Od poslední návštěvy Oscara už uplynul nějaký čas. Sam se rozhodla, že svého trýznitele pojmenuje. Byl to takový malý trik, který se naučila od Johna Shepparda, bylo potom jednodušší takovou bytost chápat, když měla jméno. Bylo to něco, co by udělal i Jack.
Nebyla si jistá, kolik času uplynulo. Oscar jí dal injekci. Ačkoliv nevěděla, co to bylo, doufala, že jí to pomůže, aby mohla spát. Ale takové štěstí neměla, byla vzhůru, její tělo fungovalo díky energii, kterou jí dodávala nervozita, ať už si to chtěla přiznat nebo ne, a strach.
Nemohla tu být déle než pár dní. A podle toho co viděla, tu není zřejmě možnost, aby se z tohoto vězení dostala. Tento zámotek jí umožňoval jen velice málo pohybu. Takže až ji z něj uvolní, bude víc než jen ztuhlá.
Navzdory její snaze získat od Oscara nějaké informace o tom, jaké s ní má plány, se jí to nepodařilo. Jediné, co jí byl ochotný sdělit, byly jeho poznámky o křivdách, kterých se lidé dopustili na Wraithech. Vypadalo to, že se Oscar a jeho přátelé cítili být oběti. Tohle nebylo dobré. A Sam jméno Oscar nesnášela.
***************************************
Mezitím na Atlantis

Doktorka Anita Lattimore, které bylo 32 let, se zdála vhodným člověkem pro expedici. I když byla celkem nezkušená ve své práci klinického psychologa, rodinné konexe ji rychle protlačily do popředí v jejím oboru. Tyhle vazby jí pomáhaly i nadále. Ale kromě téhle stříbrné lžičky, byla doktorka Lattimoreová nadšená, ambiciózní žena. A měla také bezpečnostní prověření. A jinak nebojácná, se svou nechutí k existenci brány se nijak netajila. A když přišel okamžik k její cestě na Atlantis, byla ráda, že mohla tento rychlý a riskantní výlet mimo Zemi vyměnit za cestu lodí s hyper pohonem.
Její příchod na Atlantis byl zcela nešťastný. Přišla sem tři týdny po smrti Kate Heightmeyerové, v době plánované cesty Daedala. Tehdy plukovník Caldwell a jeho posádka prodělali hrůzný zážitek při setkání s Wraithem. Anita byla jedním z lidí, kteří se dostali do jeho blízkosti a dostala se od tam jen díky hrdinnému zásahu záchranného týmu z Daedala.
A to bylo dost na to, aby se lidé zamysleli nad její novou pozicí. Ale to by nebyla Anita. Její nadšení nebylo tímto traumatickým zážitkem nijak zmenšeno. Vypadalo to, že se s tím dobře vypořádala. A tohle jí pomohlo v tom, aby ji členové expedice akceptovali. Mnoho z nich viděli v její nezdolnosti sílu jejího charakteru, jakési ujištění její schopnosti využít tuto její sílu v jejich prospěch, když to bude nejvíc třeba.
Anita byla členem týmu asi 7 měsíců, když byla základna Alfa zničena. Stejně jako většina jejích kolegů se na budování základny podílela. Strávila tu s doktorkou Kellerovu týden a pomáhala s návrhy, jak by zařízení mělo vypadat, kdyby se na delší dobu stalo útočištěm uprchlíků. Dokonce přes svůj strach cestovala lodí skrze bránu. To, jak byla úspěšně provedena navigace brány, jí pomohlo se cítit víc sebejistě. A tuhle sebejistotu opravdu potřebovala, aby pomohla svým kolegům se vyrovnat s poslední tragédií, ke které tu došlo.
Co přišli o plukovníka Carterovou, měla Anita hodně práce. Během doby, kdy tu velela doktorka Weirová, přivedla svoje lidi k tomu, aby využili pomoci psychologa. Kate Heightmeyerová tu byla populární a tak místnost, která byla poradnou, nikoho neděsila. A jak civilisté, tak i vojáci se tu cítili dobře. Anitta Lattimorová tuhle důvěru a dobrou vůli zdědila. Její schopnost udržet tajemství, zklidnit rozčílené klienty a pomoci při emociálních problémech vešla mezi členy expedice rychle ve známost. Silní, skvělí muži a ženy přicházeli k jejím dveřím a přiznávali svůj strach, vinu a smutek. A když od ní odcházeli, cítili se většinou lépe. Tuhle práci dělala dobře.
Ale Anita byla osamocená. Její práce mezi ní a většinou kolegů vytvořila odstup. A ona potřebovala najít někoho, s kým by mohla mluvit o svých pocitech.

******************************

„Hej, jak se vede?“
Společník Sam byl zpátky. Neměla ponětí, kam se poděl, ale byl zpátky. Ne Oscar, ale její lidský společník.
„Nic moc,“ řekla podrážděně.
„Ano,“ odpověděl on. „Většina lidí v zámotku spí. Vy jste první, koho jsem kdy viděl, že je tak často vzhůru.“
„To mám štěstí,“ odpověděla Sam. A pochvičce se zeptala. „Takže, jak to že vy se tu můžete volně procházet?“
„Já? No, jsem tady už dlouho, myslím tak dva roky.“
„Opravdu?“ Sam věděla, že existují jedinci, kteří Wraithům věří. A byla zvědavá, jestli je tohle jeden z nich. „Jak to že vás nechali žít?“
„Žít? Takhle tomu říkáte?“ Odpověděl se sarkasmem. „Myslím, že jsem jen posloužil jejich tak trochu choré mysli.“
Sam nevěděla, o čem ten muž mluví. Ale pořád potřebovala jeho pomoc. Ať se jí to líbí nebo ne, byl její nejlepší možností.
„Jak se jmenujete? Jak vám mám říkat?“
Nastalo ticho. A potom její společník odpověděl. „Denny, můžete mi říkat Denny, plukovníku.“
To bylo podruhé, co ji ten neznámý oslovil její hodností. To je divné, pomyslela si.
„Vy mě znáte, Denny?“
„Oh, ne madam.“ Odpověděl jí. „Řekli mi, kdo jste, když vás sem přivedli.“
Proč by mu Wraithové takové informace sdělovali?
„Zkusil jste někdy utéct, Denny?“
„Teď už dlouho ne,“ odpověděl jí potichu a smutně.
„Proč ne?“
Proč vlastně ne? Ptal se Denny sám sebe. Protože oni mají něco, co potřebuji, pomyslel si. Ale tohle jí říct nemůžu … zatím ne.
„Zkoušel jsem to….“ Řekl jí nakonec. „ …. utéct. Ale odtud cesta nevede. Ne beze zbraní nebo pomoci. Na to si zvykněte,“ řekl. „Já jsem to udělal.“
..................TBC...........