Sam nevěděla, jak dlouho tu byla. Strádání způsobí to, že lidé ztratí pojem o čase. A ona momentálně opravdu byla deprivovaná. Zdálo se, že tu je věčnost. Bylo to jako ty čtyři dny na Prométheovi, kdy trpěla kvůli otřesu mozku. Myslela si, že tam byla týdny. Byla tam sama, jen se svými halucinacemi. Co by za ně teď dala. Vypadalo to, že její záhadný společník na čas zmizel. Nemyslela si, že byl jen halucinací.
Slyšela, že oběti Wraithů, které jsou v zámotku, jsou udržovány v komatu, nevnímají své okolí. A právě teď by byla za chvilku bezvědomí vděčná. Kromě toho, že občas usnula, byla jinak po celou dobu stále vzhůru jen se svými myšlenkami a pocitem bezmoci. Byla omotána jakousi částečně propustnou membránou, která jí nedovolovala se pohnout. Něco jako těsný kabát. A protože nemohla nijak sledovat čas, bylo to neuvěřitelně desorientující. To málo, co mohla dělat, bylo plánování útěku. Bylo nemožné nepřemýšlet o své smrti, zatímco čekala na jejich příští příchod. A tyhle jejich návštěvy byly nepředvídatelné.
Jeden, občas dva Wraithové se tu po dobu, co tu je uvězněna, objevili nejméně třikrát.
A pokaždé se snažili získat z jejího těla výživu. Byl to proces, který byl nechutný a zároveň fascinující. Ale zřejmě jim nechutnala, brzy po tom, co začali, neuspokojený Wraith svoje TENDRILS, které používali na vysávání těl, odpojil. Většinou se v agónii odvrátil. Posledně sotva začal a potom si to rozmyslel.
Tentokrát to bylo podobné jako předtím. Objevil se tu jen jeden Wraith
V té tmě ho nemohla vidět, dokud nebyl těsně u ní. Nemohla si pomoct, ale vylekalo ji to. Byla to reakce, která ho hodně potěšila.
„Co ode mě chcete?“ Zeptala se Sam tak silným hlasem, jak jen zvládla.
„Ah … tohle … to je skvělá otázka,“ odpověděla jí ta bytost.
„A já chci skvělou odpověď,“ pokračovala Sam a přála si, aby se v jejím hlase projevila jistá drzost
Wraith se snažil, aby to znělo klidně a rozumně, zatímco žasnul nad troufalostí celkem křehké zajatkyně.
„Zdá se, že od tebe nemůžeme získat výživu,“ řekl. „I když jsi nás jako někteří dříve neotrávila, něco ve tvé chemické skladbě způsobuje, že jsi imunní našemu enzymu, který odsává z lidí jejich životní sílu do našich těl.
„Tak to je opravdu zlé,“ řekla Sam. „To mě můžete nechat klidně jít.“
To, co bychom u člověka chápali jako ironický úsměšek se objevilo na tváři Wraihe, který tu před ní stál.
„To ne,“ řekl. „To by bylo plýtvání. Je to pro nás velká příležitost.“
„Příležitost?“ Zeptala se Sam. „A přesně k čemu?“
„Samozřejmě k výzkumu, má drahá,“ odpověděla tahle bytost, která připomínala upíra. „Experimentovat na živém člověku, který vykazuje odolnost proti našemu enzymu je příležitost, o kterou nemůžeme přijít.“
Sam pochyboval, že by dokonce Jack měl na tohle odpověď. Byla si jistá, že její strach je jí vidět ve tváři, i když je celá v tom zámotku.
„Neměj obavy, Samantho,“ řekl její věznitel. „Naše společná práce bude holdem Wraithům, kteří museli být obětováni díky zvědavosti lidských vědců. Ber to jako splacení dluhu.“

*************************************************

Nad Atlantis vycházelo slunce, přinášelo začátek nového dne. Ve velící místnosti byl slyšet klakson, který oznamoval aktivaci brány. Byla to delegace IOA, skupinka tří byrokratů vedená panem Woolseyem, aby se zúčastnili vyšetřování a připojili se ke vzpomínkovému obřadu pro Sam. Jejich příchod byla pro Johna Shepparda ta poslední starost.
Ano, jedna ze záležitostí týkajících se Richarda Woolseyho, bylo jeho ustanovení novým velitelem Atlantis. A plukovník Caldwell to dal jasně najevo, že chce tenhle post.
John Sheppard a vyšší důstojníci strávili skoro celý večer přehráváním skličující návštěvy
zničené základny Alfa. Udělali to bez pomoci Jacka O´Neilla, jehož absence byla zřetelná.
Jakmile skončili, společně s doktorem Jacksonem, Teal´cem a Camem Mitchellem plánovali, jak bude probíhat dnešní obřad.
Sheppard se skoro celou noc jen převracel sem a tam. Asi v pět to vzdal a vydal se chodbami města. Docela se bál, že tu mohl potkat Jacka O´Neilla, který asi nemůže spát tak jako on. Nevěděl, co by mu asi tak řekl, než co mu řekl minulý večer.
Když přivítal delegaci z IOA a začal je pomalu seznamovat se situací, vydal se ve svých myšlenkách k obřadu, který proběhne zhruba za tři hodiny. Budou tam všichni. Během doby, co tu Sam Carterová velela, si získala respekt jak civilistů, tak i vojáků. Věděl, že ji mnoho lidí mělo opravdu rádo. Bylo by to těžké ji nemít rád, alespoň co on věděl. Bude jim chybět.
To jejich obyčejné shromáždění umožní členům této expedice oficiální cestou říct svoje sbohem. Uzavírání a to všechno …… bylo důležité, alespoň si to myslel. Tak jak jim vždycky říkával Heightmeyer. Příštích devadesát minut bude mít to potěšení ještě jednou vysvětlovat události. Co víc ještě, už ho nekonečně dlouho vyslýchal pan Woolsey. Kdo může chtít víc?

*******************************************
Sheppard měl pravdu, Jack opravdu nemohl skoro celou noc spát. Odmítl nabízený VIP pokoj, aby mohl být v pokoji Sam, kde se upřeně díval na fotografie a procházel její osobní věci. Tehdy měl pocit, že je jí blíž, jen aby si uvědomil krutou realitu, když se rozhlédl po prázdné místnosti.
Asi hodinu předtím, než Sheppard začal se svou noční procházkou po Atlantis, vydal se Jack po tomto starém městě Antiků a nevědomky hledal v jeho vzdálených částech nějaké stopy, které tu zanechala jeho žena.
Měl celkem štěstí, ale potom ho jeden obyvatel v jisté části poznal a zastavil se, aby mu vyjádřil svou soustrast. A tohle Jack, jako truchlící manžel, zrovna na mysli neměl.
Tak se vrátil do pokoje Sam, kde ho nikdo v jeho samotě nerušil.
Asi v 9.00 se tu objevil Teal´c a přinesl horkou kávu a koblihy. Daniel se tu objevil hned po něm. Společně mu řekli, jak bude probíhat obřad, který bude později ráno.
Teal´ c si byl jistý, že Jack slyšel každé jejich slovo, přestože byl zasmušilý a nic neříkal. Jako poděkování kývl hlavou, když mu řekli, že několik členů expedice nabídlo, že na obřadu promluví. Jack požádal, že bude poslední, kdo bude mluvit, bude to poslední řeč pro jeho ženu.

*************************************************

Teal´c a Daniel mluvit odmítli. Byl to Jackovo místo, aby promluvil. Ale budou mu stát po boku tak dlouho, jak bude potřebovat.
A přešně to také udělali. Po tom, co ostatní promluvili o svých vzpomínkách na plukovníka Carterovou, Teal´c a Daniel stáli Jackovi po jeho boku, když začal mluvit.
Pro jednou si Jack O´Neill uvědomil, že při této příležitosti nepoužije humor. Tady může říct ta slova, která povědět chce. Ale budou to slova, která vypoví o hloubce jeho citů, aby tak uctil památku své ženy.
„Nejprve vám všem chci poděkovat,“ začal. „Děkuji vám, jak jste od jejího příchodu Sam pomáhali a podporovali ji. Ona si vás všech vždycky moc cenila. A také děkuji za ta laskavá slova při dnešním obřadu.
Každý z vás ji poznal nějakým způsobem. Jako přítele, kolegyni, velitele. Většina z vás věděla, že je to neobyčejná žena. Nic, co řeknu, by adekvátně její obraz nevykreslilo, kdybyste ji neznali. Ale řeknu vám, že jí na vás všech záleželo a také na tom, abyste byli spokojení, i kdyby ona nebyla.“
„Sam byla prostě taková. A to je také důvod, proč tu dnes není. A jak moc pro ni truchlím a budu v tom pokračovat tak dlouho, jak si dokážu představit, nechtěl bych, aby byla jiná. Její nesobeckost byla součástí toho, co jí dělalo Sam. Spolu s její inteligencí, soucitem a vnitřní laskavostí jí dělalo tím, kým byla, ženou, kterou jsem miloval, ženou, na kterou dnes vzpomínáme.“
„Pokud to nevíte, Sam zachránila svět v mnoha případech, dokonce nechala explodovat i slunce. Ale když jste s ní mluvili, měli jste pocit, že je to obyčejný člověk, který se o vás zajímá a je ochotný vyslechnout si to, co vy potřebuje sdělit. Byla sebejistou, neobyčejně schopnou ženou, která milovala život a užívala si ho. A takto si ji budu pamatovat.“A po těchto posledních slovech prostě přestal mluvit. Už nebylo co říct, ne téhle skupině lidí. Když tu stáli a tleskali mu, Jack jen přikývl. A potom se svými přáteli odešel z pódia. Teal´c a Daniel šli s ním.
..................TBC.............