomu zabránil…“

„Pořád nechápu, proč mi to všechno vykládáte? Snad si nemyslíte, že vám nějak pomůžu?“ Té myšlenky se přímo panicky zděsila. Ale on s chladným výrazem v obličeji přitakal.

„Tak přesně v to věřím…“

V místnosti se rozhostilo takřka hrobové ticho. Sam mlčela zřejmě zděšením a Sektar proto, aby dodal svým slovům ještě větší význam…

„Na to zapomeňte!“ vyhrkla až příliš rychle a v hlase tak nestihla zakrýt svůj strach a nejistotu.

Sektar se jen usmál. Opět tím neupřímným a chladným úšklebkem…

„Pokouším se vám nabídnout tu schůdnější cestu pro nás oba… Ale jak jistě tušíte, nejste v pozici, ve které byste si mohla vyskakovat. Pokud to nepůjde jinak, udělám vše tak jako tak, ale po svém...“

Udělal k ní krok a Sam automaticky couvla zpět… On to ale nevzdal a než se stačila rozkoukat, stál náhle opět až nebezpečně blízko ní.

„Tak co ode mě, sakra, chcete?“ vyhrkla naštvaně.

Prohlédl si ji od hlavy až k patě nechutně chlípným pohledem. Nic podobného Sam u Jacka neznala… Chtělo se jí plakat. Než stačila cokoli udělat, Sektar ji chytil okolo pasu a přitáhl k sobě. Díky tak nečekanému pohybu mu vletěla bez odporu do náručí…

„Co od vás chci?“ zašeptal jí do ucha. Ta nečekaná blízkost Jackova těla ji drtila. Nikdy by žádnému Goaldovi nedovolila, aby něco takového udělal. Radši by se nechala zabít, než aby na ní byť jen prstem sáhl. Ale tohle bylo něco jiného… „No přece vás!“ řekl a jeho ruce pevně obemknuly její boky.

V první chvíli nebyla schopna absolutně ničeho… Šok i nečekaná touha ji zaplavily jako přívalová vlna. Ano, toužila… Ale po Jackovi! Ve chvíli, kdy si uvědomila, že tohle není Jack, pocítila i odpor a zhnusení. Odstrčila ho od sebe a pro jistotu od něj ještě o několik kroků ustoupila. Díky tomu mu znovu viděla do tváře i do očí… Jeho výraz ji zarazil. Nevztekal se, jak by se dalo čekat. Byl podivně apatický a podle očí snad dokonce duchem nepřítomný. Jako v transu, uvědomila si… Zíral kamsi do úrovně jejich kolen. Nehýbal se a v prvních pár vteřinách měla dokonce pocit, že snad ani nedýchá. Pak zvedl hlavu a jeho pohled se střetl se Saminým… Byl to náhle úplně jiný pohled. Zoufalý, upřímný a plný bolesti… Otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Zkusil to znovu… I když se mu nepodařilo nic vyslovit, jeho oči zoufale volaly o pomoc. Pochopila… Vrhla se k němu a chytla ho za ruku.

„Jacku? Jacku, já vím, že jsi to ty…“ Zmatkovala a nesouvisle koktala. Tohle nečekala… Jack byl ve skutečnosti silnější než se zdálo. Pořád tam někde byl! „Dostaneme tě z toho! Slyšíš? Slibuji, že bude zase všechno dobré…“ To, co říkala, bylo pochopitelně velmi nepravděpodobné, ale potřebovala mu dát nějak sílu a odvahu. To všechno potřebovala dát i sama sobě… Všechno to bylo dílem jen několika sekund. Najednou se Jackovy oči zaleskly a stisk jeho ruky ochladl. Věděla, že Jack svůj boj prohrál… Ale doufala, že je to jen pro tentokrát. Pustila ho a znovu ustoupila dál od něj… Skoro se děsila toho, co přijde teď. Ale Sektar nevypadal naštvaně. Dokonce se ani nezdálo, že by chtěl cokoli z toho, co se před několika okamžiky stalo, řešit.

Jen ji znovu propálil škodolibým úsměvem…

„Můj hostitel k vám chová opravdu silný cit… Dalo mu to neobvyklou sílu. Takhle se už několik let nepřihlásil o slovo.“ Vypadalo to, že se tím vším dobře baví. „Neříká se náhodou na Zemi tomu citu láska?“

Do očí se jí tlačily slzy. Uhnula pohledem. Na tohle vážně nebylo nutné odpovídat… Sektar to věděl. Jen mu dělalo dobře ubližovat ji.

Když si uvědomil, že v tomto tématu už Sam nebude vůbec nijak vstřícná, přešel to a pokračoval konečně v tom, co sám považoval za důležité. Nějaké ubohé lidské city mu mohly být ukradené… Nicméně si musel přiznat, že nečekaný boj jeho hostitele s ním nebyl nijak dobrým znamením. Pevně věřil, že se to už nebude opakovat…

„Dobrá, zpátky k našemu rozhovoru! Jediný způsob, jak mohu alespoň dočasně zachránit svou rasu je početí dítěte…“

Zorničky se jí strachem úplně rozšířily. Ne, tohle nemůže být pravda, tohle je jen zlý a bezohledný sen… Pokud to ale sen byl, nebral konce. Sektar dál pokračoval spokojeným tónem a bavil se pohledem na její vyděšenou tvář. Jen cosi uvnitř, hluboko v něm, mu bránilo užívat si tuhle škodolibou radost naplno. Netušil, co to je…

„To dítě musí být moje a člověka. Člověka, který v sobě nemá Goalda…“

Víc už říkat nemusel. V panice si rukou zakryla ústa, snad aby zadržela výkřik… Tohle nebyl sen. Tohle byla drsná a nekompromisní skutečnost. Chtěla před ním utéct, ale nohy jí úplně zdřevěněly. I mozek jí náhle jakoby ochromený strachem pracoval jen na půl… Dívala se do Jackových hnědých očí, ve kterých vždycky našla odvahu, naději a pomoc. Tentokrát v nich nic podobného nenalézala. Jen marně lapala po nějakém záchranném laně, jen marně hledala v Sektarově tváři ubezpečení, že s ní to dítě mít nechce…

„To přece nemůžete…,“ zašeptala po chvíli zoufale.

Rozesmál se, jakoby právě řekla nějaký skvělý vtip.

„Ale no tak! Vy přece víte, že v tuhle chvíli můžu všechno!“

Nechtěla si to připustit, ale měl pravdu. To on byl ten, kdo měl navrch… A ona se v příštích chvílích měla stát jen ubohou hračkou v jeho rukách.

„Jestli se mě dotknete, tak…“ Rukou zašmátrala po noze. Pouzdro s nožem tam pochopitelně nebylo. Sakra, co taky čekala? A navíc… byla si téměř jistá, že i kdyby ten nůž měla, nedovedla by ho použít. Na to viděla v Sektarovi až příliš Jacka… Ruku nechala odevzdaně klesnout a prosebně se na něj zadívala. Přece ji neznásilní??? Ne, to přeci nemůže udělat! Jak hluboce se mýlila si uvědomila v okamžiku, kdy se na ni vrhl... Nestačila nijak reagovat a on ji nekompromisně přimáčkl na stůl. Bušila do jeho hrudníku pěstmi, ale on se stále jen smál a její ruce sevřel v jedné své. Měl neuvěřitelnou sílu…

„Nechte mě!“ zaječela. „Nesahejte na mě!“

„Nechci vaši službu zadarmo,“ řekl, jakoby nabízel na trhu mrkev. „Jsem ochotný propustit všechny vaše přátele, dokonce i vás! Ale až potom co přivedete na svět moje dítě!“

„Vy jste se úplně zbláznil! Nic takového neudělám! Dítě není hovězí, co nabídnete v obchodě za neslušnou cenu… Dítě je přece plod lásky! Copak se nemůžete najít někoho jiného?“

Znovu se jen bláznivě zasmál. Zase ta láska… Ten pošetilý lidský cit, co zbavuje zdravého rozumu. Na to on kašle! Potřebuje dítě, pokračovatele s úžasnými schopnostmi. A ona mu to dítě dá! O to se už postará…

„Můj hostitel vás miluje, Sam… Vždycky jste ho přitahovala a možná proto jste teď neuvěřitelně přitažlivá i pro mě. Máte pravdu, mohl bych si najít jinou ženu… Ale nechci, Sam. Líbíte se mi…“

Nestihla už nijak reagovat... Drtil ji v náručí, sklonil se k jejím ústům a líbal ji. Líbal ji divoce, zraňoval její rty tvrdými surovými doteky. Prožívala nesmírná muka, bylo jí, jakoby ji jeho polibky musely nadobro zlomit, protože věděla čím jsou – krutým a chtivým projevem pouhé tělesné žádosti… Nikde nebyl ani náznak po Jackových horkých a jemných rtech. Uvědomila si, že ji nejspíš skutečně znásilní. Nic nebolelo tak, jako pomyšlení, že to bude právě Jack, kdo ji tak zraní. To jeho tělo pošpiní všechnu tu lásku, kterou v sobě tolik let pěstovala jako tu nejdražší květinu. Chtěla se bránit, ale už prostě nemohla… Její tělo zleklo a ona jen odevzdaně ležela v jeho náručí. Po tváři jí stékaly horké slzy… Někde na hranici vědomí slyšela a taky cítila, jak se jí snaží dostat do kalhot. Podařilo se mu to během chvíle… Její kalhoty skončily kdesi na podlaze. Studený kámen, z něhož byl stůl vyroben, jí studil do nohou… Líbal ji na krku a rukama bloudil pod jejím tričkem, když spíše z čistého zoufalství než z naděje na záchranu, zašeptala:

„Jacku… Jacku, prosím tě, nedělej to! Miluju tě, slyšíš mě? Jacku… Tohle mi přece neuděláš…“

Pokud ji slyšel, nebral ji na vědomí… Tvrdými a chladnými dotyky zraňoval a špinil její tělo. Pak ji najednou pustil, zřejmě proto, aby si rozepnul svoje kalhoty...

„Jacku, prosím…,“ zavzlykala. „Prosím, nedělej to… Ty bys mi přece nikdy neublížil!“

Cítila, jak se Sektar zarazil… Vytáhl svoje ruce zpod jejího trička a kousíček se od ní odtáhl. Podívala se mu do očí. Znovu byl v té podivné apatii… Díval se někam skrze ní. Využila té příležitosti a vzala jeho obličej do dlaní a zatřásla s ním.

„Jacku!“ zasténala. „Jacku, já vím, že mě slyšíš! Miluju tě… Já vím, že bys mi v životě neublížil. Vždycky jsi mě naopak chránil, nikdy jsi nedovolil, aby mi někdo něco provedl… Jacku, nesmíš to dovolit, slyšíš?“ Znovu s ním zatřásla.

Nečekaně spočinul jeho pohled na jejím obličeji. Díval se jí přímo do očí a ona si byla v ten okamžik víc než jistá, že tohle je skutečný Jack… V očích měl slzy a celý se chvěl. Věděla, že neuvěřitelně trpí. Ten boj, který právě sváděl, musel být strašně těžký. Těžký a bolestivý… Pomal zvedl ruku. Úplně se mu klepala… Jemně a lehce se dotkl její tváře a znovu otevřel ústa k tomu, aby něco řekl. Ale ani tentokrát z nich nevyšlo nic víc než jen dlouhé a úpěnlivé vydechnutí člověka, který trpí a zkouší jako zvíře…

„Jacku…,“ zašeptala a pohladila ho po bolestí zkřivené tváři. „Bojuj s tím, ano? Jacku, prosím…“

Jen velmi nemotornými pohyby ji oplatil pohlazení. Celým jeho tělem jakoby lomcovaly křeče… Znovu pootevřel ústa. Vyšlo z nich jen jakési zachrčení… Ale nevzdával to. Byl silnější než by si mohl kdo myslet.

„Sam…,“ dostal ze sebe nakonec.

Slyšet po tak dlouhé době jeho skutečný hlas bylo pro Sam jako pohlazení po tak ranami zmučené duši… I přes clonu slz se musela usmát.

„Skvělé, Jacku…,“ šeptala a dál ho jemně hladila po tváři. „Ty to zvládneš! Vždycky jsi všechno zvládnul…“

Zřejmě se jí pokusil opětovat úsměv, ale na jeho tváři se objevil jen jakýsi škleb. Působil dojmem, že je na půl ochrnutý… Sam ale věděla, že to tak není. Byl jen omezován a potlačován tím, co měl v sobě. Zpočátku ničemu z toho, co říkal Daniel, nevěřila, ale teď začínala doufat… A naděje umírá poslední!

Chvilinku váhala, ale nakonec to udělala… Jeho obličej, který stále držela v dlaních, si lehce přitáhla a políbila ho na chvějící se rty. Cítila, jak ztuhl… Neměl dost síly na to, aby jí polibek opětoval, ale přesto cítila, jak pookřává a poddává se... Možná to ale nebyl ten nejlepší nápad, protože povolil i ve svém vnitřním boji. Náhle se překvapené Sam vytrhl a se strašným řevem padl na kolena. Věděla, že právě prožívá něco nesnesitelného, ale pomoc mu nemohla… Aspoň ne teď a tady.

Když na ni pohlédl znovu, přesně v ten okamžik viděla, jak se jeho oči opět rozsvítily jako dvě lampy a vzápětí výraz jeho tváře znovu zkameněl a ochladl… Cítila, jak jejím tělem znovu prostupuje strach, ale všimla si, že tenhle souboj dost vyčerpal i Sektara. Dál zůstával klečet na zemi a zhluboka a přerývaně dýchal, jako by lapal po dechu… V těchto pozicích setrvali neuvěřitelně dlouhou dobu. Alespoň Sam měla ten dojem…

Sektar se pak konečně postavil a očividně vysílen přistoupil k Sam.

„Možná, že bych tu lásku neměl tak podceňovat!“ zasyčel jí zlostně do obličeje a chytil ji za vlasy, aby si ji přitáhl blíž. „Možná, že to není jen obyčejný lidský rozmar… Je to neuvěřitelné, ale můj hostitel my po pěti letech soužití dokázal vzdorovat. Nedovolil mi, abych si tě vzal…“ Pustil ji a zároveň prudce odstrčil. Naštěstí za ní stála jedna z židlí, a tak neupadla na zem, jen si na ni sedla. Bolestně se při tom ale praštila o stůl do loktu… Zasténala, ale zároveň bolest ani příliš nevnímala… Měla strach z toho, co bude následovat. Naštěstí to ale nevypadalo, že by se chtěl vrátit ke své předchozí činnosti.

„Co na mě civíte tak zděšeně?“ utrhl se na ni. „Nebojte pokračování našeho sbližování odložíme… řekněme na večer?“

Všiml si děsu, který ji proběhl tváří a potěšilo ho to. Pochopitelně… Byl si plně vědom své moci nad ní a tenhle pocit miloval nade všechno. Co mu dělalo ale stále větší starosti, byl jeho hostitel… To co se stalo po tolika letech dnes a to dokonce dvakrát nebylo normální. Pouze tento fakt ho znepokojoval. Ale věřil, že to nebude nic vážného… Možná to bude tím, že už dlouho nebyl v sarkofágu. Pokud to správně počítal, už tak neučinil přes týden. Napraví to… Ještě dnes! A také ještě dnes večer se zmocní té ženské! Musí počnout dítě, musí zachránit svou rasu, musí si zajistit pokračovatele… A teď si byl víc než jistý, že to správné dítě mu může dát jen Sam. Vrhl po ní jeden ze svých ironických a zdrcujících pohledů a pevným krokem zamířil ke dveřím. Otevřel je a vyšel na chodbu, kde stáli tři Jaffové…

„Odveďte ji!“ pokynul jim nekompromisním tónem velitele a na Sam se už ani neohlédl. Během chvilky jí zmizel z očí…

Jaffové přešli k Sam a jeden z nich ji, stejně jako před tím, uchopil v podpaží a mocným trhnutím přinutil stát… Všiml si, že na sobě nemá kalhoty. Zašklebil se a pokynul druhému Jaffovi, aby jí je přinesl. Nenechali ji však ani obléknout a už ji vláčeli chodbami zpět do té cely…

Kalhoty si nesla v ruce, ale na nohou se sotva držela. Opět na ni doléhal jakýsi zpožděný šok… Hlava ji bolela a měla pocit, že podlaha se s ní houpe. Ani netušila jak, ale nakonec dorazila do vězení bez toho, aniž by zkolabovala po cestě. Jaffové ji šoupli za dveře, které za ní zase bleskurychle zavřeli. Tím, že stanula před Danielem i ostatními jen v kalhotkách, vzbudila rozruch. Nic z toho ale příliš nevnímala… Bylo jí neuvěřitelně špatně. Všichni něco říkali, ale jejich hlasy jí splývaly jen do jakéhosi šumu. Pak rozeznala Danielův ustaraný hlas a cítila, jak ji uchopil kolem ramen a opatrně posadil. Opřela se o zeď a zavřela oči… Už to bylo trochu lepší.

„Sam, co se stalo? Co vám provedl?“

Pootevřela oči a zadívala se na něj. Viděla ho sice trochu rozmazaně, ale i přesto ji neunikl jeho zděšený pohled, když se podíval na kalhoty, které místo toho, aby je měla na nohou, stále držela v ruce.

„Neříkejte mi, že vás… že vás ten hajzl znásilnil?“

Při vyslovení téhle otázky se jí opět rozhoupal žaludek a ona si vzpomněla na všechnu tu hrůzu a panický strach, který ještě před chvilkou zažívala, a který bezesporu ještě znovu zažije. Už dnes večer… Chtěla ale Daniela alespoň trochu uklidnit. Nesl to všechno stejně těžce jako ona a také si dělal starosti…

„Ne, nic mi neudělal,“ zašeptala slabým hlasem. „Jack mu to nedovolil…,“ dodala. Znovu zavřela oči. Chtěla zase omdlít, přála si, aby ji milosrdná mdloba opět zbavila vědomí, ale tentokrát se tak nestalo… Cítila, jak ji prudce a rychle tluče srdce. Byla Danielovi i všem ostatním vděčná za to, že se jí pro tuto chvíli už na nic dalšího nevyptávají.

Sektar kráčel pomalými a pevnými kroky chodbami svého obrovského a spletitého sídla. Bylo těžké přiznat to sám sobě, ale častokrát měl i on problémy, aby se tu vyznal… Pochopitelně by působilo trapně, kdyby tu bloudil jako strašidlo po svém hradě, takže se postupem času uchýlil k dosti fádní ale zaručeně účinné metodě – chodil a používal výhradně ty části paláce, ve kterých se vyznal. Ostatně pro osobu a člověka jeho ražení nebylo nikterak důležité, aby obcházel svůj dům jako hradní stráž. Na to měl své věrné služebníky – Jaffy. Jak se ukázalo, a to již několikrát, byli mu opravdu oddanými služebníky. Před týdnem i teď… Což ho přinutilo zamyslet se nad uplynulými událostmi. Měl teď ve své moci čtyři lidi ze Země a jednoho Sholvu… Ve skutečnosti teď nepotřeboval nikoho jiného než tu ženu. Jako projev dobré vůle byl ochoten propustit ostatní. Její škoda, že nepřijala… Zkomplikovala si vše sama. A svým přátelům rovněž…

Zamyšlen vešel do svých komnat. Ani tady nebyla žádná okna… Nenáviděl pohled na živou přírodu a z cvrlikání ptáků ho bolela hlava. Přesto se ani za celých těch pět nedokázal zbavit čehosi v sobě. Čehosi lidského… Už když vstoupil do svého hostitele, už tenkrát věděl, že je to silná osobnost. Nabyl ale dojmu, že už dávno se mu podařilo jej potlačit. Že to tak není se ukázalo dnes… Něco neuvěřitelně a pro něj až nebezpečně silného a vytrvalého bylo zakotveno hluboko v něm. A on k tomu nedovedl proniknout a zničit to… Jack O’Neill miloval. Ano, miloval a Sektar si musel přiznat, že tenhle směšný lidský cit má obrovskou sílu a vytrvalost. Jeho hostitel se mu nikdy nepostavil, nikdy mu neodporoval… Až dnes! A to jen kvůli té ženě. Sice neobvykle krásné ženě, ale pořád jen ženě…

Posadil se do jednoho z křesel a bradu se podepřel do dlaně. Pobyt v sarkofágu ho možná posílil fyzicky, ale něco se s ním přesto pořád dělo. Byl náhle zmatený… Občas se přistihl, že je myšlenkami úplně mimo, ale přesto nemohl s určitostí říci, že na něco myslí. A když věděl, že myslí, nevěděl na co…

Jeho hlava jakoby najednou nebyla jeho… Tělo ho poslouchalo, všechno vypadalo navenek normálně, ale… Cítil náhle podivnou směsici lidských pocitů, kterými vždycky pohrdal. A teď je najednou sám prožíval a neuměl se jich zbavit.

 

Sam seděla schoulená v jednom z rohů místnosti. Kolena přitažená až k bradě a jen stěží se jí dařilo zakrývat slzy, které se jí bez přestání koulely po tvářích… Daniel i Teal’c se sice pokoušeli o konverzaci, ale během chvíle pochopili, že je to marná snaha. Sam byla teď až příliš zasažená vším, co se dělo okolo ní, vlastně byla úplně v šoku… Dokonce se jim ani nepodařilo z ní dostat, co se vlastně dělo celou tu dobu, co byla u Sektara. Nic víc jim neřekla. Jen to, že Jack nedovolil, aby jí ublížil… Co se tam ale seběhlo ve skutečnosti, tak o tom se mohli jen dohadovat.

Stevens se probral krátce potom, co Daniel s Teal’cem vzdali svoje pokusy o rozhovor se Sam. K němu naštěstí nebyla tak apatická, sebrala lékárničku, která ležela kousek od ní a po čtyřech přilezla k němu. Z každého jejího pohybu ale vyzařovala strašná únava a zoufalství.

„Tak jak je, Thomasi?“ zeptala se.

Sympatický mladý muž s černými vlasy a očima snad ještě tmavšíma se pokusil o úsměv.

„Díky, už je to lepší… Mám děsný hlad.“

„Fajn, to je dobré znamení,“ pokusila se Sam úsměv oplatit. Nešlo to… Obličej se jí zkřivil jen do jakési útrpné grimasy. Pomohla Stevensovi posadit se a z batohu vytáhla sušenku a vodu.

„Zatím toho moc nemůžete, potřebujete si pořádně vyčistit žaludek,“ odpověděla na jeho smutný a nechápavý pohled. Sušenka byla spíš jen na chuť ne na hlad… „Musíte hlavně hodně pít.“

Pochopil, že to s ním myslí dobře, a tak jen útrpně přikývl a jedním kousnutím sušenku spořádal. Nakonec se napil… Teprve teď si uvědomil, jak dusné a podivné ticho vyplňuje celou místnost. Došlo mu, že zatímco spal, se muselo něco stát… Hlava ho ale bolela k nevydržení. Nechtěl se na nic ptát a nebylo mu příjemné ani něco poslouchat… Každým slovem, které Sam vyslovila, jako by mu do hlavy vráželi klín. Věděl, že je to tak trochu sobecké, ale poté co mu Sam vpíchla další injekci a jemu se opět začaly klížit oči, pocítil prakticky vysvobození…

Sam se od něj odtáhla na své původní místo a dál zarytě mlčela… Byly jí ukradené ty soucitné pohledy ostatních, nenáviděla soucit a lítost. Ona teď cítila jen bolest a stesk. Má malého chlapečka. Dítě… Nevinné dítě, které do toho všeho zatáhla už jen tím, že šla na tuhle misi. A tady? Tady se setkala s jeho otcem… S jeho mrtvým otcem. Proboha, copak to všechno dává smysl? Vždyť je to šílené! Šílené… Co bude dělat? Večer si ji Sektar zase zavolá a to jen proto, aby… aby… s ní počal dítě. Přitom by se dalo říct, že mu už na Zemi běhá pětiletý syn. Malý Jack, který je tomu velkému tak neuvěřitelně podobný… Co když ho už nikdy neuvidí? Co když odsoudila svým odchodem sem svoje vlastní dítě k životu bez rodičů? Možná, že kdyby se znovu pokusila nějak v Sektarovi vyvolat Jacka a řekla mu, že spolu mají syna, třeba by mu to dalo sílu… Třeba by ji pak ochránil. Ve skutečnosti bylo hloupé takhle uvažovat…

„Sam?“ zaslechla vedle sebe. Vůbec nevnímala, že Daniel přešel k ní a posadil se. „Už je vám trošku líp? Sam, musíme si promluvit, takhle to už dál nejde… Co vám Sektar chtěl? A co Jack? Podařilo se vám, něco s ním udělat?“

Hovořil ustaraným hlasem a Sam došlo, že má pravdu. Takhle už to dál nejde… A i když jí nebudou moci nijak pomoc, měli by vědět, co se dělo. A co se ještě bezpochyby dít bude… Pohlédla na něj a zhluboka se nadechla.

„Sektar mi udělal návrh.“ Dobře cítila, jak pozornost všech v místnosti stoupla. Až na Stevense pochopitelně… Ten dál nerušeně spal pod vlivem sedativ. „Řekl mi, že když s ním otěhotním, propustí vás.“ Snažila se mluvit klidným a nevzrušeným hlasem a k jejímu vlastnímu údivu se jí to dařilo. Skutečně byla až podivně apatická… O klidu se ovšem dalo v ten okamžik mluvit jen u ní. Elliot se zatvářil jako že jde jen o velice hloupý vtip. Očividně s ničím podobným neměl žádné zkušenosti… Vlastně neměl s Goaldy a jejich psychikou vůbec žádné zkušenosti. Daniel přeci řekl, že oni už nejsou jejich hlavním problémem. Daniel sám ale teď velice peprně zaklel a pěstí praštil do zdi. Muselo ho to bolet, Sam slyšela, jak mu v ruce zapraskalo, ale on tomu nevěnoval pozornost ani v nejmenším…

„Sakra! Tohle je jako zlý sen…,“ zašeptal. Nečekaně chytil Sam okolo ramen a překotně začal koktat. „Je mi to strašně líto, Sam. K tomuhle nikdy nemělo dojít… Měl jsem udělat všechno proto, abych vám to nějak řekl, neměl jsem mlčet, jak mi to rozkázal generál.“

Sundala jeho ruce ze svých ramen a odvrátil tvář.

„Kdybyste mi to řekl, šla bych sem tuplem… To víme oba, Danieli.“

„Máte pravdu… Chyba se stala jinde a jindy. Už před pěti lety, Sam! Neměl jsem dovolit, aby se stalo to, co se stalo… Do dneška je to moje noční fůra. Snad každou noc se mi zdá, jak se to tehdy seběhlo, každou noc to vidím a slyším znovu a znovu. Od té chvíle, kdy mě Teal’c zachránil před symbiontem, co na mě vyletěl z toho jezera, až po ten okamžik, kdy jsem vás vzpouzející se prostrčil bránou. Ten Jackův nervy drásající výkřik, to, že jsem mu nemohl pomoc, i když jsem moc chtěl…“ Po celou dobu, kdy mluvil, se podivně pohupoval jako kdyby to všechno prožíval znovu i teď. Oči upíral kamsi před sebe, snad do té děsivé minulosti…

Sam cítila, jak se jí při každém jeho dalším slově stahuje hrdlo. Teď už si byla stoprocentně jistá, že tu je s nimi zase doktor Daniel Jackson nikoli major… Ale co s toho? Má tu přítele, který ji nemůže pomoc...

 

Sektar nevydržel sedět ve své komnatě. Dnes tu bylo něco podivného, něco zvláštního a neobvyklého. Obklopovalo ho to ze všech stran a stejně tak ho to dusilo zevnitř. Procházel se chodbami, když si najednou uvědomil, že už té věčné tmy a umělého světla má dost… Chtěl na vzduch. Netrvalo mu dlouho a ocitl se venku. Jaffové ho poslušně zdravili, ale on ze své moci nad nimi ponenáhle vůbec neměl radost… Vlastně teď neměl radost z ničeho.

Pomalými kroky se vzdaloval od svého paláce a udivené Jaffy nechával za sebou. Nezajímali ho oni ani nic jiného. Vlastně ano… Zajímala ho ta žena. Ta Sam. Nedovedl tomu nijak zabránit, ale jeho myšlenky se teď neustále točily jen okolo ní… Došel ke kraji lesa. Zpěv ptáků se k němu linul ze všech stran. Zvláštní… Najednou mu ten jejich pískot nevadil. Možná se mu to dokonce líbilo. Teplé sluneční paprsky ho lehce hladily po tváři a on měl radost z toho, co jindy doslova nesnášel… Jakoby to snad ani nebyl on, když si sedal na voňavou trávu a nastavoval svou tvář slunci. Cítil, jak jeho já pomalu ustupuje tomu, co ho svíralo zevnitř… Nemohl s tím nic dělat.

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

„Proč vlastně odcházíte, pane?“ uslyšel Sektar ve své vlastní hlavě.

Cítil, jak on sám přemýšlí nad tím, co odpoví… Váhal, ale věděl, že už je čas konečně přiznat pravdu.

„Chci dát šanci svému druhému já…“ Ne, to nebyl jeho hlas. To byl hlas jeho hostitele. Zavřel oči a náhle tomu snu, té vzpomínce svého hostitele, propadl úplně. Chtěl se tomu bránit, ale bylo v něm teď něco mnohem silnějšího, něco, na co nestačil…

„Nezeptáte se mě, co je to za šanci?“

„Co chcete od budoucnosti?“ zeptala se Sam. Ano, byla to Sam… I když všude okolo byla tma, dobře si uvědomoval její těsnou blízkost, cítil její vůni.

„Tebe,“ uslyšel sám sebe. Vzápětí natáhl ruku před sebe… Ta ruka se dotkla neobyčejně jemné tváře. Prsty mapoval každý rys jejího obličeje, využil toho, že se mu nijak nebrání…

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Sektar cítil, že tuhle bitvu prohrál. Tentokrát to byl on, kdo byl zatlačen do pozadí… Ta zpropadená láska, zanadával v duchu. A najednou bylo všechno pryč. Netušil, že by se to kdy mohlo stát, ale byl to fakt…

 

Teď už byli dva, kteří seděli zdrceně v cele a bezradně zírali před sebe. Pokud měl Daniel celých těch pět let výčitky svědomí, tak netušil, jak by měl to všechno, co cítil, pojmenovat v tento okamžik… Nikdy si neodpustí, že to všechno dopadlo takhle. A to to vlastně ještě nijak nedopadlo. Konec byl pořád jen jeden velký otazník. Že bude dobrý, v to už nedoufal… A nejhorší myšlenka byla na to, že to všechno, co se děje a dělo, neničí přímo jeho život, ale životy těch, které má rád… Trpěl utkvělou představou, že doslova demoluje životy svých přátel.

„Už jsem se rozhodla…,“ ozvala se nečekaně Sam a hlavy všech přítomných se zvedly v očekávání. „Přijmu tu Sektarovu nabídku.“

„Ale, Sam…,“ pokoušel se Daniel protestovat. Marně… Přerušila ho dřív než otevřel pusu k tomu, aby pokračoval.

„Je to jediná šance na to, jak se odsud může alespoň někdo z nás dostat živý… Slíbil mi, že když to přijmu, všechny vás propustí. Věřím, že to udělá… Stevens potřebuje doktora, nechtěla jsem vás děsit, ale myslím, že má otravu. Dlouho to takhle nevydrží…“

Danielovi do očí vstoupily slzy.

„To nemůžete udělat… Nesmíte to zase odnést vy. Vždyť už nejste v SGC, nemůžete mít zase tu odpovědnost vy. Sam, nepřijímejte to… Máte doma malé dítě, určitě existuje nějaká jiná cesta.“

Koktal nesmysly, to věděli všichni…

Sam se rozplakala.

„Nic jiného dělat nemůžeme, Danieli… Do téhle situace jsme se dostali všichni, dostat se z ní bude muset každý z nás sám. Sektar pro mě za chvilku pošle a já… Přijmu to, Danieli, ale musíte… musíte mi něco slíbit.“

Připlazila se po kolenou až k němu a pohlédla mu z blízka do uslzených očí. Svoje slzy se jí nakonec podařilo alespoň na chvíli zarazit. Dívala se na něj teď neobyčejně pevným a žádoucím pohledem…

„Slibte mi, že… slibte mi, že se postaráte o Jacka!“

„Sam…,“ vzlyknul Daniel jako malé dítě.

I tentokrát ho přerušila. Nechtěla slyšet nic jiného než ano… Potřebovala jistotu, že o její dítě se někdo postará.

„Danieli, slibte mi to! On si vás moc oblíbil, vyprávěl jste mu o jeho tátovi… Má vás rád a vlastně nikoho jiného nemá. Můj bratr mu nikdy nebyl blízký… Slibte mi to!“

Díval se do jejích očí a cítil tu neuvěřitelnou zoufalost, která z nich pramenila. Svoje dítě… Prosí ho, aby se postaral o její a Jackovo dítě. Má pečovat a vychovávat dítě svých přátel, které prakticky zabil on sám? Jacka tam tehdy nechal ležet a teď tu má nechat i Sam? Proboha, copak neexistuje nějaká jiná cesta? Nějaká jiná možnost… Takhle to přece nemůže skončit!

„Danieli! Prosím vás, slibte mi to! Přísahejte, že se o mého syna postaráte…“

„Já… já to nedokážu,“ vydechl a dobře věděl, že se celý klepe.

„Dokážete…“ Už zase plakala. Tak srdceryvně, tak zoufale. „Vy teď budete jediný, koho bude mít. Danieli, prosím… Prosím!“ naléhala. Její hlas byl ale tišší a tišší.

Dveře se nečekaně otevřely a v nich stáli znovu tři Jaffové. Už před několika hodinami dostali příkaz od svého pána, aby mu tu ženu opět přivedli večer… A teď tu stáli připraveni vyplnit rozkaz, i když se jejich pán už dlouho neukázal.

„Hej, ty!“ houkl jeden z nich a ukázal na Sam. „Pojď!“

Podívala se na ně a celá se chvěla. V myšlenkách byla se svým synem, myslela na to, že už ho nejspíš nikdy neuvidí… Ale věděla, že musí jít. Nebyla tu jiná možnost… Snad to její syn jednou pochopí. Obrátila se znovu na Daniela a zatřásla s ním.

„Slibte mi to!“

Její naléhavý hlas k němu doléhal jakoby z dálky… Ne, to přece není možné, že zase všechno posral. Z další mise se má vrátit bez člověka, na kterém mu záleží... Jak to mohl jen všechno dopustit? Jak to všechno mohlo zajít tak daleko? Najednou slyšel sám sebe…

„Slibuji…“ Měl pocit, že ten hlas snad ani nepatří jemu. Právě slíbil, že se postará o dítě, jehož rodiče zabil. Zabil je svoji nevědomostí, svou hloupostí a namyšleností… Co hůř! On je nezabil, on je nechal trčet někde mezi životem a smrtí! Jack je Goald… A co bude se Sam? Nejspíš to samé.

Cítil, jak Sam úlevou vydechla…

„Děkuji,“ zašeptala a pomalu se postavila na nohy. Jaffové stáli ve dveřích a tentokrát s neobvyklou trpělivostí čekali… Kráčela s podivnou odevzdaností ke dveřím, myšlenky se jí toulaly všude možně, jen nebyly tady. Pár kroků od Jaffů se ještě otočila a pohlédla na Daniela, který klečel na podlaze a brečel.

„Řekněte mu, prosím, že ho mám moc ráda… Poproste ho za mě o odpuštění a jednou, až bude velký, zkuste mu to všechno vysvětlit.“ Pak se s definitivní platností otočila a vyšla s Jaffy na chodbu. Dveře se zavřely…

 

Vedli jí dalšími chodbami, které se šíleně zatáčely a kroutily… Šla pevným krokem a navenek se mohlo zdát, že je se vším smířená. Ve skutečnosti, ale cítila, jak uvnitř krvácí. Krvácí ta neobyčejně velká rána, kterou ji uštědřilo posledních čtyřiadvacet hodin. Její dítě… Její synáček! Nechala ho na tom obrovském světě samotného… Nikdo nemohl pochopit, jak se cítí matka, která ví, že se musí vzdát svého dítěte. S bolestí, kterou prožívala celých těch pět let před tím se to vůbec nedá srovnávat. Teď jí bylo jako by jí rvali srdce z těla, z života ji rvali něco, co bylo jeho součástí – dítě, které přivedla na svět, o které se starala, když bylo nemocné, které se snažila rozveselit, když bylo smutné, a které se snažilo rozveselit jí, když byla smutná ona… Byla si jistá, že tohle jí její syn nikdy nemůže odpustit. Že odešla bez rozloučení, bez slova vysvětlení… Stejně jako to ona nikdy úplně neodpustila svojí matce. I ona odešla tak náhle, bez jediného slůvka. Do dneška jí nemohla odpustit, že ve věku, kdy jí potřebovala nejvíc, ji prostě opustila a nechala v tom širém a často nepřátelském světě samotnou… Tu samou chybu teď dělá ona. A byla přesvědčená o tom, že ani jí to její syn nikdy neodpustí.

Najednou stanula před jinými dveřmi než před tím. Vedli ji jinam… Dveře se otevřely a ona bez jakékoli výzvy či pobídky ze strany Jaffů vešla dovnitř. V místnosti nikdo nebyl. Byla to ložnice s obrovskou postelí. Dveře se za ní zavřely a ona se podél nich svezla k zemi. Rozplakala se…

„Děťátko moje, prosím, odpusť mi to…,“ zašeptala.

 

Postava ležící na kraji lesa v trávě se pomalu pohnula. Nejprve to byl pohyb zcela nepatrný, téměř se nedal zaregistrovat… Pak se ale muž s prošedivělými vlasy pomalu posadil a trochu zmateně se rozhlédl kolem sebe. Oči měl přivřené, jako by ho do nich bodalo světlo a nedalo se to vydržet. Po chvilce si ale oči přivykly a on zvedl svoje ruce. Zadíval se na ně, jako by měl pocit, že nejsou jeho. Zkusil je sevřít v pěst a k jeho překvapení dělaly přesně to, co on chtěl… Postavil se a cítil, jak se jeho nohy třesou, že jsou jako dvě párátka, na kterých se pokouší udržet rovnováhu celého těla. To bylo ale vedlejší… Pro něj byl důležitý pouze ten fakt, že NĚCO cítí! Je úplně jedno co, ale on cítí! Udělal krok dopředu a pak zase stranou… Jeho tělo ho poslouchalo, dělalo to, co chtěl on! Bylo to neuvěřitelné!

Pak ho ale cosi napadlo. Vlastně to byla myšlenka či vzpomínka Sektara… Ale byla v něm. Otočil se směrem, odkud si byl vědom, že sem před tím přišel. Spatřil zdi jakési budovy, paláce… A potom si uvědomil, kdo je za těmi zdmi! Srdce se mu rozbušilo tak, jako to nezažil už řádku let. Rozběhl se zpátky do paláce…

Uctivou úklonu Jaffů stojících u vchodu přešel bez odezvy a stejně tak to dělal i u všech ostatních, které potkával, a kteří se za ním nechápavě otáčeli… Běžel jako blázen, zatáčky a rohy vybíral jen tak tak a přesto měl neodbytný pocit, že běží zoufale pomalu. Oči mu zářily něčím, co v nich už tak dlouho nebylo. Snad to bylo láskou, snad tím, že zase dýchá čerstvý vzduch…

Se spletí chodeb si poradil poměrně dobře. Přece jen v něm ještě pořád byl i Sektar… Na mysl se mu kladla otázka jak to, že ho tak najednou dokázal potlačit, že nad ním alespoň na chvíli zvítězil, ale zároveň se tím teď nechtěl zabývat. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že tohle je trvalý stav… Něco se Sektarem stalo a on tím pádem dostal jedinečnou šanci využít toho. Musí odsud Sam dostat a spolu s ní i ostatní… Doběhl na rozcestí dvou chodeb. Teď doleva a bude tam! Najednou se ale zarazil. Nohy jakoby mu vrostly do země a zase odmítaly poslouchat…

„Ne, teď ne…,“ prosil Jack. Zaskočil ho vlastní hlas. Zase to byl jeho hlas! Cítil, jak mu to dává sílu ve vnitřním boji… Bojoval o svoje vlastní tělo, bojoval o to mít alespoň na chvilku navrch. A nemínil to vzdát. Ne teď… „Miluju tě, Sam, miluju tě, Sam, miluju tě, Sam,“ opakoval stále dokola. Cítil, že zase získává převahu… Netušil, jestli je to tím hlasem nebo tím obsahem slov, ale zase si byl jistý, že může jít dál. Na běh sice už neměl, ale nohy ho poslouchaly a on se přinutil alespoň k rychlé chůzi…

 

Dveře u jejich cely se otevřely. Daniel, který seděl zkroucený a úplně zdrcený na podlaze, k němu vzhlédl stejně jako všichni ostatní… Stál v nich Jack. Celý udýchaný, ale přesto podivuhodně zářící. Ničeho z toho si ale zřejmě Daniel nevšiml, vyskočil ze země a vrhl se na něj. Jack nic podobného nečekal a navíc ho dost vyčerpával boj, který byl nucen svádět sám se sebou, takže se vůbec nebránil…

„Ty parchante!“ zařval Daniel a přimáčkl ho na zeď. „Jestli se Sam dotkneš, zabiju tě, slyšel‘s? Najdu si tě, ať budeš kdekoli a zabiju tě!“

„Vždyť je to také O’Neill, majore Jacksone!“ ozvalo se a Jack sjel pohledem na Teal’ca. To on totiž promluvil… A nedovedl popsat to, co cítil. Zase byl u svých přátel!

„Přece ho nemůžeš zabít!“ pokračoval Teal’c.

Daniel se zatvářil, jakože až teprve teď mu došly některé okolnosti, které před malým okamžikem jaksi opomněl. Pustil ho a poodstoupil od něj… Díval se na něho jako na něco neobyčejně slizkého a odporného. Jacka ale v tu chvíli jeho pohled nezajímal ani v nejmenším… Všiml si, že v místnosti Sam není a jen marně se pokoušel přijít na to, kde je. Došlo mu, že pokud není tady, musel jí někam poslat on… ne, vlastně Sektar! Sakra, přece se nebude s tím zmetkem, co mu ukradl nejspíš zbytek života, ztotožňovat? Stále ještě nepromluvil a nikdo v místnosti nepoznal, co se s ním stalo…

„Tak co tu, sakra, ještě chceš?“ křikl na něj neurvale Daniel.

„Kde je Sam?“ vyhrkl Jack.

Daniel mu chtěl něco, zřejmě dost ostrého, odpovědět, ale zarazil se ve chvíli, kdy otevřel ústa. Stejně jako všichni ostatní v místnosti…

„Zopakuj to?“ zalapal Daniel po dechu, když se konečně trošinku probral.

Jack na jeho momentální rozpoložení ale kašlal. Nebyl čas! Cítil, že už nemá čas…

„Kde je Sam, Danieli?“ zopakoval svou otázku naléhavě a přistoupil k němu, aby s ním trochu zatřásl. Vypadalo to, že je úplně mimo…

„O’Neille?“ postavil se konečně i Teal’c a jeho mohutná postava se vedle nich vztyčila jako mrakodrap. Jack si uvědomil, že už skoro zapomněl, jak je vysoký…

„Jo, Teal’cu, jsem to já… Taky vás rád vidím, ale obávám se, že na přátelský pokec nemám čas!“ Mluvil s tou nadsázkou v hlase, která byla vlastní vždycky jenom jemu…

Daniel se nečekaně rozesmál. Vřelým a veselým úsměvem, jaký se u něj poslední dobou nedal vídat často…

„Jacku!“ vykřikl a objal svého přítele.

Jack byl zpočátku úplně v šoku. Nečekal ta bouřlivé přivítání… Ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to po těch letech studu a chladu nezahřálo u srdce.

„Takže teď už bude všechno v pohodě?“ odtáhl se od něj Daniel a spokojeně se usmíval. „Zajdeme pro Sam a můžeme jít všichni domů… Dopadlo to dobře! Ale řekni mi, Jacku, jak jsi ze sebe dostal toho… toho hada?“

Vypadalo to, že jediný, kdo byl v této místnosti tak naivní, že si vše okamžitě vykreslil v těch nejrůžovějších barvách, byl právě Daniel. Stevens stále spal, Elliot si netroufal myslet si vůbec cokoli. Jediný Teal’c už z pouhé Jackovy přítomnosti poznal pravý stav věcí…

„O’Neill ho má stále v sobě! Že ano?“ řekl.

Jack přikývl. Bylo absolutně bezpředmětné, cokoli před nimi tajit či snad dokonce předělávat skutečnost. Byl smířený s tím, že on tady zůstane… Jediné čeho chtěl dosáhnout, bylo dostat odsud ostatní. Všiml si, jak Danielův nadšený výraz pomalu vyhasíná…

„Musíte se odsud co nejdříve dostat. Já už to dlouho nevydržím…“ Jakoby chtěl nějak potvrdit svá slova, chytil se za hlavu a zasténal. Byla to nesnesitelná bolest, která ho ujistila o tom, že už to dlouho skutečně nevydrží…

„Kde je Sam?“ zařval už potřetí. „Musíme pohnout, jinak se odsud nedostanete…“

Vyběhl na chodbu a ostatní za ním. Teal’c a Elliot nesli Stevense…

„Tak kde je ta Sam?“ ptal se Jack za běhu.

„Já nevím. Nechal jsi ji někam odvést… Teda ne ty, Sektar,“ pokoušel se mu všechno nějak vysvětlit Daniel.

Jack kývl jakože rozumí… Ale kam? Sakra, kam? Bylo to tu velké a on neměl ani za mák času nějak to tu prohledávat. Jediné kam trefil byly Sektarovy pokoje… Vzhledem k tomu, co chtěl se Sam dnes večer provádět, bylo celkem logické, že bude někde tady. Při té myšlence se mu skoro zvedl žaludek… Nenáviděl toho hejska, nenáviděl!

Ještě před tím, než vběhli na hlavní chodbu, která vedla k Sektarovům pokojům, se Jack zastavil.

„Počkejte tady!“ přikázal jim. „Bude tam spousta Jaffů, těžko bych vysvětloval, co tam se mnou děláte… Dojdu, pro Sam, za chvíli jsem zpátky!“

Ani nečekal na odpověď a, teď už zase důstojnými a pevnými kroky, vešel na hlavní chodbu. Hned na to potkal dva Jaffy, kteří se mu uklonili… Jack už otevíral ústa, že se jich zeptá, kam Sam odvedli, ale pak si uvědomil, že by ho odhalili podle hlasu, a tak raději neřekl ani neudělal vůbec nic. Cítil ale, jak v přítomnosti Jaffů Sektarův boj proti jeho vědomí sílí… Musel se hodně přemáhat, aby opět nezasténal bolestí. Chvilku si už myslel, že je to jeho konec, ale potom, co Jaffové zmizeli z dohledu, se vše vrátilo do únosné míry…

Během chvilky stál u oněch pokojů. Srdce mu bušilo, když postupně otvíral jedny dveře za druhými… Nakonec mu zbyly jediné. Nečekaně se mu vybavilo, že je za nimi ložnice. Chvilku váhal, ale další bolestivá vlna, která se mu rozlila v hlavě, mu připomněla, že na váhání není čas. Otevřel dveře a vešel dovnitř…

Spatřil ji okamžitě. Seděla na jednom z křesel, schoulená do klubíčka, tváře mokré od slz… Jakmile uviděla ona jeho, vyskočila na nohy, jako by ji něco píchlo. Jeho nečekaný a rychlý vpád do místnosti ji očividně vyděsil a ona před ním instinktivně couvla… Jacka to zabolelo. Další věc, kterou Sektarovi nemůže nikdy odpustit – Sam se ho teď už možná vždycky bude bát, snad dokonce štít. Nic z toho ho ale teď od ní nemohlo udržet v uctivé vzdálenosti. Nenechal ji nic říct, přestože viděl, že se k tomu chystá a láskyplně a pevně ji objal…

„Ach, Sam…,“ šeptal a hladil ji po vlasech. Cítil, jak mu úplně ztuhla v náručí…

„Jacku?“ zeptala se a on z jejího hlasu jasně vycítil nedůvěru. Nic ale nemohlo smazat ten skvělý pocit, že ji objímá… Ani stále silnější a narůstající hlášení se Sektara o slovo.

„Ano, Sam, jsem to já,“ zašeptal a objal ji ještě pevněji. Náhle zaregistroval tu změnu a vzápětí už cítil, jak i její ruce ho k sobě tisknou. Bolest v něm ale sílila… Nečekaně ji od sebe odtáhl a vášnivě políbil. Chtěl si ukrást alespoň pár vteřin. Jen chvilinku…

„Jacku, ty už nejsi… nemáš v sobě…,“ koktala Sam, potom co ji přestal líbat a za ruku vedl přes celou místnost ke dveřím.

Zarazil se uprostřed kroku. Věděl, že jí to musí říct…

„Ne, Sam… Pořád jsem Goald!“

Cítil, jak sevření její ruky na okamžik povolilo. Ale jen na okamžik, pak ji zase pevně stiskla. Usmála se.

„Půjdeš s námi a něco už vymyslíme… Tokrové, Asgardi, všichni nám určitě pomůžou.“

Bylo tolik věcí, na které se jí chtěl zeptat, a které ji chtěl říct, ale nemohl… Mezi těmi všemi otázkami a odpověďmi bylo i to, že si jistý, že s nimi neodejde. Na to v sobě už nenajde sílu… Už teď jí měl jen poskrovnu. Až se Sektar definitivně zase ujme nadvlády nad jeho tělem, už s tím nic nezmůže, tím si byl skutečně jistý… Ale do té doby už musí být všichni pryč!

Během chvilku už všichni stáli v jedné z těch postraních chodeb. Nikoho nepotkali…

„Tak a teď jděte!“ nakázal jim Jack. Bolest ho už pomalu ochromovala, Sektarovi zbývalo k vítězství jen málo… Zpoza pasu vytáhl zac’nac’tel a vtiskl ho do ruky Teal’covi.

„Tak jděte!“ zařval. Už nemohl…

„Ale Jacku…,“ koktala zmateně Sam. „Půjdeš s námi a…“

„Ne, nepůjdu, já… už nemůžu. Je to hrozně těžké… Vy musíte jít! Jestli Sektar zase převezme nadvládu už vám nikdo nepomůže! Ani já ne…“

„Ale já tě nechci zase ztratit, Jacku!“ vyhrkla Sam a už zase plakala.

Jack k ní přešel podivně zkroucený. Očividně měl opravdu obrovské bolesti a trpěl jako zvíře… Znovu Sam pevně objal a na zvědavé a rozpačité pohledy ostatních nijak nereagoval.

„Nebude to bolet o nic víc než před lety,“ zašeptal ji do vlasů. „Pořád si mysli, že jsem mrtvý, protože já vlastně mrtvý jsem… Začni nový život, Sam. Jsi krásná a mladá žena, ten, kdo tě dostane, bude ten nejšťastnější chlap na světě…“

„Ale, Jacku…,“ zavzlykala.

„Pššt,“ umlčel ji a políbil. Naposledy… V ten okamžik cítil, jak se v něm všechna vůle zlomila. Daniel si dobře všiml, jak se Jackovy oči opět zaleskly a pak jeho pohled ztvrdl a zchladl. Ještě než stačil nějak zareagovat, Sektar od sebe Sam prudce odstrčil, až od něho doslova odlétla a přistála na zemi… Nechápavě se na Jacka zadívala, když se jeho oči znovu zaleskly. Znovu dostaly ten útrpný výraz…

„To… to ne já,“ vykoktal a doslova se jim svíjel před očima bolestí. „Jděte!“ stihl ještě zařvat než se jeho oči znovu rozzářily a pak v nich definitivně zhasla ta jiskřička života…

Daniel už neváhal ani na okamžik… Vytáhl Sam na nohy a úprkem se spolu s ostatními rozběhli chodbou, kde Daniel tušil východ. Nebyli od něj daleko, stačilo jen zatočit za roh… Už ho dokonce viděli, Teal’c se chystal použít zac’nac’tel, když se jim za zády ozvalo:

„Jaffa kree!“

V následující vteřině, kdy se Daniel ohlédl, se za nimi vyřítila skupinka Jaffů… Východ měli skoro na dosah ruky, Teal’c dokonce zlikvidoval stráž stojící u brány, když… Po nich začali Jaffové střílet. První salva výstřelů sice svůj živý cíl nezasáhla, ale byla to jen otázka několika vteřin… Nečekaně jim cestu zastoupila skupinka dalších Jaffů a oni museli zastavit. Udýchaně si prohlíželi právě přicházejícího Sektara, jemuž hrál na obličeji ironický a spokojený úsměv. Bylo to na nic! Všechno to bylo na nic, to bylo to první, co všechny napadlo…

V Sam se najednou zvedla vlna odporu, vzteku a vzdoru… Tenhle hajzl jí sebral jedinou lásku života, jediného muže, kterého milovala, a kterému důvěřovala.

„Jsi spokojený?“ zaječela na Sektara. „Zase máš, co jsi chtěl, že?“ V afektu se na Sektara vrhla a vrazila mu facku… A pak se to všechno stalo. Bylo to dílem jen několika vteřin, ale ty vteřiny ovlivnily všechno následující. Ve chvíli, kdy Sam vrazila Sektarovi facku se jeden z Jaffů zachoval přesně tak, aby by na něj mohl být jeho pán pyšný. Ve snaze bránit Sektara, aktivoval svou tyčovou zbraň a zamířil přímo na Sam… V ten okamžik se ale Jackovy oči znovu zaleskly. Znovu vyhrál svůj boj… Tentokrát poslední boj.

Jaffa vypálil přímo Sam na prsa.

„Néé!“ ozval se Jackův zoufalý hlas a ve chvíli, kdy Jaffa vystřelil, skočil před Sam. Ránu dostal přímo do hrudníku. Stejně jako před pěti lety…

Když si Jaffa uvědomil, co způsobil, začal couvat hlouběji do sídla. Ostatní ho následovali… Věděli, že tohle je jejich konec.

Sam poklekla v slzách k Jackovi. Umíral… Stejně jako před lety, jen s tím rozdílem, že teď byla u něj. Viděla, jak se jeho oči znovu zaleskly, ale tentokrát s definitivní platností… Sektar byl mrtvý! Všude bylo plno krve. Natáhl chvějící se ruku a pohladil Sam po tváři, na které jí po jeho prstech zůstávala krvavá stopa… Rozvzlykala se.

„Neplakej,“ zašeptal. „Neplakej, lásko moje… Vždycky jsem měl nejradši, když jsi se smála.“

Snažil se s tím bojovat, opravdu se snažil, ale po slově smála jeho ruka klesla pomalu k zemi. Nedovedl ji už udržet ve vzduchu. A pak už neudržel ani oční víčka… Byla tak těžká. Ze stále větší dálky k němu doléhal Samin pláč a její naléhavé prosby, aby jí neopouštěl. Nechtěl to udělat, ale věděl, že nemá na výběr… Chtěl ještě něco říct, ale najednou všechno zmizelo. Ještě než se před ním brána tohoto světa definitivně zavřela, ho napadlo, jak trapné je zemřít dvakrát. Tím spíš, když tu zanechává někoho, kdo tím bude trpět. Nadvakrát…

 

„Ne! Jacku, ne… Tohle mi nedělej! Slyšíš? Já už to podruhé nezvládnu…“

Přes slzy neviděla a jejich slanou příchuť cítila až v ústech. Od bezmocného cloumání s Jackem ji už bolely ruce… Ale snad nic z toho ani pořádně nevnímala. Jediný fakt, který si plně uvědomovala, bylo to, že Jack je mrtvý! Už zase…

„Ježiši, Jacku!“ zavyla jako raněné zvíře a zmobilizovala v sobě poslední síly, aby s jeho bezvládným tělem pořádně zacloumala. Jako by snad věřila, že ho to probere… Nic se ale nedělo. Zůstával němý, neotevřel ani oči ani ústa, aby něco řekl. A byl smrtelně bledý… Až na obrovskou ránu z tyčové zbraně, která rozcupovala jeho mužný hrudník v tratoliště krve a masa. Oblečení krev vsakovalo, ale protože jí bylo už úplně nasáté, byla teď krev i na podlaze a na Sam, která v šíleném zoufalství svou očividně marnou snahu ještě stále nevzdávala. Skoro až hystericky plakala a všem ostatním okolo to rvalo uši i srdce.

„Jacku…,“ šeptala a bezmocné cloumání již vzdala. Objala ho kolem nehybných paží a napůl zvedla ze země. Ještě stále ležel, ale zároveň se o ni opíral… Přitiskla ho k sobě a krev, která se teď vpíjela i do jejích šatů, vnímala až moc jasně. Jeho bezvládné tělo bylo příliš těžké, ale Sam to bylo jedno. Ležel jí v náručí… Nedýchal, nemluvil, ani se na ni nepodíval.

Stále hlasitě vzlykala, když ho roztřesenými prsty začala neohrabaně hladit po vlasech. Snad v jakémsi pomatení či afektu s sebou lehce kolébala… Tiskla ho k sobě, jako by to byl jediný pevný bod v celém vesmíru. Od jeho krve už byla celá zamazaná… Ještě stále nepřestala vystřikovat z živé rány. I její ruce byly celé červené, a tak jak hladila Jacka po vlasech a po obličeji, zůstávali na jeho tváři krvavé šmouhy…

Všichni ostatní sledovali tuto scénu se zjevným zoufalstvím v očích. Snad až na Stevense, který spal v tu chvíli nevysvětlitelně klidným spánkem zkroucený na podlaze… Elliot vypadal, že s něčím podobným nemá absolutně žádné zkušenosti. Na celou tu scénu tedy pohlížel tak trochu zděšeně a překvapeně. Teal’c se sice jako vždy pokoušel zakrývat své pocity, ale tentokrát se mu to vůbec nedařilo. Zřejmě i na něj už bylo tohle moc… Tyčil se nade všemi skoro jako bůh. Nepřemožitelný s hrdou maskou ve tváři… Dnes, v tuto chvíli, bylo v jeho obličeji ale i něco mnohem víc. Něco zranitelného, něco poraženého…

Po Sam byl nejvíc zničený pochopitelně Daniel. Až postupně a velmi pomalu mu docházelo, co se vlastně přihodilo… Všechno pozoroval a viděl v jakési mlze. Obraz byl zpomalený a rozmazaný. Teprve po chvilce si uvědomil, že zpomalený nejspíš proto, že je v šoku a rozmazaný, protože měl oči plné slz. V okamžiku, kdy Sam vzala Jackovo bezvládné tělo do náruče, mu všechno došlo… Rozvzlykal se jako malé dítě. Nohy ho přestávaly nést a on si pomalu kleknul na podlahu. Okamžitě pocítil, jak mu Jackova krev promáčí kalhoty… Byl to neuvěřitelně nepříjemný pocit, ale on se nedovedl znovu zvednout.

„Jacku…“

To bylo jediné slovo, které ze sebe dovedl vymáčknout. Natáhl před sebe třesoucí se ruku a lehce zatahal Jacka za rukáv… Bylo to absolutně bezpředmětné gesto, ale nemohl si pomoc. Pohled mu padl na hystericky vzlykající Sam, která Jacka pevně svírala v náručí. V tu chvíli už mu nemohlo být hůř. Jako lavina ho zaplavovala neuvěřitelná směsice pocitů. Vztek se v něm mísil s neúnosnou bolestí a s pocitem, že zase zklamal… Ať už byl doktor věd nebo major u armády, pokaždé to dopadlo stejně. Cítil, jak se mu po těle rozlévá zlost, vztek a nenávist. Ať už k sobě nebo těm, co tohle všechno způsobily… To všechno v něm vyvolalo nutkání, nějak to ze sebe dostat. Ruce se mu chvěly, ale tentokrát nekontrolovatelnou zuřivostí. Prudce vstal a jedním mocným trhnutím si serval z nosu brýle. Hnán zlostí jimi neuvěřitelnou silou mrštil přes celou chodbu, kde se a charakteristickým zvukem roztříštily o zeď. Nevybíravě při tom zaklel…

Ostatní, až na Sam, na něj pohlédli s úzkostlivou starostí a pochopením v očích… Elliot byl celou situací a chováním svého velitele zřejmě zaskočen nejvíc. Jeho nezkušenému já zřejmě jen ztěží docházelo, co se vlastně stalo a jaké následky to mělo pro legendární bývalou SG-1. Byl příliš mladý a neznalý než aby pochopil, co se teď dělo v lidech, kteří stáli jen pár kroků od něj… Ve skutečnosti měl pocit, že jsou mu vzdálenější než jen těch pár kroků. V tu chvíli od něj byli spíš o nějakých pět, šest let zpátky. V dobách, kdy slavná SG-1 zachraňovala Zemi a kdy byli jeden tým. Byl si jistý, že každý z nich by teď dal cokoli za to, kdyby to všechno mohl, alespoň na pár minut, vrátit… Zamyšleně pohlédl na Stevense a zároveň si při tom vzpomněl na seržantku Flowerovou. Všichni byli mladí, teprve před pár lety vyšli z vojenské akademie, kde patřili mezi ty nejlepší, protože jinak by dnes nebyli tam, kde jsou…

Když se rozhodovalo o tom, jestli budou rozděleni do jednotlivých týmů nebo jestli utvoří tým nový, přišel tehdy major Jackson s tím, že by rád velel vlastnímu týmu, a že se ochotně ujme nováčků. Musel dobře vědět, že jako tým zelenáčů nebudou posíláni na žádné obrovské akce… Vlastně ho tehdy a ani dnes vůbec nechápal. Byl členem SG-1. Jenom tohle jediné znamenalo strašně moc a Elliot si byl jistý, že by stačilo jediné slovo a Daniel Jackson mohl být v nejlepším týmu na základně, mohl mít, co chtěl… A přesto utvořil s dalšími třemi nezkušenými začátečníky samostatný tým. Do dnes netušil, proč to vlastně udělal, ale pevně věřil a doufal v jedinou věc – SG-1 byla známá svými skvělými schopnostmi a výkony stejně jako svou sehraností a odhodlaností podržet druhého i v těch nejhorších situacích… SG-1 nebyl obyčejný tým, nebyl jako desítky dalších. Oni byli legenda, vzor ostatních… Mezi jejich členy nebyl jen pracovní vztah, tím si byl jistý. Lidé, kteří spolu jenom pracují, nemůžou přeci dokázat to, co dokázali oni… Bylo tam něco víc. Snad přátelství a důvěra a v neposlední řadě, jak teď jasně viděl, také láska… Nepřál si nic jiného než jednou prožít to samé. Být s lidmi, kteří ho oceňují, kteří ho respektují a jsou ochotni postavit se za něj, když to bude potřeba.

Teď taky jasně viděl, jak to všechno může skončit… Nic netrvá věčně, ale tohle byl až příliš krutý konec. Slzy majora Carterové ho zasáhly stejně jako ostatní. Přesto ale mohl s jistotou říct, že v jeho pochopení, soucitu a bolesti cosi chybí… Cosi, co ostatním pramení přímo od srdce, cosi, co se tam utvořilo jen těmi roky, které strávili v často nekonečně dlouhých dnech spolu. V dobách, kdy byli na dně a stejně tak, když za sebou měli úspěchy. Nemohl je teď pochopit, ale tušil, že to, co prožívají, je muselo zasáhnout hodně hluboko… Ale i tak by mohl přísahat, že ta bolest za to stojí. Jen prožít to samé s partou správných lidí…

 

Byla to nekonečně dlouhá doba, co tam tak stáli v jedné z chodeb Goaldské pevnosti… Nebo jim to alespoň tak připadalo.

Sam nebyla k utišení a po pravdě řečeno, nikdo nenašel dost sil k tomu, aby se o to jakýmkoli způsobem pokoušel. Všichni tam nad ní a nad mrtvým Jackem v jejím náručí stáli a čas, i všechno ostatní, běžel kolem nich…

Jediný kdo se po chvilce pohnul byl Teal’c. Očividně větřil, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost… Teprve až když si lehl na podlahu a zaposlouchal se do lehkého dunění, se na něj Elliot i Daniel s nechápavě zamračeným výrazem v obličeji zadívali.

„Teal’cu, co se děje?“ zeptal se Daniel a skoro se leknul zvuku svého vlastního hlasu… Jako by to ani nebyl jeho hlas. Z hrdla se mu vydral jen jakýsi chraplavý zvuk, který byl jen známkou toho, jak je přemožený sám sebou. Samotného ho proto překvapilo, že mu Teal’c porozuměl… Znovu se postavil a znepokojeně odpověděl:

„V útrobách tohoto komplexu se shromažďuje velké množství Jaffů, Danieli Jacksone.“

Daniel nechápavě pokrčil rameny…

„Myslím, že chystají útok,“ dodal proto Teal’c na vysvětlenou.

Už tak dost pochroumaná Danielova psychika dostala další ránu. Pokud to ještě vůbec šlo, tak smrtelně zbledl a nervózně s sebou trhl… Vzápětí i on uslyšel jakýsi lomoz a kroky v plechovém brnění z vzdálenějších chodeb.

„Ale proč…,“ začal koktat. „Jak to, že…“

„Zřejmě dávají smrt svého pána za vinu nám,“ podotkl suše Teal’c.

„To je hloupost…,“ vypadlo z Daniela. Bylo to vlastně úplně zbytečné, tímhle se nikdo zabývat nebude.

Pohled mu padl na Sam, která stále seděla na podlaze a stále měla Jacka v náručí. Hysterický pláč jí už přešel, zřejmě na něj neměla dostatek sil… Slzy se jí ale vytrvale kutálely po tvářích a nebraly konce. Danielovi se sevřel žaludek… Chrastivé zvuky zesílily. Museli okamžitě pryč!

„Sam?“ Potichu k ní přistoupil a jemně ji uchopil za rameno. Vypadala, jako by procitla ze snu… Vyděšeným pohledem malého děvčátka pohlédla na Daniela.

„Proč?“ zašeptala. „Proč zase on?“

Pohled, kterým ho pozorovala a hlas, kterým k němu promluvila, ho doslova zatloukaly do země. Styděl se před ní… Propadal se hanbou. Vždyť jí přece slíbil, že všechno dopadne dobře! Že odsud Jacka dostanou! Nedodržel to… Zklamal! Zase zklamal! Pokoušel se v sobě sebrat odvahu k tomu, aby na ní znovu promluvil. Výčitku v jejích očích viděl až příliš jasně…

„Sam, musíme jít…“

Pohlédla na něj jako na blázna.

„Už zase?“ vyhrkla zničeně. „Danieli, tohle tady už jednou bylo… Nemůžeme udělat tu samou chybu, co tenkrát!“

Zvuky neustále sílily…

„Sam, musíme okamžitě pryč! Blíží se sem horda Jaffů…“

„Ne!“ vykřikla a vyskočila na nohy. Její oblečení bylo kompletně nasáté krví, možná z ní skoro kapala… Přestože z jejího výrazu vyzařovala čirá zoufalost a neuvěřitelná bolest, Daniel si dobře uvědomoval, že jedno tam nenachází – bezmoc.

„Ale… Co chcete dělat? Sam, já vím, že je to strašně těžké, ale… Jack je mrtvý. Nemůžeme s tím nic dělat. Ještě ale můžeme zachránit sebe… Sam, on zemřel pro vás! Daroval vám život, nezapomínejte, že máte doma syna…“

Jeho slova ji očividně zasáhla… On sám se divil, kde sebral tu odvahu, jí tohle říci. Historie se opakovala… I tehdy měl dost sil a drzosti, aby ji od Jacka odtáhl a to ostatní na něj dolehlo až později. Přece nemůže být osud tak tvrdý a nemilosrdný, že to po něm bude chtít znovu?

Její další reakce ale předčila všechna očekávání… Pevným a rázným krokem k němu přešla, chytla ho za límec u bundy a zatřásla s ním.

„Neuděláme tu samou chybu, slyšíte?“ Její rozhodnost a odhodlání všechny vykolejila. Z části to bylo zřejmě i tím, že Sam teď na první pohled působila jako… blázen. Oni přece nemohli nic dělat, nedalo se to změnit…

„Sam, a co chcete udělat?“ zeptal se Daniel a jen velmi těžko snášel její pohled, jímž ho propalovala.

Pustila ho a kousek od něj poodstoupila. Zadívala se neuvěřitelně smutným pohledem na zem, kde ležel Jack… Nenechá ho tu! Nikdy! Náhle jí osvítil přímo brilantní nápad…

„Sarkofág,“ zašeptala. Vlastně to znělo jen jako pouhé vydechnutí…

„Prosím?“

„Sarkofág!“ vykřikla nahlas a z jejího hlasu byla znát radost. Znovu se vrhla na Daniela a znovu ho čapla za límec… „Danieli, sarkofág! Musí tu někde být, je to přece sídlo Goalda!“

Chvíli na ní jen mlčky zíral. Stále byl zčásti v šoku a obsah jejích slov k němu doléhal jen velmi pomalu…

„Sarkofág…,“ opakoval po ní jako uhranutý.

„Ano, sarkofág!“ nenechala Daniela příliš dlouho přemýšlet. Oči ji náhle zářily jako dvě hvězdy… „Musíme ho najít, je to Jackova jediná šance!“

„Jack O’Neill už nemá žádnou šanci, Samantho,“ ozval se Teal’c nečekaně vyrovnaným hlasem. Ten zvuk bez jakýchkoli citů a emocí je přinutil všechny klesnout na zpátky na zem…

„Cože?“ zamrkala Sam nechápavě. „Teal’cu, co to říkáte? Vždyť tohle JE jeho jediná šance! Je to NAŠE jediná šance, jak napravit to, co jsme VŠICHNI zvorali už před pěti lety…“

Teal’c kývl, jakože chápe, ale v jeho tváři zůstával podivný stín. Věděl něco, co jeho přátelé ne… Neřekl jim to proto, že to nikdy nepotřebovali vědět. A on najednou neměl sílu vzít Sam tu poslední naději… Musel doufat, že to procento naděje, které je sice povážlivě nízké, ale je tu, vyjde.

„Co tedy budeme dělat, Danieli Jacksone?“ zeptal se vykolejeného majora.

Daniel s sebou cukl. Vypadalo to, že je úplně mimo a věci kolem sebe vnímá s dost velkým odstupem… Ve skutečnosti to bylo trošku jinak. Daniel sice byl trochu jinde, ale pouze v myšlenkách. Nebyl natolik hloupý a zmatený, aby ztratil odhodlání a rozvahu… Jen nevěděl, jak se teď zachovat. Zvuky neustále sílily a byl slyšet i bojovný pokřik Jaffů… Musel se prostě rozhodnout co nejdříve. Teď a tady! Zadíval se na Teal’ca a dobře viděl podivné vrásky a starost v jeho tváři… Věděl, že si myslí jediné – že Jackovi už pomoci nemůžou, a že oni sami mají poslední šanci na záchranu. Ano, tohle si dobře uvědomoval, protože k němu i přes všechny okolnosti stále dost hlasitě promlouval hlas rozumu… Ale ve chvíli, kdy mu pohled spočinul na Sam, tenhle hlas slábl a místo toho promlouvalo víc než kdy jindy jeho svědomí. Před lety opustili svého přítele, kterému se možná ještě dalo nějak pomoci… A i kdyby ne, nikdy neměl dopustit, aby se stalo to, co on si nikdy nepřál. Všichni věděli, že by byl raději mrtvý, než aby se stal hostitelem. Teď se přesně tohle stalo a dalo by říct, že Jacka osvobodili. Byl volný… Ale pořád tu byly Saminy modré oči a na Zemi pobíhal jejich malý syn. Byla to skoro sebevražda jít se pokusit najít sarkofág, když tu jako hladoví vlci bloudí Jaffové, ale… musel to udělat! Dluží to sobě, Sam, Jackovi i tomu malému rošťákovi, kterému chybí táta… Odhodlaně se napřímil a když promluvil, byl jeho hlas chladný ale stejně tak i vyrovnaný a plný odhodlání jít do něčeho, co nemělo skoro žádnou šanci na úspěch.

„Teal’cu, Elliote, vy dva dopravíte Stevense zpátky na Zem… Nečekejte na nás, prostě se co možná nejrychleji vraťte na Zem!“

Jejich protesty umlčel dřív, než stačili promluvit. Na okamžik zaváhal a pohlédl na zbraň, kterou měl v ruce… Jedinou zbraň, kterou teď měli vůbec. Nakonec ji podal Teal’covi. To oni si budou potřebovat proklestit cestu. Pokud vše dobře půjde, tak on, Sam a Jack ji už budou mít volnou.

Teal’c se na něj zadíval sice trochu nechápavě, ale neřekl nic… Mlčky zbraň přijal a vzápětí se sehnul a uchopil spícího Stevense v podpaždí. Elliot ho chytil za nohy…

„Přeji mnoho štěstí!“ dodal ještě Teal’c a zamířili k východu, který stále nikdo nehlídal. Nikdo už nic víc neřekl… Dvojice mužů nesoucí třetího zanedlouho zmizela a Sam s Danielem osaměli nad Jackovým mrtvým tělem. Několik vteřin bylo ticho, které by se mohlo nazvat stejně tak zděšené jako ohromené… Bylo ale přerušováno stále hlasitějším lomozem.

„Proč jste to udělal?“ ozvala se nečekaně potichu Sam.

„Co?“

„Vím, že si stejně jako Teal’c myslíte, že to je marná snaha… Jde po nás možná stovka Jaffů a šance, že sarkofág najdeme včas, je mizivá. Je to skok do tmy, Danieli, hotová sebevražda… Tak se ptám, proč jste to udělal?“

Zaváhal, ale nakonec šel s pravdou ven. Přetvářky a pokusů skrývat svou vinu už bylo dost… Ale bohužel mu nebylo přáno. Hlasy a kroky se ozývaly ze stále větší blízkosti.

„Musíme okamžitě zmizet!“ vyhrkl rychle. „Promluvíme si o tom později, kdy budete chtít, ale teď jsme tady a musíme se pokusit o to, abychom se z toho dostali všichni živí a zdraví.“ Při posledních slovech se mimoděk zadíval na Jacka… Pak už ale neváhal ani na okamžik a popadl ho za nohy. Sam už nemusel dvakrát pobízet. On sama chytla Jacka v podpaždí jako před tím Teal’c Stevense a během chvilky zmizeli v jedné z chodeb, která vedla na opačnou stranu, než odkud přicházely zvuky a bojovné hlasy zjevně rozčílených Jaffů…

Půl hodiny. Už tu bloudili půl hodiny… Jaffové se zřejmě uměli dost šikovně ohánět i bez pokynů svého pána a utvořili několikačlenné hlídky, které systematicky prohledávaly celý komplex. Daniel i Sam byli skoro vyvedeni z míry z toho, že je ještě nenašli… Ale byli tak rozrušení a zadýchaní z neustálého skrývání se, přebíhání z úkrytu do úkrytu a přenášením náhle neuvěřitelně těžkého Jacka, že se o svých dojmech a pochybnostech jeden druhému ani nesvěřovali. Museli být neustále v pozoru, několik hlídek je minulo až šíleně těsně… Skoro se neodvažovali dýchat natož mluvit. Čím hlouběji se dostávali do paláce, čím více potkávali hlídek a přes veškerou snahu stále nenacházeli místnost se sarkofágem, tím více upadali v přesvědčení, že se dostali do bezvýchodné situace… Ale nemínili to vzdát.

 

Sam si zhluboka oddechla poté, co se dostali do jakéhosi skladu. Doufali, že právě tam by mohl být sarkofág…

„Nechápu to,“ zašeptala a hlas se jí třásl. „Proč děláme pořád všechno špatně?“ Do očí jí vstoupily slzy.

„To nevím…,“ odpověděl podobným tónem. Pohlédnou jí do tváře se ale neodvážil… „Jednou tu smůlu ze sebe ale musíme setřást,“ dodal a rozhlížel se kolem. Všude bylo šero a neobvyklé ticho, které je přivádělo skoro k šílenství.

Sam si otřela mokré tváře a pokoušela se ze všech sil ovládnout se. Teď nepotřebovala ona ani kdokoli z nich, aby se tu zhroutila… Pohled na Jackovo nehybné tělo ji to ale nijak zvlášť neusnadňoval. Pokusila se zamyslet se… Musí tu přece být nějaké logické východisko, něco museli přehlédnout.

„Je zvláštní, že nás ještě nenašli,“ poznamenala. „Myslíte, že tu nemají senzory?“

„Zřejmě ne,“ odpověděl Daniel a pokračoval v prozkoumávání nejbližšího okolí. V místnosti toho ale příliš nebylo… Tedy nic co by mohli potřebovat. „Je to pevnost stojící pevně na zemi ne loď,“ uvažoval nahlas. „Možná nepočítali s tím, že by tu mohli senzory potřebovat nebo prostě nejsou zvyklý zabudovávat je do staveb.“

Sam přikývla. Bylo to jediné rozumné řešení… Nic jiného ji nenapadalo. Pozorovala Daniela, který právě vykoukl na chodbu. Zamračil se a zase se vrátil k Sam… Kolem očí se mu udělaly nepatrné vrásky a ona pochopila, že o něčem přemýšlí.

„Co se děje?“ nevydržela to, když už dlouho mlčel.

„No, nevím, jestli na to můžeme spoléhat, když tu nejsou ty senzory, ale z jedné nedávné akce se mi vybavilo, že…“ Znovu se na okamžik odmlčel, ale pak opět pokračoval zamyšleným hlasem. „Pokud alespoň v některých prvcích stavby tohoto sídla postupovali stejně jako ve stavbách svých mateřských lodí, tak…“ Zmlkl, otočil se zhruba o devadesát stupňů směrem k východu z místnosti na chodbu a prstem ukázal na několik zavřených dveří, které byli na konci této dlouhé chodby. „… by měla být místnost se sarkofágem přesně tam!“

Vteřinu či dvě na něj ohromeně zírala.

„Jak to víte?“

„Co?“ trhl s sebou.

Sam se musela navzdory situaci lehce pousmát. Tohle byl zase doktor Daniel Jackson, ten starý kamarád, který málokdy zklamal… Trochu zmatený, trochu zamyšlený a neustále mimo reálný obzor.

„Jak to víte?“ zopakovala trpělivě svou otázku.

„Ach tak… Nedávno jsme na jedné planetě objevili opuštěnou Goaldskou loď. Do dneška nevíme proč a kdo ji tam zanechal, protože byla zcela neporušená, ale naši vědci tak dostali obrovskou příležitost detailně ji prozkoumat.“

Vykulila na něj oči a vzrušením a rozčílením zalapala po dechu.

„A byl v ní sarkofág? Vy máte na Zemi sarkofág a my se tu teď plahočíme? Proč jste nic neřekl?“

„Klid, Sam! Sarkofág v ní nebyl! Copak si vážně myslíte, že kdybychom měli na Zemi to, kvůli čemu jsme teď tady, našlapovali bychom tu jako kočky a pokoušeli se být neviditelní?“

Zmlkla. Měl pravdu… Tohle bylo poměrně nerozvážné obvinění.

„Omlouvám se,“ zadrmolila skoro nesrozumitelně a promnula si unavené oči. „Je toho na mě asi vážně moc…“

„Chápu,“ odpověděl Daniel zúčastněně. „Na mě taky…,“ dodal a znovu se sehnul k Jackovi. „Tak pojďte, snad máme konečně nějakou stopu,“ pobídl Sam, která stála náhle jako zařezaná a očividně něčemu naslouchala. Daniel se zarazil a i on nastražil uši… Vzápětí to uslyšel i on.

Z chodby k nim doléhal zvuk kroků. To by nebylo zas tak nic neobvyklého, hlídek bylo kolem dost, ale tohle prostě muselo upoutat jejich pozornost i z trochu jiného úhlu pohledu. Hlídky chodily nejméně po třech, ale tohle byl zvuk jen jedněch kroků… Charakteristický zvuk plechových, těžkých, nepohodlných bot. Sam prostě musela využít příležitosti…

Ve chvíli, kdy osamocený Jaffa procházel kolem jejich otevřených dveří, vystrčila Sam nohu. Jaffa si bezpochyby všiml, ale bylo již příliš pozdě… Zakopl a poroučel se k zemi. Tyčová zbraň mu při pádu vypadla z ruky a dokutálela se rovnou k Saminým nohám. Ta ji bleskurychle popadla a ještě než se stačil Jaffa znovu zvednout a postavit se jí na odpor, praštila ho jedním koncem tyčové zbraně přes hlavu. Omráčen dopadl zpátky na podlahu…

Daniel uznale přikývl a popadl Jaffu za jednu nohu, aby ho odvlekl někam do ústranní.

„Skvělé, už máme alespoň taky zbraň,“ zabrblal, zatímco „uklízel“ Jaffu za jednu z beden, kterými byla místnost přeplněna.

„Jo, ale ne zrovna praktickou a neskladnou,“ zavrčela Sam nespokojeně.

„Lepší než nic,“ pokrčil rameny Daniel a společně se Sam zvedl Jackovo tělo naráz ze země.

 

Bylo to téměř neuvěřitelné, ale Daniel se ve své úvaze nemýlil. Za jedněmi z dveří, na které ukázal, skutečně našli sarkofág… Nebyl nijak hlídaný, vyloženě na ně čekal.

„Ach, proboha…,“ vydechla Sam, sotva ho spatřila. Po dlouhé době to bylo úlevou… Po tváři se jí rozlil blažený úsměv.

Daniel ale její nadšení nijak zvlášť nesdílel. Vyhráno ještě neměli…

„Rychle, Sam!“ pobídl ji netrpělivě. „Pochybuji, že by to tu nechávali dlouho bez dozoru…“

Sam souhlasně přikývla a pomohla Danielovi vyzvednout Jacka do sarkofágu. Jakmile ulehl, poklop se za ním zavřel…

Oba si alespoň na okamžik oddechli…

„Jak myslíte, že to bude trvat dlouho?“ zeptala se.

„Netuším… Ale pevně věřím, že moc dlouho ne. Čas je to jediné co nám schází víc než cokoli jiného.“

Sam na to nic neřekla. Místo toho zaujala bojovou pozici u dveří tak, že viděla přesně na roh, odkud by mohl někdo přijít. Tyčová zbraň nikdy nebyl její nejoblíbenější nástroj… Byla na ni až příliš velká a Sam navíc léty ztratila potřebnou praxi… Přesto ale věřila, že to není nic, co by v nouzi nezvládla.

Uběhlo několik minut, když Daniel promluvil.

„Jak se cítíte, Sam?“ zeptal se. „Víte, chci jen říct, že… je toho na vás opravdu moc, takže…“

„Zvládnu to,“ ujistila ho, ale nespouštěla při tom pohled z chodby.

Neodpověděl na to nic.

„Dopadne to dobře…,“zašeptal zase až po chvíli a sedl si na zem. Z každého jeho pohybu vyzařovala únava.

Sam na to neodpověděla. Neměla co…

 

Daniel se prudce posadil. Uvědomil si, že musel usnout… Zastyděl se za to. Proboha, bezbranná mladá žena tu drží už bůhví jak dlouho stráž a on tu chrápe! Ale byl vážně tolik unavený… Jenže to Sam bezpochyby taky. Je prostě nemožnej…

„Uch, omlouvám se…,“ vykoktal a neohrabaně se posadil. „Dělo se něco?“

„Nic se neděje… Můžete mě aspoň vystřídat,“ usmála se Sam unaveně a zdrchaně. „Nedělo se vůbec nic, všude je ticho. Možná nás už přestali hledat…“

Zrovna v tohle Daniel nevěřil ani za mák, ale… možná to byla pravda.

„Jak dlouho tu už jsme?“ zeptal se, promnul si oči a postavil se, aby mohl Sam vystřídat.

„Asi dvě hodiny…,“ odpověděla, naposledy pohlédla na roh a pak Danielovi předala tyčovou zbraň.

V ten okamžik se poklop sarkofágu otevřel. Oba se jako na povel otočili a v očekávání zadrželi dech… V příští vteřině se už musí objevit Jackova rozcuchaná hlava a jeho rošťácký úsměv. Jenže vteřina uběhla a za ní druhá, třetí… Nic se nedělo. Nikdo ze sarkofágu nevylézal. Daniel i Sam se k němu rozešli. Snad ani nedýchali, když se nakláněli, aby do sarkofágu viděli… Jack tam ležel, nehýbal se. Přestože jeho hrudník byl jaký býval, víčka zůstávala zavřená a obličej smrtelně bledý…

„Nefunguje to!“ zaúpěla Sam a do očí ji vyhrkly slzy…

 

„Proč to nefunguje?“ zašeptala Sam zlomeným hlasem a upřela svoje uplakané oči na Daniela. „Co jsme zase udělali špatně?“

„Nevím,“ odpověděl zdrceně a znovu se zadíval na Jackův bledý obličej. Proč se, proboha, nehýbal? Pohled mu utkvěl na rukou Sam, jimiž se křečovitě držela okraje sarkofágu a jejichž prsty byly úplně bílé… Vypadalo to, že každou chvílí zkolabuje.

„Tohle… byla… naše poslední… šance,“ vydechla Sam s posledním vypětím sil a vzápětí se jí hlava zvrátila dozadu. Ještě než stačil Daniel nějak zareagovat, její tělo se sesunulo podél sarkofágu k zemi, kde zůstala nehybně ležet. Omdlela…

„Sam!“ přiskočil k ní Daniel hbitě a lehce jí poplácal po tvářích. Prozatím zcela bez účinku… Zoufale a zcela přemoženě se vedle ní posadil a zaklonil hlavu, aby zalapal po dechu. Začínalo se mu taky dělat zle… Takhle to přece nesmí skončit, zuřil v duchu, a jen co se mu přestala točit hlava, vyskočil zase na nohy a znovu se zadíval na Jacka ležícího nehybně v sarkofágu. Do dlaní si podepřel obličej a zamyšleně zůstal několik vteřin mlčky stát… Sam položila jasnou a situaci zcela vystihující otázku – Proč to nefunguje? Sarkofág bylo něco, co se v denním shonu návštěv cizích světů jevilo, jako absolutně spolehlivá věc, i když bohužel ne zcela bez následků. Tak co se, sakra, stalo?

Daniel se náhle zamračil a ještě zkoumavěji se zadíval na Jacka… Zdálo se mu to jen nebo skutečně dýchal? Natáhl ruku a nahmatal na jeho krku místo, kde by v případě žijícího člověka měl nahmatat tep. Leknutím skoro ucukl, když skutečně jasně pocítil, jak pulsuje krev… Vzápětí radostí skoro zavýskl. Jack žije!! Jack žije!! Ale proč se jen neprobírá?

„Sam!“ vrhl se okamžitě k ní na zem a skoro až surově s ní zatřásl. „Sam! Slyšíte mě? On žije, slyšíte? Jack žije…“

Pootevřela oči a zmateně se na něj zadívala skrze své krásné dlouhé řasy.

„Cože?“ zašeptala a pomalu se za Danielovi vydatné a nekompromisní pomoci zvedala ze země. Poté jí netrpělivě odvlekl až k sarkofágu. Skoro se chtěla zase rozplakat, protože si myslela, že to byl jen hloupý žert, ale pak si všimla, jak se Jackův hrudník pravidelně nadzvedává, a že smrtelná bělost pomalu ale jistě mizí z jeho tváře.

Chtělo se jí plakat, chtělo se jí smát, chtělo se jí křičet… Z hrdla ale nedokázala vydat ani jediný, byť jen tichoučký, zvuk. Vyprostila se z Danielova pevného sevření, čímž jí chtěl očividně podepírat a přistoupila k sarkofágu tak těsně, až se jí žaludek namáčkl na stěnu té bedny, která na ní ještě stále působila jen jako chladná zlatá rakev.

Pomalu a jen velmi nejistě před sebe natáhla chvějící se ruku a dotkla se Jackovi tváře… Už nestudila, nevyzařoval z ní mrtvolný chlad. Hřála a byla stejně vrásčitá a přesto jemná jako vždycky před tím, kdy měla možnost se jí dotknout. Nebylo to častokrát, ale stejně jako všechny ostatní maličkosti týkající se Jacka jí toto zůstávalo stále neuvěřitelně zakotvené kdesi hluboko v duši. Teď už si nepřála nic jiného, než aby otevřel své hnědé oči, které by se na ní usmály, které by jí řekly všechno i beze slov. Ale nic se nedělo… Jack O’Neill žil, ale nevypadalo to tak. Působil dojmem, že spí. Že spí poklidným spravedlivým spánkem.

Vydržela by se na něj dívat celé hodiny, ale uvědomovala si, že k ničemu takovému není ani v nejmenším příležitost…

„Proč jen se neprobírá?“ zasténala a v zoufalství se obrátila k Danielovi.

Vypadal zamyšleně a ona poznala, že je zase trochu jinde než tady. V hlavě se mu očividně honilo tisíce věcí a Sam tiše doufala, že ze svých zkušeností, kterých má bezpochyby víc než ona, dostane nějaké vysvětlení, nějaké východisko z toho všeho… Jenže čím déle ho pozorovala, tím víc se jeho tvář zachmuřovala. Zřejmě si to ani neuvědomoval, bylo to mimovolné a letité gesto zračící jediné – špatné zprávy.

„Na co myslíte?“ zeptala se šeptem a už tón jejího hlasu prozrazoval beznaděj a zoufalost. Nemohla uvěřit tomu, že po letech, kdy si myslela, že Jack je mrtvý, kdy vychovávala jeho syna, se s ním znovu setkala jen proto, aby se opakovala historie… Aby jí zachránil život a sám ten svůj ztratil v propadlišti toho často tak bezcenného času. Vždyť co to bylo pět let? V porovnání s tím, co spolu zažili a co spolu ještě zažít chtěli nic. Měli šanci začít znovu, úplně od začátku… Už mezi nimi nebyla žádná tlustá zeď v podobě armády a předpisů. Neexistovalo nic, co by je rozdělovala, ba právě naopak. Měli pětiletého syna… Jediné pouto k minulosti, něco, co bude jejich lásku, ať už tu minulou nebo tu momentální, stálou a pořád stejně silnou, dokazovat navždy, něco, co tu bude dýchat vzduch, který dýchali i oni. Měli by  možnost začít znovu, mohli by si říct, že se právě poznali, na všechno špatné zapomenout… Tak proč? Prošli si snad oba málem? Netrpěli už všichni tři dost? Nebo jim prostě jen nemělo být nikdy přáno?

„Na co myslím?“ opakoval Daniel zamyšleně její otázku a nevypadalo to, že by ho nějak zvlášť dokázala vytrhnout z jeho očividně tak vzdálených myšlenek.

Přistoupil blíže k sarkofágu tak, že teď stál přesně vedle Sam… Jeho modré oči pátravě přejely Jackovo nehybné tělo od hlavy až k patě.

Sam, která byla z tohohle jeho postoje zpočátku nesvá a zmatená, začínala teď být spíše rozčílená… Deptalo jí to nesnesitelné ticho, deptalo jí Danielovo tajemné mlčení, deptala jí bolest hlavy. Dostala chuť zakřičet si, zařvat jako raněné zvíře, prostě to ze sebe dostat, ale snažila se ovládnout.

„Ano, ptám se, na co myslíte?“ V hloubi duše doufala, že Danielovi neunikl její podrážděný tón, a že konečně řekne něco víc, než že bude papouškovat její otázky a zírat při tom kamsi do prázdna jako nějaká vědma… Nepotřebovala, aby se její jediný přítel, od kterého teď potřeboval pomoc, toulal někde v myšlenkách a jí tu nechával samotnou. Nutně potřebovala pomocnou ruku, záchranné lano, protože jinak hrozilo, že se zblázní… Zblázní zoufalstvím, žalem a pocitem bezcennosti.

K její, bohužel jen chvilkové, úlevě Daniel zatřepal hlavou a když se na ní zadíval, pochopila, že je zase tady…

„Tak na co jste myslel?“ opakovala netrpělivě a její dříve tak bledý obličej, začínal nabírat jasně červenou barvu a oči skoro až nebezpečný lesk.

„Napadlo vás někdy, co se děje s Goaldem, když některého náhodou zničíme?“ zeptal se a Sam vůbec nedocházelo, na co naráží. Záporně zakroutila hlavou, ale chtěla tím spíš dát najevo, že nad tím nikdy nepřemýšlela…¨Pokud někdy nějakého Goalda zneškodnili, bylo to dost rapidním a razantním způsobem. Ve většině případech neměli možnost pozorovat, co se děje po smrti symbiontu. Ale jako ve většině případů týkajících se SGC, i tady existovala vyjímka, která potvrzovala pravidlo… A ta se jmenovala Appophis. Jeho hostitel jim zemřel před očima, ale byl už příliš starý, než aby se to dalo jakkoli porovnávat se situací, ve které se právě nacházeli. Co to tedy má společného s dotazem Daniela, to skutečně nechápala…

„Co tím myslíte?“ otázala se a její hlas jí v ten okamžik zradil… Zhluboka se nadechla a Daniel jí obětavě věnoval pár vteřin na to, aby se uklidnila a pak pokračoval v teorii, které on sám přikládal jen velmi chatrné opodstatnění.

„Kromě Appophise jsme nikdy neměli možnost vidět, co to provede s člověkem, který byl několik let hostitelem… A hostitel Appophise byl už velmi starý,“ vyslovil Daniel její úvahy nahlas, „na to, aby se to dalo nějak srovnávat s Jackem.“

Daniel se zprudka nadechl, jako by stále uvažoval nad tím, na co přišel, jakou to má pravděpodobnost a jestli to má vůbec Sam říkat. Pak ale zřejmě usoudil, že jako možnost to určité procento má a nic jiného ho vlastně ani nenapadalo…

„Nemáme nejmenší tušení, Sam,“ pronesl tiše, „co to provede s člověkem z našeho středu. Jack O’Neill byl hostitelem pět let! To je příliš krátká doba na to, abychom to mohli srovnávat se zkušenostmi, které máme s Goaldy a zároveň příliš dlouhá na to, abychom to mohli dávat nějak do spojitosti s tím, co známe s Tokry a podobně.“

„Co tím chcete říct?“ zeptala se, ačkoli obsah a sdělení toho, co se jí pokoušel co možná nejšetrněji sdělit, jí už docházel.

„Já sám pořádně nevím, ale… Až doteď jsme jasně věděli a přicházeli do styku pouze s tím, že po zabití symbiontu po tak dlouhé době po spojení zemře také hostitel. Byl by to i tento případ, ale my to svým způsobem porušili, Sam. Pokusili jsme se Jacka přivést k životu a… a já se bojím, že… že to zůstane jen u toho.“ Zřejmě se mu to neříkalo nikterak dobře, ale pochopil, že pravda musí ven. Ať už s jakoukoli tváří…

„Podívejte, já… Nechci, abyste to, co teď říkám, brala nějak smrtelně vážně, ale myslím si, že bychom s tím měli počítat jako s jednou z variant toho, jak tohle všechno dopadne.“ Při pohledu na zdrcenou Sam už nic říkat nechtěl, ale cítil, že musí…

„Sama dobře víte, že jsme každý reagovali na spoustu věcí jinak. Nejspíš to tak bude i teď… Bude jen na Jackovi jak se s tím vším popere, ale my, Sam, my jsme porušili určitá zakotvená pravidla, když jsme Jacka oživili a já mám strach, že… že za to budeme muset nějak zaplatit.“ V ten okamžik ještě netušil, jak velkou má pravdu, a že největší část z té platby bude na Sam…

 

„Jak je možné, že už nás nehledají?“ zachroptěla Sam, když vlekla spolu s Danielem Jacka k východu z tohohle bludiště.

Na chvíli Jacka, teď už zase spokojeně oddechujícího, položili na zem, aby si odpočinuli. Byl zatraceně těžký…

Daniel si s mocným oddechnutím otřel rukávem zpocené čelo a pak unaveně zamumlal:

„Nejspíš si myslí, že jsme utekli všichni společně, podle mě nepředpokládali, že by tu někdo chtěl zůstávat…“

„Ale když jsme hledali ten sarkofág, motalo se tu poměrně dost hlídek…“

„Jo, asi to tu jen pro jistotu pročesávali… Nemyslím si, že čekali, že něco nebo někoho najdou.“

„Co myslíte, že budou dělat teď, když přišli o svého pána?“ zeptala se Sam a znovu zvedli Jacka ze země, aby se vydali dalšími uličkami směrem k východu.

„Těžko říct…,“ zafuněl Daniel. „Moc Goaldů už nežije, troufl bych si tvrdit, že nežije už žádný. Možná si už konečně půjde každý z nich po svých…“ Poslední jeho věta ale zazněla spíše jako urputná prosba než něco, čemu by věřil.

Sam to ale nekomentovala. Chtěla už jen domů a chtěla, aby bylo všechno zase v pořádku…

 

Po zbytek cesty už mlčeli. Plně je totiž zaměstnávala Jackova váha…

Když už konečně zase dýchali čerstvý vzduch, bránu měli skoro na dohled. Nikde nikdo nebyl… Kam se podívali, nikde se nepohnul ani lísteček, ani stéblo trávy.

Východ z budovy nebyl hlídán a k jejich překvapení ani brána ne. Pochopili, že Jaffové jí už nejspíš prošli někam pryč… Jen těžko mohli odhadovat, co se teď dělo v jejich mozcích a co dalšího měli v plánu, ale Sam i Daniel jim momentálně byli nesmírně vděční. Mohli totiž bez problémů projít až domů na Zem.

 

„To je doktorka Sandra O’Connellová, Sam,“ představil Daniel Samanthe mladou ženu s dlouhými hnědými a neposedně zvlněnými vlasy až do půlky zad. Měla opálenou pleť a celá působila velice jemně a tak trochu jižansky. Proto možná až příliš ostře s jejím zevnějškem kontrastovaly neuvěřitelně modré a upřímné oči.

„Těší mě,“ usmála se přátelsky na Sam a natáhla ruku, aby si jimi navzájem potřásli.

„Mě taky,“ odpověděla Sam, ale byla až příliš rozrušená, než aby nějak reagovala na doktorčina přátelská gesta plná účasti.

Všichni tři byli na ošetřovně a stáli u Jackovi postele. Ležel na ní nehnutě a na první pohled bez známek života. Jeho srdce ale podle těch různých přístrojů, které teď tlačila jedna ze zdravotních sestřiček na malém stolku pryč z jejich dohledu, tlouklo přesně tak, jak má tlouct srdce zdravého člověka.

„Tak co s ním vlastně je, doktorko?“ zeptala se Sam úpěnlivě a nespouštěla přitom oči z Jacka. Uniklo jí proto, že výraz v doktorčině obličeji trochu znejistěl.

„No… Já nevím. Všechny životní funkce jsou naprosto v pořádku, vlastně to vypadá jako by jen spal.“

Sam polkla, aby zahnala slzy a přisedla si na okraj Jackovi postele.

„A probere se?“

Doktorka s odpovědí očividně zaváhala a nejistým pohledem zapátrala směrem k Danielovi… Jeho výraz byl absolutně nečitelný, což jí o to víc znervózňovalo. Seděl na jedné z vedlejších prázdných postelí a prostě zíral do země. Tuhle takzvanou pomoc od něj skutečně nepotřebovala… Nebýval takový, ale ona pochopila, že tohle se ho až příliš dotýká, a že se s tím prostě bude muset poprat sama, stejně jako to teď dělá každý z nich.

„Netuším…,“ odpověděla konečně na Saminu otázku a najednou jí bylo strašně trapné, že jako lékařka vlastně nic neví o stavu svého pacienta, ale bylo to tak. S ničím takovým se ještě nikdy nesetkala… Jack O’Neill prostě spal, ale nedal se ničím probudit.

Sam jí už nevěnovala žádnou pozornost a zřejmě se alespoň na okamžik smířila se situací takovou, jakou byla. Chytla Jacka za ruku a přitiskla si ji ke rtům… Jednak toužila po jakémkoli kontaktu s ním a jednak chtěla zakrýt slzy, které se jí vykutálely z očí.

Sandra O’Connellová pohlédla zmateně na Daniela, který už konečně odlepil pohled od podlahy a seskočil z postele. Pomalým krokem se vydal k ní, až se zastavil v její těsné blízkosti…

Cosi jí zašeptal do ucha a ona k němu zvedla nejisté oči.

„Jsi si jistý, Danieli?“ zeptala se.

Mlčky kývl a rozešel se k Sam.

Sandra pozorovala, jak si Daniel sedá vedle Sam a povzbudivě jí tiskne ramena. Lhala by sama sobě, kdyby tvrdila, že nežárlí, ale nakonec pochopila, že bude nejlepší, když udělá to, co jí řekl Daniel – totiž sebere se a nechá je o samotě. Nebyla tu už nic platná a došlo jí, že Daniel teď musí být u Sam. Musí být u své přítelkyně… Znala celý ten příběh dobře a víc než kdokoli jiný věděla, jak tím vším Daniel trpí. Tahle mise měla všem vynahradit těch předchozích pět let, ale zatím to tak nevypadalo…

 

Sam ztratila pojem o čase. Byla už noc, když konečně vyšla z ošetřovny, kde nechala stále podivně spícího Jacka a šla se něčeho napít do kantýny. Hlad neměla, zdálo se jí, že žaludek se jí scvrkl do velikosti skořápky od ořechu…

Bylo jí neuvěřitelně smutno a cítila se podvedená a zklamaná vším, co teď bylo v jejím okolí… Nikdy, už nikdy, tady nechtěla být, nepřála si, aby jí armáda znovu zničila život. Tehdy byla naivní a věřila, že když plní rozkazy velitelů, dělá tu nejlepší věc nejen pro sebe a svou kariéru, ale pro celý svět. Tehdy ještě nechápala, že pokud plní voják rozkazy velitele bez přemýšlení je to sice vítězství pro onoho velitele, ale porážka pro člověka… Poslechla tehdy Hammonda, když jim přikázal jít to vyřešit na tu planetu, kterou jim doporučili Tokrové a poslechla Jacka, když jí přikázal, že se má ona sama zachránit… Vyhrála tehdy svůj život, ale o všechno ostatní v té loterii přišla. Přišla o svou hrdost, o schopnost vážit si sama sebe, o schopnost bojovat se strachem. Od té doby, kdy tam nechala Jacka ležet bez pomoci a kdy od něj odešla s jeho dítětem pod srdcem, panovala v jejím životě tma. Tma a chlad… Trošku sluníčka a pocitu tepla do jejího života vznesl až malý Jack, ale ani on a její láska k němu a jeho láska k ní, nemohly nikdy vyplnit ten pocit prázdnoty a strachu, který zůstal v jejím životě… A pak si prostě přišel Daniel a řekl jí, že musí jít s nimi. Šla, protože cítila, že musí jít. Ale proč? Nebylo by lepší, kdyby si stále myslela, že Jack je mrtvý? Protože on vlastně mrtvý byl… Znovu! A ona už neměla sílu prožívat to všechno od začátku jako před lety. Věděla, že tohle by už nezvládla… Už by jí nepomohla ani láska k synovi.

 

Poté co se v kantýně trochu občerstvila a přinutila se sníst alespoň půlku pomeranče, vyrazila za generálem. Bylo jí jedno, že je skoro deset večer, ona s ním prostě potřebovala mluvit… Chtěla ho požádat, aby se pokusil zkontaktovat s Tokry nebo Asgardy, aby prostě začali něco dělat, protože takhle to nesmělo skončit! Odmítala přijmout fakt, že by Jack takhle měl zůstat napořád…

Předpokládala správně, když si myslela, že generál ještě bude v kanceláři. Už z konce chodby viděla, jak z ní proniká ostré světlo… Co jí ale přinutilo zpomalit, byly poměrně ostré a na tuto dobu neobvykle hlučné hlasy. Už několik metrů od přivřených dveří generálovy pracovny poznala, že jeden z těch hlasů patří Danielovi…

„Byla to pitomost, generále, říkal jsem vám to od začátku!“ zahřměl Daniel a jeho hlas byl nebývale vzteklý a rozrušený. „Říkal jsem vám, že do toho nemáme Sam tahat a když už, tak jí alespoň přiznat celou pravdu… Vy jste to neudělal a místo toho, abyste věřil jejímu letitému příteli, který jí zná, jste vsadil na nějaký pitomý psychology! A teď ještě Stevens! To co se mu stalo je jen naše vina! Kdybychom ho tam nenechávali tak dlouho… Měli jsme podniknout něco dřív!“ V ten okamžik se Danielův hlas zlomil.

Sam nechápala, co rozumí těmi narážkami na Stevense. Co je s ním?

„Majore, ovládejte se…,“ ozval se generál a k Saminu překvapení se nevztekal, i když podle toho, jak s ním Daniel mluvil, by bezpochyby měl. Mluvil spíš rozpačitě a zahanbeně. Zřejmě si svou chybu uvědomoval.

„Nemusíte mi to vyčítat ještě vy, mluvil jsem odpoledne s generálem Hammondem… I on mi vynadal. Byla to chyba, Danieli,“ povzdychl si a bezděky použil Danielovo křestní jméno. „Mrzí mě to, ale už to nezměním…“

Chvilku bylo v kanceláři hrobové ticho.

„Zničili jsme jim život…,“ zašeptal poté Daniel. „Oběma!“ Vzápětí se ozvaly kroky směřující ke dveřím.

Sam se už nestačila nikam schovat, a tak když Daniel otevřel dveře a vyšel ven, jen tak tam stála uprostřed chodby neschopná pohybu. Oči měla plné slz a ve chvíli, kdy se na ni Daniel podíval, se jí jedna nezbedně vykutálela z oka…

„Co tu…,“ vykoktal Daniel, ale zbytek otázky raději spolkl. Bylo zbytečné na cokoli se ptát, moc dobře věděl, jak jí to všechno bolí a zraňuje.

„Slyšela jste všechno?“ zeptal se tiše a zavřel za sebou dveře generálovy pracovny, aby je Davis neslyšel.

Neodpověděla, jen zoufale pokrčila rameny. Netušila, co si představoval pod pojmem „všechno“… Zkousla si spodní ret a zády se opřela o zeď. Najednou nemohla dýchat…

Chvilku bylo ticho, než se Daniel odvážil znovu prolomit to tíživé ticho. Na chodbě bylo šero, které smutek a tesk ještě umocňovalo… Chtěl jí za každou cenu nějak pomoci, chtěl pomoci Jackovi, ale nevěděl jak. Všechny možnosti už vyčerpali, snažil se seč mohl, ale nestačil na to. Byl prostě neschopný…

„Měla byste si jít lehnout, Sam. Nechal jsem vám přichystat vaší bývalou ubikaci, musíte si odpočinout…“

„Smím vás o něco požádat?“ zašeptala a jeho naléhání ohledně odpočinku prozatím přehlížela.

Chvíli trvalo, než odpověděl a Sam napadlo, že určitě přemýšlí nad tím, co po něm bude chtít…

„O co?“ optal se poté a jeho hlas zněl podivně odevzdaně. Jako by se pro ni chystal udělat cokoli na světě…

„Mohl byste to nějak zařídit a přivést mi sem syna? Nechci odejít od Jacka, ale po něm se mi strašně stýská… A jsem si jistá, že jemu po mě taky, ještě nikdy jsme od sebe tak dlouho nebyli.“

Daniel nepromluvil hned a když se konečně ozval, odpověděl jí otázkou:

„Chcete mu ukázat tátu?“

„Ne, to ne…,“ zakroutila hlavou. „Nechci, aby ho viděl takhle, věřím, že bude lepší příležitost… Copak vy ne?“

„Co já ne?“ nechápal.

„Vy nevěříte, že se Jack uzdraví, a že bude lepší příležitost k jejich vzájemnému představení?“

Na okamžik zaváhal, ale pak jasně a klidně odpověděl:

„Ano, věřím…“

„Takže mi ho přivedete? Prosím vás… Chtěla bych ho mít u sebe. Já vím, že tady děti být nesmí, ale je příliš malý na to, aby chápal, kde je a co se tu děje. Nepustím ho nikam, kde by neměl být…“

Daniel se souhlasem očividně váhal, protože tušil, že to přinese spoustu problémů, ale zároveň se cítil až příliš provinile na to, aby jí to dokázal odmítnout.

„Ráno si promluvím s generálem a potom vám ho přivezu, ano?“

„Díky,“ zašeptala a unaveně si promnula oči.

„Tak a teď si půjdete lehnout, jasné?“ pronesl nekompromisně.

„Chtěla jsem se ještě zastavit na ošetřovně a…“

„Ne,“ přerušil jí a lehce jí popostrčil směrem k výtahu.

„Tak dobrá!“ polevila a vyvlékla se z jeho ruky, jíž jí držel a pomalu tlačil chodbou doprava. „Do ubikací snad ještě trefím,“ pronesla a z kapsy vytáhla kartu, kterou projela čidlo u výtahu. Dostala jednu provizorně… Nečekala dlouho a jeho dveře se otevřely. Nastoupila a otočila se zpět na Daniela. Stál tam a sledoval ji neuvěřitelně provinilým pohledem…

„Děkuji,“ zašeptala, ještě než se za ní dveře zase zavřely.

„Nemáte za co,“ zamumlal Daniel a otočil se na patě. Nemyslel to jako slovní obrat, který se používá, když chcete někomu naznačit, že jeho díky nejsou nutné, že to udělal dobrovolně a rád. On to myslel přesně tak, jak to řekl… Poněvadž ona mu skutečně neměla za co děkovat.

 

„Maminko!“ zaslechla Sam časně z rána, když seděla v kantýně nad hrnkem kávy. Dala si ji spíše ze zvyku, než že by na ni měla chuť… Taky podle toho zůstávala nedotčená. Překvapeně zvedla oči a vzápětí jí zrak utkvěl na malém chlapci, který si k ní skrze dav nekompromisně razil cestu. Daniela s batohem na zádech nechával daleko za sebou…

Vyskočila od stolu, až málem porazila židli. Snad ještě nikdy neměla takovou radost z toho, že vidí svého syna… Po těch posledních nekonečných hodinách to bylo slunce, které vykouklo zpoza černých mraků.

„Jacku!“ vykřikla nadšeně a v příští vteřině už držela svého malého chlapce v náručí. Přitiskla ho k sobě tak silně, až si po chvilce uvědomila, že jestli nepřestane, tak ho snad udusí… „Jacku…,“ zašeptala jeho jméno znovu a pohladila ho po tmavých vláskách. „Prosím, odpusť mi to, odpusť mi, že jsem tě nechala samotného,“ mumlala stále dokola a oči se jí leskly. Tentokrát to ale bylo dojetím a štěstím. Obětovala by pro svoje dítě všechno, to on byl její život…

„Řekni, zlobíš se na mámu moc?“ zeptala se, pustila Jacka na zem, klekla si k němu a zadívala se do jeho hnědých oček. Svoje dojetí už dokázala potlačit, a tak mu teď mohla pohlédnout do tváře a vyhnout se nepříjemným otázkám.

Jack dělal, že přemýšlí, ale nakonec se usmál a dal mámě obrovskou pusu… Ta se spokojeně usmála a konečně si taky všimla, jak nechápavě na nich spočívají obličeje všech ostatních ranních návštěvníků kantýny. Trochu omluvně se na ně pousmála a už jim nevěnovala pozornost… Právě se k nim taky dostal i Daniel a nezbedně pocuchal chlapce ve vlasech.

„Tak co? Všechno v pořádku?“ usmál se.

Jack k němu zvedl hlavu a nadšeně přikývl.

„To jsem rád,“ kývl Daniel a ze zad sundal poměrně objemný batoh. „To mi dala vaše švagrová, zřejmě Jackovy věci…“

„Uch, ano, díky…,“ vykoktala Sam a převzala od něj zavazadlo.

„Mami, já mám strašný hlad,“ přiznal Jack neuvěřitelně upřímným tónem, když si všiml čerstvě upečených rohlíků na nedalekém stole.

Sam položila batoh na zem a s úsměvem Jacka vybídla, aby si doběhl pro čaj a aby si vybral něco k jídlu… Malý Jack rozhodně svého otce nezapřel a mezi stydlivé a ostýchavé děti nepatřil. A když mu navíc kručelo v žaludku, už mu nic nemohlo zabránit v tom, aby si proklestil cestu mezi dalšími cizími lidmi až k vytouženému cíli…

Když na okamžik zmizel, Sam s Danielem osaměli.

„Nebudete mít kvůli nám nějaké problémy, že ne?“ zeptala se.

Věnoval ji povzbudivý úsměv.

„Jak jste včera jistě slyšela, větší problémy než už mám, mít nemůžu, takže jedno dítě sem, jedno dítě tam…“

Sam to pobavilo, ale vzápětí se zarazila.

„Generál o tom neví?“ zeptala se zděšeně.

Jen mávl rukou a chystal se k odchodu… Pak se ale ještě zarazil, jako by si na něco vzpomněl.

„Málem bych zapomněl! V deset je porada, ohledně…,“ na okamžik se odmlčel, zřejmě uvažoval o tom, jak nejlépe podat, co se chystal říct. „Ohledně Jacka, měla byste tam být!“ Nic víc už neřekl a zmizel ve chvíli, kdy se k Sam se spokojeným výrazem vrátil Jack s hrnkem plným kakaa, který vzal bůhví kde, protože si Sam nemohla vzpomenout, že by tu někdy měli kakao, a s rohlíkem namazaným marmeládou…

 

Bylo za pět minut deset, když Sam pochodovala s malým Jackem za ruku chodbami SGC a nevěděla, co má dělat. Daniela nemohla nikde najít a před tím se ho zapomněla zeptat, kam má dát Jacka, až půjde na tu poradu… Nikoho tu neznala, po nikom nemohla chtít, aby jí pohlídal dítě.

Čistě náhodou procházela kolem ošetřovny a otevřenými dveřmi uviděla onu doktorku, kterou jí včera představil Daniel, jak stojí u postele Jacka a očividně provádí nějaké testy… Neměla jinou možnost!

„Jacku, počkej tady na mě,“ nakázala svému synovi. „Já si jen zajdu promluvit s támhle tou slečnou a hned jsem zpátky, ano?“

Chlapec poslušně kývl. Což byla jedna ze světlých vyjímek…

Sam tedy potichu vešla na ošetřovnu a zamířila si to přímo k doktorce.

„Ehm,“ odkašlala si. „Sandro? Smím vám říkat Sandro?“ zarazila se.

Lékařka se na ní otočila s přívětivým úsměvem na tváři.

„Jistě, Sam… Přišla jste za Jackem? Nechám vás o samotě.“

„Ne, počkejte, já vlastně přišla za vámi…“

„Za mnou?“ podivila se Sandra.

„Víte, já… Vím, že asi nemám právo to po vás žádat, ale… mohla byste mi chvilku pohlídat syna?“

Doktorka byla chvilku očividně zmatená zřejmě přítomností dítěte na základně. Pak ale s úsměvem přikývla…

„No, jistě… Kde je?“

„Čeká na chodbě. Ale chtěla jsem vás ještě poprosit, abyste ho nepouštěla sem… Nechci, aby viděl Jacka takhle.“

„Chápu,“ přikývla zúčastněně doktorka. „Vezmu ho k sobě do laboratoře, tam se mu bude líbit… Kolik je mu let?“

„Pět. Jsem vám opravdu moc vděčná, nevím, jak vám to oplatím…“

„O nic přece nejde,“ uklidnila ji Sandra a společně se vydali ke dveřím.

„Jak je na tom Jack?“ zeptala se Sam s jistou naději v hlase.

Dostalo se jí však jen záporného zakroucení hlavou…

„A co Stevens?“ vzpomněla si náhle na sympatického poručíka.

Sandra se zatvářila zmateně.

„Daniel vám to neřekl? Myslela jsem, že…“

„Co mi měl říct?“ nechápala Sam.

„Poručík Stevens zemřel krátce potom, co ho sem Teal’c a kapitán Elliot přinesli… Měl těžkou otravu krve, už jsme nemohli nic dělat.“

Sam cítila, jak se jí pod nohama rozhoupala podlaha. Nemohla uvěřit tomu, co slyší… Proboha, doufala, že ho z nejhoršího dostala, že mu pomohla a on… to nezvládl. I když ho skoro neznala, jeho smrt ji překvapivě zasáhla. Zřejmě i proto byl Daniel včera tak zničený, že už se nedovedl ovládat před generálem… Teď už chápala i ty jeho narážky. Přišel o člena týmu. Všechno se mu rozpadalo v rukou stejně jako jí. Ale proč jí to neřekl? Možná jí nechtěl trápit ještě tímhle…

 

Na poradu dorazila s dvouminutovým zpožděním a všichni už seděli na svých místech. Generál Davis, major Jackson, Teal’c, kapitán Elliot a k jejímu překvapení také opět generál Hammond.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ zamumlala a urychleně se posadila na jednu ze zbývajících volných židlí.

Dostalo se jí odpovědi, že se nic neděje a vzápětí se rozhostilo několikavteřinové ticho. Sam si všimla, jak je Daniel bledý. Využila příležitosti a zeptala se přímo:

„Proč jste mi neřekl, co se stalo s Thomasem?“

Daniel s sebou trhl a vypadal zmateně.

„Kdo vám to řekl?“ vykoktal.

„Doktorka O’Connellová,“ odpověděla.

„Nechtěl jsem, abyste si tím zatěžovala hlavu. Thomasovi to život nevrátí…“

„Ale měl jste mi to říct!“ bránila se rozhořčeně. „To já jsem ho celou dobu ošetřovala…“

„Právě proto, Sam,“ pronesl nekompromisně Daniel a jí teď neodbytně připomínal Jacka v dobách, kdy ještě velel SG-1. „Dávala byste si jeho smrt za vinu a to jsem nechtěl!“

Zmlkla a zabořila se hlouběji do koženého křesla. Dávala by si to za vinu… Pche! Její svědomí už bylo obtěžkáno takovým pocitem viny, že už si ani vlastně neuvědomovala, za co tu vinu cítí a za co ne.

Generál Davis si rozpačitě odkašlal a naznačil tak, že je načase vrátit se k původnímu tématu. Sam si ale ještě nemohla něco odpustit…

„Je mi to líto, Danieli,“ řekla potichu.

Pohlédl na ni překvapeně, ale pak se matně pousmál. Neřekl nic.

„Dostal jsem zprávu od doktorky,“ ozval se znovu Davis. „Netuší, co je s O’Neillem a tím méně, jak ho vyléčit…“

„Přemýšlela jsem o tom, že bychom mohli dát vědět Asgardům,“ řekla Sam. „Věřím, že by nám pomohli.“

Na její návrh se ale v místnosti neozvalo ani to nejmenší nadšení. Naopak se spíše všichni tvářili velice rozpačitě…

„Co se děje?“ zeptala se, když stále nepřicházela žádná reakce.

Všichni muži u stolu si vyměnili rychlé pohledy, jako by jeden druhého vybízeli, ať to řekne… Nakonec to zbylo zase na Danielovi.

„Kontakty s Asgardy jsme přerušili už přes více než třemi lety, Sam.“

„Proč?“ zděsila se upřímně.

„Kvůli… menšímu rozporu. Potom co Jack… zemřel a vy odešla, se jednání s nimi zkomplikovalo, protože, jak víte, Asgardi, měli vždycky nejraději vás dva. A pak jsme se jednou tak nějak neshodli a oni… a oni už na naše další vysílání nijak nereagovali. Po nějaké době jsme to prostě vzdali.“

Všichni se zjevným zděšením sledovali, jak Samina tvář rudne. Chvilku se ještě pokoušela se udržet, ale pak vybouchla jako atomová bomba.

„Co jste, sakra, tak posrali, že jste si zničili kontakt s jedinou skutečně vyspělou rasou, jakou jsme kdy potkali?“

Její reakcí byli všichni tak trochu zaskočení.

„To už je asi jedno,“ vykoktal Daniel, ale rychle dodal: „Ale podařilo se vám navázat kontakty s několika dalšími vyspělými civilizacemi.“

„Skutečně?“ zaječela Sam. „A je některá s těch ras schopná, nám nějak pomoci, co se týče Jacka?“

Odpovědí jí bylo jen mrazivé ticho.

„Takže ne,“ odpověděla sama sobě a zdrceně klesla zpět do křesla, ze kterého před chvílí vyskočila jako čert z krabičky. Vzápětí se tam už bez jakéhokoli skrývání či předstírání rozbrečela. Tohle byla Jackova jediná šance… Teď už neměli vůbec nic.

Nikdo se neodvážil nic říct po celou dobu, kdy Sam nezadržitelně vzlykala. Bylo jí trapné brečet takhle přede všemi, ale nemohla si pomoc. Tolik té šanci věřila… Náhle ale plakat přestala a napřímila se v křesle, jako by jí někdo natáhl na skřipec.

„Časová smyčka…,“ zašeptala.

„Prosím?“ ozvalo se ze všech stran nechápavě.

„To je ono! Už jednou nám to přece vyšlo! Pošleme si vzkaz do minulosti a zařídíme, abychom na tu planetu vůbec nešli! Už jednou jsme se poslechli, proč bychom to neudělali teď?“

Nechápavé ticho přerušilo souhlasné mručení, jen Daniel mlčel a neprojevoval ani náznak radosti. Naopak. Vytrvale se mračil…

„Sam!“ přerušil jí, když pokračovala ve svých plánech.

Nevnímala ho.

„Sam!“ křikl netrpělivě a všichni, včetně Sam, překvapeně zmlkli a zadívali se na něj.

Saminy modré oči na něj ulpěli pohledem, který vyzařoval naději a sílu bojovat. Cítil se jako vrah, když jí tu naději zase bral, ale musel jí říct to, co si tu očividně nikdo jiný neuvědomoval…

„Sam, pokud si pošleme vzkaz do minulosti, nepochybuji, že to s vaší pomocí vyjde, ale… napadlo vás, že pokud to uděláme, tak… tak na tu planetu skutečně nepůjdeme a váš syn tak nikdy nebude… počat? Je mi líto, že vám to musím říct takhle, ale… Je váš syn ta cena, kterou jste ochotná zaplatit za Jackovo zdraví?“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho a v Sam by se v ten okamžik krve nedořezal…

 

Sam se zajíkla a ustrašeným pohledem přejela všechny ostatní v místnosti. Když si uvědomila, že se na ni dívají se soucitem a pochopením, zvedl se jí žaludek… Pak si vybavila Jackovy hnědé oči, které byly dědictvím po tátovi. Tátovi, který by určitě pro své dítě obětoval všechno – i sebe.

„Sam, jste v pořádku?“ uslyšela vedle sebe. Ten hlas dobře znala, ale nechtěla mozek zaměstnávat tím, že bude přemýšlet o tom, kdo to je… Všechno viděla jako v mlhách a šíji měla nepřirozeně strnulou. Byla doslova ochrnutá a neschopná pohybu…

„Sam, slyšíte mě?“ ozval se hlas znovu a tentokrát mnohem naléhavěji. Vzápětí ucítila na svém rameni dotyk něčí ruky… Otřásla se, jako by na ni sáhla smrt.

„Je úplně v šoku,“ ozval se další hlas. „Neměli bychom zavolat doktorku?“

Dotyčný se už zřejmě natahoval po telefonu, protože člověk, který jí držel a pokoušel se přinutit ke komunikaci, ho zarazil.

„Počkejte, přece… Dovede si vůbec představit, čím vším si musela v posledních dnech projít? Tady žádná doktorka nepomůže.“ Pak jeho velitelský hlas zjihl a znovu promluvil k Sam.

„Sam, tak řekněte přece něco! Vyplačte se, vykřičte se, ale něco, proboha, udělejte!“

Jeho naléhavý tón ji přinutil o pokus, přemoci sama sebe. Místnost i lidé v ní se náhle začaly vyostřovat. Ani její krk už nebyl tak strnulý a ona jím lehce pootočila. Pohled jí utkvěl na generálovi Hammondovi, který ji pevně svíral za rameno. Pomalu otevřela ústa, chtěla něco říct, ale z úst jí nevyšla ani hláska.

„Klid, Sam,“ oslovil ji jemně Hammond. „Nespěchejte, já vím, že je toho na vás moc…“

Oči jí začínaly pálit. V tu chvíli pochopila, že si ani bolestí nezařve, že ani neomdlí, ale že se jen znovu potupně rozbrečí… Hammond se jí pokusil trochu neohrabaně obejmout, ale ona se mu nečekaně hbitě vysmekla a utekla ze zasedací místnosti pryč.

 

Stočila se do klubíčka v koutě jakési místnosti. Snad to byl jeden z málo používaných skladů v SGC. Všude okolo ní byla tma a takřka hrobové ticho. Přesně to potřebovala… Nutně toužila potom skrýt se před světem a aspoň chvíli být úplně sama. Jen sama se sebou… Už neplakala, protože byla úplně vyprahlá. Vyprahlá, prázdná, cítila se jako mrtvá. Tupě zírala před sebe do tmy a v hlavě si znovu přehrávala všechno od začátku až do trpkého konce.

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

„Sam?“ zašeptal Jack do ticha a ještě pevněji si ji k sobě přitáhl.

Po svém prvním milování leželi příjemně unavení v měkkém a voňavém vřesu na okraji lesa. Dech měla ještě trochu zrychlený, když mu odpovídala…

„Ano?“ usmála se a lehce se zakroutila v jeho náručí, kde jako kočka hledala pohodlnější místečko. Slastně přivřela oči a pokoušela se vzpomenout si, jestli se někdy cítila takhle šťastná…

„Lituješ toho?“

„Čeho?“ zeptala se s úsměvem na rtech a nevypadalo to, že by nějak zvlášť vnímala jeho otázku. Ještě stále se vznášela kdesi vysoko v nebi a ani v nejmenším se jí nechtělo zase přistát ne zem.

„No, jestli lituješ… toho,“ vydal ze sebe Jack přidušeně.

Konečně jí to došlo. Vzpřímila se v jeho náručí, jako by jí píchla vosa a ve tmě se pokusila vyhledat očima ty jeho.

„Ne! Jistěže ne! Nelituji toho a nikdy nebudu! A… a ty?“

„Já?“ Jeho hlas zněl vážně. Byla tehdy snad vyděšená až k smrti… Náhle ve tmě zaslechla zabrblání smíchu. Poznala, že to na ni jen hraje…

„Jacku!“ vyprskla naoko rozzlobeně a začala ho lechtat. Tím ho přinutila konečně se naplno rozesmát.

„Pšt! Jacku, slyšíš?“ pokoušela se ho uklidnit a zápasila při tom i se svým vlastním veselým. „No tak, Jacku! Vzbudíme Daniela a…“

Jack nečekaně zmlkl a další její slova umlčel vášnivým polibkem. Zcela se tomu oddala, ale on náhle přestal a odtáhl se od ní.

„Ještě než s tebou budu znovu v oblacích, ti chci říct,“ zašeptal, „že tě miluju od první chvíle, kdy jsem tě poznal a ta láska rostla každým dalším dnem, kdy jsme byli spolu. Nikdy nebudu litovat i té nejkratší vteřinky, která mi bude dovolena prožít s tebou…“

„A co… co tvoje práce?“ nedalo jí to. „Nechci, aby si kvůli mně přišel o něco, co pro tebe moc znamená a má v životě výsadní místo.“

„Když budeš chtít, budeš to výsadní místo mít ty.“

„Ale…“

„Sam,“ přerušil ji, „já té práce přece nenechal jen kvůli tobě. Není to něco, kvůli čemu by ses měla cítit provinilá. Ano, přiznávám, celá SGC pro mě znamenala strašně moc a abych byl skutečně upřímný, dalo mi velkou práci rozhodnout se a podniknout patřičné kroky, ale… Věnoval jsem armádě celý život, sebrala mi všechno, co jen mohla. Ty nejlepší roky života jsem strávil ve válce, kvůli armádě jsem přišel o rodinu, o obyčejné štěstí… Ve chvíli, kdy jsem neměl nic víc než bolavé srdce a prázdné ruce, mi to konečně vrátila. Poslala mi tebe… Věřím, že jestli tam nahoře někdo je, poslal mi tě jako náplast na všechny rány osudu, jako lék, který uzdravuje pouhou přítomností. Když už jsem chtěl zanevřít na všechno na světě, objevila ses jako víla. Vystoupila jsi ze šera místnosti a usmála se… V ten okamžik jsem cítil, jak mi zase po dlouhé době tluče srdce štěstím. Stala ses pro mě něčím, pro co jsem měl chuť začít se znovu rvát s nepřízní osudu. Začal jsem zase žít, žít pro tebe! Ne, pro tu práci, ale pro to, že jsi v té práci byla ty… Ano, poznal jsem tě díky armádě, ale necítím vůči ní žádný dluh, nemám potřebu v ní dále zůstávat, pokud to znamená nebýt s tebou… Chápeš, moje Sam?“

Byla tak dojatá, že v první chvíli ani nemohla promluvit. Nic krásnějšího jí ještě nikdo v životě neřekl. Ještě nikdy nebyla pro nikoho jediným smyslem života…

„Já… nevím, co mám říct,“ zašeptala.

Lehkým pohybem ruky jí pohladil po tváři.

„Co třeba: Ano?“

„Ano?“ podivila se. „A na jakou otázku by to ano mělo být?“

Slyšela a taky cítila, jak se ve tmě pousmál. Naklonil se k ní a dlouze jí políbil.

„To probereme později…,“ zamumlal, než ji znovu povalil do trávy.

 

*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*

 

Kolikrát se během těch pěti let zamýšlela nad tím, zda ten podivný konec jejich rozhovoru byl žádost o ruku? To už se nejspíš nikdy neměla dozvědět… Řekl, že to proberou později. Ale to „později“ bylo odloženo na neurčito. Vlastně na nekonečno… Teď už to věděla. Přišla o Jacka znovu. Po pěti letech proplakaných nocí, jí zemřel znovu před očima. Co z toho, že dýchá, když nikdo neví, co mu je a jak ho probrat? Ano, Jackovi O’Neillovi teď možná tlouklo srdce, ale už nikdy to nemělo být pro ní…

Poznala, že se s tím bude muset vypořádat. Pokusit se alespoň z části zapomenout, udělat za minulostí konečně definitivní čáru… Má pětiletého syna s mužem, kterého miluje, ale se kterým nemůže být, protože jim dvěma prostě osud nepřeje. Musí být vděčná za ten poklad, který v malém Jackovi má, musí ho vychovat v řádného muže, na kterého by byl jeho táta pyšný. Tak jako minulých pět let jí poroste před očima, ona se každý večer podívá na Jackovu fotografii a znovu si bude připomínat, jak je syn tátovi podobný. Věděla, že každým rokem to bude víc a víc a už teď se na to těšila. Konečně poznala, co teď pro ní má v životě tu pravou a nejvyšší hodnotu… Její dítě! Věděla, že kdyby si poslali vzkaz do minulosti a na tu planetu nešli, že by nikdy nevěděla, že mohla mít malého chlapce, ale… Jacka milovala víc než cokoli na světě, jenže on už patřil do minulosti. Nemohla obětovat svoje dítě pro jeho otce, věděla to. Neuvěřitelně to bolelo, ale tohle bylo něco, co pro něho nemohla udělat. Poznala mateřskou lásku, která zavazuje na celý život… Poznala i skutečnou lásku mezi mužem a ženou a byla za to osudu vděčná, ale nemohla to udělat. Byla si jistá, že Jack by to ani nechtěl. Nikdy by nedovolil, aby obětovala jejich dítě pro něj…

 

Když vcházela na ošetřovnu, všude panovalo ticho. Žádné pípání dýchacích přístrojů, žádné hlasy, žádný sebemenší pohyb… Postele byly prázdné, jen na jedné až úplně vzadu ležel Jack. Její Jack, její láska, její prokletí, její minulost… Jeho přítomnost nikterak nenarušovala to hrobové ticho a Sam tak poznala, že na jeho stavu se nic nezměnilo.

Mlčky došla až k němu a posadila se na židli u jeho postele. Chvilku se na něj jen tiše dívala, ale pak natáhla ruku a pevně stiskla tu jeho.

„Jacku?“ zašeptala. „Jacku, nevím, jestli mě teď slyšíš, ale musím ti něco říct… Učinila jsem rozhodnutí. Vím, že vůči tobě není správné, ale jako žena, která má teď především srdce matky, jsem nemohla volit jinak. Miluju tě a už vždycky budu, přísahám, že už nikdy nebudu žádného muže milovat jako tebe, ale také miluji našeho syna… Ano, slyšíš správně. My dva máme syna. Nemůžu se ho vzdát kvůli tobě, Jacku! Strašně mě to bolí, chvilkami mám pocit, že mě to snad zabije, protože by mě nikdy nenapadlo, že si budu muset vybrat mezi svým dítětem a tebou, ale… Musíš mi to odpustit, lásko, ale jsem si jistá, říká mi to moje srdce, že ty by ses zachoval stejně. Jde tu přece o naše dítě, o plod naší lásky…“ Po tváři se jí rozutekly slzy. „Udělala jsem všechno proto, abych tě z toho dostala, ale… už nevím, co mám dělat!“ Hlas se jí zlomil a ona se rozvzlykala naplno. „Nevím, co mám dělat, nechci tě zase ztratit, ale všechno už jsme vyzkoušeli…“

Náhle už nemohla mluvit vůbec. Vrhla se Jackovi kolem krku a objala ho. V hloubi duše snad doufala, že se stane zázrak, ale on zůstával nadále nehybný. Nic nezmohly ani její ani Danielovy slzy, který stál už hezkých pár minut mezi dveřmi…

 

„Sandro?“ zaklepala Sam na dveře doktorčiny laboratoře a pohledem pátrala po malém Jackovi… Ten zčista jasna vyskočil zpoza židle a s bojovným pokřikem se rozběhl k mámě. Vletěl jí do náruče a nepřestával si hrát na indiána…

Sam ho vzala a zvedla ze země. Pokusila se ho uklidnit, což se jí ale podařilo až po několika vteřinách…

„No tak, Jacku! Tiše, tady se nesmí křičet…“

Dala Jackovi pusu a poté se znovu rozhlédla po laboratoři. Spatřila Sandru, jak vylézá zpod stolu…

„Proboha, co jsi tu s paní doktorkou prováděl?“ pohlédla znovu na Jacka tentokrát tak trochu vyčítavě.

Sandra se na ni ale klidně usmála a tónem neposedné školačky oznámila, že si hráli na schovávanou. Sam v tu chvíli pochopila, jaké příjemné odreagování pro ni ten klučina představoval… Tedy věru nebylo nikdy zrovna moc příjemných záležitostí a už vůbec ne na ošetřovně.

„Doufám, že nezlobil?“

„Vůbec ne! Je to skvělý kluk, celý táta…“ Sandra se zarazila, uvědomujíc si, že zřejmě prořekla něco, co neměla.

„Vy znáte mého tatínka?“ zavýskl Jack a nedočkavě se na doktorku zadíval.

Ta nervózně zatěkala pohledem k Sam, ale ona se tvářila neméně překvapeně.

„Jak můžete vědět, že je v chování podobný svému otci, když…“ Včas se zarazila. „No, jak to prostě můžete vědět?“

„Když byl plukovník O’Neill před pěti lety velitelem vašeho týmu, už jsem tu byla jako praktikantka,“ vysvětlovala Sandra. „Častokrát jsem to byla já, kdo se s ním pral, když se nechtěl nechat vyšetřit…“

Sam na to jen mlčky kývla a opět se na okamžik pohroužila do minulosti… Pak ale rázně zatřepala hlavou, připomínajíc si, proč sem vlastně přišla. Přišla totiž udělat to, co měla udělat hned, jak Jack začal pobírat rozum a vyptávat se na svého tátu.

„Sandro, mohla byste nás nechat na chvilku o samotě? Jen na chvilku…“

„Jistě, půjdu zkontrolovat pacienta… Ahoj!“ mávla na chlapce a už byla pryč.

Malý Jack okamžitě zpozoroval, že se něco děje. Jeho máma byla nezvykle vážná a smutná… Sedla si na židli a jeho si posadila na klín. Zadívala se do jeho hnědých očiček a než promluvila, musela se zhluboka nadechnout…

„Jacku, jde o tvého tatínka. Víš, on… odešel napořád.“ Říkalo se jí to tak neuvěřitelně těžko… Po letech oklamávání jeho i sebe, musela pravda ven. Musela se té pravdě konečně podívat zpříma do očí.

„Jak odešel navždy?“ zafňukal smutně Jack.

„On… zemřel, Jacku.“

Chlapečkovi se zaleskly očička. Nikdy svého tátu nepoznal, ale přesto ho měl rád… Sam ho k tomu vždycky vedla, moc si přála, aby byl na svého tátu pyšný.

„Umřel?“ zeptal se dětsky nevinným hláskem a z jedno oka se mu vykutálela slzička. „Už ho nikdy neuvidím?“

„Nejspíš ne…,“ zašeptala a pevně ho k sobě přitiskla.

„Ale proč, maminko? Říkala jsi přece, že tatínek je hodný, tak proč by si ho andělíčkové brali do nebíčka?“

Sam polkla.

„No, protože hodní lidé přeci patří do nebíčka… Tatínkovi je tam dobře.“

„Ne!“ vykřikl Jack a rozplakal se. „Mami, já chci tatínka! Ty jsi mi přece slibovala, že se jednou vrátí… Mami, ty jsi mi lhala!“

Do očí ji vstoupily slzy…

„Jacku…“

„Mami!“ nenechal ji domluvit. „Já chci tátu, každý kluk mám tátu… On nemůže umřít, říkala jsi, že mě má rád, tak mi tohle přece nemůže udělat!“

Se slzami v očích se dívala do jeho zoufalé tvářičky. Najednou se v ní něco pohnulo…

„Maminko, zachraň ho! Že ho můžeš zachránit?“ prosil Jack úpěnlivě.

… A Sam to najednou věděla. Věděla, že ještě všechno nevyzkoušela! Ještě tu byla jedna možnost, jak tomuhle chlapci zachránit otce a sobě životní lásku. Byla to šílenost, ale jí už to bylo najednou úplně jedno… Zvedla se ze židle a Jacka postavila na zem. Ten očividně zmaten její rázností, přestal plakat a udiveně se na ní zadíval.

V ten okamžik se také ve dveřích objevila doktorka.

„Sandro, mohla byste mi Jacka ještě chvíli pohlídat? Musím si něco nutně zařídit…“ Ani nečekala na odpověď, políbila Jacka na čelo a s příslibem brzkého návratu vyběhla na chodbu…

 

Klikaté chodby SGC jí náhle připadaly důvěrně známé… Věděla, že je tu zase major Carterová. Odhodlaná jít do všeho s nejvyšším nasazením zaměřená na jediné – na úspěch. Netušila, kde se to v ní po těch letech vzalo, ale bylo to tu. S chladně vypočítaným plánem vešla do jedné ze zbrojnic, kde si vzala pistoli. Obyčejnou a praktickou pistoli malých tvarů, zastrčila si ji za opasek a do kapsy vysypala pár nábojů…

Nikdy si jí nevšiml, nikdo ji to nezakázal, nikdo ji nezadržel. A v Sam bylo teď tolik odhodlání, že i kdyby se o to někdo jen pokusil, nedopadl by nejlépe.

 

Ve vedlejší chodbě vletěla do jedné z prázdných laboratoří, která měla na stole počítač. Chvilku do něj něco ťukala na klávesnici… Okamžik byl její výraz zoufalý, ale pak se jí oči rozzářily. Vytrhla z bloku, ležícího vedle, papír a bleskurychle si do něj cosi opsala.

 

Do kanceláře generála Davise vpadla bez klepání doslova jako tornádo. Zrovna si pročítal nějaká hlášení, když na něj vyštěkla, že s ním potřebuje mluvit…

Generál si jejího odhodlaného výrazu určitě všiml, ale pokoušel se předstírat, že nic neviděl a nahodil přátelský a zároveň nechápavý výraz.

„Co potřebujete, Sam?“ zeptal se.

„Chci, abyste se okamžitě pokusili kontaktovat Asgardy!“

„Co… cože?“ vykoktal nechápavě.

„Chci, abyste se po letech znovu pokusili kontaktovat Asgardy,“ opakovala trpělivě jako nějakému dítěti svůj rozkaz.

Davis se konečně probral z prvotního ochromení.

„Tak na to zapomeňte, Carterová!“ zahřměl a mimoděk použil jejího příjmení. „Asgardy nekontaktujeme ani za nic!“

„Proč?“ vyštěkla. „Co nám tak strašného provedli? Nebo lépe řečeno – co jsme my provedli jim?“

Generál se zarazil.

„Myslela jsem si to!“ triumfovala Sam. „Takže se ptám, co tak strašného jsme jim provedli, že se jim teď ani nemůžeme ozvat?“

„To je jedno,“ odpověděl Davis vyhýbavě. „Faktem je, že nás urazili a já teď v žádném případě nevydám rozkaz, abychom jsme se pokusili o kontakt.“

„Oni nás urazili?“ zaječela Sam. „Mám takový pocit, že to bylo přesně naopak… Takže ten rozkaz nevydáte?“ zeptala se výhružně.

Zaváhal, ale pak odpověděl pevným hlasem:

„Ne!“

„Fajn,“ konstatovala prostě a otočila se na patě.

„Carterová, co chcete dělat?“ křikl ještě za ní, ale už byla na chodbě a nevěnovala mu pozornost. Zvedl proto rychle telefonní sluchátko a vydal rozkaz okamžitě zabezpečit Samanthu Carterovou…

 

Sam se co možná nejnápadněji vplížila do řídící místnosti. Týmy, které se měli vrátit už byly zpátky na zemi a ty, které měly odejít, už byly pryč, takže všude panoval klid. Přesně to Sam potřebovala, poněvadž jediný, kdo tam teď byl, byl Siler ťukající něco do klávesnice svého počítače…

„Silere?“ oslovila ho Sam. „Jste tu sám?“

Ani se nemusel otáčet, poznal ji po hlase a dál psal.

„Ano, majo… Sam. Potřebujete něco?“

V odpověď mu přišlo charakteristické cvaknutí spouště kohoutku pistole u hlavy…

 

„Sam, nedělejte to!“ zařval kdosi kousek od ní.

Ohlédla se a spatřila Daniela. Za ním stáli ještě Davis, Elliot a Hammond…

„Nikomu se nic nestane, pokud zadáte tuhle adresu a necháte mě projít!“ pronesla Sam odhodlaně a na stůl před Silera hodila onen pomuchlaný papírek.

„Co je to za adresu, Sam?“ zeptal se Daniel klidným hlasem, který používal vždy na misích, když potkali nějakého toho blázna… Ruce měl zvednuté i navzdory tomu, že Sam žádný podobný povel nevydala a pomalými kroky se k ní přibližoval.

Přestala mířit na Silera a zamířila na něj.

„Danieli, nemluvte se mnou jako se šílencem, dobře víte, že nic takového nejsem…“

Na Daniela to zabralo. Pochopil a klidně spustil ruce dolů navzdory tomu, že na něj mířila…

„Co chcete dělat?“ zeptal se.

„Chci zachránit Jackovi jeho tátu… Je mi jedno, že mi tu nikdo nechce pomoc,“ dodala a konkrétně ukázala na Davise, chtíc tak zdůraznit jeho nesmyslný zákaz o navázání kontaktu s Asgardy. „Asgardi jsou jeho jediná šance! Tohle je adresa planety, která byla ještě před pěti lety jejich domovskou planetou… Věřím, že tam ještě budou.“

„Sam!“ promluvil generál Davis rozklepaným hlasem. „Položte tu zbraň, můžeme se přeci ještě nějak domluvit…“

„Já jsem se chtěla domluvit, ale tady jde jen o tu vaši zatracenou pýchu! Myslíte, že kvůli nějaké vaší neshodě před lety, teď nechám Jacka umřít?“ Poté šťouchla do Silera. „Tak zadejte tu adresu!“ poručila mu. Siler se jen nervózně zadíval na generála a pak na Daniela. Ten si vzal znovu slovo…

„Vy je chcete požádat, aby zachránili Jacka?“ zeptal se.

„Ano,“ kývla odhodlaně.

„A jste si jistá, že to nepůjde jinak, než s tou pistolí v ruce?“

Zakývala hlavou…

Na několik vteřin se rozhostilo ticho, zdálo se, že Daniel nad něčím uvažuje… Pak se mu ale oči zvláště rozzářily a on se bojovně napřímil.

„Tak fajn,“ řekl, zpoza opasku vytáhl rovněž pistoli a postavil se po boku Sam.

Několik dalších vteřin zděšeného ticha, přerušil Danielův široký a klidný úsměv.

„Silere, okamžitě zadejte tu adresu,“ přikázal orosenému důstojníkovi, který poznal, že tentokrát už je vážně zle, otočil se na židli jako korouhvička a jal se urychleně zadávat do počítače adresu.

„Jacksone, co to děláte?“ zaprskal vztekle Davis, zatímco Hammond stále překvapivě klidně mlčel stejně jako Elliot.

„Myslím, že správnou věc,“ odpověděl Daniel a s naprosto chladným výrazem zamířil na svého velícího důstojníka pistolí.

„Jestli tu zbraň okamžitě nepoložíte na zem, půjdete sedět! O to se postarám!“ vyhrožoval Davis.

„Danieli, neblázněte,“ zašeptala Sam a snažila se, aby to neslyšel nikdo jiný než on. „Já nemám co ztratit, nejsem v armádě a tohle je navíc přísně tajný projekt, mě se nic stát nemůže, ale vy…“

„Mě je úplně jedno, co se mi stane,“ řekl Daniel klidně a nahlas, aby to všichni slyšeli.

„Majore, to přece nemůžete myslet vážně! Jste na počátku skvělé vojenské kariéry… Pokud tu zbraň okamžitě nepoložíte, skončíte při nejlepším v base,“ pokusil se usměrnit svého velitele Elliot.

Daniel ho však zpražil.

„Douglasi, zmlkněte!“

„Má pravdu, Jacksone!“ křikl Davis a nečekaně se rozešel k Danielovi.

Daniel mu mířil přesně na srdce, ale v poslední chvíli pistolí uhnul. Vystřelil. Ozvala se ohlušující rána… Kulka se zaryla do zdi vlevo od Davise, který v ten okamžik úplně přimrzl k zemi.

„Já nežertuju!“ zařval Daniel.

„Adresa zadána, pane,“ kuňkl v tu chvíli Siler.

Sam i Daniel se otočili ke sklu a spatřili modře se třpytící hladinu Hvězdné brány.

„OK,“ řekl Daniel a čapl Silera za rameno. Vytáhl ho na nohy a přitiskl si ho k tělu jako rukojmí. „Teď nás necháte projít bránou, jasné?“

Všichni zúčastnění jen mlčky a zděšeně přikývli a pozorovali Sam, Daniela i Silera, jak se pomalu přesunují ke schodům vedoucí k prostoru brány. Když se Daniel chystal udělat první krok dolů, ozval se naposledy Davis…

„Sakra, Jacksone, proč to děláte? Tohle vás zabije, potopí do bahna, ze kterého se už nevyhrabete…“

„Říkám vám, že je mi úplně jedno, co se se mnou stane!“ opáčil Daniel. „Radši umřu nebo skončím v base, než abych žil další roky ve výčitkách, jako tomu bylo posledních pět let… Vy netušíte, jaké to je, budit se každou noc zpocený děsem, protože se vám stále vrací jedna a tatáž noční můra, která navíc kdysi byla skutečností. Vám neumírá každou noc ve snech přítel přímo před očima, necítíte tu bezmoc, protože mu nemůžete pomoci, necítíte tu strašnou nenávist sám k sobě, když se díváte do tváře jeho syna, který nikdy nepoznal svého otce!“

Davis zmlkl a neřekl už vůbec nic… Ve chvíli, kdy Daniel stanul na prvním schodě, Silera pustil, otočil se a bleskurychle seběhl ze schodů. Dole už na něj čekala Sam, která všechno slyšela.

„Danieli, to co jste říkal…,“ zašeptala dojatě.

„Později, Sam,“ vyhrkl netrpělivě. „Teď musíme jít…“ Popadl ji za ruku a přeběhli spolu rampu vedoucí k bráně. Ani se neotočili a prošli.

 

Generál Davis se už natahoval po sluchátku, že zavolá na patřičná místa, když ho Hammond zarazil.

„Zatím nedělejte nic!“ pronesl nesmlouvavě. „Počkáme, až se vrátí…“

Davis byl sice jiného názoru, ale kupodivu se neodvážil protestovat.

 

Major Daniel Jackson a Samantha Carterová se vynořili z Hvězdné brány uprostřed jednoho nejmodernějšího a nejvyspělejšího města celého vesmíru. Ovšem čas na rozhlédnutí se, zda se po těch několika letech změnilo, nedostali… Hned poté, co totiž bránou prošli je někdo přemístil k sobě na loď.

Stáli uprostřed jakési podivně prázdné místnosti. Rozhlédli se kolem sebe, ale nic zajímavého neviděli… Pak se ovšem otevřeli dveře a dovnitř vešel malý, šedivý mužík.

„Thore?“ zkusila to Sam tak trochu ostýchavě.

„Majore Carterová, Danieli Jacksone,“ odpověděl Asgard na pozdrav a lehce kývl hlavou. Jako vždy se z výrazu jeho tváře nedalo poznat, zda je vidí rád či nikoli. „Nečekali jsme vás…“

„Ano, my víme,“ vykoktala Sam a udělala několik kroků blíže k Thorovi. „Přišli jsme vás požádat o pomoc.“

Thor se zatvářil tak překvapeně, jak mu to jen jeho tvář dovolovala.

„Vy nás?“ optal se užasle. „Myslel jsem, že lidská rasa s námi přerušila veškeré kontakty. Nevidím důvod, proč bychom vám měli pomáhat… Navíc vy už přeci nejste u vašeho projektu SGC, ne?“

„Ne, nejsem…“

„A proto vás lidé poslali? Víte, že s vámi a s plukovníkem O’Neillem jsme vyjednávali nejraději. Proto vás posílají?“ Jeho hlas zazníval ostře a nepřátelsky.

„Ne, to není proto… Prosím vás, vyslechněte nás!“ zaúpěla Sam zoufale.

„Nevidím důvod,“ pronesl Thor chladně a vydal se zpět ke dveřím.

„Thore, prosím! Nejsme tu na popud armády,“ vložil se do všeho Daniel. „Jsme tu proti vůli našich velitelů.“

Tahle informace Thora zřejmě zaujala. Otočil se a poslouchal.

„Přišli jsme vás požádat o pomoc ohledně plukovníka O’Neilla,“ řekla Sam.

„Plukovníka O’Neilla?“ užasl Thor. „Ten je přeci mrtvý…“

„Není!“ vyhrkla Sam. „Není mrtvý, je jen v určitém druhu kinetického spánku a my netušíme, jak ho probrat… Prosím, pomozte nám.“ Její hlas zněl naléhavě a zoufale.

 

Sam se probudila až po dlouhých třech hodinách. Byla neuvěřitelně unavená, posledních několik dnů skoro nespala, takže teď usnula přímo na podlaze oné podivné místnosti… Ohlédla se vlevo, kam před tím usedal Daniel, ale nebyl tam ani nikde jinde v místnosti. Byla tam úplně sama…

Než se ale stačila trochu více rozkoukat, dveře se opět otevřely a dovnitř vešel již podruhé Thor. Sam se k němu vrhla jako ke spáse…

„Tak co Jack? Co je s ním?“ vyhrkla.

„Byla jste velice unavená, nechtěl jsem vás rušit z vaší formy odpočinku…“

„Ano, dobře, díky…,“ vykoktala Sam netrpělivě. „Tak co se stalo s plukovníkem?“ naléhala.

„Nacházíme se nyní na vaší oběžné soustavě. Právě proběhl jeho a Danielův úspěšný přesun na Zem, měl by být zcela v pořádku.“

Sam si div nezavýskla radostí a nevrhla se mu kolem krku. Nemohla uvěřit tomu, že by měl být Jack skutečně zase v pořádku…

„Děkuji vám, Thore, moc vám děkuji! Ale… řekněte mi, co s ním vlastně bylo?“

„Pokud proběhne spojení Goalda s člověkem a toto spojení trvá již delší dobu, vytvoří se mezi hostitelem a parazitem určitý druh spojení, které se jen velice těžko přerušuje po smrti jednoho z nich… Vlastně by měl O’Neill zemřít spolu s Goaldem. Tím, že jste ho oživili, jste narušili určitý systém, který je pevně zaklíněn již několik tisíc let. Něco ze symbiontu zůstane v hostiteli i přes jeho smrt, něco co se nedá nalézt, ale je to tam… Něco jako machinace s vědomím, jakási blokáda, která nedovoluje člověku vrátit se k normálnímu životu.“

„A vy jste… vy jste ho skutečně vyléčili? A jak?!“

„Ano, vyléčili jsme ho, ale nechtějte vědět jak, Sam… Pro plukovníka O’Neilla to bude všechno od začátku až do konce jen neuvěřitelně hořká a bolavá vzpomínka. Nechci, abyste vy či on věděli víc, než je nutné.“

„Ale…“

„Žádné ale neexistuje, majore Carterová!“ pronesl nekompromisně Thor. „Nikdy jste se nedozvěděli úplně všechno o všem a pokud mám být upřímný, vaší rase nevědomost častokrát spíše prospívá.“

Sam se už nedožadovala dalších vysvětlení, pochopila, že tady neuspěje. Přesto jí ale něco nešlo do hlavy…

„Proč jste Jacka a Daniela vrátili na Zem a mě ne?“ zeptala se.

„Máme za to, že by se ještě dali obnovit naše vztahy s planetou Země a speciálně vám jsme to chtěli nabídnout. Pokud se ještě zdržíte, mohlo by to být ku prospěchu oběma stranám…“

Sam jen těžko skrývala svou nechuť. Chtěla už být s Jackem, chtěla s ním po těch letech mluvit, chtěla mu představit syna… Ale pochopila, že tohle je jedinečná šance pro Zemi a pokud zrovna ona dostala šanci napravit, co se před lety pokazilo, měla by toho využít.

 

Na ošetřovně na základně v SGC panovalo ticho a hrobový klid. Nikdo nebyl zraněný a nepotřeboval proto péči lékařů… Doktorka sama si v tu dobu nejspíš neznámo kde hrála s malým Jackem opět na schovávanou či jinou podobnou hru a ani ona nebyla nikde poblíž. Postel velkého Jacka byla rozestlaná… Na první pohled by člověka tato prázdná místnost nijak nenadchla a prošel by dál. Jenže kdyby ještě chvilku vytrval, stačilo by jen několik vteřin, a ozářilo by tuto nudnou místnost zářivé světlo a vzápětí by už nebyla ani prázdná, ani nudná…

Na Jackově rozestlané posteli se objevil muž. Ale Jacka samotného nepřipomínal ani v nejmenším… Měl dlouhé prošedivělé vlasy, snad ještě delší vousy a celkově vypadal až neuvěřitelně zanedbaně.

Na židli stojící vedle této postele se zčista jasna objevil Daniel. Zadek ho až zabolel, jak zprudka na ni dosedl a zasténal, poněvadž se při tom dopadu praštil bolestivě i do kotníku o nohu postele… Možná tenhle jediný a tak náhlý zvuk Jacka probudil. Po hodinách usilovného snažení především ze strany Sam, kdy na něj mluvila nahlas i potichu, kdy se ho pokoušela probudit i popleskáváním přes tváře, ho náhle probudil tak zanedbatelný zvuk. Ano, ten zarostlý muž byl skutečně Jack… Jak si vzápětí tak trochu zděšeně uvědomil i Daniel. Ani nedutal a čekal, co se bude dít dál.

Jack se pohnul a pootevřel oči. Na skutečně krátký okamžik bylo všechno rozmazané… Pak ale jeho oči přivykly na nové ostré světlo a on se zmateně rozhlédl kolem sebe. Díval se ale na opačnou stranu, než seděl Daniel. Ten byl nejprve zřejmě zcela v šoku a jen mlčel… Zdálo se mu neuvěřitelné, že všechno je jak má být, a že jediné, co na Jackovi není to pravé, je jeho zevnějšek. Což ale nebylo nic, co by se nedalo spravit.

Jack O’Neill se konečně natočil i tím správným směrem a spatřil Daniela. Očividně se pořádně lekl…

„Kruci, to nemůžeš říct, že jsi tady?“ zabrblal nevrle.

Daniel seděl ještě vteřinku či dvě v naprosto němém úžasu. Pak ale vyskočil a vrhl se Jackovi s radostným výkřikem okolo krku.

O’Neill nebyl na projev takového nadšení připraven, a tak ve chvíli, kdy se konečně pracně vyškrábal z lehu do sedu, znovu žuchnul zpátky do peřin…

„Danieli, co… co to děláš?“ koktal překvapeně a pokoušel se ho ze sebe setřást. Nejenže na tyhle projevy náklonnosti nikdy nebyl a tím méně od mužů, ale nevíc ho Daniel prakticky škrtil a především tahal za vousy a vlasy…

Chvilku trvalo, než se Daniel ovládl a zase se posadil na židli. Spokojeně se na Jacka zadíval a snad až teprve teď pochopil slova Sam, že Jack je svému tátovi podobný… Jistě, nebylo to zrovna dobře pozorovatelné, ale ty rysy tam zůstávaly, ať už byl O’Neill zarostlý sebevíc. Co ale Daniela přinutilo trochu polevit v nadšení byl Jackův zvláštní zadumaný výraz.

„Pamatuješ si, co se stalo, Jacku?“ zeptal se opatrně.

Oslovený s sebou lehce trhl a Daniel poznal, že ho vytrhl ze zamyšlení.

„Poslední, co si pamatuju, je, jak jsem skočil před Sam, když na ní ten Jaffa vystřelil… Zase jsem umřel, co?“ otázal se zdrceně Jack.

Daniel jen na to kývl. Náhle si všiml, jak se Jackovy oči zaleskly… Jeho ruce hbitě vylétly k obličeji, který vzápětí zmizel v jeho dlaních.

„Panebože, a to… to předtím. Ty věci co se děly předtím… Danieli, řekni mi, že to není pravda? Řekni mi, že jsem nebyl Goald, řekni mi, že všechno, co se teď vybavuju není pravda! Danieli, prosím!“ zařval jako raněné zvíře. „Už jenom pomyšlení na ty věci je strašné… Nemůže to být pravda! Prosím tě, řekni mi, že to není pravda!“

„Mrzí mě to, Jacku, ale… je to pravda!“ Neříkalo se mu lehce. Jack si očividně ještě hodně velkou zkouškou teprve projde…  Poprvé si uvědomil a vzpomněl, co Goaldi dělali lidem a dalším a dalším rasám. Něco, co by Jack nikdy neudělal a nikdy nepřipustil. A on tomu musel celé roky přihlížet, častokrát to vykonávala právě jeho ruka, umírající se dívali právě do jeho očí…

„Ne…,“ zašeptal Jack a pohlédl na svoje ruce, jako by snad čekal, že na nich bude krev. Oči měl plné slz, když znovu promluvil pohnutým hlasem, jaký u něj Daniel snad ještě nikdy neslyšel. „Tyhle ruce… tyhle ruce zabily tolik lidí!“ vykřikl zoufale.

„Ne, Jacku! To není pravda, slyšíš? Tys ty lidi nezabil, rozumíš mi? Tys to neudělal!“ Vzal Jackovu hlavu do dlaní a zatřásl s ním. „Ty-jsi-ty-lidi-nezabil!“

O’Neill se mu vytrhl a tentokrát dobrovolně zabořil hlavu do polštářů. Daniel ho nechal… Teprve až po chvíli se Jack alespoň částečně vzchopil.

„Jak dlouho?“

„Co?“

„Jak dlouho jsem byl tím… tím parchantem?“

Daniel zaváhal, ale nakonec šel s pravdou ven.

„Pět let.“

Pokud před tím vypadal Jack zdrceně, tak teď se to už ani nedalo popsat…

„Pět let…,“ opakoval pro sebe tiše, jako by se pokoušel sám sebe přesvědčit o významu toho čísla.

„Dám tě do pořádku, co říkáš?“ navrhl Daniel, když ticho začínalo být nesnesitelné.

Jack se ani nenamáhal s odpovědí, možná Daniela ani nevnímal. Apaticky zíral před sebe a mlčel…

Daniel se povzdychl. Měl pravdu – Jacka ještě podstatná část zkoušky čeká. Musí se s tím vším vyrovnat, musí se s tím naučit žít… Ale nepochyboval o tom, že až se dozví, že má dítě, půjde to snáz. Zvedl se a přešel na druhou stranu ošetřovny. Odkudsi vyštrachal pěnu na holení, žiletku a nůžky… Vrátil se k Jackovi a jako loutku ho posadil na židli. Moc zkušeností především se stříháním vlasů neměl, ale držel si palce.

 

Ustřihl poslední pramínek dlouhých vlasů a zkoumavě se na Jacka zadíval. Nevypadalo to nejhůře… Daniel měl dokonce pocit, že je ostříhán přesně tak, jak to vždycky měl. Až na pár zubů, ale ty se zamaskují… Ostříhal Jackovi i dlouhé vousy a na krátké strniště, které mu nyní zůstávalo na bradě a tvářích, nanesl pěnu.

Jack byl po celou dobu jeho usilovné práce úplně apatický a v myšlenkách bůhví kde. Daniel se ho zprvu pokoušel rozptýlit, ale nakonec pochopil, že se s tím O’Neill nejdříve potřebuje v tichosti vyrovnat…

Když byli hotovi, přinesl Daniel Jackovi z jedné nemocniční skříně čisté oblečení. Klasická zelená uniforma Jacka jako zázrakem definitivně proměnila zpět ve vojáka… Najednou to vypadalo, že se nic nestalo, že žádných pět let neuběhlo… Ale uběhlo, to jasně připomínal Jackův výraz ve tváři. Ani v nejmenším totiž nepřipomínal plukovníka O’Neilla.

Daniel ho posadil zpět na postel a sám si sedl vedle něj. Chvilku bylo ticho, když se na Jack otočil a pohledem spočinul na jeho uniformě.

„Komu jsi šlohnul tu uniformu?“ pokusil se chabým hlasem o ještě chabější vtip.

Daniel se na něj nechápavě zadíval, než pochopil, že naráží na hodnost majora…

„Změnilo se tu hodně věcí, Jacku…“

„Ano, to asi ano… Jsi major?“

„Jo, jsem major, Davis je generál a Teal’c je zpátky doma.“

Jack očividně ještě na něco čekal… A Daniel věděl na co.

„Sam… Sam odešla z armády i z SGC.“

O’Neill překvapeně zamrkal.

„Odešla? A kdy? A proč?“

„Odešla krátce poté, co jsi… zemřel. A proč? Na to se už budeš muset zeptat ji.“

Chvilku bylo opět ticho.

„Proč tu vlastně není?“ zeptal se Jack tiše. „Na té planetě byla… Nebo to byl jen sen?“

„Ne, nebyl to sen, na tu planetu přišla skutečně s námi… Dokonce se mnou a s tebou šla i za Asgardy. Zřejmě tam ještě zůstala, myslím, že ji Asgardi nabídli, aby se s nimi pokusila vyřešit ten meziplanetární problém…“

Jack očividně tak úplně nepochopil, ale nechtěl se ptát. Na Sam se těšil… I když mu bylo jasné, že za ty roky se určitě stalo hodně věcí. Tím spíš, když si myslela, že je mrtvý… Vzpomněl si na to, co se stalo tu noc, než zemřel. Chtěl odejít, chtěl být s ní… Nevyšlo to a nejspíš ani nevyjde. Je krásná, mladá, možná dokonce i vdaná s kupou dětí okolo sebe. Chtěl se na to Daniela zeptat, ale v tom se jim nad hlavami rozječel poplach – vnitřní poplach, žádná neplánovaná aktivace.

„No, to jim to trvalo…,“ zamumlal Daniel.

„Co jim trvalo? A komu?“ nechápal Jack.

„Jdou si pro mě… Jen nechápu, proč jim trvalo tak dlouho, než zjistili, že jsem zpátky.“

„Proč si pro tebe jdou?“ začínal už být O’Neill netrpělivý.

„Abychom tě z toho vysekali, museli jsme podniknout jisté… neformální a protizákonné kroky. Jdou mě zavřít,“ konstatoval Daniel klidně.

„Ale…,“ vykoktal Jack.

Jenže v ten okamžik vpadli na ošetřovnu čtyři ozbrojení vojáci.

„Majore Jacksone, jste zatčen! Nepokoušejte se klást odpor!“

Daniel s ledovým klidem ve tváři vstal z postele a zpoza opasku vytáhl pistoli. Vysypal z ní náboje a hodil ji na jednu z prázdných postelí…

„Prosím, pánové! Jak vidíte, nekladu žádný odpor… Můžete mě zatknout!“

Vojáci po sobě podezíravě mrkli. Jeden z nich pak vystoupil z řady a nasadil Danielovi pouta.

„Máme vás odvést ke generálovi,“ řekl pak a popostrčil Daniela ke dveřím.

„Ale jistě, jak je libo…,“ souhlasil Daniel a dobrovolně a bez protestů se vydal ke dveřím.

„Danieli!“ křikl za ním Jack. „Co se tady, kruci, děje?“

„To je v pohodě, Jacku,“ ohlédl se na něj Daniel a usmál. „Jsem rád, že jsi doma… Teď už si musíš jen promluvit se Sam a všechno bude v pořádku!“

Poslední Danielova slova doléhala k zmatenému Jackovi už z chodby.

 

Jack O’Neill kráčel po jedné z chodeb a nadával sám sobě jako špaček. Byl úplně dezorientovaný, nevěděl, kde je sever, natož kancelář generála… Sakra, pět let bylo zkrátka pět let!

Zabočil za roh a vzápětí skoro vrostl do země. Proti němu běželo dítě! Byl v SGC a proti němu se jako vichřice hnal malý kluk! Na vteřinu zavřel oči, protože ho napadlo, že blouzní, ale když je zase otevřel, ten chlapec tam pořád byl… Už to chtěl vzít těsně kolem Jacka, když ten instinktivně vztáhl ruce a malého uličníka chytil. Zvedl ho do náruče.

Klučina by zřejmě tak překvapen, že se v první chvíli ani nebránil, ani nekřičel… Ale už po kratičké chvilince Jack poznal, že tohle dítě se určitě ve světě neztratí. Jeho drobounké pěstičky vylétly proti Jackovu hrudníku a začaly do něj bušit.

„Pusť mě! Pusť mě!“ pištěl kluk dětským hláskem a statečně se bránil Jackově sevření.

„Hej, hej…,“ uklidňoval ho Jack. „Pustím tě, až mi pěkně povíš, co tu děláš? Sem totiž děti nesmí…“

Chlapec vystrčil bojovně bradu a zadíval se zpříma do Jackovy tváře… O’Neillovi se v ten okamžik rozbušilo srdce. Ten kluk… Bylo to zvláštní, ale na okamžik měl pocit, jako by se díval na sám sebe, jen v hodně zmenšené podobě. Ty oči, ta ústa… A proč se mu tak bláznivě roztlouklo srdce? Mlčky se díval na toho rošťáka a všechna slova mu uvázla v krku.

„Jsem tu s maminkou!“ řekl klučina nebojácně.

Jack se přinutil odtrhnout od toho kluka ten svůj nevěřícný pohled a zkusil se na něj zadívat ještě jednou, jen trochu jinak Ano, byl mu neuvěřitelně podobný, ale teď už si všímal i menších rozdílů… Ten nos určitě nebyl jeho a ani to obočí ne. Postavil ho zpátky na zem na znamení dobré vůle a sám si k němu klekl.

„Takže s maminkou, jo?“ zeptal se a vlastní tón jeho hlasu ho překvapil. Chtěl to říct autoritativně, aby měl kluk respekt, ale místo toho se mu z hrdla vydral podivný zvuk. Takový… otcovský!

„Jo, s maminkou!“ pronesl klučina, ale vzápětí se mu zaleskly očička. „Řekla mi, že se vrátí brzy, ale je pryč už hodně dlouho…“

V Jackovi se pohnulo něco zvláštního, když se tomu chlapci vykutálela z oka jedna slzička. Setřel mu jí a pohladil ho při tom po tváři.

„Když mi řekneš, jak se jmenuje, třeba ti ji pomůžu najít,“ řekl.

Chlapcovi se rozzářila očka nadějí, ale pak se jeho obličejík zase zakabonil.

„Jenže já se nesmím bavit s cizími lidmi, ani s nimi nikam chodit!“

„Dobře, já jsem Jack… Teď už nejsem cizí, ne?“

O’Neill čekal jakoukoli reakci, ale tuhle tedy ne… Tomu klukovi se rozsvítily oči jako dvě žárovky a vzrušeným hlasem se zeptal:

„Ty se jmenuješ Jack?“

„Ano… Proč, je to divné?“

„Já jsem taky Jack,“ vyhrkl klučina.

„No, vidíš! To je náhoda,“ usmál se O‘Neill.

„Maminka mi říkala, že se jmenuju po tatínkovi,“ pokračoval dál chlapec.

Tentokrát už Jack zbystřil.

 

Sam se „zjevila“ v jedné z chodeb nedaleko generálovi pracovny. Už se sice neuvěřitelně těšila na Jacka, ale ještě tu musela něco vyřídit.

Vešla dovnitř, kde seděli Davis, Hammond a Daniel. Který měl na rukou želízka… Všichni tři vedli o něčem právě vášnivou debatu, když k ní překvapeně vzhlédli.

Všechny si je změřila pohledem, skončila na Danielovi. Ten se na ní jen spokojeně usmál a nikdo by netipoval, že ho nejspíš čeká vojenský soud… Oplatila mu úsměv a zeptala se:

„Jack je na ošetřovně?“

„Ano, čeká tam na vás,“ odpověděl Daniel.

Sam kývla, jakože bere na vědomí a pak se zaměřila na Davise.

„Podařilo se mi urovnat ten spor s Asgardy, takže je ode dneška je znovu můžeme považovat za své spojence… Jak určitě již tušíte, co tím chci říct, je to zásluhou také Daniela. I když se vzepřel vašemu přímému rozkazu, podařilo se nám díky tomu získat zpět cenné spojence. Vzhledem k tomu, že za tu neshodu před lety můžete především vy, měl byste to brát v potaz, až se bude přemýšlet nad výší trestu…“

Davis otevřel, ale hned zase zavřel ústa. Sam pokračovala…

„Nechci tu nějak rozmazávat ten problém, který jste před lety způsobil, to už je promlčená záležitost, jediné, o co vás žádám, je, abyste Daniela netrestal nebo nenechal potrestat nijak přísně, oba víme, že si to nezaslouží…“

Chvilku bylo hrobové ticho. Pak konečně Davis promluvil.

„Ztráta vojenské hodnosti a odchod…“

Všichni zadrželi dech. Přece po něm nemůže chtít, aby odešel z SGC??

„… a odchod z armády. U SGC můžete dál zůstat pouze jako civilista. Berete?“

Místností se ozvalo mocné vydechnutí.

„Beru!“ přikývl Daniel a zářivě se na Sam usmál. „Do armády asi stejně nepatřím…“

 

Sam doběhla na ošetřovnu takovým tempem, že skoro nemohla popadnout dech… Jaké zklamání proto zažila, když zjistila, že je úplně prázdná. Jacka ani nikoho jiného nikde neviděla.

Vběhla urychleně proto do laboratoře doktorky, která právě vyřizovala u svého psacího stolu papírování.

„Kde je Jack?“

„Myslíte velkého nebo malého?“ usmála se Sandra.

„Malého? Já myslela, že můj syn je s vámi…“

„No, ano… Spí vedle na ošetřovně. Usnul tam na jedné z postelí.“

„Ale na ošetřovně není ani noha!“ zpanikařila Sam. „Nikdo tam nespí…“

 

„Vážně se jmenuješ po tatínkovi?“ zeptal se Jack malého Jacka a srdce se mu znovu rozbušilo. „A ty svého tatínka neznáš?“

Chlapec se slzami na krajíčku zakroutil hlavou.

„Maminka mi vždycky říkala, že tatínek je pryč, ale že mě má moc rád, a že jednou přijde a bude si se mnou hrát…“

Jack začal dokonce i zrychleně dýchat. Najednou se mu totiž prostě nedostávalo vzduchu…

„Ko… kolik je ti let?“ vykoktal.

„Před měsícem jsem měl narozeniny,“ prohlásil Jack pyšně. „Je mi pět!“

„Pět??“ O’Neill měl co dělat, aby to ustál.

„Je ti dobře?“ zeptal se náhle klučina, když si všiml, jak Jack rudne a hned na to zase bledne. „Haló, je ti dobře?“ zopakoval Jack svou otázku, když jeho táta nijak nereagoval a zamával mu drobnou ručkou před obličejem, aby se probral.

„Jo, je… mi… fajn,“ vydechl Jack.

„Jacku?“ ozvalo se jim náhle za zády.

Oba dva se jako na povel ohlédli. Zpoza rohu právě vyšla Sam… Když uviděla, že tam stojí oba dva její Jackové, a že už nejspíš měli tu čest se seznámit, ztuhla uprostřed kroku. Všichni tři se na sebe několik vteřin jen mlčky dívali. Dokonce i ten malý rošťák si všiml, jak zvláštně se jeho máma dívá na toho pána a jak on na ní. Usmál se a s předzvěstí něco zatraceně krásného se rozběhl k mamince… Vletěl jí do náruče a ona ho okamžitě ochranářsky objala. Přinutila se odtrhnout pohled od toho velkého Jacka, který stále zůstával nehybně na tom samém místě, aby zkontrolovala toho malého. Naštěstí byl v pořádku…

„Ty zlobidlo, jak to že jsi Sandře utekl? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?“

„Promiň, mami,“ zakňoural chlapec a pohladil mamku po tváři. „Víš, ale já jsem si našel tatínka… Mami, ty jsi přece říkala, že tatínek se jmenuje taky Jack, a že se vrátí. Maminko, on se vrátil, že jo? Je tohle můj tatínek?“

Sam pohlédla znovu na Jacka, který z ní ani na chvilku nespustil oči. Stejně jako před lety si i teď rozuměli beze slov… Chvilku nikdo nic neříkal, ale pak se Sam usmála a zašeptala:

„Ano, Jacku, tohle je tvůj tatínek…“

 

EPILOG

 

Drahý Osude!

Vzpomínám si, jak mi jednou táta řekl, že život bez lásky je jako pole připravené k setbě, ale bez pluhu, bez osiva, bez budoucnosti. Jakou jsi měl pravdu, tati…

Všechno se zdá zbytečné, když je srdce samo. Konec konců, proč se rodíme, když ne proto, abychom zaseli a sklidili lásku? Proč přicházíme na svět, když ne proto, abychom nalezli bod, který spojuje odlišnosti, když ne proto, abychom žili život, ze kterého se nám radostí svírá žaludek? Člověk si myslí, že má všechno, dokud se nepodívá do očí ženy, kterou miluje a zjistí, že ve skutečnosti, než ji poznal, neměl vůbec nic. A když mu ta žena dá dítě, je to štěstí, v tom okamžiku je sklizeň dokončena…

Člověk jako by létal a z té výšky mu svět připadá maličký, cítí, že jeho život se naplnil, že už má všechno. Ví, že vzepřít se a začít bojovat proti všemu špatnému, co je v lidech, není zbytečné. Když se mu podaří získat srdce toho, koho hluboce miluje, pak je pravým člověkem, protože nikdo z nás nemůže nemůže získat víc, než srdce své lásky…

Tvůj milující otec a manžel

Jack O’Neill zavřel svoje psací pero a se spokojeným úsměvem na tváři sroloval svůj dopis do úzké trubičky, kterou pak vsunul do prázdné láhve… Seděl na jednom z přímořských útesů, kde ho ovíval svěží mořský vítr. Vstal a s láhví v ruce se napřáhl a hodil ten kus skla se svým poselstvím do moře. V ten okamžik se cítil skutečně šťastný…

„Tatínku?“ uslyšel za sebou a ohlédl se.

Po pláži k němu přicházela jeho Sam. Jedno jeho dítě vedla za ruku a druhé nesla pod srdcem…

 

KONEC!!!