„No to je dobrá otázka,“ řekl Denny. „Kdo jsem? Tím už si teď nejsem jistý.“
Sam toho mladíka pozorovala, vždycky byl schovaný ve stínu. A přestože jí zámotek její vidění neusnadňoval, nemohla si nevšimnout jeho velkých tmavých očí barvy obsidiánu, v nichž se zračil smutek. Denny hodně trpěl, o tom nebylo pochyb. A to, že slyšela, jak si sám není jistý svou identitou, nebylo moc dobrým znamením pro její budoucnost.
„Opravdu bych ráda věděla, kdo jste …. nebo aspoň kým jste byl,“ povzbuzovala ho Sam. „Když to budu vědět, pomůžeme mi to vám porozumět, mluvit s vámi.“
To by jí říct mohl. Co by se mohlo stát? Možná něco jeho duši, jeho svědomí; sakra, vždyť ani neví, jestli ještě něco takového existuje. Nemá co ztratit.
„Byl jsem voják jako vy.“ Řekl.
„Opravdu?“ Zeptala se Sam. „U jaké jednotky?“
„Letectvo, madam.“ Řekl Denny. Sam si všimla jisté pýchy v jeho hlase. Dokonce i teď. „Když jsem byl prohlášen za zběha, měl jsem hodnost poručíka.“
„Vy jste byl na Atlantis?“ To byla jediná možnost. Vždyť byli v galaxii Pegasa.
„Ano madam. Poručík Aiden Ford, v důchodu, dá se říct.“
Sam to chvíli trvalo, než si jeho jméno zařadila. Potom si vzpomněla. Byl to ten mladý důstojník, o kterém tak často mluvil John Shepphard. Ten, který se stal závislým na enzymu Wraithů.
„Vy jste byl v původním týmu expedice, že ano?“ Zeptala se Sam a pokoušela se si to všechno v hlavě rychle srovnat, jak se měnily okolnosti.
„To jsem já, alespoň jsem byl,“ odpověděl jí Denny. „Zkuste vy nebo někdo jiný najít něco společného mezi mnou a tím mladíkem, kterým jsem tenkrát byl.“
A přestože byla Sam unavená a její mysl rozptýlená, cítila s ním. Mohla se jen pokusit představit si, co se za těmito slovy skrývá. Doufala, že jí jeho příběh řekne. Možná až to udělá, uvidí svou možnost, jak jí pomoct.
„Co se vám stalo, poručíku?“
„To je dlouhý příběh. Jste si jistá, že ho chcete slyšet?“
„Jak vidíte, zrovna toho moc na práci nemám,“ odpověděla mu Sam. „Ano, chci si ho poslechnout.“
„Vy jste nová velitelka Atlantis, že? Ta, která nahradila doktorku Weirovou,“ řekl Denny a změnil tak směr jejich rozhovoru.
„Byla jsem velitelkou expedice skoro rok, poručíku,“ odpověděla mu Sam opatrně. Nemohla si pomoct, ale zajímalo jí, jak tohle mohl poručík Ford vědět, když už na Atlantis není. „Ale jak sám víte, nikdo doktorku Weirovou nahradit nemůže,“ dodala.
Denny jen kývl, skoro jako by s jejími slovy nevědomky souhlasil.
To je dobře, pořád má k doktorce Weirové nějaký vztah, zřejmě i ke svému bývalému týmu, pomyslela si Sam.
„Co se stalo?“ Pobídla ho Sam znovu. Snažila se soustředit na to, o čem věděla, že je velice důležitým rozhovorem.
Denny se zavrtěl a začal přecházet před jejím zámotkem.
„Jak moc toho víte?“ Zeptal se.
„Jenom to, co bylo v hlášení. Jak vás během první invaze na Atlantis napadl Wraith. Pokud si dobře vzpomínám, když umíral, vstříkl do vás obrovskou dávku enzymu, který používají pro přípravu své oběti, aby z ní mohl vysávat život. A vy jste se na té látce stal závislý.“
„Tak to je skoro všechno z té první části,“ souhlasil Denny. „Ale tohle byl jen začátek.“
„Odešel jste z Atlantis a zůstal tam venku sám,“ pomohla mu Sam. „Shepprad se snažil, ale nemohl vás dlouho najít.“
„Ano, vydal jsem se tam ven sám,“ souhlasil Denny. „Major Shepprad, oni všichni mě chtěli změnit zpátky na toho nevinného mladíka., kterého mohli ovládat. Ale s tím enzymem jsem byl silnější, schopnější dokonce než major. Možná byl ohrožený, to nevím. Tak jsem odešel, dal jsem dohromady docela velkou skupinu silných mladíků. Byli ochotní ten enzym vyzkoušet. A potom náš útok nevyšel. Byla to majorova chyba, že přestal zachraňovat slečnu v nesnázích.“
„Ten útok, kdy se k vám major Sheppard a jeho tým přidali,“ snažila se Sam připomenout si hlášení o misi, které předtím četla. „V jeho hlášení se píše, že jste zemřel při explozi té lodi.“
„V tom majorově hlášení se píše o spoustě věcí, madam,“ odpověděl jí Denny. Jeho oči byly teď mnohem tmavší a jeho výraz vyjadřoval neblahé tušení. „Alespoň tři moduly opustily tu loď, než vybuchla. Byl jsem v jedno z nich, spolu s Wraithem, který si myslel, že bych se mohl hodit.“
„Byl jsem sám, tak jako teď vy. Zbytek mého týmu na té lodi zahynul. Shepprad už se nesnažil, aby mě našel. A já už jsem byl v poslední fázi, abych se závislosti na tom enzymu zbavil.“
„Co se vám stalo?“ zeptala se Sam.
„Změnil jsem se, to se stalo,“ řekl rezolutně, zůstal stát přímo před Sam.
„Udělal jsem něco, o čem jsem si nikdy nemyslel, že bych udělal. Ale udělal jsem to. Nelze to vrátit zpět.“
Tak proto se tu může volně pohybovat, došla k závěru Sam. Slouží Wraithům.
„Co jste udělal, poručíku?“ Zeptala se. Doufala, když ho bude i nadále oslovovat jeho hodností, tak se projeví jeho bývalá loajalita. Byl to jen odhad, ale nemohlo to ničemu ublížit.
„Cokoliv chtěl,“ odpověděl jí Denny se znechuceným úsměvem. „Udělal jsem cokoliv, co on chtěl. To váš Oscar byl ten Wraith, který mě zatáhl do toho modulu. Vypadá to, že měl se mnou něco v plánu. Říkal tomu výzkumný projekt. Sám sebe označil za vědce. Okamžitě mu bylo jasné, co se se mnou děje. A rozhodl se s tím něco udělat. Pohrát si se mnou.“
„Uzavřel jsem smlouvu s ďáblem plukovníku,“ řekl Denny. „Na oplátku za trvalý přísun enzymu jsem souhlasil s tím, že budu Oscarovi dodávat zdroj jeho potravy, ten který má rád.“
„Vy jste mu přiváděl ….. oběti?“ Zeptala se Sam s narůstající hrůzou.
„Ano,“ odpověděl jí. „Kdykoliv potřeboval, vydal jsem se ven. Věřil mi, že se vrátím zpátky, protože věděl, že má to, co já potřebuji.“

Sam během své kariéry viděla spoustu krutostí a nelidského chování. Ale i přesto jí bolelo u srdce, když poslouchala příběh Aidena Forda. To, co John Shepphard popsal, nikdy nezačalo
jako bezmyšlenkovitý masakr nevinných z důvodu záchrany vlastního života. To bylo nemyslitelné. Ale právě tento muž, kterého znala jako Dennyho, jí právě řekl, že tohle udělal. A pokud ano, měl Aiden pravdu, už to byl někdo úplně jiný, než muž kterého učil John Shepprad a možná už ho nikdy nezískají zpátky.
„Závislost je mocná nemoc,“ řekla Sam. „Někdy udělají lidé věci, o kterých se jim ani nezdálo, že by za jiných okolností udělali.“
„Ano,“ řekl Denny. „Já vím, že to není omluva, ale je to pravda, alespoň pro mě.“
A než Sam řekla něco víc, opatrně přemýšlela tak, jak jí to drogy kolující v jejím těle dovolovaly.
„Zní to, jako byste toho, co jste udělal, litoval.“
„Někdy,“ řekl Denny. „Jindy vím, že jsem neměl jinou možnost.“
„A co teď, Aidene?“ Zeptala se Sam a doufala, že když použila jeho pravé jméno, že to pomůže.
„Neříkejte mi tak!“ Vyštěkl na ni hlasem, až sebou cukla. „Už nejsem tím mužem!“ A potom klidněji, jako by se omlouval, dodal. „Nevidíte to, už jím nikdy nebudu.“
Jeho pozornost se ztrácela. Sam ho potřebovala, pokud je tu nějaká naděje, aby se odtud dostala. Musí najít způsob, jak toho muže, který byl loajálním členem týmu na Atlantis, požádat. Byla si jistá, že část Aidena Forda je stále součástí Dennyho.
„A jak jste přišel ke jménu Denny?“
Ford si nazlobeně odfrkl a ironicky se usmál. „Takhle mi říkali ve škole, když jsem byl kluk. Jméno Aiden jsem neměl nikdy rád,“ řekl. „Bylo to takové slabošské jméno, takový jsem nechtěl být. A teď už z toho nemusím mít obavy.“
„Takový nejste,“ souhlasila Sam. „Vy nejste žádný slaboch.“
Ford přikývnul, jako by ho to potěšilo.
„Je čas, abych už šel,“ řekl.
„Počkejte,“ prosila ho Sam. „Pusťte mě odtud. Prosím poručíku, pomozte mi. Už tady v tom déle nevydržím.“
On jen zavrtěl hlavou. „To nepůjde, plukovníku. To udělat nemohu, i kdybych chtěl.“
Sam na chvíli zavřela oči, snažila se získat zpátky sílu vůle. Byla tak unavená, frustrovaná. Pokud jí nepomůže, nebyla si jistá, kolik toho ještě vydrží. Jedna její část už to chtěla vzdát. To ji děsilo. Tohle nikdy nebyl její styl.
„Vy to udělat můžete,“ řekla. „Jde jen o to se rozhodnout. Můžete mě odtud vystříhat. Věci se mohou změnit.“
„Ne plukovníku, ´věci´se nemohou změnit, ne pro Dennyho, ne pro vás.“
Ze stínu se ozval nový hlas. A i když ho nemohla Sam zatím vidět, věděla, že je to její nepřítel Oscar. Jak dlouho tady byl a poslouchal, o tom se mohla jen dohadovat.
„Ale jak jste říkala, jsou tu nějaké ´dobré zprávy´. Nastal čas, abyste opustila zámotek,“ řekl Oscar.
„Vy a já máme společnou práci. A tady ji dělat nemůžeme. Takže začneme, můžeme?“
A tehdy se Denny ztratil. Aspoň Sam už dál neviděla. A Oscar se nad ni naklonil, držel jakési nástroje. Co teď přijde, nebude příjemné.
.............TBC.........