Titul: Proč právě on?
Autor: Joli
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Nezařazeno
Stav: Kompletní
Synopse: Proč se dějí špatné věci lidem, které milujeme?

__________________________________________________________

1. kapitola - Přípravy
 
Sam byla tou zprávou velmi nadšená. Její spolupracovnice a zároveň nejlepší kamarádka Janet Fraiserová se měla vdávat. Měla si brát Daniela Jacksona, který se po dlouhé době konečně odvážil ji požádat o ruku, ačkoli bylo nad slunce jasné, že k tomu jednou dojde. Všechny formality byly již vyřízeny, stačilo už jen udělat to příjemné - výzdoba onoho místa. Obřad byl objednán na 24. května, na den Janetiných narozenin, a měl se konat v zahradách malého zámečku, v blízkosti Janetina rodiště. Tým SG -1, vzhledem k tomu, že bylo tzv. období klidu, kdy se nic nedělo, dostal týdenní volno. Sam pomáhala v zahradách s výzdobou. Byla šťastná, že se její kamarádka vdává a moc jí to přála. Zároveň ji ale trápila myšlenka, zda se někdy vdá ona sama. Bála se, že se jí to nikdy nepovede, zvláště když se jí rozpadal každý vztah. Nedávno se rozešla s Petem, o kterém si myslela, že ho miluje. Požádal ji dokonce o ruku, ale ve chvíli, kdy jí nasazoval na prst snubní prsten, si uvědomila, že láska, kterou k němu cítila, byla zase pouhý klam, jenž měl zastínit lásku k někomu jinému. K člověku, jehož Sam tajně milovala, ale nikdy jí ho nemělo být dopřáno.
"Sam!! Kam to koukáš?!" zeptala se Janet, která se nečekaně objevila vedle ní.
"Ale, jen jsem se zamyslela, " usmála se na ni, ačkoli jí do smíchu vůbec nebylo.
"Co myslíš, Sam, bude lepší, když budou na židlích dané řetězy z růží nebo ne?"
"Určitě řetězy"
"Bílé nebo růžové kvítky?"
"Růžové, ať je trochu změna. Nemusí tu být všechno bílé, ne?"
"Máš pravdu."
Sam se musela v duchu zasmát, když viděla Janet tak nadšenou. Uvědomila si, že je to vlastně poprvé, co jí Janet připadá doopravdy šťastná. Přála si, aby mohla být taky šťastná, ale naposledy se tak cítila před tím, než jí zemřela matka. Od té doby vedla Sam velice těžký život a jediný člověk, který by ji mohl zase udělat šťastnou, s ní den co den pracoval, nasazoval s ní vlastní život a přestože byl každou chvíli v její blízkosti, byl jí dál, než si kdy oba mohli myslet.

2. kapitola - Den D

Konečně bylo 24. května, den svatby. Janet byla strašně nervózní. V 10 hodin spolu se Sam, která byla za družičku, nasedala do auta a mířila k zámečku. Za pět minut půl jedenácté auto zastavilo u brány vedoucí do zahrady. Sam a Janet vystoupily. U vchodu čekal generál Hammond, který měl dovést nevěstu k oltáři.
"Teda dámy, všechna čest. Moc vám to sluší."
"Díky, pane," odpověděly obě červenajíc se.
Sam prošla bránou, postavila se na své místo a dala pokyn hudebníkům, aby započali hrát. Janet s generálem stáli připraveni na svých místech a jakmile uslyšeli první tóny, vykročili po červeném koberci ke kovové růžemi pokryté brance. Prošli jí a poté zahnuli doleva, kde už koberec vedl přímo k oltáři. Daniel nemohl spustit z Janet oči. Připadal mu tak krásná. A teď oba stanuli tváří v tvář novému životu. Společnému životu.
Obřad začal tak, jak měl. Sam však moc nevnímala to, co se tam v tu chvíli dělo, protože byla zahloubaná do svých myšlenek. Nenápadně se podívala na Jacka stojícího vedle Daniela. Jack jí pohled oplatil stejně tak, jak mu ho ona poslala. Sluší jí to, říkal si Jack prohlížejíc si svou podřízenou a v posledních měsících i nejlepší kamarádku. Dokázal bych se na ni dívat celý život a nikdy by mě to neomrzelo, uvažoval, škoda, že mi nikdy nebude povoleno více.
"Danieli Jacksone, berete si zde přítomnou Janet................................."
Jack si musel chtě nechtě přiznat, že na Daniela tak trochu žárlí. Přál mu to, ale přišlo mu to strašně nespravedlivé, že se smí oženit se ženou, kterou miluje, a on ne.
"Ano, beru."
"Janet Fraiserová, berete si zde přítomného Daniela..........................."
Sam na tom byla obdobně. Tak strašně moc by se chtěla vdávat a mít rodinu, ale jediný muž, ten, na kterého ona čekala celý život a cítila, že on je ta láska, které se říká láska na celý život, jí nebyl přán, ba jí byl přímo zakázán. Sam musela v duchu nadávat na všechny ty zákony a předpisy.
"Ano, beru."
"V tom případě vás prohlašuji za mažele. Danieli, můžete políbit nevěstu."
V tu chvíli se Jack a Sam uvědomili, že přišli to nejdůležitější z celého obřadu.
"Tak přátelé, " zvolal Daniel, "svatební hostina může začít"
Všichni hosté se začali smát. Hostina byla plná vybraných jídel aneb jak tvrdil Daniel - na ničem jsme nešetřili. Poté začala volná zábava. Okolo čtvrté hodiny odpolední přišla kapela, která měla zajišťovat příjemnou atmosféru svými připravenými písněmi.
"První tanec je pro novomanžele!" zvolal kdosi, když byli členové kapely připraveni hrát. Daniel a Janet šli do prostřed plácku vyhrazeného pro tanec a začali se pohupovat do rytmu písně. Sam je oba sledovala a říkala si, jak jim to spolu sluší. Náhle se jí vybavila představa, jak teď na jejich místě tančí ona s Jackem. STOP!!!!!!!!!!! Na co to zase myslíš!!!!! okřikla se. Píseň skončila a začala nová. Všichni šli na parket, začali tančit. O hodinu později se první hosté začali rozjíždět do svých domovů.
"Sam, pojďte si s mnou ještě zatančit," navrhl Jack.
"No, proč ne?" odpověděla rošťácky Sam a nechala se odvést na parket. Zastavili se někde uprostřed. Sam obtočila ruce okolo Jackova krku a usmála se na něj. Jack jí úsměv opětoval. Levou ruku jí dal kolem ramen a pravou okolo pasu a nežně ji k sobě přivinul. Počali se oddávat rytmům pomalého songu.

If I had to live my life without you near me
The days would all be empty
The nights would seem so long
With you I see forever oh so clearly
I might have been in love before
But it never felt this strong
Our dreams are young and we both know
They'll take us where we want to go
Hold me now, touch me now
I don't want to live without you

Jack pomalu odtáhl obličej od Samminýho a podíval se do jejích hlubokých pomněnkových očí, ve kterých se odrážely ty jeho. Snažil se tu chvíli co nejvíce vychutnat, protože těch chvil, kdy se cítil nejšťastnější, bylo velmi málo. Něžně políbil Sam na čelo, opět ji k sobě přitiskl a začal jí do ucha šeptat refrén písně, která právě zněla:

Nothing's gonna change my love for you
You ought to know by now how much I love you
One thing you can be sure of
I'll never ask for more than your love

Nothing's gonna change my love for you
You ought to know by now how much I love you
The world may change my whole life through
But nothing's gonna change my love for you

Sam si připadala jako v ráji. Strašně moc si přála, aby to nikdy neskončilo. Věděla, že toho chlapa prostě miluje, pokaždé, když byla v jeho náruči, cítila se v bezpečí, i když byli třeba jen kousek blízko smrti. Pokaždé se snažila si zapamatovat jeho vůni, tlukot jeho srdce, jeho přítomnost........

If the road ahead is not so easy
Our love will lead the way for us
Like a guiding star
I'll be there for you if you should need me
You don't have to change a thing
I love you just the way you are
So come with me and share the view
I'll help you see forever too
Hold me now, touch me now
I don't want to live without you

Oba se k sobě tiskli a nevnímali okolní svět. Daniel a Janet se na ně podívali a usmáli se.
"Sluší jim to spolu."
"Ano, všem zamilovaným to spolu sluší."
V tu chvíli se ozval výstřel z pušky. Všichni se instinktivně přikrčili, jen Sam stála rovně s výrazem velké bolesti ve tváři. Poté se skácela a Jack ji jen taktak chytil.
"Sam?!? Co je ti???" zeptal se přidušeným hlasem plným strachu. Položil Sam opatrně na zem, zjistil, že má ruce celé od krve. Od její krve.
"Sam?!?!?!?!?!? Ne....To ne........Co mi to děláš?!?!?" rozvzlykal se Jack. "Co tu tak všichni čumíte??? Proč nevoláte sanitku?? Dělejte!!!!!"

3. kapitola - Proč?

Jack přijel do nemocnice 5 minut po záchrance. Celý uřícený přiběhl k recepci.
"Prosím vás, před chvílí sem přivezli moji známou, Samanthu Carterovou. Kde je teď?"
"Myslíte ten průstřel?"
"Ano."
"Právě ji operují. Je to druhé patro napravo úplně na konci chodby."
"Děkuju."
Jack vyběhl do druhého patra. Běžel směrem k operačnímu sálu, když ho zastavila sestra.
"Promiňte, ale tam nesmíte. Kdo jste?"
"Jsem Jack O´Neill, přišel jsem za Sam Carterovou. Právě ji operují."
"Já vím.."
"A jak je jí?"
"Teď vám nemohu říct nic bližšího. Sedněte si tady na židli a počkejte, až vyjde doktor, ten vám řekne víc."
"Dobře."
Sestra odešla. Jack si sedl na židli a připadal si úplně prázdný. Nemohl pochopit, že ještě před chvílí se bavil a připadal si jako ten nejšťastnější chlap na světě a teď...... Celý se třásl. Nevěděl, jak tam dlouho seděl, když tam dorazili ostatní.
"Jak je jí?"
"Co říkal doktor?"
"Nic nevím, ještě ji operují." odpověděl Jack zkroušeným hlasem hledíc do neurčita. Všichni se posadili na zbylé židle. Panovala dusná atmosféra, koloval v ní strach z toho, co mělo přijít.
Po dvou hodinách vyšel z operačního sálu hlavní chirurg.
"Doktore, jak je jí?" zeptal se Jack.
"Její stav je vážný, ale podařilo se nám ho stabilizovat. Máme ale jeden problém."
"Jaký?" optal se vyděšeně Jack.
"Sice se nám podařilo vyndat kulku, ale část z ní se odštěpila a uvízla malý kousek od páteře, kde se vytvořil malý otok."
"A proč ho neodoperujete?"
"O to tu jde. Nemůžeme ji znovu operovat, dokud nesplaskne ten otok."
"A jak dlouho to může trvat?"
"To vám v tuto chvíli nemohu říct."
"A pokud nesplaskne?"
"To může mít za následek to, že se otok zvětší, zasáhne páteř a slečna Carterová ochrne. Promiňte, ale budu muset jít. Čeká mě další operace. Kdybyste měli další otázky, obraťte se na sestru. Dobrou noc."
"Ježišmarja," hlesl Jack. Třásl se po celém těle, posadil se na židli a po tváři mu stékaly slzy. Z operačního sálu vyšla sestra.
"Sestro, " oslovil ji Daniel, "mohli bychom se podívat na Sam?"
"Všichni bohužel ne. Musí odpočívat. Mohu tam pustit jen jednoho z vás. Je mi líto."
"Půjdu já," ozval se Jack.
"Dobře, Jacku, " řekl Daniel, "my přijdeme zase zítra. Drž se."
"Půjdu na základnu a zkontaktuju Jacoba. Musí to vědět. Omluvte mne, " řekl generál Hammond a odešel. Poté odešli i ostatní a Jack následoval sestru do Samina pokoje. Byla napojená na spoustu podpůrných přístrojů. Sedl si na kraj postele, něžně ji pohladil po tváři a silně se rozbrečel, poprvé od té doby, co mu jeho syn umřel v náruči a kdy překonal krizi po té události.
"Sam...proč?......proč se to stalo??" vzlykal a marně si stíral stále silnější a silnější proudy slz řinoucí s z jeho očí. Ani si neuvědomil, že jí tykal. Seděl tam, nevěděl, jak dlouho, stále se na ni musel dívat, nedokázal od ní odtrhnout zrak, jako by ji tím chtěl donutit probudit se.
Venku se mezitím silně rozpršelo a hrozilo, že přijde bouřka. Bylo slyšet zaskřípění pneumatik, ale Jack tomu nevěnoval pozornost. Nedokázal myslet na nic jiného, než na Sam.
"Jacku, " uslyšel náhle plukovník mužský hlas ozývajíc se ode dveří pokoje. Patřil Jacobovi. Jack se podíval ke dveřím. Jacob spatřil, jak se Jackovi po tváři kutálejí slzy velké jako hrách.
"Jacobe? Kde jste se tu vzal tak rychle?"
"Generál mi ihned zavolal a v krátkosti mi řekl, co se stalo. Spěchal jsem sem, jak nejrychleji to šlo. Jak se to přesně stalo?" zeptal se a sedl si na židli hned vedle postele a nepřestával se dívat na svoji dceru.
"No.....byli jsme na svatbě.....všichni se bavili.......tancovali jsme se Sam jednu písničku.......bylo nám spolu krásně....když pak najednou padl výstřel......a Sam se skácela k zemi.....měl jsem co dělat, abych ji chytil, než spadla na zem.............ležela mi v náruči...a byla celá od krve......" dál Jack mluvit nedokázal, přemohly ho jeho emoce. Byl na něj žalostný pohled. Během několika desítek minut se z něho stala lidská troska, měl strhané rysy a zdálo se, že zestárl nejméně o dvacet let. Jacob si sedl vedle něj a snažil se ho utišit, ale čím déle tam seděl, tím hůře bylo i jemu samému.
"Jacku, vy Sam milujete, viďte?" zeptal se opatrně Jacob.
"Víc než svůj život. Udělal bych pro ni cokoliv na světě......"
"Jsem rád, že jste to zrovna vy....."
"Myslel jsem, že mě nemáte rád?!?"
"Tady ale nejde o mě, Jacku. Jde o Sam a pokud se zamilovala do vás, nebudu jí v tom jakkoliv bránit, ale naopak ji budu podporovat, jen aby byla šťastná. Ať je vztah mezi mnou a vámi jakýkoliv..."
"Děkuju, Jacobe."
"Nemáte za co. Teď si ale jděte odpočinout. Vypadáte strašně. Tím, že tady budete jen tak nečinně sedět Sam stejně moc nepomůžete.
"To máte pravdu. Ale toho bastarda, co jí to udělal, najdu a .........." řekl Jack odhodlaně. Otřel si z tváře slzy, naklonil se nad Sam a něžně ji políbil na čelo. Pohladil ji po vlasech a zašeptal jí do ucha:
"Miluju tě, Sam. Strašně moc bych chtěl, abys věděla, jak moc. A toho chlapa najdu a nedaruju mu, co ti udělal. Zabiju ho, to ti slibuju."
Poté oba dva odešli.

4. kapitola - Nechtěná návštěva

Jack si potřeboval pořádně pročistit hlavu, a tak se rozhodl, že půjde domů pěšky. Říkal si, že by se mohl stavit u Sam doma a poohlédnout se, jestli je všechno v pořádku.
Vešel do jejího domu a rozsvítil. Pohled, který se mu naskytl, ho vyděsil. Všude byl velký nepořádek. Věci byly zpřeházené ze svých míst, obrázky, kdysi visící na zdech, ležely rozbité na zemi, sedačky měly rozpárané matrace. Přešel doprostřed obýváku a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. Náhle uslyšel nějaký hluk vycházející z ložnice. Šel dovnitř a uviděl tam nějakého chlapa.
"Hej!! Co tu děláte?" zvolal Jack. Chlap se otočil a Jack v něm poznal Peta Shanahanna.
"Co tu děláš?" zeptal se Jack znovu, ale poněkud výhružněji než před tím.
"Á!!! Vy budete určitě plukovník O´Neill," poznamenal jízlivě Pete.
"Ptám se naposled. Co tu děláš?" řekl Jack tvrdě a přistoupil k Petovi.
"Cožpak nevidíš?" uchichtl se Pete kousavě.
"Ty bastarde!!" zařval Jack a pokračoval: "Sam leží v nemocnici, možná už nebude nikdy chodit a ty jí takhle devastuješ byt?? Co jsi to za člověka, že v sobě nemáš ani kouska citu???"
"Tak ona ještě žije??"
"Co?!?!?!? Jak se můžeš takhle blě ptát???"
"Hádej...."
"Tak to jsi byl ty?!?!?!?!? Ty hajzle!!!!!!!!!!" procedil Jack mezi zuby. Přiskočil k Petovi a chtěl ho začít mlátit, ale Pete vytáhl pistoli a namířil ji na Jacka, čímž ho donutil k ústupu.
"Proč?? Proč jsi to udělal?"
"No to je snad přece jasné, ne? Sam mi dala kopačky. Nechala mě. Musel jsem se jí nějak pomstít....
"Tím, že ji zabiješ??"
"Jo....." rozesmál se Pete. Byl to smích psychopata. Jack toho využil a vykopl Petovi pistoli z ruky. Strhla se prudká rvačka. Jack přistoupil k Petovi, napřáhl pravou ruku a dal mu jednu do zubů. Pete se zapotácel, ale udržel si rovnováhu. Jack neváhal a znovu ho udeřil, jen s tím rozdílem, že tentokrát Pete upadl. Petovi se podařilo vstát velmi rychle a uhýbat dalším Jackovým ranám. Sám se v jednu chvíli napřáhl a silně Jacka prašil. Tím, že si Jack snažil získat ztracenou rovnováhu, si Pete obstaral dostatek času na to, aby utekl. Jack se zvedl ze země a běžel za ním. Doufal, že ho ještě chytí, ale když vyběhl před dům, viděl už jen rychle se vzdalující auto. Poté se Jack vrátil do Samina domu, kde po zbytek noci uklízel nepořádek. Nakonec zbalil pár věcí a pak jel domů, aby se trochu vyspal.

5 . kapitola - Konečně je od něj pokoj

Minul již dlouhý měsíc, ale Sam byla pořád stále na kapačkách a ještě se neprobudila. Jack za ní chodil den co den. Mluvil na ní, doufaje, že se tak probudí, ale zdálo se, že to vůbec nemá žádný účinek.
Bylo to přesně měsíc a dva dny, když šel opět Jack do nemocnice. Vyšel ze svého domu, nastoupil do auta a zanedlouho zaparkoval na parkovišti před hospitalem. Vystoupil a namířil si to k hlavnímu vchodu. Dalo se říct, že se v podstatě do té nemocnice nastěhoval. Trávil tam den co den a přivezl si tam nějaké věci včetně svého revolveru, který od doby, kdy se nečekaně setkal s Petem, nosil stále u sebe. Nevěděl proč, ale připadal si tak jistější a více v bezpečí.
Vyjel do druhého patra a namířil si to k Sam do pokoje. Sedl si na postel a začal na Sam mluvit. Nevěděl, jestli ho slyší, ale doktor říkal, že je možné, že ho slyší a že je to pořád lepší, než když bude jen tak nečinně sedět a koukat na ni. Asi po dvaceti minutách vešel do pokoje ošetřující doktor a řekl Jackovi, jestli by nemohl počkat chvíli venku. Jack neprotestoval. Vyšel ven a řekl si, že zajde zavolat Danielovi, jestli by nepřišel. Chtěl si s ním promluvit o tom, jestli by nebylo vhodné se u Sam po nějakém čase střídat a zkoušet s ní komunikovat, protože se Jack cítil strašně vyčerpaně a bál se, aby z toho nakonec nezkolaboval. Daniel však nebyl doma, tak mu Jack nechal vzkaz na záznamníku a šel k Saminu pokoji. Opatrně do něj nahlédl. Nevěděl, jestli tam doktor stále je a nebo jestli už odešel. Pootevřel dveře a uviděl doktora, jak drží u Samina obličeje polštář a snaží se ji udusit. Falešný doktor se pootočil a Jack v něm náhle poznal Peta, který si po Jackově předchozím odchodu sundal falešný knírek, paruku a barevné kontaktní čočky. Jack ho popadl, odstrčil ho na zem, sklonil se k němu a začal do něj mlátit hlava nehlava. V jednu chvíli se ale Pete vzpamatoval a praštil Jacka do nosu, až Jack zavrávoral dozadu. Pete ho shodil na zem a začal ho nekompromisně škrtit. Soustředil na to svou veškerou sílu. Už to vypadalo, že Jacka nenávratně uškrtí, když v tom zazněl vystřel z pistole. Pete ztuhl ve tváři a skácel se na zem. Jack se posadil a snažil se pořádně nadechnout, když v tom si uvědomil, co se stalo. Pete ležel na zemi s průstřelem zad. Nedocházelo mu, kdo ho mohl postřelit, když si všiml Sam, které vypadla z ruky pistole. "Ona se probrala a zachránila mi život" problesklo Jackovi náhle hlavou. Sam vypadala strašně unaveně a vyčerpaně. Mohla hýbat jen hlavou do stran a rukama. Jack byl přesto v tu chvíli šťastný, že se vůbec probrala. Rychle zavolal doopravdického doktora a poté policii.
Pete byl převezen na patologii. Byl mrtvý a konečně byl od něj pokoj.
6. kapitola - Mezník

Otok, který se Sam objevil na páteři, splaskl během 2 dnů a Sam mohla být operována. Operace se naštěstí podařila a po dalších třech týdnech se Sam mohla vrátit domů, protože se uzdravovala velice rychle. Po dalším týdnu se vrátila dokonce do práce. Sice nechodila na žádné mise na cizí planety, ale pomáhala s papírováním a výzkumem v laboratoři.
Generál Hammond v době, kdy se Sam zotavovala, zatelefonoval panu prezidentovi a vysvětlil mu, jak se věci mají. Pár dní po majorově návratu do SGC dokonce  poctil prezident všechny svou návštěvou. Chtěl se mermomocí setkat se všemi tými, především s tím nejpovolanějším, totiž SG-1, a chtěl jim poděkovat ze jejich práci, kterou vykonávali vždy na 100 %. Prezident setrval v SGC několik hodin. Po úvodním projevu si prohlížel celou základnu, popovídal si s některými z členů personálu a velice ho zajímalo, jak hvězdná brána vlastně funguje. Sam mu trpělivě odpovídala na všechny jeho všetečné otázky, i když jí občas připadaly velice hloupé. Před svým odchodem nechal prezident svolat schůzku do zasedací místnosti, které se krom generála zúčastnila celá SG-1. Nikdo z jejích členů netušil, co se bude dít.
Všichni seděli napjatě okolo stolu.
"To jsem teda zvědavej, co po nás ještě bude chtít," zašeptal Jack Danielovi, který seděl po jeho pravici.
"No to já taky," odpověděl mu Danny stejně tiše.
Jack se podíval na Sam sedící nalevo od něj. Ta mu pohled oplatila. Pohled plný očekávání. Pokrčila rameny na znamení, že také neví, co si má myslet.
"Tady pan prezident by vám chtěl ještě něco povědět. Proto dal svolat tuto schůzku. Je to něco, co byste měli slyšet jen vy čtyři, hlavně dva z vás," řekl na úvod generál Hammond než předal prezidentovi slovo. Než začal prezident mluvit, vyměnili si členové týmu mezi sebou nechápavé pohledy. "Co má znamenat ´hlavně dva z vás´? A kteří dva???" prolétlo každému z nich hlavou.
"Děkuji generálu Hammondovi za úvod," začal prezident, "nejprve bych vám chtěl poděkovat za vaši práci, kterou odvádíte. Nebýt vás, naše Země by byla dávno zničena nepřátelskými mimozemskými rasami. Ale teď k tomu, proč jsem vás dal svolat. Jak již řekl generál Hammond, je tu něco, co byste měli slyšet jako první. Je to důležité hlavně pro dva z vás. Určitě se ptáte, proč jen pro dva a hlavně pro které dva. Hned vám to povím. Generál Hammond mi velmi podrobně vyprávěl, co se v posledních týdnech dělo. Především mezi plukovníkem O´Neillem a majorem Carterovou. To, jak se během té doby zblížili víc, než je v předpisech dovoleno. Myslím, že je na čase, abych ve vašem případě udělal výjimku."
Prezident vytáhl ze složky, jenž ležela na stole před ním, papír, který dole podepsal a podal ho Jackovi a Sam. Ti se na něj nevěřícně dívali. Oba nevěřili, že by se to mohlo někdy stát. To, že se ale sblížili víc, než bylo zdrávo, byla pravda. Museli pořád myslet na to, co se během Saminy rekonvalescence dělo.

7. kapitola - Saminy vzpomínky na rekonvalescenci

V den Petovi smrti jsem se cítila nejen strašně unaveně, ale především psychicky jsem na tom nebyla nejlépe. Vždyť jsem zabila člověka! Ano, předtím jsem zabila několik lidí, mnoho jich padlo mojí vinou, ale to bylo něco jiného. To jsme bojovali o svůj holý život kdesi v galaxii a zachraňovali jsme Zemi, ale teď.... Bylo to strašné. Pete byl přece můj dřívější přítel a i když nám to nakonec neklapalo, tak jak jsme si představovali, nezasloužil si takovou smrt. Ale zase si říkám, že kdybych ho nezastřelila, byl by mrtvý Jack. A to bych si nikdy neodpustila. Když jsem se probudila a uviděla jsem Peta, jak se snaží Jacka uškrtit, ucítila jsem takovou nepříjemnou bolest u srdce. Jako bych ztrácela někoho milovaného. Však jsem ho také ztrácela. Nemohla jsem se moc hýbat, jen otáčet krkem a hýbat rukama. Na skříňce jsem uviděla Jackovu pistoli. Nevěděla jsem, proč tam leží, ale vztáhla jsem ruku a naštěstí jsem na ni dosáhla. Moc jsem o tom nepřemýšlela. Namířila jsem na Peta a vystřelila. V tu chvíli mi šlo jen o jediné - zachránit Jacka. Jakmile padl výstřel, skácel se Pete k zemi. Jack se snažil nadechnout. Pak mi najednou vypadla pistole z ruky - byla jsem strašně slabá. A strašně moc vyděšená. Jack vstal pomalu ze země, zkontroloval Peta a když zjistil, že je mrtvý, zavolal dokotora a pak policii. Poté si sedl ke mě, vzal mě za ruku a usmál se na mě. V tu chvíli nebylo potřeba slov. Na očích jsem mu viděla, jak je vděčný, že jsem to udělala, i když věděl, jak to pro mě muselo být těžké. Přijela policie a začala vyšetřovat tu Petovu vraždu. Vzali to jako sebeobranu. Během dalších dvou dnů mi splaskl otok a zase jsem ležela na operačním sále, kde mi odebrali část té kulky, která ještě byla v mém těle. Po operaci jsem několik dní ještě musela ležet. Jack za mnou chodil každý den. Pomáhal mi, hlavně po psychické stránce a já mu za to byla strašně moc vděčná. Týden po operaci za mnou přišli a řekli mi, že bych mohla zkusit sedět rovně na posteli, popřípadě se zkusit postavit. Přišla ke mě sestra a rehabilitační doktorka a pomohli mi si sednout do vzpřímené polohy, poté mě pustili, zda-li zvládnu sedět bez cizí pomoci. Záda mě bolela, ale šlo to. Zase jsem se položila na postel. Takhle jsme to dělali celé odpoledne až do večera, kdy se mi podařilo si sednout bez pomoci ostatních. Druhý den dopoledne jsem řekla rehabilitační, že bych se chtěla zkusit postavit. Doktorce se to moc nelíbilo, ale nakonec souhlasila. Bála se, že kdybych se neudržela na nohou, tak ona mně sama nechytí a že bych si tím pádem mohla ještě nějak ubllížit. Naštěstí tam byl Jack, tak jsem to teda zkusila. Na vozíku mě převezli do nemocniční tělocvičny. Zastavli jsme se u žíněnky. Jack se sestrou mě opatrně zvedli. Poté se sestra trochu vzdálila a Jack ke mě přistoupil čelem stále mě držíc. Chvíli se mi podařilo stát, ale nakonec se mi podlomila kolena a Jack mě jen taktak chytil, abych nespadla. Posadil mě zpět do kolečkového křesla a pak mě odvezli na pokoj, kde jsem zůstala až do dalšího dne. Takhle se to opakovalo asi týden. Když jsem dokázala stát bez pomoci, rozhodlo se, že zkusím sama chodit. V tělocvičně měli připravená bradla ve výšce mého podpaží. Došlo mi, že s jejich pomocí se budu učit chodit. Ze začátku mi to moc nešlo. Padala jsem a připadala jsem si strašně bezmocná, až jsem to skoro chtěla vzdát. Nebýt Jacka, tak jsem to vzdala doopravdy, ale Jack mě tam celou tu dobu podporoval a přišlo mi tedy už kvůli němu zbabělé toho nechat. Cvičila jsem den co den a den ode dne jsem se zlepšovala. S Jackem jsme se velice sblížili. Nikdy jsme si nebyli tak blízko jako tehdy. Asi 14 dní po tom, co jsem se probrala, bylo to večer, zase za mnou Jack přišel. Byl před tím v SGC, kde si potřeboval zajistit další propůstku na další den. Přinesl mi květiny, rudé růže, mé nejoblíbenější. Strašně moc mě tím potěšil. Usmála jsem se na něj a dala jsem je do vázy, která stála na stolečku vedle mé postele. Jack si ke mě přisedl, vzal mě za ruku a podíval se mi do očí. Povídali jsme si o všem možném. Venku byla tma jak v pytli a na chodbě matně svítily zářivky. Nevím proč, ale náhle jsem v žaludku pocítila takové jakoby mravenčení. Najednou jsem znervózněla. Dívali jsme se navzájem do očí, nikdo z nás nic neříkal. V Jackových očích se zračilo něco, co jsem ještě v nich nikdy neviděla. Takové docela malinké ohníčky, sálalo z nich příjemné teplo, které prostoupilo celým mým tělem. Jack vztáhl ruku a pohladil mě. Jeho dlaň byla měkká. Zabořila jsem do ní svoji tvář. Díval se na mě výrazem plným touhy, která se zračila i v jeho tmavohnědých očích. Náhle se začal přibližovat a naše rty se na krátký okamžik setkaly. Na zcela malý okamžik jsem se od sebe odrthli. Byli jsme docela blízko sebe s mírně přivřenýma očima. Zavírajíc oči úplně naše rty splynuly v dlouhý polibek plný lásky, vášně a touhy, kterou jsme v sobě skrývali tak dlouho. Celých devět let. Když jsme se od sebe odtáhli, cítila jsem něco, co už dlouho ne. Pocit domova. Nevím proč, ale najednou mě přišlo, že mám zase někoho, o kom mohu říct, že je součástí mého domova. Náhle si Jack zul boty a lehl si vedle mě na postel. Objal mne a přitiskl mě k sobě. Položila jsem hlavu na jeho rameno a přitulila jsem se k němu. Aniž jsem pak cokoliv řekli, jsme usnuli.
Když už jsem mohla chodit, pustili mě z nemocnice domů. Jack mě odvezl autem přímo až před dům. Pozvala jsem ho dál a nabídla jsem mu něco k pítí. Se šálky kávy jsme si pak sedli na verandu, kde jsme si povídali. Bylo úděsné vedro (co byste taky chtěli, když byla polovina července....), tak jsme šli zase dovnitř. Sedli jsme si do obýváku. Jack se mnou zůstal až do večera. Byl to pro mě náročný den, tak jsem patrně usnula na gauči v obýváku, protože když jsem se probudila, ležela jsem na své posteli v ložnici a nemohla jsem si vzpomenout, že bych do své ložnice vůbec šla. Jack mě tam tedy musel donést. Podívala jsem se na budík. Bylo půl páté ráno. Napadlo mě, jestli Jack zůstal v mém domě nebo jel domů. Pomalu jsem vstala a sešla jsem do obýváku. Našla jsem Jacka spícího na gauči. Přešla jsem potichounku k němu. Naklonila jsem se k němu a podívala jsem se mu do obličeje. Spal. Ve tváři měl poklidný výraz, na okamžik se mi zdálo, že se dokonce i usmál. Musela jsem v duchu přiznat, že vypadal sladce a roztomile, když spal. Usmála jsem se. Náhle se Jack jako na povel probudil. Lekla jsem se, vytřeštila jsem oči, ale zrak jsem neodvrátila. Jack se posadil a já vedle něho. Nepřestávali jsme se na sebe dívat. V jeho očích jsem viděla opět tu touhu co tehdy v nemocnici. Zračila se v nich ale ještě něha, se kterou mne teď hladil po tváři. Jack se ke mě přiblížil a políbil mě, nejprve zlehka a poté polibek prohloubil. Nevím, jak dlouho jsem se líbali, ale vím, že mi bylo tak jak dlouho ne. Cítila jsem se šťastná. Byla jsem s mužem, kterého jsem z celého srdce milovala už tak dlouho. Snažila jsem se tu chvíli co nejvíce vychutnat, protože jsem věděla, že by už nemusela přijít. Až do svítání jsme pak jen seděli na gauči. Jack mě držel v náruči a hladil mě po zádech, já hlavu položenou na jeho hrudi. Okolo osmé jsem udělala snídani. Jack poté odešel do SGC a já zůstala sama.
Doma jsem zůstala týden. Vyřídila jsem si všechny potřebné záležitosti, které se za tu dobu, co jsem nebyla doma, nahrnuly. Zaplatila jsem složenky za telefon, elektřinu a vodu, konečně se mi podařilo uklidit celý dům k obrazu svému a dokonce jsem byla i na návštěvě u Marka a jeho dětí. Ikdyž to mezi námi moc neklapalo, byla jsem ráda, že jsem je zase viděla. Po týdnu stráveném doma jsem šla do SGC. Začala jsem pracovat. Nechodila jsem na žádné mise, ale pomáhala jsem v laboratoři s výzkumem nových technologií, které se za mé nepřítomnosti nahromadily a se kterými si nikdo nevěděl moc rady. Také jsem pomáhala s papírováním, které se navršilo Jackovi na stole. Asi po šesti dnech, co jsem zase začala chodit do práce, se po základně rozneslo, že má přijít sám prezident a já že mu budu muset v případě potřeby být po ruce, kdyby se zajímal o provoz brány jako takové. Moc nadšená jsem z té zprávy nebyla, ale co se dalo dělat. Na úvod měl prezident jakous takous řeč. Děkoval nám za naši odvedenou práci. My jsme si ale mysleli své. On nám děkoval za něco, co si vlastně nedokázal ani představit. My jsme vždy nasazovali vlastní životy za životy všech lidí na světě. On to věděl, ale bylo to pro něj naprosto nepředstavitelné. Poté se osobně setkal s každým týmem zvlášť. My jsme to "odnesli" jako první, byli jsme rádi, když jsme to měli za sebou. Ani jeden z nás neměl rád ty lidi "shora". Jak jsem čekala, přišlo to, čeho jsem se obávala nejvíce. Prezident se začal zajímat o to, jak vlastně brána funguje. Vysvětlila jsem mu, jak funguje systém bran, zadávání adres, prostě vše, co jsem o tom věděla. Řekla jsem mu to ale zkráceně. Tak, aby to pochopil, protože mi bylo jasné, že kdybych na něj vychrlila všelijaké odborné termíny, které jsou s technologií brány spojené, koukal by na mě jako vyvoraná myš a já bych mu to pak musela vysvětlovat ještě jednou laicky. Když už neměl žádné otázky, šla jsem k sobě do kanceláře připravit hlášení z misí, na kterých byly objeveny ty nové technologie, abych si je pak pozorněji prohlédla. Náhle se z intercomu ozvalo, že celá SG-1 se má dostavit do zasedací místnosti. Nevěděla jsem proč a ostatně nikdo z týmu to nevěděl. Sedli jsme si k jedné straně stolu, prezident s generálem naproti nám. A pak se stalo to, co mi naprosto změnilo můj dosavadní život, i když jsem v tu chvíli neměla ponětí, jak moc velká změna to bude.
"Tady pan prezident by vám chtěl ještě něco povědět. Proto dal svolat tuto schůzku. Je to něco, co byste měli slyšet jen vy čtyři, hlavně dva z vás," řekl na úvod generál Hammond než předal prezidentovi slovo. Než začal prezident mluvit, vyměnili jsme si mezi sebou nechápavé pohledy. "Co má znamenat ´hlavně dva z vás´? A kteří dva???" prolétlo každému z nás hlavou.
"Děkuji generálu Hammondovi za úvod," začal prezident, "nejprve bych vám chtěl poděkovat za vaši práci, kterou odvádíte. Nebýt vás, naše Země by byla dávno zničena nepřátelskými mimozemskými rasami. Ale teď k tomu, proč jsem vás dal svolat. Jak již řekl generál Hammond, je tu něco, co byste měli slyšet jako první. Je to důležité hlavně pro dva z vás. Určitě se ptáte, proč jen pro dva a hlavně pro které dva. Hned vám to povím. Generál Hammond mi velmi podrobně vyprávěl, co se v posledních týdnech dělo. Především mezi plukovníkem O´Neillem a majorem Carterovou. To, jak se během té doby sblížili ještě víc, než je v předpisech dovoleno. Myslím, že je na čase, abych ve vašem případě udělal výjimku."
Prezident vytáhl ze složky, jenž ležela na stole před ním, papír, který dole podepsal a podal nám ho.
 
8. kapitola - Navždy šťastni

To, co se zdálo být více než nereálné, se nakonec stalo skutečností. Ten papír, který Sam s Jackem dostali, bylo oficiální povolení jejich vztahu. Ani jeden z nich nedoufal, že by se toho mohli ještě dočkat, ale opak byl pravdou. Byli do sebe zamilovaní už od prvního okamžiku. Nejdříve si mysleli, že je to snad jen fyzická přitažlivost, avšak po těch letech to přerostlo v opravdovou lásku.
Netrvalo ani rok a chystala se svatba.
Byla půlka června, týden před svatbou. Celý tým měl volno, a tak všichni pomáhali s přípravami, jak jen to šlo. Sam byla celá vystresovaná a nedokázala si vůbec představit, jak jí bude v onen den, na který se tak těšila. Strašně se bála, že se nic nestihne včas, a tak se ji všichni snažili uklidnit.
A bylo to tady. Den svatby. Janet pomáhala Sam s oblékáním. Šaty vypadaly na první pohled velice jednoduše, ale obléct si je zas tak jednoduché nebylo. Pak už jen nalíčit, naposledy se kouknout do zrcadla, zda-li je vše v pořádku, a mohlo se vyrazit. Obě kamarádky vyšly z pokoje. Nastoupily do auta a to je odvezlo ke kostelu. U dveří už čekal Jacob. Jakmile uviděl Sam, svou dceru, nadmul se pýchou.
"Sam, holčičko. Strašně moc ti to sluší. Jsem na tebe hrdý."
"Díky, tati, "zčervenala Sam. Janet mezitím vstoupila do kostela.
"Tati, myslíš, že se mu budu líbit?" zeptala se nejistě.
"No jistě, že váháš. Jsi vážně nádherná."
"Jsem hlavně nervózní."
"Neboj, to je každá nevěsta. Hlavně, že jsi šťastná."
"Ano, to jsem."
"Půjdeme?"
"Ano."
Jacob nabídl Sam rámě a ta se do něj zavěsila. Vešli do hlavního sálu, který byl doslova přeplněný svatebčany. Jakmile je oba spatřili, povstali a začla hrát hudba. Otec s dcerou vyšli pomalým krokem vstříc oltáři, u jehož levé strany stál Jack. Ten celý vzrušený sledoval Sam, jak se k němu přibližuje. K němu a k jejich společnému životu. Mohl na ní oči nechat. Připadala mu tak krásná. Nádherná. Jejich oči se střetly, navzájem si poslali letmý úsměv. Když došli k oltáři, předal Jacob svou dceru muži, jehož tak milovala a chtěla s ním strávit zbytek svého života.
Otočili se k faráři. Ten se rozhovořil o manželství a o všem, co s tím souviselo. Sam ani Jack to moc nesledovali. Poté se farář zeptal na to, na co už oba dva tak dlouho čekali:
"Johnattane O´Neille, berete si zde přítomnou Samanthu Carterovou dobrovolně, budete s ní žít v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?"
"ANO, BERU"
"Samantho Carterová, berete si zde přítomného Johnattana O´Neilla, budete s ním v žít v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?"
"ANO, BERU"
"Vyměňte si prstýnky."
Dívajíc si navzájem do očí si vyměnili prstýnky.
"Je tu někdo, kdo je zásadně proti tomu, aby se tito dva lidé mohli stát manželi?"
Nikdo nic neřekl.
"Pokud ne, prohlašuji vás za muže a ženu. Smíte políbit nevěstu."
Jack objal Sam kolem pasu, přitáhl ji k sobě a něžně ji políbil. Ona mu polibek opětovala. Ruce mu dala okolo krku a polibek prohloubila. Když se od sebe odtáhli, jejich obličeje přímo zářily štěstím. Otočili se ke svatebčanům. Ti začali vstávat a šli poblahopřát novomanželům. Když pak všichni odcházeli z kostela směřujíc na zábavu, pošeptal Danny u východu Teal´covi:
"Konečně šťastni."

9. kapitola - Kdo je to?

Půl roku uběhlo jako voda. Sam se nastěhovala k Jackovi. Žili spolu šťastným životem a strašně si to užívali. Až do včerejška bylo vše v naprostém pořádku. Ale dnes ráno se stalo něco, co jim na čas to štěstí zmaří. Sam vstala jako vždy v půl sedmé. Šla do koupelny, umyla se, poté šla připravit sobě a Jackovi snídani. Seděla u stolu, pila kávu, četla ranní noviny a čekal, až Jack sejde dolů a nasnídá se, aby spolu mohli jet do práce. Náhle zazvonil telefon. Sam vstala a zvedla ho.
"Carterová-O´Neillová, prosím?"
"To jsem já a čekám na tebe."
"Promiňte, ale to bude nějaký omyl."
"Ne, to není omyl."
"Kdo jste?"
"Ty mě přece znáš. Neříkej, že ne."
"Co po mě chcete? Jak se jmenujete?"
"Ty to vážně nevíš?"
"Ne."
"To mě nepoznáš podle hlasu?"
Sam musela přiznat, že jí ten hlas je něčím povědomý, ale nevěděla čím. Mohla se plést. Plno lidí má přece podobný hlas.
"Ne. Nevím, kdo jste a už s vámi nechci mluvit. Nashledanou," dořekla Sam a zavěsila. Měla takový divný pocit. Ten hlas jí byl doopravdy povědomý, ale nemohla si vzpomenout, kdy, kde a při jaké příležitosti ho slyšela. Měla takovou divnou předtuchu a obavu. Sedla si ke stolu a musela si v duchu opakovat to, co jí ten muž do telefonu řekl. Jak na to usilovně myslela, nevšimla si ani, že Jack vstoupil do kuchyně. A samozřejmě si všiml jejího ustaraného obličeje.
"Sam, děje se něco?"
"Ne nic. Všechno je ok"
"Sam, nelži mi, poznám na tobě, když se něco děje. Co tě trápí?"
Sam poznala, že se z toho nevyvlíkne. Řekla mu vše o tom telefonátu.
"A doopravdy nevíš, kdo by to mohl být?"
"Ne, nikdo mě nenapadá."
"No, třeba už nezavolá. A kdyby ano, tak mi ho dej. Já mu to vytmavím."
Sam nepatrně přikývla. Poté oba jeli do práce a do druhého dne večer si na ten telefon ani nevzpomněli. Manželé O´Neillovi byli se zbytkem svého týmu na společné večeři. Vzhledem k tomu, že to měli manželé blízko, šli domů pěšky. Jack si vzpomněl, že doma mají zcela prázdnou ledničku, a tak se rozhodl, že půjde nakoupit do nonstop marketu. Sam šla domů napřed, protože byla unavená. Byla pár bloků od jejich domu. Procházela potemnělou ulicí, kterou osvětlovaly pouze lampy. Jinak byla v ulici tma. Těšila se domů a na to, jak si lehne do vany plné horké vody. Úplně si to začala představovat, když uslyšela kroky. Myslela si, že je to Jack, ikdyž jí bylo divné, že by byl z obchodu tak rychle zpátky. Zastavila se, otočila a čekala, až dotyčný přijde blíž. Jenže jakmile se otočila, kroky ztichly. Náhle ji přepadl divný pocit. Opět se rozešla směrem k domu a pro jistotu se ještě za sebou ohlédla. Nikdo teď za ní nešel. K domu se dostala v pořádku. Začla hledat v kabelce klíče, když jí najednou někdo dal ruku na rameno. Strašně se vylekala, až nadskočila. Rychle se otočila a uviděla Jacka s taškou jídla v ruce. Viditelně se jí ulevilo.
"Sam? Cože ses tak lekla? Vypadám snad jako duch?"
"Ne...ne...." zakoktala se.
"Stalo se něco?" zeptal se starostlivě.
"No, když jsem šla domů, tak jsem šla po Winston Road. To je taková ta malá ulička kousek odsud, jestli víš. No a slyšela jsem kroky. Zastavila jsem se a otočila se. Myslela jsem, že jsi to ty. Ale když jsem se zastavila, ten člověk se zastavil taky. Pak jsem šla zase dál, ale žádné kroky jsem už neslyšela. A pak ses objevil ty."
"No to je teda divný. Neviděla jsi někoho v tý uličce?"
"Ne, ten člověk musel stát ve stínu."
"Myslíš, že to mělo něco společného s tím telefonem?"
"No, je to možný."
Vstoupili do domu. Jack šel do kuchyně, aby vybalil nákup a Sam si šla dát tu vytouženou koupel. Oba byli velice unavení, tak šli brzo spát. Okolo třetí hodiny se Sam vzbudila. Dostala žízeň, a tak sešla do kuchyně, aby si nalila vodu. Rozsvítila si a namířila si to k lednici. Otevřela ji, vyndala láhev, dvířka zavřela a láhev postavila na kuchyňskou linku. Otevřela dvířka skříňky a vyndala si skleničku, kterou postavila vedle láhve s vodou. Tu vzala do ruky a začala šroubovat víčko, když ji náhle někdo popadl zezadu za krk a začal ji škrtit. Sam se snažila vyprostit ze sevření, ale útočník byl silnější. Snažila se mu dupnout na nohu nebo ho kopnout do rozkroku, ale nešlo to. Pomalu začínala ztrácet dech. Nemohla pořádně nasát vzduch do plic. Najednou se do kuchyně přiřítil Jack, který slyšel, jak se z kuchyně ozývají divné zvuky. Popadl neznámého útočníka a silně ho praštil do obličeje. Ten se skácel k zemi. Byl omráčený. To znamenalo, že se jen tak neprobudí. Jack přešel k Sam a zeptal se jí, jestli je v pořádku.
"Ano, jsem. Kdo to je?"
"Nevím." Jack přešel k muži ležícímu na zemi a převrátil ho na záda, aby se mu mohl podívat do obličeje. Pořádně se vyděsil, když v něm poznal Peta.
"To přece neni možný?!?!"
"Co se děje, Jacku? Kdo je to?"
"Pete."
"Cože? Ten je přece mrtvý, ne?"
"No, očividně není."
Sam vstala ze země a přistoupila k tomu muži. Ano, byl to doopravdy Pete. Jack počkal u Peta, který byl pořád v bezvědomí, zatímco Sam volala na policii, která dorazila během pěti minut. Pete se probral z bezvědomí, byl odvezen do nemocnice na ošetření a pak byl uvalen do vazby. Byl obviněn z několikanásobného pokusu o vraždu, za což mohl dostat nejvyšší možný trest - až 40 let vězení. Sam a Jack byli předvoláni k soudu. Celé líčení trvalo několik dní, ale nakonec byl přece jenom vyřčen verdikt - vinen. Pete dostal trest 35 let odnětí svobody nepodmíněně bez možnosti podání odvolání. Od té doby měli manželé O´Neillovi spokojený a ničím nerušený život.