Když se Sam vzbudila, obklopovalo ji zcela jiné prostředí. Tlumená světla byla pryč, stejně jako šeď místnosti pro stázi. Místo tajuplného klidu cítila na kůži nepříjemný chlad kovu a nad hlavou měla světélkující světla. A i když měla větší volnost při pohybu než v zámotku, byla přivázaná čtyřmi popruhy. Nikam se nedostane.
Když si prohlédla nové prostředí, uvědomila si, že toho na sobě moc nemá. Byla pouze přikrytá prostěradlem. A když si pomyslela, co všechno se mezitím mohlo stát, otřásla se.
„Jsem rád, že jste vzhůru, plukovníku,“ řekl Oscar. „Začínal jsem si myslet, že jsem možná špatně spočítal dávku sedativ.“
„Co jste mi udělal?“
„Bylo mi řečeno, že jste mezi svými lidmi považována za velice krásnou. Je to škoda, že stejný standard krásy není uznáván mezi mými lidmi.“ Řekl tónem, že měla Sam pocit, jako by se jí smrskla kůže.
„Zeptám se ještě jednou,“ zopakovala Sam vzpurně. „Co jste se mnou udělal?“
„Prosím, neznepokojujte se,“ zasyčel Oscar. „Neudělali jsme nic, co by v mnoha směrech nezlepšilo váš život. Jsme si jistí, že nám budete vděčná, stejně jako ten, kterému jste říkali Michael, byl vděčný vašim lidem.“
Sam si byla jistá, že Oscar neměl v úmyslu ji tímto konstatováním ujistit. Podle toho, co četla o fiasku s Wraithem/člověkem Michaelem, tak vděčný určitě nebyl.
„Už byste si měla některých změn všimnout,“ pokračoval Oscar. „Zlepšení vašeho vidění, citlivosti sluchu, možnosti uvědomovat si moje myšlenky, pokud vás nechám. To všechno je výsledkem naší terapie.“
„Terapie?“ Zeptala se Sam.
„Ano,“ odpověděl jí Oscar. „Jistě jste nevěřila tomu, že jen vaši lékaři jsou schopní vymyslet genovou terapii. Wraithové zkoumají tenhle směr terapie už mnoho let.“
No, tak to je čím dál lepší, pomyslela si Sam. Naštěstí se rozhodla sarkasmus použít jen ve svých myšlenkách. Není třeba si svého věznitele proti sobě ještě víc poštvat. Už tak byla v nevýhodě.
„Ale nicméně je tu jedna komplikace, Samantho,“ řekl Oscar, jen jako by mimochodem.
Samantho?
„Vypadá to, že substance ve vaší krvi, která nám neumožňuje z vás získat výživu, také zasahuje do naší terapie. Nevíte náhodou, o jakou substanci jde?“
„Nemám tušení, co by to mohlo být,“ lhala mu Sam. „To mám štěstí, aspoň myslím.“ Tohle jí vyklouzlo, dřív než tomu mohla zabránit. Jack by byl hrdý, pomyslela si.
Tahle ta impertinentní podstata její poznámky Oscarovi unikla.

„To si také myslím,“ řekl, prostě věřil, že o tom nic neví. „To nevadí, já jsem vytvořil protein, který anuluje efekt blokování. Náš výzkum z této zkušenosti s tak unikátním subjektem jen vytěží. Jsme vašimi dlužníky.“
Jeho slova jí nepříjemně zněla v uších. Mohl to být jen efekt toho, o čem jí povídal, ale pokud je tento pocit součástí jejích tělesných zlepšení, tak si je Wraithové mohou nechat. V hlavě jí pulsovalo, myšlení měla zamlžené a navíc měla podivný pocit, že jejím myšlenkám naslouchá ještě někdo jiný než Oscar.
A navíc jí bylo zima.
„Opravdu bych ocenila nějaké šaty,“ řekla Sam, rozhodla se soustředit na věc, kterou by byl Oscar ochotný zařídit.
„Ah ano,“ odpověděl jí nepříjemným tónem. „Váš druh se zdá být docela posedlý zakrýváním svého těla. Oblečení bude připraveno Samantho.“
„A tyhle popruhy,“ dodala Sam s tím, že svoje štěstí trochu popostrčí kupředu. „Jsou nutné?“
„Zatím ano,“ odpověděl Oscar. „Během jednoho dvou dnů, jsem si jistý, už potřebné nebudou. Ale je to lepší než zámotek, že ano?“
„Ano, děkuji,“ odpověděla mu Sam s hranou vděčností. I když by z něj nejraději vytloukla duši. Měla pocit, že by s ním mohla tuhle hru hrát, aby získala nějakou výhodu. Aspoň to může zkusit. Budu to s ním muset hrát trochu víc déle, než bys to udělal ty, Jacku, pomyslela si.
Nemůže to být horší? Nebo ano?
***********************************************************
Mezitím v části Atlantis, zaměřené na výzkum, doktoři McKay a Zelenka stáli v čele vývoje a zlepšení bezpečnostních opatření, hlavně senzorů proti Wraithům. S trochou štěstí budou tyhle senzory schopné rychle a přesně detekovat Wraithy a pomohou zabránit, aby se opakovala tragédie jako na základně Alfa. Oba vedoucí vědci věřili, že to byla schopnost Wraithů úspěšně se infiltrovat na základnu, která způsobila to, že ten tragický konec byl nevyhnutelný.
Byl to těžký úkol. A navíc ho ztěžoval způsob vedení nového velitele Atlantis. Od svého příchodu se pan Woolsey snažil, aby pronikl do každého aspektu života této základny. Včetně
toho, že chtěl osobně dohlížet na práci doktora McKaye.
Někteří ze zkušených členů personálu si uvědomili, že takto to věčně být nemůže. Tento způsob vedení byl koneckonců známkou nejistoty nového velitele. Určitě se toho časem zbaví.
Jiní, jako McKay, tak optimističtí nebyli. Jim to, že Woolsey trval, aby se mu zpovídali, přinejmenším šlo na nervy. Během prvních dvou týdnů, kdy mnoho lidí považovalo jeho způsob velení za vtíravé panování, si našel i několik přátel. Jeho způsob velení byl zcela opačný jako u jeho předchůdkyně. Výběr vedení IOA si dokázal odcizit většinu oddělení. Kde si Sam Carterová získala respekt a důvěru ve své lidí hned od začátku, tam pan Woolsey jednal, jako by i ta nejjednodušší rozhodnutí byla závislá na tom, že on řekne ano. Spal ten muž vůbec někdy? Bylo jasné, že jinak nemá žádný život.
Stejně jako McKay, tak i John Sheppard byl na konci příslovečného lana. Woolsey je idiot, myslel si o něm John. Kvůli němu nás tak akorát zabijí, pokud ho nezabiju dřív já. Podle toho, co Sheppard viděl, tak jediná záchrana Woolseyho bylo jeho trvání na odhalení špeha. V tom, že mezi nimi je zrádce, byl John s Woolseyem zajedno. Někdo předával informace Wraithům. Byly to takové informace, které vedly ke zničení základny Alfa a smrti plukovníka Carterové.
Toho člověka nebo ty lidi najdou. A když k tomu dojde, chce být John první, kdo s nimi skoncuje.
***********************************************

Daniel tu měl být každou chvíli.
Díky bohu, konečně se dostanu k tomu blbci Woolseymu! Pomyslel si Jack.
Po dlouhém rozhovoru typu kázání s velitelem Atlantis nakonec získal to, co chtěl. Originální záznam zničení základny Alfa byl na cestě do Washingtonu. Pan Woolsey mu to pěkně ztížil, mluvil o integritě oficiální nahrávky, národní bezpečnosti a jiných věcech, které Jack zcela ignoroval. I když on nebyl tím, komu měl skládat účty, udělal Jack v tomhle případě výjimku. A Woolsey ustoupil.
Když žádal o Danielovu pomoc, byl Jack víc diplomatický. Konec konců Daniel je přítel. Žádné pobízení nebylo třeba. A on souhlasil, že mu tu nahrávku do Washingtonu přiveze. Neměl ponětí, proč by to nemohl doručit obvyklý kurýr z SGC nebo proč Jack trval na původní nahrávce. Ale to, že ho o to Jack požádal, byl pro něho dostatečný důvod.
Od jejich návštěvy ve srubu se on i Teal´c snažili, aby s ním byli v kontaktu. Ale přesto Daniel nevěděl, v jakém stavu Jacka po třech týdnech od smrti Sam najde. Když šlo o pocity, nebyl Jack zrovna otevřenou knihou. A zármutek tomu asi moc nepomůže. Možná se uzavře ještě víc než předtím.
Když tam přijel a viděl ho, jak vypadá unaveně, bál se o něho.
„Jacku, vypadáš strašně,“ řekl mu, prohlédl si ho a viděl jeho svěšená ramena a tmavé kruhy pod očima.
„Jíš vůbec? Spíš někdy?“
„Můžeme si promluvit o něčem jiném?“
„Jistě,“ odpověděl mu Daniel, když se pokoušel projít mezi prázdnými lahvemi od piva.
„Nejsem opilý, pokud si tohle myslíš.“
„Neříkal jsem, že jsi. Fajn, nebude mluvit o tom, co jíš, o tvém zdraví nebo vypitém alkoholu. Takže si promluvme o tom, proč tu jsem s touhle nahrávkou.“
„Ah, tak tohle udělat můžu,“ řekl Jack. „Danny, potřebuji tvoji pomoc. Z nějakého důvodu jsi jeden z lidí, kterým věřím.“
„Díky,“ řekl Daniel tak napůl nadšeně. Byl zvědavý, co má Jack na mysli.
„Všechno potřebné zařízení mám v kanceláři,“ řekl mu Jack. Potom vzal nahrávku a pokračoval. „Tohle si projdeme snímek po snímku. Myslím, že Sam je pořád tam někde venku a já to chci dokázat.“
................TBC.............