Byl přehlasován. Sice tady byl velitelem, ale byl přehlasován. I takto se na to dalo nahlížet. Tedy po staru, uvědomil si Richard.
Ale podle nového způsobu myšlení, ke kterému se díky povzbuzování Anity rozhodl a povolil zkušeným členům jeho týmu, aby udělali svoji práci. Nakonec byl tenhle nový pohled na věc umocněn obavou z ublížení na těle generálem O´Neillem, který ho přivedl k tomu, že akceptoval nabídku Rodneyho McKaye, že mu pomohou.
Bylo jasné, že tihle lidé zůstali ke své předchozí velitelce silně loajální. A teď, když tu byl náznak, že by mohla být naživu, by bylo kontraproduktivní je od jejího hledání odrazovat. A možná měl O´Neill pravdu. Richard musel přiznat, že tomu tak bylo často. Pokud je Sam Carterová stále naživu, chtěl by ji zpět.
Takže i přes nějaké pochybnosti nakonec povolil použít loď a přidělil Shepparda a McKaye k týmu. A protože nevěděli, kde začít, začali se základním průzkumem. Rozdělili se do dvou týmů, Woolsey nakonec souhlasil se dvěma loděmi, a snažili se vystopovat pohyb Wraithů v oblasti planet s přátelskými obyvateli.
Než vyrazili na první z mnoha takových cest, snažila se je Tey´la, která teď byla ve vysokém stupni těhotenství, pomocí svého telepatického spojení s Wraithy správně při hledání nasměrovat. Bohužel, díky tomu, jak byla frustrovaná tím, že se k jejich hledání nemůže kvůli svému stavu připojit, nebyla schopná určit místo, kde byla Sam momentálně držená. Navzdory těmto nevydařeným pokusům pokračovala ve své snaze i v době, kdy oni byli pryč.
A také se pokoušela komunikovat se všemi možnými zpravodaji, které našla.
A Ronon? Když tenhle tvrdohlavý Satedan slyšel o tom, že tu existuje záchranný tým, jednoduše oznámil panu Woolseymu, že odchází na tak dlouho, jak to bude třeba. Co na to mohl Richard Woolsey říct než „Hodně štěstí, při veďte ji domů, synu.“
***********************************************************************

Na Oscarově lodi.
Sam se rychle blížila ke konečnému stádiu experimentu. A protože se její povědomí o sobě samé dále vytrácelo, přilnula ke vzpomínce na Jackovu tvář, stal se její mantrou. ´On přijde, on přijde, on přijde…´Aniž by věděla, co tahle slova znamenají nebo přesně na co čeká, prostě se pevně držela toho, jak přesvědčivě znějí. Něco by se změnilo. Prostě to věděla. Tam někde pod pasivní maskou, která kdysi byla její hezkou tváří, věděla, že její city k tomuto muži by to změnily.
Ale momentálně měla jiné starosti. Pokračovala v přeměně v něco, co neuměla pochopit. I když si všimla jen několika fyzických změn, hlavně flexibility jejích prstů a jemné konfigurace jejích rukou, nejvíc jasný efekt této změny byl v její psychice. Stav její mysli, to bylo neustálé vření, její spánek byl stále přerušován a měla hlad. To byla ta nejpodivnější věc. Během svého pobytu tady nikdy nepociťovala nedostatek jídla. Ale najednou během několika posledních dní pociťovala obrovský hlad, který nemohlo zahnat žádné z jídel, které tu dostala.
Byla zmatená. Neočekávaně stravována podivným nutkáním, cítila, že normální jídlo jako chleba a zelenina, které dostávala, jí nestačilo. Byla znepokojená. Věděla, že potřebuje něco víc. Ale zatím nevěděla, co by to mělo být nebo kde by to získala.
A tehdy si ji Oscar opět zavolal. Většinu dne ji nechal o samotě. Byl to pro ni dar. Měla tak možnost po včerejším vyčerpávajícím testu znovu získat svou tělesnou i duševní sílu. Oscar ji přinutil, aby se dívala na to, jak z té nebohé dívky, kterou mu přivedla, vysával život. Pocit odporu, který při tom měla, ji dal jasně najevo, že ona sem nepatří. Cítila velkou vinu a měla výčitky svědomí, ale přesto byla jako přikovaná, její tělo ji neposlouchalo. Jedna její část věděla, že je to špatné a ta druhá se vysmívala jejímu zdráhání a našeptávala jí, že je prostě svědkem něčeho, co je normálně součástí života.
Ale i tak byla stále nerozhodná a zmatená. Byl vězněm ve svém vlastním těle.
Když došla k Oscarově laboratoři, už na ni čekal. Tento zatrpklý Wraith, který si říkal vědec, stál u stolu a vypadal, že je sám se sebou spokojený. Vedle něho byla další lidská bytost, která se už brzy probudí ze svého spánku v zámotku. Byl to muž kolem třicítky. Podle oblečení to byl rolník a bylo vidět, že má strach. A bylo proč.
Prosím, ať se na to nemusím znovu dívat, pomyslela si Sam. Ty pocity, které měla včera, když se na to musela dívat, byly bolestné a poměrně komplikované a stále je vnímala. Na tohle připravená nebyla. Nevěděla, proč to po ní Oscar chce.
„Neboj se moje drahá,“ řekl jí Oscar. „Tentokrát se dívat nebudeš.“
„Tak potom můžu jít?“ Zeptala se. Byla zmatená, proč ji tedy volal.
„Ne, ne, musíš tu zůstat,“ trval na tom Oscar. „Tohohle jsem vybral pro tebe. Je mladý a silný, plný života a energie, i když se momentálně bojí.“
„Pro mě?“ Zeptala se Sam. Pomalu jí to, co tím Oscar myslel, docházelo. A po tom, co se s ní dělo posledních několik dní, to vše začínalo dávat smysl.
„Ano,“ řekl jí, teď už jí neříkal jejím jménem. „Musíš přece pociťovat ten hlad. A teď nastal čas, abys dostala výživu.“
****************************************

Tohle bylo představení, které ještě nikdy neviděl. Denny se schovával ve stínu a s hrůzou sledoval, jak Samantha Carterová začíná z toho bezmocného muže vysávat jeho životní sílu. Tohle bylo nemyslitelné, i pro něho.
A podle výrazu Sam viděl, že to tak cítila i ona. Ale nakonec zvedla svoji pravou ruku a silou ji položila tomu muži na hrudník a začala přijímat svoji výživu. Ale potom ji zhnuseně odtáhla. Oči měla doširoka otevřené, jako by tiše křičela. To, co v ní zůstalo z toho statečného plukovníka, se postavilo mezi ni a její oběť. Potom zvedla svoji pravou ruku ke svým očím, uvědomila si, co se opravdu stalo s její dlaní. Vytvořil se tu otvor, aby jej mohla instinktivně použít, když jí byla její oběť nabídnuta.
Ač nesmyslně vzdorovitě vykřikla: „Ne, tohle neudělám!“
Denny věděl, že to bylo instinktivní, přetrvával v ní stále odpor z její osobnosti, kdy byla plukovníkem Carterovou. Nebylo pravděpodobné, že by si tohle svoje jméno pamatovala nebo něco jiného. Ale i přes chemické změny v jejím těle tu stále byla, stále odmítala konečnou přeměnu, ke které ji Oscar nutil. A potom jak náhle vykřikla, tak náhle ztichla.
Její tvář byla bez výrazu, tak jak to bylo v posledních dnech.
Tak tohle je tedy to, co jí Oscar udělal, pomyslel si Denny. V jeho mysli to vřelo. Udělat z ní Wraithe? Ale z jakého důvodu? Čemu by to mohlo posloužit? A potom si to uvědomil. Oscar žádný důvod nepotřebuje. Někdy je prostě krutý a pomstychtivý. Někdy dělá věci prostě proto, že může, pro zábavu nebo jak on říká pro vědu.
Když tu hrůzu Denny viděl, rozhodl se. Uvědomil si, že měl jednat už dřív, ale to teď bylo vedlejší. Musí najít způsob, jak i odtud dostat pryč. Nemůže dopustit, aby se jí tohle stalo. Být jako Wraith, i kdyby šlo jen o neukojitelnou potřebu dostat svou výživu. To by byl osud horší než smrt. Něco, co ona si nezaslouží.
Myslel to vážně, když jí říkal, že bez podpory a zbraní se odtud nedostanou. Ani mu nevěřili, aby měl přístup ke zbraním. A navíc potřeboval posily, aby ji odtud dostal právě teď. Nemyslel si, že v jejím stavu, kdyby byla zmatená a dezorientovaná, by mu mohla nějak pomoct.
Ale dobrá zpráva byla ta, že věděl, kde tu pomoc sežene. Jeho život se opět navždy změní, ale věděl, že je třeba, aby to udělal.
Nebude to trvat dlouho, než ho Oscar zase pošle pro další oběť. A Denny se potom vydá na cestu k Atlantis.
................TBC............