Titul: Peripetie
Autor: Angel
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: 9.série
Stav: Kompletní
Synopse: Jak název napovídá... peripetie.(Pozn. autorky: Peripetie je označení pro náhlý obrat. Vyjadřuje neočekávanou změnu ve vývoji děje.)

__________________________________________________________

            Všichni stáli ohromeně v zasedací místnosti a s překvapeným výrazem hleděli na jednu a též osobu. Bylo pro ně pro všechny velmi těžké smířit se s tím, že on už tu s nimi není a nikdy nebude a najednou tu stojí jen tak před nimi, jako to dělával celých osm let.
„Jacku!“ Konečně se vzpamatoval Daniel a vrh se obejmou svého starého přítele. „Rád Tě vidím!“
„Ahoj Danieli.“ Objal s neskrývající radostí Jack jednoho ze svých nejlepších přátel. Toho přítele, kterému by svěřil beze strachu i svůj vlastní život.
„O´neille. Vítej zpět.“ Uklonil Teal'c hlavu na důkaz úcty. Úcty před tím člověkem, který mu před více jak osmi lety ukázal skutečný smysl jeho života. Ukázal mu, že nemusí sloužit falešným bohům a dokazovat jim svou přízeň zabíjením nevinných lidí. Ale naopak, že může dokázat nevinným lidem a ostatním Jaffům, že není důvod, aby dále žili pod neustálým strachem o život pod nadvládou těch, kteří si to nezaslouží.
„Teal´cu.“ Usmál se generál O´neill na Teal´ca.
„Generále. Jsem poctěn, že Vás znovu vidím.“ Podal mu Mitchell ruku. „Ale doufám, že tu nejste proto, abyste se vrátil k SG-1 a mě převelel někam k jinému týmu, nebo ještě něco horšího.“ 
„Klid Michelli. Jsem tu jenom na návštěvě. Ale nemyslete si, že kdybyste to podělal, neudělal bych to.“ Zvedl obočí Jack a tvářil se naprosto vážně.
„Je mi to jasné generále.“ Odpověděl na to Cameron, i když mu to tak jasné nebylo. Nebyl si jistý tím, jestli to myslel jen žertem, nebo vážně. Na druhou stranu věřil, že tento člověk by toho byl i schopný. Na svůj bývalý tým nedal dopustit.
„Generále.“ Řekla příliš neutrálně Sam, až se sama zarazila, že to s tou „nenadšeností a přirozeností“ přehnala. Ale nevěděla, že dnes přijde, a když se tu tak najednou objevil, překvapilo ji to a nevěděla, jak se před ostatními zachovat.
„Carterová.“ Pozdravil ji Jack a v očích měl otázku, což Sam jako jediná moc dobře poznala.
„Takže, co tu děláš Jacku?“ Chtěl hned vědět Daniel.
„Jel jsem tak okolo, a tak mě napadlo, že se na chvíli stavím.“
„Okolo?“
„Jo“
„Stýskalo se Ti?“ Zkusil to Daniel a na tváři měl úsměv.
„To ne… jen…“ Jack si projel rukou vlasy.
„Nedořešené věci?“ Opět se zeptal Daniel.
„Přesně.“ Odpověděl rychle Jack. Z tohohle rozhovoru chtěl rychle vybruslit.
Naštěstí pro něj se v tu chvíli ve dveřích od kanceláře, kterou Jack tak důvěrně znal, objevil generál Landry.
„Jacku! Ahoj. Víš, že máš zpoždění?“ Přišel Landry k Jackovi a stejně jako předtím Cameron mu podal ruku.
„Hanku. Znáš to, pentagon musí mít něco extra, takže jejich letadlům časový rozpis nic neříká.“
„Vy jste věděl, že generál O´neill dnes přijede, generále?“ Podivil se Cameron.
„Ale jistě plukovníku.“ Usmál se na něj Landry.
„Takže Jacku,“ vrátil svou pozornost Landry zpět k O´neillovi „myslím, že si toho máte hodně co říct, takže co kdybyste si teď zašli do kantýny na něco k jídlu a ty ses u mě v kanceláři stavil později?“
„Rozkaz generále.“ Zasalutoval mu Jack.
Hank jen s úsměvem zakroutil hlavou, otočil se a zamířil zpět do své kanceláře.
„Takže děcka. Co si dát něco k jídlu? Mám hlad, že bych zaprodal i svoji duši.“ Zažertoval.
Všichni, ještě stále dost překvapení, ale šťastní, se usmáli při vzpomínce na staré časy.
Daniel jen podotkl něco na souhlas a odebral se spolu s ostatními do jídelny. Po cestě přemýšlel nad tím, proč se mu na Jackovi zdá něco jiného. A není to tím, že už půl roku pracuje v pentagonu a osobně se nevídají už tak často, spíš si jen dost často volají. Připadal mu celkově víc uvolněnější, dokonce by řekl šťastnější.

„O´neille.“ Řekl Teal´c dosedávající ke stolu s plnou mísou ovoce. „Pověz nám konečně důvod tvé návštěvy.“
„Jak jsem řekl Teal´cu. Musím tu něco zařídit a tak mě napadlo, že se podívám, jak se Vám tady vede.“
„Vskutku?“
Jack jen zvedl obočí. Po tomhle se mu stýskalo, ale v žádném případě nelitoval, že odešel. To, co mu život nabídl poté, co se vzdal své práce tady v SGC bylo něco, co se nedalo ničím jiným nahradit.
„Jacku, povídej, jak se Ti vede? Co nového? Jak dlouho se tu zdržíš?“
„Takže Danieli.“ Začal zvolna Jack a zaobíral se spíše svým modrým želé. „Vede se mi fajn. Nového nic moc. A jak dlouho tu budu ještě nevím. Ještě něco?“
„Jacku!“
„Danieli?“
„Scházíš nám tu.“
„Hej!“ Vykřikl s žertem dotčeně Cameron.
„Promiň Came. Nic proti.“ Usmál se na něj omluvně Daniel. Poté se vrátil pohledem zpět k Jackovi.
„Jo. No… Vy… mě taky… scházíte.“
„Vskutku?“
„Jo Teal´cu.“
„Páni Jacku.“ Žasl Daniel. „Odkdy ty říkáš věci takhle?“
Sam polkla. Věděla od kdy.
„Takhle?“ Podivil se.
„Jo, takhle… zpříma.“
„Vždycky jsem říkal věci zpříma.“
„Jo. Někdy až moc.“ Hned odpověděl Daniel. Jack se zašklebil. „Ale myslel jsem tím, nikdy jsi nám neřekl, že bychom ti scházeli.“
„Danieli, vymáčkni se.“ Začínal se cítit nervózně Jack. Tento rozhovor se ubíral směrem, kterým nechtěl.
„Myslím, že Daniel Jackson má na mysli, že jsi se nikdy nevyjadřoval ohledně svých citů O´neille.“
Sam si odkašlala. Začínala se červenat, a to nechtěla.
Jack se jen usmál, ale nic neřekl. Letmo se podíval Samanthiným směrem a ta jeho pohled okamžitě zaznamenala. Jemně se na něj usmála a okamžitě se podívala jinam.
„No, vidím, že si toho máte ještě hodně co říct, takže když mě omluvíte, musím sepsat ještě nějaká hlášení.“ Taktně je opustil Cameron. Bylo mu jasné, že po takové době, kdy se konečně všichni sešli, si budou chtít popovídat o samotě. Věděl, že seč on je teď jejich velitelem a naopak O´neill už je dlouho pryč, vždycky tu on bude jako ten, kdo se pokouší nahradit toho nejlepšího.
„Danieli, jak se vede vám?“
„No, popravdě je to poslední dobou dost komplikované.“
Jack se zatvářil na znamení toho, aby pokračoval.
„Našimi úhlavními nepřáteli již nejsou Goa'uldi, ale Oriové.“ Odpověděl za Daniela Teal´c.
„Jo, slyšel jsem o tom. Nakopeš zadky jedněm a objeví se zase druzí.“ Okamžitě zareagoval Jack.
„Eee, Jacku? Jak můžeš vědět o Oriích? Pokud vím, SGC pod tebe nespadá, přesto-že jsi v pentagonu. Neměl bys mít tudíž žádné informace.“
Jack se zarazil. Tohle si neuvědomil. Sam zadržela dech a pohled upřela na Jacka.
„Danieli. Myslíš, že zůstanu bez informací, jak se vede mému bývalému týmu?“
„Ale…“
„Danny, sice tu s vámi už nejsem, ale pořád mám přehled, co se s vámi děje. To si pamatuj.“ Jack měl sám ze sebe dobrý pocit. Skvěle se z Danielova podezření dostal. Ale tohle mu vlastně nedělalo nikdy problém. Jak mu to tu schází.
Poté si povídali ještě asi hodinu. Tedy spíš si povídali Jack s Danielem, Teal´c sem tam něco podotkl, jediná Sam byla skoro po celou dobu ticho.
„No, já asi už půjdu za generálem. Musím s ním podepsat nějaké papíry.“ Chtěl se zvednou k odchodu Jack.
„Právě má hlášení s SG-7. Měli by skončit za 10min.“ Podíval se Danny na hodinky.
Jack se posadil zpět na židli.
Daniel se napil svého bylinkového čaje. Pomáhal mu, když se potřeboval na něco důležitého soustředit a třeba zůstat vzhůru i celou noc. Dneska v noci zase nespal. Musel přeložit jednu tabulku, kterou přinesla SG-4. Takže teď ten čaj sakra potřeboval. Poslouchal při tom, jak Jack a Teal´c řeší vztah Teal´ca a jeho syna. Poté se podíval na Sam. Seděla tam s nimi celou dobu, ale až teď si uvědomil, že skoro nepromluvila. Jen odpověděla na nějaké otázky ohledně reaktorů, a jak se jí vede. Tím ovšem skončila.
„Sam? Jsi v pořádku?“
„Jistě, jo. Proč se ptáš?“
Tohle zaujalo i Jacka a Teal´ca a tak okamžitě skončili s rozhovorem, který vedli a nyní se soustředili na Daniela a Sam.
„Skoro jsi nepromluvila.“
„Daniel Jackson má pravdu podplukovníku Carterová.“ Přitakal Teal´c.
Sam najednou nevěděla, co říct. Myslela si, že když bude ticho, bude to pro oba lepší, ale očividně se zmýlila.
„Tedy, je mi fajn. Vážně… já jen… necítím se…“ Snažila se nějak vymluvit, ale ztrácela se ve vlastních slovech.
„Myslím, že Carterová je jen zase přepracovaná, nemám pravdu? Když už tu není nikdo, kdo by vás vyhazoval z laboratoře podplukovníku.“ Pomohl jí Jack. Věděl, že neměla tušení co na to říct, a zároveň chápal, proč celou dobu mlčela. Myslela si, že čím méně spolu budou mluvit, tím to pro ně bude snadnější před ostatními nedat najevo. On by s tím sice problém neměl, ale Sam tohle předstírání prostě neměla ráda, takže když pochopil o co jí jde, přistoupil na její hru.
„Generál O´neill má pravdu. Jsem nějaká přepracovaná, asi se půjdu osprchovat a pak domů.“
„Přepracovaná? Sam, ty nikdy nejsi přepracovaná.“
„Tak teď je Danieli.“ Odpověď na to rychle Jack.
Daniel si ho nevšímal a věnoval se zvedající se Sam. „Sam, s Jackem jsme se viděli naposledy před měsícem a to ještě jen na chvíli.“
Sam se při tomto konstatování musela usmát. Jen kdyby tušil, že to ještě není ani den, kdy se viděli naposledy.
„Promiň Danieli, necítím se dobře. Ráda jsem Vás opět viděla pane. Doufám brzy neviděnou.“
„Mějte se Carterová.“ Pozdravil ji Jack sledujíc vzdalující se Saminy záda.

            Sam vylezla ze sprchy a pomalými pohyby se začala oblékat. Ještě chtěla skočit dodělat nějakou práci do laboratoře a poté rychle domů. Těšila se tam. Dnes tam totiž nebude sama. Měla by zajet po cestě ještě něco nakoupit, nepočítala totiž s tím, že dnes bude mít společnost. Popravdě tady v Coloradu Springs neměl být celý tento týden, ale jak poznala, věci se nejspíš změnily. Ano, věci se změnily. Změny, po kterých toužila celých osm let. Usmála se. Byla šťastná, tak šťastná, že se toho občas až bála.
Procházela chodbami SGC směrem k její laboratoři. Cestou si pobrukovala písničku a při tom se už viděla doma s mužem, kterého miluje.
Přišla ke dveřím, otevřela je a na své tváři vykouzlila ten nejširší úsměv, který mohla.
„Ahoj.“ Pozdravil ji.
„Ahoj.“ Odpověděla.

            Daniel seděl ve své kanceláři a už několik hodin se bezvýsledně snažil pochopit text, který byl, jak odhadl před více jak 2 tisíci lety vyryt do kamenného oltáře na planetě, kterou před dvěma týdny navštívili.
Vlastně si myslel, že mu Sam pomůže, což mu vlastně i slíbila, jenže když dnes ráno volala, že kvůli nemoci nemůže přijít, bylo mu jasné, že ten překlad sám nezvládne. Jak už pochopil na té planetě, jednalo se o jakýsi popis výroby zbraně používající princip nanotechnologie.  A v tom byl právě ten problém, nerozuměl věcem týkajících se nanotechnologie a kvůli tomu potřeboval pomoc Sam.
Vzdal to, bez ní to prostě nepřeloží.
Napadlo ho, že když dnes stejně nemá na práci nic jiného kromě toho překladu a bez Sam to stejně nezvládne, mohl by se stavit za Jackem doma. Včera, kdy se tu tak najednou objevil se mu zmínil, že tu pár dní pobude.
Stavil se nejprve za generálem a poté už vycházel z komplexu, jež existoval i díky němu.

            Zaparkoval auto před Jackovým domem a vypnul motor. Vystoupil z auta a mířil si to směrem k hlavním dveřím. Těšil se na to, až si s Jackem popovídá o samotě. Byli jisté věci, které se nedaly probírat v SGC. Kdo by si kdy před těmi osmi a půl lety pomyslel, že s Jackem budou takoví přátelé? Tehdy, když se navzájem nemohli ani vystát, by to nikoho ani nenapadlo. A přece jsou z nich přátelé na život a na smrt. A to doslova.
Neobtěžoval se s klepáním, věděl, že u Jacka to nemá cenu. Otevřel dveře, jak jinak nezamknuté. Nikdy si nezamykal.
Předpokládal, že bude nejspíš v obýváku, takže se vydal rovnou tam.
Chtěl zakřičet na pozdrav, ale v tom se zarazil uprostřed kroku a svůj pohled upíral směrem ke gauči.
Seděla tam osoba jemu velice dobře známá, ale Jack to nebyl. Přestože měla jeho košili, nebyl to on. Na gauči seděla Sam v košili nejméně o tři čísla větší, s nohama na pohovce a se zájmem si prohlížela nějaký časopis. Nevšimla si ho.
Daniel chtěl nějak zareagovat, nejprve ho napadlo, že se okamžitě otočí a bude dělat, jakoby tu nikdy nebyl, když v tom zaslechl něčí kroky.
„Sam? Nevíš, kam jsem si dal mobil?“ Zakřičela ta osoba z horního patra a pomalu scházela ze schodů.
„Máš ho tady, zlato!“ Zakřičela na něj Sam a dále se zaobírala svým časopisem.
V Danielovi hrklo. Zlato? Sam v Jackově košili? V jeho obýváku? Na jeho gauči? Pane bože, začalo mu to docházet.
Jack sešel až k Sam a sedl si vedle ní. Díky tomu, že se soustředil jen na Sam si Daniela ani nevšiml. Tomu to začínalo být trapné, vážně přemýšlel nad tím, že se vypaří.
„Podívej Jacku. Tady ta se mi líbí.“ Ukázala Sam nadšeně na nějaký obrázek v časopise.
Jack vytvořil jednu ze svých grimas.
„Zlato, ty mi sem vážně chceš dát knihovnu?“ Zkusil to znovu.
„NÁM Jacku. Nezapomínej, a já si to tu vážně bez knihovny nedokážu představit.“ Usmála se na něj.
„A co za to?“ Šibalsky se usmál Jack a díval se do Saminých očí.
„Co máte na mysli pane O´neille?“ Odpověděla stejně šibalsky Sam a naklonila se k němu pro polibek.
„Ehm.“ Ozval se konečně Daniel.
Jack a Sam se zděšeně otočili, a jakmile uviděli Daniela, oběma se hrůza v očích ještě umocnila.  Jack okamžitě odskočil od Sam a ta si stoupla do pozoru, jako by to po ní někdo vyžadoval.

„Jsem rád, že sis na nás udělal zase čas Jacku.“ Podíval se Daniel významně na Jacka a vykouzlil na tváři úsměv.
„Jo… no, i já… tam z toho asi brzo zcvoknu.“  Zkusil se Jack zatvářit co možná nejvíce ublíženě když si vzpomněl na Washington. Zhluboka se nadechl. Letní večerní vánek jemně pohladil listy okolních stromů a na chvíli se spustil orchestr šumění, jež lahodil jeho uším v poklidné kráse tohoto místa. Nadechl se znovu a svůj pohled stočil ke klidné hladině jezera. Jezera, kde nikdy nechytil žádnou rybu. Na hladině se odráželo pomalu zapadající slunce. Miloval to tady. Miloval JI. Otočil opět hlavu a spatřil osobu, která mu ukázala, co je život. Ruku dal ochranitelsky kolem její židle a upřeně sledoval, jak se baví s Teal´cem.
Daniel si toho pohledu všiml.
„Kdybyste nám to řekli už před tři čtvrtě rokem, mohli jsme sem takhle společně jezdit všichni už dřív.“ Pronesl Daniel směrem k Sam a Jackovi.
„Vskutku.“ Podotkl Teal´c.
„Danieli, nezačínej zase, ano?!“ A spíš jako otázka to znělo jako rozkaz.
„A nemám snad pravdu Jacku?“ Stál si za svým Daniel.
„Ano Danieli,“ chopila se slova Sam. „my víme, že jste měli právo to vědět, ale zkus nás pochopit. Bylo to něco nového i pro nás, a chtěli jsme vám to říct, vážně. Jen prostě déle.“
„Takže jsem na to prostě musel přijít sám.“ Usmál se teď už Daniel, když si vzpomněl na jeho nečekanou návštěvu před pěti měsíci.
„Tak tohle už nedělej.“ Zatvářil se vážně Jack, ale hned na to se usmál.
„Měli jste se vidět,“ pokračoval „takhle jsem vás snad nikdy neviděl. Ten pohled. Prostě k nezaplacení.“
A všichni již po několikáté poslouchali oblíbenou Danielovu historku, jak se nečekaně zjevil před skoro jak půl rokem u Jacka v obýváku. Tehdy, když ještě nikdo nevěděl o jejich vztahu, ještě před tím, než se zasnoubili, než se Sam nastěhovala k Jackovi, než jim dal president požehnání….
„Půjdu si ještě pro pivo,“ zvedl se Jack, který už to nechtěl zase poslouchat „mám ještě někomu přinést?“
„Mně.“ Rychle řekl Dany a nadále pokračoval ve svém příběhu.
„To si ještě rozmyslím.“
Sam se podívala se širokým úsměvem na Jacka a jakoby ho pohledem prosila, aby nechodil. Taky už to nemohla poslouchat. Po kolikáté už? Ale nemohla to Danielovi vyčítat. Byl z jejich vztahu nadšený. Jack jen pozvedl rameny na důkaz toho, že v tomhle jí nepomůže. Sam si potichu povzdychla a vrátila se k poslouchání jí tolik známé historky.
Jack se pousmál. Měl všechno. Stál a jen si se zájmem prohlížel skupinku tří, pro něj nejdůležitějších lidí. Jen ještě tehdy nikdo z nich netušil, že kolem stolu nebyli tři, ale čtyři osoby. Jedna z nich právě rostla z obrovské lásky pod tlukoucím srdcem a už brzy o sobě měla dát vědět.

konec