(vzpomínky doktorky Kellerové)
Nejsem na Atlantis moc dlouho. Ale jako vedoucí lékařka u této expedice mám poznat každého, alespoň na určité úrovni, zvlášť pokud jde o jejich zdraví.
Za těch devět měsíců, co jsem tady, bylo poznat všechny moje potenciální pacienty výzvou a to hned z několika důvodů. Tak zaprvé, skoro všichni tady respektovali a měli rádi doktora Becketta. A to, že přijde někdo místo něho, je nijak zvlášť nenadchlo. Jednak jsem žena a ještě mladší, než čekali. A to mi taky moc nepomohlo. Asi tak dva první týdny jsem myslela, že se rozbrečím a poprosím, abych se mohla vrátit zpátky domů. Ale naštěstí mě to přešlo.

A potom taky přišel někdo další, kdo měl nahradit ztraceného člena posádky. I když tenhle člověk vlastně nezemřel, ale byl zajatý replikátory. Podle toho, co mi tady řekli, to znamenalo jako být mrtvý. Takže truchlili.
Zbytek, hlavně její tým, byl rozhodnutý, že ji najdou a přivedou zpátky.
Pro Sam Carterovou to nebylo nijak jednoduché sem přijít a stát se velitelem. Bylo tu spoustu očekávání, předpojatostí a také obav, že tu bude ještě víc zasahovat armáda. Dokonce i já jsem s ní soucítila. Byla jsem tu tehdy měsíc. Takže jsem měla ještě čerstvě v paměti, jak těžké to může být.
Musím přiznat, že to bylo úžasné, jak ten tlak zvládla. Neformální, pár požadavků, žádné drastické změny. Příchod plukovníka Carterové byl něco jako etuda.
Solidní, seriózní a to, že ji předcházela reputace brilantního vědce a skvělého vojáka, nakonec měla většina lidí pocit, že jsou v dobrých rukou.
Pozorně jsem ji sledovala, ne proto, abych ji posuzovala, ale proto, abych se naučila, jak si u těchto lidí získat respekt. Konec konců byla další ženou, která sem byla přímo vhozena po té, co tahle úzce spjatá komunita ztratila svého milovaného člena. A byla mnohem zkušenější, než jsem byla já. A také jsem ji sledovala, abych ji poznala. Byla někým, kdo se nebál ukázat, že jí na ostatních záleží a že s nimi cítí. Ale současně byla schopná postavit se těm, kteří dělali nějaké potíže, pokud se něco takového stalo. A navíc to všechno psychicky zvládala, což jsem jí hodně záviděla. Taky jsme rychle přišli na to, že by nikdy nikoho z nás nepožádala o něco, co by nemohla udělat sama. A pokud to bylo nutné, tak by to taky sama udělala.
Takže když se plukovník Carterová účastnila naší návštěvy nové základny Alfa, nikoho to nepřekvapilo. Konec konců byla velitelem základny a potřebovala vědět, jak to tam vypadá. Po několika odložených pokusech, jsme se soustředili na nalezení planety, která byla tak trochu mimo, která by sloužila jako místo pro naši evakuaci.
Rodney, doktor Zelenka a plukovník Carterová byli ti, kteří stáli v čele lidí, kteří se podíleli na vytvoření především obranných štítů a zbraní a vycházeli přitom z umění a technologií Antiků. Na konečné podobě se pracovalo zhruba dva roky. Byla jsem tu vlastně už potřetí, abych dohlédla na poslední úpravy velice pozoruhodného zdravotnického zařízení. Včerejší návštěva byla ve znamení slavnostního otevření a oslavou triumfu vědců a lidí, kteří byli rozhodnutí porazit ty, kteří by chtěli zničit Atlantis.
V řídící místnosti na základně Alfa byla kamera, která tuhle oslavu přenášela na Atlantis. Plukovník Carterová doufala, že ti, co se jí nemohli zúčastnit, by se mohli na jejich pýchu a správně vykonanou práci dívat a alespoň takto s nimi oslavovat.
Žádné potíže jsme neočekávali. Jasně že tu s námi byl bezpečnostní tým jako posila pro pár vojáků a výzkumníků, kteří už tu byli. Jen Ronon byl ozbrojený až po zuby, jako vždycky. Sheppard, Teyla, McKay a já jsme měli zbraně jako na kteroukoliv jinou mimozemskou výpravu. Ale nikdo z nás neočekával, že naše zbraně budeme muset použít. Vždyť jsme tady oslavovali.
Alespoň jsme si to mysleli.

Poloha základny Alfa jim neměla být známá, stejně jako to, že neměli vědět, jak se sem dostat.
Naše návštěva začala příjemně. Všichni byli nadšení. Plukovník Carterová s ostatními procházeli celé zařízení, nakonec se dostali do řídící místnosti, kde mělo proběhnout formální otevření základny. A tady jsme taky dostali první varovné signály, že se něco děje.
Senzory s dalekým dosahem objevily tři lodě Wraithů, které směřovaly přímo sem. Nejprve byli všichni ohromeni. Ale potom se dali okamžitě do práce, zvedli štíty, uvědomili Atlantis a požádali o posily. Mysleli jsme si, že čas a naše technologie hrají v náš prospěch. Ale to jsme nevěděli, že tyhle tři lodě byla jen jejich posila. První vlna už byla mezi námi.
Ani ne pět minut po tom, co se rozezněl alarm, se tu ukázal první Wraith, byl na cestě přímo do řídící místnosti. Kamery, které na základně byly, ukázaly nejméně tucet dalších, kteří zcela bez potíží zneškodnili ochranku, která tu na základně byla.
Jedna věc byla jasná hned od začátku, že naše možnosti jsou omezené. Vzali jsme s sebou asi stejný počet lidí jako je u deseti týmů. Vzpomínám si, že jsem se snažila přemýšlet pozitivně.
Že to nejlepší, co můžu udělat, je, říkat si, že tu nebudou tak velké ztráty na životech. Nezní to moc pozitivně, ať se na to díváte z které strany chcete.
Naše naděje, že se sem dostanou posily z Atlantis, se rozplynuly, když jsme si uvědomili, že jejich lodě nás obklíčily. Rozmístily se po oběžné dráze a na Atlantis byla jen orbitální brána, takže když by posily prošly bránou, byly by okamžitě těmi loděmi zničeny, aniž by měly čas se proti nim bránit. Proto také Sam Carterová požadavek na posily zrušila.
Až do toho okamžiku pracovali plukovník Carterová s plukovníkem Sheppardem společně jako tým, aby tuhle situaci zvládli a pokusili se nás bránit. Jakmile bylo jasné, že pomoc nepřijde. Ujala se toho plukovník Carterová a vydala rozkazy, které vydány být musely.
Bylo to její rozhodnutí, spustit autodestrukci.
Věděli jsme, že všechny informace, kterou jsou uloženy na počítačích tady na základně Alfa, se nemohou dostat do rukou našich nepřátel. A co víc, vlastnit jen zlomek z těchto informací, by jen zvýšilo možnosti, aby se Wraithové dostali až na Zemi. A i kdyby to mělo znamenat zničení všechno, na čemž jsme tak tvrdě pracovali, nemohli jsme to tu nechat. Byla jsem ráda, že takovéto rozhodnutí jsem nemusela udělat já.
Se Sheppardovou pomocí spustila Sam autodestrukci a dala nám rozkaz, abychom odešli.
Bez ní.
„Bez tebe neodejdeme,“ řekl John Sheppard pevným, hlasem.
„Někdo tu musí zůstat, aby se ujistil, že autodestrukce nebude přerušena,“ řekla Sam. „Nedohaduj se se mnou Johne. Vezmi svůj tým a ostatní a ztraťte se odtud. Když budeme mít štěstí, tak jejich lodě detekují to, že se tu zvýšila energie a přesunou se do bezpečné vzdálenosti a tak vám dají šanci, abyste se dostali k bráně. Běžte!“
„Já tu zůstanu,“ nabídl se McKay, tak tahle nabídka byla u něj nevídaná. „Já můžu to rekonfigurovat stejně tak dobře jako ty.“
„Rodney, tohle je můj úkol,“ řekla Sam. „Okamžitě odtud vypadněte!“
A my jsme ji poslechli. Uvědomili jsme si, že nemáme žádnou šanci.
A teď jsme očekávali jejího manžela. Vdovce. Hrozné slovo.
Nikdy předtím jsem se s generálem O´Neillem nesetkala. Podle toho, co jsem slyšela, je to úžasný muž. Jasně že je, stal se konec konců legendou. Plukovník Carterová o něm začala mluvit jen před pár dny. V tomhle byla tak trochu diskrétní. Ale být v její pozici, taky bych se takhle asi zachovala.
Bylo by fajn, setkat se generálem O´Neillem za jiných okolností, mnohem šťastnějších. Přijde s ním kontingent z IOA, vedený panem Woolseyem. Plukovník Sheppard říkal, že tu budou kvůli vzpomínkovému obřadu plukovníka Carterové. Ale já vím, že jsou tu taky proto, aby zjistili, co se tu stalo. Aby se zabránilo tomu, aby se něco takového opakovalo.
Doufám, že to zjistí.
Jestli je tu někdo zodpovědný za to, že se k Wraithům dostaly nějaké informace, chci, aby byli potrestaní. Chci, aby trpěli.
A doufám, že generál O´Neill najde klid.
..........TBC.....