Titul: Pohřešovaná
Autor: Rebecca Koshak
Překladatel: Alis
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Dospělí
Délka: Dlouhé
Časová osa: 9. řada
Stav: Kompletní
Synopse: Samantha je na jedné planetě unesena a přátelé se jí zoufalé snaží nalézt... Ze Sam se však postupně vytrácí vše, co znala...cítila...

______________________________________________________________

„On bude volat pořád, víš to, že.“
„Jo, vím.“
Nastalo ticho.
„Danieli, nemůžeme mu nic říct.“
„Já vím.“
A opět nastalo ticho. Jack odhodil zátku od piva přes celý pokoj a povzdechl si.
„Rozešla se s ním před měsícem. A on jí stále volá.“
„Já vím.“
„Buď je zvědavý nebo ji miluje. Asi něco od každého.“
„Asi.“
„Takže, kde myslíš, že je? Já jenom, abych měl, až příště zavolá, lepší odpověď.“
„Jacku, můžeme se o tom nebavit?“
Jack zvedl obočí. „Cože?“
„Je pohřešovaná…to je všechno, co víme.“
Jack přikývnul.
„A nic mu říct nemůžeme, dokonce i když měl bezpečnostní povolení.“
„Ano…“
Jack si zase povzdechl a znovu se napil piva. Prohlížel si asi už po pětačtyřicáté svou sbírku VHS se Simpsnovými.


Už uplynuly tři týdny. Tři týdny. A oni stále nic neví o tom, jestli je Sam na živu nebo ne, když byli nuceni ji na té proklaté planetě nechat.
Jak dlouho to je, co tihle tři muži mohli klidně spát, co se zbavili nočních můr týkajících se doktorky Fraiserové.
Všem třem bylo řečeno (vlastně nařízeno) víc jak jedenkrát, že by se měli uklidnit a konečně se pořádně vyspat ve vlastní posteli. (Daniel spával na svém stole a jako polštář používal hromádku knih).
Hammond o tom, že je Sam pohřešovaná slyšel, ale trvalo mu skoro týden, než se dostal do SGC a dozvěděl se, jak to tam bez ní zvládají.
Našel Jacka, jak usnul ve své kanceláři a jak leží na svém laptopu. Když se ho snažil vzbudit, překvapilo ho, že se mu to nepodařilo, i když s ním třásl.
Věděl, že se Jack vždycky okamžitě vzbudí. Jestliže spí tak tvrdě, věděl Hammond, že je správná doba na to, aby ho na chvíli uvolnil z velení základny.
A tak mu nařídil zhruba před hodinou, aby opustil základnu, stejně tak Danielovi a Teal´covi.
Doktorka, která měla službu, si konečně oddechla, že se někomu podařilo SG1 poslat domů.

Takže teď tu Jack seděl, strašně se nudil, pil jedno pivo za druhým, ale líp se necítil.
„Víš Danieli….tohle smrdí.“
Daniel nic neříkal, tak Jack pokračoval.
„Tím myslím, že její ex snoubenec volá každých pět minut. Hammnod nám nařídil týden mimo základnu a mezitím nebude žádné další pátrání.“
„Hammond na to dohlédne. Má o ni taky starost.“
Telefon znovu zazvonil, Jack ho zvedl.
„Co?“
„Tady Pete. Už je Sam doma?“
„Je pohřešovaná, ty troubo. Myslíš, že jsme ji za těch patnáct minut, co zatím uběhlo, našli pod polštářem na pohovce?“
„Kdyby to záleželo na mně, tak bych ji hledal.“
„Jo, no, nás dneska z pátrání odvolali. Něco jako tří týdny beze spánku.“
„Tomu rozumím.“
„Tak to se vsadím, že ano.“
„Poslouchejte Jacku. Já chci pro ni taky jenom to nejlepší.“
„Ano?“
„Ano.“
„Tak potom se řiďte mým doporučením. Přestaňte každých deset minut volat nebo za vámi zajdu a zakroutím vám krkem. Je to jasný?“
„Dobře. Když ji najdete, zavolejte mi.“
„Jo, jistě. Řeknu jí, aby vám zavolala.“
Jack zavěsil a podíval se na Daniela.
„Možná měl Hammond pravdu. Měl by ses trochu vyspat.“
„Udělám to, pokud budu moct.“ Jack vstal a šel do kuchyně, vzal si láhev vody, aby tak nějak zneutralizoval všechna ta piva, co za ty dvě poslední hodiny vypil. Daniel šel za ním.
„Špatné sny?“
„Nechci o tom mluvit, Danieli…“
„Promluvit si někdy pomáhá.“
Jack si povzdechl a podíval se na něho, svého nejlepšího přítele. Tenhle mladý kluk ho rozčiloval, dostal se do takových situací, do kterých by se Jack dostat nechtěl. A taky se zranil víc než občas. Ale někdy, přiznal si Jack, byl chytřejší než Jack mohl doufat, že by kdy byl.
„Měla v sobě zase jednoho z těch hadů. Zkoušel jsem si s ní promluvit, však víš, dostat ji zpátky….“ Jack zavřel oči, povzdechl si a pokračoval. „A ona na mě použila ozbrojenou ruku, Danieli.“
„Bolelo to?“
“Jo, ale víc mě bolelo to, co mi řekla.“
„Co?“
Jack pokrčil rameny a otočil se k oknu, napil se vody.
„Na tom nezáleží.“
„Ale jistěže ano.“
„Řekla mi…že Sam už tu není. Že její vědomí bylo zcela vymazáno.“
Daniel věděl, že tady bylo ještě něco víc než jen tohle, a ještě víc na Jacka přitlačil.
„A?“
Jack se k němu otočil, v očích měl bolest.
„Řekla mí, že Sam mě milovala. A že pro mě obětovala svůj život.“
Jack se zase otočil a díval se z okna a potom zašeptal.
„Myslíš, že se tentokrát Carterová vrátí domů?“
Mluvil tiše, tak trochu zmateně. Ne jako hrdina, ne jako přesvědčený, suverénní Jack O´Neill. Byl zranitelný, jako by se bál znát odpověď.
Daniel ho takto nikdy předtím mluvit neslyšel.
„Ano, vrátí se. Vždycky se domů vrátí,“ ujistil Jacka.
„Ale už jsou to tři týdny. Nikdy před tím tak dlouho pohřešovaná nebyla.“
„Možná se právě teď snaží dostat domů, Jacku. Neměj obavy.“
„Jo, myslím, že jsem pitomec. Carterová je génius a na to, jak se dostat domů, přijde.“
Daniel si oddychl, když v Jackově hlase zase slyšel přesvědčení.
„Jasně že ano.“
Na dvě tři minuty tu zavládlo ticho. Každý z nich byl pohroužený do svých myšlenek.
Jack dopil vodu a láhev hodil do koše. Přesný hod.
„Pěkné.“
„Díky.“
Daniel vstal. „Já se jdu trochu prospat. Nevadí ti, když odejdu?“
„Můžeš tu zůstat v pokoji pro hosty, vždyť víš. Asi bys teď neměl řídit.“
Danielovi bylo jasné, že je to víc než jen nabídka. Jack nechtěl být sám. Možná, když tu s ním někdo bude, ten hrozný sen se mu dnes v noci zdát nebude.


„Ona tě milovala….Jacku O´Neille.“
„Prosím…přestaň…“
„Milovala tě, takže byla ochotná tohle udělat místo tebe…zemřít místo tebe…“
„Ne, prosím…už to nemůžu dál snést…..“
„Už svou drahou Sam nikdy neuvidíš….“
„Ne, už ji dál neubližuj…nechej ji jít…vezmi si místo ní mě…prosím…udělám cokoliv…prosím…“
Ale ten jemu dobře známý obličej se náhle zkřivil nenávistí…a v ten okamžik Jack věděl, že se ho chystá zabít….

Prudce se posadil, po zádech mu stékal ledový pot.
Byl to jen další zlý sen, další hloupý sen. Během těch posledních týdnů takových měl dost, takže by ho neměl tak vyděsit.
Ale bohužel ano. Ty sny jsou tak opravdové, že by klidně mohl uvěřit, že se to stalo. Skoro mohl cítit tu bolest ve své hlavě, jak na něj mířila svou ozbrojenou rukou.
Několik minut seděl na posteli a pokoušel se zase klidně dýchat. Potom si zase lehl a přetáhl si přikrývku přes hlavu. I když věděl, že teď asi několik hodin stejně neusne. Ten děsivý sen měl pořád v hlavě.
Daniel sledoval Jacka, jak sebou házel a úpěnlivě prosil neznámého nepřítele, aby si ho vzal místo ní.
Když mluvil s doktorem Mackenziem o Jackových stále se opakujících snech, tak ten mu řekl, že by mohlo být nebezpečné vzbudit ho uprostřed toho snu. Mohl by někomu ublížit, aniž by o tom věděl.
Tak tu jen váhavě stál a díval se, jak ten sen Jacka zase dostal. Přál si, aby mu mohl pomoct, ale Mackenzie řekl, že to musí zvládnout po svém nebo si promluvit s nějakým profesionálem.
A protože Jacka znal, věděl, že by nikdy k Mackenziemu, pokud by mu to někdo nenařídil, nešel. Takže se tím musí prokousat sám.
Daniel viděl, jak se vzbudil, jak má strachem doširoka otevřené oči. a potom, jak se zabýval tím, jak sám sebe potrestat za to, že byl takový slaboch a opět měl ten zlý sen. Zajel si rukama do vlasů, takže si je rozcuchal ještě víc, než je už měl a povzdechl si.
Daniel tu ještě chvíli seděl a pozoroval ho, jak se snaží uklidnit. A potom jak si znovu lehl a přetáhl si přikrývku přes hlavu a chystal se znovu ke spánku.
A potom se zpod přikrývky ozval hlas.
„Můžeš si jít zase lehnout, Danieli.“
Daniel se usmál a poslechl ho. Vypadá to, že teď už bude Jack v pohodě.

Navzdory pokusům udržet ji pod vlivem nějaké chemické látky, se Sam probrala.
Pokusila se pohnout, ale zjistila, že má ruce i nohy přivázané. Když vyzkoušela pevnost těch pout, zjistila, že se jich může lehce zbavit. Takže to udělala a potom vstala. Zatočila se jí hlava. A taky byla k smrti unavená a všechno kolem sebe viděla tak nějak zastřeně.
Museli jí dát nějaká sedativa.
Takž teď byla zvědavá, jak dlouho byla mimo. Byly to dny, týdny? Měsíc?
A potom si řekla, že nemá smysl, pátrat po tom, kolik času uplynulo, protože to stejně nemůže nijak zjistit. A to nejdůležitější je, dostat se odtud – až budou její smysly zase normálně fungovat.
Potřásla hlavou, pokoušela se tak trochu si hlavu vyčistit. Moc to sice nepomohlo, ale alespoň už viděla jasněji.
Rozhlédla se kolem a zjistila, že je v nějakém vězení. Bylo tu jedno okno a bylo součástí dveří. Vypadalo to, jako by bylo z průhledného materiálu. A když po něm přejela prsty, připomínal jí sklo.
Sundala si bundu, omotala si ji kolem ruky a pokusila se takto chráněnou pěstí prorazit skrz. A hned na první pokus se jí to podařilo.
Pomyslela si, že to bylo až příliš snadné a v ten okamžik ji plnou sílu zasáhl nějaký elektrický výboj. A potom už si nic nepamatovala.

„Vidíš, jak se pokouší dostat se ven?“
„Fascinující. Jsi si jistý, že tohle je ten slabší článek jejich druhu?“
„Oh, ano. Muži jsou mnohem víc silnější a těžší než ženy.“
„Ale ženy mají víc rozvinuté některé funkce mozku, aby muže přelstily?“
„Tohle ještě nebylo rozhodnuto.“
„A co s ní uděláme?“
„Zatímco je v bezvědomí, tak ji přeneseme do laboratoře. Nechci, aby si někdo nebo ona ublížil.“
„Ano, mistře.“

Tuhle noc, pátý den jejich volna, se Jack, Daniel a Teal´c rozhodli nocovat u Daniela. Během tohoto týdne byli prakticky pořád spolu. Většinou byli u Jacka nebo Daniela. Teal´c nechtěl zůstat na základně, když nemohl nic dělat a tak byl u Daniela.
„Takže Danieli, co se přesně stalo?“ Zeptal se Jack a ani se moc nesnažil zakrýt to, jak je netrpělivý.
Daniel si povzdechl, už to znovu nechtěl probírat. „Setkali jsme se s místními. Vypadali přátelsky a byli ochotní se s námi podělit o svou kulturu…něco jako Antikové….“
„Danieli, tohle vynech!“
„Tak jinak,“ řekl Daniel a pokračoval, jako by ho Jack vůbec nepřerušil. „Ten večer jsme byli u nich na večeři. Pili jsme nějaký místní nápoj…ah… říkali mu riti, myslím.“
„Byl v tom alkohol?“
„Spousta.“
„A kolik toho Carterová vypila?“
„Jenom trošku, ze slušnosti. Ale ne tolik, aby se opila. To stejné my. Myslím, že jsme toho dohromady vypili celkem tři skleničky.“
„Takže jste měli každý jednu?“
„No, Teal´c to odmítl a já jsem měl jednu a Sam měla… a sakra.“
„No tak, Danieli. Řekni pravdu. Kolik toho doopravdy vypila?“
„Dvě…myslím.“
„Dan – IELI…“
„Dobře, dobře. Dvě skleničky.“
„A napadá tě, proč by pila i tu druhou?“
Daniel se zamračil. „Dali jí do ruky další a potom chtěli, aby se postavila. A …um…připíjeli jí na …..uh, Teal´cu, na co jí připíjeli?“
Teal´c zvedl lehce obočí a řekl, „Myslím, že na její krásu, Danieli Jacksone.“
„Ano, vypadalo to, že se jim líbila. Oni všichni měli tmavou pleť. A ona ne, takže…“
„Dobře, takže připili na její krásu a co se stalo potom?“
„Jacku, tohle už jsme probrali tisíckrát…“
Jack přimhouřil oči. „To je mi jedno. Řekni mi to znovu.“
„Někdo z místních nás nějak uspal a když jsme se vzbudili, Sam nebyla nikde k nalezení.“
„A napadá tě, jak vás mohli uspat?“
„Myslím si, že nás zezadu zasáhli nějakou neznámou zbraní,“ řekl Teal´c klidně.
„Jo, to by mohlo být ono,“ souhlasil Daniel.
„A ty jsi říkal, že ráno ti lidé předstírali, že nikdy nikoho, kdo by vypadal jako Carterová, neviděli?“
„Ano, jako by tam nikdy nebyla.“
Jack se opřel o opěradlo židle.
„Dobrá, navrhuji se tam vrátit a zjistit, o co tady sakra jde.“
„To jsme zkoušeli, Jacku. Dělali, jako by o tom neměli ani ponětí.“
Jack sevřel čelist a Daniel viděl, jak vymýšlí nějaký plán.“
A když zase promluvil, jeho hlas byl plný zášti. „Tak potom je donutíme, aby si vzpomněli. Že Danieli?“
„O´Neille, co navrhuješ?“ Teal´covi bylo jasné, že by se mohli dostat do potíží.
„Vezmeme jedno z nich sem k nám a trochu mu pohrozíme, dokud nám neřekne to, co chceme vědět.“
Daniel okamžitě protestoval. „Jacku, tohle nemůžeme udělat…“
Jack byl ale už celý večer nachystaný na to pohádat se. Vstal a upřeně se díval na Daniel. „Danieli, nechci slyšet žádné výmluvy! Můj zástupce je měsíc pohřešovaný…MĚSÍC … a tihle lidé jsou za to zodpovědní. Chci nějaké odpovědi!“

Daniel vstal a díval se na Jacka. „To já taky. Ale tohle není ten nejlepší způsob! Vzít jednoho z nich jako našeho vězně, zničí už tak křehké přátelství, které máme!“
„A co Carterová?“
„Najdeme jiný způsob!“
„Tady neexistuje žádný jiný způsob!“
„Ano, existuje!“
„Ne, neexistuje!“
„Proč se vždycky uchyluješ k násilí?“
„A proč se je snažíš chránit? Oni ji unesli!“
„ŘEKL JSEM , ŽE JE TO NĚJAKÉ VELKÉ NEDOROZUMĚNÍ!“
„O´Neille…Danieli Jacksone…prosím, přestaňte se dohadovat. Tohle to nám podplukovníka Carterovou nepomůže najít.“ Řekl Teal´c tiše a postavil se mezi své dva přátele.
Jack i Daniel, oba rudí a něco si mumlající, se posadili zpátky na své židle.

Teal´c si někdy myslel, že obyvatelům Země nerozumí, jak mohou ukazovat takto svoje emoce. Za ty roky, co je s nimi, věděl, že Daniel Jackson a O´Neill mají na stejné věci jiný náhled, ale většinou je to neovlivňuje. Mohl tedy jen předpokládat, že je to z rozčílení, že se takto dohadovali.
„Musíme svou energii soustředit na to, abychom ji našli, ne na to abychom proti sobě bojovali. Neměli bychom dopustit, aby nás tahle situace rozdělila.“
Jack i Daniel přikývli, oba mlčeli. Ani se na sebe nepodívali.
„Navrhoval bych, abychom to dnes večer odložili.“
Jack i Daniel zamumlali svůj souhlas a potom Jack ještě řekl. „Dobře, T. Vyhrál jsi. Zavezu tě, jak pojedu domů, zpátky na základnu.“ Vstal a šel ke dveřím. Pořád cítil vinu, že takhle vybuchl a na Daniela se nepodíval.
Jack a Teal´c odjeli aniž by některý z nich řekl slovo. A když za nimi Daniel zavřel dveře, zajímalo ho, jak daleko by Jack zašel, aby dostal Sam zpátky.
 

Jack za sebou zavřel dveře a povzdechl si.
V domě bylo ticho. Ticho jako v hrobě. Tak jak to bylo tyto dny obvyklé. Výjimkou byla doba, když tu byl Daniel a Teal´c.
Ale když odjeli, tak tu bylo sakra ticho.
A ze zkušenosti věděl, že když si pustí nějakou muziku nebo televizi, že to stejně nepomůže. Ale ignorovat je nešlo. Bylo tady a nic se nezměnilo. Když procházel po domě měl pocit, že to ticho úplně tlačí na jeho ušní bubínky. Přejížděl očima po obrázcích, které měl na poličce nad krbem, na stěnách, po poličkách s knihami,
A když se chystal do postele, uvědomil si, jak moc mu chybí Charlie.
Charlie se strašně rád smál, všemu. A když ho někdo lechtal, tak křičel. Rád si povídal o tom, co za celý den zažil. Rád dělal rámus.
A Jack toužil po tom takový smích – nevinný a bezstarostný – zase slyšet. Dětský smích. Smích jeho dítěte.

Někdy zaparkoval u dětského hříště, aby ten smích slyšel. To mu trochu pomáhalo překonat tu bolest.
Když odhrnul přikrývky, očima zabloudil k fotografii, kterou měl na stolku vedle postele. Byli tam oni čtyři – jeho tým.
A potom si vzpomněl, že to bylo před tím, než se Daniel povznesl a byl celý rok někde a oni nevěděli kde.
Udělali si piknik a požádali někoho, aby je vyfotil. Daniel a Teal´c stáli za nimi a Jackovi se zdálo, že je Sam moc vážná a tak ji začal lechtat, aby se začala smát.
A Sam se jen bezmocně smála a snažila se mu uniknout. On se taky smál. A ta její radost se mu líbila. Daniel se na ně usmíval, ruku měl kolem Teal´cových ramen. Teal´c se taky usmíval, vypadal šťastně, ale stejně si pořád zachovával svůj chladný zevnějšek.
Tehdy byli tak šťastní. Po dlouhé době bezstarostní. Nemuseli mít obavy z nějakých zloduchů nebo mimozemských ras. Nevěděli, že za několik týdnů bude Daniel pryč.
Jack si vzpomněl na dnešní večer. Bylo mu líto, že se s Danielem tak hádal. On měl vlastně pravdu. Jack věděl, že měl Daniel pravdu, ale jeho pýcha mu bránila v tom, přiznat si to. Podíval se na hodinky, 22 : 46. Daniel už bude asi spát. Ráno mu zavolá a omluví se mu.
Lehl si do postele, vzal si tu fotografii a díval se na ni.
Chyběla mu. Všechno, co se jí týkalo, mu chybělo – její vlasy, oči, úsměv.
Ta fotka mu ji nemohla nahradit. Její duši, její laskavost a starostlivost.
Díval se na ni a nebyl od ní schopen odtrhnout oči, doufal, že ji neztratil. Ta bolest, kterou pocítil, když se Daniel a Teal´c vrátili bez ní, se změnila ve vnitřní nářek.
Musel ji dostat zpátky domů, tam kam patří. Ona si od něj toho tolik zaslouží. I když je takový bastard a neřekl jí, že ji miluje.
Položil fotku zpátky a přísahal si, že to hledání nikdy nevzdá, dokud ji nepřivede zpátky domů a ona bude vědět, co k ní on cítí.
Když se Sam probudila, zjistila, že je opět přivázaná. Tentokrát ke studenému kovovému lehátku. Byla v nějaké osvětlené místnosti. Ale její mozek teď fungoval mnohem lépe než předtím. Pomyslela si, že to asi bylo tím elektrošokem.
V SGC byla několikrát zasažena elektrickým proudem, takže věděla, jaké to je. A podle toho, jakou bolest cítila v rukách a nohách, dostala tentokrát pořádnou ránu.
Otočila hlavu a uviděla vedle postele spoustu přístrojů. K čemu by asi mohly sloužit, opravdu vědět nechtěla. A ani tu nechtěla zůstat tak dlouho, aby to zjistila.
Ale tentokrát byla přivázaná mnohem pevněji. Takže se hned tak brzy odtud nedostane. Ponořila se do svých myšlenek a pokoušela se přijít na to, jak se sem vlastně dostala.
Když naposledy viděla Daniela a Teal´ca….byli na nějaké hostině? No, mozek jí zatím moc dobře nefungoval.
V duchu zaklela. Tohle byla její jediná možnost, jak se odtud dostat a její mozek nechtěl spolupracovat.

„Všiml jsem si, jak je ta žena zklamaná. Je dost inteligentní.“
„To vidím, Rakonusi, to vidím. Jak jste ji získali?“
„Lidé z Shivy s ní splatili svůj dluh. Líbí se vám?“
„Ano. Necháme si ji.“
„Děkuji, pane. Děkuji.“
„Ujistěte se, že o ni bude dobře postaráno.“
„Ano, mistře.“

Sam si ani neuvědomila, kdy opět usnula. Ale když se probudila, v hlavě jí divně hučelo. Tohle ještě nikdy nezažila. Vyděsilo ji to, ale byla zticha. Instinktivně tušila, že ti, co ji zajali, chtějí, aby na to zareagovala.
Znovu zkontrolovala pouta a zjistila, že jsou povolená. Využila příležitosti a sundala si je. Posadila se a zkoušela najít dveře.
Vypadalo to, že tady žádné nejsou. No tak, Sam. Musí odtud být cesta ven. Co takhle nahoře? Podívala se nahoru a viděla tam něco, co vypadalo jako ocelové dveře u garáže. Hodně, hodně daleko od ní.
Neexistoval způsob, jak by se k nim dostala. Ani kdyby i stoupla na postel.
Sakra, sakra, sakra. Tihle mimozemšťané mysleli na všechno.
A protože neměla co dělat, položila se zpátky na postel. Hlavu měla ve svých dlaních. Chystala se zrovna o něčem přemýšlet, když se ozval ten zastřený hlas.
„Proč si přeješ od nás odejít? My ti nijak neublížíme.“
Neodpovídala jim. Tohle se naučila od Jacka.
„Proč nám neodpovíš? Je to jednoduchá otázka?“
Buď zticha, buď zticha, buď zticha, nemluv…
„Proč odmítáš odpovědět na tuto jednoduchou otázku? Je váš druh němý?“
Neodpovídej, neodpovídej….Vzpomněla si, jak generál O´Neill mluvil o tom, že si dal prsty do uší a zpíval si,když Daniel mluvil dlouho o nějakém artefaktu. Daniel nebyl ….
„Kdo je to ten Daniel? A Jack?“
Sakra. Mohou číst moje myšlenky. Takže ani tohle není bezpečné.
„Bylo by mnohem lepší, kdybys nám na naše otázky odpověděla. Tak budu moct tvou nemoc mnohem snadněji vyléčit.“
Sam byla zvědavá, o čem to mluví.
„Tahle iluze Daniela a Jacka. Oni nejsou skuteční. Jsou jen ve tvých představách. Vymyslela jsi si je, abys tu nebyla tak sama.“

Takže tohle byl mistrův plán. Chtěl, aby na ně zapomněla. Snažili se ji během dalších několika minut o tomhle přesvědčit. Ale Sam byla víc a víc rozzlobená.
Nakonec toho měla dost. Vstala, podívala se na strop a zakřičela.
„Nevím, kdo si myslíte, že jste. Ale nikdy mě nedonutíte, abych na ně zapomněla. NIKDY! A když to zkusíte, nakopu vám zadek!“

„Ta žena reaguje se silnými pocity.“
„To je pro muže i ženy jejich druhu stejné. Na podnět, že jejich svět není reálný, reagují hodně zajímavě.“
„Ona vypadá, že je hodně prudká.“
„To pomine. Už začíná slábnout.“

Sam se posadila na konec postele, byla unavená a deprimovaná. Oni ji svými otázkami nepřestávali bombardovat celý včerejší den, celou noc a skoro celé dnešní ráno. Od toho svého výbuchu před třemi dny nepromluvila. Ale oni si klidně přečetli její myšlenky. Tak proč by jim měla odpovídat?

Jediné, co mohla, bylo upnout se na svoje vzpomínky. I když pod vlivem jejich neustálého útoku začaly blednout. Pokoušela se představit Danielovu tvář, ale nešlo to, stejně tak v případě Teal´ca i Jacka.
Snažila se si Jacka představit, ale jediné, na co si pamatovala, bylo to, jak ho viděla skrz silové pole.

Věděla, že pomalu tomu nervovému vyčerpání podléhá. Byla si jistá, že velice brzy zapomene to, co dělali, co zažila a taky jejich jména. Byla to jen otázka času.

„Rakonusi, jak to jde?“
„Už na ty, co znala, nemyslí.“
„A promluvila už?“
„Ne. A taky odmítá potravu.“
„Dohlédněte na to, že bude jíst.“
„Ano, mistře.“


„Musíš jíst.“
„Vaše jídlo je odporné,“ pomyslela si Sam.
„Jistě máš hlad.“
„Ne.“
„Lžeš.“
„Nejedla bych ani kdybych měla hlad.“
„Musíš jíst.“
„Ne.“
„Ale potom zemřeš!“

Sam zvedla hlavu a podívala se do stropu a hlasitě zašeptala. „Už jste mi všechno vzali. Proč bych měla ještě žít?“

„Je zoufalá.“
„Jak je to dlouho, co naposledy jedla?“
„Tři dny.“
„Dejte ji do cely a začněte s nitrožilní výživou. Nemůžeme ji ztratit.“
„Bojím se, že na to nebude moc dobře reagovat.“
„Musíme to zkusit.“
„Ano, mistře.“
 

„Danny, vzbudíš se vůbec někdy?“
Ten hlas mu pronikl až do jeho velice pěkného snu, který se mu zdál.
„Hej, ty. Nemůžu si poradit s tvým kávovarem. Vstaň a pomož mi.“
„No tak, Danieli. Přece tohle nemůžeš zaspat…“
Někdo ho chytil za rameno a silně s ním zatřásl.
A přestože nebyl Daniel ještě zcela vzhůru, věděl, že je to Jack, kdo stojí u jeho postele a snaží se ho z ní vytáhnout.
Ale Daniel si to nechtěl tentokrát nechat líbit.
Otočil se na druhou stranu a přetáhl si přes hlavu přikrývku. A potom řekl. „Jacku ty jsi zničil 7 nebo 8 goa´uldských mateřských lodí a neumíš si poradit s jedním hloupým kávovarem?“
„On pípá,“ řekl Jack nevinně.
„Takže?“
“Já jsem se naučil, že když na mě něco pípá, že je lepší to nechat na odborníkovi.“
Daniel zasténal. „Cože, máš strach, že vybuchne?“
„Ta možnost tu vždycky je.“
„Pro krista pána, Jacku…“
Ten se jen usmál, když Daniel použil jeho nejoblíbenější rčení. Takže ho taky nakazil.
„Danieli,“ řekl Jack podrážděně. „Mám ti to dát rozkazem?“
Daniel se usmál. „Ale Jacku, ty jsi zapomněl. Já nejsem v armádě. Takže mi rozkazy dávat nemůžeš.“
„Ale pracuješ na mé základně. Takže stejně musíš respektovat moje pravidla.“
„Tvoje pravidla?“
„Jsme něco jako král, ty jeden génie. Takže zvedni ten svůj línej zadek z postele.“
Daniel si povzdechl a vzdal to.
„Fajn, budu tam během minuty.“
„Dobře,“ řekl Jack a odešel.

Ani po dvaceti minutách nemohl Daniel stále přijít na to, co jeho kávovaru je.
„To je beznadějné. Nevím, co jsi tomu udělal, ale nemůžu na to přijít.“
„Máš na to pořád ještě záruku?“
„Ano, koupil jsem si ho teprve minulý rok, když jsem se zase vrátil.“
„To je dobré vědět.“
„Ano.“
Oba dva potom byli chvíli zticha. Zírali na kávovar a oba je najednou napadlo to stejné.
Kdyby tady byla Sam, tak by to spravila během vteřinky.

Takže místo snídaně doma si na ni zašli do blízké kavárny.

„Poslouchej, Danieli. Proč jsem za tebou vlastně přišel….“ začal Jack.
Daniel ho mávnutím ruky umlčel. „Ne, Jacku. Já vím.“
Jack se na něho překvapeně podíval. „Ty to víš?“
„Ano. Chceš se mi omluvit, že jsi se se mnou hádal.“
Jack se zadíval do svého šálku kávy. „Ano.“
„Byly to dva dost vyčerpávající týdny.“
„Ano,“ řekl Jack a nalil si do svého šálku smetanu.
Daniel mu položil svou ruku na jeho, pokoušel se tak dostat přes tu zeď, kterou mezi ně Jack postavil.
„My ji najdeme.“
„Přísahám, že to nikdy nevzdám,“ řekl Jack potichu, že ho Daniel sotva slyšel.
„Ani já ne, Jacku.“
Teprve teď se Jack na něho odvážil podívat.
„Myslíš to vážně?“
Daniel se podíval na svého nejlepšího přítele. Byl po tom měsíci, kdy skoro nespal, vyčerpaný.
Vypadal unaveně, ale byl jistě unavený i vnitřně. Ale stále se nevzdával. Tohle bylo Jackovo motto, jeho mantra.
Nikdy své lidi neopouštěl.
A Daniel věděl, že mu Jack nemůže lhát, i když si kolem sebe vytvořil jakýsi krunýř, aby udržel svoje emoce pod kontrolou.
„Celým svým srdcem, Jacku. Dostaneme ji zase zpátky domů.“

 

Sam už si nepamatovala svoje jméno.
Věděla, že je schované někde hluboko. Někdy v noci se je pokoušela najít, když si mysleli, že spí a nevěděli, že tohle dělá.
Ale bylo zatlačeno tak hluboko tím, co ji obklopovalo.
Studená, tmavá cela.
Hlasy v její hlavě.
Její unavená duše.
Oni nevěděli, že slyší všechno, co o ní říkají. Všechno. Všechno, o čem přemýšleli. Ne jenom to, co chtěli přímo od ní.
Říkali jí žena, druh. Pokus.
Zřejmě její jméno neznali, což jí mnoho napovědělo.
A ona má jméno, ví, že ano. Takže k těm neviditelným bytostem nepatří.
Nepatří sem. Je odněkud odjinud.
Díky tomu, se nedostala pod jejich úplnou kontrolu. Protože tohle byla myšlenka, kterou nemohli vymazat. Ačkoliv si je nepamatovala, bylo to něco, co patřilo jenom jí.
Má jméno. A tato myšlenka ji udržovala při životě.
„Generále, musím opravdu trvat na tom, abyste se mnou šel na ošetřovnu.“
„Ne.“
„Mám vám to přikázat?“
Jack na chvilku zvedl hlavu ze svého stolu, podíval se na doktorku tak, že by se mnohý voják rozklepal.
Ale ona si pevně stála za svým a vůbec se nezalekla.
„Daniel se už brzy ozve. Teď nemůžu odejít.“ Zasténal Jack.
„A potom přijdete?“
Jack stiskl zuby a prohlásil, že mu nic není.
„Máte horečku, skoro 40. A podle toho, jak se chováte, se divím, že není ještě vyšší.“ Naklonila se k němu blíž. „Přiznejte to, Jacku. Máte chřipku.“
„Já se z toho dostanu. Už jsem zažil horší věci.“
Doktorka se narovnala, připravovala se na boj. Nemyslela si, že to s ním bude jednoduché. A měla pravdu.
„Generále, já chápu, že podplukovník Carterová je pohřešovaná. Chápu, že ji chcete najít. Ale tím, že se sesypete, jí nepomůžete.“
Jack se na ni podíval. A doktorka začala mít obavy. Byl velice bledý.
Vypadalo to, jako by to vzdal, takže mu muselo být opravdu hodně mizerně.
„Dobrá, vyhrála jste.“ Řekl a položil si zase hlavu na stůl. „Ale teprve až se Daniel ozve.“
„Potom vás chci okamžitě na ošetřovně, slyšíte mě?“
„Dobře, dobře. Budu tam.“
Doktorka spokojeně odešla z jeho pracovny, že nakonec toho tvrdohlavého generála zvládla.
A teď musí varovat sestry, že se tam Jack dostaví. On byl pro ošetřovnu postrach. A tak to bylo fér, že to budou vědět.

Jack se ani nepohnul, všechno ho bolelo, hlavu měl pořád položenou na stole. Bolel ho každý sval. Měl pocit, jako by dostal od nějakého jaffy pořádně pěstí.
Cítil se opravdu hrozně. A musel přiznat, že doktorka měla pravdu. Potřeboval se jít na ošetřovnu prospat, alespoň na chvilku.
On, Teal´c a Daniel byli pět dnů zase zpátky v práci. Daniel a Teal´c se snažili přesvědčit jednoho z místních obyvatel na té planetě, aby s nimi navštívil jejich svět. Nezmiňovali se o tom, že ho chtějí dostat pryč, aby mohli zjistit, co se stalo Sam.
Od toho pitomé stolu nemohl nic podniknout. A tohle by ho dost rozčilovalo, kdyby nebyl tak strašně vyčerpaný.
Povzdechl si. Měl by raději zavolat Reynoldse, aby to tady místo něho ohlídal. Měl pocit, že se z ošetřovny hned tak nedostane.
Nakonec se zjistilo, že nemá chřipku, ale že jeto nějaký mimozemský virus, který chytil od někoho z SG týmů.
Dobrá zpráva byla, že se dá jednoduše léčit.
Ta špatná, že bude na ošetřovně dva týdny.
Hodně ze sester se pokoušelo vzít si dovolenou, když to slyšely. Ale doktorka ani jednu neuvolnila. Bude je tu všechny potřebovat, aby Jacka udržely v jeho izolační místnosti.

Když se Daniel vrátil spolu s tím mužem z té planety, pokoušel se proklouznout za Jackem na izolaci. Ale doktorka ho na cestě odchytila.
„Doktore Jacksone.“
„Ano?“ Podíval se na ni, tvářil se provinile.
„Sakra, co myslíte, že děláte?“
„Já…uh…nesu Jackovi jeho jo-jo.“
Doktorka si ho prohlédla. Žádné jo-jo neviděla. A Daniel nebyl zrovna dobrý lhář. Jeho obličej ho vždycky zradil.
To, jak spolu členové SG 1 drželi, se jí líbilo. Ale někdy jí tohle kamarádství lezlo na nervy.
„Je mi líto, právě teď nemůže mít žádné návštěvy.“
Daniel se tvářil tak, že to málem vzdala.
Málem.
„Ani mě ne?“
„Ta mimozemská infekce je opravdu nakažlivá. Jsem ráda, že jsme to podchytili včas. Jinak by to mohla chytit celá základna. Žádné návštěvy, dokud antibiotika nezaberou. Je mi to líto.“

A raději šla, než by ji Daniel svým prosebným pohledem přesvědčil. Nepotřebovala dalšího člena SG1, aby došlo ke zničení izolace. Jeden stačí až dost.

A Daniel to, aby se k Jackovi dostal, vzdal. Raději přesvědčí toho muže, který s ním přišel, že se mu opravdu nic nestane, když mu poví, kde Sam je. Že by naopak jeho bohové byli potěšeni tím, že pomáhá lidem z jiné planety. Danielovi se dokonce podařilo to, že se Teal´c na tohoto muže usmíval. Aby dokázal, jak umí být lidé ze Země přátelští.
Ten muž jim řekl, že Sam jim připadala jako vzácná osoba. Každých sto let se narodí dítě, které má zvláštní rysy a od ostatních se hodně liší. Má světlou pleť, zlaté vlasy, modré oči.
Tohle dítě, kterému říkají zlaté dítě, je obvykle od svého narození uctíváno. Drží ho v budově, aby na něj nesvítilo slunce a dostává se mu toho nejlepšího.
Když dosáhne dospělosti, odehrává se rituál k uctění bohů.Tohle dítě vypije speciální nápoj a další den ráno si ho bohové odvedou a už ho nikdo nikdy neuvidí a taky o něm nikdy neuslyší.
Takhle splácí svým bohům to, že je chrání před temnotou a démony.

„My jsme předpokládali, že je na vaší planetě pohřešovaná a rozhodli jsme se, že je právě vhodný čas, abychom uctili naše bohy. Je nám líto, že jste naše jednání nepochopili a taky to, že jsme my jsme neporozuměli vám.“
„To je v pořádku. Jenom ji chceme zpátky. Můžete mi říct, kde je?“
Ten muž se zamračil. „Mezi mými lidmi se vypráví příběh o jednom zlatém dítěti, které se vrátilo zpět. Už nikdy nebyla taková jako dřív. A brzy po svém návratu zemřela. Ale než se tak stalo, tak popsala zvláštním písmem sedm tabulek, které nikdo nerozluštil.“
Daniel se snažil nedat najevo svoje vzrušení. „A kde ty tabulky jsou teď?“
„V chrámu, v srdci našeho města.“
„Můžeme se na ně podívat?“
„Jestli budete mít povolení od bohů, tak potom ano, můžete je vidět.“
„Děkuji.“
Daniel se otočil na Teal´ca.
„Chceš se tam jít se mnou podívat?“
¨Ten přikývl. „O´Neill je pořád nemocný nebo půjde s námi?“Jackovi se to nebude líbit. Ale můžeme jít bez něho. Čím dřív Sam dostaneme zpátky, tím líp. Pro nás všechny.“
Teal´c ještě jednou přikývl a potom doprovodil jejich návštěvníka do pokoje pro hosty. Začali se připravovat na cestu zpátky na tu planetu.
 

Sam přešla k umývadlu a podívala se na sebe do zrcadla.
Dělala to každé ráno a každou noc. Snažila se tak vzpomenout na střípky toho, kým dřív byla.
Krátké blond vlasy, byly teď delší.
Hezký obličej, ale příliš bledý a pohublý, aby byla přitažlivá.
Modré oči. Hezké oči. Tohle nebyly ty oči, které znala, nikdy takové nebyly. Její oči vypadaly hrozně, dost na to, aby ji znervózňovaly.
Tohle nebyly její oči, takhle si je nepamatovala.
Ti, co ji tu drželi ji stále dokola povídali, že její vzpomínky jsou falešné. Všechny ty vzpomínky na to, čím dřív byla, jsou úplné a naprosté lži, které si vytvořila, aby se v cele necítila tak osamělá.
Ale něco uvnitř jim odolávalo. Něco jí říkalo, že to oni lžou.
Stvořila si ve své hlavě různé příběhy, aby svůj mozek nějak zaměstnala. Pořád je vylepšovala. Vytvořila si fantazie o svém předchozím životě.
A její únosci se tím bavili. Mysleli si, že je zábavným druhem, který si vytváří svět sám pro sebe, když ten svůj ztratila.
Sam si byla jistá, že něco z toho není pravda, ale některé části jí připomínaly něco velice známého.
A její fantazírování bylo o tom, že pracovala v tajné zařízení se třemi muži – Jimem, Danem a Murraym.
Dan je hezký, chytrý, ale tak trochu moc vědátor. Byl pro ni něco jako bratr.
Murray je velký, černý a na čele má zlatý ovál. Moc nemluví, ale je velice hodný. Ochraňoval ji.
A potom tam byl Jim. Starší než Dan, ale nechoval se tak. Vždycky s sebou měl takovou hračku, kolečko na provázku. Ale nemohla si vzpomenout na její jméno.
Někdy trávila vymýšlením příběhů celé hodiny. Tak se alespoň neměla možnost nudit a taky aby se nezbláznila.
Někdy ji to, že v jejích příbězích nebyly žádné ženy, trochu děsilo. Neměla žádnou přítelkyni.
Možná tady byla tak dlouho, že prostě zoufale toužila po přátelství, jakémkoliv přátelství.
Posadila se zpátky na konec své postele a upřeně se dívala na dveře. Byla zvědavá, jestli ji někdo z jejího předchozího života hledá. Nebo jestli ji tam, odkud pochází, postrádají. A přestože si nepamatovala cestu, jak se tam dostat, pořád zoufale chtěla domů.

 

„Máme povoleno začít s druhou fází experimentu?“
„Už se úplně zotavila?“
„Věřím, že ano, pane. Vypadá dobře.“
„Vpusťte do místnosti plyn a dejte jí sedativa. Potom ji přeneste do laboratoře.“
„Ano, pane.“

Sam celý jejich rozhovor slyšela. Nemohla tomu nijak zabránit, ať už byl den nebo noc. Dostala strach. Po zádech jí přeběhl mráz. Znovu se objevily vzpomínky z dřívějška.

Musí se schovat, pryč před tím plynem. Pryč před těmi bytostmi, které jí chtějí ublížit. Musí tu být možnost, jak jim utéct.
Vzhlédla, viděla bílé proužky kouře, které sem pronikaly oknem. Nemá moc času.
Bez přemýšlení se pohnula, nechtěla, aby ty bytosti měly nějaké podezření, co chce udělat.
Vzala polštář, přitiskla si ho na obličej a schovala se pod postel, právě ve chvíli, kdy ten plyn začal pronikat až k ní.
Polštář by mohl fungovat jako filtr, aby zůstala déle při vědomí. Možná to bude stačit na to, aby utekla. I když neměla ani ponětí, kam by šla.
Ty bytosti by ji tu nikdy nenašly. Přemýšlely už tak dlouho společně, že zapomněly, jak to udělat, aby myslely každý sám.
O několik minut později, slyšela, jak se otevřely dveře a taky to, že něco nebo někdo vešel dovnitř. Ani se nepohnula. Slyšela, jak přemýšlí a sama se snažila nemyslet. Ale její mysl se pomalu zamlžovala.
„Kde je ta žena?“
„Je tady, Rakonusi. Není možnost, jak by odtud mohla uniknout.“
„Pak tohle musí být lidská vlastnost, se kterou jsme se ještě nesetkali.“
„Nemyslím si, že po tom všem, co jsme jí udělali, by nám stále odolávala.“
„Je to v jejich povaze.“
Ty bytosti přecházely po místnosti a přišly blíž k posteli.
„Je tady. Zaznamenal jsem její myšlenky.“
Sam velice špatně viděla. Teď byl ten správný okamžik pokusit se utéct, než ji ten plyn omráčí.
Zvedla se, odstrčila tu bytost i svou postel přes celou místnost. Přitiskla si polštář na obličej. A ani si nevšimla jejich šoku.
Proběhla otevřenými dveřmi a potom běžela dál chodbou dolů. Nutila se do běhu, aby jí ten plyn nezamlžoval mozek a aby se odtud mohla dostat.
Ale asi v polovině cesty na svobodu ucítila, jak ji něco bolestivě zasáhlo do zad. A její poslední myšlenka, než upadla na podlahu, byla, že by na ni byl Jack hrdý.
Daniel byl připravený na návrat na tu planetu, měl s sebou všechno, co bude potřebovat. Ale ještě na okamžik se zastavil na ošetřovně, hledal doktorku.
Ta vzhlédla od své práce.
„Nějaký problém, Danieli?“
„Ne, ne…já jen…chtěl jsem vědět, jak se daří Jackovi.“
Doktorka se usmála. „Má horečku…je mu zle…je unavený…nabručený…a nudí se. Vše, co jsem očekávala. Ale jak mu klesne teplota, bude mu zase dobře.“
„To je dobře. Uh, poslouchejte, zastavil jsem se tu, abych vás o něco požádal.“
„Pokud to nikomu neublíží, jistě.“
Daniel se usmál. „Ne, jenom…mohla byste vyřídit ode mě Jackovi vzkaz?“¨
„Jistě.“
„Řekněte mu, že jsme se dostali k Sam o něco blíž a že by se kvůli tomu neměl rozčilovat.“
„Ten konec chtít slyšet nebude, víte to, že?“
„Já vím, že ne. Ale aspoň bude vědět, že jsem to říkal.“
„Já mu to řeknu.“
„Díky. A pozdravujte ho ode mě a Teal´ca. A ať to tady vydrží.“
„Žádný problém.“
Daniel přikývl a potom ještě řekl, že by už měl raději jít.
Doktorka na něho ještě zavolala. „Hodně štěstí, Danieli.“
Daniel se otočil a usmál se. „Díky.“
Doktorka vstala, obešla stůl a položila mu ruku na rameno a potichu řekla. „Nevím, jak dlouho to ještě vydrží. Nebo kdokoliv z vás. Jen doufám, že ji najdete, kvůli vám všem.“
Daniel se smutně usmál.
„Já taky doufám, že ji najdeme.“
Ještě chvilku tu stál a potom se vydal do prostoru brány.
Doktorka si povzdechla a šla sdělit nešťastné sestře, která teď měla službu, že si může udělat přestávku.

Daniel, Teal´c a ten místní muž směřovali od brány k vesnici, kde se Sam ztratila.
Daniel doufal, že to zasvěcení není bolestivé nebo trapné. Ale udělal by to,i kdyby to znamenalo něco vytrpět nebo nějaké ponížení, pokud by to pomohlo Sam zachránit, ale stále…
„O čem přemýšlíš, Danieli Jacksone?“
Ten se podíval na Teal´ca.
„Doufám, že ta očista duše nebude bolestivá.“
„Ty jsi se na to toho muže nezeptal?“
„Bál jsem se, abych ho neurazil.“
Teal´c se na toho muže, který šel několik kroků před nimi a povídal si s jedním z vesničanů, který je přišel přivítat, podíval.
„Zajisté. Už jsme zoufalí.“
„No, týdny hledání, kdy nám pomáhali Asgardi a Tok´rové a k ničemu to nebylo. Možná tohle ano.“
„V to doufám.“
Do vesnice došli za soumraku. Ten muž jim řekl, že budou muset počkat až do rána, aby začali s očistou duše. Tohle Daniela jeho obav moc nezbavilo. Ale nechtěl ty lidi urazit tím, že by se jich vyptával. Takže v noci seděl u ohně a přemýšlel o tom, co by mu to ráno mohlo přinést.
A ráno se zoufale snažil, aby vypadal klidně a uvolněně. Teal´c si toho stejně všiml.
„Máš obavy, Danieli Jacksone,“ řekl. Pozorně sledoval svoje okolí. Byl mnohem víc ostražitější, když už byl jednou těmito lidmi napaden. A nepřál si, aby se mu to stalo znovu.
„Ano…trochu.“
„Jsem si jistý, že kdyby to bylo bolestivé, tak by ti to řekli.“
„Možná.“
Teal´c se na něho usmál, Daniel mu to chtěl oplatit. Ale když uviděl chrám, který se před nimi tyčil, úsměv mu zmrzl na rtech.
„Tak počkáš na mě tady?“
„Ne. Půjdu s tebou Danieli Jacksone. Možná budeš potřebovat mou pomoc.“
„Díky, Teal´cu.“
Teal´c jen mírně naklonil hlavu a zlehka se usmál.
Ten muž jim ukázal prostor pro obřad očištění duše, kde bylo spousta…
„Lázně. Díky bohu. Soukromé lázně. Vše, co budeme muset udělat, bude vykoupat se.“
Daniel z toho málem omdlel. Všiml si, že se Teal´c usmíval od ucha k uchu.
„Ty jsi to věděl, že?“
„Když jsi včera v noci odešel, zeptal jsem se. Byli rádi, že mi mohou říct, jak ta očista bude probíhat.“
„Proč jsi mi to neřekl?“
Teal´ c se znovu usmál a otočil se směrem k nejbližší síni. Daniel za ním volal. „Já bych to udělal!“

Po tom, co se umyli a oblékli si bílá roucha, přesunuli se do obětní síně, kde byli ty popsané tabulky.
Ten jazyk, kterým byl text napsaný, byl starý, ale byl to goa´uldský dialekt. S Teal´covou pomocí, byli schopni text přeložit během několika hodin.
Daniel si je ještě i vyfotil a natočil videokamerou, aby to mohl ukázat Jackovi, až se vrátí zpátky na základnu. A taky řekli tomu místnímu muži, co je na nich napsáno.
Ten tím, že sem přišel člověk, který to umí přečíst, byl tak nadšený, že je provedl po celém chrámu.
A v jedné z místností našel Daniel ještě něco víc, co by jim při jejich hledání mohlo pomoct.

Na stěně, kolem které procházeli, bylo napsáno 6 symbolů. Daniel málem skákal radostí.
„Adresa brány! To je adresa brány! Museli to používat jako symboly při bohoslužbách. Tohle by nás mohlo přivést k Sam!“
„My ale potřebujeme 7 symbolů, Danieli Jacksone.“
„Ano, ale vzpomeň si, kdyby nechtěli, aby je někdo našel, tak by ten sedmý napsali někam jinam.“
Ten muž, který je doprovázel, se zeptal. „Kam myslíte, že bychom se měli podívat?“
Daniel se na chviličku zamyslel. „Budeme hledat ve všech místnostech, dokud to nenajdeme.“
Hledali hodiny, ale k ničemu to nebylo. Daniel byl unavený a už se chystal, že to jejích hledání odvolá, když se najednou začal usmívat.
Bylo to v místnosti, která byla uprostřed těch ostatních, ale kterou během dne procházelo spoustu lidí. Proto si to asi předtím nevšimli.
Ale bylo to tady, napsané těsně nad podlahou, 7. symbol adresy hvězdné brány…a naděje, že Sam brzy najdou a vrátí se s ní zpět domů. Tam kam patří.


„Co se stalo?“
„Ten elektrický výboj, který ji zasáhl, jí vrátil některé vzpomínky.“
„To bylo neočekávané.“
„Ano, pane.“
Ty bytosti se dívaly dolů na objekt jejich experimentování. Sam křičela a bojovala s pouty.
„Vyřešte ten problém. Nemůžeme tímto druhem plýtvat.“
„Mám strach, že už se nám znovu nepodrobí., pane.“
„Musí.“ Podíval se znovu na Sam. „Nenechám ji, aby si znovu ublížila.“
„Ano, pane.“

„Sakra! Pusťte mě odtud!“
„Neubližujte si. Nemá to význam.“
Místo ticha, které ty bytosti očekávaly, Sam svými myšlenkami zaútočila na jejich mysl takovou silou, že ucukly bolestí.
„Vidím, že jsi se toho hodně naučila.“
„To ano.“
„Je to mnohem jednodušší komunikovat prostřednictvím myšlenek.“
„Já dávám přednost řeči.“
„Nebudeš s námi spolupracovat?“
„Nechte mě jít.“
„Bojím se, že je to nemožné.“
„Budu proti vám bojovat.“
„To by bylo bolestivé.“
„Radši budu cítit bolest a vědět, že jsem to pořád já.“
„Jsi tvrdohlavý druh.“
„To byste měli poznat Jacka, když si myslíte, že jsem tvrdohlavá.“
„Bojím se, že budeme muset použít sílu.“
Sam byla připravená bojovat za to, aby si udržela čistou mysl. Když se jí teď alespoň částečně vrátila. Teď si vzpomínala na další spoustu věcí, ale nevěděla, jak se jí dlouho podaří to před nimi skrývat, než jim zase podlehne.
Soustředila se na svou představu Jackova obličeje. Věděla, že pokud si ho udrží v paměti, mohla by jim tak odolat.
Ta bolest byl značná. A Sam si byla docela jistá tím, že jí pukne hlava, když na ni ti dva chrlí svoje myšlenky. A začala doufat, že ji zase vrátí zpět do cely.
„Je silná.“
„Souhlasím. Musíme zvýšit náš tlak.“
„Ano, pane.“

Sam cítila, jak tlak jejich myšlenek narůstá a zatlačuje její vzpomínky někam hluboko. Do úplného zapomnění.

Věděla, že její mysl jejich útok nevydrží. Jejich síla na ni byla moc.
Takže bojovala jediným způsobem, o kterém věděla, že by mohl fungovat – prostě křičela.
„JACKU! DANIELI! TEAL´CU!“
„Podrob se….musíš se podrobit…“
„SAKRA, VYPADNĚTE Z MÉ HLAVY!“
„Tvůj hněv je k ničemu…“
„ TO JE MI JEDNO! NECHTE MĚ NA POKOJI!“
„Ta bolest skončí, když se nám podrobíš…“

A znovu zvýšili svůj tlak. Sam to, aby s nimi bojovala a udržela si svoje vzpomínky, stálo poslední síly. Protože týdny nemluvila, její hlas byl ochraptělý a teď navíc k tomu křičela.
„Jacku, Danieli, pomozte mi… Teal´cu, kde jste?“
„Tvůj odpor je zbytečný…“
„Danieli, prosím….kde jste? Pomozte mi….“
„Vzdej se nám…my ti nijak neublížíme….“
„Jacku, vždycky jsi tu pro mě byl…neopouštěj mě….prosím…“
„Podrob se….“
Sam stékaly po tvářích slzy, když tu bitvu, aby si své vzpomínky udržela, vzdala. Bolest pomalu ustupovala, když se těm bytostem vzdala.
„Takže se nám podrobila.“
„Dobře. Vraťte ji zpátky na izolaci. Může být stále nevyrovnaná.“
„Ano, pane.“
„Sonda dosáhne svého cíle za 4…3…2…1…je na místě.“
„Máme něco?“ Zeptal se Daniel a naklonil se Waltrovi přes rameno, aby viděl na obrazovku.
„Chviličku.“ Walter stiskl několik tlačítek a oznámil, že dostávají video signál.
Daniel se díval, jak planeta vypadá. Nepřipadalo mu zrovna, jako by tam někdo žil.
„Teal´cu, co si o tom myslíš?“ Daniel odstoupil, aby Teal´c viděl na obrazovku.
„Nevypadá, že by byla obydlená, Danieli Jacksone.“
„Doufal jsem, že něco takového neuvidíme.“
Povzdechl si. „Sam tam není, že?“ Z jeho hlasu byla zřejmá porážka a znechucení.
„Vypadá to, že ne.“
Daniel si odfrkl a přejel si rukou přes obličej. Doufal, že by tady něco mohlo být, v těch ruinách.
„Ale stejně tam půjdeme a uvidíme, co najdeme. Doufejme, že tam bude něco, co nám pomůže.“
Teal´c uklonil na souhlas hlavu. A potom šli s Danielem najít Reynoldse, aby mu řekli, co zjistili.
Bylo jim řečeno, že mohou jít až zítra, protože je teď mimo Zemi hodně týmů. Takže si Daniel povzdechl a šel na ošetřovnu zjistit, jestli by mohl navštívit Jacka.

Ten seděl na posteli a něco psal na svém laptopu.
„Hej.“
Jack vzhlédl a usmál se.
„Ahoj, Danieli. Už jsme se dlouho neviděli. Vezmi si židli.“
Daniel se posadil na nejbližší židli a zvažoval, jak Jackovi ty špatné zprávy řekne.
„Co máš na srdci, Danny?“
Daniel svůj pohled odvrátil a řekl. „Byli jsme před několika dny zpátky na té planetě.“
„Ano, To mi doktorka říkala. A co jste zjistili?“
„Našli jsme adresu hvězdné brány.“
Pomalu se svým pohledem vrátil k Jackovu obličeji. Bylo vidět, jak se nadějně rozzářil.
„No? Co jste našli?“ Řekl nadšeně.
„Poslali jsme tam před chvílí sondu. Jacku, ta planeta je neobydlená.“
Jacka si prudce lehl zpátky na postel.
„Je mi to líto. Chtěl jsem ti říct něco jiného, ale..“
Jack si přikryl obličej rukama.
„To je dobrý. Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl.“
„Díky.“
Na chvíli zavládlo ticho. Daniel se díval na svoje ruce. A potom řekl.
„No, zítra na tu planetu půjdeme, takže bych měl radši jít, abych se na to připravil.“
„Hodně štěstí.“
„Díky. Budeme je potřebovat.“
Daniel se rozloučil a odešel.

Jack tu chvíli tiše jen tak ležel a potom slyšel, jak se ho Teal´c ptá, jestli spí.
„Ne T, jen mám zavřené oči.“
Posadil se a viděl, že Teal´c vypadá trochu víc smutně než obvykle.
„Ahoj. To je hezké, že jsi mě přišel navštívit. Co se děje?“
Teal´c sklonil hlavu, což by se dalo vyložit, jako že je v rozpacích.
„Bojím se, že podplukovníka Carterovou na té planetě nenajdeme.“
„Ano, Daniel mi to už řekl. To je dobrý.“
Teal´c zvedl hlavu a podíval se na Jacka. Viděl, že má červené oči a taky byl nějak unavený, což nemělo s jeho nemocí nic společného.
„Doufáme, že na té planetě objevíme, kde její únosci jsou.“
„V to doufám. Bez Carterové to tu není ono.“
Teal´c věděl, že je v tom ještě něco víc, ale neřekl nic.
„Musím jít. Ještě je třeba udělat spoustu věcí.“
„Dobře. Dávejte na sebe pozor.“
Teal´c jen zlehka uklonil hlavu. A Jack tu zůstal sám se svými myšlenkami.

Druhý den se tedy vydali na tu planetu. Doufali, že by v těch ruinách, které sonda zaznamenala, mohlo něco být.
Podobalo se to chrámu,. který byl na té planetě, kde našli tu adresu hvězdné brány.
Takže začali ty trosky odklízet, aby se dostali k další adrese. Po několika hodinách se jim to opravdu podařilo. Bylo tu šest symbolů. Sice nebyly tak čitelné, jako ty předtím, ale dalo se jednoduše zjisti, které to jsou. Daniel si všechno vyfotil.
„Takže máme 6 symbolů. Co říkáš tomu, abychom se podívali dál?“
Teal´c přikývl a Daniel opatrně odměřil svými kroky vzdálenost, kde by to mohlo být. Využíval toho, co viděli v tom chrámu na planetě, kde Sam zajali.
Zastavil se v místě, kde předpokládal, že sedmý symbol bude a spolu s Teal´cem začali odhrabovat holýma rukama úlomky.
Pomalu se pod nimi začala objevovat podlaha.
A symbol tam byl. Tak jak očekávali. Daniel si ho zase vyfotil.
Byli unavení, ale šťastní. Vydali se zpět k bráně. Zpocení a špinaví, ale s nadějí, že tentokrát možná našli adresu, kterou potřebují.

 

*Drahá Sam,
právě jsem si uvědomil, že už je to dávno, co jsem tě takto oslovil. Vlastně od té doby, co jsem si uvědomil pravdu o nás dvou.
Myslím, že to byl můj způsob, držet si tě od těla, abych si byl jistý, že si tak nikdo nevšimne toho, co skrývám.
Teď sedím na posteli na ošetřovně, zotavuji se z nějakého mimozemského viru, nudím se a jsem tu sám. A ty už jsi 37 dní pohřešovaná.
Předpokládám, že jsi zvědavá, proč ti tenhle dopis píšu, když nevím, jestli tě ještě někdy uvidím.
Myslím, že je to pocit viny, který mě k tomu přivedl. Pokazil jsem to už tolikrát. Ale někdy prostě na ty chyby, jako ignorance a nezájem, neberu zřetel. Ale pokud jde o tebe Sam, tak to jsem pokazil totálně.
Ty jsi mě milovala pravděpodobně od okamžiku, kdy jsi vstoupila do zasedačky, když jsi si na mě podívala přes stůl. A taky jsi mi ukázala, tím, že jsi mi zachránila život, že mě máš ráda.
Nikdy jsem ti za to nepoděkoval. Že jsi tu pro mě byla, když jsem tě nejvíc potřeboval. A nikdy jsi to nevzdala.
Už nejsem ten stejný muž, kterého jsi potkala před devíti roky. Zešedivěly mně vlasy a taky mám víc jizev. Zahořklý, rozzlobený, zraněný muž se změnil v někoho, koho ani já sám nepoznávám.
Pro někoho jsem hrdina, pořád připravený nakopat někomu zadek a zbavit se těchhle zlých hochů. A pro ně jsem asi pořád osina v miktě. Pro Daniela jsem nesnesitelný idiot, který potřebuje každý den v týdnu dostat nějakou lekci. A Teal´covi připadám asi zvláštní, ale jsem jeho velmi dobrý přítel, který mu zcela věří.
Ale co ty si o mně myslíš, tak tím jsem si nebyl nikdy jistý. Jasně, že vím, že ti na mně záleží. Ale jak hluboké jsou tvoje city, to jsem nevěděl až do doby před několika týdny, kdy jsme s Danielem přišli k tobě domů, abychom si tu vzali nějaké přísně tajné dokumenty, než je najde někdo nepovolaný. A tehdy jsem to poznal.
Viděl jsem, že máš u postele moji fotku. Jenom moji. Ne Daniela a Teal´ca, ale jen moji, kde mám na sobě slavnostní uniformu. Nevím, jak jsi ji získala. Ale prostě jsi ji tam měla.
Takže jsem věděl, že mě miluješ. A všechno, co jsem v ten okamžik pocítil, byla vina.
Sam, měl jsem ti už dávno říct, že tě taky miluju. Promiň mi to, že jsem nebyl nikdy schopný najít ta správná slova, když jsem tu byl s tebou.
Stále věřím, že se za nedlouho vrátíš domů, zdravá a v pořádku. Možná potom najdu kuráž a řeknu to, co jsem měl říct už dávno.
Miluju tě Sam.
S láskou Jack.*
 

Sam ležela pod vrbou, nad ní se klenula modrá obloha. Byla zcela klidná. Neměla z ničeho obavy a ani žádné starosti. Mohla by tu ležet navždy a prostě si ten krásný den užívat…
A najednou tahle představa zmizela. Stála na holém, zčernalém svahu. Dívala se, jak se k ní blíží láva. Chtěla utéct, ale když se podívala dolů, viděla, že se její boty vpily do kamene. Ztuhla strachem, sledovala, jak se k ní blíží smrt…

Byla pohřbena pod lavinou, kde nad ní byla jen malá kapsa. Když se snažila najít cestu ven, panikařila. Někde hluboko věděla, že ji nikdy živou nenajdou…
„Ne, prosím! Přestaňte! Už ne!“
„Proč takhle reaguje?“
„Ta změna prostředí je příliš rychlá.“
„Aha.“
„Nechejme ji v jednom prostředí trochu déle. Možná tak získáme lepší údaje, když ji tomu zážitku vystavíme déle.“
„Souhlasím.“
A najednou, jako by všechno hořelo – její nervy, oči, jazyk. Křičela bolestí, ale nikdo ji nemohl slyšet. Křičela nějaké nesrozumitelné nadávky, dokud neochraptěla a už nemohla víc křičet. Někoho prosila; kohokoliv, aby to zastavil…
„Rakonusi, přestaň! Ty ten druh zničíš!“
„Ano, pane.“
„Zkusme něco méně děsivého.“
Takže se vrátili na nějaké zelené pole, alespoň na chviličku a Sam se okamžitě uklidnila.
A to byla chyba. Najednou byla v černé díře a beznadějně padala do nicoty.
Ale nekřičela, měla z toho, co by mohlo být tam někde na konci té temnoty, strach.
Den po dni ji nutili různé scénáře. Nejprve reagovala podle toho, co cítila. Ale potom se naučila, jak by správně měla reagovat.
Takže byla schopná ovládat svůj dech a tlukot srdce, aby to vypadalo, že je vyděšená nebo naopak klidná. Tak aby měli radost a neukazovali jí něco, co nenáviděla, hlavně laviny.
Když spolupracovala, nechali ji trávit hodiny na tom poli, ležet na slunci, místo toho aby byla pohřbena pod tunami sněhu a ledu.
Hrála svou roli a hrála ji dobře. Když čekali, že se bude bát, bála se. Když ji pohřbili pod lavinu, byla vyděšená.
Ale nějak věděla, že nic z toho není pravda. A oni si ani nevšimli žádného rozdílu mezi skutečnými a předstíranými emocemi.
A když pro ně nebyla hračkou, ležela ve své cele a zírala na šedý strop. Její myšlenky byly zmatené a roztříštěné. A když se je snažila srovnat, byla ještě víc zmatená.
Ty hlasy v její hlavě o ní mluvily. Obvykle je neposlouchala. Nikdy neříkaly nic důležitého. A žádný z nich se neobracel přímo na ni.
Jediná skutečná věc byla tahle její cela. Tohle jediné nebylo vymyšlené. Snažila se vzpomenout ještě na něco dalšího, ale nedařilo se jí to.
A když v jejich hlase slyšela obavy, věděla, že umírá. Ale z nějakého důvodu ji myšlenka na její smrt nijak neznepokojovala. Měla pocit, že už někdy předtím byla mrtvá. Ale jak potom zase získala svůj život zpátky?
Tyhle myšlenky byly moc složité a zmatené. A vypadalo to, jako by její dobrovolná smrt znamenala konec toho jejich experimentu, ale nebylo to tak.
Neměla žádný pevný bod, neměla jméno a žádné vzpomínky. Ztratila všechno, co tvořilo její osobnost. Pomalu se přibližovala k neviditelnosti a klidu, který může smrt nabídnout.
„Jacku, ještě ti není natolik dobře, abys šel s námi, jdi si zpátky lehnout. Sam už tu bude brzy.“
Jack si zavazoval boty, ostře se na Daniela podíval, ale ten to ještě nevzdával.
„Já a Teal´c to zvládneme. Proč se nevrátíš zpátky na ošetřovnu?“
„Je mi fajn, Danieli. Ta infekce už je pryč.“
„Ne, nejsi v pořádku. Nemůžeš ani pořádně stát na nohou.“
„To je proto, že doktorka věděla, že budu dnes chtít něco podniknout a tak řekla sestře, aby mě něčím nadopovala, abych nemohl utéct z ošetřovny.“
„Takže bys měl…“
Jack ho přerušil. „Ne, prostě jen momentálně trochu nemůžu a tady na základně stejně není co dělat. A jakmile se těch sedativ zbavím, budu v pohodě.“
Daniel si povzdechl a vzdal to. Jacka zpátky na ošetřovnu nedostane.
Když vyšli ze šatny, Daniel neodolal a zeptal se.
„A jak jsi to s těmi sedativy udělal?“
Jack se usmál. „Každý přece slyšel o tom, co udělat, když se sestra nedívá.“
Daniel se taky usmál. „Jsi dobrý. A ona tě chytila?“
„Několikrát. Prostě mi v noci nějak vypadla kapačka.“
„Vsadím se, že doktorka nebude mít radost.“
„Až zjistí, že jsem ji podvedl, tak si na mě připraví ty obrovské jehly.“

Už byli skoro u prostoru brány, když je odchytila. Oči jí jen planuly.
„Uh, oh…“
„Běž, brána je aktivovaná,“ zašeptal Daniel. Jack se otočil, ale ucítil na své paži pevný stisk.
„Oh, tak a je to tady…“
Dívala se na něho skoro jako jeho matka, když udělal něco špatného. A najednou měl zase pocit, že je osm a rozbil basebalovým míčkem sousedovo okno.
Mluvila tiše, ale jasně. „Jonathane Charlesi O´ Neille, chci, abyste věděl, že pokud ještě jednou něco takového uděláte, budu nucena to říct generálu Hammondovi. Je vám to jasné?“
A i když zachránil několik mimozemských ras a je brigádním generálem letectva, teď mu bylo jasné, že to nejchytřejší, co může udělat, je přikývnout.
„Dobře. A teď jděte.“ Usmála se na něho a postrčila ho kupředu. Jack pochopil, vstoupil do prostoru brány a vyšel nahoru po rampě. Zasalutoval směrem k řídící místnosti a pozpátku prošel červí dírou.
Doktorka se na to dívala a jen zakroutila hlavou.
„Některé věci se nikdy nezmění…“ zamumlala a šla zpátky na ošetřovnu.


Když už byli na planetě, vydali se k obrovské budově, kterou viděli na záznamu ze sondy. Zapnuli si vysílačky.
Ta budova byla od brány asi tak půl míle. A Daniel si všiml, že nevypadala jako ty chrámy, které viděli předtím. Ty byly kamenné a vypadaly jako umělecké dílo, jako když si na nich dal někdo záležet.
Tahle budova spíš vypadala jako bunkr. Šedé, nudné zdi.
„Jacku, ozvi se.“
„Pokračuj.“
„Vypadá to, jako by támhle byla nějaká nádrž. Mohlo by to bouchnout.“
„Kolik máš C-4?“
Daniel ji vyndal a připravoval jisté *rozptýlení*.
„Dost na to, abych vyhodil malý měsíc.“
„Dobře. Tak to bude velká zábava. Jdu tam, zleva, budu tam za minutu. O´ Neill konec.“
Za chvíli byli všichni tři pohromadě a šeptali si.
„Jediný dveře jsem viděl támhle napravo. Vylomím je, zatímco ty necháš bouchnout C-4. Potom vezmu Carterovou a vypadneme. Jakmile projdu těmi dveřmi, buď připravený běžet k bráně. Chceme to udělat klidně, bez krve prolití. Jasné?“
Ti dva přikývli.
Po celé té nádrži rozmístili C-4 a Jack počítal na prstech.
„3…2…1…“
Ten výbuch ho málem srazil na zem. Ale potom vykopl dveře a vběhl dovnitř.
Když běžel dolů dlouhou chodbou, strašně ho bolela kolena. Očima hledal Sam.
Už brzy bude v bezpečí…musí ji najít…musí tady být…
Už byl skoro zoufalý, že ji nemůže najít a potom někoho zahlédl v cele. Zastavil se a nakoukl dovnitř.
Ležela na malém lehátku. Zašeptal její jméno. Ale neozvala se mu. Viděl, jak mu běží čas, takže dveře vykopl a vešel dovnitř. Zkusil puls.
Je naživu. Ničím nepřikrytá. Studená jako led. Zvedl ji a posadil. Dal jí svou bundu.
Vzal ji do náruče. Přitiskl si ji k sobě, tak jak to vždycky chtěl.
„Je čas jít domů, Sam. Mám tě…“ řekl a rozběhl se, jak nejrychleji mohl zpátky tou cestou, kudy přišel. Doufal, že se k bráně dostanou dřív, než si někdo všimne, že tu byli.
Daniel vyběhl zpoza stromů, Teal´c byl těsně za ním.
„Jak je jí?“
„Nic moc. Potřebujeme ji dostat domů.“
Teal´c se postavil vedle něho, rozevřel paže a tak mu dal tiše najevo, že by Sam pronesl bránou. Slíbil mu, že ji bude držet tak pevně jako on. Ale Jack ji nechtěl opustit, dokud nebude v bezpečí.
Podíval se Teal´covi do očí. Viděl v nich jeho soucit. Položil ji tedy do jeho náruče.
Daniel zkontroloval Sam znovu puls. Bál se, aby jim neumřel pod rukama. Ale stále se držela.
„Má sakra obrovskou vůli, že?“ Řekl s úctou.
„To tedy má.“
„No, takže odnesme ji domů. Tam kam patří.“
A vraceli se zpátky k bráně.


„Je silně dehydratovaná a podvyživená. Hodně slabá. Když dám tohle do pořádku, bude po fyzické stránce zase v pořádku jako dřív.“
„A co mentálně? A emocionálně?“ Zeptal se Daniel.
Doktorka zavrtěla hlavou. „To nebudu vědět, dokud se neprobere a to ji nějakou chvíli nenechám udělat. Chci ji stabilizovat a potom ji teprve přestat dávat sedativa. A potom uvidíme.“
Jack přikývl, že rozumí, ale nespouštěl ze Sam oči.
Doktorka věděla, že ať jim řekne cokoliv, stejně tu u ní dnem i nocí budou sedět, dokud se neprobere.

O tři dny později se doktorka rozhodla, že už to Sam snad zvládne a snížila ji dávku sedativ tak, aby se mohla sama vzbudit.
A taky se snažila Jacka, Daniela a Teal´ca dostat z ošetřovny.
„Opravdu nevím, jak bude reagovat, až se vzbudí. Opravdu…“
„Ale doktorko..“
„My jsme její přátelé…“
„My jí přece nijak neublížíme….“
Doktorka se na ně podívala a povzdychla si. To je ta síla SG – 1, když je jeden z nich na tom hodně špatně.
„Dobře. Ale zůstaňte stát kousek dál.“

Byla unavená, strašně unavená. Její mysl byla zamlžená a myšlenky byly zmatené.
Otevřela oči a uviděla ženu v bílé plášti, která se na ni usmívala.
„Hej, Sam. Vítejte zpátky.“
Sam se zamračila a pokusila se posadit.
„Hou, hou. Ne tak rychle. Hodně jste toho prožila.“
„C…co tady dělám?“
„Tohle je ošetřovna, Sam. Jste v bezpečí. Jste doma.“
Doma. Je doma.
Má domov?
Ne, tohle nemůže být pravda. Tentokrát jim neuvěří. Po tvářích jí začaly téct slzy.
„Sam, jste v pořádku?“
„Ne…“
„Můžete mi říct, co se děje?“
Je to jenom další iluze…nic z toho není pravda. Pořád leží na tom lehátku a umírá, je stále ve své cele…
„Ne, tomu neuvěřím.“
„Sam?“
„Nemůžu…“
„Sam, co se děje?“
Sam nechtěla, aby ji ta žena svou rukou nějak uklidňovala. Iluze. Je to vymyšlené. Lež. Tak to je.
„Přestaňte mě trestat! Přestaňte! Prosím…“
„Sam…Sam?“
„NE, PŘESTAŇTE! PROSÍM!“
Ta žena v bílém plášti ji chytila oběma svýma rukama za paže, nutila ji, aby se na ni podívala. Byla smutná a Sam chtěla vědět proč.
„Je mi to líto Sam. Budeme vám muset zase dát sedativa, ano?“
A za chvíli Sam přestala vnímat a znovu se ponořila do tmy.

Jack, Daniel a Teal´c byli otřeseni. Seděli spolu s doktorkou v zasedačce.
„Pokud můžu říct, museli kolem ní vytvořit jakousi iluzi…proto si myslela, že tohle není skutečné.“
Daniel si přejel rukou přes oči. Pořád se ještě vzpamatovával z reakce Sam.
„Použila slovo trest. Znamenalo to něco?“
Doktorka zavrtěla hlavou. „To nevím. Mimozemské rasy jsou schopné mnoha věcí, ale cokoliv jí tihle udělali….“ zmlkla, nechtěla ani pomyslet, co se mohlo stát.
„A co pro ni momentálně můžete udělat?“ Zeptal se Jack.
„Teď se nemůžu pohnout z místa. Pokud ji vzbudím, bude rozrušená a to teď potřebuje nejmíň. Když to neudělám, tak se nikdy nezotaví. A to taky není žádné řešení.“
Jack se zamračil. „Takže co navrhujete?“
„Navrhuji ji probudit, ale mít pro jistotu připravená sedativa. Musí se s tím nakonec konfrontovat. A je to asi lepší teď než později.“
„Dobře. Pokračujte.“

Jack seděl ve své kanceláři a prohlížel jednotlivá hlášení. Už se díval na jeden list papíru asi dvacet minut a stejně na té stránce ještě nepřečetl ani slovo.
Měl by po těch letech vědět, že záchrana ještě neznamená, že to ten člověk potom zvládne.
Taky už ho mnohokrát zachraňovali… a nevracel se vždycky v pořádku.
Tak proč předpokládal, že se Sam vrátí a bude taková jako byla předtím? Byla pohřešovaná 6 týdnů. A za tu dobu se toho mohlo hodně stát.
Možná proto, že je nejchytřejším člověkem, jakého kdy potkal a tak si myslel, že se dostane z čehokoliv, když do toho zapojí svůj mozek.
Ale i ona je zranitelná. I ona může selhat. Je člověk, stejně jako on.
Položil hlášení zpátky na stůl. Vstal a šel do prázdné zasedačky.
Tak tady se to dobré a zlé během posledních devíti let odehrálo.
Netu.
Edora.
Hadante.
Abydos.
Hlavou mu probíhaly jednotlivé okamžiky z těchto misí, všechno to utrpení a taky všechna ta radost ze zachráněných životů.
A vždycky tu s ním byla Sam. Zachránila mu zadek, pomohla mu přežít, i když se to zdálo nemožné.
Takže teď je na řadě on. Musím zjistit, kam se Samantha Carterová ztratila a pokud je to možné, dostat ji zase zpět.
Protože možnost, že by ji nechal jen tak odejít, je nepřijatelná.
„Sam?“
Její mysl jako by se náhle probrala a Sam viděla, že je na stejném místě jako předtím. A zase na ni mluvila ta žena bílém plášti.
„Jak se cítíte?“
Sam si skousla ret. Proč ji nechávají ve té stejné iluzi? Je to snad jejich nová hra?
„Nevím.“
„Nemáte nějaké bolesti, něco o čem bych měla vědět?“
Sam zavrtěla hlavou.
„To je dobré vědět. Víte, kde jste?“
Raději to bude hrát dál, dokud nezjistí, o co tady jde.
„Ne.“
„Jste v místě zvaném SGC. Pamatuje si, co to znamená?“
„Ne.“
Ta žena v bílém plášti se zamračila. „No dobře. Tohle vyřešíme později. A mezitím si odpočiňte, ano?“
Sam přikývla. Stále nevěděla, co se za touhle iluzí skrývá. Vždycky v tom bylo něco, kdy ji chytili za slovo a bavili se tím.
„Chcete mi něco říct, než odejdu?“
Sam se na ni podívala.
„Ano.“
„Co?“
„Proč tady jsem?“
Doktorka se usmála. „Jste tady proto, že tohle místo bylo …je spjato s vaším životem. Vaši nejlepší přátelé tu pracují. Pamatujete si na ně?“
„Ne.“
Sam si začala pomalu myslet, že je tu něco špatně. V tomto snu. A nebyla schopná zjistit, co to je.
„Můžu je vidět?“
„Vaše přátele? Jistě. Čekali, až vás budou moct navštívit, až budete připravená. Vlastně mi skoro vylomili dveře. Zajdu pro ně. Budu hned zpátky.“
Když ta žena v bílém plášti odešla, Sam rychle přemýšlela.
Ty iluze nikdy tak dlouho netrvaly. Musela přiznat, že tihle lidé, ať už jsou kdokoliv, ji od těch věznitelů vzali, protože pro ně něco znamená.
Zachránili jí život, protože pro ně byla důležitá.
Takže tohle byla její nová realita. Její nový domov.
Přinutila se to akceptovat. Uslyšela několikery kroky, které směřovaly k místnosti, kde ležela.
Mladý muž s brýlemi a strašně šťastným úsměvem. „Sam! Ahoj.! Jak se vede?“
Ten starší se na ni usmál a řekl. „Ahoj, Carterová. Jak je?“
A velký, černý chlapík, se zlatým symbolem na čele. A velice příjemným úsměvem, řekl. „Podplukovníku Carterová, jsem rád, že se zotavujete.“
A jediné, co jim ona mohla říct bylo: „Ahoj.“
Pracovala se třemi muži, pěknými muži. Páni, tak to tedy měla štěstí…
Ten starší její myšlenky přerušil. „No, uh … doktorka říkala, že si na nás nevzpomínáte. A že bychom vám mohli trochu pomoct.“
„Ano, ale nemůžeme jí dát všechny odpovědi, Jacku….“
„Proč bych to dělal?“
Jack se na ni zase usmál. „Takže Carterová, na co si o nás vzpomínáte?“
„Na nic.“
„To je zřejmé. měla byste říct *Na nic, pane.*“
„Jacku, přestaň s tím.“
„Vždyť nic nedělám.“
„Ne?“
„Ano.“
„Ne?“
„Ano.“
„Danieli, ty to nevzdáš, že ne?“
Ten mladší muž je Daniel a ten starší Jack. Takže jediné jméno, které neví, je jméno toho velkého muže, který jen tiše sledoval, jak se jeho přátelé dohadují. Pouze přitom zvedl obočí.
„Teal´cu, udělal jsem něco?“
„Nejsem na žádné straně, co se týká tohoto vašeho malého nedorozumění.“
„HA! VIDÍŠ? JE NA MÉ STRANĚ!“ Vykřikl Jack a někteří, co tu pracovali se na něho nehezky podívali.
Sam se usmála, přátelství těch mužů bylo zřejmé. A ona zoufale pocítila potřebu, aby k nim taky patřila.
„A co jsem…jsme dělali za práci?“
Daniel i Jack se dívali na podlahu, Teal´c měl zvednuté obočí.
„No, Sam…je to jaksi….“
„Je to trochu těžké vysvětlit, víte…“
Daniel ji zlehka položil ruku na její paži, aby ji uklidnil. „Co máme na mysli je, že vám
nechceme říct všechno o….všem. Doktorka chce, abychom vás nechali, abyste si vzpomněla sama.“
„Takže není nic, co bychom vám mohli říct, co už nemáte někde uloženo ve své paměti.“
Ukončil to Jack a ignoroval Danielovi pokusy ho přerušit.
Najednou se místností rozezněl hlas. „Neplánovaná mimozemská aktivace…“
„Tak to je pro nás.“ Řekl Jack, rychle vstal a odcházel.
„Musíme jít, Sam. Uvidíme se později.“ Řekl Daniel a rozběhl se za Jackem.
Teal´c jen uklonil hlavu a potichu se vydal za nimi.

Sam tu seděla sama a byla ještě víc zmatená. V hlavě měla milion otázek. Ale jedna ji trápila nejvíc.
K čemu to je, být doma, když nemáte pocit, že sem patříte?

„Je to divné, nevědět, kdo jste?“
„Hm?“
„Já …byl jsem ve vaší kůži. Před dvěma lety jsem se vrátil domů, nic jsem si nepamatoval.“
„A jak jste svoje vzpomínky získal zpět?“
„Byl jsem s vámi, Jackem a Teal´cem a to mi opravdu pomohlo. Chovali jste se ke mně jako normálně, nutili jste mě vzpomenout si, když jste mi mohli dát nějaké informace. Všechno pomáhalo.“
„Doufám, že si brzy vzpomenu.“
Daniel se k ní sklonil a vzal její ruku do své. Díval se jí do obličeje.
„Nechte nás pomoct vám. To je všechno, o co vás žádáme. Ať to trvá, jak dlouho budete potřebovat, ale nechejte nás vám při tom pomoct, ano?“
Sam přikývla.
„Musím jít, ano? Mám moc práce a nemá na to moc času.“
Sam se usmála. „Díky, Danieli. Jste dobrý přítel.“
I on se usmál. „Vždycky jsem byl a vždycky budu.“ Vstal a šel ke dveřím. A když už se chystal je otevřít, otočil se.
„Nespěchejte, ano?“
„Ano,“ řekla Sam potichu.
Daniel se na ni díval, jak se sedí na pohovce a upřeně se dívá na svoje ruce. Není tou Sam, kterou bývala, není sebejistá jako dřív, moc nemluví. Prostě tu jen sedí.
Už se skoro vrátil, aby ji nějak konejšil. Ale místo toho ji tu nechal a přísahal si, že je všechny čtyři zase dá dohromady na improvizovaném večírku, který bude ke konci tohoto týdne, aby se Sam cítila líp.
Když je teď sama, mohl by Daniel klidně říct, jak se Sam cítí.
Osamělá… má strach…je vyděšená.
Byl už na silnici, když si pomyslel, že se Sam pravděpodobně pokouší podle všeho kolem sebe připomenout si nějaké střípky ze svého života, pochopit, že sem někdy patřila.
Chtěl ji pomoci. Říct jí, jak báječná, chytrá, nádherná osobnost byla. Jak uměla být vytrvalá.
Kolik ho toho naučila během té doby, co ji znal.
Ale ne, musí si na to vzpomenout sama. To je jediná cesta.

Když Daniel odešel, Sam se zase prošla po domě. A znovu a znovu.
Dělala to 5 nebo 6 krát denně. Pokoušela si vzpomenou na ty, které viděla na fotografiích a taky proč má ve skříni uniformy, džíny a tak málo šatů. A taky přijít na to, proč má ve sklepě 10 ročníků Astrophysics Today.
Bylo tu jen málo věcí, na které během posledních tří týdnů přišla. A ti tři, se kterými předtím asi pracovala, jí nijak nepomáhali. Dali jí několik informací, aby se měla z čeho vycházet.
Takže si začala jednotlivé informace zapisovat v nadějí, že to všechno dá dohromady něco, co neví.
Jmenuji se Samantha Elizabeth Carterová, je mi mezi 35 a 40 lety. Ale přesně nevím, kolik je mi let.
Mám řidičák na auto i na motorku.
Jsem v armádě. Myslím si (ale nejsem si tím úplně jistá), že mám hodnost podplukovníka a v SGC jsem zástupcem brigádního generála Jacka O´Neilla.
Vím,že moje práce je důležitá, že jsem astrofyzikačka ( to je podle těch časopisů ve sklepě zřejmé).
Nikdo v mém okolí o mé práci nic neví, takže musí být přísně tajná. Paní Davidsonová ze sousedství za mnou včera přišla a přinesla mi třešňový koláč. Chvíli jsme si povídaly. Řekla, že o mě měla starost, když jsem mladá a sama. Je to velice příjemná paní. Řekla mi, že nebývám moc doma a když přijdu, že jsem zavřená v domě.
No a protože si o své práci nic nepamatuji, nemohla jsem jí nic říct.
Nevím, jestli je ještě někdo z mé rodiny naživu. Vím, že matka zemřela už dávno a otec zemřel nedávno.
Nevím, jestli mám nějaké sourozence, jestli jsem měla nějakého přítele.
Moc si přeji na tohle vzpomenout. Jak to, že umím spravit toastovač, ale neumím vařit. Jak to, že se umím ani ne za minutu rychle převléknout, ale neumím přišít knoflík.
Na chvíli přestala psát. Někdo klepal na dveře.
Sam se šla opatrně podívat kukátkem ve dveřích. Stál tam nějaký muž, ale za boha si nemohla vzpomenout na jeho jméno. Doufala, že ho znala.
Otevřela dveře a řekla. „Ahoj?“
„Ahoj, Sam.“
No, tak to jí hodně pomohlo. Takže zná její jméno, ale ona nemá stále ponětí, kdo to je.
„Pustíš mě dál?“
Těžká otázka, pomyslela si. Nevím, kdo to je a on mě žádá, aby mohl jít dál.
„To záleží.“
„Na čem?“
Sam si povzdechla. Tohle bude těžké. Možná bude lepší, když řekne pravdu.
„Podívejte se, nevím, kdo jste. Vrátila jsem se před třemi týdny a nepamatuji si, kdo jsem. Takže buď mi řeknete, kdo jste nebo vypadněte z mého prahu.“
To, co slyšel, ho zjevně šokovalo. Takže s ní nepracoval. Nemyslela si, že by měla ještě nějaké přátele mimo SGC. Protože se vídala jen s personálem ze základny.
„Já jsem Pete. Pete Shanahan.“
Nastalo ticho. Sam se snažila vzpomenout, kam by to jméno zařadila. Ale nic jí to neříkalo. Klidně mohl být její instalatér.
„Ne. Nic. Je mi líto, pane Shanahane. Mám něco na práci,“ řekla a zavírala před ním dveře.
„Počkej, počkej, počkej….Sam,“ řekl a zatlačil na dveře, aby je otevřel.
Sam ustoupila a on vešel dovnitř.
Jen tu stála, ruce v bok a čekala na nějaké vysvětlení.
„No? Co? Řeknete mi něco víc nebo vás mám zastřelit?“
Pete si povzdechl a řekl. „Jsem policajt. V Denveru.“
„Pokračujte.“
„Chodili jsme spolu.“
„Dobře.“
„Byli jsme zasnoubení.“
„Opravdu?“
„A rozešli jsme se.“
„Oh.“ Sam přimhouřila oči. „Tak co tady potom děláte?“
„Přišel jsem, abych se ujistil, že jsi v pořádku. Byla jsi pohřešovaná skoro dva měsíce. Byl bych tady za tebou už dřív, abych se podíval, jak se máš.“
„Aha. Chápu. Takže jsme přátelé?“
Pete přešlápl z nohy na nohu, nebylo mu to moc příjemné. „Ani ne. Právě když jsme se rozešli, tak jsi potom hned zmizela.“
„Aha. rozumím.“
Nastalo nepříjemné ticho. Pete zase přešlápl. Sam se dívala jinam než na něho.
Zazvonil zvonek.
„Jdu tam,“ řekla a tak to napětí, které tu zavládlo, přerušila.
Za dveřmi stál Jack.
„Hej, Carterová,“ řekl a potom si všiml Peta. Jeho reakce byla okamžitá – jeho tělo ztuhlo, přimhouřil oči, jako by se připravoval na nějakou konfrontaci.
„Promiňte, Carterová. Nevěděl jsem, že tu někoho máte. Tak já půjdu.“ Otočil se a vracel se ke svému autu. Sam viděla, jak má sevřené pěsti
„Ne, Jacku. Pojďte dál. Pete je na odchodu.“ A pevně se na Peta podívala. „Že ano, Pete?“
Nežádal by ho, aby odešel, kdyby Jack reagoval jinak. Ale tohohle Peta neznala. Znala Jacka. Věřila mu. A nechtěla, aby k něčemu došlo u ní v obývacím pokoji. A pro ni už Pete neměl důvod, aby tu zůstal.
Pete se na Jacka ani nepodíval, díval se jen na Sam. Šel ke dveřím a když byl venku, otočil se.
„Je mi to líto, že nemůžeme být ani přátelé, Sam. Myslím, že se prostě nemůžu měřit s mezigalaktickým hrdinou, hm?“
Sam nevěděla, o čem to mluví. Mezigalaktický hrdina? Sakra o kom to mluví?
„Myslím…že ne.“
Pete přikývl a řekl. „Měj se hezky, Sam.“ A práskl za sebou dveřmi, až Sam ucukla.
Jack to všechno sledoval napůl s pocitem vítězství a napůl s pocitem smutku. Bylo mu líto, že její vztah s Petem skončil tímto způsobem. Ale nemohl si pomoct, měl pocit, jako by dostal druhou šanci. A tentokrát to už nepokazí.
„Promiňte, za tohle.“ Omlouvala se. A přerušila tak jeho myšlenky.
„To je dobrý.“
„Pivo?“
„Jo.“
Přesunuli se do kuchyně. A Sam vyndala z ledničky pro Jacka pivo a pro sebe limonádu.
„Díky.“
„Není zač.“
Chvíli tu jen tak stáli a v tichosti pili. A potom Sam promluvila.
„Proč jste se tady zastavil?“
Jack se několik sekund díval na svou láhev piva a potom řekl. „Doktorka.“
„Proč?“
„Přišla na něco, co by vám mohlo pomoct.“ Napil se a potom ještě řekl. „Hypnóza.“
„A to je…?“
„Něco, jako že vás uvedou do transu. Mohlo by vám to pomoct vzpomenout si.“
„A vy si myslíte, že ano?“
„Už jste to předtím dělala.“
„Kdy?“
„To už je dlouho. Řekla jste mi, že s tím máte nějaké zkušenosti z kurzu psychologie. A podařilo se vám své vzpomínky získat zpět.“
„Myslíte, že to pomůže?“ Zeptala se znovu.
„Ano. Myslím, že ano.“
„Ale necháváte to na mě.“
„Vždycky.“ Dopil pivo a láhev hodil do koše. „Je to na vás, jestli to chcete udělat, nebudu na vás tlačit. Ale doktorka říkala, že by vám to mohlo trvat roky, než si sama vzpomenete, když budeme postupovat způsobem jako doteď. Takhle…“ Pokrčil rameny. „To může trvat několik dní…hodin. A mohla byste se vrátit do práce, dřív než si to uvědomíte.“
Usmál se na ni. Sam přemýšlela, zvažovala pro a proti. Tak jak to Sam Carterová dělávala.
A sakra je nádherná, když přemýšlí…
„Budu o tom přemýšlet.“
„Dobře,“ řekl Jack, vstal, aby šel. „Zavolejte mi, když budete připravená, ano? Vyzvednu vás.“
„Dobře.“
A než odešel, ještě se otočil a řekl. „Nedělejte to kvůli mně, ano? Chci, abyste to udělala kvůli sobě.“
„Ano. Rozumím.“
„Dobře. Uvidíme se později.“
„Ano.“
Zavřel dveře a za chviličku slyšela Sam zvuk motoru jeho auta.
„Carterová, tak pojďte!“
„Už jdu Jacku. Minutku.“
„Už začínáte být jako Daniel, víte to? Taky mu to vždycky trvá déle než komukoliv jinému, aby se někam připravil!“
„Dávám si náušnice!“
„A to vám trvá deset minut?“
„Když si nemůžete vzpomenout, kde je máte…tak ano!“
Jack sklouzl na své židli ještě hlouběji, nohy měl natažené na podlaze. A mumlal si nějaké nadávky, že se dobrovolně nabídl, že Sam vyzvedne. Podíval se na hodinky a tiše zavrčel. Ztratil čekáním, než bude připravená, půl hodiny. Řekl jí, že nejsou potřeba žádné příkrasy.
Jediné, co mohl předpokládat, je, že tímto způsobem ženy přivádí muže k šílenství. Předtím netrpělivě přecházel po pokoji.
Otočil židli a díval se směrem k její ložnici. A potom se rozhodl.
Rychlým kroky vyrazil jejím směrem, byl připravený, že ty dveře klidně vyrazí a odnese ji ven, pokud to bude třeba.
Ale potom zaváhal. Měl by na ni takhle tlačit, i když vlastně nic neví o pravidlech v armádě?
Sam nic za dveřmi neslyšela, takže si myslela, že to Jack nakonec vzdal a šel před dům. Byla připravená a otevřela dveře.
„AU! CARTEROVÁ!“
„Jacku! Promiňte! Udělala jsem vám něco?“
Jack se zamračil, seděl na podlaze a třel si nos.
„Nic, je mi fajn. Ale musela jste mi dát těmi dveřmi takovou ránu?“
„A musel jste přímo za nimi?“
Usmál se na ni. „Byl jsem netrpělivý.“
„Vypadá to, že tohle je váš povahový rys. Tady.“ Nabídla mu ruku a společně šli k jeho autu.
„Tak už jste se rozmyslela?“
„Ne.“ Usmála se Sam. „Nejsem si jistá, že chci být tím, kým jsem byla.“
Jack se přestal dívat na silnici před sebou a upřeně se díval na ni.
„Tohle říkal i Daniel.“
„Opravdu?“
„A vy jste mu řekla, že kdybyste byla ním, tak byste chtěla sama sebe poznat.“
„To je trochu divné.“
„Ale on to pochopil.“
Na chvíli zavládlo ticho.
„Takže, jaká jsem byla?“
„Já vám nemůžu….“
„Jacku, nechci vědět, kdo jsem opravdu byla. Jestliže se mám rozhodnout, potřebuji něco, z čeho budu vycházet.“
Jack si povzdechl. „Carterová, byla jste tím nejlepším zástupcem, kterého jsem kdy měl. Chytrá, statečná. Trochu moc jste pracovala, ale pokud se mělo něco vyřešit nebo někoho zachránit….obvykle jste to udělala vy.“
Sam tiše seděla, přemýšlela o jeho slovech. „Takže jsem byla chytrá.“
„Říká vám něco národní poklad?“
„Hodně mi věříte.“
„Však jste si to zasloužila:“
Sam na to nic neřekla. Byla tu jedna věc, kterou teď měla v hlavě.
„Jacku?“
„Ano?“
„Bylo někdy… mezi námi něco?“
Jack sevřel čelist a stiskl volant. A Sam měla pocit, že se zeptala na něco hodně nevhodného.
„Promiňte…neměla jsem…“
„NE, Carterová. Vy jste měla právo se mě na to zeptat.“
„Ano?“
Jack si zase povzdechl a zaparkoval auto na kraji silnice. Tohle prostě udělat nemohl, když řídil.
Otočil se k ní.
„Před čtyřmi roky….jsem přiznal, že mi na vás záleží. Mnohem víc, než by mělo. Vy jste mi řekla, že tahle slova se nesmí dostat za dveře té místnosti.“
„A s tím jsme byli spokojení?“
„Pravidla. Jsme oba důstojníci letectva USA. A vy jste můj zástupce.“
„Takže co? Tak jsme to tak nechali?“
„Zkusili jsme to.“
„Co se stalo?“
Jack se opřel o okno a Sam teď díky osvětlení z ulice viděla, jak jsou jeho oči tmavé.
„Vy jste si ode mě držela odstup. Měla jste takový strach, že bychom ta pravidla porušili, že jsme spolu mluvili jen o tom, co se týkalo práce. A potom….“
„Co?“
„Tady byl Pete.“
„Ale já jsem to zrušila.“
„Protože vám to váš otec přikázal. Řekl vám, ať to uděláte a vy jste to udělala. Jako správný voják.“
„Tak co se s námi stalo?“
Jack se na ni podíval. Je tak krásná. A taky zmatená. Pořád je jeho zástupcem.
Byl celých devět let trpělivý. Sledoval její lásky a románky a pokaždé ho srdce víc zabolelo.
Neměl žádný doktorát. Neuměl půl tuctu jazyků. Měl toho za sebou mnohem víc, než bývá v jeho věku běžné.
A dokonce i potom ho Sam milovala. a on si přísahal, že jí řekne pravdu.
„To nevím, Sam.“
Jeho obličej byl zpola ve stínu. Ale Sam viděla, jak je unavený. Kolik let se na něho jen dívala a toužila po něm? Kolik dalších let by musela čekat?
„Jacku, miluješ mě?“
Jack se na ni chvíli jen díval. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Vášnivě, dal do toho všechny svoje pocity. Nebylo to pod vlivem žádného mimozemského viru, žádná alternativní realita. A bylo to mnohem lepší, něž kdy snil.
A i když nemá žádné vzpomínky, věděla Sam, že takhle ji ještě nikdo nelíbal. A samozřejmě na jeho polibek zareagovala. Nechala to na něm, věděla, že to ocení.
„Byla to odpověď na tvoji otázku?“ Zeptal se a posadil se zpátky na svoje sedadlo.
„Myslím, že ano. Nemáš moc rád slova, že?“
„Raději jednám.“
A potom beze slov jeli k Danielovi. Někdy slova nejsou třeba, aby si lidé rozuměli. A po takové době je oni dva opravdu nepotřebovali.
 

„O´ Neill.“
„Tohle je první varování.“
„Cože?“
„Když to s ní neskončíš, půjdeš rovnou před vojenský soud.“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Sakra, víš moc dobře, o čem mluvím. Skonči to s ní nebo je tu hodně lidí, kteří by se vás obou rádi zbavili.“
„A proč myslíš, že ti budu věřit?“
„Protože jsi dost inteligentní člověk, Jacku O´Neille. Víš, že je to pravda. a pokud o našem rozhovoru někomu řekneš, dozvím se to.“
Jack potom slyšel, jak někdo bouchnul se sluchátkem a povzdechl si. Další hrozba. Jeho instinkt mu napovídal, aby toho chlapíka nebral moc vážně.
Ale Jack věděl, že měl pravdu. Byla tu spousta lidí, kteří chtěli dostat Sam i ho z SGC.
Potřeboval někam na pár dní vypadnout. A možná se ta hrozba rozplyne jako zlý sen.
Takže se rozhodl, že si vezme zaslouženou dovolenou.

„Danieli, viděl jste dnes ráno generála?“ Ptala se ho Sam, když spolu šli další den ráno do řídící místnosti.
„Volal mi včera pozdě večer. Říkal, že si bere dovolenou. Ale neřekl mi, kam pojede.“
„Do srubu?“
„Ne,“ odpověděl jí Daniel trochu moc rychle. Jack by měl vědět, že ona na to přijde, kam jel.
Sam se usmála. „Díky, Danieli.“

Sam se pokoušela přijít na to, proč Jack odjel, aniž by jí něco řekl. Mluvili spolu včera večer a nevypadal ani unaveně ani naštvaně. Vlastně tu nebyl žádný důvod, aby takto odjel.
Rozhodla se, že mu dá tři dny, aby jí zavolal. A potom mu zavolá ona a zjistí, co se s ním děje.
A když se mu pokoušela dovolat, nebral to. Jack nebyl ten typ, aby nechal svůj telefon zvonit, zvlášť při práci, kterou dělal.
Stalo se něco vážného. Takže se rozhodla zavolat Danielovi a říct mu, že jede do Minnesoty.
„Uh, Sam…možná to zrovna není ten nejlepší nápad…“
„Proč ne?“
„On vás miluje, Sam. Ale pořád potřebuje nějaký prostor pro sebe. Byl dlouho sám.“
Sam s Danielem souhlasila. Ale řekla mu, že stejně pojede.
„Dobře, Sam, když si jste jistá….“
„Až tam dorazím, zavolám vám. Budu zpátky během pár dní, asi.“
„Tak si to užijte. A pozdravujete ode mě Jacka.“
„Budu. Ahoj Danieli.“
„Ahoj, Sam.“
Daniel zavěsil. Byl rád, že Sam a Jack byli zamilovaní, ale nemohl se zbavit neblahého tušení.

Jack seděl za srubem a díval se na rybník, který ozařovalo měsíční světlo.
Nepotřeboval se dívat na hodinky, aby věděl, že už brzy bude ráno. Věděl, že tohle už je třetí noc za sebou, kdy nespal.
Tady mohl spát vždycky. Bylo tu klid a ticho, pryč od všeho ruchu. A ani zlé sny tu nemíval.
Ale i přesto, že tu byl božský klid, nakonec i sem ho pronásledovali zlí duchové.
Ještě se nerozhodl, co bude dělat. Na jednu stranu, by všechno, na čem tak tvrdě pracovali, jedním mrknutím oka zničili.
Ale vzdát se teď Sam, když se to teď mezi nimi někam konečně pohnulo.
Nemyslel si, že to Sam vezme klidně. Čekala roky na to, kde teď jsou. A on teď najednou měl od ní utéct bez jediného vysvětlení?
Její práce byla důležitá. Mohl by se klidně dívat na to, jak je kvůli němu hnána před vojenský soud?
Kdyby někdo v úzkém kruhu jejich přátel zjistil, jak jsou si teď blízcí, mohlo by se něco stát. Někteří lidé ve Washingtonu, by si nepřáli nic víc, než aby oni dva navždy z SGC zmizeli.
Jeho telefon náhle zazvonil a přerušil tak jeho myšlenky.
„O´ Neill.“
„Ty zřejmě nejsi tak chytrý, jak jsem si myslel, Jacku. Kdyby ano, tak bys nějak zajistil, aby za tebou nikdo nepřijel.“
„Co tím myslíš?“
„Tvoje malá přítelkyně jede za tebou, aby tě viděla, Jacku. Jsem si jistý, že uděláš tu správnou věc. Pro všechny koho se to týká.“
„K tomu mě nedonutíš.“
„Mezigalaktický hrdina prosí o svoji ženu? Jsi patetický, Jacku. Opravdu patetický. Poslouchej, jestli na to nemáš žaludek to udělat, tak já jsem připravený tě jí zbavit.“
„Cože?“
„Ale no tak, Jacku. Ty bývalý člen zvláštních jednotek. Jsi přeci trénovaný na zabíjení. Jeden rychlý, přesný výstřel přímo do jejího nádherného krku….“
„Do tohohle ji nezatahuj.“
„Je to jenom na tobě, Jacku. Když to během 24 hodin neuděláš, mám připravenou kulku.“
Sam přijela ke srubu až za svítání. Byla tou dlouhou cestou unavená, ale byla nadšená, že Jacka uvidí. Ani si to neuvědomila, že když ho každý den nevidí, jak jí chybí.
Nebylo těžké ho najít. Seděl za domem a v tuto brzkou ranní hodinu už rybařil.
A protože věděla, že nemá rád, když se k němu takhle někdo plíží, tak než došla až k němu, na něho zavolala.
„Jacku!“
Otočil se a Sam byla tím, jak vypadá, překvapená. A ještě víc tím, že nebyl odpočatý, spíš vypadal napjatě a jako by měl z něčeho obavy.
„Hej, Carterová,“ povzdechl si a otočil se zpět k rybníku.
Opravdu tu bylo něco divného. O co tady jde?
„Ty nemáš radost, že mě vidíš?“
Jack si znovu povzdechl. Nechtěl říct to, co bude muset. Ale možná tomu Sam někdy porozumí. Miloval ji tak moc, že by nemohl dopustit, aby se stala obětí nějakého střelce.
„Ne.“
Sam to překvapilo. Mluvili spolu celé dny o tom, že sem zajedou a budou tu sami.
Co to s ním je.
„Jacku, tohle už nedělej.“
„Co?“
„Tak se přede mnou uzavírat.“
„To nedělám,“ řekl. Ani nezvedl oči od hladiny.
„Ty se na mě ani nepodíváš?“
„Možná nechci.“
Dobře, tak to stačí. Tyhle jeho pohádky poslouchat nebude.
„Sakra, co to s tebou je?“
Jack prudce vstal a jeho udice mu vypadla z ruky.
„To ty jsi ten problém.“
Ne, tohle přece nemohl myslet….ne…
„Cože?“
„Nikdy jsem tě nemiloval, Sam. Lhal jsem, jasný?“
„Tak zlý přeci nejsi.“
„Jistě, že jsem.“
Sam se mu podívala do očí. Myslel to vážně. Každé slovo? Jak? Co se stalo? Co by ho k tomu přivedlo?
„Proč?“
Zasmál se, ale byl to neveselý smích. „A proč ne? V mé náruči jsi vypadala moc dobře, nemyslíš?“
Sam tomu nemohla uvěřit. Odmítala tomu uvěřit.
Devět let. Promarnila devět let tím, že doufala a modlila se, že někdy by to mezi nimi mohlo fungovat. a byly chvíle, kdy věřila, že je to možné.
Všechen vztek a zlost v ní pomalu narůstaly a byla tu jen jedna cesta, jak to dostat ze sebe ven.
Dělily je jen tři kroky. Když Sam přešla tam, kde Jack stál, byla tu jen jedna věc, o které věděla, že může udělat. Dala facku. Pořádnou.
„Ty hajzle!“
Z koutku úst mu vytryskla krev. Měla by tím, že uhodila svého velícího důstojníka, být zahanbená. Že ho uhodila tak silně, až mu tekla krev.
Mělo by ji to šokovat.
A jediné, co cítila, byla obrovská černá díra v jejím srdci. Něco, co ji po zbytek jejího života
odsoudí k samotě.
„Opatrně, podplukovníku,“ řekl Jack tiše, ale jeho hlas zněl hrozivě. A to Sam varovalo, že tentokrát zašla asi příliš daleko. „Útok na nadřízeného důstojníka je důvod k vojenskému soudu.“
A v tomhle nebyl žádný jeho humor.
Nebyla schopná najít žádná slova, aby se s ním hádala. Nestálo to za to. A ani předtím.
„Sbohem, Jacku,“ zašeptala, potom se otočila a vracela se ke svému autu. Byla lehce shrbená a celá se třásla.
Jack ten svůj drsný výraz ztratil okamžitě, co Sam odešla. Otočil se k ní zády.
A kdyby se Sam v ten okamžik otočila zpět, viděla by, jak si Jack zakryl obličej rukama a stojí tu osamocený a zlomený.
Zazvonil mu telefon.
„Pěkné představení. Jako nějaká telenovela.“
„Máš, co jsi chtěl, ty pitomče. Co ještě chceš?“
„Hej, buď mi vděčný. Právě jsem tě zbavil pocitu trapnosti při vojenském soudu, kde by jsi byl spolu se svou láskou.“
„Co…ještě …chceš?“
„To, jak se momentálně tváříš, mi prozatím stačí. Jacku. Měj se hezky.“ A potom ten muž zavěsil.

Sam neměla ponětí, jak tu cestu zpátky do Colorada Springs zvládla. Ani nevěděla, jak dlouho jí to trvalo, než přestala brečet. Všechno, co si pamatovala bylo, že řídila celý den bez přestávky a ani vůbec nic nejedla.

Už byla tma, když přijela domů. Na to, aby plakala, už neměla slzy. Byla tak vyčerpaná, že už ani nemohla o Jackovi přemýšlet, proč vlastně tohle udělal.
Dnes večer se tím zabývat nebude. Ještě ne. Není připravená na to, aby přijala to, že skoro devět let svého života promarnila kvůli muži, který ji nakonec nemiloval.

Jack si otevřel láhev Jamesona a celou ji vypil. Aby tohle přežil, potřeboval se opít.

Za ty roky, co Daniel Jacka znal, byl na něj několikrát naštvaný. Dával mu různá jména. Dokonce s ním praštil o zeď ( to když ho Shifu učil, a co se vlastně ve skutečnosti nikdy nestalo).
Ale takhle na něj rozzlobený ještě nebyl. Nikdy.
Když viděl, že auto Sam stojí u jejího domu a ona nebere telefon, věděl, že se tam ve srubu stalo něco hodně špatného. A pokud je za to Jack zodpovědný, tak byl Daniel připravený na to, že ho nakope.
Když viděl její opuchlé, červené oči, rozcuchané vlasy a to jak vypadá vyčerpaně, jeho podezření se potvrdilo.
Nebyl u ní ani deset sekund, kdy zase začala usedavě plakat. Hlavu měla opřenou o jeho hrudník. Danielovi se ji podařilo posadit na pohovku. Ale trvalo jí to deset minut, než nakonec přestala plakat a byla schopná s ním mluvit.
„Sam, co se tam stalo?“
Podívala se na něho, v očích měla bolest a porážku. A Daniel znovu pocítil vztek za to, co jí Jack udělal.
„Řekl mi, že mě nemiluje,“ zamumlala a ani se na něho nepodívala.
Daniel tomu nemohl uvěřit. Za těch devět let viděl, jak se Jack na Sam dívá láskyplným pohledem. Viděl ho, jak byl smutný, když byla zraněná. Jak žárlil, když se usmála tím svým zářivým úsměvem taky na někoho jiného.
„Oh, Sam…“
A ona si opět položila na jeho hrudník, znovu plakala. Daniel byl jediný člověk, který by jí mohl rozumět, čím teď prochází.
„A co budete dělat?“ Zeptal se nakonec, když přestala plakat a schoulila se do protějšího rohu pohovky.
„To nevím, Danieli. Už v SGC pracovat nemůžu – ne když tam bude on. Už bych to nezvládla.“
„A kam půjdete?“
„Na nějaké klidné místo, co nejdál odtud.“ Usmála se smutně. „Nebojte se, zůstanu s vámi a Teal´cem v kontaktu.“
„To jsem rád. Jsme jako vaše rodina.“
Ve tváři se jí opět objevila bolest. Upřeně se dívala z okna.
„Všechny ty roky jsem ho viděla úplně špatně, že?“
„Možná.“
„Co mám dělat?“
Daniel se k ní posunul blíž. „To nevím, Sam. Ale vím, že ať už se stane cokoliv, budu s vámi.“
„To on taky říkal.“
„Já to myslím vážně.“
Sam se mu podívala do tváře. Od toho dne, co se setkali na Abydosu, ji Daniel změnil.
Vlastně ji přivedl k tomu, že viděla svět jinýma očima než předtím. Dívala se na něj z jiného úhlu, než to vždycky dělávala.
Danielovy oči byly tak čestné. Věřila mu. Mohl by jí pomoct, aby se ve svém životě dostala někam jinam, pryč z SGC.
„Děkuji.“
„Od toho přátelé jsou.“
Ještě chvíli tu s ní zůstal a potom jí řekl, že musí jít, že má nějakou důležitou věc, o kterou se musí postarat.
Sam si jen pomyslela, že asi ví, o jakou důležitou věc jde, ale neřekla na to nic. Možná by mohl (s Teal´covou pomocí ) z Jacka vymlátit duši. Možná by potřebovala někoho, kdo by jí pomohl z této nepříjemné situace najít cestu ven. A Daniel by tím někým mohl být.
Objal ji a řekl, že Teal´covi řekne, co se stalo. Možná by za ní mohl na chvíli zajít.
„Díky, Danieli. Jsem ráda, že jste přišel.“
Daniel se na ni znovu podíval, vypadalo to, jako by měla na svých bedrech tíhu celého světa. A dobře si její výraz zapamatoval, protože to ho bude celou cestu do Minnesoty udržovat v rozčílení.

O dva dny později.

Jeho vztek trochu vyprchal. Přestože se ho snažil stále přiživovat. Spíš se změnil v pocit něčeho, co ho mátlo. Proč by Jack něco tak slizkého, podlého a nízkého udělal. Jeho láska vůči Sam byla v posledních týdnech tak zjevná, že z něj úplně vyzařovala, kdykoliv se na ni podíval.
Vystoupil z auta a šel ke dveřím, byl připravený Jackovi vynadat, jakmile mu otevře.
Ale nikdo ke dveřím nepřišel. Daniel zjistil, že zamčeno není a tak začal procházet domem, prohledával jednu místnost po druhé.
Nakonec ho našel. Jack ležel na své posteli. Tváří dolů.
„Jacku?“
A když se Jack otočil a posadil se, Daniel si úlevně oddychl.
„Co?“
A když v jeho hlase slyšel zoufalství, všechen jeho vztek zmizel.
„Proč?“
Jack se na něho podíval… a to, že vypadal stejně jako Sam, ho dostalo. Vyčerpaný. Obrovská porážka.
„Tomu by jsi nerozuměl.“
„Miluješ ji, že?“
„Danieli, nech mě na pokoji,“ varoval ho Jack.
„Odpověz mi na otázku!“
„DANIELI!“
„JACKU!“
Jack vstal.
„Jaké máš právo sem přijít a dávat mi tak hloupé otázky jako je tahle?“
„Protože mi Sam plakala asi dvacet minut na rameni.“
„Ani nevíš proč!“
„Sakra že ano! Ty jsi jí lhal, Jacku O´Neille a víš to stejně dobře jako já!“
Jack se posadil na konec postele a přejel si rukama přes obličej.
„Udělal jsem to proto, abych ji chránil,“ řekl.
„Co se stalo?“ Zeptal se Daniel a posadil se vedle něho.
„Před několika dny mi volal nějaký chlápek. Řekl mi, že bych to s ní měl skončit nebo nás oba dostane před vojenský soud. Prostě jsem to ignoroval až do té doby, než zavolal znovu a hrozil, že ji zabije.“
„Bože. Proč jsi nezavolal Hammondovi?“
„Tem chlap mi řekl, že když něco takového udělám, tak že oba jistě přijdeme o práci. Určitě mě sledoval. Když jsem se s ní rozešel, okamžitě o tom věděl. Myslím, že pokud bych Hammondovi něco řekl, tak by Sam ….“ Jack vstal, přešel k oknu a díval se ven.
„Takže co mám dělat, Danieli? Ona mě nenávidí a já jí ani nemůžu říct, že to všechno, co jsem jí pověděl, byla lež.“
„Tak si to nejdřív vyřiď s tím chlápkem, Jacku.“
„No, ano…“
„Zavoláš Hammondovi?“
„Tím budu riskovat, že zastřelí Sam.“
„Má teď tři dny volno, ale celou tu dobu je na základně a balí si věci, takže…“
„Balí si věci?“
„Snad jsi nečekal, že po tom, co se stalo, tam zůstane?“
„Já její převelení nepodepíšu. Kvůli mně z SGC neodejde.“
Jack vstal a řekl, že jde zavolat Hammondovi. A Daniel měl radost, že se konečně rozhoupal k něčemu, co by tohle mohlo vyřešit. Doufal, že když se na to Hammnod podívá, že tahle záhada, kdo Sam ohrožuje, mohla být odhalena.
„Pane, jak probíhá pátrání?“
„Ah, pořád to samé, Jacku.“
„Víte, koho na to naverbovali?“
„Pracují na tom moji lidé. Bude to chvíli trvat.“
„Rozumím pane.“
„A jak jste ji udržel na základně?“
„Odvelel jsem ji na tři dny na základnu Alfa. Měla by se vrátit zítra.“
„Dobrý nápad.“
„No, Sam tu na základně nemůže zůstat, pane.“
„Problémy?“
„Řekněme, že náš vztah teď trochu ochladl.“
„To je mi líto, že to slyším. Doufám, že až tohle skončí, že to můžeme nějak s vrchními veliteli vyřešit. Bůh ví, že vy dva jste toho tolik udělali, že si zasloužíte, aby vám to splatili.“
„D – děkuji, pane. To je víc než…“
„Není zač. Nashle, Jacku.“
„Nashle, pane.“

Jack zavěsil a unaveně sledoval svoje ruce.

Od té doby, co ze srubu volal Hammondovi a oznámil mu, co se chystá na Sam, uplynuly dva týdny. To, že se někdo opovážil něco takového udělat, Hammonda značně rozčílilo a okamžitě se rozběhlo vyšetřování.
Mezitím byli Daniel, Jack, Sam a Teal´c zpět v SGC. A vztahy mezi nimi nebyly nikdy tak křehké jako teď. Kdyby se Daniel a Teal´c nesnažili udržet je relativně v klidu, tak by se Sam a Jack hádali pokaždé, když se někde potkali.
Sam byla pořád strašně naštvaná, že Jack její rezignaci nepřijal nebo alespoň přeložení. A navíc jí odmítal sdělit nějaký rozumný důvod, proč to neudělal. A Sam to viděla tak, že k tomu, aby ji držel tady na základně, má svůj osobní důvod a to není dobré pro nikoho z nich.
Daniel s ní byl pokaždé, když šla za Jackem a tohle jí dostatečně pomáhalo, aby mu byla schopná říct, o co jde.
Ale už ho to unavovalo, ale chápal je oba dva a to, že se Jack snažil co nejvíc mohl, mu trochu pomáhalo.
Jack k ní do laboratoře teď nechodil a na jídlo do kantýny chodil v takovou dobu, aby ji tím, že se tady s ní srazí, ještě víc nerozzlobil.
Teal´c od Daniela věděl, o co tady jde a snažil se to mezi Sam a Jackem nějak zlepšit.

A potom to jednoho dne ráno v zasedací místnosti šlo všechno do háje.
Daniel uvázl v dopravní zácpě. Teal´c měl někde na základně práci. Jack byl ve své kanceláři a připravoval se na poradu s SG – 1 a doufal, že Sam tohle ráno nemá tu stejnou náladu, jako měla už asi týden a půl.
A Sam tu byla jako vždycky brzy. Posadila se ke stolu tak, aby byla k Jackovi otočená zády. Seděla zpříma. Jack věděl, že má určitě pevně sevřenou čelist a její oči mají díky zlosti ocelově modrou barvu.
Takže Sam seděla v zasedačce na své židli a Jack zase ve své kanceláři. A ani jeden z nich nebyl ochotný si promluvit s tím druhým.
Chovali se odměřeně.
Sam se rozhodla dát si kávu, aby se tak nějak zaměstnala a neudělala něco, čeho by litovala. Vstala, přešla kolem stolu a v ten okamžik Jacka uviděla.
Sakra. Ještě pořád, když ho vidí, se jí podlomí kolena.Ačkoliv se to snažila popírat.
A když si Jack všiml jejího pohledu, taky vstal. Možná je teď vhodný okamžik si s ní promluvit a napravit to.
Ale takové štěstí neměl.
„Carterová,“ oslovil ji přívětivě, když si šel taky pro kávu.
Ale její výraz se okamžitě změnil na výraz dobrého podřízeného důstojníka.
„Pane.“
„Jak se máte?“
„Dobře, pane.“ Její tón byl docela ostrý. Tohle už dál nebude nijak vstřícný rozhovor.

Jack se otočil a podíval se na ni. A dobře jí určitě nebylo, to jasně viděl. To, jak se změnila od svého návratu, bylo pryč. Příliš bledá, příliš pohublá, pod očima tmavé kruhy.
„Nevypadáte dobře.“
Sam stiskla zuby. A odkdy ho to zajímá? „Je mi fajn, pane.“
„Možná byste se měla stavit za doktorkou.“
„Proč, pane?“
„Vypadáte, jako by vás něco hodně trápilo. Možná byste měla zpomalit.“
„A proč se o to staráte, pane?“
Uh, pomyslel si Jack. Je připravená na válku…bylo by lepší ji uklidnit, dokud ještě můžeš.
„O svůj tým mám vždycky starost, Carterová.“
Sam si odfrkla. „Jo, jasně. Váš tým.“
„Sakra, o co vám jde, Carterová?“
Stála od něho asi tak půl metru a každým dalším okamžikem byla víc a víc rozčílená.
„TO ZNAMENÁ, ŽE JSTE SOBECKÝ HAJZL, JACKU O´ NEILLE!“
„Prosím?“
„SLYŠEL JSTE MĚ!“
„Carterová, začínáte být…“
„Ano, kdyby záleželo na mě, tak bych odtud byla pryč. Ale ne, vy máte strach, jak by to vypadlo, takže mě nemůžete nechat jít!“
„Carterová tak to už stačilo…“
„Víte co? Je mi to úplně jedno. Klidně mě zastřelte, aspoň budu od vás pryč.“
Jack se snažil udržet svoje nervy na uzdě, ale to její chování ho rozčílilo.
„CARTEROVÁ, TO STAČILO!“
„SAKRA, ŽE ANO!“
„ZKOUŠÍTE MOU TRPĚLIVOST!“
„A VY TU MOJI!“

A právě tohle Daniel, Teal´c a Walter viděli, když vcházeli do zasedačky. Jack i Sam na sebe křičeli, byli oba rudí vzteky.
A potom Sam všechny ohromila tím, že dala ve vzteku Jackovi facku. A potom se vyřítila z místnosti.
Jack se svezl na nejbližší židli, hlavu měl v dlaních. Daniel a Teal´c se posadili vedle něho.
„Jak to začalo?“
„Zeptal jsem se jí, jestli se cítí dobře.“
„A to ji přivedlo k tomu, aby tě udeřila do obličeje?“ Zeptal se Teal´c.
Jack už cítil, jak ho začíná bolet čelist. Sotva se zbavil modřiny, kterou mu udělala před dvěma týdny, tak už od ní bude mít další. Bude se muset poohlédnout po tom…
„Ano, tak to bylo.“
„Mělo by to brzy skončit, Jacku. Nebo zabijete jeden druhého.“
„Já vím. Ale nemůžu se k ní nijak dostat. Nechce mě ani vyslechnout.“
„A ani nás neposlouchá, Jacku. Když jsem se snažil, abychom si o tom promluvili, řekla mi, že jsem na tvé straně a že tohle vlastně očekávala.“
„To se dalo čekat,“ řekl Teal´c a vyndal si složku týkající se mise.
Sam se objevila v zasedací místnosti a posadila se od Jacka co nejdál. A mluvila jen tehdy, když bylo třeba jejího vědeckého názoru. Nepodívala se na žádného z nich. A když porada skončila, odcházela jako první.
Jack se vrátil do své kanceláře; tohle už snad horší být nemůže.
„Říkal jsem ti, abys o tom s nikým nemluvil.“
„To jsem taky udělal.“
„Nehraj si na hlupáka. Řekl jsi to svému nejlepšímu kámošovi Danielu Jacksonovi, který ti řekl, že by jsi o tom měl dát vědět generálu Hammondovi.“
„A kdyby?“
„Víš, co jsem říkal.“
„Chtěl bych tě vidět, jak to zkusíš.“
„No někteří už se nemohou dočkat, až spolu s ní odtud zmizíš.“
„A ty za ně děláš špinavou práci?“
„Řekněme, že jsem na tom zčásti zainteresován.“
„Tak co z toho máš?“
Muž na druhém konci telefonu se zasmál. „To je moje starost.“
„Takže ty se zabýváš ničením životů druhých?“
„Ne, jenom tvého.“
„Jak laskavé.“
„Přestaň s tím sarkasmem. Chystám se udělat to, co už jsem měl udělat dávno.“
„Mohl bys přestat s těmi hlavolamy a přejít k věci?“
„Zabiju ji, Jacku. V jejím vlastním domě. Dnes večer.“
„Já tě zastavím.“
„Samozřejmě. A když si budeš hrát na krále Artuše a budeš slečnu zachraňovat, tak to skončím i s tebou.“
A potom s tím telefonem na druhé straně někdo praštil.
Jack už vymýšlel plán, jak odtud vypadne a řekne Waltrovi, že bude po zbytek dne mimo základnu. a než na to mohl Walter odpovědět, byl už Jack na cestě k výtahu.

„Danieli?“
Daniel se otočil a uviděl Jacka. V očích měl výraz. který odhaloval jeho nejtemnější minulost.
Zabít bez slitování. A když se takto Jack choval, byl velice nebezpečný muž.
„Jacku. Co se děje?“
„Musím odejít. Mám něco na práci,“ řekl Jack a neklidně přešlápl z nohy na nohu.
„Cože?“
„Ten vyděrač je připravený svou hrozbu splnit. Myslí to vážně.“
„No tak….už pojďme…“
„Kde?“
„Dnes večer u Sam doma.“
„Oblíknu se.“
Jack se zašklebil. „Ne, Danieli. Tentokrát ne.“
„Cože? Ale …“
„Nikdo jiný. Jenom já o on. Potřebuji, abys nějak udržel Sam tady. Něco si vymysli, ale nenechej ji odejít ze základny. Je ti to jasný?“
Danielovi došlo, že tohle chce Jack udělat sám. Nemá smysl s ním o tom mluvit nebo ho prosit.
„Dobře. Seš si jistý?“
Jack si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy.
„Nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo. Ne, pokud jsem naživu.“
„A když zemřeš?“
Jack se na Daniela podíval a jak přemýšlel, skousl si ret.
„Tak potom aspoň bude znát Sam pravdu,“ řekl a vytáhl z bundy dopis.
„Tohle jí dej, kdyby…no, prostě jí to dej.“
„Dobře. Dám. Hodně štěstí.“
„Díky. Uvidíme se později,“ řekl Jack, otočil se a odcházel z místnosti.

Daniel se posadil zpátky na židli. Zajímalo by ho, co teď má dělat.
Když bude mlčet a nechá Jacka, aby to udělal, tak potom je vysoce pravděpodobné, že bude někdo zraněn. A to, že by to byl Jack, tak tuhle myšlenku nemohl snést.
A když půjde a řekne to Sam (pokud mu teda bude věřit ), půjde okamžitě za Jackem. A potom by mohla být zraněná ona A když to Jack přežije, tak ho určitě zabije.
A Teal´c, ten nikdy nemá nic proti nějakému boji nebo někoho ohlídat. I on má rád adrenalin, jen to umí lépe skrývat. Je k Sam i Jackovi loajální. A šel by do toho s ním, kdyby věděl, že jeho přátelé riskují.
Daniel došel k závěru, že pokud budou hlídat přes ulici, že to nemůže nikomu ublížit. A když se něco stane, tak budou připraveni zasáhnout. A vydal se za Sam do její laboratoře.

Byla nad něčím skloněná. Tiše pracovala.
„Sam?“
„Běžte pryč, Danieli.“
Znělo to, jako by zase plakala. Daniel se snažil všechny svoje pocity držet pod kontrolou.
„Sam, musíme si promluvit.“
„A o čem?“ Podívala se na něho a viděla, že drží nějaký dopis. „Co to máte?“
„To nevím. Je to pro vás.“
„Jestli je to od něho, nechci to vidět.“
„Chcete, abych to přečetl a ujistil se, co to je?“
„Oh, položte to tady. Můžete tu zůstat.“
Daniel se pohodlně usadil na nejbližší židli a čekal. Sam začala číst. A potom se rozplakala.
„Co je, Sam? Co se tam píše?“
Podala mu dopis.
Ten dopis měl datum staré několik týdnů. Ještě než se Sam vrátila. Daniel musel přiznat, že Jack má přece jen styl.
Na konci bylo P. S. , jehož inkoust měl jiný odstín než zbytek dopisu.
P. S. Vím, že jsem idiot, Sam. To, co jsem udělal tam ve srubu, byla asi ta nejhloupější věc, co jsem kdy udělal. Opravdu tě miluji. A doufám, že jednoho dne budeš mít to srdce a odpustíš mi za to, co jsem ti udělal.
Když se na ni Daniel podíval, viděl, že se na něj Sam upřeně dívá, široce otevřenýma očima.
„Proč? Proč mi lhal?“
„Uděl to proto, aby vás chránil.“
„Před čím?“
„Někdo ho vydíral. Oni…vyhrožovali, že vás oba dostanou do potíží a vás zastřelí, když se s váma nerozejde a nebude držet pusu.“
„On vám tohle řekl?“
„Jenom proto, že jsem ho donutil. Taky to ví Hammond. Už dva týdny probíhá vyšetřování.“
„A oni zjistili, že to někomu řekl?“
„Ano.“
„A co se teď stane?“
Daniel se ošil.
„Někdo na vás čeká u vás doma.“
Sam viděla ten jeho výraz.
„Danieli, co chce Jack dělat?“
„Chystá se na toho chlapíka. Po svém.“
Sam vyskočila ze židle. „A vy jste ho nechal?“
Daniel vstal taky. „Sam, vždyť ho znáte. Klidně by na mě vystřelil, kdybych se pokusil jít s ním. A…“
„A co?“
„A chce, abyste tu zůstala.“
„Cože?“
„Nechce, abyste se do toho pletla.“
„Nemyslí si, že bych se mohla o sebe postarat sama? Nezachránila jsem jeho zadek tolikrát, abych si zasloužila jeho důvěru?“
„Myslím, že tak to není, Sam…“
„Samozřejmě, že ano. Jdu taky.“
A Danielovi bylo jasné, že ji nezastaví.
„Alespoň nechejte mě a Teal´ca, abychom byli vaše záloha.“
„Jistě. To mi vadit nebude. Nahoře za 15 minut?“
„Fajn. Řeknu Teal´covi, aby s sebou vzal dva zakniaktely.“
Asi za dvacet minut uháněli nejméně rychlostí 130 km za hodinu. (Daniel si tím nebyl zcela jistý, protože kdyby se podíval na tachometr, tak by se mu asi udělalo špatně.)
„Sam, můžeme zpomalit?“
„Ne.“
„Když se vybouráme, tak mu tím moc nepomůžete.“
„Já vím.“
„Můžu řídit?“
„Ne.“
Daniel zavřel oči. A raději je ani neotvíral.
„Víte, že bude strašně naštvaný?“
„Jo.“
„Neříkal O´Neill, aby podplukovník Carterová zůstala na základně?“
„Ano. Jenom …jsem tuto část nebrala úvahu.“
„A proč něco takového O´Neill říkal? Jste přece schopná bojovat stejně jako já.“
„Díky, Teal´cu.“
„Nevím, proč nechal Sam mimo. Možná došel k závěru, že by se tak mohl omluvit za to, co se stalo ve srubu, když se toho chlápka zbaví“
„Nebo tím, že to udělá, sám sebe zabije,“ řekla Sam a jela stále rychlostí mnohem vyšší než byl povolený limit, ale bylo jí to jedno.
K bloku domů, kde Sam bydlela, přijeli asi v pět odpoledne a rozhodli se, že zaparkují tam, co stálo Jackovo auto.
A teď nemohli dělat nic víc než čekat.

On mi ji vzal.
Sledoval ji, když za ním jela do srubu. Viděl, když její srdce roztříštil na tisíce kousků. A i přesto ho stále miluje.
Moje srdce strašně žárlí. Měla být moje.
A taky by byla – kdyby na ni on jako první nepoložil svoje ruce.
Já jsem ji vlastně opravdu nikdy neměl. A Jack O´Neill to věděl.
A teď uvidím jeho konec.
Jeho smysl někoho chránit mu nepomůže, ale naopak ho sem přivede, přímo do rány.
A potom bude následovat ona. Jako jeho dobrý zástupce. Vždycky dva kroky za ním.
Za tuhle práci mi dobře zaplatí, ale o peníze mi nejde.
Jde mi o ni.
A taky vím, že pokud umřu, tak aspoň bez ní nebudu muset dál žít.
A ani nikdo jiný.
A nakonec kvůli ní zemře on. Vydechne její jméno, zatímco já se mu budu smát do tváře.
Posta je sladká.

27. část

Život je někdy legrace.
A v mnoha ohledech jsem měla dobrý život. měla jsem přátele, bez nichž bych nemohla žít ; práci, kterou jsem měla hodně ráda.
A taky jsem dostala další šanci se svým otcem. O tom se mi ani nesnilo.
Ale život taky dovede být krutý. Tolikrát jsme trpěli. A všichni jsme taky nejméně jednou nebo dvakrát zemřeli. Těch posledních osm let bylo v mém životě nejtěžších.
Ztratila jsem Daniela.
Janet.
Narima.
Orlina.
Martoufa.
Joea.
Tátu.

A bezpočet dalších. A tento smutný seznam je každým rokem delší. Každý rok ztratím někoho blízkého. A pokaždé to bolí stejně, jako to bolelo naposledy.
A teď se to stane zase.

Držela jsem jeho tělo, když umíral.
Bylo to stejné jako před čtyřmi roky.
Zabila jsem ho. Sama jsem ho zastřelila. A než upadl, řekl moje jméno. Znělo to jako modlitba, jako prosba….
Ale jakmile upadl, držela jsem ho do jeho poslední chvilky. Jako by to byla moje omluva.
Vím, že to nebylo dost. Pro takové jednání není žádná omluva.


Vypadalo to, že policisté tomu, že jsem zticha, rozuměli. To, že jsem váhala, abych popsala to, co se stalo. Zapsali to, co jsem jim řekla a potom Danielovi dovolili, aby mě vzal k němu domů.
Daniel se snažil o rozhovor, ale myslím, že jsem nedávala moc pozor. Ani si nepamatuji, co mi říkal.
Jen si vzpomínám na to, jak jsem přijeli k jeho potemnělému domu. Věděla jsem, že i po tom všem, co se stalo, jsem stále velice osamělá.
 


Věděl, že Sam potřebuje čas, což je něco, čeho jí může dát opravdu hodně.
A stejně si pořád nebyl jistý, jestli ho bude vůbec ještě chtít. Po tom co se toho dne stalo. Pořád se mu to honilo hlavou.
Jako obvykle obešel dům ze zadu.
Jako vždycky vešel potichu dovnitř.

A co se potom stalo, tak tím si nebyl zcela jistý. Jediné, co slyšel, byla hvízdající kulka, která mu prolétla těsně kolem hlavy.
Špatný úhel, špatná rána. Ten chlapík asi svou zbraň moc často nepoužívá.
Instinktivně zalehl na zem a slyšel, jak mu zapraskalo v koleně.
Za to, že předstírá, že je mu pořád dvacet, draze platí. Ale co.
Slyšel zvenku hlasy, známé hlasy… oni by tady neměli být.
Sakra, Danieli. Nemohls držet pusu. A asi proto je taky lingvista, pomyslel si Jack.
Takže teď se do téhle nebezpečné situace dostali čtyři lidé, místo aby tu byl sám.
A jednou z nich je Sam.
A on ani nemůže jít ven a nařídit jim, aby odtud vypadli, protože pak by byl přímo na ráně.

Takže tu ležel na podlaze, poslouchal, jak si ti tři šeptají, jejich horečnatému rozhovoru, který byl slyšet skrze otevřené okno.
Najednou uvnitř domu zaslechl pohyb. Takže se ještě víc přitiskl k dlaždičkám.
Teď je ten správný okamžik..
Na protější stěně byla vidět silueta postavy, držící oběma rukama zbraň a mířící na podlahu.
Takže zbraň ten chlápek držet umí, stejně tak někoho sledovat. Voják nebo civilista?
A opět mu nad hlavou proletěla kulka. Střílí čistě, takže by mělo být snadné ho dostat.
Měl pocit, že si s ním hraje. A to se mu nelíbilo.
„Věděl jsem, že se tady ukážeš.“
Žádná odpověď. Raději bude i nadále zticha.
„Nemohl jsi pomyšlení na to, že ji ztratíš, vydržet, že?“
Opět žádná odpověď.
„No tak, Jacku. Vím, že tady jsi.“
Slyšel, jak je venku někdo netrpělivý a tiše si přál, aby zůstali tam, dokud ten maniak s tím, na co se chystá, neskončí.
„Víš, že jsem ji miloval, Jacku.“
Jack slyšel, jak ten muž vyšel zpoza rohu. Rozhlédl se kolem sebe, viděl otevřené dveře a tak se za ně schoval a zase kolem něho proletěla kulka.
To ticho tady byli napjaté. A Jack viděl, že se za ním někdo pohnul. Sam vešla zadními dveřmi dovnitř a těsně za ní šel Teal´c a Daniel.
Koutkem oka viděl, jak se k němu někdo podél stěny blíží.
A potom v šeru konečně viděl tvář toho útočníka.
A dokud nezvedl zbraň, nevěděl, kdo to je. Tou zbraní mířil přímo na Sam, která tu jen tak stála a vůbec se nijak nebránila.
S ďábelským úsměvem se podíval na Jacka.
„Rozhodující okamžik, Jacku,“ řekl a mával nebezpečně zbraní ve vzduchu. Udělal krok směrem k Sam, která tu stále, zcela šokovaná, stála.
„První ty nebo ona?“
Jack neodpověděl, jen tu stál. Ten, kdo by ho sledoval, by poznal, že o něčem rychle přemýšlí.
Daniel i Teal´c se na to dívali s hrůzou, ale taky je to fascinovalo.
„No tak, Jacku. Ty, který jsi dělal taková šílená rozhodnutí, abys zachránil svět, nevíš, co teď udělat?“
Jack viděl Sam, jak se probrala. A podle její pohledu, věděl, jak je rozzlobená a že se asi, díky tomu hněvu, chystá něco udělat.
Snažil se jí tiše naznačit, aby toho nechala, že on to vyřídí. Ale její mozek byl milionkrát rychlejší než ten jeho.
Neviděl pohyb muže, který stál vedle něho. Neviděl zbraň, kterou na něho mířil.
A svět se najednou změnil ve spoustu vířících barev a světel a taky palčivou bolest….
Sam vykřikla, Daniel něco křičel a Teal´c skočil po Petovi, aby ho zneškodnil. Ten ale mával svou zbraní a mířil přímo na ně. Takže se raději zase přitiskli ke zdi, přestože byli všichni tři ozbrojení. Nechtěli, aby se prolévala další krev a navíc se ukázalo, že Pete je natolik bláznivý, že by je klidně zastřelil všechny tři.
Pete se díval na Jacka, jak se jeho tělo pomalu sune podél dveří k zemi. Z ramene mu tekla krev. A potom se otočil k Sam.
„Měla sis vybrat mě.“
Zvedl zbraň, aby na ni vystřelil, ale ona byla rychlejší. Zvedla svou zbraň a jednou vystřelila.
Smrtelně ho zasáhla.
Zůstal ještě chvilku stát. Všude bylo naprosté ticho a potom klesl k zemi.
Sam ho vzala do náruče, bylo slyšet sirénu záchranky, která byla blíž a blíž. Daniel a Teal´c zvedli Jacka a snažili se mu zastavit krvácení.
Jack se díval, jak Sam pláče. Byl tu další muž, kterého musela zastřelit. Další muž, kterému na ní záleželo…který chtěl pro ni jen to nejlepší.
Nechal se odvést do nemocnice. Nechal dělat doktory, co chtěli, aby ho zase dali dohromady. Sestry s jejich velkými jehlami. Nebyl nijak vděčný, že je naživu. Ale byl vděčný, že nikdo jiný nebyl zraněný.
Daniel mumlal něco o tom, že Sam vezme k němu domů. Aspoň do té doby, než to tu uklidí.
Zdálo se to správné. Daniel a Sam byli vždycky jako bratr a sestra. Tak proč by se na něho teď nemohla spolehnout?
Jack se domů vrátil druhý den ráno. Ránu měl ovázanou. Bolelo ho to. Viděl už tolik cizí krve a nakonec i své, která tekla ve jménu něčeho dobrého.
A byl si jistý, že takhle to bylo správné. To se nezměnilo.
Ale nebyl si jistý, na které straně teď byl.
 

„Co vaše rameno?“
„V pořádku.“
Sam přikývla a pokynula mu rukou směrem k pokoji.
„Promiňte ten nepořádek; právě skončili s úklidem…“
„U mě doma je to horší.“
Bylo 10: 32 19. 5. 2005.
Koutky jejích úst se mírně zvedly. A tohle se za poslední dobu, co měl možnost vidět, nejvíc blížilo úsměvu.
Vešel do pokoje a posadil se na pohovku.
Jako by nikdy neodešel. Jako by tady seděl vždycky. A čekal na ni.
Ta myšlenka ji uklidňovala, ale taky současně trochu vyváděla z míry.
„Takže tu zůstanete?“
Sam byla najednou vytržena ze svých myšlenek.
„Zůstal jsem tu, když zemřel Orlin.“
Její odpověď byla hlasitější než měla v úmyslu. Ale něco v jejím nitru chtělo vědět, proč sem Jack dnes přišel. Chtěla vědět, proč sype sůl do otevřené rány.
Vlastně tu odpověď už znala. Jenom ji chtěla slyšet od něho.
Když Jack slyšel tón jejího hlasu, cukl sebou. Ale jinak na sobě nedal znát, že by se něco změnilo. Vstal a šel do kuchyně. Věděl, že tu Sam pořád v ledničce má jeho oblíbenou značku piva, prostě jenom pro něho.
Vždycky tam bylo. Stejně jako on, když tu teď seděl na pohovce a zamyšleně trhal etiketu z láhve.
Sam seděla na židli, jeho dlouhé prsty ji fascinovaly. A zajímalo ji vlastně proč.
„Jacku?“
Podíval se na ni.
„Sam.“
Pohnula se. Tento typ rozhovoru nenáviděla. A podle toho, jak ho znala, on moc vstřícný nebude.
Mluvit o svých pocitech, tak to z duše nenáviděl.
Věděla to. Znala ho.
Takže jak by se mohli bavit jako normální lidé?
„Já jen….myslela jsem…“
„Chceš vědět, proč jsem tě takovým způsobem chránil?“
„Ano.“
Chvíli se na ni upřeně díval. Bože, je tak nádherná. I přesto, že strávila celý týden doma. Moc nejedla a nespala. Tak, když se na ni podívá, pořád mu bere dech.
„Sam,“ řekl, opřel se a vzal si jednu z věcí, které tu měla Sam položené a pohrával si s ní.
„Já …šokovalo mě to. Právě jsme tě dostali z té planety a…zase tě ztratit, hlavně potom, co jsme si tenkrát v noci řekli….to jsem prostě nemohl.“
Sam to chvíli trvalo, než přišla na to, o čem Jack vlastně mluví. Nebyl totiž zrovna výmluvný. A když to poznala, uvědomila si, co tím vlastně přiznal.
Stále ji miluje. Po tom všem, co si řekli ve srubu, ztrátě paměti, po všech těch šarvátkách a krutých poznámkách a dokonce i Petovi, jeho láska k ní se nezměnila.
„Takže to všechno, co jsi mi řekl…?“
Jack sevřel rty.
„Byly lži.“
„Já jsem ti věřila.“
„Já vím.“
Pořád si pohrával s tou věcí….a Sam si nemohla pomoct, ale v ten okamžik se cítila stejně.
„Takže se nic nezměnilo?“
Jack se křečovitě usmál. „To si přeji, Sam. Ano, tohle si přeji.“
Viděla v jeho očích zoufalství a věděla, že za to může ona. Jeho láska k ní, jeho nejistota, ho trhá na kusy.
Potřebuje, aby ho ujistila, že mu pořád věří. A ona potřebovala vědět, že tu pro ni vždycky bude.
Ani jeden z nich však nic takového slíbit nemohl. Nebylo by to fér vůči žádnému z nich.
Jack se díval na věc, se kterou si pohrával. Byl znepokojený, rozčílený. A ještě tu bylo něco, co Sam neuměla zařadit.
„Zkazili jsme to, že?“
Jack si povzdechl.
„Opravdu jsme si mysleli, že by to mohlo fungovat?“
„Trochu jsem pochybovala. Ale myslela jsem si, že bychom mohli něco zachránit.“
„Proč? Jak? Jsem oba v armádě. Tvrdě jsme pracovali. Bojovali jsme skoro celých devět let. Sakra, Sam, taky jsme spolu zemřeli. Kdyby tady něco zůstalo …“
„Tak to možná bylo to, co nás učinilo silnějšími.“
Jack zamrkal, přemýšlel o tom.
Sam pokračovala. Bála se, že když přestane, mohl by zase použít nějaký sarkasmus, aby to ticho vyplnil.
„Bože, Jacku….byl jsi tu v těch nejhorších okamžicích. Jolinar… Daniel…Janet…táta. Nikdy bych se bez tebe přes to nedostala. A pokud tu něco takového je, aby ten vztah fungoval, tak jsem ochotná to udělat.“
„Takže to, o co žádáš, je, abychom tomu dali druhou šanci.“
„Prosím.“
Jack by mohl spočítat na prstech jedné ruky, kdy ho Sam takto o něco prosila. Naposledy to bylo před rokem. Kdy mu prakticky nařídila, aby zůstal naživu tak dlouho, dokud ho nebudou moc zmrazit, aby ho tak udrželi při životě.
Sice říkal, že si na to nevzpomíná. Ale nebyla to pravda. I když jeho myšlení bylo zastřené a jazyk Antiků se mísil s angličtinou, i když jí už déle nerozuměl, slyšel její zoufalství. Slyšel ji, jak ho úpěnlivě prosila.
Někde hluboko uvnitř ji slyšel a k této myšlence se upínal.
Tehdy ho zachránila. Tak jak už asi stokrát. Takže bylo na čase, aby jí to oplatil.
„Řekněme, že tentokrát se vyhneme vydírání, ano?“
A to, jak se na něho usmála, už neviděl hodně dlouho.
Sam byla zpátky. Už není ztracená.
A když si tohle uvědomil, usmíval se na ni taky, ze všech sil.
O tři dny později ležela Sam v posteli a sledovala muže, který vedle ní spal. Vypadal tak nevinně, jako by spánek vyhladil jeho vrásky a taky skryl temná místa jeho života, která v sobě Jack nosil.
Za ta léta společných misí, se stejně jako ostatní jeho stránky, naučila milovat i tuhle.
Nakonec po těch osmi letech co spolu strávili, si svoje city mohla přiznat. Musela přiznat, že je to zvláštní…
Všimla si, že se jeho dech změnil. Právě se probudil…a když otevřel oči, tak se začal široce usmívat.
A Sam po celém těle cítila příjemné mrazení.
To, co s ní Jack dělá, je kouzelné….a když promluvil, bylo to ještě něco víc.
„Zase přemýšlíš, Samantho?“
Usmála se na něho.
„Jako vždycky.“
Podepřel si rukou hlavu a usmíval se na ni.
„A o čem jsi přemýšlela?“
Když se takto choval, Sam nebyla schopná mu odolat. A on to dobře věděl. Musela se ho dotknout…aby se přesvědčila, že to není jen sen.
Přejela mu prsty po tváři. A Jack žasnul nad tím, kolik lásky se odráželo v její tváři.
Jak on, s jeho jizvami, sarkasmem, tajemstvími a závislostí na pivu, Simpsonových a Mary Steenburgen mohl získat ženu, jako je Sam Carterová..Tak tím si tedy nebyl moc jistý.
Takže musel být asi ten nešťastnější bastard v celé galaxii nebo možná ještě dál, když je tu s ním.
Možná by se toho právě teď dalo využít….

Zatímco se mu Sam dívala do těch jeho čokoládových očí, přesunul své ruce tam, kde to pro něj bylo ještě před několika dny zakázané.
Ale teď už není, pomyslel si a měl přitom obrovskou radost….
Ale na něco zapomněl.
Že Sam má určitý armádní výcvik.
A během deseti sekund ležel pod ní, aniž by si uvědomil, jak se tam dostal. Což mu samozřejmě nevadilo, ale tentokrát to chtěl udělat po svém.
„Saaaammmm….“ řekl, skoro kňouravým tónem. Sam se na něj obkročmo posadila. Usmívala se, zlehka kroutila boky, takže nebyl schopný vůbec myslet.
„Ano Jacku?“
Jak by mohla doufat, že když začne se sexem, že by možnost myslet byla mimo jeho možnosti.
Jak čekala, je odpověď na její otázku pro něj téměř nemožná.
Sam se v duchu usmívala. Aspoň jednou ho umlčela. Žádný náznak sarkasmu….
Ale i ona na něco zapomněla….
Že, tvářit se zmateně, tak v tom je Jack opravdu hodně dobrý a přitom klidně něco vymýšlí…
A najednou ležela na posteli a Jack se nad ní skláněl a lechtal ji všude, kam jen dosáhl.
„Jacku…Jacku….přestaň…“ řekla Sam a lapala přitom po dechu a současně se smála.
Ale tohle pro něho byla přece jen zábava, posadil se a prudce fouknul na její bradavky, jenom aby viděl, co se stane.
„Nuh uh, Sam. Teď….“ a potom totéž udělal nad jejím břichem, „jsem“ a pupíkem (a ona se tak nádherně zachvěla) a potom, potom….“na řadě já.“
Sam jen zavzdychla jeho jméno, když se dostal až k jejímu klitorisu a udělal se svým dechem totéž co předtím na několika místech jejího těla.
To, jak jeho jméno z jejích úst zní, se mu opravdu líbilo.
Líbal ji, zlehka kousal a sál, dokud nevykřikla jeho jméno. (A tohle se mu líbilo ještě víc.)
To, že by Sam díky jeho šikovnosti mohla křičet jeho jméno, by si klidně mohl užívat celý den, ale byl tu někdo, kdo volal po pozornosti.
A když se její mysl dostala zpátky k normálu, tak si všimla, jak tu Jack sedí na posteli a trpělivě čeká. Ruce měl složené v klíně a díval se na ni.
„Jacku?“ Posadila se a přesunula se k němu. Stále se na ni díval.
„Ano?“
Jeho hlas zněl zvláštně. Takže jeho erekce už je asi bolestivá.
„Dovol mi to.“
Podíval se na ni, byl překvapený.
„Opravdu? No, myslel jsem, že tohle ráda nemáš…“
Sam se usmála. „Ani ne. Ale jsi to ty a no….a mohla bych se naučit mít to ráda.“
Jejich pohledy se setkaly. A Jack přikývl.
„Dobře.“
Vstal a položil se na polštáře. Roztáhl nohy, aby se mezi ně Sam vešla.
„Jsi připravený?“ Zeptala se ho a zlehka ho stiskla.
Jack zasténal. „Ano….prosím….“
Pomaličku začala a nejprve to byly její ruce, které ho uspokojovaly. Ale byl tak blízko, že se raději hned sklonila a vzala jeho penis do úst a svými zuby po něm zlehka přejela.
A když dosáhl orgasmu, vykřikl její jméno ….a potom odpadl.
Když se probral, zjistil, že tam Sam není a tak se přikryl.
A potom zasténal. Jak MOHL odpadnout? JAK?
A kde je sakra Sam?
„SAM?“
Slyšel z kuchyně nějaký hluk a tlumené nadávání. Takže došel k závěru, že by se tam měl jít raději podívat.
Dávala něco na sporák a když cosi vysypala na podlahu, tak zanadávala.
Sam si všimla, že tu Jack je a najednou zbledla.
„Já…já…jsem…“
Jack se na ni usmíval.
„Pokoušíš se něco uvařit?“
Sam zčervenala.
„Ano.“
Jack se jen usmál a vešel do kuchyně. A Sam se málem poroučela k zemi.
Jack stál ve své vlastní kuchyni, ale byl nahý.
„Uh….potřebuješ pomoct?“
„Možná by to chtělo…“ a ukázala rukou, ve které měla láhev čehosi, směrem k němu.
„Jo. Jdu se obléct.“
„Ne. Myslela jsem, že by jsi se chtěl možná zbavit TOHO,“ řekla a ukázala jeho směrem a tentokrát měla v ruce roli papírových ručníku.
Jack se podíval dolů.
„No, ha- LÓ, už zase,“ řekl, když se podíval tím směrem.
Sam se zachechtala. „Myslím, že ty potřebuješ pomoc víc než já.“
Jack se usmíval. „Myslím, že ano.“
Nastalo ticho a oba hleděli na jeho penis.
Jack se pohnul směrem k Sam.
„No? Můžeme…“ a zaťukal na kuchyňskou desku. A když se o ni otřel, Sam jen polkla.
To snad nemyslí vážně.
Nebo opravdu myslí…?
„Sam Carterová, vyzkoušíme ji?“
No, jo ….opravdu to měl na mysli.
Usmála se na něho.
„Nikdy jsem ….to takhle v kuchyni nedělala.“
Jack se radostně usmíval. „No, tak potom …tě naučím základům.“
A jednou rukou všechno z desky smetl na podlahu.
„Pravidlo číslo jedna – oblečení dolů.“
Sam se usmála. „Vyřešeno.“
Sundala si košili. a tentokrát překvapením polknul Jack.
„Bez podprsenky?“
„Je to pak snadnější,“ řekla mu Sam a položila se mu do náruče. A on jen zasténal.
„Už se bavíš?“ Zašeptala.
„Ne, dokud nebudou moje tepláky dole z tvého roztomilého zadečku, Sam.“
Sam se na něj zadívala, předstírala, že je naštvaná. „Ty jsi právě nazval můj zadek roztomilým?“
„Ty jsi roztomilá celá. Kalhoty dolů.“
Usmál se na ni. A pak polknul znovu, když viděl, že pod nimi nic nemá.
„Páni…“ zavýskl.
Po chvíli začala být Sam netrpělivá a tak vzala situaci do svých rukou. Začala ho líbat a bezstarostně na něj svým tělem zatlačila.
Jackovi bylo jasné, že by ji měl dostat nahoru nebo skončí na podlaze. A dělat to takto bylo něco, o čem byl Jack přesvědčený, že by jeho kolena nemusela vydržet.
„Sam…“
„Mmmh?“ mumlala, když sála jeho ušní lalůček.
„Myslel jsem, že to bude sex na pracovní desce…oh, bože…“
„To je, jenom jsme se tam zatím nedostali.“
„A můžeme se tam přesunout?“
„Mmm…někdy…“
„Sam…“
Teď mu líbala klíční kost( SAKRA, to je ale příjemné, co mu právě teď dělá.).Ale bylo by potřeba, aby se tam dostali dřív, než oba spadnou.
No konečně jsou tam.. .Jack ji zvedl nahoru, přistoupil k ní a překryl její tělo svým.
Podíval se na ni, opřel se o svoje ruce.
„Miluju tě, Sam.“
Sam se na něho usmívala a pokoušela se, aby se pohyboval ve stejném rytmu, jako ona pohybovala svými boky.
Nikdy dřív netušila, že by měl Jack s něčím tolik trpělivosti….
„Připravená?“
Sam přikývla. Byla připravená už před pěti minutami, když vešel nahý do kuchyně a jeho penis byl v pozoru.
A aniž by ji upozornil, byl uvnitř. Začal se pohybovat, dělal to jako včera v noci, ale tohle bylo mnohem lepší než včera.
Do zad ji studila deska, na které ležela. A potom tu bylo Jackovo krásně horké tělo. Její boky narážely do jeho, jak se snažila zachytit jeho tempo.
Jack vsunul svou ruku mezi jejich těla a začal si hrát s jejím klitorisem.
„Jacku…víc tvrdě…“zasténala.
Poslechl a začal se pohybovat rychle a tvrdě.

„Moc hezké…Sam…už skoro…“zašeptal.
Hlavu měl opřenou o její krk, dýchal zrychleně, už svoje tělo neovládal.
Když Sam dosáhla orgasmu, její tělo se celé chvělo a Jack se stále pohyboval a vzápětí po ní se udělal i on.
A když se zase snesli zpátky na Zem, Sam viděla, jak se Jack pomalu usmívá a stále leží na ní.
„Takže…sex na pracovní desce.“
Sam se otočila na bok, aby na něho viděla.
„Bylo to dobré.“
„Oh. To je hezké.“
Sam se usmála.
„A podruhé to bude asi ještě lepší…“
Jack se na ni nevěřícně díval.
„Ty jsi neukojitelná.“
Sam do něho lehce strčila. „Řekla bych, že ty nejsi o nic lepší.“
Pokrčil rameny.
„No. Dostal jsem tě, kotě.“
Sam zasténala. „Tohle bylo špatné.“
Jack ji dal ruku pod záda a zašeptal jí do ucha.
„Chceš to udělat líp?“
Sam se usmála.
„To si piš.“
A tak se oba vrátili k výuce mistrovství při sexu na kuchyňské desce.

konec