Titul: Ráj v pekle
Autor: Jája
Překladatel: -/-
Žánr: Romance
Páry: Sam/Jack
Hodnocení: Mládež
Délka: Krátké
Časová osa: Nezařazeno
Stav: Kompletní
Synopse: Jack odešel od SGC. Ale mění to vlastně něco?

__________________________________________________________

„Sam?“ Jack zůstal stát ve dveřích svého domu jako opařený.
„Promiňte, jestli nějak obtěžuji, ale… napadlo mě, že se za vámi stavím.“
Ve skutečnosti jí to napadlo už zhruba před týdnem, ba co víc, myslela na to hned, jak tehdy opouštěl SGC… Nikdo si neuměl ani představit, jaké přemáhání a bojování sama se sebou jí to stálo. A najednou tu byla a oproti jejímu očekávání z toho on nebyl zrovna dvakrát nadšený. Už jen vědomí toho ji zasáhlo jako šíp – rovnou do srdce…
Doufala, že se jeho výraz v obličeji změní, že se usměje nebo že aspoň něco řekne, ale ono nic… Prostě tam jen tak stál a zíral na ni. Nepozval ji dál, ale ani ji nevyhodil. Najednou nevěděla proč, ale chtělo se jí plakat. Jenže potupně se tu rozbrečet skutečně v plánu neměla…
Od té doby, co odešel od SGC, jí strašně chyběl. Přistihla se, že když je na nějaké misi a rozhoduje se, co by měla udělat v příští chvíli, vzpomene si na Jacka a ptá se sama sebe, co by v ten okamžik dělal on. Jack… to je další věc, o které stále častěji uvažovala. Kdykoli na něj pomyslí, nevybaví se jí klasické „Pane“, „Plukovníku“ a ani nic podobného. Stejně jako ho v podvědomí začala oslovovat křestním jménem, tak si začala připouštět i spoustu dalších věcí… Především si musela přiznat, že je strašlivě zklamaná. Ano, zklamaná, to bylo to pravé slovo. Byl pryč už celý měsíc a za celou tu dobu se jí ani nikomu jinému neozval. Jako by už o nich nechtěl nikdy slyšet, jako by chtěl všechny předchozí roky hodit za hlavu… Přesvědčovala sama sebe, že to tak snad má být, že on to tak chce. Jenže na druhou stranu to nemohla snést… Bolelo jí pomyšlení, že po tom, co se ona rozešla s Petem a on s Kerry, že když spolu konečně byli na těch zatracených rybách, a že on poté odešel od SGC, se prostě nic nedělo. Stáhl se do sebe, nezavolal, nenapsal… Zatímco ona doufala, že teprve všechno začíná, on se snažil svým chováním vyvolat dojem, že naopak všechno skončilo. A dařilo se mu to…
„Omlouvám se, asi ruším…,“ vykoktala a otočila se k odchodu. Cítila se jako někdo, kdo má právě umřít. On neměl ani nejmenší radost z toho, že ji vidí…

Bylo asi půl osmé večer a Jack O’Neill seděl na gauči ve svém obývacím pokoji. V ruce přehazoval nerozhodně telefonní sluchátko… Pokolikáté už? Kolikátý večer tu takhle dřepěl a snažil se přinutit vyťukat na tom přístroji pár číslic? Nikdy se nedostal dál než ke čtvrté…
Trávil takhle většinu večerů a pomýšlel, že kdyby ho někdo denně pozoroval, nemohl by si o něm myslet nic jiného, než že je cvok… A asi by nebyl daleko od pravdy. On byl vážně blázen! Celých osm let se zapíral, oblékal se do košile sarkasmu a ironie, protože jedině tyhle dvě věci ho vždycky spolehlivě chránili před nepřízní osudu… A najednou bylo všechno pryč a on mohl konečně udělat to, co vždycky chtěl. A místo toho nedělal vůbec nic… Nedokázal ani vymačkat těch pár čísel. Měl strach, věřil, že ať už udělá cokoli, nebude to to pravé…
Ale on jí přece musel zavolat! Už je to měsíc, co ji neviděl, neslyšel… Každým dalším dnem měl pocit, jak podstatná část jeho já odchází k ní. Všechno bylo možná trochu milostivější, protože jí nevídal a nebolelo ho pomyšlení, že jí nemůže mít… Ale když se nad tím zamyslel, uvědomil si, že osud možná milostivější je, zatímco on se chová jako idiot. Teď jí mít může, je volná stejně jako on, a on má strach za ní jít. Nedokázal to vysvětlit ani sám sobě, natož někomu dalšímu, ale faktem bylo, že čas běžel, ona mu chyběla čím dál tím víc a on nedělal nic, aby tomu učinil přítrž… A proč? Protože se bál! A další proč? Tak nad tímhle proč přemýšlel hodně dlouho…
Uplynula celá řádka let od okamžiku, kdy se viděli poprvé. Už tehdy, kdy mu pohlédla do očí, si uvědomil, že tohle bude ráj v pekle… Její oči ho totálně pobláznili už v první vteřině jejich setkání. Bylo to něco neuvěřitelného a pro něj až nepochopitelného… Od smrti Charlieho a po rozvodu se Sárou se stalo něco, s čím už v životě počítal ze všeho nejmíň – zamiloval se jako puberťák. Tehdy ovšem ještě netušil, že osud ho pošle trochu jinou cestou, než jakou zamýšlel. Když spolu tenkrát poprvé vyrazili na Abydos, úplně ho fascinovalo její nadšení, které on nedokázal projevit, její úžas v očích, když stanula před aktivní červí dírou… Najednou pohlédl na svět jinýma očima, který na okamžik ztratil skepsi a zase pocítil radost ze života. Ještě dnes s rozpačitým úsměvem vzpomínal, jak si na Abydosu plánoval, že ji pozve na večeři… Nikdy by nic takového neudělal, ale ona byla jako slunce a Jack se tehdy nemohl zbavit pocitu, že jeho syn mu tam nahoře odpustil, a že mu jí seslal, aby nebyl smutný. Těžko říct, jestli tomu věřil i dnes.
Na tu večeři ji pochopitelně nikdy nepozval, pokud nepočítá jídlo v kantýně… Úsměv mu tenkrát zvadl, když jim generál ohlásil, že projekt SGC pokračuje, a že oni byli vybráni, aby vytvořili tým SG-1. Plány s večeří a naděje na lepší a veselejší život se kamsi rozplynuly… Teď na ni nesměl ani pořádně pohlédnout – ráj v pekle začal. Ano, tak to sám pro sebe pojmenoval…
Pokud ho napoprvé pobláznila a on se do ní „na stará kolena“ zamiloval, časem to začalo přerůstat v něco mnohem silnějšího a šlechetnějšího… Jedině ten úžasný cit ho nutil držet se od ní co možná nejdál a nekazit jí život. Kdyby do ní byl vážně jen zamilovaný, byly by mu následky ukradené, ale takhle to bylo něco dostatečně silného na to, aby se ovládal… Přesně dva roky od okamžiku, kdy se seznámili, si při pohledu na ní uvědomil, že jí skutečně miluje citem daleko silnějším, než jakého si myslel, že je ještě vůbec schopen. Jen proto si nakázal, že jí nikdy nesmí za žádnou cenu ublížit, že jí naopak musí chránit… A tehdy si znovu vzpomněl na svého syna. Možná, že mu ji skutečně seslal on… Nevtiskl mu jí sice přímo do náruče, ale jedno mu tím dal určitě – chuť do života, chuť znovu se postavit na nohy!
Zvedl se z pohovky a zamířil k obrovskému oknu, vedoucímu na terasu domu. Začínalo se stmívat, venku bylo nádherné teplo… Zadíval se ven a v ruce stále svíral telefon.
„Musím se jí ozvat, já bez ní neumím být…,“ zašeptal a v hlavě se mu vybavila její tvář. Cítil, jak se mu sevřel žaludek.
Netušil, co jí vlastně řekne, ale i kdyby neměl říct vůbec nic, musí ji alespoň slyšet! Začal vytáčet její číslo, když někdo zazvonil… Trhl s sebou, jako by ho někdo přistihl při něčem, co se nesmí. Podíval se na displej telefonu. Páté číslo! Dneska se konečně dostal až k pátému číslu a on si někdo přijde a klidně ho vyruší…
Položil telefon zpátky na stolek a vydal se otevřít. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že to bude ona…
„Sam?“ zeptal se překvapeně a až později si uvědomil, že to muselo znít taky trochu zděšeně.
Něco mu odpověděla, ale on jí vůbec nevnímal… Fascinovaně hleděl na její pohybující se ústa a na vlasy, které jí čechral lehký letní vánek. Připadala mu snad ještě krásnější než kdykoli před tím.
Zmlkla a zůstala na něj koukat. Po chvilce šíleného ticha pronesla smutným hlasem:
„Omlouvám se, asi ruším…“ Otočila se a seběhla ze schůdků, vedoucím ke dveřím jeho domu.
Teprve až teď s probral. Ve chvíli, kdy se k němu obrátila zády, si uvědomil, že už jí zase ztrácí… Ale tentokrát jen vlastní hloupostí.
„Sam, počkejte!“ zavolal na ni a pozoroval, jak pozvolna zastavuje a obrací se k němu zpátky. „Vůbec nerušíte, jsem moc rád, že vás vidím… Půjdete dál?“ Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo promluvit absolutně klidným hlasem.
Chvilku tam jen tak stála a jemu se zdálo, že přemýšlí o tom, jestli teď nedělá chybu… Nakonec se ale rozpačitě usmála a zamířila zpátky k němu.
Pustil jí dál do domu a odmítal si připustit, že mu srdce tluče jako na poplach.
„Běžte do obýváku,“ vybídl jí, ale sám zamířil do kuchyně, odkud na ní také zavolal. „Dáte si něco? Kafe, čaj, vodu?“
Sam původně neměla v plánu nechat se od něj obskakovat, ale najednou měla neuvěřitelně vyprahlo v ústech.
„Dala bych si vodu, díky!“ odpověděla.
Rozhlédla se po obývacím pokoji a stejně jako před tím Jacka jí uchvátil západ slunce. Oranžové paprsky, občas přecházející do lehké růžové, příjemně osvětlovaly celý pokoj… Zamířila k oknu, ale cestou zavadila o stoleček, na který před tím položil Jack telefon. Nechtěně při tom přístroj shodila na zem… Naštěstí se nerozbil, protože dopadl z malé výšky na měkký koberec. Sehnula se, aby ho zvedla, když jí pohled utkvěl na displeji… Jack ho zřejmě zapomněl vymazat. Bylo na něm pět čísel, podle kterých mohla jasně poznat, že to mělo být v konečném znění její číslo.
Nervózně polkla. On jí chtěl zavolat?
To už ale slyšela zvuky kroků, a tak telefon, lehce červená, položila zpátky na stolek. Právě včas, protože v příští vteřině vešel do pokoje Jack se sklenicí vody…
Položil ji na stůl a pak se zahleděl na Sam. Nastalo trapné ticho…
„Doufám, že vám nevadí, že jsem se zastavila…,“ řekla po chvilce a jeho pohledu uhnula. Posadila se na pohovku a urychleně si lokla vody.
„Ne, jistěže ne!“ odpověděl rychle. „Promiňte, že jsem na vás zůstal tak zírat… Jen jsem vás vůbec nečekal.“
„Dnes jsme se bavili s Teal’cem a Danielem, co asi děláte, tak mě napadlo, že se stavím…“
„To je od vás hezké…,“ pronesl s neupřímným úsměvem. Sakra, O’Neille, to je konverzace vážně na úrovni! Proboha, vzchop se!
„Jak to u nás vypadá?“ zeptal se, ale vzápětí se zarazil. „Vlastně… Jak to u vás vypadá?“
„Pořád stejně,“ pousmála se celá nesvá. „Alespoň nic zásadního…“ Měla chuť vrazit si tu před ním pár facek. Proč jsem vlastně vůbec chodila, když mluví, jako by spolkla hrábě?
Rozhostilo se další několikavteřinové ticho. Nakonec si Jack povzdechl a konečně sundal masku…
„Vypadáme oba asi jako hodně velký pitomci, co?“ usmál se, ale tentokrát ten úsměv byl absolutně upřímný.
Pomohlo jí to a i ona se trochu uvolnila.
„Ano, asi ano…,“ odpověděla. „Tak povídejte, jak se máte a co děláte?“ zeptala se tónem, jakým se ptáte přítele, kterého jste viděli naposledy na střední škole.
„Nic moc… Přece nechcete slyšet, jak se furt hrabu v papírech. A jelikož už nejsem u SGC, vy byste zase neměla mluvit o tom, co děláte vy, takže… Co myslíte, Sam? Najdeme jinou společnou řeč?“
Tenhle nečekaný proslov ji zaskočil. Pochopila, o čem mluví a automaticky sklopila pohled…
„To je to, co nevím… Myslím, že jsem to sem přišla zjistit,“ zašeptala.
Chvilku bylo opět ticho, když tentokrát promluvil tichým hlasem Jack…
„Chyběla jste mi.“
Pohlédla na něj tak trochu nevěřícně, ale pak se pousmála. Vypadalo to, že z posledních sil, ale pousmála…
„Vy mě taky.“
Najednou se zděsila a hloupě se musela začít ptát sama sebe, proč je vlastně tady? Vždyť tohle přeci nemá žádný smysl… Vyskočila z gauče, jako by jí něco píchlo a začala o překot koktat.
„Víte, já… asi raději půjdu. Vlastně… nevím, proč… jsem sem vůbec chodila!“ Zamířila ke dveřím, ale Jack ji zarazil.
„Teď už nemusíme utíkat, Sam,“ řekl tichým, ale jasným hlasem.
Zarazila se mezi dveřmi a bylo vidět, že váhá. Rukou nervózně přejížděla po futru dveří a neměla odvahu se otočit, ale ani tak odejít. Nechtěl ho ztratit, ale stejně tak pochybovala o tom, že si ho dokáže udržet. Osm let bylo až moc, nemá sílu… Nedokáže mu to vysvětlit.
„Neodcházejte… Prosím!“
Stále bojovala sama se sebou.
„Sam, já mám taky strach…“
Překvapeně se na něj ohlédla. Je možné, že cítí to co ona? Jejich pohledy se střetly jen na zlomek sekundy, protože Jack vzápětí uhnul očima…
„Strach?“ zeptala se.
„Jo, myslím… že tak se dá nazvat to, co cítím.“
„Máte strach ze mě?“ zeptala se tiše.
„Ne… Nebo vlastně ano, já nevím!“ Na znamení zoufalého gesta si rukou prohrábl krátké vlasy. „Mám strach, že vám ublížím…“
Pomalými kroky se k němu vrátila a posadila se vedle něj.
„Asi jsme na tom stejně,“ řekla poté. „Osm let je dlouhá doba, jsou věci, které už nejspíš nemáme sílu změnit…“
Povzdechl si.
„Nebo je nechceme změnit…“
Zaváhala, ale pak přikývla. Znovu se zvedla a zamířila ke dveřím… Tentokrát už ji nebránil. Jen tichým hlasem poznamenal:
„Víte, co je na tom nejhorší? Že nedokážeme být spolu, ale bez sebe taky ne… Kdybych věděl, že mě to nezabije, řekl bych vám, ať na mě zapomenete a jdete si svou cestou a lepším životem. Zní to asi sobecky, co?“
Ani nečekal, že mu ještě odpoví…
„Řekla bych vám to taky, kdybych nevěděla, že v příští minutě umřu…“
Její hlas byl blíže než čekal, vlastně si myslel, že už odešla. Oči se mu zaleskly…
„Celý měsíc jsem trávil večer co večer nad telefonem a pokoušel se vám zavolat. Měl jsem strach, že když to neudělám, ztratím vás stejně, jako když to udělám… Mysleli jsme si, že když jeden z nás odejde z armády, všechno se tím vyřeší. Ve skutečnosti je to ještě horší…“
Stál k ní zády a neodvažoval se na ní pohlédnout. Najednou ucítil její ruku na svém rameni. Byl to zvláštní pocit… Stál čelem k oknu, a tak viděl, jak se navzdory předchozímu krásnému počasí, obloha zatahuje černými mraky. Napadlo ho, že bude pořádně pršet.
„Když vás teď nechám jít, budu toho až dokonce života litovat, ale bojím se, že když vám to nedovolím, budu toho už zítra litovat taky…“
Mlčela ale svou ruku z jeho ramene nesundávala.
„Neřeknete nic?“ zeptal se slabým hlasem.
„Jestli se skutečně milujeme, tak to zvládneme, Jacku…“
Když řekla tuhle větu, jako by do něj uhodil blesk. Při slově milujeme se otřásl stejně jako když mu řekla jménem… Vzápětí se k ní konečně otočil. Stáli od sebe jen kousek. Vzal její obličej do dlaní a opřel svoje čelo o její.
„Mám pocit, že to nezvládnu právě proto, že tě tak miluju,“ zašeptal. „Nikdy bych nechtěl, aby si se mnou byla jen z povinnosti nebo abys byla nešťastná… Já nevím, jak ti to mám vysvětlit, ale… Nikdy ti nemůžu nabídnout tolik jako třeba Pete.“
„Ale ten je už minulost, Jacku!“ namítla Sam. „Je to pryč…“
„Já vím, ale…“
„A kromě toho,“ přerušila ho, „si nemyslím, že by mi on mohl nabídnout víc!“
Neřekl na to nic, jen si ji ještě blíže přitáhl a opřel svou hlavu o její rameno. Najednou ovšem jako by mu přeskočilo… Odtáhl se od ní a zamumlal:
„Možná bude vážně lepší, když půjdeš…“
Zůstala na něj zírat jako omráčená. Tohle tedy skutečně nečekala. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale Jack jí už vedl ke dveřím… Ani nestačila cokoli udělat a už stála venku.
„Měj se fajn,“ řekl a zavřel dveře.
Byla tak překvapená, že si snad ani nejdřív neuvědomovala, co to Jack vůbec dělá… A najednou stála venku sama a nad hlavou se jí stahovala mračna. Pak zahřmělo. Slzy se jí rozutekly po tváři a ona se vzápětí rozběhla pryč… Nemohla uvěřit tomu, že jí prakticky vyhodil na ulici.

Pozoroval z okna, jak běží pryč od jeho domu a jak si uvědomil nejspíš taky ze života… Odehnal ji od sebe. Ale nějakým způsobem byl přesvědčen o tom, že s ním prostě nemůže být šťastná. Opřel si hlavu o okenní tabuli a vnímal ten příjemný chlad…
„Miluju tě,“ zašeptal, ale dům zůstával tichý.

Zastavila před svým domem. Venku hustě pršelo a létaly blesky. Jako by se počasí ještě pokoušelo umocnit její náladu…
Bude jí tolik chybět! Nebyla si jistá, jestli se přesto někdy dokáže přenést… A i když to bylo možná absolutně nečekané – chápala ho. Jedno její já, ho chápalo až moc dobře. I ona měla šílený strach… Po celé ty roky, kdy si přála být s ním, má najednou pocit, že to nedokáže.
Vystoupila z vozu a zamířila do domu. V obývacím pokoji se celá mokrá zhroutila do svého oblíbeného křesla a zůstala tak několik minut.
Byl tohle skutečný konec?, ptala se sama sebe. Skončilo všechno, když to mělo vlastně šanci teprve začít?

Jack pochodoval po svém domě jako lev v kleci. Nemohl uvěřit tomu, že ji nechal jít… Co hůř, on jí vlastně poslal pryč! Nechtěl ji ztratit. Byly ty překážky mezi nimi skutečně tak velké nebo si to jen myslel? Za ty roky se mezi nimi a spousty dalšími lidmi stalo tolik věcí, které by v partnerském životě neměly být… Byla by jejich láska skutečně tak silná, že by je dokázala překonat?
Najednou si uvědomil, jak pošetile se zachoval! Na tuhle otázku si nebude moc odpovědět, dokud to nevyzkouší… Odvahu by na to měl, ale bál se, že když to nevyjde, ublíží to oběma. Nechtěl, aby jí cokoli ublížilo, natož pak on sám.
„Nikdy nedovolím, aby jí cokoli ublížilo!“ řekl nahlas a skoro se vlastního hlasu zalekl. „Jenže to nedokážu, pokud nebudu s ní!“
Tak jak byl, v džínách a v tričku, vyběhl ven a nasedl do auta.

U Sam někdo zazvonil. Jen velice neochotně se zvedala z vyhřátého křesla… Ještě než dorazila ke dveřím, ozval se netrpělivě zvonek znovu.
Otevřela.
Přímo před ní stál Jack O’Neill promočený skrz naskrz. Zalapala po dechu, ale ještě než stačila cokoli říct, promluvil on…
„Dobrý večer!“ vyhrkl. „Omlouvám se, že obtěžuji takhle večer, ale jel jsem zrovna okolo, když mi auto jaksi vypovědělo službu… Vyděl jsem, že u vás se svítí, tak mě napadlo, jestli bych si od vás nemohl zavolat do servisu.“
Zírala na něj nechápavě jako na zjevení.
„Pro… prosím?“
„Prosím vás, jsem celý promočený a je mi děsná zima… Neokradu vás, vážně!“ usmál se kouzelně. „Já jsem Jack O’Neill a vy?“ Natáhl před sebe ruku.
Ještě okamžik nic nechápala, ale pak jí všechno došlo... Usmála se a stiskla nabízenou ruku.
„Samantha Carterová, těší mě! Můžete mi klidně říkat Sam…“
„Krásné jméno,“ řekl a oči mu zajiskřily. Najednou si uvědomil, že stále svírá její ruku ve své. Ačkoli se chtěl ovládnout a skutečně „začít úplně od začátku“, neudržel se a přitáhl si jí k sobě… Jemně jí políbil.
„Asi bych vám měl říct, že takhle se většinou k ženám, se kterými jsem se právě seznámil nechovám!“ usmál se rošťácky.
„Myslím, že se k sobě budeme perfektně hodit, protože já taky ne… Ale vy jste mě hned tak okouzlil, že jsem si prostě nemohla pomoc!“ rozesmála se Sam zvonivým smíchem.
„Máme podobný problém,“ zamumlal a znovu ji políbil. „Myslíte… že bychom… mohli dovnitř? Mě je… vážně strašná… zima!“ koktal mezi polibky.
Aniž by cokoli řekla nebo ho snad dokonce pustila, ho za sebou stáhla do domu.
Tichou nocí je už pak ozývaly jen hromy a osvětlovaly jí blesky. Tahle noc byla začátek něčeho nového a dosud neprozkoumaného, ale najednou ani jednomu z nich nechyběla odvaha… Proč? No, přeci proto, že měli také lásku!