Titul: Prázdná židle
Autor: Maggie Eaton
Překladatel: Alis
Žánr: Drama/Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Děti
Délka: Krátké
Časová osa: Za spoustu let...
Stav: Kompletní
Synopse: Čas uběhne a lidé zestárnou... A někteří umírají...

______________________________________________________________

Sam stála před řadami vojáků, z nichž každý by mohl být modelem vojenského perfekcionismu, bezchybná ikona její kariéry. Její vlastní postoj vyzařoval sebejistotu a disciplínu. Tedy něco, čím byla dobře známá. Na uniformě měla impozantní řadu stužek a vyznamenání, jejichž velkolepost snižovaly dvě hvězdičky, zářící na jejím rameni.
Za ty roky se odstín jejich zářivě zlatých vlasů změnil a pomalu začínaly šedivět. Jako by právě tohle obměkčilo vojenskou osobnost a za tou maskou mírně odhalilo skrytou vášeň. V obličeji měla několik jizev a vrásek kolem úst. Ale ani každodenní vojenský dril neubral nic na jasu jejích očí; ty byly stále zářivě modré a hluboké. A připomínaly krásu oceánu.
Sam byla rozhodnutá, že dnes udělá to nejlepší, co může, když bude stát v pozoru při vší té okázalosti. Její rysy a nepohnutý výraz budou vyjadřovat respekt. Muž, jehož rakev zakrývá vlajka, si to plně zaslouží. Dosáhl toho, co nikdo asi neočekával; jeho poslední povýšení bylo do funkce předsedy vrchního velení. Zdráhal se být hrdinou a byl představitelem splněného amerického snu, kdy překonal všechny překážky, aby dosáhl svého cíle. Ale přitom to byl stále obyčejný muž, který se úžasně choval v neobyčejných situacích. Jeho schopnosti a moudrost byly zářným příkladem pro ostatní, aby ho následovali.
A když se její bývalí kolegové postavili vedle ní, přeběhl jí mráz po zádech. Stáli tu skoro stejně toporně jako ona. Neusmála se a ani se na ně neotočila, aby jim dala najevo, že ví, že tu jsou. Raději nechtěla riskovat to, že by dala najevo všechny svoje pocity, které by se v ten okamžik dostavily. Jednoduše se ještě víc narovnala a stále se schovávala za tou svou maskou. Odmítala ho v tento poslední den zklamat.
Její mysl se pomalu vracela k těm rokům, které spolu prožili, jako ozvěna odrážející se od okolních kopců. Na okamžik nastalo ticho a potom následovala salva 21 výstřelů, která otřásla její rozhodností v základech. A přestože její mysl byla proti tomu, z oka ji vyklouzla slza, která jí stékala dolů po tváři a také se jí třásly ruce, když akceptovala nevyhnutelné. Opravdu už tu nebyl. Konec nadějí, neutěšitelná ztráta, když se uzavřela poslední kapitola dlouhého, hořkosladkého života. Bojovala, aby zadržela slzy.
Ruce v rukavicích skládaly vlajku, která zakrývala jeho rakev, do tvaru trojúhelníku a život tak změnily ve vzpomínky. Sledovala ruce, které láskyplně urovnávaly vlajku a pomyslela si, jak dobře se to k němu hodí. Sloužil pod touhle vlajkou skoro celý život, riskoval všechno a nikdy se neptal, co za to.
Tohle vyvolalo vzpomínku na jejich první den, který strávili spolu a potom jejich první den, kdy byl každý z nich sám. Byl to vzájemný obdiv a společná volba. Volba, kterou ochotně udělali a byli si plně vědomi jejích důsledků. Ale v jejích srdcích ta naděje žila dál.
Tahle jejich volba je nakonec od sebe oddělila. Byli přeloženi a povýšeni a potom zase přeloženi, dokud od sebe nebyli skoro přes půlku světa. Jejich cíle si žádaly jinou cestu a nakonec se ukázalo že to bylo příliš. Navzdory jejich lásce a oddanosti přijali za svou povinnost a následovali jejich lásku k zemi a svobodě. A nechali svoje vlastní životy zmařit a svoje touhy odložili stranou. Sam se svých nadějí nikdy nevzdala, ne úplně. Ukryla je hluboko ve své duši, ale toužila potom, aby se ty staré časy vrátily.
Znovu a znovu se jejich cesty zkřížily. A při každém setkání se plamen rozhořel ještě víc. Ani čas ani to, že byli od sebe odděleni, nemohl přitažlivost jednoho vůči druhému změnit. Lásku, kterou cítil jeden k druhému.
Najednou se jí vybavil jeho usmívající se obličej a Sam se začala usmívat taky, když si na ty chvíle, kdy se společně smáli, vzpomněla. Nikdy jich nebylo dost. Nikdy neměli dost času.
Nikdy se nemohli uzavřít před světem a prostě žít jeden pro druhého. Ale vždycky svým způsobem věděli, že patří k sobě. Že patří k sobě, takže je žádná síla v celém vesmíru od sebe nemohla oddělit. Žádná síla, kromě jich samotných a soudržnost v jejich duších.
Její oči sklouzly zpět k vlajce. Sledovala jednotlivé precizní pohyby rukou, když před ní probíhal obřad k uctění. Najednou se hlasitě nadechla, když si uvědomila, že ta nejlepší část její života právě skončila. Už nebude žádný další večer, který spolu stráví sami, žádné další pozdní telefonáty, žádná další nádherná překvapení nebo dlouhé dovolené. Už nemají žádnou další šanci. Přesýpací hodiny jsou prázdné. Zrnka písku nakonec našly svoji cestu, osvobodily ze zajetí a odnesl je letní vítr.
Milovala ho. Tak, jak nikdy nikoho jiného nemilovala.
Cítila, jak se vedle ní Daniel pohnul a uvědomila si, že se snaží zadržet slzy. Ovládnout pocity, které se derou ven. Chtěla ho nějak uklidnit, ale ne teď. Neporuší to, kvůli čemu sem přišla, tedy vzdát čest a respekt. Ani kvůli Danielovi. A ví, že on to pochopí.
Ruce v tichosti uhladily vlajku s hvězdami. Její vzhled byl perfektní. Voják se otočil, aby předal tuhle poslední památku, symbol cti a vojenské služby nejbližším příbuzným generála.
Zastavil se, nevěděl, co má udělat, když židle byla prázdná.
Teal´c uklonil hlavu, Daniel ji zvedl a díval se na nebe, jako kdyby právě teď je uvědomění si skutečnosti týkající se Jackova života, ovládlo. Sam cítila jejich bolest, jejich lítost, že ho nechali samotného, ale ona věděla, že jiná možnost tu nebyla. Jack by nic jiného ani neakceptoval. Očekával, vlastně na tom trval, že si najdou svůj vlastní cíl a půjdou za hlasem svého srdce, tak jako on následoval to svoje.
Nikdy nebyl sám. Nechtěl by, aby ho litovali a Sam by je nikdy nenechala, aby si mysleli, že zemřel sám a nemilovaný. Tohle byla její poslední šance v jeho životě a ona by ji neodmítla. Cítila, jak ji sledují stovky očí. Pomalu zvedla ruku a salutovala mu. Všechny ty roky, kdy si udržovali bezpečný odstup a předcházeli tak řečem, spolu s jejich uměním svoje city skrývat, byly zapomenuty. A Sam sama sobě dovolila, aby láska zvítězila nad sebeovládáním a udělala krok vpřed.
Zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru, aby mohla přijmout jeho vlajku. Voják její pohyb zahlédl a aniž by ho to překvapilo, otočil se tváří k ní. S přesně odměřenými kroky přešel k ní a položil jí vlajku na její připravené ruce.
„Madam, jménem presidenta Spojených států amerických a letectva vám předávám tuhle vlajku za toho, koho jste milovala, jako důkaz oddanosti a cti sloužit našemu národu.“
Sam lehce přikývla a dívala se mu přímo do očí a potom klidně odpověděla.
„Děkuji seržante.“
Ten znovu zasalutoval a teprve potom se otočil, aby se postavil na svoje místo vedle hrobu. Sam se trochu třásly prsty, když jimi uchopila okraj vlajky a přitiskla si ji k hrudníku. Pevně ji objala a sledovala, jak kolem ní pochodují vojáci a jak se ostatní lidé pomalu rozcházejí.
„Sam?“
„Je mi fajn, Danieli.“
„Co budeme bez něho dělat?“
„To nejlepší co můžeme, Danieli. To nejlepší co můžeme. To je to, co by si Jack přál.“
Daniel přikývl, ale neřekl na to nic. Teal´c zvedl ruku a pomalu odváděl Sam pryč.
Ale ta se po několika krocích zastavila, jako kdyby na něco zapomněla. Otočila se zpátky k hrobu a upřeně se na něj dívala. Daniel i Teal´c viděli v jejích očích slzy.
„Přejete si tu zůstat chvíli sama, generále Carterová? Říct sbohem?“
Sam se podívala na Teal´ca a smutně se usmála. „Ne, Teal´cu, ne sbohem…“ Potom se otočila, potlačila úsměv „…jenom…uvidíme se brzy, pane.“
„Zajisté.“
Daniel jí dal ruku kolem pasu a společně se otočili, aby odešli bok po boku a pomohli jeden druhému jako už mnohokrát předtím.
A ze vzdáleného nebe se na ně Jack díval a usmíval se.
„Budu čekat, Carterová.“
K O N E C ! ! !