Titul: Posseidon effect
Autor: Ayiana2
Překladatel: Alis
Žánr: Drama/Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Dlouhé
Časová osa: 9. sezóna
Stav: Kompletní
Synopse: Jack chce odejít do důchodu a SG-1 si tak musí poradit na akci sama... A byl by v tom čert, aby se něco nestalo...

______________________________________________________________

Jack seděl na lavečce v šatně a na podlahu položil velkou papírovou krabici. Ty nejdelší tři týdny v jeho životě se konečně chýlily ke klidnému konci. Unaveně si zajel rukou do vlasů. Ne že by pochyboval, ale prostě po těch osmi letech přátelství a nasazení, byl teď raději sám.
To rozhodnutí, které udělal před několika týdny, odejít do důchodu tiše bez nějakých famfár, udělal po mnoha bezesných nocích, kdy se převaloval v posteli a nemohl spát. Hammond z toho radost neměl. A president ho prakticky prosil, aby tu zůstal. Což oboje bylo lichotivé a svým způsobem i děsivé. Jistě nebyl jediným člověkem na téhle planetě, kdo by to tady mohl udržet.
Otevřel svou skříňku, nahodile vyndával věci ven a házel je do otevřené krabice. Souhlasil s tím, že tu zůstane tak dlouho, dokud nenajdou někoho jiného. Ale měl jednu podmínku, že jeho odchod do důchodu nebude ohlášený, pokud to nebude nezbytně nutné. Nechtěl žádné oslavy a podobné věci. Nechtěl, aby na něho lidé zírali a byli zvědaví na to, co teď bude dělat. A taky hlavně nechtěl, aby se lidé dívali na Carterovou a spekulovali o jeho důvodech k odchodu do důchodu. Nezaslouží si, aby se stala středem nějakých řečí. Bůh ví, že jich už tady na základně kolovalo dost.
Nakonec se rozhodl, že to předem neřekne ani SG-1, dokud to nebude jisté. Věděl, že je to ranní. Asi na něho budou dost naštvaní. Ale lepší tohle, než aby se jeho přátelé ocitli v situaci a museli jeho rozhodnutí nějak bránit. Kromě toho, pokud bude Carterová rozzlobená jako ostatní, tak jejich vztah asi nezůstane na té úrovni jako doposud. A pokud bude mít štěstí a získá zpět jejich důvěru a to, že jeho rozhodnutí přijali, tak ho to přesvědčí o tom, že přece jen někde má svou šťastnou karmu.
Položil si bundu na krabici a zavřel svou skříňku. Všechny jeho pohyby byli pomalejší než obvykle a taky méně jisté. Když uslyšel, že někdo otevřel dveře, tiše zaklel. Chtěl být pryč, než si toho někdo všimne. Narovnal se a vzhlédl. Daniel. Sakra.
A ještě navíc stál Daniel přímo ve dveřích. Skoro se opíral o skříňky, které byly hned vedle. Stropní světla se odrážela v jeho brýlích, takže nebylo vidět, jak se tváří. Jack doufal, že to bude v pohodě a že bude pokračovat, jako by se nic nestalo. Možná, kdyby měl opravdu velké štěstí, tak by mohl odejít, aniž by se od něj Daniel něco dozvěděl.
„Danieli,“ řekl. A znělo to jako otázka i pozdrav zároveň.
„Jacku,“ odpověděl mu Daniel stejným tónem. Ale dál už na nic nečekal. „Co se děje?“
„Nic moc.“ Řekl nenuceně Jack. A byl na sebe patřičně hrdý.
„Někam se chystáš?“
Sakra, sakra, sakra. Ta krabice. Otočil se tak, aby ji Daniel neviděl, ale všiml si, že už je stejně asi pozdě.
„Jenom uklízím.“
„Uh, huh.“ To znělo pěkně skepticky. Daniel přešel až k němu. „Ty si bereš svůj zámek?“
„Jo. No…“ trochu zaváhal. „Je čas pořídit si nový.“
„Aha.“
A překvapivě Jack nečekal další Danielův pohyb. Kdyby ano, tak by se ho snažil zastavit. A Daniel jeho skříňku otevřel aniž stačil Jack jednou mrknout.
„Páni,“ řekl Daniel. „To je opravdu velký úklid.“
Za ty roky, co spolu strávili, se od Jacka naučil sarkasmu. A bylo zcela jasné, že tu jeho historku Jackovi nezbaštil. A zase nic víc. „To ano, že?“ Usmíval se Jack hrdě. „Přemýšlím o tom, že to tu natřu.“
„Ty to budeš natírat.“ A podle toho, jak to Daniel řekl, bylo znát, že tomu nevěří.
„Jo. Přemýšlím o barvě olivínu.“ Usmál se Jack.
Dvířka skříňky se náhle zavřely a Jack sebou mírně trhnul.
Daniel se na něj tázavě podíval. „Jsi nějaký lekavý, Jacku?“
„Takže.“ Nastala doba pro změnu tématu. „Jdu ven. Nepotřebuješ něco?“
Daniel si založil ruce. Bouřkové mraky na obzoru a Jack nemá deštník.
„Stavil jsem se před chviličkou u tebe v kanceláři. Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit.“
„Ano?““ Ah ne. Generál Landry. Tak to hrozí nebezpečí. Bylo to jasné, ale nemohl s tím nic dělat. Carterová by pro tenhle jev měla určitě název.
„Jo.“ Daniel si sundal brýle. Takže už žádné skrývání. Byl hodně rozzlobený. „Bylo to zvláštní.“
„Zvláštní, říkáš.“ Řekl Jack, ještě nemínil vyvěsit bílý prapor.
„Velmi.“
„A, um… a co na tom bylo tak divného?“ Hrál o čas, doufal, že ho něco napadne.
„A nic moc.“ Opět tu byl Danielův sarkasmus.
„A přesto,“ řekl Jack, natáhl se pro bundu. „Jsi se o tom zmínil.“
„No, ano…“ další pauza. Jako na divadle.
Jack přemýšlel o tom, jestli by si mohl vzít svoje věci a stihnout proběhnout ke dveřím. Odměřoval očima vzdálenost. To by nešlo.
„No,“ řekl Daniel. „Byl tam nějaký cizí generál.“
„Opravdu,“ snažil se Jack znít překvapeně.
„Jo.“ Přikývl Daniel.
„Cizí, říkáš.“
„Uh huh.“
„No.“ Jack si odkašlal a natáhl se pro svoje věci.
„Představ si to.“
A najednou se pomalu k jeho krabici snášela kožená bota. Takže byl donucen ji zase položit na podlahu. Vzhlédl.
„Jmenuje se Landry.“ Daniel měl ruce složené na hrudníku. A jeho noha stále zůstávala na víku krabice. Jack zvažoval, že by ji tady nechal a rozběhl se ke dveřím. Ale potom to zamítl.
To je příliš nedůstojné. Kromě toho, on z boje nikdy předtím neutíkal. A nezačne s tím ani teď.
„Landry?“ Řekl místo toho a předstíral, že si potřebuje zavázat boty.
„Jo.“
„Hezké jméno.“
„Možná.“ Řekl Daniel vyhýbavě.

A to následné ticho začínalo být nekonečné. Jack se nakonec zhluboka nadechl a podíval se Danielovi přímo do očí.
„A co máš konkrétně na mysli, Danieli?“
Ten ho i nadále sledoval, potom si zase nasadil brýle a povzdechl si.
„Došel jsem ke dvěma možnostem, Jacku. Buď dobrovolně odcházíš z SGC a snažíš se vytratit aniž by si toho někdo všiml nebo….“
„Nebo co?“
„To je právě to,“ řekl Daniel. „Nevím, co jiného by to mohlo být.“
Jack se zase natáhl pro krabici. Ale Daniel svou nohu nezvedl.
„Danieli.“
„Ne, Jacku. Dokud neřekneš, o co tady jde.“

„Sakra, Danieli. Nemůžeš to prostě nechat být?“
„Ne.“
„Jack si povzdechl. „Prázdná skříňka, prázdná kancelář, nový generál….Co by to podle tebe sakra asi mohlo znamenat, Danieli?“
„Takže odcházíš.“
Jack přikývl.
„Bez jediného slova?“
„Zřejmě ne.“ Řekl Jack se sarkasmem.
„Promiň, že jsem ti zkazil tvůj velký odchod.“ Řekl Daniel vztekle. Jack mu odpověděl laskavě, už byl tím, jak kolem toho přešlapovali, unavený.
„A co bych měl podle tebe dělat, Danieli? Říct Teal´covi, že už jsem unavený z té války, která nemá konce? Říct tobě, že už se ani nemůžu podívat na nějaký artefakt? Říct Carterové…“
Zmlkl, nebyl schopný tu větu dokončit. Ale Daniel to nechtěl nechat být.
„Říct Sam co?“ Zeptal se tiše.
„Nic.“
Daniel to tak nechal a nakonec svou nohu zvedl. „Vždycky jsem si myslel, že se ničeho nebojíš.“
Jack vklouzl do bundy. Vzal si krabici a šel ke dveřím. „Vypadá to, že jsi se mýlil.“
„Ano,“ řekl Daniel. Nebylo ho skoro za zavřenými dveřmi slyšet. „Vypadá to, že ano.“
Prázdná židle v čele stolu tiše připomínala to, že tu Jack už není. A zbývající tři členové SG-1 se vyhýbali pohledu tím směrem, zatímco čekali, než začne porada.
Sam přecházela sem a tam. Na to aby seděla na židli, byla příliš rozčílená.
„Nemůžu tomu, že prostě jen tak odešel, uvěřit.“
Daniel jen pokrčil rameny a snažil se Jackovo jednání nějak rozumně vysvětlit. „Víte přece, že nemá rád nějaké okázalosti.“
„Ale má rád dort.“ Řekla Sam, v její hlase bylo možné slyšet náznak zoufalství. Dívala se dolů na bránu. „Mohli jsme mít dort.“
Na tohle odpověď nikdo neměl. Daniel se raději napil své kávy.
„Mezi Jaffy není neobvyklé, když se starý bojovník rozhodne zemřít v osamění.“ Řekl Teal´c.
Sam se prudce otočila. A oba s Danielem na něho zírali.
Nejprve se vzpamatoval Daniel. „On přece neumírá, Teal´cu.“
„A není….“ Sam to skoro nebyla schopná vyslovit. „starý.“
Teal´ca to moc nepřesvědčilo.
Sam se otočila na Daniela. „Jste si jistý, že nic víc už neříkal?“
Daniel zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Sam.“
Dveře se otevřely a generál Landry vešel do místnosti. Takže tím byl jejich rozhovor ukončený. Daniel i Teal´c vstali.
„Pohov.“
Všichni čtyři se posadili a chvíli bylo slyšet jen šustění papírů a cvakání propisek, jak se připravovali na poradu.
„Než začneme,“ řekl generál. „Chci, abyste věděli, že vím, jak těžké to pro vás tři je.“
Sam a Daniel se na sebe nejistě podívali.
„Tahle změna ve velení je náhlá a nečekaná,“ pokračoval generál. „Chci vás ujistit, že se nechystám nic měnit. Alespoň prozatím to tu poběží i nadále jako předtím.“
„Ano, pane,“ řekla Sam potichu ale s úlevou. Daniel a Teal´c jen přikývli.
„A teď,“ pokračoval generál. „Pokud byste si otevřeli složky, máme práci.“

Později Sam seděla v laboratoři a nepřítomně si pohrávala se šroubovákem, zatímco přemýšlela nad úplně jinými věcmi.
Po těch počátečních několika větách porada probíhala ….normálně.
A zbytek dne byl v podstatě taky jako vždycky. Všechno bylo tak jako obvykle, kromě jedné věci. Nebyl tu Jack. Jeho místo u stolu v zasedačce bylo prázdné. Stejně tak jeho místo v jídelně. Jeho poznámky a jeho osobitý humor tu chyběly.

Hromádka napůl dokončených hlášení ležela Sam na stole, hned vedle počítače. Na obrazovce monitoru dávno běžel spořič. Věděla, že musí něco dělat. Ale pokaždé, když se pokusila s něčím začít, tak skončila myšlenkami u Jacka. Najednou zaklela a hodila šroubovákem přes celou místnost.
„Páni.“ Sklonil se Daniel, aby se vyhnul tomu, že mu ten šroubovák propíchne nos. Opatrně vykoukl ze svého bezpečného úkrytu. „Ahoj Sam.“
„Ahoj, Danieli. Promiňte za tohle.“
Asi to neznělo moc přesvědčivě, protože se na ni Daniel pozorně díval. Vešel do místnosti.
„Všechno v pořádku?“ Zeptal se.
Sam se pokusila o úsměv, ale nebylo to moc přesvědčivé.
„Bez něj je to tady divné, že ano.“
„Myslíte?“
Daniel ten její sarkasmus ignoroval. „Dejte tomu čas, Sam.“
„Dát čas čemu? Mu? Jeho nástupci? Celé té podivnosti kolem jeho náhlého odchodu?“ Sam věděla, že nemusela o Jackovi mluvit jako o *něm*.
„Tomu všemu.“
Sam si naštvaně odfrkla. „Neměl žádné právo to udělat.“
„Tohle je Jack, o kom tu mluvíme. On nejedná podle očekávání.“ Opřel se ramenem o dveře. „Opravdu jste tak překvapená?“
Sam si povzdechla. „Myslím, že ne.“ Daniel přikývl. „Ale to neznamená, že se mi to musí líbit.“
Daniel se trochu usmál. „To bych od vás ani nečekal.“
„Tak a co teď?“ Zeptala se Sam. Byla to vlastně řečnická otázka. A byla na ni jediná odpověď. A oba ji znali.
Daniel pokrčil ramenem. „Teď se vrátíme k tomu, co děláme nejlépe, myslím.“
„Zkoumat galaxii, podvádět smrt a příležitostně zachraňovat planety, to máte na mysli?“
Daniel se pousmál. „Jo, na to si můžete vsadit.“
Od Jackova odchodu uplynuly dva týdny. Teal´c byl právě na cestě do kantýny, aby se zde sešel s Danielem Jacksonem a podplukovníkem Carterovou na oběd. Tentokrát se při svém tréninku zdržel, takže očekával, že jeho přátelé už tu budou a čekají na něho. Když vešel, viděl, že oba sedí u stolu až na konci místnosti a vypadalo to, že diskutují o něčem hodně důležitém. A jak postupoval v řadě, tak je Teal´c sledoval. Ale začínal si dělat starosti, protože napětí, které mezi nimi bylo, bylo zřejmé.
„To nemůžete udělat!“ Danielův hlas se nesl celou místností. Až k Teal´covi, který si právě vybíral desert. Něco v tónu jeho hlasu, ho přinutilo, aby položil kousek koláče a otočil se směrem k nim, aby zjistil, o co tu jde.
„Tak to se mýlíte, Danieli.“ Bylo znát, že Sam je rozzlobená. „Můžu. SG-7 to zařízení přinesli ze své poslední míse. A podle generála Landryho hlásí všechny nálezy technologií přímo mně. A to vy víte.“
„Sakra, Sam. Když tu věc rozložíte na kousky, dřív než se na to stihneme podívat my…“
„Co, Danieli?“ Teď už byla Sam připravená s ním bojovat. „Máte strach, že to mí technikové
zničí?“
„Ano, to je ono! To je přesně to, čeho se obávám!“
Teď už oba stáli. Toho ticha, které se tu rozhostilo, si byli zřejmě vědomí. Teal´c zavrtěl hlavou, kývl na vojáka u pultu a šel k těm dvěma. Byl rozhodnutý, že dalším hádkám zabrání.
Daniel Jackson a podplukovník Carterová se občas dostali až k tomuhle typu rozhovoru, ale zřídka kdy byla jejich diskuse takhle vášnivá.
„To jsem ráda, že teď vím, že máte v mou laboratoř takovou důvěru.“
Teal´c zvedl obočí. Ještě nikdy ji neslyšel s Danielem takto mluvit.
Ten si odfrkl. „Důvěru. Posledně, když jste nám poslali to zařízení, tak bylo tak moc poškozené, že bylo prakticky k ničemu!“
„Možná,“ navrhl Teal´c. Klidně jim vstoupil do diskuse. „By bylo lepší, kdybyste tento svůj rozhovor vedli někde jinde.“
Trvalo to jen chviličku, než ta slova těm dvěma, kterým byla určena, došla. Daniel a Sam, pořád rozzlobení, si byli teď nuceni uvědomit, že je všichni poslouchají. Posadili se a dívali se na sebe.
„A co si myslíte vy, Teal´cu?“ Zeptal se Sam a dívala se, jak si loupe pomeranč.
„Protože jsem celý váš rozhovor neslyšel, nemám pocit, že by bylo vhodné teď říkat svůj názor.“
„Ale no tak, Teal´cu. Vždyť jsi slyšel i to předtím.“ Nevzdával se stále Daniel. „SG týmy přinesou ze svých misí artefakty a ti zatracení vědci je rozloží na kousky. A když se k nim konečně dostaneme my, tak už toho tady pro naši práci moc nezbývá.“
„A ty nejsi vědec, Danieli Jacksone?“
Daniel si zase jen podrážděně odfrkl. „Ty víš, jak to myslím.“
„Nevím,“ řekl Teal´c a položil si oloupaný pomeranč na tác. Podíval se na Sam. „A není možné dovolit týmu Daniela Jacksona, aby se na to zařízení podívali jako první?“
Hrál si s ohněm. Pokud jde o mimozemské zařízení, umí být podplukovník Carterová hodně ochranářská.
„V žádném případě. Slíbila jsem generálu Landrymu, že mu zítra podám hlášení.“
Někdy si Teal´c myslím, že nejlepší řešení problému je, ho ignorovat.
„V Dakaře je jiné zařízení, které by mohlo vědce na Zemi zajímat.“
A tahle jeho malá diverze fungovala.
„A co je to za zařízení?“ Zeptal se Daniel, stále se upřeně díval na Sam.
Teal´c si nejprve složil ubrousek a teprve potom odpověděl. „Tím si právě nejsem jistý, Danieli Jacksone.“
„Popište nám je.“ Řekla Sam a odsunula svůj stále plný tác s jídlem stranou. Teal´si všiml, že toho moc nesní, když není zrovna moc šťastná.
„To bude těžké.“ Napil se a teprve potom pokračoval. „Jak víte, tak se někteří svobodní Jaffové zabývali možností vytvořit v Dakaře trvalý zdroj potravy.“
„Ano, ano, já vím,“ řekl Daniel, bylo vidět, že je na Sam stále rozzlobený. Ale momentálně se tím nezabýval, vadilo mu, že Teal´c tak umíněně odmítá dostat se k podstatě věci. „To jak tvrdě bojovali za svou svobodu, nechtějí Jaffové otročit lidi na jiných planetách, aby od nich mohli získat potravu.“
Teal´c Danielovi přikývl. „Přesně tak.“
„Proč zrovna Dakara?“ Zeptala se Sam. „Podle toho, co jsem tam viděla, tak povrch planety je příliš hornatý na to, aby se tu mohlo rozvinout zemědělství. Podnebí je hodně suché. Nejsou jiné planety, kde by to bylo rozumnější?“
„Zajisté.“ Řekl Teal´c a sáhal si pro sůl.
„Takže potom….“ ozval se Daniel, vypadal zmateně.
Teal´c si v klidu osolil jídlo a ochutnal nejprve brambory, než odpověděl. „Před několika dny skupina Jaffů prozkoumávala jednu z oblastí Dakary, kde už po staletí nikdo nebyl.“
„A?“ Zeptala se Sam, která nebyla nijak trpělivá a to se ještě víc zhoršilo za ty roky, co pracovala s Jackem O´ Neillem.
„A objevili zařízení neznámého původu a významu,“ podíval se Teal´c na Daniela. „S neznámými symboly napsanými na jeho povrchu.“
A kdyby tady byl generál O´Neill, asi by teď slyšeli jeho zavrčení, jako protest. Ale nebyl tu nikdo, kdo by nějak zchladil Danielovo a Samino vzrušení.
„A bylo z toho něco už přeloženo?“ Zeptal se Daniel ve stejný okamžik jako Sam. „A už se ví, k čemu je?“
„Ne,“ odpověděl Teal´c nejprve Danielovi a potom se podíval na Sam. „A ne.“
„Takže chcete, abychom se na to šli podívat?“
Teal´c přikývl. „Zajisté.“
Daniel i Sam byli okamžitě na nohou, bylo to jako když honící psi ucítí svou kořist.
„Myslím, že generál Landry je ve své kanceláři.“ Řekla Sam.
Teal´c se smířil s tím, že přijde o zbytek oběda. Ale tohle jídlo je jen malá oběť, pokud se mu podařilo své dva přátele natolik rozptýlit, že jejich rozčílení pokleslo. Tohle se vlastně stávalo až po tom, co O´Neill tak nečekaně odešel.
Teal´c si vzal jeden ze svých sendvičů a ještě jablko a následoval své přátele.
Skály. Obrovské skály. A další o něco menší. A potom ještě tuny maličkých úlomků, které se snaží dostat se do jejích bot. Sam došla k závěru, že je těžké věřit tomu, že by někdo uvažoval o tom, udělat z této planety zemědělsky využívanou oblast. Po těch skalách už šplhali skoro dvě hodiny. Bylo horko, tak jak je v Dakaře obvyklé. A sucho, to je tady taky normální. A všude kolem kam až oko dohlédne jen samé skály a červený prach.
Teal´c konečně zastavil na okraji úzkého kaňonu. Čekal na Sam a Daniela, až ho dohoní. Terén tady byl hornatý, se skalnatými štíty a hluboce zaříznutými údolími. Nevypadalo to tu jako místo, kde by měla být ukrytá nějaká technologie.
„Teal´cu?“
Ten naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí.
„Žádné zařízení tu nevidím.“
To, jak se v Danielově normálně nadšeném hlase ozvala zlost, Sam překvapilo. A navíc jim bylo horko, měli žízeň.
„Ani já ne.“ Ozvala se Sam.
Teal´c ukázal směrem ke konci kaňonu. „Je to támhle.“
Daniel přimhouřil oči. „Jediné, co vidím, jsou další skály.“
Sam si odepnula batoh a vyndala z něho dalekohled. Chvíli jím pozorovala místo, které Teal´c ukazoval a potom ho podala Danielovi.
„Je mi líto, Teal´cu. Ale souhlasím s Danielem.“
„Uvidíte to, až se dostaneme blíž.“ Otočil se Teal´c a vydal se na cestu.
„Mám otázku.“ Řekl Daniel a skopl kámen přes okraj kaňonu. Ten se kutálel po svahu dolů a jak padal, zvedl se oblak prachu.
„Proč jsme nepoužili tel´tak?“
„Žádáš o odpočinek, Danieli Jacksone?“ A Teal´cově hlase zaznělo cosi, jako by ho to pobavilo.
Sam měla chuť se zasmát, ale raději si skousla ret a soustředila se na otvírání lahve.
„Ne, to ani ne.“ Rychle mu odpověděl Daniel.
Teal´c se na něho chvíli díval, jako by zvažoval, jestli mu má věřit nebo ne. „Momentálně není žádný tel´tak k dispozici.“
Daniel se napil a pokynul Teal´covi. „Veď nás.“
Zabralo jim to asi půl hodiny, než se vyšplhali tam, kam Teal´c chtěl, aby se podívali. A dokud se sem Daniel a Sam nedostali, nebyli schopní tady v těch skalách vidět něco, co vytvořil *člověk*. To zařízení, ať bylo cokoliv, bylo vestavěno do stěny toho kaňonu, blízko jeho slepého konce. A protože bylo umístěno několik stovek metrů nad dnem údolí, byla jediná možnost, jak se k němu dostat, sešplhat k němu.
Sam položila svůj batoh a hledala v něm lano a postroj na slaňování. To Teal´c jí navrhl, aby si ho s sebou vzala. Právě se chystala si ho navléknout, když ucítila Danielovu ruku na svém rameni. Zastavila se.
„Neměli bychom o té věci něco předtím zjistit, než se na ni půjdete podívat a budete ji zkoumat?“
Sam si postroj vytáhla víc nahoru a začala si ho upínat kolem pasu. „To je přesně to, co hodlám udělat, Danieli.“
„Fajn. Možná bych to měl přeformulovat,“ složil si ruce na prsou a ještě se zhoupnul na patách. „Teal´c už nám řekl, že to zařízení má na sobě nějaké neznámé symboly. A je dost pravděpodobné, že je to jazyk Antiků. Stal se z vás snad ve volném čase lingvista?“
Sam zavrtěla hlavou. „Dobře víte, že ne.“
„Takže to dává smysl, že já bych měl být ten, kdo se tam půjde podívat jako první?“
„Možná má Daniel Jackson pravdu,“ řekl Teal´c.
Sam si podrážděně povzdychla a sundávala si ten postroj dolů. A potom ho zdrženlivě podávala Danielovi.
„Danieli, pokud stisknete nějaká tlačítka…“
Ten zvedl ruce. „Žádná tlačítka, přísahám.“
Sam si odfrkla. Právě teď mu moc nevěřila, ale bylo jí jasné, že má pravdu. Bude to mít větší smysl, když půjde dolů první on.
Teal´c uchopil druhý konec lana, obtočil si ho kolem pasu a lehce se zaklonil, aby měl větší stabilitu.
Daniel se pomalu spustil z okraje dolů, tak aby si mohl najít vhodná místa, o něž si může zapřít nohama. Spouštěl se dolů až se dostal k místu, kde bylo ono zařízení.
Trvalo to několik minut, Sam pomáhala Teal´covi držet lano a Daniel pomalu sestupoval dolů. Nakonec lano povolilo.
„Danieli?“ Zavolala Sam.
„Ano, Sam. Jsem v pořádku. Zajistěte lano, ano?“
Sam kývla na Teal´ca a ten konec lana několikrát omotal kolem velkého balvanu. Pevně ho uvázal a teprve potom se vydal za Sam, která ležela na břiše a dívala se přes okraj dolů, aby lépe viděla, co tam Daniel dělá. Ten měl v ruce fotoaparát a všechno dokumentoval. Druhou rukou zlehka přejížděl po skále.
„Danieli!“ Věděl, jak citlivé tyhle věci mohou být. „Žádná tlačítka!“
Podíval se nahoru. „Sam! V klidu! Nejsem…“
A zbytek jeho věty zanikl v hluku. Sam cítila, jak se zem pod ní chvěje.
„Danieli!“ Najednou už nebyla rozzlobená ani podrážděná. Ten skalní převis, na kterém Daniel stál, byl široký tak akorát pro jeho chodidlo. A lano a postroj nemusí vydržet. Moc by nechybělo, aby ho ten záchvěv shodil dolů. Podívala se na Teal´ca. Ten už zase držel pevně lano.
Jeho klidný hlas, nebylo skoro v tom hluku, který způsobovaly padající kameny, slyšet. „Měl bych ho vytáhnout nahoru, podplukovníku Carterová?“
„Ještě chviličku, Teal cu.“ A když si byla jistá, že lano drží, podívala se dolů, viděla, jak je Daniel přitisknutý ke skále. Jednou rukou se drží lana a druhou něčeho, co dobře neviděla.
Fotoaparát mu volně vysel na krku. Nad jeho hlavou byla jakási malá stříška, takže měl štěstí, protože ho chránila před padajícím kamením, které se uvolnilo přitom otřesu.
„Ještě ne, Teal´cu. Právě teď je v bezpečí tam, kde je.“ A když ten rachot pomalu utichal, Teal ´c jí přikývnul. Sam si s úlevou oddechla. Nevěděla, že by tu mohlo dojít k zemětřesení. Ale podle toho, jak to tu vypadalo, zase tak moc překvapená nebyla.
Daniel se podíval vzhůru, taky se mu ulevilo a trochu se na ni usmíval.
„Přísahám, Sam. Ničeho jsem se nedotkl.“
Sam se trochu nervózně zasmála. „Možná by ta skála dala přednost tomu, aby sejí dotýkala žena.“
Daniel si jen odfrkl a vrátil se ke své práci. Za několik minut zavolal, že už je s tím hotový. A Sam s Teal´cem ho společně vytahovali nahoru. Daniel si sundal postroj a Sam po něm sáhla. Chystala se na svůj vlastní průzkum.
„Sam.“ Chytil ji Daniel za paži. A tak jí zabránil, aby si postroj upevnila kolem pasu.
„Myslím, že byste měla počkat.“
„Prosím?“ Daniel se choval obvykle jinak, než by se ji pokoušel chránit. Ona se o sebe dokáže postarat sama. Kromě toho, tenhle průzkum může být důležitý pro Jaffy a podle ní to…
Přerušil její myšlenky. „Jenom myslím, že bychom měli provést geologický průzkum, než riskovat. Podívejte se, pokud by k tomu otřesu došlo dřív, než bych se spustil dolů, řekl bych to samé. Je to příliš nebezpečné.“
Sam se podívala na Teal´ca, který smotával lano. „Bylo by to opravdu hodně nerozumné spustit se dolů, podplukovníku Carterová.“
Sam si povzdechla. Mají pravdu. Dává to smysl, aby to tady víc prohlédli, než to zařízení budou víc zkoumat. A navíc podle toho, co viděla, je to zařízení vypnuté. A tak není nikomu nebezpečné.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Vrátíme se zpátky. Generál Landry rozhodne, co bude dál.“ Rozhlédla se kolem. Rychle se začínalo stmívat. „Dnes večer to k bráně určitě nestihneme. Takže si tu uděláme tábor.“
A když druhý den přišli k bráně, bylo skoro půl dvanácté. Sam přešla k DHD, ale Teal´c zůstal za nimi vzadu.
„Lituji, ale já se k vám nepřipojím,“ řekl tiše.
Sam prudce zvedla hlavu. „Vy se s námi nevrátíte zpátky?“
„Tentokrát ne.“
„A to jsi čekal až do teď, abys nám to řekl?“ Zeptal se Daniel skepticky. Sam se cítila stejně. Podíval se na ni. „Je ta O´Neillova nemoc nakažlivá?“
Sam jen pokrčila ramenem a otočila se k Teal´covi. „Proč?“
„Moje přítomnost je žádoucí tady,“ řekl. „Musím pomoct svým lidem najít novou cestu, teď když už nemusí být otroky.“
„A co mise?“ Zeptala se Sam.
„Zase se k vám připojím, až se sem vrátíte.“
„A generál Landry o tom ví?“ Sam věděla, že se chytá stébla trávy, doufala, že Teal´cův smysl pro povinnost zapracuje v její prospěch.
„Zajisté,“ přikývnul Teal´c. Sam z toho byla rozladěná. „Mluvili jsme o tom včera.“
„A přesto jste nám to neřekl.“
„Nepovažoval jsem to za důležité.“
Jen protočila panenkami. Co se s muži v jejím životě právě teď děje?
„Takže…je to na trvalo?“ Zeptal se Daniel.
„Myslím, že ne,“ odpověděl mu Teal´c. „Moje místo je na Tau´ri.“
Sam si oddechla. Ale stejně to bylo něco. „Budete nám chybět Teal´cu.“
Teal´c lehce uklonil hlavu jejím směrem. „A vy mně, podplukovníku Carterová.“
Sam ho objala. Na chvíli zavřela oči, v jeho objetí se cítila bezpečně. A když od něj odstoupila, cítila v očích slzy. Takže se raději soustředila na svou výstroj, než si byla jistá, že už se na něho může podívat, aniž by si všiml, jak ji její pocity ovládly.
Daniel Teal´ca taky objal. Byl to projev mužského jednání a respektu.
„Zadejte adresu, Danieli,“ řekla Sam. Hrdlo měla podezřele stažené. „Jdeme domů.“
Během několika sekund prošla horizontem událostí na druhou stranu. Zachvěla se, jak pocítila ten známý chlad, otočila se a čekala na Daniela. A když se otočila zpátky, na seržanta Silera, tak ho uviděla. Ztuhla a podívala se na Daniela, který si ho zřejmě ještě nevšiml. Co tady dělá? A co víc, kde našel tu obrovskou drzost se tady, po tom jakým způsobem odtud odešel, ukázat?
„Sam?“ Přerušil její myšlenky Daniel. „Co je? Vypadáte, jako kdybyste viděla ducha.“
Sam prudce vydechla. „Myslím, že něco takového.“
Daniel se rozhlédl kolem a ona okamžitě poznala, kdy uviděl Jacka.
„Sakra, co on tady dělá?“ Promluvil Daniel tiše, ale bylo jasné jak je rozčílený.
Sam mu neodpověděla, jen neznatelně zavrtěla hlavou a vydala se po rampě dolů. Chtěla se dostat na ošetřovnu dřív, než se setká s Jackem.
Věděla, že se mu nebude moct vyhýbat věčně, ale jistě by mohla to, co je nutné, o pár minut
posunout.
Bylo už odpoledne, když skončila s prohlídkou a byla osprchovaná. Celou tu dobu přemýšlela o tom, co mu řekne, když ho uviděla. Byla v pokušení ho prostě ignorovat, ale věděla, že to nebude možné. Bylo jisté, že bude přizván na poradu, která má začít asi za patnáct minut. V důchodu nebo ne, nikdo se neodváží odmítnout Jackovi O´Neillovi přístup do SGC. A navíc to byly jen tři týdny, co odešel. Povzdechla si, posbírala si notes a pero a vydala se k zasedačce. Nebylo možné se tomu dál vyhýbat.
Daniel už tu byl o chvíli dřív, seděl u stolu a něco si čmáral na papír. Když Sam vešla, vzhlédl, bylo vidět, jak je napjatý, jeho oči byly díky tomu, co cítil, potemnělé.
„Hej, Sam,“ řekl. „Prohlídka dopadla dobře?“
Usmála se na něho. „To se ptáte vy mě? Já jsem nestrávila patnáct vteřin přilepená na skálu.“
„Ano, když se tak ptáte, je mi fajn.“ Usmál se na ni.
Posadila se naproti němu a oba si psali do notesu poznámky, týkající se jejich mise. Otevřely se dveře a dovnitř vešel Jack. Sam díky starému zvyku, kterého se ještě nezbavila, okamžitě stála v pozoru, než si stačila uvědomit, že je Jack oficiálně v důchodu. Znervózněla a byla na sebe hodně naštvaná. Posadila se zpátky na židli a sklonila se nad svůj notes, zoufale se snažila skrýt to, jak se červená. Bylo jí trapně. Sakra. Tak takhle určitě nechtěla, aby to proběhlo.
Daniel zřejmě takové potíže neměl. „Nikdy bych si nepomyslel, že tě tady zase uvidím, Jacku.“ Byl samá slušnost, nedal nijak najevo, jak se cítí. Sam mu dala v duchu zlatou medaili za jeho společenské chovaní, když je pod takovým tlakem.
„Carterová,“ pokynul jí Jack hlavou. „Danieli.“ Řekl opatrně, tak napůl čekal, že některý z nich k němu přijde a dá mu pěstí.
Sam se rozhodla, že si bude udržovat profesionální odstup od toho, co se stalo a tak mu taky přikývla.
„Kde je generál Landry?“ zeptal se Daniel.
„Musel náhle odejít,“ řekl Jack jednoduše. „Pentagon tady potřeboval někoho, kdo se tady vyzná, tak…“ Zvedl ruce, jako když se vzdává. „Jsem tady.“
„Tak jste tady,“ řekla Sam, v podstatě bez nějakého nadšení.
Cítila, jak se na ni Jack ostře podíval a teprve potom se posadil na konec stolu. Ale ona se na něj nepodívala. Ať se diví.
„Takže,“ zeptal se Jack. „Kde je Teal´c?“
„Zůstal v Dakaře, má tam nějakou práci,“ odpověděl mu Daniel.
„Oh?“ Tentokrát se podíval na Sam. „Na jak dlouho?“
“To neřekl,“ odpověděla Sam. „Jen nám řekl, že to není navždy.“
Jack o tom chviličku přemýšlel a potom si otevřel notebook. „Tak, děti, povězte mi o tom vašem výletě.“
To je legrační, pomyslela si Sam, že jim říkával *děti*, jí nikdy moc nevadilo. Tentokrát
si uvědomila, že musí odolávat pokušení nazvat ho povýšeným bastardem.
„Byla to standardní mise,“ řekl Daniel. „Je tu nějaké zařízení vestavěné do skály, asi dvanáct kilometrů od brány.“
„To je docela dlouhá procházka,“ řekl Jack. „Nebo jste použili tel´tak?“
„Ne, šli jsme pěšky, pane,“ řekla Sam. „Zrovna nebyl žádný k dispozici.“
„To vysvětluje, proč jste tam zůstali přes noc.“
„Ano, pane. Než jsme odešli, dostali jsme od generála Landryho povolení. Nevěděli jsme, jak ta mise může dlouho trvat.“
„A co to zařízení?“ Řekl Jack. „Umí to něco skvělého?“
Sam a Daniel si vyměnili pohledy. „Skvělého, pane?“
Jack si povzdechl. „Vy víte, jak to myslím, Carterová. Má to význam pro armádu nebo pro civilisty, pro nás nebo pro Jaffy?“
„Těžko říct, pane. Neměla jsem možnost se na to podívat.“
„Ale říkala jste…“
„Jenom já jsem se k tomu dostal,“ přerušil ho Daniel. „To zařízení je vestavěno do skály. Je tam místo sotva pro jednoho.“
„To vás nenapadlo, se potom vyměnit?“
„To ano,“ řekla Sam. „Ale potom zemětřesení jsme si nemysleli, že by to byl zase tak skvělý nápad.“
Jack mírně zvedl obočí a tím dal najevo, že si všiml jejího sarkasmu.
„Takže Danieli?“
Otočil se směrem k němu a věnoval mu tak zcela svou pozornost.
Daniel pokrčil rameny. „To není právě teď možné říct. Potřebuji čas na analýzu video záznamu, než na tohle můžu dát užitečnou odpověď.“
„Ale jistě máš nějaký odhad.“
„Vlastně ani ne.“ Tato lakonická odpověď jen zvýšila napětí, které v místnosti panovalo.
Sam vyčkávala, zajímalo ji, jestli se chystá Jack polechtat slona nebo to prostě ignorovat.
„Takže co navrhujete vy, podplukovníku?“ Zeptal se nakonec Jack, zachoval si zcela profesionální tvář.
Sam si toho nevšímala. „Chtěla bych, aby tu provedli geologický průzkum, než se tam zase vrátíme, pane.“
„Fajn, pošlu tam SG-7, ať se na to podívají,“ A otočil se zpátky k Danielovi.
„A mezitím, bych rád slyšel analýzu toho artefaktu tak brzy, jak je to jen možné.“
Analýzu? Artefaktu? Sam se sklonila nad papír a zapisovala si něco důležitého z téhle porady a tak efektivně schovávala před Jackem svůj výraz. Normálně by Daniela požádal, aby se podíval na video a pak mu dal vědět.
„Udělám to tak rychle, jak jen budu moct.“ Řekl Daniel.
„Dobře.“
A s tím Jack poradu ukončil. A o pět minut později už Sam seděla ve své laboratoři, oddechla si, ulevilo se jí. No, pomyslela si. Byla to celkem zábava.

„Antikythera!“
Sam něco zamumlala ve smyslu o archeologovi s přemírou energie a pomalu položila pájku na stůl. Daniel se tvářil omluvně a bylo vidět, že je rozčílený.
„Promiňte Sam.“
„Uh huh,“ řekla a vypnula nejbližší přístroj a tak napůl se na Daniela usmála.
„A teď. Atique….co?“
„Ne atique,“ trpělivě ji opravil. „Antikythera.“
„Fajn,“ odpověděla mu. A celkem ji zajímalo, jestli Daniel opravdu očekával, že bude vědět, co to je.
„Kdo je Antikythera?“
„Ne, kdo. Co.“
Sam si povzdechla. „Dobře. Co to je Atikythera?“
„Je to…“ hledal vhodná slova. „Kalendář. Nebo něco takového.“
„Něco takového?“ Sam se teď cítila ještě víc vyvedená z míry. Co by mohlo být tak vzrušujícího na nějakém kalendáři?
„Vy mi nerozumíte. Je to víc než obyčejný kalendář.“ Daniel tím byl zcela nadšený. „Vzpomínám si, že jsem o něčem podobném četl. Bylo to zařízení podobné tomu, co jsme našli v Dakaře. Trvalo mi to den a půl, než jsem o něm našel nějaké zmínky.“
Sam zvedla v sebeobraně ruce. „Zpomalte, ano?“
„Já vám to ukážu.“ A ukázal na její počítač. „Smím?“
Vrátila se k pájce. „Klidně.“
„Bude to jen chvilička.“
Sam si povzdechla, položila pájku zpátky a odsunula ji stranou. Nevypadá to, že se k tomu hned tak dostane.
„Tady!“ Řekl Daniel vítězně.
Byly to nějaké webové stránky, kde bylo několik obrázků, na nichž byl vidět nějaký mechanismus.
„Vidím, ale stále tomu nerozumím,“ řekla.
„Tady se popisuje zařízení, které bylo nalezeno v roce 1901 na pobřeží ostrova jménem Antikythera.“
„Tak to vysvětluje to jméno!“ Už je jako Jack, ozvalo se její podvědomí okamžitě, jak to vyslovila. Zatracený chlap.
Daniel se na ni sotva podíval a už pokračoval ve vysvětlování. „Je tu tahle teorie. Starověcí Řekové používali tohle zařízení k předpovědi pohybu měsíce a slunce vzhledem k neměnnému postavení hvězd.“
„To je vtip, že? Tohle je mnohem složitější než jakákoliv technologie, kterou v té době mohli používat.“
„Já vím! Já vím! To proto je to tak vzrušující! To by změnilo všechno, co o starověkém Řecku víme!“
Sam se přisunula blíž, aby na ty obrázky lépe viděla. Bylo tam to zařízení, když je našli, bylo zaprášené, špatně rozeznatelné. Krátce se na ně podívala. A potom se zadívala na to, co představovalo jeho vnitřek, jeho mechanismus. A potom pomalu hvízdla.
„Kolik toho tam je?“
„32.“
„A jste si jistý jeho stářím?“
Daniel přikývnul.
Je to fascinující. Několik minut strávila zkoumáním těch obrázků. Potom se narovnala a podívala se na Daniela. „Takže vy si myslíte, že tohle je to, co jsme našli v Dakaře?“
„Ano!“ Daniel si zajel rukou do už tak rozcuchaných vlasů. Znovu se zadíval na obrazovku monitoru. „Myslím, že to dává smysl, kromě…“
„Kromě?“
„Nemohl jsem se podívat dovnitř, takže si nemůžu být absolutně jistý. Přeložil jsem to, co je na té stěně. A shoduje se to s tím, co vidíme tady. Jenom, že to v Dakaře není v řečtině.“
„A jaký je to jazyk?“
„Antiků. Což není nijak překvapivé, předpokládám.“
„Takže je to hodně vyspělý kalendář?“
„No, nejsem si jistý detaily, zatím. Ale v podstatě ano. Přinejmenším – myslím, že to dělá totéž, co originál na Antikytheře.“
„Je mi líto, Danieli. Ale tohle nedává smysl. Proč by vestavěli kalendář do skalní stěny?“
„Co když je tam něco víc, než co jsme mohli vidět?“
„Myslíte uvnitř?“
„Ano.“
„A viděl jste něco, co by k tomuhle přesvědčení vedlo?“
„Pracuji na tom, ale je tu stále několik symbolů, které nejsem schopný přeložit. To dává smysl ne?“
Sam přikývla. „Zdá se že ano.“
„Takže teď počkáme na SG-7, až se vrátí. A potom poprosíme o možnost si s tím pohrát.“
„Danieli,“ usmívala se Sam. „Líbí se mi, jaký směrem přemýšlíte.“
O několik dní později seděl Daniel ve své laboratoři, skláněl se nad digitálními fotografiemi toho zařízení z Dakary. Pohledem přeskakoval od obrázků ke svým poznámkám v notesu. Lehce se mračil, zvedl tužku a část snímku si označil a potom si ji prohlížel lupou. Byl tak zabraný do své práce, že když si Jack, který stál za ním, odkašlal, tak Daniel úplně nadskočil.
„Jacku.“
„Danieli.“
Vztahy mezi nimi byly stále napjaté, tohle způsobilo to, co nebylo řečeno. Jack si znovu odkašlal.
„Potřebuješ se napít?“ Zeptal se Daniel tak trochu zatrpkle.
„Ne.“ Mávl Jack rukou. „Je mi fajn.“
„Dobře.“ Daniel si zase nasadil brýle. „Potřeboval jsi něco?“
Jack sykl. „Stále naštvaný, huh?“
„Naštvaný?“ Zeptal se Daniel. „Kvůli čemu?“ Nijak mu to neulehčí.
„Vzpomínáš si…“ Bylo vidět, že by tu Jack raději nebyl. „Ta věc?“
„Jestli *tou věcí* myslíš, jak jsi nám dokázal sdělit novinky týkající se tvého odchodu do důchodu,“ řekl Daniel. „Tak ne. Nejsem naštvaný.“
Zavřel knihu, poněkud víc prudce, než bylo nutné. „Popuzený hodně, možná. Ale naštvaný ne.“
Jack se pohnul, nebylo mu to nijak příjemné. „Podívej Danieli, já…“ Ozval se klakson, že došlo k aktivaci brány. A tak byl jejich rozhovor efektivně, právě včas, přerušený. „Sakra!“ Ozval se Jack a ukázal rukou k Danielovu telefonu. „Můžu?“
„Klidně.“ Řekl Daniel docela dost důrazně. Jack se na něho ostře podíval a teprve potom zvedl sluchátko.
„O´Neill.“
Okamžik bylo ticho. „Ano. Hned tam budu.“
Potom zavěsil. „SG-7 je zpátky.“
„Bylo na čase.“ Daniel vstal ze své židle a zavřel přitom svůj laptop.
„Danieli…“
Něco v Jackově hlase ho přinutilo, aby se mu podíval ten den teprve poprvé přímo do očí.
„Co?“
Jack si povzdechl. „Za to všechno….promiň.“
Daniel zamrkal, Jack O´Neill se jen tak snadno neomlouvá. Ne že by ničeho nelitoval. Je to proto, že svoje pocity skrývá někde hodně hluboko, aby tak sám sebe chránil. Omluvit se, to je hodně velký risk. A Daniel dobře věděl, jak to bylo pro jeho přítele těžké.
„Ano. No…“ Nebyl si jistý, jak má odpovědět. „Proč jsi to udělal tímto způsobem?“
„Nemusíme o tom zrovna teď mluvit?“
„Dobře.“ Daniel věděl, že nemá cenu na Jacka dál tlačit. Navíc to nebyl zrovna vhodný čas na takový rozhovor. „Už jsi mluvil se Sam?“
Jack zase sykl. „Nemusíme mluvit ani o tomhle?“
Daniel se usmál. Sam byla rozzlobená. Opravdu hodně rozzlobená. A Jack to pravděpodobně věděl. Co by za to Daniel dal, aby mohl jako moucha na stěně vyslechnout jejich rozhovor.
 

Chvíli to trvalo, než prošla SG-7 prohlídkou a zvládli poradu. Takže už bylo odpoledne, když si s nimi mohli popovídat o tom, co tam zjistili.
Jack počkal, až se všichni posadili. Potom přešel přímo k věci.
„Takže Reynoldsi,“ řekl. „Co jste tam našli?“
„Já nejsem geolog,“ odpověděl Reynolds. „Tady Šalamoun je člověk, kterého chcete slyšet.“
Sam se málem zadusila kávou, kterou pila. „Šalomoun, jako nechytřejší?“
Naproti ní seděl mladý poručík, rychle se podíval na svého CO a potom se otočil k Sam. „To je přezdívka, madam.“
Vedle Sam sedící Daniel zakrýval svůj úsměv, tím že si odkašlal. A spěšně si upravoval papíry, které měl před sebou, aby tak skryl to, jak ho to pobavilo.. Sam si uvědomila, že i ona se začíná usmívat.
„Takže, poručíku…“
„Soldariny, madam.“
Sam přikývla. „Co jste tam tedy našli?“
„Dakara se v mnoha směrech podobá Zemi,“ řekl a stiskl tlačítko, takže měli před sebou na obrazovce obrázek. „Včetně toho, že jsou v její kůře desky, které se pohybují, tak jak je tomu na Zemi. Takže jsou tu tektonické oblasti.“
Obrázek se otočil a zmizel. Ukázalo se jim tak šest tektonických oblastí, které byly poskládané jako kousky dětské skládačky.
„Je ta antická věcička na okraji jedné z těch oblastí?“ Zeptal se Jack.
„Ne zcela, pane.“ Soldariny stiskl několik dalších kláves a na obrazovce se objevil nový obrázek. Byl to pohled na Dakaru z hodně velké výšky, pravděpodobně ho udělala posádka Prométhea.
„Vidíte tady?“ A ukazoval na linii pohoří, která se táhla podél severního okraje hlavního kontinentu. „A tady?“ A ukázal na další, podél jižního okraje. Stiskl další klávesy a obrázek
se zvětšil do takových rozměrů, které na Zemi neexistují.. „Tohle jsou hranice desek. A to způsobuje, že alespoň tady v tom případě, se jedna deska sune pod druhou.“
Sam se podívala na Jacka, právě když už toho měl dost. „Vy se mi pokoušíte říct, že hory vzdálené tisíce mil málem shodily Daniela z okraje té římsy na skále?“
Soldariny zavrtěl hlavou. „Teoreticky je to možné, pane. Ale ne, myslím že to tak v tomhle případě nebylo. Nikdo kromě SG 1 nezaznamenal otřesy. Právě jsem se k tomu dostával.“
„Tak už začněte…“
Sam sklonila hlavu, aby tak zakryla svůj úsměv. Některé věci se nikdy nezmění. Soldariny je tady v SGC vpodstatě nový a není zvyklý na Jackovi způsoby. Takže vypadal nervózně.
„Chtěl jsem říct, že pochybuji, že by konvergentní zóna a ta linie byly příčinou zemětřesení, které zažila SG 1.“
„Tak proč jste to neřekl hned?“ Zavrčel Jack.
Soldariny, trochu tímto usazený, se posadil.
„Takže?“ Zeptal se Jack. „Tak co se tam tedy přesně stalo?“
Když se nikdo neměl k odpovědi, obrátil se na CO SG 7.
„Reynoldsi?“
Ten si vyměnil pohled se členy svého týmu a potom odpověděl. „To přesně nevíme, pane.“
„Vy to nevíte?“
Reynolds zavrtěl hlavou.
Jack si povzdechl. „72 hodin mimo Zemi a vy se vrátíte s ničím, co byste nám řekli. Tak to se bude milovníkům čísel líbit.“
„Popravdě řečeno, pane, to není úplně pravda.“
„Ano?“ Ozval se Jack skepticky. Opřel se o opěradlo židle a překřížil si ruce. „Tak povídejte.“
Reynolds se obrátil na Sam. „Neříkala jste, že se Jaffové zajímali o to, že by tu začali rozvíjet zemědělství?“
„Ano, v tohle doufali.“
Jack se prudce naklonil dopředu. „Farmaření? Na Dakaře? Velké skály, horké slunce, obrovské množství prachu…..na téhle Dakaře?“
Sam přikývla.
„Tak to si určitě děláte srandu.“
„Ve skutečnosti, nedělá,“ řekl Daniel. „Jaffové našli záznamy, které byly staré tisíce let a pojednávaly o tom, že tu byla zemědělsky obdělávaná krajina.“
Jack zavrtěl hlavou. „Páni,“ řekl potichu. „To je teda suchý.“
„No,“ ozval se zase Reynolds. „Našli jsme důkazy o tom, že tu muselo být úrodné údolí.“
Vstal a přešel ke klávesnici a na obrazovce se ukázal další obrázek. „Tady.“
Daniel si ho chvíli prohlížel. „To není moc daleko od toho zařízení.“
Reynolds přikývl. „Asi 30 kilometrů vzdušnou čarou.“
Na chvíli bylo v místnosti slyšet jen Jackovo bubnování propiskou o notes.
„Takže mi řekněte,“ řekl nakonec a obrátil se přímo na Soldariniho. „Můžete mi zaručit, že tam blízko není žádný zlom…?“ A mávl rukou směrem k mapě. „Danielovy šikovné věcičky?“
„Zaručit na sto procent, pane?“
Jack přikývl.
„Ne, pane. To by trvalo roky, než bychom získali data, která by to dokazovala.“
„Tak fajn. Jak moc jste si jistý?“
„Pane?“
Jack upustil propisku na stůl, bylo slyšet ostré cvaknutí. „Tím myslím,“ řekl s přehnanou trpělivostí. Mluvíme o padesáti procentní pravděpodobnosti? Nebo je to 75 : 25? Co?“
„Pokud to musím odhadnout, řekl bych, že je tu osmdesáti procentní pravděpodobnost, že je ta oblast bezpečná.“
Jack si zase vzal svou propisku ze stolu a mnul ji mezi dlaněmi, zatímco zvažoval možnosti. Nakonec se obrátil na Daniela.
„Jak moc je ta věc důležitá?“
„Bez toho, abych se na to mohl zblízka podívat, to nemůžu říct,“ řekl Daniel.
„Pane,“ ozvala se Sam. „I já bych se na to ráda podívala. Vypadá to jako něco, co mohli vytvořit Antikové. Což znamená, že je to pravděpodobně hodně vyspělá technologie.“
„A vy už se nemůžete dočkat, až si na to budete moct sáhnout,“ řekl jí na to Jack.
„Při vší úctě, pane…ano.“ Bylo jí jasné, že v jejím hlase zaznělo ještě něco víc, když se na ni Jack zostra podíval. Podívala se do svého notesu. Tohle nebyl ten správný čas ani místo k tomu, aby vyprovokovala nějaký střet.
Uplynulo několik sekund a Jack si potom rezignovaně povzdechl. „Máte na to 48 hodin.“
Sam si v duchu oddechla. 48 hodin mimo Zemi, pryč od Jacka a s novým zařízením, které ji může rozptýlit. To je opravdu dobré.
„Ale chci, aby tam byl Teal´c s vámi,“ řekl Jack a varovně ukázal na členy svého bývalého týmu prstem.
„A žádná hrdinství. Pokud se ta skála pohne, tak to skončete.“
Koupel, pomyslela si Sam, to je dar od boha. Jenom žena může ocenit uklidňující vliv horké vody a voňavých bublinek na pocuchané nervy. Koupala se dlouhou, dopřávala si potěšení, o kterém věděla, že by uprostřed Dakarské pouště nemohla najít.
Jednání s Jackem v tomto týdnu bylo jako pořádná osina v zadku. A její profesionální jednání bylo dohnáno až k bodu zlomu. Ani ji nenapadlo, aby ho požádala, aby jí vysvětlil, proč tak náhle odešel. Pokud by jí to chtěl říct sám, tak by to udělal. A jen se domnívala, že ty city, které k ní měl, se pravděpodobně po čase a vlivem vlastního odmítání vytratily. Ale i tak, pomyslela si Sam, to bylo zklamání, když si uvědomila, že se ani neobtěžoval, se s nimi rozloučit.
A když voda nakonec vychladla a i pěna zmizela, zdráhavě z vany vylezla. Zabalila si vlasy do měkoučkého ručníku a mokré tělo do dalšího. Vytáhla špunt a dívala se, jak voda odtéká pryč.
Bylo to plýtvání časem. V jeden moment byla přesvědčená, že mezi ní a Jackem je něco zvláštního. Byla o tom natolik přesvědčená, že zrušila své zasnoubení a doufala v zázrak.
Sama sobě se zasmála. Jako teoretická astrofyzička, by měla lépe vědět, že zázraky se nedějí.
Když si vysušila vlasy a uklidila koupelnu, připravila si několik věcí, které bude na nadcházející misi potřebovat. Dala si všechno do chodby ke dveřím a posadila se s knihou a s tím, že byla rozhodnutá strávit zbytek večera pouze zábavou, která nebude nijak zatěžovat její myšlení.
Byla tak začtená, že to lehké zaklepání na dveře skoro přeslechla. Zamračila se, podívala se na hodiny. Nikdo, koho znala, by v tuto dobu neohlášeně na návštěvu nepřišel. Ujistila se, že je zamčeno a taky že má dveře zajištěné bezpečnostním řetězem. A potom se podívala kukátkem. Uviděla láhev piva a potom velice známý obličej. Fajn, možná zná někoho, kdo by přišel neohlášeně na návštěvu.
„Přicházíme v míru!“ Zavolal Jack skrz dveře.
Sam přemýšlela o tom, že by ho prostě ignorovala. Za několik hodin bude mimo Zemi, kde bude v bezpečí. A za několik dní bude Jack zase pryč. Asi se zase vytratí beze slova, stejně jako předtím.
Znovu zaklepal. Tentokrát hlasitěji.
„Carterová!“ Zavrčel. Byl jediným mužem, který byl schopný takto vyslovovat její jméno. Ani její instruktoři při výcviku to neuměli jako on.
„Carterová, no tak! Pusťte mě dovnitř, než vaši sousedé zavolají policajty!“
Sam si povzdechla. To by asi opravdu udělali. Žila v klidné čtvrti a její sousedé věděli, že tu bydlí sama. Nebyli by potěšeni tím, že nějaký blázen, ruší jejich noční klid. A navíc celou noc dostávat svého dřívějšího CO z policejní stanice, tak to opravdu nechtěla.
Nijak nadšená nebyla, ale odemkla a otevřela dveře.
„Pane!“ Řekla. „Co tady děláte?“
„Vynechejte to *pane*, Carterová. Jsem tu jako civilista.“
Na otázku jí neodpověděl. Ale ona na něho nenaléhala – zatím. Místo toho čekala až vejde dovnitř, potom zavřela dveře a otočila se k němu. Ruce si složila na hrudníku. To, že tu stála v županu, pociťovala jako mírnou nevýhodu.
Jack zvedl balík šesti piv. „Nabízím mír.“ Řekl. „Kuchyň?“
Sam mu hlavou pokynula a ukázala mu správný směr. Ale nic neřekla. Už u ní doma byl. Věděl, kde je tu kuchyň. Jack se trošku usmál a vydal se tam, aby dal piva do lednice. Sam se mezitím posadila zpátky na pohovku. Nohy si složila pod sebe.
Jack sem přišel za ní. V ruce nesl dvě piva a jedno jí nabízel. Sam si je vzala, ale neotevřela je. Ten očekávaný rozhovor je lepší vyřešit s čistou hlavou. Sledovala ho, jak se dlouze napil.
Zřejmě na kuráž.
„Proč jste tady, Jacku?“ Jeho křestní jméno z jejích úst znělo tak nějak zvláštně.
Chvíli neodpovídal, zřejmě mu to nebylo zrovna moc příjemné. Přemýšlela o tom, že by řekla něco, co by mu to usnadnilo, ale potom to zavrhla. Už před ním ze sebe udělala hlupáka vícekrát. Ať si to užije. Vzpomněla si, jak neohlášeně přišla k němu domů a zjistila, že tu má nějakou ženu. Takže už se nehodlala dostat zase do tak trapné situace.
„Teal´c se volal,“ řekl Jack. Vypadal potěšeně. Jenom on byl schopný přirovnávat vysílání přes červí díru k telefonování.
„Ano?“ Možná tu nebyl z důvodu, který měla Sam na mysli.
„Jo. Říkal, že se s vámi rád u brány zítra setká.“
„To je dobrá zpráva.“ Pěkně hloupý rozhovor, pomyslela si Sam. Jistě nepřišel kvůli něčemu, co by mohla zjistit druhý den na poradě.
Když nic jiného neřekl, Sam vstala, ta jeho neschopnost promluvit si, ji rozčilovala. „Už je pozdě a já jsem unavená, tak kdyby vám to nevadilo…“
Jack taky vstal, ale k odchodu se neměl. To, jak se na ni díval, ji přimělo k tomu, aby si víc utáhla pásek na svém županu. „Děje se něco?“
„Ne,“ řekl a Sam by klidně mohla přísahat, že je Jack pěkně nervózní.
To čekání, až promluví, ji unavovalo, takže se pohnula směrem ke dveřím. Zastavila se a dívala se na něho. „Je tu snad ještě něco jiného?“
„Ne,“ řekl nejdřív. A potom vztekle dodal. „Ano! Sakra, je!“
„Tak jak? Zeptala se Sam chladně. „Ano nebo ne?“
„Carterová!“ Díval se na ni rozčileně. „Můžete prostě….“
Zůstala klidná, čekala, jak bude pokračovat.
Nakonec si nervózně zajel rukou do vlasů. „Podívejte, zkazil jsem to, dobrý?“
Sam si odfrkla. Jo, to teda zkazil, jak to tak diplomaticky nazval. A v pořádku to teda není. Ne tak rychle.
„Takže co?“ zeptala se Sam hořce. „Takže teď spolu vypijeme pivo a budeme předstírat, že se to nestalo?“ Tak tohle určitě nehodlá udělat. On jí tím svým chováním hodně ranil. A bude to sakra trvat déle, než je doba potřebná na vypití šesti piv, aby se to spravilo.
„Ano!“ Skoro vykřikl. A potom si povzdechl a dodal. „Ne.“
Sam se na něj dívala, jak dopil své pivo a položil láhev na nejbližší stolek. V tom, jak se pohyboval, byla jakási sebeobrana. A Sam si na okamžik pomyslela, jestli na něho nebyla moc tvrdá. A potom si vzpomněla na okamžik, kdy poprvé slyšela o jeho odchodu do důchodu. A ten pocit sympatie okamžitě zmizel.
„Proč jste to udělal, Jacku?“ Mluvila tiše a její slova byla sotva na tu vzdálenost, která je dělila, slyšet. „Bylo to opravdu tak těžké, něco říct?“
„Já jsem…. prostě nemohl,“ řekl nakonec, stejně tak potichu jako ona.
„Takže skvělý Jack O´Neill, ten který zabil falešné bohy, nemohl říct sbohem?“
Sam ťala do živého. Jack se prudce otočil, vzal prázdnou láhev od piva a hodil ji směrem ke koši. Udeřila o zeď a potom do něj spadla. Jindy by mu zatleskala. Ale dnes se na něj jen dívala.
Když se na ni zase podíval, jeho očí byly rozčílením úplně tmavé.
„Víte, na to že jste vědec, vám to občas zrovna moc nemyslí.“
„Prosím?“ A i Sam cítila, jak začíná být rozčílená. Hladina adrenalinu v jejím těle stoupla.
„Slyšela jste mě.“
„Myslím, že byste mi to měl raději vysvětlit.“
Jack šel k ní, pohyboval se jako lovec. Sam byla strašně nervózní, ale ani se nepohnula.
„Proč myslíte, že jsem odešel?“
Udělal k ní další krok, takže teď by se ho mohla klidně dotknout. Ale místo toho sevřela své dlaně v pěst.
„To nemám ponětí, Jacku.“ Nadechla, se aby se uklidnila. „A upřímně, je mi to jedno.“
„Opravdu?“ Usmál se. Jeho pohled jasně ukazoval, že tomuhle nevěří.
Sam pokrčila rameny, pokoušela se chovat nenuceně. „Můžu jen hádat, že jste toho už měl dost.“
„Jste blízko,“ řekl jí. „Ale není to přesné.“
Sam musela hodně odolávat tomu, aby neudělala to, co dělávají děti, nervózně nepřešlapovala z nohy na nohu. Proč hrají tuhle hru na kočku a na myš? A najednou všechny její pocity vyplavaly nahoru, už si nezachovávala ten profesionální odstup, jako po všechny ty roky.
„Já jenom vím, že jste mi v jeden okamžik říkal, že tu pro mě vždycky budete a v další jste byl pryč, aniž byste řekl jedno zatracené slovo!“ Stiskla kliku a prudce otevřela dveře. „A potom jste se ukázal v SGC a dělal jako by se nic nestalo.“ Stála k němu zády. „Zřejmě jsem někde něco špatně pochopila, ale to by potom pro mě nemělo být překvapením.“
Ztěžka dýchala a snažila se kontrolovat. „Konec konců jsem jen vědec.“
„Sam…“
„Prostě….běžte Jacku.“ A najednou jediné, co chtěla udělat, bylo, zase se schoulit na pohovku se svou knížkou a zapomenout na své osobní problémy. Alespoň v knížkách se občas vztahy odehrávají tak, jak se očekává.
„Sakra Sam. Vy to nechápete!“
Sam se na něho podívala, stejně tak jak se cítila ona, zlost a frustrace, se odrážely v jeho očích.
„Tak proč mi ti potom nevysvětlíte?“
„Fajn!“
A najednou měla jeho paže kolem svého těla, Jack si ji k sobě pevně přitiskl a límeček jeho košile se jí otřel o krk a ona se nechtěně otřásla. Otevřela pusu, že se ho na něco zeptá, ale než stačila promluvit, Jack ji políbil a jedna část jejího mozku křičela, ať přestane. A náhle, po dlouhé době, tu nebyly žádné myšlenky, jen doteky, jeho chuť a jeho vůně. A pokud ji to v první chvíli překvapilo, tak se rychle oddala všem těm pocitům, které byly pohřbeny kdesi hluboko v jejím nitru.
A když ten polibek pomalu a něžně končil, podlomila se jí kolena a Jack ji pevně držel, než se uklidnila natolik, že od něho mohla odstoupit.
„Tak tohle,“ řekl tiše. „Je to, proč jsem odešel.“
A než byla Sam schopná dát dohromady nějakou odpověď, dveře se tiše zaklaply a Jack byl pryč.
Druhý den ráno neměla Sam vůbec čas na to, aby si s Jackem promluvila. A po pravdě řečeno, asi by stejně ani nebyla schopná nějakého inteligentního rozhovoru. Takže cokoliv se chystají jeden druhému povědět, bude muset počkat až se vrátí z Dakary zpátky.
Musí prostě splnit svůj úkol a nezáleží na tom jaký zmatek cítí nebo že je její osobní život převrácený vzhůru nohama.
Něco z toho, jakou měla náladu muselo jejím přátelům napovědět, že se něco stalo. Protože cestou k místu, kde bylo to zařízení, šel Daniel vedle ní.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se a bylo vidět, že má starost.
Sam se na něj podívala. Nebyla si jistá, kolik mu toho má říct. Ale Daniel je její přítel a navíc člověk s velice dobrým postřehem.
„Jack se u mě včera večer zastavil.“
Daniel zvedl obočí. „Jako u vás doma?“
„Ano.“
„Chápu.“
Sam se tomu chtěla skoro zasmát – a asi by to i udělala, kdyby to právě teď nebylo všechno tak zamotané. Daniel si toho asi všiml.
„A,“ vážil opatrně svoje slova. Jako by procházel přes minové pole.
„A co vám řekl?“
Sam pokrčila rameny. „Vlastně, že je mu to líto.“ Ale nebylo to tím, co jí řekl, co ji tak rozrušilo, ale to co udělal. Ale mluvit o tomhle, tak na to zatím připravená nebyla.
„Opravdu?“ Zeptal se Daniel a znělo to překvapeně. Sam se na něj opět podívala.
„Mně se taky omluvil.“
„Páni,“ bylo jediné, co vymyslela jako svou odpověď.
Několik minut šli mlčky a oba přemýšleli o tom, že se Jack omluvil nejenom jednou, ale dokonce dvakrát. A to v jeden den.
„A co bylo potom?“ Zeptal se Daniel. „Prostě se u vás zastavil, řekl svoje promiňte a odešel?“
„V podstatě ano.“ Nechtěla Sam zacházet do detailů.
„To bylo podivně načasované.“ Řekl Daniel tak potichu, že to skoro nebylo slyšet.
„Promiňte?“
„No…“ zaváhal. „Jenom že je to…“ a pokračoval dál svým typickým způsobem.
„Proč za vámi prostě nepřišel do laboratoře? Proč vážil cestu k vám domů?“
Sam sklonila hlavu, předstírala že v tom prachu na zemi je něco hodně zajímavého a pokoušela se zoufale o to, aby skryla to, jak se červená. Cítila, že se na Daniel dívá. Tu intenzitu jeho pohledu. Ale i nadále tvrdohlavě mlčela.
Až po několika minutách Daniel zase promluvil. „A vy?“
Sam zamrkala. Nějak ztratila smysl jejich rozhovoru. „A já co?“
„Odpustila jste mu?“
„Oh.“ Odkopla z cesty kamínek. „Myslím, že ano.“
„Myslíte, že ano.“
„No…ano. Tím myslím, co tu není k neodpuštění?“ Až na ten polibek, ale tohle je téma rozhovoru na pozdější dobu. Něco jako za sto let.
„To je dobře.“
Sam se na něho usmála. „Ano,“ řekla. „To je.“

A když opět stáli na okraji toho údolí, bylo již odpoledne. Vypadalo to, že se tady od jejich poslední návštěvy nic nezměnilo. A netrvalo to dlouho a Daniel se zase spouštěl dolů. Sam ležela na břiše a signalizovala Teal´covi, když byl Daniel na místě. Potom viděla, jak si položil batoh vyndal si z něj štětec a dláto.
„Danieli!“ Zavolal na něj. „Nemačkat na žádné tlačítko!“
Jen se na ni usmál. „Nebojte se. Tu opravdu smysluplnou práci nechám vám.“
Sam se zasmála, přetočila se na záda a posadila se. Sledovala Teal´ca, jak zabezpečuje lano.
„Tak, Teal´cu,“ řekla, aby navázala rozhovor.
Teal´c uvázal konec lana a otočil se k ní, zvedl jedno obočí.
„Jak to tady šlo?“
Trošku se usmál a uklonil hlavu. „Není to bez obtíží, podplukovníku Carterová.“
„Ne,“ řekla Sam. „Dovedu si to představit.“
Teal´c se podsadil a zády se opřel o skálu. Natočil se ke slunci. Momentálně tu nebylo co na práci. Jen mohli čekat, až to Daniel vyřeší.
„A jak se má Bra´tac?“
„Má se dobře.“
„A Ry´ac?“
„I on se má dobře.“
Sam to vzdala, už se poučila, že nemá Teal´ca tlačit do nějakého rozhovoru. Napila se a taky se opřela jako Teal´c o skálu. Zavřela oči. V noci toho moc nenaspala. A teplo slunce, lehký větřík a Teal´cova přítomnost ji ukolébaly. A tak na chvíli usnula.
O něco později ji probudily záchvěvy země. Kameny padaly z okraje skály dolů. A Teal´c, který byl okamžitě v plné pohotovosti, chytil Danielovo lano. Sam byla opět u okraje, byla na všech čtyřech. Těžiště se snažila udržovat co nejníž to šlo.
„Danieli!“ Zavolala. „Jste v pořádku?“
Chvění přestalo, ale když se Daniel neozval, dostala Sam strach. „Danieli!“
A když slyšela ve své vysílačce jeho hlas, s úlevou si odechla.
„Ano, Sam. Jsem v pořádku.“
A potom ještě dodal. „To musíte vidět!“
„Danieli, co se tam stalo?“
„Oh.“ Chvíli bylo ticho. „Umm…no, byla to tak trochu moje chyba.“
„Vaše chyba?“ Sam a Teal´c se na sebe zmateně podívali. Daniel zapříčinil zemětřesení? Nevěděla, že se tohle od Antiků naučil.
„No, vlastně, bylo to to zařízení.“
„Danieli,“ řekla Sam, v jejím hlase zaznělo varování. „Vy jste na něco zmáčknul?“
„Ne!“
Jeho odpověď byla příliš rychlá a jeho další slova její podezření potvrdila.
„No,“ řekl. Zaznělo trochu provinile. „Ano. Na jedeno tlačítko.“
Sam protočila panenkami. Jack by tohle očekával. Nikdy by Daniela dolů samotného nepustil.
„Měli jsme pravdu, Sam!“ V jeho hlase opět zaznělo vzrušení. „Je tady panel, který se otevřel!“
Nádhera. Aladin a 40 loupežníků. Sam jen doufala, že Daniel neřekl *Sezame, otevři se.*
Tázavě se podívala na Teal´ca a jako odpověď se jí dostalo lehké kývnutí.
Řekla do vysílačky: „Danieli? Jdu za vámi.“
„Skvělé!“ Vykřikl vzrušeně. „To opravdu musíte vidět!“
Sam si vyndala postroj a lano a upnula si ho kolem pasu.
„Jste si jistý, že je to v pořádku, Teal´cu? Pokud dojde zase k otřesu…“
„Je to v pořádku, podplukovníku Carterová.“
„Ale když budeme oba dva dole?“ A své obavy, jak by je oba dva vytáhnul nahoru, nevyslovila. Nebo ještě horší, kdyby si mezi nimi dvěma měl vybrat.
Teal´c se odpovědí nijak nezabýval. Místo toho pomalu pokračoval v tom, aby jí pomohl se slaňovaním.
„Teal´cu. Kdyby se cokoliv stalo…chci, aby jste jako prvního vytáhnul Daniela.“
Jen se na ni klidně podíval. „Podplukovníku Carterová, pokud by došlo k dalšímu zemětřesení, vytáhnul bych vás oba společně.“
Ano. Asi by to dokázal. Sam se soustředila na to, jak sešplhat po skále dolů.

Když to zařízení obhlídla zblízka, opravdu to vypadalo jako dveře nebo nějaký vstupní portál.
Sam se rychle podívala na jednoduchý mechanismus na vnější skále. Podobal se hodně tomu, co jí Daniel ukazoval na internetu, ale tenhle byl v lepším stavu. Pod ním byl kruhový panel se spoustou tlačítek, které byly poskládané jako kousky koláče. To, co na těch tlačítkách bylo napsané, Sam nic neříkalo. Ale Daniel už zřejmě zjistil, jak ty dveře otevřít.
Když to zařízení aktivoval, dveře se otevřely, vlastně zajely na stranu do skalní stěny. Takže tohle vysvětlovalo ty otřesy, které Teal´c pocítil. Ten otvor ve skále, který takto vznikl, sotva stačil, aby se jím protáhli.
„Danieli?“ Zavolala Sam tiše a nakukovala do tmy. „Jste tam někde?“
„Tady, Sam. Je to tu bezpečné. Pojďte dovnitř.“
Sam vstoupila do tmy a čekala, až se její očí přizpůsobí. U stropu se držel oblak prachu a pomalu se snášel dolů. Sam zamrkala a pokoušela se něco skrz ten zvířený prach vidět.
„Co jste našel, Danieli?“
„Je to tady.“
Všimla si, že podlaha je tu hladká. Takže to vypadalo, že to tu bylo vytvořeno s mistrovskou zručností. A protože už teď viděla mnohem lépe, přesunula se tam, kde stál Daniel a díval se na stěnu, kde byla spousta vypínačů, knoflíků a ciferníků a kde pod a nad každým z nich bylo něco napsáno.
Daniel zvedl ruku, aby se jednoho symbolu dotknul. Ale Sam ho chytila za paži. V hlavě jí vířilo spousta možných pohrom, ke kterým by mohlo dojít.
„Danieli. Ne.“
„Sam…“
„Ne. Ani zatím nevíme, co to vlastně je.“
„Sam…“
„Tím myslím, Danieli, abyste mě nechal nejprve udělat nějaké testy.“
„Sam, mohla byste na chvíli zmlknout?“
Sam dala svou ruku dolů, ta jeho naléhavost ji překvapila.
„Promiňte,“ řekl Daniel. „Je to jen…jsou z kamene!“ Zlehka objel okraj jednoho z nich a potom další a když se nakonec otočil a podíval se Sam do očí, tak ty jeho zářily vzrušením. „Celá ta věc byla vytesána do té skalní stěny!“
„Jste si jistý?“ Zeptala se Sam. „Technologie, která by tohle dokázala, by byla….“
„Neuvěřitelně vyspělá, já vím.“ Škádlil ji Daniel a Sam měla obrovskou chuť za to na něj vypláznout jazyk.
„Přesně,“ řekla místo toho. „Když někdo vytvořil něco tak vyspělého…“
„Antikové, myslíte?“
„Ano. Možná. Ale když byli tak vyspělí, musíme si o to víc dávat pozor. Být si jistí, co děláme, než tady způsobíme nějaké škody.“
„Souhlasím.“
„Dejte mi několik minut, abych mohla udělat nějaká měření. Přinejmenším můžu zjistit, jestli je tu nějaký zdroj energie.“ Sam si sundala batoh a začala v něm hledat nějaké nářadí.
„A zatímco na tom budete pracovat, tak já se podívám, jestli můžu některé ty symboly vyluštit.“
A tak, protože byli zvyklí spolu pracovat za neobvyklých podmínek, zmlkli a nastalo tu ticho, které přerušovaly jen občasné komentáře jednoho nebo druhého o tom, co našli. Každých patnáct minut se jeden z nich spojil s Teal´cem, ale jinak se soustředili pouze na svoji práci. Uplynuly skoro tři hodiny, když došli k závěru, že o tom zařízení neví o moc víc než předtím.
„Jsme si tím opravdu jistí, že?“ Řekla Sam. „Oni je opravdu zoufale potřebují, ale pokud se mýlíme…“
„Já vím,“ řekl Daniel. „Je tu možnost, že jsem celý ten čas, který jsme strávili hledáním, jen došli na konec slepé chodby. Ale to nebudeme vědět, pokud to nezkusíme.“
„Souhlasím,“ řekla Sam a odložila voltmetr. „Co mě znepokojuje je to, že tu nemůžu najít nějakou energii.“
„Je možné, že to má nějaký vlastní generátor?“
„To je možné. Ale pořád to potřebuje něco, čím se to nastartuje.“ Sam vstala a otočila se k Danielovi. „ Stejně tak jako se auto nenastartuje, když má vybitou baterii.“
„Že by tu byl způsob, jak to spustit ručně? Víte, jako se kdysi startovala auta.“
Sam to zvažovala a potom si znovu prohlížela panel.
„Počkejte. Nechejte mě podívat se do vašeho zápisníku.“
Daniel jí ho podal a trpělivě čekal, když si Sam porovnávala to, co bylo na tom hlavním panelu napsáno. A když znovu promluvila, její hlas zněl vzrušeně. „Myslím, že máte pravdu. Danieli. Myslím, že když udělám všechno ve správném pořadí….“
„Tak se to zapne?“
„Buď to nebo se to zničí. A je jediný způsob, jak to zjistíme.“
Daniel si nebyl zrovna moc jistý, že to co právě slyšel, se mu líbilo. „Spojte se s Teal´cem. Ať víme, co chce udělat on.“
Sam přikývla a zapnula si vysílačku. „Teal´cu, myslím, že máme dobré zprávy.“
„Poslouchám, podplukovníku Carterová.“ Jeho hlas se odrážel od stěn toho malého prostoru, kde Sam a Danieli byli.
„Pokud můžeme říct, tak to zařízení nějak kontroluje podzemní zdroj vody. Když je spustíme, mohli bychom tak vytvořit několik tisíc kilometrů zemědělské půdy.“
„To jsou zajisté dobré zprávy,“ řekl Teal´c. „A jste schopní to zařízení aktivovat.?“
Sam se podívala na Daniela, ten jen pokrčil rameny. „Možná,“ řekla Sam. „Pokusíme se o to.“
„Já budu čekat na váš úspěch.“
„Tak,“ řekla Sam a otočila se k Danielovi. „Asi byste se měl vydat nahoru.“ Neviděla žádný důvod, aby to oba riskovali svůj krk.
„Vy běžte. Já to taky zvládnu.“
Sam zavrtěla hlavou. „V žádném případě. Musím to udělat v přesném pořadí nebo...
„Sam…“ Daniel se na ni díval s obavami.
„Danieli, nechtějte, abych vám to dala rozkazem.“
Daniel si rezignovaně povzdechl. „Teal´cu,“ ozval se do vysílačky. „Jdu nahoru.“
Teal´c mu okamžitě odpověděl. „Jsem připravený, Danieli Jacksone.“
Daniel se vydal zpět k východu a potom si zkontroloval svůj postroj na slaňování. „Buďte opatrná, Sam.“
Sam se na něj usmála, aby ho ujistila, že bude. „Uvidíme se za několik minut.“
Daniel se na ni ještě jednou podíval a potom dal Teal´covi signál, aby ho vytáhl.
Daniel to bezpečně zvládl nahoru a Teal´c mu pomáhal sundat postroj.
„Sam musí to zařízení aktivovat přímo tam dole,“ řekl. „Když bude připravená, dá nám signál, abychom ji vytáhli nahoru.“
Teal´c přikývl a Daniel si lehl přes okraj skály, aby mohl sledovat Sam. Několik minut se nic nedělo. A on už se chystal s ní spojit vysílačkou. když ucítil, jak se pod ním skála zachvěla.
„Cítil jsi to taky?“ Zeptal se Teal´ca.
„Ne.“
A to první lehké zachvění bylo vystřídáno mnohem silnějším zemětřesením. Kousek od nich se uvolnilo několik kamenů a potom se zřítily dolů. A když padaly, bylo to jako by hřmělo.
Daniel se rychle přesunul od okraje skály. „Sam?“ naléhavě promluvil do vysílačky. „Tady nahoře se všechno třese.“
Teal´c držel konec jejího lana pevně v rukou. Stál široce rozkročený, aby udržel stabilitu.
„Já vím, Danieli,“ ozvala se trochu stísněně Sam. A on si okamžitě, když si ověřil, že Sam asi ví, co dělá, oddechl.
„Myslím, že to mám,“ pokračovala. „Řekněte Teal´covi, že už jsem na cestě nahoru.“
Teal´c přikývl, že to slyšel a Daniel se taky chopil lana, aby Sam vytáhli do bezpečí.
Oba měli starost o to, aby se jí nic nestalo, takže o tom, co se kolem nich dělo, nijak moc nepřemýšleli. A až uslyšeli nějaký další zvuk, tak si uvědomili, že se něco změnilo. Otočili se právě včas, aby viděli, jak voda vytryskla ze skály, hledajíc každou skulinku, aby se dostala ven. Během několika minut tu mohli vidět širokou řeku. Její voda skoro dosahovala okraje, kde oni teď všichni tři stáli a pozorovali to, co se kolem nich dělo.
Když se ten nejprudší proud uklidnil, Sam se otočila na Daniela a spokojeně se usmála. „Myslím, že to funguje.“
I on se na ni usmál a plácli si o sebe rukama, na to Teal´c jen zakroutil hlavou. Ale to, co před sebou viděl, ho zjevně potěšilo.
„Moji lidé se vám za tohle odvděčí,“ řekl. „Děkuji vám za vaši pomoc.“
„Kdykoliv, Teal´cu,“ řekla Sam šťastně.
Ještě chvíli sledovali tekoucí vodu a pak to vypadalo, že představení skončilo.
„Můžeme jít zpátky?“
Daniel a Teal´c přikývli a přesunuli se k velkému kameni, kde byla stále jejich lana. Rychle je stočili a všechny věci dali do batohů, aby se mohli vydat zpátky k bráně.
Nakonec byl Daniel s událostmi toho dne spokojený. A to až do okamžiku, než se otočil, aby si vzal svůj batoh a zjistil, že něco postrádá.
„Teal´cu?“ měl něco takového očekávat. Kdy proběhla nějaká mise SG-1 bez obtíží?
„Kde je Sam?“

Sam stála na okraji u řeky a zjišťovala, jestli by se ještě dostali do té jeskyně, kde bylo to zařízení.
Mohl by se sem vydat nějaký vědecký tým a ještě víc je prozkoumat. Ale pokud by to bylo pod vodou, tak by to samozřejmě nemělo smysl. Se štěstím mohla vidět tu římsu, takže to znamená, že je stále přístupné.
Otočila se, aby si vzala svůj batoh a najednou ucítila, že jí pod nohama ujel břeh. Stalo se to tak rychle, že se ani nestačila ničeho chytit, aby se dostala do bezpečí. A později si ani nebyla jistá, jestli vůbec vykřikla. Jen si pamatovala její zoufalý boj o přežití. Proud ji zanesl do nějakého víru a ten ji vláčel po skalách a ona viděla jen zvířenou, bahnitou vodu, bílou pěnu a občas záblesk modré oblohy.
Řeka si s ní pohrávala. Pohazovala si s ní, stahovala ji dolů a potom s ní hodila na skálu, skoro už jí nezbývaly žádné síly, aby proti tomu ještě bojovala. Ale ona se nevzdávala.Když přežila goa´uldy a taky nejeden mimozemský útok na svoje tělo a duši, tak přežije i tohle.
Proud s ní otáčel, jako by ji někdo hodil do pračky a potom ji nakonec zanesl k okraji vodopádu a shodil ji dolů do hluboké vody, která jako by ji do sebe nasála a její plíce už úplně křičely, aby dostaly další kyslík. Ruce i nohy zoufale bojovaly s proudem. Jejím největším nepřítelem bylo vyčerpání a slabost byla jeho spojencem.
A taky musela bojovat s tím, že jí její tělo nabádalo, aby se nadechla. Ale tímto způsobem zemřít nechtěla. Nakonec dosáhla nohama na dno a z posledních sil se odrazila a tak se dostala k hladině.
Dál od vodopádu proud zpomalil, jako by už ho ta hra přestala bavit. Takže se teď mohla kolem sebe rozhlédnout. Dostala se do jakési bahnité tůňky a než se vyčerpaně položila na její okraj, snažila se dostat co nejdál od proudu. Zavřela oči, nohy měla stále ještě ve vodě.

Daniel a Teal´c ji několikrát volali, rozběhli se podél proudu a snažili se najít nějakou známku toho, že tam Sam někde je.
a potom se jim kdesi vzadu v hlavě ozval hlas, že to taky nemusela přežít. A pokud ano, tak mohla taky být změněna k nepoznání. Ale pokračovali dál, dokud se nestmělo a už neviděli na druhý břeh. Potom si z batohů vyndali baterky a vraceli se stejnou cestou, jakou přišli. Obešli kaňon a sestupovali na druhou stranu.
Nakonec se Daniel otočil k Teal´covi. „Vrátím se do SGC pro záchranný tým,“ řekl. „Takhle bychom ji nikdy nenašli.“
Teal´c přikývnul, vypadal smutně. „A já taky zorganizuji hledání.“ Řekl. Oba dva věděli, že ji možná nenajdou a nezáleží na tom, jak moc ji budou hledat.

Sam nevěděla, jak dlouho spala, ale když se probudila, byla tma. Zachvěla se a tak se ukázalo, že jí bolela i ta míst na jejím těle, o kterých ani nevěděla, že je má.
V duchu si překontrolovala možná zranění. Zjistila, že naštěstí její tělo funguje tak jako předtím. Měla modřiny a byla potlučená, oblečení měla celé potrhané, ale necítila nic zlomeného.
Ještě víc se vytáhla na břeh a sundala si ponožky a boty a potom se dívala na proud vody. Znovu se zachvěla a rozhlédla se kolem. Všechno kolem se utápělo ve tmě. A co teď? Žádné stromy, to znamená žádný oheň. Mokré oblečení, to znamená minimálně nachlazení nebo ještě něco horšího. Nemá batoh, takže nemá žádné jídlo. Musí si najít nějaký úkryt. A pokud si udrží tělesné teplo, pak by mohla tuhle noc zvládnout.
Opatrně vstala a byla ráda, když se potvrdil její předpoklad, že není nijak zraněná. Nechala boty tam, kde ležely a vydala se podél břehu. Rozhlížela se kolem a hledala možný úkryt. Trvalo jí to několik minut, ale nakonec našla místo kousek nad břehem, kde bylo u sebe několik kamenů, které byly seskupeny do jakéhosi kruhu. Sice to nebude pohodlné, ale alespoň to v té chladné noci udrží její tělesné teplo. Zůstala tu až do rána a potom se vydala na zpět k bráně. Když bude mít štěstí, tak někde cestou potká záchranný tým.
Jack právě vyšel ze sprchy, když zazvonil jeho telefon. Vzal si ručník a zvedl sluchátko.
„O´Neill.“
„Jacku. To jsem já, Daniel.“
Něco v jeho hlase způsobilo, že Jack zůstal jako přimražený. Ručník mu volně visel v ruce.
„Danieli,“ řekl a doufal, že si ten strach, který byl v jeho hlase příznačný, jen představil. „Jsi tady nějak brzy.“
„Ano. Došlo k nehodě.“
Bože. Upustil ručník na zem a sundal si z věšáku tričko. „Co se stalo?“
„Zřítil se tu břeh.“ Nastalo kratičké zaváhání. „Jde o Sam.“
Ne. Bože, to ne. To se nestalo. Měl strach, srdce mu začalo rychle bít, snažil se to nevnímat. Panika mu nijak nepomůže. Když promluvil, jeho hlas zněl stísněně, ale byl schopný se kontrolovat. „Je zraněná?“
„Je pohřešovaná, Jacku. Spadla do řeky a s Teal´cem jsme ji nemohli najít. Vrátil jsem se zpátky pro SG-6.“
„Vezměte si i SG-8.“
„Ano.“
„Budu tam za dvacet minut.“
„Ano.“
Jack položil telefon, oblékl se a vyrazil z domu asi tři minuty poté. A když dojel do SGC, byl Daniel skoro už připravený k odchodu. V prostoru brány bylo spoustu lidí. Kontrolovali si svoji osobní výbavu.Daniel stál na kraji rampy, bavil se s CO SG-6. Jack šel přímo k němu, lidí, kteří mu uhýbali z cesty, si ani nevšímal.
„Danieli!“ Řekl. „Byl jsi tam celou noc. Jsi si jistý, že to zvládneš?“ Stejně jeho odpověď znal. Věděl, že ho od hledaní Sam nic neodradí. Ale jako CO se ho zeptat musel.
„Je mi fajn, Jacku.“ Daniel kývl na CO SG-6, který šel překontrolovat svůj tým. „Neexistuje žádná možnost, že bych tady zůstal.“
Jack si odfrkl. „Myslíš, že bych se pokusil o to, abys tu zůstal?“
Daniel zavrtěl hlavou. „Ne.“
„A myslím, že se říká *sakra žádná šance*.“
„Jo. No.“
„Já jen…“ Zmlkl Jack. Podíval se stranou. Potom se zase podíval na Daniela. „Přiveďte ji domů, Danieli.“
„Udělám to nejlepší, co můžu.“
Jack přikývl. A strašně toužil po tom, aby se k nim mohl připojit. Ale hned to zavrhl, věděl, že pokud by do toho byl zapojený, bylo by to pro něj mnohem víc frustrující než už je to teď.
A navíc není možné pro Sam udělat víc, než poslat tam Daniela a dva SG týmy, aby ji našli. A kromě toho je tam skupina Jaffů, kteří jim budou pomáhat.
Podíval se na dva týmy, které tu stály připravené k odchodu. Mávl na Waltera v řídící místnosti. „Nastartujte to!“ Potom se zase otočil k záchranným týmům. „Přiveďte ji domů, v pořádku.“
Daniel přikývl.
„Sedmý zámek zapadl!“
Slyšeli ten známý zvuk, když se vytváří červí díra. Počkali až se stabilizuje horizont událostí a okamžitě vyrazili.


Sam otevřela oči, právě se začínalo rozednívat. Sice odpočívala, ale protože jí bylo zima a taky začala kýchat, moc toho nenaspala. A taky aby se jí pohodlněji leželo, musela často měnit svoji polohu. Její lůžko bylo totiž plné štěrku a bahna. Nostalgicky vzpomínal na koupel, kterou si tu noc před touhle misí dopřávala. Co by za to teď dala, kdyby mohla zase ležet ve vaně. Ta představa horké vody způsobila, že se celá zachvěla.
Potřebuje vstát a rozhýbat své ztuhlé tělo. A to, že už začíná svítat, znamená, že se muže vydat na zpáteční cestu k bráně. A taky to znamenalo konec toho nepříjemného chladu, kvůli kterému byla skoro celou noc vzhůru. Opatrně vstala. A když její svaly proti tomu zaprotestovaly, úplně se schoulila. Ale dobře věděla, že tu nemůže zůstat. Potřebuje suché oblečení a taky něco k jídlu. A nic z toho jí asi samo naproti nepřijde.
Chvíli jí trvalo, než se jí podařilo navléknout si stále vlhké ponožky. Ale její nohy byly studené jako kus ledu. Uvažovala o tom, že by si je nebrala, ale věděla, že má před sebou dlouhou cestu a ponožky budou její nohy chránit před odřeninami a puchýři, které by jí mohly způsobit její mokré boty.
A navíc asi nakonec i uschnou. A když si nazouvala boty, bylo slyšet tiché čvachtání. Znechuceně se usmála. Takže teď už byla připravená na cestu. Dívala se na vodopád, který zakončil její včerejší výlet po řece. Svah podél něho byl strmý, ale nebyl nebezpečný. A Sam si byla jistá, že je schopná nahoru vyšplhat bez větších problémů.
Byla rozhodnutá, že nebude čekat, až ji sem přijde někdo zachránit, zhluboka se nadechla a vyrazila.

S tichým souhlasem vzal Teal´c jeho tým k východnímu břehu řeky, zatímco Daniel a SG týmy se vydali na západ. Oblast, kterou prohledávali, byla naštěstí poměrně úzká. Podplukovník Carterová mohla být proudem unášená hodně daleko a asi nepodařilo se jí dostat z vody na břeh, dokud se proud nezklidnil. Teal´c si nebyl ochotný připustit, že by to nemusela přežít. Podplukovník Carterová je skvělý bojovník. Bude v pořádku.
Rozhlédl se kolem a díval se na Jaffy, kteří to tady prohledávali.Šlo to pomalu. Za starých časů si voda, která tryskala ze skály, vytvořila svoje koryto. Ale jít teď podél něj, bylo těžké a nebezpečné.
Už ušli podél řeky několik kilometrů, ale zatím na známky potvrzující přítomnost podplukovníka Carterové, nenarazili. Teal´c doufal, že se jí podařilo najít něco, čeho se mohla zachytit a dostat se tak na nějakou skalní římsu, dostat se do bezpečí. Ale jak čas běžel a nic, co by napovídalo tomu, že se jí podařilo uniknout z řeky, způsobilo, že měl Teal´c čím dál větší obavy.
Někdo zakřičel a když se otočil, viděl Bra´taca, který přicházel k němu.
„Co je to, můj starý příteli?“
„Jeden z bojovníků našel tohle,“ řekl Bra´tac a podával Teal´covi Samino GDO. „Zachytilo se to o skálu kousek odtud po řece dolů.“
„Ukaž mi kde.“ Možná tam najdou ještě něco víc. A možná ji už brzy najdou. Zapnul si vysílačku. „Danieli Jacksone.“
Daniel se okamžitě ozval, jeho hlas zněl unaveně.
„Ano, Teal´cu.“
„Jeden z bojovníků našel zařízení patřící podplukovníkovi Carterové.“
„Opravdu?“ I když šlo jen o maličkost, přece jen to vedlo k Sam.
„Kde?“
„Bylo mi řečeno, že je to dál dolů po řece. Rychle se tam přesuneme.“
„Díky, Teal´cu. Dej mi vědět.“
„Zajisté.“
Teal´c kývnul na Bra´taca a potom se vydali dolů po proudu .

Daniel začínal být během těch několika hodin víc a víc zklamaný. Když se mu Teal´c s Bra´tacem ozvali, vypadalo to nadějně,. Ale bližší prozkoumání té oblasti žádné ovoce nepřineslo. Bylo to už před více než dvěma hodinami a pořád nic. Lidé z SG týmu se na něj už začínali dívat s pochybami. A on věděl, že si myslí, že je načase jejích hledání vzdát. A taky věděl, že nikdo nechce být ten první, kdo se vrátí do SGC se zprávou, že Sam nenašli.
Během další hodiny si všiml, že terén kolem řeky napovídá, že jejich hledání může už být brzy u konce. Kaňon se rozšířil a proud vody zpomalil. A pokud Sam přežila tu strastiplnou cestu kaňonem, tak by ji to nakonec mohlo vynést ke břehu. Jen doufal, že když se to stalo, že byla ještě naživu.
Soustředil se tak moc na hledání a navíc byl hodně unavený, že když Sam nakonec uviděl, nevěřil svým očím. Zastavil se, protřel si oči a zíral na postavu, která se pomalu pohybovala směrem k němu. Bylo slunečné odpoledne.
Byla lehce shrbená, bradu měla skoro až na hrudníku, když se k němu pomalu blížila. Ale byla živá a taky byla schopná jít. Okamžitě pocítil obrovskou úlevu a rozběhl se. Pohledy ostatních ignoroval. Oni ji totiž stále ještě neviděli. A když ji potom zahlédli, jejich výbuch radosti a to, že se za ním vydali, neslyšel. Jediné, co s určitostí věděl, bylo, že se musí ujistit, že je Sam v pořádku.
„Sam!“ A objal ji. To, že je celá od bláta, mu vůbec nevadilo. „Díky bohu.“
I ona ho objala, i když přitom mírně sykla. „Hej.“ Řekla unaveně. A potom se na něj chabě usmála. „Chyběla jsem vám?“
Daniel se na ni taky usmál. „Myslím, že jsme právě došli k závěru, že jste si vyzkoušela nový adrenalinový sport.“
A aby ji mohli prohlédnout zdravotníci, ustoupil stranou. Její oblečení bylo potrhané a od bláta. Na tvářích měla obrovské modřiny, které by mohly být zaznamenány do knihy rekordů.
Ale jinak to vypadalo, že zlomeného nic nemá. A navzdory tomu, co prožila, to vypadá, že to přečkala bez zjevnějších známek.
Během chviličky ji obklopili zdravotníci. Daniel věděl, že jim to bude chvíli trvat, než ji pořádně prohlédnout. Stál kousek od nich a zapnul si vysílačku. A byl rád, že tentokrát je to on, kdo má dobré zprávy.
„Teal´cu, kde jsi?“
“Jsem tady, Danieli Jacksone.“
„Našli jsme ji, Teal´cu. Je naživu.“
Na chviličku zavládlo ticho a potom se Teal´c znovu ozval. „To je dobrá zpráva. Je zraněná?“
„Nějaké podlitiny a modřiny. Nic co by nedalo vyléčit.“
„Jsem potěšen, že to slyším.“
Daniel zavrtěl hlavou. Teal´cova schopnost ovládat své pocity, ho nikdy asi nepřestane udivovat. On naopak by chtěl skákat a tancovat, udělat večírek. Prostě cokoliv, aby dal celému světu najevo, že ji našel a že je jako zázrakem nezraněná.
„Nemělo by to smysl, jít podél kaňonu zase zpátky.“ Řekl Daniel. „Když ji zdravotníci prohlédnou, vydáme se rovnou k bráně.“
„Tak potom se setkáme tam,“ řekl Teal´c. „Prosím, vyřiď podplukovníkovi Carterové můj pozdrav.“
„Vyřídím. Jackson konec.“
Někdo dal Sam suchou bundu a když se k ní Daniel vrátil, zapínala si ji až úplně ke krku.
„Začínám si myslet, že už mi snad nikdy nebude teplo,“ řekla.
Daniel obdivně zavrtěl hlavou. „Nevím, jak jste to udělala, Sam.“
„Udělala co?“
„Viděl jsem tu řeku. Její sílu. Sakra, jak jste to mohla dokázat a nezabít se přitom?“
Sam pokrčila rameny. „Karma? Osud? Štěstí?“
Daniel se usmál. „Ať to bylo cokoliv. Jen…“
„Co?“
„Už to znovu nedělejte, ano?“
„Věřte mi, že neudělám.“
Zbytek záchranných týmů byl informován, že už Sam našli a tak SG- 6 ze své oblasti odešla
Všichni se shromáždí u brány, aby se společně vydali domů.
„Zvládnete tu cestu zpátky?“ Zeptal se Daniel.
„Danieli, pokud to znamená, zabavit se těchhle hrozných bot, tak půjdu do pekla a zpátky.“
Daniel se zasmál. „To není zase tak daleko.“
Navzdory svému siláctví, stála Sam sotva na nohou, když se konečně dostali k bráně.
Vlasy a oblečení už měla skoro suché, ale byla celá od bláta. Její mokré boty jí začínaly dřít nohy i přes ponožky. A tak se ty puchýře přidají k jejím ostatním zraněním. Nakonec by raději bojovala s goa´uldy než si zopakovat zkušenost z předchozí noci.
Bolely ji všechny svaly. Otočila se k Teal´covi, aby se s ním rozloučila. Ještě tu na Dakaře zůstával.
Uchopil ji za ramena a vážně se jí zadíval do očí.
„Ulevilo se mi, že jste v pořádku.“
„Nemyslím si, že je to všechno úplně dobré.“
„Jste silná, Uzdravíte se.“
Sam přikývla. „Horká sprcha, trochu se prospat…a budu zase jako vždycky.“ Uslyšela známý zvuk otevírané brány. „Prosím, poděkujte za mě Bra´tacovi a ostatním, co mě hledali.“
Teal´c přikývl. Sam se otočila k Danielovi, který na ni čekal u brány. Ostatní už odešli. Ale Daniel jako dobrý přítel čekal, aby si byl jistý, že se nic nestane a Sam se opravdu dostane domů.
Když prošla bránou na druhé straně, Jack čekal dole u rampy. Jeho oči byly úplně tmavé, měl o ni obavy. Prozrazovaly hloubku jeho citů. Něco, co vojenský protokol nikdy nepřehlídne. A slova, která nebyla vyřčena, Sam slyšet nepotřebovala, aby mu porozuměla. Jsi v pořádku?
Lehce přikývla a viděla, jak si s úlevou oddechl.
A náhlá touha schoulit se do jeho pevné náruče ji málem ovládla a asi by jednala impulzivně, kdyby ji okamžitě neobstoupili zdravotníci. A navzdory jejím protestům ji položili na nosítka. Nosítka nenáviděla. Bezmocnost bylo něco, co jí nedělalo dobře.
„Lidi, ustupte,“ řekl Jack. „Vždyť ji udusíte.“
Dav lidí se rozestoupil a Jack stál vedle ní. V jeho pohledu bylo vidět úlevu a také radost.
„Víte, Carterová, my bychom tady někde udělali koutek pro zápas v blátě. Stačilo prostě jen požádat.“
Sam skoro nebyla schopná najít v sobě sílu k tomu, aby se na něj podívala.
„Zkusím si to zapamatovat, pane.“
„Ano, to udělejte.“ usmál se na ni. A Sam si v jeho výrazu všimla něčeho, co jí vzalo dech. Jack se náhle obrátil na zdravotníky. „Běžte,“ řekl jim. „Udělejte to nejlepší, co umíte, abyste
tady bumbrlíčka dali zase do pořádku.“
„Pane!“ Protestovala Sam. „Bumbrlíčka?“ Ale to už ji odváželi pryč. Tak tohle si bude pamatovat a on za to zaplatí. Stěžovala si na nespravedlnost a že už si nikdy na nosítka nelehne.
Nezávislost stranou. Tahle tenká matrace byla sakra mnohem lepší než její místo na spaní- samé bláto a štěrk.
Doktorům to trvalo dvě hodiny, než se ujistili, že to opravdu přežila jako zázrakem bez zranění. Nakonec jí daly dvojitou dávku Tylenolu a přikázali jí odpočívat. Vydala se rovnou do šaten, kde si dala velmi dlouhou a horkou sprchu.
Obléct se, to byla bitva mezi její silnou vůlí a tím, jak její svaly odmítaly spolupracovat. Nakonec zvládla všechno až na boty. A na své tkaničky vychrlila všechno, co znala z abydonianskho slovníku. A v tom se otevřely dveře.
Dovnitř nakoukl Jack. „Jste oblečená?“
Sam se usmála. „To už je trochu pozdě se ptát, ne?“
„Oh.“ Vypadal trochu rozpačitě. „To je pravda.“
Chviličku se díval, jak bojuje s tkaničkami. Potom přešel k ní a klekl si. „Tady.“ Řekl a vzal to do svých rukou.
„Já to udělám sama.“ Její protesty ignoroval. Rychle jí zavázal jednu botu a přešel ke druhé.
„Odložil jsem poradu až na zítra na 11: 00,“ řekl, ale nepodíval se na ni. „Běžte domů a vyspěte se.“
„Pane, je mi fajn.“
Druhá bota byla zavázaná a tak se postavil. „To je rozkaz, podplukovníku.“
Sam si povzdechla. Technicky vzato byl teď civilista, takže se s ním klidně mohla hádat, aniž by riskovala vojenský soud. Ale pořád…staré zvyky přetrvávají dlouho. Kromě toho, myšlenka na měkoučkou postel byla v ten moment úžasně lákavá.
„Ano, pane.“
„Carterová…“
Podívala se na něho. „Pane?“ nemohla mu říkat Jacku. Tady ne.
„Jenom jsem chtěl říct…“ odkopl kousek suchého bláta a podíval se na ni.
„Omlouvám se za to, co se stalo tu noc. Byl jsem mimo.“ Ta slova zazněla ve spěchu.
Byla nevysvětlitelně nervózní a hrála o čas. Předstírala, že uložení její špinavé uniformy do tašky je velice zajímavé.
„No…uvidíme se, um, zítra.“ Řekl Jack a vydal se ke dveřím.
Mezitím se Sam sebrala. Jack už měl ruku na klice.
„Jacku.“ Možná by po tom všem mohla s tím pane přestat.
Otočil se zpátky. Tázavě se na ni podíval. „Ano?“
„O tom, že to bylo trochu mimo.“
„A co je s tím?“
Sam se usmívala, maličko nesměle. „Možná to zase tak mimo nebylo.“
A když se za ním zavřely dveře, mohla by klidně přísahat, že slyšela, jak zahvízdal.
 

Sam se vrátila do SGC druhý den ráno, měla pocit, že je celá ztuhlá, ale byla relativně schopná normálně fungovat. Napsala svoje hlášení o misi. Obezřetně si udržovala emocionální odstup od té divoké jízdy kaňonem. To jak o tom psala, jí oživilo vzpomínky. A tak to dokončila tak rychle, jak jen mohla. Zprávu vytiskla, aniž by si ji jako vždycky ještě jednou přečetla, aby mohla opravit případné pravopisné chyby. Pokud by nastal nějaký problém, byla si docela jistá, že by ji někdo upozornil. Zasunula hlášení do složky a vydala se k zasedací místnosti. A pokud bude mít štěstí, tak tu bude připravená čerstvá horká káva.
A štěstí měla. Nalila si šálek kávy, stála u okna a pomalu z něj upíjela a přemýšlela o oběžníku, který měla na stole, když sem dnes ráno přišla. Byl to jeden z těch *Pro všechny pracovníky SGC.* Ten, který Jack vždycky nenáviděl a bylo ironické, že právě tenhle poslal on. Podle něj tu byl dnes naposledy jako dočasný velící SGC. Generál Landry se vrací v pondělí.
Její první reakce byla, že ji to překvapilo. Zase klidně vklouzla do starých kolejí. A to, že měla Jacka zase kolem sebe, jí dalo zapomenout na to, že je to jen dočasné. A teď, když věděla o jeho odchodu, přemýšlela hodně o tom, co mu potřebuje říct. a podle toho, jaké to mezi nimi během těch posledních dnů bylo, bylo jasné, že si potřebují promluvit. Ale když na to pomyslela, začaly se jí potit dlaně.
Ten, o kom přemýšlela, právě vešel dovnitř. Byl tak zabraný do rozhovoru s Danielem, že si jí nejprve ani nevšiml. Takže Sam toho využila a sledovala ho. Oba se s Danielem smáli a vtipkovali. Vypadal mnohem víc v pohodě než během celého toho roku, co tu velel. A teď si Sam přála, aby spolu s Danielem a Teal´cem víc bojovali za to, aby zůstal velitelem jejich týmu. Jack O´Neill nebyl typ vhodný pro práci za stolem.
Jack si jí všiml a krátce se na ni usmál. „Cítíte se dnes lépe, Carterová?“
Sam přikývla. „Mnohem lépe.“
„Fajn.“ A odtáhl od stolu židli. „Takže show může začít.“
Posadili se. A když porada začala, Sam si nemohla pomoct, ale pocítila jakousi nostalgii. Těšilo ji, že Jack vypadal, že jeho rozhodnutí odejít do důchodu, bylo správné. Ale to, že ho tu každý den neuvidí, jí bude chybět.
„Takže, kdo mi přesně řekne, co se tam stalo?“ Zeptal se Jack.
„Tlačítka,“ řekl Daniel, Sam se krátce zasmála.
„Tlačítka?“ Jack vypadal zmateně.
Daniel se usmál na Sam, potom si odkašlal. „To zařízení na Dakaře mělo stejný účel jako to, které byla nalezeno tady na Zemi, na Antikytheře roku 1901.“
„Které předpovídalo pohyb slunce a měsíce, ano?“ Zeptal se Jack.
„Správně,ale v tomto případě, to jeho tvůrci ještě vylepšili.“ Daniel vyndal ze své složky nějaké fotografie a jejich kopie podal Sam i Jackovi. „Tohle jsou letecké snímky oblasti, kde je to zařízení.“ Chvíli počkal, aby si je ti dva mohli prohlédnout.
„Ten kaňon se nakonec rozšiřuje, takže tu vzniká rovina. Jestli si vzpomínáte, tak SG-7 se o tom zmiňovali.“
„Ano,“ řekl Jack.
Daniel zase začínal být vzrušený. „Zřejmě to zařízení, které jaffové našli, dokáže měnit polohu slunce a tak regulovat tekoucí vodu.“
„Prosím?“
„Myslíme si, že to zařízení bylo vytvořeno jako jakýsi ovladač pro obrovské zásoby podzemní vody.“
Jack zvedl obočí. „Na planetu, kde je 90 % povrchu poušť, je to divné.“
„Ano. Nejsem geolog, tak to nedovedu vysvětlit,“ řekl Daniel. „Ale zřejmě před tisíci lety někdo našel způsob, jak dostat vodu z podzemí na povrch. A kontrolovat její tok, takže bylo možné získat úrodu. To zařízení vytvořili tak, že fungovalo samo, takže se lidé nemuseli věnovat tomu, aby tu mačkali tlačítka. A svůj čas mohli věnovat pěstování a potom sklízení jejich úrody.“
„A evidentně někdo stiskl knoflík.“ Řekl Jack zatrpkle.
Daniel přikývl. „Místní lidé zjistili, že bez jejich úrody by tu těžko přežili. Takže se museli poohlédnout po někom, kdo by jim pomohl, po nějaké vyspělejší rase.“
„Takže si myslíš, že tam došlo k sabotáži.“
„Nebo to někdo jednoduše vypnul.“
„A potom jste sem přišli ty a Carterová…“
„Správně.“
„Jednu otázku,“ řekl Jack a obrátil se na Sam. „Proč to ti místní zase znovu nezapnuli?“
Sam zavrtěla hlavou. „To nevím jistě, ale je možné, že to zařízení fungovalo samo už tak dlouho, že když bylo vypnuté, nikdo nevěděl, jak to udělat, aby zase pracovalo.“
„Nikdo, kromě toho, kdo je vypnul.“
„Správně. A ten zřejmě nikdy svůj názor nezměnil.“
„Nebo ona.“
„Nebo ona,“ přikývl Jack. „Nebylo by to poprvé, co se něco takového stalo.“
„Ne, pane. To nebylo.“
„Takže,“ ozval se Jack. „Je tady ještě něco víc o té věcičce, co můžu vzít do Pentagonu?“
Daniel pokrčil rameny. „Možná, pokud je bude zajímat cyklus růstu kukuřice.“
„Tak toho jsem se obával.“ Jack zavřel svoji složku. „Tak potom, je to hotovo.“ Zavřel svoje pero a položil je na stůl vedle složky. Potom se opřel o opěradlo židle.
„Tak,“ řekl, aby řeč nestála. „Dostali jste oběžník?“
Sam si všimla té jeho ironie, když se ptal, jestli dostali ten oběžník. Krátce se podívala na Daniela a viděla, že i on si toho všimnul. „Oběžník, pane?“
„Však víte…ten, který říká, že jsem tu dnes naposled.“
„Oh,“ řekl Daniel a předstíral, jak ho to překvapilo. „Ten oběžník.“
„Už chápu.“ Jeho hlas byl podezřele nenucený, ale v očích mu jiskřilo. A pro Sam bylo velice těžké tvářit se teď vážně.
„A co je s ním?“ Zeptala se, jako by na něm nebylo nic pozoruhodného.
Jack si povzdechl. „Vidím, že některé věci se tu nezměnily.“
Daniel a Sam se nevinně usmívali.
Jack si odfrkl. „Takže,“ řekl. „Přemýšlel jsem o malém grilování, zítra odpoledne.“
„Grilování, pane?“
Jack se na ni bolestně podíval. „Ano, Carterová. Grilování. Už jste o něm někdy slyšela, že ano? Spálené maso, pivo…“
„Oh,“ usmál se Daniel na Sam. „Tohle to grilování.“
Jack zvedl na svou obranu ruce. „Dobře, vy šašci. Vzdávám to. Začínáme v 18 : 00.“ Vstal a šel ke dveřím. „A mimochodem,“ řekl, když je otvíral. „Přijde i Teal´c.“
A potom Daniel a Sam zůstali v místnosti sami. A oba přemýšleli o tom, kdo měl tady ten jejich rozhovor vlastně pod kontrolou.
„Co myslíte, že má za lubem?“ Zeptal se Daniel.
Sam pokrčila rameny. „Znáte ho stejně jako já. Napadá vás něco?“
Daniel zavrtěl hlavou. „Ani ne.“
„Takže se uvidíme zítra?“
„Nic mě nemůže zadržet.“
Když se Sam vymanila z Jackovi náruče a vracela se domů, bylo už brzy ráno druhého dne. Rozhodla se několik hodin prospat. Když vstala, dala si sprchu a oblékla se na grilování.
Teď zastavila před jeho domem a usmívala se. Když tady seděla v autě naposledy, byla jako uzlíček nervů. A během několika hodin se to úplně změnilo. Podívala se na hodinky. Bylo pořád dost brzy, ale nepochybovala o tom, že to Jackovi nebude vadit. Z vedlejšího sedadla vzala balík piv a vystoupila. A když byla asi uprostřed vzdálenosti, která ji dělila od jeho domu, teprve si uvědomila, že si zpívá.
A ještě než stačila zaklepat, dveře se otevřely. Jack od ní vzal piva a přitáhl si ji k sobě. Sam se k němu přitulila, cítila, že se asi právě osprchoval.
„Víš…“ zavřel za ní dveře. „Kdybych věděl, o co jsem přišel…..“
„Stejně bychom to neudělali jinak. A ty to víš.“
Jack chvíli nic neříkal, přemýšlel o jejích slovech. „Ano. Asi máš pravdu.“
„Samozřejmě, že mám pravdu.“ usmívala se na něho. „Žena má vždycky pravdu.“
Jack se začal smát. „Možná jsi chytřejší, ale já jsem silnější. Na to nezapomeň.“
Sam se dotkla knoflíku jeho košile. „A jaké nádherné svaly se tu skrývají.“
„Pokračuj ještě dál a budeme v posteli, když sem Daniel a Teal´c přijedou.“
A když Sam dala ruku rychle dolů a ustoupila o krok dozadu, usmíval se. „Myslel jsem si, že tohle získá tvou pozornost.“
„Ty jsi ale chytrý.“
„Když se to tak vezme.“
Sam měla najednou šílenou chuť na něho vypláznout jazyk. Ale odolala tomu. Místo toho se otočila a vzala piva. „Lednice?“ Zeptala se.
„Vedle ní je chladné místo, dej je tam.“ A Když vešla do kuchyně, slyšela, jak Jack otevřel dveře na zahradu, zřejmě šel připravit gril. Nakoukla do lednice, bylo tam spoustu marinovaných steaků. Úplně se jí začaly sbíhat sliny. Někdo zazvonil.
Daniel a Teal´c přivezli brambory a další piva. Sam se usmála, když to viděla. Takže tu teď měli dost piva na hodně dlouhý večírek.
„Pojďte dál, Jack je vzadu za domem.“
Daniel zvedl piva. „Co s tím mám dělat?“
„Dejte je vedle lednice, je tam chladno.“ Řekla Sam. „Teal´cu, když mi ty brambory dáte, tak já je dám do mikrovlnky.“
„Mohu vám pomáhat, podplukovníku Carterová?“
Sam se na něho usmála. „Děkuji.“
Daniel přišel za nimi do kuchyně. Nesl si plechovku piva a láhev vody. Tu hodil Teal´covi. „Jack je venku, ano?“
„Jo.“ Přikývla. „Připravuje gril.“
„A jsou místní hasiči v pohotovosti?“ Zavtipkoval.
„Raděj tomu věřte.“
Teal´c se tvářil zmateně. „Z jakého důvodu byste je žádali o pomoc?“
Sam se zasmála. „To je vtip, Teal´cu.“
Ten přikývl. Ale vypadal, že ho tahle odpověď zcela neuspokojila. „Pokud mě omluvíte, půjdu se podívat, jestli O´Neill nepotřebuje mou pomoc.“
„Pochybuji, že by potřeboval něčí pomoc, ale bude rád ve vaší společnosti.“
Teal´c opět přikývl a odešel. Nechal tu Sam a Daniela samotné.
„Takže,“ řekl Daniel a pozorně ji sledoval. „Vypadáte dobře.“
Sam cítila, že se lehce červená. Sakra. „Ano?“
„Ano. Vlastně celá záříte. To je označení, které se obvykle používá…“
Nedopověděl a zvláštně se na ni podíval.
A co. Teď už Jack není její velící důstojník. „Používá se pro co, Danieli?“
„No,“ řekl pomalu. „Chystal jsem se říct, že se používá tehdy, když je žena zamilovaná, ale…“
Tvař se vážně. Hlavně se nečervenej. Ano, to je správné. Možná by se mohla pokusit i o to, aby jí přestalo tlouct srdce.
„Ale co?“
„Sam, je tady…?“
Dveře se otevřely a Jack strčil hlavu dovnitř. „Hej, Danieli.“ Potom se rychle usmál na Sam. „Donesla bys steaky?“
Daniel se podíval ze Sam na Jacka a zpátky. Najednou mu to došlo, oči se mu tím zjištěním rozšířily.
„A sakra.“
Jack se na něho díval, jako by si myslel, že se Daniel zbláznil. „Něco se děje?“
Daniel se široce usmíval. „Ne, pokud tedy můžu říct.“
„Hned tam budu,“ řekla Sam a snažila se nesmát. Jack se opět podíval na Daniela, zavrtěl hlavou a zmizel.
Daniel se otočil k Sam. „Kdy se to stalo?“
„Včera v noci.“
„To se nedivím, že oba vypadáte, jako když kočka chytí kanára.“
„Ano, no…“ teprve teď si Sam uvědomila, co Daniel říkal. „Ale vám to nevadí, že ne? Možná by to mohlo být trochu ožehavé….“
„Já jsem v pohodě, Sam.“ A láskyplně ji objal. „Vlastně jsem nadšený. Čekali jste na tohle s Jackem hodně dlouho. Zasloužíte si být šťastní.“
Sam si nostalgicky vzpomněla na to, když jí její otec řekl něco podobného. Stále ji hodně moc chybí.
Dveře ze zahrady se opět otevřely.
„Carterová! Zabloudilas tady?“
„Nezblázni se! Už jdu!“ No, možná to nebyla zrovna nejlépe zvolená slova, když viděla, jak se na ni Jack podíval. Takže bylo lepší dát se na ústup.

Když se později posadili ke stolu, panovala všude dobrá nálada. A Teal´c se dokonce opravdově smál nějakému Jackovu vtipu. A tehdy ostatní přestali jíst a upřeně se na Teal´ca zadívali, tohle je zcela zmátlo.
„Udělal jsem něco nevhodného?“ Zeptal se.
Všichni se rozesmáli a když dojedli, cítili se velice dobře, tak jak už dlouho ne.
„Tak Jacku,“ řekl Daniel a odsunul svůj talíř. „Co budeš dělat teď?“
„Přemýšlím o tvarohovém koláči.“
Daniel si odfrkl. „Myslel jsem, co budeš teď dělat, když jsi oficiálně v důchodu?“
Jack protočil panenkami. „Vždycky, když jsem odešel do důchodu, zavolali mě zpátky. Beru to jako prodlouženou dovolenou. Možná budu mít tentokrát víc štěstí.“
„Fajn. Prodloužená dovolená. Stejně si tě pořád nedokážu představit jako někoho, kdo bude po zbytek svého života sedět u jezera a rybařit.“
Jack se podíval na Sam. „Přemýšlím o tom, že se přestěhuju do Nového Mexika. Alespoň na chvíli.“
„Do Nového Mexika?“ Zeptal se Daniel. „Proč?“
A tentokrát mu odpověděla Sam. „Nabídli mi místo v oblasti 51.“
Na okamžik zavládlo ticho.
„Vy tam budete spolu?“
Sam přikývla.
Teal´c se usmál.
„Tím jsem potěšen.“
Jack vzal Sam pod stolem za ruku. „Jo. Um. Co se toho týká.“ Nadechl se. „Jeden z důvodů, proč jsem odešel, byl, že jsem nechtěl, aby kolem Sam a mě kolovaly nějaké řeči.“
„Páni,“ řekl Daniel. „A my jsme si mysleli, že jsi prostě nechtěl dort.“
Jack se na Daniela podíval a tvářil se při tom až moc trpělivě. „A jak víš, že by to tak v tomto případě nebylo?“
„Já jsem tvoje tajemství nevyzradil, O´Neille.“ Řekl Teal´c.
„To nevím,“ řekl Daniel. „Já jsem měl dost řečí o Sarah a Sha´re. Nepřál bych to vám dvěma.“
„Díky, hoši.“
Sam se na rameno posadila světluška, její světýlko lehce zablikalo, aby zavolala ostatní. Jack pod stolem přejížděl svým palcem Sam po ruce. Někde blízko zaštěkal pes.
Nakonec to ticho přerušil Daniel. V jeho hlase bylo znát vzrušení i lítost. Sam se na něj podívala.
„Já mám taky novinku.“
„Ano?“ Zeptal se Jack. „Tak nám ji řekni.“
„Dostal jsem se k Atlantidě. Odlétám příští týden.“
„Hej! Tak to blahopřeji!“ Poplácal Jack Daniela po zádech. „Bylo načase!“
Daniel se na Jacka podezřívavě podíval. „Ty jsi o tom nevěděl?“
„Děláš si legraci? Byl jsem tam jen dočasně. Nikdo mi nic neřekl.“
To ostatní rozesmálo.
A až když byl měsíc poměrně vysoko na obloze, zdráhavě tohle grilování ukončili. Všichni věděli, že dnešní nocí něco končí a něco nového začíná. Sam a Jack asi odejdou do oblasti 51. Teal´c se vrátí na Dakaru. A Daniel bude směřovat k Atlantidě. Jejich tým zanikne. Pravděpodobně navždy. A v takové situaci je hodně těžké, aby člověk nebyl smutný.
Během těch osmi let dokončili spoustu věcí, které měli udělat. Teal´covi lidé byli svobodní.
Danielova žena zemřela. Ale on se s její smrtí vyrovnal. Jack si stále úplně neodpustil smrt Charlieho, ale teď už s tím alespoň dokázal žít. A Sam, ta prokázala svoje schopnosti, jako vědec i jako voják. Takže by teď klidně mohla usnout na vavřínech, na chvíli. Jejich přátelství bylo pro všechny z nich přínosem.

Když se dívali, jak Daniel a Teal´c odchází a nastupují do auta, ucítila Sam kolem svého pasu Jackovu ruku. Povzdechla si a opřela si hlavu o jeho rameno. Ne, pomyslela si, život už nebude nikdy stejný jako dosud, ale bude pořád sakra nádherný.
KONEC!!!