(úvahy Johna Shepparda)
Jsem zástupce velitele na Atlantis. Zvláštní, byly časy, kdy jsem si myslel, že bych byl dobrým velitelem, že bych si to zasloužil. Ale zrovna teď si to nemyslím.
Obvykle je to velitel, kdo sděluje rodinám špatné zprávy. Většinou je to informace o tom, že ten, koho milovali, zemřel při výkonu služby. Velmi často, díky tomu, že je obsah naší práce utajený, jim nemůžeme říct nic víc.
Ale teď jde o to, že ta ´špatná zpráva´ se týká velitele. A já ji musím sdělit.
A nemůžu se vyhnout tomu, že jsem selhal.
Prostě jsem ji tam nechal. Ano, poslechl jsem svého nadřízeného. A ano, nevěděl jsem o tom nejhorším, dokud jsem neviděl ten záznam. Nechal jsem ji napospas osudu horšímu než smrt
Neudělal jsem ani tolik, abych jí nabídl možnost úniku
Ale tohle nebude mít pro generála O´Neilla žádný význam.
Kdybych byl jím, tak bych sebe zmlátil do bezvědomí. A nepochybuji o tom, že je toho stále schopný. Bůh ví, že bych s ním nebojoval. Zasloužím si to.
Měla pravdu. Jinak to nešlo. Někdo tam musel zůstat. Wraith, který se tam dostal, už uspěl při menší sabotáži. Nedalo se odhadnout, čeho jsou schopní. Kdybychom všichni odešli a oni by zrušili autodestrukci, tak by získali základnu. To jsme nemohli dovolit.
Ale tohle mi nezabránilo přemýšlet o tom, že jsem tam s ní měl zůstat. K čemu by to bylo dobré, to nevím. Ale stejně …. raději bych udělal tohle, než sdělovat jejímu muži zprávu, že jsme o ni přišli.

Jack O´Neill přijel do SGC, aby díky spojení přes bránu sledoval otevření naší základny Alfa. Díky zničení základny Midway, bylo cestování přímo na Atlantis zcela vyloučeno. To jsme nemohli riskovat. A generál O´Neill neměl tři týdny čas na to, aby použil Daedalus.
Tak či onak, viděl události přímo naživo, tedy než se přímá komunikace přerušila. Bylo mu jasné, co se stane. Ale pořád jsem tu byl já, kdo mu to měl potvrdit. Říct mu, že Sam se s námi domů nevrátila. A ještě něco horšího, ukázat mu nahrávku jejich posledních chvil v životě.
Kamera stále natáčela. Takže záznam posledních okamžiků se na Zem přímo nevysílal, na Atlantis byly digitálně zpracovány. Takže jsme se na ně podívali hned, jak jsme se tam vrátili. Viděli jsme, jak Wraith vstoupil do řídící místnosti jen pár minut po našem odchodu. Viděli jsme, že než došlo k autodestrukci, že šel po Sam.
A teď tahle ta hrůza byla něco, co jsem měl ukázat generálu O´Neillovi.
Dvě hodiny po té, co jsme se vrátili na Atlantis, jsem měl šanci. Ale díky své zbabělosti jsem požádal generála Landryho, aby informoval manžela plukovníka Carterové o její smrti. Nakonec byli přátelé, to já jsem o sobě říct nemohl. Něco takového je lepší slyšet od přítele,
že ano? Aspoň tohle jsem se snažil generálu Landrymu namluvit. Jasně že mi to nespolknul.
Na jeho reakci nikdy nezapomenu.
Přišel do řídící místnosti, aby si poslechl svoji ženu, aby slyšel, že tu katastrofu přežila. Vím, že to tak bylo.
„Shepparde,“ přivítal mě. „Ne že bych nechtěl vidět váš pěkný obličej, ale kde je moje žena? Chci o tomhle slyšet od ní. Předejte jí to, ano?“
„To je právě to, pane,“ řekl jsem. „to udělat nemůžu.“
„A proč ne?“
„Ona to zpátky s námi nezvládla, pane.“
Jack O´Neill nebyl hloupý. I když se snažil předstírat, že mu to pomalej myslí, když se mu to hodilo. Ale tentokrát to byla sebeochrana.
„Co tím myslíte,“ zeptal se a jeho pohled se zakalil. „Kde je?“
„Ona to nezvládla, pane.“ Řekl jsem jasně, jak to jen šlo. „Zůstala tam, aby se ujistila, že se základna nedostane do rukou nepřátel. Není možné, aby ten výbuch přežila.“
Zavřel oči. Když je zase otevřel, na obličeji jako by se mu usadila maska lhostejnosti.
Už jsme to viděl. Já jsem takhle dobrý nebyl, ale už jsem se s tímhle setkal. Ten prázdný výraz, který nic neprozradí a všechny emoce ukryje hluboko pod povrchem. A O´Neill byl v tomhle perfektní.
„Žádná možnost, že byste se spletl?“
„Ne, pane. Viděli jsme záznam. Není tam nic, z čeho bychom usoudili, že to mohla přežít.“
Ale stejně jsem se nemohl donutit k tomu, abych mu pověděl o jejím setkání s Wraithem. Měl jsem pocit, jako by už tahle moje slova toho muže zabíjela.
„Chápu,“ řekl pomalu a úmyslně. „Budu tam, O´Neill konec.“
A byl pryč. Přesunul se od obrazovky, jako by byla jedovatá. Na jeho místě se objevil zasmušilý generál Landry.
„Je v pořádku?“ zeptal jsem se. Litoval jsem té hloupé otázky hned, jak jsem ji řekl.
Landry se na mě podíval, jako bych byl blázen. A otázku ignoroval.
„Jak generál O´Neill řekl, tým se dostaví na Atlantis během 48 hodin, aby pomohl ve vyšetřování toho, co se stalo, plukovníku. Mezím, očekávám, že všechno sepíšete a poskytnete i videonahrávko velení. Landry konec.“
Bude to dlouhých 48 hodin. A to bude teprve začátek.
.................TBC...........