Titul: Příliš silná osobnost
Autor: Gail R. Delaney
Překladatel: Alis
Žánr: Romance/Strach
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Středně dlouhé
Časová osa: 8. + 9. řada
Stav: Kompletní
Synopse: SG-týmy pod vedením Sam se vrací pod palbou. A chvíli poté se zdá být všechno v pořádku. Dokud se u několika z nich neprojeví příznaky za´tarků... Je známa i léčba, ale u Sam je vše jinak...

______________________________________________________________

Brigádní generál Jack O´Neill zajel na svoje místo na parkovišti u Cheyenne Moutain. Bylo hodně brzy ráno, většina rozumných lidí ještě ani nepřemýšlí o tom, že by vstali ze svých vyhřátých postelí nebo že by si šli udělat svou ranní kávu. Ale on už byl zase zpátky v práci. Měl se ve 13.00 hlásit Hammondovi a po včerejší závadě na počítači měl teď zpoždění.
Ale spíš zatím víc spal než byl vzhůru. Vzal si kávu ze stojánku, který měl na přístrojové desce a vystoupil z auta.
Voják, který stál na prvním kontrolním stanovišti, ho přivítal s úsměvem a s *dobré ráno, pane*, což Jack sice ocenil, ale kofein ho ještě nenastartoval, takže zatím nebyl schopný ani promluvit.
Když už byl v prvním výtahu, konečně se napil horké, vonící kávy. Nechal si stoupat vůni kávy do nosu.
Kontrolní stanoviště číslo dvě. Voják vypadal tak unaveně, jak se cítil. Kývli na sebe s porozuměním a potom Jack nastoupil do dalšího výtahu, kterým se dostal pod patra patřící NORADU k těm, která patří SGC. Když výtah mířil k 27. podlaží, opřel si hlavu o jeho stěnu.
*Prosím, jen ať je dnešní den klidný. Žádná hrůzostrašná odhalení. Žádné neočekávané selhání techniky. Žádné problémy v kantýně. Jenom ……*
Výtah poskočil a zastavil, dveře se otevřely, stál tam Walter a čekal. Výraz jeho obličeje vyjadřoval velké znepokojení.
*Tak tohle už je moc….*
„Waltere, je 4.15. Co by už se tak brzy ráno mohlo pokazit?“
„Podplukovník Carterová se před dvaceti minutami vrátila s týmy SG-3 a SG-5 pod těžkou palbou.“
„Zranění?“
„Čtyři. Jsou teď na ošetřovně.“
Jack se vrátil do výtahu a Walter nastoupil taky, dveře se za nimi zavřely a Jack stiskl palcem tlačítko do 21. podlaží. Káva, která pro něho ráno znamenala rajský nektar, ho teď pálila v žaludku.Výtah se pohyboval nesnesitelně pomalu.
„Mrtví?“
„Jeden, pane.“
“Kdo?“ *Prosím…*
„Poručík McElvoy z SG-5, pane. Major Riggs z SG-5 a poručík Tannen z SG-3 jsou vážně zranění. Major Patenski a podplukovník Carterová mají méně vážná zranění“
Jack si dával pozor na to, jak se tváří, aby na něm nebylo poznat, jak se právě teď cítí. Zasunul ruku do kapsy u kalhot a stiskl prsty, až ho zabolely klouby. Výtah zase poskočil a dveře se otevřely. Rozhodl se, že vejde dovnitř, ne jenom že se podívá ode dveří. Podal svou kávu Waltrovi.
Všude kolem panoval čilý ruch. Doktorka Brightmanová a další zdravotníci pracovali horečnatě na zraněních Riggse a Tannena. Na obličejích měli masky, které tlumily jejich hlasy a jejich rozkazy byly přes pípání všech těch přístrojů sotva slyšet.
Jack tu několik minut stál a se zadrženým dechem sledoval práci doktorky. Tohle nenáviděl…čekání a to, jestli budou všichni v pořádku. A pokud ne, tak zda budou všichni alespoň naživu. Chtěl se zeptat na jejich stav, ale věděl, že momentálně by to nemělo cenu.
„Carterová…“
„Tudy, pane,“ řekl Walter a šel směrem k tichému konci ošetřovny.
Patenski buď spal nebo byl v bezvědomí, když mu sestra vpíchla něco do jeho kapačky. Jiná sestra stála u nohou jeho postele a zatahovala závěs, aby jej oddělila od vedlejší postele.
Když Jack uviděl Sam, srdce se mu sevřelo. Právě si zasunovala čisté tričko do kalhot.
Byla rozcuchaná, tváře měla umazané. Na předloktí měla bílý obvaz, který vykukoval zpod rukávu. Další obvaz, který byl lehce zrůžovělý od krve měla nad obočím a zčásti ho zakrývaly vlasy.
„Podejte mi hlášení o jejich stavu tak rychle, jak jen budete moct,“ řekl Jack tichým hlasem, Walter přikývl a zmizel někam na druhou stranu.
Sam vzhlédla a jejich pohledy se setkaly. Jack se zhluboka nadechl, narovnal se v ramenou a šel k ní.
„Carterová…“ řekl, když k ní došel. „Co jsem říkal o tom, nechat se postřelit, když jste mimo Zemi?“
Sam se posunula k okraji postele, její pohyby byly ztuhlé a váhavé.
„Někdo to zapomněl dát vědět našim nepřátelům, pane.“
Jack se pokusil o úsměv a zasunul své ruce ještě hlouběji do kapes. Bradou jí pokynul. „Jste v pořádku?“
Sam přikývla a spustila nohy dolů na podlahu. Jack rychle vytáhl ruce z kapes a pomáhal jí z postele dolů. Dal jí ruku kolem pasu a druhou rukou ji podpíral, aby se mohla postavit.
Sam sykla bolestí, ale okamžitě se tvářila bezvýrazně, jako by se nic nestalo.
*Správný voják, že?*
„Něco vidím sám. A co není vidět?“
Sam se s výdechem narovnala, ale nechala ho, aby ji přidržoval a ani Jack neměl v úmyslu ji nechat jít.
„Nic vážného.“
„Carterová…“
Zvedla bradu a dívala se mu přímo do očí. „Mám pohmožděnou pravou nohu od kolene k boku, jak jsem upadla na schody u brány. A skoro naštípnuté jedno nebo dvě žebra. To je všechno. Nic ve srovnání s ostatními.“
Chvíli se na ni díval a viděl v jejích očích to stejné, co cítil on, když velel jejich týmu. Vinu velícího důstojníka, když se něco jejím lidem stalo, zvláště když někdo zemřel. V devíti případech z deseti stejně nic nemůžete udělat, ale to vám vaši situaci nijak neulehčí.
Jack jí přejel rukou po zádech a potom odstoupil a dal si znovu ruce do kapes.
„Co se stalo?“
Sam zavrtěla hlavou a koutky úst jí poklesly. „Nejsem si jistá pane. Po celou dobu se snažím si to v hlavě vyjasnit, ale to bušení v hlavě mi moc nepomáhá.“
„Dobře. Jděte se umýt. Dejte si něco k jídlu a odpočiňte si. Promluvíme si později.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam viděla, že se Jack ve dveřích zastavil a mluvil s Waltrem a doktorkou Brightmanovou. Podívala se na muže pod svým velením, kteří tu teď tiše leželi a kteří to zvládli – až na McElvoye.
*Díky bohu.*

Pokoušela si vzpomenout, co se vlastně stalo. Prozkoumávali tu planetu, hledali možný tábor jaffských vzbouřenců. Pamatovala si, jak vyšplhali na kopec a viděli v údolí pod sebou stany.
A najednou ucítila v zadu v hlavě palčivou bolest, jako by jí někdo pálil postupně jednotlivé cévy. Zavřela oči. A potom si vzpomněla na pach spáleného masa a křik jejích mužů. Běželi zpátky k bráně. Ti bojovníci je pronásledovali mezi stromy. Sam za sebou táhla Tannena…
*Byla to jeho chyba....a on tohle dobře ví….*
Uslyšela hlas, který se podobal hlasu hada v ráji. Prudce otevřela oči. Rozhlédla se po místnosti. Jack stál pořád u dveří. Vzhlédl a jejich pohledy se setkaly. Konejšivě se na ni usmál.
Ta palčivost pominula a syčení utichlo. Sam polkla, v krku měla sucho. Vydala se ke sprchám.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Vypadáš dnes večer dost nesvůj.“
Jack zvedl hlavu od talíře, který měl před sebou, jen ve svém jídle otáčel vidličkou. Teď se soustředil na Kerry, která seděla vedle něho.
„Promiň. Byl to dlouhý den.“
„Chceš si o tom promluvit? Nebo je to tak tajné, že na to ani mé pověření nestačí?“
Zavrtěl hlavou. „Jsem vzhůru od tří hodin.“
Usmála se a usrkla ze své sklenice s vínem.
„Zapomínáš ty vůbec někdy, že jsi v armádě?“
Jeho vidlička narazila na okraj talíře. Upřeně se zadíval na ženu, která se stala součástí jeho života tak rychle, že jsou dny, kdy by mohl přísahat, že ani neví, jak k tomu došlo. Jednoho dne si vyměňoval recept na omelety s Carterovou a druhý den měl ve své posteli – kde po léta spával sám – ženu, která byla skoro o polovinu mladší než on.
*Sakra, O´Neille, co to děláš?*

„Ne,“ odpověděl jednoduše.

Kerry si ukrojila kousek kuřete a zvedla ho k ústům. Jack si vzpomněl, že tohle jídlo měl naposledy, když byl s ostatními členy jeho bývalého týmu. Čínu nikdy nejedli u stolu nebo z talířů. Jedli v obývacím pokoji a dívali se přitom na nějaký zápas. Jack se obvykle posadil do svého oblíbeného rohu pohovky a Sam – víc než často – seděla na podlaze blízko jeho nohou a opírala se zády o pohovku.
Na nohou měla jen ponožky a seděla se zkříženýma nohama, tak jak to dělají indiáni a jedla z krabičky svoje Eggs Foo Yong a občas se otočila a vzala si trochu jeho Chow Mein. Daniel ochutnal každé jídlo, většinou si na to vzal papírový talířek a Teal´c zůstával věrný opékané rýži s vepřovým masem. Se spoustou omáčky.
„Slyšela jsem, že se nějaké SG týmy dnes ráno vracely pod palbou.“
Jack zamrkal a znovu se soustředil na to, co Kerry říkala. „Jo.“
„Jednoho člověka jste ztratili.“
„Jo.“
„Tak proto jsi tak zamlklý?“
Jack odsunul svůj talíř a položil na něj vidličku.
„Promiň. Byl to opravdu dlouhý den.“
Kerry pohupovala se svou sklenicí vína a upřeně se na něho dívala přes její okraj.
Potom si povzdechla a odložila sklenici na stůl. „Ano, to už jsi říkal.“

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
„Jsi dnes večer nějak zamyšlená.“
Sam vzhlédla od televizní obrazovky, ten film stejně vůbec nesledovala, a zahleděla se na Peta. „Cože?“
Ten se usmál. „Takhle jsi mi dnes večer odpověděla na každou mou otázku. Sam, na co myslíš?“
Sam zavrtěla hlavou a opřela si palec o přední zuby a loket si položila na opěradlo pohovky. „Promiň, dneska to byl opravdu dlouhý den.“
„Jak je ti? Vím, že mi nemůžeš říct, kdo ti tohle udělal…ale…jsi v pořádku, že ano?“
Sam přikývla a pohnula se. Okamžitě toho litovala, protože ucítila ve zraněné noze prudkou bolest.
„Budu v pohodě během jednoho, dvou dnů. Vždycky se z toho dostanu rychle.“
„Můžu ti něco přinést?“
A zrovna, když se ptal, zazvonil mu za zády telefon. Sam směrem k němu pokynula hlavou. „Mohl bys mi podat telefon.“
„Fajn,“ Pete ho zvedl a ohlásil se. „Haló.“ Potom zmlkl a Sam viděla, jak mu přes obličej přeběhl stín. A aniž by se musela ptát, věděla, kdo volá. Pete jí podal telefon.
„Haló…“
„Hej, Carterová.“
„Pane. Něco se děje?“
„Ne.“ Tón jeho hlasu se změnil. Byl takový citlivý. „Jenom jsem chtěl vědět, jak vám je. Jste v pořádku?“
„Trochu to bolí, pane. Ale nic, co bych nezvládla.“
„Potřebujete den, dva volna? Na zotavení.“
„Ne.“ Sam si uvědomila, že by i ona měla změnit tón svého hlasu. Být přátelská. Podívala se na Peta, který se snažil tvářit tak, jako že jejich rozhovor neposlouchá.
„Ne, pane. To není nutné.“
„Určitě?“
„Ano, pane.“
„Tak dobře. Uvidíme se ráno.“
„Pane?“ zeptala se rychle, než měl možnost zavěsit.
„Ano….“
„Zatím žádné zprávy?“
Než se Jack znovu ozval, bylo chvíli ticho.
„Ne. Zatím ne. Jakmile se něco o Danielovi dozvím, budete první, komu dám vědět. Ať je to třeba uprostřed noci.“
„Děkuji, pane.“
„Dobrou, Carterová.“
Sam stiskla tlačítko a ukončila spojení, telefon položila vedle sebe na polštář. Vzadu v hlavě zase ucítila tu stejnou palčivou bolest jako na ošetřovně. Prostupovala každou cévou až se rozlila do celé hlavy. Strašně jí pálily oči. Pevně stiskla oční víčka a zatnula zuby, aby se té bolesti ubránila.
*Udělej to, co je třeba…udělej to dřív, než bude příliš pozdě…UDĚLEJ TO!*
„Sam?“
„Co?“
Pete jen potřásl hlavou. „Nic…“ vstal a šel do kuchyně.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam se s leknutím probudila. Zvedla hlavu, kterou měla položenou na svých složených rukách a pokoušela se zorientovat, kde je. V její laboratoři byla téměř tma, kromě všech těch svítících kontrolek.
Odhrnula si rukáv a podívala se na hodinky. Bylo 2.16.
*Sakra!*
Ani si nepamatovala, co předtím dělala. Zamrkala a pokusila si všechno vybavit. Počkat…není dneska sobota? Proč jsem na základně?
Potom si uvědomila, že v levé ruce pevně svírá malý, červený šroubovák. Otevřela dlaň a upřeně se na něj dívala. Měla pocit, jako by nikdy nic takového neviděla.
*Co se to děje?*

Položila šroubovák na stůl a vstala z vysoké židle, na které předtím seděla.
Jak se jí podařilo z ní nespadnout, nevěděla. Rozhlédla se kolem sebe. Na stole nebylo nic, podle čeho by se dalo poznat, co před tím dělala…..žádné zápisky, žádný zapnutý počítač.
*Sakra, o co tu jde?*
Potřásla hlavou a pohnula se ke dveřím. Bude lepší odtud co nejrychleji odejít. Kdyby ji někdo viděl a řekl generálovi, že tu byla tak dlouho. Zase by jí v pondělí povídal o tom, že takto nemá žádný život.
A navíc by ještě chtěl vědět, co měla tak důležitého na práci, když byla na základně tak brzy ráno, navíc když je neděle.
A protože to nevěděla, mohl by to být docela problém…..
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*


„Seržant Siler na opravě zásobovacího výtahu pracoval od rána. Nemohl přijít na to, co se s ním stalo, ale je si jistý, že bude fungovat, asi tak v 16.30, generále.“
Jack přikývl a podíval se na hlášení, které měl před sebou. „Hoši nahoře si stěžují, že naše zásoby jim tam zabírají moc místa. Co lednice v kantýně?“
Walter zavrtěl hlavou a vzal si od Jacka hlášení, které právě podepsal.
„Dvě už zase normálně fungují. Dvě hřejí a dvě všechno zmrazily.“
„Co se to sakra…“ zamumlal Jack, rukou si přejel po obličeji.
Nějaký zvuk se ozval ve ventilaci nad jejich hlavami a oba dva se podívali směrem ke stropu. Ve ventilaci to zasyčelo a do Jackovy pracovny se nahrnul horký vzduch.
„Ah, pro krista pána! Waltre, jděte….“
„Seženu na to seržanta Silera. Už jsem pryč, generále.“
Když Walter odešel, Jack za ním ještě zakřičel. „A řekněte mu, ať s takovýma věcma přestane!“
Asi za deset minut Jack uvedl svůj počítač do pohotovostního režimu a vstal, měl teď v zasedačce poradu s Carterovou a Teal´cem a zbývajícími zdravými členy týmů 3 a 5. Když vstal, po zádech mu stékal pramínek potu, vzhlédl a podíval se na ventilaci, která dnes stávkovala.

Vzduch v zasedačce nebyl o nic chladnější. Omluvně pokrčil rameny a všichni se posadili na svá místa u stolu.
„Siler na tom dělá,“ vysvětlil jim.
Sam se posadila vedle něho. Měla červené tváře a vlasy na krku měla zpocené. Jack přešel k malému stolku, vzal karafu s vodou a sklenice a všechno přinesl s sebou.
„Vzhledem k tomu teplu tady, máte všichni možnost…..“ Máchl rukou ve vzduchu. „Udělat si patřičné pohodlí.“
Sam byla první, která si úlevně oddychla a sundala si bundu, pod níž měla jen tričko bez rukávů. Jack se posadil, nalil do jedné sklenice vodu a posunul ji směrem k Sam. A potom udělal totéž i pro Hastingse, který seděl vedle něho z druhé strany – aby to nevypadalo neslušně. Potom karafu a sklenice odsunul a ty putovaly kolem stolu, aby si mohli nalít i ostatní.
„Takže, začneme…“
Ve ventilaci nad nimi zachrastilo a všichni se podívali nahoru. Jack slyšel tlumený závan vzduchu a o několik sekund později se celá místnost zaplnila odporným zápachem, který už Jack od jejich hrůzostrašného dobrodružství na Netu necítil.
Samin výraz se změnil, což přesně zapadlo do jeho představ; a dala si ruku přes ústa.
„Oh, bože….“
Major Wong zvedl svou složku s hlášením a zamával si s ní před obličejem. „Není to nějaká smrdutá bomba?“
„Copak jsme zpátky na střední?“ zaklel Jack a prudce vstal, až se jeho židle rozjela a udeřila o stěnu za ním.
„Waltre!“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam si rozzlobeně odfrkla, zoufale se snažila nějak ochladit, v její laboratoři bylo horko k zalknutí. Ten malý větrák, který měla položený na stole, jí moc nepomáhal. Spíš jen rozfoukával těžký vzduch, než by jí přinesl nějakou úlevu.

Pokoušela se soustředit na hlášení, které měla před sebou. Červené a modré čáry se sbíhaly v jednotlivých bodech a vytvářely zajímavá údolí, byly tam i výstupní údaje. Ale všechno to pro ni momentálně znamenalo něco jako kvantová fyzika pro dítě v mateřské škole.
Pořád měla nutkavý pocit, jako že má udělat něco jiného – někam jít – podívat se na něco důležitého. Tohle jí pořád vířilo hlavou. Kolem žaludku měla svíravý pocit, že na něco zapomněla.
„Všechno v pořádku, Carterová?“
Sam poskočila a ohlédla se přes rameno. V otevřených dveřích stál Jack. Jeho obličej byl ve stínu, přestože na chodbě svítilo světlo a dopadalo na jeho postavu. Opíral se ramenem o zárubeň dveří a ruce měl v kapsách.
*Víš, co musíš udělat…*

Ta známá palčivá bolest vzadu v hlavě tu byla zase a v krku jí zanechávala zásaditou pachuť. Sam polkla a pomalu zamrkala. Pokoušela se těch myšlenek, které se jí v hlavě během posledních hodin a dnů objevovaly stále častěji, zbavit.
Ten jakoby plíživý hlas tu byl vždycky, když byla unavená nebo když svoje myšlenky nechala jen tak plynout. Ale v průběhu času byl stále vytrvalejší.
Byla zvědavá, jak dlouho to bude ještě schopná vydržet, aby nic neřekla… a taky byla zvědavá, jestli se nezbláznila.
„Je mi fajn, pane. Jenom …“
„Horko.“
„Pane?“
„Je tady horko.“ Odstoupil od dveří a teď na něho dopadalo víc světla. Měl na sobě černé tričko, pod nímž se rýsovaly jeho vypracované svaly. A když pohnul prsty, které měl schované v kapsách, jednotlivé šlachy a svaly na rukou se při každém jeho pohybu napjaly.
„Horko je všude, pane.“
Došel až ke stolu, u kterého Sam seděla. Vyndal si ruce z kapes a vzal do jedné z nich pero a otáčel s ním sem a tam a narážel s ním do jejího zápisníku. Když se nemůže jejích věcí dotýkat svýma rukama, tak alespoň tím perem.
„Potřebujete něco, pane?“
„Ne. Jen…. jsem se na vás přišel podívat.“
V klimatizaci to zachrastilo, Sam ztuhla – naposledy, když něco takového slyšeli, tak se zasedačka zaplnila strašně zapáchajícím vzduchem. Tentokrát se okolní vzduch ochladil a Sam si povzdechla.
„Díky bohu.“
„Díky Silerovi…“ opravil ji Jack a ona se usmála.
Pohledem se vrátila od šedého potrubí klimatizace k Jackovi. A když viděla, že ji sleduje, zatajila dech. Jeho oči byly úplně černé, svým pohledem neuhnul a taky už nebyl tak nervózní jako před chvíli. Zvedl bradu, pootevřel rty a Sam už dávno věděla, co to znamená.
Teď musel něco říct…
„*Opravdu* je všechno v pořádku, Carterová?“
Sam pokrčila rameny, stiskla rty a lehce zvedla obočí. „Jistě, všechno je skvělé.“
„Cítíte se dobře, co jste se vrátili z PX4-133?“
Sam znovu přikývla. „Ano.“
Jack ji přejel pohledem a Sam by ráda věděla, jestli už to ví. Jestli mohl poznat, že má teď v hlavě hada., který ji šeptá do ucha.
*To je on…všechno je to jeho chyba…musí zemřít.*
Ztěžka polkla, bojovala, aby překonala potřebu nechat oči zavřené a tak se toho
našeptávání zbavit. Po zádech jí přeběhl mráz, nemohla tomu, aby se nezachvěla nijak zabránit.
„Sakra,“ zamumlal Jack. „Napřed je tu horko a teď zima jak v Antarktidě.“
Sam měla pocit, jako by pot, který pokrýval její tělo, náhle zmrzl, když se teplota v její laboratoři tak rychle snížila. Tak napůl čekala, že když se podívá nahoru, budou se ze stropu k zemi snášet sněhové vločky.
„Tohle je šílené. Tady jsou snad nějací skřítkové.“
Sam se znovu otřásla, zkřížila si svoje nahé paže před tělem. Jack se rozhlédl kolem a našel její bundu, vzal ji a přehodil ji Sam přes ramena. Sam natáhla ruku, aby si ji k sobě víc přitiskla, jejich prsty se dotkly.
A v ten moment ta stále přetrvávající palčivá bolest začala ustupovat a jí se ulevilo.
Jack se narovnal a pohnul se ke dveřím. Když jí zmizel z očí, ta ohromná bolest ji udeřila do spánků. Sam vykřikla a chytila se za hlavu.
*MUSÍ ZEMŘÍT!*
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Doktorka Brightmanová seděla ve své kanceláři a studovala poslední výsledky vyšetření týmů 3 a 5. Už je prošla dvakrát, ale znovu se soustředila na první stranu a na to, že je prolistuje znovu.
Tohle hlášení bylo hodně podrobné.
*Podplukovník Samantha Carterová.*

Byla u letectva dost dlouho, aby věděla, že se nemá svého nadřízeného důstojníka na nic vyptávat. A i v SGC byla dost dlouho, aby věděla, že pokud je tu někdo, kdo Samanthu Carterovou zná lépe než zná ona sama sebe – pak je to generál O´Neill.

Takže když za ní asi před dvěma hodinami přišel a řekl jí, že s podplukovníkem není něco v pořádku - a řekl jí, aby se na to podívala – neodmítla.
Problém ale je, že zatím nic zvláštního nenašla.
Kromě těch zranění, se kterými se podplukovník Carterová vrátila, bylo všechno v naprostém pořádku. Její CT , krevní tlak, puls, srdeční rytmus, frekvence dýchání byly v souladu s danou situací. Test na toxické látky se vrátil negativní. Známky anémie nebo jiný nedostatek se neprojevily. Žádný nárůst hladiny adrenalinu nebo jiných hormonů, které by indikovaly stres. Žádné cizí chemické látky v její krvi a ani ty na které se při vyšetřovaní v posledních letech zaměřovali.
Zavrtěla hlavou.
*Co čekal, že najdu?*
Podepřela si hlavu a procházela všechna ta čísla znovu. Došla až na konec stránky a zatajila dech.
Neznámá látka : O, 002 %
Rychle prolistovala spis majora Riggse, neznámá látka : 0, 0021 %.
V krvi tří členů z deseti, kteří se té mise zúčastnili, je neznámá látka, kterou jejich toxický test nemohl zcela přesně určit. A s tak nízkou koncentrací ji počítač ani neoznačil červeně.
Doktorka vstal a spěchala najít generála O´Neilla.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
„Sabotáž?“
Seržant Siler pokrčil rameny a přikývl. „Ano, pane. Všechny systémy a přístroje, které během posledních 24 hodin přestaly fungovat, tak to vše bylo výsledkem přímé sabotáže.“
Jack si opřel lokty o stůl a zajel si prsty do vlasů. „Něco vážného?“
„Ne, pane. Nic co bychom během nějaké doby nezvládli. Klimatizace bude zase fungovat během tří nebo čtyř hodin. Zásobovací výtah už je opět v provozu a lednice kantýně budou fungovat během chvilky. Vybavení na ošetřovně a v laboratoři podplukovníka Carterové nám zabere nějaký čas, protože jsou to dost speciální věci, ale….“
„Laboratoř Carterové? Ošetřovna? Ještě něco je mimo, o čem bych měl vědět?“
Siler si odkašlal a sklonil hlavu a podíval se na hlášení, které měl před sebou.
„Ne, pane. Jenom tomu nemůžu uvěřit.“
„Dobře. Prostě….jděte na to a dejte mi vědět, až bude všechno jak má být. Waltere!“
A ještě než to dořekl, Walter už stál před ním.
„Ano, pane?“
„Sežeňte mi velitele ochranky na základně a jména všech, kteří se tu pohybovali posledních 48 hodin. Chci je tady vidět zhruba ve 14.30.“
„Ano, pane.“
Walter prošel generálovou kanceláří a pokračoval dál chodbou dolů. Jack zůstal v zasedačce sám. Sklopil si křeslo a položil si hlavu na měkké kožené opěradlo, oči měl zavřené. *Sabotáž? Sakra, jak je to možné? Kdo? Jak?*

„Generále O´Neille, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?“
Jack se podíval na doktorku. „Ano, jistě. Co se děje?“
„Jde o to, o co jste mě předtím požádal.“
Jack se okamžitě postavil a pokynul jí ke své kanceláři. Doktorka ho následovala a on za nimi zavřel dveře a ještě zavřel i ty, které ústily na chodbu. Ani se nezdržoval tím, aby se posadil za stůl. Postával u rohu svého stolu a poklepával prsty na dřevo.
„Takže…teď mluvíme o?“
Doktorka si povzdechla. „No přála bych si to vědět jistě, generále. Znovu jsem prošla záznamy všech členů SG týmů, kteří se vrátili z té planety a u několika z nich – včetně podplukovníka Carterové – je stopa po neznámé látce v jejich krvi, ale momentálně to nedokážu vysvětlit.“
Jack přimhouřil oči. „Nevíte, co to je?“
„Ne. Potřebuji udělat další testy…“
„A sakra,“ zamumlal Jack. „Čekal jsem, že mi řeknete, že je jenom….unavená nebo tak něco.“
„Doporučuji vzít ji a všechny další na ošetřovnu, okamžitě.“
Jack přikývl, stále o tom, co právě slyšel, přemýšlel. *Sakra, sakra, sakra.*
„Půjdu s vámi.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Sam přecházela z jednoho konce laboratoře na druhý. Nervózně svírala ruce v pěst. Kůže jako by se jí napínala a v žilách ji proudila krev horká jako láva.
Nemohla přemýšlet….nemohla se soustředit. V hlavě slyšela hlasy, které jí stále něco našeptávaly a vyžadovaly si její pozornost. Žaludek se jí svíral a chvěla se nervozitou.
*Stane se to…každou chvilku…zemře. Bude mrtvý. MRTVÝ!*
„Ne!“ zakřičela do místnosti, jako by tam někdo byl.
Ne, nemůže to být on. Co to udělala?
Ty hlasy! Ty hlasy!
Sam se schoulila na podlaze. Tiskla si pěsti na spánky a zoufale se pokoušela utišit ty šílené hlasy, které měla ve své hlavě. Pohupovala se na patách, celá se stočila do klubíčka, prosila, aby to přestalo.
*Udělala jsi to! Udělala jsi to! Je mrtvý! Je mrtvý! Zabila jsi ho!*
„Ne!“ zakřičel znovu. Vyskočila na nohy a rukou smetla všechno, co měla na stole. Různá zařízení a poznámky se rozletěly po místnosti. „Ne! Ne!“
*Mrtvý! Mrtvý! Mrtvý!*
Stovky, tisíce syčivých, slizkých hlasů jí vířilo v hlavě. Bylo jí zima, jako by na sobě měla lepkavé šupiny. Zaryla si nehty do paží a krku. Ale ty slizké šupiny se přesunuly na její záda a taky do vlasů – jejich rozeklané okraje se jí otíraly o uši.
*Mrtvý! Mrtvý! Mrtvý!*
Sam opět zakřičela.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Ten prudký živočišný výkřik se rozléhal chodbou a Jack úplně ztuhl. Ale potom ho to popohnalo kupředu.
Nikdy nic takového neslyšel, ale ani se nemusel jít podívat, aby věděl, kdo to byl.
*Sam…*
Chytil se zárubně dveří, aby se kolem nich co nejrychleji prosmýkl dovnitř. Přejel očima po setmělé místnosti, ale po Sam nebylo ani památky. Laboratoř vypadala jako po výbuchu ……papíry a různá zařízení byla rozházená po podlaze a po stole. Některá pípala a bzučela.
Když ke dveřím přišla doktorka Brightmanová, Jack udělal další krok dovnitř.
„Carterová?“
A potom ji uslyšel…kňouravé vzlykání, které bylo tlumené ještě jiným zvukem. Jack se opatrně pohyboval podél jejího stolu a potom se mu zastavilo srdce. Sam byla schoulená do fetální polohy. Prsty a paže měla celé od krve, jak sama sebe poškrábala. Po tvářích jí stékaly proudy slz. A ten dutý zvuk, který Jack slyšel, byl výsledkem toho, jak v pravidelném rytmu narážela hlavou na betonovou podlahu.
Jack si vedle ní klekl a chytil ji za ramena, snažil se ji posadit. „Carterová….Carterová!“
Podívala se na něho nepřítomným pohledem. Upřeně se na něho dívala, ale vůbec ho neviděla. Jack nemohl dýchat, přimhouřil oči, aby ji ve spoře osvětlené místnosti viděl. Sakra, o co tady jde? Co se jí stalo? Co si to udělala?
„Ty jsi mrtvý…“ zašeptala chraptivým hlasem.
„Ne, Carterová. Jsme tady.“
„Potřebujeme ji dostat na ošetřovnu,“ ozvala se doktorka ode dveří.
*Nepovídej, Sherlocku!*
Víčka Sam se zachvěla, oči zvrátila v sloup,. Jack vůbec neviděl její duhovky. Její tělo mu bezvládně leželo v náruči, pohnul se a přitiskl si ji k hrudníku.
„Nosítka tu budou za chvíli….“
„Na to kašlu.“
Zvedl ji, hlavu měla opřenou tam, kde mohla slyšet jeho srdce. A takhle ji vynesl z místnosti ven
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Stál u její postele, díval se , jak neklidně spí. Přestože dostala dvojitou dávku sedativ a prášků na spaní, nebyla schopná odpočívat. Každou chvíli něco tiše zamumlala, ale bylo to tak potichu, že tomu Jack nerozuměl. A taky vždycky zatahala za řemeny, kterými ji nechala doktorka k posteli přivázat.
Tři hodiny. Už byla v tomhle stavu tři hodiny. Jack stiskl pevně zuby. Až ho zabolela čelist.
Věděl, že se něco děje.
Proč něco neudělal dřív?
Proč jí věřil, když mu tvrdila, že je všechno v pořádku? Tohle byla Sam, pro krista pána. Kdy mu řekla pravdu, že se něco děje, pokud na ni nepřitlačil?
Ale tohle on nechtěl. To byla věc Peta Shanahan. Proč si toho Shanahan nevšiml?
*Hloupej, pitomej bastard!*
Jack přešel podél její postele . Pohledem detailně zjišťoval, co si Sam udělala. Na krku a pažích měla hluboké rány, ty nejhorší teď byly překryté gázou. Doktorka říkala, že má Sam na hlavě velkou bouli, plus ta zranění, která si přinesla před několika dny z té planety.
Podíval se na její ruce. Na zápěstích měla kožené řemeny, na jejichž spodní straně byla měkká látka, aby tak byla chráněna její kůže před odřením. Ale už teď viděl pod jejich okraji rudou rýhu. Ruce měla pevně stisknuté v pěst, klouby na rukou měla úplně bílé. Jack se rychle rozhlédl kolem, aby nepřesvědčil, že se na něho nikdo nedívá. Vytáhl ruku z kapsy a přejel jí prsty po kloubech na ruce.
Její kůže byla hebká, věděl jaká síla se v nich skrývá. Ale kolem kloubů měla spoustu oděrek. Přejížděl jí po ruce až se dostal k sevřeným pěstím. Jemně a opatrně se je snažil otevřít a její sevření uvolnit. Sam ve spánku zavzdychala a celá se zachvěla, ale po chvíli svou dlaň otevřela.
Jack se na ni podíval, Sam se k němu otočila. Její rysy jako by se trochu uvolnily. Nakonec tedy sedativa zabrala. Vytáhl svou ruku ven a na chvíli ji položil na její a potom si ji dal zpátky do kapsy.
„Slyšela jsem, že jsi tady.“
Otočil se a uviděl Kerry, která stála jen kousek od něho u postele Sam. Paže měla zkřížené před tělem.
„Ano,“ bylo jediné, co byl schopný právě vymyslet. Podíval se zase na Sam a potom přešel ke konci její postele.
„A taky jsem slyšela o obavách týkajících se bezpečnosti. Myslela jsem , že bychom si o tom měli promluvit.“
„Teď ne.“ Promluvil Jack potichu, ale doufal, že z tónu jeho hlasu bude Kerry jasné * za žádnou cenu odtud teď neodejdu.*
„Bude na to vhodnější doba?“
„Prostě teď potřebuji být tady.“
Doktorka využila příležitosti a vešla dovnitř. V rukou měla desky a vypadala znepokojeně.
„Myslím, že jsme přišli na to, co to je. Ale myslím, že se vám to líbit nebude.“
„Pokračujte.“
„Dobře, jak víte…před čtyřmi roky, byly Tok ´rové schopni izolovat určitou chemickou složku, která kontrolovala mozek Za´tarců, kterou používali Goa´uldi. A potom jsme na ni testovali všechny týmy, které se vraceli z akcí mimo Zemi.“
„Ano…a …to není ono, to byste přece zjistili už před těmi třemi dny.“
Doktorka zavrtěla hlavou. „Ne, pane. Není. Je to její derivát. Čistý, mnohem víc rafinovaný než ta původní látka. V krvi oproti té předchozí látce toho zůstane jen minimální množství a počítač to při testu na toxické látky nezaregistruje.“
„Chcete mi říct, že je Za´tarc?
„Nemám pro její stav jiné vysvětlení, generále.“
„Ah, sakra…“
„Tak to je špatné, to jsem pochopila i já.“ Kerry se dívala střídavě z doktorky na Jacka. „Myslím, že jsem o tomhle četla v jednom hlášení, před několika roky na základnu….“
„Ty jsi o tom četla?“ Zeptal se jí Jack.
„No ano. Několik členů SG týmu bylo označeno jako Za´tarcové a taky Tok´Ra jménem Martouf?“
Jack přikývl. Nebyl si jistý, jestli tohle všechno bylo v hlášení nebo ne.
„A když už mluvíme o Tok´rech…myslím, že je na čase zavolat Anis – Freyu a pozvat ji sem.“
Jack ukázal na kancelář doktorky Brightmanové a tiše ji tak požádal o souhlas si zavolat.
Rychle se ještě podíval směrem k Sam a doufal, že si toho nikdo nevšiml. Potom vešel do kanceláře a zavolal do řídící místnosti.
„Tady je generál,“ řekl vojákovi, který zvedl telefon. „Zadejte poslední známou adresu základny Tok´rů. Potřebuji buď Jacoba Carter nebo Anis – Freyu. Bylo fajn, kdybyste je sehnal oba dva. Až se s nimi spojíte, dejte mně vědět, jsem na ošetřovně.“
Jack zavěsil a opřel se o desku stolu, na chvíli zavřel oči a pokoušel se vstřebat novou informaci. Pomalu si odfrkl. Nechápal to. Podle toho, co věděli o Za´tarcích, nikdo ještě nikdy na tu látku nereagoval jako Sam. Výjimkou byl okamžik, kdy nad sebou ztratili kontrolu a pokusili se zabít. Ale Sam se o nic takového nepokoušela…..něco tady nebylo zrovna košer.
Už dnes podruhé se mu sevřelo srdce, když se Samin výkřik rozlehl základnou. Ale tentokrát to bylo jiné.

„Jacku! Jacku!“
Volala ho s panickým strachem. Jack měl pocit, jako by mu někdo sevřel jeho srdce do kleští. Rozběhl se zpátky na ošetřovnu, kde uviděl, jak Sam divoce bojuje s řemeny, kterými byla přivázaná k posteli. Doktorka a tři další sestry se ji snažily udržet v leže. Celá se třásla a křičela, hlavu přetáčela z jedné strany na druhou.
„Jacku! Neeeeee!“ zakřičela znovu.
Jack se protlačil blíž k posteli a položil jí ruce na tváře. Snažil se, aby se otočila na něho.
„Carterová! Hej, já jsem tady. Jsem tady.“
Sam se na něho upřeně dívala, oči měla široce otevřené. Prudce vydechovala. Cítil její horký dech na svých rukách. Opět zatahala za řemeny a mu to připadalo, jako by se ho snažila dotknout, ale nemohla.
„Jacku?“
„Ano. Jsem tady.“
„Oni říkali, že jsi mrtvý.“ Ztišila hlas, že ji skoro neslyšel a tak se k ní naklonil ještě blíž. Sestry ustoupily, aby měl dostatek místa
„Kdo? Kdo říkal, že jsem mrtvý?“
Oči se jí zalily slzami, úplně se třpytily, rty se jí třásly. Slzy jí začaly stékat po tvářích až k jeho rukám.
„Oni. Ty hlasy. Jacku…tolik hlasů.“
„Oni se pletou, Sam. Neposlouchej je.“
Znovu zatahala za řemeny. Jack se podíval na doktorku. Očima ji naznačil, že by je mohla rozepnout. V jejích očích viděl, že si myslí, že tohle není dobrý nápad…ale velel tady on. Když měla Sam volné ruce, zvedla je a prsty uchopila jeho zápěstí.
Palci ji hladil po tvářích a vypadalo to, že se konečně napětí v jejím těle uvolnilo. Pomalu se položila zpátky na polštář, Jack ji stále držel obličej ve svých dlaních. Ale jakmile chtěl poodstoupit, pevně mu stiskla zápěstí, oběma svýma rukama ho svírala. Otočila se, aby na něho viděla.
A tak jak se rychle probudila, tak i rychle znovu usnula.

Vzhlédl. Doktorka stála na druhé straně postele. Tvářila se zmateně. Kerry stála u nohou postele. A tvářila se tak, že se Jack ani nepokoušel ten její výraz nějak pojmenovat.
*No, fajn.*
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
„O´Neille…“
Jack prudce otevřel oči, potom zvedl ruku, kterou si oči zakrýval. Zvedl hlavu z polštáře a díval se na Teal´ca, který stál u postele.
Potom se podíval na postel vedle sebe.
Byla prázdná.
Nohy měl ještě pořád položené ze strany na posteli. A potom si uvědomil, že bylo zhruba 21. hodin, když si lehl. Když se zdálo, že Sam snad bude několik hodin spát.
„Kolik je hodin?“
„Bude skoro půlnoc.“
Jack se posadil, protože spal pro něj v neobvyklé poloze, bolela ho teď záda.
„Kde je Sam?“
„Doktorka Brigtmanová převezla podplukovníka Carterovou a ostatní do privátních pokojů.“
„Měla mě vzbudit, než je převezla.“
„Doktorka vyjádřila svoje obavy, že by jsi si možná řádně neodpočinul.“
„Pro krista pána,“ zamumlal Jack, když seskočil z postele. „Kdy jsi se vrátil?“
„Asi před půl hodinou. Byl jsem znepokojen, když jsem slyšel, co se v mé nepřítomnosti stalo.“
Jack si přejel dlaněmi přes obličej. „Nevíš, jestli se neozvali Tok´rové?“
„Všechny pokusy kontaktovat Tok ´ru Anise byly neúspěšné. Zpráva byla doručena Jacobovi Carterovi a bylo nám oznámeno, že zde bude během 36 hodin.“
Jack na krátký okamžik zavřel oči, pomalu se nadechl. Cítil se bezmocný a tento pocit nenáviděl. Zvlášť když se jednalo o jeho lidi. *Vždyť tady jde o Sam.*
Kdyby šlo o nepřítele, kterého má zastřelit, tak si stačí vzít zbraň. Tohle uměl…na tohle byl vycvičený.
Ne na boj s něčím, co nezná.
„Takže víš, o co jde?“
„Zajisté. Musí to být hodně znepokojující, vidět podplukovníka Carterovou v tomto stavu.“
Jack se snažil ze sebe setřást ospalost. „Nenechá mě od sebe odejít víc jak na dvě stopy.“
„Pouze pokud jsi v její bezprostřední blízkosti, je podplukovník Carterová klidná.“
Jack znovu otevřel oči a podíval se na Teal´ca. „Někdo ti tohle řekl?“
Teal´c zvedl obočí a naklonil hlavu. „Tak, jak říkají lidé na Zemi, * ne tolika slovy*….“
Jack raději o tom, co mohl Teal´c o tomhle slyšet, nepřemýšlel. On sám už dávno předtím došel k závěru, že je mu celkem jedno, co on nebo Sam řeknou, udělají nebo neudělají. Stejně z toho budou řeči. Bude se tím zabývat později……až bude Sam zase v pořádku.
„Pojď se mnou T,“ řekl Jack a vydal se ke dveřím. Pokud Sam spala, když ji převáželi, chtěl by u ní být, až se vzbudí.
Vyšli z ošetřovny. Na chodbách SGC bylo ticho, byla skoro půlnoc, takže tu nebylo tolik lidí. Došli k nejbližšímu výtahu a Jack začal po kapsách hledat svou bezpečnostní kartu.
„Sakra,“ zamumlal. Když ji našel v zadní kapse, Teal´c vytáhl svou kartu a otevřel dveře u výtahu. „Díky.“
Teal´c jen uklonil hlavu a oba nastoupili. Jack byl mnohem víc unavený, než si myslel. Opřel se rameny o stěnu výtahu.
„Vsadím se, že Carterová tě ráda uvidí,“ řekl Jack, když se výtah pohnul. „Když tady teď Daniel…..není…. a tak.“
„Jestli jí moje přítomnost nějak pomůže, rád udělám, co bude v mých silách.“
„Díky T.“
Výtah zastavil a dveře se otevřely. Jack šel směrem k pokojům, kam byli členové SG-3 a 5 a Sam přemístěni. Všude byl klid. Jack si oddechl. Žádný křik a pláč. Zřejmě tedy nakonec usnula.
Konečně tam už byli. Jack viděl, jak doktorka mluví s jednou ze sester. Když se tam objevil, vzhlédla.
„Zrovna jsem se za vámi chystala, generále.“
„Proč jste mě nevzbudila, když jste ji – je převáželi?“
„Myslela jsem si, že byste měl odpočívat.“
„Dovolíte, generále,“ ozval se za nimi hlas. Všichni tři ustoupili víc ke stěně a kolem nich projel voják s plně naloženým vozíkem.
Jack ho sledoval, než mu zmizel z očí. Vozík byl opravdu hodně naložený a ty věci na něm moc dobře nedržely. Bylo zřejmé, že ten voják spěchá, aby už měl svou práci z krku a mohl si dát pauzu. Ale aby se teď Jack zabýval špatně naloženým vozíkem, ho ani nenapadlo. Ale bylo vidět, že ten voják má co dělat, aby ho udržel . Jack zvedl obočí, zavrtěl hlavou a otočil se zpátky k doktorce.
„Kde je Carterová?“
Doktorka ukázala na zavřené dveře kousek od nich. „Právě teď odpočívá. Vypadá to, že některé z těch sedativ konečně zabralo.“
Slyšeli, jak ten voják, který kolem nich před chvílí projel, hlasitě zaklel. a potom se mu z vozíku všechno sesunulo dolů. Znělo to, jako kdyby hřmělo, když všechny ty tácy a nádobí padalo k zemi.
Jack zasyčel. „Ooooh, to není dobré.“
„Promiňte, pane,“ omlouval se ten voják a horečně začal sbírat rozsypané tácy. „Je mi to moc líto. Hned – hned to posbírám, pane!“
Jack zvedl ruku. „Jenom….příště se pokuste nevzbudit mrtvé, vojíne.“
Z koše pořád ještě padaly další věci, když uslyšeli výkřik, který vycházel ze Samina pokoje.
„Neeeeeeee!“
Jedna ze sester prudce otevřela dveře. „Doktorko, pojďte rychle!“

Ale Jack už byl na půli cestě. Odstrčil sestru a protáhl se kolem ní do pokoje. Ztuhl, okamžitě zhodnotil situaci. Sam byla venku z postele, stála u nejvzdálenější stěny, zády k ní. Ruce měla rozpřáhnuté podél stěny. Ve tváři měla vepsanou paniku a zoufalství, když se jí dvě sestry snažily zadržet.
Sam křičela, bylo to něco, čemu Jack nerozuměl – věci, které nedávaly smysl – že to byla její chyba, že to nechtěla udělat. Že to zkoušela, ale ty hlasy….ty hlasy nepřestávaly.
„Podplukovníku Carterová, uklidněte se!“ Zakřičela na ni doktorka a pokoušela se k ní dostat s injekční stříkačkou. „Chceme vám pomoct!“
Sam pohodila hlavou dozadu tak prudce, že se udeřila o stěnu a vykřikla. „Jaaaacku!“
*Zatraceně…*

Jack všechny, kteří stáli mezi ním a Sam, odstrčil. Když se k ní dostal, Sam se odvrátila a rukama si zakryla si obličej.
„Ne!“ Vykřikla. „To ne.“
„Carterová….“
Sam se sesula podél stěny a prudce dopadla na kolena. Ještě předtím, než dopadla na podlahu, byl Jack u ní.
Klekl si před ní a tak jako už předtím, vzal její obličej do dlaní a přinutil ji, aby se na něho podívala.
„Sam. Sam, podívej se na mě!“
Celá se třásla, byla zpocená a na čele měla vlasy slepené do pramínků. Víčka ji ztěžkla. Byla jen napůl při vědomí. Jack ji pohladil po tváři, potom svou ruku přesunul k jejímu rameni a jemně s ní zatřásl.
„Sam!“
Sam zamrkala, znovu se na něj soustředila. Když se jejich pohledy setkaly, zalily se jí oči slzami. Úplně se otřásla. „Jacku?“
„Ano,“ řekl tiše. Nemohl pořádně dýchat, jak se mu svíralo srdce, když ji takto viděl.
Sam se několikrát prudce nadechla, potřásla hlavou a pokusila se od něj dostat co nejdál. Přikryla si oči rukama a zase zavrtěla hlavou.
„Sam…“
„Ne!“ vykřikla a upřeně se na něho zahleděla. „Ne! Jsi mrtvý! Jsi mrtvý!“
Když se jí znovu dotkl, bojovala s ním. Mávala kolem sebe rukama, jako kdyby na ni zaútočil vosí roj. Jack byl ale vytrvalý a bojoval s ní tak dlouho, dokud ji nechytil za zápěstí a nestáhl jí ruce z obličeje a neotočil ji k sobě.
„Carterová!“
Sam se přestala hýbat a upřeně se na něj zadívala. Očima pomalu přejížděla po jeho obličeji. Její rty se tiše pohybovaly, jako kdyby se snažila najít ta správná slova.
„Nic se mi nestalo. Jsem tady. Jsem. Tady.“
Napětí v jejím těle se uvolnilo. Dala mu ruce kolem krku a opřela si o něj hlavu. Jack nijak neváhal a přitiskl si ji k sobě. Zdraví jeho vojáků a jejich dobrý stav jsou pro velícího důstojníka důležitější než to, jak tahle situace vypadá na veřejnosti…že ano?
„Nekřičí už tak hlasitě, když jsi tady se mnou,“ řekla Sam potichu. a potom se bezvládně sesunula do jeho náruče.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

„Já nikam nejdu.“
„Generále, takový stres není pro vás dobrý a nemůžu nijak potvrdit, že vaše přítomnost tady podplukovníku Carterové nějak pomáhá.“
„No, sice nemám doktorát, ale jak můžete říct, že jí to nepomáhá?“
„Souhlasím s O´Neillem. Jeho přítomnost podplukovníka Carterovou vždycky zklidní, může normálně přemýšlet a taky je schopná si odpočnout.“
Jack souhlasně přikyvoval a ukázal na Teal´ca. „Vidíte?“
Ti tři stáli u dveří pokoje, kde byla momentálně Sam. Mluvili šeptem, zatímco Sam spala na druhé straně místnosti. Sedativa všechny ostatní *pacienty* rychle uspala. Jenom Sam bojovala se svými démony. A Jack by se musel propadnout do pekla, aby ji nechal samotnou – zvlášť když by ji mohl nějak pomoct.
„Podívejte se, ať jí udělali cokoliv, je zřejmé, že jde o něco jiného než posledně. A dokud nebudeme vědět, jak to zvládneme, uděláme cokoliv, co zabere. A právě teď funguje to, že jsem tady s ní.“
Doktorka si povzdechla. „Tak dobře. Ale musíte mi slíbit generále, že se trochu vyspíte.“
„Ano, jistě…“ řekl a přikyvoval hlavou. „Žádný problém.“
Doktorka potřásla hlavou a odešla z místnosti, zvuk jejích kroků se rozléhal chodbou.
Jakmile si byl Jack jistý, že je pryč, zívl až ho zabolela čelist. Přejel si rukama přes obličej.
„Chceš, abych tady zůstal a poskytl ti společnost, O´Neille?“
„Dělal mi společnost?“
„A to, co jsem říkal, není totéž?“
„Ano, ale způsob, jakým jsi to řekl….no nic. Jsem v pohodě. Jdi se trochu vyspat, Teal´cu. Byl to dlouhý den.“
„Jestli je nějaká možnost, že bych ti mohl asistovat….“
„Já vím.“
Teal´c uklonil hlavu a odešel. Zavřel za sebou dveře. V místnosti byla skoro úplná tma, jediné světlo sem pronikalo z pootevřených dveří koupelny. Tento pokoj měl standardní vybavení, dostatečně velkou postel, nějaký nábytek a světlou barvou vymalované stěny. Což bylo v kontrastu se šedým stropem a šedým potrubím.
Sam ležela klidně na posteli, byla k němu otočená zády a byla stočená do klubíčka. Z nějakého důvodu ji převlékli do nemocničního pyžama, které spíš vypadalo jako oblečení na kung-fu. Jack přešel k posteli a sundal si bundu, posadil se na vzdálenější stranu postele. Naklonil se dopředu, lokty si opřel o kolena. Cítil, jak má těžká víčka. Rozhlédl se po místnosti, kde by si mohl zdřímnout a byl přitom pořád dostatečně blízko k Sam, kdyby se vzbudila. Podél zdi stála pohovka, to by šlo. Možná, když se trochu skrčí…

„Jacku?“
Jack se přetočil na posteli. „Jsem tady.“
Sam se k němu otočila. Na obličej jí dopadaly stíny a vypadalo to, jako by ji ozařovalo světlo svíčky. Zaměřila se na něho.
„Jak vám je?“
„Pořád je slyším.“
Ještě víc se otočil, zvedl nohy, takže teď skoro ležel, opíral se o lokty. Chvíli ji sledoval a potom než promluvil, se zhluboka nadechl.
„Chci vám pomoct, Sam. Ujišťuji vás, že přestanou.“
Sam se přetočila na bok, takže se teď dívali jeden druhému do tváře. Ruce měla složené pod tváří a soustředila se na nějaký bod na jeho hrudníku.
„Zůstaň tady se mnou.“
„Řekl jsem, že zůstanu.“
Zvedla k němu oči a jejich pohledy se setkaly. „Jacku, tím myslím, že se mnou *musíš* zůstat.“
Jack přimhouřil oči a zaměřil se na její obličej. „Proč, Sam?“
„Protože, když tu nezůstaneš, tak budou mít pravdu.“
„V čem budou mít pravdu?“
„Že tě zabiju.“
Její hlas byl tak chladný, až z toho Jacka zamrazilo. Ať už jí ty hlasy napovídaly cokoliv, cokoliv jí ten goa´uld udělal, ona je o tom skálopevně přesvědčená.
„Ššššš,“ řekl a hladil ji po vlasech. „Spi.“
Sam skoro okamžitě zavřela oči a zhluboka se nadechla, jako někdo, kdo se chystá upadnout do říše snů. Jack si vzal polštář a dal si ho pod bradu, aby tady mohl zůstat ležet
a sledovat Sam, jak spí.
Po chvíli i on musel usnout. Sam k němu natáhla svou ruku a našla tu jeho.
„No tak, Carterová. Jezte.“
Sam seděla na posteli, zády byla opřená o čelo postele, kolena
měla přitisknutá k hrudníku. Pomalu se kolíbala dopředu a dozadu, hlavu měla nakloněnou na stranu, oči zavřené, byla celá rozcuchaná.
Jack otočil vidličkou v jídle na talíři. „Chcete, abych vás musel krmit?“
„….já nejsem blázen.“
Jack se přestal soustředit na rychle chladnoucí večeři a zadíval se na Sam. Hleděl jí přímo do očí. Rty měla pevně sevřené, stále se třásla a na čele měla pot.
„Já si nemyslím, že jste blázen.“
„Tak jako tehdy, když jsem jako jediná viděla Orlina?“
„Carterová…“
„Tak jako tehdy, když viděl Jonas ten hmyz z jiné dimenze?“
„Carterová…“ řekl znovu.
„Nebo když měl Daniel ve své hlavě ty Ma´chellovy věcičky, které zabíjely Goa´uldy?“
Jack položil vidličku na talíř. Vzdal to, že by do ní dostal nějaké jídlo.A celý tác s její večeří odsunul stranou. Zvedl se ze židle, posadil se k ní na postel a položil jí svou ruku na koleno.
Chvění jejího těla se zmírnilo, ale zcela nepřestalo.
„Ježíš, Carterová. Možná jsem byl natvrdlý, ale nakonec jsem to pochopil. A nemyslím si, že jste se zbláznila. Přísahám.“
Zvedla jednu ruku a otočila ji dlaní směrem k němu, na rtech měla chabý úsměv.
„Na svou duši, na psí uši, na kočičí svědomí?“
Jack si nemohl pomoct, ale musel se usmát. Tohle byla po dvou dnech první známka toho, že Sam, *jeho* Sam, tam někde možná pořád je a stále oceňuje jeho hloupé, někdy až chlapecké nápady.
Jack zvedl prostředníček a omotal jej kolem jejího prstu. „Na mou duši.“
Někdo zaklepal na dveře. Jack zavolal, aby dotyčný vstoupil a když to cvaklo v bezpečnostním zámku, dveře se otevřely a dovnitř strčil hlavu Walter.
„Generále, obdrželi jsme zprávu, že Jacob Carter a Tok´ra Anise tu budou zhruba za pět minut. Myslel jsem, že byste tam rád byl, když přijdou.“
„Ne!“ Sam zaťala svoje prsty do jeho paže a druhou rukou ho pevně chytila za tričko. „Ne!“ Zakřičela znovu naléhavě.
Jack poslal Waltera mávnutím ruky pryč, ale ještě předtím mu naznačil * pokud tam do pěti minut nebudu, otevřete iris beze mě*.
„Sam, Anis je tady, aby tohle vyřešila. Já budu jen…“
„Ne! Slíbil jsi to!“
„Slíbil jsem, že tohle vyřeším.“
„Ne!“ znovu zakřičela a spustila nohy z postele. Obešla ho a skočila k nohám postele a potom se rozběhla ke dveřím dřív, než Jack vůbec pomyslel na to, že by ji chytil.
Přešel kolem postele a viděl, že je přitisknutá na dveře, takže se nedostane k zámku, aby si mohl otevřít. Upřeně, ale prchlivě se na něho dívala. Vyloženě ho vyzívala, aby s ní bojoval.
Ale Jack k ní šel zcela klidně. *Sakra, on žádnou -*Jak jí to jen Janet říkala?!*
„Carterová, můžete mi říct, co se stane, když odtud odejdu?“
Sam zavrtěla prudce hlavou, začala se celá třást. Stiskla zuby tak pevně, že se jí svaly podél lícních kostí napjaly.
„Co se stane, Carterová?“
„Tak zemřeš!“
Sam se teď silně roztřásla, skoro nemohla stát. Prudce se nadechovala nosem a potom stejně prudce vydechovala ústy, tváře se jí vždycky viditelně naplnily vzduchem.
Upřeně se na něho dívala, mračila se. Viděl, že s něčím bojuje.
Přešel až k ní a položil jí ruce na tváře a prsty jí zajel do vlasů. Sam tiše zanaříkala, víčka se jí začala chvět a téměř bezvládně se opírala o stěnu.
„Carterová, podívejte se na mě. PODÍVEJTE SE. NA. MĚ.“
Když to udělala, počkal Jack ještě, až se alespoň trochu přestane třást a z očí jí zmizí ten panický strach.
„Sam, prosím. Pokuste se mi to vysvětlit. Udělala jste něco tady na základně?“
Oči se jí okamžitě zaplnily slzami a prudce se nadechla.
„Ano?“ Zeptal se.
Přikývla.
„A můžete mně říct, co jste udělala, Sam? Pokusíte se…zkusíte mi to povědět?“
Sam přesunula svoje ruce k jeho tričku a pevně ho sevřela do svých pěstí. Po tvářích jí stékaly slzy, dýchala ztěžka až měl Jack strach, že u ní dojde k hyperventilaci. Ale pořád ho sledovala.
Otevřela ústa, její rty se pohybovaly, jako kdyby zkoušela něco říct, ale z úst jí nevyšla ani hláska.
Nakonec jako by zasténala a napůl zakřičela a potom udeřila hlavou o dveře.
„Oni mě nenechají!“
„Dobře, dobře.“ Jack ji odtáhl od dveří a rukou zkusil, jestli si tak prudkým úderem nerozbila hlavu,
„Sam…“
Měla zavřené oči a přetáčela hlavu z jedné strany na druhou a jako by přitom kňourala.
„Sam! Podívejte se na mě!“
Poslechla ho, zamrkala a jejich pohledy se setkaly. V očích se jí třpytily slzy. Jack měl pocit, jako by ji tohle vnitřně trhalo na kusy.
Tentokrát to ti Tok´rové snad vyřeší nebo…
„Sam, můžete mi říct….ještě někdo jiný bude zraněn? Nebo jenom já?“
Sam se mu vytrhla a utekla na druhou stranu pokoje. Narazila na zeď tak silně, že když se sesunula na podlahu, tak to vypadalo, že tam leží jen hromádka zmačkaného oblečení.
Jack k ní přiskočil, tentokrát si dával pozor na svá kolena a opřel se zády o stěnu. A teprve potom sklouzl podél zdi vedle ní.
„Pojď sem…“
Sam ho nechala, aby si ji přitiskl ke svému hrudníku a prakticky se mu posadila na klín.
Opřela si o něj hlavu a plakala. Jack ji hladil po vlasech a druhou rukou ji hladil po zádech, aby ji uklidnil.
Po několika minutách Sam něco tlumeně zašeptala.
„Co?“
„Je to jen pro tebe,“ řekla. „Je to připraveno jen pro tebe.“
„Dobře,“ řekl. „Dobře.“
Slyšel jak v zámku cvaklo a dveře se otevřely. Stáli tam doktorka Brightmanová, Jacob Carter a Anise/Freya. *Řekl jí vůbec někdo, že kůže už není v módě od 80. let?*
„Co to sakra?“ Zmohl se na komentář Jacob. Anis na ně hleděla se široce otevřenýma očima.
Sam zanaříkala a ještě víc se k Jackovi na jeho klíně přitiskla. Obličej se snažila co nejvíc schovat pod jeho tričko – jako stydlivé dítě.
„Můžete nás nechat chvíli o samotě?“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Čekání Jack nenáviděl.
Vždycky to tak bylo.
A vždycky to tak bude.
Zvlášť když jde o hodně důležité věci…důležité *lidi* v jeho životě.
Jako je Sam.
Během několika týdnů by měla patřit jinému muži. Bude ženou Peta Shannahana. No prostě bude jeho a on bude patřit jí…atd, atd, atd.
Ale to nemění nic na tom, že by pro ni Jack udělal cokoliv. Prostě to akceptoval jako malé uklouznutí, to co se stalo před čtyřmi lety. Tehdy když byli považováni za Za´tarci.
Samozřejmě, tehdy je ve skutečnosti nic neohrožovalo. Ta největší hrozba byli oni sami….
Ale dnes je ta hrozba velice skutečná.
A to ho hodně děsí.
Anis/ Freya přišla před sedmi hodinami a znovu se mají setkat kolem půlnoci. Jackovi to připadá všechno jako nějaká noční můra, v níž žije už několik dní. Teď právě byla s doktorkou u ostatních infikovaných a on se Sam na ni čekají, až se vrátí zpátky.
No, vlastně čeká on. Sam díky bohu spí.
Během několika posledních hodin se její chápání skutečnosti snížilo a její potřeba, aby tu s ní byl se naopak viditelně zvětšila. Je to hodně špatné. Dovolil si odejít asi jen na dvě minuty. A když se vrátil, tak Sam se celá třásla a chovala se téměř hystericky. Okamžitě se k němu vrhla a pevně se ho držela, dokud ty hlasy nezmizely.
Dokonce i teď tak napůl leží, napůl sedí na posteli, nohy má natažené před sebou a opírá se o čelo postele, pod zády má pro větší pohodlí polštáře.
Sam u něj leží stočená, hlavu má položenou na jeho břiše a jednu nohu má přehozenou přes něj. Jack má jednu ruku pod hlavou a druhou rukou ji bezmyšlenkovitě hladí po vlasech a dívá se před sebe do tmy, která panuje v pokoji.
A čeká.
V zámku to cvaklo a dveře se otevřely. Jack si dal okamžitě prst na ústa. Sam se pohnula, ale nevzbudila se. Do místnosti vstoupili ti tři, kteří už tu byli dnes večer. Jacob se na Jacka díval ne zrovna šťastně, když viděl v jaké jsou poloze. Ale tohle bylo Jackovi naprosto jedno.
Bylo to něco, co Sam potřebovala.
A to pro něj znamenalo, že to prostě bude mít.
Kdyby potřebovala nějaké mimozemské koření z planety, na které by žili obrovští brouci a ta byla až ve třetí galaxii od Země – tak to mít bude.
Kdyby potřebovala poslední kapku jeho krve….tak ji mít bude.
„Takže?“
„Během posledních čtyř let jsem svou technologii na určení Za´tarců zdokonalila. A navzdory typu látky, který byl použit, bylo léčení u ostatních členů týmu úspěšné,“ řekla Anise a přešla k posteli.
„Ale zatím jste tuhle novou drogu neviděla?“ Zeptal se Jack.
„Ne, neviděli jsme ji,“ odpověděl Jacob. „A moc rádi bychom věděli, kdo tohle udělal. Ale bohužel, když léčba zvrátí její účinky, člověk si nic nepamatuje.“
„Dobře. Takže to teď uděláte pro Carterovou?“
„Bojím se, že pro vás mám ne zrovna radostné zprávy, co se týká stavu podplukovníka Carterové.“ Jack se podíval z Anis na Jacoba a potom na doktorku a zase zpátky na Anise.
„Cože?“
Anise se zhluboka nadechla a teprve potom začala mluvit. „Takovou reakci, jakou má na látku ovládající mysl Za´tarca podplukovník Carterová, jsme zatím neviděli.“
„A co to znamená? Přesně!“
„Myslíme si, že reaguje tak intenzívně, protože příkaz, který dostala je v přímém rozporu s jejím myšlením a pocity. Že její podvědomí je aktivní a bojuje, aby získalo nad danou situací kontrolu.“
„Jde o příkaz zabít vás, Jacku.“
Když Jacob promluvil, Jack se na něj podíval a viděl v jeho očích něco, co nebyl schopen zcela jistě pojmenovat. Porozumění? Možná, tohle přesně nevěděl.
„Takže ona vlastně bojuje proti tomu příkazu…“
„Je to víc než to, generále. Podplukovník Carterová svádí virtuální boj se svým vlastním vědomím. Ten příkaz, který jí byl implantován do mozku jí říká, že buď dokončí úkol – nebo skončí se svým vlastním životem, pokud selže. Její podvědomí je silnější než ten příkaz a požaduje, aby nepřipustila, aby se to stalo. Úspěšně zvládá to, že zabránila vaší smrti. Pořád tu jsou ty hlasy, které jí stále dokola říkají, aby to buď udělala nebo zemřela. Ta její potřeba, abyste jí byl na blízku je něco, co její podvědomí stabilizuje – a ujišťuje ji, že jste stále naživu a že tedy neselhala. Nikdy jsme nebyli svědky a ani jsme si nikdy nepředstavovali, že by něčí mysl byla tak silná, že je schopná odolat naprogramování s takovou vehemencí. Byl by to opravdu úžasný fenomén k dalšímu studiu ….“
„Prosím?“ řekl Jack, jako kdyby si odplivl.
„Jen konstatuji, že je to velmi neobvyklá situace a že by další studium mohlo být oprávněným potvrzením.“
„Jacobe…“ řekl Jack varovně.
Jacob zvedl ruku. „Tohle už jsme probrali a nic takového se nestane. Jsme tady proto, abychom to vyřešili a ne abychom udělali ze Sam pokusného králíka.“
Jack se podíval na Anise, „Děkuji mnohokrát.“
Anise si povzdechla. „Generále O´Neille, ujišťuji vás, že můj zájem je čistě vědecký. Nikdo zatím proti naprogramování jako Za´tarc nebojoval, tak jak podplukovník Carterová. Prostě zdokumentovat případ, kde individuální mysl je potenciálně silnější než program je fascinující příležitost. Já to respektuji a slibuji vám, že udělám cokoliv, co bude v mých silách, abych pomohla.“
Jack se podíval na Sam, která stále spala. Stále ještě byly vidět modřiny a jizvy, které jí zůstaly na těle po tom, co narážela tělem do zdi a nábytku a jak se poškrábala. Kdykoliv ji hladil po vlasech, cítil tam bouli.
*Trest.*
„Takže mi naznačujete, že nad tím vyhraje?“
„Ano. Ale bude to něco stát. Pokud tedy víme,“ odpověděla mu doktorka.
Jack polknul. V krku měl najednou úplně sucho. A když znovu promluvil, pořád se díval na Sam.
„Pokoušela se mi už předtím říct, co udělala….co mě zabije. Ale nemohla. Říkala, že ty hlasy ji nenechají.“
„Takhle to zřejmě ona vidí. Hlasy a další osoby jí nařizují - a tak ji dostávají až do bodu, kdy je buď poslechne a úkol splní nebo ukončí svůj život. Se vší pravděpodobností končící vaší smrtí, pokud nebude zdroj sabotáže nikdy nalezen,“ vysvětlila mu Anise.
„A můžete to vyřešit stejným způsobem jako u ostatních?“
„Ráda bych to zkusila, ale myslím si, že by to nemělo žádný význam. Bojím se, že podplukovník Carterová tak neoblomně bojuje za kontrolu nad svým vědomím, že její podvědomí také bude bojovat proti pokusům tuto kontrolu získat.“
Kdyby mohl, tak by si teď do něčeho praštil.
„Takže co uděláme?“
„Přinutíme Sam, aby tím celým prošla. Přitlačíme…hodně…a ještě víc, než bychom chtěli. Ale musíme ji přinutit, aby to spojení sama zpřetrhala. Když to zvládne, bude volná.“ Jacob se pokusil o úsměv. „A tím *my*, myslím vás Jacku.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-
Jack seděl na židli vedle postel Sam, byl lehce nahrbený dopředu, lokty opřené o kolena. Podupával pravou nohou. Uvnitř se mu všechno svíralo.
Věděl, že to musí udělat. Anise a doktorka mu to včera v noci všechno vysvětlily. Teď už to bylo jenom na něm. To on měl v rukou všechny karty….
Ale stejně to smrdí.
Zvedl hlavu a podíval se na Sam. Momentálně spala, její spánek byl neklidný, jako by se měla každou chvíli probudit. Nastal zřejmě ten správný čas s tím začít.
*Sakra, tohle ale opravdu smrdí.*
Počkal, až se přetočila na záda. Zamrkala. Když věděl, že už je určitě vzhůru, aby věděla, kde je on a co dělá, vstal a šel ke dveřím.
„Jacku?“ zavolala na něho.
Zastavil se u nohou postele. Nechtěl se na Sam podívat, protože kdyby to udělal, tak by nevěděl, jak by zvládl to, co má udělat. Ale nakonec se otočil a jeho pohled se setkal s jejím, značně nejistým pohledem.
„Odcházím, Carterová.“
„Ne!“ Posadila se a potom si klekla, dostala se až na konec postele. A aby Jack unikl z jejího dosahu, musel o krok ustoupit.
„Ne, to nemůžeš.“
Jack zmobilizoval všechny síly, které ještě měl a sáhl do kapsy a vytáhl svou bezpečnostní kartu a směřoval ke dveřím.
„Pokud mi teď hned neřeknete jak a kdy mám umřít – jdu odtud pryč. Nemůžu tady navždy sedět a hlídat vás jako malé dítě.“
*Sakra, to je nechutný.*
V ústech měl nepříjemnou pachuť, když tahle slova řekl nahlas.
Sam seskočila z postele a snažila se dostat mezi něho a bezpečnostní zámek dřív, než tam vsune svou kartu. Rukama zatlačila proti jeho hrudníku.
„Ne, Jacku! Prosím!“
Jack se chvíli soustředil na panty dveří. Šedá barva byla v jednom místě oprýskaná a pod povrchem byl vidět černý kov. Zhluboka se nadechl, otočil k ní hlavu a podíval se na ni. Mluvil tiše a vyrovnaně.
„Řekněte mi to.“
„Nemůžu.“
„Řekněte mi to nebo odejdu.“
„Jacku…“
„Carterová! Řekněte mi to!“
Sam si náhle rukama stiskla hlavu, vykřikla a potom ho odstrčila s takovou silou, že ho to překvapilo, vždyť už tři dny skoro nejedla. Jack to ale zvládl a otočil je dokola a tak ji přitiskl mezi sebe a stěnu. Oba prudce dýchali.
„Řekněte mi to, Carterová! HNED! To je rozkaz!“
Sam znovu zakřičela, rozhodila rukama a hlavu přetáčela z jedné strany na druhou. Jeho srdce divoce tlouklo a měl co dělat, aby jí neobjal a tak zmírnil její utrpení. Ale věděl, že musí udělat pravý opak. Odstrčit ji, než se to pro něj stane nesnesitelné. Je silná, ona to zvládne.
Je to Sam.
Jeho Sam.
Zaťal zuby a odstrčil ji stranou a zase se vydal ke dveřím. Sam ho následovala . Pohybovala se na všech čtyřech. Když vsunul kartu do zámku, sevřenými pěstmi ho tahala za kalhoty.
„Jacku, prosím!“ Zavzlykala.
Jack cítil, že ho začínají pálit oči. Svou kartu projel zámkem. V zámku to cvaklo a on chytil za kliku u dveří. *Vždyť to nefunguje, sakra! Nefunguje to!“
„Výbuch!“ zakřičela Sam, když Jack otvíral dveře.
Pustil dveře a klekl si vedle ní. Chytil ji za paže a zvedl ji. „Výbuch? Sam, řekni to ještě jednou..“
Sam přikývla, na tvářích měla slzy a viditelně se třásla. „Výbuch. B-bomba.“
Zatřásla hlavou a přitiskla si pěsti na spánky. „Zmlkněte! Zmlkněte!“
„Sam, kde to vybuchne? To zvládneš! Jsi silnější než ty hlasy. Ty je překřičíš, Sam.“
Vzlykala a pokoušela se nadechnout. Veškerá její váha spočívala na jeho rukách.
„Ne nejsem, Jacku. Udělala jsem, co mi řekli.“
„Ne, Sam. Neudělala, nenechala jsi mě umřít. Ale když mi to právě teď neřekneš, tak odejdu a umřu. Nezklam mě Sam. Nezklam mě!“
Pomalu zavrtěla hlavou, měla zavřené oči. „Nemůžu tě zklamat!“
„Ale ano Sam, můžeš. Když mi to neřekneš, tak mě zklameš. Tentokrát odejdu a už se nevrátím. To, že tady musím zůstat, mě zabíjí. Sam, slyšíš mě? To, že tady zůstávám, mě zabíjí!“
„Ne! Když odejdeš, tak zamřeš!“
„Umřu, když tady zůstanu.“
Zprudka se opřela o stěnu a Jack pustil ji. Opřel se rukou o podlahu, aby mohl vstát. Ale Sam ho chytila oběma rukama za paži. Tahala ho za tričko a rameno tak dlouho, dokud si nesedl zpátky vedle ní. V jejích očích viděl bolest, viděl, že bojuje s tím, aby mu to řekla. Zoufale mu to chtěla říct. Jack zadržel dech a čekal.
„Vý-výtah,“ zasyčela nakonec přes zaťaté zuby.
„Výbuch ve výtahu?“
Přikývla a odfrkla si.
„Jak? Jak to, že je to připravené jenom pro mě?“
Sam ho chytila za ruku a z prstů mu stáhla bezpečnostní známky.
Jack věděl, že je sledují a bylo mu jasné, že Siler se svým týmem už asi směřují k hlavnímu výtahu, aby se o ten problém postarali.
Ale Sam ještě neměla vyhráno
„Sam, kdo ti to udělal?“
Sam se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby viděla tu nejděsivější věc na světě a přitiskla se na zeď. Jack se ji snažil otočit tváří k sobě. Ale ona proti tomu bojovala.
„Sam, podívej se na mě. Kdo ti to udělal!“
„To nemůžu.“
„Ale ano, můžeš! Řekni mi, kdo ti to udělal, ty mi to můžeš říct! Kdo ti to udělal?“
*Abych mu mohl nakopat ten jeho zadek!*
Jack si k ní přisedl ještě blíž, vzal její obličej do svých dlaní, jako už tolikrát za těch několik posledních dnů, aby ji zase dostal do reality.
„Sam, řekni mi jeho jméno a budeš volná….slibuju.“
Položila mu ruce na hrudník. Jack věděl, že musí cítit, jak rychle mu tluče jeho srdce. Byl připravený toho bastarda chytit a poučit ho o bolesti a utrpení…pomalu….velmi, velmi pomalu.
„Slibuješ?“
„Ano Sam. Slibuju.“ Polkl, jako by měl v krku knedlík.
Sam znovu zaťala pěsti a stiskla svými prsty jeho tričko. Pokusila se udeřit hlavou o stěnu, ale Jack ji držel pevně.
„Řekni mi to, Sam.“
Svaly na tvářích se jí napjaly, rty jí zbělely, jak její tělo a mysl proti sobě bojovaly, když chtěla promluvit. „Camulus.“
Jakmile to slovo vyklouzlo z jejích rtů, celá se uvolnila. Její sevření povolilo a hlava jí spadla do jeho rukou. Víčka se zachvěla a zavřela oči. Jackovi se zastavilo srdce.
„Sam? Sam!“
Zamrkala a očima se soustředila na něho. „Pane?“
Jack se usmál. „Ano.“
„Ty hlasy zmizely….“
Zamrkal, začaly ho nějak podezřele pálit oči. Nikdy by nepřiznal, že jsou to slzy. Naklonil se a dal jí pusu na čelo. Sam ho chytila za zápěstí a přejížděla po nich svými palci.
„Díky bohu,“ zašeptal.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Pokoušel se soustředit na hlášení, které měl před sebou, ale v duchu byl o šest pater výš, na ošetřovně…kam byla Sam ráno převezena.
Doktorka mu dnes ráno hlásila, že Sam prospala klidně celou noc. A že její mozkové vlny a chemické cosi jsou opět normální. Sam byla vyčerpaná, fyzicky. A bude to trvat několik dní než se zotaví. Než se jí zahojí rány, které si sama způsobila.
Ale je zpátky.
Tak proč se cítí tak špatně?
Za svou kariéru udělal horší věci, než to že své přátele obelstil tak, aby si mysleli, že lež je pravda, aby tak získal to, co potřeboval. Sakra, vždyť tohle udělal i Sam víc než jednou, když dostal rozkaz. Ale tohle….mu v ústech stále zanechávalo od včerejšího odpoledne nepříjemnou pachuť. Jako když člověk zvrací a potom si zapomene vypláchnout ústa.
Hodil perem přes celý stůl, odsunul se od něj a vstal. Prostě se teď jde projít….na chvilku …a pokud se dostane zrovna do 21. patra, tak se zastaví na ošetřovně a podívá se, jak se Sam daří. Jo, to zní dobře.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Když Sam uslyšela, jak o betonovou podlahu zahrkala kovová židle, otevřela oči. Ležela na boku, ruce měla pod bradou a když si Jack sedal, usmívala se. Jejich oči teď byly ve stejné úrovni.
„Hej,“ řekl a pousmál se.
„Ahoj,“ zašeptala. Bolelo ji stále v krku, od toho jak křičela.
Jack vzal studenou brusinkovou šťávu, kterou měla na stolku u postele. Podržel jí u úst slámku. Sam zvedla hlavu, aby se mohla trochu napít a potom se zase položila zpátky na polštář.
„Děkuji.“
„Jak se cítíte?“
„Tak unavená, jak už jsem se dlouho, hodně dlouho necítila.“
„Ani jako po tom týdnu na P4X-2…23…“
„239. Ne, pane. Tak tohle ten týden předčí.“
„No, ještě několik dní a bude vám fajn.“
Sam si povzdechla a usmála se. Tak napůl už se tady nudila, ale byla natolik unavená, že se s doktorkou nedohadovala, aby ji odtud propustila. Prostě tu teď jen tak ležet, bylo fajn, moc fajn.
„Můj otec ráno odešel…“ řekla po chvilce.
„Ano, ale říkal, že se za týden vrátí. Je něco, o čem byste si chtěla promluvit?“
Sam zavrtěla hlavou. „Ne, dnes ne.“
Jack zvedl obočí. „Dobrá. Kdykoliv. Víte, kde mě najdete.“
Sam se soustředila na jeho obličej a všimla si, že se jí nedívá do očí. Hrál si s rukama, pohupoval levou nohou. Sam k němu natáhla ruku a on tu svou okamžitě otočil, takže její dlaň vklouzla do jeho a svými prsty ji pevně stiskl.
„Udělal jste, co jste musel, pane. Kdybyste neřekl to, co jste řekl – neudělal to, co jste udělal – myslím si, že bych se nezvládla vrátit zpět.“ Její pocity jako by ji dusily, ještě pevněji ho stiskla.
Jack se naklonil dopředu, její ruku držel mezi svýma.
„Nenáviděl jsem se za to.“
„Já vím.“
Podíval se na ni, když viděla ty jeho tmavé oči, zatajila dech.
„Vy si to pamatujete?“
„Ty poslední dny?“ Sam přikývla. „Každou minutu. Myslím, že to bude po zbytek mého života moje noční můra.“
Viděla u něj záblesk vzteku a podél lícních kostí se mu napjaly svaly.
„Ale, Jacku. Víc než ty hlasy a tu hrůzu, si pamatuji vás. Pamatuji si, jak jste je ode mě zaháněl. Jak jste za mě bojoval. A když už se ta noční můra objeví, tak si budu pamatovat hlavně tohle.“
Sjel očima k jejím rtům a potom svůj pohled odvrátil. Naklonil se a políbil jí ruku a potom se sklonil ještě víc a opřel si čelo o jejich spojené ruce.
„Generále?“
Jack se posadil, ale její ruku rychle nepustil, tak jak Sam očekávala. Místo toho ji nechal pomalu z té její vyklouznout a potom se zaklonil.
„Ano, Waltere?“
„Máte telefon, pane.“ podíval se z Jacka na Sam. „Je to Peter Shanahan, pane. Je dost rozčílený a chce mluvit s vámi. Říkal, že nechal podplukovníku Carterové několik vzkazů a nikdo se mu neozval. Chce vědět, co se děje.“
„Nikdo mu nezavolal?“ Zeptala se Sam.
„Měl jsem práci,“ odpověděl jí Jack jednoduše.
„Pane….“
„Já se o to postarám, Waltere.“
„Měla bych si s ním promluvit,“ řekla Sam a snažila se posadit.
Jack vstal, položil jí ruku na rameno. „Tohle dělat nemusíte. Odpočívejte. Já si s ním promluvím.“ Jemně jí stiskl rameno. Jeho ruka sklouzla dolů a ještě jednou jí jemně stiskl prsty. A potom odešel spolu s Walterem.
Sam se přetočila na polštáři a pevně zavřela oči, ve kterých ji začaly pálit slzy. Ale pokaždé, když zavřela oči, vzpomněla si ….
Ne na slizké, šeptající hlasy, které po ní chtěly, aby udělal věci, které jí její srdce nechtělo dovolit. Ne na hrůzu, ze které ji mrazilo a přivádělo ji na pokraj šílenství.
Pamatovala si jeho dotyky. Jak ji hladil po vlasech a po tvářích, dokud ty hlasy skoro úplně nezmizely. Že ani jednou nezaváhal vzít ji do náruče. Že ji nechal spát s hlavou opřenou o jeho hrudník….a jak ji tlukot jeho srdce pomalu uspával.
Sam si zakryla oči rukama, aby tak schovala své slzy, kdyby náhodou šel někdo kolem.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

*O pět týdnů později*
*Jackův srub – Minnesota*
*21.30*

Jack se leknutím vzbudil. Odhodil lehkou přikrývku a rozhlížel se po ztemnělé místnosti.
Oheň v krbu se ztrácel mezi kameny. Už jen malé plamínky je olizovaly a byly vidět rozžhavené uhlíky. Ale tahle noc byla docela teplá, takže nebylo potřeba znovu oheň zapálit. Daniel spal na tkaném koberci, blízko krbu, spací pytel měl až pod bradou a vesele si pochrupoval. Teal´c ležel u protější stěny, ruce měl složené na prsou, oči zavřené.
Jack zívl a rukama si zajel do vlasů. Mohl by klidně přísahat, že něco slyšel. Ale pak si řekl, že to, jak dlouho chodil na mise mimo Zemi, se mu hluboce vrylo do mozku. Touhle dobou míval obvykle hlídku. Vstal a hodil přikrývku zpátky na pohovku. Bosý šel do kuchyně, na sobě měl jen tričko a boxerky.
Znovu se zastavil a zaposlouchal se. Tentokrát si byl jistý, že něco slyšel. Otočil se k zavřeným dveřím od jediné ložnice v domě a opatrně přecházel po dřevěné podlaze. Naklonil se ke dveřím a poslouchal.
„Sam?“ zašeptal.
Slyšel, jak zatajila dech a posmrkla, potom si odkašlala. „Ano?“
„Jste v pořádku?“
„Je mi fajn.“
Tohle jí moc nevěřil, opatrně vzal za kliku a se zavrzáním otevřel dveře.
Sam seděla s nohama skrčenýma pod bradou a zády se opírala o čelo postele. Měsíční svit, který sem pronikal skrz závěsy jí ozařoval obličej a Jack viděl, že má mokré tváře.
„Co se děje?“
Sam zavrtěla hlavou. „Je mi fajn.“
Jack si odfrkl a zavřel za sebou dveře, šel směrem k posteli. Sledovala ho očima. A jak se přibližoval, pomalu zvedala bradu nahoru. Posadil se k jejím nohám a položil jí ruku na kolena.
„Sam….“
„Jenom se mi něco zdálo,“ nakonec přiznala.
Nemusel se ptát, co to bylo. Věděl to. Během posledních pěti týdnů, vždycky poznal, kdy měla nějakou noční můru. A ani mu nemusela nic říkat. Viděl to na ní, měla tmavé kruhy pod očima a taky ten způsob, jakým se na něj dívala.
*Alespoň dneska v noci by s tím mohl něco udělat.*
Vstal a odhodil z postele přikrývky.
„Posuňte se kousek.“
Ani nevypadal překvapeně, když se položila na postel. Jack si vlezl pod přikrývky a potom je oba pořádně přikryl. Otočil se k ní a natáhl se na bok. Natřepal si polštář pod hlavou.
„Pojď sem.“
Sam se mu položila do otevřené náruče, opřela se zády o jeho hrudník a hlavu si položila na jeho paži. Jack ji objal kolem pasu a přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Obličejem se přitiskl k jejímu rameni.
„A teď spi. Já budu na tvé sny dávat pozor.“
Sam otočila hlavu a podívala se na něho. Zářivě se usmívala. Zvedla ruku, položila ji na jeho tvář a tím ho pobídla, aby se přisunul ještě blíž. Což on ochotně splnil. Své rty přitiskl na její. Všechny nervy a svaly na ten dotyk jejích rtů okamžitě reagovaly.
Otevřela ústa a on využil tohle sladké pokušení, jeho jazyk vklouzl do jejích úst. Její zasténání procházelo jeho tělem.
Potom se od sebe odtrhli, oba věděli, že tímto to musí skončit.
*Pro teď…sakra!*
Jack jí ohrnul vlasy z čela. Pořád ho sledovala. Její modré oči byly ve svitu měsíce úplně tmavé.
„Co?“
Sam se usmála. „Nic. Někdy jenom nemůžu uvěřit, že jsem tady…že jsme konečně…“
„Že jsme si to oba uvědomili?“
Sam se ještě víc usmívala. „Ano, něco takového.“
Políbil ji na spánek. „Spi.“
Sam se pohnula a lehla si těsně k Jackovi. Ten jí zakryl ramena, aby jí bylo teplo.
A potom ji pod přikrývkou objal kolem pasu a zavřel oči.
*Konečně....sice jsou oblečení.*

*O 14 měsíců později.*
*2.12*
*Cheyenne Moutain*

„Vítej zpátky, Jacku. Rád tě vidím.“
Jack si pevně potřásl rukou se svým přítelem a teď velitelem SGC, generálem Landrym.
„Díky Hanku. Je fajn být zase tady. Všichni tě přijali dobře?“
„Oh, jistě. Myslím, že jim chybíš, Jacku… i když to nikdo nepřizná.“
Jack se usmál a následoval Hanka chodbami SGC a cítil se jako by byl doma. Opravdu už je to rok, co odtud odjel? Oh, jistě….pořád ale ví, co se tady děje. Je ve velení úřadu pro vnitřní bezpečnost a hlídá všechno, co se týká brány. Ale není to totéž, jako být *tady*.
Už i to být generálem v SGC je něco jiného než být velitelem SG-1.
Ale člověk se stále učí…dostává se k větším a lepším věcem.
„Jak to jde v DC?“
„Úředničina, Hanku.“
Hank se zasmál. „Jako bych to nevěděl. Byl jsem taky v Pentagonu, ale to ty víš. Tady se mi to líbí.“
„Jo, mě taky. Lepší je to *tam venku*, ale když ne tam, tak alespoň tady.“
„Je tady s tebou?“
Jack zavrtěl hlavou a začal se usmívat. *Tak tohle se nikdy nezmění.*
„Ne. Neví, že jsem tady. Nebo proč jsem tady. Takže bych ocenil, kdyby to zůstalo mezi námi.“
„Žádný problém, Jacku. Vlastně tady ani nejsi.“
Vydali se k části SGC, která byla Jackovým cílem od okamžiku,co prošel prvním kontrolním stanovištěm. Zadržovací cely. Pomalu se nadechl, aby se uklidnil.
„Byl v dost zuboženém stavu, když jsme ho našli. Jeho jaffové ho opustili před rokem, potom co mu Ba´al nakopal zadek. Bez jakékoliv společnosti byl zanechán na jedné bohem zapomenuté planetě, kde pomalu chřadl a plánoval svou pomstu.“
„Jeho poslední pokus selhal,“ řekl Jack.
„Jo, to jsem slyšel.“
„Takže není k ničemu.“
„Ne zcela. Je to vychrtlý, vysušený, neužitečný *bůh*, který nemá žádné přisluhovače.“
Hank se zastavil před jednou z cel a dal Jackovi do ruky bleděmodrou kartu. „Dej mi deset minut a potom můžeš jít dovnitř.“
Jack přikývl. Když se Hank vydal na zpáteční cestu, chytil ho za rameno.
„Hanku…“
Ten ho poplácal po rameni. „Nedělej si s tím starosti, Jacku. Vím, co udělal. Ty udělej, co musíš.“
Hank ho nechal o samotě. Jack čekal 10 minut a teprve potom vsunul kartu do zámku a dveře se otevřely. Uvnitř cely byla světla, takhle bylo snadné vězně sledovat po celou dobu.
*Dnes večer na tom nezáleží….*
Jack se podíval na videokameru v rohu cely. Červené světýlko, které ukazovalo, že kamera funguje, nesvítilo.
*Díky, Hanku.*
Muž, který ležel na posteli se otočil. Jeho ztrhaný a ustaraný obličej byl ozařován světélkující zářivkou. Když uviděl Jacka, posadil se a položil si nohy na podlahu. A v ten okamžik Jack v očích bývalého vládce soustavy zahlédl poznání a pochopení.
*Nastal čas splacení dluhu…*
„Ahoj, Camulusi.“

KONEC!!!