„Sam!“ Vzbudil se Jack, když vykřikl její jméno.
Lapal po dechu. Byl to týden, co jeho žena zemřela. A každou noc, kdy viděl, co se tam stalo, se mu zdál stejný sen.
Zdálo se mu, že byli se Sam ve srubu a měli tu piknik. Byl slunečný den na začátku podzimu, stromy měly stále plno listí, které se začínalo krásně vybarvovat, vzali si oběd a udělali si piknik na jejich nejoblíbenější mýtině. Flirtovali spolu a navzájem se dobírali jako nějací puberťáci.
Když sem dorazili, Sam o oběd moc zájmu nejevila. Hrála si s ní a schovávala se mu v lese a chtěla, aby ji hledal.
Nejprve se tomu smál. Když ji hledal a potom ji našel. Vždycky ji zvedl do náruče, políbil ji a otočil se s ní kolem dokola. „Mám tě!“ Vítězně zvolal. A ona mu pokaždé zase utekla. A volala na něho. „No tak, ty mě najdeš!“
Ale pokaždé v tom snu ji nakonec Jack najít nemohl. Všechno, co viděl, byly jen stromy a hustý podrost, ale Sam neviděl. Jako by mu zmizela z jeho výhledu. Její hlas ho stále volal. „Jacku, najdi mě… čekám na tebe.“
Na konci toho snu začal vždycky panikařit. Bezcílně běhal po lese a netušil, kterým směrem se má vydat. A nakonec ho strach, že ji nenajde, pohltil. Až byl zoufalý a unavený, zahlédl stín její tváře mezi stromy. To, co tu po ní zůstalo, byl jen její stín. A potom utichl i její hlas. A s pohledem upřeným na ten strom se náhle probudil a vykřikl její jméno.
A tuto noc tomu nebylo jinak.
Ale tentokrát tu s ním alespoň byli jeho přátelé. Daniel i Teal´c tu zůstali přes noc. Možná by jim ráno o tom snu mohl říct. Ale potom si to nechal pro sebe.
**********************************************

Konečně mohla Sam spát. Vlastně spánek a bdění se začaly vzájemně prolínat. Většinou byl její spánek vyplněný zlými sny, a když byla vzhůru, doléhala na ni její situace.
Když nespala, bylo to pro ni dost nepříjemné. Skoro se nemohla pohnout a navíc tu byl ten zvláštní pocit z těch hadiček a monitorujících drátů, které zajišťovaly její nejintimnější tělesné potřeby. To by vyděsilo většinu lidí. I toho nejlepšího vojáka. Bylo to horší, než když ji unesl Adrian Conrad. A i když byla tehdy pod vlivem léků, měla alespoň nějakou naději. Vlastně jim skoro utekla. A i když se moc snažila, nemohla přijít na způsob, jak se odtud dostat, ne bez něčí pomoci.
A jak moc si přála, aby ji Jack hledal, bylo pravděpodobné, že si budou myslet, že při tom výbuchu zahynula. Podle toho, co se stalo, bylo jasné, že ji transportní paprsek Wraithů přenesl milisekundu před explozí. A pokud se někdo díval na ten videozáznam, tak si asi toho paprsku nevšiml. Bylo zřejmé, že došli k závěru, že to nikdo nepřežil. Nikdo ji nebude hledat, ani Jack ne.
Oscar jí teď´d dával injekci několikrát denně. Nevěděla, co to sérum obsahuje. A on jí to nebyl ochotný sdělit. Všechno, co věděla, bylo, že je to čím dál těžší přemýšlet s čistou hlavou. A její útěk bude záviset právě na její schopnosti myslet. A tu teď ztrácí.
Čím těžší to bylo, tím víc se snažila soustředit se. Jak čas utíkal, její mysl byla víc a víc roztříštěná. Bylo obtížné se na cokoliv soustředit jen na chviličku. Výjimkou byl Jack. Stále byla schopná si představit jeho tvář. Pokaždé, když si ho vybavila, cítila, jak se její tělo uvolnilo a mohla čistě myslet. Naštěstí, ať to bylo cokoliv, co postupně mátlo její mozek, byla stále schopná si Jackovu přítomnost představit, cítit jeho paže, když jí objímal a uvolnit se v tomto jeho láskyplném objetí.
**********************************************

Na Atlantis se něco zdálo i Johnu Sheppardovi. Ale nebyly to příjemné sny. Byly to ty, které ho pronásledovaly kdykoliv ztratil někoho z jeho týmu. A při jeho práci to bylo dost často.
Plukovník Sumner, Aiden Ford, Carson Beckett, Elizabeth Weir, doktorka Heightmeyer a teď plukovník Carterová. Jistě že tu zemřeli i další lidé. Ale tihle ho pronásledují nejvíc. Po zbytek života se bude sám sebe ptát na jejich smrt. Přinejmenším ve svých snech. Ví, jak to bude dál. Jako dobrý důstojník věděl, že přes den tomuto problému nebude věnovat moc času. Ale jakmile zavře oči, duchové přicházejí.
Jejich poslední ztráta nastartovala všechny ty předchozí. Jako vždycky ztráta Aidena Forda téměř před dvěma roky byla ta nejhořčí. Měl jsem ho zachránit, pomyslel si John. Měl jsem ho přesvědčit, aby se vrátil se mnou zpátky. Pro Johna to bude vždycky stejné. Mladý poručík, kterému bylo něco přes dvacet, když se připojil k expedici na Atlantis, byl příslibem jako muž tak i velitel. Teprve byl na začátku své cesty. A Johnovi věřil aspoň předtím, než se stalo to s tím enzymem. John byl jeho učitelem a taky něco jako jeho starší bratr, který ho provázel nástrahami nového světa. A tohle všechno se kvůli tomu enzymu změnilo. A potom viděl, jak s ním explodovala ta loď.
John se náhle probudil. Bylo to tak vždycky, když se mu zdály tyhle sny. Mrštil tím, co měl nejblíž. Tentokrát to byl digitální budík, který se roztříštil o protější stěnu. Něco zničit nezměnilo jeho vztek ani smutek, ale alespoň na chvíli se cítil lépe.
„Sakra!“
Teď byl úplně vzhůru. A tak si uvědomil, co důležitého ho dnes čeká. Dnes se dostaví nový velitel Atlantis. V IOA, díky své nekonečné moudrosti, přešli všechny navržené kandidáty z řad armády, včetně Johna Shepparda, a jako nového velitele vybrali Richarda Woolseyho.
John bude dnes potřebovat všechen svůj důvtip. Jeho reakce určí směr, kterým se bude ubírat nové velení. Lidé tady na zvolení nového velitele během posledních dvou dní reagovali rozzlobeně. Stejně jako Sheppard byli někteří schopni chápat, jaký podíl by mohl mít ten šílený byrokrat na Atlantis. Méně už jak povede expedici.
*************************************************

A zatím se na lodi Sam probudila ze svého neklidného spánku. Něco slyšela - vzdálené hlasy, syčícího Wraithe a výkřiky v agónii. A potom je viděla, zcela jasně. Jacka, jeho tvář zkřivenou bolestí a Wraithe, který měl svůj pařát vnořený do hrudníku jejího muže a vysával z něj život.
„Ne!!“
Její výkřik přilákal pozornost Dennyho. Jako obvykle jí byl nablízku.
„Co se děje?“ Zeptal se jí.
Jeho otázka na chvíli přerušila její soustředění a v tom okamžiku obraz tak hrozné smrti jejího muže zmizel.
„Jack, můj muž, byl tady,“ řekla Sam. „Oni z něho vysávali život.“
„Tady nikdo jiný není, jen my, plukovníku.“ Odpověděl jí Denny. „Můžou udělat to, že vidíte, cokoliv oni chtějí.“
Sam se zhluboka nadechla, tak jak jí to zámotek, který ji pevně obepínal, dovolil. To je pravda, pomyslela si. Wraithové mi do mozku mohou implantovat různé představy. Abych viděla různé věci. Ale proč tohle? Proč mě mučí tímto?
„Vy se k němu nikdy nevrátíte, víte to,“ řekl jí Denny, jako by znal její myšlenky. „Alespoň ne jako žena, kterou jste jednou byla. Ale když budete spolupracovat, mohou být milosrdní. Nebude to tak zlé a bolestivé. Mohou vám dát něco, abyste se cítila lépe.“
O čem to mluví? Byla Sam zvědavá. Spolupracovat? S Wraithy?
„Denny,“ řekla tiše, ale pevně. „Tak zaprvé nemám v úmyslu s nimi spolupracovat. Zadruhé se odtud dostanu. Je to jen otázka času.“
Denny obdivoval její kuráž, její vzdor, i když bude jistě poražena. Byly doby, kdy byl jako ona. Ale ty časy už minuly. Teď byl jiný, lišil se jak od její druhu, tak i od Wraithů. Ale stejně nechtěl vidět, jak trpí. Ten, kterému říká Oscar, umí být krutý, viděl, co umí udělat. Jen kdyby ji mohl přesvědčit, aby s tím přestala. Ale podle toho, jak se chová, to tak nevypadá. Možná je tu jiný způsob, jak jí pomoct.
„Čas to nijak nezmění, madam,“ nakonec konstatoval Denny. „Oscar tu má veškerou moc. My to změnit nemůžeme.“
My, tak to už je lepší, pomyslela si Sam.
„My?“ Řekla nahlas. „Já vím, kdo jsem, ale kdo jste vy? Řekněte mi Denny, kdo jste?“
...........TBC.............