Během těch 72 hodin po příchodu Richarda Woolseyho na Atlantis si Anita Lattimore uvědomila, že toho má jejich nový velitel dost. Sledovala, jak tenhle ten úředník postupně prochází vším, co takové velení provází. A protože tenhle muž nevelel ničemu jinému než nějakému sekretariátu, nebylo překvapením, že si již během několika prvních hodin svého pobytu odcizil několik rozhodujících lidí, aniž by hnul brvou.
Woolsey nebyl diplomat, nebyl voják a určitě nebyl typem velitele. Schopnosti, které měl jako úředník, se pro tuhle jeho novou práci vůbec nehodily. Bylo zřejmé, že tento pán byl na cestě k tomu, aby ve své nové funkci zklamal.
Naštěstí si pan Woolsey byl svých nesnází vědom. Bylo jednoduché kritizovat, co Sam Carterová udělala, v čem udělala chybu. I když zvládnout všechno to vření na Atlantis, dělat rozhodnutí a mít všechnu tu zodpovědnost, to byl jiný příběh. Potřeboval pomoc.
A svoje obavy probral s vedením IOA krátce po svém příchodu. Dokonce přiznal i Johnu Sheppardovi, že by potřeboval někoho, kdo by mu pomohl efektivně se vyrovnat s tím vším, co tahle základna vyžaduje. A John se oprostil od své skepse a nabídl mu svoji pomoc.
A nakonec v závěru jeho prvního týdne vyhledal Woolsey konzultaci u Anity Lattimore, která na něho už čekala.
A od jejich prvního setkání k ní chodil dvakrát týdně a pokaždé měl pocit, že tu všechnu zátěž může dalších několik dní vydržet. Dnes ráno tu byl opět.
„Ahoj,“ přivítala ho Anita. „Jak se dnes cítíte?“
„Nejsem si jistý,“ řekl. A to, že přiznal svou nerozhodnost, byl u tohoto muže pokrok. „Už jsem tady skoro tři týdny a cítím se zcela osamocený, kromě toho, že mám vás.“
„Jsem ráda, že máte pocit, že si se mnou můžete promluvit,“ řekla Anita. „Ale tohle může být opuštěné místo. Neměla bych být jediná, komu věříte.“
„Mám obavy, že se to snáz říká, než udělá.“
„Něco udělat je obvykle těžší, než slova.“
„Nikdy mi nevadilo být sám, jít za tím, o čem jsem věděl, že je správné, ať s tím ostatní souhlasili nebo ne,“ řekl jí.
„Být v jiné galaxii to může změnit. Jste pryč od všeho, co jste znal.“
Wolsey jen tiše přikývnul na souhlas. „Přeji si, abych měl lidské schopnosti plukovníka Carterové,“ řekl toužebně. „Proč jsem tohle vzal, tak to opravdu nevím. Když jsem to přijal, musel jsem být mimo.“
„A proč jste to přijal?“
„Myslel jsem si asi, že tu můžu něco změnit. Byl jsem už unavený tím, že jsem to já, kdo všechno kritizuje, aby našel chybu. Lidé si mysleli, že si to užívám. Ala tak to není. Chci, aby mě lidé měli rádi.“
Anita svého nového klienta soucitně pozorovala. Podle toho, jak býval obvykle dogmatický, tak teď ve svém životě pociťoval opravdovou bolest.
„O vašich pochybnostech ke svému postavení jsme mluvili,“ řekla mu Anita. „Řekněte mi, jaké schopnosti jste si pro svou práci přinesl? Politiku nechme stranou, někdo si myslel, že jste pro tuhle práci kvalifikovaný.“
„To je pravda,“ přiznal Woolsey. A po chvíli začal.
„No, myslím kriticky, dívám se na věci ze všech stran a jsem spolehlivý. Udělám to, co řeknu, že dělat budu a vedu lidi k zodpovědnosti.“
Anita přikývla. „Tohle všechno jsou ušlechtilé vlastnosti, Richarde. Jsou důkazem odpovědnosti a vysoké inteligence a oddanosti.“
„Ale potřebuju pomoct v oblasti své osobnosti a srdečnosti.“ Řekl a konstatoval to, co bylo zřejmé.
Anita se přátelsky usmála.
„Lidé mi říkají, abych ostatním při jejich práci věřil.“
„Hmm …“ řekla Anita zamyšleně. „A jak si myslíte, že tohle může pomoct?“
„To je docela zřejmé, ne? Všichni o své práci vědí víc než já.“
„To, co je zřejmé, nebývá obvykle nejjednodušší,“ řekla Anita. „Pro vás je těmto lidem věřit těžké, že?“
„Pokud jste si toho nevšimla, nejsem moc důvěřivý,“ řekl jí. „V mém životě byla podezřívavost potřebná. Lidé obvykle nedělají to, co by měli. A pokud mám dělat svou práci, tak musím být připravený posbírat jednotlivé střípky.“
A než mu Anita stačila odpovědět, ozval se jeho pager. Na displeji se objevilo ´neplánovaná mimozemská aktivace´. Když si zapnul sluchátka, mohl slyšet alarm. Jeho terapie byla dnes u konce.
Kdo by to mohl být? Byl zvědavý, nepřítomně Anitě kývl a rychle se vydal do transportní místnosti. Doufal, že bude mít chvíli volno. Ale nevypadá to, že k tomu někdy brzy dojde.
Kdyby jen věděl, že má pravdu….
Díky technologii Antiků byl zpátky v hlavním kontrolním centru během pár minut.
„Je to SGC pane,“ řekl mu technik. „Mají na cestě jejich tým.“
„Spusťte štíty,“ nařídil jim.
Ten tým tvořili dva muži, oba je znal. Ale stejně ho to překvapilo. Důvod jejich návštěvy byl záhadou.
„Generále O´Neille, doktore Jacksone,“ řekl a šel je dolů přivítat. „Čemu vděčíme za tohle potěšení?“
„Myslím, že to nebude potěšení pro nikoho z nás, Woolsey,“ řekl mu Jack naštvaně. „Ale musíme si promluvit.“
*************************************************

Za chvíli byli v pracovně Richarda Woolseyho, Jack a Daniel seděli naproti jeho stolu. Nebylo jim to tu příjemné. Před týdnem to byla pracovna Sam. Jako spousta jiných věcí to nebylo správné. Ale byli tady, aby přesvědčili velitele Atlantis, aby jim pomohl při hledání Sam.
„Osobně nevidím nic, co by zdůvodnilo riziko té akce,“ řekl klidně Woolsey, když si vyslechl pár prvotních argumentů. „Ani s jistotou nevíme, jestli je plukovník Carterová stále naživu a nevíme ani kde je.“
„Tak nám to pomozte zjistit,“ navrhl Daniel.
„Promiňte, generále,“ řekl Woolsey a obrátil se tak přímo na Jacka. „Ale plukovník je jen jeden člověk. Nemohu povolit to, o co mě žádáte…“
Když to Jack slyšel, vstal a nahnul se nad stále sedícího Woolseyho.
„Odečítejte mi ze rtů, Richarde,“ řekl mu hrozivě. „My svoje lidi neopouštíme.“
„Já to chápu, opravdu,“ odpověděl mu Woolsey a vstal. „Ale ….“
Ale na to Jack nedal. „Já a Sam jsme osobně zachránili váš zadek víc než jednou. Vy nám to dlužíte, osobně. Teal´c a plukovník Mitchell jsou na cestě. Mám čtyřčlenný tým. Jediné, o vás žádám, je, že nám půjčíte loď a přidáte k mému týmu Shepparda a McKaye. S nimi budeme mít větší šanci.“
„Vy po mně chcete jen, abych riskoval životy dvou nejzkušenějších z mých lidí při nejistém hledání někoho, kdo je pravděpodobně mrtvý.“
A v ten okamžik se postavil i Daniel. Jack vypadal, jako by měl dostat infarkt. A pokud to takhle půjde dál, tak Woolsey zřejmě dostane pěstí. A pokud by nebyl Daniel schopný Jacka uklidnit, tak by k tomu asi došlo.
„Woolsey….“ Křičel na něho Jack.
Naštěstí všichni zúčastnění byli zachráněni poněkud zvědavým fyzikem, kterému nevadily ani zavřené dveře. Rodney nebyl schopný odolat a poslouchal za dveřmi Woolseyho pracovny. A taky nemohl neslyšet zvyšující se hlasy.
Jeho zaklepání na dveře bylo všemi uvnitř vítáno.
„Dále,“ zavolal Woolsey. A oddechl si.
„My jsme dobrovolníci.“ Řekl Rodney.
„Cože?“ Zeptal se Woolsey.
„Jsme dobrovolníci na tu misi, Sheppard a já.“ Upřesnil to McKay. A právě tehdy se tu objevil i John Sheppard, kterého docela zajímalo, o co tady jde.
„Nemohl jsem si pomoct, ale slyšel jsem vás,“ pokračoval McKay. „Vy víte, že se na to perfektně hodíme. A jsme dobrovolníci. Jestli tam Sam někde venku je, my ji najdeme.“
.............TBC............